Gallirea - Příspěvky uživatele

Kde je Flynn? Zopakovala jsem a vykulila oči. Kde byl? Byla jsem si jistá, že šel za mnou. Musel tu někde být, poslední den jsem necítila nic jiného, než jeho pach, abych si byla jistá, že je v pořádku - a ten jsem cítila i tady, takže... Je v bezpečí. Zvládla jsem to. Alespoň z poloviny. "Tady... měla bych j-jít za ním," odpověděla jsem a pokusila se se sama postavit a jednoduše odkráčet, ale to bylo samozřejmě nemožné. Zakňučela jsem, když mi bolest střelila tlapkou znovu až do zad a já se bezvládně svezla k zemi. Nejspíš se mi trochu ulevilo, že mi úplný vyhazov nehrozí, ovšem místo toho jsem přemýšlela nad tím, jak dlouho se asi hojí zlomenina a jestli ještě budu k něčemu užitečná.
Zaznamenala jsem další kroky. Nejdřív jsem si myslela, že patřily černobílému, ale ve skutečnosti se přišla na hromádku neštěstí podívat ještě Makadi. Schovala jsem si obličej mezi tlapky, ale neodpustila si tázavý pohled směrem k ní, jako bych se ptala, jestli tu je Lilith. Nedokázala jsem pobrat, jak jsem přese všechno ještě mohla myslet na takovou věc - ačkoliv kdybych ji vyhnala na dobro... To taky nebyl úplně plusový bod, a znovu jsem se začala obávat vyhazovu ze smečky. Všechno se tak nějak hroutilo, až mi z toho bylo špatně. Nebo to možná bylo tou bolestí.
Vlci se rozhodli spojit síly a vzít mě k úkrytu. Se zatnutými zuby jsem se snažila pomoct a držela se na třech jakž-takž zdravých tlapkách, aby měli svoji práci jednodušší. To bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat. Zavrtěla jsem hlavou na Blueberryho slova. "Vždyť jsem to totálně pokazila," vydechla jsem spolu s novým pláčem. To už se ke mně nahrnul i černobílý vlk. Awarak. Připomněla jsem si jméno, kterým se představil, ačkoliv jsem ho sotva dokázala vytáhnout z toho klubka myšlenek. Najednou se mi ovšem rozsvítilo, a styděla jsem se za to, že se mi černobílý vlk kompletně vypařil z hlavy. Vlastně jsem se tomu sama divila, protože naše setkání bylo... velmi zajímavé. "Už... nevypadám jako želva?" uletělo mi. Musela jsem vypadat, jako že už mi ze zranění a všeho ostatního totálně šiblo - a možná ano, ale ještě jsem to nezjistila, protože bylo příšerně těžké se na cokoliv soustředit. Alespoň, že jsem pořád žila, ačkoliv to také nebyla zrovna výhra.

//můžete mě klidně přeskakovat, Wizku s ničím asi nepomůže a maximálně odpovím na to, co bude pro ni mít na srdci Blueberry

Slyšela jsem kolem sebe zvuky - a byla jsem při vědomí, to ano, ale nevěnovala jsem jakékoliv snažení do toho, abych vnímala. K čemu to bude. Odfrkla jsem si, ale hned toho nechala, neboť jsem sebemenší pohyb moc dobře cítila. Neměla jsem právo na to být takhle. Měla jsem trpět víc, to bylo to, co jsem si zasloužila. Ne... tohle. Až když mi hlasité zavrčení pošeptalo do ouška, že svému osudu už neuteču, znovu jsem zvedla hlavu ze země. První, čeho jsem si všimla, bylo samozřejmě to, že mi tu chybí Flynn - ale jeho pach jsem cítila, nemohl být daleko. Trochu se mi ulevilo, ale ve skutečnosti to nebylo o moc lepší, protože do toho se přičetly všechny ostatní katastrofy, které jsem stihla způsobit. "On za nic nemůže," vychrlila jsem rychle, když se zdálo, že všechno bude svrhnuto na cizího vlka. Nedej bože, kdyby se tak stalo. To už bych se mohla kompletně pakovat. Awarak? Unaveně jsem natočila hlavu do strany. Možná mi to něco říkalo, ale... nedokázala jsem si ho posadit do paměti. Stočila jsem tak svůj pohled do země a nejistě sklopila hlavu. "Flynn... utíkal, tak jsem u-utíkala za ním a..." ani jsem nestihla doříct jednu větu a už jsem se zase topila ve všem, co moje oči mohly vyprodukovat. "...a vzala jsem ho k vodopádům a pak... pak jsme chtěli jít zpátky - ale nemohla jsem najít správnou cestu a-a je z-zase něco špatně," pospíchala jsem a trochu se v tom zamotávala - nechtěla jsem to tu okecávat před neznámým. Málem jsem mu i věnovala omluvný výraz, že se na mě musel dívat. Že se na mě museli oba dívat. "s Gallireou - se vším... magie nefungují a já ne-nemohla Fly-nna pořádně o-ochránit - a v bažin-nách je ne-bezpečí... a tam- tam dole taky, j-já nevím, kde to bylo," vysoukala jsem ze sebe mezi vzlykama a nakonec jen unaveně zabořila hlavu mezi tlapky. Chtěla jsem, aby se všechno alespoň na minutku zastavilo. Abych nemusela odejít ze smečky hned - aby mě nevyhodili hned, totiž. Všechno, co se dalo, jsem pokazila. "Promiňte," vydechla jsem přidušeně a zavrtěla hlavou.

