Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Povzdechla jsem si. Skvělou práci? A k čemu byla? Země byla mokrá, nedalo se v ní chodit, stromy skoro žádné. Nádherná práce. Hned bych si to zopakovala. Zavrtěla jsem hlavou a pokrčila rameny. Mohla jsem udělat víc, ne? Nejistě jsem se na něj podívala, když mě pozval na pohřeb. Udělala jsem krok v před, ale zarazila jsem se. Raději ne. Naomi jsem neznala - jen jsme spolu prohodili pár slov a sdíleli jednu smečku. Byla jsem rozhodnutá jít její hrob navštívit jindy, přinést kytičku, no... Pohřeb patřil jen těm nejbližším. Vždyť já pro ni nedokázala uronit jedinou slzu, vlastně jsem si na ten pohřeb ani jít nezasloužila. Raději jsem se rozhlédla po lese a pořádně začala vstřebávat tu tragédii před sebou. Mohla bych to všechno spláchnout někam do řeky... Nebo to udělat ručně. Jako za trest. Zavrtěla jsem hlavou. Proč se ničit ještě víc? V čem byla pointa?
Chystala jsem se nějak zneužít svojí magie, abych se zbavila všeho nepořádku, ale pak... No, pak vyšlo to z její tlamy. Zacukalo mi v oku. Co prosím? Co. Prosím. Otočila se na ni. "Cože?" zeptala jsem se s hysterickým smíchem. Mohla to být naprosto normální otázka - mohla jsem odpovědět, že popel se foukat nebude - ale ten tón. Ten změnil význam celé té věty. A dost. Zavrčela jsem se. Měla jsem dost plazení se před všemi jako kdybych neměla žádná práva. Měla jsem dost celé téhle šaškárny. "Kde jsi byla, když se nám ten popel sypal na hlavu?" pousmála jsem se s naprosto klidným tónem. A pak jsem zase začala ječet. A pokud stíhala něco říkat, tak jsem se rozhodla to naprosto ignorovat. "Ku*va, patříš do téhle smečky! Celou- celou dobu se tváříš, jako když je to to nejhorší utrpení, tak si seber svoje ego ze země a padej, jestli jsme pro tebe takovej problém!" zarazila jsem se. Tohle bych dělat neměla. Šlo to naprosto proti mně. No, už se to dělo. "Já nevím co se ti kdy stalo - každej máme něco, ale tohle, ts... Nemám potřebu být v okolí někoho, kdo si cení víc vlastního zadku než rodiny. Jsme tvoje rodina, copak to nechápeš?! Zatím se chováš jen jako další slepice v tomhle po*raným životě! Vzpamatuj se už konečně!" párkrát jsem popotáhla a nakonec se protáhla kolem ní hlouběji do lesa. Tohle jsem neměla zapotřebí. Nic jsem neměla zapotřebí. Mohla jsem se klidně sebrat a odejít - ale to jsem nemohla. Na to jsem byla moc naivní.
Znovu porosteš. Slabě jsem se pousmála k místu, kde stál nějaký náhodný ohořelý strom. Všechno znovu poroste. Povzdechla jsem si. Soustředěně jsem vytáhla většinu vlhkosti ze země kolem sebe, která tu zbyla po našem marném snažení se uhasit požár. Chvíli jsem ji držela ve vzduchu, než se většina popela a dalšího nepořádku rozpustila, a poslala ji do nejbližší řeky. Unaveně jsem zavrávorala a raději se posadila do stínu zbylých stromů. A tohle že mám udělat na zbytku území?

