Příspěvky uživatele

< návrat zpět

EXTRA 6 - první půlka 4

//Ragarské pohoří

Udělala jsem pár dalších rychlých kroků, abych si byla jistá, že jsem od smečkového území dostatečně daleko. Potom už jsem zase zpomalila do mého neuvěřitelně loudavého kroku. Už jsem mohla zase rozjímat, ale kupodivu mi to do hlavy moc nešlo. Tedy, ono by šlo, ale měla jsem moc věcí, nad kterými se dalo přemýšlet. Jednou mi do hlavy přilétla tahle myšlenka, potom zase druhá, a ve finále mi akorát úzkost nepříjemně stáhla hrdlo a nepřemýšlelo se o ničem.
Úzkost. Dříve jsem ji považovala za tu nejhorší věc na světě a na té domněnce se nic nezměnilo, ale po několika letech trápení se s ní jsem si na ni zvykla. Mohla bych ji dokonce považovat za odvěkou, dobrou přítelkyni. Když se svět kolem neustále měnil a já neměla o koho se opřít, ona tu byla. Když jsem byla šťastná, byla tam, a i když jsem byla na dně, zůstávala. Dříve to bylo něco, čeho jsem se snažila zbavit všemi možnými způsoby – a stal se z ní skoro člen rodiny, kterého jsem se snažila udržet naživu co nejdéle. Poznáte, že je něco špatně, když se zuby drápky snažíte co nejdéle udržet něčeho, co vás táhne ke dnu – a využíváte to jako záchranné laso, které vás má vytáhnout z vody. Cože? Zatřásla jsem hlavou. Sama jsem se v tom nějak ztratila, ale i tak jsem musela párkrát zamrkat, abych si byla jistá, že se nerozbrečím. Nebrečela jsem často, a možná to mělo něco společného s tím, že jsem toho už moc necítila a byla jsem zvyklá na to cítit se na dně. Byla to jen jedna z mnoha věcí, která mě doháněla k šílenství – protože jsem si byla jistá, že bych brečet mohla, a že by mi to dokonce pomohlo, ale oči jsem měla sušší než když jindy. A tak jsem si jen představovala, že déšť na mých tvářích jsou slzy a přiživovala jsem úzkost, která se mi jako jedovatý pavouk plížila od srdce a nemilosrdně se mi zahryzávala do kostí. Oklepala jsem se.
Nakonec mě nepříjemný pocit donutil zastavit. Vzpomněla jsem si, proč jsem se snažila na věci moc nemyslet – teď se mi to akorát vymstilo. Schovala jsem se mezi sněhové kopečky a rozhodla se na chvíli odpočívat.

EXTRA 6 - 3

//Nikdo nic nevidí O.O Prosím, nereagovat, Wizku jen proběhne těsně na hranicích kvůli akci! Miluju vás.

//Jedlový pás
Držela jsem se těsně podél hranic. Nechtěla jsem mít problém, a hlavně jsem se pořád nechtěla s nikým bavit. Zůstávala jsem co nejvíce skrytá ve stínu a hleděla si svého. Ani jsem se po smečkovém území moc nerozhlížela. Mířila jsem rovnou do dalších hor, kudy jsem do Gallirei tehdy přišla. Chtěla bych prohlásit, že se mi život otočil o tři sta šedesát stupňů, ale to nebyla tak úplně pravda. Sice jsem od té doby řekla dohromady nejspíš víc slov než za celý svůj život, ale to bylo tak všechno, a ani to nebyla moc příjemná změna. I tak se mi tu líbilo, i když někdy byli vlci na zabití. Vzpomněla jsem si, že jsem tam potkala Severku – a ta mluvila o smečce hned vedle, takže jsem z toho usoudila, že jsem právě pobíhala na hranicích Ragarské smečky. No, rychle pryč. Přikývla jsem, jako bych si chtěla něco potvrdit, a dál pokračovala podél ohraničeného území. Čím dál od smečkového vlastnictví jsem byla, tím lepší to pro mě bylo.
Nechtěla jsem se nutně ztratit ve vlastní hlavě tady. Bála jsem se, že bych někde uprostřed rozjímání opustila svůj směr a omylem vlezla doprostřed území. Napadlo mě, jestli bych sebou v tom případě mohla hodit na zem a ani se nehnout. Nemohli by s tím nic dělat, ale zkoušet jsem to nehodlala. Radši jsem se snažila soustředit na jiné věci, dokonce i na to, jaká zima mi byla vzhledem k tomu, že tady byl sníh nejspíše pořád a taky tu na mě sněho-pršelo bez jakékoliv přestávky. Oklepala jsem se pod vzpomínkami na letošní zimu a zase jednou vyslala někam do nebe přání, aby už bylo konečně léto. Jaro sice bylo taky fajn, ale ne, když pořád jen pršelo.
Nakonec jsem se dostala až k přemýšlení, jestli by nebylo dobré mít magii od Smrti. Návštěva u ní rozhodně nebyla dobrá, ale magie od ní už bylo něco jiného. Zajímala mě neviditelnost, možná dokonce i to počasí, když jsem se na to teď tak soustředila. Netušila jsem, co taková magie mohla – jestli bych s ní mohla zastavit déšť, ale i kdyby ne, zdála se užitečná.
S jistou úlevou jsem došla na konec hranic a bez jediného ohlídnutí rychle utíkala jinam.