//Ptala jsem se, prý můžeš psát a nečekat

//Řeka Midiam přes Vyhlídku

Přechod přes vyhlídku byla ta nejtěžší zkouška, co jsem zažila. Kulhat na třech tlapkách po svahu bylo téměř nemožné a kdykoliv jsem o cokoliv zavadila svojí zlomenou tlapkou, vydral se ze mě přidušený výkřik v podobně huhlání, jako bych byla nějaké strašidlo. Do ran se mi dostávalo více a více bahna a zároveň se znovu a znovu otevíraly, takže jsme za sebou nechávali hezkou stopu krve. "Jsi moc hodný, Flynne," špitla jsem a olízla vlče mezi ušima. Mělo víc výdrže, než já. Možná si prostě neuvědomoval vážnost situace. Možná jsem prostě všechno brala moc vážně - tak či onak jsem byla mrtvá. Brzy bez smečky. Vyhnanec - znovu. Znovu. Tohle už jsem jednou zažila. Napadlo mě a smutně jsem popotáhla. Tohle byl můj konec.
Poslední sestup a objaly nás první stromy. Doma. Byli jsme doma. Dokázali jsme to! Ale... na jak dlouho to jsem to mohla brát jako domov? Vyhodí mě. Tohle... byl konec. Ale... bylo to hezké ne? Bylo to hezké. Odhodlaně jsem pokračovala v cestě mezi stromy, které se zdály alespoň o maličko větší, než když jsme odcházeli na lov. Mrzelo mě, že je nejspíš neuvidím vyrůstat až do jejich plné krásy - a v ten moment jsem se hezky rozbrečela naplno a se vším všudy. Sople, slzy, popotahování, lapání po dechu. Ani jsem nestihla dát nijak najevo, že jsme se vrátili. Tohle jsem tak totálně po*rala. Co jsem si o sobě myslela? Proč jsem ho nevzala hned domů? Pootočila jsem se a zkontrolovala, zda byl Flynn pořád se mnou. Byl tam - někde určitě. Byl v bezpečí, a já taky. Alespoň do té doby, než si mě najde Lylwelin. Pak jsem se mohla loučit se životem a možná litovat, že jsem se nenechala sežrat v bažinách.

Jenže ani soukromí se mi tu nedostalo a to mě donutilo brečet ještě víc. Proč? Proč tu pořád někdo je?! Nemůžu být alespoň chvíli sama? Ječela jsem v mysli, ale ve skutečnosti jsem se jen na třech tlapkách skoro bez ducha nechala donést skoro až k bíločernému vlkovi (Awarak). Nebyl cítit smečkou tolik, jako já nebo ostatní - ale to samé se dalo říct i o Flynnovi, vždyť se ve smečce skoro ani neohřál a už jsem ho málem stihla zabít. Alespoň jsem si nepřipadala tak ztracená. Tenhle... mě vyhodit nemohl, ne? Styděla jsem se za to, jak vypadám - vlastně ne, bylo mi všechno jedno, ale věděla jsem, že se stydět budu. Jednou. Až mi zase naskočí zdravé myšlení. Unaveně jsem se posadila kousek od vlka, mezi stromy, ale ta pozice mi vystřelovala bolest ze zadní tlapky až do zad, takže jsem se raději položila úplně. "Flynne?" vydechla jsem ustaraně a rozhlédla se kolem. Musela jsem někomu říct, že se něco děje, ale... Byla jsem zároveň tak unavená. Možná by bylo vážně lepší zemřít.

//Bažiny přes Mahar

Utekli jsme. Musel to být zázrak - nějaká vyšší magie Gallirei nás zachránila - protože jsem tomu sama nevěřila. Přestala jsem utíkat a s vrčením se otočila za sebe, ale místo bezsrsté obludy mě čekal jen pohled na Flynna. Taky byl zničený. Málem jsem odvrátila zrak, jako bych se na to nemohla dívat - ale musela jsem. Tohle je moje vina. Popotáhla jsem. Všechno mě bolelo a vlče teď bylo také od krve - a ještě nás čekal přechod přes reku a v dálce už se tyčil ten pitomý kopec, který jsme museli přejít, abychom se rychle dostali do Borůvky. A všude nás mohlo čekat nebezpečí. Jsem naprosto k ničemu. Mohla jsem ho zabít. Mohlo ho to zabít - kvůli mně. "M-moc mě to mrzí, Fífo..." fňukla jsem jako malá holka. Ze zadní tlapky mi vystřelovala bolest skoro až do zad - a to jsem ji ani neměla položenou na zemi a držela ji vytrvale ve vzduchu. "Už... budeme doma. Bude d-dobře," dodala jsem trhaně. "Můžu-u?" zeptala jsem se a opatrně do Flynnova tělíčka žďuchla čumáčkem - a případně vzala vlče opatrně do tlamy.
Zkusila jsem se rozejít normálně - ale v okamžik, kdy jsem na zem položila zlomenou tlapku, málem jsem zahodila vlče i sebe. Zabránila jsem tomu, abych vlče zkousla, ale na zem už jsem se zřítila a bolestivě u toho zahekala, no Flynna jsem nepustila, jako by to byl můj poklad. Chvíli jsem zadržovala dech a svírala oči, než bolest odezněla alespoň do stavu, kdy jsem se mohla zase postavit. Překulhat řeku ovšem nebyl pěkný úkol, a magie pořád nefungovala. Co s tebou je? Po tvářích se mi kutálely slzy, ale věděla jsem, že nějak se do Borůvkového lesa dostat musíme a mladý tam sám netrefí, takže jsem použila všechny tři zbylé tlapky k tomu, abych našla nejlepší místo na přechod. S každým zhoupnutím, které poraněná tlapka musela překousnout, jsem se na minutku zastavila a zase se rozkulhala na třech tlapkách vpřed. Voda mě na ranách nepříjemně pálila a to jsem ještě mohla být ráda, že se do ní nedostala ta zlomená. Naštěstí už jsme byli na druhé straně, a tam už jsem raději zvolila jednodušší cestu kolem vyhlídky - ne úplně přes.

