Příspěvky uživatele

< návrat zpět

K mému snažení se připojila Aranel. A další vlk. A další vlčice, a vlastně... Všichni. Jindy by mi to možná vehnalo dojetím slzy do očí, ale v tu chvíli jsem si pořád jen říkala, proč nás nemůže být víc. Nemohla jsem na té situaci najít nic optimistického. Les. Musíme zachránit les. Kde jsou všichni? Ozývalo se mi hlavou. A proč to počasí nezabírá? Zamračila jsem se. Co dopadlo na zem, dopadlo mimo požár a co se snažilo uhasit plameny jako by se ještě ve vzduchu měnilo v páru. Znovu jsem z okolních toků a mokré země přenesla vodu nad dalších několik hořících stromů a pokračovala v hasení. Celá zadýchaná jsem se pak začala rozhlížet po členech smečky. Kolik nás bylo? Kde jsou? Whiskey, Tati, Aranel, Blueberry... Tamhle je Taenaran. N-Naomi. A co Storm? A Makadi s Lilith?! Zatnula jsem zuby, ale kouř mi zabraňoval v čichání a už i zraku. Bezradně jsem se začala otáčet, než mě do pozoru vrátilo potvrzení mojí obavy.
Takže to byla Smrt. Zamračila jsem se. Najednou jako by veškerý strach k ní zmizel - ta vlčice si nezasloužila nic jiného než pořádného kopa do p*dele. Dvojitá smrt? Zavřela jsem hlavou. Nebyl čas přemýšlet. Vycucla jsem vodu z vlhké země, která tu přetrvávala kvůli dešti, a smočila většinu stále neplanoucích stromů a keřů, aby se oheň tak snadno nešířil. "Zhebni," zavrčela jsem k ohni a pokropila ho vodou z tůňky, která kvůli nám už musela být chudák celá vyschlá.
"U-už bude dobře," zašeptala jsem. Pro sebe - pro kohokoliv, kdo v tu chvíli byl kolem. Pro Naomi.

//Středozemní propadlina

Vřítila jsem se do lesa jako neřízená střela. Spolykala jsem u toho snad všechen kouř, co se dal, a začala kašlat na celé kolo, než jsem se trochu zorientovala. Ten oheň... Byl zelený? Smrt. Napadlo mě ihned. Stáhla jsem vyděšeně ocas mezi tlapky. Dá se někoho zabít podruhé? Vycenila jsem zuby a začala vrčet. Tohle jí nemohlo projít. Prostě nemohlo. Tohle byl náš les a moje rodina.
Sebrala jsem všechnu odvahu, co jsem v sobě měla, a rozběhla se dál lesem. Nemohla jsem nikoho vyčenichat, místo pachů do mě šel jen kouř. Plíce mě pálily, od běhu i od ohně. Jsou všichni v pořádku? Trochu jsem popotáhla a možná mezitím i vzlykla, když se na obzoru objevil známý obrys. "BLUEBERRY!" zaječela jsem a rozběhla se k němu. A Naomi? Co s ní bylo? Proč takhle ležela? Proč nikdo nic nedělá? Soustředila jsem se na všechny možné vodní toky v okolí, o kterých jsem věděla. Přenesla jsem část jejich vody nad les a nechala ji spadnout na hořící stromy, ačkoliv to zdaleka nestačilo ani na čtvrtinu lesa. Jak mám uhasit celý les? Vyčerpaně jsem se oklepala a se smrtí v očích se podívala na alfu. "Co-co budeme d-dělat?" snažila jsem se znít odvážně vážně snažila, ale... Nešlo to. Nebyla jsem odvážná a jediné, co mě táhlo dopředu byl adrenalin a ten pitomej les. Náš les.

