Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Borůvkový les (//přeskakuji pro Lenina)

Trochu jsem Tati předběhla, aby se mi neztratila, ale nechala jsem jí v klidu určovat směr. Byla noc a i když to vlkům nedělalo velký problém, vadilo mi to. Při každém šumění jsem sebou trhla a začala se rozhlížet po nějakém možném nebezpečí - ale nic nepřišlo. Takže jsme šli dál. Už jsem tu znala skoro všechno a nebála jsem se, že bych se ztratila. Navíc když jsme ztratili šumění lesa, konečně jsem si mohla pořádně oddechnout. Vadilo mi, že jsem se nedokázala uvolnit naplno. Nebo to bylo maximum, kterého jsem mohla dosáhnout? To určitě nestačí. Povzdechla jsem si a trochu svěsila hlavu, než jsem se usmála, abych tím malou vlčici nezatěžovala, kdyby si všimla. Jenže starostí bylo tolik - nelíbilo se mi, že byl les poslední dobou plný cizích vlků, ačkoliv mnoho z nich přišlo z Asgaaru, kam jsem koneckonců mohla i já - no trochu mi chyběly časy, kdy se v lese jednou za týden někdo pohnul a jinak to byla pohoda. Však se to se zimou zase uklidní. Snažila jsem se povzbudit, i když myšlenka na zimu také nebyla úplně ideální. To roční období byla moje smrt.

Spokojeně jsem poslouchala, jak se Blueberry snaží udobřit si malou. Jenže to byl nejspíše běh na mnohem delší trať, no přebarvit si oči Blue fakt nemohl. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Tati měla největší právo se bát. I mně trochu zamrazilo v zádech, když řekla zase o pár vět navíc ze své minulosti. Zamračila jsem se. Aby sami shořeli v pekle... Zavrčela jsem si sama pro sebe. "Neboj, z toho vyroste," špitla jsem Blueberrymu a věnovala mu povzbudivý úsměv. Šel na to dobře. Jen prostě bylo moc brzy. Sklonila jsem hlavu k Tati, abych byla alespoň trochu na její úrovni. "A ty se neboj. Královny strach nemají," naklonila jsem s úsměvem hlavu na stranu. "A když půjde do tuhýho, tak ho poleju vodou, jo?" zašeptala jsem jí tiše do ouška a vrhla na Blua uličnický pohled. Asi bych si netroufla na něj jen tak hodit půlku jezera, no něčím jsem tu chuděru utěšit musela. Věřila jsem, že by les nikdy nezničil, a ona se to musela naučit také.
Přikývla jsem, když Tati navrhla výlet k vodě. To už se lesem řítila tlustá koule. No, ve skutečnosti nebyla tak tlustá - vlastně celkem hubená, na Gavriilovi poměry. Zavrtěla jsem ocáskem - dlouho jsem ho neviděla. Spal až tak dlouho? Nahodila jsem rychlý mamina mód a zakousla se do nejbližšího borůvčí. Párkrát jsem trhla hlavou, než všechny větvičky popraskaly a mohla jsem větev plnou borůvek položit před Gavriila. Kousek jsem přisunula i Tati, kdyby chtěla, no hlavním úkolem bylo nasytit toho medvěda, když tak dlouho nejedl - a ještě po té zimě. "Na, budeš to potřebovat," dodala jsem, aby mě vzal trochu na vědomí a mrkla na Blua. Gavriil byl v podstatě jeho vlastní vlče. Možná si ho adoptoval.
Pokrčila jsem rameny nad jeho otázkou. Byla jsem každopádně ráda, že to s Makadi nějak půjde. "Mám pocit, že moje si zase nemyslí vůbec nic... Nebo až moc," uchechtla jsem se a trochu svěsila hlavu, ale to už se Tati rozhodla být samostatná jednotka a rozešla se z lesa. Otočila jsem se jejím směrem a chystala se vyrazit za ní, no ještě jsem se na Blueberryho otočila. "No, tak já zase běžím. Práce nepočká. Uvidíme se," zazubila jsem se a ještě čenichem jemně postrčila Gavriila a olízla mu hlavičku. Bylo to první vlče, které jsem tu viděla, a chyběl mi. To on celou tuhle moji smečkovou kariéru tak nějak odstartoval. "Aranel by měla být u tůňky, kdyby byla potřeba - ale ty si určitě vystačíš, taťko," zasmála jsem se, ale to už jsem vážně musela utíkat za tou hnědou raketou. Netušila jsem, jestli nebylo moc odvážné něco takového říct alfě, ale po celém tom roku... Byl Blueberry více jako táta pro nás všechny než jako alfa.
Pár dlouhými skoky jsem její stále krátké nožky dohnala. "Kampak jdete, veličenstvo?" naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a máchla ocasem. Tahle hnědá koule mi koneckonců chyběla nejvíc.