//Borůvkový les přes Vyhlídku

//Středozemka přes Maharské močály

5. Příčná ulice

Zase jsem nás vedla vstříc nebezpečí - vždyť už to bylo jasné sotva jsme vstoupily do těch močálů. Snažila jsem se navádět Flynna na co nejtvrdší povrch a dávala si dobrý pozor, aby nikam nespadl. "Určitě ho najdeme, jednou," odpověděla jsem tiše a trochu se pousmála - nuceně, jako bych tím vlčeti mohla dodat nějakou energii. "Neplač, Flynne. Už budeme doma, a bude tam maminka, tatínek, sestřička. Všechno je v pořádku," snažila jsem se mu vysvětlit, ale ve skutečnosti nebylo v pořádku vůbec nic - a začalo to podivným smradem, který už jsem jednou cítila.
Kde jen to bylo? Přemýšlela jsem a trochu zpomalila. Ochranářsky jsem se postavila před malé vlče. Jasně, že už jsem to jednou cítila. Armáda nemrtvých, Grum. Všichni byli takhle cítit, jako mrtvá těla. Naomi. Musíme pryč. Zalarmovaně jsem se otočila na vlče, které jsem se tak moc snažila dovést do bezpečí - ale místo něj se mi naskytl pohled na... cosi. Nebylo to z tohohle světa, nemohlo to být z tohohle světa. Jako by to byl vlk, ale zároveň nebyl vlk. Polorozpadlý, bez srsti, ale tlapky ho nesly pevně, bez jakékoliv pochybnosti. To i já jsem teď byla více vratká, a to jsem byla živá. Chtělo se mi zvracet, a opravdu jsem se v jednu chvíli předklonila a zadržela dech, abych tam nevyprázdnila zbytek svého žaludku. Není to skutečné, není to skutečné. Sevřela jsem oči, ale když jsem je otevřela, pořád to tam bylo. A ještě blíž. Zaječela jsem a hbitě odskočila. Navíc... jako bych to tělo už někde viděla. Bylo mi až nepříjemně podobné. To není důležité. Musíme zmizet. Panikařila jsem. Ale jen v duchu, protože v realitě už jsem poskočila, abych se vrátila tlapkama pevně na zem. "Flynne!" zaječela jsem, až mě hlasivky nepříjemně zapálily, ale to už nebyl čas. Bezsrsté stvoření se na mě vrhlo i s ostrými zuby, které v sobě skrývalo, a mně nezbývalo nic jiného než se dát na útěk. Nechtěla jsem utíkat pryč, ale musela jsem alespoň utíkat před tou potvorou. Odvážně jsem běžela jakoukoliv trasou, co jsem zrovna měla před sebou. Zem se pod mými tlapkami občas probořila a zmenšila náskok, který jsem oproti zvířeti měla. Alespoň, že rychlost nebyla má slabá stránka, a tak ačkoliv se mě kolikrát podzemí snažilo vzít k sobě, tlapky se mi hýbaly rychleji, než to stíhaly bažiny. To samé ale platilo i pro to monstrum, které mě neúnavně honilo. Bylo minimálně stejně rychlé, a ještě k tomu určitě dobře spalo, protože já už byla celá zadýchaná. K tomu všemu jsem se snažila najít vlče, které se mi v temnotě bažin ztratilo. A… nemohla jsem použít magii. Musela jsem se spoléhat jen na své instinkty, které mě byly připravené zradit každou chvíli.
A také, že ano. Nemohla jsem bez újmy vydržet běhat věčně a když už mě dech zrazoval a pohled se mi mlžil, jedna ze zadních tlapek mi na mokré půdě podjela a zabořila se. Z historek jsem tušila, že to byl můj konec. Spolu se mnou se zastavila i má kopie, které jako by se zablesklo v prázdných očích. "Prosím… Musím- musím ho dostat domů, prosím," popotáhla jsem, jako by mi mohla příšera rozumět. Jenže to vypadalo, že jí moje srdceryvné plakání ještě víc rozčílilo. Začala se přibližovat rychleji a nehledě na to, jak moc jsem se snažila tlapku vytáhnout, nešlo to. Přivřela jsem oči. Takhle to nemělo skončit. Všechny končetiny mě bolely a tekla po nich nová krev, jak se nezahojené rány ještě více rozšířily. Zadní tlapka teď navíc byla ponořená v bahně, které mě na hluboké ráně pálilo a už teď tvořilo hnis. ❝Hle; jsi na začátku a konec je v nedohlednu. Proč si myslíš, že po jednom pádu nenásleduje povstání ze země? Proč si myslíš, že onen pád na tvé cestě ti rozdrtil veškeré kosti v těle, že tě zničil? Zlato, až ti my řekneme, že budeš moci skončit, teprve tehdy skončíš.❞ Ozvalo se mi znovu v hlavě. Samozřejmě. Tohle… nemohl být konec. Ještě jsem nesplnila svoji práci.
Moje kopie se ke mně přiblížila natolik, že jsem její smradlavý dech cítila za krkem. Viděla jsem ostré drápy, které mi slastně přejížděly po kůži, i zuby, které se nedočkavě přibližovali. Hrdinsky jsem zařvala. "Zkousni tohle!" zaječela jsem a hbitě se otočila. Neměla jsem, jak v této pozici zvíře napadnout, a moje zdravý myšlení už také pomalu odcházelo. Vzpomínky se mi mlžily už tam, snažily se vytěsnit samy sebe. Pamatuju si, že jsem uslyšela křupnutí a zadní tlapkou se mi rozlila příšerná bolest – přestože jsem poté letěla z bahna, jako bych se v něm nikdy nezasekla. Také jsem si pamatovala, jak mi přední tlapa projela vzduchem a s těžkým nárazem dopadla na lebku nepřítele. Pak už to bylo jen střídání utíkání a bolesti. Možná nějaké slzy, sople – bolest. Hlavně ta bolest, a hlasivky mě neskutečně bolely. "Flynne!" volala jsem, ale slyšela jsem to jen jakoby z dálky. Slyšela jsem za sebou i kroky obludy, která se přibližovala. Moc dobře jsem také pociťovala zlomenou kost a zakopávání, které mi způsobila. Ale také jsem viděla to vlče, které jsem hledala. "Jdeme!" zaječela jsem na něj už z dálky. Když tu byla moje kopie… Musela tu někde být i jeho. Neváhala jsem ani vteřinu a nemilosrdně vlče znovu čapla mezi zuby. Nedržela jsem ho dlouho – jen tak akorát, abych ho odhodila směrem k močálům, které jsme museli přeběhnout, abychom se dostali do bezpečí. Jestli nás nějaké bezpečí vůbec ještě čekalo. A… ta bolest.

