Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//JÁ JÁ

Zavrtěla jsem hlavou, ale nakonec jsem se v půlce pohybu zarazila a poraženecky svěsila hlavu k zemi. Takhle vypadá podpora? Napadlo mě a nejistě jsem zkoumala Blueberryho pohledem. Nikdy se mi podpory nedostalo - sice jsem v minulém domově dostávala něžná slůvka a to všechno, ale od odchodu mi nikdo nepomáhal. Naklonila jsem hlavu, když jsem o tom začala přemýšlet jako o minulém domově. Borůvková smečka byl můj nový domov. Lepší? Zatnula jsem zuby. Držela jsem se vzpomínek jako klíště kůže a i když by bylo lepší se pustit, nedokázala jsem to. Nechtěla jsem o smečce přemýšlet jako o lepším domově, když mě ten předtím vychoval a měla jsem tam tu nejlepší rodinu, jenže i když jsem se snažila myslet na něco jiného, nějaký koutek mé mysli pořád křičel, že les je lepší. A taky nejspíš byl.
Když Blueberry pokračoval v konverzaci o posmrtném životě, přejel mi po zádech mráz - spíše takový ten příjemný, jako když vás zaplaví adrenalin. Málem jsem se začala rozhlížet po nějakém lesním duchovi. "To je děsivý," prohlásila jsem s nejistým uchechtnutím. Považovala jsem tak náš smrtelný rozhovor za uzavřený. Počítala jsem s tím, že se další dva dny budu bát usnout. Co kdybych se... Vážně, vážně hodně moc bála usnout? A nešla spát? Překvapeně jsem zamrkala nad naprosto náhodnou myšlenkou a představila si, jak by asi vypadal nějaký záchvat před spánkem. Naprosto jsem tak minula jméno vlčice, která narušila poklidný den v Borůvkovém lese, ale dostala jsem se na zem včas, abych si oddechla, že nemusím chodit také. "Tak tu asi vidět nemusím," přiznala jsem nejistě a sledovala, jak vlk mizí mezi stromy.

Přemýšlela jsem, jestli zůstat a pokusit se spát, když už jsem ani pořádně nevěděla, co spánek znamená. Byla jsem najednou příšerně unavená, nejspíš i proto, že moje tělo odmítalo zahájit konverzaci s někým, koho bych nejradši viděla po mém boku. Možná bude lepší, když budu unavená. Tolik to nebudu vnímat. Napadlo mě a líně se začala zvedat. Nejistými kroky jsem se vrátila zpět, odkud jsme s Blueberrym přišli. Jsem delta... Napadlo mě cestou. Ten moment se zdál jako několik let starý, ale ve skutečnosti to bylo jen pár hodin. Přišlo mi to ale stejně úžasné, jako poprvé.
Překvapilo mě, že obě vlčice byly pořád na stejném místě. Čekala jsem, že je budu muset hledat. Odpočívaly ale tam, kde jsme je nechali. Najednou jsem byla ještě víc nervózní, že musím mluvit. Co když spaly? "Holky?" prohodila jsem nejistě a pro jednou jsem byla ráda za tichý hlas. Kdyby obě spaly, neslyšely by mě - ale kdyby byly vzhůru, byla jsem dost hlasitá, aby mě vzaly na vědomí.

Přikývla jsem, i když nezněl moc přesvědčivě. Mohla bych jim zkusit sehnat tajnou schůzku. Napadlo mě, a v ten moment jsem byla připravená začít shánět Storma. Věděla jsem ovšem, že mě to přejde, jakmile bych pro to měla příležitost, takže jsem zůstala v klidu ležet na zádech. Vážně jsem chtěla, aby byli oba vlci šťastní, ale ve finále mi mohlo být jedno, jak to udělají. Pro mě pozdě nebude.
Překvapilo mě, jak moc mě Blueberry vychválil. Přetočila jsem se na břicho a schovala hlavu mezi tlapky. Styděla jsem se snad víc, než když někdo tvrdil opak. Nejsem vůbec hodná. A Tati se mi ztratila. Veselá taky ne, a když už milující, tak špatně. A nervozita určitě není roztomilá. Běželo mi hlavou, ale i tak jsem nakonec hlavu zase zvedla a mile se usmála, i když jsem pohled držela u země. "Já vím," vydechla jsem místo poděkování. Nepřišlo mi, že bych za lži měla děkovat. Neviděla jsem jeho slova jako pravdu, prostě jsem nemohla. Vím, že jsem k ničemu.
Blueberry se mezitím přisunul blíže a začal povídat o svém názoru na smrt. Poslouchala jsem spíše jen částečně a místo toho přemýšlela, jestli se mám odsunout a získat zpět svůj osobní prostor, nebo jestli mi jeho blízkost nevadila. Jenže těžko říct - vadila by mi blízkost nejspíš i vlastní rodiny. Zavrtěla jsem hlavou a radši se snažila myšlenky soustředit na jeho slova, abych se doopravdy neposunula a neurazila ho. Tiše jsem pokývala, i když představa, že se doopravdy nic dít nebude... No, očekávala jsem noční můry. Trochu jsem se otřásla. "Já si myslím, že žijeme znovu... Jako někdo nebo něco jiného," vysvětlila jsem, a doufala, že to chápe. Doopravdy jsem zarytě věřila tomu, že se po smrti v někoho převtělíme. Snad.
Lesem se ozvalo hlasité volání - přesněji řečeno jakési toužebné-netoužebné volání po Blueberrym. Musela jsem se ušklíbnout a povytáhnout obočí na svého společníka. Neznámý hlas mi nezněl vůbec příjemně a po další společnosti jsem netoužila. "Chceš mě tam?" zeptala jsem se nejistě nejdřív, i když mi bylo proti srsti jít zpět k hranicím. "Radši bych šla zkoušet balící hlášky na Lilith," přiznala jsem s pobaveným uchechtnutím. Nojo, jsem vtipná. A trapná.

