Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Savi, obrázek byl můj původní nápad a nikdo se na něm neshodl, prostě to byla vhodná reakce pro všechny ;) nemusíš už mít paranoiu z toho soukromého řešení :DD

ok

Travnatá cesta mě jistě zavedla na další nové a zajímavé místo, ovšem byla jsem až moc zabraná v myšlenkách na to, abych se svému okolí věnovala. Tlapky se mi nepozorností občas zamotaly a já klopýtla, ale jinak jsem byla z normálního vnímání naprosto vytažená, a i kdyby někdo zařval moje jméno, nejspíš bych neodpověděla. Totiž, když se vám myšlenky stočí k někomu, kdo vám způsobil pomalu životní dilema, je těžké se udržet pevně na zemi. Takže jsem zase skončila u ní. Trochu jsem zavrčela, jako by mi to mohlo trochu ulevit, když se na mě ze všech stran lepila úzkost a na záda mi padala nejistota snad ve všem. To jediné, co mi chybělo, bylo už jen nějaké hezké trauma na vrch – jako když jsme se smečkou museli pomáhat jakýmsi nemrtvým nebo ta loňská zima. Ta mi bohatě stačila, a jako by mě myšlenka na ni probudila z transu, zastavila jsem se a posadila se. Tváří se mi mihl úsměv, který jsem nad sebou musela vytvořit, protože jsem pochybovala, že by se na mě mohla z jedné strany přiřítit nějaká armáda nebo mě z druhé strany překvapit vánice. Tak či onak jsem se už nerozešla a raději zůstala odpočívat na místě. Tráva mě zalechtala do polštářků na tlapkách a já si uvědomila, že už mě bude vítat jen chvíli. To následovalo uvědomění, že jsem zase sama. Ten fakt vlastně nebyl tak špatný, vždyť jsem společnost nikdy nevyhledávala schválně, no i tak jsem se najednou cítila zase o něco hůř. Tentokrát by nějaká hodná duše poblíž přišla vhod.

Bola som sama, a už len to nebol zrovna dobrý začiatok. Jeseň už tak prinášal do krajiny akýsi sentimentálny dojem, a k tomu ešte ten divný pocit, ktorý ma prenasledoval už dobrých pár dní. Také to, keď sa vám chce plakať, no nejde vám to – nie preto, že nechcete, ale ako by vám v tom bránila akási neviditeľná sila. Frustrovane som si povzdychla a zakončila svoje nekonečne putovanie u rieky. Bola tu od vody vačšia zima, ale to mi nevadilo. Akurát som sa trochu zatriasla pri spomienke na minuloročnú zimu, no to bolo všetko. Miesto sťažovaní si som sa lenivými pohyby rozvalila na brehu a bez váhania spustila jednu tlapku do vody. Bola studená, ale aj to som úspešne odignorovala. Bola som schopná odignorovať naprosto všetko, až na ten sakra divný pocit.
Za všetko môže Lilith. Pomyslela som si, no zamračila som sa sama nad sebou. To čo bolo? Nebolo pekné určovať vinníkov, ešte keď Lilith vlastne za nič nemohla a jediným problémom som bola stále jen ja. Neznášala som, ako mi ta vlčica dokázala zamotať hlavu. Nikdy som neodpúšťala, tak prečo s tím začať teraz? Lenže moje srdce si robilo čo len chcelo a hlava s tým nemohla nič robiť. Možno som niekde hlboko vnútri bola rada, ale na druhú stranu to bolo špatné. Nemala by som jej nič pominúť. Vzdychla som si a znovu sa postavila. Toto premýšľanie nebolo k ničomu a akurát som z toho bola ešte viac mimo, takže som sa radšej vydala naspať tam, odkuť som prišla.

