Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Úzká rokle přes Mahtae

Přikývla jsem. "Měla jsem jich hodně, ale bůh ví, kde jim je konec. Jen moje sestra nedávno přišla, Ayshi. Je to bláznivka, v dobrém smyslu. Byla i v Borůvkovém lese, ale minuli jste se - odešla chvíli předtím, než si přišel," odpověděla jsem, když v tom mě něco napadlo. "A... chceš mi říct, co se ti zdálo?" zeptala jsem se s úsměvem. Vypadalo to na noční můru, no celkem mě zajímalo, co se mohlo takovému vlčeti zdát. Tak malý a už měl tolik starostí... Bylo to nefér. Jednomu se z toho chtělo brečet.
Spokojeně jsem sledovala, jak vlče dlabe, a byla na sebe obzvlášť pyšná, i když mě smrt toho zajíce bude dalších čtrnáct dní pronásledovat. Nad představou otrhaného zajdy snažícího se mě v mých snech sežrat jsem se oklepala. Raději jsem se chopila zbytku, co Taenaran nedojedl, a snažila se z toho dostat co nejvíce masa. Tae byl malý, ale žaludek měl snad jako bezednou jámu.
Přikývla jsem na jeho nápad. Proč ne? Sice jsem byla z nočního plavání, když jsem pořádně neviděla, trochu nervózní, ale potřeboval se to naučit. "Nechoď hluboko. Snaž se plavat už od břehu - běhej a běhej, hrabej a nepřestávej ani když už ti nebudou stačit tlapky. Tam už ale nechoď, radši se zkus otočit. Musíš tlapkama máchat do stran, když chceš zatáčet," poučila jsem ho znovu a vyčkávala. Čekala nás ještě cesta domů.

//Ohnivé jezero přes Středozemku (//Už jenom dva posty! :DD)

//Jezero Nahi přes Tajgu

Zahnali jsme debatu o sourozencích a přišlo trochu horší téma. Sklopila jsem uši. "Vlastně vím, jaké to je," řekla jsem tiše a pokrčila rameny. "Takže kdykoliv budeš něco potřebovat, můžu ti pomoct," dodala jsem s povzbudivým úsměvem. Nemohla jsem samu sebe dostat do empatie a ve skutečnosti se zajímat o to, co ho trápí - vždycky jsem skončila zpátky u sebe a bylo to tak sobecké, že jsem se o to raději přestala snažit. Pozorně jsem sledovala, co dělá a sem tam prohodila jedno pochvalné slůvko, než jsem málem vyjekla, když se po zajícovi rovnou vrhl. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak na něm přistál a úspěšně ho přišpendlil k zemi.
Zvíře se ovšem z vlčecího sevření vymanilo a utíkalo pryč. Snažilo se kličkovat, ale chybějící ucho jako by mu vadilo v rovnováze. Bože můj, proč já. Zakňučela jsem, protože mi bylo jasné, jak zvíře trpí. Sebrala jsem své tělo ze země a zapojila rychlost od Života, abych zvíře dohnala. Skočila jsem po něm, při čemž jsem málem spadla do jezera, ale měla jsem ho v papule. Ale ne. Budu ho muset zabít. Oh bože, dobře, dobře, jdeme na to. Pevně jsem zavřela oči a skousla. Ozvalo se zakřupání páteře a pak ticho, přerušované jen mým zběsilým oddechováním, jak se mi za tu malou chvíli nahrnul adrenalin do těla. Předhodila jsem zajíce před Taenarana. "Velmi dobře," zamumlala jsem zatímco jsem se to snažila rozdýchat. Žaludek jsem měla jako na vodě a na jídlo ani pomyšlení, ale věděla jsem, že je to jen chvilkový stav. Hlavou se mi ozývala různá lítostivá slova pro toho zajíčka, ale snažila jsem se je potlačit mluvením. "Když ho chytíš, útoč pokud možno pouze a jen na krk. Jsou tam důležité věci, které když prokousneš, tak tvoje kořist zemře. Ale i tak jsi předvedl skvělý výkon. Ještě pár takových zajíců a můžu tě vzít i na větší zvířata," pochválila jsem ho a raději vynechala fakt, že větší zvíře by už prostě musel zabít sám. Extrém pro mě bylo to malé srnče po zimě - a už nikdy víc. Zajíčci. Zajíčci jsou fajn, nebo mršiny. Nechala jsem chvíli času, aby se mohl Tae nadlábnout, když už jsem měla tu smradlavou rybu, a vydala se dál. "Co bys chtěl dělat teď?"

