Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zmateně jsem se zamračila, když jako další krok zvolila ironii. Byla ovšem mnohem průhlednější než Duncanovo dlouhé rozjímání, takže jsem si z toho nic nedělala. Někteří takoví jsou. Navíc měla plné právo ji použít. Nebo ne? Frustrovaně jsem vydechla. V hlavě jsem měla bordel a napůl jsem stále byla v oblacích a přemýšlela, co jsem mohla udělat jinak. Kdyby neexistovalo přemýšlení, už bych se z jejího odmítnutí dávno zotavila. "Občas," přikývla jsem s jemným úsměvem. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo - možná už jsem prostě byla moc vyčerpaná, možná za to znovu mohla představivost. Z nepřátel láska, ne? Trochu těžší cesta, ale mnohem lepší. Jsme vůbec nepřátelé? Zavrtěla jsem hlavou. Musela bych s ní hodit o strom, abych začala zase přemýšlet normálně. Takhle jsem se alespoň snažila soustředit na hledání vlčete a ne na pach, který se stále držel trochu za mnou.
"Klidně," odpověděla jsem s trochu milejším hlasem. Uvědomila jsem si, že zase mluvím jako trotl - minimálně a jednoslovně, ale bylo mi to jedno. Taková jsem... Neměla by se s tím smířit? Ale... Neměla bych se přizpůsobit já jí? Nechápala jsem to. Pořád jsem byla skleslá z jejích slov a stejně se mi v hlavě míchaly myšlenky na ni s myšlenkami o tom, jak blbá vlastně jsem. Bolestivá kombinace. "Tati?" zavolala jsem nejistě. Styděla jsem se před druhými křičet, zvlášť před někým, koho bych nejraději viděla po svém boku. Začala jsem tak trochu neochotně hrabat v keřích, které byly její tak oblíbenou schovkou.

Pokračovala jsem v hledání Tati a snažila se přítomnost druhé vlčice co nejvíce vypustit. Nechtěla jsem, aby odešla. Pořád mě k ní něco táhlo, pořád mi bušilo srdce napoplach, když jsem o ní zavadila pohledem - ale potřebovala jsem čas. Většinou vlci přišli a odešli a já měla čas zpytovat svědomí nad svými slovy a činy, jenže teď jsme byly zavřené na území smečky a já se nemohla jen tak někam zašít. Taky by to asi nepůsobilo moc pěkně, a ještě by si myslela, že trucuju a nutím jí do té hloupé hry. Vždyť je hloupá... Jenom tam honíme jeden druhého a nic se neděje. Pokrčila jsem rameny a přikývla hlavou, abych si svoje tvrzení potvrdila. A jiné hry taky. Při schovce se třeba jenom schováváš jako idiot a ještě se něco může stát... Je to hloupost. Pro vlčata. Zaslechla jsem mezi myšlenkami hlas Lilith, ale neodpovídala jsem. Držela jsem se na zemi jen poslední tlapou a mezitím se zoufale snažila napojit na sny, které byly mojí jedinou záchranou - jenže mysl jsem měla nepříjemně zastíněnou a tak jsem musela zůstat v realitě. Nenávidím realitu.
Pomalu jsem se zastavila a otočila hlavu, když se mi začala šedivohnědá vlčice omlouvat. Uteč. Pobízely mě svaly a úzkost mi stahovala hrdlo do té úrovně, kdy se mi jen ztěžka dýchalo. Svět kolem se rozpouštěl a zase dával dohromady a ve finále jsem skoro nevěděla, kde jsem - jen jsem věděla, že musím odpovědět a vypadat normálně. "Já jsem v pohodě, proč se omlouváš?" zavrtěla jsem nechápavě hlavou, ačkoliv odměnu za herečku roku bych rozhodně nedostala. Chtěla jsem něco dodat na svoji obranu - třeba, že jen doopravdy potřebuji najít to proklaté vlče, jenže už jsem neměla sílu znovu otevírat tlamu. Blbko.

