Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Málem se mi rozzářila žárovka v očích, když otevřel tlamu. Vlastně jsem měla pocit, že mu rovnou skočím k nohám. Vykání? Naklonila jsem hlavu na stranu a na tváři se mi rozlil takový ten úsměv, který dává unavená matka svým vlčatům, když od nich dostane dárek. Trochu jsem se k tomu uchechtla a přikývla. Přišlo mi, že bych měla něco dodat, ale nikdy jsem nebyla na udržování konverzace. V mém odchodu tak zabránilo jen to, že ve svém povídání pokračoval. Uvolnila jsem se a dokonce i dvakrát máchla ocasem. Možná jsem nepotřebovala ječet. Možná jsem jen potřebovala společnost, která by byla dostatečně inteligentní na to, aby mě udržovala při normálnosti a já se kompletně nezbláznila.
Znovu jsem si odkašlala, abych se zbavila chrapotu. Ječela jsem poprvé po... Snad poprvé od doby, co jsem odešla od domova. Samozřejmě, že si to vybíralo svoji daň. "Dobrý den," pozdravila jsem nejdřív, stejně slušně, jako on. Připadala jsem si... Víc důležitě. Jako někdo. Automaticky jsem si tohohle Sigyho oblíbila. "Těší mne, Sigy... Já se jmenuji Wizku," mluvila jsem pomalu a opatrně. Ne, že bych se ho bála. Spíš už jsem takhle slušně mluvit neuměla. Vlastně jsem často neuměla mluvit vůbec a nestála jsem o to, aby se mi zrovna teď zamotal jazyk. Schválně jsem se snažila jeho otázku o pomoci odignorovat, ale když znovu spustil, myslela jsem, že na místě umřu. Prosím, Smrti, přijď si pro mě taky. Už jen ne tak dramaticky, děkuji. Usmála jsem se na něj takovým hysterickým šklebem. "No... já jsem z Borůvkového lesa. Z toho, co z něj zbylo," poslední větu jsem jen nejistě zamumlala, ale trochu jsem se zase zasmála nad jeho historkou. Teď už by se zřítil maximálně tak do kopce popela.

//Borůvkový les

Pořád jsem se koukala do země. Prošla jsem ohořelou zemí, trávou, když se země začínala zvedat do kopce - prošla jsem fialovými květinami, pro které jsem si sem původně přišla. Až v půlce kopce, který jsem vešla s hlavou naprosto vymazanou, jsem si uvědomila, že bych možná mohla začít sbírat. K čemu to je? Stejně tam ty stromy neporostou hned. A pach smrti tam snad bude cítit ještě další desetiletí... Zavrčela jsem a cvakla naprázdno zuby, abych si na něčem mohla vybít vztek. Ještě se vybrečet a nejlépe se někde utopit a mohlo by to být ideální. Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. Nakonec jsem se smířila s možností vzít nejdříve to fialové křoví nahoře a koniklece sebrat až cestou zpátky. Vždyť to bylo jedno.
Na vrcholku mě ovšem čekal společník. Trochu jsem zakašlala, ani ne proto, abych ho na svoji přítomnost upozornila - spíš jsem cestu do kopce neodhadla a poslední dny jsem nedělala nic jiného, než se mohla přetrhnout, abych zachránila nic. Chvíli jsem si vlka tiše prohlížela a doufala, že mu moje zakašlání třeba neporouchá čakry nebo tak něco. Trochu jsem se ušklíbla - i v téhle situaci jsem si dokázala najít důvod, proč se bát cizích. Jenže tenhle vypadal... Tak v míru. Divně dýchal. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem to jeho divné nadechování a vydechování začala napodobovat.

