Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Obě vlčata předčila moje očekávání. Nebo vlastně ne, rozdrtila je a s nimi i moji schopnost mentálně zdravě uvažovat. Všechno vypadalo jako v ráji a pohodě, chvíle ticha, než Heather něco přeskočilo přes nos. Zmateně a trochu i naštvaně jsem otevřela pusu k odpovědi na její drzost, jenže pak se jí ve tváři změnil výraz - a potom znovu a znovu, až z toho všeho bylo nějaká přešlá. Cože? Zaraženě jsem zůstala zírat s otevřenou tlamou. Všechna vlčata, o které jsem se do té doby starala, byla svým způsobem pořád stejná. Moc se neměnila a stačilo pár minut na to, aby se dalo odhadnout, co udělají dál, jenže tohle byla novinka. Nějak ze mě to nutkání dát ji nějakou přednášku o slušnosti spolu s její skleslostí vyprchalo. Zvědavě jsem se otočila na Fífu, který jako by situaci naplno rozuměl. To byl asi jediný, ale i tak jsem si toho vážila. Nejspíš byla Heather na svůj věk prostě až moc vyspělá. Trochu jsem se zamračila a zase si prohlédla ji, než jsem se rozhodla k ní mluvit tak, jak bych si přála, aby někdo mluvil ke mně kdybych byla smutná.
"Když ti někdo není schopný něco říct, zkus to s klidem u jiného. Nebylo nutné začít prskat. V klídku," povzbudila jsem ji a přátelsky do ní jemně žďuchla tlapkou, abych jí třeba vehnala do tváře zpět úsměv. Bylo mi líto, že takhle vyjela kvůli mně. Legenda vypráví, že jsem musela i spolknout knedlík v krku. Už dlouho na mě nikdo neječel - a i když byla jenom maličká... I to se počítalo. A bylo to kvůli mně. Nervózně jsem zatnula čelist, ale na tváři jsem dokázala vykouzlit pousmání. Už je to pryč. Není čas se tím teď zabírat. Ale stejně mi v té situaci jedna část mysli zůstala. "Naše tůňka je kouzelná. Ovoce v ní už je hrozně dlouho!" vysvětlila jsem a sama přešla k vodě. Prohrábla jsem se v ní tlapkou, ale zrovna jsem neměla žádné štěstí. Nevadí.
A pak tu byl Fífa. Ten všemu tomu dodal už jen třešničku na dortu a já se mohla tak maximálně ze své nestabilní polohy zřítit na zem - což jsem také udělala. S heknutím jsem k němu zvedla hlavu a přimhouřila na něj očka s pobaveným úsměvem na tváři. "Ty jsi vážně kvítko," uchechtla jsem se a zase se pomalými pohyby zvedla. Zamhouřila jsem na obě vlčata, abych trochu zaostřila, a nakonec jen oddaně pokrčila rameny. "Celá smečka se brzo vydá na lov... Pokud budete chtít, můžu vás vzít s nimi. Velký počet je větší zábava!" zavrtěla jsem hravě ocáskem. Dobře se mnou vytřeli podlahu. Ale nestěžovala jsem si - naopak. Bylo mi zase pro jednou dobře.

Mockrát děkuji, ještě tohle upravím a napíšu hodnocení celé akce, až se dostanu domu

