Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokrčila jsem rameny a trochu se pousmála. Bylo to to nejmenší, co jsem pro něj mohla udělat. Zbytek už musel dodělat Blueberry - a byla jsem ochotná si pro jejich místo ve smečce třeba omlátit hlavu o nové stromky, pokud to bude potřeba. Ale věřila jsem, že nebude žádný problém. Nemohla jsem si najít jediný důvod, proč by měl být Alfa naštvaný - nebo kdokoliv jiný. Les byl uklizený, prorostlý... Divila bych se, kdyby neskákal radostí, jako já. "Nemáte za co," odpověděla jsem ze slušnosti. Zavrtěla jsem hlavou nad jeho skromností. Tenhle vlk měl vážně všechno. Na jednu stranu jsem se každou minutou víc a víc rozplývala, na druhou mi to dávalo větší a větší důvody, proč mu začít nevěřit. Zamračila jsem se na svoji vlastní paranoidní palici. "Bylo. Kdykoliv si řekněte a splním vám první poslední," odpověděla jsem a uvolněně se zahleděla do dálky. Někde za lesem se ozývalo tlumené zvonění cikád a dalších hlučných tvorů a snad poprvé za dobu své existence jsem se nemohla dočkat, až se to zvonění dostane znovu přímo do lesa. Stále jsme tu byli jediné živé duše jen my a zbytek smečky. To jediné chybělo k dokonalosti.
Chvíli bylo tiše, než přišla otázka od Sigyho. Podívala jsem se na něj, abych dala najevo, že jsem ho slyšela, ale musela jsem se na chvíli zamyslet. Bylo... Bylo tepleji než v zimě, ale zrovna léto to taky nebylo. Ale zima mě zastihla už pod ochranou smečky. Takže podzim, což znamenalo... "Za chvíli už to bude rok," odpověděla jsem a hrdě se narovnala. Za ten rok se stalo tolik věcí, že to jednomu přišlo jako věčnost. "Mohu se zeptat... Co se stalo ve smečce vám? Říkal jste, že jste se mnohokrát spálil, tak-" zarazila jsem se a nervózně se pousmála- "totiž, nemusíte odpovídat. Jen jsem zvědavá," vychrlila jsem ze sebe rychle.

Prudce jsem přikývla. "Hned budu zpátky," oznámila jsem mu a rychlým klusem začala pádit lesem. Tedy, moc rychlý nebyl - spíš jen tak na oko, aby to nevypadalo, že se flákám. A vlk stejně nejspíše usnul. Ne, že bych ho nechtěla nakrmit nebo se mi nechtělo pomáhat, jednoduše jsem se chtěla porozhlédnout po lese. Tlapky mi znovu lechtala tráva a občas se mi o ně otřela i květina, musela jsem se vyhýbat různým sazeničkám a někde se mi i podařilo nevytočit zatáčku a škrábnout se o vykouzlenou větev. Páni... Se zadrženým dechem jsem točila hlavou kolem dokola, jako by ten les mohlo moje dýchání znovu zničit. Cítila jsem se jako hříšník za to, že po té krásné trávě hned šlapu, ale... Předtím jsem ani neměla po čem šlapat. Otočila jsem pohled směrem, odkud jsem běžela. Jestli se přidá... Budu mu muset splnit první poslední. Pousmála jsem se. Nevadilo mi to.
Doběhla jsem zpátky ke vchodu do úkrytu. Masa už ze srny moc nezbylo, ale přesto se z něho dalo stále načerpat energii. Byla jsem vděčná i těm, co ji ulovili. Další, kterým musím poděkovat. Zapsala jsem si je na svůj mentální seznam a pečlivě se snažila vybrat ten nejlepší kus masa. Dávala jsem si dobrý pozor, abych ho moc neponičila, a nakonec jsem skončila s pořádnou flákotou v tlamě. Bez okolků jsem se rozběhla lesem zpátky. Času na prohlížení bude. Tohle už tady bude stát navždycky. Připomněla jsem si a snažila se zbytečně se ničím nezdržovat.

Doběhla jsem zpátky. Málem jsem vlka v té tmě přehlédla, ještě s mým zrakem, ale nakonec jsem si uvědomila, že už jsem ho přeběhla a vrátila se k němu zpět. Už byl vzhůru, ale nevypadal tak energeticky, jako předtím. Logicky. Zamručela jsem sama na sebe a pustila před něj flák masa. Zároveň jsem si pro změnu zapsala, že musím Blueberrymu navrhnout co nejdříve pořádný lov. Ale to později. Beze slova jsem začala hrabat do země díru, než byla hluboká tak po kotníky. Zaměřila jsem svoje soustředění na okolní vodní toky a přivolala si vodu v podobě velké bubliny k sobě. Opatrně jsem ji nasměrovala do vyhrabané díry, aby ani kapička nepřišla nazmar - a nechala ji volně spadnout. Zafuněla jsem a hrcla si vedle svého výtvoru na zadek. Voda, jídlo. Odškrtla jsem si a unaveně přivřela očka. Tolik kouzlení za posledních pár dnů, že už i tenhle jednoduchý úkol jako by mi jednu vrazil mezi oči. Párkrát jsem zamrkala, abych bolest v hlavě vyhnala, a zase se začala soustředit na Sigyho. "Jste ten nejlepší," vydechla jsem nakonec. Na víc už jsem se nezmohla. Se slovy jsem to neuměla a tak jsem doufala, že mi můj vděk vidí alespoň na tváři.

