Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatímco jsem čekala na odpovědi od Lilith, očka mi zabloudila k Blueberrymu, který stál s ostatními opodál. Přesněji k odznakům, které se mu táhly pod očima a červeným uším. Už jsem věděla, kde tohle získat. Měla jsem taky dost pokladů, které by Život jistě uvítal. Zaujatě jsem máchla ocasem, ale mysl se mě snažila přesvědčit, ať se držím na místě. Chtěla si zaujmout Lilith, ne? Nemůžeš prostě odejít. Ale třeba to stihneš rychle. Ale co když se ti to nebude líbit? Bude... Ale nebude! Musíš tu zůstat, máš povinnosti... Ale bude to rychlost. A bude to pěkné. A Lilith se to bude líbit. Určitě. Ale co si bude myslet, když odejdeš. Musíš si něco vymyslet. A nebo můžeš zůstat. Frustrovaně jsem vydechla, ale jen tiše, aby mě Lilith neslyšela a nebrala si to zle. Vrátila jsem pohled k ní a přikývla na cokoliv, co říkala, co jsem nejspíš neslyšela při svém vnitřním monologu. Nahodila jsem na tvář úsměv, zatímco mi v hlavě šrotovala všechna kolečka.
"Lil?" vyrušila jsem ji jemně a trochu se zarazila nad automatickou zkráceninou, která ze mě vypadla. "Potřebuju zařídit něco hodně důležitého, ale hned budu zpátky. Odpočiň si, dej si jídlo," připomněla jsem jí s milým úsměvem a přisunula k ní kousek masa. Ještě jsem si rychle ukousla a polkla, abych měla sílu na cestu, jemně kývla hlavou na rozloučení a nenápadně se vypařila z chumlu, který se tu ze všech vytvořil. Přemýšlela jsem, jestli to říct Blueberrymu - ale chystala jsem se ihned vrátit, takže jsem jen rychle zmizela mezi borůvčím.

//řeka Midiam přes Vyhlídku

S úsměvem jsem střihla ušima, když Lilith jako by trochu rozkvetla. Byl to sice nezvyk, změna, kterou jsem většinou nevítala ráda - ale tentokrát jsem si neměla na co stěžovat. Z vlčice padalo jedno slovo za druhým a měla jsem pocit, že bych ji mohla poslouchat až do konce světa. Radost se mi zdvojnásobila, když jsem si uvědomila, že zdrojem štěstí jsem byla i tak trochu já - připadala jsem si jako posel z nebe se svým sdělením, kde se to s Makadi rozhodly usídlit. Pokrčila jsem rameny, jako by to nic nebylo. "Je to tady fajn," hlesla jsem a rozhlédla se po smečce, která jako by se za tu dobu rozrostla - i když jsem ji už nejspíš dlouho neviděla takhle pohromadě. Čenich mi dráždilo množství známých i neznámých pachů, jak se tudy proháněli vlci z vedlejší smečky - cítila jsem snad všechny členy a cítila jsem se... Jako doma. Možná trochu utlačovaně, ale v dobrém smyslu - byla to vítaná společnost, která mi do žil vehnala nutkání začít se ke všem lísat. Tu představu jsem si ovšem nechala pouze projet hlavou, než jsem ji vytlačila zpět do temných zákoutí mysli.
Mezitím se k nám připojil i Blueberry, který se sice věnoval hlavně Aranel, ale neunikl mi jeho pohled. Vzpomněla jsem si na menší přátelství, které se mezi námi rozrůstalo a jako by se mi na vteřinu chtělo brečet, než ten pocit zase nahradil příjemný pocit. Úzkost mi ale neustále šplhala po zádech, takže jsem si nedovolila ani pomyslet na to, že bych mohla zažít jen hodinu klidu. Alespoň jsem na oplátku zabloudila pohledem k Lilith a věnovala Bluovi rychlé mrknutí. Nešlo to podle mých představ, ale rozhodně to nešlo do háje. Prozatím.
Z myšlení mě vytrhla odpověď na moji nabídku k jídlu. Chvíli jsem si Lilith nedůvěřivě prohlížela, než jsem si vzpomněla na slušné vychování a přikývla, ačkoliv jsem se stejně přiblížila ke kořisti a opatrně se snažila vybrat to nejlepší maso, i když už bylo spoustu z něho pryč. Já hlad měla - a byla jsem přesvědčená, že vlčice ho bude mít brzy taky - takže jsem rozhodně neplánovala přijít o možnost se pořádně nadlábnout. Trocha do vlastní zásoby neuškodila, takže jsem se vrátila na svoji pozici s pořádným kusem flákoty.
Zavrtěla jsem ocasem, když se mnou vlčice souhlasila a začala se rozhlížet kolem, abych Makadi našla. Ta si ovšem částečně našla nás, i když vypadala unaveně, takže jsem pouze poslouchala, co měla Lilith na srdci. Trochu mě zamrzelo, že nechce, abych byla její kamarádka - i když to tak možná vyznít nemělo, ale nedala jsem nic najevo. Pouze jsem ji následovala za její přítelkyní i s masem v tlamě. Po krátkém přesunu na klidnější místo jsem ho pustila na zem. "Bude v těch nejlepších tlapkách," zazubila jsem se a doufala, že to nevyznělo moc egoisticky. Chystala jsem se Makadi také nabídnout kousek masa a už jsem otvírala tlamu, ale vlčice/vlk/cokoliv vypadala sklesle a rozhodla se nás ihned opustit. Chvíli jsem zůstala s otevřenou tlamou, než jsem se jí rozhodla zavřít. Považovala jsem to za normální chování - sama jsem občas taková byla a někdy jsem se i pokoušela zmizet bez povšimnutí, ale neznala jsem ji, takže jsem povytáhla zvědavé obočí na Lilith. Ta o ní koneckonců věděla víc.