//Středozemní propadlina

//Aranel: to se zeptej toho, kdo vytvářel letošní přijímačky na střední jsem se jimi nechala inspirovat :DDD

Taenaran se rozhodl jít jinam. Trochu jsem se zamračila, ale uklidnilo mě, že bude s Makadi. Byla jsem si jistá, že kdyby jí lezl na hlavu, donesla by ho zpět - minimálně Lilith by ho dokázala zpacifikovat, pokud s ní byla. Jen jsem nad ním tak zavrtěla hlavou a pokračovala za ostatními. Kývla jsem k tůni, když se mě Blue zeptal, kam tedy šel. "Za Makadi," pousmála jsem se, když mi došlo, že jsme se tak nějak oba snažili si ty dvě vlčice získat, takže poslat na ně to hyperaktivní vlče možná nebylo ideální. "Ale neboj, promluvila jsem si s ním o... Utíkání a skákání ostatním po hlavě," dodala jsem. Alespoň jsem doufala, že nebude dělat problémy - a kdyby jo, začínala jsem si mentálně chystat velké promlouvání do duše. To nikdy nezklame.
Věnovala jsem Tati úsměv. "Nevím - copak jsi tu dělala? Byla s Aranel sranda?" máchla jsem ocasem, no to už odpovídala na něco Blueberrymu. Věnovala jsem mu soucitný pohled a stejně se podívala i na malou. Jemně jsem jí na záda položila ochranou tlapku a balancovala na třech. "Neboj se, tady jsi v bezpečí. Blue ti maximálně založí ohýnek na ohřátí, že?" povytáhla jsem na něj obočí a doufala, že se nezačne chvástat různými triky s ohněm. Nevěděla jsem, co všechno s ním umí, ale mohl to hrát se mnou. Neškodná lež byla dobrá lež - a navíc, Blue by tu nic nepodpálil. Snad.
Povytáhla jsem obočí, když bylo řečeno, že jsem chodila s... Judith? Lilith. Znovu mi spadlo u srdce mě nepříjemně zabodl pocit viny. No sakra. To jsem úplně v plánu neměla. Povzdechla jsem si a sklonila se na její velikost. "Promiň," omluvila jsem se nejdřív. Nejspíš ode mě nebylo fér ji nechat Aranel bez dotazu, jestli to tak chce. Další věc, nad kterou přemýšlet před spaním. "Tak co kdybychom si udělali dámskou jízdu? Jen my dvě," zašeptala jsem jí do ouška, jako kdyby to Blueberry nemohl slyšet. V očích mi zablikali čertíci, než jsem se zase narovnala. Uchechtla jsem se, když najednou vystřelila na všechny čtyři. "Lov a plavání. Myslíš, že to zvládneš?" zazubila jsem se, jako kdybych ji vyzývala ke hře, a zavrtěla jsem ocasem. Byla o něco málo menší než Taenaran, no nějaký ten měsíc/týden snad nevadil. Nikdy nebylo moc brzo začít jim to ukazovat.
"Jak to vlastně jde s...?" věnovala jsem rychle otázku Blueberrymu neboť jsem čekala, že mě Tati brzy odtáhne.

//Řeka Mahtaë (sever) (//přičarovala jsem nás k Tati a Blueberrymu, i když nejspíš v pondělí zase zmizíme :DD)

