Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu nedobrovolně jsem následovala Blueberryho stopy. Neprotestovala jsem, i když mě snad všechno táhlo zpět k oběma vlčicím. Nebo vlku a vlčici? Panebože. Zavrtěla jsem hlavou. Potřebovala jsem si v jejich pohlaví udělat jasněji. A hlavně zjistit, kde vlk vzal svoje přesvědčení. Nebo se rozhodl sám? Mrkla jsem pohledem na Blua, jestli se dívá dopředu, a když mi to bylo potvrzeno, rychle jsem se podívala tam dolů a zase hlavu narovnala. Přemýšlela jsem, jestli bych se mohla rozhodnout být samcem. Nijak mě to nelákalo - spíše jen ten fakt, že to měli v životě jednodušší. Jenže to by nic neulehčilo ne? Hlas, postava, všechno ostatní. Nakonec jsem si prostě vystačila s rozhodnutím, že svět je nefér a v příštím životě jsem se chystala narodit jako samec. A do té doby... Musela jsem si užít to, co jsem dostala, i když to ne vždycky šlo.
Z rozjímání o pohlaví mě vytrhl Blueberryho hlas. Byla jsem za to vděčná. Pár zajímavějších vlků už jsem v Galliree potkala, ale tohle hnědobílé stvoření bylo obzvlášť oříšek. Rozhodně jsem nestála o to, aby mi celý den mozek přepínal z "nechceš být jiné pohlaví i ty" na "ale ta její kamarádka". Trochu jsem si oddechla, když mě Blue ujistil, že se nejedná o nic zlého, i když úzkost to neodehnalo ani zdaleka. Některé dobré věci nemusely být dobré pro všechny. Nebo možná mohly, jenom já jsem byla paranoidní skrček. Mimoděk jsem si zkontrolovala svoji výšku, ale dosáhla jsem jenom svého ujištění, že jsem naprosto normální vlčice s trochu viditelnější páteří. Nezajímavá, Usoudila jsem. Zastavila jsem se v pohybu, když Blue promluvil podruhé. Trochu jsem si narušila osobní prostor a musela jsem na něho mžourat, abych ho viděla alespoň trochu zaostřeného.
Jak tak pokračoval, jeho slova mě překvapovala čím dál tím víc, ale nedovolila jsem si ho přerušit. Někdy v polovině třetí věty jsem cítila, jak mi skoro spadla čelist, ale nic jsem s tím neudělala. Po oficiální nabídce jsem cítila, jak se zase vzdaluji ze zdejšího světa někam do Narnie, což jsem zastavila zavrtěním hlavy. Nebyl čas na snění - protože moje snění se právě stávalo skutečností. Nadšeně jsem vydechla/povzdechla a opětovala Bluovi úsměv, který mě trochu vrátil tlapkama na zem. Chystala jsem se mu nějak odpovědět, i když mi přišlo, že jsem svůj hlas ztratila, jenže on pokračoval. Chce mě povýšit nebo zabít na místě? Napadlo mě, načež jsem se musela uchechtnout. Zavřela jsem otevřenou klapačku a na tváři se mi rozlil pravý, sluníčkovský úsměv. Chtěla jsem začít skákat na místě a běhat po lese. Až budeš sama! Napomenula jsem se. Místo toho jsem jen podivně vibrovala na místě s úsměvem jako velryba. "Já- ehhhh," zasekla jsem se. Nějak jsem ani nevěděla, co ze sebe dostat. Poděkování? Zašeptal nějaký hlásek v mé hlavě ironicky. "Já-já-já-já hrozně moc děkuju, já," Vymáčkni se, ty příšero! "Já t-to s radostí přijmu! vykoktala jsem nakonec a mentálně se poplácala po zádech. Možná jsem pro ostatní vypadala jako neschopná mluvy, ale pro mě jsem to zvládla na jedničku - v rámci možností. "Děkuju!" vyjekla jsem najednou a už svoje tlumení emocí nevydržela. Poskočila jsem na místě a začala vrtět ocasem. Tahle stránka povahy se mi nikdy nelíbila. Byla zbrklá a neukazovala jsem ji často - vlastně od svých dvou let nikdy. Blueberry rozhodně nebyl někým, komu bych ji ukazovala každý den, ale v tu chvíli jsem se prostě nevydržela tvářit normálně a zůstat sedět. Jsem pečovatelka! Jsem pečovatelka! A delta! Já jsem delta! Mami, tati, já jsem delta a pečovatelka! Ocas mi lítal ze strany na stranu jako raketa a dech se mi záražel někde na půl cesty ven. Takhle vypadá radost? Málem jsem začala brečet, ale tak špatně jsem na tom ještě nebyla.
Přišlo mi jako věčnost, než jsem se uklidnila, ale nakonec jsem se dokázala volně nadechnout a vyloudit ze sebe nějakou normálnější větu. "Děkuju," vydechla jsem znovu. Fail. Uznala jsem sama, ale rychle to zahodila za hlavu. Když už byla řeč o vlčatech... "Kde je Tati?" zeptala jsem se nejistě. Byla jsem si jistá, že když jsem se vracela, její pach byl ještě dost čerstvý, takže se musela ztratit tady. To mi ovšem nedávalo smysl, no doufala jsem, že mi situaci Blueberry vysvětlí.
Následně od něj přišla celkem neobvyklá nabídka, takže se moje zadrhnutí dechu opakovalo. Párkrát jsem zamrkala, abych vyhnala překvapení. Kamarádka? Naklonila jsem nejistě hlavu na stranu. Už dobré tři, čtyři roky jsem nikomu nic neřekla a dusila v sobě všechno možné. Přišlo mi nemožné se někomu začít svěřovat, ať už to bylo o čemkoliv. Navíc jsem moc nevěděla, co má Blueberry na mysli. Chce vědět všechno hned? To já nezvládnu. Vždycky jsem myslela, že samci budou mí odvěcí nepřátelé. Možná za to mohla ženská strana mé rodiny, která byla rozhodně přátelštější, nebo individua jako Fiér či Duncan. Blueberry byl přeci jen jiný, i když uměl vytasit drápky. Takže jsem nakonec nejistě povolila. "Kamarádka Blueberry zní fajn," pousmála jsem se nervózně. Nějak se mi z hlavy vypařilo všechno, co bych mu mohla říct, jako bych nikdy neměla žádné problémy. Možná to bylo dobře. Hráz, která drží moc vody, se nemůže zbořit naráz.
Nejistě jsem si odkašlala. Nebyla jsem dobrá v zahajování konverzací, ale pro jednou jsem měla něco, co by bavilo mě a možná i Blueberryho. Koneckonců jsem o něm nic nevěděla kromě toho, že byl alfou Borůvkového lesa. A on o mně nevěděl pravděpodobně nic jiného, než že jsem byla členkou jeho lesa. Deltou. "Jaký je tvůj příběh ve smečce?" zeptala jsem se s hláskem pomalu tišším jak vítr. Už jsem jistě říkala, jak špatná jsem v komunikaci byla. Chtěla jsem každopádně vědět, jak se Blue dostal až nahoru. Jak probíhalo jeho přijetí - všechno. A možná to byl i způsob, jak zamluvit téma mého bolavého srdíčka.