Pozorně jsem ho poslouchala. Chtěla jsem mu poradit a trochu mu zlepšit náladu, to ano, ovšem nevěděla jsem jak jeho situaci zlepšit. Storm měl svá nejlepší léta za sebou, a stejně tak i Blueberry, ačkoliv jsem odhadla, že byl o něco mladší než jeho přítel. Mnoho času jim tu každopádně nezbývalo - jednomu či druhému a pokud se to nechystali vyřešit co nejdřív... Už by nikdy nemuseli. Z té představy se i mně jako pozorovateli chtělo brečet. "Musíš si s ním promluvit," začala jsem, pořád stejně nejistě, jako když jsme o tom začali mluvit. Tyhle druhy konverzací pro mě byly nepřirozené, a pro jednou to byla věc, která se nezměnila s věkem. "Tohle bys měl říkat jemu," špitla jsem jemným, ale povzbudivým hláskem. Pokud bylo něco, co jsem nechtěla vidět, byla to destrukce dalšího úžasného přátelství. Ještě, když mi to všechno vyprávěl. Brečící poradna může ještě pár dní počkat. Měsíců. Let. Přemýšlela jsem, co všechno bych Blueberrymu mohla říct já. A i když jsem v půlce vyjmenovávání nekonečného seznamu měla chuť tu tlamu vážně otevřít, neudělala jsem to.
Zavrtěla jsem hlavou, když zmínil, že je starý. Byl možná starší, než já - a starší než většina vlků, které jsem potkala, ale stáří ještě neznamenalo konec světa. Byl... Ve středním věku, když už - alespoň z mého pohledu, ale nechala jsem ho mluvit dál. Při jeho povídání jsem zavrtěla ocasem a tvář se mi skoro rozzářila. Věřila jsem, že mi v očích zajiskřilo. A pohádat se, ale uvědomit si, že bez druhého nemůžeš žít - a setkat se pod hvězdným nebem za letní noci jako by se žádná hádka nikdy nestala. Prožívat dobrodružství a další souboje, ale vždycky se znovu setkat, protože pravá láska se nedá rozdělit. Dělat blbosti a chovat se znovu jako vlčata, protože žádný smutek už neexistuje. A vychovat vlčata v dobré vlky bez strastí, které mě provází, a užívat si důchod tady. A když jeden odejde, netruchlit moc, protože takové pouto nemůže být přetrhnuto ničím. "Nejlepší vlci jsou ti blázniví," uchechtla jsem se. Někdy bych ráda věděla, co mě na tom tolik přitahovalo, když neznámo bylo většinou nejděsivější.
Jeho plán zněl velmi zajímavě, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych dokázala snést úroveň trapnosti mého prvního samostatného rozhovoru s Lilith. Už jen při té myšlence se mi nahrnulo horko do tváří, ale ve finále to bylo to jediné, co jsem chtěla zažít. Alespoň pár slovíček. "Tak jo?" zeptala jsem se nejistě, jako bych potřebovala jeho povolení, když to sám navrhl. Netušila jsem, jestli se těšit nebo ne.
"Proč přátelé odcházejí?" vzdychla jsem najednou, místo toho, abych ukázala na nějaký další mrak. Sama nad sebou jsem musela zamrkat, ale nevzala jsem otázku zpátky. Nejspíš to bylo všemi těmi vážnými rozhovory, že mi najednou mysl přepla na temnou chvilku. Měla jsem chuť do něčeho zabořit čumák a pořádně se vybrečet, ale slzy nepřicházely. Na co přikrmovat oceán. "Já se bojím smrti," přiznala jsem po chvíli ticha. Smrt jako taková mě neděsila - spíše to, co bude po ní. Tma? Nový život? Nebo snad doopravdy... nic? Jako bezesná noc, akorát navěky. Jak to může probíhat? Po zádech mi trochu přejel mráz. Chtěla jsem se ho ještě zeptat, co si o tom myslí on, ale slova mi nějak došla.

Tak do čtveřice. :) Zabírám zrzku.

Ale tak beru i tohoto.

Beru i tuhle potvůrku :)

Zabírám si krasavici.

