Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Východní Galtavar

2. Příčná ulice

"Flynne!" zaječela jsem znovu. Ve tmě bylo těžší cokoliv vidět - nehledě na fakt, že vlk byl spíše noční tvor, když se vám svět každou sekundu rozostřoval kvůli vašemu zraku, nebylo to pěkné. A já neměla ráda pocit zoufalství. Vážně jsem to vlče nechtěla ztratit, vždyť jeho rodiče přišli do smečky sotva před chvílí a už se jejich vlče pod mým dozorem toulalo bůh ví kde. A co víc, zdálo se mi, že vlčata pod mým dozorem utíkají pořád. Možná mě prostě nemají ráda? Nebo jsem špatná. Povzdechla jsem si a trochu popotáhla. Naštěstí mě v dálce vítala malá postava vlčete. Nadšeně jsem si oddechla a pospíchala k němu. Nevypadal, že by ho něco trápilo - byl vcelku a hlavně ne moc daleko od lesa. Chvíli jsem na něj zůstala jen tiše koukat a přemýšlela, jak reagovat. Co na takové vlče zabírá? Zamračila jsem se. "Co jsem ti říkala?" odsekla jsem nakonec, když mi prozradil, že loví ptáky. Podívala jsem se vzhůru - nevymýšlel si, ale stejně. Na obloze se majestátně prohánělo tisíce černých těl. Podivné zvuky, podobné křikům, mohly být slyšet po celém lese. Někdo by v tom našel nádheru, někdo příšernost, ale já... Připomínalo mi to slzy. Jako by temná noční obloha brečela ještě temnější slzy, které vítr roznesl do všech stran, a jako by křik znázorňoval utrpení, které musí noc prožívat. Přitom to ve skutečnosti byli jen netopýři hledající potravu podle těch svých speciálních udělátek. Občas se nějaký snesl nebezpečně blízko k zemi a já trochu ustoupila - koneckonců jsem nechtěla, aby to do mě narazilo. Ale nakonec... byli celkem roztomilí. Jenže to bylo vedlejší. Obrátila jsem pohled zpět na Flynna. "Ne," odpověděla jsem na jeho otázku a pokrčila rameny. Nepřidám se. "S neposlušnými vlčaty si hrát nechci," dodala jsem, aby dostal alespoň nějaké vysvětlení, a naoko uraženě se k němu otočila zády. Já už vážně nevím, co s tebou. Nejistě jsem přešlápla a vyčkávala, jestli uslyším kroky mizejícího vlčete, nebo co se vlastně bude dít.

//Další otázka, mohu nějaký herní úkol připojit i k příspěvku u Života/Smrti? :)

//Já tedy poběžím předběžně za Flynnem kvůli akci, vy můžete normálně do Borůvky! Brzo budem zase doma!