Stáhla jsem uši k hlavě, když Evelyn zmínila zlé úmysly. Připomnělo mi to Duncana a teď už i Rigela. To jsem vážně byla tak přitažlivá? Spíš jsem byla jednoduchý cíl. Takže... Jsem vypadala naivně? Nejspíš. Jak jinak. Povzdechla jsem si, no to už byla vlčice na útěku. Díky bohu. Zamračila jsem se. Nechtěla jsem si vypěstovat nenávist i k vlastnímu pohlaví. To už by byl vrchol všeho a mohla jsem se jít rovnou zahrabat.
Přikývla jsem a snažila se marně skrýt před deštěm. Lov nepřipadal v úvahu. Tak tedy jindy. Pousmála jsem se a chystala se vydat do lesa, jenže Tati to vzala přímou čarou rovnou do hvozdu. "Počkej!" zavolala jsem automaticky. Koneckonců jsem ji měla na starost. Rozběhla jsem se za nimi, jenže do čenichu mě udeřil kouř z... Našeho vlastního lesa. Kouř. Oheň. Borůvkový les. Les nebo vlče, les nebo vlče, LES NEBO VLČE?! Zakňučela jsem a zastavila všechny svoje pohyby. Co teď? Naštěstí moje dilema rozluštil Whiskey, který se také jako střela vydal za Tati. Možná lepší. Hořící les by jí moc nepomohl. Mohla za to bouřka? Napadlo mě, ale nebyl čas přemýšlet. Otočila jsem se na patě a pelášila domů. Možná jsem měla z ohně obrovský respekt, ale já měla na svojí straně všechnu vodu.

//Borůvkový les

//Přeskakuji pro dobro VLA :D

Začalo neuvěřitelně pršet. Přimhouřila jsem očka, aby se mi do nich dostalo co nejméně vody. Na blízko už jsem tak moc neviděla a teď jsem se mohla považovat za kompletně slepou. "Možná bychom měli zpět do lesa!" zavolala jsem, abych přeřvala ten rámus, co déšť způsoboval. Obrovské teplo vystřídal vítr a studená voda a nebylo to nic příjemného - jenže najednou mě z jedné strany začalo něco zahřívat. HUH?! Trhla jsem hlavou ke straně a spatřila tu vlčici, Evelyn, která teprve před chvílí odešla. Proč nebyla někde v úkrytu? Ještě nás to zaplaví.
Zamračila jsem se na ni. Co to hraje? Naklonila jsem hlavu na stranu a potlačila nutkání ji plácnout po hlavě. Možná byla něčím omámená - podobně jako když mě na jeden den přepadla posedlost Duncanem. Tahle vlčice to ještě vyhrála, že se musela tulit ke mně. Ne, že bych si tím chtěla honit ego. Rychle jsem přemítala nad tím, jak zareagovat. Mohlo to být jen přátelské gesto, ale ke mně se mohli tulit jen tři vlci, aniž bych z toho měla noční můry. Nechtěla jsem jí nějak ublížit odmítnutím, ale měla jsem pocit, že mě oči Lilith všude sledují. Lilith. Povytáhla jsem obočí. Evelyn jí nebyla ani trochu podobná. A i kdyby - Lil byla jenom jedna jediná a já se přes ní pořád nedostala, i když kdybych si jednoduše přivlastnila tuhle, všechno by bylo lepší. Ale to se nedělá. Frustrovaně jsem vydechla - proč že jsem nad jediným přitulením musela přemýšlet několik minut? Tímhle způsobem jsem se nikdy nemohla dostat přes fakt, že být přitahována stejným pohlavím vlastně není zase až tak divné.
Nakonec jsem s vypětím veškerých sil potlačila všechno rozhodování stranou a krok ustoupila, pomalu, aby vlčice třeba neztratila rovnováhu a nestal ze z toho nějaký mazlící souboj. "A-ahoj," zakoktala jsem. V oku mi zacukalo a v mysli jsem sama sebe proklínala nějakým starodávným jazykem ďábla. I když už jsem byla od vlčice v dostatečně příjemné vzdálenosti, nezbavila jsem se toho hlodavého pocitu. "Uhm, dobře - jak, jak ty?" Idiote. Zanadávala jsem si. Proč jsem se na to ptala? Jako kdyby mě někdy zajímalo, jak se ostatní mají. Někdy možná, ale teď... Potlačovala jsem nutkání jít se dramaticky někam zahrabat. Tohle mi vážně chybělo.