Zatím poprosím o magii Myšlenek s 5* ^^

//Borůvkový les

Natočila jsem hlavu na stranu a zmateně nakrčila obočí. Kamenožrout? Ani jsem se snad raději nechtěla ptát. Totiž, ne, že bych mu nevěřila. Lež bylo to poslední, nad čím jsem přemýšlela - když jsme mohli bojovat proti nemrtvým a měnit se v čarodějnice, tak už mě nějaký kamenožrout překvapit nemohl. Prostě taková normální věc, typický věc v Galliree, jen tak si jdete na procházku a cestou potkáte třeba svítícího jelena. Žádný problém. "Není hezké měnit vlky v kámen," odpověděla jsem nejistě. Nějak jsem se v naší konverzaci ztrácela a připadala si ještě hloupější než ta nejmenší vlčata. A to jako žere kamení? Asi jo, když je to kamenožrout. Ale... No, radši ani ne. Zavrtěla jsem hlavou a začala se soustředit spíše na Heather. Neměla jsem v tu chvíli dostatečnou mozkovou kapacitu pro jakékoliv uvažování nad něčím, co jsem v životě neviděla ani o tom neslyšela.
Ta se zase soustředila na mého hodného strýčka. Pomoc. Nějak jsem za tu dobu stihla zapomenout, že s vlčaty jen s jednou větou nepochodím. Ale to nevadí - byl tak akorát čas se hodit do formy. Co já mohla tušit, třeba by se za měsíc mohla objevit Aranel s pupendem plným vlčat a byla by z práce pečovatelky dočasně diskvalifikována. I když jsem netušila, kdo by ta vlčata zařídil. Makadi byl ze hry a nebyla jsem si jistá, jestli by to Storm uskákal. Možná Blueberry, ovšem to už jsem se zase ztratila v úplně jiné dimenzi myšlenek. Vstáváme. Párkrát jsem zamrkala. "To ještě vědět nepotřebuješ. Až na to budeš mít věk, sama si tam nějak najdeš cestu," vysvětlila jsem a spokojeně se zazubila. Já sice věděla základy o Životu a Smrti, ale cestu do kopců jsem taky našla sama. "Hlavně na to musíš být hodně chytrá holčička, jinak by si tě tam mohl nechat," dodala jsem varovně. A v tom už nebyla žádná lež. Nakrčila jsem čenich nad představou hodného strýčka, kterého vidíte jednou za rok ale on se vás i tak pořád snaží přesvědčit, abyste s ním zůstali navěky. Znělo to nevhodně. Velmi nevhodně. Sama nad sebou jsem se zděsila. Fuj.
Spokojeně jsem sledovala obě vlčata, jak se vrhla k tůňce. Nebyla jsem si jistá, zda Heather najde ve vodě ryby - sama jsem je tu nikdy neviděla, ale neničila jsem jí naději. Místo toho jsem se jí tiše připlížila za záda a naklonila se k jejímu oušku. "Když se budeš hodně pozorně dívat, najdeš i ovoce," špitla jsem s ušklíbnutím a podívala se zpátky na jejího brášku, který si zase začínal poroučet. Sice tomu dodal hezký tón, ale... Prosím to nebylo. Ušklíbla jsem se. Jen počkej. "Fífo... já... já myslím, že... že začínám kamenět!" vydechla jsem zděšeně a naprosto ztuhla, s pohledem zabořeným na jeho obličej. Chtěl něco jiného, má to mít. Však se ještě to prosím naučí!

Chvíli jsem na malou Heather zůstala zmateně koukat, než mi došlo, o čem to mluví. Byla první, která mě na modré znaky upozornila nahlas. Takže se mnou přeci jen Život nevytřel podlahu. Spokojeně jsem se zazubila. "Není supersilná. Ale ani slabá. Tak akorát, a tak mi takový hodný strejda nahoře na kopci obarvil hlavu," odpověděla jsem a doufala, že si s historkou o strejdovi vystačí. Netušila jsem, jestli o Životu a Smrti ví, stejně jako jsem netušila, jestli si její rodiče přejí, aby o nich věděla už v tak mladém věku. Zamyšleně jsem se zamračila. Bylo těžší starat se o vlčata cizích než o ta opuštěná. Ale nebyla to o nic méně velká sranda.
Spokojeně jsem poslouchala již známou konverzaci o přijmutí do smečky. Málem jsem praskala štěstím. Ještě před zimou to s Borůvkou nevypadalo nějak úplně ideálně - alespoň na rozdíl od toho, co přišlo po zimě. Už jsem ani neznala všechny členy, a to byl skoro zázrak. Ačkoliv jsem nijak nespěchala se seznamováním. Komunikace nebyl můj obor. Ale... byla to rodina. Pořádně velká rodina. Naše rodina. A tihle do ní teď už skoro patřili.
Povytáhla jsem obočí nad příkazem od Fífuláka. Od Lylwelin okamžitě přišlo napomenutí, no nezdálo se, že by to na vlčkovi zanechalo nějaký šrám. "No já nevím... Třeba někteří fungují jenom na prosím. A když je nepoprosíš, tak... zkamení," zašeptala jsem, jako by to mělo být jen mezi námi. Jen jsem doufala, že té historky nezneužije. Že by třeba chodil Gallireou a zkoušel nechat zkamenět vlky. No, odmlouvat jsem stejně moc nemohla a klusem se vydala za oběma vlčaty. Práce. Konečně nějaká práce.

