Příspěvky uživatele

< návrat zpět

16. Dováděj ve sněhu

//Ohnivé jezero přes Plamínek

Naše sněhové radovánky ještě nebyly ani zdaleka u konce, ale prozatím jsem nás chtěla dovést někam dál než jen k jezeru. Vedla jsem nás tedy podél řeky, neboť ty zaručeně každého tuláka zavedly kamkoliv chtěl. Milovala jsem vodu. Nebála bych se říct, že byla celý život mým nejdražším přítelem. Každý tok v Galliree jsem dobře znala a věděla, kde se dá snadno přejít, a přesně tím směrem jsem udávala cestu. A i kdyby se voda přejít nedala - ovládala jsem ji natolik, abych nám zaručila bezpečný přechod. Vzpomněla jsem si, jak jsem se poprvé pod vodou nadechla, a najednou jsem se nemohla dočkat léta. Teď bych se potápěla jen těžko, v pomalu zamrzající vodě.
"Můžeme se nechat překvapit. Když se nic nebude dít, zase předám vedení tobě," zazubila jsem se na Dipsi. Tlapka mi najednou podjela a já se téměř po kolena zabořila do sněhu. Pobaveně jsem se uchechtla a vyskočila, načež jsem se zabořila ještě víc. Byly jsme teď daleko od jakýchkoliv stromů, či vyšlapaných břehů, takže před námi i za námi byla jen dlouhá plocha hlubokého sněhu, v kterém se dalo dovádět. Se smíchem jsem poskakovala dopředu, až se sníh rozprskl do všech stran. Nedokázala jsem se zbavit vlčecí radosti, a i přes mé stárnoucí kosti se začala sněhem brodit, honit se za svým vlastním ocasem a smát se. Dovádění mě zahřívalo, což byla po všem tom koulování výhoda. S širokým úsměvem jsem po Dipsi hodila trochu sněhu.
"Zapomněla jsem, jak je zima úžasná," vydechla jsem. Mimoděk jsem si vzpomněla na hlad a vystupující žebra. "Zažila jsi tady v Galliree hladomor?" Napadlo mě.

//Kančí remízky přes Travnatý oceán

21. Zkus postavit Iglú

Vážně nebylo třeba slov. Chápala jsem naprosto přesně, co Dipsi cítí. Ona byla kvůli světu na ostatní nepříjemná, a já ze stejného důvodu byla zase až příliš... příliš. Jemně jsem zavrtěla hlavou, ale usmála se. "Když myslíš. Jen, abys pak nebyla zklamaná," varovala jsem ji. Sotva jsem dokázala uznat, že dobré srdce opravdu mám - ale ty kecy o jedinečnosti? Tomu už bylo těžké uvěřit.
Můj vlkulák dekapitoval toho druhého a bylo to. Dipsi to ještě celé vylepšila a já se znovu rozesmála. Všechno to pak pokračovalo nelítostnou koulovanou - tou nejlepší v mém životě. V žalostném pokusu se ubránit padajícím koulím jsem začala stavě cosi jako... úkryt? Měla jsem pocit, že jsem někde zaslechla slovo iglú, a tohle se tomu náramně podobalo. Rychle jsem hromadila jakési sněhové útvary na sebe, až z toho vznikla zeď, která mě jakž takž bránila - ale chtěla jsem to vytunit. I protější zeď se zdála být vcelku stabilní, a tak jsem si na chvíli dala pauzu, abych mohla útok Dipsi oplatit. Jedna koule za druhou a všechny létaly rovnou na ni. Pak jsem ale udělala osudovou chybu ve snaze postavit tomu svému iglú nějakou střechu - sníh u sebe nedržel dost dobře a... celé se mi to rozpadlo na prašan. Zmateně jsem koukala na tu hromádku sněhu, ale nakonec se jen rozesmála. Co se dalo dělat. Celá promáčená jsem se otočila na vlčici a unaveně vydechla. "Oznamuji remízu," zazubila jsem se.
Byly jsme u jezera už celkem dlouho a docházely nám věci, které jsme tu mohly dělat. Nevadilo by mi strávit s Dipsi hodiny jen povídáním si, ale tohle byl výlet za dobrodružstvím! A tak jsem se tentokrát rozhodla zvednout kotvy já, a vybrala vcelku náhodný směr podél řeky. "Pojďme dál. Třeba nás čeká něco nového," navrhla jsem a zavrtěla ocasem. Ještě jsem počkala na její souhlas, a pak se vydala kupředu.