Prozradil mi, že má magii myšlenek. Trochu jsem sebou trhla, ale rozhodla se to moc neřešit. Pokud mi polezeš do hlavy, tak... Tak tě vykastruju! Ušklíbla jsem se, jako by zrovna tuhle část mohl slyšet. Nevěděla jsem, jak magie myšlenek fungovaly - alespoň ne na nejvyšší úrovni. Pozorně jsem poslouchala povídání o smečce. Naklonila jsem nechápavě hlavu. Když jsem před rokem potkala vlčici s hvězdou na čele popsala smečku jako útulný domov, i když hory zrovna mě moc nelákaly. Byla jsem najednou ještě více vděčná za Borůvkovou smečku. Ta se zdála být z toho nejhoršího venku. Les najednou zase kypěl životem. Keře i stromy byly obrostlé pupeny a i když už sluníčko zapadalo, svět byl najednou krásnější. Obloha byla narůžovělá, smíchaná se žlutou a modrou. Jaro. Konečně to na mě tak nějak dopadlo. Měla jsem chuť se sebrat a vylézt někam na kopec, abych si to užila naplno, ale stačilo mi koukat se skrz koruny stromů, které bez zcela vyvinutých listů byly více průhledné. Převalila jsem se na záda a zasněně přivřela oči. Napadlo mě, že bych se před příští zimou mohla na jedno celé roční období odstěhovat někam na poušť.
Zavrtěla jsem and Blueberryho slovy hlavou. Viděla jsem to upřímně spíše opačně, ale vysvětlování bylo složité. "Nesnažíš... Nesnažíš se spíš splnit jeho očekávání?" zeptala jsem se a pootočila hlavu jen na chvíli k němu, než jsem se zase vrátila k nebi. Nemohla jsem vědět, jak partnerství chodí - ale já se vždycky snažila naplnit přání vlků. O tom, jak mám vypadat, jak se mám chovat. Nikdy to nebylo o mně. Nikdy to nebude o mně. Trochu jsem posmutněla, ale naštěstí si Blue lehl poblíž mně a začal vyprávět. Líbilo se mi ho poslouchat.
Nepostřehla jsem, že by někdy věnoval Naomi větší pozornost, i když... Netrávila jsem s ním do téhle chvíle tolik času. Bylo mi to trochu líto. Vypadalo to, že jsem přicházela o hodně. Při slově dvoření jsem sebou trochu zavrtěla. Jak se vlci dvoří? Nějak mi kdysi nepřišlo, že bych s tím mohla mít jako samice problém. Koneckonců to vždycky bylo na opačném pohlaví, aby se dvořilo tomu slabšímu. Vyplázla jsem jazyk. Nerada jsem o sobě myslela jako o slabším pohlaví, i když jsem to nemohla popřít. Zato Lilith... Přemýšlela jsem, jak takový vztah fungoval. Musí být někdo samec? Připadala jsem si jako malé vlče, které teprve začínalo objevovat svět. A Blue chtěl Naomi... Znamená to, že má rád samce i samice? Naklonila jsem hlavu. Ale já ještě samce ráda neměla. Takže... Mám ráda jen vlčice? V hlavě jsem si přehrávala všechny samce, které jsem potkala, ale o žádné jsem nejevila žádný větší zájem. Možná Izumi, ten se zdál být milý, ale zlomené srdce těžko zhojíte snad ještě více zlomeným.
Překvapila mě slova, která z něj vyšla následně. Otočila jsem hlavu zpět od nebe na něj a setkala se s jeho rudými očky, jak na mě také koukají. Při té poslední větě jsem skoro cítila, jak se mi láme srdce. Ouch. Vyfoukla jsem obdivující povzdech a obrátila pohled zpět na rudomodré nebe. "Blue," vydechla jsem, ale nevycházela ze mě žádná slova. Nevěděla jsem, jak bych mu mohla poradit. Nemohla jsem mu říct, že Storm pro něj nebyl ten pravý. Když ho miloval, určitě si to myslel - a já mu to nemohla vyčítat. Vždycky jsem jen doufala, že pravá láska se najde - a bude opětovaná. Tohle mi trochu vyrazilo dech. Navíc jsem věděla, jak je Storm starý. Tohle bude jednou bolet.
"Víš," začala jsem nejistě. "Měl bys to nechat jít," začala jsem pomalu. Zrovna tenhle začátek nebylo něco, co by dokázal udělat každý. Já bych to nedokázala, ale také jsem ještě neskončila, i když mi přišlo nepřirozené tohle dělat. "Přenést se přes něj ještě neznamená, že ho nemůžeš milovat," pokrčila jsem rameny. Opět jsem odtrhla pohled od oblohy, i když trochu nedobrovolně, a podívala se Blueberrymu do očí. "Ale neztrácej svůj čas tím, že tě to bude užírat, protože někde tady," rozpřáhla jsem tlapky, jako bych dokázala obejmout celý svět. "Je někdo, kdo ti jednou všechnu tu bolest vynahradí," vysvětlila jsem. Mluvím pravdu? Nemohla jsem o tom nic vědět z vlastní zkušenosti, ale dokázala jsem si představit, jak těžké je nechat někoho být. Nechat něco jen tak jít. Problesklo mi hlavou, a najednou jsem byla smutná taky. "Pravá láska zasáhne oba vlky," vzdychla jsem. Zapsala jsem si na svůj mentální to-do list promluvení se Stormem. Po téhle konverzaci mi přišlo, že bych dokázala promluvit snad s kýmkoliv - i když to samozřejmě nebyla pravda. Možná to bylo tím, že jsem i přes úzkost mluvila a spustila tak někde trochu adrenalinu.
"Tenhle vypadá jako králík," odvrátila jsem pohled, uchechtla se - alespoň trochu na veselejší notu - a ukázala tlapkou na menší mráček, který se pomalu rozplýval. Nechtěla jsem skočit z Borůvkové poradny do Brečící poradny Wizku a Blueberryho, ačkoliv jsem cítila, že kdybych chtěla, mohla jsem se na místě rozbrečet. Ale neudělala jsem to. Chtěla jsem být alespoň jednou silná pro někoho jiného. Alespoň jednou být užitečná.