//Ovocná tůň

Pozorně jsem poslouchala Sigyho povídání. To byl celkem... pech. Velký pech. Slyšela jsem jména smeček, které jsem v životě neslyšela a zároveň se tak něčemu novému přiučila. O Maharské smečce jsem také do té doby neslyšela, takže to bylo o znalost navíc. Zamračila jsem se, když mi popsal situaci v jeho minulé smečce. Borůvkový les sice nebyl žádný ráj na zemi po tom požáru, ale byl to domov. Bylo to z něj cítit. Neuměla jsem si představit žít ve smečce, která se rozpadá ve švech. "Tak to chápu," přikývla jsem s milým úsměvem. Snad jim oproti tomu Borůvkový les přišel alespoň trochu přívětivější.
Vlčice začala trochu lépe, než minule. Trochu mě to uklidnilo, ale stejně jsem se měla na pozoru, no nehodlala jsem být o nic méně slušná, jako s ostatními. Nevadilo mi, jak se ke mně minule chovala. Byla zima a i já měla tehdy pocit, že ještě chvíli, a kompletně se zblázním. I tak jsem trochu cukla při ledovém hlasu, kterým to pronesla. Na ten si asi u nikoho nikdy nezvyknu. "Nevadí. Já jsem Wizku," představila jsem se v rychlosti a trochu se pousmála. Se snad budoucími členy smečky jsem chtěla být za dobře. Navíc měla vlčata, a o ty jsem se měla podle smečkové povinnosti starat. Potřebovala jsem nejen důvěru vlčat, ale přeci jen i rodičů. To byla novinka vzhledem k tomu, že tu doteď byla jen vlčata tuláků.
Zavrtěla jsem ocasem na Frynna. Flynna. Fsynna. Kdo ví - prostě Fífa, vzhledem k tomu, že jsem si nebyla jistá, jak to jméno rozluštit z jeho mluvení. Překvapilo mě, že vlče jako on říká tak dobře R. Ale ono možná lepší - alespoň nebude tolik šišlat.
To už se k nám připojil i Blueberry. Jemně jsem pokývla hlavou na pozdrav a pousmála se. Vypadal stejně vykuleně, jako já, když les uviděl. Těšilo mě to. Měla jsem chuť sobecky zařvat, že jsem ho sem přivedla já, ale ten pud jsem potlačila. Nebylo to správně a moje ego by si nijak nepolepšilo. Tiše jsem poslouchala jejich konverzaci, než jsem dostala pozornost jednoho vlčete, a pak i druhého. Heather, Fífa. Zopakovala jsem si jejich jména, abych je nezapomněla. Zazubila jsem se na pomalu výzvu od Fífy. "A myslíš si, že to zvládneš?" ušklíbla jsem se a přimhouřila oči, jako bych si ho měřila pohledem. Konečně nějaká akce! A pak tu byla ta druhá, Heather. Zamrkala jsem modrými očky, které zmínila. "Protože mám magii vody," prozradila jsem. Netušila jsem, jestli už ví, co to je, no nebránila jsem se dalším otázkám.

edit - koment: Víc takovýchto akcí! Mnohem víc! Sice jsem na tuhle neměla moc času... Ale kdybych mohla, dělala bych všechno! Hrozně mě tyhle věcičky baví A těch odměn!