Přikývla jsem a zavrtěla ocasem v očekávání první kladné odezvy, jenže... Žádnou jsem nedostala. Vlastně mi její slova projela rankami na srdci - které se sice na chvíli zalepily po rozhovoru s Blueberrym, ale teď byly znovu otevřeny. A bolely. Zklamaně jsem stáhla tlapku zpátky a tělem mi začala proudit úzkost, strach, smutek - spoustu negativních emocí. Musela jsem párkrát zamrkat, abych zabránila práci slzných kanálků. Cítila jsem bolestivý knedlík v krku a pro jistotu jsem nic neříkala, neboť jsem věděla, že by pak všechno mrkání bylo k ničemu. Krávo. Napomenula jsem se a alespoň pokrčila rameny.
Najednou jsem byla stejně unavená, jako předtím. Neměla jsem sebemenší chuť na něco hrát. Je to dětinské. Proč bych si měla na něco hrát? Proč sis chtěla na něco hrát? Proč jsi se otvírala? Zvedla jsem se ze své pozice u keře a raději se začala rozhlížet po malé Tati. Chtěla jsem Lilith ignorovat třeba do konce světa, ale to na tom bylo snad to nejhorší. Všechno, co jsem cítila předtím, tam pořád bylo a bolestivě se míchalo s negativními emocemi. Ale co s tím. Stejně tě nebude mít nikdy ráda. Navíc je divný mít ráda stejný pohlaví. A ty nejsi žádná krása. Vlastně tu ani nemusíš bejt. Jedna pečovatelka už tu je. A ve finále jsi pořád postradatelná. Po-stra-da-tel-ná. Ale ty tu budeš, protože si zbabělec a nic si neuděláš. Zbabělec. A slaboch. Vždyť si jen nechce hrát a ty se tu hned hroutíš. Je ti to k něčemu? Bude si myslet, že si magor - ouvej, ty vlastně jsi. Proč že tu vlastně ještě otravuješ? Všem by bylo líp bez přítěže, kterou představuješ ty. Nic neumíš. Akorát otravovat a ztrapňovat se.
Nejistě jsem si odkašlala, abych se alespoň z části zbavila knedlíku v krku. "Musím ji najít," vzdychla jsem. Možná to vypadalo, jako že se mi do hledání moc neche, ale ve skutečnosti jsem ji toužila najít víc než kdy jindy a použít ji jako brečící polštář. Zavětřila jsem ve vzduchu a vydala se směrem, kterým mě její pach vedl. Počítala jsem s tím, že budu zase muset prozkoumávat nějaké křoví. Mezitím jsem se snažila vymyslet nějaké téma na konverzaci, protože ticho bylo najednou tisíckrát nesnesitelnější. Z hrdla mi unikl samostatný přidušený vzlyk a och bože, nikdy jsem netoužila víc začít jen tak řvát. K čemu ti tohle je? Zavrtěla jsem hlavou a otočila se, abych zkontrolovala, zda mě vlčice následuje - a taky abych bolest snad ještě prohloubila.

Přikývla jsem trochu nejistě hlavou. Dávalo moje vysvětlování smysl, ne? Přeci jí nebudu vážně obětovat životy. Netušila jsem, odkud Lilith pocházela - a nejspíš o tom ani mluvit nechtěla, ale začínala jsem se trochu bát. Přišlo mi, že její minulost by byl skvělý námět na strašidelnou historku uprostřed noci. Prozatím jsem se ale rozhodla to neřešit, hlavně pro mé dobro. Nechtěla jsem si jí znepřátelit zbytečným vyptáváním. Potřebovala jsem si její důvěru získat, ne s ní třísknout o zem.
Příležitosti získat nějakou důvěru se mi dostávalo velmi podivným způsobem. Stáhla jsem nabízenou tlapu zase zpátky a trochu se pousmála. Vlastně mi ta její nevědomost přišla asi nejroztomilejší, i když to ještě prohlubovalo moji zvědavost. Dobře jsem si musela rozmyslet, co jí řeknu. Netušila jsem, jak mě v tu chvíli viděla. Jako blázna? Masochistu? Členku sekty? Chtěla jsem vědět, co se vlčici honí hlavou, ale měla kolem sebe až moc tlusté zdi. I ty se dají zbořit. Zavrtěla jsem ocasem a znovu se usmála.
"Ty mě plácneš a já vás začnu honit," začala jsem nejistě. Nebyla jsem zvyklá takhle mluvit s dospělými a bylo to nanejvýš podivné. "Pak plácnu třeba znovu tebe a honíš ty," pokračovala jsem. Snažila jsem se, aby to Lilith pochopila co nejdříve - a snad se i přidala. "Takhle ta hra funguje," pousmála jsem se. Najednou jsem si nebyla jistá, že to byla taková sranda - ale občas ty pády při tom stály za to. Znovu jsem zvedla tlapku a natáhla ji dopředu, aby mi ji mohla Lilith třeba zlomit, kdyby to nepochopila.

