Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zavrtěla jsem hlavou. Sice na tom bylo něco pravdy, ale nikdy jsem nestála o to, aby mi říkala mami. Ani jsem nijak netoužila po tom, aby mi kdy v budoucnu kdokoliv říkal mami. Naklonila jsem hlavu do strany a přemýšlela, jestli to nejsou tajné informace. Vždyť se to říká všem... Rozhodla jsem se nakonec, a našim vlčatům už nic nehrozilo. Pochybovala jsem, že by se Ayshi spolčila se Styx. To by Styx nepřežila. "Většinou jsme je našli. Rodiče je opustili, něco se jim stalo... Byli to chudáčkové, tak jsme se jich ujali," vysvětlila jsem a přikývla. Netušila jsem, co se těm malým honí hlavou, ale doufala jsem, že mě mají rádi. Jinak by s tebou netrávili čas... Nebo ne? Trochu jsem se zamračila. "Snad," odpověděla jsem jednoduše s uchechtnutím, abych něčím zahladila svůj mozkový pochod. Optimismus Wiz, optimismus.
Povytáhla jsem obočí a snažila se potlačit smích, když se Ayshi rozjela o kanibalismu králíků. Hold tohle vlk neviděl každý den. "Možná jedí své příbuzné, abychom je nesežrali my?" přemýšlela jsem s ní, i když to byla celkem bizár teorie. Ale byla to sranda, a to bylo to hlavní. Třeba se tak loučí líp...? Napadlo mě a zase jsem byla u svého koloběhu "nemůžu zabíjet protože mi je jich líto".
Poslouchala jsem vyprávění o Duncanovi a vařila se ve mně krev. Elektřina? Mohla jsem být jen ráda, že ji nepoužil, když jsem proti němu používala vodu. Parchant. Ulevila jsem si. "Neboj se, Duncan sem nepatří a nikdo ho tu nevítá s moc otevřenou náručí," uchechtla jsem se a přitulila se k jejímu boku, abych jí dodala pocit ochrany. A pak zase ty řeči o jiných barvách vody. Nechtěla jsem svojí ségře nevěřit, ale něco na tom prostě nesedělo. "Tak to mě tam někdy vážně budeš muset zavést," pousmála jsem se. Zrovna o tomhle jsem se musela přesvědčit na vlastní oči.
"Pomstíme se navzájem!" zavolala jsem se smíchem a opětovala jí olíznutí. Všechno to mazlení a olizování mi bylo tolik let tak neznámé a najednou to bylo všechno zpátky. Přišlo mi, že jsem se mohla na místě rozbrečet. Najednou jsem o teplo znovu přišla a Ayshi byla zase na všech čtyřech. Nepřestávalo mě udivovat, kolik energie má. Pokrčila jsem rameny. "Můžeme podél hranic, asi... Nebo rovnou najít Blueberryho," navrhla jsem. Byla jsem dost chytrá na to, abych věděla, že vzít cizince doprostřed území by nebylo nic dobrého - tedy, cizince pro všechny ostatní. Na problémy jsem měla ještě čas.

OI OIII! Jakožto člen líné části lidstva této planety žádám s tím největším smutným prosíkem o 3. herní charakter.

Tak tedy, jak už bylo řečeno, jsem součástí líné skupinky. Příští rok jdu na střední školu. Znamená to, že po škole a úkolech pro mě následuje minimálně 5 a více hodin volného času (a to pro jistotu počítám jako kdyby mi měla škola trvat 10 hodin). Nedělám žádný sport a cvičení mi vydrží maximálně hodinu, k tomu si přičtěte schopnost psaní všemi deseti, aktivního spoluhráče a máte ode mě za jeden den 12 příspěvků, další den víc, další den míň, o víkendech se s nimi roztrhne pytel.

Jde o to, že svůj volný čas investuji do Gallirei. A ráda. Doufám, že je to na mém hraní na Wizku vidět, od posledního konkurzu jsem napsala přes 200 dalších příspěvků... I když nemám náladu, sice zpomalím tempo, ale píšu a píšu a psala bych až do umření, kdyby to bylo potřeba. To samé i za Siriuse, i když jsem možnost za něj hrát dostala teprve před týdnem a něco. To mi tady trochu vázne v požadované aktivitě, ale za zkoušku nic nedám, že. I u něj jsem stihla za 11 dní napsat 22 příspěvků a hodná Savinka nějaká vyšší moc tu určitě ví, že kdyby to šlo, bylo by jich mnohem víc.

Také:
- občas si stěžuju na zasekání ve hře měla bych víc možností tu to rozjet! viděli byste mě každý den a nikdy by vás to neomrzelo!
- mám tolik nápadů že mi to leze na mozek mám předchystanou základní osnovu nové postavy, takže se na mě nebude čekat dlouho.
- jsem tvrdohlavá jdu si za svými cíli a mám jich na obě postavy hodně (a ještě víc na třetí, just saying), takže jen tak se mě nezbavíte!
- už neviem musíme postavit větší armádu proti Styx famílii!