//Tenebrae přes Plamínek

13. Zúčastni se koulovačky

Překvapeně jsem zamrkala. Bylo těžké si Dipsi představit jinak, než jaká byla se mnou. A ta zmínka o zkažené vlčici? Tomu už jsem nevěřila vůbec. Zavrtěla jsem hlavou a trochu se pousmála. "Pochybuju o tom, že jsi zkažená," namítla jsem, "možná... jsi prostě jen do teď nenašla své vlky," napadlo mě s pokrčením ramen. Byla jsem na tom vlastně dost podobně - jen málokdo byl natolik jako já, abychom si rozuměli. Dipsi byla jedna z mála, a už teď mě mrzelo naše loučení, neb nejednou se stalo, že už jsem pak daného vlka nikdy neviděla. Napadlo mě, kde se asi potuluje Makadi, nebo Jasnava. Styx. Kam je život zavedl? Trochu jsem se začervenala a pobaveně si odfrkla. "Na mě není nic speciálního. Tedy až na hloupé dobré srdce, na které nakonec vždycky doplatím," ušklíbla jsem se. V tomhle bodě ve svém životě jsem si z toho dokázala dělat srandu, ale dřív mě to mrzelo. Nechápala jsem, proč se mezi vlky vyskytovalo tolik zla. Bylo tak těžké být k někomu hodný a chovat se s respektem?
Obě jsme byly naplno ponořené do stavění vlkuláka. Raději jsem po Dipsi výtvoru nekoukala a soustředila se na ten svůj, takže když jsem závod ukončila a podívala se na něj zrovna v tu chvíli, kdy mu upadla hlava, vyprskla jsem smíchy. "No, nevím. Bezhlavý vlkulák by mě nikdy nenapadl," zazubila jsem se a trochu odstoupila, abych si mohla oba naše výtvory prohlédnout najednou. "Řekla bych, že ten tvůj byl mnohem hezčí, a ten můj na něj pak děsně žárlil a useknul mu hlavu," pronesla jsem dramatickým tónem pravého vypravěče.
U tlapek se mi válel kus nahromaděného sněhu, který se musel odloupnout z jedné z našich sněhových koulí, a tak jsem ho podhrábla tlapkou a s šibalským úsměvem ho vrhla po Dipsi. "Jejda. To ne já, to on-" ukázala jsem na svého vlkuláka, ale zároveň po ní hodila další kouli a vyzvala jí tak na souboj v koulování.