//Ovocná tůň

Soustředěně jsem následovala vytí, a když se táhlý zvuk vytratil, spoléhala jsem se na svůj čich. Sem tam jsem otočila hlavou, abych zkontrolovala, zda jdou obě vlčata za mnou. Trochu jsem se zamračila, ale nebylo to kvůli nim. Kde je Taenaran? Byla první otázka, která mi proběhla hlavou. A Tati s Whiskeym? O Gavriila jsem starost neměla. Ten blázen nejspíš zaspal i požár. Nedivila bych se, kdyby zaspal i apokalypsu, no i tak jsem se ujistila nalezením jeho pachu mezi ostatními. Nechtěla jsem to dělat, ale musela jsem se utěšovat přítomností Aranel. Nebyla jsem jediná pečovatelka. Bylo to na nás obě. Tak či onak jsem byla připravená se Tati i Taenarana vydat ihned po lovu hledat.
Vrátila jsem pozornost zpět k vlčatům a okamžitě byla zaborbandována otázkami a musela jsem se pousmát. "Hmm... řekla bych, že ne," odpověděla jsem na první otázku, která přišla od Heather. Nebyla jsem si jistá, zda tu nějaká pozice lovce je. Poslední dobou tu leželo nějaké maso furt, ale... Netušila jsem. Mrzelo mě, že jsem jí nemohla odpovědět napřímo a bez otazníků. Znamenalo to, že už neznám celou smečku - a míchal se tu pocit radosti s pocitem utěsněnosti. Jako by se les najednou zmenšil, ale jen na pár sekund, než moji pozornost zase odpoutal Fífa, takže jsem jen doufala, že se smečka při společném lovu zase o něco víc stmelí a já si nebudu připadat najednou tak sama. Nelíbilo se mi to.
"No... Nejspíš zůstanu trochu pozadu s vámi, abych vám pomáhala... Ale jo, samozřejmě, že ostatním pomůžu taky. Nehledě na tvoji pozici ve smečce a na situaci, vždycky musíš svojí rodině pomáhat - za každých okolností. To si pamatujte," pousmála jsem se. To si pamatuj, Lilith. Zacukalo mi v oku, ale snažila jsem se nepustit si ji k tělu. Netušila jsem, co mě štvalo víc - její chování nebo pocit odpuštění, který se mi plazil za krkem a já ho nemohla setřást nehledě na to, jak moc naštvaně jsem chtěla vypadat. Zatnula jsem čelist, abych se uklidnila, a zvesela pokračovala v cestě dál. Už jsme se blížili - v dálce už se mi rýsovaly postavy.
Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu, když se mě zeptal na nějakého Raystera. "Toho neznám, takže asi není členem smečky... Tohohle lovu se zúčastní jen členi," vysvětlila jsem rychle. Překvapeně jsem se na něj otočila, když ze mě na zakončení chtěl vytáhnout jméno. Stydlivě jsem sklopila pohled k zemi a zase se věnovala cestě - jak jsem mohla zapomenout se představit? Byli jen malí... Ale každý se počítal. "Moje chyba. Já jsem Wizku," zazubila jsem se, i když pocitu viny se nezbavila ani trošku.

Došli jsme až k hledané skupince. Nespokojeně jsem zpomalila a přemýšlela, kam se vlastně postavit. Nechtěla jsem dělat v nikom rozdíl, ale... Bylo tu najednou tolik vlků, které jsem nikdy neviděla, nebo s nimi neměla zrovna pěkné vzpomínky. A samozřejmě mi došlo, že budou ze smečky, a že jsou teď součástí naší rodiny, ale... Čas. Zasloužím si ho, ne? Zamračila jsem se a jen letmo se otřela o Blueberryho bok, jako bych ze sebe snad mohla všemožné výčitky, myšlenky a nenávist setřít v jednom rychlém pozdravu. A nakonec jsem stejně skončila blíže u skupinky, kterou jsem znala. A dvou z pěti vlčat. Blueberry, Storm, Aranel, Makadi... Lyl-... Lylwelin...? Vlčata. A tihle? Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu - ale jen v duchu, protože v realitě jsem se neodvážila ani pořádně dýchat, aby mě náhodou nebylo moc slyšet. Nervózně jsem přešlápla. "Můžu se přidat s vlčaty, prosím? Nechci teda překážet..." zamumlala jsem tiše a trochu neohrabaně. Už jsem si myslela, že bych třeba mohla umět mluvit, ale ukázalo se, že velký dav nemám ráda stejně hrozně, jako předtím.