překvapení

Zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Byla jsem ráda, že mě Ayshi neviděla před létem. Žádný tuk, všude jen kosti a sotva kůže. Nad tou vzpomínkou jsem se ošila. Kdysi jsem měla možná zimu ráda, ale jen představa, že bych ji měla zažít znova, mi naháněla husí kůži. Přitom jsem si byla jistá, že by si ji Ayshi dokázala i přes hladomor naplno užít. Proč jsi nepřišla dřív? Napadlo mě s úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou na její otázku. "Ne, říkají mi...Wiz, Wizku, Wizki. Tak zkomoleně," odpověděla jsem s pokrčením ramen. Automaticky jsem věděla, že si vlčata sestru zamilují. Jiná možnost ani nebyla, jinak bych je vydědila.
Ayshi začala vyprávět a já mohla jen zůstat zírat s pootevřenou papulou. Letěla? A pak zase: Králíci? A nechybělo ani: Žlutá? Krvavé? Cože? Stíhala jsem jen občas přikyvovat, jako kdybych to vážně chápala. Párkrát jsem zamrkala, když přestala mluvit a snažila se rychle vstřebat všechno, co na mě právě vychrlila. "Uhm, to se zajíci jsem nevěděla," uchechtla jsem se. Vážně to byl zajímavý fakt, jen bych toho asi nechtěla být svědkem. Napadlo mě, jestli vlci mohli být taky kanibalové. Někteří na to rozhodně povahu měli. Pousmála jsem se nad částí s Duncanem - znělo to jako on a zapsala jsem si do deníčku, že mu musím vyprášit kožich. "Duncana dokonce znám," prozradila jsem. Jen díky němu jsem měla příležitost vyzkoušet naplno svoji magii. Ale ubližovat mé sestře tedy nemusel. Jen počkej. "Ale krvavé jezero tu není... Ne?" zeptala jsem se nechápavě. Žlutá řeka byla někde jinde, klidně to i bylo možné, ale Gallireu jsem prošla v podstatě křížem krážem a žádné krvavé jezero jsem neviděla.
"No... Když jsem odešla, chvíli jsem se toulala, než jsem došla do zdejších hor. Potkala jsem jednu vlčici, Severku, a ta mi řekla všechno o zdejší zemi. A pak už jsem se různě toulala - potkala jsem šedivou vlčici, Styx. Dávej si na ni pozor, od ní mám jizvu na tváři a obecně je to... No, je dost divoká. Našel nás u řeky vlk jménem Storm, ten patří do smečky, a dovedl nás sem. Blueberry, zdejší alfa, mě do smečky přivítal a Styx jednoduše řečeno vyprášili kožich," ušklíbla jsem se nad vzpomínkou, jak se za ní v podstatě prášilo. "Pak... PRÁSK! Byla ze mě jenom kostra a lovila jsem duchy! A čarodějnice zase lovily mě a duchové lovili je! Bylo to šílenství, proběhala jsem celou Gallireu, než jsem se mohla vrátit domů. A měla jsem hrozný, hrozný hlad, ale museli jsme zachraňovat svět, jak jsem ti povídala o Grumovi. Málem jsme umřeli, ale dostali jsme se v pořádku domů. To už byla zima, příšerná zima, žádná zvěř tu nebyla a nebylo tím pádem co jíst. Všichni byli jen kost a kůže, bylo to příšerné. Ale to už je pryč, potkala jsem pár dalších lidí a vualá, jsme tu spolu!" shrnula jsem rychle a skoro bez dechu si odkašlala. To mluvení budu muset omezit. Pousmála jsem se.
Spokojeně jsem zabručela. "My jsme ta nejlepší rodina na světě," zdůraznila jsem a nechala ji, ať se přitulí ještě blíže. Bylo to podivné - většinou jsem se snažila od vlků odejít co nejdál, ale i když se mi Ayshi lepila na tělo, jako by se mě vlastně vůbec nedotýkala. Chtěla jsem ji mít ještě blíž a už nikdy se nerozloučit. Zabořila jsem čenich hlouběji do její srsti a spokojeně vydechla.

//Medvědí řeka přes Mahtaë

"Nemyslím, že by to vystačilo na celého vlka," uchechtla jsem se. "Ale musíme tě pořádně vykrmit!" zavrtěla jsem ocasem a rychle si ji prohlédla. Hubená, podobně jako já, když tu byla zima - jen ne tak drasticky. To spravím. Rozhodla jsem nakonec a přikývla k jejímu nadšení. "Brouků bude v borůvčí určitě hodně!" potvrdila jsem. Třeba nakonec s Ayshi budeme vegetariáni. Napadlo mě. Pro mě by to bylo lepší, vždyť zabíjet zvěř mi moc nešlo, ale maso by mi i tak jednoduše chybělo. Nic ho nedokázalo nahradit, ani ti červíci. "Kde jsi vlastně celou tu dobu byla? Co jsi dělala?" zeptala jsem se najednou. Sama jsem toho mimo náš domov nezažila mnoho, ale třeba to měla sestra jinak. Našpicovala jsem uši, abych si ji mohla pořádně poslechnout.
Spokojeně jsem vzdychla, když se ke mně znovu přitulila. Tušila jsem, že jsem si naším setkáním zařídila doživotní nepřítomnost mého osobního prostoru, ale nevadilo mi to až tolik. Zůstala jsem u ní dost blízko i potom, co se odtáhla. "Já tě mám ráda víc," zazubila jsem se a střihla ušima. Nemohla jsem se dočkat, až ji všichni potkají. Nemohl existovat nikdo, kdo by Ayshi neměl rád. Pro mě to prostě bylo nemožné.
"Jasně, vezmu! Ale nejdřív se musíme ohlásit," zasmála jsem se a zastavila se těsně u hranic, jako když jsem sem poprvé přišla se Stormem a Styx. Další věc, kterou musím vyprávět. Zapsala jsem si to do mentálního deníčku. Zvedla jsem hlavu k měsíci a hlasitě zavyla, abych ohlásila naši přítomnost. Teď už stačilo jen počkat na Blueberryho - a zatím jsem měla čas osamotě se svojí sestrou. "Je to ta nejlepší rodina na světě," přikývla jsem. Nechtěla jsem tím nijak očerňovat naši vlastní rodinu, ale možná... Jen možná to bylo lepší. O trošičku.
Kdyby to šlo, zavrněla bych, když se zase přitulila. Nadšeně jsem ji rychlým pohybem povalila na zem, když už jsme nemuseli nikam chodit. "Je mi nějaká zima," prohlásila jsem s humorem a přitulila se k jejímu huňatému krku. Už ji nikdy nepustím. Rozhodla jsem se s úsměvem.

