Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Skoro jsem vyskočila radostí, když se skrz rozplývající se kouř ozvalo bolestivé citoslovce. Na chvíli jsem byla nadšená, ale pak jsem zůstala nehybně stát a čekala, co bude. Nechtěla jsem mu ublížit a věděla jsem, že jehličky mu nemohly nic velkého udělat, ale i tak jsem měla strach, že jsem mu něco provedla. Když se ale kouř rozplynul, naskytl se mi pohled na jeho celkem dost působivou ohnivou stěnu. Překvapeně jsem zamrkala - muselo ho to stát spoustu energie, i když jsem o tom nic nevěděla. Jen jsem věděla, že udržet takovou stěnu s vodou bylo složité. Oheň vytvářel jakousi vysokou stěnu vždycky, když plál - nebo se jednoduše zvedal do vzduchu, no normální stav pro vodu byl v leže. A i když mi déšť všechno usnadňoval, jen těžko bych pouze z malých dešťových kapek, které se zasekávaly na stromech, vytvořila nedobitnou stěnu tak rychle. Musela jsem tak Duncanovi složit poklonu, i když pouze v duchu. Působivé.
Poklony jsem zanechala, když se začal přibližovat. To jako vážně? Nechtěla jsem ani zkoušet, jak dlouho by mi zabralo takovou stěnu stavět. I když jsem se ocitla uprostřed boje, musela jsem se nad jeho slovy pousmát. Co na to říct, jsem prostě super. Zvýšila jsem si chatrné ego. Začala jsem opět zastavovat kapky deště v pohybu a znovu vytvořila jehličky, tentokrát s ostrým koncem, a nechala je ve vzduchu. Nechávala jsem si svoji zbraň po boku a sledovala, co Duncan provede. Zatím to pouze vypadalo, že mě nadobro sežehne jeho novým výtvorem. Přála jsem si vidět vlkům do mysli, i když to muselo vlastníkům té magie lézt na nervy. Myšlenky byly všude.
Nejistě jsem naklonila hlavu. Nepředpokládala jsem, že by moje jehličky proletěly ohnivou stěnou jen tak - ale i tak jsem se bála je pustit vpřed. Asi bych si nikdy neodpustila, kdybych tady prolila něčí krev, no pořád jsem chovala nějakou lásku ke svojí srsti a nenávist ke spáleninám. Ani jsem nevěděla, jak taková spálenina vypadá. Poslala jsem jehličky vody vpřed, ale jen velmi pomalu, aby měly šanci pouze narušit jeho štít a s trochou štěstí tak vyřadit Duncanovo soustředění z rovnováhy. Vynaložila jsem ovšem polovinu energie na to, abych se ujistila, že žádný ostrý konec nedojde až k jeho srsti, takže kdo ví, co se mohlo stát. Zůstala jsem bez hnutí stát a čekala, jaký bude jeho další krok.

Neskrývala jsem pobavení, když se Duncan snažil najít cestu útěku. Stejně měl moc práce s hledáním sebezáchrany, takže jsem se nebála, že by mě viděl - a taky jsem se už nebála, že by byl naštvaný. Můj úsměv se ještě více rozšířil, když konečně skončil na zemi a voda se začínala pomalu vsakovat zpět do země. Tou dobou už jsme oba stáli na jednom velkém bahnitém poli, skoro, jako bychom byli v bažinách. Překvapeně jsem sledovala, s jakou energií se zvedl a usušil se. To by se mi hodilo. Napadlo mě. Já jsem byla stále ještě mokrá, ale nechystala jsem se energii plýtvat na odebrání vody z mé srsti - schovávala jsem si ji pro případ nouze.
Nedočkavě jsem čekala, co se bude dít. Duncan měl pravdu, neubližoval mi, a to mi u něj přidalo jedno malinké plus - které sice bylo zastíněné spoustou dalších věcí, ale bylo tam. Zatím jsem z něj navíc dělala mokrou slepici jen já a hrozba usmažení byla v nedohlednu. Zopakoval svoje ohýnky a dokonce i ohnivé koule, i když tentokrát se zdálo, že je ovládá pomaleji. No fajn. Zastavovala jsem kapky deště ve vzduchu na několika specifických místech a nechala je zformulovat do dalších vodních koulí. To už se Duncanův magický výtvor skoro setkal s mým tělem. Poslala jsem koule vpřed, ale nestihly odletět třicet centimetrů, než se srazily s několika ohnivými koulemi. Les zaplnil kouř, jak oheň pod vodou zhasl. Fakt, že jsem najednou neviděla, byl sám o sobě děsivý, ale navíc jsem nedokázala trefit všechny jeho výtvory najednou, takže jsem stejně dostala nakládačku, i když menší. Zasyčela jsem, když mě na několika místech navštívila již známá bolest. Pár chlupů na tlapce mi dokonce chytlo plamenem, ale déšť samotný ho hned uhasil, takže jsem jen zůstala s opálenými chlupy. Oklepala jsem se, abych ze sebe dostala podivný pocit... No, jako kdyby vás někdo podpálil.
"Au," pronesla jsem k Duncanovi, ale hlasem mi znělo pobavení a trocha ironie, i když to vážně bolelo. Pokrčila jsem rameny nad jeho údivem, který pronesl předtím, než na mě zaútočil. Mohla bych tě utopit. Napadlo mě, ale nic takového jsem neměla v plánu - pokud by mě neohrožoval on. Místo toho jsem ze své srsti nechala do vzduchu vznést jednotlivé kapky vody, které jsem následně přetvořila v malé jehličky - které ovšem byly tupé, aby mu nemohly tak ublížit - mohly maximálně trochu bolestivěji polechtat, nebo někde zanechat modřinu. Vyslala jsem je směrem k Duncanovi podobnou rychlostí, jako předtím vlnu. Doufala jsem, že si najdou svůj cíl, i když tentokrát ty jeho ohýnky pořád hořely.

