Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poznala mě. Byla jsem si tím jistá. Sice přistupovala opatrně - až moc opatrně na tu Ayshi, kterou jsem znala, ale nebyla ani o kus méně přítulná. Chtěla jsem ucuknout, když mi olízla tvář, jak jsem na to byla zvyklá, ale svaly mě postupně zrazovaly. I ty v očích - takže jsem musela sklopit hlavu, aby nebyly vidět slzy, které se mi v nich tvořily. "Aysh-" než jsem to stihla doříct, měla za sebou skoro ohnivou čáru a mířila vzhůru. Nakrčila jsem zmateně obočí, ale možná... Jsem si prostě jen pořádně nepamatovala, jak moc trhlá je. Ale v dobrém - tahle trhlost byla dobrá. Milovala jsem ji. Byla divoká a nevypočítatelná, dvě vlastnosti, které mě u ostatních děsily, ale tady... Nevadilo mi to. Smutně - šťastně, no, zmateně jsem popotáhla a znovu se narovnala, když jsem si byla jistá, že brečet nebudu.
Slyšela jsem její nezastavitelný smích snad sotva opustila Život, ale stejně jsem nečekala, že se na mě pověsí. Vydala jsem ze sebe jakýsi skřek a rozplácla se i se sestrou na zádech na zemi. Se sestrou. Rozesmála jsem se jejím nakažlivým smíchem. "Poznávám, jen... Je to překvapení," pousmála jsem se. Jaké štěstí jsem musela mít, aby se moje nejlepší sestra objevila zrovna tady? Nemohla jsem Životu dostatečně poděkovat za to, že mě na ni navedl. Trochu jsem posmutněla, když mi prozradila, že nikdo jiný tu není - ale možná dobře. Vystačili jsme si sami. "Ayshíkuuuu," protáhla jsem podobně jako ona a převalila se na bok, abych se s ní mohla také pořádně pomazlit. "Ayshi, Ayshi, Ayshi, Ayshi," opakovala jsem a lechtala ji čumákem za uchem.
Chvíli jsem zůstala jen tiše ležet a snažila se všechno vstřebat, než jsem si uvědomila, že bych neměla otálet mimo území smečky. Trochu jsem se zamračila. Nechtěla jsem odejít, vždyť jsem ji sotva našla. "Kde jsi se schovávala, ty torpédo? Chyběla jsi mi," přiznala jsem nakonec a rozhodla se svůj odchod oddalovat. Budu se pak muset na něco vymluvit. Nervózně jsem přemýšlela, jak si to u alfáka vyžehlím. Ani rodina mi nedokázala vyhnat úzkost z těla - ale na tom nezáleželo. Hlavně, že jsem ji měla u sebe - cítila ji, její teplo - viděla ji, prostě... Tam byla. Dokonce jsem úplně zapomněla na ty dva vedle nás. Na ničem jiném nezáleželo.

//Život

Znovu kompletně strhaná jsem se vrátila zpět do kopců. Málem jsem začala líbat zem, ale byla jsem moc unavená i na to. No, to nebyl moc prospěšný odpočinek. Povzdychla jsem si. Vlastně se mi po Životu začalo hned stýskat. Vážně byl hodný. A necítila jsem se u něj špatně - přitom jakmile jsem opustila jeho území, všechny nejistoty a úzkosti se vrátily. Takhle nemysli. Napomenula jsem se a raději pokračovala dál.
Chtěla jsem se vrátit do Borůvkového lesa, ale pomalu se mi pod kůži dostávalo všechno, co mi vlk na kopci prozradil. Ayshi. Je tady. Hned tady. Někde kolem. Připomněla jsem si a zastavila všechny své pohyby. Zavětřila jsem ve vzduchu a poznala jeden pach - toho vlka, kterého jsem potkala na svých toulkách Gallireou. Nevzpomněla jsem si na jeho jméno, ale matně jsem si pamatovala, že nebyl moc příjemný. Pak tu byl Aithér, který alespoň trochu vyvažoval přítomnost toho druhého. A pak... Měl pravdu. Uvědomila jsem si. Cítila jsem sebe - ale přitom jsem to vůbec nebyla já.
Opatrně jsem se zase dala do kroku, tentokrát jsem ovšem schválně následovala pachy vlků. Představa mluvení se skoro cizími - představa setkání s někým, koho jsem celý život neviděla a netušila jsem, jak se změnil, mi vehnala do žil úzkost, která se mi nepříjemně plazila po zádech. Trochu jsem sebou ošila a skoro bez dechu se objevila v zorném poli všech přítomných. Nedávala jsem najevo, že Ayshi znám. Chtěla jsem si být jistá, že zná ona mě. "Ahoj Aithy," pozdravila jsem místo toho známého vlka a jemně se usmála. Obrátila jsem pohled na druhého vlka, jehož jméno už jsem někde vypustila. Kývla jsem na pozdrav, a to samé jsem opakovala i s Ayshi. Nedej nic najevo. Připomněla jsem si a nejistě se na vlčici usmála.

//Narrské kopce

Se vzlykem jsem se vyšplhala o poslední metr výš a konečně padla k zemi. Nakonec jsem se nerozbrečela, ale měla jsem k tomu velmi blízko. Nebyla jsem smutná, ale naprosto a totálně vyčerpaná. Usnu… Jen na chviličku… To nebude vadit. Napadlo mě. Snažila jsem se té myšlence bránit, ale i mozek mi začínal vypovídat službu. Jen na chvíli. Potvrdila jsem si a zůstala ležet v rozpláclé poloze. Zapadající sluníčko mě hřálo do zavřených očí a všechno napomáhalo spánku, aby mě sevřel ve svých spárech. Už nebylo úniku.