Nad otázkou Tati jsem se musela zasmát. Schovala jsem si hlavu mezi tlapky a čekala, až mě přejde nekonečné chechtání. Už jsem asi postižená. Ušklíbla jsem se a konečně hlavu zase zvedla s očima trochu uslzenýma od toho, jak jsem se ten smích snažila zadusit. A proč že mi to přišlo tak vtipné? Trochu jsem si odkašlala. "Ne tak docela," pousmála jsem se. "To je... moje magie," odpověděla jsem a bádala v paměti, jestli už jsme se s Tati na téma magií bavili. Ale věděla, že červené oči znamenají oheň - takže s tím nejspíš byla seznámená. Sama jsem toho vlastně o magiích tolik nevěděla, jen jsem si uměla přiřadit oči k jednotlivým magiím od Života a moje znalosti končily u toho, co jsem sama dokázala s vodou. S tím by Tati asi daleko nedošla. Obrátila jsem pozornost zpět na Whiskeyho a s úsměvem pokrčila rameny. Nic to nebylo - i když bych teď nejradši skočila do nejbližší jámy a spala až do umření. Ale to mohlo počkat. Najdu Aranel a strčím ji vlčata. A pak se vyspím. A pak sbalím Lilith. A zase si vezmu vlčata. A budu to opakovat. Koloběh života. Usmála jsem se.
Ani jednomu z nich moje poznámka o lovu neutekla. Z jedné strany na mě div nepřistály sliny od Tati a z druhé se mi dostalo alespoň nějakého pochopení. "Počkej, až fakt přijde," zazubila jsem se na malou vlčici a v hlavě si přemítala, kde bude nejvíc sněhu, abych ji tam mohla hodit a smát se na oplátku já. Ovšem - to už bude dospělá. Vyspělá, minimálně. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a trochu posmutněle se otočila zpět na svého druhého společníka, i když odpověď patřila i Tati. "Blue určitě bude chtít stejně brzy na lov... Zásoby nemáme," pokrčila jsem rameny a otočila se zpět k lesu. Hlavně se vrátit dřív, než odejdou. Vlčatům by sledování lovu také prospělo, když už lov nebyla moje silná stránka.
Vlčice, Evelyn, tu moc dlouho nepobyla. Ještě stihla pochválit Tati kožich, načež jsem se jen ušklíbla a zavrtěla pobaveně hlavou, když se začala vychloubat.

Nelíbila se mi konverzace mezi vlkem a malou. Trochu jsem se zamračila, ale po chvíli uvažování to nechala být. Tati nějakou pointu měla a Whiskey s tím byl smířený, takže nebylo proč se prozatím stresovat. Možná budu mít o jednu nohu méně, až si s něčím takovým začne dovolovat na Blueberryho, ale do té doby... Vlastně to byla docela sranda. Pohodlně jsem se usadila v příjemné vzdálenosti od obou dvou, přesto o něco blíž k Tati - jen kdyby náhodou. Uši jsem ovšem měla i přes uvolnění našpicované a byla jsem připravená v jakoukoliv minutu vyrazit vpřed a zabránit tragédii. Neměla jsem strach a to mě trochu děsilo. Znamenalo to, že to bylo v Galliree až tak normální? Zabíjecí četa vlků? Divné příšery? Náhodné nájezdy na naši smečku?
Povzdechla jsem si a zavrtěla nad tím hlavou. S kapkou soustředění a minimálními potížemi jsem z několika těch žlutých květin vyčerpala vodu a stříkla ji na Whiskeyho bříško. Trochu jsem se potom i v sedě zakymácela a chvíli musela počkat, než se mi přestaly dělat mžitky před očima, ale jinak jsem se jen usmála. Většinou takovýhle kousek nebyl problém, no... Co si budeme nalhávat, sice už jsem měla spánek za sebou, ale chtělo by to co nejdřív další. "Lepší?" povytáhla jsem obočí na Tati i na Whiskeyho a trochu zavrtěla ocasem. Sice ta trocha vody určitě nemohla stačit na celý pupek, ale alespoň něco - a samozřejmě to květinky nepřežily, ale bylo to jen minimum a alespoň jsem se mohla trochu ukázat. Chlubit se? Já? Vůbec.
Když se Tati zmínila o oceánu, slastně jsem vydechla. Voda - hodně vody a žádné tak obrovské teplo. Podívala jsem se na nebe, které už teď ráno bylo čisté a slunce pařilo na všechny strany. Nechtěla jsem si představit, jaké to bude v poledne - ale furt lepší než ta zima. Pokývala jsem hlavou. "V jezeře, moři, oceánu. Řece. Můžeme kamkoliv, stejně jsme pořád špinaví," pokrčila jsem rameny. Po jarních deštících se snad nikdo z nás nestihl pořádně umýt a ani moje část bílé srsti nebyla úplně na ozdobu.
Pozorně jsem poslouchala Whiskeyho slova. "Snad už to bude lepší," vzdychla jsem prostě a opět se podívala směrem k lesu. Na další měsíc jsme si všichni zasloužili boží klid a nic jiného. "Měli bychom začít lovit na zimu," uniklo mi najednou šeptem. Byli jsme sice uprostřed léta, ale co kdyby... A co kdyby na podzim... A pak sníh a zima... Ustaraně jsem se podívala na Whiskeyho. Mohla jsem při lovech pomoct a určitě bychom dostali nějakou pochvalu od Blueberryho, ale nakonec jsem zavrtěla hlavou, aby na to zapomněl. Že já vůbec otvírám pusu. Byla jsem paranoidní. Blázen.
Propadlinou se rozezněl další hlásek. Byla to samice a já se zase uvolnila o něco víc, bylo lepší mít kolem sebe víc vrstevnic - a zase se o něco víc napnula, protože jsem ji neznala. Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. Už dlouho jsem neviděla vlka, který by jen tak přišel k ostatním. Ne, že by mi to chybělo, ale byla to příjemná změna. Většinou jsem se musela snažit udržet rozhovor ve vzduchu já a to bylo... Ne moc příjemné. V tomhle případě jsem nevydržela napnutá dlouho. Ať už byla tahle vlčice cokoliv, určitě nebyla hrozba. Prostě to bylo cítit, z toho, jak se chovala, jak vypadala. Potencionální kamarádka, možná. Kdybych si uměla dělat kamarády. "Ahoj," pozdravila jsem ji a trochu zbystřila, když začala mluvit k Tati. Musela jsem uchechtnout. To zas bude odpověď. "Já jsem Wizku," odpověděla jsem nesměle a snažila se si její jméno zapamatovat. Nemohla jsem si dovolit něčí jméno zapomenout. To neexistovalo.

