Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývla jsem na její odpověď, i když jsem nevěděla, co si z toho mám vyložit. Mohla to považovat za normální odpověď, nebo se také snažila svému domovu z nějakého důvodu vyhýbat. Začínala jsem se o ní zajímat snad ještě více, než předtím. Utekla snad odněkud? Napadlo mě. Mohlo za tím být něco tajemného, nebo ji taky rodina nějakým způsobem mohla zradit. Bylo tolik možností a mohla jsem položit tolik otázek, ale neudělala jsem to. Tušila jsem, že tahle odpověď uzavřela celou konverzaci o domově.
Zmateně jsem povytáhla obočí nad slovy menší vlčice. Meón? Naklonila jsem hlavu na stranu. Původní slova jsem slyšela jen málokdy a nedokázala jsem si na něj vzpomenout. Ani jsem nevěděla, které z vlčat tady je Taran - nebo jestli tu byl někdo takový dospělý. Měla bych si rozšířit dětský slovník. Napadlo mě a musela jsem se pousmát. "Věci nikdy nezůstanou tam, kde je necháš," přemýšlela jsem nahlas. Většinou když jsem si něco někam odložila, nemohla jsem to najít. Nebo za to také možná mohl můj dost špatný orientační smysl. Ale to nevadí.
Sledovala jsem, jak se malá vrhla pro své kamínky, ale to už mi odpovídala Lilith, takže jsem věnovala pozornost jí. Nejistě jsem zavrtěla ocasem. Takže... Jo? Její slova mě nutila přemýšlet o tom, jestli nepatřila do nějaké tajemné sekty. Každopádně ta slova zněla chladně, ať už měla Lilith tón jakýkoliv. No nevím. Napadlo mě v duchu. Magoři se taky pořád rozmnožovali a to rozhodně nebyla pěkná budoucnost. "Můžeme si... třeba s Tati na něco zahrát," uchechtla jsem se nervózně. Její slova mě trochu vyhnula z rovnováhy. Sekta? Bohové? Cokoliv to bylo byla jsem rozhodnutá se s tím smířit - koneckonců to byla ona.
Z přemýšlení mě vytrhlo kňourání Tati. "To fakt ne," odpověděla jsem s úsměvem. Nechtěla jsem se před Lilith umazat, ale možná by ji můj hrdinský čin oslnil, takže jsem skočila za Tati. Stále jsem udržovala stěnu na místě. Začínalo mě to stát energii, takže jsem Tati rychle podebrala čumákem a vysoukala ji zpět na břeh. Nahrnula jsem si těch jejích pár pokladů k sobě a pokračovala s nimi také až na souš, i když cestou vzhůru bylo těžké je všechny udržet. Pustila jsem vodní stěnu zpět do tůňky. To nebyl zas až tak dobrý nápad, protože já v jámě zůstala a jakmile se první kapky vody dotkly mojí srsti, musela jsem rychle vyskočit zpět na souš. Alespoň jsem ve finále nebyla tak špinavá. "No, na koupání to ještě nebude," oznámila jsem a poodstoupila, abych sebou mohla zatřást a alespoň trochu se osušit. "Co chcete dělat?" zavrtěla jsem ocasem. Nevěděla jsem, jestli se cítit trapně za svoje přehnané mluvení nebo být uvolněná ve společnosti vlčete.