Na čenichu mě polechtaly stejné paprsky, které mě předtím ukolébaly ke spánku. První, na co jsem pomyslela, když jsem si uvědomila, že jsem vzhůru, bylo, jestli se mi chce domů. Musím se vrátit domů. Nemůžu tu zůstat. Ujistila jsem se a zkusila se zvednout, i když jsem chtěla ještě chvíli zůstat odpočívat – ale musela jsem zkusit, jestli mě tlapky stále poslouchaly, i když jsem usnula u Života. Všechno se zdálo v pořádku, udělala jsem pár koleček, zatáček a nikdy jsem s tím neměla problém. No, to by šlo. Pousmála jsem se. Vzhledem ke světle jsem nemohla spát déle, než hodinu, ale i to mi dodalo dostatečné množství energie k tomu, abych byla připravená na setkání se zdejšími podivíny a následně na tu štreku zpátky dolů. Poskočila jsem si a s úsměvem se vydala hlouběji do území.
"Jsem zpátky!" zaječela jsem nadšeně a začala se trochu smát. Možná jsem byla celou cestu sem nejistá, a tak trochu i skleslá, ale nešlo zůstat ve špatné náladě, když jste šli na návštěvu k Životu. Žádnou odpověď jsem nedostala, ale nebála jsem se toho. Už jsem věděla, že se to milé trdlo ukazuje, kdy chce, a taky jsem věděla, že už dávno předtím, než jsem sem došla, věděl, že jsem na cestě. Na jednu stranu mě to trochu děsilo, ale na druhou stranu to bylo přesně to, co jsem chtěla u všech vlků. Nemusela jsem moc mluvit – Život vždycky věděl, co mám na srdci, věděl, jak se cítím a… Ve skutečnosti to bylo ideální místo, kde strávit zbytek života. Ne. Napomenula jsem se rázně a zavrtěla hlavou. Na to jsem měla času dost, vždyť jsem sotva přišla.
Pokračovala jsem hlouběji a hlouběji a toužila si v hlavě znovu přehrát svůj plán, jakým jsem chtěla Život uvítat, ale věděla jsem, že uměl číst myšlenky. Odmítala jsem se nechat tak trapně prozradit. Místo toho jsem se začala jeho společnosti dožadovat, abych už to v sobě nemusela dusit dlouho. Bylo to naprosto proti mé povaze a všechno se ve mně pralo, ale tohle místo… Mělo prostě zvláštní účinek. "Prosím, chci ti toho tolik říct!" zavolala jsem a zavrtěla ocasem, když se něco v okolí šustlo. Ušklíbla jsem se a v očích mi zajiskřilo. Už jsem věděla, co na toho starého chlapíka působilo. "A dnes tu s tebou zůstanu déle. Slibuju," dodala jsem. Pečlivě jsem volila, co vlastně říkám, protože jsem vážně nestála o to zůstat tu navždycky pouze s Životem. Byl to sice ráj na zemi, ale… Možná by mi to i chybělo. Utrpení a tak. Bylo to divné, ale nechtěla jsem o to přijít.
"Wizku, tak rád tě vidím!" ozvalo se nakonec, jako by o mně vlastně vůbec nevěděl od té doby, co jsem se to tu rozhodla zalomit. Protočila jsem pobaveně oči a začala se rozhlížet, abych našla zdroj hlasu. Stál kousek po mé levici a vrtěl ocasem stejně natěšeně, jako já. Přiklusala jsem blíže a posadila se, rozhodnutá začít ihned povídat. Nějaký můj rozvrh toho, co jsem chtěla říct, šel úplně k čertu. "Chybí ti dotek," poznamenal vlk klidným hlasem. Zmateně jsem přimhouřila oči. Úplně jsem zapomněla, že ví i to, co já pořádně ne. "Co?" zeptala jsem se překvapeně, načež jsem si přehrála jeho slova v hlavě znovu. "No, jo, možná," zavrtěla jsem hlavou, abych jeho poznámku odbyla a mohla pokračovat v tom, co jsem chtěla říct. Než jsem to ovšem stačila udělat, vzaly mě jeho tlapky nad rameny a pod krkem ve vřelém objetí. "Cože? Ne!" namítla jsem s hravostí v hlase a snažila se z jeho sevření vymanit, ale Život se mě držel pevně, ať jsem dělala, co jsem dělala, takže jsem to nakonec vzdala. "No fajn," vzdychla jsem si a nejistě se k němu trochu přitulila. No, to by šlo. Schválila jsem si to nakonec.
"Čím jsi to prošla, Wizku? Cítím z tebe něco jiného," zeptal se mě a jako by chtěl svá slova potvrdit, přičichl si k mojí hlavě. Opatrně mě pustil, ale neoddálil se ani o píď a nechal mě zabořenou v jeho huňaté srsti. Pokrčila jsem rameny a začala se culit od ucha k uchu. "No… našla jsem někoho dost zajímavého," začala jsem nejistě a cítila, jak Životu vibruje tělo od jemného smíchu. "Ty to víš, že jo?" zasmála jsem se. "Že já vůbec mluvím!" pokárala jsem ho naoko, ale místo naštvání jsem zaplula snad ještě hlouběji do jeho krku. "Pokračuj, rád tě poslouchám," pokrčil rameny. Spokojeně jsem se zazubila a nechala lichotku, aby mi polechtala ego.
"No, je tu někdo zajímavý. Jako když se ti někdo líbí, víš? Ale… no, je to vlčice. A to je divný, není? Protože takhle to nefunguje. Ale na druhou stranu to není ani špatný. Nebo jo? Já nevím, ale Blueberry taky říkal, že se mu líbil samec. Takže je to asi normální ale… Nevím. A Taky má kamarádku… Kamaráda? No, je tu ještě Makadi, který je vlastně samec ale vlastně samice. Mám pocit, že se svět zbláznil," zhluboka jsem se nadechla, abych mohla pokračovat. Byla jsem ráda, že mě Život poslouchal bez sebemenšího vyrušení. "Ale hlavní je ta vlčice. Jmenuje se Lilith. Krásné jméno, viď? Žárlím," zasmála jsem se a dostala jsem tichý smích i od vlka. "A… je nádherná… Taková šedohnědá – dokonalá kombinace. A také ovládá vodu. Oh!" napadlo mě najednou uprostřed vyprávění. Život vedle mě trochu zpozorněl. "Mohl bys jí tu vodu naplnit ty? Smrt není moc hodná," vlk se začal nahlas smát. "ale Lilith magie celkem zaujala. Určitě by chtěla ji umět ovládat jako já!" zavrtěla jsem ocasem. Život naklonil hlavu na stranu, jako by přemýšlel.