Chvíli jsem na něj jen zůstala překvapeně mrkat, když z něj vyšlo to, co z něj vyšlo. Ale nakonec to sám vysvětlil, dřív, než se situace stihla dostat do trapných výšin. Nervózně jsem se zasmála a potlačila chuť vylít si srdíčko. Na to nebyl čas a tenhle vlk byl v podstatě neznámý - ačkoliv cizincům se věci nejlépe říkaly, no... Měla jsem pocit, že pokud o tom začnu mluvit, taky bych mohla na místě vybuchnout. "V pořádku," řekla jsem nejdřív, aby si nemyslel, že mě nějak pohoršil nebo něco. Sice mi úroveň nervozity značně stoupla a začínala jsem se zase dívat všude možně, jen ne na něj, ale takhle jsem prostě fungovala. Nebo spíš, můj mozek takhle fungoval. Já chtěla fungovat jinak. "A děkuji," dodala jsem s úsměvem. Poslední vlk ,který mi upřímně řekl, že jsem hezká, byl Izumi. A tomu byl konec bůh ví kde, navíc jsme nakonec skončili... Tak podivně. Takže jsem se rozhodla raději tuhle konverzaci dále nerozvádět. Ještě by to skončilo špatně, navíc, pro mě byla nejdůležitější vlčata ve smečce - hlavně ta, která neměla rodiče.
Přikývla jsem. Děsila mě představa, že by mi tu padnul k zemi a já dalších několik hodin jen seděla a čekala, jestli ho to nezabilo. Tiše jsem doufala, že zůstane stát na vlastních tlapkách, ale zároveň jsem s tím počítala. Hlavně nepanikařit. Připomněla jsem si, a pak už se Sigy dal do čarování. Pod tlapkami mi pomalu vyrostla jemná, čerstvá tráva a když jsem zvedla hlavu, byla všude kolem. Zadržela jsem dech, abych nezačala nadšeně pískat jako nějaká malá holka. I kdyby přestal u trávy... Bylo to nádherné. Stačilo mi zapojit jen trochu fantazie, abych si vzpomněla na to, jak les vypadal předtím. Tahle tráva tady byla, a támhleta kytka, tu jsem tu taky možná jednou viděla. A pak začal tvořit stromy. Nebyly tak krásné, jako ty, které sežehl požár - ale bylo to mnohem víc, než jsem čekala. Málem jsem začala znovu brečet, když jsem uviděla i pár borůvčí, ale to už se vlk řítil k zemi. Co teď? Nejistě jsem se zvedla ze své zkamenělé pozice. "Um... když budete chtít vodu, jídlo - stačí říct," zašeptala jsem nejistě, i když jsem si nebyla jistá, jestli mě slyší. "Mockrát vám děkuji, tohle... Tohle je mnohem víc, než jsem čekala. Je to nádherné," vydechla jsem a donekonečna se rozhlížela kolem. Po požáru nebylo skoro ani památky.

