Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pořád jsem se mračila. Nevěř mu. Radila jsem sama sobě a zůstávala napružená, i když už se postavil normálně. Přemýšlela jsem i o tom, že mu zatajím jméno, jak to někteří dělali, ale byla jsem alespoň slušně vychovaná. "Wizku," odbila jsem ho s pokrčením ramen a pud přežití mě nutil dodat ještě nějakou poznámku, ale spolkla jsem ji. Nechtěla jsem se dělat nutně drsnější, než bylo třeba. Místo toho jsem se soustředila na to, abych neprozradila nějaké tajné informace. "Tohle je Borůvková smečka. Jsme menší, rodinná. Náš alfa se jmenuje Blueberry, teď má zrovna dost práce - hodilo by se možná přijít jindy, i když tě za ním klidně vezmu... Máme dvě delty, betu, kappy... Klasika," řekla jsem a nemohla potlačit, že se mi hlas trochu třásl. " Já jsem delta. Nejsem pěkná. A klappy nejsou pořádné, tuláku," odsekla jsem. Odejdi. Prosím. Modlila jsem se k nějakému zatracenému bohu. Začínal mít řeči a já už tak byla dost na hraně. Nechtěla jsem mu skočit po krku, ale do hlavy se mi tlačily různé poznámky a já nechtěla přijít o hlavu. Nelíbil se mi. Určitě by se nelíbil ani Blueberrymu.

Můj nádherný klid po několika dnech neustálého mluvení a stresu z toho bláznivého Života v kopcích byl narušen cizincem. Automaticky jsem se celá napnula. Kdyby byl cizí, ale ze smečky, bylo by mi to jedno a hrála bych třeba mrtvou, ale tenhle nepatřil ke smečce. A co víc, cítila jsem z něj podobný smrad, jako vydávala naposledy šedivá. Taky vypadal jako nějaký buldozer v porovnání s nízkými keři a malou tůňkou. Možná bych se i bála, aby nám ji celou nevypil. Pozorně jsem sledovala, co dělá, ale zatím o sobě nedávala vědět. Však on si všimne. Zatím nevyhlížel nebezpečně, ale už jen kvůli tomu pachu jsem si přála, aby byl co nejrychleji pryč.
Trhla jsem sebou stejně hbitě jako on, když se najednou postavil a začal cenit zuby. Moje automatická reakce byla zavrčet, což jsem taky udělala, ale... Vyšla z něj překvapivě milá slova. Zmateně jsem se zamračila. Tomuhle vlkovi bych neměla věřit ani čenich mezi očima. Zavrtěla jsem hlavou nad jeho omluvou. "Neměl bys tu být. Tohle je smečkové území," odsekla jsem jednoduše. Blueberry měl nejspíš dost práce zpacifikovat moji sestru a nemohl sem přijít. A Naomi se svými kořeny byla bůh ví kde. Co jsem mohla já? Snést mu na halvu deštík z tůňky?

//Borůvkový les

Hned jak jsem se dostala k vodě, zabořila jsem do ní čenich a pořádně se napila. Žaludek jsem měla chvíli jako rozbouřenou řeku, ale nakonec mi jen málem uniklo blažené krknutí. Byla jsem ráda, že jsem zase na chvíli sama. Byl nádherný západ slunce, teplo. Nic to nemohlo pokazit, snad ani cizinci. Měla jsem tu svoji sestru a tajně jsem doufala, že už nikdy neodejde. Plné bříško, téměř úplně vyspaná... Prostě ráj na zemi.
Líně jsem se protáhla a zabořila to vedle tůňky. Rozvalila jsem se na zemi a odpočívala. Nespala jsem, oči jsem měla doširoka otevřené a koukala jimi po okolí po případné další sváče, i když jsem se na sebe musela podívat, abych zjistila, jestli se můžu tak přecpávat. Tělo mi každopádně dalo povolení a tak jsem čekala, jestli by mi nějaký zajíc nevběhl do cesty. Šla na mě jednoduše letní lenost a donutit se jít lovit, když jsem se před chvílí cpala borůvkami, byl prostě nadvlčí úkol.

//Nemám moc na co reagovat, tak jdu pomáhat lidem s akcí :) Pokud bude chtít vlče na akci, jsem zaparkovaná jako policajt u tůňky :D

Udělala jsem menší krok vzad. Začínala jsem být ze všech těch vlků trochu nervózní a nic na tom neměnila ani přítomnost mojí sestry. I tak jsem se k ní naklonila trochu blíž. "Jdu k tůňce. Potřebuju si oddechnout," zašeptala jsem a pousmála se, ani jí nedala prostor na odpověď. Počítala jsem s tím, že to ostatním hned sdělí. Pomalu jsem pokračovala vzad a kontrolovala, zda mě někdo nesleduje. Nechtěla jsem se vypařit, jenom jsem nechtěla, abych musela zodpovídat zbytečné dotazy. Nenápadně jsem zmizela a za chvíli už líným klusem pokračovala mezi stromy a borůvkovými keři. Neodolala jsem a na pár vteřin se zastavila, abych mohla pár plodů ochutnat. Málem jsem tak zůstala zaseknutá u keře, ale nakonec jsem pokračovala s fialovou papulou a borůvkami nacpanými v tvářích. Pomalu jsem přežvykovala a roztékala se blahem. Měla jsem plný žaludek, byla jsem odpočatá a k dokonalosti chybělo už jen uhasit žízeň a umýt si špínu, kterou jsem si svým borůvkovým náletem roznesla snad všude.

