Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývla jsem. Bylo hezké být zase zapojená do práce s vlčaty. Nebála jsem se tolik mluvit. "Každý takové má. Hlavně, že to byl jen sen," pokročila jsem s úsměvem rameny a sledovala ho. Odhadem nemohl být o moc starší, než Tati. Byl ve smečce dlouho? Přišlo mi divné, že jsem se mu dokázala tak dlouho vyhýbat. "Jak se jmenuješ?" zavrtěla jsem ocasem. "Já jsem Wizku," dodala jsem po chvíli. Nebyla jsem si jistá, jestli on věděl o mně.
Přišly otázky na smečku, dokonce i od něj. Naklonila jsem nechápavě hlavu na stranu. Chystal se ti převzít vládu nebo...? Nemohla jsem zabránit myšlence na vlčata jako loutky nějakého magora, ale raději jsem se nad tím jen pousmála. Hlava mi ten den prostě jela víc, než obvykle. "Ten, co je nejníže - omega či kappa, poslouchá ty nad sebou. Oni zase poslouchají ty nad sebou a takhle to jde až po alfu, která naopak všem velí. Postupně to jde omega, kappa, delta, gamma, beta a samozřejmě alfa. Každý má vlastní funkci, kterou jim Blue přidělí. Nevím jak ostatní, ale já s Aranel jsme pečovatelky. Můžeme tě vzít třeba na výlet," pousmála jsem se a trpělivě odpovídala na jeho otázky. Však jsem je za jeden den opakovala už po třetí. "Ano, Blue je alfa. Pod ním je Storm, beta. Gammy nemáme, já a Aranel jsme delty... No a zbytek, i ty, jsou kappy. Omegy také nemáme. Pokud by ses chtěl dostat nahoru, musíš být jednoduše věrný smečce a pomáhat. Až vyrosteš, určitě se ti alfa odmění za tvoje výkony. Ale pozor - nesmíš být drzý a další takové věci. Jinak se zase propadneš," vysvětlila jsem mu. Kde se ve všech vzala ta touha po smečce?

//Borůvkový les

Unaveně jsem si zase hrcla k tůňce a začala hltat vodu. Potřebovala jsem něčím doplnit energii a taky potlačit všechen různý bordel, který se mi množil v hlavě. Bodlo by rozptýlení, ale nechtěla jsem opouštět území smečky - a navíc nebylo, co dělat. Zdálo se, že svět se pro jednou uklidnil a nehrozila nám ani armáda nemrtvých, ani kostlivci, čarodějnice nebo duchové. Všechno bylo tak, jak mělo být, a stejně nebylo. Složité - dělala jsem si všechno zbytečně složité.
Všimla jsem si, že poblíž spí jedno z našich vlčat. Zůstala jsem tiše jako myška a trochu se pousmála. Nepamatovala jsem si, jestli nás někdo představil. Bylo to možné, ale jeho jméno už jsem v tom případě zapomněla. I to se stávalo. Vlče sebou najednou trhlo a bylo po spánku. Odkašlala jsem si, abych ho nevyděsila. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se s úsměvem. Nakonec by to nemusel být tak nudný den.

//Ovocná tůň

Hned, jak jsem opustila svoje klidné místečko, vzpomněla jsem si, proč jsem tam v první řadě chodila. Chvíli jsem zůstala stát v šílenství vlčat a dospělých, než jsem se usmála na kohokoliv, kdo by mohl jít kolem mě, a otočila se na patě. Tak tohle nedám. Zamračila jsem se a rychle se rozhlédla po vlčatech. Taenaran stejně mířil líným krokem k tůňce a Tati měla zaúkolovanou Aranel. Gavriilovi... Gavriil nejspíš někde zrovna spal a stále jsem ho cítila na území, takže jsem si potvrdila, že nemám moc práci. Vlčata kdykoliv mohla přijít k tůňce a já byla ochotná je vzít třeba na výlet, kdyby chtěla. Ale dokud jsem mohla odpočívat... Raději jsem využila volného času. Doufala jsem, že ti cizinci už u tůňky nebudou, ale i kdyby, bylo jich tam pořád méně, než tady - a já neměla moc chuť se socializovat.