Dvě. Šťastně jsem zavrtěla ocasem. To bude celkem pět vlčat - konečně pořádná práce! Dvě nová vlčata, čtyři noví členové i přesto, že z lesa pomalu nic nezbylo. Naklonila jsem hlavu na stranu. Snažila jsem se v tom najít nějaký háček, důvod, proč by měl být tenhle vlk špatný, ale ve finále... Jsem nic nenašla. Vypadal rozumně, mluvil rozumně, chtěl nám pomoct, i když s námi ještě neměl nic společného. Vlastně jsem na něj tak trochu žárlila, ale v dobrém smyslu. Zvědavě jsem povytáhla obočí, když mi prozradil, že už se několikrát spálil, ale zatnula jsem čelist a na nic se nezeptala. Přišlo mi divné, že by tuláci měli vlčata, takže jsem z jeho slov pochopila, že jejich smečka nejspíš nebyla zrovna ideálním místem pro život. Rozhlédla jsem se kolem. To tahle teď taky moc ne. Pousmála jsem se. Už mě to netrápilo. V podstatě se dalo říct, že jsem za rohem našla druhého Vlčíška. "Samozřejmě. Snad brzy přijde, on teď... No, však víte, měli jsme úmrtí..." Zhluboka jsem se nadechla a pomalu zase vydechla. Schválně jsem se vyhýbala slovu pohřeb. Nervózně jsem se pousmála, abych tomu dodala alespoň nějakého dobrého ducha, ale ve finále to jen vypadalo jako bolestivý škleb. Tak nic.
Sledovala jsem, co dělá, a poslušně seděla na svém pozorovacím místě a čekala. Nadějně jsem poslouchala a s vlčecím nadšením v očích koukala, jak objevil pomalu jedinou zeleň široko daleko. Není to tak špatné. Málem jsem se tam z toho složila. Prudce jsem zavrtěla hlavou, když se zeptal na Blueberryho. "Beru všechnu odpovědnost na sebe. A... upřímně si nemyslím, že by si kdokoliv chtěl stěžovat, že mu obnovujete les," odpověděla jsem a trochu poodstoupila, abych mu nechala prostor na... na cokoliv, co bude dělat. Magii země v plné síle jsem ještě neviděla. Byla jsem ráda, že ji můžu spatřit právě při téhle situaci.

Rozzářila se mi očka. Rodina? Nebude sám? A... chce do smečky i když ví, že z lesa je popel? Nějak jsem tomu pořád nevěřila. Uvažovala jsem i o možnosti začít mlátit hlavou do stromů, abych se konečně probudila - sice to byl nádherný sen, ale nechtěla jsem si dávat jakoukoliv naději. Jenže... všechno to byla pravda. A já najednou zase nevěděla, co dělat. Kývat hlavou a usmívat se? Vyprávět mu o lese? Rozhodně mu vyprávět o lese. Ale první, co mě v tu chvíli napadlo, bylo skoro až k pláči vzhledem k situaci. "Máte vlčátka?" ocas mi na chvíli kmital ze strany na stranu, než jsem si uvědomila svoje chování a poslušně si sedla na místo s pohledem zabodnutým do země a tvářemi málem rudými od studu. "Promiňte, j-já jsem pečovatelka, a no... Mám ráda vlčata," na tváři se mi rozlil spokojený úsměv. Zrovna jsem měla tři vlčata. No, dvě, když jedno pořád spalo a okupovalo Blueberryho. Bylo by úžasné mít ve smečce další. Chvíli jsem rozdýchávala další trauma na večery z mého chování, než jsem se zase dala do řeči. "No... Borůvková smečka je... dobrá," řekla jsem nejistě. Tohle mi vážně nejde. Zavrtěla jsem hlavou. Rozhodně jsem mu neplánovala říct, že jsem ještě ten samý den stihla v podstatě omylem vyhnat jednu členku. Ale zasloužila si to. A... A stejně se jednou musela vrátit. "Jsme tu jako jedna velká rodina. Staráme se každý o každého... A snažíme se držet při sobě ať se stane cokoliv, jako když náš les začal hořet," trochu mi zmizel úsměv. Ale vlastně to byla skoro hezká vzpomínka. Nakonec pomohli nějak všichni. Až na jednu. Zatnula jsem zuby, ale nedala jsem nic znát, ačkoliv krev ve mně vřela pořád. Na stížnosti ale nebyl prostor. Hrdě jsem se narovnala. Krásně jsem to zvládla. Určitě neodolá.
Zastříhala jsem ouškama. Neradovat se? Uchechtla jsem se. "I kdyby tu rostlo jen jedno jediné křoví, bylo by to lepší, než... no, tohle," odpověděla jsem nervózně. Magii země jsem moc nerozuměla, ale... Byla jsem si jistá, že ať už udělá cokoliv, bude to lepší. Mnohem lepší. Nejlepší. A Blueberry bude rád, všichni budou rádi, a pak se vrátí Lilith a... A všechno by mohlo být zase v pořádku. "A já můžu... je zalejt," ušklíbla jsem se nejistě. Původně jsem se chystala pronést nějaký hrdinský nápad, ale nakonec mi nezbylo nic jiného než mrknout modrými očky. Hrdinství už jsem měla až po krk.