Volným krokem jsem procházela lesem a snažila se udržet oči otevřené, ale nakonec mi nezbývalo než se poddat a zabořit to pod nejbližším stromem. Vyvalila jsem břicho směrem k obloze a konečně po dlouhých dnech bez spánku zavřela unavené oči. V plánu jsem sice měla spát v úplné tmě a naše nekonečná noc už se pomalu začínala zvedat, ale sotva jsem mohla udělat pár krůčků a hned se mi zavírala očka. Vlastně ani teď jsem nevydržela zůstat vzhůru ani dvě minuty a spánek už si mě bral do svých spárů. Ve skutečnosti to bylo osvobozující - žádné plíživé myšlenky, které by se mi se smrtícími zuby plížily po krku.
Včelí bzučení mě probudilo téměř ihned. Velká únava ovšem zmizela a místo ní přišla jen neuvěřitelná lenost cokoliv udělat. Vytlačila jsem s trochou těžkostí z mysli a pomalu se znovu postavila. Vládu nad mým tělem převzalo zívnutí, než jsem se konečně rozhlédla a snažila se najít vetřelce, který mě probudil. Vetřelec ale nebyl nikde k nalezení a místo něj se mi naskytl pohled na opravdové léto - všechno krásně zelené, neuvěřitelné teplo, byla jsem konečně zase úplně normální, bez kostí všude kolem, a cítila jsem se odpočatá. Vlčí bohové mě vyslyšeli. Vydala jsem se pomalým tempem lesem, než se svět kolem trochu zatočil a já se ocitla u známé řeky, kterou jsem znala z dětství. Věnovala jsem faktu, že je v tomhle světě něco mimo, naprostou ignoraci a nadšeně se vrhla k vodnímu korytu. V dětství se zdála mnohem menší, než teď, ale neztrácela na kráse.
Vyjeveně jsem sebou trhla, když jsem zaregistrovala pohyb jen pár metrů od sebe. Vlastní tělo mě zradilo, jako by se mi myšlení oddělilo od svalů, a překonala jsem vzdálenost mezi mnou a mojí starou známou. Vlčice, Tana, jako by problikávala ve světle - a kde jsem si ji už nepamatovala, tam jako by byla ve skutečnosti Lilith - byla to jediná živá bytost, které jsem byla ochotná věřit. Vlastně to bylo, jako bych tuhle Tanu nikdy neznala a zároveň jako by tu byla pořád. V legendě se praví, že se mi určitě nechtělo brečet.
"Vstávej, špunte, pojď sem," vylezlo z ní a na místě jsem se mohla roztéct. V jejím hlasu však znělo něco, co jsem neznala. V tichosti jsem se snažila najít ve vzpomínkách její hlas, ale došla jsem jen k temné stěně, která mi probodala srdce ostrým nožem a vytvořila mi knedlík v krku. Vážně už zapomínám?
V momentě jsem si uvědomila, že už jsem tentokrát doopravdy vzhůru, ale scénu jsem neopustila. Vykouzlila jsem na vlastní tváři úsměv a i když byl obraz více rozmazaný než ve snu a střídala ho tma za mými očky, svalila jsem se na zem vedle Tany. "Věř mi, Wizoure, budeš v pořádku. Víš, že já za to nestojím," vyřkla a já málem povolila slzám, aby se pustily. Váhavě jsem zavrtěla hlavou. Věděla jsem, že má pravdu - všichni měli pravdu, ale nebyla jsem dost silná, abych jí to připustila. V podstatě už utopená v slzách jsem se k ní přitulila a skoro, skoro jsem mohla cítit její srst, její teplo, skoro jsem slyšela její srdce bít. V nekonečnosti času byla pro mě jen ta jedna sekunda, kdy jsem si dovolila ztratit se v pocitech. V tom momentě to byl jediný důvod k mojí existenci, i když jsem se cítila, jako by mě život rozebíral na kousky.
Vysvobodila jsem se z pocitů, když jsem otevřela oči. Vrátila jsem se zpět k pocitu ničeho, který občas problikl se smutkem a občas se smíchem, když bylo řečeno něco vtipného. Vyloženě nic - byla jsem nic, necítila jsem nic. Vítězoslavný smysl života byl tu tam, ale alespoň jsem byla vypsaná. Vlastní spánek může být taky smysl života. Vysmívala jsem se tak trochu sama sobě, ale nakonec jsem se pomalu zvedla - tentokrát doopravdy, a rozešla se zase dál.