Překvapeně jsem sledovala, jak malá vlčice mizí ve vodě. Znovu jsem vyprskla smíchy, ale okamžitě jsem přestala, když jsem si uvědomila, že tu s námi je i Lilith. Nechtěla jsem, aby si myslela, že jsem nějaký pošahaný psychopat - i když jsem si pouze hrála s vlčetem. Měla jsem sice hodně věcí, které jsem chtěla Tati říct co nejdřív, ale muselo to počkat. Zkoumavě jsem si hnědošedou vlčici prohlížela a snažila se v ní vyčíst, jestli doopravdy jede na vlčata. Nezdála se nijak zaujatá, ale ani zhnusená. To by šlo. Zavrtěla jsem ocasem, když se malá vyhrabala z vody na břeh a ihned se pustila do rozhovoru. Zvědavě jsem povytáhla obočí - zajímala mě stejná věc. Možná mi to mohlo prozradit i další informace o Makadi, když už jsem se nechtěla ptát napřímo.
Dostala jsem další kousek skládanky toho, kam odsud Tati zmizela. Zmateně jsem zavrtěla hlavou, ale nakonec jsem se rozhodla dětskému povídání věřit. Koneckonců... Viděla jsem tu snad už všechno a Blueberry sám potvrdil, že se tu mimo kanibalů proháněli i motýli unášející vlčata. Zadívala jsem se do vody a snažila se najít její poklad, ale voda byla ještě pořád zaneřáděná bahnem z prudkých dešťů. Nejspíš bude chvíli trvat, než se bahno úplně usadí. Udělala jsem z vody v tůňce menší zeď na jednom břehu, takže jsem odkryla dno a vše, co bylo na něm. "Tak šup pro ně," zazubila jsem se.
Vrátila jsem se pozorností k Lilith. "Máš ráda vlčata?" zeptala jsem se a zavrtěla ocasem. Doufala jsem, že dostanu kladnou odpověď. Celé to povýšení by pak nabralo úplně jiný směr.

Přikývla jsem. Nepřišla mi ta otázka nijak zavádějící ale... Koneckonců jsem toho o ní moc nevěděla, takže jsem nemohla tušit, jestli nemá nějaké trauma. Nakonec se ovšem rozpovídala a já znovu přikývla. Měla jsem chuť jí něco pěkného ukázat, ale nechtěla jsem se předvádět, takže jsem se pouze posadila na kraj břehu. "Já musela za Smrtí, abych něco uměla," prohlásila jsem do vzduchu jako radu do budoucna. "A s dovednostmi za Životem," uchechtla jsem se, i když jsem stále nebyla s výsledkem té návštěvy spokojená. Chtěla jsem víc, ať už to znělo jakkoliv sobecky. Alespoň s něčím se obtěžoval. Připomněla jsem si. Taková vyšší moc mě mohla taky hned hodit z kopce dolů, ale neudělala to, takže jsem mohla být ráda.
Nemohla jsem si ovšem plánovat další cestu za zdější magií, ani další nápad na rozhovor, protože vzduch prořízl známý hlas. Musela jsem se začít tiše smát. Co se jí asi stalo? Neznělo to jako volání o pomoc, takže jsem byla v rámci možností v klidu. Věnovala jsem Lilith malý úsměv. "Ne," uchechtla jsem se a pokračovala podél vody. Ohlédla jsem se, abych zjistila, zda mě vlčice následuje, a brzy jsem narazila na hromádku neštěstí Tati.
Nadšeně jsem malou vlčici obešla a připlížila se zezadu, načež jsem vyskočila do vzduchu. "Baf!" vykřikla jsem. "Co tak sklesle?" zeptala jsem s novou energií a zavrtěla ocasem. Byla jsem ráda, že se jí doopravdy nic nestalo, i když jako dítě štěstěny taky nevypadala. Otočila jsem se zpět na Lilith. Třeba jede na vlčata. Napadlo mě, ale nechtěla jsem zneužívat zrovna Tati. "Lilith tohle je Tati, Tati tohle je Lilith," prohlásila jsem a doufala, že ani jedné nebude vadit, že jsem je představila sama. "Je tu s její kamarádkou nová," dodala jsem ještě k směrem Tati. Konečně nebudu muset držet rozhovor. Došlo mi. Tati tak byla zase jednou moje jediná spása.