Přikývla jsem. Divné určitě nebylo to nejlepší slovo. Trochu jsem se zamračila, když začal mluvit o dvou samcích. Takový rozhovor by měli dávat rodiče - a pro jednou jsem si znovu vzpomněla, o co tyhle vlčata vlastně přišla. Měla jsem chuť se s nimi někam zahrabat a už je nikdy nepustit, ale nakonec jsem si jen povzdechla a zavrtěla hlavou. "To nevadí, že jsou oba samci," pokrčila jsem rameny. "Každý může mít rád, koho chce," pousmála jsem se a vzpomněla si na Lilith. Ale někdy to je na držku. Napadlo mě s úšklebkem. Netušila jsem, jestli mohu Taenaranovi sdělit to, s čím se mi hnědošedá vlčice svěřila, takže jsem se raději spokojila se svým vysvětlením. "Ani ti, kteří mají rodiče stále, nemuseli být dobré dětství. Bůh ví, co se jí vlastně stalo. Prozatím bychom Makadi měli brát jako samici, pokud si to přeje. Není dobré někomu brát jeho názory - pokud to není vyloženě blbeček," poučila jsem ho a věnovala mu soucitný výraz, když začal mluvit o neschopných rodičích. Povzdechla jsem si. Ten fakt jsem mu prostě vymluvit nedokázala. Ve skutečnosti měl totiž pravdu.
"Tak si najdi samce, abys nebyl sám," zavtipkovala jsem a zazubila se. Snad mi za to neskočí na hlavu. Usmála jsem se. Konečně jsme došli do lesa. "No... prostě se soustředím, představím si, co chci udělat a ono... se to stane. Taky budeš mít jednou magii a poznáš to," odpověděla jsem mu na otázku ohledně mé magie. Rychle jsem se po lese rozhlédla - už tu nebylo moc vlků, ale zahlédla jsem v dálce sedět samotnou Tati - tedy, samotnou v tom, že se krčila před Blueberrym. Spokojeně jsem k ní přiskočila a zabořila jí čenich mezi žebra, abych ji trochu polechtala. "Zdarec!" pozdravila jsem a zkontrolovala, jestli jde i Taenaran. "Poslušně oznamuji, že jsme si dali procházku, seznámili se se zdejšími jezery, učili lovit, plavat - a teď jsme zpět," oznámila jsem nervózně Blueberrymu a doufala, že to bude v pořádku. "Jak se máš, princezno?" zeptala jsem se s úsměvem Tati a znovu se otočila na Taeho. "Líbil se ti výlet?" zavrtěla jsem ocasem.

//Medvědí jezero přes Medvědí řeku

Zasmála jsem se. "A co je špatného na tom být divný?" zavrtěla jsem ocasem a myslela svoji otázku vážně. Všechno, co se kdy točilo kolem mně, bylo svým způsobem divné - a já milovala divné a nenormální věci. Při tom slově jsem si vesele poskočila a zatočila zpět do lesa, abychom nebyli pryč dlouho. Trochu jsem se zamračila nad jeho dalšími slovy. "Protože ten, koho kdy měl rád, vždy odešel, nebo o něj neměl zájem. Zlomené srdce už se jen těžko složí dohromady a ještě hůř si hledá svoji druhou půlku. Ale vypadá to nadějně s Makadi - ovšem to jsem ti neřekla," spiklenecky jsem na něj mrkla a doufala, že mě Blueberry nezabije, pokud se o tomhle dozví. "A co vůbec ty? Máš nějakou - nebo nějakého, vyhlédnutou?" zeptala jsem se.
"Půjdeme domů, jo? Můžeme jít na další výlet zase zítra," navrhla jsem. Což nebude trvat dlouho. Napadlo mě, když jsem se podívala na měsíc na obloze a pokračovala k lesu. Pokrčila jsem rameny nad Smrtí. Nerada jsem o ní mluvila. "Magie, velmi silné magie - žádné elementy. A může ti tvoji magii i vylepšit, proto jsem tam byla já. Teď umím s vodou všechno," pochlubila jsem se. Zvedla jsem vodu z hladiny jako velkou vlnu a zase ji zničila, abych svá slova potvrdila. Unaveně jsem pak zívla a protáhla si najednou ztuhlé tlapky. No, to už dělat nebudu.
Taenaran se zeptal na zvuk, který jsem v podstatě vytěsnila z hlavy. Vzpomněla jsem si, jak jsem v zimě propadla skrz led a útočil na mě medvěd. "No... asi medvěd, nejspíš. Možná něco jiného, ale tady jsou hlavně medvědi. Jsou moc nebezpeční," odpověděla jsem a raději trochu přidala, aby se nás nějaký nerozhodl honit.