Musela jsem se zamyslet, než jsem Lilith odpověděla. Nikdy jsem o vzácných kamínkách a všech možných jiných drobnostech nepřemýšlela jako o obětinách. Někdo to tak mohl vzít, ale pro mě to bylo naprosto normální. Vždyť... Něco za něco, ne? A nebylo to tak, že bychom Smrti či Životu házeli vlky, abychom měli další rok normální počasí. I když bych klidně někoho obětovala, aby další zima nebyla tak hrozná. Problesklo mi hlavou, ale radši jsem to rychle zapomněla. Počasí tu nebylo ovládáno magií. Nebo snad ano? Odpověď jsem nevěděla a zapsala si to na lístek otázek, které příště jednomu z těch bytostí položit. Každopádně jsem se rozhodla žít prozatím v domnění, že lze získat pouze něco pro sebe. Zavrtěla jsem tak na její otázku hlavou. "Ne," odpověděla jsem sebejistě. "Jen jí dáš kamínky nebo něco jiného - vzácného - co tu občas někde najdeš," prozradila jsem a radši vynechala tu část, kdy se kamínky většinou objeví až v momentě, kdy prožijete trauma při záchraně světa před nějakými polorozpadlými mrtvolami.
Naklonila jsem hlavu na stranu, když Tati trochu nepříjemně napomenula - ale nic jsem neříkala. Věděla jsem, že vlčata potřebovala občas i tvrdou tlapu, a tu měla z pečovatelského hlediska spíš Aranel, takže jsem je nechala, ať si to spolu vyřeší. Akorát to přiživilo moji domněnku, že bychom byli nerozlučný pár. Ta myšlenka mi znovu zaplnila tělo euforií smíchanou s úzkostí a já zase nevěděla, jestli ten pocit miluju, nebo nesnáším. Naštěstí jsem nad tím nemusela dlouze přemýšlet a pozornost se přenesla na mě. Byla jsem nadšená, že tentokrát moje nabídka nebyla odmítnuta - a vypadalo to, že se Lilith o zdejší zvláštnosti doopravdy zajímala. "Doporučuju nejdřív Život," uchechtla jsem se nervózně, ale neříkala jsem jí, jak umí být Smrt zákeřná. Koneckonců mnohé prozrazovalo už jen to jméno a můj nejistý hlas, když jsem o ní mluvila.
Za chvíli už jsem ležela v křoví a snažila se z něho vysoukat. Snažila jsem se zadržet smích nad vlastním pádem, ale občas mi něco uniklo. Musela jsem trhnout krkem abych se dostala ven - a vytrhla si tak pár chlupů, ale nevadilo mi to. Byl to risk hry. Trhla jsem hlavou k Lilith, která se až nebezpečně přiblížila. Rychle jsem uskočila na opačnou stranu, abych znovu neskončila v kořví a chystala se v záchvatu hry křičet a běžet pryč, ale pak jsem i uvědomila, že vlčice vůbec nevypadá, jako by se mě chystala zmlátit a utíkat pryč ode mě. Naklonila jsem nechápavě hlavu do strany. Neříkala, že umí běhat? Myslela jsem si, že chápe, kam tím Tati mířila - ale opět jsem se spletla. Bylo to divný a neuvěřitelný, ale v ten moment jsem se zamilovala už asi podesáté. "Plácni mě a utíkej," poradila jsem jí a natáhla dobrovolně tlapku dopředu.

Pobaveně jsem uhnula hlavu, když to vypadalo, že mi Tati strčí její tlapu snad až do krku. Netušila jsem, jestli lze vodu ohřívat, ale nepočítala jsem s tím - ačkoliv by to mohlo být občas dost výhodné. "V létě možná," uchechtla jsem se nakonec a kývla hlavou k vodě, aby se nebála a svoje zabahněné tlapky tam strčila. Byla jsem připravená ji kdykoliv vytáhnout, kdyby tam zahučela.
Ani jedna o Smrti nevěděla. Přála jsem jim to - i když jsem teď uměla dost věcí, to setkání bych nejraději zapomněla. Nervózně jsem si odkašlala, než jsem začala mluvit. Musela jsem pro ně znít jako úplný blázen. Jak jsem tomu uvěřila já? Zavrtěla jsem hlavou. Skočila bych na kdejakou lež, i když se mi ten fakt hnusil. "Smrt je vlčice," vysvětlila jsem. "Taková zelená... A hubená... No, nevypadá moc živě," zasmála jsem se nervózně. Snažila jsem se to pro ně udělat co nejjednodušší, abych to nemusela opakovat. Už jen myšlenka na ni mi naháněla husí kůži. "Žije v takové zřícenině víc na severu. Můžu vás tam někdy zavést," nabídla jsem se, ale můj pohled jasně naznačoval, že bych to nedoporučovala. Rozhodla jsem se pro jistotu zmínit i Život. "Život je taky vlk, rozhodně milejší... Ten žije zase víc na jihu," dovysvětlila jsem a schválně si protáhla tlapky. Už dlouho jsem nevyzkoušela dovednosti na jejich maximum. Sice jsem se nerada hrnula do náhodných věcí, ale chtělo to zase nějakou akci. Něco, co by mě vychýlilo ze stereotypu - i když o to už se z části postarala Lilith.
"Můžeš si ho někam schovat a vrátit se později," odpověděla jsem Tati s pokrčením ramen. "Třeba tady u tůňky, tady se nic neztratí," pousmála jsem se. Tůňka byla malá a z lesa trochu vyčnívala, takže jsem pochybovala, že by svůj poklad tak snadno ztratila, pokud by nebyla úplně na hlavu. Což bylo to poslední, co ta malá potvůrka byla.
Musela jsem zadržet smích, když se bláto rozletělo do všech stran a Tati nechala Lilith menší tetování. Chvíli jsem ještě seděla, než jsem si uvědomila, že vlastně hrajeme. S dušeným vyjeknutím jsem se zvedla a vydala se na druhou stranu, než běžela Tati - nějak mi nedošlo, že mě brzy zastaví hranice. Není tohle ideální? Určitě někde zakopne a pak spadne a srazí mě a pak budeme spolu a pak... Než jsem si stihla dosnít svůj sen, už jsem letěla po čumáku někam do křoví.