//Vyhlídka

Zavrtěla jsem hlavou. "Už jen nabídka se počítá," vydechla jsem. Byl to zázrak - úplný zázrak. Sama jsem to ještě pořádně nedokázala vstřebat, ale každým krokem dolů do toho pohřebiště jsem se zase cítila o něco víc doma. Pootočila jsem hlavu na vlka. Zachrání nám domov. Jak může jeden splatit domov? Smutně jsem se pousmála. Sama jsem nic neuměla. Mohla jsem mu maximálně tak každé ráno masírovat záda a klanět se mu až do božího umučení. Oproti němu jsem si přišla jako nic a zároveň mi bylo lépe, než s mnoha jinými. Asi to bylo tím stylem, jakým mluvil, protože takhle se mnou snad... No, určitě takhle se mnou ještě nikdo nemluvil. Skoro jsem se bála v jeho přítomnosti na cokoliv odpovídat nebo se snažit udržet konverzaci, přesto mě zvědavost hlodala hluboko v mozku a nakonec jsem neodolala."Promiňte, že jsem tak zvědavá, no... Proč chcete pomoct zrovna nám?"
Pokračovala jsem v cestě do lesa, i když tentokrát o dost opatrněji. Prošli jsme hranicemi, které se zdály být skoro neponičené, no stačilo udělat pár kroků vpřed a... Nic. Pár černých kmenů, které stály jen z posledních sil. Alespoň už bylo skoro všechno uklizeno a tak jsme na tom nevypadali tak bídně. Trochu jsem zpomalila a nakonec úplně zastavila. Přišlo mi to skoro jako hřích, že jsem nezůstala stát na hranicích, ale zároveň jsem ho nedovedla až do středu a no... Když neviděl tu katastrofu, tak se asi čarovalo těžko. "Vsadím se, že mu to vadit nebude," přikývla jsem. "I tak ale to překvapení musím částečně zkazit... Povinnost," dodala jsem nejistě s úsměvem a stydlivě sklonila hlavu k zemi. Dlouze jsem zavyla, abych oznámila náš příchod. Zároveň jsem se automaticky rozhlédla kolem sebe, jak kdybych chtěla spočítat vlčata - než jsem si uvědomila, že je o všechna postaráno. Stejně by se měla vrátit. Trochu jsem se zamračila, ale nakonec jsem si oddechla. Alespoň se vrátí do lepšího.

Zůstala jsem stát. A mrkat. A koulet oči. A taky mi možná někde mezitím spadla čelist. "J-já-" zarazila jsem se. Co teď? Jak se mluví? Jak se dýchá? Panebože. Zakňučela jsem a nakonec hodila hlavou dolů, jakože se budu klanět, ale místo toho jsem si jen narazila bradu a vypadala u toho, jak když jsem si zlomila páteř. Litovat se můžu jindy! Napomenula jsem se, jakmile jsem vstřebala první střípky ztrapnění se.
"J-já! Tak moc vám děkuju!" vydechla jsem a trochu popotáhla, načež jsem se znovu narovnala a trochu se oklepala. Brada mě pořád brněla, ale najednou mi připadalo, jako by nic nebyl problém. Všechno bylo vyřešeno. Všechno bylo - všechno bude zase v pořádku. Tati nebude mít trauma, máme stále jen o jednoho vlka méně a tohohle vlka jako by sem postavilo nějaké vlčí zapomenuté božstvo. Chvíli trvalo, než jsem přestala mrmlat slova díků a začala se soustředit na důležitější věci. "A... A odpočinout si u nás můžete! A... a vsadím se, že- že vám Blueberry dá i naše jídlo, když to bude potřeba!" vychrlila jsem ze sebe, oči skleněné, jako kdybych měla brzy spustit vodopády, a hlas už zase překrytý všemožnými tekutinami z plného čenichu. Ve zkratce jsem vypadala jako vlče, které se ztratilo a znovu našlo rodiče. Dokonce jsem i zavrtěla ocasem, když mě chtěl následovat. "Pojďte, prosím, za mnou," vydechla jsem nakonec a otočila se na patě, abych ho mohla doprovodit až do lesa. Ani mě nezajímalo, že jsem snadno mohla naletět na nějakou past. Tak nějak... Nebylo, o co přijít. A když už jsme předtím mluvili o zhroucení se z kopce, jako zakončení mého výlevu připadnul nádherný pád poté, co jsem zakopla o vlastní nohu.
A hned zase na čtyři s doufáním, že to proběhlo bez povšimnutí. Co bych pro smečku neudělala.

