Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Soucítila jsem s ní. Mně se Smrt také nelíbila, a přesto jsem vlastnila tři její magie. Asi to byla nějaká ironie života, toho s malým Ž.
Přitiskla jsem uši k hlavě nad tou představou a rozesmála se. "Já? A chodit kolem? Agape, obávám se, že to je přesný opak mě," upozornila jsem jí a zamyslela se, "mohla bych tě doprovodit do Sarumenu a zeptat se brášky, jestli by se mu ten nápad nelíbil. A taky má pořád můj náramek," zakroutila jsem očima, ale na tváři se mi rozléval veselý úsměv. Vlastně mi vůbec nevadilo, že Nickolas nosí něco mého. Hlavně, že byl zdravý a šťastný.
Cesta do Sarumenu však musela počkat, neboť jsem udělala velkolepý objev. Přikývla jsem. Vodní hladina se trochu rozehnala do stran, aby mi dala prostor přejít více méně v mělčině. Vydala jsem se kupředu, k tomu tmavšímu místu mezi tmavými místy. Zalapala jsem po dechu a otočila se směrem k Agape. "Je tady chodba!" Zavrtěla jsem nadšeně ocasem a zazubila se. Vylezla jsem z vody zpět do sucha. V chodbě stále bylo teplo, takže mi nevadilo být zase chvíli mokrá. Nedočkavě jsem přešlapovala na místě a sledovala vlčici, která stála na břehu. "Prozkoumáme to?" Navrhla jsem.

//we're going on an adventure

To byla dobrá otázka. Kdyby to bylo na mně, za Smrtí bych nikdy nešla. Pokrčila jsem rameny. "Protože... no, oba nabízí něco jiného. Takže se tomu v podstatě nemůžeš vyhnout," přiznala jsem, "ale neboj se. Smrt nezabíjí - tedy, alespoň mě nikdy nezabila," ujasnila jsem. Návštěvě Smrti se nedalo navěky vyhýbat. Dříve či později tam vlk nakonec stejně skončil, ať už dobrovolně či ne.
Představa školky pro vlčata byla nádherná, jenže to mělo jeden velký háček - moje neexistující známosti. "Také mi stačíš ke štěstí, Agape," pousmála jsem se a povzdychla si, "ale smečka se nemůže zakládat v jednom. To bych se mohla alfou prohlašovat kdekoliv a nikdo by mě nebral vážně," upozornila jsem jí.
Noc se venku přehoupla v den, a s radostí jsem si uvědomila, že můj kožíšek je opět suchý. Spokojeně jsem se protáhla a postavila se, abych mohla přejít k jezírku a trochu doplnit tekutiny. Nemohla jsem si nevšimnout, že na mě vane vánek, ale... to bylo nemožné. Na té straně byla jenom zeď. Leda že... "Zdá se mi to, nebo je támhle průchod?" Kývla jsem hlavou ke zdi, která se v jedné částí zdála být tmavší než v jiné. Jako by pokračovala.

To se samozřejmě jednoduše říkalo, ale hůře dělalo. Jen jsem přikývla a věnovala Agape vděčný úsměv. Nepochybovala jsem o tom, že se mi její rady budou honit hlavou ještě dlouho. Tak to vždycky bývalo, když vám někdo promlouval do duše.
"Vlastně... asi ano, je tu kolébka magie," uznala jsem. Nikdy jsem to takhle nebrala, nenapadlo mě to, ale byla to pravda. Magie tu byla nejsilnější. "Nebo možná mají v jiných krajích jiné bohy, těžko říct. Život a Smrt každopádně do našich životů moc nezasahují, tedy, jakože ti vlci. Spíš... ty musíš přijít za nimi. Občas tě něčím obdaří, třeba nějakou speciální magií, kterou jiní moc nemají," vysvětlila jsem.
Překvapeně jsem zamrkala a natočila hlavu do strany. Vlastní smečku? "Taková moje mateřská školka," zasnila jsem se a zavrtěla ocasem, ale pak jsem zase rychle přestala a pokrčila rameny. "Víš, Agape, vím, že se to zdá naprosto neuvěřitelný, ale... nemám moc přátel," rozesmála jsem se a povzdychla si, "což znamená, že bych na to byla sama." Ale alespoň na svoje problémy jsem teď nebyla sama. Vděčně jsem Agape žuchla čenichem do tváře.