//Borůvkový les

Tiše jsem Lilith poslouchala. Vypadalo to, že sama moc neví - a nebo mi to říkat nechtěla, což bylo samozřejmě v největším pořádku. Nechtěla jsem se v tom dál piplat, i když mě zvědavost nutila zeptat sr na něco dalšího. Setřásla jsem ji a rozhodla se vlčici už nedusit. Koneckonců takhle bych si nezískala ani balvan. "Děkuji," pousmála jsem se. I to, že mi takovou osobní věc řekla muselo něco znamenat, nebo ne?
Došli jsme až k tůni. Cítila jsem tu Gavriila a lehký vánek Tati, takže jsem hlouběji do území nešla. Měla jsem konečně možnost mluvit s Lilith sama a dokud to nebylo nutné, svoji příležitost jsem si nechtěla ničit - i když jsem zároveň měla chuť tu hnědou kouli najít a zlechtat ji za to záhadné zmizení.
Otočila jsem se zpět a hnědošedou vlčici. "Jsme tu," prohlásila jsem, kdyby to náhodou nebylo jasné. Docházely mi nápady na konverzaci, nebyla jsem zvyklá ji zahajovat, takže jsem vsadila na největší klišé otázky. Třeba bude ráda, že se o ni zajímám. Uklidnila jsem se. "Co umíš s vodou?" navrhla jsem a mimoděk zabloudila zpět k modrým očím, jen abych je mohla hned zase uhnout někam jinam. Ta vlčice byla moje smrt.

Bylo mi dáno svolení ji vést k tůňce. Byla jsem snad až neuvěřitelně nervózní. Kývla jsem hlavou, aby mě následovala a snažila se hledat cestu, kde nebude moc křoví či zatáček. Zároveň jsem se snažila udržovat krok ne příliš rychlý ani příliš pomalý, ať už mě to frustrovalo jakkoliv. Lilith, Lilith. Budeš sama s Lilith. Jsi připravená? Nebyla jsem. Neustále mě doprovázel pocit, že se chovám jako nadržený hovado, přitom jsem byla jen o něco stydlivější, než normálně - ale zase jsem víc mluvila, protože jsem nechtěla zažít jakékoliv ticho. To jsem sice většinou brala jako boží dar, ale kdyby se rozlehlo teď, radši bych vzala tlapky na ramena a už se nikdy nevrátila. Bylo mi nepříjemné s ní mluvit, natož vydržet pod tlakem tiché trapnosti - ale zároveň jsem se cítila tak doma, jako nikdy předtím, i když byla vlčice spíše cizincem. Nelíbilo se mi, kolik rozdílných emocí najednou jsem vnímala. A znovu, i když jsem si většinu času pouze stěžovala na to, co cítím, ve finále to byl vítaný pocit - protože hnědošedá vlčice šla po mém boku a ať už si myslela, co chtěla, následovala mě.
Lilith. Přehrávala jsem si její jméno v hlavě. "Lilith," začala jsem, a její jméno na mém jazyku znělo ještě lépe, než v představách. Tohle je dost divný. Připomněl mi vnitřní hlásek. Na chvíli jsem zkusila zahodit jakékoliv myšlenky na něco, co nikdy nemohlo být mé - i když jsem si tu skutečnost moc neuvědomovala. "Řekneš mi to teda?" zavrtěla jsem ocasem. Probudila se ve mně má zvědavá stránka a mohla jsem jen doufat, že jsem nezněla moc dychtivě. "Ale nemusíš," ujsitila jsem ji rychle. Ale mohla bys. Dodala jsem si v myšlenkách a trochu se pousmála. Chtěla jsem zoufale nějak pokračovat, ale už mě nenapadalo, co říct. Doufala jsem, že alespoň budu mít na co odpovědět.