//Ovocná tůň

Nemohla jsem si nevšimnout, jak napružený Blueberry je. Rozhodla jsem se to ovšem ignorovat - bylo to lepší snad pro každého kolem. Raději jsem svůj pohled držela na Ayshi a byla připravena ji trochu stáhnout, kdyby dělala něco, co by mohlo hodně překážet. Zatím mi ale nepřišlo, že by byla moc divoká. Jen Makadi z ní byla úplně paf, ale možná tak byli všichni, jen já už si na to zvykla. Tiše jsem pozorovala, jak se seznamuje a byla jen ráda, když se konečně zastavila u mě a přestala poskakovat. Líbila se mi tak víc, divoká a nespoutaná, ale začínala jsem mít trochu strach, aby tu někomu nepřivodila infarkt. "Promiň," špitla jsem se soucitným úsměvem směrem k Makadi a trochu sklopila uši. Stejný pohled jsem věnovala i Blueberrymu, i když jsem se neměla pořádně za co omlouvat. Já tak měla svoji sestru ráda. Ale očividně ne každému sedla. Zato ta vlčice, která mi byla naprosto neznámá, vypadala jako skvělá kamarádka pro Ayshi. Jemně jsem máchla ocasem ve vzduchu. "Jmenuju se Wizku," představila jsem se takovým polohláskem. Chtěla jsem mluvit hlasitěji, ale bylo tu až moc živých duší a nepříjemný pocit mě škrtil kolem krku, takže jsme zůstala u stydlivého polomluvení. Děkovně jsem kývla k Bluovi. "Děkuju," poděkovala jsem a opětovala Ayshi přitulení, když si pro něj přišla. Začínala jsem se trochu uklidňovat.

Zasmála jsem se. Netušila jsem, jestli mě sestra nakazila optimismem nebo mi už prostě začalo hrabat, ale čím blíže jsme se blížili ke skupince vlků, tím více jsem toužila po tom se do Blua třeba jen na chvíli zakousnout. A ukousnout. Přestaň. Napomenula jsem se s uchechtnutím, ale pořád mi to vrtalo hlavou. Jak by chutnal? Jak by na to zareagoval? Teoreticky by s tím nemohl nic udělat. Jebe ti?
Přikyvovala jsem. "Jo, to umí - něco takového na ni použila," prozradila jsem a s úsměvem na ten moment vzpomínala. Od té doby už jsem šedivou neviděla, ale začínalo mě to lákat. Jak je na tom teď? Třeba ty svoje názory nakonec zahodila. Nemůže být přeci tak blbá. Pomyslela jsem si. "Jo, to mohla. To by mohlo bavit i vlčata. Musíme se stavit za Životem a poprosit ho o ni. A pak za Smrtí, ať ji umíme ovládat pořádně!" navrhla jsem a zavrtěla nadšeně ocasem. Sice nebyla vyhlídka těch dvou nijak lákavá, ale s Ayshi by to možná mohlo být lepší. Zajímalo mě, jak by na ni reagovala Smrt.
"Co třeba?" zeptala jsem se, když mi prozradila, že něco skutečně vidí. Pak ke mně najednou přiskočila a znovu mě začala mačkat. Nevadilo mi to, naopak jsem se k ní ještě víc přiblížila, jestli to bylo možné, a zalechtala ji čumákem v srsti. "Ty jsi můj méďa," zašeptala jsem s úsměvem přes celou tvář.
Pustila mě až když jsme se dostali do blízkosti skupinky Blueberryho. Ze všech těch vlků se mi hned udělalo trochu úzko. "Ahoj," pozdravila jsem všechny na rozdíl od Ayshi, která skákala od jednoho k druhému. Věnovala jsem jedno hlubší přikývnutí Bluovi, abych trochu dodržela jeho vysoké postavení. "Um... To je moje sestra. Jmenuje se Ayshi," pousmála jsem se a spokojeně sledovala, jak se seznamuje. Doufala jsem, že tu nikoho moc nevyděsí. "Chtěla vás potkat, tak jsem ji přivedla na rychlou návštěvu... Nevadí?" zeptala jsem se nejistě a nechávala pohled zabodnutý v zemi. Už jsme zase byli zpátky u té nejisté rozklepané vlčice. Trochu jsem se alespoň uchechtla, když Ayshi začala skákat kolem Makadiho. "Nerozbij ji," ušklíbla jsem se. Tenhle den nemohl být lepší.