Přikývla jsem. "Jedna jediná tady," zazubila jsem se na ni. Trochu jsem povytáhla obočí, když se tím titulem začala chvástat, ale což. Ušklíbla jsem se. Navíc, na takových povahách bylo něco kouzelného - zajímavého, a dokud nebyla používána proti mně, nevadilo mi to. Alespoň bude v lese sranda. Naklonila jsem hlavu na stranu a představovala si, jaké to bude, až Tati vyroste. Zůstane jí tohle? Poslední dobou si vyskakovala častěji. Blueberryho z toho možná klepne, ale já jsem si trochu rozptylu od normálního života užívala. Všude to teď bylo stejné a kromě Lilith jsem zase ztrácela motivaci se kamkoliv hnout. Ještě bych šla z extrémně hubené do extrémně tlusté... To nemůžu. Trochu jsem sklopila ouška. Pořád jsem měla pochybnosti o tom, co si ostatní myslí. Ale snad už jsem nebyla tak vyděšená se jim postavit. Alespoň k něčemu to všechno šaškování s Duncanem a ostatními jedinci bylo. Zavrtěla jsem ocáskem a trochu se uchechtla. "Ale i královna potřebuje ochránce," držela jsem se svého a nepouštěla ji z očí. Měla jsem podezření, že by se mohla kdykoliv rozběhnout raketovým pohonem vstříc nějakému nebezpečí. Styx. Zamračila jsem se.
Při řeči o Styx tu byl na vyřešení ten šedivý, Rigel. Toho zase přešla sladká slůvka a naštěstí brzy odešel, takže jsem mohla přestat napínat všechny svaly. Tohle nebyl dobrý nápad. Hodila jsem očko po Tati a podívala se zpět k Borůvkovému lesu, ale nechtěla jsem jí zbytečně stresovat. Navíc, pokud by měli všichni žít ve strachu z té její pošahané rodiny... Takový svět jsem nechtěla, a tak jsem se jen starostlivě usmála a pokrčila rameny, když se zeptala na Lilith. "Nevím..." zamumlala jsem a ještě chvíli se rozhlížela kolem, než jsem to se vzdychem vzdala.
Přihnal se k nám někdo další a v první chvíli byl můj instinkt vycenit zuby, no zastavila jsem se dřív, než jsem to stihla udělat. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem zjistila, že to je jen... A jaké, že bylo jeho jméno? Byl z Borůvky, to jsem věděla, a možná se i představil, ale už jsem to zapomněla. Jenže mě předběhla ta malá potvůrka. Vrhla jsem na Tati přísný pohled. "Nedovoluj si moc na starší, nebo ti v budoucnu někdo natluče čenich," zašeptala jsem přísně, aby mě nemusel vlk poslouchat - a stejně si malá pokračovala svou. Mentálně jsem se plácla do čela a věnovala vlkovi omluvný úsměv. Ujzki? Uzki. Wh... Whiskey! Na chvíli jsem se rozzářila. Byl to Whiskey, člen Borůvky a respektoval můj osobní prostor. Prošel.
"Ahoj," pozdravila jsem trochu tišším hlasem, než bych chtěla, ale usmála jsem se. Pokrčila jsem rameny na jeho otázku. "Gallirea se zbláznila," uchechtla jsem a otočila se zpět k Borůvce. Odsud nebylo do lesa vidět, ale tušila jsem, že se počet cizích vlků na území ani trochu nezmenšil. A byla jsem odhodlaná spát kdekoliv jinde než tam, dokud tam byli. "Co ty tady?" zeptala jsem se s úsměvem a trochu zavrtěla ocasem. Zároveň jsem stále sledovala Tati a čekala, jestli nás bude vést někam dál.