//Ovocná tůň

Pozorně jsem poslouchala. Nebo se o to snažila. Nevěděla jsem, jestli poslouchat slova, která se z jejích úst zdála být zajímavější, než kdykoliv jindy, nebo poslouchat její hlas, pod kterým jsem si myslela, že roztaju. Ach bože, co jsi mi to provedla. Pousmála jsem se. Přikývla jsem na náznak pochopení. Byla jsem neuvěřitelně vděčná, že narazili zrovna na Borůvkovou smečku. Vlastně jsem se mohla po dlouhé době považovat za velmi šťastného vlka. Měla jsem štěstí. Snad poprvé v životě. Uvědomila jsem si, že kdybych jí musela ulovit jelena, aby tu zůstala, neváhala bych. "To jste tu správně," odpověděla jsem. Věřila jsem, že se jim tu bude líbit a zároveň jsem doufala, že se tu zase neobjeví něco jako Grum nebo se Blueberry opět nepromnění v dýni. Nechtěla jsem se za své kamarády stydět, ale nějak jsem si v tu chvíli nemohla pomoct. Všechno se tu zdálo najednou tak ošklivé. Jak to asi vidí ona? Nervózně jsem si prohlížela okolí a přemýšlela, jak to tu nepozorovaně vylepšit.
Z mých nezkušených dekorativních schopností mě vytrhla její nabídka k sezení. Skoro jsem zase začala vrtět ocasem, ale nechtěla jsem být příliš průhledná. Musíš pomalu. Připomněla jsem si. "Ehr, jo, jasně," uchechtla jsem se nervózně a rychle hrcla na zem. Byla jsem ráda, že už nebylo všude bláto. Vlastně bylo neuvěřitelně hezky, takže další věc, která mi hrála do karet. Ještě aby v noci padaly hvězdy. Mohly bychom spolu sedět na kopci a pozorovat je. Napadlo mě, ale nedovolila jsem si snít naplno. Potřebovala jsem zůstat všemi čtyřmi končetinami na zemi.
Reagovala na můj dotaz trochu hůř, než jsem čekala. Chtěla jsem se jí omluvit a zavrhnout to třeba povídáním o lovu, ale potom se vrátila zpět k mojí nabídce prohlídky. Opět jsem tak vyskočila a zavrtěla natěšeně ocasem. Doufala jsem, že mi to řekne cestou - ale i kdyby ne, procházka bylo to nejlepší, co se mi zatím podařilo získat. Jo, jo, jo! Poskakoval mi mozek v hlavě. "Kousek odsud je... tůňka, můžeme jít tam, jestli chceš," vydechla jsem. Hlas se mi trochu třásl, netušila jsem, jestli nervozitou nebo nadšením. Těžko říct, jestli jsem se na chvilku samoty s Lilith těšila, nebo ne. Měla jsem každopádně pocit, že se mi každou chvíli rozskočí srdce. Tohle je nejlepší den mého života. Rozhodla jsem.