Chvíli bylo ticho a já přemýšlela, jestli mě sežere. Řekni něco! Najednou mi chyběl jeho otravný hlas a slova a já se chystala nervózně stáhnout ještě o další metr dozadu, ale to už konečně promluvil. Rozzářila jsem se a i když jsem to neměla v úmyslu, zavrtěla jsem ocasem. Měla jsem ráda, když mě někdo chválil. Byla to změna oproti narážkám - a byla to dvojitá změna vzhledem k jeho normálnímu rozpoložení.
Mezitím co jsem se rozplývala nad pochvalou už Duncan používal svoji magii. Sledovala jsem oheň po jeho stranách jako pavouka, který by mě mohl v sekundě zabít. Neměla jsem nic proti vlkům s magií ohně, ale zjišťovala jsem, že samotný oheň už mě trochu děsil. Koneckonců to byla dost bolestivá zbraň. Přemýšlela jsem, jestli je nemám rovnou uhasit, ale neudělala jsem to - vždyť Duncan ještě neměl šanci nic udělat. Ten teď vypadal jako jeden velký, oranžový flek s dvěma ohni vedle sebe a mou dalekozrakostí. Chvíli se nic nedělo, než vlk použil podobné koule, jako já - akorát z ohně. Sledovala jsem, jak stoupají do vzduchu, než jsem hlavou trhla zpět k jeho vyzývavému výrazu. Ne! Vyjekla jsem v duchu, ale to už jsem měla práci s vyjeknutím v realitě - tentokrát kvůli v podstatě jen malému štípnutí, které mi projelo tělem. V ten moment mi ovšem strach namluvil, že to bolí, jako kdybych spadla do lávy. Zamrkala jsem, když se najednou zase nic nedělo. Už je asi pozdě říct, že to tak nebolelo? Přimhouřila jsem oči a naštvaně si Duncana změřila pohledem. Takhle mě ztrapnit? Sbírala jsem vodu z rostlin, listí, deště, stromů, vzduchu a všeho možného, dokonce jsem došla až k nedalekému vodnímu toku, dokud se někde pryč z našeho dohledu nevytvořila menší-větší vlna. Naklonila jsem pobaveně hlavu na stranu a úplně zapomněla na své milé vychování. Bum. Nechala jsem vlnu putovat velmi rychle až k nám, čímž trochu ztratila na velikosti, ale stále byla velká jako větší vlk a každým rychle plynoucím metrem nabírala na síle. Duncan už ji mohl slyšet, ale jen velmi těžko ji mohl zastavit. S pobaveným úsměvem jsem čekala, až ho vlna smete. Nemohla by mu ublížit, ale rozhodně měla dost síly na to, aby ho srazila k zemi.