Pokrčila jsem rameny. "Je to můj domov déle než mým domovem byli rodiče," špitla jsem, protože jsem neměla co jiného na srdci. Na Borůvkový les jsem byla zvyklá, bylo těžké se jen tak rozhodnout, že bych se měla přesunout někam jinam. Už jsem nebyla nejmladší a změny byly čím dál tím složitější.
Přikývla jsem. Roztodivné. Agape se ke svému neštěstí zeptala na nějaký přesný příklad. Raději jsem začala tím nejjednodušším, ale také nejpodstatnějším. "Tak třeba... máme dva bohy, kteří opravdu existují. Vidíš je, cítíš je, a i když bych to nedoporučovala, můžeš si na ně i sáhnout," uchechtla jsem se, "jmenují se Život a Smrt. Originální, já vím." Zakroutila jsem pobaveně očima.
S úsměvem jsem přikývla, ale pak znovu zavrtěla hlavou a nejistě se zasmála. Už mi bylo jasné, že Agape prokoukne každý můj smích. Bylo to vlastně celkem osvobozující. Play pretend no more. "To si spíš stihnu založit vlastní smečku než umřu," ušklíbla jsem se a pokrčila rameny, "ale to nevadí. Najdu si víc věcí, které mě dělají šťastnou," přislíbila jsem. Jemně jsem se na Agape zamračila, spíše pro efekt než že bych byla vážně pohoršená. "Hele! Já mám být ta, co ostatním radí," zazubila jsem se.

Ta otázka mě překvapila. Uvědomovala jsem si jen z části, jak nadšeně jsem o Sarumenské smečce mluvila, a nedocházelo mi, jak to musí vypadat. Pokrčila jsem rameny a bezradně se zadívala na stěny úkrytu, jako by v nich mohly být vyryté odpovědi. "No... protože patřím do Borůvky," řekla jsem pomalu, "asi," dodala jsem a zmateně střihla ušima. Sama jsem se nevyznala v tom co je pro mě dobré. Ještě jsem neměla čas být chvíli uzavřená sama do sebe a jen přemýšlet po tom, co jsem si prošla Limbem.
Přikývla jsem a zvesela se zasmála. "Magické," potvrdila jsem, "a úplně roztodivné." Nechtěla jsem ale, aby chudák Agape čekala jiskřičky a srdíčka, a tak jsem šla s pořádnou odpovědí rychle ven. "Ale vážně. Dějí se tu občas šílené věci, ale po chvíli si zvykneš. Patří to k tomu," vysvětlila jsem a vyčkala, jestli náhodou nebude chtít, abych šla do větších detailů.
Nervózně jsem posouvala ocas po zemi a kousala se do jazyku. Bylo podivné mluvit o mně. Řešit nějaký problém. "Já... jsem vlastně ze smečky odešla, po pár letech," vysoukala jsem ze sebe, "bývala jsem Gammou, pečovatelkou. Tím odchodem jsem o svou pozici přišla, ale znovu jsem se vrátila domů. Bylo to takové... krušnější období co jsem měla," uchechtla jsem se a ukázala si tlapkou na čelo, aby bylo jasné, že mi prostě hráblo.
Agape už pár smeček prošla. Přikývla jsem a vesele se zazubila. "Já také, já také, Agape," zabědovala jsem a povzdechla si, "no, třeba se nám to někdy splní. Tobě spíš než mě," pousmála jsem se.

Přikývla jsem a zavrtěla ocasem nad zmínkou Sarumenu. "Určitě se ti tam zalíbí. Je tam i můj bráška, Nickolas," zazubila jsem se, "a taky má kamarádka Jasnava. No, prostě fajn vlci," vyhrkla jsem. Nechtěla jsem se nijak chlubit svými přáteli, když vlčice tu zatím žádné neměla - jednoduše jsem chtěla zdůraznit, že fajn vlci jsou ve fajn Sarumenské smečce.
Zamyslela jsem se, ale nemusela jsem nad odpovědí přemýšlet dlouho. "Obojí. Nejdříve jen úchvatná, ale čím déle tu jsi, no... dějí se různé věci," pronesla jsem tajemně a šibalsky se usmála. Přisunula jsem se trochu blíž, jako by Gallirejská magie byla tajemstvím, které se nikdo kromě nás dvou nesmí dozvědět, "téměř... magické," uchechtla jsem se.
Přikývla jsem. Byl to krásný cíl, ale bála jsem se, že po tolika zklamáních už si ho nikdy nevyplním. Smutně jsem se zahleděla na tlapky, ale jedním uchem jsem Agape stále pozorovala. "Je. Byla to ta nejlepší pozice na světě. Jsi pro ta vlčata jako taková druhá máma, někdo, za kým mohou dojít, když to potřebují. Díky tobě bylo šťastné vlče i máma, protože si mohla odpočinout," zasmála jsem se a trochu nostalgicky si povzdechla. "Ty už jsi někdy tedy ve smečce byla, že ano?"