Povytáhla jsem obočí. Už jen ta otázka leccos vypovídala. "Klidně můžete říct vše," nervózně jsem se pousmála a trpělivě vyčkávala na jeho vyprávění. Byla jsem zvědavá, ale nehodlala jsem ho do ničeho honit. Vypadal po všem tom kouzlením dost zničeně a byla jsem ráda i za to, že se moji hloupou otázku rozhodl zodpovědět. To nemusel. Stejně jako nám nemusel obnovovat les. Nebo se ke mně chovat tak hezky. Jeho rodina to vyhrála. Napadlo mě, a jako na zavolanou se lesem ozval takový typický pisklavý hlásek. Vlče? Automaticky jsem se hodila do pozoru, jako bych měla každou chvíli chytat nějaké nemehlo padající z nebe. Jenže maličký se přihnal po zemi a se zaduněním narazil do Sigyho. Nervózně jsem přešlápla a čekala, co z toho bude. Ale nakonec jsem si mohla oddechnout. Stejně jsem z něj nemohla odtrhnout oči. Byl jiný, než ti tři. Chrlil ze sebe slova jako neřízená střela, což ostatní nedělali. Líbilo se mi to. Je roztomilý. Zavrtěla jsem ocáskem a trochu se uchechtla, když vzal na vědomí i moji přítomnost a ochranářsky se stavěl před jeho otce. "Já jsem Wizku," představila jsem se nejdřív. "A kdopak jsi ty? Vypadáš jako někdo pořádně statečný, když jsi zažil tolik dobrodružství!" zazubila jsem se. S vlčaty jsem se cítila mnohem lépe, než s vlky svého věku - a bylo to znát.
Pak se z temnoty rána vynořila i jeho máma, alespoň jsem předpokládala, že to je ona. Měla s sebou ještě jedno vlče, tentokrát holčičku. Pousmála jsem se - chtělo to víc samic, vládla tu silná mužská převaha. Pohled na mamku už jsem tak veselý neměla, ale nedávala jsem nic znát. My se známe. "Zdravím," pozdravila jsem na její kývnutí hlavy. Na rozdíl od Sigyho, ke kterému jsem měla spíše přátelský respekt, téhle vlčice jsem se... Možná jsem se jí i bála. Ani jsem neznala její jméno a to jsem jí tak nějak taky dlužila život. I když jsem její chování znala, stejně jsem sebou trhla, když otevřela tlamu. Párkrát jsem zamrkala a sklopila ouška k hlavě, ale neucouvla jsem ani o píď. Pořád jsem měla nějakou čest. Asi.

Pokrčila jsem rameny a trochu se pousmála. Bylo to to nejmenší, co jsem pro něj mohla udělat. Zbytek už musel dodělat Blueberry - a byla jsem ochotná si pro jejich místo ve smečce třeba omlátit hlavu o nové stromky, pokud to bude potřeba. Ale věřila jsem, že nebude žádný problém. Nemohla jsem si najít jediný důvod, proč by měl být Alfa naštvaný - nebo kdokoliv jiný. Les byl uklizený, prorostlý... Divila bych se, kdyby neskákal radostí, jako já. "Nemáte za co," odpověděla jsem ze slušnosti. Zavrtěla jsem hlavou nad jeho skromností. Tenhle vlk měl vážně všechno. Na jednu stranu jsem se každou minutou víc a víc rozplývala, na druhou mi to dávalo větší a větší důvody, proč mu začít nevěřit. Zamračila jsem se na svoji vlastní paranoidní palici. "Bylo. Kdykoliv si řekněte a splním vám první poslední," odpověděla jsem a uvolněně se zahleděla do dálky. Někde za lesem se ozývalo tlumené zvonění cikád a dalších hlučných tvorů a snad poprvé za dobu své existence jsem se nemohla dočkat, až se to zvonění dostane znovu přímo do lesa. Stále jsme tu byli jediné živé duše jen my a zbytek smečky. To jediné chybělo k dokonalosti.
Chvíli bylo tiše, než přišla otázka od Sigyho. Podívala jsem se na něj, abych dala najevo, že jsem ho slyšela, ale musela jsem se na chvíli zamyslet. Bylo... Bylo tepleji než v zimě, ale zrovna léto to taky nebylo. Ale zima mě zastihla už pod ochranou smečky. Takže podzim, což znamenalo... "Za chvíli už to bude rok," odpověděla jsem a hrdě se narovnala. Za ten rok se stalo tolik věcí, že to jednomu přišlo jako věčnost. "Mohu se zeptat... Co se stalo ve smečce vám? Říkal jste, že jste se mnohokrát spálil, tak-" zarazila jsem se a nervózně se pousmála- "totiž, nemusíte odpovídat. Jen jsem zvědavá," vychrlila jsem ze sebe rychle.