//Úzká rokle

//Souhlas, za mě taky bez sázky :D

Nejistě jsem vešla mezi stromy a začala se rozhlížet, jako by na mě mohlo něco vyskočit. Moc vlků sem nemohlo chodit – nikoho jsem necítila, ani zvířata. Bylo to nanejvýš podivné. Na hlavu mi začaly dopadat větší kapky deště, které vznikly ze spojení vody na větvích stromů. Otřásla jsem se, když mnou projela husina. Déšť byl dobrý – znamenalo to, že mám alespoň nějakou šanci, když už ne. Nevěděla jsem, jestli Duncan může jen tak na místě rozdělat oheň i za deště – ale rozhodně jsem věděla, že mi tentokrát počasí hrálo alespoň trošku do karet. Po té zimně to taky bylo to jediné, co bych očekávala. Měla jsem pocit, že nás život z nějakého důvodu nesnáší. Nemohla jsem si pomoct a na sekundu mi hlavou proběhla myšlenka, že bych za to třeba mohla já, ale to už mě z mého malého koutku mysli vyprovodil vlk svým hlasem. Tiše jsem na jeho slova přikývla, i když si hleděl své cesty a nemohl mě vidět.
Duncan se na mě otočil, takže jsem se zastavila. Neuvědomila jsem si to, ale pořád jsem se držela dva metry daleko – za každé situace. "Hodně věcí," vydechla jsem, jen, abych zaplnila ticho, které na chvíli nastalo. Na tváři se mi vykouzlil úsměv. Tohle si užiju. Napadlo mě. Nechtěla jsem ihned vyzkoušet všechno, co mi teď voda nabízela, a taky jsem mu nechtěla ublížit. Když už jsem tu byla, chtěla jsem si to udělat příjemné pro sebe – v rámci možností. Oči jsem nechávala zabodnuté do země, tak, jak byli teď už všichni zvyklí, ale soustředila jsem se na vodu, která zůstávala na větvích stromů – především tedy na větvích nad Duncanem. Vytvořila jsem na největší větvi kouli z vody, kterou jsem sbírala nejen z deště, ale i z větví. Nechala jsem ji narůst do velikosti něčí hlavy a nechala ji spadnout z větve přímo na vlka přede mnou. Spokojeně jsem se uchechtla. I když byl Duncan deštěm mokrý i předtím, teď to bylo snad ještě horší, pokud to vůbec šlo. A navíc chtěl jen příklad toho, co voda dokáže, no ne? Povytáhla jsem obočí ve vyzývavém pohledu a zůstala bez hnutí stát. Když mě nechal udělat něco on, nechala jsem udělat něco i já jeho.

Zavrtěla jsem hlavou nad jeho radou. Trochu z pobavení, trochu jako nesouhlas. Chtěla jsem taky namítnout, že ne všechny holky jsou drbny - já rozhodně nebyla drbna, ale nic jsem neřekla. Stačilo mi, že jsem to věděla já, i když mě ta poznámka z nějakého důvodu pronásledovala ještě chvíli po tom, co svůj výjev dokončil. Nevěřila jsem mu - možná jsem z části trochu chtěla a nějaké vypovídání by mi vážně bodlo, a koneckonců neznámým se vše říká nejlíp, ale nemohla jsem. Na nic z toho, co řekl, jsem ani neodpověděla a radši ho následovala do lesa.
Držela jsem se v dobré dvoumetrové vzdálenosti. Nechtěla jsem shořet ještě předtím, než bych udělala jen jeden krok do lesa. V hlavě jsem si přehrávala, jak se ovládá voda, i když to bylo zbytečné - tak nějak to chodilo přirozeně, ale pořád jsem si připadala jako malé neschopné kuře. Nechtěla jsem se před Duncanem ztrapnit a moc dobře jsem věděla, že kdybych selhala hned v prvních dvou minutách, nikdy by to nenechal jen tak odejít. Alespoň jsem to předpokládala. Zdál se, jako ten typ, který by se potom ještě týden válel na zemi smíchem a vyprávěl to po celé Galliree. Ta myšlenka mi navrátila úzkost, kterou jsem za celý tenhle náš nezáživný rozhovor stihla zahodit.
Když jsem se zase trochu posbírala, rozhodla jsem se po velmi dlouhém přemlouvání promluvit první. "Co oheň umí?" zeptala jsem se. Hned na to jsem probodla očima zem, ale nebylo to tak strašné, jak jsem si představovala. Z mých sourozenců měla magii ohně jen Asu a nikdy jsem neměla příležitost zjistit, jak magie vypadá ve své nejvyšší formě. Žádnou magii jsem tak ještě neviděla, až na zemi, když Naomi ze smečky vyprovodila šedivou.