5. Postav vlkuláka

Slabě jsem se na vlčici usmála. Nejdřív se mi zdálo, že se mě jen snaží utěšit jako všichni ostatní, ale... ukázalo se, že jsme si velmi podobné. Povzdychla jsem si. "Já se s tebou taky ráda zdržím, Dipsi," povzbudila jsem ji a zavrtěla hlavou. "Jak to děláš, že i s takovým životem jsi tak... pozitivní a svá?" Zajímalo mě.
Můj hlas se smísil s tím Dipsi a já se nemohla přestat usmívat. Hřálo mě to u srdce tak moc, že jsem se málem rozbrečela - radostí, samozřejmě. Naše hlasy společně odletěly do noci. Trochu jsem se začervenala a zavrtěla hlavou. "Ale jdi ty. To jsi jen slyšela samu sebe," uchechtla jsem se.
Vlčice navrhla stavění vlkuláka. Byl na to perfektní sníh, a určitě by nás to přivedlo na jiné myšlenky. "Co z toho udělat další závod?" Navrhla jsem. A protože předtím nečekala Dipsi na mě, nečekala jsem já teď na ni a pouze se ušklíbla. A tak jsem se do toho pustila. Tlapkou jsem ušlapala trochu sněhu a opatrně ho začala válet. Na malou kouličku se začalo nalepovat více a více sněhu, až mi tlapka samotná nestačila a musela jsem si pomoci čenichem. Jakmile byla sněhová koule dost velká a líbila se mi, začala jsem s další. Dostat ji na tu první bylo složité, ale povedlo se mi to, aniž bych ji rozbila. Na třetí už jsem se necítila, ale rychle jsem si sehnala pár klacků - na tlapky - a kamínků - na oči a tlamu. Byl to trochu rozbitý, ale pravý vlkulák. Pyšně jsem se usadila do sněhu a zazubila se. "Mám hotovo! Podívej," pobídla jsem Dipsi a zavrtěla ocasem.

4. Zazpívej někomu koledu.

//Ježčí plácek

Přikývla jsem. "Přijde mi... nebezpečný," přiznala jsem, "co by se stalo, kdyby se tam někdo rozhodl zůstat?" Napadlo mě. Nebylo to poprvé, co se mi tahle myšlenka objevila v hlavě, ale nikdy jsem na ni nedostala odpověď a sama jsem ze sebe zkušební subjekt dělat nechtěla. Zavrtěla jsem nad tou myšlenkou hlavou. Život byl jednoduše podivín, a to se nedalo popřít.
Praštit se smečkou znělo děsivě. Věnovala jsem Dipsi nejistý pohled. "Jo, zimu bych ještě přečkala," uchechtla jsem se, ale byl to nejistý, slabý zvuk. "Ale... nevím. Nemyslím si, že jsem stvořená pro život tuláka dobrodruha. Nejspíš bych byla stejně neschopná i jako tulák," povzdychla jsem si. Znovu jsem jí záviděla tu jistotu a spontánnost, se kterou dělala rozhodnutí.
Pozorovala jsem stejný jev, co Dipsi. U jezera se shromáždilo hned několik vlků a každý si užíval různou záhadu. Nad tím pohledem jsem se pousmála, a u toho vlčici pozorně poslouchala. "Já si připadám osaměle pořád," postěžovala jsem si, "nezáleží na tom, co dělám. Nikdy si nepřijdu dost... dobrá, jako všichni ostatní. Jako bych byla o jeden krok pozadu ať už se snažím jakkoliv." Nejspíš za to mohla chladná noc a mihotavá světýlka na hladině, která m nutila toho vlčici tolik sdělit. Překvapeně jsem zamrkala, když se jedno takové světýlko objevilo i u nás. "Je to krásné," vydechla jsem.
Celá ta situace a atmosféra úplně nabádala ke koledě. Nejdřív jsem si jen tiše pobrukovala, ale nakonec jsem to nevydržela.
"Tichá noc, přesvaté noc, v spánku svém dýchá zem,
půlnoc odbila, svět už šel spát, zdřímli dávno i alfy u nás,
jen Života láska, ta bdí.
Tichá noc, přesvaté noc, náhle v ní jásot zní,
vstávej, vlku můj, tmu z očí střes,
v zemi Galliree Život zrozen dnes,
z lásky se vlkem stal, z lásky se vlkem stal.
Tichá noc, přesvaté noc, stín a mráz vůkol nás,
v hloubi srdce však Gloria hřmí, dík, že hříšník se s důvěrou smí
u svaté rodiny hřát, u svaté rodiny hřát."
Zpívala jsem tichým, sladkým hlasem, který mi občas přeskočil. Nebyla jsem žádná zpěvačka. Ale v tu chvíli jsem nemohla jinak - ačkoliv s posledním veršem mé koledy už začínalo svítat.