1. Příčná ulice

Spokojeně jsem těkala pohledem mezi vlčaty a samostatným lovem. Fífa byl samozřejmě nadšený z mého oznámení, že na jaře se bude lovit, a už jsem ani neměla sílu nic namítat na to, že bude vedoucí. Byl to takový blázínek - ale to mi samozřejmě nevadilo. Byla to změna oproti vlčatům, která se mi zatím mihla pod tlapkami. Neunikla mi ani myšlenka na to, kde je asi Tati a Taenaran. Povzdechla jsem si, ale raději na to nemyslela - nebo se o to alespoň snažila. Určitě byli v pořádku, a já vlastně ani neměla možnost pořádně přemýšlet, neboť se najednou ten malý ďábel začal dožadovat mamky. Našpicovala jsem ušiska, to byla novinka, jenže než jsem stihla zareagovat, už byl zase úplně normální. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. "Copak se stalo?" zeptala jsem se. Možná na sebe jen chtěl upozornit, ale tón hlasu tomu neodpovídal. Pokrčila jsem rameny a otočila pohled zpět k lovu. Heather se rozhodla, že by raději do kožešin. "V tom případě můžeme hned vyrazit," zavelela jsem a zvedla se, jenže to už se druhé vlče rozhodlo, že je tu hrozná nuda a že lovit se půjde jinam. Co prosím? Tiše jsem zavrčela a sledovala, jak jeho pozadí mizí v dálce. Obrátila jsem pozornost na Aranel a unaveně zavrtěla hlavou. "Jdu pro něj. Řekni prosím Blueberrymu, že budeme hned zpátky - pokud se do lesa dostanou dřív, než my," poprosila jsem ji a s povzdechem se rozklusala vpřed. Ten prcek si chytil náskok, ale to nic nebylo. Ani jsem nemusela zapojit plnou rychlost, abych ho za chvíli měla nadohled. Jen si utíkej. Ušklíbla jsem se a nic neříkala, jen ho nechala běžet vpřed. Však to on půjde s unavenými tlapkami po svých zpět až do Borůvkového lesa.
Mraky plné deště se na obloze musely jen trochu posunout kvůli větru, přesto na těch pár sekund propustily maličko měsíčního svitu - a ten na zemi udělal pěknou parádu. Od vlčete přede mnou se najednou začala zvedat obrovská, černá postava, která se rozplývala všude po zemi a majestátně se na mě otáčela. A ještě jsem pořádně na blízko neviděla. Co to? Vyděšeně jsem zpomalila."Flynne!" Zaječela jsem. Srst na zádech se mi výhružně postavila a já nakonec úplně zastavila. Postava se začala zmenšovat, jak se malý vlček vzdaloval, ale nebyla o nic méně strašidelná. A k tomu se ještě hýbala! Jdi pryč, jdi pryč, jdi pryč. Pevně jsem zavřela oči a chvíli se třásla, než jsem se je odvážila zase otevřít. A nic. Žádná postava kolem, prostě nic - a to ani Flynn. Ty rošťáku! Vyjukaně jsem se rozběhla vpřed, abych ho neztratila. To by byl teprve malér - horší, než se leknout... postavy. Stínu? Byl to stín? Nejspíš.

//Neprobádaný les

//Krása! A do třetice všeho dobrého, tentokrát ohledně receptu - musí být nutně vařený/pečený?

//Super, děkuji! Jinak, vzhledem k tomu že máme posílat úkoly postupně, asi je nemůžu nacpat do jednoho vzkazu třeba na konci dneška, ne? Chceš je posílat jednotlivě? A... tobě do vzkazu, že jo (snad nejsem slepá a není to napsané v článku T-T)

ohledně Halloweenského kostýmu pro človíčky... nevadí, když to nebude vyloženě koupený kostým, ale složený z několika věcí které mám ve skříni, barvy na obličeji a tak? já úplně nemám přístup třeba ke kostýmu kostlivce

