Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Omlouvám se pokud něco minu, jakmile hraju s více než jedním hráčem tak mám v mozku chaos :DDD

Taenaran moji přítomnost naprosto ignoroval - což bylo na jednu stranu nejspíš dobře, ale v tu chvíli jsem málem začala srdceryvně křičet na celý les. Naštěstí jsem se udržela. To bude ono! Došlo mi po chvíli. Na slova vlčete jsem se soustředila minimálně, i když si je můj mozek ukládal na později, abych mohla vzpomínat na to, jakou bestii jsem to kdysi poznala. Prozatím se moje myšlenky ovšem soustředily jen na jednu věc. Určitě jsem pro všechny neviditelná. A proto odešel. Takže za to nemůžu? Samozřejmě, že můžu. Všichni tady za to můžou, seslali na mě nějaké kouzlo! Musím ho získat zpátky. Ale jak? Z přemýšlení mě vytrhl Blueberryho hlas. CO?! Nepobírala jsem to. V jednu chvíli mě nikdo neviděl a v druhou zase ano. Všimla jsem si, že s k nám připojil i Storm a Aranel. Když starší vlk přivítal alfu láskyplným čenichem, začala jsem hlasitě vzlykat. Proč já?! Čím jsem si to zasloužila?! Nikomu jsem nikdy nic neudělala! Já. Ho. Chci. Tady! Proč mě opustil? Jsem moc hubená? Nebo blbá? Určitě jsem moc blbá. A on je tak chytrý, bože, proč je tak chytrý? Po tvářích mi tekly krokodýlí slzy. Nepříjemný pohled.
Začala jsem se rozhlížet kolem a hledat viníka celé mé situace. První mi do očí padla Aranel, jednak proto, že stála nejblíž, a taky proto, že to byla jediná vlčice široko daleko. Přimhouřila jsem oči a pod fousy si zavrčela, ale bylo to jen velmi tiché gesto. Takovouhle čarodějnici místo mě? Pche, tolik toho přehlíží! Se mnou by bylo všechno lepší! Ale ne, Duncan má určitě slabost pro bílou srst a náhrdelník. Žádný cetky na nohu a černý záda! Pokusila jsem se vyobrazit si Aranel jako čarodějnici z močálů, ale moc to nešlo. Ve skutečnosti byla velmi krásná, ale to mě nezajímalo. Pro mě byl krásný někdo jiný. Někdo hnědý. "Co ty máš a já ne?" vzlykla jsem směrem k bílé vlčici a schoulila se do bolestivého klubíčka vedle vlčete. Něco tam určitě muselo být. Jinak by přeci neodešel? Určitě Aranel neviděl a vydal se ji hledat. A mě nechal napospas švábům. Jo, tak to bylo.