//Ovocná tůň

Při zmínce o vlčeti jsem trochu zjihla. Akorát jsem si frustrovaně povzdechla a pokrčila rameny. Pro mě za mě... Blueberry by z toho asi nebyl úplně nadšený, ale... Když už měla to vlče. Snažila jsem se ho zahlédnout, ale nejspíš se schovávalo někde v trávě. Minimálně jsem ho cítila, když jsem se snažila. Trochu jsem ovšem znejistěla, když se zeptala rovnou na svého bratra. Co jí můžu říct? Měl by jí o sobě vyprávět Blue. Vždyť to byla jeho sestra. Ale což. "Nevím, jak to bylo kdysi, ale... Daří se nám dobře. Je nás celkem dost... Tak akorát. A Blue se má moc dobře," odpověděla jsem jednoduše a dávala si dobrý pozor, abych neřekla něco, co bych cizincovi říct neměla. Rozhodli se mě dneska všichni psychicky vycucnout? Zamračila jsem se a se sklopenou hlavou v porážce poslouchala všechny její otázky, zatímco jsem sledovala její vlče, jak nám bere vodu z tůně. Je to jen vlče. Napomenula jsem se a zakroutila očima. Proč já? Rozhodla jsem se říct všechno, co jsem řekla Rigelovi a Ayshi. Měli všichni najednou zájem o tuhle smečku? Co se zase dělo? "Myslím, že jedenáct. Tři vlčata, pokud to potřebuješ vědět. Šest kapp, dvě delty - pečovatelky, beta, alfa. Klasika, vždyť to znáš - někde s tím vlčetem musíte žít..." povzdychla jsem si. Už mě ze samého mluvení začínalo bolet hrdlo. "Být tebou jdu co nejrychleji pryč," dodala jsem rychle a raději se vydala k odchodu. Věřila jsem, že by své vlče nenutila dlouho zůstat na cizím smečkovém území.

//Borůvkový les

Zasmála jsem se. "Nojo, ptáček," přitakala jsem a spokojeně střihla ušima.
Pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem jí moc říkat, kde Smrt je - vlastně jsem ani neměla v úmyslu, aby o ní věděla, ale co. Už jsem se prořekla. "No.. byla jsem u ní..." zamumlala jsem s nadějí, že by to třeba mohla přeslechnout. Chvíli jsem nad tím ještě přemýšlela, když se po mně Ayshi vrhla se slovy, že prostor je důležitý. Začala jsem se smát, vždyť to lechtalo! Ale za chvíli jsem o její teplo znovu přišla, když začala utíkat za svojí kořistí. "Ayshi?" zeptala jsem se se smutkem, který se mi pomalu začínal rozlézat tělem. Tohle ne... Proklela jsem pár dalších bohů a sledovala, jak mizí pryč. Chtěla jsem jít za ní, ale... Ayshi byla svobodná - nepatřila sem a já si to jednoduše neuvědomovala dostatečně. Frustrovaně jsem si povzdychla a zvedla se. Potřebovala jsem zkontrolovat vlčata - vždyť jsem měla nějakou práci, tak jsem alespoň mohla zahnat všechno ostatní.
Jenže sotva jedno tělo tůňku opustilo, objevilo se u ní druhé. "Ahoj Blue," pozdravila jsem s falešným úsměvem bez toho, abych se na příchozího podívala. Smrděl skoro stejně - akorát trochu jinak, ale to jsem přisuzovala faktu, že se k němu ještě před chvílí tulil Makadi. Jenže... Ouha. Přejela jsem vlčici pohledem. Takže tohle je ta špatná pověst? Ve skutečnosti byla celkem zajímavá. Znaky, různé barvy. Ale nechtěla jsem dávat Blueberryho slovům malou váhu. Roztrhl se dneska s cizinci pytel? Zavrčela jsem si sama pro sebe a čekala, co z vlčice vypadne. Už jsem ji jednou viděla, ale nedokázala jsem si ji s Bluem spojit. Teď to byla jiná. "Uh... neměla bys tu být," řekla jsem. Blbe. Napomenula jsem se. Snažila jsem se být přísná a vyšlo ze mě... tohle.