//Kopretinová louka přes Středozemku


Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. Její příběh neměl žádné díry a stejně bylo těžké tomu věřit. Musela jsem se uchechtnout. No, tak to určitě nepřekonám. Pousmála jsem se, i když mě u srdce zabodl osten žárlivosti, když mi řekla o její nejlepší kamarádce. Ne, že bych jí kamarádku záviděla - měla jsem něco podobného v Blueberrym, spíše jsem se nechtěla dělit o Ayshi, ne, když jsem ji sotva našla. Ale žádná Ilenia tu není. Připomněla jsem si a zase začala vrtět ocáskem. "Ještěže už je máš, jinak bys vážně musela jíst hmyz," zasmála jsem se a přikývla na její znalosti o jiných zvířatech. Všechno to povídání o mouchách a červech mi vážně do hlavy vehnalo nutkání něco takového ochutnat. "Budeme nějakého červa muset najít!" navrhla jsem, ačkoliv to bylo spíše spontánní rozhodnutí a kdyby to někdo postavil přede mě, asi bych se zdráhala. Ale nikdy to neodsuzovat, dokud to nezkusíte, že?
Zasmála jsem se, když jsem znovu ucítila její sliny na mé tváři. Přiskočila jsem k ní a opětovala jí gesto přitulením se. Bylo pěkné mít někoho, koho jsem mohla umuchlat bez strachu, že to bude trapas. "Nevím, jestli chobotnici, ale v tůňce máme ovoce! Prostě se tam zničeho nic objeví. Třeba je to ovocná chobotnice," přemýšlela jsem nahlas, jako by nějaká chobotnice vážně mohla existovat. Ale to bylo moje nové pravidlo - nikdy nezpochybňovat Ayshi. I když jsem se trochu zarazila, když chtěla použít vlčata jako návnadu. "Nevím, jestli by mi smečka poděkovala, kdybych jim obětovala vlčata," zasmála jsem se, ale hned na to mě ubezpečila, že se jim nic nestane. Pokrčila jsem rameny a pokračovala ve smíchu, až mě z toho bolelo břicho. Naklonila jsem zamyšleně hlavu na stranu. Ocení u nás Ayshi? Budou muset. Jinak se stěhuju. Ušklíbla jsem se. "Chobotnic asi ne, ale občas se tam objeví jiní tvorové! A dějou se divné věci," uchechtla jsem se a mimoděk si vzpomněla na náhlé zastínění mysli, kdy jsem chtěla Duncana jen sama pro sebe. Ew. Nakrčila jsem čenich a zavrtěla hlavou, abych na to přestala myslet.
Rychle jsem utíkala, když se Ayshi vzpamatovala a začala utíkat za mnou. "Nikdy mě nechytíš!" zakřičela jsem a snažila se využít všech vrozených vlastností, které mi Život nadělil. I tak mi byla v patách - předpokládala jsem, že jí přeci jen nenechal ten starý chlapík odejít s prázdnou. Trochu jsem přibrzdila a nechala se chytit - v dálce už se totiž rýsovala známá silueta lesa. "Vítej u mě doma," prohlásila jsem hrdě.

//Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

//Řeka Tenebrae

Pobaveně jsem se ušklíbla, ale hned nato zmateně nakrčila obočí. "Dorostly...?" zeptala jsem se nechápavě. Sama jsem měla zuby už spoustu let a co jsem si pamatovala, Ayshi je naposledy - ještě dávno doma - měla už taky. Natěšeně jsem našpicovala uši, abych mohla poslouchat další její dobrodružství.
Přišla vcelku podivná otázka o broucích, ale začínala jsem si znovu zvykat, že kolem mé sestry nezůstane již nic normálního. Nevadilo mi to. Dle mého bylo všechno obyčejné nudné a co bylo nudné se mi nelíbilo. Nudní vlci, nudné akce... Nuda byla špatná a teď jsem měla Ayshi, aby se o to postarala. Na spánek už jsem třeba neměla ani potěšení - na to jsem teď byla moc nakažená optimismem. To bylo fajn, po dlouhé době myslet jako optimista. Chybělo mi to a hnalo mi to slzy do očí, ale nikdy se nedostaly až napovrch. Zavrtěla jsem na její otázku hlavou. "To fakt ne, ale můžeme je zkusit - nemůže to být tak špatné, když je žerou jiná zvířata," pokrčila jsem rameny a rozhlédla se kolem po nějakém broučkovi, ale vzduchem proletělo jen pár maličkých much a jedna včela, kterou jsem vážně jíst nechtěla. To bych radši zkusila sníst ježka.
Nadšeně jsem zavrtěla ocasem, když od ní přišel velký zájem o smečku. Nemohla jsem se dočkat, až ji všem ukážu - jako kdyby byla nějaká moje trofej. Ale vždyť vlastně tak trochu byla. Lepší sestru nikdo najít nemohl. Ani lepšího vlka. "Jo, jo můžeme!" vyhrkla jsem a trochu si poskočila. Byla jsem šťastná - doopravdy šťastná. Musela jsem využít každého momentu. A také jsem byla ráda, že se Ayshi líbili moji kamarádi - i jen z vyprávění. A ještě mě donutila se červenat, když začala povídat o tom, jak schopná jsem. "No nevím, spíš vlčata neměl kdo hlídat," zavtipkovala jsem, i když i ve smečce jsem byla ujištěna, že jsem víc než věryhodná. Ale což, dutému do hlavy nic nenatlučete.
Rozchechtala jsem se nad podivným pojmenování zombie-bijec. "A ty zase budeš chobotnico-bijec!" opětovala jsem jí přezdívku. Chvíli jsem jen koukala na cestu, když mě najednou něco ostrého hravě chytlo za ocas. Vyšel ze mě podivný skřek, nejspíš výkřik smíšený se zakňučením. Rychle jsem otočila hlavu a zmateně sledovala můj ocas, který na konci mizel v Ayshině papule. Povytáhla jsem hravě obočí. Tak ty takhle? Soustředila jsem se na nejbližší vodní tok a vytvořila kouli vody velkou asi jako vlčecí hlava. Opatrně jsem ji vzduchem přenesla zezadu až nad Ayshi. "Ty, Ayshi, myslím, že nad námi letí ta chobotnice," prohodila jsem a podívala se vzhůru, abych tomu dodala na reálnosti. Přestala jsem vodní kouli ovládat a ta se začala rozpadat přímo nad místem, kde měla Ayshi hlavu. Začala jsem se smát v očekávání, že by se mi kouzlo mohlo povést a voda by zaplavila sestřinu hlavu. Rychle jsem vzala tlapky na ramena, než by jí stihlo napadnout, že to vlastně žádná chobotnice nebyla.

