Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prozradil mi, že má magii myšlenek. Trochu jsem sebou trhla, ale rozhodla se to moc neřešit. Pokud mi polezeš do hlavy, tak... Tak tě vykastruju! Ušklíbla jsem se, jako by zrovna tuhle část mohl slyšet. Nevěděla jsem, jak magie myšlenek fungovaly - alespoň ne na nejvyšší úrovni. Pozorně jsem poslouchala povídání o smečce. Naklonila jsem nechápavě hlavu. Když jsem před rokem potkala vlčici s hvězdou na čele popsala smečku jako útulný domov, i když hory zrovna mě moc nelákaly. Byla jsem najednou ještě více vděčná za Borůvkovou smečku. Ta se zdála být z toho nejhoršího venku. Les najednou zase kypěl životem. Keře i stromy byly obrostlé pupeny a i když už sluníčko zapadalo, svět byl najednou krásnější. Obloha byla narůžovělá, smíchaná se žlutou a modrou. Jaro. Konečně to na mě tak nějak dopadlo. Měla jsem chuť se sebrat a vylézt někam na kopec, abych si to užila naplno, ale stačilo mi koukat se skrz koruny stromů, které bez zcela vyvinutých listů byly více průhledné. Převalila jsem se na záda a zasněně přivřela oči. Napadlo mě, že bych se před příští zimou mohla na jedno celé roční období odstěhovat někam na poušť.
Zavrtěla jsem and Blueberryho slovy hlavou. Viděla jsem to upřímně spíše opačně, ale vysvětlování bylo složité. "Nesnažíš... Nesnažíš se spíš splnit jeho očekávání?" zeptala jsem se a pootočila hlavu jen na chvíli k němu, než jsem se zase vrátila k nebi. Nemohla jsem vědět, jak partnerství chodí - ale já se vždycky snažila naplnit přání vlků. O tom, jak mám vypadat, jak se mám chovat. Nikdy to nebylo o mně. Nikdy to nebude o mně. Trochu jsem posmutněla, ale naštěstí si Blue lehl poblíž mně a začal vyprávět. Líbilo se mi ho poslouchat.
Nepostřehla jsem, že by někdy věnoval Naomi větší pozornost, i když... Netrávila jsem s ním do téhle chvíle tolik času. Bylo mi to trochu líto. Vypadalo to, že jsem přicházela o hodně. Při slově dvoření jsem sebou trochu zavrtěla. Jak se vlci dvoří? Nějak mi kdysi nepřišlo, že bych s tím mohla mít jako samice problém. Koneckonců to vždycky bylo na opačném pohlaví, aby se dvořilo tomu slabšímu. Vyplázla jsem jazyk. Nerada jsem o sobě myslela jako o slabším pohlaví, i když jsem to nemohla popřít. Zato Lilith... Přemýšlela jsem, jak takový vztah fungoval. Musí být někdo samec? Připadala jsem si jako malé vlče, které teprve začínalo objevovat svět. A Blue chtěl Naomi... Znamená to, že má rád samce i samice? Naklonila jsem hlavu. Ale já ještě samce ráda neměla. Takže... Mám ráda jen vlčice? V hlavě jsem si přehrávala všechny samce, které jsem potkala, ale o žádné jsem nejevila žádný větší zájem. Možná Izumi, ten se zdál být milý, ale zlomené srdce těžko zhojíte snad ještě více zlomeným.
Překvapila mě slova, která z něj vyšla následně. Otočila jsem hlavu zpět od nebe na něj a setkala se s jeho rudými očky, jak na mě také koukají. Při té poslední větě jsem skoro cítila, jak se mi láme srdce. Ouch. Vyfoukla jsem obdivující povzdech a obrátila pohled zpět na rudomodré nebe. "Blue," vydechla jsem, ale nevycházela ze mě žádná slova. Nevěděla jsem, jak bych mu mohla poradit. Nemohla jsem mu říct, že Storm pro něj nebyl ten pravý. Když ho miloval, určitě si to myslel - a já mu to nemohla vyčítat. Vždycky jsem jen doufala, že pravá láska se najde - a bude opětovaná. Tohle mi trochu vyrazilo dech. Navíc jsem věděla, jak je Storm starý. Tohle bude jednou bolet.
"Víš," začala jsem nejistě. "Měl bys to nechat jít," začala jsem pomalu. Zrovna tenhle začátek nebylo něco, co by dokázal udělat každý. Já bych to nedokázala, ale také jsem ještě neskončila, i když mi přišlo nepřirozené tohle dělat. "Přenést se přes něj ještě neznamená, že ho nemůžeš milovat," pokrčila jsem rameny. Opět jsem odtrhla pohled od oblohy, i když trochu nedobrovolně, a podívala se Blueberrymu do očí. "Ale neztrácej svůj čas tím, že tě to bude užírat, protože někde tady," rozpřáhla jsem tlapky, jako bych dokázala obejmout celý svět. "Je někdo, kdo ti jednou všechnu tu bolest vynahradí," vysvětlila jsem. Mluvím pravdu? Nemohla jsem o tom nic vědět z vlastní zkušenosti, ale dokázala jsem si představit, jak těžké je nechat někoho být. Nechat něco jen tak jít. Problesklo mi hlavou, a najednou jsem byla smutná taky. "Pravá láska zasáhne oba vlky," vzdychla jsem. Zapsala jsem si na svůj mentální to-do list promluvení se Stormem. Po téhle konverzaci mi přišlo, že bych dokázala promluvit snad s kýmkoliv - i když to samozřejmě nebyla pravda. Možná to bylo tím, že jsem i přes úzkost mluvila a spustila tak někde trochu adrenalinu.
"Tenhle vypadá jako králík," odvrátila jsem pohled, uchechtla se - alespoň trochu na veselejší notu - a ukázala tlapkou na menší mráček, který se pomalu rozplýval. Nechtěla jsem skočit z Borůvkové poradny do Brečící poradny Wizku a Blueberryho, ačkoliv jsem cítila, že kdybych chtěla, mohla jsem se na místě rozbrečet. Ale neudělala jsem to. Chtěla jsem být alespoň jednou silná pro někoho jiného. Alespoň jednou být užitečná.