Pozorně jsem poslouchala, co Aranel vlčatům (a vlastně i mně) povídá. Zapisovala jsem si to do nějakého mentálního deníčku, ačkoliv s mými schopnostmi to pravděpodobně bylo k ničemu. Ale kdyby byla nouze, že jo - minulou zimu jsem taky ze zoufalství dokázala zabít větší zvíře, než přerostlého zajíce či jezevce. Při vzpomínce na tu příšernou dobu jsem se trochu ošila, ale nedala na sobě nic znát. Byla to jenom jedna zima. Tahle bude lepší. Přesto jsem neodolala pohledu k obloze, kde se bez přestání proháněly dešťové mraky a voda dopadala na všechny a všechno kolem.
Moji pozornost naštěstí znovu odvrátila Aranel, která potvrdila moje slova - za což jsem byla ráda, a zároveň nabídla vlčatům prohlídku úkrytu. Přikývla jsem. To bylo pro vlčata jen dobře - mít místo, kam se můžou jít utíkat schovat, když bude nejhůř. Také jsem se tam běžela izolovat po té události s Naomi... Ať už to ode mě bylo jakkoliv zbabělé. Ta vzpomínka mi ovšem připomněla jednu další věc. "Aranel?" začala jsem, abych ji náhodou v něčem nevyrušila a ona neztratila nit. "Mohla bych ti po lovu nechat vlčata na maximálně pár dní na starost, prosím?" zeptala jsem se nejistě a nervózně si přešlápla. Nechtěla jsem na ni najednou házet všechnu povinnost a už vůbec se mi nechtělo opouštět smečkové území, ale návštěva starých známých už byla rozhodnuta a nemohla jsem to teď odkládat - vždyť už jsem začala mluvit. "Ráda bych zase navštívila jednoho v kopcích a druhého ve zřícenině," dodala jsem pološeptem a záměrně se vyhýbala jménům. Jednou už jsem kvůli tomu měla černý puntík u Heather, ale pořád jsem jim nechtěla nutně říkat něco, co by se rodičům nelíbilo - možná proti tomu měli nějakou averzi, nebo by chtěli vlčatům o Životě a Smrti říct sami. Musím se na to zeptat. Poohlédla jsem se po Lylwelin, ale ta už byla někde v nedohlednu u prostřed lovu. "Samozřejmě se vrátím hned, jak to vyřeším," ujistila jsem ji ještě a doufala, že mě při cestě někde nepřepadne armáda nemrtvých nebo tak něco. To tady taky bylo na denním pořádku.
Otočila jsem svoji pozornost na vlčata. "Je vám teplo?" zeptala jsem se. Ještě se netřásla, což mi napovědělo, že tu nejspíš někdo používá magii - pravděpodobně Aranel, přesto kdyby si vlčata stěžovala na zimu, nejspíš bychom museli zpět do lesa a rovnou do toho úkrytu. Nechtěla jsem riskovat nějaké nachlazení, sotva se rodiče přidali do smečky - to by asi neudělalo úplně hezký první dojem. "A ty se neboj," hodila jsem řeč k Fífovi. "možná nemůžeš lovit takhle velká zvířata, ale sotva přestane sněžit, vezmeme vás lovit nějakou menší zvěř. Tam mi pak můžeš ukázat svoje schopnosti, hrdino," ušklíbla jsem se, protože mi bylo jasné, že taková vlčata by měla ještě pěkný problém chytit i toho starého zajíce. Ale na jaře už by to mohlo nějak vypadat. Kolik jim může být? Tři měsíce? Čtyři, pět? Povzdechla jsem si a zase si nervózně přešlápla. Byla jsem i s těmi vlčaty nějaká nesvá, když jsem nebyla sama - přitom Aranel jsem znala už dlouho. Asi mi bylo předurčeno se té úzkosti nikdy nezbavit.

//tak to vezmu rychle, nic nestíhám -> skupinka Aranel, Wizku, Heather, Flynn

Musela jsem na všechno kolem mhouřit oči - přes déšť a protože všichni byli tak blízko, že jsem je pořádně ani neviděla. Byla jsem tak nesmírně vděčná Aranel, která mě z toho chumlu vytáhla. "Děkuji," vydechla jsem rychle k Blueberrymu i sněhové vlčici a pospíchala za ní někam dál. U toho jsem ještě stihla projít kolem... Noriho? Noriho, a zašlápnout malému Fífovi cestu. "Přesně, žádné pletení se pod nohy. A co jsem ti říkala? Ještě jednou se ode mě vzdálíš a padáš rovnou domů," odsekla jsem mu trochu přísněji, když už mu to jednou řečeno bylo a stejně neposlouchal, a s úsměvem kývla na hnědého vlka. Zatím vypadal jako dobrý vlk. Jemně jsem zavrtěla ocasem a poohlédla se po Heather, která se na rozdíl od svého bratra poslušně držela u nás. Sklonila jsem k ní hlavu, abych jí alespoň trochu zbavila pocitu, že nic nevidí. "Neboj se, já si tě pohlídám... A za chvíli určitě přestane," odpověděla jsem, ale nedůvěřivě se podívala k nebi. To sotva. Alespoň tolik nefoukalo, no i tak jsem byla ráda, že lovit nemusím. Jak jsem slíbila, tak jsem udělala a pomalu šilhala z toho, jak jsem se snažila neztratit z dohledu Fífu a zároveň být co nejblíže Heather - a ještě k tomu následovat Aranel, která mohla být přeci jen o něco zkušenější pečovatelka, než já - vždyť jí taky byla mnohem déle.
Nakonec nás dovedla až ke křoví, kde se mohla vlčata schovat. Vděčně jsem se na ni pousmála a obsadila svoje místo na druhé straně, připravená kdykoliv vystartovat a čapnout toho malého uličníka za krk. Chudáci... Zamrkala jsem přes déšť na skupinku vlků a pozorně poslouchala, co Aranel vysvětluje. Taky se tím ze mě stalo takové jedno nechápavé vlče. Nakonec jsem jen pokývala, abych to vlčatům potvrdila (jako kdybych to chápala). "Je důležité nalovit před zimou, protože v zimě je těžší zvířata nalézt a je jich méně - méně znamená víc hladových krků a větší nebezpečí. A také můžete kůži zvířat využít jako zdroj tepla, když už to nepůjde jinak," dodala jsem takové ty věci, které jsem dodat mohla - protože moje schopnost lovu nebyla zrovna špička, co si budem.