//řeka midiam přes mahar

//Zrádcův remízek přes Náhorní plošinu

5. Tkalcovská ulice

Nevěděla jsem, kde Flynn vězí, dokud to všechno neskončilo. A tak nějak jsem si začala uvědomovat, co jsem provedla, až když nás naplno opustili bílé stromy a já začala cítit jeho plnou váhu. Možná ani nebyl tak těžký, ale kulhala jsem. Proč kulhám? Vzpomínky jsem měla podivně zamlžené, ale na má odrážedla mi nebyla zima. Cítila jsem svoji vlastní kovovou pachuť, ale ignorovala jsem to. Alespoň mi nebyla zima. Alespoň… jsme se odtamtud dostali. Ale bolelo to a každá rána od ostrých kamenů na sebe nenechala zapomenout. Chtěla jsem zatnout zuby a ulevit si od bolesti, ale v nich se mi houpal Flynn a to poslední, co jsem chtěla, bylo mu prokousnout kůži. Musím to vydržet. Tohle… je moje práce. Měla bych… Místo úlevy se mi po tváři kutálely tiché slzy, a nakonec jsem to nevydržela. S tichým zaúpěním jsem opatrně položila Flynna na zem a zůstala nad ním ne zrovna stabilně stát. Konečně jsem pevně zkousla, až mě rozbolela pomalu celé hlava, a zhluboka oddechovala. Neodvážila jsem se podívat, ale tušila jsem, že alespoň jeden pramínek krve z každé tlapky tekl. "P-promiň Fífo… Najdeme teď cestu domů, ano? A… a tam si můžeš lovit, jak dlouho chceš, a-a říkat věci, které nesmíš. Tohle jsem nechtěla," mluvila jsem tiše a velmi nejistě, jako první dny, co jsem přišla do Gallirei. Za tohle už se tam nemůžu vrátit. A Fífa… bude mít trauma. Jako Tati z ohně… Bude se bát. A je to jenom moje vina. Zamračila jsem se a opatrně se svezla na zem vedle Flynna. "Odpočineme si tu," dodala jsem nakonec, i když jsem to původně neplánovala. Jenže jsem měla pocit, že s poraněnými tlapkami neudělám už ani krok. Ale vždyť on vlastně nejspíš spal celou dobu, jenom já mu nevěnovala dost pozornosti. Jsem špatná pečovatelka. Co si Blueberry myslel? Povzdechla jsem si a položila hlavu na tělo vlčete, aby mu nebyla zima. To bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat.
Přivřela jsem oči, ale stále je nechávala jen maličko otevřené. Nechtěla jsem usnout. Nechtěla jsem… nic. Vlastně ano, chtěla jsem domů. Ne do Borůvkového lesa, ale úplně domů – tam, kde všechno bylo ještě v pořádku a jediné, co mě tehdy trápilo, bylo kolik zábavy za den mi může uniknout. A… Tanu. Pamatovala jsem si Tanu. Pamatovala jsem si, že byla moje kamarádka, ale vzpomínky jako by postupně slábly a každým dnem jsem pomalu ztrácela lano, které by mě domů mohlo dovést. A jak vlastně vypadala? Nepamatovala jsem si to přesně. Dokázala jsem si ji představit, ale kdo ví, zda jsem si do toho nepřidala nějaký vlastní výmysl. Nejmladší vzpomínka, kterou jsem měla uloženou hluboko v srdci, byla skoro ta první. Jak se nad námi tyčila jako obr a málem nás všechny zašlápla – to byl ještě vidět ten věkový rozdíl. Rozlilo se mnou teplo, jak jsem vzpomínala na večery plné smíchu a odřenin, když se nám trénink lovu nedařil. I na noci, kdy jsme nelovily, a jen tiše ležely vedle sebe. Ty se mi líbili nejvíc. Hlavně ta letní, kdy se mé oči zbarvily domodra.