"Říkal jsem si, že z tebe cítím sestru, ale… Já takovou možnost nemám," sdělil mi a já smutně svěsila hlavu. "Ale! Mohu tvým kamarádkám nadělit něco do vlastností. Samozřejmě za menší úplatek," zazubil se šibalsky a já pobaveně přimhouřila oči. A bylo to tady – vyjednávání.
"Kolik?"
"Patnáct,"
S úsměvem jsem pečlivě napočítala přesný počet kamínků a přisunula je k němu. V mžiku byly pryč, až jsem se musela zasmát. I Život byl jen prostý vlk. Nenápadně jsem mu podsunula další kamínky. "Všechny si něco zaslouží," vysvětlila jsem a vlkovi jako by se v očích objevila nová jiskra. "Tenhle svět si tě nezaslouží," odpověděl prostě a já svěsila hlavu rudou skoro jako rajče. "Každopádně," odkašlala jsem si s nejistým smíchem, abych jeho poznámku zamluvila. "Ona je… Je jiná. Asi mi nevěří a někdy to není úplně ono – nezná mě a takový ty věci, ale… Já si moc vlků k tělu nepouštím a spíš se je snažím držet dál – ale to u ní nechci, chápeš? Je to… všechno mi obrací naruby. A měla bych být naštvaná, ale nemůžu. A na cokoliv pomyslím, vždycky skončím u ní. A za to bych taky měla být naštvaná, ale… ale…," Život mě jedním mlasknutím zastavil. S tázavým obličejem jsem obrátila pohled vzhůru a snažila se mu dohlédnout do očí, ale jeho srst byla moc pohodlná na to, abych se doopravdy zvedla.
"A takhle to ještě pár dní, týdnů, měsíců – možná let bude. A když budeš trpělivá a říkat správné věci, možná si i její srdce najde cestu k tomu tvému. A možná také ne, a tady nesmíš zapomenout, že nebude jediná. Taky se neboj, je v pořádku, že se ti líbí vlčice. Copak můžeš někdy poručit vlastnímu srdci? Ani já nedokáži ovládat lásku. A nemůžu ti ani moc pomoct. Láska je tajemná věc, Wizku, tajemná pro nás všechny a pro všechno kolem. Láska má vlastní svět a pokud jí zkřížíš cestu, nemůže to skončit dobře. Většina vlků má za to, že láska znamená život, ale já osobně si myslím, že má blíže ke Smrti," svěřil se. Pomalu jsem přikývla a snažila se vstřebat všechno, co mi právě řekl. Raději jsem minula tu část o tom, že by moje city nemusela oplácet. To bych asi raději skočila z toho příšerného kopce tady.
"Ovšem, Wizku," začal Život znovu, aby si získal zpět moji pozornost. "Lilith ti dodala i sílu mluvit. Je to kouzelné, co s námi ta moc dělá. Když se musíš o něco prát, automaticky se pereš i se vším ostatním. Jen si zkus s někým promluvit. Všechno je teď většinou jen v tvé hlavě. Jsem na tebe pyšný," prozradil mi s doopravdovým hrdým úsměvem a mě neunikla myšlenka, že Život je tu pro všechny jako takový táta. Jemně jsem přikývla, i když jsem si vůbec nebyla jistá, jestli má pravdu. Ale… Mohla jsem to zkusit. Musela jsem. "Všechno bylo snadnější, když jsem byla malá," postěžovala jsem si se zabručením a zabořila čenich hluboko do jeho srsti.
"A to mi otevírá další kapitolu!" spustil najednou s novou energií. Překvapeně jsem se na něj podívala a čekala, co z něj vypadne tentokrát. "Už pár dní tu cítím tvůj pach – a přesto tak odlišný. Pojí tě s ním to největší pouto," věnoval mi snad ten největší úsměv na světě. "Sourozenectví…" ukončil to a já měla pocit, že jsem dostala infarkt. Mozek mi začal šrotovat na plné obrátky. Shadow? Asu? Ayshi? Nickolas? "Ta třetí," zazubil se vševědoucně Život. Udělalo se mi trochu nevolno a měla jsem pocit, že to tu zase zalomím, ale nakonec jsem to ustála. Ayshi. Byla v Galliree. Ayshi – moje Ayshi.
"Musím jít!" vydechla jsem skoro bez hlasu a okamžitě se zvedla a v rámci dvou sekund už stála pět metrů od Života, než jsem se otočila a viděla jeho smutný, spíš zklamaný výraz. No dop… Uniklo mi zakňučení a párkrát jsem obrátila hlavu k odchodu a zpět k vlkovi. "Neodcházej. Můžu ti sem Lilith nalákat. A Ayshi je hned pod kopcem! A máš mě ráda, a já tebe. Budeme tu moct zůstat spolu a mazlit se až do konce věků," povzbuzoval mě. Vzpomněla jsem si na naše poslední setkání a uvědomila si, že to zkoušel i minule, což moje nutkání vrátit se k němu trochu potlačilo – ale ne úplně. Ne, ne, ne, ne, otoč se! Napomínala jsem se, ale svaly jako by mě neposlouchaly a zůstala jsem stát na místě. Pak jsem si ovšem vzpomněla na svůj původní důvod, proč jsem sem přišla, a také jsem si v hlavě vytvořila rychlý plán, který jsem se snažila nepouštět do mysli, aby ho nemohl vyčíst.
"Tak ještě chvíli," vzdychla jsem a Život se zase usmál a zavrtěl ocasem, ale já už neudělala ani krok k němu, i když mi chyběla jeho hebká srst a teplo, které jsem od nikoho jiného nedostávala. Přestaň. Napomenula jsem se. "Chtěla bych odznaky. Takové ty… co mají vlci podle své magie. Jako Blueberry, něco pěkného… A ty jsi taková módní ikona. Nechceš mi něco navrhnout?" zamumlala jsem rychle a přikutálela k němu další sumu šutrů, tentokrát těch méně vzácných. Přidala jsem k tomu ovšem kytky, neboť jsem věděla, že je má obzvlášť rád a doufala jsem, že mě nechá jít. "Jako královna," zašeptal Život skoro pro sebe. Chtěla jsem se ho zeptat, co tím myslel, ale vypadal zaujatý novým pokladem, takže jsem se rozhodla vzít situaci do vlastních tlapek. Zdrhej. Ty. Idiote. Řvala jsem v mysli na svoje svaly, zavřela pevně oči a naslepo se rozběhla územím. Bylo mi jasné, že za mnou Život neběží – ale cítila jsem jeho magii, která mě táhla zpět, plazila se mi po tlapkách a jako by mě zpomalovala, ale použila jsem proti vlkovi jeho vlastní zbraň – vlastnosti, které mi nadělil, rychlost, která mě včas dostala přes hranici jeho území zpět do bezpečí kopců.