//Borůvkový les

Zachytila jsem na sobě Stormův pohled a vážně chtěla zůstat civět na zem, ale nakonec jsem se na něj alespoň trochu usmála. Naštěstí mě z trapné situace vytáhla přítomnost vlčat. Nervózně jsem se rozhlížela po všech přítomných a přemýšlela, jestli to zvládnu, nebo jestli budeme muset po lovu vyhlásit pátrání po vlčeti s ukopnutou hlavou. Stočila jsem své modré oči k Aranel a trochu si oddechla. Nebyla jsem v tom sama. Fífa z ní vypadal víc nadšeně, než já. Spokojeně jsem se usmála a našpicovala uši, abych pořádně slyšela otázku od Heather. "Ano. Ještě máte čas na lovení tak velkých zvířat, ale alespoň budete mít výhodu znalostí, až na to přijde," vysvětlila jsem, abych se vyhnula dalším otázkám. Trochu jsem si povzdechla - nebylo to tak, že by mi vlčata z ničeho nic začla přijít otravná. Jen jsem se tak trochu bála mluvit i před nimi, v takhle velké společnosti, tak jsem raději brala všechno napřed, i když nebylo potřeba to říkat. Pokývala jsem hlavou na upozornění jejího bratra a zařadila se jen kousek za něj, abych ho mohla kdykoliv za cokoliv čapnout, kdyby se rozběhl vstříc nebezpečí. "Děkuju," špitla jsem tiše směrem k Heather a doufala, že si tím u ní zvýším reputaci. Myslela jsem to vážně - Fífa byl už od prvního setkání více rozjetý, ale teď bylo i jasné, že by se nejraději rozběhl rovnou pod kopyta nějakého zvířete. "Tak se nezapomínej držet u nás, ty zlobidlo, nebo to otočíme rovnou domů," mrkla jsem na něj, abych předešla jakýmkoliv dalším problémům.
Pomalu jsem přikývla na slova Aranel. To bylo ideální, protože já moc vlčatům neměla co dát, a kdyby se jen koukala na lov bez jakéhokoliv komentáře, asi by toho moc nepochytila. Pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že se na smečce přiživuju, ale naštěstí mi celý tenhle průvod vlků moc nedával možnosti přemýšlet. Měla jsem co dělat, abych udržela oči a uši jen na dvou malých kuličkách a zbavila se pocitu, že je každou chvíli něco zašlápne. Naštěstí jsme se ještě na chvíli zastavili a já si mohla trochu oddechnout. Lov dostali na starosti Baghý a Nori - pro mě kompletně nové tváře a jména, která jsem si spojila až po tom, co vlci promluvili. Opakovala jsem si jejich jména v hlavě a doufala, že je nezapomenu. To by bylo po mně. Vlčice Baghý začala mluvit o věcech, kterých jsem si ani nevšimla - a neměla snahu si jich všimnout. Okamžitě jsem si k ní vypěstovala obdiv a žárlivě se mi zablesklo v očích, i když jsem zrovna netoužila mít umění zabíjení zvířat. Pak už jsem poslouchala jen, jestli nezaslechnu svoje jméno - což se nestalo a spadl mi další kámen ze srdce. Vlk Nori mezitím vypadal, jako že ho tahle povinnost nanejvýš obtěžuje. Nesoudit podle pohledu. Připomněla jsem si a odvrátila hlavu zpět ke svému osminohému úkolu.
Spokojeně jsem se rozhlížela kolem a úspěšně odvracela oční kontakt, než se v mém zorném poli objevil Blueberry. Měla jsem ho moc ráda, ale vždycky, když už se blížil ke mně, trochu mi poskočilo srdce. Koneckonců to možná byl kamarád, ale taky pořád pořádný alfa. Když už ne maličký strach, tak alespoň respekt. Nakonec ale nevypadalo, že to bude něco zlého, a možná mi to přišlo i jako přátelský pokec. Pokrčila jsem rameny a s uculením zabodla pohled do země. "Děkuju," zašeptala jsem na pochvaly a a přitrouble se usmívala. Nebyla jsem zvyklá na lichotky a moje ego po dlouhé době konečně neutrpělo žádné ztráty, ba naopak. No, a pak přišla ta druhá zpráva. Vykulila jsem oči a v úžasu konečně od cesty z Borůvky zvedla hlavu. Co- co prosím? Přemýšlela jsem, že se možná stala chyba. Možná už měl demenci? Mohl si splést vlka. Byla jsem někomu podobná? Neřekla bych. Vážně mluví ke mně? Zamrkala jsem. Na vlčata asi nemluvil. "Tady skákat radostí nemůžu," vypadlo ze mě zdrceným hlasem při vzpomínce na to, jak nadšeně jsem vypadala, když se ze mě stala Delta. A teď Gamma? To bylo nejvyšší postavení hned po... betě! Je tu nějaké horko? A přitom se mi srst lepila k tělu deštěm. Zase jsem hlavu navolno spustila dolů jako náhražku plácnutí se do čela. Vážně ze mě vypadlo jako první tohle? "Já-já... budu moc ráda. Moc to pro mě znamená a... Borůvka je moje rodina. Moc mě mrzí, co se stalo..." odpověděla jsem skoro se slzami v očích. Tohle není čas na to se zhroutit. Povzdechla jsem si. Dlouho jsem nebyla takhle šťastná. "Jen... zůstanu pečovatelkou, že jo?" ujišťovala jsem se. Kdyby mi roli odebral... Asi bych neměla sílu místo Gammy odmítnout, no nemohla jsem se zbavit špatného pocitu z toho, že už bych se nemusela honit za vlčaty. Brala jsem to jako zábavu a hru, ne jako povinnost. Věnovala jsem Blueberrymu široký úsměv. "Až se vrátíme, slibuju, že budu skákat radostí od rána do večera," uchechtla jsem se.