Prudce jsem přikývla. "Hned budu zpátky," oznámila jsem mu a rychlým klusem začala pádit lesem. Tedy, moc rychlý nebyl - spíš jen tak na oko, aby to nevypadalo, že se flákám. A vlk stejně nejspíše usnul. Ne, že bych ho nechtěla nakrmit nebo se mi nechtělo pomáhat, jednoduše jsem se chtěla porozhlédnout po lese. Tlapky mi znovu lechtala tráva a občas se mi o ně otřela i květina, musela jsem se vyhýbat různým sazeničkám a někde se mi i podařilo nevytočit zatáčku a škrábnout se o vykouzlenou větev. Páni... Se zadrženým dechem jsem točila hlavou kolem dokola, jako by ten les mohlo moje dýchání znovu zničit. Cítila jsem se jako hříšník za to, že po té krásné trávě hned šlapu, ale... Předtím jsem ani neměla po čem šlapat. Otočila jsem pohled směrem, odkud jsem běžela. Jestli se přidá... Budu mu muset splnit první poslední. Pousmála jsem se. Nevadilo mi to.
Doběhla jsem zpátky ke vchodu do úkrytu. Masa už ze srny moc nezbylo, ale přesto se z něho dalo stále načerpat energii. Byla jsem vděčná i těm, co ji ulovili. Další, kterým musím poděkovat. Zapsala jsem si je na svůj mentální seznam a pečlivě se snažila vybrat ten nejlepší kus masa. Dávala jsem si dobrý pozor, abych ho moc neponičila, a nakonec jsem skončila s pořádnou flákotou v tlamě. Bez okolků jsem se rozběhla lesem zpátky. Času na prohlížení bude. Tohle už tady bude stát navždycky. Připomněla jsem si a snažila se zbytečně se ničím nezdržovat.

Doběhla jsem zpátky. Málem jsem vlka v té tmě přehlédla, ještě s mým zrakem, ale nakonec jsem si uvědomila, že už jsem ho přeběhla a vrátila se k němu zpět. Už byl vzhůru, ale nevypadal tak energeticky, jako předtím. Logicky. Zamručela jsem sama na sebe a pustila před něj flák masa. Zároveň jsem si pro změnu zapsala, že musím Blueberrymu navrhnout co nejdříve pořádný lov. Ale to později. Beze slova jsem začala hrabat do země díru, než byla hluboká tak po kotníky. Zaměřila jsem svoje soustředění na okolní vodní toky a přivolala si vodu v podobě velké bubliny k sobě. Opatrně jsem ji nasměrovala do vyhrabané díry, aby ani kapička nepřišla nazmar - a nechala ji volně spadnout. Zafuněla jsem a hrcla si vedle svého výtvoru na zadek. Voda, jídlo. Odškrtla jsem si a unaveně přivřela očka. Tolik kouzlení za posledních pár dnů, že už i tenhle jednoduchý úkol jako by mi jednu vrazil mezi oči. Párkrát jsem zamrkala, abych bolest v hlavě vyhnala, a zase se začala soustředit na Sigyho. "Jste ten nejlepší," vydechla jsem nakonec. Na víc už jsem se nezmohla. Se slovy jsem to neuměla a tak jsem doufala, že mi můj vděk vidí alespoň na tváři.

Chvíli jsem na něj jen zůstala překvapeně mrkat, když z něj vyšlo to, co z něj vyšlo. Ale nakonec to sám vysvětlil, dřív, než se situace stihla dostat do trapných výšin. Nervózně jsem se zasmála a potlačila chuť vylít si srdíčko. Na to nebyl čas a tenhle vlk byl v podstatě neznámý - ačkoliv cizincům se věci nejlépe říkaly, no... Měla jsem pocit, že pokud o tom začnu mluvit, taky bych mohla na místě vybuchnout. "V pořádku," řekla jsem nejdřív, aby si nemyslel, že mě nějak pohoršil nebo něco. Sice mi úroveň nervozity značně stoupla a začínala jsem se zase dívat všude možně, jen ne na něj, ale takhle jsem prostě fungovala. Nebo spíš, můj mozek takhle fungoval. Já chtěla fungovat jinak. "A děkuji," dodala jsem s úsměvem. Poslední vlk ,který mi upřímně řekl, že jsem hezká, byl Izumi. A tomu byl konec bůh ví kde, navíc jsme nakonec skončili... Tak podivně. Takže jsem se rozhodla raději tuhle konverzaci dále nerozvádět. Ještě by to skončilo špatně, navíc, pro mě byla nejdůležitější vlčata ve smečce - hlavně ta, která neměla rodiče.
Přikývla jsem. Děsila mě představa, že by mi tu padnul k zemi a já dalších několik hodin jen seděla a čekala, jestli ho to nezabilo. Tiše jsem doufala, že zůstane stát na vlastních tlapkách, ale zároveň jsem s tím počítala. Hlavně nepanikařit. Připomněla jsem si, a pak už se Sigy dal do čarování. Pod tlapkami mi pomalu vyrostla jemná, čerstvá tráva a když jsem zvedla hlavu, byla všude kolem. Zadržela jsem dech, abych nezačala nadšeně pískat jako nějaká malá holka. I kdyby přestal u trávy... Bylo to nádherné. Stačilo mi zapojit jen trochu fantazie, abych si vzpomněla na to, jak les vypadal předtím. Tahle tráva tady byla, a támhleta kytka, tu jsem tu taky možná jednou viděla. A pak začal tvořit stromy. Nebyly tak krásné, jako ty, které sežehl požár - ale bylo to mnohem víc, než jsem čekala. Málem jsem začala znovu brečet, když jsem uviděla i pár borůvčí, ale to už se vlk řítil k zemi. Co teď? Nejistě jsem se zvedla ze své zkamenělé pozice. "Um... když budete chtít vodu, jídlo - stačí říct," zašeptala jsem nejistě, i když jsem si nebyla jistá, jestli mě slyší. "Mockrát vám děkuji, tohle... Tohle je mnohem víc, než jsem čekala. Je to nádherné," vydechla jsem a donekonečna se rozhlížela kolem. Po požáru nebylo skoro ani památky.