Zamračila jsem se. V téhle vlčici se prostě nikdo nevyznal, ani já. "No... Tak byl jako Styx, jak jsem ti vyprávěla," vysvětlila jsem tentokrát s úsměvem. Tak či onak byl ten vlk špatný, ať už se tvářil jakkoliv.
Pokrčila jsem rameny. "Nojo... Rozhodně hodnější než Smrt," zašklebila jsem se, abych dodala vážnosti na svých slovech. Možná jsem tam asi třikrát málem uvízla, ale Smrt byla rozhodně horší, i když to od ní šlo odejít skoro samo. Taková psychická ždímačka, když se tam někdo rozhodně jít - ale na to měla Ayshi čas. Ještě nepotřebovala zničit, i když jsem pochybovala, že by to ta baba dokázala. To spíš ona by zničila ji, a nad tou myšlenkou jsem se musela pousmát. "Prostě jsem od ní jen tak odešla. Měla bych se spíš snažit být s ní co nejvíc," odpověděla jsem. Doufala jsem, že se na mě Lilith alespoň ještě podívá po tom, co jsem předvedla. Jen kvůli odznakům, které se ještě stále skrývaly pod černou srstí.
Zavrtěla jsem ocasem, když si Ayshi ulovila ovoce. Neznala jsem to - tenhle plod jsem nikdy neviděla, ale věřila jsem, že všechno v tůňce musí být dobré. Zavrtěla jsem ovšem hlavou, když mi ji nabídla. Pořád jsem byla přecpaná borůvkami a vegetarián ze mě nebude. "To je v pohodě. Stačila magie," zazubila jsem se. Přestala jsem vodu ovládat. Ta se trochu rozprskla všude kolem, ale alespoň už nebylo takové teplo, i když byl večer.

Znovu jsem trpělivě zavrtěla hlavou. "Ne. Tenhle byl něco jako Duncan," vysvětlila jsem, i když jsem ve skutečnosti vlka moc nepoznala. Ale první dojem byl první dojem. Prostě nevěstil nic dobrého a tím to končilo. Nepatřil sem. Neměl tu co dělat. A já neměla právo přijímat cizince.
Zamyslela jsem se. Klesl tu někdy někdo? Musím se zeptat Blueberryho. Naklonila jsem zamyšleně hlavu na stranu a trochu vystrčila jazyk, i když to jsem v úmyslu neměla. "No... Pod kappou je omega. Nevím, co může - asi nic a nejspíš je těžké se z něj dostat. Ale nikdo tu omega není. Většina vlků asi tvrdí, že jsou špatní, ale... Proč by si špatné vlky někdo nechal ve smečce? Možná se jim jen něco nepovedlo a tak se snaží vyšplhat nahoru. Nebo jsou to nováčci a alfa si je chce nejdříve prověřit," vysvětlila jsem nejistě. Sama jsem pořádně nevěděla, co to je, ale byla jsem si jistá, že nejsem daleko od pravdy. Muselo jí to stačit, nechtěla jsem si nutně vymýšlet něco, co nebyla pravda.
Naklonila jsem hlavu na stranu. Co tím myslí? Chvíli jsem na ni jen zamračeně civěla, než se mi obličej rozzářil v pochopení. Pokrčila jsem nenuceně rameny, ale trochu sklopila uši. "Hm... Před chvílí odešla. Měla jsem naspěch k Životu, když jsem jí viděla naposledy, a asi je naštvaná... Nebo smutná. Trochu jsem to zvorala," přiznala jsem se s povzdechem. Všimla jsem si, jak se Ayshi neustále hrabe ve vodě. Hledala něco? Začala jsem na vodě dělat vlnky, aby někde odkryla dno a jinde zase byla vyšší, takže mohla Ayshi vodu pořádně prozkoumat, jestli v ní něco neplave.