//Borůvkový les (//přeskakuji pro Lenina)

Trochu jsem Tati předběhla, aby se mi neztratila, ale nechala jsem jí v klidu určovat směr. Byla noc a i když to vlkům nedělalo velký problém, vadilo mi to. Při každém šumění jsem sebou trhla a začala se rozhlížet po nějakém možném nebezpečí - ale nic nepřišlo. Takže jsme šli dál. Už jsem tu znala skoro všechno a nebála jsem se, že bych se ztratila. Navíc když jsme ztratili šumění lesa, konečně jsem si mohla pořádně oddechnout. Vadilo mi, že jsem se nedokázala uvolnit naplno. Nebo to bylo maximum, kterého jsem mohla dosáhnout? To určitě nestačí. Povzdechla jsem si a trochu svěsila hlavu, než jsem se usmála, abych tím malou vlčici nezatěžovala, kdyby si všimla. Jenže starostí bylo tolik - nelíbilo se mi, že byl les poslední dobou plný cizích vlků, ačkoliv mnoho z nich přišlo z Asgaaru, kam jsem koneckonců mohla i já - no trochu mi chyběly časy, kdy se v lese jednou za týden někdo pohnul a jinak to byla pohoda. Však se to se zimou zase uklidní. Snažila jsem se povzbudit, i když myšlenka na zimu také nebyla úplně ideální. To roční období byla moje smrt.