Od Blueberryho mě čekalo překvapivě milé přivítání, díky kterému ze mě úzkost zase trochu odpadla. Myslela jsem, že budu mít problém - ať už kvůli Tati, mé nepřítomnosti nebo Duncanovi. I když jsem pořád byla celkem nervózní, takhle jsem se alespoň přestala třást jako ratlík. Pozorně jsem naslouchala jeho slovům a potvrdila si tak, že Tati už v lese doopravdy byla. To byl další kámen, který mi spadl ze srdce. Ještě těch pár dalších kamenů, které nikdo nemohl vytesat, a mohla bych být celkem normální vlčice. Překvapilo mě ovšem, že Duncan vzal vítězství na sebe. Věnovala jsem mu jeden rychlý, pobouřený pohled, než začal odcházet. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a radši se rozhodla držet jeho verze příběhu, alespoň z části. Nechtěla jsem si ubírat kredit, když už u toho tak dramaticky málem hrál svoji vlastní smrt. "No... Neřekla bych, že někdo vyhrál," pokrčila jsem rameny. "Měl pravdu, přátelský souboj takže... jsme na vítězství moc nehráli," přiznala jsem. Alespoň já jsem na vítězství nehrála, i když jsem se občas musela držet, abych ho rovnou neutopila. Navíc bylo lepší netahat ho do dalších problémů a i já jsem občas lhala, i když jen velmi zřídka. Třeba teď.
Trochu jsem si oddechla při zmíňce o Tati. Byla jsem ráda, že ji Kaya našla, i když jsem o jejích schopnostech nepochybovala. To vlče bylo občas chytřejší, než já. Bez váhání jsem Blueberrymu přiznala chybu. "Nojo, pořádně jsme se neviděli a rozdělili se," pokývala jsem nervózně hlavou, jako by mě pořád mohl Blue potrestat, i když vypadal celkem v klidu. Když mi osvětlil Duncanovu situaci zde na území, měla jsem chuť ho dohnat a někam hodit, i když to byla jen má představa a v realitě bych to nikdy neudělala. I tak jsem cítila osten vzteku vůči němu. Vzpomněla jsem si, jak Tati vyváděla kvůli Blueberrymu - a vztek se změnil v lítost. Měla jsem ho utopit. Problesklo mi hlavou. "To zní jako Duncan," přiznala jsem s uchechtnutím, které se smísilo s mým frustrovaným výdechem. Příště ho určitě utopím. Zalhala jsem si sama sobě.
Trhla jsem hlavou ke Kaye, když z ní vyšla ostře znějící slova. Dvakrát jsem zamrkala. Takhle jsem si ji nepamatovala, ale dobře jsem věděla, jak život vlky mění. Radši jsem nad tím zavrtěla hlavou, abych si Kayu pamatovala jako milou vlčici. Otočila jsem se zpět na svého alfu zrovna ve chvíli, kdy mi nabídl nějaký vážný rozhovor. Tedy, nabídl... Znělo to jako nabídka, ale každý hlupák by věděl, že je to nutnost. Veškerá úzkost, kterou jsem za tu dobu stihla ztratit, se tak ihned vrátila a já měla pocit, že bych mohla na místě omdlít. "A co?" vykoktala jsem po chvíli, ale to už mě zase vedl do jiné části lesa. Nervózně jsem pokračovala v jeho stopách, když zavolal do okolí své jméno. Přestala jsem přemýšlet nad rozhovorem, co mě čekal, a zavětřila jsem. Poznala jsem tu pach vlčete, které tu předtím bylo s Whiskeym, ale jeho jméno jsem si nepamatovala. Nebo jsme se nepředstavili? Blue ho oslovil jako Tae, takže jsem se rozhodla si vystačit s tím. Dohnala jsem je a postavila se vedle něj, takže se mi naskytl pohled na zubožené vlče. Musela jsem chvíli mrkat, než jsem se probudila z prvotního transu.
Chtěla jsem si k vlčeti lehnout a pochovat ho, když mě najednou něco štíplo v pozadí. Zavrtěla jsem hlavou a trochu se ošila. Najednou jsem ale neměla myšlenky jen na malé, zraněné vlče - ale na Duncana. Co to? Před očima jsem ho viděla, jako by tam pořád stál. Copak jsem si nikdy nevšimla, jak krásný odstín hnědé má jeho srst? A ty zlaté oči... Nejhezčí barva na světě, hezčí než všechny odstíny modré. A způsob, jakým mluvil. Pootočila jsem se kolem své osy a zapomněla na všechny svoje úzkosti. Hlavní věc byla jen jedna - Duncan. Jenže ten tu nebyl. Opustil mě? Vehnaly se mi slzy do očí a nedokázala jsem je zastavit. Duncane, Duncane... Proč jsi mě opustil? Tiše jsem vzlykla a položila se do bláta vedle černobílého vlčete. Ach, mohli jsme si ho spolu adoptovat. A teď? Nemáme nic. Otočila jsem hlavu k Blueberrymu a srdcem se mi prohnal vztek. To on za to může! Kvůli němu odešel! Rozhodla jsem a trucovitě otočila hlavu zpět k vlčeti. Budeme tu truchlit spolu... Určitě taky truchlí kvůli němu. Proč odešel, když ho tak moc miluju? To hrozně bolí... "Neboj se, maličký, už bude dobře, můžeme po něm truchlit spolu," řekla jsem směrem k vlčeti s naprosto vymeteným mozkem. Na něm jsem teď měla jen hnědou srst a zlaté oči.

//Úzká rokle přes Řeku Mahtaë (sever)