Pokývala jsem při zmínění Tati. Už mi ta malá hnědá koule chyběla. Vlčata rostla neuvěřitelně rychle a beztak už zase byla o jednu hlavu větší. Sice se jí začínala rýsovat ne zrovna příjemná povaha, ale pořád jsem doufala v to, že teta Wizku bude ušetřena. Mentálně jsem si zapsala na svůj imaginární seznam, abych se na ni zeptala Blueberryho.
Stále jsem zaujatě pozorovala vlčici a pohled uhnula až tehdy, kdy byla má prohlídka odmítnuta. Nevadí. Něco jiného. Na prohlídky nebude. Uznala jsem, že to byl špatný nápad. Měla jsem pocit, že kdyby Lilith poručila, uznala bych i svoji falšovanou smrt. Tohle se mi nelíbí. Všechny moje nejistoty, které jsem měla předtím, se znásobily deseti jejím vkročením na území. Jak moc hubená jsem po zimně byla? Nemám moc dlouhou či krátkou srst? Nevypadám jako kdybych právě vyšla z bažin? Nejsem moc tichá, nebo moc hlasitá? Možná to bude tím, že se moc neprojevuju. Měla bych o ni jevit zájem, nebo ne? A co její kamarádka, přeci ji nenechám stranou? Na tohle nemám. Uznala jsem nakonec a odvrátila hlavu od hnědošedivé srsti. Sice jsem měla pořád nutkání otáčet se jejím směrem, ale rozhodla jsem se to nechat na jindy. Nemůžu být moc očividná.
Z dumání mě vytrhl Blueberryho hlas. Mluvil sice pořád, ale tahle slova byla adresována mně. Chtějí mě zabít. Rozhodla jsem, když se mi srdce propadlo snad až na zem. Tyhle "potřebuji si promluvit" věci byly nejhorší. Buď jsem v něčem vyhrála, nebo mě čekal vyhazov ze smečky - a zrovna já jsem nad dobrými možnostmi myslet nedokázala, i když jsem se vážně snažila. "Mhm," zabručela jsem na souhlas a zvedla se s ním, rozhodnutá ho následovat. Sice jsem vážně nechtěla jít, ale pokud jsem měla být vyhozena, nechtěla jsem problémy. Snažila jsem se zůstat tlapkama na zemi, ale stejně mi mysl odplouvala. Měla jsem s nimi jít na ten lov. Určitě to bude kvůli tomu. Ale na to mám pár omluvenek, ne? Ne, určitě ne. Nebo to bude tou Tati, i když jsem za to nemohla. Nebo Duncan, určitě za to může on, vždycky za to může on.

Zaujatě jsem sledovala obě vlčice. Dalo by se říct, že jsem přetékala emocemi. Z jedné strany bylo něco, co nebylo obvyklé - bylo to divné a divné věci mě přitahovaly. Z druhé strany se mi dělaly motýlci v břiše a nemohla jsem se na ni přestat dívat, i když vždy, když se zdálo, že otočí hlavu, rychle jsem svůj pohled schovala do země. Do tváří se mi hrnulo horko a ten pocit jsem milovala a zároveň nenáviděla. Možná spíše nenáviděla, když hnědošedá vlčice zmínila naše vlčata. Alespoň se zdálo, že považovala mě a Blueberryho za partnery. V tu chvíli byla moje úzkost snad ještě desetinásobně větší, pokud to vůbec šlo. Byla jsem ráda za to, že mi vlčice věnuje pozornost, ale rychle jsem začala vrtět hlavou. "Ne, ne, ne! My nejsme- já nikoho nemám," vykoktala jsem nervózně a trochu se uchechtla, abych odlehčila situaci. Sklopila jsem hlavu dolů a kdyby to šlo, nejspíš už bych se proměnila v rajče. Tohle je příšerný. Co si teď bude myslet? Napadlo mě. Určitě mě má za trapnou. Budu to muset nějak spravit. Co bych mohla udělat? Co ji asi zajímá? Přemýšlela jsem. V tu chvíli ale promluvila druhá vlčice, nebo vlk či co to vlastně bylo - prostě Makadi. Vrhla jsem očkem po Lilith a zatím nechala mluvit Blueberryho. Potřebovala jsem, aby tyto politické záležitosti byly rychle za námi a já mohla popustit uzdu svému neexistujícímu balícímu koni. Jak se flirtuje? Upřímně mě překvapovalo, že jsem vůbec věděla, jak se tomu říká. Zavrtěla jsem nadšeně ocasem, když hlas alfy utichl a jejich osud zde byl zpečetěn. Nevěděla jsem, komu věnovat pozornost dřív. Tušila jsem, že mluvit s Lilith přímo bude těžké - ale přišlo mi zlé zneužít Makadi k tomu, abych se dostala blíže k její kamarádce. Kde jsme teď? V nějaké pohádce? Přeci nebudu nějaká zlá stařena s jabkem.
Došla řeč na seznamování se. Já už byla nedobrovolně představena, ale to mě zastavit nemohlo. Nějak mě nedokázala zastavit ani úzkost, která mi nepříjemně svírala hrudník. Místo očí jsem měla srdíčka a místo mozku pařez, takhle nějak bych tu situaci popsala. "Ehm, no, mě už znáte, já jsem Wizku!" vydechla jsem pousmála se. Samotnou mě překvapilo, jak výřečná jsem byla, ale takovouto situaci jsem nikdy nezažila. Přišlo mi, že i kdyby mi obě podkoply tlapky, stejně bych se snažila se s nimi spřátelit. Minimálně s vlčicí s modrými očky. "Jestli chcete můžu vám to tu ukázat," pípla jsem nejistě a zabloudila pohledem zpět na zem, když jsem si uvědomila, že si Lilith zase až moc prohlížím. Nechci, aby se její kamarádka cítila špatně. Připomněla jsem si. V téhle pohádce jsem měla být princ, ne baba.