Nebyla jsem si jistá, co od vlčice očekávat. Neprojevovala se nijak moc, ani z jejích slov jsem nedokázala vyčíst, zda je její povaha kladná nebo naopak. Tahle záhada mě akorát přitahovala ještě víc. Chtěla jsem jí znovu nabídnout procházku po lese, ale pochybovala jsem, že by opustila bok své kamarádky. Alespoň něco jsem věděla s téměř stoprocentní jistotou. Nejistě jsem přikývla na její slova o mé... Náladě. Věděla jsem, že i kdybych brečela a válela se po zemi, stejně bych odpověděla, že to jde. Bylo to něco, co zůstávalo naprosto stejné i v její společnosti. Jinak jsem tam stála a vypadala jako klubíčko nervů. Přikývla jsem znovu, tentokrát trochu víc nadšeně, když začala povídat o zimě. Bylo mi špatně už jen při pomyšlení na ni, ale i když to bylo naprosto nudné téma na konverzaci, něco to začalo. A ani jsem nemusela začínat já! Došlo mi, což mi vykouzlilo úsměv na tváři. Úspěch. Malý, ale ve skutečnosti velký. "Jo, zima byla strašná," přiznala jsem. Více jak polovinu zimy jsem navíc strávila mimo smečkové území, takže jsem jedla nejspíš ještě méně, než ostatní. Tohle nestačí. Připomněla jsem si a rychle vymýšlela něco, s čím bych mohla rozhovor udržet. "Ale ve smečce už to bude lepší," povzbudila jsem ji. Těžko říct, jestli byla ráda, že byla přijata, nebo jestli se chystala les podpálit - i když měla modré oči. Při vzpomínce na oceánově modrou jsem střelila pohled od země k ní a zabruslila až ke zmíněným duhovkám, než jsem pohled zase rychle uhnula. Myslela jsem, že se mi z očního kontaktů rozletí srdce.
Zachytila jsem úsměv na její tváři a spadla jsem do toho snad ještě víc, než předtím, jestli to vůbec šlo. Zavrtěla jsem ocasem a nezabránila svému vlastnímu úsměvu. Nevěděla jsem, proč se usmívá, ale bylo mi to i celkem jedno - hlavně, že se usmívala a já to zažila. Žiju ve stejný době, jako ona - jsem alespoň trochu stejně stará a stojím na stejném území, jako ona - bože, vždyť s ní mluvím. Trochu jsem se zajíkla, když znovu promluvila. Trubko. Napomenula jsem se. Musela jsem v jejích očích vypadat jako magor, ale nevzdávala jsem se. Nevadí, nevadí, nevadí. Začni znovu. To dáš! Vyhecovala jsem se a přikývla. Pohled jsem vrhla na její spící kamarádku a uvědomila si, jak skvělé téma na konverzaci to je. "Můžu se tě na něco zeptat?" zeptala jsem se. Neuvědomovala jsem si, že by to nemuselo být úplně slušné, ale zoufale jsem toužila po delší konverzaci. "Jak přišla na to, že je samice?" vychrlila jsem polohláskem a nervózně sebou ošila. Zapřísáhla jsem se, že její kamarádku nebudu zneužívat. Nijak mě totiž ve skutečnosti nezajímalo, jak na to přišla - možná trochu, ale ne tolik, jako tahle konverzace.

Chvíli trvalo, než vlčice odpověděla. Možná mě mělo napadnout, že doopravdy spí, ale měla jsem mozek něčím zaslepený. Občas se mi ten pocit líbil, občas byl spíše na zabití - jako teď. Nehnula jsem ani brvou a probodávala tělo, které se mi zdálo naprosto perfektní, pohledem. Užívala jsem si, že se můžu kochat, dokud mám příležitost. Ale i když mé pozorování bylo přerušeno jejím pohybem, zavrtěla jsem nadšeně ocasem. Nespí! Část mě byla ale pořád trochu nejistá. Neprobudila jsem ji nakonec? Měla vůbec chuť se mnou mluvit? Nejspíš ne. Uznala jsem, ale už jsem nemohla ustoupit. Hnědošedá vlčice zvedla hlavu a zamžourala na mě. Napadlo mě, jestli to bylo tím, že měla zavřené oči, nebo měla také nějakou oční vadu. Já na ni mžourat nemusela - stále jsem dost daleko, abych ji viděla ostře. Připadala jsem si jako opečovávaný medvídek, když z ní vyšlo mé jméno. Pamatuje si ho, pamatuje si ho! Její hlas mě donutil mít mé jméno alespoň na chvíli doopravdy ráda, i když nikdy nemohlo být tak perfektní, jako Lilith. "Ahoj," vydechla jsem nejistě, a znělo to spíše jako povzdech. Měla jsem pocit, že za pár minut přestanu dýchat. Už tak jsem cítila, jak nejisté tlapky mám a jak mi tělem proplouvá úzkost větší, než normálně - dokonce jsem si už ani nedokázala nadávat za to, jak trapně musím vypadat. Neříkal Blue, že to je roztomilé? Naklonila jsem zasněně hlavu na stranu a přemýšlela, co přijde roztomilé vlčici přede mnou. Musela jsem to nějak zjistit.
Málem jsem na místě omdlela, když se mě zeptala, jak se mám. Nepočítala jsem s tím, že by ji to doopravdy zajímalo - když jsem se ptala já, rozhodně mě to většinou nezajímalo, ale byla jsem neuvěřitelně šťastná, že se mnou vůbec mluví. Úzkost se spojila s endorfiny a já se musela posadit. "Jde to," pousmála jsem se a zabloudila pohledem na zem. Na rozdíl od ostatních vlků jsem v její přítomnsoti nedokázala oči udržet na jednom místě, i když jsem s ní nikdy nenavázala přímý oční kontakt. "Co ty?" začala jsem s novou energií. Tohle byla přesně ta výjimka v mém "nezajímáš mě". Chtěla jsem o ní vědět co nejvíc, i to, jestli jí dnešní den štve - z jakéhokoliv důvodu. Únava, kterou jsem cítila předtím, byla ta tam.
Trochu mě překvapila další otázka. Najednou jsem nevěděla, proč jsem přišla. Tedy, já to věděla, ale Lilith to vědět nesměla a nedokázala jsem vymyslet žádný dobrý důvod, proč se jen tak ukázat u spících vlčic. Nervózně jsem si odkašlala a zavrtěla hlavou. "Jen jsem chtěla vědět jestli se vám tu daří dobře...?" řekla jsem nejistě. Doufala jsem, že začne na smečku klidně nadávat, protože v tom případě bych nemusela vymýšlet další téma na konverzaci, kdyby mě odbyla s obyčejným ano. Na jednu stranu jsem se chtěla propadnout do země, na druhou mi hlavou probíhal pouze fakt, že se bavím s Lilith.