Ale nebyla to jenom Tana. Můj domov byla i Ayshi, která ho donesla až sem, ale… kde jí byl konec? Byla ve skutečnosti tak bezbranná. Vždycky byla, moc dobře jsem si to pamatovala. Ale vlastně jsem jí v mnoha ohledech záviděla. Neměla žádné starosti, pořád se jen usmívala a ke všem tulila. Také jsem taková bývala, a pak… Bůh ví, co se stalo. Musela jsem přemýšlet nad tím, jestli je lepší být bláznem nebo být naprosto normální, protože to normální vás často dovede ještě k většímu šílenství. Možná se ze mě také jednou stane Ayshi. Až se kompletně zblázním.
Shadow, Nickolas, Asu. Pamatovala jsem si všechny sourozence moc dobře. A samozřejmě rodiče, rodiče Tany. Všechny. A přesto jako by v těch vzpomínkách něco chybělo. Třeba Blueberry. Chyběl by mi Blueberry. S tím jsem toho za jeden rozhovor vyřešila víc než za celý svůj život. Bylo to trochu k smíchu a trochu k pláči. Nebo… Nebo Storm. Sic jsme se spolu tolik nebavili, vždycky tam byl – jako ochranný sloup Borůvkové smečky. Vyzařoval z něj klid. Jaký klid bych měla doma, kdybych nevěděla, jestli náhodou náš les není zase v plamenech? Tati. Ta malá potvůrka mi také chyběla, i její ne zrovna hezké poznámky. Už dlouho jsem ji neviděla. Chtěla jsem s ní zase hrát na schovku nebo na honěnou. Na cokoliv. Aranel – ta tam také byla vždycky. Kdybych nevěděla, co dělat, vždycky jsem mohla vyhledat bílou vlčici. Proč by jeden vůbec myslel na to, že je chce opustit? Trochu jsem popotáhla. Nikdy bych je neopustila a hrdě bych za ně položila svůj život – i za všechny ostatní, co přišli nově. Ale… možná jsem vážně dělala svou práci špatně. Vždyť jsem to vlče podstavila už tolika nebezpečím. Měla jsem prostě zůstat v lese. Tam bylo moje jediné místo… Jestli jsem ho tam ještě měla. Povzdechla jsem si. Kde bylo doma? Pak taky… Babička. Otevřela jsem oči dokořán.
❝Hle; jsi na začátku a konec je v nedohlednu. Proč si myslíš, že po jednom pádu nenásleduje povstání ze země? Proč si myslíš, že onen pád na tvé cestě ti rozdrtil veškeré kosti v těle, že tě zničil? Zlato, až ti my řekneme, že budeš moci skončit, teprve tehdy skončíš.❞ Znovu jsem zatnula zuby. ❝Co sis myslela, že děláš? Zlatíčko, tímto si v ničem nepomůžeš.❞ Slova Ismael, která jsem měla zarytá hluboko v srdci. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se po okolí, jako bych teprve teď nabyla plné vědomí. Tohle nebyl Borůvkový les. A ještě pár hodin nebude. Musíme jít dál. Tohle není místo na vzpomínání. Opatrně jsem se postavila na vratké tlapky a sledovala krev, která mezitím povětšinou stihla zaschnout. Takže to nebylo tak hrozné – ale nebolelo to o nic méně. "Pojďme, Flynne. Na tohle budeme jednou vzpomínat s úsměvem," špitla jsem a jemně do vlčka žďuchla čenichem, abych ho trochu nastartovala. Pomaloučku jsem se vydala vpřed a každou chvíli otáčela hlavu, zda jsem ho někde neztratila. Už jen kousek a budeme tam.