//Medvědí řeka přes Středozemní pláň

//Narrské kopce

Zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Možná byla trochu blázen, ale slušné vychování jí rozhodně nechybělo. Měla všechno - a možná jsem na ni trochu žárlila, ale v dobrém, samozřejmě. "Nevadilo! Celkem to drží, ale nevím, jak na tobě, ty hubeňoure," pousmála jsem se a jemně ji dloubla čenichem mezi žebra. Nebyla zase až tak hubená, takže jsem odhadovala, že přišla do Gallirei až po zimě - ale rozhodně to nebyla žádná baculka. Zachechtala jsem se její poznámce o strakách. "Nojo, určitě proti mně plánují nálet," ušklíbla jsem se, i když ta představa byla spíše děsivá. Ptačí nálet? Ne, děkuji. Pomyslela jsem si. Mezitím jsme doběhli k řece a já využila chvíli klidu k tomu, abych tělu doplnila zásobu vody. Šibalsky jsem se ušklíbl a hrábla do vody tlapkou, abych mohla Ayshi trochu postříkat.
Nejistě jsem přikývla, když se zeptala na smečku. Neplánovala jsem se proříct tak brzy ale... Stalo se. "Jo, kousek - no, trochu větší kousek odsud, v Borůvkovém lese. Je plný borůvčí, jak jinak, a jsou tam moc milí vlci! Ode všeho něco! Uhm... Makadi je třeba samec, ale považuje se za samici! A alfa má ve skutečnosti rád samce! Asi. Nejspíš. No a také tam jsou vlčata, třeba Tati - je ti trochu podobná, musíš ji někdy potkat! A jedna vlčice Lilith, ta se zase moc líbí mně!" vychrlila jsem na ni a ani si neuvědomovala, jaká tajemství ze sebe sypu. Ale svěřila bych Ayshi do tlapek i vlastní život, takže jsem nad tím moc nepřemýšlela. A možná jsem se ji trochu snažila navnadit. "Jsem tam delta, starám se o vlčata, věřila bys tomu? Já, která se pořádně neudržela ani ve vlastní rodině. Delta! Vlčata!" poskočila jsem se smíchem na místě. Považovala jsem tenhle den za nejlepší den na světě.
"Grum... No, byl dost vysoký a taky potrhaný, takový kříženec - a ta armáda mrtvých hrozně smrděla. Příšernost," zašklebila jsem se a zároveň mluvila dál a dál, až mě pomalu začínaly bolet nepoužívané hlasivky. Ignorovala jsem to - tohle byla moje příležitost, ačkoliv jsem pomalu čerpala svoji sociální energii.
Spokojeně jsem zavrtěla ocasem, když jsem dostala možnost vybrat další směr. Přemýšlela jsem nad použitím magie, ale nakonec jsem do vody bez váhání skočila a za pár chvil byla na druhém břehu. Otočila jsem se a trpělivě čekala na Ayshi. "Za chobotnicí!" poskočila jsem a rozběhla se vpřed.

//Kopretinová louka

Nadšeně jsem se smála a bezúspěšně uhýbala, když mě olizovala. Vlastně mi to vůbec nevadilo - bylo to spíše ze zvyku. S ní se nemusíš bát. Připomněla jsem si a trochu se uklidnila. Srdíčko mi bilo o sto šest, radostí samozřejmě. Tolik různých pocitů najednou už jsem dlouho necítila, ale bylo to pěkné, konečně zase něco doopravdy prožívat. Zavrtěla jsem ocasem, když mě nazvala překvapením. Byl to asi jediný moment, kdy jsem měla ráda překvapení. "Jsme dva dárečky," zazubila jsem se a nasměrovala pohled na můj náramek, když se začala ptát. Pokrčila jsem rameny - sama jsem totiž pořádně nevěděla, co to vlastně je. Ale bylo to pěkné a konečně tomu někdo taky věnoval pozornost. Hrdě jsem se napřímila. "To jsem našla! Je moc těžké něco takového najít. Můžu ti to někdy půjčit!" navrhla jsem šťastně, ačkoliv narvat si to na zdaní tlapku bylo dost těžké a absolvovat to znovu by bylo peklo. Ale co bych pro ni neudělala.
Ayshi začala další téma. Spokojeně jsem natočila hlavu na stranu a poslouchala. Věděla jsem předem, že s ní mi slova nikdy nedojdou. Trochu mě sice děsilo, že na sobě měla jakési řetězy, ale nezpochybňovala jsem to. Koneckonců jsem toho tady viděla už spoustu. "Vlastně jo! Celou smečku! Šli po nás nějací oživlí mrtví a museli jsme poskládat disk a bylo to šílenství a mám i jizvu, ale nakonec jsme zvítězili!" vyprávěla jsem zase já. "Byl tam takový divný tvor, Grum se jmenoval! A tomu na konci usekli hlavu, a to bylo vážně nechutný, ale... ale úžasný!" vrtěla jsem ocasem jako zběsilá. Tohle se mi vůbec nepodobalo, ale nevadilo mi to. Vzpomínky, které předtím byly mými nočními můrami, se najednou staly skvělými příběhy na vyprávění.
Nadšeně jsem se usmála, když jsem zjistila, že jsem nebyla jediná, které se stýskalo po rodině. Ayshi totiž vystačila za všechny členy rodiny - vždyť měla ode všeho něco. Najednou ovšem vyskočila na nohy a já nespokojeně zabručela při ztrátě tepla, ale taky jsem se postavila. Překvapeně jsem sledovala dva vlky - nebyl náhodou ten její Fiéros při našem setkání nabručený? Co se mu stalo? Nebo to bylo nějaké kouzlo, které v sobě sestra prostě měla? S hrdelním smíchem jsem poslouchala její přezdívky a zmatené vyprávění, než jsem se bez váhání rozběhla za ní. Doufala jsem, že mě nezavede moc daleko od smečky - ale byla jsem ochotná ji následovat kamkoliv. "A kde je ta chobotnice?!" zavolala jsem mezi smíchem, když jsem ji trochu dohnala. V boku mě píchalo ze všech těch náhlých pohybů a citů, ale milovala jsem to.