//VVJ přes řeku

No. Pěkný. Napadlo mě okamžitě, jakmile jsem překročila hranice. Ohořelé načernalé stromy, žádné křoví, žádná tráva, ale zároveň mokrá a klouzavá země ze vší té vody. Málem jsem po všem tom blátě sama uklouzla cestou hlouběji - a každým krokem se mi dělal větší a větší knedlík v krku. A každým druhým krokem se stupňovala moje nenávist vůči Asgaaru. Chtěl zachránit jenom vlastní les. O nic jiného mu nešlo. Jeno jeho pitomej les, ne o náš, o jeho. Zase jsem zavrčela. Zvládli bychom to i bez něj. Nakonec by se oheň přestal rozšiřovat - a co kdyby to schytal jeho les? Jednou jsme utvořili jakési... pouto, tak ať si to sežerou se vším všudy.
Trochu jsem se zarazila. Jsem strašná. Zamračila jsem se. Ale mám právo. Pokrčila jsem rameny jako by nic a začala se trochu rozhlížet kolem, i když mi to bylo proti srsti. Jenže jsem se bála použít čenich, nechtěla jsem cítit spáleninu a kouř víc, než bylo nutné. Pitomej les, pitomej vlk, pitomá Gallirea - pitomá Smrt. Já jsem pitomá. Popotáhla jsem, ale to byl tak jedinej náznak pocitů, kterej jsem dala najevo. Musela jsem být statečná, když už ne pro sebe, tak pro ostatní, kteří už se rýsovali v dáli.
Zastavila jsem se jen pár metrů od skupinky. Makadi, Blueberry, Taenaran, Lilith. Všichni byli v pořádku. Hodila jsem na tvář jemný úsměv, narovnala se a popotáhla, abych se zbavila knedlíku v krku. Zvesela. Pozitivně. "M-m-můžu nějak po-moct?" To byl fail. Zacukalo mi v oku. No, alespoň ze mě něco vyšlo, i když jako z retarda. Co na tom sejde? Povzdechla jsem si a přišla blíž k Blueberrymu. Přimhouřila jsem oči, abych trochu zaostřila. Měla bych- Měla bych do něj drknout? Otřít se? Obejmout? "Promiň," vydechla jsem nakonec bez jakéhokoliv dalšího pohybu. Všechno bylo v háji. Co už. Jsem strašná.

Zase byl čas jít. Den se překulil ve večer a moje zášť už trochu vymizela... Ale jen trochu. S každým pohybem mě nepříjemně bodalo u srdce a neměla jsem nejmenší náladu na jakékoliv povídání, ale musela jsem se v lese ukázat. Prostě musela - čelit tomu všemu... Pomoct jim. Jsou moje rodina. Připomněla jsem si s povzdechem. Konečně jsem se zvedla a zůstala chvíli tiše stát v rybníku. Voda mi stékala po srsti a s kápnutím dopadala do vody. Stála jsem tak dlouho, až kapat přestala a byla jsem skoro suchá. Stačilo jedno otřesení a jako bych ve vodě nikdy nebyla. Bez obtíží jsem se vyškrábala zpět na břeh a automaticky zamířila známou cestou k Borůvce. Pousmála jsem se nad tím - už jsem tu cestu znala jako vlastní tlapky. A zase jsem se zamračila, protože jsem si uvědomila, že mě nebude vítat zeleň, ale černota a smrad spáleniny. A mrtvých. Zatnula jsem čelist. Ale tak už to prostě bylo a děsilo mě, že jsem necítila nic víc. Chtěla jsem, chtěla jsem být dramatická a brečet a křičet, ale... Necítila jsem to. Ts... Zavrčela jsem v podstatě sama na sebe. Nezasloužila jsem si nic lepšího než vyhazov z lesa.

//Borůvka přes řeku

//Borůvkový les přes Mahtaë (sever)

Konečně se mi naskytlo trochu čerstvého vzduchu. Zastavila jsem se a vztyčila hlavu k nebi, abych se mohla zhluboka nadechnout. Květiny, tráva, voda - žádný kouř, žádný oheň... Zastříhala jsem spokojeně ušima. Tu scénu s ohněm už jen tak z hlavy nevymažu. Povzdechla jsem si. Ale když už jsem vzpomínku nemohla vymazat... Alespoň jsem si mohla říct, že jsem pomohla. Pomohla jsem les zachránit... Nejspíš. Vypadal takhle zachráněný les? Nejspíš ne. Takže nakonec za všechno vážně může vedlejší smečka. Zavrčela jsem si pod nosem. Šlo mu jen o jeho pitomej les. Taky by jim to tam mohlo- Zastavila jsem se v půlce myšlenky a zatřásla hlavou. Takhle jsem neměla přemýšlet. Byl to afekt. Nikdo za nic nemohl. Nebo...
Potlačila jsem všechno přemýšlení stranou a vydala se do vody. Byla jsem pořád tak unavená, i když jsem skoro celý den prospala. Jenže použití magie pod stresem bylo něco jiného než si z ní dělat srandu v přátelském souboji. Zastavila jsem se až, když mi byla voda až po kolena, a pak sebou do ní plácla jak nějaký vorvaň. Jsem kaput. Pousmála jsem se a užívala si studenou vodu kolem sebe.