Vstřebala jsem to. Tak nějak. To, že les shořel a bude nejspíš trvat ještě pěkně dlouho, než znovu bude vypadat tak, jako předtím. Zadívala jsem se na kousek květu přede mnou. Přimhouřila jsem oči a trochu se zamračila, jako by za všechno mohl on. Přemýšlet. Najednou jsem měla až moc času přemýšlet. Zacukalo mi v oku. Jak Naomi zemřela? Stářím...? Nebo musela trpět? Tak či onak... Už bylo po všem. Skoro jsem jí záviděla. Zatnula jsem zuby, vydala ze sebe jakési zasyčení a znovu pevně sevřela oči. Všechny svaly se mi napnuly a chtěla jsem ječet. Tak strašně moc jsem chtěla začít ječet, kopat kolem sebe, znovu ječet, použít zuby, drápy - ječet - a brečet. Jenže to prostě nešlo. Takže jsem místo toho jen frustrovaně vydechla a zase vyskočila na nohy. Na tohle nemám. Na tohle prostě nemám. Začala jsem trochu popotahovat. A pak hodně. A pak už jsem ani neviděla na cestu - vlastně jsem si pomalu ani neuvědomila, že jsem se zase někam rozešla.
Bylo to složité. Chtěla jsem domů... Tak moc jsem chtěla domů, ale v tom byl ten problém - byla jsem doma. A chtěla jsem obejmout, pomazlit, klidně umazlit k smrti. Padnout Lilith k tlapkám a omlouvat se za všechno, co jsem ze sebe vypustila - jenže ta se už pravděpodobně ani nechystala vrátit. "Promiň-" zašeptala jsem a hlasitě popotáhla. "-promiň, promiň, promiň," pokračovala jsem v šeptání a vrtěla hlavou ze strany do strany, i když už jsem přestala mluvit. Po tváři mi tekly slzy a pokračovaly si ve svojí cestičce dolů po čenichu, až se z obou stran spojily v jednu a dokápnuly na zem. Nejraději bych si o tu zem omlátila hlavu. Ale nejdřív jsem musela přinést další kytičky. Kytičky znamenaly lepší stromečky.

//Vyhlídka

//Vyhlídka

Posledních pár metrů jsem pomalu přeskákala, než se terén konečně urovnal a já skončila zpět mezi ohořelými stromky. Párkrát jsem popotáhla a hlasitě si kýchla, až pár kvítků odletělo. Pořád jsem měla tlamu nacpanou k prasknutí, až mě z toho bolela čelist a čenich mě svědil. Se slzami v očích - z části kvůli rostlinkám a z části i kvůli truchlení, jsem se už po sté ten den rozhlédla po ohořelém - ne, shořelém - lese. Vlastně to nebyla taková hrůza. Dala se v tom najít krása. Jsem blázen. Suše jsem se uchechtla a se zavrtěním hlavy pokračovala dál. Povolila jsem čelist ještě víc a nechala všechny ty fialové rostlinky, aby postupně vypadly podle toho, kam jsem zrovna šla. Šla jsem rovně, pak doleva, zase doprava, otočila jsem se a pokračovala podél hranic - zase se vrátila doprostřed lesa a znovu doprava, než jsem se i já pomalu ztratila a v tlamě mi zbýval už jen jediný koniklec. Hrábla jsem tlapkou do země a pustila ho, načež jsem hlínu vrátila na místo a sledovala ji, jako bych mohla tu kytku přinutit znovu růst. Jenže takhle to nefungovalo. Neměla kořínky. Zemře. Došlo mi. Rozhlédla jsem kolem dokola - všude tu teď byly různě poházené všemožné květy. Všechny zemřou, do jednoho. Vsáknou se do země. Pomůžou stromům. Došlo mi podruhé. Jemně jsem se pousmála.
Přesunula jsem se do části lesa, kde pár stromů ještě zbývalo. Světlo tu na zemi hrálo velmi podivnou hru, jak se některé větve podařilo zachránit a jiné už nemohlo nic vrátit. Pohlédla jsem vzhůru a zadívala se na nebe. Vlastně jsem byla docela v míru. Smutná a s každým nádechem jsem zadržovala slzy, které jen čekaly na impuls, abych je nechala téct, ale... V míru. Bude dobře. Povzdechla jsem si. Najednou celý les vypadal jako pohřebiště. A není?