//Řeka Tenebrae

Poznala mě. Byla jsem si tím jistá. Sice přistupovala opatrně - až moc opatrně na tu Ayshi, kterou jsem znala, ale nebyla ani o kus méně přítulná. Chtěla jsem ucuknout, když mi olízla tvář, jak jsem na to byla zvyklá, ale svaly mě postupně zrazovaly. I ty v očích - takže jsem musela sklopit hlavu, aby nebyly vidět slzy, které se mi v nich tvořily. "Aysh-" než jsem to stihla doříct, měla za sebou skoro ohnivou čáru a mířila vzhůru. Nakrčila jsem zmateně obočí, ale možná... Jsem si prostě jen pořádně nepamatovala, jak moc trhlá je. Ale v dobrém - tahle trhlost byla dobrá. Milovala jsem ji. Byla divoká a nevypočítatelná, dvě vlastnosti, které mě u ostatních děsily, ale tady... Nevadilo mi to. Smutně - šťastně, no, zmateně jsem popotáhla a znovu se narovnala, když jsem si byla jistá, že brečet nebudu.
Slyšela jsem její nezastavitelný smích snad sotva opustila Život, ale stejně jsem nečekala, že se na mě pověsí. Vydala jsem ze sebe jakýsi skřek a rozplácla se i se sestrou na zádech na zemi. Se sestrou. Rozesmála jsem se jejím nakažlivým smíchem. "Poznávám, jen... Je to překvapení," pousmála jsem se. Jaké štěstí jsem musela mít, aby se moje nejlepší sestra objevila zrovna tady? Nemohla jsem Životu dostatečně poděkovat za to, že mě na ni navedl. Trochu jsem posmutněla, když mi prozradila, že nikdo jiný tu není - ale možná dobře. Vystačili jsme si sami. "Ayshíkuuuu," protáhla jsem podobně jako ona a převalila se na bok, abych se s ní mohla také pořádně pomazlit. "Ayshi, Ayshi, Ayshi, Ayshi," opakovala jsem a lechtala ji čumákem za uchem.
Chvíli jsem zůstala jen tiše ležet a snažila se všechno vstřebat, než jsem si uvědomila, že bych neměla otálet mimo území smečky. Trochu jsem se zamračila. Nechtěla jsem odejít, vždyť jsem ji sotva našla. "Kde jsi se schovávala, ty torpédo? Chyběla jsi mi," přiznala jsem nakonec a rozhodla se svůj odchod oddalovat. Budu se pak muset na něco vymluvit. Nervózně jsem přemýšlela, jak si to u alfáka vyžehlím. Ani rodina mi nedokázala vyhnat úzkost z těla - ale na tom nezáleželo. Hlavně, že jsem ji měla u sebe - cítila ji, její teplo - viděla ji, prostě... Tam byla. Dokonce jsem úplně zapomněla na ty dva vedle nás. Na ničem jiném nezáleželo.

//Život

Znovu kompletně strhaná jsem se vrátila zpět do kopců. Málem jsem začala líbat zem, ale byla jsem moc unavená i na to. No, to nebyl moc prospěšný odpočinek. Povzdychla jsem si. Vlastně se mi po Životu začalo hned stýskat. Vážně byl hodný. A necítila jsem se u něj špatně - přitom jakmile jsem opustila jeho území, všechny nejistoty a úzkosti se vrátily. Takhle nemysli. Napomenula jsem se a raději pokračovala dál.
Chtěla jsem se vrátit do Borůvkového lesa, ale pomalu se mi pod kůži dostávalo všechno, co mi vlk na kopci prozradil. Ayshi. Je tady. Hned tady. Někde kolem. Připomněla jsem si a zastavila všechny své pohyby. Zavětřila jsem ve vzduchu a poznala jeden pach - toho vlka, kterého jsem potkala na svých toulkách Gallireou. Nevzpomněla jsem si na jeho jméno, ale matně jsem si pamatovala, že nebyl moc příjemný. Pak tu byl Aithér, který alespoň trochu vyvažoval přítomnost toho druhého. A pak... Měl pravdu. Uvědomila jsem si. Cítila jsem sebe - ale přitom jsem to vůbec nebyla já.
Opatrně jsem se zase dala do kroku, tentokrát jsem ovšem schválně následovala pachy vlků. Představa mluvení se skoro cizími - představa setkání s někým, koho jsem celý život neviděla a netušila jsem, jak se změnil, mi vehnala do žil úzkost, která se mi nepříjemně plazila po zádech. Trochu jsem sebou ošila a skoro bez dechu se objevila v zorném poli všech přítomných. Nedávala jsem najevo, že Ayshi znám. Chtěla jsem si být jistá, že zná ona mě. "Ahoj Aithy," pozdravila jsem místo toho známého vlka a jemně se usmála. Obrátila jsem pohled na druhého vlka, jehož jméno už jsem někde vypustila. Kývla jsem na pozdrav, a to samé jsem opakovala i s Ayshi. Nedej nic najevo. Připomněla jsem si a nejistě se na vlčici usmála.

//Narrské kopce

Se vzlykem jsem se vyšplhala o poslední metr výš a konečně padla k zemi. Nakonec jsem se nerozbrečela, ale měla jsem k tomu velmi blízko. Nebyla jsem smutná, ale naprosto a totálně vyčerpaná. Usnu… Jen na chviličku… To nebude vadit. Napadlo mě. Snažila jsem se té myšlence bránit, ale i mozek mi začínal vypovídat službu. Jen na chvíli. Potvrdila jsem si a zůstala ležet v rozpláclé poloze. Zapadající sluníčko mě hřálo do zavřených očí a všechno napomáhalo spánku, aby mě sevřel ve svých spárech. Už nebylo úniku.