Vlčice nás opustila stejně rychle, jako přišla. Kývla jsem jí na pozdrav, ale to už mizela mezi stromy zpět k řece, odkud jsem tehdy já sama do Borůvkového lesa přišla. Byla jsem vděčná za to, že mě Storm našel, i když to les stálo jednu malou potyčku se šedivou. Nevěděla jsem, kde byl konec té, a ani jsem to netoužila vědět. Sledovala jsem mizející stín, než se rozplynul někde za horizontem.
Ze zamyšlení mě vytrhla Bluova poznámka. Otočila jsem hlavu k němu a věnovala mu tázavý výraz. Nemyslela jsem si, že by jedna chyba znamenala nefunkční smečku. Přišlo mi, že toho ví víc, než já. "Ty ji znáš?" zeptala jsem se podezřívavě. Přitom to vypadalo, že vlčici také viděl poprvé - a o smečce také nevěděl. Mně se zdála vlčice zodpovědná svým hledáním, a Severka tehdy také působila jako schopná vlčice. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Určitě mě čekalo nějaké věryhodné vysvětlení.
Blueberry se ihned obratem vrátil k naší konverzaci. S pobavením jsem naoko zaúpěla, i když jsem znovu cítila horko v tvářích. Na tohle jsem nebyla stavěná, takže mi nezbývalo, než se to snažit brát s humorem. Více mě ovšem překvapila jeho další otázka. "Co?" vydechla jsem, jako bych otázku neslyšela. "Ne, ne- proboha, ne! To by mě zabilo!" namítla jsem s uchechtnutím. I když po ničem jiném netoužím. Problesklo mi hlavou, ale nechala jsem to být. Partnerství stálo mnoho. Více úzkosti, více nejistoty... Více... Všeho špatného. I Blueberry je toho příkladem.
Pokusila jsem se to znovu něčím zamluvit, i když jsem si nedělala zrovna dvakrát velké naděje. "Máš vůbec ty někoho vykouknutého?" povytáhla jsem s úšklebkem obočí. Už jsem věděla, že o někoho stále stál, ale měl třeba někoho v kapse? Při čekání na odpověď jsem se uvelebila v klubíčku na zemi. Když už tu nikdo nebyl, byla jsem rozhodnutá trochu odpočívat. Toho chození, stání a stresování už bylo za poslední dny dost.

Vlčice nám vysvětlila místo, odkud i s vlčetem přišla. Věděla jsem, kde je Smrt - a zároveň jsem věděla, kde je Ragarská smečka. Připomnělo mi to setkání se Severkou, vůbec první vlk, kterého jsem potkala při svém pobytu v Galliree. V podstatě můj anděl. Pousmála jsem se a rozhlédla se kolem. Dostala jsem se daleko. Povzbudivě jsem se na šedivou usmála a přikývla. Určitě bych nenechala vlče jen tak běhat kolem, i když mi přišlo, že spíše než my hledali vlčata ona hledala nás. Koneckonců i Tati se tak nějak připletla pod tlapky.
Trochu jsem sebou trhla, když ze sebe vlčice vyrazila ten podivný smích. Musela jsem skrýt úsměv, takže jsem hlavu sklonila snad ještě víc, než předtím. Sice nebylo čemu se smát, situace s vlky pojídající vlčata byla vážná, ale chápala jsem ji. Celá ta ideologie vlků bez magie byla pitomá. Styx je pitomá. Uznala jsem, i když jsem neměla nejmenší náladu ztrácet čas nad nenávistí.
Vysvětlila mi, že už podél řeky byla. Pokývala jsem hlavou a radši už nic neříkala. Bylo podivné, že nikde své vlče nenašla. Tiše jsem se modlila, aby ji nakonec potkalo štěstí. Zachytila jsem Blueberryho pohled, když se mluvilo o smečkách. "Já vím jen o těch, co jste vyjmenovali," přiznala jsem. Nevěděla jsem jméno té, o které mluvil Blueberry, ale věděla jsem, že jsem kolem ní probíhala při honu na čarodějnice. Poté smečka vedle nás a Ragarská v horách. Nic jiného. "Snad ji najdeš," dodala jsem ještě s úsměvem. Žádné vlče si nezasloužila zemřít - a ještě k tomu se utopit. Nevěřila jsem, že by bylo po ní.

Vlčice prozradila, že se k nám nechystá přidat. Těžko říct, jestli by mě to bylo mrzet. Spíše jsem se soustředila na svůj cíl získat Lilith pro sebe - a samozřejmě Makadi, protože bez ní to nejspíš nešlo. Párkrát jsem zamrkala, když zmínila ztracené vlče. Tohle taky bude tvoje práce, nic neztratit. Připomněla jsem si. Bylo mi neznámé celkem líto. Stačilo mi v dešti ztratit Tati, a to jsme se ani nepohybovali v blízkosti řeky. Přišla jsem teprve nedávno, takže mi zároveň i Blueberry vysvětlil, že vlče tu nikde nebylo. Také jsem zavrtěla hlavou. "Ani já nic neviděla," přiznala jsem. Nepamatovala jsem si ani že by Malá o nějakém takto pojmenovaném vlčeti mluvila.
Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. Proč vlčice jednoduše neběžela po proudu řeky? Nechtěla jsem do ní ovšem šťourat. Navíc jsem netušila, kde ji ztratila, takže možná již zkoušela různá území kolem řeky, jako byl Borůvkový les. Sebrala jsem odvahu promluvit a trochu si odkašala. "Možná ji najdeš když půjdeš ještě dál po proudu řeky," poradila jsem. Hlas se mi pro jednou zase třásl a pohled jsem držela u země. Skoro jsem přes tu naši konverzaci o starých a nových láskách zapomněla, jaké to je. Nepříjemné, Uchechtla jsem se.