Nespokojeně jsem zvedla hlavu k nebi. Musela jsem častěji kontrolovat, jestli mám vedle sebe obě vlčice, a tma mi mému špatnému zraku nepomáhala. Navíc se nezdálo, že by se měsíc pohyboval po obloze. Divný. Třeba jsme se zasekli? Jaké by to bylo zaseknout se v čase? Zamračila jsem se a zavrtěla hlavou, abych zastavila proud otázek a odpovědí, které se mi najednou začaly hrnout do hlavy. Akorát jsem nad vším moc přemýšlela, to bylo všechno. Měsíc se samozřejmě pohyboval - jen se mi zdálo, že pořád jen visí vysoko na obloze. Radši jsem pohled sklopila k zemi a znovu zkontrolovala přítomnost vlčic, přičemž jsem se pousmála nad nechápavostí Tati. "Když se budeš mračit, tak ti to zůstane a stane se z tebe stará nabručená babička," povytáhla jsem obočí, i když to samozřejmě nebyla pravda. Matně jsem si ovšem pamatovala, že mi něco podobné říkali i moji rodiče, abych neměla nafouklé tváře. Úsměv se mi ještě zvětšil, i když u srdce mě bolestivě zapíchlo. Otočila jsem hlavu a zadívala se na Lilith. Tentokrát jsem nepřemýšlela o tom, jak si získat její přízeň, ale o tom, co skrývala. Nepotřebovala jsem být jasnovidec, aby mi bylo jasné, že ve vzduchu visí tajemství. Nebo jsem si to možná vymyslela - tak či onak dětství bez her prostě nebylo možné s normálními rodiči. Stačilo jen logicky uvažovat abych si domyslela, že ona o dětství nějakým způsobem přišla. Smutný pocit nostalgie tak vystřídala lítost, ale nic jsem neřekla a začala radši dávat pozor na cest.
Nakonec ovšem i Lilith promluvila. Přikývla jsem a vzpomněla si na čas v horách, kdy jsem také jméno Gallirei slyšela poprvé. Alespoň jsem předpokládala, že ho šedohnědá vlčice slyšela poprvé. "Jo, Gallirea," potvrdila jsem a radši vynechala všechny detaily o vražedné Styx a naprosto náhodných příšer, které se tu občas zjevily. Koneckonců mě na to na začátku taky nikdo neupozornil. "Je to špatně?" zeptala jsem se nejistě nakonec, vzhledem k tomu, že se při vyslovování jména tak zakoktala. Bála jsem se, že jsem jí prozradila něco, co by jí mohlo donutit vzít tlapky na ramena. To rozhodně nebyl můj úmysl.
Moje uvažování vytrhla Tati s nepříjemnou poznámkou, kterou jsem ignorovala a schovala si ji na později, aby mi mohla užírat svědomí. Aranel ovšem nakonec přišla až k nám a nabídla nám jídlo. Hladově jsem se olízla a prohlédla se. Pořád to nebylo ono, stále mi byly vidět žebra - ale alespoň už ze mě nebyla chodící kostra. "Ahoj," přikývla jsem. "Moc děkujeme, mám hlad jako vlk," zazubila jsem se a mentálně nad sebou zavrtěla hlavou, ale už se to nedalo vzít zpátky. Všimla jsem si, že Lilith už nestojí s námi, spíše vzadu. Tak jsem to ovšem nechtěla nechat.
"Nemáš hlad?" zeptala jsem se. Měli za sebou s Makadim určitě dlouhou cestu a byla jsem rozhodnutá nenechat jí jen tak odejít. "A pak najdeme tu Makadi," přidala jsem a povzbudivě se usmála, i když jsem měla pocit, že po jídle padnu spánkem. Co bych ovšem pro vlčici neudělala, že?