//Borůvkový les

Na tváři mi hrál úsměv, když jsem se šplhala do kopce. Bylo dusno a přišlo mi, že se každou chvíli rozpustím na jeden velký mastný flek, ale nezastavilo mě to. Bylo tu spoustu krásných barev - hlavně fialová, podobně jako borůvky. Krásné. Střihla jsem ušima. Tráva mě lechtala na tlapkách a už se začaly objevovat i rostlinky, takže jsem se nemusela tahat až úplně nahoru. Vidět shořelý les seshora jsem zrovna dvakrát nepotřebovala. Sklonila jsem hlavu až úplně dolů a začala trpělivě trhat fialové koniklece. Dávala jsem si pozor, aby moje zuby neponičily jediný květ a abych je trhala co nejvíc u země. Některé se mi podařilo vytáhnout i s kořínkem, některé se mi zase vytáhnout nedařilo a zůstaly poničené. Ty jsem zase opatrně pokládala zpět a brala jen ty krásné.
Pokračovala jsem ještě výš a nechávala za sebou cestičku z různého listí a květů, jak jsem se snažila je nepřekousnout - některé jednoduše proklouzly mezi nestisknutými zuby. Cesta mě zavedla k dalším květinám, které vypadaly spíše jako keř, ale nevadilo. Opatrně jsem pustila svoje pečlivě natrhané poklady a vrhla se do trhání zase téhle věci. Už jsem si nedávala tolik záležet, ta věc mě bila do čenichu svojí vůní a neměla jsem zájem ho tam mít zabořený moc dlouho. I tak jsem nakonec hlavu zvedla s tlamou narvanou pomalu k prasknutí. Nebylo možné, abych do ní nacpala úplně všechno, a tak jsem musela pár konikleců a trochu těch dalších květin nechat. Snad mě nikdo nezabije. Pousmála jsem se se slzou v oku a začala se vracet zpátky dolů. Požár. Mě žádný požár neporazí. Ani Lilith. Ta už vůbec. Hrdě jsem zvedla hlavu k nebi, ale ve skutečnosti mě srdíčko pořád tížilo. Snad ještě víc, než předtím.

//Borůvkový les

Unaveně jsem si na chvíli lehla na zem. Okamžitě jsem ucítila svaly, které se dožadovaly delšího odpočinku, než jen jednoho spánku. Povzdechla jsem si a unaveně se začala protahovat, než jsem skončila rozplácnutá na zemi jako placka. Přimhouřila jsem oči, abych pořádně viděla, co mám před sebou. No... Nic. Zem kolem mě už byla zase hnědá jako při každých letních dnech, lehce vysušená a možná i čistější, než když tu všechno rostlo. Pousmála jsem se. Až se uklidí celý les... Bude to dokonalé. Jen by to možná chtělo vlka s magií země. Nebo něco takového. Prostě aby to tu zase rychle rostlo a všechno bylo jako při starém. Všechno, i Lilith. Vždyť to její chování vlastně bylo celkem roztomilé. Honit se za šutrem jako blázen - přesně jako v pohádkách, a nakonec nastal vždycky krásný konec, no... Nebyla jsem si jistá, jestli mě něco takového po tomhle čekalo. A pořád jsem byla neuvěřitelně naštvaná. Na ni, na vlka od vedle. Na sebe, na život. Hlavně na Smrt. Zavřela jsem očka, na chvíli naprosto bez starostí, i když se mi stále tvořil knedlík v krku a hlavou se mi honily čerstvé i staré vzpomínky. Možná jsem na chvíli i usnula, pak se zase vzbudila a zase usnula. A zase se vzbudila.
No... Možná jsem začínala mít trochu obavy. Vlastně trochu větší obavy. Jako třeba kam mohla jít, jestli to tu zná dostatečně dobře, aby nikam nezahučela - jestli jí nesežere rodinka Styx, jestli ona neprovede nějakou hloupost. Jestli se vrátí. Vrátí se, že jo? Zaskřípala jsem zuby a zvedla hlavu ze země. Rozhlédla jsem se kolem dokola, jako by se tu měla zničeho nic objevit bez mého povšimnutí. Jenže nic, byla pryč. V čudu. Prostě šlus ende, šmitec konec, jen tak. Hystericky jsem se usmála. Jejda. Po zádech mi přejel mráz. Tohle jsem nezkazila. Tohle jsem dost po*rala. Mohla jsem si začít kopat hrobeček vedle Naomi. Ani jsem nevěděla, jestli jsem měla vztek za to, že jsem vyhnala člena smečky a Blueberry bude zabíjet, nebo že jsem si zkazila jakékoliv naděje na krásný šťastný konec s láskou a vlčátky. Možná jsem byla naštvaná za obojí. Naštvaná na život, že jsem vůbec kdy otevřela tu svoji klapačku. Proč jsem prostě nezůstala ticho? Jako vždycky. Ovce. Ticho. Zabořila jsem hlavu mezi tlapky a frustrovaně vydechla. Udělala jsem takový divný škleb. Super. To bude super. Podívala jsem se směrem, odkud jsem tušila Blueberryho. Byl to průser. Prostě jsem ji vyhnala. Ona byla dostatečně roztomile blbá na to, aby už se nevrátila. Mohla jsem si chystat rozsudek smrti. Ahoj Blueberry! Víš jak jsem jednou říkala, že budu pro smečku přínosem a budu pomáhat? Haha, stala se taková vtipná věc... Zacukalo mi v oku. Bozi stůjte při mně.
Raději jsem se zvedla, načež mi začal protestovat snad každý orgán, ale nenechala jsem se zastavit. Žádné takové. Les nebyl stále uklizený celý a já odmítala se dál válet ve zbytcích. Sebrala jsem svoje skoro bezvládné tělo a začala se ploužit... Někam. Do zeleně. I kdybych sem měla nanosit trávu vlastníma tlapkama.