//Narrské kopce

---------------------------------------------------

OBJEDNÁVKA
ID - B01 – naceněno Nox, Sav už to má a hodí to hladovým kreslířům, takže domluveno - 40 kytiček a 270 oblázků

V03/Makadi/Taktika lovu/1 – 15 drahokamů
V03/Lilith/Rychlost/2 – 30 drahokamů
V03/Styx/Taktika lovu/1 – 15 drahokamů

Celkem – 60 drahokamů, 40 kytiček, 270 oblázků, po 20% slevě kterou u Života mám to bude 48 drahokamů (safírů), 32 kytiček (vlčí máky) a 216 oblázků.

V úkrytu mi z použitého zůstane 1 safír, 10 vlčích máků a 87 oblázků.

//Řeka Tenebrae

Trochu jsem sebou ošila, když jsem ucítila pachy vlků. Držela jsem se co nejdál od jejich zdroje a pokračovala svojí klidnou cestou. Kopec se pomalu začínal zvedat a já už měla vyplazený jazyk jako přípravu na těžké oddychování. Tohle mě jednou zabije. Pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou. Kolena mě, sotva šlo do tuhého, už začínala bolet, ale připisovala jsem to hlavně velké únavě. Počítala jsem s tím, že to bude těžší, ale netušila jsem, že až takhle. Možná mu vážně nabídnu, aby se přestěhoval. Všem by tak ulehčil život. Pousmála jsem se a poskočila, abych si ušetřila vzácné kroky.
Takže... Mu řeknu, že bych chtěla nějaké barevné odznaky. Ale jaké... Asi by mi mohl něco navrhnout, to bych mu také měla říct. A taky se mu musím omluvit, dřív, než si vzpomene, jak jsem odešla minule. A zkusím to okecat novým přívěskem. Trochu natěšeněji jsem mrkla na cetku, která se mi jemně posouvala dolů a nahoru po zadní tlapce. A možná bych si mohla vykecat nějakou slevu. Nebo radši ne. Čím méně mluvení, tím lepší. A musím se držet u kraje, abych tam nezůstala na věky. To půjde. Přikývla jsem a nadobro se upsala nejvyššímu vrcholku.

//Vrchol Narrských kopců

//Ohnivé jezero přes Kopretinovou louku

Začala jsem pociťovat únavu ve všech svalech, ale už jsem se rozhodla to vydržet. Zbývalo mi jen dojít do kopců a pak nekonečná štreka nahoru, kterou si ten Život tedy mohl odpustit. Budu mu to muset vytknout. Třeba se přestěhuje, kdybych mu řekla, že tam s ním zůstanu. Ušklíbla jsem se nad svým chabým smyslem pro humor a unaveně si zívla. Už jen chvíli Wizku, už jen chvíli. Uklidňovala jsem se a loudavým krokem pokračovala podél řeky, která mě měla zavést až na místo mého cíle. Doufala jsem, že už mě nikdo nevyruší - neměla jsem na nikoho náladu. V hlavě jsem si místo toho chystala otázky, které bych mohla Životu porušit - a taky jsem si skládala, jak ho požádám o nějaké pěkné odznaky. Už jsem to chtěla mít z krku - dávno jsem pochopila, že zdejší božstvo mě děsí a Borůvkáč je jediné místo, kde jsem byla ráda. Dokonce i ten pocit utlačování mezi tolika vlky mi najednou scházel, a čím blíž jsem byla kopcům, tím horší to bylo.

//Narrské kopce

//Řeka Midiam přes Středozemní pláň

Opustila jsem louku, kde jsem se pár oklepáním stihla usušit. Vypadala jsem jako jedna velká koule chlupů, ale pro jednou mi to nevadilo. Konečně jsem umyla všechnu špínu a vypadala jsem zase trochu jako elegantní vlčice. Zbavila jsem se všech kostí, které mi po zimě čouhaly z těla, neměla jsem hlad - sice jsem byla unavená, ale spánek u Života nemohl být problém. Nebo jo? Zeptat jsem se na to zrovna jeho nemohla a cizince jsem odchytávat nehodlala, takže jsem to prostě musela risknout. Nemohlo být tak těžké odejít, i když to bylo lákavé. Nebyla jsem snadno ovlivnitelný vlk. Snad. Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, že jsem si v ničem nebyla jistá, ale za něco se prostě muselo platit - i když to bylo víc, než jsem si dle mého zasloužila. Raději jsem rychle obešla jezero a pokračovala podél řeky. Už jsem to tu začala poznávat - prošla jsem tahle území několikrát, když se ze mě stal kostlivlk. Zazubila jsem se. Už to byla nějaká doba a konečně jsem nad tím mohla přemýšlet jako nad zábavnou vzpomínkou. Alespoň něco odlákalo moji pozornost od problému jménem Život.