Hned, jak se mi první tlapka zabořila do bláta za hranicemi, jsem cítila něco... jinak. V dobrém smyslu. Les mě vítal jako domov a všechno tu bylo cítit jinak. Tepleji, vřeleji. Cítila jsem se vítaná, i když jsem očekávala problém za svoji nepřítomnost na území. Chystala jsem se tu však zase pár dní zůstat, než mě zase čapne nějaká magická síla. Zůstala jsem stát na hranicích a přemýšlela, co dál. Mám zavýt? Nebo... to členové smečky nedělají? Rozhodla jsem se pro možnost zůstat ticho. Bylo by to tím pádem méně trapné, než tu výt na všechny čerty. Místo toho jsem pokračovala loudavým krokem mezi stromy a keři, které již čítaly mnoho malých, zelených pupenů. Skoro jsem se nad tím pohledem na místě rozbrečela, ale udržela jsem se. Radši jsem zavětřila, a to, co jsem ucítila, mě překvapilo. Co prosím? Na chvíli jsem se zastavila a přemýšlela, kudy bude nejkratší cesta útěku, ale nakonec jsem se se značně vyšší úzkostí rozešla dál. Co jim namluvil? Ach bože, já jsem tak blbá. Cítila jsem knedlík v krku, ale nebyl to takový ten knedlík, který vám zabraňuje v breku. Proklínala jsem snad všechny bohy za to, že jsem byla taková neschopná kráva.
Objevila jsem se mezi keři. Teď už jsem zdejší obsazení viděla, takže jsem počítala i s tím, že oni vidí mě. Stihla jsem zachytit útržek jejich rozhovoru - nebo alespoň klíčová slova, která mě nanejvýš zmátla, no věděla jsem, kterou stranu bránit. Neobtěžovala jsem se s upozorňováním na moji přítomnost. Bláto dělalo dost hlasité čvachtací zvuky a já se nesnažila o to být nenápadná. Chtěla jsem to mít ve skutečnosti z krku co nejdřív. Nepostavila jsem se po ničí bok a zůstala stát ve dvoumetrové vzdálenosti od každé živé dušičky. Snažila jsem se vystupovat jako inteligentní člen vlčí rasy, ale kdo ví, jak jsem vypadala ve skutečnosti. Mysl mi skoro zastiňovala úzkost a cítila jsem, jako bych měla každou chvíli zvracet. Neudělala jsem to. "Ahoj, Blueberry!" vydechla jsem s neskrývaným nadšením. Už dlouho jsem ho neviděla a když jsem ho teď spatřila znovu, jako bych si uvědomila, že jsem zapomínala, jak vypadá. Vypadal živěji, zdravěji - a možná za to mohlo jaro, ale bylo to úžasné. Zavrtěla jsem ocasem a přešla pohledem na Kayu. "Ahoj," špitla jsem tiše, takže jsem si nebyla jistá, jestli mě slyšela - a pak už zbýval jen Duncan. Zůstala jsem tišeji déle, než bylo potřeba, čímž jsem si vysloužila kopanec do břicha mými nervy. "Duncane," přemýšlela jsem, jestli to tak stačilo. "Ahoj," nestačilo. Pousmála jsem se a jemně máchla ocasem ve vzduchu. Nebyla jsem zrovna ráda, že ho tu vidím, ale chtěla jsem dát najevo, že pro jednou nemám chuť se jít zahrabat - alespoň tedy ne kvůli němu.
Znovu jsem zavětřila, protože svoji hnědou kamarádku jsem tu neviděla. Vzduch mi i přes déšť prozradil, že tu byla nedávno, takže jsem se trochu uklidnila. Pokud ji viděl Blueberry, byla jsem naprosto v klidu. Mrkla jsem pohledem k ohýnku, který tu plál a přemýšlela, jestli je Duncanův nebo Blueberryho, ale vzhledem k jejich postojům jsem usoudila, že za to může hnědý ksicht. Udělala jsem pár kroků vpřed, i když to znamenalo nechat si trochu narušit osobní prostor, a sklonila k jeho výrobku hlavu, abych se trochu zahřála. Někdo tu potřeboval zklidnit drama.
"Jestli něco proved, můžu to... můžu to nějak spravit, vážně," kvíkla jsem směrem k Blueberrymu. Bylo zajímavé, jakými způsoby jsem reagovala pod stresem. Buď jsem nic neříkala, nebo jsem mluvila až moc - a tohle byla z mého pohledu ta druhá verze. Nelíbila se mi, protože způsobovala víc stresu. Přimhouřila jsem na Duncana oči. Že já ho neutopila... Ujelo mi, i když bych to nikdy neudělala. Myšlenky si někdy dělaly co chtěly.

//Sněžné hory přes Tajgu

Vrátila jsem se někudy ze zasněžených hor na místo činu. Otřásla jsem se, jednak pod vzpomínkami, jednak od sněhu, který se okamžitě rozpouštěl. Byla mi snad ještě větší zima, než předtím - akorát další důvod nenávidět zasněžené období. Pokud jsem z téhle zimy vyvázla bez trvalých následků... Tak už přežiju všechno. Pomyslela jsem si ironicky. Minula jsem místo, kde jsem se setkala s Duncanem a mimoděk mi unikla myšlenka na to, kde asi je. Pořád jsem se nedokázala rozhodnout, jestli ho mám nenávidět nebo se smířit s jeho nabídkou přátelství. Tedy... s jeho rozkazem k přátelství. Trochu jsem se nad tím momentem pousmála a skoro si začala hrát s vodou jen, abych si pohonila vlastní ego, ale nakonec jsem se na to vykašlala a pokračovala ke známé řece. Moje obchůzka Gallirei byla nedokonána, ale co se dalo dělat. Už jsem si nepřála nic jiného, než mít za sebou obvyklé smečkové otázky a konečně to někde zabořit hlubokým spánkem, bez rušících vlků a hlavně osamotě. Byla jsem sama sotva pár minut a rozhodně mi to nestačilo. Pod myšlenkou ráje na zemi v Borůvkovém lese jsem svůj rychlý krok zrychlila v klus. Občas se mi smekla tlapka a připomněla mi ne zcela zahojené žebro, ale už to nebylo tak hrozné, jako předtím. Všechno se zdálo být lepší.

//Borůvkový les přes Řeku Mahtaë (sever)

Zavrtěla jsem hlavou. "Nejsem želva," zamručela jsem naposledy, ale vlk si to pak snad doopravdy začal uvědomovat. Oddechla jsem si a musela dokonce přikývnout na jeho otázku. Nejspíš by bylo opravdu lepší být želva - i když jsem toho o nich moc nevěděla, takže těžko soudit. Zavrtěla jsem ocasem nad jeho dotazem o prověření v očekávání nějakých otázek. Měla jsem celkem ráda takové soutěže, takže jsem vyčkávala, s čím přijde. Jen jsem nečekala, že se mě začne dotýkat. Kdybych byla kočka, už by nejspíš neměl oko a já stála o deset metrů dál, ale takhle jsem jen uskočila a zůstala stát s vyvalenými očky. Vážně se to teď stalo? I Awarak vypadal, že se z toho za chvíli zhroutí. "To ne-" než jsem stihla doříct, že jsem v pohodě, už byl v čudu. Jen jsem se divila, že za ním neplane ohnivá čára.
S povzdechem jsem se naklonila z kopce, kudy fičel předtím Aithér. "Aithy? Já... Já musím domů," začala jsem. Loučení byla vždycky nejhorší, ať už byla s kýmkoliv. "Tak ahoj! Ehm, Awarak běžel tudy," ukázala jsem nervózně tlapkou tam, kde černobílý zmizel ve stínu. Bylo to celkem vtipné, ale takové myšlenky jsem si nedovolila. Nechtěla jsem, abych si o ostatních myslela zlé věci, když jsem nechtěla, aby si to mysleli o mně. Každopádně byla moje tichá hodinka narušena a já se konečně cítila na to vrátit se domů. Konečně.