//Zakrvácený les

Chtěla jsem zmizet, když znovu začal s narážkami. Už jsem ho ale potkala dvakrát v celkem krátké době a riskovat, že bych se totálně ztrapnila útěkem a potkala ho znovu, jsem vážně nechtěla. Takže jsem místo toho jen znovu pokrčila rameny. Z toho pohybu už mě bolela záda, ale nemohla jsem si pomoct. "Ne," odpověděla jsem v podstatě na každou jeho otázku. Snažila jsem se mluvit hlasitěji a v mé mysli jsem skoro křičela, ale ve skutečnosti jsem se jeho hlasitosti pořád nevyrovnala. Tohle bude ještě na dlouho. Ta myšlenka se mi znechucovala, ale nemohla jsem nic dělat. Alespoň jsem se upínala k doufání, že ze mě úzkost každou další minutou strávenou s ním postupně odpadne. Koneckonců jsem si nemohla celý souboj vystačit s dvěma slovy. Souboj? Dech se mi zastavil v hrdle, když jsem si uvědomila, čemu jsem dala souhlas. Chtěla jsem švihnout hlavou o nějaký kámen, ale neudělala jsem ani pohyb. Už jsi jednou bojovala. A tohle bude jen magie, ne? Žádné zuby. Připomněla jsem si, ale i tak jsem se najednou účastnit nechtěla. Ztrapnila jsem se za jeden den už mockrát a moje ubohá dušička to už nedávala - a myslet na to až budu konečně sama... No, očekávala jsem peklo. Ale nevzala jsem to zpátky. Nějak ze mně nevycházela žádná slova.
Nakonec jsem se našla s malým úsměvem, když to vypadalo, že jsem mu udělala vyloženě radost. Alespoň něco. Třeba mě ušetří. Přimhouřila jsem oči, když zmínil magii od Smrti. Nevěděla jsem, jestli to brát vážně, ale nakonec bylo jen dobře, že to řekl. Trochu mě to uklidnilo - ale pořád tu byl někdo, kdo měl ve snášení bolesti velmi špatný rozsah - já. "Jasně," zavrtěla jsem hlavou s ironií v hlase, což mě překvapilo. Většinou jsem takovou věc používala jen s vlky, které jsem vyloženě nesnášela - nebo je znala dobře. Předpokládala jsem, že byly Duncanovy řeči nakažlivé, ale nic mi nezabránilo v okamžitém litování toho jediného slova.
Radši jsem se znovu soustředila na souboj, který byl akorát tak stejně stresující. Nehasí voda náhodou oheň? Zavrtěla jsem mentálně hlavou. Stejně bych se z toho už nevykroutila. Pokrčila jsem rameny nad jeho otázkou a rozhlédla se kolem. Tady nebylo moc kde se skrýt, kdyby šlo do tuhého. Alespoň takovou jsem měla strategii, schovat se co nejdřív a neudělat ze sebe špekáček. Takže jsem zase pokrčila rameny. "V lese?" navrhla jsem, znovu tichá jako myš. Pokývala jsem hlavou k nejbližším stromům a nechala ho jít vpředu. Neplánovala jsem otočit se k němu zády.

Skoro jsem zavrtěla hlavou, když se mě zeptal na magii, ale včas jsem se zarazila. Jasně, že jsem měla magii. Nestačilo se podívat na oči? Ta otázka mi přišla naprosto zbytečná a vlk plýtval slovy, ale i tak jsem přikývla, opět beze slov. Nepotřeboval je. V jeho společnosti jsem se cítila nanejvýš špatně a nehodlala jsem plýtvat slovy na někom takovém, i když se nedalo říct, že bych jím pohrdala. Vlastně byl docela zajímavý, minimálně charakterem. Ani šedivá nebyla takhle slizká a i když se mi to protivilo, musela jsem uznat, že kdyby mi srdce nemačkala úzkost, možná bych se i bavila. Takhle jsem ale jen mlčela, jako obvykle.
Když se začal přibližovat, trochu jsem ustoupila, i když jsem se snažila udržet na místě. Svaly mě ale neposlouchaly a nakonec se rozestup mezi námi díky mému couvání nezměnil. Nevěřila jsem mu ani čenich mezi očima. Zmateně jsem povytáhla obočí, když mi nabídl vybití vzteku. Nebyla jsem naštvaná, ani trošku. To už jsem spíš měla strach, i když hlavním pocitem stále zůstávala úzkost, která mi bránila normálně dýchat. Trochu jsem sebou ošila, když mě skoro prokoukl. Vážně jsem tak předvídatelná? Pokrčila jsem rameny. Dusila jsem v sobě věci - a také jsem se dusila jeho přítomností já sama, ale co jsem mohla dělat.
Duncan mi prozradil svoji magii, ale jak už jsem říkala, nevěřila jsem mu. Mohl mít jinou magii, nebo mohl mít další, které by mě z tohohle světa dostaly. Možná by to byla značná úleva, ale kdybych se měla nechat zabít, nedala bych mu tu možnost - ačkoliv pod tlakem jsem byla schopná nechat si udělat cokoliv. To mě děsilo. "Asi jo," pokrčila jsem rameny lhostejně, ale hlas se mi trochu třásl. Nevěděla jsem, jestli to stihl zaznamenat on, ale já jsem to zaznamenala dostatečně. Sklonila jsem hlavu ještě více, než předtím. Připadalo mi, jako bych zapomněla, jak se voda vlastně ovládá.