Na čenichu mě polechtaly stejné paprsky, které mě předtím ukolébaly ke spánku. První, na co jsem pomyslela, když jsem si uvědomila, že jsem vzhůru, bylo, jestli se mi chce domů. Musím se vrátit domů. Nemůžu tu zůstat. Ujistila jsem se a zkusila se zvednout, i když jsem chtěla ještě chvíli zůstat odpočívat – ale musela jsem zkusit, jestli mě tlapky stále poslouchaly, i když jsem usnula u Života. Všechno se zdálo v pořádku, udělala jsem pár koleček, zatáček a nikdy jsem s tím neměla problém. No, to by šlo. Pousmála jsem se. Vzhledem ke světle jsem nemohla spát déle, než hodinu, ale i to mi dodalo dostatečné množství energie k tomu, abych byla připravená na setkání se zdejšími podivíny a následně na tu štreku zpátky dolů. Poskočila jsem si a s úsměvem se vydala hlouběji do území.
"Jsem zpátky!" zaječela jsem nadšeně a začala se trochu smát. Možná jsem byla celou cestu sem nejistá, a tak trochu i skleslá, ale nešlo zůstat ve špatné náladě, když jste šli na návštěvu k Životu. Žádnou odpověď jsem nedostala, ale nebála jsem se toho. Už jsem věděla, že se to milé trdlo ukazuje, kdy chce, a taky jsem věděla, že už dávno předtím, než jsem sem došla, věděl, že jsem na cestě. Na jednu stranu mě to trochu děsilo, ale na druhou stranu to bylo přesně to, co jsem chtěla u všech vlků. Nemusela jsem moc mluvit – Život vždycky věděl, co mám na srdci, věděl, jak se cítím a… Ve skutečnosti to bylo ideální místo, kde strávit zbytek života. Ne. Napomenula jsem se rázně a zavrtěla hlavou. Na to jsem měla času dost, vždyť jsem sotva přišla.
Pokračovala jsem hlouběji a hlouběji a toužila si v hlavě znovu přehrát svůj plán, jakým jsem chtěla Život uvítat, ale věděla jsem, že uměl číst myšlenky. Odmítala jsem se nechat tak trapně prozradit. Místo toho jsem se začala jeho společnosti dožadovat, abych už to v sobě nemusela dusit dlouho. Bylo to naprosto proti mé povaze a všechno se ve mně pralo, ale tohle místo… Mělo prostě zvláštní účinek. "Prosím, chci ti toho tolik říct!" zavolala jsem a zavrtěla ocasem, když se něco v okolí šustlo. Ušklíbla jsem se a v očích mi zajiskřilo. Už jsem věděla, co na toho starého chlapíka působilo. "A dnes tu s tebou zůstanu déle. Slibuju," dodala jsem. Pečlivě jsem volila, co vlastně říkám, protože jsem vážně nestála o to zůstat tu navždycky pouze s Životem. Byl to sice ráj na zemi, ale… Možná by mi to i chybělo. Utrpení a tak. Bylo to divné, ale nechtěla jsem o to přijít.
"Wizku, tak rád tě vidím!" ozvalo se nakonec, jako by o mně vlastně vůbec nevěděl od té doby, co jsem se to tu rozhodla zalomit. Protočila jsem pobaveně oči a začala se rozhlížet, abych našla zdroj hlasu. Stál kousek po mé levici a vrtěl ocasem stejně natěšeně, jako já. Přiklusala jsem blíže a posadila se, rozhodnutá začít ihned povídat. Nějaký můj rozvrh toho, co jsem chtěla říct, šel úplně k čertu. "Chybí ti dotek," poznamenal vlk klidným hlasem. Zmateně jsem přimhouřila oči. Úplně jsem zapomněla, že ví i to, co já pořádně ne. "Co?" zeptala jsem se překvapeně, načež jsem si přehrála jeho slova v hlavě znovu. "No, jo, možná," zavrtěla jsem hlavou, abych jeho poznámku odbyla a mohla pokračovat v tom, co jsem chtěla říct. Než jsem to ovšem stačila udělat, vzaly mě jeho tlapky nad rameny a pod krkem ve vřelém objetí. "Cože? Ne!" namítla jsem s hravostí v hlase a snažila se z jeho sevření vymanit, ale Život se mě držel pevně, ať jsem dělala, co jsem dělala, takže jsem to nakonec vzdala. "No fajn," vzdychla jsem si a nejistě se k němu trochu přitulila. No, to by šlo. Schválila jsem si to nakonec.
"Čím jsi to prošla, Wizku? Cítím z tebe něco jiného," zeptal se mě a jako by chtěl svá slova potvrdit, přičichl si k mojí hlavě. Opatrně mě pustil, ale neoddálil se ani o píď a nechal mě zabořenou v jeho huňaté srsti. Pokrčila jsem rameny a začala se culit od ucha k uchu. "No… našla jsem někoho dost zajímavého," začala jsem nejistě a cítila, jak Životu vibruje tělo od jemného smíchu. "Ty to víš, že jo?" zasmála jsem se. "Že já vůbec mluvím!" pokárala jsem ho naoko, ale místo naštvání jsem zaplula snad ještě hlouběji do jeho krku. "Pokračuj, rád tě poslouchám," pokrčil rameny. Spokojeně jsem se zazubila a nechala lichotku, aby mi polechtala ego.
"No, je tu někdo zajímavý. Jako když se ti někdo líbí, víš? Ale… no, je to vlčice. A to je divný, není? Protože takhle to nefunguje. Ale na druhou stranu to není ani špatný. Nebo jo? Já nevím, ale Blueberry taky říkal, že se mu líbil samec. Takže je to asi normální ale… Nevím. A Taky má kamarádku… Kamaráda? No, je tu ještě Makadi, který je vlastně samec ale vlastně samice. Mám pocit, že se svět zbláznil," zhluboka jsem se nadechla, abych mohla pokračovat. Byla jsem ráda, že mě Život poslouchal bez sebemenšího vyrušení. "Ale hlavní je ta vlčice. Jmenuje se Lilith. Krásné jméno, viď? Žárlím," zasmála jsem se a dostala jsem tichý smích i od vlka. "A… je nádherná… Taková šedohnědá – dokonalá kombinace. A také ovládá vodu. Oh!" napadlo mě najednou uprostřed vyprávění. Život vedle mě trochu zpozorněl. "Mohl bys jí tu vodu naplnit ty? Smrt není moc hodná," vlk se začal nahlas smát. "ale Lilith magie celkem zaujala. Určitě by chtěla ji umět ovládat jako já!" zavrtěla jsem ocasem. Život naklonil hlavu na stranu, jako by přemýšlel.