//Sněžné hory

EXTRA 6 - 2

//Západní Galtavar

Konečně jsem překročila hranici lesa a schovala se mezi stromy. Tolik tady nepršelo, takže jsem měla čas nechat svoji srst trochu odpočinout od promočení. Oklepala jsem se a vybírala si dobře, kudy procházím, aby mě chránily pořádně rozrostlé větve. Občas na mě někde nějaká ta velká kapka spadla, nebo na mě pršely miniaturní kapky, ale bylo to o moc lepší než na rozlehlém místě. Zjistila jsem, že déšť trochu odváděl moji pozornost od myšlenek, ale tentokrát jsem si nestěžovala. Skoro jsem se nemohla dočkat, až mě přemýšlení utopí. Byl to divný pocit.
Ze samého rozjímání nad tím, nad čím v následujících několika minutách či hodinách rozjímat, jsem ve finále zapomněla nad něčím doopravdy rozjímat. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a vyprázdnila si tak myšlenky, takže jsem chvíli pokračovala vpřed jako taková schránka bez obyvatele. Napadlo mě, jestli by nebylo lepší, kdybych si nakonec našla společnost – nebo to nejlépe otočila a šla zpět do Borůvkového lesa, ale přišlo mi, jako bych od něj byla vzdálená už mnoho kilometrů – což sice nebyla pravda, ale možná jsem se prostě jen nechtěla otočit. Nejsem tam náhodou k ničemu? Tati se mi ztratila někde v dešti a já se za ní ani neotočila – a možná si můžu být jistá, že Tati je schopná se o sebe postarat, ale stejně mě určitě čekají problémy… Nechci se tam vrátit, když budu mít problémy. Ach bože, co jsem to zase udělala… Takhle k ničemu už jsem dlouho nebyla. A celé je to moje vina. Možná bych prostě mohla zmizet a už se tam nikdy nevrátit? Ale to ne… Mám to tam ráda. Ale… Bože… V průběhu svého monologu jsem si dala facku o strom a pokračovala dál, jako bych to nikdy neudělala. Určitě to bude fajn. Blueberry to pochopí. Jde z něj strach jen někdy… Třeba… Třeba když přivedu nějaké další členy, bude zapomenuto? Ale prosím, stejně bych s nikým nemluvila. To je to poslední, co chci. Blue je fajn. Tati určitě něco řekne, i když je divný, že za mě musí mluvit malé vlče. Kdy jsem to dotáhla až takhle na dno?
Na chvíli jsem se zastavila a přemýšlela, kam bych mohla jít dál. Zastíněná mysl přemýšlením mi zavedla tlapky až někam na kamenný povrch, do kopce – kde jsem cítila smečku, ovšem neměla jsem v úmyslu tam zůstávat dlouho. Vybrala jsem si cestu, kde nebylo cítit moc pachů, a vydala se po ní.