//Ovocná tůň

Pokrčila jsem rameny. Tolik otázek, na které jsem nemohla odpovědět. "Nepoznáš, ale nemusíš se jich bát," řekla jsem nakonec a doufala, že je to pravda. Nebyla jsem pověrčivá, ale také jsem nevěděla, co si o příšerách a dalších věcech myslet. Neznámo mě... děsilo. Alespoň tohle neznámo. Věnovala jsem Tati úsměv, ale všimla jsem si jejího nabručeného výrazu. "Ať ti to nezůstane," zazubila jsem se a vrátila se k pozorování cesty.
Chvíli bylo ticho, které jsem si tentokrát užívala a zaposlouchala se do všech možných zvuků lesa. Všechno už bylo plné barev, ale zahalila je tma. Až moc dlouhá tma. Divné. Pomyslela jsem si, ale pak už to nechala plavat. Možná mi prostě čas utíkal pomaleji. Místo toho jsem našpicovala uši a zaposlouchala se do hlasu Lilith, která se snažila ticho vyplnit otázkou. Nervózně jsem si odkašlala. Najednou mi přišlo, jako bych o tomhle místě nic nevěděla. "Všichni si tu pomáháme, když je potřeba," pousmála jsem se a vzpomínala na dobu, kdy jsme se museli prohánět celým územím za nějakým pošahaným diskem. Pořád jsem cítila ránu na zadní tlapce, která mi z toho dobrodružství zůstala. "Ale jinak mi přijde, že můžeš žít i sama za sebe," pokrčila jsem rameny. "Máš se kam vracet, občas se musíš ukázat - ale jinak se můžeš volně pohybovat po celé Galliree. Žádný stres," zazubila jsem se a vrátila pozornost k Tati. "Proč si nejdeš chvíli hrát s Aranel? Je to ta bílá vlčice támhle," kývla jsem hlavou mezi stromy, odkud šel její pach a občas bylo vidět zablesknutí bílé srsti. Nechtěla jsem se Tati nutně zbavovat - ale také jsem potřebovala chvíli odpočinku, hlavně po tolika dnech žádného spánku.

Spokojeně jsem vdechla hravou náladu a chvíli se nechala unášet blahem, než mě znovu přes hlavu přetáhlo nějaké poleno. Pomalu jsem se zvedla ze země a oklepala ze sebe prach. Měla jsem tůňku ráda, ale potřebovala jsem ulevit bolavé hlavě a zmatenému srdci. Jemně jsem zavrtěla ocasem, když jsem viděla reakci Tati na moji historku o příšerce. Moc jsem nevěděla, jestli bych měla v takovém povídání pokračovat. Nechtěla jsem ji děsit a zároveň jsem si nechtěla vymýšlet - sama jsem nevěděla pravdu a ten fakt mi ježil chlupy na zádech. Už jen z toho důvodu jsem se rozhodla pro neškodnou lež. "Jen ty hodné, a nikdy se neukazují," pousmála jsem se a trochu si protáhla čelist v jednom dlouhém zívnutí, než jsem si uvědomila, že mi společnost dělá i - dle mého mínění - osudová láska a rychle jsem čelist zase zaklapla. Přemýšlela jsem, jak bych mohla hodným příšerkám dodat grády, ale radši jsem to nechala plavat. Možná už jsem byla dospělá, ale takovéhle kecy mě pořád děsily.
Nejistě jsem přikývla na svolení vrátit se do lesa, ačkoliv jsem si nebyla jistá, jestli si za svým tvrzením Lilith doopravdy stála. Neměla jsem ovšem náladu cokoliv rozvíjet, takže jsem jen počkala, až Tati vykoná svoje záležitosti a otočila se zpět k Borůvkáči. "Tak jdeme?" nechala jsem ve vzduchu viset otázku, kdyby si to nakonec rozmyslela. Očkem jsem neustále hlídala Tati, aby se znovu neopakovala historie ztrácejícího se vlčete, a pokračovala.

//Borůvkový les

Pousmála jsem se, když jsem slyšela její odpověď. Možná si neuměla hrát a bylo těžší se jí dostat pod kůži, ale s vlčaty to uměla. Hned jsem měla víc energie do svého plánu dostat ji na svoji stranu. Nemůže to být tak těžké. Ne? Ani jsem si neuvědomovala, jak těžké je - většinou - se dostat za mé zdi. Jenže tohle bylo něco jiného. Chtěla jsem, aby mě měla ráda - abych jí připadala zajímavá, abych byla středem její pozornosti. Nelíbilo se mi, jak snadno jsem se nechala unášet city, ale alespoň jsem se nesnažila přetvařovat. Většinou.
Z přemýšlení mě vytrhl slabší hlas. Musela jsem se upřímně zasmát, ačkoliv jsem se paranoidně zadívala na místo, kam se koukala i Tati. Mohlo by něco takového existovat? A co by mi to mohlo udělat? Trochu jsem se oklepala. Neměla jsem v plánu se děsit, ale připsala jsem si to na seznam věcí, které mi budou později bránit ve spánku. "No nevím... Třeba tě vážně chtěla sníst," nahodila jsem vážně přemýšlející výraz, i když jsem nic z toho nemyslela vážně. Při zmínce o jídle jsem ovšem všechny kecy zahodila. Automaticky jsem si vzpomněla na zimu, ale rychle jsem tu myšlenku potlačila do pozadí a zavrtěla ocasem. "Třeba už se Storm a ostatní vrátili z lovu! Můžeme se tam jít podívat," navrhla jsem a podívala se i na Lilith. Určitě musela mít taky hlad, i když zase navrhovala nějakou hru. Zavrtěla jsem ocasem. Byla jsem ráda, že i přes menší zakopnutí chtěla pokračovat. "Je jich hodně," pokrčila jsem rameny se stydlivým úsměvem. Nebyla jsem si jistá, co mohu říct, abych jí nepřipadala jako malé vlče - a to mě dohánělo k šílenství, protože jsem pro jednou chtěla mluvit, chtěla jsem jí vymluvit díru do mozku, jenže mě nějaká neviditelná síla pořád držela. "Můžeme se zeptat ostatních, jestli nechtějí hrát s námi," dodala jsem. Určitě byla větší šance, že by se trochu odvázala, kdybychom vzali i Makadi.