//jeskyně

Les vypadal pořád stejně... Ohořele. A jak jinak? Zamračila jsem se. U srdce mě zabodla lítost, ale jinak jsem se vydala směrem k hranicím. Už nepršelo, naopak, na černá záda mi pařilo a ačkoliv mi srst občas zacuchal vánek, nestačilo to na to, aby všechen kouř zmizel. Měla jsem toho pokrk a chtěla jsem zase ochutnat čerstvý vzduch. O Taenarana bylo postaráno, Tati byla stále s Whiskeym - nebo jsem v tom alespoň doufala - a Gavriil... Byl Gavriil. Spal. A také o něj bylo jistě postaráno, no a na pohřbívání zemřelých jsem stejně neměla žaludek. Takže jsem pokračovala, připadala si trochu jako zrádce, když jsem se konečně dostala k hranicím a pokračovala podél nich.
Cítila jsem pachy všech, kteří tu měli být, takže alespoň něco na uklidnění. Ačkoliv se pachy míchaly s pachem rozkládající se mrtvoly. Pevně jsem sevřela oči a zatnula čelist, abych si udržela obsah žaludku tam, kde měl být. Sklopila jsem ouška k hlavě a vzpomínala, jak jsem poprvé přišla do lesa. Naomi byla jediná ochotná si se mnou hrát! A sice to byla jediná vzpomínka, kterou jsem na ni měla, no... Alespoň něco. Pousmála jsem se. Dovolila jsem si na ni ještě jednu šťastnou myšlenku a dál ten fakt smrti potlačila daleko do hlavy. Do roka už si na to nevzpomenu. A les bude zelený. Uklidnila jsem se.

//VVJ přes řeku Mahtaë (sever)

Probudila jsem se s tou snad nejhorší náladou vůbec. Snad v každém koutku těle jsem navíc pořád cítila ten příšerný štiplavý kouř. Les. Povzdychla jsem si a vyskočila na všechny čtyři. Nechtěla jsem jít ven - chtěla jsem trucovat až do umření a vyjít ven by mi připadalo jako porážka, jenže... Takhle se hrdý člen smečky nechoval. Do hrdosti jsem měla sice daleko, ale členem smečky jsem jednou byla a to, že shořelo území, nebyla až taková tragédie. Jenže pak jsem se nad tím znovu zamyslela a všechno se opět slilo v proud výčitek a obviňování. Co jsem mohla udělat víc? Nebo kdyby nebylo toho příšerného vlka z vedlejší smečky... Zamračila jsem se. Neměla jsem v plánu si nenávist k Asgaaru vypěstovat takhle rychle. Vlastně jsem si ji neplánovala vypěstovat vůbec, ale... Blbej mozek nepoučíte. A já si odmítala přiznat jakoukoliv jinou možnost, než to že za všechno mohl ten pitomej vlk a jeho celá nafintěná smečka.
Složila jsem nespokojeně ouška k hlavě. Nemůžu to prostě taky zakopat jako Naomi? Povzdechla jsem si. Třeba by se všem ulevilo, teď jsem byla akorát tak k ničemu. Vždycky jsem byla k ničemu, co si budem, ale v tomhle úkrytu se to počítalo dvakrát. Prostě tam přijdu. Nevybíjet si vztek. Pomoct. Opakovala jsem si v hlavě a až přehnaně pomalu se vydala ven.