//Ragarské pohoří

EXTRA 6 - 1

//Řeka Mahtaë (sever) přes VVJ

Došla jsem velmi loudavým krokem někam, kde jsem odhadovala hranice Gallirei. Pachy, které jí byly blízké, tu nebyly tak silné. Rozhodla jsem se podél hranic taky pokračovat, byl to jeden ze způsobů, jak utéct každodennímu životu – změna, které jsem neměla ráda – ale tahle byla vítaná. Zamířila jsem někam na západ a stále si držela šnečí tempo, které mi nebylo zrovna dvakrát blízké. Většinou jsem měla kroky dlouhé a rychlé. Přemýšlela jsem, jestli to bylo jen o zvyku, nebo jestli jsem podvědomě chtěla něčemu utéct. Ta představa mi vyslala husinu po celém těle. Určitě jsem chtěla něčemu utéct.
Země se tu pode mnou bořila podobně, jako v lese, když jsem tam využívala magii vody – akorát tady za to mohla kopyta zvířat, která se vracela – což mi vrátilo jemný úsměv na tvář. Musela jsem uznat, že jsem byla ráda, že jsem měla příležitost ji využít. Alespoň jsem věděla, že jsem si nezpůsobila trauma u Smrti zbytečně. Příčilo se mi jít směrem na zříceninu, ale koneckonců jsem nešla za ní, jen jsem se potřebovala oddělit od ostatních. Huh? Trochu jsem se oklepala. Byla jsem dobře seznámená s tím, jak nerada jsem se bavila s ostatními, o kolik srandy jsem přicházela – i o kolik špatných věcí jsem přicházela, ale občas mě to prostě trefilo hůř. Byla jsem smutná? Většinu času ne, vlastně jsem byla schopná necítit vůbec nic, až na úzkost, která tam prostě byla. Jenže čím více kroků jsem dělala, tím více jsem měla podezření, že tenhle výlet nebude zrovna procházkou růžovou zahradou. Už dlouho jsem nebyla ponechána samotná na tak dlouho, abych se mohla úplně ztratit v myšlenkách. Příčilo se mi mít ten pocit, ale byla jsem za tu příležitost ráda. Byl to pocit, který jsem znala moc dobře – a já už měla po krk ostatních a změn jejich povah.
I tak jsem si to užívala. Byla noc, takže neuvěřitelné ticho, přerušované jen mými kroky a občas nějakým zašustěním, když se divoká zvířata přetočila ve spánku. Občas mi noc naháněla hrůzu, i když vlci byli spíše nočními tvory. Nevěděla jsem, kdy na mě odněkud něco skočí – ale tentokrát jsem si to celkem užívala, i když mi přišlo, jako by se mi něco plazilo po zádech. Jednoduše jsem se místo toho soustředila na to dobré – ticho. Vždycky jsem měla ráda ticho.

//Jedlový pás

//Úzká rokle

Kroky mě opět vedly kolem známé řeky. Den už se mezitím přehoupl v noc a mě nezbylo nic jiného, než rozjímat. Zaujatě jsem pozorovala vodní hladinu, která se poslední silou vůle držela na svém místě a nezaplavila celou Gallireu. Tuhle řeku jsem znala moc dobře, i když mi jméno stále bylo neznámé. Vlastně jsem kolem ní chodila skoro pořád. Mohla bych být mimo smečku ještě chvíli? Po tolika náročných, trapných setkání - a po tom výstupu s Duncanem jsem neměla sebemenší chuť někoho vidět. Vlastně se mi dělalo fyzicky špatně už jen při představě, že bych ihned měla zatočit a zalézt do Borůvkového lesa mezi skupinu vlků, což skoro stoprocentně doprovázely otázky na můj pobyt mimo území. Rozhodně. Odpověděla jsem si na svoji otázku a ohodlaně pokračovala podél řeky, i když mě špatné svědomí trochu hlodalo kosti, když jsem míjela les asi jen deset metrů od něj. Nevěnovala jsem mu však ani jediný pohled, neboť bych akorát všechno zhoršila. Tohle byla moje tichá hodinka - a jenom moje.

//Západní Galtavar přes VVJ

//Zakrvácený les

S heknutím jsem znovu uskočila, když do mě drknul. Brala jsem to jako přátelské gesto, jen jsem na to nebyla zvyklá. Přemýšlela jsem, jestli mu to oplatit, ale něco mě drželo zpátky. Nestěžovala jsem si. Jen jsem pokrčila rameny nad jeho solovením. Pořád jsem ho nějak nedokázala brát jako kamaráda, i když byl široko daleko ten nejzajímavější, kterého jsem potkala - a hlavně už neměl žádné přihlouplé kecy. Možná přeci jen nebyl špatný, ale problémy s důvěrou se nedaly vymazat přes noc. Nejistě jsem se uchechtla a nechala ho v tom. Možná jsem ho přeci jen měla radši, než ostatní. Jen trochu jiným, svým způsobem.
Zavrtěla jsem hlavou nad jeho rozjímáním. Skoro jsem mu ani neodpověděla, ale uznala jsem, že bez odpovědi by to bylo celkem trapné. "Zvykla jsem si," pokrčila jsem rameny. "S vlčaty je to většinou lepší," přiznala jsem, i když jsem se v duchu proklínala, že jsem mu to vůbec říkala. Neměla jsem k tomu důvod. Bylo to zbytečné, koneckonců jako všechno v mém životě. Zavrtěla jsem hlavou a na chvíli se zastavila, když oficiálně uzavřel náš souboj. Pořád jsem nějak netušila, jak jsem se v celé té situaci ocitla, no nakonec jsem za svůj souhlas byla ráda. Byla to sranda, i když jsem ještě teď cítila jeho oheň - a měla jsem pár chlupů sežehlých i přes to, že neustále pršelo. "Nejsem naštvaná," zamumlala jsem. Ve skutečnosti jsem nepociťovala nic až na strach a úzkost - a při samotném souboji sem tam možná radost, kterou způsobil adrenalin, ale jinak jsem byla jako prázdná schránka. Přišlo mi, že bych kvůli tomu měla brečet, ale někde se stala chyba.
Zvedla jsem se k odchodu. Už nebylo co si říct. Nedoufala jsem, že Duncana v blízké době znovu uvidím, ale zároveň jsem se tomu nebránila. Hlavně, když neměl řeči. "No, tak já už půjdu," začala jsem nejistě. Rozloučení bylo podle mě nejtrapnější na celém setkání. "Ahoj," věnovala jsem mu úsměv a rychlý pohled do očí. Neříkala jsem mu, kde by mě mohl najít - věděl to moc dobře, když smečku okupoval. Poprvé jsem se k němu otočila zády a pokračovala si vlastní cestou.