//Borůvkový les

Přikývla jsem. Tohle šlo dobře. A pak... Nestará?! Zděšeně jsem vykulila oči a začala vrtět hlavou. "Ne, ne, to ne!" zajíkla jsem se a dala si chvíli načas, než jsem se zase uklidnila a vrátila se zpátky do podoby schránky bez duše. Hluboce jsem se nadechla a dlouze vydechla. Věděla jsem, že o tom jednou budu muset mluvit, ale nečekala jsem, že sotva z lesa odejde kouř, už o tom budu muset vyprávět slohy. "Blueberry je... ten nejlepší alfa. Hodný a zároveň spravedlivý... Ochotný udělat pro smečku cokoliv," povídala jsem, abych vyčistila jeho jméno, které jsem omylem tak zaprasila. Zároveň jsem znovu zatnula zuby, až mě z toho zabolela čelist. Za všechno může ten černý vlk. Šlo mu jen o jeho vlastní kožich. Vyhnala jsem vzpomínku na pár sekund, které zničily všechno, co jsme se tak dlouho snažili zachránit. "Totiž... Jedna naše smečka nedávno odešla za duhový most, a no... Smrt se nejspíš rozhodla, že jí to nestačí... A tak les lehl v podstatě celý popelem." Tak. Bylo to venku. Šance na třeba nového člena byla kompletně zničena. Řekla jsem to jednomu a za týden to budou vědět další, a další, a smečka byla ztracená. Máme to ale krásný den. Odvrátila jsem od něj pohled a raději se dívala do slunce, jako by to byla naprosto normální činnost. A taky jsem se styděla hlavu rychle vrátit zpátky.
Zavrtěla jsem hlavou na jeho nabídku. "Děkuji vám, ale naštěstí stále něco k jídlu máme a já si vystačím s málem," pousmála jsem se, a já koneckonců před chvílí také jedla. To ovšem neznamenalo, že jsem odmítala opustit ze svého návrhu na smečkový lov. Jídlo. Jídlo na zimu. ZIMU. Přejel mi mráz po zádech, ale odignorovala jsem to. "Ale počkám tady na vás, pokud máte hlad," dodala jsem. Málem bych mu nabídla i jídlo z lesa, ale... Pořád jsme měli několik hladových krků, které se nedokázaly uživit samotní. Neunikl mi jeho podivný postoj a zůstala jsem tázavě koukat na jeho tlapku, ačkoliv napřímo jsem se nezeptala. To by bylo neslušné.

Málem se mi rozzářila žárovka v očích, když otevřel tlamu. Vlastně jsem měla pocit, že mu rovnou skočím k nohám. Vykání? Naklonila jsem hlavu na stranu a na tváři se mi rozlil takový ten úsměv, který dává unavená matka svým vlčatům, když od nich dostane dárek. Trochu jsem se k tomu uchechtla a přikývla. Přišlo mi, že bych měla něco dodat, ale nikdy jsem nebyla na udržování konverzace. V mém odchodu tak zabránilo jen to, že ve svém povídání pokračoval. Uvolnila jsem se a dokonce i dvakrát máchla ocasem. Možná jsem nepotřebovala ječet. Možná jsem jen potřebovala společnost, která by byla dostatečně inteligentní na to, aby mě udržovala při normálnosti a já se kompletně nezbláznila.
Znovu jsem si odkašlala, abych se zbavila chrapotu. Ječela jsem poprvé po... Snad poprvé od doby, co jsem odešla od domova. Samozřejmě, že si to vybíralo svoji daň. "Dobrý den," pozdravila jsem nejdřív, stejně slušně, jako on. Připadala jsem si... Víc důležitě. Jako někdo. Automaticky jsem si tohohle Sigyho oblíbila. "Těší mne, Sigy... Já se jmenuji Wizku," mluvila jsem pomalu a opatrně. Ne, že bych se ho bála. Spíš už jsem takhle slušně mluvit neuměla. Vlastně jsem často neuměla mluvit vůbec a nestála jsem o to, aby se mi zrovna teď zamotal jazyk. Schválně jsem se snažila jeho otázku o pomoci odignorovat, ale když znovu spustil, myslela jsem, že na místě umřu. Prosím, Smrti, přijď si pro mě taky. Už jen ne tak dramaticky, děkuji. Usmála jsem se na něj takovým hysterickým šklebem. "No... já jsem z Borůvkového lesa. Z toho, co z něj zbylo," poslední větu jsem jen nejistě zamumlala, ale trochu jsem se zase zasmála nad jeho historkou. Teď už by se zřítil maximálně tak do kopce popela.

//Borůvkový les

Pořád jsem se koukala do země. Prošla jsem ohořelou zemí, trávou, když se země začínala zvedat do kopce - prošla jsem fialovými květinami, pro které jsem si sem původně přišla. Až v půlce kopce, který jsem vešla s hlavou naprosto vymazanou, jsem si uvědomila, že bych možná mohla začít sbírat. K čemu to je? Stejně tam ty stromy neporostou hned. A pach smrti tam snad bude cítit ještě další desetiletí... Zavrčela jsem a cvakla naprázdno zuby, abych si na něčem mohla vybít vztek. Ještě se vybrečet a nejlépe se někde utopit a mohlo by to být ideální. Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. Nakonec jsem se smířila s možností vzít nejdříve to fialové křoví nahoře a koniklece sebrat až cestou zpátky. Vždyť to bylo jedno.
Na vrcholku mě ovšem čekal společník. Trochu jsem zakašlala, ani ne proto, abych ho na svoji přítomnost upozornila - spíš jsem cestu do kopce neodhadla a poslední dny jsem nedělala nic jiného, než se mohla přetrhnout, abych zachránila nic. Chvíli jsem si vlka tiše prohlížela a doufala, že mu moje zakašlání třeba neporouchá čakry nebo tak něco. Trochu jsem se ušklíbla - i v téhle situaci jsem si dokázala najít důvod, proč se bát cizích. Jenže tenhle vypadal... Tak v míru. Divně dýchal. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem to jeho divné nadechování a vydechování začala napodobovat.