//Borůvkový les

//Borůvkový les

Vyřítila jsem se ze směsi ohně a kouře do prostorné jeskyně. Nikdy jsem tu nebyla, uvědomila jsem si. Jen ten malý fakt mi málem dovolil povolit knedlíku v krku, který mi překážel ve volném dýchání, abych nechala volný proud slzám. Ale nebrečela jsem, zakázala jsem si to už cestou sem. Takový je život, co? Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou. Samozřejmě, že takový byl život. Ale proč? Proč musel být takový, proč musela být Smrt taková - proč náš les, proč naše borůvky, proč Naomi, proč Blueberry, proč já, proč ostatní - tolik otázek a žádné odpovědi, žádná cena útěchy. Ani nikdo, koho bych mohla obejmout a vybrečet se. Kde je Ayshi? Napadlo mě automaticky. Alespoň za to jsem byla ráda, že jsem ji stihla s lesem seznámit, než shořel popelem. Sklopila jsem ouška k hlavě a schovala si ji mezi tlapky, když jsem si konečně našla místečko v rohu, kam si lehnout. Tak ošklivě jsem se na všechny podívala, přitom za to nikdo nemohl. Byla to jediná možnost, jak les alespoň nějak zachránit. Nebo ne? Ten vlk, který to Blueberrymu poradil, byl z Asgaaru - alespoň to jsem pochopila z toho mála slov, co proběhlo. Zavrčela jsem. Stejně mu šlo jenom o to, aby jeho milovaný, pitomý les, taky nezačal hořet. Jenom další sobeckej bastard. Zavrtěla jsem hlavou a zavřela očka, přičemž mi pár slz mezi dvě vzlyknutí uniklo. Byla jsem tak vyčerpaná, a měla jsem zase hlad. Ty dva pocity a les bez zeleně mi připomínal krutou zimu, a tak jsem se skoro nedobrovolně nechala odnést do světa spánku plného nočních můr.

Unaveně jsem se snažila přivolat další vodu, ale očka už mi z toho šla trochu šejdrem a nepovedlo se mi to. Jindy by to možná šlo, kdyby se kolem nic nedělo a byla by mi tuna vody k ničemu. Jenže... Všechno kolem mě - můj domov - hořelo a adrenalin ze mě už pomalu slézal. Začínala jsem si uvědomovat, co se stalo, děje, a co se ještě bude dít. Bylo mi z toho špatně, nebo za to mohl jen všechen ten kouř. Tak či onak se mi v jednu chvíli podlomila kolena a já si myslela, že už je se mnou taky amen, než menší zemětřesení přestalo a mně došlo, že to byla jen něčí magie. Bylo tu tolik vlků, tolik pachů. Proč nemohlo být všechno jako dřív? Proč jsem ze sebe musela dělat znovu tu největší chudinku? Krávo! Zavrčela jsem na sebe. Mohla jsem udělat něco víc - měla jsem udělat něco víc i kdybych pro to měla umřít.
Hlavou mi projela ostrá slova vlka, kterého jsem neznala. Spálit les?! To by Blueberry nikdy neud- Jenže udělal. Co mohlo z lesa zůstat bylo zničeno ohněm vlastní alfy. Bylo mi z toho zle. Vždyť- Vždyť to byl náš les! Popotáhla jsem, ale při tom se mi do plic dostalo spoustu kouře. Takže jsem se místo breku rozkašlala a i přes revolucionářský pocit, který jsem v sobě najednou měla - a nutkání si Blueberryho najít a třeba ho zmlátit holýma tlapkama - jsem uposlechla rozkazy a utíkala se schovat. Ovšem do úkrytu, protože jsem toho... Toho vlka nemohla ani vidět. I když se les jinak zachránit nedal - no v tu chvíli jako bych měla černo před očima.

//Jeskyně Burūberī

K mému snažení se připojila Aranel. A další vlk. A další vlčice, a vlastně... Všichni. Jindy by mi to možná vehnalo dojetím slzy do očí, ale v tu chvíli jsem si pořád jen říkala, proč nás nemůže být víc. Nemohla jsem na té situaci najít nic optimistického. Les. Musíme zachránit les. Kde jsou všichni? Ozývalo se mi hlavou. A proč to počasí nezabírá? Zamračila jsem se. Co dopadlo na zem, dopadlo mimo požár a co se snažilo uhasit plameny jako by se ještě ve vzduchu měnilo v páru. Znovu jsem z okolních toků a mokré země přenesla vodu nad dalších několik hořících stromů a pokračovala v hasení. Celá zadýchaná jsem se pak začala rozhlížet po členech smečky. Kolik nás bylo? Kde jsou? Whiskey, Tati, Aranel, Blueberry... Tamhle je Taenaran. N-Naomi. A co Storm? A Makadi s Lilith?! Zatnula jsem zuby, ale kouř mi zabraňoval v čichání a už i zraku. Bezradně jsem se začala otáčet, než mě do pozoru vrátilo potvrzení mojí obavy.
Takže to byla Smrt. Zamračila jsem se. Najednou jako by veškerý strach k ní zmizel - ta vlčice si nezasloužila nic jiného než pořádného kopa do p*dele. Dvojitá smrt? Zavřela jsem hlavou. Nebyl čas přemýšlet. Vycucla jsem vodu z vlhké země, která tu přetrvávala kvůli dešti, a smočila většinu stále neplanoucích stromů a keřů, aby se oheň tak snadno nešířil. "Zhebni," zavrčela jsem k ohni a pokropila ho vodou z tůňky, která kvůli nám už musela být chudák celá vyschlá.
"U-už bude dobře," zašeptala jsem. Pro sebe - pro kohokoliv, kdo v tu chvíli byl kolem. Pro Naomi.