//Pahorkatina dlouhých uší

Nadšeně jsem přikývla a souhlasila tak s jejím příslibem. Už teď jsem se jako nedočkavé vlče těšila, až se tam dostaneme, ať už letos nebo příští zimu. Dávalo mi to důvod ještě chvíli s životem bojovat.
Vyprávěla mi o svém setkání s Životem. Zvědavě jsem natočila hlavu do strany. K Životu jsem neměla žádné výrazné sympatie, ale že bych ho nazvala šmírákem a dědkem... přesto jsem se pobaveně zasmála. "Netušila jsem, že Život je až tak špatný. Mně stačilo, že se mi od něj po prvním setkání vůbec nechtělo. To bylo...divný," zamračila jsem se. A po tom, o mi prozradila Dipsi, už jsem k němu nikdy znovu nechtěla. Pokud se mu nelíbilo jak vlčice vede svůj život, ten můj pro něj musel být hotová noční můra. "Život ve smečce je fajn, ale... líbí se mi ta svoboda, co máš teď," pousmála jsem se.
Bobování jsme měly za sebou a vydaly se kupředu, tam, kam nás Dipsi tlapky vedly. Přikývla jsem. "Možná mě tam drží víra v to, že by to mohlo být jako dřív," povzdychla jsem si. Stačí málo a přijde ti, jako by svět pokračoval bez tebe, zopakovala jsem si. Byla to hluboká slova, ale dávala smysl a trochu mě rozesmutnila. "No, nedá se s tím nic dělat," zakončila jsem to s pokrčením ramen.

//Ohnivé jezero

2. Sjet bobovou dráhu

//Potok přes máky

Opravdu mě to nepřekvapilo. Uchechtla jsem se a odhodlaně vlčici následovala. Pomalu jsem se přestávala bát, že by snad mohla znamenat nebezpečí. Sice to pro mě pořád byla nepopsaná stránka listu, ale pochybovala jsem o tom, že by mi chtěla ublížit. Zaujatě jsem poslouchala její vyprávění a v očích se mi zablýsklo. "To zní nádherně," vydechla jsem a představila si to. Pravděpodobně jsem si to všechno představovala trochu moc růžově, ale co byl život bez trochy fantazie? "Někdy mě tam musíš vzít," navrhla jsem. Byla by škoda, kdyby se naše cesty rozdělily moc brzy. Dipsi mě mohla hodně naučit, a toho jsem si vážila.
Ukázalo se, že vlčice už tu pár let je, podobně jako já. Já už jsem ty zimy postupně přestávala počítat, ale určitě jich bylo víc než tři. Čtyři? Pět? Těžko říct. Střihla jsem ušima a zvědavě naklonila hlavu na stranu. "Potřebuješ... proč? Vypadá to, že se skvěle bavíš," namítla jsem s úsměvem. Neviděla jsem jí do života, ale z toho, co jsem stihla odpozorovat, Dipsi naprosto odporovala ležérnímu smyčkovému životu. Zeptala se mne na mou smečku, a já jemně pokrčila rameny. "V podstatě od té doby, co jsem přišla na Gallireu. Měla jsem období, kdy jsem se hodně toulala a už tam ani nepatřila, ale... jsem zpátky. Jen se toho za těch pár let hodně změnilo, a je těžké s tím udržet krok," přiznala jsem.
Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Byla tu úplná sešlost vlků, a všichni tu jezdili z kopce, jako by se nechumelilo. Teda, ono se chumelilo. V tom byla ta pointa. Překvapeně jsem na Dipsi vyvalila oči. Po té děsivé historce jsem si nebyla jistá, jestli s ní chci něco takového absolvovat, ale... Geronimo. "Fajn," zazubila jsem se a rychle ji dohnala. Nebylo to těžké. Jeden můj krok byly dva její. Sotva jsem se otočila a pohlédla dolů, Dipsi už počítala. "Počkat, cože?" Vyjekla jsem a rozesmála se. Nestihla jsem ani mít pochybnosti o tom, jestli je tohle dobrý nápad. Vyskočila jsem, břichem a hrudí se naplácla na sníh a už to jelo. Postupně jsem nabírala na rychlosti, zuby mi drkotaly, jak jsem jela přes všechny možné hrbolky. Tohle je skvělý. Nikdy by mě nenapadlo, že sjet bobovou dráhu je taková zábava. Jen to brždění bylo nedomyšlené - zabořila jsem tlapky do země a udělala pořádné dva kotrmelce než jsem se zastavila. Celý svět se mi točil, ale na tváři mi hrál úsměv. "To byla," potvrdila jsem. Dipsi mi stejně jako na vrcholku kopce nedala ani tady šanci vydechnout. A to semi líbilo. V hlavě jsem neměla žádné černé myšlenky - jen nutkání jít vpřed.