Trochu jsem se uvolnila, když začala i Lilith volat do okolí. Připadala jsem si méně trapně, takhle vyřvávat. Alespoň už ve vzduchu nebylo to trapné ticho, které se tu po menším přešlápnutí vytvořilo. Sice jsem neměla chuť odpovídat, ale rozhodla jsem se přizpůsobit. Co jiného bych taky mohla dělat. Pokrčila jsem tak na její otázku rameny, než jsem si pořádně promyslela odpověď. "Jen někdy," uchechtla jsem se nejistě. Sama jsem si nebyla jistá, jestli to bylo něco, čemu se smát - ale pro vyplnění trapnosti cokoliv. Po zádech se mi plazila úzkost a měla jsem pocit, že brzo někde skočím. Chtěla jsem se vrátit zpět za Blueberrym, ačkoliv mě děsilo, že bych k někomu mohla takhle přirůst. Stačil mi ten divný pocit kdykoliv jsem se podívala směrem k hnědošedé vlčici.
Další otázka mě trochu zarazila. Sama jsem to nemohla vědět a o situaci v jiných smečkách jsem také neměla ani tušení. Předpokládala jsem, že nastala nějaká éra nezkušených rodičů, ale neuměla jsem si představit, že bych jen tak vlče hodila někam do křoví. Ačkoliv... Rodiče Tati ji rozhodně nechtěli nechat odejít dobrovolně. Možná prostě éra katastrof? "No... Ne každé vlče má štěstí na rodiče... A někteří," překvapeně jsem uskočila, když na mě něco štěklo z křoví. Jako na zavolanou to naštěstí byl jen náš hledaný poklad. "Prostě neměli štěstí na osud... Takže jim někdo musel pomoct," dopověděla jsem trochu tišeji. Nechtěla jsem Tati jakkoliv připomínat, co se stalo. Neuměla jsem si představit něčím takovým projít - ještě jako malé vlče.
Pomalu jsem se přesunula zpět k oběma vlčicím a jemně žďuchla Tati čenichem. Pořád jsem měla chuť sebou někde hodit a mazlit se s nějakou koulí - už mi bylo skoro jedno, kdo by byl mojí obětí. "To jsem byla já, ty strašidlo," pousmála jsem se. Vrhla jsem nejistý pohled směrem k vlčici a čekala na další otázky. Nedivila bych se, kdyby smečku považovala za nějaký kult kradení vlčat. Koneckonců jsem do lesa Tati nalákala jen pod příslibem setkání s... údajnými zachránci.

Zmateně jsem se zamračila, když jako další krok zvolila ironii. Byla ovšem mnohem průhlednější než Duncanovo dlouhé rozjímání, takže jsem si z toho nic nedělala. Někteří takoví jsou. Navíc měla plné právo ji použít. Nebo ne? Frustrovaně jsem vydechla. V hlavě jsem měla bordel a napůl jsem stále byla v oblacích a přemýšlela, co jsem mohla udělat jinak. Kdyby neexistovalo přemýšlení, už bych se z jejího odmítnutí dávno zotavila. "Občas," přikývla jsem s jemným úsměvem. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo - možná už jsem prostě byla moc vyčerpaná, možná za to znovu mohla představivost. Z nepřátel láska, ne? Trochu těžší cesta, ale mnohem lepší. Jsme vůbec nepřátelé? Zavrtěla jsem hlavou. Musela bych s ní hodit o strom, abych začala zase přemýšlet normálně. Takhle jsem se alespoň snažila soustředit na hledání vlčete a ne na pach, který se stále držel trochu za mnou.
"Klidně," odpověděla jsem s trochu milejším hlasem. Uvědomila jsem si, že zase mluvím jako trotl - minimálně a jednoslovně, ale bylo mi to jedno. Taková jsem... Neměla by se s tím smířit? Ale... Neměla bych se přizpůsobit já jí? Nechápala jsem to. Pořád jsem byla skleslá z jejích slov a stejně se mi v hlavě míchaly myšlenky na ni s myšlenkami o tom, jak blbá vlastně jsem. Bolestivá kombinace. "Tati?" zavolala jsem nejistě. Styděla jsem se před druhými křičet, zvlášť před někým, koho bych nejraději viděla po svém boku. Začala jsem tak trochu neochotně hrabat v keřích, které byly její tak oblíbenou schovkou.