//Taky souhlasím se snížením!

//Vždyť jsem nic zlého neřekla? :/ Nechtěla jsem, aby to vyznělo neslušně Příště raději přidám nějaké smajlíky tedy... Vážně to nemělo znít zle. :<

//Edit Sav: Sila textu, ale ekd dáš každé slovo zvlášť ako pre blba, tak sa nečuduj no. Naš len zaráža, prečo od teba hate na niečo, čo sa ťa absolútne netyka :) nič viac.

Věnovala jsem Blueberrymu děkovný úsměv, ale oční kontakt už s nikým nenavazovala. Naopak, nechala jsem svůj pohled zabodnutý do země přede mnou a jen koutkem pozorně sledovala vlčata, ačkoliv jsem o ně nemusela mít moc strach - okamžitě se začala věnovat mamině. Trochu jsem se pousmála. Byla příjemná změna konečně vidět nějaká vlčata, která neměla trauma z ohně nebo čehokoliv jiného. Uchechtla jsem se nad rychlou slovní přestřelkou, kterou si zlatá vyměnila s tím... S tím, kterého jsem neznala. Nervózně jsem přešlápla, když ty dva neznámé začal Blue představovat. Měla bych se představit taky? Trhavě jsem se nadechla, než zmínil i moji pozici v lovu. Zase jsem spokojeně vydechla, jelikož bylo zmíněno moje jméno a nemusela jsem přemýšlet nad tím, jak se nezakoktat. Místo toho jsem jen rychle zvedla oči a přejela si všechny přítomné. Se mnou nás tu bylo deset... Chyběl jen Whiskey. Co se s ním asi stalo? Má u sebe pořád Tati? Trochu jsem se zamračila. Ještě chyběla Lilith, ale... Nebyl čas o ní přemýšlet. Pouze jsem tak obecně na všechny kývla na pozdrav.
Naklonila jsem hlavu k tichým slovům, která patřila mým uším. Nervózně jsem se pousmála. Pomoc by se šikla - být pod drobnohledem matky nebyla pěkná situace. "Možná... kdybys jim řekla nějaké základní rady do začátku... Totiž, já na lov moc nejsem, a učitele tady nemáme," vychrlila jsem najednou polohlasem, ale dost nahlas, abych se nedejbože nemusela opakovat. Už tak jsem si přála být zahrabaná v úkrytu mezi kožešinami. Alespoň, že jsem teď byla ve skupince jen s vlčaty a Aranel - než se k nám ovšem připojila i Lylwelin. Nevadila mi její přítomnost. Jen nás najednou zase bylo moc. Rychle jsem se pomodlila k bohům a trochu vyjukaně přikývla. "Jsou moc hodní," odpověděla jsem, abych ji nenechala úplně bez odpovědi.
"Půjdete přede mnou, dobře? Držte se u mě- u nás, abysme se ostatním moc nepletli. A dávejte dobrý pozor," zavolala jsem na vlčata rychlé poučení a chvíli čekala, než jsem je měla pořádně pod dohledem. Nechala jsem lovící skupince menší náskok a pomalu se vydala za nimi.