//Ježčí plácek

20. Zkus v sobě najít Vlčíškovu magii

Nebyla jsem si jistá jestli chci zjistit, jak trasa pro začátečníky v provedení Dipsi vypadá. Ale zároveň jsem proti tomu nic nenamítala a jen se pousmála. Vlastně jsem se nějakému dobrodružství spojeného s nebezpečím nebránila. Chtěla jsem něco takového začít - chtěla jsem si život užít tak, jak si ho užívali ostatní. Nechápala jsem, proč mi to nejde, a byla jsem z toho často zoufalá. Vděčně jsem na nabídku vlčice přikývla. I kdyby mě to mělo zabít, alespoň bych odešla ve velkém stylu a nemusela se za sebe stydět.
Napůl jsem očekávala, že Dipsi jídlo odmítne se slovy, že si vystačí sama. Něco takového bych nejspíš udělala já, proto jsem nečekala nic jiného ani od vlčice. Dipsi však mou rybu bez odmlouvání přijala, a to mě potěšilo. Ráda jsem se cítila nápomocná, i pokud šlo o takovou malichernost jako rozdělení se o jídlo. "To není třeba," zazubila jsem se. Dělala jsem to z dobroty srdce - nechtěla jsem, aby byla mým dlužníkem.
Zatímco Dipsi jedla, já koukala po okolí, abych nezírala jenom na ni. Vlčice byla brzy v pohotovosti a už už nás hnala kupředu. Mně na cíli cesty moc nezáleželo, a tak jsem přikývla. "Mám ráda sníh," zasnila jsem se. Jak jsem ho mohla několik let brát jaké svého nepřítele? Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Překvapeně jsem pohlédla na pár vloček, které jako by se tu vynořily odnikud a pomalými pohyby se snášely k zemi, kde okamžitě roztály. Udělala jsem to já? Napadlo mě.
Nepocítila jsem žádný závan magie, přesto jsem se pokusila přivolat vločky. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Magie. Představila jsem si, jak se nám nad hlavou hemží sněhové mraky a začíná z nich padat hotová průtrž. Sněhové vločky všemožných tvarů a velikostí nás obklopují, padají na zem a lepí se na sebe, dokud s Dipsi nesedíme v pořádné sněhové přikrývce. Znovu jsem očka otevřela, plná očekávání, ale... nic. Všude bylo jen bláto. Zachmuřeně jsem se zamračila.
Nebyl čas ztrácet čas, a tak jsme se s Dipsi vydaly dál. "Jak dlouho tady na Galliree jsi?" Napadlo mě. Minimálně jednu zimu už určitě, podle toho, co mi vyprávěla. "Nikdy jsi necítila nutkání najít si smečku? Musí být náročné neustále bojovat o přežití sama."