Přimhouřila jsem oči ještě víc, až jsem je měla skoro zavřené. Takže jsem mu tu vyžvanila informace úplně zbytečně. S tím, že komunikace s cizími byla u mě na bodu mrazu a sekundy po tom, co jsem se dozvěděla, že jsem naprosto plýtvala slovy, už jsem si říkala, co jsem vlastně mohla říct jinak. Rozhodně jsi mohla být milejší. Nebyl zlý. Napomenula jsem se, ale zavrtěla jsem nad tím hlavou. Bylo to zbytečné. Všechno bylo zbytečné. "Sbohem," zamumlala jsem si pod čenichem a sledovala, jak odchází. Alespoň už jsem ho měla z krku a mohla jsem pokračovat ve svém nic nedělání a samotě. Ještě jsem kousek od sebe zahlédla záblesk známé srsti a trochu máchla ocasem. Na tuhle společnost jsem byla připravená kdykoliv - ovšem i ona pomalu odešla. Tiše jsem doufala, že se vrátí. Borůvka ji musela přirůst k srdci. Prostě musela - a měla tu i Makadi. Bude v pohodě. Vrátí se. Kdybych měla jiný charakter, možná bych se za ní i vydala. Ale takhle jsem jen zůstala stát a koukala do západu slunce, z kterého mi akorát slzely očka. Všechno je špatně. Úplně všechno.
Další, kdo se u tůňky ukázal, byla Ayshi. Pozitivní energie, kterou s sebou všude nosila, mě trochu rozveselila, a tak jsem se usmála a přitulila se k ní. Možná bylo alespoň něco dobře - vždyť jsem tu měla jí. Zavrtěla jsem hlavou na její otázku. "Cizinec. Ale už odešel," pokrčila jsem rameny. Rozhodně ne kamarád. Nikdy. Šedý vlk? Už nikdy víc. A znovu jsem se smíchem zavrtěla hlavou. "Ne, to jsou jen normální vlci. Ale každý má něco zajímavého," zazubila jsem se a střihla ušima. Mohla jsem říct alespoň jednu vlčici, která měla něco zajímavého. "Makadi a Lilith, o kterých jsem ti říkala, jsou kappy. Nic nemusejí nutně dělat, ale podle jejich přiložení tlapky k dílu by se mohli vyšplhat výš. Na deltu - kde jsem já a Aranel. My dvě hlídáme vlčata, ale můžeš být i lovec a něco dalšího. Nebo také nemusíš dělat nutně nic, jsi jen delta. Gamma, tu tady nemáme a moc nevím, co to obnáší. Blueberry každopádně nedávno dosadil na pozici bety. Nevím, co dělá přesně, ale bety většinou zastupují alfu, když je nepřítomna. Alfa je Blueberry, to už víš. A ty jsi tulák, ten je svobodný - očividně," pousmála jsem se a sledovala, jak si Ayshi bezstarostně hrála s vodou. Už zase jsem mluvila moc - ale na rozdíl od neznámého vlka jsem své sestře věřila. A bylo to obecné info. Nic víc.

Pořád jsem se mračila. Nevěř mu. Radila jsem sama sobě a zůstávala napružená, i když už se postavil normálně. Přemýšlela jsem i o tom, že mu zatajím jméno, jak to někteří dělali, ale byla jsem alespoň slušně vychovaná. "Wizku," odbila jsem ho s pokrčením ramen a pud přežití mě nutil dodat ještě nějakou poznámku, ale spolkla jsem ji. Nechtěla jsem se dělat nutně drsnější, než bylo třeba. Místo toho jsem se soustředila na to, abych neprozradila nějaké tajné informace. "Tohle je Borůvková smečka. Jsme menší, rodinná. Náš alfa se jmenuje Blueberry, teď má zrovna dost práce - hodilo by se možná přijít jindy, i když tě za ním klidně vezmu... Máme dvě delty, betu, kappy... Klasika," řekla jsem a nemohla potlačit, že se mi hlas trochu třásl. " Já jsem delta. Nejsem pěkná. A klappy nejsou pořádné, tuláku," odsekla jsem. Odejdi. Prosím. Modlila jsem se k nějakému zatracenému bohu. Začínal mít řeči a já už tak byla dost na hraně. Nechtěla jsem mu skočit po krku, ale do hlavy se mi tlačily různé poznámky a já nechtěla přijít o hlavu. Nelíbil se mi. Určitě by se nelíbil ani Blueberrymu.