//JÁ JÁ

Zavrtěla jsem hlavou, ale nakonec jsem se v půlce pohybu zarazila a poraženecky svěsila hlavu k zemi. Takhle vypadá podpora? Napadlo mě a nejistě jsem zkoumala Blueberryho pohledem. Nikdy se mi podpory nedostalo - sice jsem v minulém domově dostávala něžná slůvka a to všechno, ale od odchodu mi nikdo nepomáhal. Naklonila jsem hlavu, když jsem o tom začala přemýšlet jako o minulém domově. Borůvková smečka byl můj nový domov. Lepší? Zatnula jsem zuby. Držela jsem se vzpomínek jako klíště kůže a i když by bylo lepší se pustit, nedokázala jsem to. Nechtěla jsem o smečce přemýšlet jako o lepším domově, když mě ten předtím vychoval a měla jsem tam tu nejlepší rodinu, jenže i když jsem se snažila myslet na něco jiného, nějaký koutek mé mysli pořád křičel, že les je lepší. A taky nejspíš byl.
Když Blueberry pokračoval v konverzaci o posmrtném životě, přejel mi po zádech mráz - spíše takový ten příjemný, jako když vás zaplaví adrenalin. Málem jsem se začala rozhlížet po nějakém lesním duchovi. "To je děsivý," prohlásila jsem s nejistým uchechtnutím. Považovala jsem tak náš smrtelný rozhovor za uzavřený. Počítala jsem s tím, že se další dva dny budu bát usnout. Co kdybych se... Vážně, vážně hodně moc bála usnout? A nešla spát? Překvapeně jsem zamrkala nad naprosto náhodnou myšlenkou a představila si, jak by asi vypadal nějaký záchvat před spánkem. Naprosto jsem tak minula jméno vlčice, která narušila poklidný den v Borůvkovém lese, ale dostala jsem se na zem včas, abych si oddechla, že nemusím chodit také. "Tak tu asi vidět nemusím," přiznala jsem nejistě a sledovala, jak vlk mizí mezi stromy.