Vlčice nás opustila stejně rychle, jako přišla. Kývla jsem jí na pozdrav, ale to už mizela mezi stromy zpět k řece, odkud jsem tehdy já sama do Borůvkového lesa přišla. Byla jsem vděčná za to, že mě Storm našel, i když to les stálo jednu malou potyčku se šedivou. Nevěděla jsem, kde byl konec té, a ani jsem to netoužila vědět. Sledovala jsem mizející stín, než se rozplynul někde za horizontem.
Ze zamyšlení mě vytrhla Bluova poznámka. Otočila jsem hlavu k němu a věnovala mu tázavý výraz. Nemyslela jsem si, že by jedna chyba znamenala nefunkční smečku. Přišlo mi, že toho ví víc, než já. "Ty ji znáš?" zeptala jsem se podezřívavě. Přitom to vypadalo, že vlčici také viděl poprvé - a o smečce také nevěděl. Mně se zdála vlčice zodpovědná svým hledáním, a Severka tehdy také působila jako schopná vlčice. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Určitě mě čekalo nějaké věryhodné vysvětlení.
Blueberry se ihned obratem vrátil k naší konverzaci. S pobavením jsem naoko zaúpěla, i když jsem znovu cítila horko v tvářích. Na tohle jsem nebyla stavěná, takže mi nezbývalo, než se to snažit brát s humorem. Více mě ovšem překvapila jeho další otázka. "Co?" vydechla jsem, jako bych otázku neslyšela. "Ne, ne- proboha, ne! To by mě zabilo!" namítla jsem s uchechtnutím. I když po ničem jiném netoužím. Problesklo mi hlavou, ale nechala jsem to být. Partnerství stálo mnoho. Více úzkosti, více nejistoty... Více... Všeho špatného. I Blueberry je toho příkladem.
Pokusila jsem se to znovu něčím zamluvit, i když jsem si nedělala zrovna dvakrát velké naděje. "Máš vůbec ty někoho vykouknutého?" povytáhla jsem s úšklebkem obočí. Už jsem věděla, že o někoho stále stál, ale měl třeba někoho v kapse? Při čekání na odpověď jsem se uvelebila v klubíčku na zemi. Když už tu nikdo nebyl, byla jsem rozhodnutá trochu odpočívat. Toho chození, stání a stresování už bylo za poslední dny dost.

Vlčice nám vysvětlila místo, odkud i s vlčetem přišla. Věděla jsem, kde je Smrt - a zároveň jsem věděla, kde je Ragarská smečka. Připomnělo mi to setkání se Severkou, vůbec první vlk, kterého jsem potkala při svém pobytu v Galliree. V podstatě můj anděl. Pousmála jsem se a rozhlédla se kolem. Dostala jsem se daleko. Povzbudivě jsem se na šedivou usmála a přikývla. Určitě bych nenechala vlče jen tak běhat kolem, i když mi přišlo, že spíše než my hledali vlčata ona hledala nás. Koneckonců i Tati se tak nějak připletla pod tlapky.
Trochu jsem sebou trhla, když ze sebe vlčice vyrazila ten podivný smích. Musela jsem skrýt úsměv, takže jsem hlavu sklonila snad ještě víc, než předtím. Sice nebylo čemu se smát, situace s vlky pojídající vlčata byla vážná, ale chápala jsem ji. Celá ta ideologie vlků bez magie byla pitomá. Styx je pitomá. Uznala jsem, i když jsem neměla nejmenší náladu ztrácet čas nad nenávistí.
Vysvětlila mi, že už podél řeky byla. Pokývala jsem hlavou a radši už nic neříkala. Bylo podivné, že nikde své vlče nenašla. Tiše jsem se modlila, aby ji nakonec potkalo štěstí. Zachytila jsem Blueberryho pohled, když se mluvilo o smečkách. "Já vím jen o těch, co jste vyjmenovali," přiznala jsem. Nevěděla jsem jméno té, o které mluvil Blueberry, ale věděla jsem, že jsem kolem ní probíhala při honu na čarodějnice. Poté smečka vedle nás a Ragarská v horách. Nic jiného. "Snad ji najdeš," dodala jsem ještě s úsměvem. Žádné vlče si nezasloužila zemřít - a ještě k tomu se utopit. Nevěřila jsem, že by bylo po ní.

Vlčice prozradila, že se k nám nechystá přidat. Těžko říct, jestli by mě to bylo mrzet. Spíše jsem se soustředila na svůj cíl získat Lilith pro sebe - a samozřejmě Makadi, protože bez ní to nejspíš nešlo. Párkrát jsem zamrkala, když zmínila ztracené vlče. Tohle taky bude tvoje práce, nic neztratit. Připomněla jsem si. Bylo mi neznámé celkem líto. Stačilo mi v dešti ztratit Tati, a to jsme se ani nepohybovali v blízkosti řeky. Přišla jsem teprve nedávno, takže mi zároveň i Blueberry vysvětlil, že vlče tu nikde nebylo. Také jsem zavrtěla hlavou. "Ani já nic neviděla," přiznala jsem. Nepamatovala jsem si ani že by Malá o nějakém takto pojmenovaném vlčeti mluvila.
Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. Proč vlčice jednoduše neběžela po proudu řeky? Nechtěla jsem do ní ovšem šťourat. Navíc jsem netušila, kde ji ztratila, takže možná již zkoušela různá území kolem řeky, jako byl Borůvkový les. Sebrala jsem odvahu promluvit a trochu si odkašala. "Možná ji najdeš když půjdeš ještě dál po proudu řeky," poradila jsem. Hlas se mi pro jednou zase třásl a pohled jsem držela u země. Skoro jsem přes tu naši konverzaci o starých a nových láskách zapomněla, jaké to je. Nepříjemné, Uchechtla jsem se.