Odpověď na moji otázku mě překvapila. Nikdy? Jakože vůbec? A co jako vlče? Neuměla jsem si takový život představit. Možná neměla sourozence? Ale co v tom případě dělali její rodiče? Najednou mi bylo Lilith neuvěřitelně líto, i když hraní k životu potřeba nebylo. Byla jsem hrdá na to, že můžu být první, kdo ji do takového světa zasvětí. Chtěla jsem začít vyprávět, jako by byla hra úplně jiná dimenze, ale padla otázka na moji magii. Pokrčila jsem rameny. "Smrt mi pomohla magii vylepšit," prozradila jsem. "A teď už to prostě... jde," dodala jsem nejistě. Sama jsem nevěděla, jak to dělám. Prostě jsem se soustředila a něco udělala - a podle toho taky pak padala spánkem nebo pokračovala ve skotačení. "Chce za to tohle," zakončila jsem to a ukázala na kamínky, které si Tati tak pečlivě střežila. Sama jsem měla těhle vzácností až moc, ale že by se mi na zříceninu chtělo znovu lozit... To sotva.
Bylo mi prozrazeno, že žádná z nich nezná zajímavé hry. Povytáhla jsem obočí. A co třeba schovka? To tu všichni žijou s dinosaurama? Pousmála jsem se, ale i tak zavrtěla ocasem. "Jasně, že běhat umím," vlastně jsem uměla běhat až moc rychle a úmyslné zpomalování mě zabíjelo, ale byla jsem ochotná to tentokrát vydržet. Pořád jsem přeci jen chtěla Lilith něčím zaujmout - i kdyby to byla práce chůvy.

Přikývla jsem na její odpověď, i když jsem nevěděla, co si z toho mám vyložit. Mohla to považovat za normální odpověď, nebo se také snažila svému domovu z nějakého důvodu vyhýbat. Začínala jsem se o ní zajímat snad ještě více, než předtím. Utekla snad odněkud? Napadlo mě. Mohlo za tím být něco tajemného, nebo ji taky rodina nějakým způsobem mohla zradit. Bylo tolik možností a mohla jsem položit tolik otázek, ale neudělala jsem to. Tušila jsem, že tahle odpověď uzavřela celou konverzaci o domově.
Zmateně jsem povytáhla obočí nad slovy menší vlčice. Meón? Naklonila jsem hlavu na stranu. Původní slova jsem slyšela jen málokdy a nedokázala jsem si na něj vzpomenout. Ani jsem nevěděla, které z vlčat tady je Taran - nebo jestli tu byl někdo takový dospělý. Měla bych si rozšířit dětský slovník. Napadlo mě a musela jsem se pousmát. "Věci nikdy nezůstanou tam, kde je necháš," přemýšlela jsem nahlas. Většinou když jsem si něco někam odložila, nemohla jsem to najít. Nebo za to také možná mohl můj dost špatný orientační smysl. Ale to nevadí.
Sledovala jsem, jak se malá vrhla pro své kamínky, ale to už mi odpovídala Lilith, takže jsem věnovala pozornost jí. Nejistě jsem zavrtěla ocasem. Takže... Jo? Její slova mě nutila přemýšlet o tom, jestli nepatřila do nějaké tajemné sekty. Každopádně ta slova zněla chladně, ať už měla Lilith tón jakýkoliv. No nevím. Napadlo mě v duchu. Magoři se taky pořád rozmnožovali a to rozhodně nebyla pěkná budoucnost. "Můžeme si... třeba s Tati na něco zahrát," uchechtla jsem se nervózně. Její slova mě trochu vyhnula z rovnováhy. Sekta? Bohové? Cokoliv to bylo byla jsem rozhodnutá se s tím smířit - koneckonců to byla ona.
Z přemýšlení mě vytrhlo kňourání Tati. "To fakt ne," odpověděla jsem s úsměvem. Nechtěla jsem se před Lilith umazat, ale možná by ji můj hrdinský čin oslnil, takže jsem skočila za Tati. Stále jsem udržovala stěnu na místě. Začínalo mě to stát energii, takže jsem Tati rychle podebrala čumákem a vysoukala ji zpět na břeh. Nahrnula jsem si těch jejích pár pokladů k sobě a pokračovala s nimi také až na souš, i když cestou vzhůru bylo těžké je všechny udržet. Pustila jsem vodní stěnu zpět do tůňky. To nebyl zas až tak dobrý nápad, protože já v jámě zůstala a jakmile se první kapky vody dotkly mojí srsti, musela jsem rychle vyskočit zpět na souš. Alespoň jsem ve finále nebyla tak špinavá. "No, na koupání to ještě nebude," oznámila jsem a poodstoupila, abych sebou mohla zatřást a alespoň trochu se osušit. "Co chcete dělat?" zavrtěla jsem ocasem. Nevěděla jsem, jestli se cítit trapně za svoje přehnané mluvení nebo být uvolněná ve společnosti vlčete.