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

//Borůvkový les přes Vyhlídku

Jakmile jsem opustila Borůvkový les, začala jsem svého rozhodnutí litovat. Co kdyby se mi odznaky totiž nelíbily? Ale to byl ten nejmenší problém, koneckonců jsem na ně nemusela koukat. Vzpomněla jsem si, jak jsem od Života unikla posledně a i když to bylo tisíckrát lepší než setkání se Smrtí, nechtěla jsem ho vidět. Nebo možná chtěla, ale měla jsem obavy, které zhoršovaly moji úzkost natolik, že jsem jen stěží a nepravidelně dýchala. Co když bude naštvaný a bude se chovat stejně jako Smrt? Nebo možná ještě hůř. Nebo... Jsem nad tím prostě moc přemýšlela. Život byl ten nejmilejší vlk na světě a jeho cílem očividně bylo, aby tam všichni zůstali nadobro, takže jsem pochybovala o tom, že by mi můj únik připomínal. Ale co kdyby?
Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a pokračovala přes řeku. Nadšeně jsem se ponořila do vody, která byla sice studená, ale připomínala mi léto protože... Jsem do ní prostě vlézt mohla, žádný led a nástrahy. Prostě jen voda a teplý vzduch. Takže modré odznaky? Napadlo mě s úsměvem, i když tahle nová energie strach nepotlačila. Ale nemohla jsem mít strach ze všeho. Bude to v pořádku.

//Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

Zatímco jsem čekala na odpovědi od Lilith, očka mi zabloudila k Blueberrymu, který stál s ostatními opodál. Přesněji k odznakům, které se mu táhly pod očima a červeným uším. Už jsem věděla, kde tohle získat. Měla jsem taky dost pokladů, které by Život jistě uvítal. Zaujatě jsem máchla ocasem, ale mysl se mě snažila přesvědčit, ať se držím na místě. Chtěla si zaujmout Lilith, ne? Nemůžeš prostě odejít. Ale třeba to stihneš rychle. Ale co když se ti to nebude líbit? Bude... Ale nebude! Musíš tu zůstat, máš povinnosti... Ale bude to rychlost. A bude to pěkné. A Lilith se to bude líbit. Určitě. Ale co si bude myslet, když odejdeš. Musíš si něco vymyslet. A nebo můžeš zůstat. Frustrovaně jsem vydechla, ale jen tiše, aby mě Lilith neslyšela a nebrala si to zle. Vrátila jsem pohled k ní a přikývla na cokoliv, co říkala, co jsem nejspíš neslyšela při svém vnitřním monologu. Nahodila jsem na tvář úsměv, zatímco mi v hlavě šrotovala všechna kolečka.
"Lil?" vyrušila jsem ji jemně a trochu se zarazila nad automatickou zkráceninou, která ze mě vypadla. "Potřebuju zařídit něco hodně důležitého, ale hned budu zpátky. Odpočiň si, dej si jídlo," připomněla jsem jí s milým úsměvem a přisunula k ní kousek masa. Ještě jsem si rychle ukousla a polkla, abych měla sílu na cestu, jemně kývla hlavou na rozloučení a nenápadně se vypařila z chumlu, který se tu ze všech vytvořil. Přemýšlela jsem, jestli to říct Blueberrymu - ale chystala jsem se ihned vrátit, takže jsem jen rychle zmizela mezi borůvčím.

//řeka Midiam přes Vyhlídku

S úsměvem jsem střihla ušima, když Lilith jako by trochu rozkvetla. Byl to sice nezvyk, změna, kterou jsem většinou nevítala ráda - ale tentokrát jsem si neměla na co stěžovat. Z vlčice padalo jedno slovo za druhým a měla jsem pocit, že bych ji mohla poslouchat až do konce světa. Radost se mi zdvojnásobila, když jsem si uvědomila, že zdrojem štěstí jsem byla i tak trochu já - připadala jsem si jako posel z nebe se svým sdělením, kde se to s Makadi rozhodly usídlit. Pokrčila jsem rameny, jako by to nic nebylo. "Je to tady fajn," hlesla jsem a rozhlédla se po smečce, která jako by se za tu dobu rozrostla - i když jsem ji už nejspíš dlouho neviděla takhle pohromadě. Čenich mi dráždilo množství známých i neznámých pachů, jak se tudy proháněli vlci z vedlejší smečky - cítila jsem snad všechny členy a cítila jsem se... Jako doma. Možná trochu utlačovaně, ale v dobrém smyslu - byla to vítaná společnost, která mi do žil vehnala nutkání začít se ke všem lísat. Tu představu jsem si ovšem nechala pouze projet hlavou, než jsem ji vytlačila zpět do temných zákoutí mysli.
Mezitím se k nám připojil i Blueberry, který se sice věnoval hlavně Aranel, ale neunikl mi jeho pohled. Vzpomněla jsem si na menší přátelství, které se mezi námi rozrůstalo a jako by se mi na vteřinu chtělo brečet, než ten pocit zase nahradil příjemný pocit. Úzkost mi ale neustále šplhala po zádech, takže jsem si nedovolila ani pomyslet na to, že bych mohla zažít jen hodinu klidu. Alespoň jsem na oplátku zabloudila pohledem k Lilith a věnovala Bluovi rychlé mrknutí. Nešlo to podle mých představ, ale rozhodně to nešlo do háje. Prozatím.
Z myšlení mě vytrhla odpověď na moji nabídku k jídlu. Chvíli jsem si Lilith nedůvěřivě prohlížela, než jsem si vzpomněla na slušné vychování a přikývla, ačkoliv jsem se stejně přiblížila ke kořisti a opatrně se snažila vybrat to nejlepší maso, i když už bylo spoustu z něho pryč. Já hlad měla - a byla jsem přesvědčená, že vlčice ho bude mít brzy taky - takže jsem rozhodně neplánovala přijít o možnost se pořádně nadlábnout. Trocha do vlastní zásoby neuškodila, takže jsem se vrátila na svoji pozici s pořádným kusem flákoty.
Zavrtěla jsem ocasem, když se mnou vlčice souhlasila a začala se rozhlížet kolem, abych Makadi našla. Ta si ovšem částečně našla nás, i když vypadala unaveně, takže jsem pouze poslouchala, co měla Lilith na srdci. Trochu mě zamrzelo, že nechce, abych byla její kamarádka - i když to tak možná vyznít nemělo, ale nedala jsem nic najevo. Pouze jsem ji následovala za její přítelkyní i s masem v tlamě. Po krátkém přesunu na klidnější místo jsem ho pustila na zem. "Bude v těch nejlepších tlapkách," zazubila jsem se a doufala, že to nevyznělo moc egoisticky. Chystala jsem se Makadi také nabídnout kousek masa a už jsem otvírala tlamu, ale vlčice/vlk/cokoliv vypadala sklesle a rozhodla se nás ihned opustit. Chvíli jsem zůstala s otevřenou tlamou, než jsem se jí rozhodla zavřít. Považovala jsem to za normální chování - sama jsem občas taková byla a někdy jsem se i pokoušela zmizet bez povšimnutí, ale neznala jsem ji, takže jsem povytáhla zvědavé obočí na Lilith. Ta o ní koneckonců věděla víc.