//Řeka Mahtaë (sever)

Zavrtěla jsem hlavou nad jeho slovy. Musela jsem uznat, že mi to vadilo čím dál tím méně. Přemýšlela jsem, jestli se na takovou věc dalo doopravdy zvyknout. Opustila jsem pohledem své obvyklé stanoviště na zemi a prohlédla si Duncana, jako bych mu mohla vidět do duše. Jako kamarád nejspíš stál za houby, ale k něčemu by prospěšný být mohl. Třeba bych se nakonec tolik přestala bát promluvit a nakonec bych sama od sebe začala vyhledávat společnost, tak, jako to bylo kdysi. "Nepodceňuj se," zkusila jsem vyslovit jednu ze zbytečných myšlenek nahlas. Zavrtěla jsem hlavu nad tím, jak falešně to znělo, skoro stejně jako jeho dramatická prohra. Jo, tohle dělat nebudu. Oklepala jsem se, jednak, abych ze sebe oklepala co nejvíce vody a bahna - a potom taky abych se zbavila úzkosti, která mě najednou přetáhla pánví po hlavě. Po těch letech už jsem si na její přítomnost až nepřirozeně zvykla, ale to nic neměnilo na faktu, že to byla jen nepříjemná osina v zadku a důvod mé touhy po skočení z útesu.
Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem opustila své místo a následovala vlkovi stopy. Pořád jsem ale měla za to, že následovat ďábla bylo lepší, než se k němu otočit zády. Uchechtla jsem se nad jeho machrováním, i když mi to ve skutečnosti vtipné nepřišlo. Chvíli jsem pokračovala v tichu, ale tohle ticho mi nebylo příjemné, jako u jiných vlků. Vlastně bylo dost odpuzující. "Nebolí tě z toho mluvení hlasivky?" zeptala jsem se. Myslela jsem tu otázku naprosto vážně, protože když jsem mluvila až moc já, občas mě z toho bolelo v krku. Hlas mi ale zatím trochu nabral na síle, no jen proto, že jsem to nechtěla opakovat. Už se tolik netřásl, ale na rozdíl od něj se třásl celý můj člověk - alespoň jsem si to v duchu namluvila. Všechno to bylo jen o ovládání strachu a myšlenek, ale takovou schopnost jsem se ještě nenaučila.

//Úzká rokle

V duchu jsem zavrčela nad jeho poznámkou. Samozřejmě, že jsem mohla mluvit, jak jsem chtěla - jen to prostě nešlo. Mohla jsem se rozhodnout, že něco řeknu, že se s někým setkám, ale jakmile jsem otevřela tlamu, nějaká neviditelná síla mě zastavila. Navíc bylo lepší úzkost nepřiživovat, když už jsem potom nemohla dýchat. A taky jsem si na mlčení zvykla. Plýtvání slovy nebyl můj styl, takže jsem i na tuhle jeho poznámku jen zavrtěla hlavou a zakroutila očima, což jsem doufala, že přehlédl. Vlastně jsem pochybovala, že po mém vodním útoku ještě něco viděl, ale zasloužil si to. Jeho jiskry mě tou dobou pořád ještě nepříjemně štípaly.
Ušklíbla jsem se, když ho polila voda a nestihl doříct větu. Pochválila jsem se za své načasování a pokračovala ve snažení vyměnit se z bahna a zamotaných tlapek. Překvapilo mě, jak dlouho Duncan hlavu pod vodou nechal, ale nakonec jsem se nemusela ničeho obávat, když se s kašláním vynořil. Bylo mi ho hned trochu líto, ale byla jsem ráda, že jeho útoky přestaly. Nasměrovala jsem vodu pod námi někam daleko od nás, takže pod námi zase bylo v rámci možností sucho. Vypadali jsme oba jako promočené slepice a já doufala, že se brzy zase ukáže slunce, protože ukázat se ve smečce takhle by bylo... příšerné.
Pousmála jsem se nad jeho usouzením a chtěla se konečně narovnat, ale jeho tlapa mě zradila a zase jsem ležela vedle něj. Idiot. Usoudila jsem a plácla tlapkou na místě, takže se bahno rozprsklo s trochou štěstí i na jeho obličej. Nečekala jsem a opět se postavila na všechny čtyři. Dávala jsem dobrý pozor, kde jsou jeho a kde jsou moje tlapy, a snažila se na kluzkém povrchu udržet rovnováhu, než jsem si byla jistá, že už nespadnu.
Překvapeně jsem zamrkala nad jeho dramatickým výstupem. Poznala jsem srandu, ale i tak mě zabodl osten lítosti, který jsem nesnášela. "Promiň," uniklo mi najednou, až to překvapilo i mě samotnou. Očekávala jsem za to další narážky, takže jsem se mentálně připravovala na nějakou přednášku.