Vstřebala jsem to. Tak nějak. To, že les shořel a bude nejspíš trvat ještě pěkně dlouho, než znovu bude vypadat tak, jako předtím. Zadívala jsem se na kousek květu přede mnou. Přimhouřila jsem oči a trochu se zamračila, jako by za všechno mohl on. Přemýšlet. Najednou jsem měla až moc času přemýšlet. Zacukalo mi v oku. Jak Naomi zemřela? Stářím...? Nebo musela trpět? Tak či onak... Už bylo po všem. Skoro jsem jí záviděla. Zatnula jsem zuby, vydala ze sebe jakési zasyčení a znovu pevně sevřela oči. Všechny svaly se mi napnuly a chtěla jsem ječet. Tak strašně moc jsem chtěla začít ječet, kopat kolem sebe, znovu ječet, použít zuby, drápy - ječet - a brečet. Jenže to prostě nešlo. Takže jsem místo toho jen frustrovaně vydechla a zase vyskočila na nohy. Na tohle nemám. Na tohle prostě nemám. Začala jsem trochu popotahovat. A pak hodně. A pak už jsem ani neviděla na cestu - vlastně jsem si pomalu ani neuvědomila, že jsem se zase někam rozešla.
Bylo to složité. Chtěla jsem domů... Tak moc jsem chtěla domů, ale v tom byl ten problém - byla jsem doma. A chtěla jsem obejmout, pomazlit, klidně umazlit k smrti. Padnout Lilith k tlapkám a omlouvat se za všechno, co jsem ze sebe vypustila - jenže ta se už pravděpodobně ani nechystala vrátit. "Promiň-" zašeptala jsem a hlasitě popotáhla. "-promiň, promiň, promiň," pokračovala jsem v šeptání a vrtěla hlavou ze strany do strany, i když už jsem přestala mluvit. Po tváři mi tekly slzy a pokračovaly si ve svojí cestičce dolů po čenichu, až se z obou stran spojily v jednu a dokápnuly na zem. Nejraději bych si o tu zem omlátila hlavu. Ale nejdřív jsem musela přinést další kytičky. Kytičky znamenaly lepší stromečky.

//Vyhlídka

//Vyhlídka

Posledních pár metrů jsem pomalu přeskákala, než se terén konečně urovnal a já skončila zpět mezi ohořelými stromky. Párkrát jsem popotáhla a hlasitě si kýchla, až pár kvítků odletělo. Pořád jsem měla tlamu nacpanou k prasknutí, až mě z toho bolela čelist a čenich mě svědil. Se slzami v očích - z části kvůli rostlinkám a z části i kvůli truchlení, jsem se už po sté ten den rozhlédla po ohořelém - ne, shořelém - lese. Vlastně to nebyla taková hrůza. Dala se v tom najít krása. Jsem blázen. Suše jsem se uchechtla a se zavrtěním hlavy pokračovala dál. Povolila jsem čelist ještě víc a nechala všechny ty fialové rostlinky, aby postupně vypadly podle toho, kam jsem zrovna šla. Šla jsem rovně, pak doleva, zase doprava, otočila jsem se a pokračovala podél hranic - zase se vrátila doprostřed lesa a znovu doprava, než jsem se i já pomalu ztratila a v tlamě mi zbýval už jen jediný koniklec. Hrábla jsem tlapkou do země a pustila ho, načež jsem hlínu vrátila na místo a sledovala ji, jako bych mohla tu kytku přinutit znovu růst. Jenže takhle to nefungovalo. Neměla kořínky. Zemře. Došlo mi. Rozhlédla jsem kolem dokola - všude tu teď byly různě poházené všemožné květy. Všechny zemřou, do jednoho. Vsáknou se do země. Pomůžou stromům. Došlo mi podruhé. Jemně jsem se pousmála.
Přesunula jsem se do části lesa, kde pár stromů ještě zbývalo. Světlo tu na zemi hrálo velmi podivnou hru, jak se některé větve podařilo zachránit a jiné už nemohlo nic vrátit. Pohlédla jsem vzhůru a zadívala se na nebe. Vlastně jsem byla docela v míru. Smutná a s každým nádechem jsem zadržovala slzy, které jen čekaly na impuls, abych je nechala téct, ale... V míru. Bude dobře. Povzdechla jsem si. Najednou celý les vypadal jako pohřebiště. A není?