Souhlasně jsem přikývla na jeho slova o smečce. Nemohla jsem si lepší smečku přát a nikdy mě nenapadlo ji opustit, i když jsem občas přemýšlela, jestli nejsem jen příživník - což mi Blueberry mým povýšením pouze vyvrátil. Nadšeně jsem nad tou myšlenkou znovu zavrtěla ocasem. Teď už jsem nebyla tak obyčejná. Jsi jen delta! Uchechtla jsem se. Byla jsem jen delta, ale pro mě to bylo, jako bych byla nějaká královna. Nikdy jsem takové povýšení nezažila. Hned bych si tu horskou dráhu pocitů dala znovu, i když jsem teď měla více zodpovědností. Nehnula jsem ani brvou při jeho vysvětlování situace Nefret. Naprosto jsem ho chápala a ve skutečnosti jsem neměla ani tušení, že tu nějaká Nefret přebývá - to o něčem vypovídalo. Pochopila jsem, že měla nějaký vztah ke dvěma členům smečky, kteří byli Blueberrymu blízcí. No, to je oříšek. Naklonila jsem v záchvatu přemýšlení hlavu na stranu. Nemohlo se tu nikomu lhát, to nedělalo dobrotu, ovšem... "Můžu mu to říct já," navrhla jsem, i když zrovna já jsem na tom s komunikací, ještě takhle politickou, nebyla zrovna nejlépe. "Třeba to vezme lépe," dodala jsem ještě. I když by bylo lepší, kdyby mu to řekl sám Blue, byla jsem ochotná pomoct. Navíc, pokud byl Storm kdysi alfou, určitě to musel pochopit. Věnovala jsem mu povzbudivý úsměv. Samozřejmě, že to musel pochopit.
Přikývla jsem na jeho otázku, jako by se na ni dalo odpovědět ne. I když... Někteří vlci by se tak nebáli některým odpovědět ne. Já byla v záchvatu nervozity a úzkosti schopná říct ano snad úplně všemu. Jeho další slova mě ovšem trochu zarazila. Neurazil mě, vždyť mluvil pravdu. Jenže to bylo složité. Když jsem se snažila mluvit více a nahlas, akorát mi z toho bylo víc špatně, než normálně - stejně to bylo snad úplně se vším. Pokývala jsem trochu zesmutněle hlavou. "Já vím," vzdychla jsem. Doufala jsem, že by se to pobytem zde mohlo postupně lepšit. Už po tom roce jsem se cítila trochu lépe. Každou chvíli mě překvapil někdo neznámý a musela jsem se naučit mluvit. Určitě se to zlepší.
Ušklíbla jsem se. Také mě nebavilo být sama, i když já to myslela i v ohledu na kamarády. Se mnou bylo ovšem přátelení tak třikrát těžší a mohla jsem si za to sama, takže jsem si nestěžovala. Chápavě jsem přikývla a považovala tak naše vztahy za uzavřené, i když jsme stále probírali Makadiho a Lilith. Zavrtěla jsem spokojeně ocasem, když se zdálo, že se ji naučil oslovovat jako samici. To mi stačilo. Tušila jsem, jak se musela cítit, když ji oslovil v mužském rodě - ať už to ve skutečnosti měla jakkoliv. "Divné - jiné - věci jsou nejlepší," prohlásila jsem nakonec. Kdo ví, čím to bylo, že mě neznámo tolik přitahovalo. Vždycky jsem ale měla menší problém mluvit s divnými.
Nejistě jsem pokrčila rameny. Seznamování není zrovna moje parketa... Pomyslela jsem si. Navíc jsem se až moc bála odmítnutí. To muselo bolet hodně - víc, než nevědomost, takže jsem se se svou situací musela spokojit. I když Blueberry měl možná pravdu - mohla bych toho litovat. "No, to je složitý..." přiznala jsem nejistě. Přišlo mi podivné doopravdy něco ze sebe sdílet. Ani ne tak úzkostlivé jako... Jednoduše divné. Nezvyklé, každopádně se mi to moc nelíbilo. "Ne každýmu se líbí stejný pohlaví," zamumlala jsem tiše, i když Lilith se k Makadi měla nějak moc - ale to zase byla úplně jiná kategorie. Teoreticky byla Makadi pořád samec.
Lesem se ozvalo zavytí. Nastražila jsem uši. Další členové? Začínalo tu být nějak přemnoženo. Blueberry mě tentokrát pozval sám, za což jsem mu věnovala nadšený úsměv. Ani ne tak z důvodu, že se mám setkat s někým neznámým, jako z faktu, že o mě jevil alespoň nějaký zájem. S uchechtnutím jsem se rozběhla za ním, než jsme doběhli k šedivé vlčici. Zdála se trochu potrhaná a unavená. Co se jí asi stalo? Zastavila jsem kousek za Blueberrym a na pozdrav pouze přikývla. Věděla jsem, že bych tyhle vážné rozhovory svým pištivým ahoj narušovat neměla.