Uchechtla jsem se. "To jim teda přeju," odpověděla jsem ironicky. Nemyslela jsem si, že by o mně chtěl někdo po zbytek života přemýšlet. Ani Ayshi. Nehledě na to, jak moc zajímavá jsem se snažila být a jak moc jsem se snažila zapsat do historie, stejně jsem byla jen další kapka v obrovském oceánu. Srdce se mi při té myšlence stahovalo, ale nedala jsem nic najevo. Ještě snad neumíráš, ne? Připomněla jsem si. Alespoň pro jednou jsem si chtěla něco užít naplno, ale hlava šla očividně proti tělu. Raději jsem se zaposlouchala do toho, co mi povídala Ayshi.
Pobaveně jsem přikývla. "No, to provozovat nebudem," zasmála jsem se. Bylo to něco neznámého, kanibalismus, a určitě mě lákalo se prostě jen tak rozeběhnout a do někoho kousnout, ale byl to takový ten nápad, který by nikdy nebyl možný. Trochu jsem ucukla, když jsem ucítila ségřiny nové zuby, ale nakonec mě nesežrala. Opětovala jsem jí to velkým lízancem na tvář. "Hm... Trochu slaná... Možná bych přidala borůvky. Pak si tě dám k večeři," zavtipkovala jsem. Ve skutečnosti nechutnala nijak - spíše jako hlína umytá vodou, znovu zašpiněná a znovu umytá. Jako... Jako život. Možná život chutnal jako Ayshi, protože Ayshi byla odpověď na všechno. Nedávala smysl. Líbilo se mi to.
Zamyslela jsem se nad teorií s borůvkovým pachem. Mohla by nás podle něj Styx najít? Zavrtěla jsem hlavou. Samozřejmě, že mohla, ale co by její nemagický zadek zmohl? "No, proto jsme jako rodina. Když spojíš... třeba deset vlků dohromady, jednoduše je neporazíš. Nebo jen ztěžka. Hlavně, když se spolupracuje," pokrčila jsem jednoduše rameny. "Když tu naposledy zkusila něco udělat ta Styx, spikla se proti ní magie země. Naomi, přesněji řečeno. Fik, a je pryč. A to byla jen jedna vlčice a pár ostrých slov od alfy," dodala jsem. V lese jsem neměla strach. Nemusela jsem.
Zavrtěla jsem hlavou při jejím povídání o Duncanovi, i když to byl fakt. Kamarád, ale neuměl si je dělat. Možná by doopravdy chtěl nějaké blízké přátele a někoho, s kým strávit život, jen byl prostě takový. Ale to nic neměnilo na tom, že něco udělal mé Ayshi. Bylo mi na nic z toho, že mi ho bylo pořád líto. "Jsem si jistá, že bys mu dokázala pomoct. Ale nejdřív mu musím za tebe vyprášit kožich," ušklíbla jsem se. K tomu jsem, vzhledem k tomu, že ve skutečnosti místo ohně ovládal i elektřinu, potřebovala další magii. Co půjde proti elektřině? Napadlo mě. Země - země mohla uzemnit elektřinu. Nebo předměty, jednoduše bych mu něco házela do cesty. To zní jako plán. Střihla jsem spokojeně ušima, jenže to už jsme zase byli u toho jezera. Znejistěla jsem. "A jsi... Jsi si jistá?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem dát najevo, že jí moc nevěřím, ale... Něco mi na tom nesedělo. Najednou mě něco napadlo. Třeba je pod vlivem nějaké magie? Duncan nikdy neměl dost. Ani bych se tomu nedivila. "Vidíš tu něco divného?" zeptala jsem se rozhlédla se po okolí, abych se ujistila, že ho budu znát.
"Tak pojďme," zvedla jsem se a pomalu se rozešla od hranic hlouběji. Netušila jsem, jestli to nebyl problém - ale šli jsme rovnou za Blueberrym, jehož silueta už se rýsovala na obzoru. Tím se nedalo nic zkazit. Třeba by Ayshi mohl nadělit doživotní přístup sem? Napadlo mě.