Překvapeně jsem sledovala, jak malá vlčice mizí ve vodě. Znovu jsem vyprskla smíchy, ale okamžitě jsem přestala, když jsem si uvědomila, že tu s námi je i Lilith. Nechtěla jsem, aby si myslela, že jsem nějaký pošahaný psychopat - i když jsem si pouze hrála s vlčetem. Měla jsem sice hodně věcí, které jsem chtěla Tati říct co nejdřív, ale muselo to počkat. Zkoumavě jsem si hnědošedou vlčici prohlížela a snažila se v ní vyčíst, jestli doopravdy jede na vlčata. Nezdála se nijak zaujatá, ale ani zhnusená. To by šlo. Zavrtěla jsem ocasem, když se malá vyhrabala z vody na břeh a ihned se pustila do rozhovoru. Zvědavě jsem povytáhla obočí - zajímala mě stejná věc. Možná mi to mohlo prozradit i další informace o Makadi, když už jsem se nechtěla ptát napřímo.
Dostala jsem další kousek skládanky toho, kam odsud Tati zmizela. Zmateně jsem zavrtěla hlavou, ale nakonec jsem se rozhodla dětskému povídání věřit. Koneckonců... Viděla jsem tu snad už všechno a Blueberry sám potvrdil, že se tu mimo kanibalů proháněli i motýli unášející vlčata. Zadívala jsem se do vody a snažila se najít její poklad, ale voda byla ještě pořád zaneřáděná bahnem z prudkých dešťů. Nejspíš bude chvíli trvat, než se bahno úplně usadí. Udělala jsem z vody v tůňce menší zeď na jednom břehu, takže jsem odkryla dno a vše, co bylo na něm. "Tak šup pro ně," zazubila jsem se.
Vrátila jsem se pozorností k Lilith. "Máš ráda vlčata?" zeptala jsem se a zavrtěla ocasem. Doufala jsem, že dostanu kladnou odpověď. Celé to povýšení by pak nabralo úplně jiný směr.

Přikývla jsem. Nepřišla mi ta otázka nijak zavádějící ale... Koneckonců jsem toho o ní moc nevěděla, takže jsem nemohla tušit, jestli nemá nějaké trauma. Nakonec se ovšem rozpovídala a já znovu přikývla. Měla jsem chuť jí něco pěkného ukázat, ale nechtěla jsem se předvádět, takže jsem se pouze posadila na kraj břehu. "Já musela za Smrtí, abych něco uměla," prohlásila jsem do vzduchu jako radu do budoucna. "A s dovednostmi za Životem," uchechtla jsem se, i když jsem stále nebyla s výsledkem té návštěvy spokojená. Chtěla jsem víc, ať už to znělo jakkoliv sobecky. Alespoň s něčím se obtěžoval. Připomněla jsem si. Taková vyšší moc mě mohla taky hned hodit z kopce dolů, ale neudělala to, takže jsem mohla být ráda.
Nemohla jsem si ovšem plánovat další cestu za zdější magií, ani další nápad na rozhovor, protože vzduch prořízl známý hlas. Musela jsem se začít tiše smát. Co se jí asi stalo? Neznělo to jako volání o pomoc, takže jsem byla v rámci možností v klidu. Věnovala jsem Lilith malý úsměv. "Ne," uchechtla jsem se a pokračovala podél vody. Ohlédla jsem se, abych zjistila, zda mě vlčice následuje, a brzy jsem narazila na hromádku neštěstí Tati.
Nadšeně jsem malou vlčici obešla a připlížila se zezadu, načež jsem vyskočila do vzduchu. "Baf!" vykřikla jsem. "Co tak sklesle?" zeptala jsem s novou energií a zavrtěla ocasem. Byla jsem ráda, že se jí doopravdy nic nestalo, i když jako dítě štěstěny taky nevypadala. Otočila jsem se zpět na Lilith. Třeba jede na vlčata. Napadlo mě, ale nechtěla jsem zneužívat zrovna Tati. "Lilith tohle je Tati, Tati tohle je Lilith," prohlásila jsem a doufala, že ani jedné nebude vadit, že jsem je představila sama. "Je tu s její kamarádkou nová," dodala jsem ještě k směrem Tati. Konečně nebudu muset držet rozhovor. Došlo mi. Tati tak byla zase jednou moje jediná spása.