Volným krokem jsem procházela lesem a snažila se udržet oči otevřené, ale nakonec mi nezbývalo než se poddat a zabořit to pod nejbližším stromem. Vyvalila jsem břicho směrem k obloze a konečně po dlouhých dnech bez spánku zavřela unavené oči. V plánu jsem sice měla spát v úplné tmě a naše nekonečná noc už se pomalu začínala zvedat, ale sotva jsem mohla udělat pár krůčků a hned se mi zavírala očka. Vlastně ani teď jsem nevydržela zůstat vzhůru ani dvě minuty a spánek už si mě bral do svých spárů. Ve skutečnosti to bylo osvobozující - žádné plíživé myšlenky, které by se mi se smrtícími zuby plížily po krku.
Včelí bzučení mě probudilo téměř ihned. Velká únava ovšem zmizela a místo ní přišla jen neuvěřitelná lenost cokoliv udělat. Vytlačila jsem s trochou těžkostí z mysli a pomalu se znovu postavila. Vládu nad mým tělem převzalo zívnutí, než jsem se konečně rozhlédla a snažila se najít vetřelce, který mě probudil. Vetřelec ale nebyl nikde k nalezení a místo něj se mi naskytl pohled na opravdové léto - všechno krásně zelené, neuvěřitelné teplo, byla jsem konečně zase úplně normální, bez kostí všude kolem, a cítila jsem se odpočatá. Vlčí bohové mě vyslyšeli. Vydala jsem se pomalým tempem lesem, než se svět kolem trochu zatočil a já se ocitla u známé řeky, kterou jsem znala z dětství. Věnovala jsem faktu, že je v tomhle světě něco mimo, naprostou ignoraci a nadšeně se vrhla k vodnímu korytu. V dětství se zdála mnohem menší, než teď, ale neztrácela na kráse.
Vyjeveně jsem sebou trhla, když jsem zaregistrovala pohyb jen pár metrů od sebe. Vlastní tělo mě zradilo, jako by se mi myšlení oddělilo od svalů, a překonala jsem vzdálenost mezi mnou a mojí starou známou. Vlčice, Tana, jako by problikávala ve světle - a kde jsem si ji už nepamatovala, tam jako by byla ve skutečnosti Lilith - byla to jediná živá bytost, které jsem byla ochotná věřit. Vlastně to bylo, jako bych tuhle Tanu nikdy neznala a zároveň jako by tu byla pořád. V legendě se praví, že se mi určitě nechtělo brečet.
"Vstávej, špunte, pojď sem," vylezlo z ní a na místě jsem se mohla roztéct. V jejím hlasu však znělo něco, co jsem neznala. V tichosti jsem se snažila najít ve vzpomínkách její hlas, ale došla jsem jen k temné stěně, která mi probodala srdce ostrým nožem a vytvořila mi knedlík v krku. Vážně už zapomínám?
V momentě jsem si uvědomila, že už jsem tentokrát doopravdy vzhůru, ale scénu jsem neopustila. Vykouzlila jsem na vlastní tváři úsměv a i když byl obraz více rozmazaný než ve snu a střídala ho tma za mými očky, svalila jsem se na zem vedle Tany. "Věř mi, Wizoure, budeš v pořádku. Víš, že já za to nestojím," vyřkla a já málem povolila slzám, aby se pustily. Váhavě jsem zavrtěla hlavou. Věděla jsem, že má pravdu - všichni měli pravdu, ale nebyla jsem dost silná, abych jí to připustila. V podstatě už utopená v slzách jsem se k ní přitulila a skoro, skoro jsem mohla cítit její srst, její teplo, skoro jsem slyšela její srdce bít. V nekonečnosti času byla pro mě jen ta jedna sekunda, kdy jsem si dovolila ztratit se v pocitech. V tom momentě to byl jediný důvod k mojí existenci, i když jsem se cítila, jako by mě život rozebíral na kousky.
Vysvobodila jsem se z pocitů, když jsem otevřela oči. Vrátila jsem se zpět k pocitu ničeho, který občas problikl se smutkem a občas se smíchem, když bylo řečeno něco vtipného. Vyloženě nic - byla jsem nic, necítila jsem nic. Vítězoslavný smysl života byl tu tam, ale alespoň jsem byla vypsaná. Vlastní spánek může být taky smysl života. Vysmívala jsem se tak trochu sama sobě, ale nakonec jsem se pomalu zvedla - tentokrát doopravdy, a rozešla se zase dál.