Souhlasně jsem přikývla na jeho slova o smečce. Nemohla jsem si lepší smečku přát a nikdy mě nenapadlo ji opustit, i když jsem občas přemýšlela, jestli nejsem jen příživník - což mi Blueberry mým povýšením pouze vyvrátil. Nadšeně jsem nad tou myšlenkou znovu zavrtěla ocasem. Teď už jsem nebyla tak obyčejná. Jsi jen delta! Uchechtla jsem se. Byla jsem jen delta, ale pro mě to bylo, jako bych byla nějaká královna. Nikdy jsem takové povýšení nezažila. Hned bych si tu horskou dráhu pocitů dala znovu, i když jsem teď měla více zodpovědností. Nehnula jsem ani brvou při jeho vysvětlování situace Nefret. Naprosto jsem ho chápala a ve skutečnosti jsem neměla ani tušení, že tu nějaká Nefret přebývá - to o něčem vypovídalo. Pochopila jsem, že měla nějaký vztah ke dvěma členům smečky, kteří byli Blueberrymu blízcí. No, to je oříšek. Naklonila jsem v záchvatu přemýšlení hlavu na stranu. Nemohlo se tu nikomu lhát, to nedělalo dobrotu, ovšem... "Můžu mu to říct já," navrhla jsem, i když zrovna já jsem na tom s komunikací, ještě takhle politickou, nebyla zrovna nejlépe. "Třeba to vezme lépe," dodala jsem ještě. I když by bylo lepší, kdyby mu to řekl sám Blue, byla jsem ochotná pomoct. Navíc, pokud byl Storm kdysi alfou, určitě to musel pochopit. Věnovala jsem mu povzbudivý úsměv. Samozřejmě, že to musel pochopit.
Přikývla jsem na jeho otázku, jako by se na ni dalo odpovědět ne. I když... Někteří vlci by se tak nebáli některým odpovědět ne. Já byla v záchvatu nervozity a úzkosti schopná říct ano snad úplně všemu. Jeho další slova mě ovšem trochu zarazila. Neurazil mě, vždyť mluvil pravdu. Jenže to bylo složité. Když jsem se snažila mluvit více a nahlas, akorát mi z toho bylo víc špatně, než normálně - stejně to bylo snad úplně se vším. Pokývala jsem trochu zesmutněle hlavou. "Já vím," vzdychla jsem. Doufala jsem, že by se to pobytem zde mohlo postupně lepšit. Už po tom roce jsem se cítila trochu lépe. Každou chvíli mě překvapil někdo neznámý a musela jsem se naučit mluvit. Určitě se to zlepší.
Ušklíbla jsem se. Také mě nebavilo být sama, i když já to myslela i v ohledu na kamarády. Se mnou bylo ovšem přátelení tak třikrát těžší a mohla jsem si za to sama, takže jsem si nestěžovala. Chápavě jsem přikývla a považovala tak naše vztahy za uzavřené, i když jsme stále probírali Makadiho a Lilith. Zavrtěla jsem spokojeně ocasem, když se zdálo, že se ji naučil oslovovat jako samici. To mi stačilo. Tušila jsem, jak se musela cítit, když ji oslovil v mužském rodě - ať už to ve skutečnosti měla jakkoliv. "Divné - jiné - věci jsou nejlepší," prohlásila jsem nakonec. Kdo ví, čím to bylo, že mě neznámo tolik přitahovalo. Vždycky jsem ale měla menší problém mluvit s divnými.
Nejistě jsem pokrčila rameny. Seznamování není zrovna moje parketa... Pomyslela jsem si. Navíc jsem se až moc bála odmítnutí. To muselo bolet hodně - víc, než nevědomost, takže jsem se se svou situací musela spokojit. I když Blueberry měl možná pravdu - mohla bych toho litovat. "No, to je složitý..." přiznala jsem nejistě. Přišlo mi podivné doopravdy něco ze sebe sdílet. Ani ne tak úzkostlivé jako... Jednoduše divné. Nezvyklé, každopádně se mi to moc nelíbilo. "Ne každýmu se líbí stejný pohlaví," zamumlala jsem tiše, i když Lilith se k Makadi měla nějak moc - ale to zase byla úplně jiná kategorie. Teoreticky byla Makadi pořád samec.
Lesem se ozvalo zavytí. Nastražila jsem uši. Další členové? Začínalo tu být nějak přemnoženo. Blueberry mě tentokrát pozval sám, za což jsem mu věnovala nadšený úsměv. Ani ne tak z důvodu, že se mám setkat s někým neznámým, jako z faktu, že o mě jevil alespoň nějaký zájem. S uchechtnutím jsem se rozběhla za ním, než jsme doběhli k šedivé vlčici. Zdála se trochu potrhaná a unavená. Co se jí asi stalo? Zastavila jsem kousek za Blueberrym a na pozdrav pouze přikývla. Věděla jsem, že bych tyhle vážné rozhovory svým pištivým ahoj narušovat neměla.

Blue také neměl tušení, jestli s Životem někdy někdo zůstal. Byla to celkem děsivá představa. Ještě že teď jsem docela chudá na kamínky. Pousmála jsem se a přikývla. Opravdu to tam bylo nádherné, jako z pohádky. Jako z těch snů, které jsem snila - ale byla to past. Nic nemohlo zůstat takhle nádherné navždy. Po minulém setkání, kdy jsem z kopců musela v podstatě zdrhnout, jsem Životu nevěřila ani čenich mezi očima. Ani jeho sladká slova mě tady dole nijak neokouzlila. Ve skutečnosti se zdál jako ten typ vlka, který by mi po pár měsících začal lézt krkem, kdybych ho viděla každý den.
Seznámil mě se situací jeho sestry. Měla jsem sourozence, kterého bych dobrovolně navštěvovat nechodila, ale měla jsem tušení, že jemu by to bylo u zádi. Nějak jsem tak nevěděla, co vymyslet, abych mu jeho situaci trochu odlehčila. Tohle se asi nedá omluvit. Vlčice mohla touhle dobou už mít klidně vnoučata podle toho, jak dlouho tu byl Blueberry. Kolik mu vůbec mohlo být? Na to jsem se ho ptát nehodlala, ať mě to zajímalo jakkoliv. "No, alespoň tady máš věrnou rodinu," pousmála jsem se nakonec. Někteří byli méně věrní a někteří zase více, ale takhle očividně fungovala i pravá pokrevní rodina. Tiše jsem se zapřísáhla, že Blueberryho jen tak nezradím. Skoro jsem v tu chvíli začala hledat i vlče, které bych mohla obstarat.
Překvapila mě jeho slova - no, ani ne tak slova, jako zvýšení hlasu uprostřed věty. Nekřič, prosím. Zašeptala jsem tichou prosbu určenou nikomu vzhledem k tomu, že slova se mi zasekla v hrdle. Místo toho jsem na chvíli odvrátila hlavu a párkrát zamrkala, abych odstranila vlhko v očích, než jsem se zase podívala na něj a chápavě přikývla na jeho omluvný pohled. Nepřišlo mi, že by hlasitý vztek v jeho hlase patřil mně, jednoduše jsem neměla ráda, když někdo zvyšoval hlas. Překvapilo mě ovšem, že jsem se neposunula ani o píď. Nejspíš jsem si začínala zvykat na stálou společnost, i když mě moje obvyklé strasti neopouštěly. "Najdou se lepší," zkusila jsem trochu jiné povzbuzení a doufala, že jsem nekopla nějakou další citlivou žílu.
Poslouchala jsem jeho názor na hnědošedivou vlčici a jestli to šlo, spadla jsem pro ni snad ještě víc. Nadšeně jsem se pousmála a se srdíčkovým pohledem přikývla. Blueberryho pozornost se naopak zaměřila na Makadi. "Není s ní nic špatně," namítla jsem s obzvlášť velkým důrazem na ženské oslovení. Byla jsem rozhodnutá nastolit tu respekt k vlkům, kteří jsou trošku jiní. Wizku za svobodu! "Někteří používají slova až když jsou doopravdy potřeba," vysvětlila jsem. Možná kdybych byla zahořklá už od samého narození mluvila bych ještě méně, a věřila jsem, že podobně to měla i vlčice/vlk/Makadi. Navíc slova většinu času jen ubližovala. Byla jsem ráda ve společnosti těch, co tolik nemluvili, i když jsem pak musela udržovat konverzaci. Ještě jednou jsem zavrtěla hlavou. "A pokud se cítí lépe jako samice... Tak bychom jí neměli ztěžovat život víc, než už ho má," opět jsem použila důraz na oslovení pro samice a povzbudivě se usmála mezi stromy.
Málem jsem vyprskla, když zmínil moje city pro Lilith, ale udržela jsem si chladný výraz. Jasně, že tě prokoukl. Proč jinak by ses ho ptala, jestli se mu líbí? Nejistě jsem pokrčila rameny a zabodla pohled do země. Přikývla jsem. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne horko. "Je pěkná... A přišla mi milá," přiznala jsem. Byla to trochu ironie, protože ve skutečnosti byla Lilith při tom rozhovoru doopravdy trochu drsnější a odtažitější, což by mě normálně odradilo - ale viděla jsem ji jako perfektní příklad vlka. Neměla chybu, pro mě ne. "Ale co s tím?" uchechtla jsem se znovu s úsměvem. Byla to spíše řečnická otázka.