//Medvědí řeka přes Řeka Mahtaë (sever)

//Safírové jezero přes Sněžné hory

"Budou smrdět stejně nebo hodně, hodně podobně jako ty," poradila jsem mu a vzpomněla si na setkání s Ayshi. Na rozdíl od něj jsem ale opustila domov už jako stará a pamatovala jsem si, jak vypadá, takže jsem ji nemusela vyčenichat. Chtěla jsem mu ještě nějak pomoct najít jeho ztracené sourozence, ale sama jsem pořádně nevěděla, jak. Já už svoji sestru měla, i když se zase někam vytratila. Ale je tady. Bude v pořádku. Připomněla jsem si a jemně se pousmála.
Přikývla jsem. Takže mu Život nejspíš nadělil vlastnosti, stejně, jako mně. "Třeba to zjistíš teď, při lovu," pobídla jsem ho. I mně chvíli trvalo, než jsem zjistila, že už mohu běhat rychleji a víc toho vydržím. Tiše jsem pokračovala v plížení, než jsem se zastavila, když se křoví kousek od nás pohnulo. Zůstala jsem stát, nehnala jsem se zbytečně dopředu. Jedním uchem jsem poslouchala Taenarana a druhým kontrolovala schovaného zajíce. "Ty jsi chtěný, Taenarane," namítla jsem a použila jeho celé jméno. Třeba to bude mít nějaký význam. "Všichni tě máme rádi, ale každý to dává najevo jiným způsobem. Někteří neumí projevovat lásku tak, jako jiní. I mně se už teď moc líbíš - ale nejsem zrovna vlčice plná tulení a olizování," pousmála jsem se a s tichým smíchem. S některými mi mazlení nevadilo, ale Tae byl pro mě nový a potřebovala jsem ještě chvíli zvykání na jeho přítomnost, abych se začala dobrovolně mazlit, kdyby chtěl. Rozhodně jsem ale nechtěla, aby se cítil nechtěný.
Kývla jsem směrem ke křoví. "Schovává se. Myslel si, že už ho nehoníme, když jsme se dlouho neukázali a neběželi za ním. Tak zastavil," vysvětlila jsem mu. "Nenaháníme z několika důvodů. Zaprvé, potřebuješ se naučit i trpělivosti. A plížení je hlavně o trpělivosti. Zadruhé, je to sice delší, ale jednodušší, protože zvíře ti v nevědomosti v podstatě skočí před čenich a když začne utíkat, máš více prostoru ho chytit, než nabere plnou rychlost - když naháníš, běžíš pořád a musíš se snažit zvíře co nejrychleji dohnat nebo unavit. A navíc se zajíci snaží kličkovat, takže by se nám to tím způsobem možná ani nepovedlo," povídala jsem šeptem, až to skoro nebylo slyšet, ale doufala jsem, že alespoň něco pochytil. Mezitím už jsme zase byli skoro úplně jinde, stejně jako zajda, který si začínal trochu uvolněněji hopsat pár metrů od nás. "Zkus po něm skočit," vybídla jsem Taenarana a připravila se ke skoku, kdyby se to nepovedlo. Možná se nakonec bude muset utíkat.