//Pahorkatina dlouhých uší přes Vlčí máky

9. Ulov si kapříka

Dipsi fakt, že bychom mohly nastydnout, v nejmenším nezajímal. Překvapeně jsem zamrkala. "Cože?" Vyhrkla jsem a rozesmála se. To přeci nedávalo smysl! "Já za nic nemůžu," vyplázla jsem na ni jazyk zpátky. Vlčice o tenhle moment očividně stála, a já proti tomu ve finále nic neměla. Vlastně mě to pak bavilo, ačkoliv mě tlapka zábla, až to bolelo. I když jsem prohrála a vlčice vyhrála, ani jedna z nás se tím nechlubila, neboť jsme byly příliš zaměstnané snahou se znovu zahřát. A to rozhodně nebyl jednoduchý úkol.
Dipsi mi vyprávěla o svých zimních zážitcích. Vyvalila jsem na ni oči. "Tak takové věci já dělat nebudu, uchechtla jsem se, i když jsem měla pocit, že by mě vlčice dokázala přesvědčit udělat cokoliv. Zavrtěla jsem ocasem a zvědavě sledovala, jak si počíná. Zvládla ulovit rybu, jako by to nic nebylo. To já jsem si musela vypomoct magií.
Proud řeky se zpomalil, a zmatená ryba spolu s ním. Zabořila jsem do vody čenich a následně hlavu vytáhla se zmítajícím se kaprem v puse. Byl to pořádný kus, a jak tak sebou plácal, tak se mi spolu s ním kývala hlava, až se mi z toho motala hlava. Rybou projel elektrický proud a bylo po ní. Ochabla, a já ji spustila na zem, kde se rozplácla s komickým plesk. Natočila jsem hlavu do strany a podívala se na Dipsi, od které jsem očividně čekala uznání, pochvalu, úsměv. Cokoliv, co by dokázalo, že se mi tenhle lov kapra povedl.
Její byl malý a ten můj zase velký. Skvěle se doplňovali. Přisunula jsem svůj velký úlovek směrem k vlčici a pokrčila rameny. "Já vlastně nemám hlad. Dost jsem se najedla, než jsem ze smečky odešla," odtušila jsem, "dej si, potřebuješ to víc než já." A tentokrát jsem to nedělala proto, že bych byla až přihlouple hodná. Dipsi prostě byla fajn.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