//Středozemní propadlina

Vřítila jsem se do lesa jako neřízená střela. Spolykala jsem u toho snad všechen kouř, co se dal, a začala kašlat na celé kolo, než jsem se trochu zorientovala. Ten oheň... Byl zelený? Smrt. Napadlo mě ihned. Stáhla jsem vyděšeně ocas mezi tlapky. Dá se někoho zabít podruhé? Vycenila jsem zuby a začala vrčet. Tohle jí nemohlo projít. Prostě nemohlo. Tohle byl náš les a moje rodina.
Sebrala jsem všechnu odvahu, co jsem v sobě měla, a rozběhla se dál lesem. Nemohla jsem nikoho vyčenichat, místo pachů do mě šel jen kouř. Plíce mě pálily, od běhu i od ohně. Jsou všichni v pořádku? Trochu jsem popotáhla a možná mezitím i vzlykla, když se na obzoru objevil známý obrys. "BLUEBERRY!" zaječela jsem a rozběhla se k němu. A Naomi? Co s ní bylo? Proč takhle ležela? Proč nikdo nic nedělá? Soustředila jsem se na všechny možné vodní toky v okolí, o kterých jsem věděla. Přenesla jsem část jejich vody nad les a nechala ji spadnout na hořící stromy, ačkoliv to zdaleka nestačilo ani na čtvrtinu lesa. Jak mám uhasit celý les? Vyčerpaně jsem se oklepala a se smrtí v očích se podívala na alfu. "Co-co budeme d-dělat?" snažila jsem se znít odvážně vážně snažila, ale... Nešlo to. Nebyla jsem odvážná a jediné, co mě táhlo dopředu byl adrenalin a ten pitomej les. Náš les.

Stáhla jsem uši k hlavě, když Evelyn zmínila zlé úmysly. Připomnělo mi to Duncana a teď už i Rigela. To jsem vážně byla tak přitažlivá? Spíš jsem byla jednoduchý cíl. Takže... Jsem vypadala naivně? Nejspíš. Jak jinak. Povzdechla jsem si, no to už byla vlčice na útěku. Díky bohu. Zamračila jsem se. Nechtěla jsem si vypěstovat nenávist i k vlastnímu pohlaví. To už by byl vrchol všeho a mohla jsem se jít rovnou zahrabat.
Přikývla jsem a snažila se marně skrýt před deštěm. Lov nepřipadal v úvahu. Tak tedy jindy. Pousmála jsem se a chystala se vydat do lesa, jenže Tati to vzala přímou čarou rovnou do hvozdu. "Počkej!" zavolala jsem automaticky. Koneckonců jsem ji měla na starost. Rozběhla jsem se za nimi, jenže do čenichu mě udeřil kouř z... Našeho vlastního lesa. Kouř. Oheň. Borůvkový les. Les nebo vlče, les nebo vlče, LES NEBO VLČE?! Zakňučela jsem a zastavila všechny svoje pohyby. Co teď? Naštěstí moje dilema rozluštil Whiskey, který se také jako střela vydal za Tati. Možná lepší. Hořící les by jí moc nepomohl. Mohla za to bouřka? Napadlo mě, ale nebyl čas přemýšlet. Otočila jsem se na patě a pelášila domů. Možná jsem měla z ohně obrovský respekt, ale já měla na svojí straně všechnu vodu.