Pokračovala jsem v hledání Tati a snažila se přítomnost druhé vlčice co nejvíce vypustit. Nechtěla jsem, aby odešla. Pořád mě k ní něco táhlo, pořád mi bušilo srdce napoplach, když jsem o ní zavadila pohledem - ale potřebovala jsem čas. Většinou vlci přišli a odešli a já měla čas zpytovat svědomí nad svými slovy a činy, jenže teď jsme byly zavřené na území smečky a já se nemohla jen tak někam zašít. Taky by to asi nepůsobilo moc pěkně, a ještě by si myslela, že trucuju a nutím jí do té hloupé hry. Vždyť je hloupá... Jenom tam honíme jeden druhého a nic se neděje. Pokrčila jsem rameny a přikývla hlavou, abych si svoje tvrzení potvrdila. A jiné hry taky. Při schovce se třeba jenom schováváš jako idiot a ještě se něco může stát... Je to hloupost. Pro vlčata. Zaslechla jsem mezi myšlenkami hlas Lilith, ale neodpovídala jsem. Držela jsem se na zemi jen poslední tlapou a mezitím se zoufale snažila napojit na sny, které byly mojí jedinou záchranou - jenže mysl jsem měla nepříjemně zastíněnou a tak jsem musela zůstat v realitě. Nenávidím realitu.
Pomalu jsem se zastavila a otočila hlavu, když se mi začala šedivohnědá vlčice omlouvat. Uteč. Pobízely mě svaly a úzkost mi stahovala hrdlo do té úrovně, kdy se mi jen ztěžka dýchalo. Svět kolem se rozpouštěl a zase dával dohromady a ve finále jsem skoro nevěděla, kde jsem - jen jsem věděla, že musím odpovědět a vypadat normálně. "Já jsem v pohodě, proč se omlouváš?" zavrtěla jsem nechápavě hlavou, ačkoliv odměnu za herečku roku bych rozhodně nedostala. Chtěla jsem něco dodat na svoji obranu - třeba, že jen doopravdy potřebuji najít to proklaté vlče, jenže už jsem neměla sílu znovu otevírat tlamu. Blbko.

Přikývla jsem a zavrtěla ocasem v očekávání první kladné odezvy, jenže... Žádnou jsem nedostala. Vlastně mi její slova projela rankami na srdci - které se sice na chvíli zalepily po rozhovoru s Blueberrym, ale teď byly znovu otevřeny. A bolely. Zklamaně jsem stáhla tlapku zpátky a tělem mi začala proudit úzkost, strach, smutek - spoustu negativních emocí. Musela jsem párkrát zamrkat, abych zabránila práci slzných kanálků. Cítila jsem bolestivý knedlík v krku a pro jistotu jsem nic neříkala, neboť jsem věděla, že by pak všechno mrkání bylo k ničemu. Krávo. Napomenula jsem se a alespoň pokrčila rameny.
Najednou jsem byla stejně unavená, jako předtím. Neměla jsem sebemenší chuť na něco hrát. Je to dětinské. Proč bych si měla na něco hrát? Proč sis chtěla na něco hrát? Proč jsi se otvírala? Zvedla jsem se ze své pozice u keře a raději se začala rozhlížet po malé Tati. Chtěla jsem Lilith ignorovat třeba do konce světa, ale to na tom bylo snad to nejhorší. Všechno, co jsem cítila předtím, tam pořád bylo a bolestivě se míchalo s negativními emocemi. Ale co s tím. Stejně tě nebude mít nikdy ráda. Navíc je divný mít ráda stejný pohlaví. A ty nejsi žádná krása. Vlastně tu ani nemusíš bejt. Jedna pečovatelka už tu je. A ve finále jsi pořád postradatelná. Po-stra-da-tel-ná. Ale ty tu budeš, protože si zbabělec a nic si neuděláš. Zbabělec. A slaboch. Vždyť si jen nechce hrát a ty se tu hned hroutíš. Je ti to k něčemu? Bude si myslet, že si magor - ouvej, ty vlastně jsi. Proč že tu vlastně ještě otravuješ? Všem by bylo líp bez přítěže, kterou představuješ ty. Nic neumíš. Akorát otravovat a ztrapňovat se.
Nejistě jsem si odkašlala, abych se alespoň z části zbavila knedlíku v krku. "Musím ji najít," vzdychla jsem. Možná to vypadalo, jako že se mi do hledání moc neche, ale ve skutečnosti jsem ji toužila najít víc než kdy jindy a použít ji jako brečící polštář. Zavětřila jsem ve vzduchu a vydala se směrem, kterým mě její pach vedl. Počítala jsem s tím, že budu zase muset prozkoumávat nějaké křoví. Mezitím jsem se snažila vymyslet nějaké téma na konverzaci, protože ticho bylo najednou tisíckrát nesnesitelnější. Z hrdla mi unikl samostatný přidušený vzlyk a och bože, nikdy jsem netoužila víc začít jen tak řvát. K čemu ti tohle je? Zavrtěla jsem hlavou a otočila se, abych zkontrolovala, zda mě vlčice následuje - a taky abych bolest snad ještě prohloubila.