//Úzká rokle přes Tajgu

Naklonila jsem nechápavě hlavu na stranu. Oba vlci vypadali jako fajn materiál na přátele, ale nestíhala jsem pobírat to, co ze sebe vypouštěli. Želva? Vždyť já proboha ani nevěděla, jak to zvíře pořádně vypadá - teď už jsem alespoň věděla, že to nosí krunýř. Zavrtěla jsem hlavou a párkrát zamrkala, abych se probudila z transu. Zavřela jsem otevřenou tlamu a nechala vlka doříct jeho přesvědčení. Dokonce jsem se paranoidně prohlédla, abych se ujistila, že se nestalo něco podobného jako na podzim s kostrou. Nestalo - nebo snad ano? Frustrovaně jsem vydechla a uvědomila si, jak mě vlci občas dohánějí k šílenství - i když tenhle byl spíš roztomile šílený, než něco jako šedivá. "Ty jsi nemocnej?" vypadlo ze mě, až jsem sama nad sebou skoro zakřičela. No páni, měním se v Duncana. Pomoc. Trochu jsem si odkašlala a nervózně bloudila pohledem po zemi. Ta změna se mi nelíbila a rozhodla jsem se ji již znovu nepoužít. Chtěla jsem se vlkovi omluvit, že jsem to nemyslela zle - naopak mě to zaujalo, ale už si dál mlel své. Nejistě jsem se pousmála a dál ho v tom nechávala, i když to taky nebylo nejlepší.
Nakonec se našlo místo i pro moji řeč. Nemyslím, že jsem někdy toužila mluvit víc, než v tu chvíli. "Ale- ne, já vážně nejsem želva!" bránila jsem se s bezmocí v hlase. Měla jsem chuť sebou praštit o nějaký kámen a už se nikdy neprobudit - ostatně jako většinu svého života. Zavrtěla jsem hlavou. "Já nemám ráda zimu- ne, prostě, nejsem... nejsem želva," vykoktala jsem ze sebe. Prohlížela jsem si Awaraka od hlavy až k patě a přemýšlela, jestli je doopravdy nemocný nebo si jen na něco hraje. Tak či tak to bylo nanejvýš frustrující.

Naštěstí se ani jeden z nás k tomu incidentu s jeho slovy nevracel. Bylo očividné, že se to snaží zamluvit, ale byla jsem za to vděčná. I když těžko říct, co jsem na jeho otázku měla odpovědět, když jsem o tom ještě před několika hodinami přemýšlela. Takže jsem jen pokrčila rameny, jak jsem byla zvyklá, a přidala k tomu přikývnutí. Nepotřebovala jsem slova, navíc po tom menším uklouznutí jsem byla tak nějak beze slov. Při zmínění Aranel jsem se ovšem usmála."Jo, nedávno jsem ji viděla," přiznala jsem a přemýšlela, co bych mu mohla říct dál. Na smečkovém území jsem celkem dlouho nebyla, a když už, tak se nic nedělo. Ticho po pěšince. "Máme tam teď hodně vlčat, tak má co dělat," dodala jsem nakonec, abych mu situaci jeho rodiny trochu osvětlila. Chtěla jsem mu navrhnout, aby někdy přišel, ale slova se mi zasekla přes úzkost v hrdle. Trochu jsem si poposedla, jako bych tomu tak mohla učinit přítrž.
Horami se najednou rozlehla podobná ozvěna, jakou předtím vytvořil bílý vlček. Pomyslně jsem zavrtěla hlavou, když mi to Aithér osvětlil, ale z úst mi uniklo něco jiného. "Klidně," pokrčila jsem rameny. Budiž konec samotě. Trochu jsem vzdychla, ale jen velmi tiše, takže mě Aithér nemohl slyšet. Pořád jsem se nedostala do nálady, kdy bych chtěla hopsat kolem - jako bych ji snad někdy měla, ačkoliv Aithér se zdál svojí radostí nakažlivý. Stejně tak i jeho kamarád, když se konečně dostal až k nám. Na těle mi přistála kupka sněhu, který jsem ihned setřásla. Nechtěla jsem mít se zimou už nic společného. Chtěla jsem na jeho starosti o moje bezpečí pokrčit rameny, ale v pohybu mě zastavila jeho další slova. Nechápavě jsem na něj zamrkala. Myslel to vážně? Najednou jsem byla víc úzkostlivá z toho, že jsem nedokázala rozeznat ironii, než z faktu, že jsem byla v obklopení dvou vlků.
Aithér naštěstí promluvil za mě. Věnovala jsem mu taky jeden "co to proboha je" pohled a trochu se posunula, když kolem mě začal jeho kamarád, Awarak, čenichat. Když se Aithér začal smát, taky jsem se trochu uchechtla, i když jsem spíš chtěla skočit ze skály. "Já nejsem želva," zamumlala jsem opatrně, jako bych tak mohla ublížit citům černobílého vlka. Ve skutečnosti jsem želvu ani nikdy neviděla. Naštěstí trapnou konverzaci znovu narušil bílý vlček.
Otočila jsem k němu překvapeně hlavu, když nám nabídl zimní radovánky. Chtěla jsem zavrtět hlavou, začít namítat a nadávat na zimní počasí - ale ve skutečnosti měl pravdu. Co jsem si kdysi na zimně užívala mi zkazilo trauma z hladu a kosti, které mi místy čouhaly ještě teď. Přikývla jsem nejistě hlavou, ale to už si to svištěl z kopce. "No... Já jsem Wizku," otočila jsem hlavu zpět k Awarakovi, když jsem se ujistila, že nám Aithéra nesežrala nějaká noční příšera. Tohle mohla být ještě sranda - kdybych se netoužila na místě propadnout.