V jednom momentu jsem měla hlavu plnou Duncana a v druhém... V druhém jsem měla hlavu plnou neznámé vlčice. Kdybych nebyla zvyklá dávat si pozor na svoje chování před cizími vlky, ani bych nepřeháněla, kdybych řekla, že mi spadla čelist. Takhle mi spadla alespoň imaginárně. Co? Párkrát jsem zamrkala místo abych zavrtěla hlavou jako nemotorné vlče. Proč? Nedávalo mi to smysl. Dávala jsem si ještě větší pozor na to, co dělám, a slova se mi zasekla v hrdle. Svět kolem se trochu ztratil. Sledovala jsem, jak se srst neznámé mění z hnědé na šedivou, a z té ještě na tmavší šedivou - jak se bláto, které tu za několik dní dešťů stále někde drželo na slepených chlupek - a taky stejně tmavě modré oči, jako jsem měla já. Tohle není dobře. Napadlo mě, a konečně jsem zavrtěla hlavou, abych na vlčici přestala zírat. Zabodla jsem svoje oči do země a mozková kolečka mi jela na sto procent. Měla jsem výhodu, že jsem měla podobné zvláštnosti v rodině - jinak bych už asi dost vyšilovala, i když to jsem dělala i tak. Dřív jsem si myslela, že bych třeba mohla mít hodně ráda Tanu, ale tohle bylo jiné. Skoro to až bolelo, a to vlčice ani neotevřela tlamu, i když to se mělo také brzy změnit. "Ahoj," vydechla jsem nervózně a trochu si odkašlala, když jsem zjistila, že můj hlas se pomalu ale jistě rozhodl říct pápá a vytrácel se. Znovu jsem si hnědošedivou vlčici přejela pohledem a... Jo, byla jsem v háji. Tohle by nemělo být dobře. Teda, je to dobře ale... Není to divný? Je to dost divný. A komu to řeknu? Tohle nevydržím. Jsem v pr... Z přemýšlení mě vytrhl hlas, pod kterým by roztály i ledovce. Pomyslně jsem zaúpěla. Lilith... Část mé mysli si zapamatovala i jméno Makadi, ale jinak jsem se na rozhovor pořádně nedokázala soustředit. Byla jsem vděčná Blueberrymu, že mě představil.
Z Lilith vyšlo šest slov, ke kterým jsem se modlila snad už od začátku této konverzace. Málem jsem začala skákat na místě jako malé natěšené vlče, ale jen málem. Nervózně jsem přenesla svůj pohled na vlka vedle ní a překvapilo mě, že ho představila jako samici. Babi? Uchechtla jsem se. Pamatovala jsem si na svoji babičku skoro, jako bych ji viděla včera. Říkala si v množném čísle a počítala jsem s tím, že tohle bude něco podobné. I tak jsem zvědavě naklonila hlavu na stranu. Jak si může myslet, že je holka? Napadlo mě. Chápala jsem spíše opačný proces, že by si samice řekla, že chce být samec - koneckonců samci to měli všechno jednodušší, tak proč by některý z nich chtěl být samice? Co už. Tím jsem to vytloukla z hlavy a rozhodla se, že to prostě přijmu. Na rozdíl ode mě Blueberryho mozkové závity nefungovaly tak rychle. Ups. Uhh, tohle bude trapný. To není dobrý. Přála jsem si být natolik statečná, abych se mohla za vlka-vlčici slovně postavit, ale nebyla jsem. Pak jsem ale čočkami zase našla vlčici vedle něj-ní-toho - vedle Makadi. Tohle na ni udělá dojem. Určitě to na ni udělá dojem. "Je to samice, Blue," zamumlala jsem nejistě po boku svého alfy a věnovala jeden povzbudivý úsměv oběma... No, prostě nově příchozím. Doufala jsem, že jsem se v ničem nezmýlila, ale Lilith vypadala celkem přesvědčeně, když Makadi představila v ženském rodě. Udělalo to dojem? Natěšeně jsem hnědošedivou vlčici sledovala a byla připravená uhnout pohledem, kdyby se na mě náhodou otočila.