//Borůvkový les

//Ohnivé jezero

Pokývala jsem hlavou. Sice se mi představa chodit do cizí smečky moc nelíbila, ale proč ne. Měl pravdu, měl by je poznat a jeho sourozenci by tam mohli být. Trochu jsem se uchechtla nad poznámkou od Blueberryho. "Neměj mu to za zlé. Má o tebe strach, co kdyby se ti něco stalo?" řekla jsem. Teď už jsem chápala, proč se rodičům nikdy nelíbilo blbnutí u řeky nebo utíkání z jejich dohledu.
Taenaran se rozběhl do vody. Nejdřív mu to chviličku šlo, udržel se pár sekund, ale pak se potopil. Rychle jsem se zvedla, abych ho šla vytáhnout, ale nebylo to potřeba. Za chvíli byl zase nahoře a pak zase dole a takhle to šlo chvíli dokola, než se rozběhl zpět. "Ale jde ti to! Chce to trénink," zazubila jsem se jsko pyšná mamka.
Pokročila jsem rameny nad Smrtí. "Je zlá, hodně zlá. Jediné, co chce, je tě chytit do svých pastí a vycucnout z tebe život. Na rozdíl od Života ti nic nedá tak snadno a neřekne ti nic milého. Lepší, kdybys tam vůbec nemusel, i když nabízí dobré věci," vysvětlila jsem mu.

//Sever Mahtae přes Medvědí řeku

//Medvědí řeka přes Středozemku

Trochu jsem se zamyslela. Měli? Měli. Jen občas jsme někde škobrtli a ne každý chtěl s mojí rodinou něco mít, ale ve finále jsme se všichni každý večer sešli jako rodina. Takže měli, a najednou mi to zase začalo chybět. "Nojo... A i kdyby ne, pořád to jednou byli moji sourozenci a chybí mi. Až ty svoje najdeš, budeš mi je muset přivést ukázat," zazubila jsem se a zavrtěla ocasem, i když jsem netušila, co bych s tolika vlčaty na jednom místě dělala. Byla jsem ráda, že jsem zvládala divokou Tati a nějaké klidné vlče k tomu. Ale byla to sranda.
Tae mi začal vyprávět svoji noční můru. Párkrát jsem zamrkala. Znělo mi to jako Smrt, ta by v něčem takovém určitě měla prsty. "No, hlavně, že to byl jen sen. Nic takového se doopravdy stát nemůže," Snad. Trochu jsem se zamyslela nad svojí noční můrou, ale žádnou jsem si nemohla pořádně vybavit. "Hm, asi když se mi jednu noc zdály pořád jen noční můry. Všude mě něco pronásledovalo a nikdo mi nevěřil. To bylo hrozné," otřásla jsem se a radši se zase naladila na veselejší notu. Ještě by se to vrátilo. "Tady to můžeš zkusit," kývla jsem k jezeru a trpělivě vyčkávala. Chystala jsem se mířit na sever, zpět domů. Už toho bylo na jednu noc dost.

//Medvědí jezero přes Středozemku

//Úzká rokle přes Mahtae

Přikývla jsem. "Měla jsem jich hodně, ale bůh ví, kde jim je konec. Jen moje sestra nedávno přišla, Ayshi. Je to bláznivka, v dobrém smyslu. Byla i v Borůvkovém lese, ale minuli jste se - odešla chvíli předtím, než si přišel," odpověděla jsem, když v tom mě něco napadlo. "A... chceš mi říct, co se ti zdálo?" zeptala jsem se s úsměvem. Vypadalo to na noční můru, no celkem mě zajímalo, co se mohlo takovému vlčeti zdát. Tak malý a už měl tolik starostí... Bylo to nefér. Jednomu se z toho chtělo brečet.
Spokojeně jsem sledovala, jak vlče dlabe, a byla na sebe obzvlášť pyšná, i když mě smrt toho zajíce bude dalších čtrnáct dní pronásledovat. Nad představou otrhaného zajdy snažícího se mě v mých snech sežrat jsem se oklepala. Raději jsem se chopila zbytku, co Taenaran nedojedl, a snažila se z toho dostat co nejvíce masa. Tae byl malý, ale žaludek měl snad jako bezednou jámu.
Přikývla jsem na jeho nápad. Proč ne? Sice jsem byla z nočního plavání, když jsem pořádně neviděla, trochu nervózní, ale potřeboval se to naučit. "Nechoď hluboko. Snaž se plavat už od břehu - běhej a běhej, hrabej a nepřestávej ani když už ti nebudou stačit tlapky. Tam už ale nechoď, radši se zkus otočit. Musíš tlapkama máchat do stran, když chceš zatáčet," poučila jsem ho znovu a vyčkávala. Čekala nás ještě cesta domů.