//Taky hlasuji pro Alastora

Pobaveně jsem se usmála. Jo, kvítko, a ještě pěkně nevychované. Zašklebila jsem se, ale ve finále mi to bylo tak nějak jedno. Znala jsem jeho mámu a nic mě tak nepřekvapovalo - i když jsem proti ní nic neměla, moc dobře jsem si pamatovala, jak vydeptaná jsem z ní posledně byla. Každopádně Fífa byl oproti ní ještě zlatíčko. Prozatím. Geny se hold nezapřou, i když bych v nich mnohem raději viděla Sigyho. Protočila jsem očkama nad jeho další stížností. "V životě se ti ještě nebude líbit tolik věcí," zamumlala jsem a zavrtěla hlavou. Tohohle nejspíš nikdy nic trápit nebude. Alespoň Heather naše tůňka zajímala a snažila se v ní najít ovoce, i když to vypadalo, že na nás zrovna teď pěkně kápe. Tak dík. Frustrovaně jsem si povzdechla a chvíli zůstala tiše, jako bych čekala na restart, než jsem se zase zazubila a otočila se směrem k lesu. Tak znovu.
"Jasně, jasně. Půjdeme hned. Ale ne, že budete překážet! Musíte poslouchat a nikam neutíkat. Zůstaňte u mě," poučila jsem se ihned a věnovala jim veselý úsměv, než jsem pomalými kroky určovala cestu zpět do Borůvkového lesa. Jako na zavolanou se v dálce ozvalo tlumené vytí, které nemohlo znamenat nic jiného, než že je čas udělat zásoby na zimu.

//Borůvková smečka

Já jsem určitě taky pro! Souhlasím s voláním přes discord, nikdy jsem s ním neměla problém... Já třeba nemám kameru pokud by se chtěla použít i ta, ale to by snad nevadilo... Každopádně datum je mi celkem jedno neboť v této rodině se mi nic neříká :/ Ale budu se snažit udělat všechno pro to, abych dorazila.

Obě vlčata předčila moje očekávání. Nebo vlastně ne, rozdrtila je a s nimi i moji schopnost mentálně zdravě uvažovat. Všechno vypadalo jako v ráji a pohodě, chvíle ticha, než Heather něco přeskočilo přes nos. Zmateně a trochu i naštvaně jsem otevřela pusu k odpovědi na její drzost, jenže pak se jí ve tváři změnil výraz - a potom znovu a znovu, až z toho všeho bylo nějaká přešlá. Cože? Zaraženě jsem zůstala zírat s otevřenou tlamou. Všechna vlčata, o které jsem se do té doby starala, byla svým způsobem pořád stejná. Moc se neměnila a stačilo pár minut na to, aby se dalo odhadnout, co udělají dál, jenže tohle byla novinka. Nějak ze mě to nutkání dát ji nějakou přednášku o slušnosti spolu s její skleslostí vyprchalo. Zvědavě jsem se otočila na Fífu, který jako by situaci naplno rozuměl. To byl asi jediný, ale i tak jsem si toho vážila. Nejspíš byla Heather na svůj věk prostě až moc vyspělá. Trochu jsem se zamračila a zase si prohlédla ji, než jsem se rozhodla k ní mluvit tak, jak bych si přála, aby někdo mluvil ke mně kdybych byla smutná.
"Když ti někdo není schopný něco říct, zkus to s klidem u jiného. Nebylo nutné začít prskat. V klídku," povzbudila jsem ji a přátelsky do ní jemně žďuchla tlapkou, abych jí třeba vehnala do tváře zpět úsměv. Bylo mi líto, že takhle vyjela kvůli mně. Legenda vypráví, že jsem musela i spolknout knedlík v krku. Už dlouho na mě nikdo neječel - a i když byla jenom maličká... I to se počítalo. A bylo to kvůli mně. Nervózně jsem zatnula čelist, ale na tváři jsem dokázala vykouzlit pousmání. Už je to pryč. Není čas se tím teď zabírat. Ale stejně mi v té situaci jedna část mysli zůstala. "Naše tůňka je kouzelná. Ovoce v ní už je hrozně dlouho!" vysvětlila jsem a sama přešla k vodě. Prohrábla jsem se v ní tlapkou, ale zrovna jsem neměla žádné štěstí. Nevadí.
A pak tu byl Fífa. Ten všemu tomu dodal už jen třešničku na dortu a já se mohla tak maximálně ze své nestabilní polohy zřítit na zem - což jsem také udělala. S heknutím jsem k němu zvedla hlavu a přimhouřila na něj očka s pobaveným úsměvem na tváři. "Ty jsi vážně kvítko," uchechtla jsem se a zase se pomalými pohyby zvedla. Zamhouřila jsem na obě vlčata, abych trochu zaostřila, a nakonec jen oddaně pokrčila rameny. "Celá smečka se brzo vydá na lov... Pokud budete chtít, můžu vás vzít s nimi. Velký počet je větší zábava!" zavrtěla jsem hravě ocáskem. Dobře se mnou vytřeli podlahu. Ale nestěžovala jsem si - naopak. Bylo mi zase pro jednou dobře.