Nasupeně jsem se na Blueberryho a Storma podívala. Vypadala jsem jako nafouklá chobotnice s ušpiněnými tvářemi. Ale Duncan byl jen jeden! Nikdy si nenajdu nikoho lepšího! A... a... On mě opustil! Zavrtěla jsem hlavou. Z neustálého škytání a vzlykání mě bolela hlava, ale nezdálo se, že bych se chystala v nejbližší době přestat brečet. Co kdyby se vrátil? Nesmí mě takhle najít! Napadlo mě a to byl jediný důvod, proč jsem si otřela tváře do čistých míst na těle - která se hledala jen velmi ztěžka. "Ne-ne-ne-nenajdu!" vybrečela jsem směrem k dvěma vlkům a rozhodla se věnovat své hygieně. Když budu vypadat jako princezna, určitě mě bude mít rád, ne? Ne? Ne? Pršet už sice přestalo, ale to mi v ničem nezabránilo. Poodstoupila jsem do nich dál. Pomalu jsem vytvořila z vlhkosti, která tu z předchozího dne zbyla, maličké kapky vody a nechala je na mě padat v podobě vlastního deštíku. Chvíli jsem počkala, aby ze mě voda smyla nejhorší špínu, a zase si přestala s magií hrát. Rychle jsem se začala rozhlížet kolem, ale Duncana to nepřivolalo. Trhla jsem tak hlavou k Blueberrymu, který tu vypadal asi jako nejčistší složka smečky. "Jsem hnusná?" vzlykla jsem k němu a očekávala kladnou odpověď. Měla jsem pocit, že za chvíli půjdu někam skočit. Srdce mě neuvěřitelně bolelo, jako by se také mohlo roztrhnout a nic jsem nechtěla víc než skončit v klubíčku vedle hnědé srsti a žlutých očích.
Z rozjímání o mém nanicovatém životě mě vytrhla nepřesná odpověď od Aranel. Přimhouřila jsem naštvaně oči a chystala se říct něco pěkně hnusného, čeho bych poté zajistě litovala, ale lesem se ozvalo zavytí. DUNCAN! Napadlo mě okamžitě. Byla jsem rozhodnutá popadnout někde ztracenou Tati a odstěhovat se s ním na Maledivy. Přišel pro mě. Já to věděla. Zavrtěla jsem hlavou nad zmíňkou o lovu. Ve skutečnosti to byl velmi dobrý nápad, ale poručte si Amorkovi. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo to slovo na D. Slovo, které Wizku z budoucnosti zakázala.
Doplazila jsem se vrávoravým krokem pár metrů za Blueberrym, ale žádného Duncana jsem neviděla. On... on nepřišel? Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Tož jsem měla ztracenou Tati a ztracenou lásku, kterou již nic nenahradí. A co když mě přišli za ním pozvat? Došlo mi najednou, takže jsem se s novou energií zase zvedla a přišla trochu blíž. Mrkla jsem na Blueberryho, abych zjistila, jestli nebude naštvaný, že stojím poblíž - a případně jsem si chystala nějakou výmluvu. Musela jsem přeci zjistit, kde mám manžela, no ne? Nově příchozí byli samec a samice, což byl jediný důvod, proč jsem nezačala vyšilovat, že mi ho ukradli. Ani jeden z nich ovšem nebyl cítit Duncanem. Takže jsem se zase zamračila a skoro se otočila na patě, když můj pohled upoutala vlčice. No sakra.

ahhhh, nemám ráda tajemství, naval to, Taenaran! xd

Každopádně mockrát děkuji za tak velké povýšení. A gratuluji všem ostatním! :33

Věřím že smečka je z nejhoršího venku. <3 S těmito změnami jsem nanejvýš spokojená! ^^

Takže bacha, vlčata.

Páni, tomu říkám pořádné odměny! Moc děkuji za super akci, zase jsem si pořádně zahrála! :)

Vysolila jsem si 37 bodů a prosila bych o:
280 drahokamů výměnou za 35 bodů.
70 mušlí výměnou za 2 body.

Děkuji mnohokrát!

Převedeno ✔

//Omlouvám se pokud něco minu, jakmile hraju s více než jedním hráčem tak mám v mozku chaos :DDD

Taenaran moji přítomnost naprosto ignoroval - což bylo na jednu stranu nejspíš dobře, ale v tu chvíli jsem málem začala srdceryvně křičet na celý les. Naštěstí jsem se udržela. To bude ono! Došlo mi po chvíli. Na slova vlčete jsem se soustředila minimálně, i když si je můj mozek ukládal na později, abych mohla vzpomínat na to, jakou bestii jsem to kdysi poznala. Prozatím se moje myšlenky ovšem soustředily jen na jednu věc. Určitě jsem pro všechny neviditelná. A proto odešel. Takže za to nemůžu? Samozřejmě, že můžu. Všichni tady za to můžou, seslali na mě nějaké kouzlo! Musím ho získat zpátky. Ale jak? Z přemýšlení mě vytrhl Blueberryho hlas. CO?! Nepobírala jsem to. V jednu chvíli mě nikdo neviděl a v druhou zase ano. Všimla jsem si, že s k nám připojil i Storm a Aranel. Když starší vlk přivítal alfu láskyplným čenichem, začala jsem hlasitě vzlykat. Proč já?! Čím jsem si to zasloužila?! Nikomu jsem nikdy nic neudělala! Já. Ho. Chci. Tady! Proč mě opustil? Jsem moc hubená? Nebo blbá? Určitě jsem moc blbá. A on je tak chytrý, bože, proč je tak chytrý? Po tvářích mi tekly krokodýlí slzy. Nepříjemný pohled.
Začala jsem se rozhlížet kolem a hledat viníka celé mé situace. První mi do očí padla Aranel, jednak proto, že stála nejblíž, a taky proto, že to byla jediná vlčice široko daleko. Přimhouřila jsem oči a pod fousy si zavrčela, ale bylo to jen velmi tiché gesto. Takovouhle čarodějnici místo mě? Pche, tolik toho přehlíží! Se mnou by bylo všechno lepší! Ale ne, Duncan má určitě slabost pro bílou srst a náhrdelník. Žádný cetky na nohu a černý záda! Pokusila jsem se vyobrazit si Aranel jako čarodějnici z močálů, ale moc to nešlo. Ve skutečnosti byla velmi krásná, ale to mě nezajímalo. Pro mě byl krásný někdo jiný. Někdo hnědý. "Co ty máš a já ne?" vzlykla jsem směrem k bílé vlčici a schoulila se do bolestivého klubíčka vedle vlčete. Něco tam určitě muselo být. Jinak by přeci neodešel? Určitě Aranel neviděl a vydal se ji hledat. A mě nechal napospas švábům. Jo, tak to bylo.