Dvě. Šťastně jsem zavrtěla ocasem. To bude celkem pět vlčat - konečně pořádná práce! Dvě nová vlčata, čtyři noví členové i přesto, že z lesa pomalu nic nezbylo. Naklonila jsem hlavu na stranu. Snažila jsem se v tom najít nějaký háček, důvod, proč by měl být tenhle vlk špatný, ale ve finále... Jsem nic nenašla. Vypadal rozumně, mluvil rozumně, chtěl nám pomoct, i když s námi ještě neměl nic společného. Vlastně jsem na něj tak trochu žárlila, ale v dobrém smyslu. Zvědavě jsem povytáhla obočí, když mi prozradil, že už se několikrát spálil, ale zatnula jsem čelist a na nic se nezeptala. Přišlo mi divné, že by tuláci měli vlčata, takže jsem z jeho slov pochopila, že jejich smečka nejspíš nebyla zrovna ideálním místem pro život. Rozhlédla jsem se kolem. To tahle teď taky moc ne. Pousmála jsem se. Už mě to netrápilo. V podstatě se dalo říct, že jsem za rohem našla druhého Vlčíška. "Samozřejmě. Snad brzy přijde, on teď... No, však víte, měli jsme úmrtí..." Zhluboka jsem se nadechla a pomalu zase vydechla. Schválně jsem se vyhýbala slovu pohřeb. Nervózně jsem se pousmála, abych tomu dodala alespoň nějakého dobrého ducha, ale ve finále to jen vypadalo jako bolestivý škleb. Tak nic.
Sledovala jsem, co dělá, a poslušně seděla na svém pozorovacím místě a čekala. Nadějně jsem poslouchala a s vlčecím nadšením v očích koukala, jak objevil pomalu jedinou zeleň široko daleko. Není to tak špatné. Málem jsem se tam z toho složila. Prudce jsem zavrtěla hlavou, když se zeptal na Blueberryho. "Beru všechnu odpovědnost na sebe. A... upřímně si nemyslím, že by si kdokoliv chtěl stěžovat, že mu obnovujete les," odpověděla jsem a trochu poodstoupila, abych mu nechala prostor na... na cokoliv, co bude dělat. Magii země v plné síle jsem ještě neviděla. Byla jsem ráda, že ji můžu spatřit právě při téhle situaci.