//Úzká rokle přes Tajgu

//jih Mahtae přes Dlouhou řeku

Zamručela jsem, abych dala najevo, že jsem ho slyšela. Taková nebyla ani jedna smečka, které jsem znala já, takže tu bylo minimálně pět smeček. Čtyři o které mít starosti. Zamračila jsem se. Od Asgaaru nám snad nic nehrozilo, ovšem... Nikdo nikdy nevěděl. Huh? Zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem až moc paranoidní, ale i tak jsem se přiblížila blíže k vlčeti, protože mi ta myšlenka obnovila vzpomínku na vlčata pojídající Styx rodina. Najednou mi výlet nepřišel jako tak dobrý nápad. Ale co.
Když mi převyprávěl, co se dozvěděl od Života, měla jsem pocit, že se na místě rozbrečím. No sakra... "To je... pěkné," vydechla jsem. "A daroval ti Život něco?" zeptala jsem se ještě. Bylo štěstí, že se odtamtud vůbec dostal. Třeba Život ujížděl i na takto malých vlčatech. Ve skutečnosti to byl docela děsivý týpek.
Přikývla jsem. "Jo, ale asi až budeš dospělý. Což bude za chvíli, rosteš jako z vody," zavrtěla jsem ocasem. Opravdu byl celkem vysoký, i když na dospělého vlka samozřejmě neměl. "Láká tě snad nějaká jiná?" neodolala jsem nutkání se ho na to zeptat. Smečka měla ještě dost členů, ale každý opustilec byla ztráta. A já si pořád myslela, že jsme všichni jako rodina. Nebylo špatné opouštět rodinu? A zase jsem v tom byla zamotaná, jako kdybych byla také malé vlče, které nic nechápe.
Moje ryba byla výrazně odmítnuta. Jen jsem se nad tím zasmála a zavrtěla hlavou. Však mě taky něco nechutnalo, a proč ho do toho nutit? Rychle jsem se do ryby zakousla a vyplivla všechny velké kosti, no to už jsem musela pelášit za ním, aby mi neutekl. "Takhle ne, Tae!" zavolala jsem za ním a zkřížila mu cestu, aby se zastavil. Zároveň jsem ale poskočila dopředu, abych viděla, kam zajíc zaběhl. Až takhle do hor? Nedůvěřivě jsem se podívala na sníh, který se vyjímal na vrcholcích, ale alespoň se tam bude tomu zvířeti špatně běhat. Spiklenecky jsem se podívala na vlče vedle sebe. Pomůžu ho ulovit. A nechám ho ho zakousnout. Zneužívání dětí, ale... K dobru. Zavrtěla jsem ocasem. "Musíš se plížit, potichoučku a pomalu. Co nejvíc při zemi, smysly měj přichystané všechny. Sleduj, jak se zajíc chová, nebuď zbrklý. Nech ho využít naděje, že tě setřásl, a vyskoč, když bude mít povolené ušiska a bude otočený zády. Když začne utíkat, pomůžu ti. Pojďme," šeptala jsem a předvedla mu, jak se správně držet při zemi a nebýt moc nápadný. Naše černé srsti v tomhle okolí sice nebyly úplně výhodou, ale co se dalo dělat.

//jezero Na-hi přes Sněžné hory

//VVJ přes sever řeky

Zamyslela jsem se. "Borůvková, Ragarská... Asg- ne, Asgaarská. A ještě jedna, neznám jméno. O těch vím já, takže o čtyřech. Jaké znáš ty?" zeptala jsem se. Třeba bychom nakonec mohli dát dohromady konečný počet smeček. Nevěděla jsem, kolik jich tu je celkem, ale čtyři se zdálo jako takový akorát počet. Ale kdo ví, možná tu ještě někde byla další, možná další dvě, tři. Klidně by jich tu mohlo být deset, bůh ví, jak byla Gallirea ve finále veliká - očividně dost na to, aby na tohle místo narazila snad všechna ztracená vlčata. Tae prozradil, že připlul po řece - to bylo ještě v pohodě, může se stát, že vlče prostě spadne a... Konec. Jenže to, že je tam hodila matka? "A sourozenci? Mohli také přežít, jen je řeka vyplivla někde jinde, než tebe - třeba také tady," snažila jsem se mu dodat naději, i když to, že přežil on, byl celkem zázrak. Neunikl mi jeho povzdech a trochu provinile jsem sklopila hlavu. Nechtěla jsem, aby byl smutný. "Co rád děláš, hm?" zeptala jsem se ho radši místo vzpomínání na minulost. Mohla jsem zařídit cokoliv - tedy, skoro.
"V tom případě to není dobrá alfa a je fér, když si vybereš jinou," odpověděla jsem. Doufala jsem, že tím nemyslí Blueberryho a Borůvku, ale třeba nějakou jinou smečku, kterou potkal. Jo, to muselo být ono. Blue nebyl zlý a takhle sobecký. Nebo... Ne. Zavrtěla jsem hlavou. Přeci jsem si nemohla zamotat mozek vlčetem. Já byla alfě věrná a pokud se Tae ve smečce necítil dobře... Nemohla jsem se ho snažit přimět zůstat. Měl na to právo, stejně jako všichni ostatní. Ne každému se musela Borůvková smečka líbit. Jen jsem nechápala, co je špatně. Raději jsem se znovu usmála a přikývla. "Můžeme zkusit, jestli budeme mít štěstí. Tady ovšem tady asi jen ryby," zamumlala jsem nervózně. Vážně budu muset zase něco zabít? Ale měl pravdu, také už mě začínal dráždit žaludek. Čekala jsem, až se přestane koupat, a usmála se. "Ale jdeš na to dobře. Moc dobře, za chvíli ti to půjde samo," povzbudila jsem ho a vedla ho dál.
Vrátila jsem se k lovu. "Sleduj dobře. Až dorazíme k nějakému jinému jezeru, nechám tě to zkusit," řekla jsem mu. Nechtěla jsem, aby to nutně zkoušel v řece, když měl za sebou takovou hroznou zkušenost - a také to bylo nebezpečnější. Vrhla jsem se do vody, která nebyla moc hluboká ani prudká - rozhodně rozdíl od severu té samé řeky, ale tím líp pro mě. Chtěla jsem původně použít magii, abych si ulehčila práci, ale chtěla jsem to Taenarana naučit. Zůstala jsem nehnutě stát tak, jak jsem do řeky skočila, a sledovala vodu. Rybky tu byly - malé i větší, i když žádný pořádný kapr, jen nějaké zmenšené verze. Pár jsem jich nechala proplout, hlavně ty, které byly moc blízko mě nebo naopak moc daleko, protože bych akorát chňapla po ničem. Vyhlížela jsem si perfektně plující rybu, a když se konečně jedna objevila - tak akorát velká a v přesné vzdálenosti, pouze jsem hbitě natáhla krku a zabořila čenich tam, kam se ryba zrovna chystala zaplout. Ještě se mým zubům pokusila vyhnout, ale stačilo o něco více otevřít tlamu a hned ji zase zavřít, a už bylo po ní. Chudák ryba. Problesklo mi hlavou a naštvaně jsem přimhouřila oči. Jako fakt? Je to jen ryba. Napomenula jsem se, ale ani to nevyhnalo pocit smutku. Alespoň to bylo rychlé a nejspíš i bezbolestné. Předhodila jsem rybu před Taenarana. Asi to nebylo nejlepší jídlo, ale také to byla součást jídelníčku. "Když budeš chtít, můžeme zkusit i zajíce," zakýchala jsem, abych vyhnala vodu snad i z plic.