Musela jsem se trochu zasmát a přikývla jsem. Nějaké šutříky by se hodily, ale rozhodně ne, pokud bych je pak musela jít utratit za Smrtí. Nikdy víc. Věděla jsem, že s nikdy víc lžu sama sobě, ale čím dál druhé setkání bylo, tím lépe. Koneckonců i za Životem se mi moc nechtělo. Tentokrát už bych tam nejspíš zůstala nadobro a ať se choval jakkoliv mile, nemohlo to být nic příjemného. "Zůstal někdy někdo u Života?" vypadlo ze mě najednou, i když jsem tak trochu odbočila od naší otrokářské poradny. Nevěděla jsem, jestli byla taková informace někomu dostupná, ale koneckonců by to vysvětlovalo spoustu zdejších vlčích zmizení, o kterých jsem slyšela. Nemohli přeci všichni jen tak umřít aniž by to někdo postřehl, ne? Představa, že by mi tu umřel někdo blízký a já o tom neměla ani tušení byla celkem děsivá. Třeba kdyby zemřela Tati. V blátě, které teď sice už všude zasychalo, ale pořád bylo, by nebyla vůbec vidět. Trochu jsem sebou ošila a radši nad tím přestala tolik přemýšlet.
Blue nevypadal mojí nudnou minulostí nijak znaven, takže jsem si trochu oddechla, i když dvakrát zajímavá taky být nemohla. Nad jeho slovy jsem musela přemýšlet. Jaké by to asi bylo? Rozhodně by to nebylo stejné, jako kdysi. Koneckonců už to také par let bylo. A se sourozenci... Kdybych pár individuí už nikdy neviděla, klidně bych to i přežila. Chyběla mi maximálně tak Ayshi, jinak jsem k sourozencům neměla tak blízko. Blueberryho sestra mě ovšem zaujala. Je tady? Viděla jsem ji někdy? "Co provedla?" neudržela jsem svoji zvědavost. "Promiň," uchechtla jsem se provinile hned na to. Musela jsem mu připadat otravná, takhle ve svém... Přirozeném prostředí. Pokrčila jsem rameny nad jeho domněnkou. Ani ne... Přiznala jsem si v duchu. Čas vlky měnil a já nechtěla vidět své sourozence nebo Tanu jako kompletně jiné charaktery. Nakonec jsem byla ráda za vzpomínky, nad kterými jsem mohla truchlit.
Odpověď na moji otázku z něj lezla jako z chlupaté deky, ale nic jiného jsem od něj ani čekat nemohla. Bylo to ode mě nanejvýš neslušné, zeptat se ho na takovou věc. Nastražila jsem uši, abych ho nemusela nutit cokoliv opakovat. Proč by odcházel? Napadlo mě. Čím déle jsme si povídali, tím více zněl Blue jako úžasný vlk - pokud jste nebyli Styx. "Možná je pořád na výletě, možná jeho výlet už skončil," zamumlala jsem. Neuměla jsem se vcítit do takové ztráty vzhledem k tomu, že jsem ji nikdy nezažila, ale snažila jsem se. "Tak či tak - co se setkalo a má se najít, to se najde," špitla jsem a povzbudivě se usmála. V jiném životě, nebo pořád v tom stejném - snažila jsem se věřit tomu, že se jeho partner znovu najde a on bude šťastný. Chtěla jsem ho vidět úplně šťastného. Chtěla jsem vidět všechny v jejich nejveselejší formě, pokud jsem tak nemohla vidět sama sebe. Věnovala jsem Blueberrymu vědoucí výraz s povytaženým obočí nad jeho poslední větou. Netušila jsem, jak tahle ztráta chodila, ale já se nikdy úplně nepřenesla ani přes zabití zajíce, takže jsem počítala s tím, že to musí být podobné.
Pokusila jsem se očividně nepříjemné téma pro nás oba něčím zamluvit. Nebo jsem to spíše už nevydržela držet v pozadí svých myšlenek, abych se mohla soustředit na naši konverzaci. "Líbí se ti Lilith?" naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. Její jméno mi šlo z jazyku stejně dobře, jako bych ho říkala už několik let. Byla jsem trochu nervózní o něčem takovém mluvit. Nikdy jsem o něčem takovém nemluvila. Zadívala jsem se směrem, odkud jsme přišli. Třeba jede na delty? Napadlo mě dětinsky. Obrátila jsem hlavu zpět na Blueberryho a přemýšlela, jak moc velký romantik se v něm ukrývá.