Spokojeně jsem poslouchala, jak se Blueberry snaží udobřit si malou. Jenže to byl nejspíše běh na mnohem delší trať, no přebarvit si oči Blue fakt nemohl. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Tati měla největší právo se bát. I mně trochu zamrazilo v zádech, když řekla zase o pár vět navíc ze své minulosti. Zamračila jsem se. Aby sami shořeli v pekle... Zavrčela jsem si sama pro sebe. "Neboj, z toho vyroste," špitla jsem Blueberrymu a věnovala mu povzbudivý úsměv. Šel na to dobře. Jen prostě bylo moc brzy. Sklonila jsem hlavu k Tati, abych byla alespoň trochu na její úrovni. "A ty se neboj. Královny strach nemají," naklonila jsem s úsměvem hlavu na stranu. "A když půjde do tuhýho, tak ho poleju vodou, jo?" zašeptala jsem jí tiše do ouška a vrhla na Blua uličnický pohled. Asi bych si netroufla na něj jen tak hodit půlku jezera, no něčím jsem tu chuděru utěšit musela. Věřila jsem, že by les nikdy nezničil, a ona se to musela naučit také.
Přikývla jsem, když Tati navrhla výlet k vodě. To už se lesem řítila tlustá koule. No, ve skutečnosti nebyla tak tlustá - vlastně celkem hubená, na Gavriilovi poměry. Zavrtěla jsem ocáskem - dlouho jsem ho neviděla. Spal až tak dlouho? Nahodila jsem rychlý mamina mód a zakousla se do nejbližšího borůvčí. Párkrát jsem trhla hlavou, než všechny větvičky popraskaly a mohla jsem větev plnou borůvek položit před Gavriila. Kousek jsem přisunula i Tati, kdyby chtěla, no hlavním úkolem bylo nasytit toho medvěda, když tak dlouho nejedl - a ještě po té zimě. "Na, budeš to potřebovat," dodala jsem, aby mě vzal trochu na vědomí a mrkla na Blua. Gavriil byl v podstatě jeho vlastní vlče. Možná si ho adoptoval.
Pokrčila jsem rameny nad jeho otázkou. Byla jsem každopádně ráda, že to s Makadi nějak půjde. "Mám pocit, že moje si zase nemyslí vůbec nic... Nebo až moc," uchechtla jsem se a trochu svěsila hlavu, ale to už se Tati rozhodla být samostatná jednotka a rozešla se z lesa. Otočila jsem se jejím směrem a chystala se vyrazit za ní, no ještě jsem se na Blueberryho otočila. "No, tak já zase běžím. Práce nepočká. Uvidíme se," zazubila jsem se a ještě čenichem jemně postrčila Gavriila a olízla mu hlavičku. Bylo to první vlče, které jsem tu viděla, a chyběl mi. To on celou tuhle moji smečkovou kariéru tak nějak odstartoval. "Aranel by měla být u tůňky, kdyby byla potřeba - ale ty si určitě vystačíš, taťko," zasmála jsem se, ale to už jsem vážně musela utíkat za tou hnědou raketou. Netušila jsem, jestli nebylo moc odvážné něco takového říct alfě, ale po celém tom roku... Byl Blueberry více jako táta pro nás všechny než jako alfa.
Pár dlouhými skoky jsem její stále krátké nožky dohnala. "Kampak jdete, veličenstvo?" naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a máchla ocasem. Tahle hnědá koule mi koneckonců chyběla nejvíc.

//Středozemní propadlina

//Aranel: to se zeptej toho, kdo vytvářel letošní přijímačky na střední jsem se jimi nechala inspirovat :DDD

Taenaran se rozhodl jít jinam. Trochu jsem se zamračila, ale uklidnilo mě, že bude s Makadi. Byla jsem si jistá, že kdyby jí lezl na hlavu, donesla by ho zpět - minimálně Lilith by ho dokázala zpacifikovat, pokud s ní byla. Jen jsem nad ním tak zavrtěla hlavou a pokračovala za ostatními. Kývla jsem k tůni, když se mě Blue zeptal, kam tedy šel. "Za Makadi," pousmála jsem se, když mi došlo, že jsme se tak nějak oba snažili si ty dvě vlčice získat, takže poslat na ně to hyperaktivní vlče možná nebylo ideální. "Ale neboj, promluvila jsem si s ním o... Utíkání a skákání ostatním po hlavě," dodala jsem. Alespoň jsem doufala, že nebude dělat problémy - a kdyby jo, začínala jsem si mentálně chystat velké promlouvání do duše. To nikdy nezklame.
Věnovala jsem Tati úsměv. "Nevím - copak jsi tu dělala? Byla s Aranel sranda?" máchla jsem ocasem, no to už odpovídala na něco Blueberrymu. Věnovala jsem mu soucitný pohled a stejně se podívala i na malou. Jemně jsem jí na záda položila ochranou tlapku a balancovala na třech. "Neboj se, tady jsi v bezpečí. Blue ti maximálně založí ohýnek na ohřátí, že?" povytáhla jsem na něj obočí a doufala, že se nezačne chvástat různými triky s ohněm. Nevěděla jsem, co všechno s ním umí, ale mohl to hrát se mnou. Neškodná lež byla dobrá lež - a navíc, Blue by tu nic nepodpálil. Snad.
Povytáhla jsem obočí, když bylo řečeno, že jsem chodila s... Judith? Lilith. Znovu mi spadlo u srdce mě nepříjemně zabodl pocit viny. No sakra. To jsem úplně v plánu neměla. Povzdechla jsem si a sklonila se na její velikost. "Promiň," omluvila jsem se nejdřív. Nejspíš ode mě nebylo fér ji nechat Aranel bez dotazu, jestli to tak chce. Další věc, nad kterou přemýšlet před spaním. "Tak co kdybychom si udělali dámskou jízdu? Jen my dvě," zašeptala jsem jí do ouška, jako kdyby to Blueberry nemohl slyšet. V očích mi zablikali čertíci, než jsem se zase narovnala. Uchechtla jsem se, když najednou vystřelila na všechny čtyři. "Lov a plavání. Myslíš, že to zvládneš?" zazubila jsem se, jako kdybych ji vyzývala ke hře, a zavrtěla jsem ocasem. Byla o něco málo menší než Taenaran, no nějaký ten měsíc/týden snad nevadil. Nikdy nebylo moc brzo začít jim to ukazovat.
"Jak to vlastně jde s...?" věnovala jsem rychle otázku Blueberrymu neboť jsem čekala, že mě Tati brzy odtáhne.