//Východní Galtavar

//Já. Sakra. Říkám. Že. Nemluvím. O. Sobě. Jen poslední dobou častěji a častěji slýchavám, že to zbytečně trvá. A tobě by to taky ulehčilo práci...

Elisa: Dobře, to chápu. Samotná do perliček nic neposílám a nijak mě zrovna tohle neomezuje, jen jsem chtěla nějaké vysvětlení. A... ty oblázky pořád moc nechápu... Dobře, budou se dostávat výhradně na akcích, ale proč? :/ Pořád jsme nedostali důvod, proč bychom nemohli oblázky směnit... :<

Savior: Já ale taky nemluvím o sobě. :D Vůbec mě nezajímá zase zpráva "nikdo nemá čas" - kdyby dostali kreslíři větší práva, tak by toho času hned bylo taky víc, že jo. :/
A já taky nehraju pro magie, ale prostě to nedává smysl a tím pádem už se tu nikdo nemůže ohánět oblíbenou větou "všechno musí být tak, jak to mají realní vlci," protože kdyby realní vlci měli magie, tak by o ně asi jen tak nepřišli, že jo. To už rovnou můžu jít a jen tak přijít o nohu :p

//na rychlo sepsáno v mobilu, pravděpodobně budu ještě něco doplňovat

1. Prázdný inventář určitě fajn. Dovednosti po vrozené... A proč jako bez magií? Argument "Gallirea je magická země takže mimo ní magie nejsou a vlk zakrní," tady totiž nefunguje, protože v tom případě chci vidět, jak se teď sebere XX hráčů a začne přepisovat registrace, protože minimálně polovina z nich objevila magie mimo Gallireu, další polovině vyhořela smečka kvůli vlkům s magií ohně a to ani nemluvím o Styx family, která by tím pádem neměla mít o magii ani tucha. ;) To samé s vlastnostmi/dovednostmi. Když chcete po navracejících se hráčích doplnit příběh a povahu, tak asi nebudou psát o tom, jak jen mimo Gall usnuli a nic nedělali. To je prostě pitomost. Jednou ten vlk něco měl tak mu to dejte celé nebo to nemá logiku. Prosím o vysvětlení.

3. Yaaas, budeme čekat týdny na schválení dvou zelených čárek na těle! ^^ Tohle beru jako "Kreslíři jsou sice schopní kreslit spešly celý rok, ale jsou hrozně neschopní ve schvalování odznaků a ostatního," - jako proč? Chci nějakej důvod proč to dělat nemůžou, kdyby dostali rychlé ponaučení.

5. Když budu přihlašovat jendoho svého vlka do akce, druhého zase přihlásím do nějaké další. V příběhu se nikdy nepotkají a nebudou spolu komunikovat. Tadáá, vyřešeno, už to můžete schválit!

7. Napište mi alespoň 10 vlků, které jsou ve smečce kvůli možnosti vlčat. :) Já to nejsem. A ne, že by vlče tuláků nemohlo se schopnými rodiči přežít.

11, 14. Proč? Pro slepičí kvoč asi :DDD