//Safírové jezero přes Dlouhou řeku

//Ovocná tůň

Zamyslela jsem se. Měla jsem rodinu - a tehdy jsme se považovali za smečku, ale ve skutečnosti... To bylo úplně jiné, než opravdová smečka. Všichni dělali všechno, nikdo nevelel a byl v tom bordel. Příjemný bordel, ale... Bordel. Měla jsem raději Borůvkovou smečku, i když jsem se s tím faktem pořád trochu prala. Přeci jen to tehdy byla moje rodina - ale nemohl být Taran a zbytek vlků také moje rodina? "Jo... teoreticky," odpověděla jsem. "Jak jsi se sem dostal ty? Pamatuješ si, co bylo před Gallireou?" zeptala jsem se. Už koneckonců dost vyrostl a zajímalo mě, jestli si věci předtím pamatuje. Já už si minimálně věci z dob, kdy mi byl jeden - dva měsíce, nepamatovala. A vždycky jsem si ráda poslechla něčí příběh.
Pokrčila jsem rameny. To jsem vážně netušila. Měl mě za vševědoucího? I tak jsem se pousmála. "Hmm... Asi když to alfa uzná za vhodné... Do té doby tě jen pozoruje. Takže se snaž," zazubila jsem se. Už byl dost velký, aby vlkům pomáhal s drobnostmi - značkovat, odklízet všelijaký bordel. I to se počítalo. Mohl začít i ostatní pozorovat při lovu nebo se zkoušet tiše plížit. Mohla bych ho to naučit. Napadlo mě a při té myšlence jsem zavrtěla ocasem. Možná jsem nebyla nejlepší zabíječ, ale tyhle základy jsem také uměla. "Nemáš hlad, Tae?" zeptala jsem se s hravostí v hlase. Však ještě uvidí. A fakt, že neumí plavat, byl ještě lepší. "Je to jednoduché. Najdi si vodu, která ti sahá jen lehce na bříško, aby ses neutopil - zvedni tlapky a začni zuřivě hrabat, jako když hrabeš díru, akorát všemi čtyřmi. Zkoušej to rychle, pomaleji - zuřivě, jemně. Uvidíš, co tě bude nejlépe nadnášet. Ale nechoď nikam, kde nedosáhneš, dokud si nebudeš jistý, že to zvládáš. Můžeš to zkusit," poučila jsem ho a kývla k jezeru. Chvíli jsem počkala, než jsem zapískala a kývla k odchodu. Chtěl toho vidět víc - tak proč nejít dál.