//Řeka Mahtaë (sever) (//přičarovala jsem nás k Tati a Blueberrymu, i když nejspíš v pondělí zase zmizíme :DD)

Přikývla jsem. Divné určitě nebylo to nejlepší slovo. Trochu jsem se zamračila, když začal mluvit o dvou samcích. Takový rozhovor by měli dávat rodiče - a pro jednou jsem si znovu vzpomněla, o co tyhle vlčata vlastně přišla. Měla jsem chuť se s nimi někam zahrabat a už je nikdy nepustit, ale nakonec jsem si jen povzdechla a zavrtěla hlavou. "To nevadí, že jsou oba samci," pokrčila jsem rameny. "Každý může mít rád, koho chce," pousmála jsem se a vzpomněla si na Lilith. Ale někdy to je na držku. Napadlo mě s úšklebkem. Netušila jsem, jestli mohu Taenaranovi sdělit to, s čím se mi hnědošedá vlčice svěřila, takže jsem se raději spokojila se svým vysvětlením. "Ani ti, kteří mají rodiče stále, nemuseli být dobré dětství. Bůh ví, co se jí vlastně stalo. Prozatím bychom Makadi měli brát jako samici, pokud si to přeje. Není dobré někomu brát jeho názory - pokud to není vyloženě blbeček," poučila jsem ho a věnovala mu soucitný výraz, když začal mluvit o neschopných rodičích. Povzdechla jsem si. Ten fakt jsem mu prostě vymluvit nedokázala. Ve skutečnosti měl totiž pravdu.
"Tak si najdi samce, abys nebyl sám," zavtipkovala jsem a zazubila se. Snad mi za to neskočí na hlavu. Usmála jsem se. Konečně jsme došli do lesa. "No... prostě se soustředím, představím si, co chci udělat a ono... se to stane. Taky budeš mít jednou magii a poznáš to," odpověděla jsem mu na otázku ohledně mé magie. Rychle jsem se po lese rozhlédla - už tu nebylo moc vlků, ale zahlédla jsem v dálce sedět samotnou Tati - tedy, samotnou v tom, že se krčila před Blueberrym. Spokojeně jsem k ní přiskočila a zabořila jí čenich mezi žebra, abych ji trochu polechtala. "Zdarec!" pozdravila jsem a zkontrolovala, jestli jde i Taenaran. "Poslušně oznamuji, že jsme si dali procházku, seznámili se se zdejšími jezery, učili lovit, plavat - a teď jsme zpět," oznámila jsem nervózně Blueberrymu a doufala, že to bude v pořádku. "Jak se máš, princezno?" zeptala jsem se s úsměvem Tati a znovu se otočila na Taeho. "Líbil se ti výlet?" zavrtěla jsem ocasem.