"Říkal jsem si, že z tebe cítím sestru, ale… Já takovou možnost nemám," sdělil mi a já smutně svěsila hlavu. "Ale! Mohu tvým kamarádkám nadělit něco do vlastností. Samozřejmě za menší úplatek," zazubil se šibalsky a já pobaveně přimhouřila oči. A bylo to tady – vyjednávání.
"Kolik?"
"Patnáct,"
S úsměvem jsem pečlivě napočítala přesný počet kamínků a přisunula je k němu. V mžiku byly pryč, až jsem se musela zasmát. I Život byl jen prostý vlk. Nenápadně jsem mu podsunula další kamínky. "Všechny si něco zaslouží," vysvětlila jsem a vlkovi jako by se v očích objevila nová jiskra. "Tenhle svět si tě nezaslouží," odpověděl prostě a já svěsila hlavu rudou skoro jako rajče. "Každopádně," odkašlala jsem si s nejistým smíchem, abych jeho poznámku zamluvila. "Ona je… Je jiná. Asi mi nevěří a někdy to není úplně ono – nezná mě a takový ty věci, ale… Já si moc vlků k tělu nepouštím a spíš se je snažím držet dál – ale to u ní nechci, chápeš? Je to… všechno mi obrací naruby. A měla bych být naštvaná, ale nemůžu. A na cokoliv pomyslím, vždycky skončím u ní. A za to bych taky měla být naštvaná, ale… ale…," Život mě jedním mlasknutím zastavil. S tázavým obličejem jsem obrátila pohled vzhůru a snažila se mu dohlédnout do očí, ale jeho srst byla moc pohodlná na to, abych se doopravdy zvedla.
"A takhle to ještě pár dní, týdnů, měsíců – možná let bude. A když budeš trpělivá a říkat správné věci, možná si i její srdce najde cestu k tomu tvému. A možná také ne, a tady nesmíš zapomenout, že nebude jediná. Taky se neboj, je v pořádku, že se ti líbí vlčice. Copak můžeš někdy poručit vlastnímu srdci? Ani já nedokáži ovládat lásku. A nemůžu ti ani moc pomoct. Láska je tajemná věc, Wizku, tajemná pro nás všechny a pro všechno kolem. Láska má vlastní svět a pokud jí zkřížíš cestu, nemůže to skončit dobře. Většina vlků má za to, že láska znamená život, ale já osobně si myslím, že má blíže ke Smrti," svěřil se. Pomalu jsem přikývla a snažila se vstřebat všechno, co mi právě řekl. Raději jsem minula tu část o tom, že by moje city nemusela oplácet. To bych asi raději skočila z toho příšerného kopce tady.
"Ovšem, Wizku," začal Život znovu, aby si získal zpět moji pozornost. "Lilith ti dodala i sílu mluvit. Je to kouzelné, co s námi ta moc dělá. Když se musíš o něco prát, automaticky se pereš i se vším ostatním. Jen si zkus s někým promluvit. Všechno je teď většinou jen v tvé hlavě. Jsem na tebe pyšný," prozradil mi s doopravdovým hrdým úsměvem a mě neunikla myšlenka, že Život je tu pro všechny jako takový táta. Jemně jsem přikývla, i když jsem si vůbec nebyla jistá, jestli má pravdu. Ale… Mohla jsem to zkusit. Musela jsem. "Všechno bylo snadnější, když jsem byla malá," postěžovala jsem si se zabručením a zabořila čenich hluboko do jeho srsti.
"A to mi otevírá další kapitolu!" spustil najednou s novou energií. Překvapeně jsem se na něj podívala a čekala, co z něj vypadne tentokrát. "Už pár dní tu cítím tvůj pach – a přesto tak odlišný. Pojí tě s ním to největší pouto," věnoval mi snad ten největší úsměv na světě. "Sourozenectví…" ukončil to a já měla pocit, že jsem dostala infarkt. Mozek mi začal šrotovat na plné obrátky. Shadow? Asu? Ayshi? Nickolas? "Ta třetí," zazubil se vševědoucně Život. Udělalo se mi trochu nevolno a měla jsem pocit, že to tu zase zalomím, ale nakonec jsem to ustála. Ayshi. Byla v Galliree. Ayshi – moje Ayshi.
"Musím jít!" vydechla jsem skoro bez hlasu a okamžitě se zvedla a v rámci dvou sekund už stála pět metrů od Života, než jsem se otočila a viděla jeho smutný, spíš zklamaný výraz. No dop… Uniklo mi zakňučení a párkrát jsem obrátila hlavu k odchodu a zpět k vlkovi. "Neodcházej. Můžu ti sem Lilith nalákat. A Ayshi je hned pod kopcem! A máš mě ráda, a já tebe. Budeme tu moct zůstat spolu a mazlit se až do konce věků," povzbuzoval mě. Vzpomněla jsem si na naše poslední setkání a uvědomila si, že to zkoušel i minule, což moje nutkání vrátit se k němu trochu potlačilo – ale ne úplně. Ne, ne, ne, ne, otoč se! Napomínala jsem se, ale svaly jako by mě neposlouchaly a zůstala jsem stát na místě. Pak jsem si ovšem vzpomněla na svůj původní důvod, proč jsem sem přišla, a také jsem si v hlavě vytvořila rychlý plán, který jsem se snažila nepouštět do mysli, aby ho nemohl vyčíst.
"Tak ještě chvíli," vzdychla jsem a Život se zase usmál a zavrtěl ocasem, ale já už neudělala ani krok k němu, i když mi chyběla jeho hebká srst a teplo, které jsem od nikoho jiného nedostávala. Přestaň. Napomenula jsem se. "Chtěla bych odznaky. Takové ty… co mají vlci podle své magie. Jako Blueberry, něco pěkného… A ty jsi taková módní ikona. Nechceš mi něco navrhnout?" zamumlala jsem rychle a přikutálela k němu další sumu šutrů, tentokrát těch méně vzácných. Přidala jsem k tomu ovšem kytky, neboť jsem věděla, že je má obzvlášť rád a doufala jsem, že mě nechá jít. "Jako královna," zašeptal Život skoro pro sebe. Chtěla jsem se ho zeptat, co tím myslel, ale vypadal zaujatý novým pokladem, takže jsem se rozhodla vzít situaci do vlastních tlapek. Zdrhej. Ty. Idiote. Řvala jsem v mysli na svoje svaly, zavřela pevně oči a naslepo se rozběhla územím. Bylo mi jasné, že za mnou Život neběží – ale cítila jsem jeho magii, která mě táhla zpět, plazila se mi po tlapkách a jako by mě zpomalovala, ale použila jsem proti vlkovi jeho vlastní zbraň – vlastnosti, které mi nadělil, rychlost, která mě včas dostala přes hranici jeho území zpět do bezpečí kopců.