//Bažiny přes Maharské močály

//Řeka Mahtaë (sever) přes Náhorní plošinu

4. Tkalcovská ulice

Zavrtěla jsem pobaveně hlavou. "Ne... Mrtvolu ne. Zkusím něco ulovit... můžeš mi pomoct," napravila jsem ho a zavrtěla ocasem. Už jsem tušila, že z té informace bude nadšený. Nakonec se ale i nebojácný Flynn nechal přes řeku přenést - a jak jsem očekávala, moje historka ho nijak nevyděsila. Alespoň jsme jí překonali půlku cesty a on pak začal vyprávět něco svého - takže jsme se nenudili ani jeden. Pozorně jsem poslouchala a usmívala se. Nějak mě to neděsilo... Nebrala jsem ho jako malé vlče tolik vážně a s jeho špatným vyslovováním to bylo spíše vtipné a na mozek velice náročné. Jen jedno slovíčko jsem nepřeslechla. "Blbá se neříká, Flynne," napomenula jsem ho přísně. To mohou jen dospělí. Odvrátila jsem hlavu, abych se mohla ušklíbnout. Až na tohle měl ale historku o dost lepší než já. Připadala jsem si jako největší fail. "Neříkej tolik R, Fífo. Jednou ti někdo nebude rozumět a bůh ví, co s tebou bude," postrašila jsem ho trochu. Ostatní vlčata alespoň šišlala a vlk si na to zvykl, ale tohle... ráčkování bylo k nevydržení. Drnčely mi z toho zuby a najednou jsem měla chuť taky všude říkat R.
Vedla jsem Flynna dál napříč Gallireou. Kam... to už jsem nevěděla. Asi jsem hledala něco k jídlu a celým tím snažením se jen vzdalovala od Borůvkového lesa, navíc jsem ani pořádně nedávala pozor na cestu a když to všechno sečtete, byla jsem ta nejhorší pečovatelka roku. Vzpamatuj se. Připomněla jsem si a otočila se, abych zkontrolovala pozici toho malého nezbedy. Zároveň jsem si všimla našeho okolí. Stromy jako by tu barvy přírody zapomněly. Svět se tu zdál o něco tišší - ale ne klidnější. Naopak, něco tu bylo špatně. Jako by vám zdejší vzduch vázal lano kolem krku a pomalu za něj tahal. Radost se tu každým krokem vytrácela a v každém ohledu to byla tragédie, z které by každý vlk hned utekl. Jenže... něco mě vedlo dál. Skoro jsem i zapomněla na malé vlče po mém boku. Prostě jsem potřebovala jít vpřed, hlouběji a hlouběji do toho pohřebiště, chtěla jsem se v těch pocitech utopit. Mysl jsem měla podivně otupěnou a ačkoliv jsem cítila, jak se mé tlapky vydaly jemně do kopce, nedokázala jsem je zastavit. Měla bych... měla bych se postarat o Flynna. Ale ani jsem se za ním neotočila. Pokračovala jsem dál, chtěla jsem víc - až najednou... Přední tlapka nenarazila na žádný povrch, kam by mohla dopadnout, a já se kutálela z kopce rovnou dovnitř kráteru. Cítila jsem lepkavé bláto na svých zádech, jak jsem sjížděla dolů - a v jeden moment jako bych ucítila náraz o něco tvrdého, načež mi začalo nepříjemně cinkat v uších. Musím... Měla bych... Povzdechla jsem si. Tlapky mi ztěžkly a chtělo se mi spát. Vzduch tu byl snad ještě horší, než nahoře. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na pocit zrady, který se mnou rozléval. Ale proč? Pevně jsem sevřela oči. Nelíbilo se mi to. Tenhle pocit jsem moc dobře znala a nelíbil se mi, vždyť... Se mnou byl každý den, celý den, vždycky, když jsem otevřela oči. Ale tady jako by dostal hlas a ječel skřiplavým hlasem, který se odrážel od stěn. Možná to nebyl pocit zrady. Možná jsem já byla ten, kdo pocit zrady roznášel. Ale jak? Ztěžka jsem oddechovala. Sama sebe. Vždycky jsem zrazovala sama sebe. Vždycky... když jsem pro sebe chtěla něco lepšího. Když jsem chtěla být milá, chtěla mít kamarády. Když jsem chtěla být odvážná, vždycky jsem zradila sama sebe. Protože já si lepší nezasloužím. Protože kamarády si nezasloužím. Protože neumím být odvážná. Vždy. Vždy jsem to byla já, kdo někoho zradil. Mě samotnou i jiné. Lilith. Napadlo mě najednou. Doopravdy zradila ona nás, nebo jen já ji? Samozřejmě, že jsem to byla já. Ani slepec by nedokázal přehlédnout, jak nepříjemně se musela cítit. Jak těžké pro ni muselo být zapadnout a místo pomoci jsem ji vrazila kudlu do zad, zradila veškerou naději, kterou v nás mohla držet. Zabila jsem dvě mouchy jednou ranou. Napadlo mě. Zradila jsem tím ji a zradila jsem tím sebe. Kým jsem byla, abych jí říkala takové věci? Patřila k nám. Měla jsem se víc snažit. Bylo to pořád to samé dokola. Něco, co mohlo zlepšit celý život tady. Pečlivě jsem si stavěla přehradu, která mi měla ulevit, a když se jedna větévka povolila... Rozhodla jsem se to zbořit všechno. Já proti mně. Ta největší zrada, která na světě existovala. Ale jak mám žít, když si sama podtrhávám tlapky? Nijak. Brzy bych mohla zradit Borůvku, Blueberryho. Mohla bych tu nechat Flynna. Proto jsem byla lepší mrtvá. Flynn. Flynn. "Flynne!" vyjekla jsem najednou. Obrazy všech zrad, které jsem proti sobě vedla, najednou kompletně zmizely. I vzduch se najednou dal lépe dýchat. Vyskočila jsem na všechny čtyři, až se mi udělalo temno před očima. Rychle jsem se posadila, ale nepropásla ani vteřinu. Pohotově jsem vyhledala vlčka, nehledě na to, v jakém stavu zrovna byl - a trochu nemilosrdně ho znovu vzala do tlamy. Musíme pryč. Musíme pryč. Musíme pryč. Opakovala jsem si a začala se beznadějně šplhat nahoru. Nešlo to, povrch byl tak kluzký a já najednou měla tak málo síly. Prosím, prosím. Popotáhla jsem a snažila se udržet už trochu větší vlče v zubech. Využila jsem ostrých kamenů, které mi každým vysunutím se nahoru prorazily kůži na tlapkách, a s bolestivým sykáním se pomalu blížila hornímu světu, až nás konečně objaly bílé stromy. Tady už jsem nechtěla strávit ani minutu.