////Řeka Mahtaë - jih (přes sever řeky) (//zrovna na tak blbým místě jsme začali :"D)

Konečně jsem se dozvěděla jeho jméno a oddechla si - teď už jsem mohla nechat konverzaci na něm a občas jen něco odpovědět. Proto jsem měla ráda vlčata. Mluvila pořád a já si nemusela dělat starosti - a ať už si o mně myslela cokoliv... Mohlo mi to být celkem jedno. Byla to vlčata. Nebyla podřazená, ale bylo to prostě lepší. Těžké na vysvětlení. Tae- Tae co? Taen... No, Naran. Zavrtěla jsem hlavou. Nezlomili si jeho rodiče, či kdokoliv tohohle prcka našel, jazyk? Najednou jsem byla ráda za svoje jednoduché jméno, ačkoliv i to jeho se zdálo hezčí. Ale což, všechno bylo od dávných věků lepší, než já.
Ušklíbla jsem se, když začal mluvit o drzosti. Trochu mi připomínal Tati, které se prořízl jazyk teprve nedávno, ale bylo to pěkně znát. Tohle byl i tak... dost nezvyk. Nebyl úplně drzý, ale rozhodně nosil čenich nahoře už v takhle mladém věku. A tohle už šlo jen těžko převychovat. Doufala jsem, že je alespoň dost chytrý na to, aby držel jazyk za zuby před autoritami. Pokrčila jsem na jeho otázku rameny. "Nevím, v jiné smečce jsem očividně nebyla," povytáhla jsem obočí s humorem v hlase. "A alespoň můžeš rychleji šplhat po žebříčku. Jednodušeji," zamyslela jsem se. Neřekla bych, že bych byla povýšena, kdyby tu bylo více vlků. Spíš ze soucitu.
A bylo to tady - práce. Při zmínce o výletu z něj najednou bylo zase o něco menší vlče. Nenechala jsem ho dlouho prosit a prostě se z heknutím zvedla a líně se rozešla nejbližší cestou k vodě pryč. "Budeš muset, jinak tě někde utopím," prohodila jsem nevinnou lež, když mi slíbil, že bude hodný. Tohle by mohla být ještě sranda

//VVJ přes Mahtae

Přikývla jsem. Bylo hezké být zase zapojená do práce s vlčaty. Nebála jsem se tolik mluvit. "Každý takové má. Hlavně, že to byl jen sen," pokročila jsem s úsměvem rameny a sledovala ho. Odhadem nemohl být o moc starší, než Tati. Byl ve smečce dlouho? Přišlo mi divné, že jsem se mu dokázala tak dlouho vyhýbat. "Jak se jmenuješ?" zavrtěla jsem ocasem. "Já jsem Wizku," dodala jsem po chvíli. Nebyla jsem si jistá, jestli on věděl o mně.
Přišly otázky na smečku, dokonce i od něj. Naklonila jsem nechápavě hlavu na stranu. Chystal se ti převzít vládu nebo...? Nemohla jsem zabránit myšlence na vlčata jako loutky nějakého magora, ale raději jsem se nad tím jen pousmála. Hlava mi ten den prostě jela víc, než obvykle. "Ten, co je nejníže - omega či kappa, poslouchá ty nad sebou. Oni zase poslouchají ty nad sebou a takhle to jde až po alfu, která naopak všem velí. Postupně to jde omega, kappa, delta, gamma, beta a samozřejmě alfa. Každý má vlastní funkci, kterou jim Blue přidělí. Nevím jak ostatní, ale já s Aranel jsme pečovatelky. Můžeme tě vzít třeba na výlet," pousmála jsem se a trpělivě odpovídala na jeho otázky. Však jsem je za jeden den opakovala už po třetí. "Ano, Blue je alfa. Pod ním je Storm, beta. Gammy nemáme, já a Aranel jsme delty... No a zbytek, i ty, jsou kappy. Omegy také nemáme. Pokud by ses chtěl dostat nahoru, musíš být jednoduše věrný smečce a pomáhat. Až vyrosteš, určitě se ti alfa odmění za tvoje výkony. Ale pozor - nesmíš být drzý a další takové věci. Jinak se zase propadneš," vysvětlila jsem mu. Kde se ve všech vzala ta touha po smečce?