Nespokojeně jsem zvedla hlavu k nebi. Musela jsem častěji kontrolovat, jestli mám vedle sebe obě vlčice, a tma mi mému špatnému zraku nepomáhala. Navíc se nezdálo, že by se měsíc pohyboval po obloze. Divný. Třeba jsme se zasekli? Jaké by to bylo zaseknout se v čase? Zamračila jsem se a zavrtěla hlavou, abych zastavila proud otázek a odpovědí, které se mi najednou začaly hrnout do hlavy. Akorát jsem nad vším moc přemýšlela, to bylo všechno. Měsíc se samozřejmě pohyboval - jen se mi zdálo, že pořád jen visí vysoko na obloze. Radši jsem pohled sklopila k zemi a znovu zkontrolovala přítomnost vlčic, přičemž jsem se pousmála nad nechápavostí Tati. "Když se budeš mračit, tak ti to zůstane a stane se z tebe stará nabručená babička," povytáhla jsem obočí, i když to samozřejmě nebyla pravda. Matně jsem si ovšem pamatovala, že mi něco podobné říkali i moji rodiče, abych neměla nafouklé tváře. Úsměv se mi ještě zvětšil, i když u srdce mě bolestivě zapíchlo. Otočila jsem hlavu a zadívala se na Lilith. Tentokrát jsem nepřemýšlela o tom, jak si získat její přízeň, ale o tom, co skrývala. Nepotřebovala jsem být jasnovidec, aby mi bylo jasné, že ve vzduchu visí tajemství. Nebo jsem si to možná vymyslela - tak či onak dětství bez her prostě nebylo možné s normálními rodiči. Stačilo jen logicky uvažovat abych si domyslela, že ona o dětství nějakým způsobem přišla. Smutný pocit nostalgie tak vystřídala lítost, ale nic jsem neřekla a začala radši dávat pozor na cest.
Nakonec ovšem i Lilith promluvila. Přikývla jsem a vzpomněla si na čas v horách, kdy jsem také jméno Gallirei slyšela poprvé. Alespoň jsem předpokládala, že ho šedohnědá vlčice slyšela poprvé. "Jo, Gallirea," potvrdila jsem a radši vynechala všechny detaily o vražedné Styx a naprosto náhodných příšer, které se tu občas zjevily. Koneckonců mě na to na začátku taky nikdo neupozornil. "Je to špatně?" zeptala jsem se nejistě nakonec, vzhledem k tomu, že se při vyslovování jména tak zakoktala. Bála jsem se, že jsem jí prozradila něco, co by jí mohlo donutit vzít tlapky na ramena. To rozhodně nebyl můj úmysl.
Moje uvažování vytrhla Tati s nepříjemnou poznámkou, kterou jsem ignorovala a schovala si ji na později, aby mi mohla užírat svědomí. Aranel ovšem nakonec přišla až k nám a nabídla nám jídlo. Hladově jsem se olízla a prohlédla se. Pořád to nebylo ono, stále mi byly vidět žebra - ale alespoň už ze mě nebyla chodící kostra. "Ahoj," přikývla jsem. "Moc děkujeme, mám hlad jako vlk," zazubila jsem se a mentálně nad sebou zavrtěla hlavou, ale už se to nedalo vzít zpátky. Všimla jsem si, že Lilith už nestojí s námi, spíše vzadu. Tak jsem to ovšem nechtěla nechat.
"Nemáš hlad?" zeptala jsem se. Měli za sebou s Makadim určitě dlouhou cestu a byla jsem rozhodnutá nenechat jí jen tak odejít. "A pak najdeme tu Makadi," přidala jsem a povzbudivě se usmála, i když jsem měla pocit, že po jídle padnu spánkem. Co bych ovšem pro vlčici neudělala, že?

//Ovocná tůň

Pokrčila jsem rameny. Tolik otázek, na které jsem nemohla odpovědět. "Nepoznáš, ale nemusíš se jich bát," řekla jsem nakonec a doufala, že je to pravda. Nebyla jsem pověrčivá, ale také jsem nevěděla, co si o příšerách a dalších věcech myslet. Neznámo mě... děsilo. Alespoň tohle neznámo. Věnovala jsem Tati úsměv, ale všimla jsem si jejího nabručeného výrazu. "Ať ti to nezůstane," zazubila jsem se a vrátila se k pozorování cesty.
Chvíli bylo ticho, které jsem si tentokrát užívala a zaposlouchala se do všech možných zvuků lesa. Všechno už bylo plné barev, ale zahalila je tma. Až moc dlouhá tma. Divné. Pomyslela jsem si, ale pak už to nechala plavat. Možná mi prostě čas utíkal pomaleji. Místo toho jsem našpicovala uši a zaposlouchala se do hlasu Lilith, která se snažila ticho vyplnit otázkou. Nervózně jsem si odkašlala. Najednou mi přišlo, jako bych o tomhle místě nic nevěděla. "Všichni si tu pomáháme, když je potřeba," pousmála jsem se a vzpomínala na dobu, kdy jsme se museli prohánět celým územím za nějakým pošahaným diskem. Pořád jsem cítila ránu na zadní tlapce, která mi z toho dobrodružství zůstala. "Ale jinak mi přijde, že můžeš žít i sama za sebe," pokrčila jsem rameny. "Máš se kam vracet, občas se musíš ukázat - ale jinak se můžeš volně pohybovat po celé Galliree. Žádný stres," zazubila jsem se a vrátila pozornost k Tati. "Proč si nejdeš chvíli hrát s Aranel? Je to ta bílá vlčice támhle," kývla jsem hlavou mezi stromy, odkud šel její pach a občas bylo vidět zablesknutí bílé srsti. Nechtěla jsem se Tati nutně zbavovat - ale také jsem potřebovala chvíli odpočinku, hlavně po tolika dnech žádného spánku.