Trhla jsem sebou a málem nás oba strhla do bláta, když se jiskry přesunuly jen na jednu stranu a já najednou neměla kam utéct. Nemohla jsem jen tak přeskočit tu žirafu vedle sebe a navíc jsem zapadala do vlastního bláta. Já se na to vykašlu! Ve skutečnosti jsem použila sprostější verzi slov, ale to nikdo nemusí vědět. Zatnula jsem zuby a zapřela se o přední tlapky, protože kdybych se opřela o Duncana, už bychom se nezvedli.
Spokojeně jsem máchla ocasem, když mě znovu pochválil, ale nadšení mi nevydrželo dlouho. Jiskry se nikdy nedotkly mého těla úplně - jinak by mě spálily, ale i tak bolely jako čert. Desítky vosích žihadel a já jsem mohla jen zatínat čelist a napínat svaly, abych ze sebe nezačala hrnout nadávky. Bolest mi dodávala adrenalin, pod kterým bych snadno mohla říct něco, čeho bych litovala, takže jsem na jednu stranu byla ráda, že štípání nikdy úplně nepřestalo - a na druhou stranu jsem přemýšlela, jaký nejtišší způsob vraždy existoval. I tak jsem se nedokázala přimět Duncana nenávidět, i když to nebyl ani můj přítel. Pořád to byla taková už ne moc zábavná hra.
To víš, že jo! Nevěřila jsem, že by doopravdy přestal, a možná jsem byla naivní, ale se svými útoky jsem nepřestávala. Jeho verze útoku ovšem zesílila a já vylekaným úskokem překonala posledních těch pár centimetrů, které nás dělily, jen abych nás po kluzké zemi povalila do rozvodněného bahna. Využila jsem momentu na zemi a zvedla hlavu co nejvíce vzhůru. Přivolala jsem další vlnu vody z několika částí lesa, kde se tvořily kaluže a polila s ní naši jámu, takže se Duncanova hlava ocitla pod vodou smíchanou s bahnem. Nechala jsem ji volně odplavit s vědomím, že vlk kdykoliv mohl hlavu vytáhnout zpět nad hladinu. Sama jsem vyprskla vodu a bahno, které se mi tím trikem dostalo do čenichu, a začala se nešikovně zvedat. Já nejsem kotě. Poznamenala jsem, ale jen v duchu. Doufala jsem, že alespoň tímhle ty jiskry přestanou.

Oddechla jsem si, když jsem alespoň na malý moment nic necítila. Očividně jsem vytáhla Duncana z nějakého rozsáhlého přemýšlení a skoro jsem byla překvapená, že má čím přemýšlet - i když dojem, že nemá co používat, jsem nabrala jen z jeho škodlivých slov. To uklidnění netrvalo ani pár vteřin a ani když jsem spláchla samu sebe, neměla jsem pokoj. Bolelo to asi jako když vás píchne vosa, akorát jen to první zabodnutí, ne to pálení potom. Každopdáně to bylo nepříjemné a já měla co dělat, abych ty svoje poskoky udýchala. Zamračila jsem se nad jeho slovy a málem na něj začala ječet, ale měla jsem nějaký pud sebezáchovy. Jen jsem si myslela, že ho nakonec budu vážně muset utopit.
Duncan se nakonec trochu propadl, ale nic to s ním neudělalo. Doufala jsem, že by ho to třeba mohlo vyhodit z rovnováhy, ale to se nestalo, takže jsem byla zase ponechána osudu a těm příšernostem kolem. Pak mě ale něco napadlo a obličej se mi rozzářil, jako kdyby mi nad hlavou svítila žárovka. "Fajn," vyhrkla jsem, i když jsem si to slovo mohla nechat pro sebe. Teď už jsem věděla, že mě rád slyšel mluvit, takže jsem zase trochu doufala, že by se třeba mohl zarazit, i když to bylo málo pravděpodobné. Připadala jsem si nanejvýš trapně a bylo mi to snad ještě více nepříjemné, než vlastní smrt, ale překonala jsem naši obvyklou dvoumetrovou vzdálenost, než jsem se srstí skoro otírala o tu jeho - a tím pádem nejspíš dostala do té vzdálenosti i ty jeho příšerné ohnivé hračičky. Zastavila jsem jednu z deštivých kapek a nasměrovala ji přímo do Duncanova oka. Jejda. Vyzývavě jsem povytáhla obočí. Napodobila jsem zastavení ještě s několika dalšími kapkami a také mu je nasměrovala do obličeje, na různá místá. Krátká vzdálenost doletu určitě nehrála v jeho prospěch a kapky se více na jeho srsti rozprskávaly. Tak se ukaž. Jako kdybych nikdy neměla žádné problémy s komunikací. Jediné, co mě prozrazovalo, byly napjaté svaly ze ztráty osobního prostoru a fakt, že jsem pořád nic neříkala.