Možná jsem stihla usnout, možná ne - každopádně když mě něco probudilo, první, co jsem po otevření očí viděla, byl Duncan. Život mě nemá rád. Usoudila jsem a zabodla pohled do země tak, jak jsem byla zvyklá. Ignorovala jsem jeho poznámky a snažila se soustředit jen na ty důležité věci z jeho slov. Přemýšlela jsem, jestli mu říct, že z něj budu mít do konce života trauma - ale to přemýšlení bylo naprosto zbytečné, protože takovou věc bych z pusy v životě nevypustila. Ale myslela jsem si to.
Jeho dotaz mě trochu zarazil. Nevěděla jsem, jakou magii používal - měl koneckonců zlaté oči, ale i kdyby ho nějaká jiná barva prozradila, stejně bych ho nevyzvala. Potřebovala jsem někde vyzkoušet, jestli Smrt splnila moje přání, ale nechat se usmažit, pohřbít nebo cokoliv jiného zrovna od něj mi nepřišlo jako dobrý nápad. Fakt, že se na světe promenádovaly ještě jiné magie než jen elementy, mi navíc úplně unikal. Takže jsem ve finále jen pokrčela rameny a zavrtěla hlavou. "Ne," vydechla jsem, opět pro jednou hláskem pomalu tišším jak vzduch, za což jsem se ihned proklínala, ale muselo mu to stačit.

//Smrkový les přes Řeku Mahtaë (sever)

Dobelhala jsem se na další neznámé místo. Místo zkoumání jsem to ale zabořila u nejbližšího kamene a začala litovat snad úplně každého slovíčka, které jsem za posledních dvacet čtyři hodin pronesla. Proč jsem byla tak blbá a chtěla se kamarádíčkovat? Na to jsem neměla. Ani jsem nevěděla, kde jsem vzala domnění, že bych to třeba mohla zvládnout. Zakňučela jsem, když se mi hruď nepříjemně sevřela úzkostí a zakňučela podruhé, když jsem si vzpomněla na nalomené žebro. Chtěla jsem to skončit hned, ale místo toho jsem jen zavřela oči a snažila se dýchat. Nádech. Výdech. Chvíli jsem ten jednoduchý úkol následovala, než mě zase ovládly myšlenky a já byla duchem úplně někde jinde. Nevěděla jsem, kde je Tati. Ztrapnila jsem celou svoji osobnost u dvou vlků, o kterých jsem nic nevěděla - a kteří mohli rozšířit do celé Gallirei, jak neschopná vlastně jsem. Neschopná. Neschopná. Dvakrát jsem bouchla hlavou do kamene, než jsem usoudila, že to nebyl nejlepší nápad. Místo toho jsem se uvelebila v klubíčku na zemi a zavřela oči. Ve tmě se stejně litovalo slov nejlépe.

Přivřela jsem oči, když první, co jsem uslyšela, byla poznámka na můj zjev. Kdyby to šlo, zmenšila bych se na úroveň mravence, ale místo toho jsem sebou jen nepříjemně ošila a zabodla pohled do najednou neuvěřitelně zajímavé země. Musela jsem se soustředit na jeho další odpovědi, ale uměla jsem si představit, co ta čtyři slova udělají, až budu sama. Nebyla jsem na vlka naštvaná - sama jsem ty kosti viděla. Místo toho jsem byla naštvaná na sebe, tak, jak to mělo být. Co že tady ještě děláš? Probudila jsem se ze svého transu, do kterého mě vlk nemilosrdně hodil a radši poslouchala, co mi říká. Nelíbilo se mi ani jedno slovo od něj a najednou jsem chtěla přesný opak toho, co jsem chtěla před pěti minutami - vrátit se zpět k jezeru a zůstat tam s tím druhým vlkem. Sice to byl větší trapas, než s Fiérem, jak se mi představil, ale alespoň jsem nebyla odsuzovaná jako hadrová panenka.
Všechny smečky, které vyjmenoval, mi nic neříkaly. Zapsala jsem si do svého imaginárního listu, abych si obnovila informace o Galliree a zároveň si vyslechla další narážky, tentokrát na smečku. Pokrčila jsem rameny a na odpověď pouze přikývla. Nechtěla jsem plýtvat slovy na někoho takového a taky jsem měla co dělat, abych nezapomněla dýchat, takže i kdybych mu chtěla cokoliv oplatit, nejspíš by ze mě vylezlo jen kvičení. Pořád jsem si také udržovala pohled v zemi a sledovala jeho špinavé tlapky. Ani on nebyl nejkrásnější, ale ta myšlenka tu situaci moc nezlehčovala.
Pořád jsem jen přikyvovala, když ze sebe chrlil až moc zbytečných slov. Nestačilo říct ne? Napadlo mě, ale nahlas jsem to neřekla. Mohla jsem si myslet co jsem chtěla, ale srdce mi svírala úzkost a tlamu jsem měla zavázanou imaginárním provazem, takže jsem si v klidu vyslechla všechno, co mi potřeboval sdělit. Alespoň odpověď a to jméno jsem znala - a jeho postoj ke smečkám jako bonus. V duchu jsem se znechuceně zatvářila nad jeho poslední poznámkou. "Jo," vydechla jsem po dvou vteřinách příšerného ticha a zvedla se k odchodu. "Tak jindy," Nikdy. Upřesnila jsem si, stejně jako u vlka předtím. Už jsem si ani nemohla vzpomenout na důvod, proč jsem v první řadě s tímhle verbováním začala.