Ještě chvíli jsem hleděla do černočerné tmy o samotě. Přemýšlela jsem pořád nad tím samým, až se mi z toho skoro motala hlava - jenže jsem se ocitla v propasti myšlenek a nemohla se z ní vyhrabat. Zachránil mě až hlas, který protnul vítané ticho. V tu chvíli se moje mysl změnila z "umři" na "umři dvakrát". Pořád jsem neměla náladu se s kýmkoliv setkat, ale když jsem si ozvěna v horách konečně sedla, uvědomila jsem si, že tenhle hlásek znám. Alespoň jsem si to myslela. Byl jiný - a možná to dělal nějaký ten měsíc od našeho posledního setkání, nebo fakt, že už jsem se nemusela soustředit na to, abych ho slyšela. Takhle snadno se toho zbavuje? Skoro jsem zkusila, jestli můžu svůj hlas taky naštelovat tak vysoko, ale to už se majitel ocitl přede mnou. Zavrtěla jsem ocasem, i když jsem ze společnosti pořád nebyla tak odvařená. Aithéra jsem si pamatovala jako sotva odrostlé zamlklé vlče a i když vypadal úplně jinak, nebyla jsem tak nervózní. Mohl mi rozumět asi nejvíc ze všech vlků tady.
"Oi oii," pozdravila jsem tím nejdivnějším způsobem, jakým jsem mohla. Ani jsem to skoro neudělala naschvál, spíše jsem pořád byla zaražená, že ho vidím. Doufala jsem, že jsem se tím úplně neztrapnila, ale nestihla jsem nad tím moc dlouho přemýšlet, protože už mluvil dál. Překvapeně jsem ho sledovala. Připomínal mi Duncana - akorát v bílém provedení - a rozhodně milejším provedení. Také pořád mluvil, což byl rozdíl od našeho minulého setkání. Vehnalo mi to úsměv do tváře. I když jsem ho skoro vůbec neznala, cítila jsem jakousi hrdost. "Jsem v pohodě," zavrtěla jsem hlavou nad svojí malou lží a chtěla to rychle zamluvit, když v tom pusu zase otevřel on. Ouvej.
Rychle jsem zaklapla tlamu, aby mi nevisela skoro až na zemi příliš dlouho. Měla jsem pocit, že panikařím víc, než v tu chvíli on - protože veselost jako by se z něj vypařila a uhnul pohledem stejně rychle, jako já. Co teď? Co teď? Prudce jsem zavrtěla hlavou. Izumi už říkal něco podobného. Bylo to v pohodě. "Joo... Eh, tobě to taky sluší! Hodně jsi vyspěl!" usmála jsem se s úsměvem, který by se dal zařadit do síně slávy. Tohle. Je. Divný. Uteč. Uteč. Vážně jsem chvíli přemýšlela, že bych prostě zdrhla.

EXTRA 6 - první půlka 4

//Ragarské pohoří

Udělala jsem pár dalších rychlých kroků, abych si byla jistá, že jsem od smečkového území dostatečně daleko. Potom už jsem zase zpomalila do mého neuvěřitelně loudavého kroku. Už jsem mohla zase rozjímat, ale kupodivu mi to do hlavy moc nešlo. Tedy, ono by šlo, ale měla jsem moc věcí, nad kterými se dalo přemýšlet. Jednou mi do hlavy přilétla tahle myšlenka, potom zase druhá, a ve finále mi akorát úzkost nepříjemně stáhla hrdlo a nepřemýšlelo se o ničem.
Úzkost. Dříve jsem ji považovala za tu nejhorší věc na světě a na té domněnce se nic nezměnilo, ale po několika letech trápení se s ní jsem si na ni zvykla. Mohla bych ji dokonce považovat za odvěkou, dobrou přítelkyni. Když se svět kolem neustále měnil a já neměla o koho se opřít, ona tu byla. Když jsem byla šťastná, byla tam, a i když jsem byla na dně, zůstávala. Dříve to bylo něco, čeho jsem se snažila zbavit všemi možnými způsoby – a stal se z ní skoro člen rodiny, kterého jsem se snažila udržet naživu co nejdéle. Poznáte, že je něco špatně, když se zuby drápky snažíte co nejdéle udržet něčeho, co vás táhne ke dnu – a využíváte to jako záchranné laso, které vás má vytáhnout z vody. Cože? Zatřásla jsem hlavou. Sama jsem se v tom nějak ztratila, ale i tak jsem musela párkrát zamrkat, abych si byla jistá, že se nerozbrečím. Nebrečela jsem často, a možná to mělo něco společného s tím, že jsem toho už moc necítila a byla jsem zvyklá na to cítit se na dně. Byla to jen jedna z mnoha věcí, která mě doháněla k šílenství – protože jsem si byla jistá, že bych brečet mohla, a že by mi to dokonce pomohlo, ale oči jsem měla sušší než když jindy. A tak jsem si jen představovala, že déšť na mých tvářích jsou slzy a přiživovala jsem úzkost, která se mi jako jedovatý pavouk plížila od srdce a nemilosrdně se mi zahryzávala do kostí. Oklepala jsem se.
Nakonec mě nepříjemný pocit donutil zastavit. Vzpomněla jsem si, proč jsem se snažila na věci moc nemyslet – teď se mi to akorát vymstilo. Schovala jsem se mezi sněhové kopečky a rozhodla se na chvíli odpočívat.