Mockrát děkuji, ještě tohle upravím a napíšu hodnocení celé akce, až se dostanu domu

Zatím poprosím o magii Myšlenek s 5* ^^

//Borůvkový les

Natočila jsem hlavu na stranu a zmateně nakrčila obočí. Kamenožrout? Ani jsem se snad raději nechtěla ptát. Totiž, ne, že bych mu nevěřila. Lež bylo to poslední, nad čím jsem přemýšlela - když jsme mohli bojovat proti nemrtvým a měnit se v čarodějnice, tak už mě nějaký kamenožrout překvapit nemohl. Prostě taková normální věc, typický věc v Galliree, jen tak si jdete na procházku a cestou potkáte třeba svítícího jelena. Žádný problém. "Není hezké měnit vlky v kámen," odpověděla jsem nejistě. Nějak jsem se v naší konverzaci ztrácela a připadala si ještě hloupější než ta nejmenší vlčata. A to jako žere kamení? Asi jo, když je to kamenožrout. Ale... No, radši ani ne. Zavrtěla jsem hlavou a začala se soustředit spíše na Heather. Neměla jsem v tu chvíli dostatečnou mozkovou kapacitu pro jakékoliv uvažování nad něčím, co jsem v životě neviděla ani o tom neslyšela.
Ta se zase soustředila na mého hodného strýčka. Pomoc. Nějak jsem za tu dobu stihla zapomenout, že s vlčaty jen s jednou větou nepochodím. Ale to nevadí - byl tak akorát čas se hodit do formy. Co já mohla tušit, třeba by se za měsíc mohla objevit Aranel s pupendem plným vlčat a byla by z práce pečovatelky dočasně diskvalifikována. I když jsem netušila, kdo by ta vlčata zařídil. Makadi byl ze hry a nebyla jsem si jistá, jestli by to Storm uskákal. Možná Blueberry, ovšem to už jsem se zase ztratila v úplně jiné dimenzi myšlenek. Vstáváme. Párkrát jsem zamrkala. "To ještě vědět nepotřebuješ. Až na to budeš mít věk, sama si tam nějak najdeš cestu," vysvětlila jsem a spokojeně se zazubila. Já sice věděla základy o Životu a Smrti, ale cestu do kopců jsem taky našla sama. "Hlavně na to musíš být hodně chytrá holčička, jinak by si tě tam mohl nechat," dodala jsem varovně. A v tom už nebyla žádná lež. Nakrčila jsem čenich nad představou hodného strýčka, kterého vidíte jednou za rok ale on se vás i tak pořád snaží přesvědčit, abyste s ním zůstali navěky. Znělo to nevhodně. Velmi nevhodně. Sama nad sebou jsem se zděsila. Fuj.
Spokojeně jsem sledovala obě vlčata, jak se vrhla k tůňce. Nebyla jsem si jistá, zda Heather najde ve vodě ryby - sama jsem je tu nikdy neviděla, ale neničila jsem jí naději. Místo toho jsem se jí tiše připlížila za záda a naklonila se k jejímu oušku. "Když se budeš hodně pozorně dívat, najdeš i ovoce," špitla jsem s ušklíbnutím a podívala se zpátky na jejího brášku, který si zase začínal poroučet. Sice tomu dodal hezký tón, ale... Prosím to nebylo. Ušklíbla jsem se. Jen počkej. "Fífo... já... já myslím, že... že začínám kamenět!" vydechla jsem zděšeně a naprosto ztuhla, s pohledem zabořeným na jeho obličej. Chtěl něco jiného, má to mít. Však se ještě to prosím naučí!