//Vyhlídka

Slyšela jsem její kroky, jak mizí někde v dáli. Byla to sobecká myšlenka, ale první, co mě napadlo, byl průser, který jsem si u Blueberryho udělala. Vážně jsem právě vyhnala člena smečky? Až na druhou myšlenku připadl ten její zlomený výraz, jako by se mi vážně podařilo k ní trochu promluvit. Ironicky jsem se uchechtla. Jak se mluví k balvanu? Zavrtěla jsem hlavou. Tušila jsem, že svých slov budu hodně litovat, ale prozatím... Jsem se málem chtěla chválit. Ze srdce jako by mi spadl obrovský balvan a zároveň se začal tvořit nový, ale... Vybila jsem si vztek. Bylo to špatně, ale cítila jsem se lépe. Sobče. Zamračila jsem se na sebe.
Párkrát jsem zopakovala proces s magií, než alespoň kam jsem svým zrakem (ne)dohlédla bylo čisto - až samozřejmě na ohořelé stromky. Zneužila jsem zbytku vody v zemině a nasměrovala ji ke všem zbylým stormům, nebo k místům, kde stromy jednou byly - stejně tak i ke zbytkům borůvkových keřů. Tak, poslední kapka. Zase jsem vyčerpaně hrcla na zadek uprostřed doslova ničeho. Ztěžka jsem oddechovala. Časté používání magie se na mně hezky podepisovalo, ale nebyl čas lenošit. Nebyl čas. Opatrně jsem se zvedla a čekala, až odejdou černé tečky před očima, než jsem se dala do pomalé chůze a začala v podstatě počítat škody.
U úkrytu jsem našla skoro čerstvé maso. Zamračila jsem se - tohle by požár nepřežilo. A ti, co byli v době požáru mimo borůvku, se ještě nevrátili. Máme nové členy? Napadlo mě. Povzdechla jsem si. Přála jsem si, aby se svět alespoň na minutu zastavil - aby se všechno kolem zastavilo a já mohla přemýšlet, promyslet si, co dál. Popotáhla jsem. Nebyl čas přemýšlet. Možná les shořel na popel, ale to neznamenalo, že byla možnost se flákat. Pořád tu jsou hladové krky, které si nedokáží obstarat potravu sami. Gavriil. Otočila jsem se kolem své osy, ale tělo malého-nemalého vlčka jsem neviděla. Sklopila jsem ouška k hlavě, vždyť musel být z toho spánku skoro polomrtvý, no... Asi to potřeboval. A Blue se o něj staral dobře. Navíc teď, když už kouř zmizel, byl cítit i ve vzduchu - živý a zdravý. Taenaran? Makadi šel za ním. Takže také nebyl sám, a byl úplně v pořádku. Tati. Stále s Whiskeym. Ještě se nevrátili, ale věřila jsem, že byli v pořádku. Nakonec bylo dobře, že požár překonali mimo území. Kdyby to všechno viděla ta malá... Byl by to konec.
S klidem v duši, že jsou vlčata v pořádku, jsem padla na zadek ke zbytku masa a začala si cpát vlastní žaludek. Už jsem nebrečela, jen popotahovala zbytky knedlíku v krku, který se mi povolil, až když jsem se pořádně vyřvala. Měla bych se jí omluvit. Povzdechla jsem si. Zase jsem to byla já, ta, co se plazila k ostatním a omlouvala se, ale... Bylo to lepší. Pro celou smečku. Žádné špatné vztahy. Už žádné chyby. "Já. Jsem. Tak. Blbá." zašeptala jsem a s každým slovem si omlátila čelo o zem. To jsem zase něco předvedla.