//Úzká rokle přes řeku

//VVJ přes řeku

Kroky mě zavedly zpět do lesa, který mě nedávno zavedl za Smrtí. Už jen přítomnost tady mi naháněla hrůzu, no pokračovala jsem. Čím dál od jezera a toho vlka jsem byla, tím lépe. V hlavě jsem si přehrávala každou část toho rozhovoru - i když to byly tak dvě věty, bylo to příšerné. Alespoň pro mě, i když mi přišlo, že jsem si to moc brala. Koneckonců se nic nestalo a oba jsme se chovali dost trapně – no nemohla jsem se té úzkosti zbavit. A sotva jsem se dostala pryč z jedné trapné situace, už jsem mohla skákat do druhé. Zastavila jsem veškerý pohyb a sledovala vlka zpoza stromů. Tentokrát to byl celkem normálně zbarvený vlk, až na jeho ucho. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu. Narodil se s tím? Nebo ho někdo zranil? Skoro jsem cítila, jak mě pod tou myšlenkou bolí vlastní ucho, i když s ním nic nebylo.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli to udělat znovu. Poprvé jsi udělala chybu. Můžeš to zkusit znovu. A hlavně si nikoho nenaverbovala. Kdo říkal, že se můžeš zastavit? Ne často jsem dotahovala věci do konce, ale tohle bylo celkem příjemné zpestření každodenního života. Tedy, příjemné v rámci možností. Bylo to něco jiného, ano, to byla ta příjemná část. Fakt, že jsem musel překonat všechny svoje úzkosti a fobie a projít si jimi po každém setkání znovu, už tak příjemný nebyl. I tak jsem udělala stejný proces, jako před tím, jen jsem si připravila, co chci vlastně říct. Ahoj. Jsem Wizku z Borůvkové smečky a hledám nové tváře. Měl bys zájem? Nervózně jsem vlka ze svého úkrytu sledovala. Až ten den jsem si uvědomila, že s opačným pohlavím se mi mluví podstatně hůře než se stejným. Obviňovala jsem Duncana.
Zavrtěla jsem hlavou, abych přestala přemýšlet a než jsem se stihla znovu nadechnout, udělala jsem kroky v před, čímž jsem odhalila svoji přítomnost. Teď nebo už nikdy. "Ahoj," začala jsem. Úspěch, i když se mi hlas trochu třásl. Na to už jsem si ale zvykla. "Ehh, já jsem Wizku z Borůvkové smečky a… prostě hledám nováčky. Máš zájem?" selhání, takhle nějak bych to nazvala. Měla jsem chuť sebou praštit o strom, ale zůstala jsem před vlkem nehnutě stát. Celá ta věta zněla neuvěřitelně falešně – a taky že jo, protože jsem měla pocit, že za chvíli omdlím, i když hlásek jsem měla jako nadšené malé štěně. Sel-há-ní.

Nevěděla jsem, co z vlkovi tváře vyčíst. Čekala jsem, že na mě bude zlý a bude se mračit víc jak to šílené jarní počasí, ale nic takového se nestalo, takže jsme tam chvíli stáli oba v tichu s překvapenými výrazy. Vyhýbala jsem se očnímu kontaktu, ale i tak jsem měla čas si vlka alespoň trochu prohlédnout. Neměl oko, to bylo kupodivu to první, co mě upoutalo. Po tom, co na mě nezačal ječet, jsem usoudila, že to byla podobná osobnost jako Zakar. Pak už to bylo všechno ostatní, zelené odznaky, pár jizev, a hlavně rozpůlené tělo. Napodobila jsem jeho naklonění hlavy. Byla jsem si jistá, že tohle zbarvení nebylo normální. Byl jiný, hodně odlišný od ostatních vlků – a i když jsem chtěla zdrhat s ohnivou čárou za mnou, musela jsem uznat, že to byl nejzajímavější vlk, kterého jsem tu potkala. Možná to taky bylo tím, že to, co z něj vyšlo, by se dalo srovnávat s mým nešikovným pozváním. Sice to bylo odmítnutí, ale vylétlo ze mě úlevné vydechnutí. Ne, že bych ho ve smečce nechtěla, ale trapnost konverzace se dala krájet z obou stran.
Trochu jsem přimhouřila oči, když dodal, že svůj les nemohl najít. Vlastně jsem z něj ani smečku necítila, ale taky jsem se nijak nesnažila ho očenichat. To bylo to poslední, co bych udělala, spolu se spoustou dalších zakázaných věcí v mém světě.
"Aha," poznamenala jsem a pokývala hlavou, no zůstala jsem stát bez hnutí na místě a stále v hlavě rozebírala jeho odpověď. Vstávej! Potřásla jsem hlavou a nervózně si odkašlala. "Erh, eh, no-. Wizku, jsem Wizku," vysoukala jsem ze sebe, abych nezůstala nic dlužná a rozešla se pomalu k odchodu. "Tak zase jindy!" Spíš už nikdy. Zavrtěla jsem hlavou a jakmile jsem se dostala dost daleko, rozklusala jsem se, aby ze mě déšť a vítr smyl to příšerně trapné setkání. Ani jsem si neuvědomila, že se od Borůvkového lesa vzdaluji – prostě jsem běžela. Doufala jsem, že to vlk rychle zapomene, protože já jsem věděla, že za deset let toho budu na smrtelné posteli pořád litovat.