//Borůvkový les

Unaveně jsem si zase hrcla k tůňce a začala hltat vodu. Potřebovala jsem něčím doplnit energii a taky potlačit všechen různý bordel, který se mi množil v hlavě. Bodlo by rozptýlení, ale nechtěla jsem opouštět území smečky - a navíc nebylo, co dělat. Zdálo se, že svět se pro jednou uklidnil a nehrozila nám ani armáda nemrtvých, ani kostlivci, čarodějnice nebo duchové. Všechno bylo tak, jak mělo být, a stejně nebylo. Složité - dělala jsem si všechno zbytečně složité.
Všimla jsem si, že poblíž spí jedno z našich vlčat. Zůstala jsem tiše jako myška a trochu se pousmála. Nepamatovala jsem si, jestli nás někdo představil. Bylo to možné, ale jeho jméno už jsem v tom případě zapomněla. I to se stávalo. Vlče sebou najednou trhlo a bylo po spánku. Odkašlala jsem si, abych ho nevyděsila. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se s úsměvem. Nakonec by to nemusel být tak nudný den.

//Ovocná tůň

Hned, jak jsem opustila svoje klidné místečko, vzpomněla jsem si, proč jsem tam v první řadě chodila. Chvíli jsem zůstala stát v šílenství vlčat a dospělých, než jsem se usmála na kohokoliv, kdo by mohl jít kolem mě, a otočila se na patě. Tak tohle nedám. Zamračila jsem se a rychle se rozhlédla po vlčatech. Taenaran stejně mířil líným krokem k tůňce a Tati měla zaúkolovanou Aranel. Gavriilovi... Gavriil nejspíš někde zrovna spal a stále jsem ho cítila na území, takže jsem si potvrdila, že nemám moc práci. Vlčata kdykoliv mohla přijít k tůňce a já byla ochotná je vzít třeba na výlet, kdyby chtěla. Ale dokud jsem mohla odpočívat... Raději jsem využila volného času. Doufala jsem, že ti cizinci už u tůňky nebudou, ale i kdyby, bylo jich tam pořád méně, než tady - a já neměla moc chuť se socializovat.

//Ovocná tůň

Při zmínce o vlčeti jsem trochu zjihla. Akorát jsem si frustrovaně povzdechla a pokrčila rameny. Pro mě za mě... Blueberry by z toho asi nebyl úplně nadšený, ale... Když už měla to vlče. Snažila jsem se ho zahlédnout, ale nejspíš se schovávalo někde v trávě. Minimálně jsem ho cítila, když jsem se snažila. Trochu jsem ovšem znejistěla, když se zeptala rovnou na svého bratra. Co jí můžu říct? Měl by jí o sobě vyprávět Blue. Vždyť to byla jeho sestra. Ale což. "Nevím, jak to bylo kdysi, ale... Daří se nám dobře. Je nás celkem dost... Tak akorát. A Blue se má moc dobře," odpověděla jsem jednoduše a dávala si dobrý pozor, abych neřekla něco, co bych cizincovi říct neměla. Rozhodli se mě dneska všichni psychicky vycucnout? Zamračila jsem se a se sklopenou hlavou v porážce poslouchala všechny její otázky, zatímco jsem sledovala její vlče, jak nám bere vodu z tůně. Je to jen vlče. Napomenula jsem se a zakroutila očima. Proč já? Rozhodla jsem se říct všechno, co jsem řekla Rigelovi a Ayshi. Měli všichni najednou zájem o tuhle smečku? Co se zase dělo? "Myslím, že jedenáct. Tři vlčata, pokud to potřebuješ vědět. Šest kapp, dvě delty - pečovatelky, beta, alfa. Klasika, vždyť to znáš - někde s tím vlčetem musíte žít..." povzdychla jsem si. Už mě ze samého mluvení začínalo bolet hrdlo. "Být tebou jdu co nejrychleji pryč," dodala jsem rychle a raději se vydala k odchodu. Věřila jsem, že by své vlče nenutila dlouho zůstat na cizím smečkovém území.