Na jeho odpověď jsem se jen uchechtla. Byla to příjemná představa, šplhat po žebříčku nahoru, ale věděla jsem, že smečka má problémy se vůbec udržet mezi živými - natož se starat o někoho, jako jsem já. Moje vlastní myšlenka mě trochu zaštípala u srdce, ale nechala jsem to plavat, koneckonců to byla pravda. Jenže v lese nebylo místo na takové myšlení, takže jsem potřásla hlavou. Přemýšlela jsem, jak moc by mi Duncan mohl začít lézt na nervy. Už teď mi z něj skoro cukalo oko, ale v takovém... příjemném duchu. Užívala jsem si to, i když mě úzkost nikdy úplně neopustila, jako by se se mnou rozhodla žít do skonání. Vlk mohl být vážně dobrý kamarád, ale vliv, který by na mě v jeho přítomnosti spadl, mě držel zpátky. Nechtěla jsem pak na někoho vyhrknout "kočko" nebo "krásko". Vlastně jsem už jen po těch několika hodinách v jeho přítomnosti bystře sledovala svoje chování a držela se zpátky, jako kdyby byl Duncan jedna velká nakažlivá nemoc.
Když jsem cítila jiskry zesílit, už jsem se nedokázala soustředit. Přestala jsem Duncana otravovat vodními kouličkami. Radši jsem se soustředila na to, jak se co nejlépe vyhnout jeho útoku, jestli se to tak dalo nazvat. Dávala jsem hlavu dolů, nahoru, uhýbala jsem doprava a pak hned do leva a stejně jsem sebou každou chvíli cukla, protože mě něco nepříjemně štíplo. "Duncane!" vyjekla jsem s protáhlým é. S jistým odporem jsem zase pro jednou stáhla vodu z větví a nechala ji tentokrát spadnout na sebe a své dvoumetrové okolí v naději, že alespoň něco uhasím. Promočená už jsem byla dost, ale to štípání se nedalo vydržet. Bylo spíše otravné než bolestivé, ale i to stačilo. Nasměrovala jsem vodu kolem sebe do jedné velké kaluže, která byla asi deset centimetrů vysoká a nechala ji natéct pod Duncana, takže se mu teď pod tlapkami tvořilo ještě větší bahno, než už tam měl. Skoro jsem si v tu chvíli přála, aby se v tom bahně utopil, i když to bylo zcela nemožné a mohly se mu tak maximálně nepříjemně bořit tlapky, nebo mu to mohlo podklouznout - kdo ví. Trochu více udýchaně, než bych chtěla, jsem se postavila zpět do pozoru a čekala, co zase vymyslí. Byla jsem připravená (nebo možná ne tak docela) ho utopit, kdyby vymyslel zase něco tak prokletého, jako jeho jiskry.