//Borůvkový les

Na tváři mi hrál úsměv, když jsem se šplhala do kopce. Bylo dusno a přišlo mi, že se každou chvíli rozpustím na jeden velký mastný flek, ale nezastavilo mě to. Bylo tu spoustu krásných barev - hlavně fialová, podobně jako borůvky. Krásné. Střihla jsem ušima. Tráva mě lechtala na tlapkách a už se začaly objevovat i rostlinky, takže jsem se nemusela tahat až úplně nahoru. Vidět shořelý les seshora jsem zrovna dvakrát nepotřebovala. Sklonila jsem hlavu až úplně dolů a začala trpělivě trhat fialové koniklece. Dávala jsem si pozor, aby moje zuby neponičily jediný květ a abych je trhala co nejvíc u země. Některé se mi podařilo vytáhnout i s kořínkem, některé se mi zase vytáhnout nedařilo a zůstaly poničené. Ty jsem zase opatrně pokládala zpět a brala jen ty krásné.
Pokračovala jsem ještě výš a nechávala za sebou cestičku z různého listí a květů, jak jsem se snažila je nepřekousnout - některé jednoduše proklouzly mezi nestisknutými zuby. Cesta mě zavedla k dalším květinám, které vypadaly spíše jako keř, ale nevadilo. Opatrně jsem pustila svoje pečlivě natrhané poklady a vrhla se do trhání zase téhle věci. Už jsem si nedávala tolik záležet, ta věc mě bila do čenichu svojí vůní a neměla jsem zájem ho tam mít zabořený moc dlouho. I tak jsem nakonec hlavu zvedla s tlamou narvanou pomalu k prasknutí. Nebylo možné, abych do ní nacpala úplně všechno, a tak jsem musela pár konikleců a trochu těch dalších květin nechat. Snad mě nikdo nezabije. Pousmála jsem se se slzou v oku a začala se vracet zpátky dolů. Požár. Mě žádný požár neporazí. Ani Lilith. Ta už vůbec. Hrdě jsem zvedla hlavu k nebi, ale ve skutečnosti mě srdíčko pořád tížilo. Snad ještě víc, než předtím.

//Borůvkový les

Unaveně jsem si na chvíli lehla na zem. Okamžitě jsem ucítila svaly, které se dožadovaly delšího odpočinku, než jen jednoho spánku. Povzdechla jsem si a unaveně se začala protahovat, než jsem skončila rozplácnutá na zemi jako placka. Přimhouřila jsem oči, abych pořádně viděla, co mám před sebou. No... Nic. Zem kolem mě už byla zase hnědá jako při každých letních dnech, lehce vysušená a možná i čistější, než když tu všechno rostlo. Pousmála jsem se. Až se uklidí celý les... Bude to dokonalé. Jen by to možná chtělo vlka s magií země. Nebo něco takového. Prostě aby to tu zase rychle rostlo a všechno bylo jako při starém. Všechno, i Lilith. Vždyť to její chování vlastně bylo celkem roztomilé. Honit se za šutrem jako blázen - přesně jako v pohádkách, a nakonec nastal vždycky krásný konec, no... Nebyla jsem si jistá, jestli mě něco takového po tomhle čekalo. A pořád jsem byla neuvěřitelně naštvaná. Na ni, na vlka od vedle. Na sebe, na život. Hlavně na Smrt. Zavřela jsem očka, na chvíli naprosto bez starostí, i když se mi stále tvořil knedlík v krku a hlavou se mi honily čerstvé i staré vzpomínky. Možná jsem na chvíli i usnula, pak se zase vzbudila a zase usnula. A zase se vzbudila.
No... Možná jsem začínala mít trochu obavy. Vlastně trochu větší obavy. Jako třeba kam mohla jít, jestli to tu zná dostatečně dobře, aby nikam nezahučela - jestli jí nesežere rodinka Styx, jestli ona neprovede nějakou hloupost. Jestli se vrátí. Vrátí se, že jo? Zaskřípala jsem zuby a zvedla hlavu ze země. Rozhlédla jsem se kolem dokola, jako by se tu měla zničeho nic objevit bez mého povšimnutí. Jenže nic, byla pryč. V čudu. Prostě šlus ende, šmitec konec, jen tak. Hystericky jsem se usmála. Jejda. Po zádech mi přejel mráz. Tohle jsem nezkazila. Tohle jsem dost po*rala. Mohla jsem si začít kopat hrobeček vedle Naomi. Ani jsem nevěděla, jestli jsem měla vztek za to, že jsem vyhnala člena smečky a Blueberry bude zabíjet, nebo že jsem si zkazila jakékoliv naděje na krásný šťastný konec s láskou a vlčátky. Možná jsem byla naštvaná za obojí. Naštvaná na život, že jsem vůbec kdy otevřela tu svoji klapačku. Proč jsem prostě nezůstala ticho? Jako vždycky. Ovce. Ticho. Zabořila jsem hlavu mezi tlapky a frustrovaně vydechla. Udělala jsem takový divný škleb. Super. To bude super. Podívala jsem se směrem, odkud jsem tušila Blueberryho. Byl to průser. Prostě jsem ji vyhnala. Ona byla dostatečně roztomile blbá na to, aby už se nevrátila. Mohla jsem si chystat rozsudek smrti. Ahoj Blueberry! Víš jak jsem jednou říkala, že budu pro smečku přínosem a budu pomáhat? Haha, stala se taková vtipná věc... Zacukalo mi v oku. Bozi stůjte při mně.
Raději jsem se zvedla, načež mi začal protestovat snad každý orgán, ale nenechala jsem se zastavit. Žádné takové. Les nebyl stále uklizený celý a já odmítala se dál válet ve zbytcích. Sebrala jsem svoje skoro bezvládné tělo a začala se ploužit... Někam. Do zeleně. I kdybych sem měla nanosit trávu vlastníma tlapkama.