//Medvědí jezero přes Medvědí řeku

Zasmála jsem se. "A co je špatného na tom být divný?" zavrtěla jsem ocasem a myslela svoji otázku vážně. Všechno, co se kdy točilo kolem mně, bylo svým způsobem divné - a já milovala divné a nenormální věci. Při tom slově jsem si vesele poskočila a zatočila zpět do lesa, abychom nebyli pryč dlouho. Trochu jsem se zamračila nad jeho dalšími slovy. "Protože ten, koho kdy měl rád, vždy odešel, nebo o něj neměl zájem. Zlomené srdce už se jen těžko složí dohromady a ještě hůř si hledá svoji druhou půlku. Ale vypadá to nadějně s Makadi - ovšem to jsem ti neřekla," spiklenecky jsem na něj mrkla a doufala, že mě Blueberry nezabije, pokud se o tomhle dozví. "A co vůbec ty? Máš nějakou - nebo nějakého, vyhlédnutou?" zeptala jsem se.
"Půjdeme domů, jo? Můžeme jít na další výlet zase zítra," navrhla jsem. Což nebude trvat dlouho. Napadlo mě, když jsem se podívala na měsíc na obloze a pokračovala k lesu. Pokrčila jsem rameny nad Smrtí. Nerada jsem o ní mluvila. "Magie, velmi silné magie - žádné elementy. A může ti tvoji magii i vylepšit, proto jsem tam byla já. Teď umím s vodou všechno," pochlubila jsem se. Zvedla jsem vodu z hladiny jako velkou vlnu a zase ji zničila, abych svá slova potvrdila. Unaveně jsem pak zívla a protáhla si najednou ztuhlé tlapky. No, to už dělat nebudu.
Taenaran se zeptal na zvuk, který jsem v podstatě vytěsnila z hlavy. Vzpomněla jsem si, jak jsem v zimě propadla skrz led a útočil na mě medvěd. "No... asi medvěd, nejspíš. Možná něco jiného, ale tady jsou hlavně medvědi. Jsou moc nebezpeční," odpověděla jsem a raději trochu přidala, aby se nás nějaký nerozhodl honit.

//Borůvkový les

//Ohnivé jezero

Pokývala jsem hlavou. Sice se mi představa chodit do cizí smečky moc nelíbila, ale proč ne. Měl pravdu, měl by je poznat a jeho sourozenci by tam mohli být. Trochu jsem se uchechtla nad poznámkou od Blueberryho. "Neměj mu to za zlé. Má o tebe strach, co kdyby se ti něco stalo?" řekla jsem. Teď už jsem chápala, proč se rodičům nikdy nelíbilo blbnutí u řeky nebo utíkání z jejich dohledu.
Taenaran se rozběhl do vody. Nejdřív mu to chviličku šlo, udržel se pár sekund, ale pak se potopil. Rychle jsem se zvedla, abych ho šla vytáhnout, ale nebylo to potřeba. Za chvíli byl zase nahoře a pak zase dole a takhle to šlo chvíli dokola, než se rozběhl zpět. "Ale jde ti to! Chce to trénink," zazubila jsem se jsko pyšná mamka.
Pokročila jsem rameny nad Smrtí. "Je zlá, hodně zlá. Jediné, co chce, je tě chytit do svých pastí a vycucnout z tebe život. Na rozdíl od Života ti nic nedá tak snadno a neřekne ti nic milého. Lepší, kdybys tam vůbec nemusel, i když nabízí dobré věci," vysvětlila jsem mu.

//Sever Mahtae přes Medvědí řeku

//Medvědí řeka přes Středozemku

Trochu jsem se zamyslela. Měli? Měli. Jen občas jsme někde škobrtli a ne každý chtěl s mojí rodinou něco mít, ale ve finále jsme se všichni každý večer sešli jako rodina. Takže měli, a najednou mi to zase začalo chybět. "Nojo... A i kdyby ne, pořád to jednou byli moji sourozenci a chybí mi. Až ty svoje najdeš, budeš mi je muset přivést ukázat," zazubila jsem se a zavrtěla ocasem, i když jsem netušila, co bych s tolika vlčaty na jednom místě dělala. Byla jsem ráda, že jsem zvládala divokou Tati a nějaké klidné vlče k tomu. Ale byla to sranda.
Tae mi začal vyprávět svoji noční můru. Párkrát jsem zamrkala. Znělo mi to jako Smrt, ta by v něčem takovém určitě měla prsty. "No, hlavně, že to byl jen sen. Nic takového se doopravdy stát nemůže," Snad. Trochu jsem se zamyslela nad svojí noční můrou, ale žádnou jsem si nemohla pořádně vybavit. "Hm, asi když se mi jednu noc zdály pořád jen noční můry. Všude mě něco pronásledovalo a nikdo mi nevěřil. To bylo hrozné," otřásla jsem se a radši se zase naladila na veselejší notu. Ještě by se to vrátilo. "Tady to můžeš zkusit," kývla jsem k jezeru a trpělivě vyčkávala. Chystala jsem se mířit na sever, zpět domů. Už toho bylo na jednu noc dost.

//Medvědí jezero přes Středozemku