Zavrtěla jsem hlavou. Sice na tom bylo něco pravdy, ale nikdy jsem nestála o to, aby mi říkala mami. Ani jsem nijak netoužila po tom, aby mi kdy v budoucnu kdokoliv říkal mami. Naklonila jsem hlavu do strany a přemýšlela, jestli to nejsou tajné informace. Vždyť se to říká všem... Rozhodla jsem se nakonec, a našim vlčatům už nic nehrozilo. Pochybovala jsem, že by se Ayshi spolčila se Styx. To by Styx nepřežila. "Většinou jsme je našli. Rodiče je opustili, něco se jim stalo... Byli to chudáčkové, tak jsme se jich ujali," vysvětlila jsem a přikývla. Netušila jsem, co se těm malým honí hlavou, ale doufala jsem, že mě mají rádi. Jinak by s tebou netrávili čas... Nebo ne? Trochu jsem se zamračila. "Snad," odpověděla jsem jednoduše s uchechtnutím, abych něčím zahladila svůj mozkový pochod. Optimismus Wiz, optimismus.
Povytáhla jsem obočí a snažila se potlačit smích, když se Ayshi rozjela o kanibalismu králíků. Hold tohle vlk neviděl každý den. "Možná jedí své příbuzné, abychom je nesežrali my?" přemýšlela jsem s ní, i když to byla celkem bizár teorie. Ale byla to sranda, a to bylo to hlavní. Třeba se tak loučí líp...? Napadlo mě a zase jsem byla u svého koloběhu "nemůžu zabíjet protože mi je jich líto".
Poslouchala jsem vyprávění o Duncanovi a vařila se ve mně krev. Elektřina? Mohla jsem být jen ráda, že ji nepoužil, když jsem proti němu používala vodu. Parchant. Ulevila jsem si. "Neboj se, Duncan sem nepatří a nikdo ho tu nevítá s moc otevřenou náručí," uchechtla jsem se a přitulila se k jejímu boku, abych jí dodala pocit ochrany. A pak zase ty řeči o jiných barvách vody. Nechtěla jsem svojí ségře nevěřit, ale něco na tom prostě nesedělo. "Tak to mě tam někdy vážně budeš muset zavést," pousmála jsem se. Zrovna o tomhle jsem se musela přesvědčit na vlastní oči.
"Pomstíme se navzájem!" zavolala jsem se smíchem a opětovala jí olíznutí. Všechno to mazlení a olizování mi bylo tolik let tak neznámé a najednou to bylo všechno zpátky. Přišlo mi, že jsem se mohla na místě rozbrečet. Najednou jsem o teplo znovu přišla a Ayshi byla zase na všech čtyřech. Nepřestávalo mě udivovat, kolik energie má. Pokrčila jsem rameny. "Můžeme podél hranic, asi... Nebo rovnou najít Blueberryho," navrhla jsem. Byla jsem dost chytrá na to, abych věděla, že vzít cizince doprostřed území by nebylo nic dobrého - tedy, cizince pro všechny ostatní. Na problémy jsem měla ještě čas.

OI OIII! Jakožto člen líné části lidstva této planety žádám s tím největším smutným prosíkem o 3. herní charakter.

Tak tedy, jak už bylo řečeno, jsem součástí líné skupinky. Příští rok jdu na střední školu. Znamená to, že po škole a úkolech pro mě následuje minimálně 5 a více hodin volného času (a to pro jistotu počítám jako kdyby mi měla škola trvat 10 hodin). Nedělám žádný sport a cvičení mi vydrží maximálně hodinu, k tomu si přičtěte schopnost psaní všemi deseti, aktivního spoluhráče a máte ode mě za jeden den 12 příspěvků, další den víc, další den míň, o víkendech se s nimi roztrhne pytel.

Jde o to, že svůj volný čas investuji do Gallirei. A ráda. Doufám, že je to na mém hraní na Wizku vidět, od posledního konkurzu jsem napsala přes 200 dalších příspěvků... I když nemám náladu, sice zpomalím tempo, ale píšu a píšu a psala bych až do umření, kdyby to bylo potřeba. To samé i za Siriuse, i když jsem možnost za něj hrát dostala teprve před týdnem a něco. To mi tady trochu vázne v požadované aktivitě, ale za zkoušku nic nedám, že. I u něj jsem stihla za 11 dní napsat 22 příspěvků a hodná Savinka nějaká vyšší moc tu určitě ví, že kdyby to šlo, bylo by jich mnohem víc.

Také:
- občas si stěžuju na zasekání ve hře měla bych víc možností tu to rozjet! viděli byste mě každý den a nikdy by vás to neomrzelo!
- mám tolik nápadů že mi to leze na mozek mám předchystanou základní osnovu nové postavy, takže se na mě nebude čekat dlouho.
- jsem tvrdohlavá jdu si za svými cíli a mám jich na obě postavy hodně (a ještě víc na třetí, just saying), takže jen tak se mě nezbavíte!
- už neviem musíme postavit větší armádu proti Styx famílii!