//Borůvkový les

//Přeskakuji pro dobro VLA :D

Začalo neuvěřitelně pršet. Přimhouřila jsem očka, aby se mi do nich dostalo co nejméně vody. Na blízko už jsem tak moc neviděla a teď jsem se mohla považovat za kompletně slepou. "Možná bychom měli zpět do lesa!" zavolala jsem, abych přeřvala ten rámus, co déšť způsoboval. Obrovské teplo vystřídal vítr a studená voda a nebylo to nic příjemného - jenže najednou mě z jedné strany začalo něco zahřívat. HUH?! Trhla jsem hlavou ke straně a spatřila tu vlčici, Evelyn, která teprve před chvílí odešla. Proč nebyla někde v úkrytu? Ještě nás to zaplaví.
Zamračila jsem se na ni. Co to hraje? Naklonila jsem hlavu na stranu a potlačila nutkání ji plácnout po hlavě. Možná byla něčím omámená - podobně jako když mě na jeden den přepadla posedlost Duncanem. Tahle vlčice to ještě vyhrála, že se musela tulit ke mně. Ne, že bych si tím chtěla honit ego. Rychle jsem přemítala nad tím, jak zareagovat. Mohlo to být jen přátelské gesto, ale ke mně se mohli tulit jen tři vlci, aniž bych z toho měla noční můry. Nechtěla jsem jí nějak ublížit odmítnutím, ale měla jsem pocit, že mě oči Lilith všude sledují. Lilith. Povytáhla jsem obočí. Evelyn jí nebyla ani trochu podobná. A i kdyby - Lil byla jenom jedna jediná a já se přes ní pořád nedostala, i když kdybych si jednoduše přivlastnila tuhle, všechno by bylo lepší. Ale to se nedělá. Frustrovaně jsem vydechla - proč že jsem nad jediným přitulením musela přemýšlet několik minut? Tímhle způsobem jsem se nikdy nemohla dostat přes fakt, že být přitahována stejným pohlavím vlastně není zase až tak divné.
Nakonec jsem s vypětím veškerých sil potlačila všechno rozhodování stranou a krok ustoupila, pomalu, aby vlčice třeba neztratila rovnováhu a nestal ze z toho nějaký mazlící souboj. "A-ahoj," zakoktala jsem. V oku mi zacukalo a v mysli jsem sama sebe proklínala nějakým starodávným jazykem ďábla. I když už jsem byla od vlčice v dostatečně příjemné vzdálenosti, nezbavila jsem se toho hlodavého pocitu. "Uhm, dobře - jak, jak ty?" Idiote. Zanadávala jsem si. Proč jsem se na to ptala? Jako kdyby mě někdy zajímalo, jak se ostatní mají. Někdy možná, ale teď... Potlačovala jsem nutkání jít se dramaticky někam zahrabat. Tohle mi vážně chybělo.

Nad otázkou Tati jsem se musela zasmát. Schovala jsem si hlavu mezi tlapky a čekala, až mě přejde nekonečné chechtání. Už jsem asi postižená. Ušklíbla jsem se a konečně hlavu zase zvedla s očima trochu uslzenýma od toho, jak jsem se ten smích snažila zadusit. A proč že mi to přišlo tak vtipné? Trochu jsem si odkašlala. "Ne tak docela," pousmála jsem se. "To je... moje magie," odpověděla jsem a bádala v paměti, jestli už jsme se s Tati na téma magií bavili. Ale věděla, že červené oči znamenají oheň - takže s tím nejspíš byla seznámená. Sama jsem toho vlastně o magiích tolik nevěděla, jen jsem si uměla přiřadit oči k jednotlivým magiím od Života a moje znalosti končily u toho, co jsem sama dokázala s vodou. S tím by Tati asi daleko nedošla. Obrátila jsem pozornost zpět na Whiskeyho a s úsměvem pokrčila rameny. Nic to nebylo - i když bych teď nejradši skočila do nejbližší jámy a spala až do umření. Ale to mohlo počkat. Najdu Aranel a strčím ji vlčata. A pak se vyspím. A pak sbalím Lilith. A zase si vezmu vlčata. A budu to opakovat. Koloběh života. Usmála jsem se.
Ani jednomu z nich moje poznámka o lovu neutekla. Z jedné strany na mě div nepřistály sliny od Tati a z druhé se mi dostalo alespoň nějakého pochopení. "Počkej, až fakt přijde," zazubila jsem se na malou vlčici a v hlavě si přemítala, kde bude nejvíc sněhu, abych ji tam mohla hodit a smát se na oplátku já. Ovšem - to už bude dospělá. Vyspělá, minimálně. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a trochu posmutněle se otočila zpět na svého druhého společníka, i když odpověď patřila i Tati. "Blue určitě bude chtít stejně brzy na lov... Zásoby nemáme," pokrčila jsem rameny a otočila se zpět k lesu. Hlavně se vrátit dřív, než odejdou. Vlčatům by sledování lovu také prospělo, když už lov nebyla moje silná stránka.
Vlčice, Evelyn, tu moc dlouho nepobyla. Ještě stihla pochválit Tati kožich, načež jsem se jen ušklíbla a zavrtěla pobaveně hlavou, když se začala vychloubat.