Povzdechla jsem si. Skvělou práci? A k čemu byla? Země byla mokrá, nedalo se v ní chodit, stromy skoro žádné. Nádherná práce. Hned bych si to zopakovala. Zavrtěla jsem hlavou a pokrčila rameny. Mohla jsem udělat víc, ne? Nejistě jsem se na něj podívala, když mě pozval na pohřeb. Udělala jsem krok v před, ale zarazila jsem se. Raději ne. Naomi jsem neznala - jen jsme spolu prohodili pár slov a sdíleli jednu smečku. Byla jsem rozhodnutá jít její hrob navštívit jindy, přinést kytičku, no... Pohřeb patřil jen těm nejbližším. Vždyť já pro ni nedokázala uronit jedinou slzu, vlastně jsem si na ten pohřeb ani jít nezasloužila. Raději jsem se rozhlédla po lese a pořádně začala vstřebávat tu tragédii před sebou. Mohla bych to všechno spláchnout někam do řeky... Nebo to udělat ručně. Jako za trest. Zavrtěla jsem hlavou. Proč se ničit ještě víc? V čem byla pointa?
Chystala jsem se nějak zneužít svojí magie, abych se zbavila všeho nepořádku, ale pak... No, pak vyšlo to z její tlamy. Zacukalo mi v oku. Co prosím? Co. Prosím. Otočila se na ni. "Cože?" zeptala jsem se s hysterickým smíchem. Mohla to být naprosto normální otázka - mohla jsem odpovědět, že popel se foukat nebude - ale ten tón. Ten změnil význam celé té věty. A dost. Zavrčela jsem se. Měla jsem dost plazení se před všemi jako kdybych neměla žádná práva. Měla jsem dost celé téhle šaškárny. "Kde jsi byla, když se nám ten popel sypal na hlavu?" pousmála jsem se s naprosto klidným tónem. A pak jsem zase začala ječet. A pokud stíhala něco říkat, tak jsem se rozhodla to naprosto ignorovat. "Ku*va, patříš do téhle smečky! Celou- celou dobu se tváříš, jako když je to to nejhorší utrpení, tak si seber svoje ego ze země a padej, jestli jsme pro tebe takovej problém!" zarazila jsem se. Tohle bych dělat neměla. Šlo to naprosto proti mně. No, už se to dělo. "Já nevím co se ti kdy stalo - každej máme něco, ale tohle, ts... Nemám potřebu být v okolí někoho, kdo si cení víc vlastního zadku než rodiny. Jsme tvoje rodina, copak to nechápeš?! Zatím se chováš jen jako další slepice v tomhle po*raným životě! Vzpamatuj se už konečně!" párkrát jsem popotáhla a nakonec se protáhla kolem ní hlouběji do lesa. Tohle jsem neměla zapotřebí. Nic jsem neměla zapotřebí. Mohla jsem se klidně sebrat a odejít - ale to jsem nemohla. Na to jsem byla moc naivní.
Znovu porosteš. Slabě jsem se pousmála k místu, kde stál nějaký náhodný ohořelý strom. Všechno znovu poroste. Povzdechla jsem si. Soustředěně jsem vytáhla většinu vlhkosti ze země kolem sebe, která tu zbyla po našem marném snažení se uhasit požár. Chvíli jsem ji držela ve vzduchu, než se většina popela a dalšího nepořádku rozpustila, a poslala ji do nejbližší řeky. Unaveně jsem zavrávorala a raději se posadila do stínu zbylých stromů. A tohle že mám udělat na zbytku území?