//Borůvkový les

Tiše jsem Lilith poslouchala. Vypadalo to, že sama moc neví - a nebo mi to říkat nechtěla, což bylo samozřejmě v největším pořádku. Nechtěla jsem se v tom dál piplat, i když mě zvědavost nutila zeptat sr na něco dalšího. Setřásla jsem ji a rozhodla se vlčici už nedusit. Koneckonců takhle bych si nezískala ani balvan. "Děkuji," pousmála jsem se. I to, že mi takovou osobní věc řekla muselo něco znamenat, nebo ne?
Došli jsme až k tůni. Cítila jsem tu Gavriila a lehký vánek Tati, takže jsem hlouběji do území nešla. Měla jsem konečně možnost mluvit s Lilith sama a dokud to nebylo nutné, svoji příležitost jsem si nechtěla ničit - i když jsem zároveň měla chuť tu hnědou kouli najít a zlechtat ji za to záhadné zmizení.
Otočila jsem se zpět a hnědošedou vlčici. "Jsme tu," prohlásila jsem, kdyby to náhodou nebylo jasné. Docházely mi nápady na konverzaci, nebyla jsem zvyklá ji zahajovat, takže jsem vsadila na největší klišé otázky. Třeba bude ráda, že se o ni zajímám. Uklidnila jsem se. "Co umíš s vodou?" navrhla jsem a mimoděk zabloudila zpět k modrým očím, jen abych je mohla hned zase uhnout někam jinam. Ta vlčice byla moje smrt.

Bylo mi dáno svolení ji vést k tůňce. Byla jsem snad až neuvěřitelně nervózní. Kývla jsem hlavou, aby mě následovala a snažila se hledat cestu, kde nebude moc křoví či zatáček. Zároveň jsem se snažila udržovat krok ne příliš rychlý ani příliš pomalý, ať už mě to frustrovalo jakkoliv. Lilith, Lilith. Budeš sama s Lilith. Jsi připravená? Nebyla jsem. Neustále mě doprovázel pocit, že se chovám jako nadržený hovado, přitom jsem byla jen o něco stydlivější, než normálně - ale zase jsem víc mluvila, protože jsem nechtěla zažít jakékoliv ticho. To jsem sice většinou brala jako boží dar, ale kdyby se rozlehlo teď, radši bych vzala tlapky na ramena a už se nikdy nevrátila. Bylo mi nepříjemné s ní mluvit, natož vydržet pod tlakem tiché trapnosti - ale zároveň jsem se cítila tak doma, jako nikdy předtím, i když byla vlčice spíše cizincem. Nelíbilo se mi, kolik rozdílných emocí najednou jsem vnímala. A znovu, i když jsem si většinu času pouze stěžovala na to, co cítím, ve finále to byl vítaný pocit - protože hnědošedá vlčice šla po mém boku a ať už si myslela, co chtěla, následovala mě.
Lilith. Přehrávala jsem si její jméno v hlavě. "Lilith," začala jsem, a její jméno na mém jazyku znělo ještě lépe, než v představách. Tohle je dost divný. Připomněl mi vnitřní hlásek. Na chvíli jsem zkusila zahodit jakékoliv myšlenky na něco, co nikdy nemohlo být mé - i když jsem si tu skutečnost moc neuvědomovala. "Řekneš mi to teda?" zavrtěla jsem ocasem. Probudila se ve mně má zvědavá stránka a mohla jsem jen doufat, že jsem nezněla moc dychtivě. "Ale nemusíš," ujsitila jsem ji rychle. Ale mohla bys. Dodala jsem si v myšlenkách a trochu se pousmála. Chtěla jsem zoufale nějak pokračovat, ale už mě nenapadalo, co říct. Doufala jsem, že alespoň budu mít na co odpovědět.