Rozzářila se mi očka. Rodina? Nebude sám? A... chce do smečky i když ví, že z lesa je popel? Nějak jsem tomu pořád nevěřila. Uvažovala jsem i o možnosti začít mlátit hlavou do stromů, abych se konečně probudila - sice to byl nádherný sen, ale nechtěla jsem si dávat jakoukoliv naději. Jenže... všechno to byla pravda. A já najednou zase nevěděla, co dělat. Kývat hlavou a usmívat se? Vyprávět mu o lese? Rozhodně mu vyprávět o lese. Ale první, co mě v tu chvíli napadlo, bylo skoro až k pláči vzhledem k situaci. "Máte vlčátka?" ocas mi na chvíli kmital ze strany na stranu, než jsem si uvědomila svoje chování a poslušně si sedla na místo s pohledem zabodnutým do země a tvářemi málem rudými od studu. "Promiňte, j-já jsem pečovatelka, a no... Mám ráda vlčata," na tváři se mi rozlil spokojený úsměv. Zrovna jsem měla tři vlčata. No, dvě, když jedno pořád spalo a okupovalo Blueberryho. Bylo by úžasné mít ve smečce další. Chvíli jsem rozdýchávala další trauma na večery z mého chování, než jsem se zase dala do řeči. "No... Borůvková smečka je... dobrá," řekla jsem nejistě. Tohle mi vážně nejde. Zavrtěla jsem hlavou. Rozhodně jsem mu neplánovala říct, že jsem ještě ten samý den stihla v podstatě omylem vyhnat jednu členku. Ale zasloužila si to. A... A stejně se jednou musela vrátit. "Jsme tu jako jedna velká rodina. Staráme se každý o každého... A snažíme se držet při sobě ať se stane cokoliv, jako když náš les začal hořet," trochu mi zmizel úsměv. Ale vlastně to byla skoro hezká vzpomínka. Nakonec pomohli nějak všichni. Až na jednu. Zatnula jsem zuby, ale nedala jsem nic znát, ačkoliv krev ve mně vřela pořád. Na stížnosti ale nebyl prostor. Hrdě jsem se narovnala. Krásně jsem to zvládla. Určitě neodolá.
Zastříhala jsem ouškama. Neradovat se? Uchechtla jsem se. "I kdyby tu rostlo jen jedno jediné křoví, bylo by to lepší, než... no, tohle," odpověděla jsem nervózně. Magii země jsem moc nerozuměla, ale... Byla jsem si jistá, že ať už udělá cokoliv, bude to lepší. Mnohem lepší. Nejlepší. A Blueberry bude rád, všichni budou rádi, a pak se vrátí Lilith a... A všechno by mohlo být zase v pořádku. "A já můžu... je zalejt," ušklíbla jsem se nejistě. Původně jsem se chystala pronést nějaký hrdinský nápad, ale nakonec mi nezbylo nic jiného než mrknout modrými očky. Hrdinství už jsem měla až po krk.

//Vyhlídka

Zavrtěla jsem hlavou. "Už jen nabídka se počítá," vydechla jsem. Byl to zázrak - úplný zázrak. Sama jsem to ještě pořádně nedokázala vstřebat, ale každým krokem dolů do toho pohřebiště jsem se zase cítila o něco víc doma. Pootočila jsem hlavu na vlka. Zachrání nám domov. Jak může jeden splatit domov? Smutně jsem se pousmála. Sama jsem nic neuměla. Mohla jsem mu maximálně tak každé ráno masírovat záda a klanět se mu až do božího umučení. Oproti němu jsem si přišla jako nic a zároveň mi bylo lépe, než s mnoha jinými. Asi to bylo tím stylem, jakým mluvil, protože takhle se mnou snad... No, určitě takhle se mnou ještě nikdo nemluvil. Skoro jsem se bála v jeho přítomnosti na cokoliv odpovídat nebo se snažit udržet konverzaci, přesto mě zvědavost hlodala hluboko v mozku a nakonec jsem neodolala."Promiňte, že jsem tak zvědavá, no... Proč chcete pomoct zrovna nám?"
Pokračovala jsem v cestě do lesa, i když tentokrát o dost opatrněji. Prošli jsme hranicemi, které se zdály být skoro neponičené, no stačilo udělat pár kroků vpřed a... Nic. Pár černých kmenů, které stály jen z posledních sil. Alespoň už bylo skoro všechno uklizeno a tak jsme na tom nevypadali tak bídně. Trochu jsem zpomalila a nakonec úplně zastavila. Přišlo mi to skoro jako hřích, že jsem nezůstala stát na hranicích, ale zároveň jsem ho nedovedla až do středu a no... Když neviděl tu katastrofu, tak se asi čarovalo těžko. "Vsadím se, že mu to vadit nebude," přikývla jsem. "I tak ale to překvapení musím částečně zkazit... Povinnost," dodala jsem nejistě s úsměvem a stydlivě sklonila hlavu k zemi. Dlouze jsem zavyla, abych oznámila náš příchod. Zároveň jsem se automaticky rozhlédla kolem sebe, jak kdybych chtěla spočítat vlčata - než jsem si uvědomila, že je o všechna postaráno. Stejně by se měla vrátit. Trochu jsem se zamračila, ale nakonec jsem si oddechla. Alespoň se vrátí do lepšího.