Můj nádherný klid po několika dnech neustálého mluvení a stresu z toho bláznivého Života v kopcích byl narušen cizincem. Automaticky jsem se celá napnula. Kdyby byl cizí, ale ze smečky, bylo by mi to jedno a hrála bych třeba mrtvou, ale tenhle nepatřil ke smečce. A co víc, cítila jsem z něj podobný smrad, jako vydávala naposledy šedivá. Taky vypadal jako nějaký buldozer v porovnání s nízkými keři a malou tůňkou. Možná bych se i bála, aby nám ji celou nevypil. Pozorně jsem sledovala, co dělá, ale zatím o sobě nedávala vědět. Však on si všimne. Zatím nevyhlížel nebezpečně, ale už jen kvůli tomu pachu jsem si přála, aby byl co nejrychleji pryč.
Trhla jsem sebou stejně hbitě jako on, když se najednou postavil a začal cenit zuby. Moje automatická reakce byla zavrčet, což jsem taky udělala, ale... Vyšla z něj překvapivě milá slova. Zmateně jsem se zamračila. Tomuhle vlkovi bych neměla věřit ani čenich mezi očima. Zavrtěla jsem hlavou nad jeho omluvou. "Neměl bys tu být. Tohle je smečkové území," odsekla jsem jednoduše. Blueberry měl nejspíš dost práce zpacifikovat moji sestru a nemohl sem přijít. A Naomi se svými kořeny byla bůh ví kde. Co jsem mohla já? Snést mu na halvu deštík z tůňky?

//Borůvkový les

Hned jak jsem se dostala k vodě, zabořila jsem do ní čenich a pořádně se napila. Žaludek jsem měla chvíli jako rozbouřenou řeku, ale nakonec mi jen málem uniklo blažené krknutí. Byla jsem ráda, že jsem zase na chvíli sama. Byl nádherný západ slunce, teplo. Nic to nemohlo pokazit, snad ani cizinci. Měla jsem tu svoji sestru a tajně jsem doufala, že už nikdy neodejde. Plné bříško, téměř úplně vyspaná... Prostě ráj na zemi.
Líně jsem se protáhla a zabořila to vedle tůňky. Rozvalila jsem se na zemi a odpočívala. Nespala jsem, oči jsem měla doširoka otevřené a koukala jimi po okolí po případné další sváče, i když jsem se na sebe musela podívat, abych zjistila, jestli se můžu tak přecpávat. Tělo mi každopádně dalo povolení a tak jsem čekala, jestli by mi nějaký zajíc nevběhl do cesty. Šla na mě jednoduše letní lenost a donutit se jít lovit, když jsem se před chvílí cpala borůvkami, byl prostě nadvlčí úkol.

//Nemám moc na co reagovat, tak jdu pomáhat lidem s akcí :) Pokud bude chtít vlče na akci, jsem zaparkovaná jako policajt u tůňky :D

Udělala jsem menší krok vzad. Začínala jsem být ze všech těch vlků trochu nervózní a nic na tom neměnila ani přítomnost mojí sestry. I tak jsem se k ní naklonila trochu blíž. "Jdu k tůňce. Potřebuju si oddechnout," zašeptala jsem a pousmála se, ani jí nedala prostor na odpověď. Počítala jsem s tím, že to ostatním hned sdělí. Pomalu jsem pokračovala vzad a kontrolovala, zda mě někdo nesleduje. Nechtěla jsem se vypařit, jenom jsem nechtěla, abych musela zodpovídat zbytečné dotazy. Nenápadně jsem zmizela a za chvíli už líným klusem pokračovala mezi stromy a borůvkovými keři. Neodolala jsem a na pár vteřin se zastavila, abych mohla pár plodů ochutnat. Málem jsem tak zůstala zaseknutá u keře, ale nakonec jsem pokračovala s fialovou papulou a borůvkami nacpanými v tvářích. Pomalu jsem přežvykovala a roztékala se blahem. Měla jsem plný žaludek, byla jsem odpočatá a k dokonalosti chybělo už jen uhasit žízeň a umýt si špínu, kterou jsem si svým borůvkovým náletem roznesla snad všude.