Od Blueberryho mě čekalo překvapivě milé přivítání, díky kterému ze mě úzkost zase trochu odpadla. Myslela jsem, že budu mít problém - ať už kvůli Tati, mé nepřítomnosti nebo Duncanovi. I když jsem pořád byla celkem nervózní, takhle jsem se alespoň přestala třást jako ratlík. Pozorně jsem naslouchala jeho slovům a potvrdila si tak, že Tati už v lese doopravdy byla. To byl další kámen, který mi spadl ze srdce. Ještě těch pár dalších kamenů, které nikdo nemohl vytesat, a mohla bych být celkem normální vlčice. Překvapilo mě ovšem, že Duncan vzal vítězství na sebe. Věnovala jsem mu jeden rychlý, pobouřený pohled, než začal odcházet. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a radši se rozhodla držet jeho verze příběhu, alespoň z části. Nechtěla jsem si ubírat kredit, když už u toho tak dramaticky málem hrál svoji vlastní smrt. "No... Neřekla bych, že někdo vyhrál," pokrčila jsem rameny. "Měl pravdu, přátelský souboj takže... jsme na vítězství moc nehráli," přiznala jsem. Alespoň já jsem na vítězství nehrála, i když jsem se občas musela držet, abych ho rovnou neutopila. Navíc bylo lepší netahat ho do dalších problémů a i já jsem občas lhala, i když jen velmi zřídka. Třeba teď.
Trochu jsem si oddechla při zmíňce o Tati. Byla jsem ráda, že ji Kaya našla, i když jsem o jejích schopnostech nepochybovala. To vlče bylo občas chytřejší, než já. Bez váhání jsem Blueberrymu přiznala chybu. "Nojo, pořádně jsme se neviděli a rozdělili se," pokývala jsem nervózně hlavou, jako by mě pořád mohl Blue potrestat, i když vypadal celkem v klidu. Když mi osvětlil Duncanovu situaci zde na území, měla jsem chuť ho dohnat a někam hodit, i když to byla jen má představa a v realitě bych to nikdy neudělala. I tak jsem cítila osten vzteku vůči němu. Vzpomněla jsem si, jak Tati vyváděla kvůli Blueberrymu - a vztek se změnil v lítost. Měla jsem ho utopit. Problesklo mi hlavou. "To zní jako Duncan," přiznala jsem s uchechtnutím, které se smísilo s mým frustrovaným výdechem. Příště ho určitě utopím. Zalhala jsem si sama sobě.
Trhla jsem hlavou ke Kaye, když z ní vyšla ostře znějící slova. Dvakrát jsem zamrkala. Takhle jsem si ji nepamatovala, ale dobře jsem věděla, jak život vlky mění. Radši jsem nad tím zavrtěla hlavou, abych si Kayu pamatovala jako milou vlčici. Otočila jsem se zpět na svého alfu zrovna ve chvíli, kdy mi nabídl nějaký vážný rozhovor. Tedy, nabídl... Znělo to jako nabídka, ale každý hlupák by věděl, že je to nutnost. Veškerá úzkost, kterou jsem za tu dobu stihla ztratit, se tak ihned vrátila a já měla pocit, že bych mohla na místě omdlít. "A co?" vykoktala jsem po chvíli, ale to už mě zase vedl do jiné části lesa. Nervózně jsem pokračovala v jeho stopách, když zavolal do okolí své jméno. Přestala jsem přemýšlet nad rozhovorem, co mě čekal, a zavětřila jsem. Poznala jsem tu pach vlčete, které tu předtím bylo s Whiskeym, ale jeho jméno jsem si nepamatovala. Nebo jsme se nepředstavili? Blue ho oslovil jako Tae, takže jsem se rozhodla si vystačit s tím. Dohnala jsem je a postavila se vedle něj, takže se mi naskytl pohled na zubožené vlče. Musela jsem chvíli mrkat, než jsem se probudila z prvotního transu.
Chtěla jsem si k vlčeti lehnout a pochovat ho, když mě najednou něco štíplo v pozadí. Zavrtěla jsem hlavou a trochu se ošila. Najednou jsem ale neměla myšlenky jen na malé, zraněné vlče - ale na Duncana. Co to? Před očima jsem ho viděla, jako by tam pořád stál. Copak jsem si nikdy nevšimla, jak krásný odstín hnědé má jeho srst? A ty zlaté oči... Nejhezčí barva na světě, hezčí než všechny odstíny modré. A způsob, jakým mluvil. Pootočila jsem se kolem své osy a zapomněla na všechny svoje úzkosti. Hlavní věc byla jen jedna - Duncan. Jenže ten tu nebyl. Opustil mě? Vehnaly se mi slzy do očí a nedokázala jsem je zastavit. Duncane, Duncane... Proč jsi mě opustil? Tiše jsem vzlykla a položila se do bláta vedle černobílého vlčete. Ach, mohli jsme si ho spolu adoptovat. A teď? Nemáme nic. Otočila jsem hlavu k Blueberrymu a srdcem se mi prohnal vztek. To on za to může! Kvůli němu odešel! Rozhodla jsem a trucovitě otočila hlavu zpět k vlčeti. Budeme tu truchlit spolu... Určitě taky truchlí kvůli němu. Proč odešel, když ho tak moc miluju? To hrozně bolí... "Neboj se, maličký, už bude dobře, můžeme po něm truchlit spolu," řekla jsem směrem k vlčeti s naprosto vymeteným mozkem. Na něm jsem teď měla jen hnědou srst a zlaté oči.