//Středozemní pláň přes Náhorní plošinu

//Jedlový pás přes ZG

3. Tkalcovská ulice

Flynn mi toho o Raysterovi moc neřekl - spíše tak blábolil. Bydlí v bahně? Naklonila jsem zmateně hlavu na stranu. Kdo by chtěl bydlet v bahně? Asi nebylo tak špatné, ale... Žít tam celý život? Zavrtěla jsem nad tím hlavou, to už se ke mně totiž dostala ta historka s kamenožrouty, kterou už se mi Fífa jednou do hlavy nacpat pokoušel. Trochu jsem se uchechtla. Neměla jsem zkráceně tušení, co to mele. "Tak... to jo," odpověděla jsem nakonec, abych ho nenechala bez odpovědi, když už jsem ho o vyprávění požádala. A cokoliv vlastně zažil, nechtěla jsem mu to brát. Alespoň, že se chvíli zabavil koledováním. S úsměvem jsem ho sledovala a konečně si mohla oddychnout, když se ke mně připojil a Smrt nás nechala napokoji. Přístě. Příště půjdu rovnou k tobě a přijdu na způsob, jak ti rozmatlat ksicht. Zamračila jsem se a s nenávistí v očích sledovala zříceninu, dokud nezůstala daleko za námi. Příště.
Přišla osudná slova pro můj zdravý rozum - mladý měl hlad. Tak to jsem nadšená. Zacukalo mi v oku, ale nedala jsem nic znát a jen se zazubila. "Tak si něco najdeme... Až překročíme řeku," odpověděla jsem, načež jsem do něj opatrně žďuchla čenichem, abych ho upozornila na leteckou cestu, kterou jsem s ním hodlala podniknout. Na spodní části Mahtae naštěstí vodní tok nebyl tak široký a někde jako by končil slepě, takže ať už se vlček rozhodl mě poslechnout a nechat se vzít do tlamy jako když byl maličký, nebo se rozutekl přes vodu sám, trvala nám cesta přes řeku jen chviličku. Oklepala jsem si na břehu tlapky a trochu zacvakala zuby. Voda už rozhodně nebyla teplá, ale pršelo neustále a tak nebyla zima v končetinách tak znát.
I tak nám cesta dál ubíhala přes rozbahněné území pomalu, a tak jsem se rozhodla to Flynnovi trochu zpestřit. Nechtěla jsem, aby se se mnou nudil. "Bál jsi se Smrti?" začala jsem s nevinným úsměvem na tváři. "Ale jsou tu i děsivější potvůrky..." ztlumila jsem hlas a zamyslela se. Strašidelná historka... A co takhle i špetka pravdy? "Jednoho dne, možná večera - to už si hodně vlků nepamatuje, protože to bylo velmi, velmi dávno - se v nejmenovaném lese objevil... vlk - možná medvěd, to taky nikdo netuší. Někteří říkají, že byl z části obojí... Grum se jmenoval. Řekl vlkům, že mají velmi důležité poslání... Složit části disku dohromady a zachránit celý jejich svět... Řekl jim i o jistém nebezpečí, ale nikdy se nezmínil, jaké nebezpečí to vlastně je... Až do toho osudného dne. Vlci už měli téměř všechny části jejich úkolu, když v tom se z ledu a kruté zimy vynořila armáda nemrtvých. Vlci, ale neúplní... těla jim padala k zemi, hlavy odtržené a přesto dýchali... A v jejich čele vůdce, ten nejhrůznější, s Grumovou hlavou v tlamě! A jak se armáda nemrtvých přibližovala a přibližovala," Nenápadně jsem se přiblížila kousíček za Flynna. "prásk!" zaječela jsem a na malého vlčka po mém boku vybafla. Nějak jsem se ve vlastní historce ztrácela, ale když už jsem povídala... Nějak mi nedocházelo, jak trapně musím vypadat. "všechno utichlo - všechno, jako by se nikdy nestalo... Jen naše hrdinské vlky už nikdy nikdo nenašel. Legenda praví, že se vrátili do svého lesa jako duchové a potrestají každého, kdo bude jen maličko zlobit..." urychlila jsem svůj konec a zděšeně si oddechla. Co to mělo být? Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Už se mnou vážně nebylo něco v pořádku.