Přikývla jsem trochu nejistě hlavou. Dávalo moje vysvětlování smysl, ne? Přeci jí nebudu vážně obětovat životy. Netušila jsem, odkud Lilith pocházela - a nejspíš o tom ani mluvit nechtěla, ale začínala jsem se trochu bát. Přišlo mi, že její minulost by byl skvělý námět na strašidelnou historku uprostřed noci. Prozatím jsem se ale rozhodla to neřešit, hlavně pro mé dobro. Nechtěla jsem si jí znepřátelit zbytečným vyptáváním. Potřebovala jsem si její důvěru získat, ne s ní třísknout o zem.
Příležitosti získat nějakou důvěru se mi dostávalo velmi podivným způsobem. Stáhla jsem nabízenou tlapu zase zpátky a trochu se pousmála. Vlastně mi ta její nevědomost přišla asi nejroztomilejší, i když to ještě prohlubovalo moji zvědavost. Dobře jsem si musela rozmyslet, co jí řeknu. Netušila jsem, jak mě v tu chvíli viděla. Jako blázna? Masochistu? Členku sekty? Chtěla jsem vědět, co se vlčici honí hlavou, ale měla kolem sebe až moc tlusté zdi. I ty se dají zbořit. Zavrtěla jsem ocasem a znovu se usmála.
"Ty mě plácneš a já vás začnu honit," začala jsem nejistě. Nebyla jsem zvyklá takhle mluvit s dospělými a bylo to nanejvýš podivné. "Pak plácnu třeba znovu tebe a honíš ty," pokračovala jsem. Snažila jsem se, aby to Lilith pochopila co nejdříve - a snad se i přidala. "Takhle ta hra funguje," pousmála jsem se. Najednou jsem si nebyla jistá, že to byla taková sranda - ale občas ty pády při tom stály za to. Znovu jsem zvedla tlapku a natáhla ji dopředu, aby mi ji mohla Lilith třeba zlomit, kdyby to nepochopila.

Musela jsem se zamyslet, než jsem Lilith odpověděla. Nikdy jsem o vzácných kamínkách a všech možných jiných drobnostech nepřemýšlela jako o obětinách. Někdo to tak mohl vzít, ale pro mě to bylo naprosto normální. Vždyť... Něco za něco, ne? A nebylo to tak, že bychom Smrti či Životu házeli vlky, abychom měli další rok normální počasí. I když bych klidně někoho obětovala, aby další zima nebyla tak hrozná. Problesklo mi hlavou, ale radši jsem to rychle zapomněla. Počasí tu nebylo ovládáno magií. Nebo snad ano? Odpověď jsem nevěděla a zapsala si to na lístek otázek, které příště jednomu z těch bytostí položit. Každopádně jsem se rozhodla žít prozatím v domnění, že lze získat pouze něco pro sebe. Zavrtěla jsem tak na její otázku hlavou. "Ne," odpověděla jsem sebejistě. "Jen jí dáš kamínky nebo něco jiného - vzácného - co tu občas někde najdeš," prozradila jsem a radši vynechala tu část, kdy se kamínky většinou objeví až v momentě, kdy prožijete trauma při záchraně světa před nějakými polorozpadlými mrtvolami.
Naklonila jsem hlavu na stranu, když Tati trochu nepříjemně napomenula - ale nic jsem neříkala. Věděla jsem, že vlčata potřebovala občas i tvrdou tlapu, a tu měla z pečovatelského hlediska spíš Aranel, takže jsem je nechala, ať si to spolu vyřeší. Akorát to přiživilo moji domněnku, že bychom byli nerozlučný pár. Ta myšlenka mi znovu zaplnila tělo euforií smíchanou s úzkostí a já zase nevěděla, jestli ten pocit miluju, nebo nesnáším. Naštěstí jsem nad tím nemusela dlouze přemýšlet a pozornost se přenesla na mě. Byla jsem nadšená, že tentokrát moje nabídka nebyla odmítnuta - a vypadalo to, že se Lilith o zdejší zvláštnosti doopravdy zajímala. "Doporučuju nejdřív Život," uchechtla jsem se nervózně, ale neříkala jsem jí, jak umí být Smrt zákeřná. Koneckonců mnohé prozrazovalo už jen to jméno a můj nejistý hlas, když jsem o ní mluvila.
Za chvíli už jsem ležela v křoví a snažila se z něho vysoukat. Snažila jsem se zadržet smích nad vlastním pádem, ale občas mi něco uniklo. Musela jsem trhnout krkem abych se dostala ven - a vytrhla si tak pár chlupů, ale nevadilo mi to. Byl to risk hry. Trhla jsem hlavou k Lilith, která se až nebezpečně přiblížila. Rychle jsem uskočila na opačnou stranu, abych znovu neskončila v kořví a chystala se v záchvatu hry křičet a běžet pryč, ale pak jsem i uvědomila, že vlčice vůbec nevypadá, jako by se mě chystala zmlátit a utíkat pryč ode mě. Naklonila jsem nechápavě hlavu do strany. Neříkala, že umí běhat? Myslela jsem si, že chápe, kam tím Tati mířila - ale opět jsem se spletla. Bylo to divný a neuvěřitelný, ale v ten moment jsem se zamilovala už asi podesáté. "Plácni mě a utíkej," poradila jsem jí a natáhla dobrovolně tlapku dopředu.