Přikývla jsem. "Borůvková nebo Sarumenská smečka je vážně fajn," prozradila jsem jí, "jedna je kousek od toho jezera, kde jsme byly, a ta druhá na jihu." Moc ráda bych měla víc přátel v Borůvce. Možná jsem měla přijmout tu pozvánku do Sarumenu? Střihla jsem ušima. Tam jsem měla Nickolase, Jasnavu. To bylo o dva přátele víc než v Borůvkovém lese, ale ten les byl historie, moje rodina, můj domov.
Uchechtla jsem se. "Vážně je to tu krásné. Magické, občas až moc." Třeba když vstanete z mrtvých. "Ale rozhodně se ani po tolika letech nechystám odejít," broukla jsem a také ze sebe sklepala co nejvíc vody. Zbytek sušení už jsem musela přenechat teplu.
Spokojeně jsem zavrtěla ocasem a poděkovala. "Ne," odpověděla jsem krátce, ale pak jsem zaváhala. Tohle přesně byl důvod, proč jsem s nikým nedokázala držet konverzaci. Vlci mluvili o tom, co cítí, a já se o tom mluvit bála. "Teda... asi štěstí. Lásku, a to všechno," dodala jsem a nervózně přešlápla. Cítila jsem se jako pod mikroskopem, i když jsem pochybovala o tom, že mě Agape chce rozebírat na tisíc malých částeček a každou z nich pečlivě analyzovat. Donutila jsem se se zhluboka nadechnout a lehla jsem si kousek od ní, kde jsem měla hezký výhled ven na moře i na ní. "Ale jinak... asi nejsem moc zajímavá. Žiju v Borůvkové smečce, bývala jsem pečovatelka... A tak."

//Armanské hory přes Dlouhou řeku

Přikývla jsem. Sama jsem už ztrácela přehled, ale předpokládala jsem, že minimálně čtyři až pět zim už za sebou mám. A jednu obzvlášť krutou, čehož se týkala Agape otázka. ”Záleží jak která. Ale na jihu je vždy o něco tepleji. Máme tu i poušť, takže… schovat se dá. Horší to bývá s potravou." Jen nerada jsem vzpomínala na vystouplá žebra a propadlý žaludek. Jemně jsem se uchechtla. "Neboj. Budu ti věřit,” zazubila jsem se. Pokud šlo o maestra špatných prvních dojmů, byla jsem jím já.
Agape mi popsala svou sestru, i odhalila kousek svého příběhu. Když zmínila pihy, dokázala jsem je na usychajícím kožichu zahlédnout. Bylo to neuvěřitelně roztomilé. Chtěla jsem je všechny spočítat. ”Budu se dobře rozhlížet. Určitě ji tu najdeš,” potvrdila jsem. Připomínala mi Morgotha, ten také hledal svou ztracenou sestru. Zajímavé, že místo toho všichni našli mě. Chudáci? “Možná se tu někde usídlila.”
Došli jsme do úkrytu, a čím hlouběji jsme šli, tím tepleji mi bylo. Spokojeně jsem vydechla a zastavila se. ”Tak. Tady nám bude dobře,” pousmála jsem se a trochu se zarazila, ”jestli teda chceš, abych zůstala?

//Severní Galtavar

Trochu jsem jí litovala - že přišla na Gallireu zrovna ze severu. "Máme tu i příznivější podmínky," uchechtla jsem se. Hory, kterými jsme procházely, nakonec taky nebyly tak hrozné. Byly to v podstatě jen samé kopce, což naši cestu trochu zpomalilo, ale chůze z kopce byla naopak osvěžující. "Nic si z toho nedělej. Může se to stát každýmu," podpořila jsem ji. Nechtěla jsem, aby se snad styděla za to, že prostě upadla.
Přikývla jsem na srozuměnou. "Tvoje sestra?" Odhadla jsem. Nemohla jsem vlčici nijak pomoc, ale úplně to téma zavrhnout mi přišlo nezdvořilé. A tak jsem vyzvídala. Kdybych Antheiu potkala, alespoň bych věděla, s kým mám tu čest a co mám dělat.
Konečně jsem v dálce zaslechla šumění řeky a oddychla si. "Tak už jen pár kroků." Zavrtěla jsem ocasem. Už jsem začínala klepat zuby, takže to bylo právě včas aby ani jedna z nás neumrzla. To by byla hrozná smrt. A podruhé už jsem teda umřít nehodlala.