//VVJ přes řeku

No. Pěkný. Napadlo mě okamžitě, jakmile jsem překročila hranice. Ohořelé načernalé stromy, žádné křoví, žádná tráva, ale zároveň mokrá a klouzavá země ze vší té vody. Málem jsem po všem tom blátě sama uklouzla cestou hlouběji - a každým krokem se mi dělal větší a větší knedlík v krku. A každým druhým krokem se stupňovala moje nenávist vůči Asgaaru. Chtěl zachránit jenom vlastní les. O nic jiného mu nešlo. Jeno jeho pitomej les, ne o náš, o jeho. Zase jsem zavrčela. Zvládli bychom to i bez něj. Nakonec by se oheň přestal rozšiřovat - a co kdyby to schytal jeho les? Jednou jsme utvořili jakési... pouto, tak ať si to sežerou se vším všudy.
Trochu jsem se zarazila. Jsem strašná. Zamračila jsem se. Ale mám právo. Pokrčila jsem rameny jako by nic a začala se trochu rozhlížet kolem, i když mi to bylo proti srsti. Jenže jsem se bála použít čenich, nechtěla jsem cítit spáleninu a kouř víc, než bylo nutné. Pitomej les, pitomej vlk, pitomá Gallirea - pitomá Smrt. Já jsem pitomá. Popotáhla jsem, ale to byl tak jedinej náznak pocitů, kterej jsem dala najevo. Musela jsem být statečná, když už ne pro sebe, tak pro ostatní, kteří už se rýsovali v dáli.
Zastavila jsem se jen pár metrů od skupinky. Makadi, Blueberry, Taenaran, Lilith. Všichni byli v pořádku. Hodila jsem na tvář jemný úsměv, narovnala se a popotáhla, abych se zbavila knedlíku v krku. Zvesela. Pozitivně. "M-m-můžu nějak po-moct?" To byl fail. Zacukalo mi v oku. No, alespoň ze mě něco vyšlo, i když jako z retarda. Co na tom sejde? Povzdechla jsem si a přišla blíž k Blueberrymu. Přimhouřila jsem oči, abych trochu zaostřila. Měla bych- Měla bych do něj drknout? Otřít se? Obejmout? "Promiň," vydechla jsem nakonec bez jakéhokoliv dalšího pohybu. Všechno bylo v háji. Co už. Jsem strašná.

Zase byl čas jít. Den se překulil ve večer a moje zášť už trochu vymizela... Ale jen trochu. S každým pohybem mě nepříjemně bodalo u srdce a neměla jsem nejmenší náladu na jakékoliv povídání, ale musela jsem se v lese ukázat. Prostě musela - čelit tomu všemu... Pomoct jim. Jsou moje rodina. Připomněla jsem si s povzdechem. Konečně jsem se zvedla a zůstala chvíli tiše stát v rybníku. Voda mi stékala po srsti a s kápnutím dopadala do vody. Stála jsem tak dlouho, až kapat přestala a byla jsem skoro suchá. Stačilo jedno otřesení a jako bych ve vodě nikdy nebyla. Bez obtíží jsem se vyškrábala zpět na břeh a automaticky zamířila známou cestou k Borůvce. Pousmála jsem se nad tím - už jsem tu cestu znala jako vlastní tlapky. A zase jsem se zamračila, protože jsem si uvědomila, že mě nebude vítat zeleň, ale černota a smrad spáleniny. A mrtvých. Zatnula jsem čelist. Ale tak už to prostě bylo a děsilo mě, že jsem necítila nic víc. Chtěla jsem, chtěla jsem být dramatická a brečet a křičet, ale... Necítila jsem to. Ts... Zavrčela jsem v podstatě sama na sebe. Nezasloužila jsem si nic lepšího než vyhazov z lesa.