//Ovocná tůň

Nemohla jsem si nevšimnout, jak napružený Blueberry je. Rozhodla jsem se to ovšem ignorovat - bylo to lepší snad pro každého kolem. Raději jsem svůj pohled držela na Ayshi a byla připravena ji trochu stáhnout, kdyby dělala něco, co by mohlo hodně překážet. Zatím mi ale nepřišlo, že by byla moc divoká. Jen Makadi z ní byla úplně paf, ale možná tak byli všichni, jen já už si na to zvykla. Tiše jsem pozorovala, jak se seznamuje a byla jen ráda, když se konečně zastavila u mě a přestala poskakovat. Líbila se mi tak víc, divoká a nespoutaná, ale začínala jsem mít trochu strach, aby tu někomu nepřivodila infarkt. "Promiň," špitla jsem se soucitným úsměvem směrem k Makadi a trochu sklopila uši. Stejný pohled jsem věnovala i Blueberrymu, i když jsem se neměla pořádně za co omlouvat. Já tak měla svoji sestru ráda. Ale očividně ne každému sedla. Zato ta vlčice, která mi byla naprosto neznámá, vypadala jako skvělá kamarádka pro Ayshi. Jemně jsem máchla ocasem ve vzduchu. "Jmenuju se Wizku," představila jsem se takovým polohláskem. Chtěla jsem mluvit hlasitěji, ale bylo tu až moc živých duší a nepříjemný pocit mě škrtil kolem krku, takže jsme zůstala u stydlivého polomluvení. Děkovně jsem kývla k Bluovi. "Děkuju," poděkovala jsem a opětovala Ayshi přitulení, když si pro něj přišla. Začínala jsem se trochu uklidňovat.

Zasmála jsem se. Netušila jsem, jestli mě sestra nakazila optimismem nebo mi už prostě začalo hrabat, ale čím blíže jsme se blížili ke skupince vlků, tím více jsem toužila po tom se do Blua třeba jen na chvíli zakousnout. A ukousnout. Přestaň. Napomenula jsem se s uchechtnutím, ale pořád mi to vrtalo hlavou. Jak by chutnal? Jak by na to zareagoval? Teoreticky by s tím nemohl nic udělat. Jebe ti?
Přikyvovala jsem. "Jo, to umí - něco takového na ni použila," prozradila jsem a s úsměvem na ten moment vzpomínala. Od té doby už jsem šedivou neviděla, ale začínalo mě to lákat. Jak je na tom teď? Třeba ty svoje názory nakonec zahodila. Nemůže být přeci tak blbá. Pomyslela jsem si. "Jo, to mohla. To by mohlo bavit i vlčata. Musíme se stavit za Životem a poprosit ho o ni. A pak za Smrtí, ať ji umíme ovládat pořádně!" navrhla jsem a zavrtěla nadšeně ocasem. Sice nebyla vyhlídka těch dvou nijak lákavá, ale s Ayshi by to možná mohlo být lepší. Zajímalo mě, jak by na ni reagovala Smrt.
"Co třeba?" zeptala jsem se, když mi prozradila, že něco skutečně vidí. Pak ke mně najednou přiskočila a znovu mě začala mačkat. Nevadilo mi to, naopak jsem se k ní ještě víc přiblížila, jestli to bylo možné, a zalechtala ji čumákem v srsti. "Ty jsi můj méďa," zašeptala jsem s úsměvem přes celou tvář.
Pustila mě až když jsme se dostali do blízkosti skupinky Blueberryho. Ze všech těch vlků se mi hned udělalo trochu úzko. "Ahoj," pozdravila jsem všechny na rozdíl od Ayshi, která skákala od jednoho k druhému. Věnovala jsem jedno hlubší přikývnutí Bluovi, abych trochu dodržela jeho vysoké postavení. "Um... To je moje sestra. Jmenuje se Ayshi," pousmála jsem se a spokojeně sledovala, jak se seznamuje. Doufala jsem, že tu nikoho moc nevyděsí. "Chtěla vás potkat, tak jsem ji přivedla na rychlou návštěvu... Nevadí?" zeptala jsem se nejistě a nechávala pohled zabodnutý v zemi. Už jsme zase byli zpátky u té nejisté rozklepané vlčice. Trochu jsem se alespoň uchechtla, když Ayshi začala skákat kolem Makadiho. "Nerozbij ji," ušklíbla jsem se. Tenhle den nemohl být lepší.