//Západní úkryt přes Dlouhou řeku

//VVJ

Dělaly jsme malé krůčky přes Galtavar směrem k horám. Cítila jsem z lepších cest pach smeček - Smečky? Tady? - a tak nám nezbývalo nic jiného než jít podél hor a doufat, že nás nepotká moc stoupání.
"Nemáš za co, Agape," broukla jsem. Koneckonců jsem za to tak trochu mohla já, že spadla, vždyť se mě zrovna na něco ptala. A chápala jsem, že cizinka ještě nebude vědět, které kraje jezera jsou mělké a které ne. To mě přivedlo na mou vlastní otázku. "Jsi tu nová?" Nechtěla jsem předpokládat, a zároveň to byl takový dobrý začátek small talku.
Vlčice někoho hledala. Vzpomněla jsem si na černého vlka u řeky, který se poptával po své sestře, pokud jsem si to dobře pamatovala. Asi tu každý něco hledáme. Galilea byla takovým místem nálezů a ztrát. Škoda jen, že jsem pro nikoho nebyla ten nález. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a soustředila se na to, co mi Agape říkala. "Bohužel. Nikoho s tvým kožíškem jsem nepotkala," provinile jsem se na ni usmála, "ale Gallirea je obrovská, takže nezoufej," povzbudila jsem ji rychle.
Střihla jsem překvapeně ušima, když mi znovu poděkovala. Zavrtěla jsem hlavou. "Ale měl by. Na každém životě záleží," pokrčila jsem rameny. "Poděkuj mi až budeme v bezpečí a teple. Už jen projdeme kolem hor a řeka nás dovede do úkrytu, slibuju."

//Armanské hory

Snažila jsem se stát proti větru, tak, aby na vlčici moc nefoukalo. Samozřejmě to moc nefungovalo a mně akorát byla větší zima, ale na druhou stranu já nebyla ta co se ještě před chvíli topila. Ustaraně jsem vlčici pozorovala a doufala, že mi tady neumře. Představa, že si projde tím peklem, kterým jsem si prošla já, mi svírala hrdlo lépe než jakékoliv zuby.
Vypadalo to, že jí bolí tlapka, ale alespoň stála. Pohotově jsem k ní přiskočila a podepřela půlku její váhy. "Jasně, samozřejmě," vyhrkla jsem a s širokým úsměvem pomalu udělala krok vpřed. "A nemusíš mi vykat. Jsem Wizku," pobídla jsem jí. Nezažila jsem často, že by mi tu někdo vykal - dokázala bych si na to zvyknout, ale vzhledem k tomu, že jsem se upsala k tomu strávit s vlčicí nějaký ten čas, mi to přišlo nevhodné. Střihla jsem znepokojeně ušima a zahleděla se na obzor. Byl to celkem kus cesty. Zvládne to, ujišťovala jsem se.
"Měla jsi na mě nějakou otázku, než jsi spadla," připomněla jsem jí. Byla jsem s tichem v pohodě, ale chtěla jsem odvést její pozornost od krušné cesty před námi. "Vzpomínáš si, co jsi chtěla vědět?" Vzala jsem nás přes jeden z galtavarů, kudy jsme se mohli dostat k horám a ty obejít. Nejrychlejší cesta aniž bychom narazili na území smečky.

//Severní galtavar

Málem mě při vycházení z vody kleplo. Nevěděla jsem, o koho se starat dřív - o sebe nebo vlčici. Ta naštěstí vodu vykašlávala a už aktivně neumírala, a tak jsem se rozhodla věnovat se nejdřív sobě. Stála jsem, dýchala jsem, mohla jsem chodit. Fajn. Vlčice dýchala, ale stát nemohla a tím pádem nejspíš ani chodit. Zavrtěla jsem hlavou. "Nejsi," odpověděla jsem jí, a jen jsem konstatovala fakta. Narezlou srst měla celou promáčenou a zátylek rozcuchaný od mých zubů. Doufala jsem, že jsem jí moc neublížila, neboť jsem pod vodou neměla moc času promýšlet co že to vlastně dělám.
Klepala se, a já se nedivila. Také mi byla zima. Opodál jsem ze sebe sklepala co nejvíc vody a pak urychleně přiběhla k vlčici. "Pojď, schováme se," pobídla jsem jí a jemně jí žďuchla čenichem do tváře. Chtěla jsem jí pomoct se postavit, ale asi by se cizince úplně nelíbilo, kdyby byla takhle manhandled někým cizím. "Pár území odsud je úkryt, ohřejeme se tam," vysvětlila jsem jí a věnovala jí povzbudivý úsměv. Měla krásné tyrkysové oči, podle vzduchu. Kéž by ho mohla ohřát, zalitovala jsem, ale vzhledem k tomu, že to ještě neudělala, nejspíš magii tak dobře neovládala.