//Úzká rokle přes Řeku Mahtaë (sever)

Hned, jak se mi první tlapka zabořila do bláta za hranicemi, jsem cítila něco... jinak. V dobrém smyslu. Les mě vítal jako domov a všechno tu bylo cítit jinak. Tepleji, vřeleji. Cítila jsem se vítaná, i když jsem očekávala problém za svoji nepřítomnost na území. Chystala jsem se tu však zase pár dní zůstat, než mě zase čapne nějaká magická síla. Zůstala jsem stát na hranicích a přemýšlela, co dál. Mám zavýt? Nebo... to členové smečky nedělají? Rozhodla jsem se pro možnost zůstat ticho. Bylo by to tím pádem méně trapné, než tu výt na všechny čerty. Místo toho jsem pokračovala loudavým krokem mezi stromy a keři, které již čítaly mnoho malých, zelených pupenů. Skoro jsem se nad tím pohledem na místě rozbrečela, ale udržela jsem se. Radši jsem zavětřila, a to, co jsem ucítila, mě překvapilo. Co prosím? Na chvíli jsem se zastavila a přemýšlela, kudy bude nejkratší cesta útěku, ale nakonec jsem se se značně vyšší úzkostí rozešla dál. Co jim namluvil? Ach bože, já jsem tak blbá. Cítila jsem knedlík v krku, ale nebyl to takový ten knedlík, který vám zabraňuje v breku. Proklínala jsem snad všechny bohy za to, že jsem byla taková neschopná kráva.
Objevila jsem se mezi keři. Teď už jsem zdejší obsazení viděla, takže jsem počítala i s tím, že oni vidí mě. Stihla jsem zachytit útržek jejich rozhovoru - nebo alespoň klíčová slova, která mě nanejvýš zmátla, no věděla jsem, kterou stranu bránit. Neobtěžovala jsem se s upozorňováním na moji přítomnost. Bláto dělalo dost hlasité čvachtací zvuky a já se nesnažila o to být nenápadná. Chtěla jsem to mít ve skutečnosti z krku co nejdřív. Nepostavila jsem se po ničí bok a zůstala stát ve dvoumetrové vzdálenosti od každé živé dušičky. Snažila jsem se vystupovat jako inteligentní člen vlčí rasy, ale kdo ví, jak jsem vypadala ve skutečnosti. Mysl mi skoro zastiňovala úzkost a cítila jsem, jako bych měla každou chvíli zvracet. Neudělala jsem to. "Ahoj, Blueberry!" vydechla jsem s neskrývaným nadšením. Už dlouho jsem ho neviděla a když jsem ho teď spatřila znovu, jako bych si uvědomila, že jsem zapomínala, jak vypadá. Vypadal živěji, zdravěji - a možná za to mohlo jaro, ale bylo to úžasné. Zavrtěla jsem ocasem a přešla pohledem na Kayu. "Ahoj," špitla jsem tiše, takže jsem si nebyla jistá, jestli mě slyšela - a pak už zbýval jen Duncan. Zůstala jsem tišeji déle, než bylo potřeba, čímž jsem si vysloužila kopanec do břicha mými nervy. "Duncane," přemýšlela jsem, jestli to tak stačilo. "Ahoj," nestačilo. Pousmála jsem se a jemně máchla ocasem ve vzduchu. Nebyla jsem zrovna ráda, že ho tu vidím, ale chtěla jsem dát najevo, že pro jednou nemám chuť se jít zahrabat - alespoň tedy ne kvůli němu.
Znovu jsem zavětřila, protože svoji hnědou kamarádku jsem tu neviděla. Vzduch mi i přes déšť prozradil, že tu byla nedávno, takže jsem se trochu uklidnila. Pokud ji viděl Blueberry, byla jsem naprosto v klidu. Mrkla jsem pohledem k ohýnku, který tu plál a přemýšlela, jestli je Duncanův nebo Blueberryho, ale vzhledem k jejich postojům jsem usoudila, že za to může hnědý ksicht. Udělala jsem pár kroků vpřed, i když to znamenalo nechat si trochu narušit osobní prostor, a sklonila k jeho výrobku hlavu, abych se trochu zahřála. Někdo tu potřeboval zklidnit drama.
"Jestli něco proved, můžu to... můžu to nějak spravit, vážně," kvíkla jsem směrem k Blueberrymu. Bylo zajímavé, jakými způsoby jsem reagovala pod stresem. Buď jsem nic neříkala, nebo jsem mluvila až moc - a tohle byla z mého pohledu ta druhá verze. Nelíbila se mi, protože způsobovala víc stresu. Přimhouřila jsem na Duncana oči. Že já ho neutopila... Ujelo mi, i když bych to nikdy neudělala. Myšlenky si někdy dělaly co chtěly.