//Borůvkový les

Zasmála jsem se. "Nojo, ptáček," přitakala jsem a spokojeně střihla ušima.
Pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem jí moc říkat, kde Smrt je - vlastně jsem ani neměla v úmyslu, aby o ní věděla, ale co. Už jsem se prořekla. "No.. byla jsem u ní..." zamumlala jsem s nadějí, že by to třeba mohla přeslechnout. Chvíli jsem nad tím ještě přemýšlela, když se po mně Ayshi vrhla se slovy, že prostor je důležitý. Začala jsem se smát, vždyť to lechtalo! Ale za chvíli jsem o její teplo znovu přišla, když začala utíkat za svojí kořistí. "Ayshi?" zeptala jsem se se smutkem, který se mi pomalu začínal rozlézat tělem. Tohle ne... Proklela jsem pár dalších bohů a sledovala, jak mizí pryč. Chtěla jsem jít za ní, ale... Ayshi byla svobodná - nepatřila sem a já si to jednoduše neuvědomovala dostatečně. Frustrovaně jsem si povzdychla a zvedla se. Potřebovala jsem zkontrolovat vlčata - vždyť jsem měla nějakou práci, tak jsem alespoň mohla zahnat všechno ostatní.
Jenže sotva jedno tělo tůňku opustilo, objevilo se u ní druhé. "Ahoj Blue," pozdravila jsem s falešným úsměvem bez toho, abych se na příchozího podívala. Smrděl skoro stejně - akorát trochu jinak, ale to jsem přisuzovala faktu, že se k němu ještě před chvílí tulil Makadi. Jenže... Ouha. Přejela jsem vlčici pohledem. Takže tohle je ta špatná pověst? Ve skutečnosti byla celkem zajímavá. Znaky, různé barvy. Ale nechtěla jsem dávat Blueberryho slovům malou váhu. Roztrhl se dneska s cizinci pytel? Zavrčela jsem si sama pro sebe a čekala, co z vlčice vypadne. Už jsem ji jednou viděla, ale nedokázala jsem si ji s Bluem spojit. Teď to byla jiná. "Uh... neměla bys tu být," řekla jsem. Blbe. Napomenula jsem se. Snažila jsem se být přísná a vyšlo ze mě... tohle.

Zamračila jsem se. V téhle vlčici se prostě nikdo nevyznal, ani já. "No... Tak byl jako Styx, jak jsem ti vyprávěla," vysvětlila jsem tentokrát s úsměvem. Tak či onak byl ten vlk špatný, ať už se tvářil jakkoliv.
Pokrčila jsem rameny. "Nojo... Rozhodně hodnější než Smrt," zašklebila jsem se, abych dodala vážnosti na svých slovech. Možná jsem tam asi třikrát málem uvízla, ale Smrt byla rozhodně horší, i když to od ní šlo odejít skoro samo. Taková psychická ždímačka, když se tam někdo rozhodně jít - ale na to měla Ayshi čas. Ještě nepotřebovala zničit, i když jsem pochybovala, že by to ta baba dokázala. To spíš ona by zničila ji, a nad tou myšlenkou jsem se musela pousmát. "Prostě jsem od ní jen tak odešla. Měla bych se spíš snažit být s ní co nejvíc," odpověděla jsem. Doufala jsem, že se na mě Lilith alespoň ještě podívá po tom, co jsem předvedla. Jen kvůli odznakům, které se ještě stále skrývaly pod černou srstí.
Zavrtěla jsem ocasem, když si Ayshi ulovila ovoce. Neznala jsem to - tenhle plod jsem nikdy neviděla, ale věřila jsem, že všechno v tůňce musí být dobré. Zavrtěla jsem ovšem hlavou, když mi ji nabídla. Pořád jsem byla přecpaná borůvkami a vegetarián ze mě nebude. "To je v pohodě. Stačila magie," zazubila jsem se. Přestala jsem vodu ovládat. Ta se trochu rozprskla všude kolem, ale alespoň už nebylo takové teplo, i když byl večer.