Oheň naštěstí zhasl, ale to už mi uniklo osamocené heknutí. Trochu jsem sebou ošila a přesunula se, jako by mi to mohlo pomoct. Sice jsem neposkakovala s ohněm za zadkem po lese jako idiot, ale kvůli svému nehybnému sedu jsem teď měla spálenou srst - a trochu kůži. Měla jsem chuť to Duncanovi vrátit i s úroky, ale nebyla jsem taková. Navíc, než jsem stihla cokoliv udělat, už zase chrlil slova. Vyhovoval mi víc, když mluvil bez přestání a nebylo mezi námi trapné ticho. Pokrčila jsem rameny a zabodla pohled do země. Potěšilo mě to, i když jsem byla pořád jen kappa a ve smečce jsem se k mé ostudě sotva ukázala. Zavrtěla jsem hlavou jako nesouhlas a nechala ho mluvit dál.
Trochu jsem sebou trhla nad nabídkou přátelství a vrhla pohled zpět na něj. Rychle jsem si ho změřila pohledem, než mi zase přišla zajímavá jen země pode mnou. "Jasně," vydechla jsem. Cože? Tolik k neschopnosti kohokoliv odmítnout. Zabránila jsem nutkání mrdnout hlavou o strom. Duncan nebyl tak špatný. Jen nevěděl, že mi některá slova mohla ublížit - a jak by taky mohl, nic jsem neřekla. Takže nic nebyla jeho chyba. Duncan byl dobrý. Snad. V jeho podání přátelství to vypadalo, jako by mě chtěl zneužívat, ale nad tím jsem jen potřásla hlavou. On to mohl brát jak chtěl. Já zůstávala neutrální.
Skoro to vypadalo, že už se bojovat nepůjde, než začal nanovo. Pobaveně, ale zároveň unaveně jsem se uchechtla a čekala, s čím přijde, abych se mohla jen bránit, případně ho znovu přiutopit. Tiše jsem kvíkla, když mě něco zaštípalo na tlapce, a zvedla ji do vzduchu - jenže to už jsem musela zvedat tu druhou a začít couvat, abych se vyhnula jeho hrátkám. Vtipné. Trochu to lechtalo, ale zároveň trochu bolelo. Přimhouřila jsem oči a rozhodla se hrát stejné karty, i když bylo těžké soustředit se na magii, když vás okupovaly jiskry. Zastavovala jsem dešťové kapky nad ním, takže na něj na pár sekund nepršelo. Udělala jsem z nich maličkaté kuličky a nechala je najednou spadnout, aby si zkusil stejné štípance.

Pokrčila jsem rameny. Tvářil se pohoršeně, což nebyl můj záměr, a okamžitě jsem si to s používáním ironie na pár dalších dnů, měsíců, let, rozmyslela. Někteří vlci si sice zasloužili ostrá slova a narážky, ale já se to učit nechtěla. Nepotřebovala jsem to. Znovu jsem se spokojeně narovnala, až když vlk ne úplně přesně pochválil magii - ale ano, bylo to děsivé, i když to malé škrábnutí bylo tak všechno, co dokázala voda ve větší míře způsobit mez úmrtí oběti. Musela jsem uznat, že to děsilo i mě samotnou. Čekala jsem, co provede Duncan, ale dlouho nic nepřicházelo. Bylo mi trochu tepleji, takže jsem předpokládala, že zase ohřívá vzduch a na něco se chystá, takže jsem zůstala ve střehu. Povytáhla jsem obočí a naklonila hlavu, jako bych se ho bez slov ptala, co zamýšlí. Dobře, už nikdy nebudu ostatní napínat. Do hrudi se mi vrátila úzkost, která mi připomněla, jak nepříjemná mohla být. Překvapeně jsem vyvalila oči, když mě začal pálit ocas - asi jako když stojíte hodně, hodně dlouho na jednom místě pod pařícím poledním sluncem. Nevydala jsem ani jedinou hlásku, i když uvnitř jsem ječela. Neudělala jsem mu ovšem tu radost, že bych se začala otáčet a poskakovat. Nehodlala jsem se ztrapnit.
Zatnula jsem zuby a ještě chvíli čekala a doufala, že ho to přestane bavit, než se to nedalo vydržet. Trochu jsem si poposedla a soustředila svoji mysl na okolí. Sesbírala jsem do menší vlny všechnu vodu ze země za mnou a nechala ji přejet přes můj ocas a tlapky - a legenda praví, že pokud Duncan nestihl svůj plamínek uhnout, už nehoří. Přemýšlela jsem, jestli mu vlnu nehodit do obličeje, ale to už by mě stálo moc energie.