Nepřestávala jsem natěšeně vrtět ocasem. Mohla by začít pršet vlčata a byla bych ta nejšťastnější vlčice na světě. Měla jsem chuť se začít někomu se svým novým postavením chlubit, ale věděla jsem, že nikoho tak blízkého nemám. Cítila jsem svoje ego pomalu šplhat po žebříčku nahoru, takže jsem očekávala nějakou bombu, která by ho přetáhla po hlavě. Tiše jsem s úsměvem přikývla. Po dlouhé době jsem se cítila... Chtěná. Tak o tomhle je Gallirea? Zamyslela jsem se. U srdce mě nijak netlačilo a tělem se mi rozléval hřejivý pocit. Nedovolila jsem se ovšem uvolnit se úplně. Věděla jsem, že úzkost nikdy neodcházela. Nedělala jsem si falešné naděje na lepší zítřky, i když lepší dnešek zněl stejně dobře. "Děkuju," zopakovala jsem, ale už to znělo jen jako povzdech. Někdo by měl spočítat, kolikrát za dnešek ještě řeknu děkuju. Uchechtla jsem se. Tváře mě od úsměvu začínaly bolet, ale nevypadalo to, že by se v nejbližší době chystal odejít.
Byla jsem ujištěna, že Tati je v pořádku. A také jsem byla seznámena s prapodivnou historkou, které by jen tak někdo jen těžko uvěřil, ale já musela jen zavrtět hlavou. "To zní jako Gallirea," uchechtla jsem se. Za tu dobu tady jsem zažila už spoustu divných událostí, a to nejen v Borůvkové smečce. Už to bude rok, co jsem tady. Kdy přesně? Bylo takovéhle počasí... Ale v horách... Tenhle měsíc, možná? Příští týden, tenhle? Nepamatovala jsem si přesný den překročení hranic téhle obrovské země, ale tušila jsem, že už jsem tu zažila všechna roční období. Nad tou myšlenkou jsem si málem zase poskočila, ale naštěstí jen málem. Nedokázala jsem se ještě tolik odvázat.
Úsměv mi z tváře konečně zmizel, když Blueberry zmínil své i mé problémy. Chtěla jsem jen přikývnout a nechat to prozatím plavat, než z něj vyšla ta poslední věta. Málem mi srdce spadlo na zem. Ouch, Blue. To bolelo celého mého vlka. Nejistě jsem zvedla tlapu ze země a jemně ho povzbudivě žďuchla do ramene. Skoro jsem se otřásla nad fyzickým kontaktem, ale neudělala jsem to, pouze jsem tlapku vrátila zpět. Nebylo to tak, že bych takový druh kontaktu neměla ráda. Někdy jsem po něm toužila, jen jsem na něj nebyla zvyklá. Většinou se mi navíc dostávalo pozornosti tohoto kontaktu způsobem, ze kterého bylo všem vlčicím na blití. "Můžeme si založit Borůvkovou poradnu," zazubila jsem se. Překvapilo mě, že mi ve skutečnosti Blueberryho nebylo tak líto, jak by mělo, spíše mě zasáhla samotná slova, která z něj vyšla. Zavrtěla jsem nad tím radši hlavou.
Tiše jsem přikývla na jeho upozornění a začala pozorně poslouchat. Zaslechla jsem spoustu neznámých jmen, dokonce i jméno smečky, o které jsem nevěděla. Existuje pořád? Napadlo mě. Jestli ano, musela být skrytá někde, kde jsem ještě nebyla. A takových území už tu moc nezbývalo. Překvapilo mě, že se Blueberry dostal nahoru až z pozice omegy. Nikdy jsem omegu nepotkala. Byli to zlí vlci? Blue nebyl zlý, z jeho vyprávění zněl spíše jako neřícená raketa. Musela jsem se pousmát. Přimhouřila jsem oči, když zmínil, že ho jeho partnerka opustila. Takhle by to... nemělo fungovat? Netušila jsem, jestli zemřela, nebo prostě odešla - tak či tak mi zmizel úsměv z tváře, ale poslouchala jsem dál. Nějak jsem se ztratila v počtu jeho kamarádství a partnerství. Každopádně, někdo by to slovo možná přehlédl a šel dál, ale já udělala jen to druhé. Na tváři se mi znovu rozlil úsměv. Možná mě to dělalo divnou, ale neobvyklé věci - vlci, události, vztahy - mě přitahovaly. Partner? Takový vztah jsem nikdy na vlastní oči neviděla, i když jsem chtěla. Těšilo mě, že Blue by mi někdy mohl toto přání splnit. Nebo... Nebo už měl rád jen samice? Jak tohle sakra funguje?
Když domluvil, hrál mi pořád úsměv na tváři, jako by se za tu dobu, co vyprávěl, můj obličej desetkrát nezměnil. Překvapila mě ovšem jeho otázka. Najednou jsem si uvědomila, jak nudný život vlastně žiju. Páni. "No.. Narodila jsem se do velké rodiny... Mám čtyři sourozence... S rodinou jsme se od smečky oddělili, ještě s mojí dobrou kamarádkou Tanou a její maminkou. Byli jsme nejlepší duo na světě... Se vším mi pomáhala, bránila mě. Věděla o mně všechno... Jenže... Mám problémy s lovem a taková malá smečka si nemohla dovolit držet hladový krk, který nedokázal zabít vlastní potravu, takže... Jsem musela odejít. Babička mě zachránila před skoro jistou smrtí, ale stejně jsem ve smečce nemohla zůstat... Dostala jsem pár ponaučení do života a Tanu už jsem nikdy neviděla. A pak jsem přišla do Gallirei," vydechla jsem nervózně na jeden nádech. Styděla jsem se za to, že můj příběh byl tak divný, a nedivila bych se, kdyby Blueberry začal zívat. Chyběla mi odvážná dušička, jakou byla Tana. Chybělo mi nemít strach se ozvat. Co s tím můžu nadělat... Stačí počkat na smrt. A začít nový život. Pokrčila jsem rameny. Ani jsem netušila, jak jsem Tanu tehdy viděla. Jako kamarádku? Nebo jako něco víc? Tehdy jsem se ještě nebála se přitulit ke každé druhé osobě. Povzdechla jsem si. Chtěla jsem nějak odvést konverzaci ode mne.
"Kde je tvůj partner?" pípla jsem nejistě místo všeho, co jsem si mohla z jeho příběhu vytáhnout. Mohl to být někdo ze smečky? Necítila jsem z něho někoho dalšího, jak to bývalo, když spolu dva trávili moc času. Ta otázka mi najednou přišla neuvěřitelně neslušná, ale už jsem ji nevzala zpátky, jen jsem omluvně zabodla pohled do země. Doufala jsem, že Blue nebyl stejná křehká dušička, když šlo o zničené vztahy.