Spokojeně jsem vdechla hravou náladu a chvíli se nechala unášet blahem, než mě znovu přes hlavu přetáhlo nějaké poleno. Pomalu jsem se zvedla ze země a oklepala ze sebe prach. Měla jsem tůňku ráda, ale potřebovala jsem ulevit bolavé hlavě a zmatenému srdci. Jemně jsem zavrtěla ocasem, když jsem viděla reakci Tati na moji historku o příšerce. Moc jsem nevěděla, jestli bych měla v takovém povídání pokračovat. Nechtěla jsem ji děsit a zároveň jsem si nechtěla vymýšlet - sama jsem nevěděla pravdu a ten fakt mi ježil chlupy na zádech. Už jen z toho důvodu jsem se rozhodla pro neškodnou lež. "Jen ty hodné, a nikdy se neukazují," pousmála jsem se a trochu si protáhla čelist v jednom dlouhém zívnutí, než jsem si uvědomila, že mi společnost dělá i - dle mého mínění - osudová láska a rychle jsem čelist zase zaklapla. Přemýšlela jsem, jak bych mohla hodným příšerkám dodat grády, ale radši jsem to nechala plavat. Možná už jsem byla dospělá, ale takovéhle kecy mě pořád děsily.
Nejistě jsem přikývla na svolení vrátit se do lesa, ačkoliv jsem si nebyla jistá, jestli si za svým tvrzením Lilith doopravdy stála. Neměla jsem ovšem náladu cokoliv rozvíjet, takže jsem jen počkala, až Tati vykoná svoje záležitosti a otočila se zpět k Borůvkáči. "Tak jdeme?" nechala jsem ve vzduchu viset otázku, kdyby si to nakonec rozmyslela. Očkem jsem neustále hlídala Tati, aby se znovu neopakovala historie ztrácejícího se vlčete, a pokračovala.

//Borůvkový les

Pousmála jsem se, když jsem slyšela její odpověď. Možná si neuměla hrát a bylo těžší se jí dostat pod kůži, ale s vlčaty to uměla. Hned jsem měla víc energie do svého plánu dostat ji na svoji stranu. Nemůže to být tak těžké. Ne? Ani jsem si neuvědomovala, jak těžké je - většinou - se dostat za mé zdi. Jenže tohle bylo něco jiného. Chtěla jsem, aby mě měla ráda - abych jí připadala zajímavá, abych byla středem její pozornosti. Nelíbilo se mi, jak snadno jsem se nechala unášet city, ale alespoň jsem se nesnažila přetvařovat. Většinou.
Z přemýšlení mě vytrhl slabší hlas. Musela jsem se upřímně zasmát, ačkoliv jsem se paranoidně zadívala na místo, kam se koukala i Tati. Mohlo by něco takového existovat? A co by mi to mohlo udělat? Trochu jsem se oklepala. Neměla jsem v plánu se děsit, ale připsala jsem si to na seznam věcí, které mi budou později bránit ve spánku. "No nevím... Třeba tě vážně chtěla sníst," nahodila jsem vážně přemýšlející výraz, i když jsem nic z toho nemyslela vážně. Při zmínce o jídle jsem ovšem všechny kecy zahodila. Automaticky jsem si vzpomněla na zimu, ale rychle jsem tu myšlenku potlačila do pozadí a zavrtěla ocasem. "Třeba už se Storm a ostatní vrátili z lovu! Můžeme se tam jít podívat," navrhla jsem a podívala se i na Lilith. Určitě musela mít taky hlad, i když zase navrhovala nějakou hru. Zavrtěla jsem ocasem. Byla jsem ráda, že i přes menší zakopnutí chtěla pokračovat. "Je jich hodně," pokrčila jsem rameny se stydlivým úsměvem. Nebyla jsem si jistá, co mohu říct, abych jí nepřipadala jako malé vlče - a to mě dohánělo k šílenství, protože jsem pro jednou chtěla mluvit, chtěla jsem jí vymluvit díru do mozku, jenže mě nějaká neviditelná síla pořád držela. "Můžeme se zeptat ostatních, jestli nechtějí hrát s námi," dodala jsem. Určitě byla větší šance, že by se trochu odvázala, kdybychom vzali i Makadi.

Trochu jsem se uvolnila, když začala i Lilith volat do okolí. Připadala jsem si méně trapně, takhle vyřvávat. Alespoň už ve vzduchu nebylo to trapné ticho, které se tu po menším přešlápnutí vytvořilo. Sice jsem neměla chuť odpovídat, ale rozhodla jsem se přizpůsobit. Co jiného bych taky mohla dělat. Pokrčila jsem tak na její otázku rameny, než jsem si pořádně promyslela odpověď. "Jen někdy," uchechtla jsem se nejistě. Sama jsem si nebyla jistá, jestli to bylo něco, čemu se smát - ale pro vyplnění trapnosti cokoliv. Po zádech se mi plazila úzkost a měla jsem pocit, že brzo někde skočím. Chtěla jsem se vrátit zpět za Blueberrym, ačkoliv mě děsilo, že bych k někomu mohla takhle přirůst. Stačil mi ten divný pocit kdykoliv jsem se podívala směrem k hnědošedé vlčici.
Další otázka mě trochu zarazila. Sama jsem to nemohla vědět a o situaci v jiných smečkách jsem také neměla ani tušení. Předpokládala jsem, že nastala nějaká éra nezkušených rodičů, ale neuměla jsem si představit, že bych jen tak vlče hodila někam do křoví. Ačkoliv... Rodiče Tati ji rozhodně nechtěli nechat odejít dobrovolně. Možná prostě éra katastrof? "No... Ne každé vlče má štěstí na rodiče... A někteří," překvapeně jsem uskočila, když na mě něco štěklo z křoví. Jako na zavolanou to naštěstí byl jen náš hledaný poklad. "Prostě neměli štěstí na osud... Takže jim někdo musel pomoct," dopověděla jsem trochu tišeji. Nechtěla jsem Tati jakkoliv připomínat, co se stalo. Neuměla jsem si představit něčím takovým projít - ještě jako malé vlče.
Pomalu jsem se přesunula zpět k oběma vlčicím a jemně žďuchla Tati čenichem. Pořád jsem měla chuť sebou někde hodit a mazlit se s nějakou koulí - už mi bylo skoro jedno, kdo by byl mojí obětí. "To jsem byla já, ty strašidlo," pousmála jsem se. Vrhla jsem nejistý pohled směrem k vlčici a čekala na další otázky. Nedivila bych se, kdyby smečku považovala za nějaký kult kradení vlčat. Koneckonců jsem do lesa Tati nalákala jen pod příslibem setkání s... údajnými zachránci.