//Ohnivé jezero přes Středozemku (//Už jenom dva posty! :DD)

//Jezero Nahi přes Tajgu

Zahnali jsme debatu o sourozencích a přišlo trochu horší téma. Sklopila jsem uši. "Vlastně vím, jaké to je," řekla jsem tiše a pokrčila rameny. "Takže kdykoliv budeš něco potřebovat, můžu ti pomoct," dodala jsem s povzbudivým úsměvem. Nemohla jsem samu sebe dostat do empatie a ve skutečnosti se zajímat o to, co ho trápí - vždycky jsem skončila zpátky u sebe a bylo to tak sobecké, že jsem se o to raději přestala snažit. Pozorně jsem sledovala, co dělá a sem tam prohodila jedno pochvalné slůvko, než jsem málem vyjekla, když se po zajícovi rovnou vrhl. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak na něm přistál a úspěšně ho přišpendlil k zemi.
Zvíře se ovšem z vlčecího sevření vymanilo a utíkalo pryč. Snažilo se kličkovat, ale chybějící ucho jako by mu vadilo v rovnováze. Bože můj, proč já. Zakňučela jsem, protože mi bylo jasné, jak zvíře trpí. Sebrala jsem své tělo ze země a zapojila rychlost od Života, abych zvíře dohnala. Skočila jsem po něm, při čemž jsem málem spadla do jezera, ale měla jsem ho v papule. Ale ne. Budu ho muset zabít. Oh bože, dobře, dobře, jdeme na to. Pevně jsem zavřela oči a skousla. Ozvalo se zakřupání páteře a pak ticho, přerušované jen mým zběsilým oddechováním, jak se mi za tu malou chvíli nahrnul adrenalin do těla. Předhodila jsem zajíce před Taenarana. "Velmi dobře," zamumlala jsem zatímco jsem se to snažila rozdýchat. Žaludek jsem měla jako na vodě a na jídlo ani pomyšlení, ale věděla jsem, že je to jen chvilkový stav. Hlavou se mi ozývala různá lítostivá slova pro toho zajíčka, ale snažila jsem se je potlačit mluvením. "Když ho chytíš, útoč pokud možno pouze a jen na krk. Jsou tam důležité věci, které když prokousneš, tak tvoje kořist zemře. Ale i tak jsi předvedl skvělý výkon. Ještě pár takových zajíců a můžu tě vzít i na větší zvířata," pochválila jsem ho a raději vynechala fakt, že větší zvíře by už prostě musel zabít sám. Extrém pro mě bylo to malé srnče po zimě - a už nikdy víc. Zajíčci. Zajíčci jsou fajn, nebo mršiny. Nechala jsem chvíli času, aby se mohl Tae nadlábnout, když už jsem měla tu smradlavou rybu, a vydala se dál. "Co bys chtěl dělat teď?"

//Medvědí řeka přes Řeka Mahtaë (sever)

//Safírové jezero přes Sněžné hory

"Budou smrdět stejně nebo hodně, hodně podobně jako ty," poradila jsem mu a vzpomněla si na setkání s Ayshi. Na rozdíl od něj jsem ale opustila domov už jako stará a pamatovala jsem si, jak vypadá, takže jsem ji nemusela vyčenichat. Chtěla jsem mu ještě nějak pomoct najít jeho ztracené sourozence, ale sama jsem pořádně nevěděla, jak. Já už svoji sestru měla, i když se zase někam vytratila. Ale je tady. Bude v pořádku. Připomněla jsem si a jemně se pousmála.
Přikývla jsem. Takže mu Život nejspíš nadělil vlastnosti, stejně, jako mně. "Třeba to zjistíš teď, při lovu," pobídla jsem ho. I mně chvíli trvalo, než jsem zjistila, že už mohu běhat rychleji a víc toho vydržím. Tiše jsem pokračovala v plížení, než jsem se zastavila, když se křoví kousek od nás pohnulo. Zůstala jsem stát, nehnala jsem se zbytečně dopředu. Jedním uchem jsem poslouchala Taenarana a druhým kontrolovala schovaného zajíce. "Ty jsi chtěný, Taenarane," namítla jsem a použila jeho celé jméno. Třeba to bude mít nějaký význam. "Všichni tě máme rádi, ale každý to dává najevo jiným způsobem. Někteří neumí projevovat lásku tak, jako jiní. I mně se už teď moc líbíš - ale nejsem zrovna vlčice plná tulení a olizování," pousmála jsem se a s tichým smíchem. S některými mi mazlení nevadilo, ale Tae byl pro mě nový a potřebovala jsem ještě chvíli zvykání na jeho přítomnost, abych se začala dobrovolně mazlit, kdyby chtěl. Rozhodně jsem ale nechtěla, aby se cítil nechtěný.
Kývla jsem směrem ke křoví. "Schovává se. Myslel si, že už ho nehoníme, když jsme se dlouho neukázali a neběželi za ním. Tak zastavil," vysvětlila jsem mu. "Nenaháníme z několika důvodů. Zaprvé, potřebuješ se naučit i trpělivosti. A plížení je hlavně o trpělivosti. Zadruhé, je to sice delší, ale jednodušší, protože zvíře ti v nevědomosti v podstatě skočí před čenich a když začne utíkat, máš více prostoru ho chytit, než nabere plnou rychlost - když naháníš, běžíš pořád a musíš se snažit zvíře co nejrychleji dohnat nebo unavit. A navíc se zajíci snaží kličkovat, takže by se nám to tím způsobem možná ani nepovedlo," povídala jsem šeptem, až to skoro nebylo slyšet, ale doufala jsem, že alespoň něco pochytil. Mezitím už jsme zase byli skoro úplně jinde, stejně jako zajda, který si začínal trochu uvolněněji hopsat pár metrů od nás. "Zkus po něm skočit," vybídla jsem Taenarana a připravila se ke skoku, kdyby se to nepovedlo. Možná se nakonec bude muset utíkat.