Zavrtěla jsem hlavou nad jeho hotovým rozhodnutím, ale pořád jsem se usmívala. "To víš, že jo," odpověděla jsem se značnou dávkou ironie v hlase. U srdce mě zabodl osten úzkosti, ale kupodivu to nebylo nic, co bych nedokázala setřást zavrtěním hlavy. Usoudila jsem, že má Duncan takovou energii - která by snad všechny donutila zakroutit očima a napodobit jeho slovní hrátky. Doma mi něco takového nebylo z mé vlastní tlamy cizí, ale po tolika letech to byla příjemně vítaná novinka. Vyzývavě jsem povytáhla obočí, ale už jsem znovu nic neřekla. Čtyři slova po několika minutách mlčení bylo až dost.
Soucitně jsem sledovala jeho smočený obličej. Z nedávného setkání s jistou šelmou jsem věděla, jak nepříjemná je voda tam, kde by být neměla - ale tohle byl koneckonců pořád souboj, i když přátelský. Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a přemýšlela, jestli bych kdy mohla brát Duncana jako přítele, i když to znamenalo, že jsem porušila svoje snažení žití v přítomnosti. Nebyl tak špatný, jak se napoprvé zdál, ale jeho výběr slov byl pořád příšerně jedovatý. Možná byla šance, že bych někdy našla protijed, ale rozhodně ne uprostřed našeho malého... Cokoliv to vlastně bylo.
Další útok už od něj nepřišel - a ne, že bych si stěžovala. Sice už jsem na tom očividně byla podobně špatně, jako on, ale stále mě vyzýval - a já nedokázala odmítnout, i kdybych chtěla. Někde daleko v mysli mi zvonila na poplach moje paranoidní stránka. Vysaje z tebe energii a pak tě tady nechá uhořet. Zavrtěla jsem hlavou a přemýšlela, co by mu mohlo ukázat, že voda je určitě dobrá volba. Opět jsem vytvořila z kapek deště jehličku, tentokrát jen jednu, ale pěkně ostrou. V dešti vypadala skoro jako normální kapka a bez většího zkoumání vzduchu jsem ji ani já pořádně neviděla. Ovládala jsem ji pouze silou vůle - a nechala ji letět na Duncanovu tlapku. Dala jsem si záležet, aby o cíl pouze škrtla a vytvořila tak jen menší řezné zranění, jako by se vlk jen maličko řízl o trn a vlastně mu nebylo vůbec ublíženo, ale stejně se na povrchu objevilo maličké množství krve. Bylo mi to proti srsti a naprosto proti mým zásadám, ale bylo to pravděpodobně to nejlepší, co voda uměla - ne prolít krev jako na popravišti, ale rozhodně vlka překvapit. A pak samozřejmě někoho utopit, ale to jsem zkoušet nehodlala. Pokývala jsem hlavou, abych ho vyzvala k nějaké jeho super schopnosti. Mohla jsem použít slova, ale to bych nebyla já, že jo.

Vydechla jsem úlevou, když jeho stěna opadla. Oči už mi z toho světla slzely a musela jsem si tvář otřít o tlapku. Překvapila mě vzdálenost, kterou mezitím Duncan překonal. Nějak jsem si neodkázala vzpomenout, kde jsem nechala osobní prostor. Zatnula jsem zuby, když jsem nechala modré oči setkat se se žlutými. S někým jiným by to možná byla intimní chvilka, ale já měla spíš pocit, že po něm za chvíli i přesto, že se mi začínaly třást tlapky, něco hodím. Krok. Zpátky. Poručila jsem mu, i když jsem věděla, že mě neslyší. Nakonec asi usoudil sám, že bylo nejlepší se stáhnout. I když už odešel, vzduch kolem se zdál čím dál tím teplejší. V hlavě mě bolestivě začínalo tepat, protože jsem se musela soustředit na několik desítek jehliček z vody na mnoha místech najednou - a na to jsem nebyla dost mentálně vyspělá. Nechala jsem jehličky, nebo to, co z nich zbylo, dopadnout na zem vedle nás. Zprudka jsem vydechla a protáhla si tlapky. I když jsem s nimi nic nedělala, svaly se mi nepříjemně natahovaly. Už jsem toho použila moc v krátkém časovém rozmezí - a navíc jsem tolik ještě magii vody nikdy nepoužívala. Byl to skvělý pocit a taky jediná věc, za kterou jsem byla Duncanovi vděčná.
Sledovala jsem, jak zadýchaně Duncan vypadal. Sice jsem na tom s energií taky nebyla nejlépe a tušila jsem, že dlouho už to trvat nebude, ale dech jsem měla pořád v rámci možností stabilní. Ta malá drobnost mi vykouzlila další nevinný úsměv na tváři. Do očí se mi hnala únava a měla jsem chuť si s vodou už jen hrát, ale ještě nebyl konec. Nehodlala jsem se tak snadno vzdát, ne před ním. Navíc se nakonec zvedl s úplně novou energií. Ušklíbla jsem se. Vytvořila jsem z vody, která pod námi vznikla, vodní kouli jen o něco málo větší než byla Duncanova hlava. Nedělala jsem s ní tajnosti a doslova si ji změřila před jeho obličejem, aby byla přesná, ale neútočila jsem. Místo toho jsem mu ji nasadila na hlavu stejně lhostejně, jako kdybych mu dávala kytku, ale pár vteřin nato ji nechala spadnout dolů a znovu ho smočit. Tím jsem vyčerpala v podstatě všechnu energii, kterou jsem si držela, takže jsem napodobila Duncanovo dýchání - ale pořád jsem byla odhodlaná bojovat a přirovnávala jsem zničení koule k tomu, že jsem ho nechtěla utopit. Postavila jsem se do přímé pozice v očekávání jeho útoku, i když jsem cítila, jak se mi tlapky jemně třesou. Tohle není konec.