//Jih Mahtae přes Roh hojnosti

Vlčice měla na zimu rozsáhlé plány. A to jsem si myslela, že přes zbytečné plánování jsem tu byla já. Ale vlastně ano, byla. Dipsi měla dobrodružné plány, nápady, které realizovala za pochodu. Těmi já jsem se pyšnit nemohla. Zoufale jsem si povzdychla nad tím, jak moc je ona zajímavá a jak moc jsem já oproti ní nepodstatná. Ale byla jsem vděčná za to, že byla ochotná mě do svých plánů zapojit. Zvesela jsem střihla ouškama a přikývla. "No, moje zima rozhodně lepší bude," zazubila jsem se.
Z nějakého důvodu se mě zeptala na můj jídelníček, a v zápětí jsem pochopila, proč. Vážně se chystá lovit ryby v ledové řece? Překvapeně jsem na ni zamrkala, ale ona to myslela smrtelně vážně. Nejistě jsem natočila hlavu do strany. "Proti rybám nic nemám," přiznala jsem, "ale jsi si jistá, že je to dobrý nápad? Nenastydneme?" Bylo už v podstatě mou povinností o všem pochybovat. Jenže Dipsi se do toho bez jakýchkoliv zábran pustila. S hrůzou v očích, ale i neskrývaným pobavením jsem sledovala, jak se jí daří. "Počkat, cože?!" Rozesmála jsem se. Udělala z toho výzvu, a ačkoliv jsem se původně nějakého zimního rybolovu zdráhala...
Přistoupila jsem blíž k řece a počkala, než to Dipsi odpočítá. Se zatajeným dechem jsem tlapku strčila do ledové vody. Byla to tak... nesmyslná aktivita. Ale pane bože, pod vším tím chladem to byla vlastně docela zábava. Zatnula jsem zuby. Ledová voda štípala, a štípání se postupně proměnilo v bolest. Naoko pohrdavě jsem si odfrkla. "Mě určitě neporazíš," ušklíbla jsem se. Jenže výdrž mi docházela. Už jsem u toho začínala i klepat zuby.
S poraženeckým zaúpěním jsem tlapku vytáhla a přitiskla si ji k tělu. Nebyla jsem na takovéhle... aktivity zvyklá. Tázavě jsem se na Dipsi zahleděla a v očích se mi odrážel obdiv. "Tímhle se v zimě bavíš? A co dalšího dovedeš?" Pobídla jsem ji.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Konečně jsme si rozuměly, i když na tom tolik nezáleželo - směr do obou smeček, jak už jsem zmiňovala, byl stejný. Pokývala jsem hlavou a ochotně ji následovala. Byla jsem trochu nervózní, ale zároveň jsem nepochybovala o tom, že jsem silná a dokáži kdekoho přeprat. Dipsi zajímalo, co mě táhne zpět do smečky. Trochu mě to zarazilo. Byla to pro mě už samozřejmost, vrátit se na zimu do smečky a přečkat ji v teple a pohodlí úkrytu. Ale... o co všechno jsem přicházela?
Zavzpomínala jsem si na svou úplně první zimu. Viděla jsem ji úplně z jiné perspektivy, jakožto maličké vlče, kterému se všechno zdálo být přehnaně velké. Byli jsme tehdy ještě všichni sourozenci pospolu, s rodinou. Zimy jsem se rozhodně nebála - naopak. Milovala jsem ji. Tvořili jsme ze sněhu koule a stavěli vlkuláka, záviděli jsme rodičům, jakého krásného mají zatímco náš se rozpadal. Váleli jsme sudy ze zasněžených kopců, olizovali rampouchy a po celém dni se nám zimou drkotaly zuby, ale smály jsme se a v bezpečí úkrytu se k sobě natiskli, abychom se ohřáli. Byla jsem si jistá, že má první zima byla ta nejlepší. A to jsem si v tu dobu myslela, že život bude jen a jen lepší.
Pousmála jsem se a vytrhla se z myšlenek, abych mohla Dipsi odpovědět. "Vlastně... ano, láká. Možná si nakonec směr mé cesty rozmyslím," zazubila jsem se. "Co navrhuješ? Určitě toho o dobrodružství víš víc než já," uchechtla jsem se. Měla jsem za sebou spoustu dobrodružství, ale většinou za ně mohla kouzla Gallirei. O tom, jak nad tím převzít iniciativu, jsem neměla žádné tušení.

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Prosinec 1/12 - Nickolas

Pozorovala jsem své okolí, aniž bych mu věnovala velkou pozornost. Možná bych pak dokázala určit, že ten čvachtající zvuk nepatří žádné rybě v jezeře, ale vlkovi, který se nedaleko ode mě převaloval v mokré trávě. Byla jsem moc zaujatá listím, které se z posledních sil drželo na větvích jen aby ho v další vteřině odfoukl ten nejjemnější vánek. Přicházela zima, o tom nebylo pochyb.
Zaslechla jsem volání, které mne probralo z transu. Možná proto, že volalo mé jméno. To se nestávalo často. Trhla jsem hlavou za zvukem a překvapeně zalapala po dechu. "Nicku!" Vyjekla jsem a nadšeně se rozesmála. Rozeběhla jsem se mu naproti, déšť nedéšť, a vrhla se mu kolem krku. "Tak ráda tě zase vidím," vyhrkla jsem, abych to stihla říct dřív než on. "Povídej, přeháněj! Jak se máš? Co jsi dělal? Nějaká nová známost?" Zazubila jsem se.