Přemýšlela jsem, jestli zůstat a pokusit se spát, když už jsem ani pořádně nevěděla, co spánek znamená. Byla jsem najednou příšerně unavená, nejspíš i proto, že moje tělo odmítalo zahájit konverzaci s někým, koho bych nejradši viděla po mém boku. Možná bude lepší, když budu unavená. Tolik to nebudu vnímat. Napadlo mě a líně se začala zvedat. Nejistými kroky jsem se vrátila zpět, odkud jsme s Blueberrym přišli. Jsem delta... Napadlo mě cestou. Ten moment se zdál jako několik let starý, ale ve skutečnosti to bylo jen pár hodin. Přišlo mi to ale stejně úžasné, jako poprvé.
Překvapilo mě, že obě vlčice byly pořád na stejném místě. Čekala jsem, že je budu muset hledat. Odpočívaly ale tam, kde jsme je nechali. Najednou jsem byla ještě víc nervózní, že musím mluvit. Co když spaly? "Holky?" prohodila jsem nejistě a pro jednou jsem byla ráda za tichý hlas. Kdyby obě spaly, neslyšely by mě - ale kdyby byly vzhůru, byla jsem dost hlasitá, aby mě vzaly na vědomí.

Přikývla jsem, i když nezněl moc přesvědčivě. Mohla bych jim zkusit sehnat tajnou schůzku. Napadlo mě, a v ten moment jsem byla připravená začít shánět Storma. Věděla jsem ovšem, že mě to přejde, jakmile bych pro to měla příležitost, takže jsem zůstala v klidu ležet na zádech. Vážně jsem chtěla, aby byli oba vlci šťastní, ale ve finále mi mohlo být jedno, jak to udělají. Pro mě pozdě nebude.
Překvapilo mě, jak moc mě Blueberry vychválil. Přetočila jsem se na břicho a schovala hlavu mezi tlapky. Styděla jsem se snad víc, než když někdo tvrdil opak. Nejsem vůbec hodná. A Tati se mi ztratila. Veselá taky ne, a když už milující, tak špatně. A nervozita určitě není roztomilá. Běželo mi hlavou, ale i tak jsem nakonec hlavu zase zvedla a mile se usmála, i když jsem pohled držela u země. "Já vím," vydechla jsem místo poděkování. Nepřišlo mi, že bych za lži měla děkovat. Neviděla jsem jeho slova jako pravdu, prostě jsem nemohla. Vím, že jsem k ničemu.
Blueberry se mezitím přisunul blíže a začal povídat o svém názoru na smrt. Poslouchala jsem spíše jen částečně a místo toho přemýšlela, jestli se mám odsunout a získat zpět svůj osobní prostor, nebo jestli mi jeho blízkost nevadila. Jenže těžko říct - vadila by mi blízkost nejspíš i vlastní rodiny. Zavrtěla jsem hlavou a radši se snažila myšlenky soustředit na jeho slova, abych se doopravdy neposunula a neurazila ho. Tiše jsem pokývala, i když představa, že se doopravdy nic dít nebude... No, očekávala jsem noční můry. Trochu jsem se otřásla. "Já si myslím, že žijeme znovu... Jako někdo nebo něco jiného," vysvětlila jsem, a doufala, že to chápe. Doopravdy jsem zarytě věřila tomu, že se po smrti v někoho převtělíme. Snad.
Lesem se ozvalo hlasité volání - přesněji řečeno jakési toužebné-netoužebné volání po Blueberrym. Musela jsem se ušklíbnout a povytáhnout obočí na svého společníka. Neznámý hlas mi nezněl vůbec příjemně a po další společnosti jsem netoužila. "Chceš mě tam?" zeptala jsem se nejistě nejdřív, i když mi bylo proti srsti jít zpět k hranicím. "Radši bych šla zkoušet balící hlášky na Lilith," přiznala jsem s pobaveným uchechtnutím. Nojo, jsem vtipná. A trapná.