Zůstala jsem stát. A mrkat. A koulet oči. A taky mi možná někde mezitím spadla čelist. "J-já-" zarazila jsem se. Co teď? Jak se mluví? Jak se dýchá? Panebože. Zakňučela jsem a nakonec hodila hlavou dolů, jakože se budu klanět, ale místo toho jsem si jen narazila bradu a vypadala u toho, jak když jsem si zlomila páteř. Litovat se můžu jindy! Napomenula jsem se, jakmile jsem vstřebala první střípky ztrapnění se.
"J-já! Tak moc vám děkuju!" vydechla jsem a trochu popotáhla, načež jsem se znovu narovnala a trochu se oklepala. Brada mě pořád brněla, ale najednou mi připadalo, jako by nic nebyl problém. Všechno bylo vyřešeno. Všechno bylo - všechno bude zase v pořádku. Tati nebude mít trauma, máme stále jen o jednoho vlka méně a tohohle vlka jako by sem postavilo nějaké vlčí zapomenuté božstvo. Chvíli trvalo, než jsem přestala mrmlat slova díků a začala se soustředit na důležitější věci. "A... A odpočinout si u nás můžete! A... a vsadím se, že- že vám Blueberry dá i naše jídlo, když to bude potřeba!" vychrlila jsem ze sebe, oči skleněné, jako kdybych měla brzy spustit vodopády, a hlas už zase překrytý všemožnými tekutinami z plného čenichu. Ve zkratce jsem vypadala jako vlče, které se ztratilo a znovu našlo rodiče. Dokonce jsem i zavrtěla ocasem, když mě chtěl následovat. "Pojďte, prosím, za mnou," vydechla jsem nakonec a otočila se na patě, abych ho mohla doprovodit až do lesa. Ani mě nezajímalo, že jsem snadno mohla naletět na nějakou past. Tak nějak... Nebylo, o co přijít. A když už jsme předtím mluvili o zhroucení se z kopce, jako zakončení mého výlevu připadnul nádherný pád poté, co jsem zakopla o vlastní nohu.
A hned zase na čtyři s doufáním, že to proběhlo bez povšimnutí. Co bych pro smečku neudělala.

//Borůvkový les

Přikývla jsem. Tohle šlo dobře. A pak... Nestará?! Zděšeně jsem vykulila oči a začala vrtět hlavou. "Ne, ne, to ne!" zajíkla jsem se a dala si chvíli načas, než jsem se zase uklidnila a vrátila se zpátky do podoby schránky bez duše. Hluboce jsem se nadechla a dlouze vydechla. Věděla jsem, že o tom jednou budu muset mluvit, ale nečekala jsem, že sotva z lesa odejde kouř, už o tom budu muset vyprávět slohy. "Blueberry je... ten nejlepší alfa. Hodný a zároveň spravedlivý... Ochotný udělat pro smečku cokoliv," povídala jsem, abych vyčistila jeho jméno, které jsem omylem tak zaprasila. Zároveň jsem znovu zatnula zuby, až mě z toho zabolela čelist. Za všechno může ten černý vlk. Šlo mu jen o jeho vlastní kožich. Vyhnala jsem vzpomínku na pár sekund, které zničily všechno, co jsme se tak dlouho snažili zachránit. "Totiž... Jedna naše smečka nedávno odešla za duhový most, a no... Smrt se nejspíš rozhodla, že jí to nestačí... A tak les lehl v podstatě celý popelem." Tak. Bylo to venku. Šance na třeba nového člena byla kompletně zničena. Řekla jsem to jednomu a za týden to budou vědět další, a další, a smečka byla ztracená. Máme to ale krásný den. Odvrátila jsem od něj pohled a raději se dívala do slunce, jako by to byla naprosto normální činnost. A taky jsem se styděla hlavu rychle vrátit zpátky.
Zavrtěla jsem hlavou na jeho nabídku. "Děkuji vám, ale naštěstí stále něco k jídlu máme a já si vystačím s málem," pousmála jsem se, a já koneckonců před chvílí také jedla. To ovšem neznamenalo, že jsem odmítala opustit ze svého návrhu na smečkový lov. Jídlo. Jídlo na zimu. ZIMU. Přejel mi mráz po zádech, ale odignorovala jsem to. "Ale počkám tady na vás, pokud máte hlad," dodala jsem. Málem bych mu nabídla i jídlo z lesa, ale... Pořád jsme měli několik hladových krků, které se nedokázaly uživit samotní. Neunikl mi jeho podivný postoj a zůstala jsem tázavě koukat na jeho tlapku, ačkoliv napřímo jsem se nezeptala. To by bylo neslušné.