//Úzká rokle přes Tajgu

//jih Mahtae přes Dlouhou řeku

Zamručela jsem, abych dala najevo, že jsem ho slyšela. Taková nebyla ani jedna smečka, které jsem znala já, takže tu bylo minimálně pět smeček. Čtyři o které mít starosti. Zamračila jsem se. Od Asgaaru nám snad nic nehrozilo, ovšem... Nikdo nikdy nevěděl. Huh? Zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem až moc paranoidní, ale i tak jsem se přiblížila blíže k vlčeti, protože mi ta myšlenka obnovila vzpomínku na vlčata pojídající Styx rodina. Najednou mi výlet nepřišel jako tak dobrý nápad. Ale co.
Když mi převyprávěl, co se dozvěděl od Života, měla jsem pocit, že se na místě rozbrečím. No sakra... "To je... pěkné," vydechla jsem. "A daroval ti Život něco?" zeptala jsem se ještě. Bylo štěstí, že se odtamtud vůbec dostal. Třeba Život ujížděl i na takto malých vlčatech. Ve skutečnosti to byl docela děsivý týpek.
Přikývla jsem. "Jo, ale asi až budeš dospělý. Což bude za chvíli, rosteš jako z vody," zavrtěla jsem ocasem. Opravdu byl celkem vysoký, i když na dospělého vlka samozřejmě neměl. "Láká tě snad nějaká jiná?" neodolala jsem nutkání se ho na to zeptat. Smečka měla ještě dost členů, ale každý opustilec byla ztráta. A já si pořád myslela, že jsme všichni jako rodina. Nebylo špatné opouštět rodinu? A zase jsem v tom byla zamotaná, jako kdybych byla také malé vlče, které nic nechápe.
Moje ryba byla výrazně odmítnuta. Jen jsem se nad tím zasmála a zavrtěla hlavou. Však mě taky něco nechutnalo, a proč ho do toho nutit? Rychle jsem se do ryby zakousla a vyplivla všechny velké kosti, no to už jsem musela pelášit za ním, aby mi neutekl. "Takhle ne, Tae!" zavolala jsem za ním a zkřížila mu cestu, aby se zastavil. Zároveň jsem ale poskočila dopředu, abych viděla, kam zajíc zaběhl. Až takhle do hor? Nedůvěřivě jsem se podívala na sníh, který se vyjímal na vrcholcích, ale alespoň se tam bude tomu zvířeti špatně běhat. Spiklenecky jsem se podívala na vlče vedle sebe. Pomůžu ho ulovit. A nechám ho ho zakousnout. Zneužívání dětí, ale... K dobru. Zavrtěla jsem ocasem. "Musíš se plížit, potichoučku a pomalu. Co nejvíc při zemi, smysly měj přichystané všechny. Sleduj, jak se zajíc chová, nebuď zbrklý. Nech ho využít naděje, že tě setřásl, a vyskoč, když bude mít povolené ušiska a bude otočený zády. Když začne utíkat, pomůžu ti. Pojďme," šeptala jsem a předvedla mu, jak se správně držet při zemi a nebýt moc nápadný. Naše černé srsti v tomhle okolí sice nebyly úplně výhodou, ale co se dalo dělat.