//Sněžné hory přes Tajgu

Vrátila jsem se někudy ze zasněžených hor na místo činu. Otřásla jsem se, jednak pod vzpomínkami, jednak od sněhu, který se okamžitě rozpouštěl. Byla mi snad ještě větší zima, než předtím - akorát další důvod nenávidět zasněžené období. Pokud jsem z téhle zimy vyvázla bez trvalých následků... Tak už přežiju všechno. Pomyslela jsem si ironicky. Minula jsem místo, kde jsem se setkala s Duncanem a mimoděk mi unikla myšlenka na to, kde asi je. Pořád jsem se nedokázala rozhodnout, jestli ho mám nenávidět nebo se smířit s jeho nabídkou přátelství. Tedy... s jeho rozkazem k přátelství. Trochu jsem se nad tím momentem pousmála a skoro si začala hrát s vodou jen, abych si pohonila vlastní ego, ale nakonec jsem se na to vykašlala a pokračovala ke známé řece. Moje obchůzka Gallirei byla nedokonána, ale co se dalo dělat. Už jsem si nepřála nic jiného, než mít za sebou obvyklé smečkové otázky a konečně to někde zabořit hlubokým spánkem, bez rušících vlků a hlavně osamotě. Byla jsem sama sotva pár minut a rozhodně mi to nestačilo. Pod myšlenkou ráje na zemi v Borůvkovém lese jsem svůj rychlý krok zrychlila v klus. Občas se mi smekla tlapka a připomněla mi ne zcela zahojené žebro, ale už to nebylo tak hrozné, jako předtím. Všechno se zdálo být lepší.

//Borůvkový les přes Řeku Mahtaë (sever)

Zavrtěla jsem hlavou. "Nejsem želva," zamručela jsem naposledy, ale vlk si to pak snad doopravdy začal uvědomovat. Oddechla jsem si a musela dokonce přikývnout na jeho otázku. Nejspíš by bylo opravdu lepší být želva - i když jsem toho o nich moc nevěděla, takže těžko soudit. Zavrtěla jsem ocasem nad jeho dotazem o prověření v očekávání nějakých otázek. Měla jsem celkem ráda takové soutěže, takže jsem vyčkávala, s čím přijde. Jen jsem nečekala, že se mě začne dotýkat. Kdybych byla kočka, už by nejspíš neměl oko a já stála o deset metrů dál, ale takhle jsem jen uskočila a zůstala stát s vyvalenými očky. Vážně se to teď stalo? I Awarak vypadal, že se z toho za chvíli zhroutí. "To ne-" než jsem stihla doříct, že jsem v pohodě, už byl v čudu. Jen jsem se divila, že za ním neplane ohnivá čára.
S povzdechem jsem se naklonila z kopce, kudy fičel předtím Aithér. "Aithy? Já... Já musím domů," začala jsem. Loučení byla vždycky nejhorší, ať už byla s kýmkoliv. "Tak ahoj! Ehm, Awarak běžel tudy," ukázala jsem nervózně tlapkou tam, kde černobílý zmizel ve stínu. Bylo to celkem vtipné, ale takové myšlenky jsem si nedovolila. Nechtěla jsem, abych si o ostatních myslela zlé věci, když jsem nechtěla, aby si to mysleli o mně. Každopádně byla moje tichá hodinka narušena a já se konečně cítila na to vrátit se domů. Konečně.

//Úzká rokle přes Tajgu

Naklonila jsem nechápavě hlavu na stranu. Oba vlci vypadali jako fajn materiál na přátele, ale nestíhala jsem pobírat to, co ze sebe vypouštěli. Želva? Vždyť já proboha ani nevěděla, jak to zvíře pořádně vypadá - teď už jsem alespoň věděla, že to nosí krunýř. Zavrtěla jsem hlavou a párkrát zamrkala, abych se probudila z transu. Zavřela jsem otevřenou tlamu a nechala vlka doříct jeho přesvědčení. Dokonce jsem se paranoidně prohlédla, abych se ujistila, že se nestalo něco podobného jako na podzim s kostrou. Nestalo - nebo snad ano? Frustrovaně jsem vydechla a uvědomila si, jak mě vlci občas dohánějí k šílenství - i když tenhle byl spíš roztomile šílený, než něco jako šedivá. "Ty jsi nemocnej?" vypadlo ze mě, až jsem sama nad sebou skoro zakřičela. No páni, měním se v Duncana. Pomoc. Trochu jsem si odkašlala a nervózně bloudila pohledem po zemi. Ta změna se mi nelíbila a rozhodla jsem se ji již znovu nepoužít. Chtěla jsem se vlkovi omluvit, že jsem to nemyslela zle - naopak mě to zaujalo, ale už si dál mlel své. Nejistě jsem se pousmála a dál ho v tom nechávala, i když to taky nebylo nejlepší.
Nakonec se našlo místo i pro moji řeč. Nemyslím, že jsem někdy toužila mluvit víc, než v tu chvíli. "Ale- ne, já vážně nejsem želva!" bránila jsem se s bezmocí v hlase. Měla jsem chuť sebou praštit o nějaký kámen a už se nikdy neprobudit - ostatně jako většinu svého života. Zavrtěla jsem hlavou. "Já nemám ráda zimu- ne, prostě, nejsem... nejsem želva," vykoktala jsem ze sebe. Prohlížela jsem si Awaraka od hlavy až k patě a přemýšlela, jestli je doopravdy nemocný nebo si jen na něco hraje. Tak či tak to bylo nanejvýš frustrující.