Blue také neměl tušení, jestli s Životem někdy někdo zůstal. Byla to celkem děsivá představa. Ještě že teď jsem docela chudá na kamínky. Pousmála jsem se a přikývla. Opravdu to tam bylo nádherné, jako z pohádky. Jako z těch snů, které jsem snila - ale byla to past. Nic nemohlo zůstat takhle nádherné navždy. Po minulém setkání, kdy jsem z kopců musela v podstatě zdrhnout, jsem Životu nevěřila ani čenich mezi očima. Ani jeho sladká slova mě tady dole nijak neokouzlila. Ve skutečnosti se zdál jako ten typ vlka, který by mi po pár měsících začal lézt krkem, kdybych ho viděla každý den.
Seznámil mě se situací jeho sestry. Měla jsem sourozence, kterého bych dobrovolně navštěvovat nechodila, ale měla jsem tušení, že jemu by to bylo u zádi. Nějak jsem tak nevěděla, co vymyslet, abych mu jeho situaci trochu odlehčila. Tohle se asi nedá omluvit. Vlčice mohla touhle dobou už mít klidně vnoučata podle toho, jak dlouho tu byl Blueberry. Kolik mu vůbec mohlo být? Na to jsem se ho ptát nehodlala, ať mě to zajímalo jakkoliv. "No, alespoň tady máš věrnou rodinu," pousmála jsem se nakonec. Někteří byli méně věrní a někteří zase více, ale takhle očividně fungovala i pravá pokrevní rodina. Tiše jsem se zapřísáhla, že Blueberryho jen tak nezradím. Skoro jsem v tu chvíli začala hledat i vlče, které bych mohla obstarat.
Překvapila mě jeho slova - no, ani ne tak slova, jako zvýšení hlasu uprostřed věty. Nekřič, prosím. Zašeptala jsem tichou prosbu určenou nikomu vzhledem k tomu, že slova se mi zasekla v hrdle. Místo toho jsem na chvíli odvrátila hlavu a párkrát zamrkala, abych odstranila vlhko v očích, než jsem se zase podívala na něj a chápavě přikývla na jeho omluvný pohled. Nepřišlo mi, že by hlasitý vztek v jeho hlase patřil mně, jednoduše jsem neměla ráda, když někdo zvyšoval hlas. Překvapilo mě ovšem, že jsem se neposunula ani o píď. Nejspíš jsem si začínala zvykat na stálou společnost, i když mě moje obvyklé strasti neopouštěly. "Najdou se lepší," zkusila jsem trochu jiné povzbuzení a doufala, že jsem nekopla nějakou další citlivou žílu.
Poslouchala jsem jeho názor na hnědošedivou vlčici a jestli to šlo, spadla jsem pro ni snad ještě víc. Nadšeně jsem se pousmála a se srdíčkovým pohledem přikývla. Blueberryho pozornost se naopak zaměřila na Makadi. "Není s ní nic špatně," namítla jsem s obzvlášť velkým důrazem na ženské oslovení. Byla jsem rozhodnutá nastolit tu respekt k vlkům, kteří jsou trošku jiní. Wizku za svobodu! "Někteří používají slova až když jsou doopravdy potřeba," vysvětlila jsem. Možná kdybych byla zahořklá už od samého narození mluvila bych ještě méně, a věřila jsem, že podobně to měla i vlčice/vlk/Makadi. Navíc slova většinu času jen ubližovala. Byla jsem ráda ve společnosti těch, co tolik nemluvili, i když jsem pak musela udržovat konverzaci. Ještě jednou jsem zavrtěla hlavou. "A pokud se cítí lépe jako samice... Tak bychom jí neměli ztěžovat život víc, než už ho má," opět jsem použila důraz na oslovení pro samice a povzbudivě se usmála mezi stromy.
Málem jsem vyprskla, když zmínil moje city pro Lilith, ale udržela jsem si chladný výraz. Jasně, že tě prokoukl. Proč jinak by ses ho ptala, jestli se mu líbí? Nejistě jsem pokrčila rameny a zabodla pohled do země. Přikývla jsem. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne horko. "Je pěkná... A přišla mi milá," přiznala jsem. Byla to trochu ironie, protože ve skutečnosti byla Lilith při tom rozhovoru doopravdy trochu drsnější a odtažitější, což by mě normálně odradilo - ale viděla jsem ji jako perfektní příklad vlka. Neměla chybu, pro mě ne. "Ale co s tím?" uchechtla jsem se znovu s úsměvem. Byla to spíše řečnická otázka.