Trochu nedobrovolně jsem následovala Blueberryho stopy. Neprotestovala jsem, i když mě snad všechno táhlo zpět k oběma vlčicím. Nebo vlku a vlčici? Panebože. Zavrtěla jsem hlavou. Potřebovala jsem si v jejich pohlaví udělat jasněji. A hlavně zjistit, kde vlk vzal svoje přesvědčení. Nebo se rozhodl sám? Mrkla jsem pohledem na Blua, jestli se dívá dopředu, a když mi to bylo potvrzeno, rychle jsem se podívala tam dolů a zase hlavu narovnala. Přemýšlela jsem, jestli bych se mohla rozhodnout být samcem. Nijak mě to nelákalo - spíše jen ten fakt, že to měli v životě jednodušší. Jenže to by nic neulehčilo ne? Hlas, postava, všechno ostatní. Nakonec jsem si prostě vystačila s rozhodnutím, že svět je nefér a v příštím životě jsem se chystala narodit jako samec. A do té doby... Musela jsem si užít to, co jsem dostala, i když to ne vždycky šlo.
Z rozjímání o pohlaví mě vytrhl Blueberryho hlas. Byla jsem za to vděčná. Pár zajímavějších vlků už jsem v Galliree potkala, ale tohle hnědobílé stvoření bylo obzvlášť oříšek. Rozhodně jsem nestála o to, aby mi celý den mozek přepínal z "nechceš být jiné pohlaví i ty" na "ale ta její kamarádka". Trochu jsem si oddechla, když mě Blue ujistil, že se nejedná o nic zlého, i když úzkost to neodehnalo ani zdaleka. Některé dobré věci nemusely být dobré pro všechny. Nebo možná mohly, jenom já jsem byla paranoidní skrček. Mimoděk jsem si zkontrolovala svoji výšku, ale dosáhla jsem jenom svého ujištění, že jsem naprosto normální vlčice s trochu viditelnější páteří. Nezajímavá, Usoudila jsem. Zastavila jsem se v pohybu, když Blue promluvil podruhé. Trochu jsem si narušila osobní prostor a musela jsem na něho mžourat, abych ho viděla alespoň trochu zaostřeného.
Jak tak pokračoval, jeho slova mě překvapovala čím dál tím víc, ale nedovolila jsem si ho přerušit. Někdy v polovině třetí věty jsem cítila, jak mi skoro spadla čelist, ale nic jsem s tím neudělala. Po oficiální nabídce jsem cítila, jak se zase vzdaluji ze zdejšího světa někam do Narnie, což jsem zastavila zavrtěním hlavy. Nebyl čas na snění - protože moje snění se právě stávalo skutečností. Nadšeně jsem vydechla/povzdechla a opětovala Bluovi úsměv, který mě trochu vrátil tlapkama na zem. Chystala jsem se mu nějak odpovědět, i když mi přišlo, že jsem svůj hlas ztratila, jenže on pokračoval. Chce mě povýšit nebo zabít na místě? Napadlo mě, načež jsem se musela uchechtnout. Zavřela jsem otevřenou klapačku a na tváři se mi rozlil pravý, sluníčkovský úsměv. Chtěla jsem začít skákat na místě a běhat po lese. Až budeš sama! Napomenula jsem se. Místo toho jsem jen podivně vibrovala na místě s úsměvem jako velryba. "Já- ehhhh," zasekla jsem se. Nějak jsem ani nevěděla, co ze sebe dostat. Poděkování? Zašeptal nějaký hlásek v mé hlavě ironicky. "Já-já-já-já hrozně moc děkuju, já," Vymáčkni se, ty příšero! "Já t-to s radostí přijmu! vykoktala jsem nakonec a mentálně se poplácala po zádech. Možná jsem pro ostatní vypadala jako neschopná mluvy, ale pro mě jsem to zvládla na jedničku - v rámci možností. "Děkuju!" vyjekla jsem najednou a už svoje tlumení emocí nevydržela. Poskočila jsem na místě a začala vrtět ocasem. Tahle stránka povahy se mi nikdy nelíbila. Byla zbrklá a neukazovala jsem ji často - vlastně od svých dvou let nikdy. Blueberry rozhodně nebyl někým, komu bych ji ukazovala každý den, ale v tu chvíli jsem se prostě nevydržela tvářit normálně a zůstat sedět. Jsem pečovatelka! Jsem pečovatelka! A delta! Já jsem delta! Mami, tati, já jsem delta a pečovatelka! Ocas mi lítal ze strany na stranu jako raketa a dech se mi záražel někde na půl cesty ven. Takhle vypadá radost? Málem jsem začala brečet, ale tak špatně jsem na tom ještě nebyla.
Přišlo mi jako věčnost, než jsem se uklidnila, ale nakonec jsem se dokázala volně nadechnout a vyloudit ze sebe nějakou normálnější větu. "Děkuju," vydechla jsem znovu. Fail. Uznala jsem sama, ale rychle to zahodila za hlavu. Když už byla řeč o vlčatech... "Kde je Tati?" zeptala jsem se nejistě. Byla jsem si jistá, že když jsem se vracela, její pach byl ještě dost čerstvý, takže se musela ztratit tady. To mi ovšem nedávalo smysl, no doufala jsem, že mi situaci Blueberry vysvětlí.
Následně od něj přišla celkem neobvyklá nabídka, takže se moje zadrhnutí dechu opakovalo. Párkrát jsem zamrkala, abych vyhnala překvapení. Kamarádka? Naklonila jsem nejistě hlavu na stranu. Už dobré tři, čtyři roky jsem nikomu nic neřekla a dusila v sobě všechno možné. Přišlo mi nemožné se někomu začít svěřovat, ať už to bylo o čemkoliv. Navíc jsem moc nevěděla, co má Blueberry na mysli. Chce vědět všechno hned? To já nezvládnu. Vždycky jsem myslela, že samci budou mí odvěcí nepřátelé. Možná za to mohla ženská strana mé rodiny, která byla rozhodně přátelštější, nebo individua jako Fiér či Duncan. Blueberry byl přeci jen jiný, i když uměl vytasit drápky. Takže jsem nakonec nejistě povolila. "Kamarádka Blueberry zní fajn," pousmála jsem se nervózně. Nějak se mi z hlavy vypařilo všechno, co bych mu mohla říct, jako bych nikdy neměla žádné problémy. Možná to bylo dobře. Hráz, která drží moc vody, se nemůže zbořit naráz.
Nejistě jsem si odkašlala. Nebyla jsem dobrá v zahajování konverzací, ale pro jednou jsem měla něco, co by bavilo mě a možná i Blueberryho. Koneckonců jsem o něm nic nevěděla kromě toho, že byl alfou Borůvkového lesa. A on o mně nevěděl pravděpodobně nic jiného, než že jsem byla členkou jeho lesa. Deltou. "Jaký je tvůj příběh ve smečce?" zeptala jsem se s hláskem pomalu tišším jak vítr. Už jsem jistě říkala, jak špatná jsem v komunikaci byla. Chtěla jsem každopádně vědět, jak se Blue dostal až nahoru. Jak probíhalo jeho přijetí - všechno. A možná to byl i způsob, jak zamluvit téma mého bolavého srdíčka.