překvapení

Zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Byla jsem ráda, že mě Ayshi neviděla před létem. Žádný tuk, všude jen kosti a sotva kůže. Nad tou vzpomínkou jsem se ošila. Kdysi jsem měla možná zimu ráda, ale jen představa, že bych ji měla zažít znova, mi naháněla husí kůži. Přitom jsem si byla jistá, že by si ji Ayshi dokázala i přes hladomor naplno užít. Proč jsi nepřišla dřív? Napadlo mě s úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou na její otázku. "Ne, říkají mi...Wiz, Wizku, Wizki. Tak zkomoleně," odpověděla jsem s pokrčením ramen. Automaticky jsem věděla, že si vlčata sestru zamilují. Jiná možnost ani nebyla, jinak bych je vydědila.
Ayshi začala vyprávět a já mohla jen zůstat zírat s pootevřenou papulou. Letěla? A pak zase: Králíci? A nechybělo ani: Žlutá? Krvavé? Cože? Stíhala jsem jen občas přikyvovat, jako kdybych to vážně chápala. Párkrát jsem zamrkala, když přestala mluvit a snažila se rychle vstřebat všechno, co na mě právě vychrlila. "Uhm, to se zajíci jsem nevěděla," uchechtla jsem se. Vážně to byl zajímavý fakt, jen bych toho asi nechtěla být svědkem. Napadlo mě, jestli vlci mohli být taky kanibalové. Někteří na to rozhodně povahu měli. Pousmála jsem se nad částí s Duncanem - znělo to jako on a zapsala jsem si do deníčku, že mu musím vyprášit kožich. "Duncana dokonce znám," prozradila jsem. Jen díky němu jsem měla příležitost vyzkoušet naplno svoji magii. Ale ubližovat mé sestře tedy nemusel. Jen počkej. "Ale krvavé jezero tu není... Ne?" zeptala jsem se nechápavě. Žlutá řeka byla někde jinde, klidně to i bylo možné, ale Gallireu jsem prošla v podstatě křížem krážem a žádné krvavé jezero jsem neviděla.
"No... Když jsem odešla, chvíli jsem se toulala, než jsem došla do zdejších hor. Potkala jsem jednu vlčici, Severku, a ta mi řekla všechno o zdejší zemi. A pak už jsem se různě toulala - potkala jsem šedivou vlčici, Styx. Dávej si na ni pozor, od ní mám jizvu na tváři a obecně je to... No, je dost divoká. Našel nás u řeky vlk jménem Storm, ten patří do smečky, a dovedl nás sem. Blueberry, zdejší alfa, mě do smečky přivítal a Styx jednoduše řečeno vyprášili kožich," ušklíbla jsem se nad vzpomínkou, jak se za ní v podstatě prášilo. "Pak... PRÁSK! Byla ze mě jenom kostra a lovila jsem duchy! A čarodějnice zase lovily mě a duchové lovili je! Bylo to šílenství, proběhala jsem celou Gallireu, než jsem se mohla vrátit domů. A měla jsem hrozný, hrozný hlad, ale museli jsme zachraňovat svět, jak jsem ti povídala o Grumovi. Málem jsme umřeli, ale dostali jsme se v pořádku domů. To už byla zima, příšerná zima, žádná zvěř tu nebyla a nebylo tím pádem co jíst. Všichni byli jen kost a kůže, bylo to příšerné. Ale to už je pryč, potkala jsem pár dalších lidí a vualá, jsme tu spolu!" shrnula jsem rychle a skoro bez dechu si odkašlala. To mluvení budu muset omezit. Pousmála jsem se.
Spokojeně jsem zabručela. "My jsme ta nejlepší rodina na světě," zdůraznila jsem a nechala ji, ať se přitulí ještě blíže. Bylo to podivné - většinou jsem se snažila od vlků odejít co nejdál, ale i když se mi Ayshi lepila na tělo, jako by se mě vlastně vůbec nedotýkala. Chtěla jsem ji mít ještě blíž a už nikdy se nerozloučit. Zabořila jsem čenich hlouběji do její srsti a spokojeně vydechla.