Musela jsem se trochu zasmát a přikývla jsem. Nějaké šutříky by se hodily, ale rozhodně ne, pokud bych je pak musela jít utratit za Smrtí. Nikdy víc. Věděla jsem, že s nikdy víc lžu sama sobě, ale čím dál druhé setkání bylo, tím lépe. Koneckonců i za Životem se mi moc nechtělo. Tentokrát už bych tam nejspíš zůstala nadobro a ať se choval jakkoliv mile, nemohlo to být nic příjemného. "Zůstal někdy někdo u Života?" vypadlo ze mě najednou, i když jsem tak trochu odbočila od naší otrokářské poradny. Nevěděla jsem, jestli byla taková informace někomu dostupná, ale koneckonců by to vysvětlovalo spoustu zdejších vlčích zmizení, o kterých jsem slyšela. Nemohli přeci všichni jen tak umřít aniž by to někdo postřehl, ne? Představa, že by mi tu umřel někdo blízký a já o tom neměla ani tušení byla celkem děsivá. Třeba kdyby zemřela Tati. V blátě, které teď sice už všude zasychalo, ale pořád bylo, by nebyla vůbec vidět. Trochu jsem sebou ošila a radši nad tím přestala tolik přemýšlet.
Blue nevypadal mojí nudnou minulostí nijak znaven, takže jsem si trochu oddechla, i když dvakrát zajímavá taky být nemohla. Nad jeho slovy jsem musela přemýšlet. Jaké by to asi bylo? Rozhodně by to nebylo stejné, jako kdysi. Koneckonců už to také par let bylo. A se sourozenci... Kdybych pár individuí už nikdy neviděla, klidně bych to i přežila. Chyběla mi maximálně tak Ayshi, jinak jsem k sourozencům neměla tak blízko. Blueberryho sestra mě ovšem zaujala. Je tady? Viděla jsem ji někdy? "Co provedla?" neudržela jsem svoji zvědavost. "Promiň," uchechtla jsem se provinile hned na to. Musela jsem mu připadat otravná, takhle ve svém... Přirozeném prostředí. Pokrčila jsem rameny nad jeho domněnkou. Ani ne... Přiznala jsem si v duchu. Čas vlky měnil a já nechtěla vidět své sourozence nebo Tanu jako kompletně jiné charaktery. Nakonec jsem byla ráda za vzpomínky, nad kterými jsem mohla truchlit.
Odpověď na moji otázku z něj lezla jako z chlupaté deky, ale nic jiného jsem od něj ani čekat nemohla. Bylo to ode mě nanejvýš neslušné, zeptat se ho na takovou věc. Nastražila jsem uši, abych ho nemusela nutit cokoliv opakovat. Proč by odcházel? Napadlo mě. Čím déle jsme si povídali, tím více zněl Blue jako úžasný vlk - pokud jste nebyli Styx. "Možná je pořád na výletě, možná jeho výlet už skončil," zamumlala jsem. Neuměla jsem se vcítit do takové ztráty vzhledem k tomu, že jsem ji nikdy nezažila, ale snažila jsem se. "Tak či tak - co se setkalo a má se najít, to se najde," špitla jsem a povzbudivě se usmála. V jiném životě, nebo pořád v tom stejném - snažila jsem se věřit tomu, že se jeho partner znovu najde a on bude šťastný. Chtěla jsem ho vidět úplně šťastného. Chtěla jsem vidět všechny v jejich nejveselejší formě, pokud jsem tak nemohla vidět sama sebe. Věnovala jsem Blueberrymu vědoucí výraz s povytaženým obočí nad jeho poslední větou. Netušila jsem, jak tahle ztráta chodila, ale já se nikdy úplně nepřenesla ani přes zabití zajíce, takže jsem počítala s tím, že to musí být podobné.
Pokusila jsem se očividně nepříjemné téma pro nás oba něčím zamluvit. Nebo jsem to spíše už nevydržela držet v pozadí svých myšlenek, abych se mohla soustředit na naši konverzaci. "Líbí se ti Lilith?" naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. Její jméno mi šlo z jazyku stejně dobře, jako bych ho říkala už několik let. Byla jsem trochu nervózní o něčem takovém mluvit. Nikdy jsem o něčem takovém nemluvila. Zadívala jsem se směrem, odkud jsme přišli. Třeba jede na delty? Napadlo mě dětinsky. Obrátila jsem hlavu zpět na Blueberryho a přemýšlela, jak moc velký romantik se v něm ukrývá.