//Smrkový les přes řeku

//Cedrový háj

Tlapky mě zavedly zpět k rozvodněnému jezeru a trvalo mi dobrých pět minut chůze podél břehu, než jsem si uvědomila, že mě nikdo nenásleduje. Přemýšlela jsem, jestli začít mlácením hlavy o zem, skokem do hluboké vody nebo nadáváním. Já ji přetrhnu. Zavrčela jsem, ale nevracela jsem se zpátky. Musela jsem se chvíli uklidňovat tím, že Tati už není malá fazole uprostřed zasněženého lesa, která se třásla kvůli nešikovnému lovu – a nakonec jsem pokračovala ve své vlastní cestě. Už je dost velká. Má i kamaráda, který není ze smečky. Jednou už byla pryč – navíc jsme tu prošli snad všechno. Trefí. Uznala jsem, ale úzkost mě neopustila. Hlavou mi prolétávaly scénáře o tom, co všechno by se mohlo stát. Kdyby se Tati nevrátila, nejen, že by to byl můj konec – ale taky bych se mohla rozloučit s jakoukoliv šancí postupu ve smečce.
Smečka. Snažila jsem se soustředit pouze na Borůvkovou smečku, jednak abych zahnala myšlenky na nějaké úchyly pohybující se kolem, kteří by mohli malou odchytit, a taky abych si prošla možné způsoby, jak dosáhnout pozornosti Blueberryho – i když toho už jsem taky neviděla snad věky. Asi má hodně práce. Napadlo mě, i když jsem věděla, že smečka je celkem opuštěná a nikdo se na jejím území moc nezdržoval, včetně mě, což byla ostuda, ale rozhodla jsem se, že se to zase zlepší, až se vrátím. Každopádně to byl problém, málo vlků ve smečce. Ta malá drobnost ztěžovala každodenní život členů a někdo s tím musel něco udělat, i když nechat to na introvertní bezmozkové schránce nebylo úplně ideální řešení. I tak jsem se pousmála.
Zahleděla jsem se na dvojbarevného vlka poblíž a zastavila se. Nepřemýšlela jsem jen nad tím, jak začít konverzaci, ale také nad smyslem svého života a proč že jsem si tohle vlastně dělala. Bylo to jako kdybych se snažila překonat gravitaci, ale koneckonců… I vlci mohli mít křídla, ne? Kéž by tohle povzbuzování bylo k něčemu. Nasucho jsem polkla a vystrnadila z hlavy jakékoliv normální myšlení, takže jsem se jednoduše rozešla směrem k vlkovi. Děláš to pro svoje dobro. Připomněla jsem si a nervózně si odkašlala, dokud jsem ještě byla z doslechu. Pak už jsem jen doufala, že vypadám alespoň jen jako poloviční idiot. "Ahoj," začala jsem s hlasem pomalu tišším jak vzduch. Proklínala jsem se za to, jak se mi znatelně třásl, ale pokračovala jsem. Už nebylo cesty zpátky. "Já- já jsem z Borůvkové smečky a," můj plán neztrapnění se naprosto selhal. "Hledám nové zájemce. Měl bys zájem?" vychrlila jsem rychle. I představit se jsem zapomněla.