//Ovocná tůň

Pozorně jsem poslouchala. Nebo se o to snažila. Nevěděla jsem, jestli poslouchat slova, která se z jejích úst zdála být zajímavější, než kdykoliv jindy, nebo poslouchat její hlas, pod kterým jsem si myslela, že roztaju. Ach bože, co jsi mi to provedla. Pousmála jsem se. Přikývla jsem na náznak pochopení. Byla jsem neuvěřitelně vděčná, že narazili zrovna na Borůvkovou smečku. Vlastně jsem se mohla po dlouhé době považovat za velmi šťastného vlka. Měla jsem štěstí. Snad poprvé v životě. Uvědomila jsem si, že kdybych jí musela ulovit jelena, aby tu zůstala, neváhala bych. "To jste tu správně," odpověděla jsem. Věřila jsem, že se jim tu bude líbit a zároveň jsem doufala, že se tu zase neobjeví něco jako Grum nebo se Blueberry opět nepromnění v dýni. Nechtěla jsem se za své kamarády stydět, ale nějak jsem si v tu chvíli nemohla pomoct. Všechno se tu zdálo najednou tak ošklivé. Jak to asi vidí ona? Nervózně jsem si prohlížela okolí a přemýšlela, jak to tu nepozorovaně vylepšit.
Z mých nezkušených dekorativních schopností mě vytrhla její nabídka k sezení. Skoro jsem zase začala vrtět ocasem, ale nechtěla jsem být příliš průhledná. Musíš pomalu. Připomněla jsem si. "Ehr, jo, jasně," uchechtla jsem se nervózně a rychle hrcla na zem. Byla jsem ráda, že už nebylo všude bláto. Vlastně bylo neuvěřitelně hezky, takže další věc, která mi hrála do karet. Ještě aby v noci padaly hvězdy. Mohly bychom spolu sedět na kopci a pozorovat je. Napadlo mě, ale nedovolila jsem si snít naplno. Potřebovala jsem zůstat všemi čtyřmi končetinami na zemi.
Reagovala na můj dotaz trochu hůř, než jsem čekala. Chtěla jsem se jí omluvit a zavrhnout to třeba povídáním o lovu, ale potom se vrátila zpět k mojí nabídce prohlídky. Opět jsem tak vyskočila a zavrtěla natěšeně ocasem. Doufala jsem, že mi to řekne cestou - ale i kdyby ne, procházka bylo to nejlepší, co se mi zatím podařilo získat. Jo, jo, jo! Poskakoval mi mozek v hlavě. "Kousek odsud je... tůňka, můžeme jít tam, jestli chceš," vydechla jsem. Hlas se mi trochu třásl, netušila jsem, jestli nervozitou nebo nadšením. Těžko říct, jestli jsem se na chvilku samoty s Lilith těšila, nebo ne. Měla jsem každopádně pocit, že se mi každou chvíli rozskočí srdce. Tohle je nejlepší den mého života. Rozhodla jsem.

Nebyla jsem si jistá, co od vlčice očekávat. Neprojevovala se nijak moc, ani z jejích slov jsem nedokázala vyčíst, zda je její povaha kladná nebo naopak. Tahle záhada mě akorát přitahovala ještě víc. Chtěla jsem jí znovu nabídnout procházku po lese, ale pochybovala jsem, že by opustila bok své kamarádky. Alespoň něco jsem věděla s téměř stoprocentní jistotou. Nejistě jsem přikývla na její slova o mé... Náladě. Věděla jsem, že i kdybych brečela a válela se po zemi, stejně bych odpověděla, že to jde. Bylo to něco, co zůstávalo naprosto stejné i v její společnosti. Jinak jsem tam stála a vypadala jako klubíčko nervů. Přikývla jsem znovu, tentokrát trochu víc nadšeně, když začala povídat o zimě. Bylo mi špatně už jen při pomyšlení na ni, ale i když to bylo naprosto nudné téma na konverzaci, něco to začalo. A ani jsem nemusela začínat já! Došlo mi, což mi vykouzlilo úsměv na tváři. Úspěch. Malý, ale ve skutečnosti velký. "Jo, zima byla strašná," přiznala jsem. Více jak polovinu zimy jsem navíc strávila mimo smečkové území, takže jsem jedla nejspíš ještě méně, než ostatní. Tohle nestačí. Připomněla jsem si a rychle vymýšlela něco, s čím bych mohla rozhovor udržet. "Ale ve smečce už to bude lepší," povzbudila jsem ji. Těžko říct, jestli byla ráda, že byla přijata, nebo jestli se chystala les podpálit - i když měla modré oči. Při vzpomínce na oceánově modrou jsem střelila pohled od země k ní a zabruslila až ke zmíněným duhovkám, než jsem pohled zase rychle uhnula. Myslela jsem, že se mi z očního kontaktů rozletí srdce.
Zachytila jsem úsměv na její tváři a spadla jsem do toho snad ještě víc, než předtím, jestli to vůbec šlo. Zavrtěla jsem ocasem a nezabránila svému vlastnímu úsměvu. Nevěděla jsem, proč se usmívá, ale bylo mi to i celkem jedno - hlavně, že se usmívala a já to zažila. Žiju ve stejný době, jako ona - jsem alespoň trochu stejně stará a stojím na stejném území, jako ona - bože, vždyť s ní mluvím. Trochu jsem se zajíkla, když znovu promluvila. Trubko. Napomenula jsem se. Musela jsem v jejích očích vypadat jako magor, ale nevzdávala jsem se. Nevadí, nevadí, nevadí. Začni znovu. To dáš! Vyhecovala jsem se a přikývla. Pohled jsem vrhla na její spící kamarádku a uvědomila si, jak skvělé téma na konverzaci to je. "Můžu se tě na něco zeptat?" zeptala jsem se. Neuvědomovala jsem si, že by to nemuselo být úplně slušné, ale zoufale jsem toužila po delší konverzaci. "Jak přišla na to, že je samice?" vychrlila jsem polohláskem a nervózně sebou ošila. Zapřísáhla jsem se, že její kamarádku nebudu zneužívat. Nijak mě totiž ve skutečnosti nezajímalo, jak na to přišla - možná trochu, ale ne tolik, jako tahle konverzace.