EXTRA 6 - 3

//Nikdo nic nevidí O.O Prosím, nereagovat, Wizku jen proběhne těsně na hranicích kvůli akci! Miluju vás.

//Jedlový pás
Držela jsem se těsně podél hranic. Nechtěla jsem mít problém, a hlavně jsem se pořád nechtěla s nikým bavit. Zůstávala jsem co nejvíce skrytá ve stínu a hleděla si svého. Ani jsem se po smečkovém území moc nerozhlížela. Mířila jsem rovnou do dalších hor, kudy jsem do Gallirei tehdy přišla. Chtěla bych prohlásit, že se mi život otočil o tři sta šedesát stupňů, ale to nebyla tak úplně pravda. Sice jsem od té doby řekla dohromady nejspíš víc slov než za celý svůj život, ale to bylo tak všechno, a ani to nebyla moc příjemná změna. I tak se mi tu líbilo, i když někdy byli vlci na zabití. Vzpomněla jsem si, že jsem tam potkala Severku – a ta mluvila o smečce hned vedle, takže jsem z toho usoudila, že jsem právě pobíhala na hranicích Ragarské smečky. No, rychle pryč. Přikývla jsem, jako bych si chtěla něco potvrdit, a dál pokračovala podél ohraničeného území. Čím dál od smečkového vlastnictví jsem byla, tím lepší to pro mě bylo.
Nechtěla jsem se nutně ztratit ve vlastní hlavě tady. Bála jsem se, že bych někde uprostřed rozjímání opustila svůj směr a omylem vlezla doprostřed území. Napadlo mě, jestli bych sebou v tom případě mohla hodit na zem a ani se nehnout. Nemohli by s tím nic dělat, ale zkoušet jsem to nehodlala. Radši jsem se snažila soustředit na jiné věci, dokonce i na to, jaká zima mi byla vzhledem k tomu, že tady byl sníh nejspíše pořád a taky tu na mě sněho-pršelo bez jakékoliv přestávky. Oklepala jsem se pod vzpomínkami na letošní zimu a zase jednou vyslala někam do nebe přání, aby už bylo konečně léto. Jaro sice bylo taky fajn, ale ne, když pořád jen pršelo.
Nakonec jsem se dostala až k přemýšlení, jestli by nebylo dobré mít magii od Smrti. Návštěva u ní rozhodně nebyla dobrá, ale magie od ní už bylo něco jiného. Zajímala mě neviditelnost, možná dokonce i to počasí, když jsem se na to teď tak soustředila. Netušila jsem, co taková magie mohla – jestli bych s ní mohla zastavit déšť, ale i kdyby ne, zdála se užitečná.
S jistou úlevou jsem došla na konec hranic a bez jediného ohlídnutí rychle utíkala jinam.