Chvíli jsem na malou Heather zůstala zmateně koukat, než mi došlo, o čem to mluví. Byla první, která mě na modré znaky upozornila nahlas. Takže se mnou přeci jen Život nevytřel podlahu. Spokojeně jsem se zazubila. "Není supersilná. Ale ani slabá. Tak akorát, a tak mi takový hodný strejda nahoře na kopci obarvil hlavu," odpověděla jsem a doufala, že si s historkou o strejdovi vystačí. Netušila jsem, jestli o Životu a Smrti ví, stejně jako jsem netušila, jestli si její rodiče přejí, aby o nich věděla už v tak mladém věku. Zamyšleně jsem se zamračila. Bylo těžší starat se o vlčata cizích než o ta opuštěná. Ale nebyla to o nic méně velká sranda.
Spokojeně jsem poslouchala již známou konverzaci o přijmutí do smečky. Málem jsem praskala štěstím. Ještě před zimou to s Borůvkou nevypadalo nějak úplně ideálně - alespoň na rozdíl od toho, co přišlo po zimě. Už jsem ani neznala všechny členy, a to byl skoro zázrak. Ačkoliv jsem nijak nespěchala se seznamováním. Komunikace nebyl můj obor. Ale... byla to rodina. Pořádně velká rodina. Naše rodina. A tihle do ní teď už skoro patřili.
Povytáhla jsem obočí nad příkazem od Fífuláka. Od Lylwelin okamžitě přišlo napomenutí, no nezdálo se, že by to na vlčkovi zanechalo nějaký šrám. "No já nevím... Třeba někteří fungují jenom na prosím. A když je nepoprosíš, tak... zkamení," zašeptala jsem, jako by to mělo být jen mezi námi. Jen jsem doufala, že té historky nezneužije. Že by třeba chodil Gallireou a zkoušel nechat zkamenět vlky. No, odmlouvat jsem stejně moc nemohla a klusem se vydala za oběma vlčaty. Práce. Konečně nějaká práce.

//Ovocná tůň

Pozorně jsem poslouchala Sigyho povídání. To byl celkem... pech. Velký pech. Slyšela jsem jména smeček, které jsem v životě neslyšela a zároveň se tak něčemu novému přiučila. O Maharské smečce jsem také do té doby neslyšela, takže to bylo o znalost navíc. Zamračila jsem se, když mi popsal situaci v jeho minulé smečce. Borůvkový les sice nebyl žádný ráj na zemi po tom požáru, ale byl to domov. Bylo to z něj cítit. Neuměla jsem si představit žít ve smečce, která se rozpadá ve švech. "Tak to chápu," přikývla jsem s milým úsměvem. Snad jim oproti tomu Borůvkový les přišel alespoň trochu přívětivější.
Vlčice začala trochu lépe, než minule. Trochu mě to uklidnilo, ale stejně jsem se měla na pozoru, no nehodlala jsem být o nic méně slušná, jako s ostatními. Nevadilo mi, jak se ke mně minule chovala. Byla zima a i já měla tehdy pocit, že ještě chvíli, a kompletně se zblázním. I tak jsem trochu cukla při ledovém hlasu, kterým to pronesla. Na ten si asi u nikoho nikdy nezvyknu. "Nevadí. Já jsem Wizku," představila jsem se v rychlosti a trochu se pousmála. Se snad budoucími členy smečky jsem chtěla být za dobře. Navíc měla vlčata, a o ty jsem se měla podle smečkové povinnosti starat. Potřebovala jsem nejen důvěru vlčat, ale přeci jen i rodičů. To byla novinka vzhledem k tomu, že tu doteď byla jen vlčata tuláků.
Zavrtěla jsem ocasem na Frynna. Flynna. Fsynna. Kdo ví - prostě Fífa, vzhledem k tomu, že jsem si nebyla jistá, jak to jméno rozluštit z jeho mluvení. Překvapilo mě, že vlče jako on říká tak dobře R. Ale ono možná lepší - alespoň nebude tolik šišlat.
To už se k nám připojil i Blueberry. Jemně jsem pokývla hlavou na pozdrav a pousmála se. Vypadal stejně vykuleně, jako já, když les uviděl. Těšilo mě to. Měla jsem chuť sobecky zařvat, že jsem ho sem přivedla já, ale ten pud jsem potlačila. Nebylo to správně a moje ego by si nijak nepolepšilo. Tiše jsem poslouchala jejich konverzaci, než jsem dostala pozornost jednoho vlčete, a pak i druhého. Heather, Fífa. Zopakovala jsem si jejich jména, abych je nezapomněla. Zazubila jsem se na pomalu výzvu od Fífy. "A myslíš si, že to zvládneš?" ušklíbla jsem se a přimhouřila oči, jako bych si ho měřila pohledem. Konečně nějaká akce! A pak tu byla ta druhá, Heather. Zamrkala jsem modrými očky, které zmínila. "Protože mám magii vody," prozradila jsem. Netušila jsem, jestli už ví, co to je, no nebránila jsem se dalším otázkám.