//Medvědí řeka přes Mahtaë

"Nemyslím, že by to vystačilo na celého vlka," uchechtla jsem se. "Ale musíme tě pořádně vykrmit!" zavrtěla jsem ocasem a rychle si ji prohlédla. Hubená, podobně jako já, když tu byla zima - jen ne tak drasticky. To spravím. Rozhodla jsem nakonec a přikývla k jejímu nadšení. "Brouků bude v borůvčí určitě hodně!" potvrdila jsem. Třeba nakonec s Ayshi budeme vegetariáni. Napadlo mě. Pro mě by to bylo lepší, vždyť zabíjet zvěř mi moc nešlo, ale maso by mi i tak jednoduše chybělo. Nic ho nedokázalo nahradit, ani ti červíci. "Kde jsi vlastně celou tu dobu byla? Co jsi dělala?" zeptala jsem se najednou. Sama jsem toho mimo náš domov nezažila mnoho, ale třeba to měla sestra jinak. Našpicovala jsem uši, abych si ji mohla pořádně poslechnout.
Spokojeně jsem vzdychla, když se ke mně znovu přitulila. Tušila jsem, že jsem si naším setkáním zařídila doživotní nepřítomnost mého osobního prostoru, ale nevadilo mi to až tolik. Zůstala jsem u ní dost blízko i potom, co se odtáhla. "Já tě mám ráda víc," zazubila jsem se a střihla ušima. Nemohla jsem se dočkat, až ji všichni potkají. Nemohl existovat nikdo, kdo by Ayshi neměl rád. Pro mě to prostě bylo nemožné.
"Jasně, vezmu! Ale nejdřív se musíme ohlásit," zasmála jsem se a zastavila se těsně u hranic, jako když jsem sem poprvé přišla se Stormem a Styx. Další věc, kterou musím vyprávět. Zapsala jsem si to do mentálního deníčku. Zvedla jsem hlavu k měsíci a hlasitě zavyla, abych ohlásila naši přítomnost. Teď už stačilo jen počkat na Blueberryho - a zatím jsem měla čas osamotě se svojí sestrou. "Je to ta nejlepší rodina na světě," přikývla jsem. Nechtěla jsem tím nijak očerňovat naši vlastní rodinu, ale možná... Jen možná to bylo lepší. O trošičku.
Kdyby to šlo, zavrněla bych, když se zase přitulila. Nadšeně jsem ji rychlým pohybem povalila na zem, když už jsme nemuseli nikam chodit. "Je mi nějaká zima," prohlásila jsem s humorem a přitulila se k jejímu huňatému krku. Už ji nikdy nepustím. Rozhodla jsem se s úsměvem.

//Kopretinová louka přes Středozemku


Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. Její příběh neměl žádné díry a stejně bylo těžké tomu věřit. Musela jsem se uchechtnout. No, tak to určitě nepřekonám. Pousmála jsem se, i když mě u srdce zabodl osten žárlivosti, když mi řekla o její nejlepší kamarádce. Ne, že bych jí kamarádku záviděla - měla jsem něco podobného v Blueberrym, spíše jsem se nechtěla dělit o Ayshi, ne, když jsem ji sotva našla. Ale žádná Ilenia tu není. Připomněla jsem si a zase začala vrtět ocáskem. "Ještěže už je máš, jinak bys vážně musela jíst hmyz," zasmála jsem se a přikývla na její znalosti o jiných zvířatech. Všechno to povídání o mouchách a červech mi vážně do hlavy vehnalo nutkání něco takového ochutnat. "Budeme nějakého červa muset najít!" navrhla jsem, ačkoliv to bylo spíše spontánní rozhodnutí a kdyby to někdo postavil přede mě, asi bych se zdráhala. Ale nikdy to neodsuzovat, dokud to nezkusíte, že?
Zasmála jsem se, když jsem znovu ucítila její sliny na mé tváři. Přiskočila jsem k ní a opětovala jí gesto přitulením se. Bylo pěkné mít někoho, koho jsem mohla umuchlat bez strachu, že to bude trapas. "Nevím, jestli chobotnici, ale v tůňce máme ovoce! Prostě se tam zničeho nic objeví. Třeba je to ovocná chobotnice," přemýšlela jsem nahlas, jako by nějaká chobotnice vážně mohla existovat. Ale to bylo moje nové pravidlo - nikdy nezpochybňovat Ayshi. I když jsem se trochu zarazila, když chtěla použít vlčata jako návnadu. "Nevím, jestli by mi smečka poděkovala, kdybych jim obětovala vlčata," zasmála jsem se, ale hned na to mě ubezpečila, že se jim nic nestane. Pokrčila jsem rameny a pokračovala ve smíchu, až mě z toho bolelo břicho. Naklonila jsem zamyšleně hlavu na stranu. Ocení u nás Ayshi? Budou muset. Jinak se stěhuju. Ušklíbla jsem se. "Chobotnic asi ne, ale občas se tam objeví jiní tvorové! A dějou se divné věci," uchechtla jsem se a mimoděk si vzpomněla na náhlé zastínění mysli, kdy jsem chtěla Duncana jen sama pro sebe. Ew. Nakrčila jsem čenich a zavrtěla hlavou, abych na to přestala myslet.
Rychle jsem utíkala, když se Ayshi vzpamatovala a začala utíkat za mnou. "Nikdy mě nechytíš!" zakřičela jsem a snažila se využít všech vrozených vlastností, které mi Život nadělil. I tak mi byla v patách - předpokládala jsem, že jí přeci jen nenechal ten starý chlapík odejít s prázdnou. Trochu jsem přibrzdila a nechala se chytit - v dálce už se totiž rýsovala známá silueta lesa. "Vítej u mě doma," prohlásila jsem hrdě.

//Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

//Řeka Tenebrae

Pobaveně jsem se ušklíbla, ale hned nato zmateně nakrčila obočí. "Dorostly...?" zeptala jsem se nechápavě. Sama jsem měla zuby už spoustu let a co jsem si pamatovala, Ayshi je naposledy - ještě dávno doma - měla už taky. Natěšeně jsem našpicovala uši, abych mohla poslouchat další její dobrodružství.
Přišla vcelku podivná otázka o broucích, ale začínala jsem si znovu zvykat, že kolem mé sestry nezůstane již nic normálního. Nevadilo mi to. Dle mého bylo všechno obyčejné nudné a co bylo nudné se mi nelíbilo. Nudní vlci, nudné akce... Nuda byla špatná a teď jsem měla Ayshi, aby se o to postarala. Na spánek už jsem třeba neměla ani potěšení - na to jsem teď byla moc nakažená optimismem. To bylo fajn, po dlouhé době myslet jako optimista. Chybělo mi to a hnalo mi to slzy do očí, ale nikdy se nedostaly až napovrch. Zavrtěla jsem na její otázku hlavou. "To fakt ne, ale můžeme je zkusit - nemůže to být tak špatné, když je žerou jiná zvířata," pokrčila jsem rameny a rozhlédla se kolem po nějakém broučkovi, ale vzduchem proletělo jen pár maličkých much a jedna včela, kterou jsem vážně jíst nechtěla. To bych radši zkusila sníst ježka.
Nadšeně jsem zavrtěla ocasem, když od ní přišel velký zájem o smečku. Nemohla jsem se dočkat, až ji všem ukážu - jako kdyby byla nějaká moje trofej. Ale vždyť vlastně tak trochu byla. Lepší sestru nikdo najít nemohl. Ani lepšího vlka. "Jo, jo můžeme!" vyhrkla jsem a trochu si poskočila. Byla jsem šťastná - doopravdy šťastná. Musela jsem využít každého momentu. A také jsem byla ráda, že se Ayshi líbili moji kamarádi - i jen z vyprávění. A ještě mě donutila se červenat, když začala povídat o tom, jak schopná jsem. "No nevím, spíš vlčata neměl kdo hlídat," zavtipkovala jsem, i když i ve smečce jsem byla ujištěna, že jsem víc než věryhodná. Ale což, dutému do hlavy nic nenatlučete.
Rozchechtala jsem se nad podivným pojmenování zombie-bijec. "A ty zase budeš chobotnico-bijec!" opětovala jsem jí přezdívku. Chvíli jsem jen koukala na cestu, když mě najednou něco ostrého hravě chytlo za ocas. Vyšel ze mě podivný skřek, nejspíš výkřik smíšený se zakňučením. Rychle jsem otočila hlavu a zmateně sledovala můj ocas, který na konci mizel v Ayshině papule. Povytáhla jsem hravě obočí. Tak ty takhle? Soustředila jsem se na nejbližší vodní tok a vytvořila kouli vody velkou asi jako vlčecí hlava. Opatrně jsem ji vzduchem přenesla zezadu až nad Ayshi. "Ty, Ayshi, myslím, že nad námi letí ta chobotnice," prohodila jsem a podívala se vzhůru, abych tomu dodala na reálnosti. Přestala jsem vodní kouli ovládat a ta se začala rozpadat přímo nad místem, kde měla Ayshi hlavu. Začala jsem se smát v očekávání, že by se mi kouzlo mohlo povést a voda by zaplavila sestřinu hlavu. Rychle jsem vzala tlapky na ramena, než by jí stihlo napadnout, že to vlastně žádná chobotnice nebyla.