//jezero Na-hi přes Sněžné hory

//VVJ přes sever řeky

Zamyslela jsem se. "Borůvková, Ragarská... Asg- ne, Asgaarská. A ještě jedna, neznám jméno. O těch vím já, takže o čtyřech. Jaké znáš ty?" zeptala jsem se. Třeba bychom nakonec mohli dát dohromady konečný počet smeček. Nevěděla jsem, kolik jich tu je celkem, ale čtyři se zdálo jako takový akorát počet. Ale kdo ví, možná tu ještě někde byla další, možná další dvě, tři. Klidně by jich tu mohlo být deset, bůh ví, jak byla Gallirea ve finále veliká - očividně dost na to, aby na tohle místo narazila snad všechna ztracená vlčata. Tae prozradil, že připlul po řece - to bylo ještě v pohodě, může se stát, že vlče prostě spadne a... Konec. Jenže to, že je tam hodila matka? "A sourozenci? Mohli také přežít, jen je řeka vyplivla někde jinde, než tebe - třeba také tady," snažila jsem se mu dodat naději, i když to, že přežil on, byl celkem zázrak. Neunikl mi jeho povzdech a trochu provinile jsem sklopila hlavu. Nechtěla jsem, aby byl smutný. "Co rád děláš, hm?" zeptala jsem se ho radši místo vzpomínání na minulost. Mohla jsem zařídit cokoliv - tedy, skoro.
"V tom případě to není dobrá alfa a je fér, když si vybereš jinou," odpověděla jsem. Doufala jsem, že tím nemyslí Blueberryho a Borůvku, ale třeba nějakou jinou smečku, kterou potkal. Jo, to muselo být ono. Blue nebyl zlý a takhle sobecký. Nebo... Ne. Zavrtěla jsem hlavou. Přeci jsem si nemohla zamotat mozek vlčetem. Já byla alfě věrná a pokud se Tae ve smečce necítil dobře... Nemohla jsem se ho snažit přimět zůstat. Měl na to právo, stejně jako všichni ostatní. Ne každému se musela Borůvková smečka líbit. Jen jsem nechápala, co je špatně. Raději jsem se znovu usmála a přikývla. "Můžeme zkusit, jestli budeme mít štěstí. Tady ovšem tady asi jen ryby," zamumlala jsem nervózně. Vážně budu muset zase něco zabít? Ale měl pravdu, také už mě začínal dráždit žaludek. Čekala jsem, až se přestane koupat, a usmála se. "Ale jdeš na to dobře. Moc dobře, za chvíli ti to půjde samo," povzbudila jsem ho a vedla ho dál.
Vrátila jsem se k lovu. "Sleduj dobře. Až dorazíme k nějakému jinému jezeru, nechám tě to zkusit," řekla jsem mu. Nechtěla jsem, aby to nutně zkoušel v řece, když měl za sebou takovou hroznou zkušenost - a také to bylo nebezpečnější. Vrhla jsem se do vody, která nebyla moc hluboká ani prudká - rozhodně rozdíl od severu té samé řeky, ale tím líp pro mě. Chtěla jsem původně použít magii, abych si ulehčila práci, ale chtěla jsem to Taenarana naučit. Zůstala jsem nehnutě stát tak, jak jsem do řeky skočila, a sledovala vodu. Rybky tu byly - malé i větší, i když žádný pořádný kapr, jen nějaké zmenšené verze. Pár jsem jich nechala proplout, hlavně ty, které byly moc blízko mě nebo naopak moc daleko, protože bych akorát chňapla po ničem. Vyhlížela jsem si perfektně plující rybu, a když se konečně jedna objevila - tak akorát velká a v přesné vzdálenosti, pouze jsem hbitě natáhla krku a zabořila čenich tam, kam se ryba zrovna chystala zaplout. Ještě se mým zubům pokusila vyhnout, ale stačilo o něco více otevřít tlamu a hned ji zase zavřít, a už bylo po ní. Chudák ryba. Problesklo mi hlavou a naštvaně jsem přimhouřila oči. Jako fakt? Je to jen ryba. Napomenula jsem se, ale ani to nevyhnalo pocit smutku. Alespoň to bylo rychlé a nejspíš i bezbolestné. Předhodila jsem rybu před Taenarana. Asi to nebylo nejlepší jídlo, ale také to byla součást jídelníčku. "Když budeš chtít, můžeme zkusit i zajíce," zakýchala jsem, abych vyhnala vodu snad i z plic.