Znovu jsem trpělivě zavrtěla hlavou. "Ne. Tenhle byl něco jako Duncan," vysvětlila jsem, i když jsem ve skutečnosti vlka moc nepoznala. Ale první dojem byl první dojem. Prostě nevěstil nic dobrého a tím to končilo. Nepatřil sem. Neměl tu co dělat. A já neměla právo přijímat cizince.
Zamyslela jsem se. Klesl tu někdy někdo? Musím se zeptat Blueberryho. Naklonila jsem zamyšleně hlavu na stranu a trochu vystrčila jazyk, i když to jsem v úmyslu neměla. "No... Pod kappou je omega. Nevím, co může - asi nic a nejspíš je těžké se z něj dostat. Ale nikdo tu omega není. Většina vlků asi tvrdí, že jsou špatní, ale... Proč by si špatné vlky někdo nechal ve smečce? Možná se jim jen něco nepovedlo a tak se snaží vyšplhat nahoru. Nebo jsou to nováčci a alfa si je chce nejdříve prověřit," vysvětlila jsem nejistě. Sama jsem pořádně nevěděla, co to je, ale byla jsem si jistá, že nejsem daleko od pravdy. Muselo jí to stačit, nechtěla jsem si nutně vymýšlet něco, co nebyla pravda.
Naklonila jsem hlavu na stranu. Co tím myslí? Chvíli jsem na ni jen zamračeně civěla, než se mi obličej rozzářil v pochopení. Pokrčila jsem nenuceně rameny, ale trochu sklopila uši. "Hm... Před chvílí odešla. Měla jsem naspěch k Životu, když jsem jí viděla naposledy, a asi je naštvaná... Nebo smutná. Trochu jsem to zvorala," přiznala jsem se s povzdechem. Všimla jsem si, jak se Ayshi neustále hrabe ve vodě. Hledala něco? Začala jsem na vodě dělat vlnky, aby někde odkryla dno a jinde zase byla vyšší, takže mohla Ayshi vodu pořádně prozkoumat, jestli v ní něco neplave.

Přimhouřila jsem oči ještě víc, až jsem je měla skoro zavřené. Takže jsem mu tu vyžvanila informace úplně zbytečně. S tím, že komunikace s cizími byla u mě na bodu mrazu a sekundy po tom, co jsem se dozvěděla, že jsem naprosto plýtvala slovy, už jsem si říkala, co jsem vlastně mohla říct jinak. Rozhodně jsi mohla být milejší. Nebyl zlý. Napomenula jsem se, ale zavrtěla jsem nad tím hlavou. Bylo to zbytečné. Všechno bylo zbytečné. "Sbohem," zamumlala jsem si pod čenichem a sledovala, jak odchází. Alespoň už jsem ho měla z krku a mohla jsem pokračovat ve svém nic nedělání a samotě. Ještě jsem kousek od sebe zahlédla záblesk známé srsti a trochu máchla ocasem. Na tuhle společnost jsem byla připravená kdykoliv - ovšem i ona pomalu odešla. Tiše jsem doufala, že se vrátí. Borůvka ji musela přirůst k srdci. Prostě musela - a měla tu i Makadi. Bude v pohodě. Vrátí se. Kdybych měla jiný charakter, možná bych se za ní i vydala. Ale takhle jsem jen zůstala stát a koukala do západu slunce, z kterého mi akorát slzely očka. Všechno je špatně. Úplně všechno.
Další, kdo se u tůňky ukázal, byla Ayshi. Pozitivní energie, kterou s sebou všude nosila, mě trochu rozveselila, a tak jsem se usmála a přitulila se k ní. Možná bylo alespoň něco dobře - vždyť jsem tu měla jí. Zavrtěla jsem hlavou na její otázku. "Cizinec. Ale už odešel," pokrčila jsem rameny. Rozhodně ne kamarád. Nikdy. Šedý vlk? Už nikdy víc. A znovu jsem se smíchem zavrtěla hlavou. "Ne, to jsou jen normální vlci. Ale každý má něco zajímavého," zazubila jsem se a střihla ušima. Mohla jsem říct alespoň jednu vlčici, která měla něco zajímavého. "Makadi a Lilith, o kterých jsem ti říkala, jsou kappy. Nic nemusejí nutně dělat, ale podle jejich přiložení tlapky k dílu by se mohli vyšplhat výš. Na deltu - kde jsem já a Aranel. My dvě hlídáme vlčata, ale můžeš být i lovec a něco dalšího. Nebo také nemusíš dělat nutně nic, jsi jen delta. Gamma, tu tady nemáme a moc nevím, co to obnáší. Blueberry každopádně nedávno dosadil na pozici bety. Nevím, co dělá přesně, ale bety většinou zastupují alfu, když je nepřítomna. Alfa je Blueberry, to už víš. A ty jsi tulák, ten je svobodný - očividně," pousmála jsem se a sledovala, jak si Ayshi bezstarostně hrála s vodou. Už zase jsem mluvila moc - ale na rozdíl od neznámého vlka jsem své sestře věřila. A bylo to obecné info. Nic víc.