Pozorně jsem ho poslouchala. Chtěla jsem mu poradit a trochu mu zlepšit náladu, to ano, ovšem nevěděla jsem jak jeho situaci zlepšit. Storm měl svá nejlepší léta za sebou, a stejně tak i Blueberry, ačkoliv jsem odhadla, že byl o něco mladší než jeho přítel. Mnoho času jim tu každopádně nezbývalo - jednomu či druhému a pokud se to nechystali vyřešit co nejdřív... Už by nikdy nemuseli. Z té představy se i mně jako pozorovateli chtělo brečet. "Musíš si s ním promluvit," začala jsem, pořád stejně nejistě, jako když jsme o tom začali mluvit. Tyhle druhy konverzací pro mě byly nepřirozené, a pro jednou to byla věc, která se nezměnila s věkem. "Tohle bys měl říkat jemu," špitla jsem jemným, ale povzbudivým hláskem. Pokud bylo něco, co jsem nechtěla vidět, byla to destrukce dalšího úžasného přátelství. Ještě, když mi to všechno vyprávěl. Brečící poradna může ještě pár dní počkat. Měsíců. Let. Přemýšlela jsem, co všechno bych Blueberrymu mohla říct já. A i když jsem v půlce vyjmenovávání nekonečného seznamu měla chuť tu tlamu vážně otevřít, neudělala jsem to.
Zavrtěla jsem hlavou, když zmínil, že je starý. Byl možná starší, než já - a starší než většina vlků, které jsem potkala, ale stáří ještě neznamenalo konec světa. Byl... Ve středním věku, když už - alespoň z mého pohledu, ale nechala jsem ho mluvit dál. Při jeho povídání jsem zavrtěla ocasem a tvář se mi skoro rozzářila. Věřila jsem, že mi v očích zajiskřilo. A pohádat se, ale uvědomit si, že bez druhého nemůžeš žít - a setkat se pod hvězdným nebem za letní noci jako by se žádná hádka nikdy nestala. Prožívat dobrodružství a další souboje, ale vždycky se znovu setkat, protože pravá láska se nedá rozdělit. Dělat blbosti a chovat se znovu jako vlčata, protože žádný smutek už neexistuje. A vychovat vlčata v dobré vlky bez strastí, které mě provází, a užívat si důchod tady. A když jeden odejde, netruchlit moc, protože takové pouto nemůže být přetrhnuto ničím. "Nejlepší vlci jsou ti blázniví," uchechtla jsem se. Někdy bych ráda věděla, co mě na tom tolik přitahovalo, když neznámo bylo většinou nejděsivější.
Jeho plán zněl velmi zajímavě, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych dokázala snést úroveň trapnosti mého prvního samostatného rozhovoru s Lilith. Už jen při té myšlence se mi nahrnulo horko do tváří, ale ve finále to bylo to jediné, co jsem chtěla zažít. Alespoň pár slovíček. "Tak jo?" zeptala jsem se nejistě, jako bych potřebovala jeho povolení, když to sám navrhl. Netušila jsem, jestli se těšit nebo ne.
"Proč přátelé odcházejí?" vzdychla jsem najednou, místo toho, abych ukázala na nějaký další mrak. Sama nad sebou jsem musela zamrkat, ale nevzala jsem otázku zpátky. Nejspíš to bylo všemi těmi vážnými rozhovory, že mi najednou mysl přepla na temnou chvilku. Měla jsem chuť do něčeho zabořit čumák a pořádně se vybrečet, ale slzy nepřicházely. Na co přikrmovat oceán. "Já se bojím smrti," přiznala jsem po chvíli ticha. Smrt jako taková mě neděsila - spíše to, co bude po ní. Tma? Nový život? Nebo snad doopravdy... nic? Jako bezesná noc, akorát navěky. Jak to může probíhat? Po zádech mi trochu přejel mráz. Chtěla jsem se ho ještě zeptat, co si o tom myslí on, ale slova mi nějak došla.

Tak do čtveřice. :) Zabírám zrzku.

Ale tak beru i tohoto.

Beru i tuhle potvůrku :)

Zabírám si krasavici.