Chvíli trvalo, než vlčice odpověděla. Možná mě mělo napadnout, že doopravdy spí, ale měla jsem mozek něčím zaslepený. Občas se mi ten pocit líbil, občas byl spíše na zabití - jako teď. Nehnula jsem ani brvou a probodávala tělo, které se mi zdálo naprosto perfektní, pohledem. Užívala jsem si, že se můžu kochat, dokud mám příležitost. Ale i když mé pozorování bylo přerušeno jejím pohybem, zavrtěla jsem nadšeně ocasem. Nespí! Část mě byla ale pořád trochu nejistá. Neprobudila jsem ji nakonec? Měla vůbec chuť se mnou mluvit? Nejspíš ne. Uznala jsem, ale už jsem nemohla ustoupit. Hnědošedá vlčice zvedla hlavu a zamžourala na mě. Napadlo mě, jestli to bylo tím, že měla zavřené oči, nebo měla také nějakou oční vadu. Já na ni mžourat nemusela - stále jsem dost daleko, abych ji viděla ostře. Připadala jsem si jako opečovávaný medvídek, když z ní vyšlo mé jméno. Pamatuje si ho, pamatuje si ho! Její hlas mě donutil mít mé jméno alespoň na chvíli doopravdy ráda, i když nikdy nemohlo být tak perfektní, jako Lilith. "Ahoj," vydechla jsem nejistě, a znělo to spíše jako povzdech. Měla jsem pocit, že za pár minut přestanu dýchat. Už tak jsem cítila, jak nejisté tlapky mám a jak mi tělem proplouvá úzkost větší, než normálně - dokonce jsem si už ani nedokázala nadávat za to, jak trapně musím vypadat. Neříkal Blue, že to je roztomilé? Naklonila jsem zasněně hlavu na stranu a přemýšlela, co přijde roztomilé vlčici přede mnou. Musela jsem to nějak zjistit.
Málem jsem na místě omdlela, když se mě zeptala, jak se mám. Nepočítala jsem s tím, že by ji to doopravdy zajímalo - když jsem se ptala já, rozhodně mě to většinou nezajímalo, ale byla jsem neuvěřitelně šťastná, že se mnou vůbec mluví. Úzkost se spojila s endorfiny a já se musela posadit. "Jde to," pousmála jsem se a zabloudila pohledem na zem. Na rozdíl od ostatních vlků jsem v její přítomnsoti nedokázala oči udržet na jednom místě, i když jsem s ní nikdy nenavázala přímý oční kontakt. "Co ty?" začala jsem s novou energií. Tohle byla přesně ta výjimka v mém "nezajímáš mě". Chtěla jsem o ní vědět co nejvíc, i to, jestli jí dnešní den štve - z jakéhokoliv důvodu. Únava, kterou jsem cítila předtím, byla ta tam.
Trochu mě překvapila další otázka. Najednou jsem nevěděla, proč jsem přišla. Tedy, já to věděla, ale Lilith to vědět nesměla a nedokázala jsem vymyslet žádný dobrý důvod, proč se jen tak ukázat u spících vlčic. Nervózně jsem si odkašlala a zavrtěla hlavou. "Jen jsem chtěla vědět jestli se vám tu daří dobře...?" řekla jsem nejistě. Doufala jsem, že začne na smečku klidně nadávat, protože v tom případě bych nemusela vymýšlet další téma na konverzaci, kdyby mě odbyla s obyčejným ano. Na jednu stranu jsem se chtěla propadnout do země, na druhou mi hlavou probíhal pouze fakt, že se bavím s Lilith.