//Medvědí řeka přes Středozemní pláň

//Narrské kopce

Zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Možná byla trochu blázen, ale slušné vychování jí rozhodně nechybělo. Měla všechno - a možná jsem na ni trochu žárlila, ale v dobrém, samozřejmě. "Nevadilo! Celkem to drží, ale nevím, jak na tobě, ty hubeňoure," pousmála jsem se a jemně ji dloubla čenichem mezi žebra. Nebyla zase až tak hubená, takže jsem odhadovala, že přišla do Gallirei až po zimě - ale rozhodně to nebyla žádná baculka. Zachechtala jsem se její poznámce o strakách. "Nojo, určitě proti mně plánují nálet," ušklíbla jsem se, i když ta představa byla spíše děsivá. Ptačí nálet? Ne, děkuji. Pomyslela jsem si. Mezitím jsme doběhli k řece a já využila chvíli klidu k tomu, abych tělu doplnila zásobu vody. Šibalsky jsem se ušklíbl a hrábla do vody tlapkou, abych mohla Ayshi trochu postříkat.
Nejistě jsem přikývla, když se zeptala na smečku. Neplánovala jsem se proříct tak brzy ale... Stalo se. "Jo, kousek - no, trochu větší kousek odsud, v Borůvkovém lese. Je plný borůvčí, jak jinak, a jsou tam moc milí vlci! Ode všeho něco! Uhm... Makadi je třeba samec, ale považuje se za samici! A alfa má ve skutečnosti rád samce! Asi. Nejspíš. No a také tam jsou vlčata, třeba Tati - je ti trochu podobná, musíš ji někdy potkat! A jedna vlčice Lilith, ta se zase moc líbí mně!" vychrlila jsem na ni a ani si neuvědomovala, jaká tajemství ze sebe sypu. Ale svěřila bych Ayshi do tlapek i vlastní život, takže jsem nad tím moc nepřemýšlela. A možná jsem se ji trochu snažila navnadit. "Jsem tam delta, starám se o vlčata, věřila bys tomu? Já, která se pořádně neudržela ani ve vlastní rodině. Delta! Vlčata!" poskočila jsem se smíchem na místě. Považovala jsem tenhle den za nejlepší den na světě.
"Grum... No, byl dost vysoký a taky potrhaný, takový kříženec - a ta armáda mrtvých hrozně smrděla. Příšernost," zašklebila jsem se a zároveň mluvila dál a dál, až mě pomalu začínaly bolet nepoužívané hlasivky. Ignorovala jsem to - tohle byla moje příležitost, ačkoliv jsem pomalu čerpala svoji sociální energii.
Spokojeně jsem zavrtěla ocasem, když jsem dostala možnost vybrat další směr. Přemýšlela jsem nad použitím magie, ale nakonec jsem do vody bez váhání skočila a za pár chvil byla na druhém břehu. Otočila jsem se a trpělivě čekala na Ayshi. "Za chobotnicí!" poskočila jsem a rozběhla se vpřed.

//Kopretinová louka

Nadšeně jsem se smála a bezúspěšně uhýbala, když mě olizovala. Vlastně mi to vůbec nevadilo - bylo to spíše ze zvyku. S ní se nemusíš bát. Připomněla jsem si a trochu se uklidnila. Srdíčko mi bilo o sto šest, radostí samozřejmě. Tolik různých pocitů najednou už jsem dlouho necítila, ale bylo to pěkné, konečně zase něco doopravdy prožívat. Zavrtěla jsem ocasem, když mě nazvala překvapením. Byl to asi jediný moment, kdy jsem měla ráda překvapení. "Jsme dva dárečky," zazubila jsem se a nasměrovala pohled na můj náramek, když se začala ptát. Pokrčila jsem rameny - sama jsem totiž pořádně nevěděla, co to vlastně je. Ale bylo to pěkné a konečně tomu někdo taky věnoval pozornost. Hrdě jsem se napřímila. "To jsem našla! Je moc těžké něco takového najít. Můžu ti to někdy půjčit!" navrhla jsem šťastně, ačkoliv narvat si to na zdaní tlapku bylo dost těžké a absolvovat to znovu by bylo peklo. Ale co bych pro ni neudělala.
Ayshi začala další téma. Spokojeně jsem natočila hlavu na stranu a poslouchala. Věděla jsem předem, že s ní mi slova nikdy nedojdou. Trochu mě sice děsilo, že na sobě měla jakési řetězy, ale nezpochybňovala jsem to. Koneckonců jsem toho tady viděla už spoustu. "Vlastně jo! Celou smečku! Šli po nás nějací oživlí mrtví a museli jsme poskládat disk a bylo to šílenství a mám i jizvu, ale nakonec jsme zvítězili!" vyprávěla jsem zase já. "Byl tam takový divný tvor, Grum se jmenoval! A tomu na konci usekli hlavu, a to bylo vážně nechutný, ale... ale úžasný!" vrtěla jsem ocasem jako zběsilá. Tohle se mi vůbec nepodobalo, ale nevadilo mi to. Vzpomínky, které předtím byly mými nočními můrami, se najednou staly skvělými příběhy na vyprávění.
Nadšeně jsem se usmála, když jsem zjistila, že jsem nebyla jediná, které se stýskalo po rodině. Ayshi totiž vystačila za všechny členy rodiny - vždyť měla ode všeho něco. Najednou ovšem vyskočila na nohy a já nespokojeně zabručela při ztrátě tepla, ale taky jsem se postavila. Překvapeně jsem sledovala dva vlky - nebyl náhodou ten její Fiéros při našem setkání nabručený? Co se mu stalo? Nebo to bylo nějaké kouzlo, které v sobě sestra prostě měla? S hrdelním smíchem jsem poslouchala její přezdívky a zmatené vyprávění, než jsem se bez váhání rozběhla za ní. Doufala jsem, že mě nezavede moc daleko od smečky - ale byla jsem ochotná ji následovat kamkoliv. "A kde je ta chobotnice?!" zavolala jsem mezi smíchem, když jsem ji trochu dohnala. V boku mě píchalo ze všech těch náhlých pohybů a citů, ale milovala jsem to.

//Řeka Tenebrae