edit - koment: Víc takovýchto akcí! Mnohem víc! Sice jsem na tuhle neměla moc času... Ale kdybych mohla, dělala bych všechno! Hrozně mě tyhle věcičky baví A těch odměn!

Povytáhla jsem obočí. Už jen ta otázka leccos vypovídala. "Klidně můžete říct vše," nervózně jsem se pousmála a trpělivě vyčkávala na jeho vyprávění. Byla jsem zvědavá, ale nehodlala jsem ho do ničeho honit. Vypadal po všem tom kouzlením dost zničeně a byla jsem ráda i za to, že se moji hloupou otázku rozhodl zodpovědět. To nemusel. Stejně jako nám nemusel obnovovat les. Nebo se ke mně chovat tak hezky. Jeho rodina to vyhrála. Napadlo mě, a jako na zavolanou se lesem ozval takový typický pisklavý hlásek. Vlče? Automaticky jsem se hodila do pozoru, jako bych měla každou chvíli chytat nějaké nemehlo padající z nebe. Jenže maličký se přihnal po zemi a se zaduněním narazil do Sigyho. Nervózně jsem přešlápla a čekala, co z toho bude. Ale nakonec jsem si mohla oddechnout. Stejně jsem z něj nemohla odtrhnout oči. Byl jiný, než ti tři. Chrlil ze sebe slova jako neřízená střela, což ostatní nedělali. Líbilo se mi to. Je roztomilý. Zavrtěla jsem ocáskem a trochu se uchechtla, když vzal na vědomí i moji přítomnost a ochranářsky se stavěl před jeho otce. "Já jsem Wizku," představila jsem se nejdřív. "A kdopak jsi ty? Vypadáš jako někdo pořádně statečný, když jsi zažil tolik dobrodružství!" zazubila jsem se. S vlčaty jsem se cítila mnohem lépe, než s vlky svého věku - a bylo to znát.
Pak se z temnoty rána vynořila i jeho máma, alespoň jsem předpokládala, že to je ona. Měla s sebou ještě jedno vlče, tentokrát holčičku. Pousmála jsem se - chtělo to víc samic, vládla tu silná mužská převaha. Pohled na mamku už jsem tak veselý neměla, ale nedávala jsem nic znát. My se známe. "Zdravím," pozdravila jsem na její kývnutí hlavy. Na rozdíl od Sigyho, ke kterému jsem měla spíše přátelský respekt, téhle vlčice jsem se... Možná jsem se jí i bála. Ani jsem neznala její jméno a to jsem jí tak nějak taky dlužila život. I když jsem její chování znala, stejně jsem sebou trhla, když otevřela tlamu. Párkrát jsem zamrkala a sklopila ouška k hlavě, ale neucouvla jsem ani o píď. Pořád jsem měla nějakou čest. Asi.