Nelíbila se mi konverzace mezi vlkem a malou. Trochu jsem se zamračila, ale po chvíli uvažování to nechala být. Tati nějakou pointu měla a Whiskey s tím byl smířený, takže nebylo proč se prozatím stresovat. Možná budu mít o jednu nohu méně, až si s něčím takovým začne dovolovat na Blueberryho, ale do té doby... Vlastně to byla docela sranda. Pohodlně jsem se usadila v příjemné vzdálenosti od obou dvou, přesto o něco blíž k Tati - jen kdyby náhodou. Uši jsem ovšem měla i přes uvolnění našpicované a byla jsem připravená v jakoukoliv minutu vyrazit vpřed a zabránit tragédii. Neměla jsem strach a to mě trochu děsilo. Znamenalo to, že to bylo v Galliree až tak normální? Zabíjecí četa vlků? Divné příšery? Náhodné nájezdy na naši smečku?
Povzdechla jsem si a zavrtěla nad tím hlavou. S kapkou soustředění a minimálními potížemi jsem z několika těch žlutých květin vyčerpala vodu a stříkla ji na Whiskeyho bříško. Trochu jsem se potom i v sedě zakymácela a chvíli musela počkat, než se mi přestaly dělat mžitky před očima, ale jinak jsem se jen usmála. Většinou takovýhle kousek nebyl problém, no... Co si budeme nalhávat, sice už jsem měla spánek za sebou, ale chtělo by to co nejdřív další. "Lepší?" povytáhla jsem obočí na Tati i na Whiskeyho a trochu zavrtěla ocasem. Sice ta trocha vody určitě nemohla stačit na celý pupek, ale alespoň něco - a samozřejmě to květinky nepřežily, ale bylo to jen minimum a alespoň jsem se mohla trochu ukázat. Chlubit se? Já? Vůbec.
Když se Tati zmínila o oceánu, slastně jsem vydechla. Voda - hodně vody a žádné tak obrovské teplo. Podívala jsem se na nebe, které už teď ráno bylo čisté a slunce pařilo na všechny strany. Nechtěla jsem si představit, jaké to bude v poledne - ale furt lepší než ta zima. Pokývala jsem hlavou. "V jezeře, moři, oceánu. Řece. Můžeme kamkoliv, stejně jsme pořád špinaví," pokrčila jsem rameny. Po jarních deštících se snad nikdo z nás nestihl pořádně umýt a ani moje část bílé srsti nebyla úplně na ozdobu.
Pozorně jsem poslouchala Whiskeyho slova. "Snad už to bude lepší," vzdychla jsem prostě a opět se podívala směrem k lesu. Na další měsíc jsme si všichni zasloužili boží klid a nic jiného. "Měli bychom začít lovit na zimu," uniklo mi najednou šeptem. Byli jsme sice uprostřed léta, ale co kdyby... A co kdyby na podzim... A pak sníh a zima... Ustaraně jsem se podívala na Whiskeyho. Mohla jsem při lovech pomoct a určitě bychom dostali nějakou pochvalu od Blueberryho, ale nakonec jsem zavrtěla hlavou, aby na to zapomněl. Že já vůbec otvírám pusu. Byla jsem paranoidní. Blázen.
Propadlinou se rozezněl další hlásek. Byla to samice a já se zase uvolnila o něco víc, bylo lepší mít kolem sebe víc vrstevnic - a zase se o něco víc napnula, protože jsem ji neznala. Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. Už dlouho jsem neviděla vlka, který by jen tak přišel k ostatním. Ne, že by mi to chybělo, ale byla to příjemná změna. Většinou jsem se musela snažit udržet rozhovor ve vzduchu já a to bylo... Ne moc příjemné. V tomhle případě jsem nevydržela napnutá dlouho. Ať už byla tahle vlčice cokoliv, určitě nebyla hrozba. Prostě to bylo cítit, z toho, jak se chovala, jak vypadala. Potencionální kamarádka, možná. Kdybych si uměla dělat kamarády. "Ahoj," pozdravila jsem ji a trochu zbystřila, když začala mluvit k Tati. Musela jsem uchechtnout. To zas bude odpověď. "Já jsem Wizku," odpověděla jsem nesměle a snažila se si její jméno zapamatovat. Nemohla jsem si dovolit něčí jméno zapomenout. To neexistovalo.