Naštěstí se ani jeden z nás k tomu incidentu s jeho slovy nevracel. Bylo očividné, že se to snaží zamluvit, ale byla jsem za to vděčná. I když těžko říct, co jsem na jeho otázku měla odpovědět, když jsem o tom ještě před několika hodinami přemýšlela. Takže jsem jen pokrčila rameny, jak jsem byla zvyklá, a přidala k tomu přikývnutí. Nepotřebovala jsem slova, navíc po tom menším uklouznutí jsem byla tak nějak beze slov. Při zmínění Aranel jsem se ovšem usmála."Jo, nedávno jsem ji viděla," přiznala jsem a přemýšlela, co bych mu mohla říct dál. Na smečkovém území jsem celkem dlouho nebyla, a když už, tak se nic nedělo. Ticho po pěšince. "Máme tam teď hodně vlčat, tak má co dělat," dodala jsem nakonec, abych mu situaci jeho rodiny trochu osvětlila. Chtěla jsem mu navrhnout, aby někdy přišel, ale slova se mi zasekla přes úzkost v hrdle. Trochu jsem si poposedla, jako bych tomu tak mohla učinit přítrž.
Horami se najednou rozlehla podobná ozvěna, jakou předtím vytvořil bílý vlček. Pomyslně jsem zavrtěla hlavou, když mi to Aithér osvětlil, ale z úst mi uniklo něco jiného. "Klidně," pokrčila jsem rameny. Budiž konec samotě. Trochu jsem vzdychla, ale jen velmi tiše, takže mě Aithér nemohl slyšet. Pořád jsem se nedostala do nálady, kdy bych chtěla hopsat kolem - jako bych ji snad někdy měla, ačkoliv Aithér se zdál svojí radostí nakažlivý. Stejně tak i jeho kamarád, když se konečně dostal až k nám. Na těle mi přistála kupka sněhu, který jsem ihned setřásla. Nechtěla jsem mít se zimou už nic společného. Chtěla jsem na jeho starosti o moje bezpečí pokrčit rameny, ale v pohybu mě zastavila jeho další slova. Nechápavě jsem na něj zamrkala. Myslel to vážně? Najednou jsem byla víc úzkostlivá z toho, že jsem nedokázala rozeznat ironii, než z faktu, že jsem byla v obklopení dvou vlků.
Aithér naštěstí promluvil za mě. Věnovala jsem mu taky jeden "co to proboha je" pohled a trochu se posunula, když kolem mě začal jeho kamarád, Awarak, čenichat. Když se Aithér začal smát, taky jsem se trochu uchechtla, i když jsem spíš chtěla skočit ze skály. "Já nejsem želva," zamumlala jsem opatrně, jako bych tak mohla ublížit citům černobílého vlka. Ve skutečnosti jsem želvu ani nikdy neviděla. Naštěstí trapnou konverzaci znovu narušil bílý vlček.
Otočila jsem k němu překvapeně hlavu, když nám nabídl zimní radovánky. Chtěla jsem zavrtět hlavou, začít namítat a nadávat na zimní počasí - ale ve skutečnosti měl pravdu. Co jsem si kdysi na zimně užívala mi zkazilo trauma z hladu a kosti, které mi místy čouhaly ještě teď. Přikývla jsem nejistě hlavou, ale to už si to svištěl z kopce. "No... Já jsem Wizku," otočila jsem hlavu zpět k Awarakovi, když jsem se ujistila, že nám Aithéra nesežrala nějaká noční příšera. Tohle mohla být ještě sranda - kdybych se netoužila na místě propadnout.

Ještě chvíli jsem hleděla do černočerné tmy o samotě. Přemýšlela jsem pořád nad tím samým, až se mi z toho skoro motala hlava - jenže jsem se ocitla v propasti myšlenek a nemohla se z ní vyhrabat. Zachránil mě až hlas, který protnul vítané ticho. V tu chvíli se moje mysl změnila z "umři" na "umři dvakrát". Pořád jsem neměla náladu se s kýmkoliv setkat, ale když jsem si ozvěna v horách konečně sedla, uvědomila jsem si, že tenhle hlásek znám. Alespoň jsem si to myslela. Byl jiný - a možná to dělal nějaký ten měsíc od našeho posledního setkání, nebo fakt, že už jsem se nemusela soustředit na to, abych ho slyšela. Takhle snadno se toho zbavuje? Skoro jsem zkusila, jestli můžu svůj hlas taky naštelovat tak vysoko, ale to už se majitel ocitl přede mnou. Zavrtěla jsem ocasem, i když jsem ze společnosti pořád nebyla tak odvařená. Aithéra jsem si pamatovala jako sotva odrostlé zamlklé vlče a i když vypadal úplně jinak, nebyla jsem tak nervózní. Mohl mi rozumět asi nejvíc ze všech vlků tady.
"Oi oii," pozdravila jsem tím nejdivnějším způsobem, jakým jsem mohla. Ani jsem to skoro neudělala naschvál, spíše jsem pořád byla zaražená, že ho vidím. Doufala jsem, že jsem se tím úplně neztrapnila, ale nestihla jsem nad tím moc dlouho přemýšlet, protože už mluvil dál. Překvapeně jsem ho sledovala. Připomínal mi Duncana - akorát v bílém provedení - a rozhodně milejším provedení. Také pořád mluvil, což byl rozdíl od našeho minulého setkání. Vehnalo mi to úsměv do tváře. I když jsem ho skoro vůbec neznala, cítila jsem jakousi hrdost. "Jsem v pohodě," zavrtěla jsem hlavou nad svojí malou lží a chtěla to rychle zamluvit, když v tom pusu zase otevřel on. Ouvej.
Rychle jsem zaklapla tlamu, aby mi nevisela skoro až na zemi příliš dlouho. Měla jsem pocit, že panikařím víc, než v tu chvíli on - protože veselost jako by se z něj vypařila a uhnul pohledem stejně rychle, jako já. Co teď? Co teď? Prudce jsem zavrtěla hlavou. Izumi už říkal něco podobného. Bylo to v pohodě. "Joo... Eh, tobě to taky sluší! Hodně jsi vyspěl!" usmála jsem se s úsměvem, který by se dal zařadit do síně slávy. Tohle. Je. Divný. Uteč. Uteč. Vážně jsem chvíli přemýšlela, že bych prostě zdrhla.