Uchechtla jsem se. "To jim teda přeju," odpověděla jsem ironicky. Nemyslela jsem si, že by o mně chtěl někdo po zbytek života přemýšlet. Ani Ayshi. Nehledě na to, jak moc zajímavá jsem se snažila být a jak moc jsem se snažila zapsat do historie, stejně jsem byla jen další kapka v obrovském oceánu. Srdce se mi při té myšlence stahovalo, ale nedala jsem nic najevo. Ještě snad neumíráš, ne? Připomněla jsem si. Alespoň pro jednou jsem si chtěla něco užít naplno, ale hlava šla očividně proti tělu. Raději jsem se zaposlouchala do toho, co mi povídala Ayshi.
Pobaveně jsem přikývla. "No, to provozovat nebudem," zasmála jsem se. Bylo to něco neznámého, kanibalismus, a určitě mě lákalo se prostě jen tak rozeběhnout a do někoho kousnout, ale byl to takový ten nápad, který by nikdy nebyl možný. Trochu jsem ucukla, když jsem ucítila ségřiny nové zuby, ale nakonec mě nesežrala. Opětovala jsem jí to velkým lízancem na tvář. "Hm... Trochu slaná... Možná bych přidala borůvky. Pak si tě dám k večeři," zavtipkovala jsem. Ve skutečnosti nechutnala nijak - spíše jako hlína umytá vodou, znovu zašpiněná a znovu umytá. Jako... Jako život. Možná život chutnal jako Ayshi, protože Ayshi byla odpověď na všechno. Nedávala smysl. Líbilo se mi to.
Zamyslela jsem se nad teorií s borůvkovým pachem. Mohla by nás podle něj Styx najít? Zavrtěla jsem hlavou. Samozřejmě, že mohla, ale co by její nemagický zadek zmohl? "No, proto jsme jako rodina. Když spojíš... třeba deset vlků dohromady, jednoduše je neporazíš. Nebo jen ztěžka. Hlavně, když se spolupracuje," pokrčila jsem jednoduše rameny. "Když tu naposledy zkusila něco udělat ta Styx, spikla se proti ní magie země. Naomi, přesněji řečeno. Fik, a je pryč. A to byla jen jedna vlčice a pár ostrých slov od alfy," dodala jsem. V lese jsem neměla strach. Nemusela jsem.
Zavrtěla jsem hlavou při jejím povídání o Duncanovi, i když to byl fakt. Kamarád, ale neuměl si je dělat. Možná by doopravdy chtěl nějaké blízké přátele a někoho, s kým strávit život, jen byl prostě takový. Ale to nic neměnilo na tom, že něco udělal mé Ayshi. Bylo mi na nic z toho, že mi ho bylo pořád líto. "Jsem si jistá, že bys mu dokázala pomoct. Ale nejdřív mu musím za tebe vyprášit kožich," ušklíbla jsem se. K tomu jsem, vzhledem k tomu, že ve skutečnosti místo ohně ovládal i elektřinu, potřebovala další magii. Co půjde proti elektřině? Napadlo mě. Země - země mohla uzemnit elektřinu. Nebo předměty, jednoduše bych mu něco házela do cesty. To zní jako plán. Střihla jsem spokojeně ušima, jenže to už jsme zase byli u toho jezera. Znejistěla jsem. "A jsi... Jsi si jistá?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem dát najevo, že jí moc nevěřím, ale... Něco mi na tom nesedělo. Najednou mě něco napadlo. Třeba je pod vlivem nějaké magie? Duncan nikdy neměl dost. Ani bych se tomu nedivila. "Vidíš tu něco divného?" zeptala jsem se rozhlédla se po okolí, abych se ujistila, že ho budu znát.
"Tak pojďme," zvedla jsem se a pomalu se rozešla od hranic hlouběji. Netušila jsem, jestli to nebyl problém - ale šli jsme rovnou za Blueberrym, jehož silueta už se rýsovala na obzoru. Tím se nedalo nic zkazit. Třeba by Ayshi mohl nadělit doživotní přístup sem? Napadlo mě.