//Vyhlídka

Slyšela jsem její kroky, jak mizí někde v dáli. Byla to sobecká myšlenka, ale první, co mě napadlo, byl průser, který jsem si u Blueberryho udělala. Vážně jsem právě vyhnala člena smečky? Až na druhou myšlenku připadl ten její zlomený výraz, jako by se mi vážně podařilo k ní trochu promluvit. Ironicky jsem se uchechtla. Jak se mluví k balvanu? Zavrtěla jsem hlavou. Tušila jsem, že svých slov budu hodně litovat, ale prozatím... Jsem se málem chtěla chválit. Ze srdce jako by mi spadl obrovský balvan a zároveň se začal tvořit nový, ale... Vybila jsem si vztek. Bylo to špatně, ale cítila jsem se lépe. Sobče. Zamračila jsem se na sebe.
Párkrát jsem zopakovala proces s magií, než alespoň kam jsem svým zrakem (ne)dohlédla bylo čisto - až samozřejmě na ohořelé stromky. Zneužila jsem zbytku vody v zemině a nasměrovala ji ke všem zbylým stormům, nebo k místům, kde stromy jednou byly - stejně tak i ke zbytkům borůvkových keřů. Tak, poslední kapka. Zase jsem vyčerpaně hrcla na zadek uprostřed doslova ničeho. Ztěžka jsem oddechovala. Časté používání magie se na mně hezky podepisovalo, ale nebyl čas lenošit. Nebyl čas. Opatrně jsem se zvedla a čekala, až odejdou černé tečky před očima, než jsem se dala do pomalé chůze a začala v podstatě počítat škody.
U úkrytu jsem našla skoro čerstvé maso. Zamračila jsem se - tohle by požár nepřežilo. A ti, co byli v době požáru mimo borůvku, se ještě nevrátili. Máme nové členy? Napadlo mě. Povzdechla jsem si. Přála jsem si, aby se svět alespoň na minutu zastavil - aby se všechno kolem zastavilo a já mohla přemýšlet, promyslet si, co dál. Popotáhla jsem. Nebyl čas přemýšlet. Možná les shořel na popel, ale to neznamenalo, že byla možnost se flákat. Pořád tu jsou hladové krky, které si nedokáží obstarat potravu sami. Gavriil. Otočila jsem se kolem své osy, ale tělo malého-nemalého vlčka jsem neviděla. Sklopila jsem ouška k hlavě, vždyť musel být z toho spánku skoro polomrtvý, no... Asi to potřeboval. A Blue se o něj staral dobře. Navíc teď, když už kouř zmizel, byl cítit i ve vzduchu - živý a zdravý. Taenaran? Makadi šel za ním. Takže také nebyl sám, a byl úplně v pořádku. Tati. Stále s Whiskeym. Ještě se nevrátili, ale věřila jsem, že byli v pořádku. Nakonec bylo dobře, že požár překonali mimo území. Kdyby to všechno viděla ta malá... Byl by to konec.
S klidem v duši, že jsou vlčata v pořádku, jsem padla na zadek ke zbytku masa a začala si cpát vlastní žaludek. Už jsem nebrečela, jen popotahovala zbytky knedlíku v krku, který se mi povolil, až když jsem se pořádně vyřvala. Měla bych se jí omluvit. Povzdechla jsem si. Zase jsem to byla já, ta, co se plazila k ostatním a omlouvala se, ale... Bylo to lepší. Pro celou smečku. Žádné špatné vztahy. Už žádné chyby. "Já. Jsem. Tak. Blbá." zašeptala jsem a s každým slovem si omlátila čelo o zem. To jsem zase něco předvedla.