//Borůvka přes řeku

//Borůvkový les přes Mahtaë (sever)

Konečně se mi naskytlo trochu čerstvého vzduchu. Zastavila jsem se a vztyčila hlavu k nebi, abych se mohla zhluboka nadechnout. Květiny, tráva, voda - žádný kouř, žádný oheň... Zastříhala jsem spokojeně ušima. Tu scénu s ohněm už jen tak z hlavy nevymažu. Povzdechla jsem si. Ale když už jsem vzpomínku nemohla vymazat... Alespoň jsem si mohla říct, že jsem pomohla. Pomohla jsem les zachránit... Nejspíš. Vypadal takhle zachráněný les? Nejspíš ne. Takže nakonec za všechno vážně může vedlejší smečka. Zavrčela jsem si pod nosem. Šlo mu jen o jeho pitomej les. Taky by jim to tam mohlo- Zastavila jsem se v půlce myšlenky a zatřásla hlavou. Takhle jsem neměla přemýšlet. Byl to afekt. Nikdo za nic nemohl. Nebo...
Potlačila jsem všechno přemýšlení stranou a vydala se do vody. Byla jsem pořád tak unavená, i když jsem skoro celý den prospala. Jenže použití magie pod stresem bylo něco jiného než si z ní dělat srandu v přátelském souboji. Zastavila jsem se až, když mi byla voda až po kolena, a pak sebou do ní plácla jak nějaký vorvaň. Jsem kaput. Pousmála jsem se a užívala si studenou vodu kolem sebe.

//jeskyně

Les vypadal pořád stejně... Ohořele. A jak jinak? Zamračila jsem se. U srdce mě zabodla lítost, ale jinak jsem se vydala směrem k hranicím. Už nepršelo, naopak, na černá záda mi pařilo a ačkoliv mi srst občas zacuchal vánek, nestačilo to na to, aby všechen kouř zmizel. Měla jsem toho pokrk a chtěla jsem zase ochutnat čerstvý vzduch. O Taenarana bylo postaráno, Tati byla stále s Whiskeym - nebo jsem v tom alespoň doufala - a Gavriil... Byl Gavriil. Spal. A také o něj bylo jistě postaráno, no a na pohřbívání zemřelých jsem stejně neměla žaludek. Takže jsem pokračovala, připadala si trochu jako zrádce, když jsem se konečně dostala k hranicím a pokračovala podél nich.
Cítila jsem pachy všech, kteří tu měli být, takže alespoň něco na uklidnění. Ačkoliv se pachy míchaly s pachem rozkládající se mrtvoly. Pevně jsem sevřela oči a zatnula čelist, abych si udržela obsah žaludku tam, kde měl být. Sklopila jsem ouška k hlavě a vzpomínala, jak jsem poprvé přišla do lesa. Naomi byla jediná ochotná si se mnou hrát! A sice to byla jediná vzpomínka, kterou jsem na ni měla, no... Alespoň něco. Pousmála jsem se. Dovolila jsem si na ni ještě jednu šťastnou myšlenku a dál ten fakt smrti potlačila daleko do hlavy. Do roka už si na to nevzpomenu. A les bude zelený. Uklidnila jsem se.

//VVJ přes řeku Mahtaë (sever)

Probudila jsem se s tou snad nejhorší náladou vůbec. Snad v každém koutku těle jsem navíc pořád cítila ten příšerný štiplavý kouř. Les. Povzdychla jsem si a vyskočila na všechny čtyři. Nechtěla jsem jít ven - chtěla jsem trucovat až do umření a vyjít ven by mi připadalo jako porážka, jenže... Takhle se hrdý člen smečky nechoval. Do hrdosti jsem měla sice daleko, ale členem smečky jsem jednou byla a to, že shořelo území, nebyla až taková tragédie. Jenže pak jsem se nad tím znovu zamyslela a všechno se opět slilo v proud výčitek a obviňování. Co jsem mohla udělat víc? Nebo kdyby nebylo toho příšerného vlka z vedlejší smečky... Zamračila jsem se. Neměla jsem v plánu si nenávist k Asgaaru vypěstovat takhle rychle. Vlastně jsem si ji neplánovala vypěstovat vůbec, ale... Blbej mozek nepoučíte. A já si odmítala přiznat jakoukoliv jinou možnost, než to že za všechno mohl ten pitomej vlk a jeho celá nafintěná smečka.
Složila jsem nespokojeně ouška k hlavě. Nemůžu to prostě taky zakopat jako Naomi? Povzdechla jsem si. Třeba by se všem ulevilo, teď jsem byla akorát tak k ničemu. Vždycky jsem byla k ničemu, co si budem, ale v tomhle úkrytu se to počítalo dvakrát. Prostě tam přijdu. Nevybíjet si vztek. Pomoct. Opakovala jsem si v hlavě a až přehnaně pomalu se vydala ven.