K jezeru přišel někdo nový. Letmo jsem zvedla pohled, čistě abych určila polohu toho nově příchozího. U jezera bylo vždycky plno, a tak mě to nijak nepřekvapovalo a dál jsem si pohrávala s vodou. Klid však netrval moc dlouho. Překvapeně jsem střihla ušima a opět se podívala směrem k vlčici, která se chystala mít otázku. Ale opravdu jen chystala. Překvapeně jsem zamrkala. "Uhm..." Co měl asi jeden říct v takové situaci? Zajela pod hladinu s jedním jediným žbluňk. Vlastně to bylo docela vtipné, hlavně proto, že jsem tak nějak očekávala, že prostě vyplave. Jenže to se nedělo, vteřinu, dvě. Tři. "Do háje," zanadávala jsem si a zalapala po dechu. Trochu opožděně jsem se rozeběhla vodou - já na rozdíl od ní byla ještě v mělčině - a brzy jsem pod ní také zaplula.
Pod vodou se těžko dalo vidět, ale cítila jsem, odkud pocházely vlny někoho, kdo bojoval o život. Párkrát jsem se zmateně otočila než jsem na ten správný směr přišla a co nejrychleji k vlčici plavala. Studenou vodou mi ztuhly všechny svaly a bylo to takové překvapení, že jsem se potřebovala nadechnout dříve než obvykle. Pokusila jsem se si pod vodou vytvořit vzdušnou bublinu, ale takhle magie vody očividně nefungovala. Než jsem na to však přišla, nadechla jsem se. Samým překvapením jsem se začala dusit, ale ne vodou. Mohla jsem dýchat. Pod vodou.
Nebyl čas ztrácet čas. Donutila jsem se tenhle objev nechat na později a pár kopnutími tlapkami jsem byla u vlčice. Čapla jsem jí za zátylek a táhla nad hladinu, kde jsem ani nepotřebovala zalapat po dechu. Prostě jsem pokračovala, jako by se nic nestalo. Vlny nás bez obtíží donesly ke břehu, a teprve tam jsem se odvážila toho chudáka pustit. "Jsi v pořádku?!"

//Řeka Mahtaë (sever)

Přiběhla jsem ke kraji jezera a spokojeně si oddychla. Běh mě trochu zahřál, a tak jsem se zase mohla shladit pitím. Už to nebyla v podstatě vlažná letní voda, tentokrát v hrdle hezky studila, až jsem se musela oklepat. Na hladině plavalo opadané listí, a to mě zaujalo natolik, že jsem se rozhodla si tu na chvíli odpočinout. Posadila jsem se na břeh a pozorovala různé vodní brouky, kteří ještě snesli tyhle podzimní teploty. Kachny se obratně vyhýbaly různým překážkám na hladině, a když náhodou jedna do druhé narazily, trochu se poštípaly a plavaly dál. Uchechtla jsem se a zadívala se na místečko kousek ode mě, kde jsem si pohrávala s vlnkami, tvořila je, měnila jejich směr, zvětšovala je a zmenšovala. Bylo to hezké procvičování.

//Vyhlídka přes Zrcadlové hory

Pádila jsem dolů jako divá, a až pod kopcem jsem zpomalila. Proběhla jsem dokonce těsně kolem stromů Borůvkového lesa a s úsměvem jim kývla na pozdrav, jako by ho mohly opětovat. Samozřejmě, že to neudělaly, a tak jsem pokračovala dál, podél řeky. Měla jsem k největšímu Gallirejskému jezeru speciální místo v srdíčku. Bylo nejblíž smečce, a tak jsem tam často chodila a potkávala ty nejlepší - i nejhorší - vlky. Ale po tomhle už se opravdu vrátím do lesa, rozhodla jsem se. Už jsem objevovala příliš dlouho a bylo načase se trochu věnovat smyčkovým povinnostem. Rozhodně jsem nad ní nezanevřela. Spíše naopak, domů jsem se těšila, především do teplých kožešin. Už začínalo přituhovat.

//VVJ