Úplně jsem zapomněla, že existuje Mechová smečka. Nakonec má slova nebyla tak trapná, jak jsem si myslela. Věděla jsem, že moje sebevědomí je chatrné, ale že až takhle? Zavrtěla jsem nad tím hlavou.
"Ne, ne. Já patřím do Borůvkové smečky," prozradila jsem. Území Borůvkového lesa nebylo tak daleko od Mechu, ale přesto to byla ještě docela štreka. "Přeřekla jsem se. Nějak jsem zapomněla, jestli mech roste na sever, nebo na jih," uchechtla jsem se. Tak či onak obě smečky byly blízko severu, a tak jsem vlčici nechala, aby mi pomohla.
Zahleděla jsem se směrem, kterým ukazovala. Nebyla jsem si tím tak úplně jistá, vlastně bych přísahala, že sever byl na druhou stranu. Jenže jsem neměla důvod vlčici nevěřit - byla milá, ochotná. Možná jsem došla až moc daleko na jih, a prostě jsem to tu nepoznávala. Gallirea byla tak obrovská, že se mi všechna ta místa pletla do sebe. Anebo se pletla i vlčice a zanedlouho budeme obě ztracené. Nabídla mi totiž, že mě doprovodí. Byla tulákem, za což jsem ji trochu politovala, ale zdálo se, že v jejím kožichu musí být teplo i za té nejstudenější noci. "Já jsem Wizku," představila jsem se, když už bylo jasné, že spolu nějaký ten čas strávíme. "Jasně, přidej se. Veď cestu, průvodkyně," zazubila jsem se.

//Rozkvetlé louky

Konečně jsem došla k místu, kde jsem se mohla po řece vydat na sever a dojít až do Borůvkového lesa. Na tyto místa jsem moc často nezabývala, a tak mi chvíli trvalo určit, jakým že směrem se to mám vydat. Mech roste na sever. Nebo na jih? Sakra. Tolik jsem se spoléhala na svou orientaci, že jsem základní výcvik přežití úplně vypustila z hlavy.
Řeka nedaleko ode mě udělala žbluňk a já překvapeně zvedla pohled, který se setkal s vlčicí. Byla drobounká a díky tomu jsem si ihned vzpomněla na Baghý. Která z nich by byla menší, kdybych je postavila vedle sebe? Napadlo mě. Ale co jí chybělo do výšky, to jí nechybělo do šířky - v dobrém slova smyslu. Měla srst tak huňatou, že bych se do ní nejraději celá zabořila a přečkala tak až do jara. Namodralá srst tomu dodávala šmrnc. Abych kolem toho nekroužila, prostě a jednoduše byla krásná.
Zaváhala jsem, ale v životě už jsem váhala tolikrát, že jsem toho měla tak akorát plné zuby. "Promiň - poradila bys mi, na jakou stranu je mech? Teda, sever," uchechtla jsem se, i když ze všeho nejvíc jsem chtěla samým studem zaúpět. Ale vždycky bylo lepší se chybám postavit čelem a se smíchem. Co se stalo, stalo se.

//Dlouhá řeka přes Vodopády

Pokračovala jsem kolem vodopádů, u kterých jsem se na chvíli zastavila a uhasila žízeň. Voda už byla pěkně ledová - a jak by ne. Stromy všude kolem už shodily všechno listí a zima se neúprosně snažila dostat skrz zimní podsadu kožichu. Ještě nesněžilo, což mě trochu mrzelo. Což byla podivná myšlenka, protože jsem se kdysi zimy bála. Ale teď... teď jsem se vlastně těšila. Doufala jsem, že si ji tentokrát užiju bez úzkosti, která by mi stahovala hrdlo. Spokojeně jsem se pousmála a opět následovala řeku, tentokrát jinou.

//Řeka Mahtaë (jih)