//Narrské kopce

---------------------------------------------------

OBJEDNÁVKA
ID - B01 – naceněno Nox, Sav už to má a hodí to hladovým kreslířům, takže domluveno - 40 kytiček a 270 oblázků

V03/Makadi/Taktika lovu/1 – 15 drahokamů
V03/Lilith/Rychlost/2 – 30 drahokamů
V03/Styx/Taktika lovu/1 – 15 drahokamů

Celkem – 60 drahokamů, 40 kytiček, 270 oblázků, po 20% slevě kterou u Života mám to bude 48 drahokamů (safírů), 32 kytiček (vlčí máky) a 216 oblázků.

V úkrytu mi z použitého zůstane 1 safír, 10 vlčích máků a 87 oblázků.

//Řeka Tenebrae

Trochu jsem sebou ošila, když jsem ucítila pachy vlků. Držela jsem se co nejdál od jejich zdroje a pokračovala svojí klidnou cestou. Kopec se pomalu začínal zvedat a já už měla vyplazený jazyk jako přípravu na těžké oddychování. Tohle mě jednou zabije. Pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou. Kolena mě, sotva šlo do tuhého, už začínala bolet, ale připisovala jsem to hlavně velké únavě. Počítala jsem s tím, že to bude těžší, ale netušila jsem, že až takhle. Možná mu vážně nabídnu, aby se přestěhoval. Všem by tak ulehčil život. Pousmála jsem se a poskočila, abych si ušetřila vzácné kroky.
Takže... Mu řeknu, že bych chtěla nějaké barevné odznaky. Ale jaké... Asi by mi mohl něco navrhnout, to bych mu také měla říct. A taky se mu musím omluvit, dřív, než si vzpomene, jak jsem odešla minule. A zkusím to okecat novým přívěskem. Trochu natěšeněji jsem mrkla na cetku, která se mi jemně posouvala dolů a nahoru po zadní tlapce. A možná bych si mohla vykecat nějakou slevu. Nebo radši ne. Čím méně mluvení, tím lepší. A musím se držet u kraje, abych tam nezůstala na věky. To půjde. Přikývla jsem a nadobro se upsala nejvyššímu vrcholku.

//Vrchol Narrských kopců

//Ohnivé jezero přes Kopretinovou louku

Začala jsem pociťovat únavu ve všech svalech, ale už jsem se rozhodla to vydržet. Zbývalo mi jen dojít do kopců a pak nekonečná štreka nahoru, kterou si ten Život tedy mohl odpustit. Budu mu to muset vytknout. Třeba se přestěhuje, kdybych mu řekla, že tam s ním zůstanu. Ušklíbla jsem se nad svým chabým smyslem pro humor a unaveně si zívla. Už jen chvíli Wizku, už jen chvíli. Uklidňovala jsem se a loudavým krokem pokračovala podél řeky, která mě měla zavést až na místo mého cíle. Doufala jsem, že už mě nikdo nevyruší - neměla jsem na nikoho náladu. V hlavě jsem si místo toho chystala otázky, které bych mohla Životu porušit - a taky jsem si skládala, jak ho požádám o nějaké pěkné odznaky. Už jsem to chtěla mít z krku - dávno jsem pochopila, že zdejší božstvo mě děsí a Borůvkáč je jediné místo, kde jsem byla ráda. Dokonce i ten pocit utlačování mezi tolika vlky mi najednou scházel, a čím blíž jsem byla kopcům, tím horší to bylo.

//Narrské kopce

//Řeka Midiam přes Středozemní pláň

Opustila jsem louku, kde jsem se pár oklepáním stihla usušit. Vypadala jsem jako jedna velká koule chlupů, ale pro jednou mi to nevadilo. Konečně jsem umyla všechnu špínu a vypadala jsem zase trochu jako elegantní vlčice. Zbavila jsem se všech kostí, které mi po zimě čouhaly z těla, neměla jsem hlad - sice jsem byla unavená, ale spánek u Života nemohl být problém. Nebo jo? Zeptat jsem se na to zrovna jeho nemohla a cizince jsem odchytávat nehodlala, takže jsem to prostě musela risknout. Nemohlo být tak těžké odejít, i když to bylo lákavé. Nebyla jsem snadno ovlivnitelný vlk. Snad. Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, že jsem si v ničem nebyla jistá, ale za něco se prostě muselo platit - i když to bylo víc, než jsem si dle mého zasloužila. Raději jsem rychle obešla jezero a pokračovala podél řeky. Už jsem to tu začala poznávat - prošla jsem tahle území několikrát, když se ze mě stal kostlivlk. Zazubila jsem se. Už to byla nějaká doba a konečně jsem nad tím mohla přemýšlet jako nad zábavnou vzpomínkou. Alespoň něco odlákalo moji pozornost od problému jménem Život.

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

//Borůvkový les přes Vyhlídku

Jakmile jsem opustila Borůvkový les, začala jsem svého rozhodnutí litovat. Co kdyby se mi odznaky totiž nelíbily? Ale to byl ten nejmenší problém, koneckonců jsem na ně nemusela koukat. Vzpomněla jsem si, jak jsem od Života unikla posledně a i když to bylo tisíckrát lepší než setkání se Smrtí, nechtěla jsem ho vidět. Nebo možná chtěla, ale měla jsem obavy, které zhoršovaly moji úzkost natolik, že jsem jen stěží a nepravidelně dýchala. Co když bude naštvaný a bude se chovat stejně jako Smrt? Nebo možná ještě hůř. Nebo... Jsem nad tím prostě moc přemýšlela. Život byl ten nejmilejší vlk na světě a jeho cílem očividně bylo, aby tam všichni zůstali nadobro, takže jsem pochybovala o tom, že by mi můj únik připomínal. Ale co kdyby?
Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a pokračovala přes řeku. Nadšeně jsem se ponořila do vody, která byla sice studená, ale připomínala mi léto protože... Jsem do ní prostě vlézt mohla, žádný led a nástrahy. Prostě jen voda a teplý vzduch. Takže modré odznaky? Napadlo mě s úsměvem, i když tahle nová energie strach nepotlačila. Ale nemohla jsem mít strach ze všeho. Bude to v pořádku.

//Ohnivé jezero přes Středozemní pláň