Samozřejmě jsem ihned po mém malém výstupu byla zasypána otázkami. Trochu jsem se pod návalem pozornosti pousmála, i když jsem se za to nenáviděla. Kam až jsi to došla... Nechtěla jsi náhodou být neviditelná dobrovolně? Zatnula jsem zuby a radši přemýšlela nad tím, co malé odpovědět, aniž bych ji vyděsila nebo byla znovu strhnuta otázkami. Nakonec jsem na její první otázky jen pokrčila rameny a nejistě přikývla. Mohlo být naražené, zlomené nebo jen nalomené - nebyla jsem vlčí doktor, abych to určila správně, ale tak či tak to bolelo jako čert, i když za chůze a klidu jsem si na bolest už trochu zvykla. Pobaveně jsem sledovala, jak si Tati kontroluje vlastní kosti. "Medvěd... Hlad je na nic i pro ostatní zvířata," pousmála jsem se. Sice jsem to zvíře v duchu proklínala všemožnými slovy, no ve skutečnosti jsem mu to neměla za zlé. Byla jsem si skoro jistá, že kdyby hladomor trval ještě chvíli déle, dala bych se na kanibalismus. Možná je lehčí zabít vlka než srnku? Napadlo mě, načež jsem rychle zavrtěla hlavou a přemýšlela, jestli někde nehledat svěcenou vodu.
Na chvíli jsem se zahleděla na nebe, ale rychle hlavu zase sklopila, když mi do očí bolestivě dopadly kapky deště. Další otázka, která přišla z malé tlamičky mě na chvíli nechala přemýšlet. Bylo mi jasné, že s magií vody jsem mohla manipulovat s čímkoliv, co bylo alespoň z části z vody, ale déšť patřil k počasí - no zároveň to byla pořád jen voda. Naklonila jsem automaticky hlavu na stranu a potlačila nutkání to vyzkoušet. Nechtěla jsem vypadat před malou jako magor. "No, jistější bude když se někde schováme," usoudila jsem nakonec. Ještě by se to mohlo nějak nešikovně zvrtnout.
Další otázka, další přemýšlení. Vzpomínky na mé sourozence objevující magii už skoro vychladly, ale pamatovala jsem si, že barevné oči měla vždycky za následek nějaká vypjatá situace. Své vlastní objevení magie jsem si vlastně ani nepamatovala. V okolí vody jsem se pohybovala častěji, než jednou a jednoduše mě jednoho dne někdo upozornil na to, že mám oči modré. Takže to byla další otázka, na kterou jsem neměla odpověď. "Až bude čas a nouze, magie přijde sama," pověděla jsem jí, ale to už se zase chystala k odchodu. Unaveně jsem zívla, ale přidala se za ní.
Pokrčila jsem rameny nad stromovou záhadou, i když jsem odpověď věděla. Už toho bylo na jeden den moc - moc slov. "Některé jsou prostě starší," vzdychla jsem, když jsem musela zpomalit tempo, abych malou nepředběhla, no nakonec jsem to nevydržela a přidala se k jejímu boku s tím, že nás budu navigovat radši já. Spoléhala jsem na to, že stoprocentně půjde v mých stopách.

//VVJ

Trochu jsem se uvolnila pod náznakem pozornosti. Nepočítala jsem s tím, že by ji moje problémy doopravdy zajímaly, ale i tak jsem odpověděla. "Mám něco s žebrem," pokrčila jsem rameny a automaticky předpokládala, že to bude malé stačit.
Navrácení domů odložila na ráno. Trochu jsem se pousmála, protože i když byla pořád tma jak v háji, obloha už nebyla tak černá a tušila jsem, že do rána už mnoho nezbývalo. Zavrtěla jsem s úsměvem hlavou, když les nazvala nudným. Nechtěla jsem s tím tvrzením souhlasit, ale v duchu jsem to musela připustit. Nebyla jsem zrovna společenský typ, abych se vrhala do každého nebezpečí, no takhle s Tati jsem měla chuť skočit do první jámy a najít nějaké pořádně dobrodružství. Rychle jsem tu myšlenku zaplašila - akorát bych toho později litovala. "Nojo, jenže někdy se domů vrátit musíme. Alespoň se ohlásit. Nebo myslíš, že tě můžu nechat samotnou?" povytáhla jsem tázavě obočí. Nebyla to otázka, na kterou bych očekávala ano či ne, spíše něco, co mělo donutit malou se zvednout ze zadku a pokračovat v cestě do lesa. To už ale záleželo na hnědé chlupaté kouli, jak si to vyloží. Předpokládala jsem, že za tím svým Sionnem nešla sama. Nebo ano? Ta představa mi nepříjemně stahovala hrdlo, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Byla tady, živá a zdravá, to bylo hlavní.
Pousmála jsem se nad její lichotkou. "Když myslíš," zazubila jsem se. Byla jsem ráda, že jsem ji nenudila, ale trocha nejistoty ve mně stejně zůstávala. Nejspíš tam bude do konce mých posledních dnů pořád, ale i ta malá pochvala stačila, abych ji co nejvíc vytěsnila.