Pobaveně jsem uhnula hlavu, když to vypadalo, že mi Tati strčí její tlapu snad až do krku. Netušila jsem, jestli lze vodu ohřívat, ale nepočítala jsem s tím - ačkoliv by to mohlo být občas dost výhodné. "V létě možná," uchechtla jsem se nakonec a kývla hlavou k vodě, aby se nebála a svoje zabahněné tlapky tam strčila. Byla jsem připravená ji kdykoliv vytáhnout, kdyby tam zahučela.
Ani jedna o Smrti nevěděla. Přála jsem jim to - i když jsem teď uměla dost věcí, to setkání bych nejraději zapomněla. Nervózně jsem si odkašlala, než jsem začala mluvit. Musela jsem pro ně znít jako úplný blázen. Jak jsem tomu uvěřila já? Zavrtěla jsem hlavou. Skočila bych na kdejakou lež, i když se mi ten fakt hnusil. "Smrt je vlčice," vysvětlila jsem. "Taková zelená... A hubená... No, nevypadá moc živě," zasmála jsem se nervózně. Snažila jsem se to pro ně udělat co nejjednodušší, abych to nemusela opakovat. Už jen myšlenka na ni mi naháněla husí kůži. "Žije v takové zřícenině víc na severu. Můžu vás tam někdy zavést," nabídla jsem se, ale můj pohled jasně naznačoval, že bych to nedoporučovala. Rozhodla jsem se pro jistotu zmínit i Život. "Život je taky vlk, rozhodně milejší... Ten žije zase víc na jihu," dovysvětlila jsem a schválně si protáhla tlapky. Už dlouho jsem nevyzkoušela dovednosti na jejich maximum. Sice jsem se nerada hrnula do náhodných věcí, ale chtělo to zase nějakou akci. Něco, co by mě vychýlilo ze stereotypu - i když o to už se z části postarala Lilith.
"Můžeš si ho někam schovat a vrátit se později," odpověděla jsem Tati s pokrčením ramen. "Třeba tady u tůňky, tady se nic neztratí," pousmála jsem se. Tůňka byla malá a z lesa trochu vyčnívala, takže jsem pochybovala, že by svůj poklad tak snadno ztratila, pokud by nebyla úplně na hlavu. Což bylo to poslední, co ta malá potvůrka byla.
Musela jsem zadržet smích, když se bláto rozletělo do všech stran a Tati nechala Lilith menší tetování. Chvíli jsem ještě seděla, než jsem si uvědomila, že vlastně hrajeme. S dušeným vyjeknutím jsem se zvedla a vydala se na druhou stranu, než běžela Tati - nějak mi nedošlo, že mě brzy zastaví hranice. Není tohle ideální? Určitě někde zakopne a pak spadne a srazí mě a pak budeme spolu a pak... Než jsem si stihla dosnít svůj sen, už jsem letěla po čumáku někam do křoví.

Odpověď na moji otázku mě překvapila. Nikdy? Jakože vůbec? A co jako vlče? Neuměla jsem si takový život představit. Možná neměla sourozence? Ale co v tom případě dělali její rodiče? Najednou mi bylo Lilith neuvěřitelně líto, i když hraní k životu potřeba nebylo. Byla jsem hrdá na to, že můžu být první, kdo ji do takového světa zasvětí. Chtěla jsem začít vyprávět, jako by byla hra úplně jiná dimenze, ale padla otázka na moji magii. Pokrčila jsem rameny. "Smrt mi pomohla magii vylepšit," prozradila jsem. "A teď už to prostě... jde," dodala jsem nejistě. Sama jsem nevěděla, jak to dělám. Prostě jsem se soustředila a něco udělala - a podle toho taky pak padala spánkem nebo pokračovala ve skotačení. "Chce za to tohle," zakončila jsem to a ukázala na kamínky, které si Tati tak pečlivě střežila. Sama jsem měla těhle vzácností až moc, ale že by se mi na zříceninu chtělo znovu lozit... To sotva.
Bylo mi prozrazeno, že žádná z nich nezná zajímavé hry. Povytáhla jsem obočí. A co třeba schovka? To tu všichni žijou s dinosaurama? Pousmála jsem se, ale i tak zavrtěla ocasem. "Jasně, že běhat umím," vlastně jsem uměla běhat až moc rychle a úmyslné zpomalování mě zabíjelo, ale byla jsem ochotná to tentokrát vydržet. Pořád jsem přeci jen chtěla Lilith něčím zaujmout - i kdyby to byla práce chůvy.