//Sněžné hory

EXTRA 6 - 2

//Západní Galtavar

Konečně jsem překročila hranici lesa a schovala se mezi stromy. Tolik tady nepršelo, takže jsem měla čas nechat svoji srst trochu odpočinout od promočení. Oklepala jsem se a vybírala si dobře, kudy procházím, aby mě chránily pořádně rozrostlé větve. Občas na mě někde nějaká ta velká kapka spadla, nebo na mě pršely miniaturní kapky, ale bylo to o moc lepší než na rozlehlém místě. Zjistila jsem, že déšť trochu odváděl moji pozornost od myšlenek, ale tentokrát jsem si nestěžovala. Skoro jsem se nemohla dočkat, až mě přemýšlení utopí. Byl to divný pocit.
Ze samého rozjímání nad tím, nad čím v následujících několika minutách či hodinách rozjímat, jsem ve finále zapomněla nad něčím doopravdy rozjímat. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a vyprázdnila si tak myšlenky, takže jsem chvíli pokračovala vpřed jako taková schránka bez obyvatele. Napadlo mě, jestli by nebylo lepší, kdybych si nakonec našla společnost – nebo to nejlépe otočila a šla zpět do Borůvkového lesa, ale přišlo mi, jako bych od něj byla vzdálená už mnoho kilometrů – což sice nebyla pravda, ale možná jsem se prostě jen nechtěla otočit. Nejsem tam náhodou k ničemu? Tati se mi ztratila někde v dešti a já se za ní ani neotočila – a možná si můžu být jistá, že Tati je schopná se o sebe postarat, ale stejně mě určitě čekají problémy… Nechci se tam vrátit, když budu mít problémy. Ach bože, co jsem to zase udělala… Takhle k ničemu už jsem dlouho nebyla. A celé je to moje vina. Možná bych prostě mohla zmizet a už se tam nikdy nevrátit? Ale to ne… Mám to tam ráda. Ale… Bože… V průběhu svého monologu jsem si dala facku o strom a pokračovala dál, jako bych to nikdy neudělala. Určitě to bude fajn. Blueberry to pochopí. Jde z něj strach jen někdy… Třeba… Třeba když přivedu nějaké další členy, bude zapomenuto? Ale prosím, stejně bych s nikým nemluvila. To je to poslední, co chci. Blue je fajn. Tati určitě něco řekne, i když je divný, že za mě musí mluvit malé vlče. Kdy jsem to dotáhla až takhle na dno?
Na chvíli jsem se zastavila a přemýšlela, kam bych mohla jít dál. Zastíněná mysl přemýšlením mi zavedla tlapky až někam na kamenný povrch, do kopce – kde jsem cítila smečku, ovšem neměla jsem v úmyslu tam zůstávat dlouho. Vybrala jsem si cestu, kde nebylo cítit moc pachů, a vydala se po ní.

//Ragarské pohoří

EXTRA 6 - 1

//Řeka Mahtaë (sever) přes VVJ

Došla jsem velmi loudavým krokem někam, kde jsem odhadovala hranice Gallirei. Pachy, které jí byly blízké, tu nebyly tak silné. Rozhodla jsem se podél hranic taky pokračovat, byl to jeden ze způsobů, jak utéct každodennímu životu – změna, které jsem neměla ráda – ale tahle byla vítaná. Zamířila jsem někam na západ a stále si držela šnečí tempo, které mi nebylo zrovna dvakrát blízké. Většinou jsem měla kroky dlouhé a rychlé. Přemýšlela jsem, jestli to bylo jen o zvyku, nebo jestli jsem podvědomě chtěla něčemu utéct. Ta představa mi vyslala husinu po celém těle. Určitě jsem chtěla něčemu utéct.
Země se tu pode mnou bořila podobně, jako v lese, když jsem tam využívala magii vody – akorát tady za to mohla kopyta zvířat, která se vracela – což mi vrátilo jemný úsměv na tvář. Musela jsem uznat, že jsem byla ráda, že jsem měla příležitost ji využít. Alespoň jsem věděla, že jsem si nezpůsobila trauma u Smrti zbytečně. Příčilo se mi jít směrem na zříceninu, ale koneckonců jsem nešla za ní, jen jsem se potřebovala oddělit od ostatních. Huh? Trochu jsem se oklepala. Byla jsem dobře seznámená s tím, jak nerada jsem se bavila s ostatními, o kolik srandy jsem přicházela – i o kolik špatných věcí jsem přicházela, ale občas mě to prostě trefilo hůř. Byla jsem smutná? Většinu času ne, vlastně jsem byla schopná necítit vůbec nic, až na úzkost, která tam prostě byla. Jenže čím více kroků jsem dělala, tím více jsem měla podezření, že tenhle výlet nebude zrovna procházkou růžovou zahradou. Už dlouho jsem nebyla ponechána samotná na tak dlouho, abych se mohla úplně ztratit v myšlenkách. Příčilo se mi mít ten pocit, ale byla jsem za tu příležitost ráda. Byl to pocit, který jsem znala moc dobře – a já už měla po krk ostatních a změn jejich povah.
I tak jsem si to užívala. Byla noc, takže neuvěřitelné ticho, přerušované jen mými kroky a občas nějakým zašustěním, když se divoká zvířata přetočila ve spánku. Občas mi noc naháněla hrůzu, i když vlci byli spíše nočními tvory. Nevěděla jsem, kdy na mě odněkud něco skočí – ale tentokrát jsem si to celkem užívala, i když mi přišlo, jako by se mi něco plazilo po zádech. Jednoduše jsem se místo toho soustředila na to dobré – ticho. Vždycky jsem měla ráda ticho.

//Jedlový pás

//Úzká rokle

Kroky mě opět vedly kolem známé řeky. Den už se mezitím přehoupl v noc a mě nezbylo nic jiného, než rozjímat. Zaujatě jsem pozorovala vodní hladinu, která se poslední silou vůle držela na svém místě a nezaplavila celou Gallireu. Tuhle řeku jsem znala moc dobře, i když mi jméno stále bylo neznámé. Vlastně jsem kolem ní chodila skoro pořád. Mohla bych být mimo smečku ještě chvíli? Po tolika náročných, trapných setkání - a po tom výstupu s Duncanem jsem neměla sebemenší chuť někoho vidět. Vlastně se mi dělalo fyzicky špatně už jen při představě, že bych ihned měla zatočit a zalézt do Borůvkového lesa mezi skupinu vlků, což skoro stoprocentně doprovázely otázky na můj pobyt mimo území. Rozhodně. Odpověděla jsem si na svoji otázku a ohodlaně pokračovala podél řeky, i když mě špatné svědomí trochu hlodalo kosti, když jsem míjela les asi jen deset metrů od něj. Nevěnovala jsem mu však ani jediný pohled, neboť bych akorát všechno zhoršila. Tohle byla moje tichá hodinka - a jenom moje.