Přikývla jsem. "Jedna jediná tady," zazubila jsem se na ni. Trochu jsem povytáhla obočí, když se tím titulem začala chvástat, ale což. Ušklíbla jsem se. Navíc, na takových povahách bylo něco kouzelného - zajímavého, a dokud nebyla používána proti mně, nevadilo mi to. Alespoň bude v lese sranda. Naklonila jsem hlavu na stranu a představovala si, jaké to bude, až Tati vyroste. Zůstane jí tohle? Poslední dobou si vyskakovala častěji. Blueberryho z toho možná klepne, ale já jsem si trochu rozptylu od normálního života užívala. Všude to teď bylo stejné a kromě Lilith jsem zase ztrácela motivaci se kamkoliv hnout. Ještě bych šla z extrémně hubené do extrémně tlusté... To nemůžu. Trochu jsem sklopila ouška. Pořád jsem měla pochybnosti o tom, co si ostatní myslí. Ale snad už jsem nebyla tak vyděšená se jim postavit. Alespoň k něčemu to všechno šaškování s Duncanem a ostatními jedinci bylo. Zavrtěla jsem ocáskem a trochu se uchechtla. "Ale i královna potřebuje ochránce," držela jsem se svého a nepouštěla ji z očí. Měla jsem podezření, že by se mohla kdykoliv rozběhnout raketovým pohonem vstříc nějakému nebezpečí. Styx. Zamračila jsem se.
Při řeči o Styx tu byl na vyřešení ten šedivý, Rigel. Toho zase přešla sladká slůvka a naštěstí brzy odešel, takže jsem mohla přestat napínat všechny svaly. Tohle nebyl dobrý nápad. Hodila jsem očko po Tati a podívala se zpět k Borůvkovému lesu, ale nechtěla jsem jí zbytečně stresovat. Navíc, pokud by měli všichni žít ve strachu z té její pošahané rodiny... Takový svět jsem nechtěla, a tak jsem se jen starostlivě usmála a pokrčila rameny, když se zeptala na Lilith. "Nevím..." zamumlala jsem a ještě chvíli se rozhlížela kolem, než jsem to se vzdychem vzdala.
Přihnal se k nám někdo další a v první chvíli byl můj instinkt vycenit zuby, no zastavila jsem se dřív, než jsem to stihla udělat. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem zjistila, že to je jen... A jaké, že bylo jeho jméno? Byl z Borůvky, to jsem věděla, a možná se i představil, ale už jsem to zapomněla. Jenže mě předběhla ta malá potvůrka. Vrhla jsem na Tati přísný pohled. "Nedovoluj si moc na starší, nebo ti v budoucnu někdo natluče čenich," zašeptala jsem přísně, aby mě nemusel vlk poslouchat - a stejně si malá pokračovala svou. Mentálně jsem se plácla do čela a věnovala vlkovi omluvný úsměv. Ujzki? Uzki. Wh... Whiskey! Na chvíli jsem se rozzářila. Byl to Whiskey, člen Borůvky a respektoval můj osobní prostor. Prošel.
"Ahoj," pozdravila jsem trochu tišším hlasem, než bych chtěla, ale usmála jsem se. Pokrčila jsem rameny na jeho otázku. "Gallirea se zbláznila," uchechtla jsem a otočila se zpět k Borůvce. Odsud nebylo do lesa vidět, ale tušila jsem, že se počet cizích vlků na území ani trochu nezmenšil. A byla jsem odhodlaná spát kdekoliv jinde než tam, dokud tam byli. "Co ty tady?" zeptala jsem se s úsměvem a trochu zavrtěla ocasem. Zároveň jsem stále sledovala Tati a čekala, jestli nás bude vést někam dál.