//Safírové jezero přes Dlouhou řeku

//Ovocná tůň

Zamyslela jsem se. Měla jsem rodinu - a tehdy jsme se považovali za smečku, ale ve skutečnosti... To bylo úplně jiné, než opravdová smečka. Všichni dělali všechno, nikdo nevelel a byl v tom bordel. Příjemný bordel, ale... Bordel. Měla jsem raději Borůvkovou smečku, i když jsem se s tím faktem pořád trochu prala. Přeci jen to tehdy byla moje rodina - ale nemohl být Taran a zbytek vlků také moje rodina? "Jo... teoreticky," odpověděla jsem. "Jak jsi se sem dostal ty? Pamatuješ si, co bylo před Gallireou?" zeptala jsem se. Už koneckonců dost vyrostl a zajímalo mě, jestli si věci předtím pamatuje. Já už si minimálně věci z dob, kdy mi byl jeden - dva měsíce, nepamatovala. A vždycky jsem si ráda poslechla něčí příběh.
Pokrčila jsem rameny. To jsem vážně netušila. Měl mě za vševědoucího? I tak jsem se pousmála. "Hmm... Asi když to alfa uzná za vhodné... Do té doby tě jen pozoruje. Takže se snaž," zazubila jsem se. Už byl dost velký, aby vlkům pomáhal s drobnostmi - značkovat, odklízet všelijaký bordel. I to se počítalo. Mohl začít i ostatní pozorovat při lovu nebo se zkoušet tiše plížit. Mohla bych ho to naučit. Napadlo mě a při té myšlence jsem zavrtěla ocasem. Možná jsem nebyla nejlepší zabíječ, ale tyhle základy jsem také uměla. "Nemáš hlad, Tae?" zeptala jsem se s hravostí v hlase. Však ještě uvidí. A fakt, že neumí plavat, byl ještě lepší. "Je to jednoduché. Najdi si vodu, která ti sahá jen lehce na bříško, aby ses neutopil - zvedni tlapky a začni zuřivě hrabat, jako když hrabeš díru, akorát všemi čtyřmi. Zkoušej to rychle, pomaleji - zuřivě, jemně. Uvidíš, co tě bude nejlépe nadnášet. Ale nechoď nikam, kde nedosáhneš, dokud si nebudeš jistý, že to zvládáš. Můžeš to zkusit," poučila jsem ho a kývla k jezeru. Chvíli jsem počkala, než jsem zapískala a kývla k odchodu. Chtěl toho vidět víc - tak proč nejít dál.

////Řeka Mahtaë - jih (přes sever řeky) (//zrovna na tak blbým místě jsme začali :"D)

Konečně jsem se dozvěděla jeho jméno a oddechla si - teď už jsem mohla nechat konverzaci na něm a občas jen něco odpovědět. Proto jsem měla ráda vlčata. Mluvila pořád a já si nemusela dělat starosti - a ať už si o mně myslela cokoliv... Mohlo mi to být celkem jedno. Byla to vlčata. Nebyla podřazená, ale bylo to prostě lepší. Těžké na vysvětlení. Tae- Tae co? Taen... No, Naran. Zavrtěla jsem hlavou. Nezlomili si jeho rodiče, či kdokoliv tohohle prcka našel, jazyk? Najednou jsem byla ráda za svoje jednoduché jméno, ačkoliv i to jeho se zdálo hezčí. Ale což, všechno bylo od dávných věků lepší, než já.
Ušklíbla jsem se, když začal mluvit o drzosti. Trochu mi připomínal Tati, které se prořízl jazyk teprve nedávno, ale bylo to pěkně znát. Tohle byl i tak... dost nezvyk. Nebyl úplně drzý, ale rozhodně nosil čenich nahoře už v takhle mladém věku. A tohle už šlo jen těžko převychovat. Doufala jsem, že je alespoň dost chytrý na to, aby držel jazyk za zuby před autoritami. Pokrčila jsem na jeho otázku rameny. "Nevím, v jiné smečce jsem očividně nebyla," povytáhla jsem obočí s humorem v hlase. "A alespoň můžeš rychleji šplhat po žebříčku. Jednodušeji," zamyslela jsem se. Neřekla bych, že bych byla povýšena, kdyby tu bylo více vlků. Spíš ze soucitu.
A bylo to tady - práce. Při zmínce o výletu z něj najednou bylo zase o něco menší vlče. Nenechala jsem ho dlouho prosit a prostě se z heknutím zvedla a líně se rozešla nejbližší cestou k vodě pryč. "Budeš muset, jinak tě někde utopím," prohodila jsem nevinnou lež, když mi slíbil, že bude hodný. Tohle by mohla být ještě sranda

//VVJ přes Mahtae