//Západní Galtavar přes VVJ

//Zakrvácený les

S heknutím jsem znovu uskočila, když do mě drknul. Brala jsem to jako přátelské gesto, jen jsem na to nebyla zvyklá. Přemýšlela jsem, jestli mu to oplatit, ale něco mě drželo zpátky. Nestěžovala jsem si. Jen jsem pokrčila rameny nad jeho solovením. Pořád jsem ho nějak nedokázala brát jako kamaráda, i když byl široko daleko ten nejzajímavější, kterého jsem potkala - a hlavně už neměl žádné přihlouplé kecy. Možná přeci jen nebyl špatný, ale problémy s důvěrou se nedaly vymazat přes noc. Nejistě jsem se uchechtla a nechala ho v tom. Možná jsem ho přeci jen měla radši, než ostatní. Jen trochu jiným, svým způsobem.
Zavrtěla jsem hlavou nad jeho rozjímáním. Skoro jsem mu ani neodpověděla, ale uznala jsem, že bez odpovědi by to bylo celkem trapné. "Zvykla jsem si," pokrčila jsem rameny. "S vlčaty je to většinou lepší," přiznala jsem, i když jsem se v duchu proklínala, že jsem mu to vůbec říkala. Neměla jsem k tomu důvod. Bylo to zbytečné, koneckonců jako všechno v mém životě. Zavrtěla jsem hlavou a na chvíli se zastavila, když oficiálně uzavřel náš souboj. Pořád jsem nějak netušila, jak jsem se v celé té situaci ocitla, no nakonec jsem za svůj souhlas byla ráda. Byla to sranda, i když jsem ještě teď cítila jeho oheň - a měla jsem pár chlupů sežehlých i přes to, že neustále pršelo. "Nejsem naštvaná," zamumlala jsem. Ve skutečnosti jsem nepociťovala nic až na strach a úzkost - a při samotném souboji sem tam možná radost, kterou způsobil adrenalin, ale jinak jsem byla jako prázdná schránka. Přišlo mi, že bych kvůli tomu měla brečet, ale někde se stala chyba.
Zvedla jsem se k odchodu. Už nebylo co si říct. Nedoufala jsem, že Duncana v blízké době znovu uvidím, ale zároveň jsem se tomu nebránila. Hlavně, když neměl řeči. "No, tak já už půjdu," začala jsem nejistě. Rozloučení bylo podle mě nejtrapnější na celém setkání. "Ahoj," věnovala jsem mu úsměv a rychlý pohled do očí. Neříkala jsem mu, kde by mě mohl najít - věděl to moc dobře, když smečku okupoval. Poprvé jsem se k němu otočila zády a pokračovala si vlastní cestou.

//Řeka Mahtaë (sever)

Zavrtěla jsem hlavou nad jeho slovy. Musela jsem uznat, že mi to vadilo čím dál tím méně. Přemýšlela jsem, jestli se na takovou věc dalo doopravdy zvyknout. Opustila jsem pohledem své obvyklé stanoviště na zemi a prohlédla si Duncana, jako bych mu mohla vidět do duše. Jako kamarád nejspíš stál za houby, ale k něčemu by prospěšný být mohl. Třeba bych se nakonec tolik přestala bát promluvit a nakonec bych sama od sebe začala vyhledávat společnost, tak, jako to bylo kdysi. "Nepodceňuj se," zkusila jsem vyslovit jednu ze zbytečných myšlenek nahlas. Zavrtěla jsem hlavu nad tím, jak falešně to znělo, skoro stejně jako jeho dramatická prohra. Jo, tohle dělat nebudu. Oklepala jsem se, jednak, abych ze sebe oklepala co nejvíce vody a bahna - a potom taky abych se zbavila úzkosti, která mě najednou přetáhla pánví po hlavě. Po těch letech už jsem si na její přítomnost až nepřirozeně zvykla, ale to nic neměnilo na faktu, že to byla jen nepříjemná osina v zadku a důvod mé touhy po skočení z útesu.
Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem opustila své místo a následovala vlkovi stopy. Pořád jsem ale měla za to, že následovat ďábla bylo lepší, než se k němu otočit zády. Uchechtla jsem se nad jeho machrováním, i když mi to ve skutečnosti vtipné nepřišlo. Chvíli jsem pokračovala v tichu, ale tohle ticho mi nebylo příjemné, jako u jiných vlků. Vlastně bylo dost odpuzující. "Nebolí tě z toho mluvení hlasivky?" zeptala jsem se. Myslela jsem tu otázku naprosto vážně, protože když jsem mluvila až moc já, občas mě z toho bolelo v krku. Hlas mi ale zatím trochu nabral na síle, no jen proto, že jsem to nechtěla opakovat. Už se tolik netřásl, ale na rozdíl od něj se třásl celý můj člověk - alespoň jsem si to v duchu namluvila. Všechno to bylo jen o ovládání strachu a myšlenek, ale takovou schopnost jsem se ještě nenaučila.

//Úzká rokle