Pokývala jsem při zmínění Tati. Už mi ta malá hnědá koule chyběla. Vlčata rostla neuvěřitelně rychle a beztak už zase byla o jednu hlavu větší. Sice se jí začínala rýsovat ne zrovna příjemná povaha, ale pořád jsem doufala v to, že teta Wizku bude ušetřena. Mentálně jsem si zapsala na svůj imaginární seznam, abych se na ni zeptala Blueberryho.
Stále jsem zaujatě pozorovala vlčici a pohled uhnula až tehdy, kdy byla má prohlídka odmítnuta. Nevadí. Něco jiného. Na prohlídky nebude. Uznala jsem, že to byl špatný nápad. Měla jsem pocit, že kdyby Lilith poručila, uznala bych i svoji falšovanou smrt. Tohle se mi nelíbí. Všechny moje nejistoty, které jsem měla předtím, se znásobily deseti jejím vkročením na území. Jak moc hubená jsem po zimně byla? Nemám moc dlouhou či krátkou srst? Nevypadám jako kdybych právě vyšla z bažin? Nejsem moc tichá, nebo moc hlasitá? Možná to bude tím, že se moc neprojevuju. Měla bych o ni jevit zájem, nebo ne? A co její kamarádka, přeci ji nenechám stranou? Na tohle nemám. Uznala jsem nakonec a odvrátila hlavu od hnědošedivé srsti. Sice jsem měla pořád nutkání otáčet se jejím směrem, ale rozhodla jsem se to nechat na jindy. Nemůžu být moc očividná.
Z dumání mě vytrhl Blueberryho hlas. Mluvil sice pořád, ale tahle slova byla adresována mně. Chtějí mě zabít. Rozhodla jsem, když se mi srdce propadlo snad až na zem. Tyhle "potřebuji si promluvit" věci byly nejhorší. Buď jsem v něčem vyhrála, nebo mě čekal vyhazov ze smečky - a zrovna já jsem nad dobrými možnostmi myslet nedokázala, i když jsem se vážně snažila. "Mhm," zabručela jsem na souhlas a zvedla se s ním, rozhodnutá ho následovat. Sice jsem vážně nechtěla jít, ale pokud jsem měla být vyhozena, nechtěla jsem problémy. Snažila jsem se zůstat tlapkama na zemi, ale stejně mi mysl odplouvala. Měla jsem s nimi jít na ten lov. Určitě to bude kvůli tomu. Ale na to mám pár omluvenek, ne? Ne, určitě ne. Nebo to bude tou Tati, i když jsem za to nemohla. Nebo Duncan, určitě za to může on, vždycky za to může on.

Zaujatě jsem sledovala obě vlčice. Dalo by se říct, že jsem přetékala emocemi. Z jedné strany bylo něco, co nebylo obvyklé - bylo to divné a divné věci mě přitahovaly. Z druhé strany se mi dělaly motýlci v břiše a nemohla jsem se na ni přestat dívat, i když vždy, když se zdálo, že otočí hlavu, rychle jsem svůj pohled schovala do země. Do tváří se mi hrnulo horko a ten pocit jsem milovala a zároveň nenáviděla. Možná spíše nenáviděla, když hnědošedá vlčice zmínila naše vlčata. Alespoň se zdálo, že považovala mě a Blueberryho za partnery. V tu chvíli byla moje úzkost snad ještě desetinásobně větší, pokud to vůbec šlo. Byla jsem ráda za to, že mi vlčice věnuje pozornost, ale rychle jsem začala vrtět hlavou. "Ne, ne, ne! My nejsme- já nikoho nemám," vykoktala jsem nervózně a trochu se uchechtla, abych odlehčila situaci. Sklopila jsem hlavu dolů a kdyby to šlo, nejspíš už bych se proměnila v rajče. Tohle je příšerný. Co si teď bude myslet? Napadlo mě. Určitě mě má za trapnou. Budu to muset nějak spravit. Co bych mohla udělat? Co ji asi zajímá? Přemýšlela jsem. V tu chvíli ale promluvila druhá vlčice, nebo vlk či co to vlastně bylo - prostě Makadi. Vrhla jsem očkem po Lilith a zatím nechala mluvit Blueberryho. Potřebovala jsem, aby tyto politické záležitosti byly rychle za námi a já mohla popustit uzdu svému neexistujícímu balícímu koni. Jak se flirtuje? Upřímně mě překvapovalo, že jsem vůbec věděla, jak se tomu říká. Zavrtěla jsem nadšeně ocasem, když hlas alfy utichl a jejich osud zde byl zpečetěn. Nevěděla jsem, komu věnovat pozornost dřív. Tušila jsem, že mluvit s Lilith přímo bude těžké - ale přišlo mi zlé zneužít Makadi k tomu, abych se dostala blíže k její kamarádce. Kde jsme teď? V nějaké pohádce? Přeci nebudu nějaká zlá stařena s jabkem.
Došla řeč na seznamování se. Já už byla nedobrovolně představena, ale to mě zastavit nemohlo. Nějak mě nedokázala zastavit ani úzkost, která mi nepříjemně svírala hrudník. Místo očí jsem měla srdíčka a místo mozku pařez, takhle nějak bych tu situaci popsala. "Ehm, no, mě už znáte, já jsem Wizku!" vydechla jsem pousmála se. Samotnou mě překvapilo, jak výřečná jsem byla, ale takovouto situaci jsem nikdy nezažila. Přišlo mi, že i kdyby mi obě podkoply tlapky, stejně bych se snažila se s nimi spřátelit. Minimálně s vlčicí s modrými očky. "Jestli chcete můžu vám to tu ukázat," pípla jsem nejistě a zabloudila pohledem zpět na zem, když jsem si uvědomila, že si Lilith zase až moc prohlížím. Nechci, aby se její kamarádka cítila špatně. Připomněla jsem si. V téhle pohádce jsem měla být princ, ne baba.