//Borůvkový les

//Borůvkový les

Vyřítila jsem se ze směsi ohně a kouře do prostorné jeskyně. Nikdy jsem tu nebyla, uvědomila jsem si. Jen ten malý fakt mi málem dovolil povolit knedlíku v krku, který mi překážel ve volném dýchání, abych nechala volný proud slzám. Ale nebrečela jsem, zakázala jsem si to už cestou sem. Takový je život, co? Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou. Samozřejmě, že takový byl život. Ale proč? Proč musel být takový, proč musela být Smrt taková - proč náš les, proč naše borůvky, proč Naomi, proč Blueberry, proč já, proč ostatní - tolik otázek a žádné odpovědi, žádná cena útěchy. Ani nikdo, koho bych mohla obejmout a vybrečet se. Kde je Ayshi? Napadlo mě automaticky. Alespoň za to jsem byla ráda, že jsem ji stihla s lesem seznámit, než shořel popelem. Sklopila jsem ouška k hlavě a schovala si ji mezi tlapky, když jsem si konečně našla místečko v rohu, kam si lehnout. Tak ošklivě jsem se na všechny podívala, přitom za to nikdo nemohl. Byla to jediná možnost, jak les alespoň nějak zachránit. Nebo ne? Ten vlk, který to Blueberrymu poradil, byl z Asgaaru - alespoň to jsem pochopila z toho mála slov, co proběhlo. Zavrčela jsem. Stejně mu šlo jenom o to, aby jeho milovaný, pitomý les, taky nezačal hořet. Jenom další sobeckej bastard. Zavrtěla jsem hlavou a zavřela očka, přičemž mi pár slz mezi dvě vzlyknutí uniklo. Byla jsem tak vyčerpaná, a měla jsem zase hlad. Ty dva pocity a les bez zeleně mi připomínal krutou zimu, a tak jsem se skoro nedobrovolně nechala odnést do světa spánku plného nočních můr.

Unaveně jsem se snažila přivolat další vodu, ale očka už mi z toho šla trochu šejdrem a nepovedlo se mi to. Jindy by to možná šlo, kdyby se kolem nic nedělo a byla by mi tuna vody k ničemu. Jenže... Všechno kolem mě - můj domov - hořelo a adrenalin ze mě už pomalu slézal. Začínala jsem si uvědomovat, co se stalo, děje, a co se ještě bude dít. Bylo mi z toho špatně, nebo za to mohl jen všechen ten kouř. Tak či onak se mi v jednu chvíli podlomila kolena a já si myslela, že už je se mnou taky amen, než menší zemětřesení přestalo a mně došlo, že to byla jen něčí magie. Bylo tu tolik vlků, tolik pachů. Proč nemohlo být všechno jako dřív? Proč jsem ze sebe musela dělat znovu tu největší chudinku? Krávo! Zavrčela jsem na sebe. Mohla jsem udělat něco víc - měla jsem udělat něco víc i kdybych pro to měla umřít.
Hlavou mi projela ostrá slova vlka, kterého jsem neznala. Spálit les?! To by Blueberry nikdy neud- Jenže udělal. Co mohlo z lesa zůstat bylo zničeno ohněm vlastní alfy. Bylo mi z toho zle. Vždyť- Vždyť to byl náš les! Popotáhla jsem, ale při tom se mi do plic dostalo spoustu kouře. Takže jsem se místo breku rozkašlala a i přes revolucionářský pocit, který jsem v sobě najednou měla - a nutkání si Blueberryho najít a třeba ho zmlátit holýma tlapkama - jsem uposlechla rozkazy a utíkala se schovat. Ovšem do úkrytu, protože jsem toho... Toho vlka nemohla ani vidět. I když se les jinak zachránit nedal - no v tu chvíli jako bych měla černo před očima.

//Jeskyně Burūberī