Nepřestávala jsem natěšeně vrtět ocasem. Mohla by začít pršet vlčata a byla bych ta nejšťastnější vlčice na světě. Měla jsem chuť se začít někomu se svým novým postavením chlubit, ale věděla jsem, že nikoho tak blízkého nemám. Cítila jsem svoje ego pomalu šplhat po žebříčku nahoru, takže jsem očekávala nějakou bombu, která by ho přetáhla po hlavě. Tiše jsem s úsměvem přikývla. Po dlouhé době jsem se cítila... Chtěná. Tak o tomhle je Gallirea? Zamyslela jsem se. U srdce mě nijak netlačilo a tělem se mi rozléval hřejivý pocit. Nedovolila jsem se ovšem uvolnit se úplně. Věděla jsem, že úzkost nikdy neodcházela. Nedělala jsem si falešné naděje na lepší zítřky, i když lepší dnešek zněl stejně dobře. "Děkuju," zopakovala jsem, ale už to znělo jen jako povzdech. Někdo by měl spočítat, kolikrát za dnešek ještě řeknu děkuju. Uchechtla jsem se. Tváře mě od úsměvu začínaly bolet, ale nevypadalo to, že by se v nejbližší době chystal odejít.
Byla jsem ujištěna, že Tati je v pořádku. A také jsem byla seznámena s prapodivnou historkou, které by jen tak někdo jen těžko uvěřil, ale já musela jen zavrtět hlavou. "To zní jako Gallirea," uchechtla jsem se. Za tu dobu tady jsem zažila už spoustu divných událostí, a to nejen v Borůvkové smečce. Už to bude rok, co jsem tady. Kdy přesně? Bylo takovéhle počasí... Ale v horách... Tenhle měsíc, možná? Příští týden, tenhle? Nepamatovala jsem si přesný den překročení hranic téhle obrovské země, ale tušila jsem, že už jsem tu zažila všechna roční období. Nad tou myšlenkou jsem si málem zase poskočila, ale naštěstí jen málem. Nedokázala jsem se ještě tolik odvázat.
Úsměv mi z tváře konečně zmizel, když Blueberry zmínil své i mé problémy. Chtěla jsem jen přikývnout a nechat to prozatím plavat, než z něj vyšla ta poslední věta. Málem mi srdce spadlo na zem. Ouch, Blue. To bolelo celého mého vlka. Nejistě jsem zvedla tlapu ze země a jemně ho povzbudivě žďuchla do ramene. Skoro jsem se otřásla nad fyzickým kontaktem, ale neudělala jsem to, pouze jsem tlapku vrátila zpět. Nebylo to tak, že bych takový druh kontaktu neměla ráda. Někdy jsem po něm toužila, jen jsem na něj nebyla zvyklá. Většinou se mi navíc dostávalo pozornosti tohoto kontaktu způsobem, ze kterého bylo všem vlčicím na blití. "Můžeme si založit Borůvkovou poradnu," zazubila jsem se. Překvapilo mě, že mi ve skutečnosti Blueberryho nebylo tak líto, jak by mělo, spíše mě zasáhla samotná slova, která z něj vyšla. Zavrtěla jsem nad tím radši hlavou.
Tiše jsem přikývla na jeho upozornění a začala pozorně poslouchat. Zaslechla jsem spoustu neznámých jmen, dokonce i jméno smečky, o které jsem nevěděla. Existuje pořád? Napadlo mě. Jestli ano, musela být skrytá někde, kde jsem ještě nebyla. A takových území už tu moc nezbývalo. Překvapilo mě, že se Blueberry dostal nahoru až z pozice omegy. Nikdy jsem omegu nepotkala. Byli to zlí vlci? Blue nebyl zlý, z jeho vyprávění zněl spíše jako neřícená raketa. Musela jsem se pousmát. Přimhouřila jsem oči, když zmínil, že ho jeho partnerka opustila. Takhle by to... nemělo fungovat? Netušila jsem, jestli zemřela, nebo prostě odešla - tak či tak mi zmizel úsměv z tváře, ale poslouchala jsem dál. Nějak jsem se ztratila v počtu jeho kamarádství a partnerství. Každopádně, někdo by to slovo možná přehlédl a šel dál, ale já udělala jen to druhé. Na tváři se mi znovu rozlil úsměv. Možná mě to dělalo divnou, ale neobvyklé věci - vlci, události, vztahy - mě přitahovaly. Partner? Takový vztah jsem nikdy na vlastní oči neviděla, i když jsem chtěla. Těšilo mě, že Blue by mi někdy mohl toto přání splnit. Nebo... Nebo už měl rád jen samice? Jak tohle sakra funguje?
Když domluvil, hrál mi pořád úsměv na tváři, jako by se za tu dobu, co vyprávěl, můj obličej desetkrát nezměnil. Překvapila mě ovšem jeho otázka. Najednou jsem si uvědomila, jak nudný život vlastně žiju. Páni. "No.. Narodila jsem se do velké rodiny... Mám čtyři sourozence... S rodinou jsme se od smečky oddělili, ještě s mojí dobrou kamarádkou Tanou a její maminkou. Byli jsme nejlepší duo na světě... Se vším mi pomáhala, bránila mě. Věděla o mně všechno... Jenže... Mám problémy s lovem a taková malá smečka si nemohla dovolit držet hladový krk, který nedokázal zabít vlastní potravu, takže... Jsem musela odejít. Babička mě zachránila před skoro jistou smrtí, ale stejně jsem ve smečce nemohla zůstat... Dostala jsem pár ponaučení do života a Tanu už jsem nikdy neviděla. A pak jsem přišla do Gallirei," vydechla jsem nervózně na jeden nádech. Styděla jsem se za to, že můj příběh byl tak divný, a nedivila bych se, kdyby Blueberry začal zívat. Chyběla mi odvážná dušička, jakou byla Tana. Chybělo mi nemít strach se ozvat. Co s tím můžu nadělat... Stačí počkat na smrt. A začít nový život. Pokrčila jsem rameny. Ani jsem netušila, jak jsem Tanu tehdy viděla. Jako kamarádku? Nebo jako něco víc? Tehdy jsem se ještě nebála se přitulit ke každé druhé osobě. Povzdechla jsem si. Chtěla jsem nějak odvést konverzaci ode mne.
"Kde je tvůj partner?" pípla jsem nejistě místo všeho, co jsem si mohla z jeho příběhu vytáhnout. Mohl to být někdo ze smečky? Necítila jsem z něho někoho dalšího, jak to bývalo, když spolu dva trávili moc času. Ta otázka mi najednou přišla neuvěřitelně neslušná, ale už jsem ji nevzala zpátky, jen jsem omluvně zabodla pohled do země. Doufala jsem, že Blue nebyl stejná křehká dušička, když šlo o zničené vztahy.