V jednom momentu jsem měla hlavu plnou Duncana a v druhém... V druhém jsem měla hlavu plnou neznámé vlčice. Kdybych nebyla zvyklá dávat si pozor na svoje chování před cizími vlky, ani bych nepřeháněla, kdybych řekla, že mi spadla čelist. Takhle mi spadla alespoň imaginárně. Co? Párkrát jsem zamrkala místo abych zavrtěla hlavou jako nemotorné vlče. Proč? Nedávalo mi to smysl. Dávala jsem si ještě větší pozor na to, co dělám, a slova se mi zasekla v hrdle. Svět kolem se trochu ztratil. Sledovala jsem, jak se srst neznámé mění z hnědé na šedivou, a z té ještě na tmavší šedivou - jak se bláto, které tu za několik dní dešťů stále někde drželo na slepených chlupek - a taky stejně tmavě modré oči, jako jsem měla já. Tohle není dobře. Napadlo mě, a konečně jsem zavrtěla hlavou, abych na vlčici přestala zírat. Zabodla jsem svoje oči do země a mozková kolečka mi jela na sto procent. Měla jsem výhodu, že jsem měla podobné zvláštnosti v rodině - jinak bych už asi dost vyšilovala, i když to jsem dělala i tak. Dřív jsem si myslela, že bych třeba mohla mít hodně ráda Tanu, ale tohle bylo jiné. Skoro to až bolelo, a to vlčice ani neotevřela tlamu, i když to se mělo také brzy změnit. "Ahoj," vydechla jsem nervózně a trochu si odkašlala, když jsem zjistila, že můj hlas se pomalu ale jistě rozhodl říct pápá a vytrácel se. Znovu jsem si hnědošedivou vlčici přejela pohledem a... Jo, byla jsem v háji. Tohle by nemělo být dobře. Teda, je to dobře ale... Není to divný? Je to dost divný. A komu to řeknu? Tohle nevydržím. Jsem v pr... Z přemýšlení mě vytrhl hlas, pod kterým by roztály i ledovce. Pomyslně jsem zaúpěla. Lilith... Část mé mysli si zapamatovala i jméno Makadi, ale jinak jsem se na rozhovor pořádně nedokázala soustředit. Byla jsem vděčná Blueberrymu, že mě představil.
Z Lilith vyšlo šest slov, ke kterým jsem se modlila snad už od začátku této konverzace. Málem jsem začala skákat na místě jako malé natěšené vlče, ale jen málem. Nervózně jsem přenesla svůj pohled na vlka vedle ní a překvapilo mě, že ho představila jako samici. Babi? Uchechtla jsem se. Pamatovala jsem si na svoji babičku skoro, jako bych ji viděla včera. Říkala si v množném čísle a počítala jsem s tím, že tohle bude něco podobné. I tak jsem zvědavě naklonila hlavu na stranu. Jak si může myslet, že je holka? Napadlo mě. Chápala jsem spíše opačný proces, že by si samice řekla, že chce být samec - koneckonců samci to měli všechno jednodušší, tak proč by některý z nich chtěl být samice? Co už. Tím jsem to vytloukla z hlavy a rozhodla se, že to prostě přijmu. Na rozdíl ode mě Blueberryho mozkové závity nefungovaly tak rychle. Ups. Uhh, tohle bude trapný. To není dobrý. Přála jsem si být natolik statečná, abych se mohla za vlka-vlčici slovně postavit, ale nebyla jsem. Pak jsem ale čočkami zase našla vlčici vedle něj-ní-toho - vedle Makadi. Tohle na ni udělá dojem. Určitě to na ni udělá dojem. "Je to samice, Blue," zamumlala jsem nejistě po boku svého alfy a věnovala jeden povzbudivý úsměv oběma... No, prostě nově příchozím. Doufala jsem, že jsem se v ničem nezmýlila, ale Lilith vypadala celkem přesvědčeně, když Makadi představila v ženském rodě. Udělalo to dojem? Natěšeně jsem hnědošedivou vlčici sledovala a byla připravená uhnout pohledem, kdyby se na mě náhodou otočila.

Nasupeně jsem se na Blueberryho a Storma podívala. Vypadala jsem jako nafouklá chobotnice s ušpiněnými tvářemi. Ale Duncan byl jen jeden! Nikdy si nenajdu nikoho lepšího! A... a... On mě opustil! Zavrtěla jsem hlavou. Z neustálého škytání a vzlykání mě bolela hlava, ale nezdálo se, že bych se chystala v nejbližší době přestat brečet. Co kdyby se vrátil? Nesmí mě takhle najít! Napadlo mě a to byl jediný důvod, proč jsem si otřela tváře do čistých míst na těle - která se hledala jen velmi ztěžka. "Ne-ne-ne-nenajdu!" vybrečela jsem směrem k dvěma vlkům a rozhodla se věnovat své hygieně. Když budu vypadat jako princezna, určitě mě bude mít rád, ne? Ne? Ne? Pršet už sice přestalo, ale to mi v ničem nezabránilo. Poodstoupila jsem do nich dál. Pomalu jsem vytvořila z vlhkosti, která tu z předchozího dne zbyla, maličké kapky vody a nechala je na mě padat v podobě vlastního deštíku. Chvíli jsem počkala, aby ze mě voda smyla nejhorší špínu, a zase si přestala s magií hrát. Rychle jsem se začala rozhlížet kolem, ale Duncana to nepřivolalo. Trhla jsem tak hlavou k Blueberrymu, který tu vypadal asi jako nejčistší složka smečky. "Jsem hnusná?" vzlykla jsem k němu a očekávala kladnou odpověď. Měla jsem pocit, že za chvíli půjdu někam skočit. Srdce mě neuvěřitelně bolelo, jako by se také mohlo roztrhnout a nic jsem nechtěla víc než skončit v klubíčku vedle hnědé srsti a žlutých očích.
Z rozjímání o mém nanicovatém životě mě vytrhla nepřesná odpověď od Aranel. Přimhouřila jsem naštvaně oči a chystala se říct něco pěkně hnusného, čeho bych poté zajistě litovala, ale lesem se ozvalo zavytí. DUNCAN! Napadlo mě okamžitě. Byla jsem rozhodnutá popadnout někde ztracenou Tati a odstěhovat se s ním na Maledivy. Přišel pro mě. Já to věděla. Zavrtěla jsem hlavou nad zmíňkou o lovu. Ve skutečnosti to byl velmi dobrý nápad, ale poručte si Amorkovi. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo to slovo na D. Slovo, které Wizku z budoucnosti zakázala.
Doplazila jsem se vrávoravým krokem pár metrů za Blueberrym, ale žádného Duncana jsem neviděla. On... on nepřišel? Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Tož jsem měla ztracenou Tati a ztracenou lásku, kterou již nic nenahradí. A co když mě přišli za ním pozvat? Došlo mi najednou, takže jsem se s novou energií zase zvedla a přišla trochu blíž. Mrkla jsem na Blueberryho, abych zjistila, jestli nebude naštvaný, že stojím poblíž - a případně jsem si chystala nějakou výmluvu. Musela jsem přeci zjistit, kde mám manžela, no ne? Nově příchozí byli samec a samice, což byl jediný důvod, proč jsem nezačala vyšilovat, že mi ho ukradli. Ani jeden z nich ovšem nebyl cítit Duncanem. Takže jsem se zase zamračila a skoro se otočila na patě, když můj pohled upoutala vlčice. No sakra.

ahhhh, nemám ráda tajemství, naval to, Taenaran! xd

Každopádně mockrát děkuji za tak velké povýšení. A gratuluji všem ostatním! :33

Věřím že smečka je z nejhoršího venku. <3 S těmito změnami jsem nanejvýš spokojená! ^^

Takže bacha, vlčata.

Páni, tomu říkám pořádné odměny! Moc děkuji za super akci, zase jsem si pořádně zahrála! :)

Vysolila jsem si 37 bodů a prosila bych o:
280 drahokamů výměnou za 35 bodů.
70 mušlí výměnou za 2 body.

Děkuji mnohokrát!

Převedeno ✔