//Zrádcův remízek přes Náhorní plošinu

//Západní Galtavar

2. Tkalcovská ulice

Nespokojeně jsem mávla ocasem. Jako bych tu odpověď nevím už jednou slyšela - přitom neslyšela. Prostě to bylo vidět. Nevím, jak se tu cítím, ale nejraději bych utekla. Nevím, jestli vás mám ráda, ale raději bych vás nechala uhořet. Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, jak nedůvěřivá jsem najednou byla. Vždyť Flynn byl jenom vlče. Měla bych se dát dohromady. Povzdechla jsem si a naklonila hlavu do strany, když pronesl jakési jméno. Měla jsem pocit, že už jsem ho někdy slyšela, ale nedokázala jsem si dát dvě a dvě dohromady. Možná už o něm jednou mluvil. "Tak mi o něm můžeš zatím vyprávět. Určitě za ním můžeme jít někdy na návštěvu.... ať už je kdekoliv," navrhla jsem. Chápala jsem, jaké to je, když vám někdo chyběl - a neviděla jsem problém v návštěvě. Když už jsme byli od Borůvkového lesa takhle daleko... mohli jsme jít takhle daleko ještě jednou. Ale někdy jindy.
Povytáhla jsem obočí, když malej pronesl, že neví, jestli má hlad. Víš vůbec něco? Pousmála jsem se a pokrčila rameny. Tím lépe pro mě. Do Borůvkového lesa to snad vydrží. "Raději tady nic nelov, nebo Smrt uloví tebe," pronesla jsem a hned potom se kousla do jazyku. Já. Jsem. Tak. Blbá. Hezky jsem se snažila vlčatům o těch dvou nic neříkat a najednou mi to jen tak ujede. "Totiž... tady... tady... se tomu říká u Smrti! A... a prý tu straší tak... tak musíš říct nějakou koledu, aby tě neulovila!" snažila jsem se to rozpačitě zachránit a tiše na něj zůstala koukat, jestli na to skočil. Je to vlče, je to vlče. Musí na to skočit! Zároveň jsem se nervózně rozhlížela kolem a doufala, že si pro nás ta zelená obluda fakt nepřijde - vždyť zřícenina byla na dohled. "Takhle," vydechla jsem nakonec, abych dodala své historce nějakou reálnost. Jak jsem se dostala až sem? Neodpustila jsem si ani myšlenku na smysl života a tiše zaúpěla. "Koleda, koleda! Nejsem žádná kotleta! Nejez mě a dej mi žrádlo, z koledy mi tu vyhládlo," zvolala jsem a stydlivě sklonila hlavu k zemi. Co to mělo bejt? Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnulo horko, a tak se raději po své náhražce koledy zvedla k odchodu. Chvíli jsem vyčkávala, zda si Flynn svoji koledu taky vymyslí, a pomalu začala odcházet. Pojďme jinam," zamumlala jsem.

//Řeka Mahtaë (sever) - přes Západní Galtavar

//Vodopády přes Erynij

Pobaveně jsem se uculovala, když byl můj lov jablek schválen. Sice to byl jenom Fífa... ale alespoň něco. Zavrtěla jsem ocáskem a vedla nás lesem, kterým jsme předtím už šli. Nespokojeně jsem mlaskla a snažila se najít nejkratší cestu ven. Chtěla jsem se vrátit zpět do Borůvkového lesa - lov jistě skončil a my jsme stále nebyli k nalezení. Nejistě jsem se na svého malého společníka podívala a naklonila hlavu do strany. "Jak se ti líbí ve smečce, Flynne?" zeptala jsem se s jemným úsměvem. Měla jsem podivné nutkání se na to zeptat postupně každého nováčka. V hlavě se mi mezitím přehrávala vzpomínka na můj výstup s Lilith. Najednou mi přišlo, jako by mě stále bolely hlasivky od breku a křiku a zároveň se mi tělem zase rozléval pocit zrady. Zatnula jsem zuby, z nějakého důvodu mi totiž ta vlčice chyběla, ale odmítala jsem si to přiznat. Nebylo to dobře a ona už se stejně nejspíš nevrátí. A to dobře je.
"Máš hlad?" zeptala jsem se nakonec, abych zastavila proud myšlenek. Navíc jsem Flynna neviděla jíst jablko a z lovu si nic nevzal - no a předtím také nic nejedl, takže jsem se obávala, že přijde na řadu to nejhorší. Moje lovící schopnosti - a ještě navíc jsem nás v tom záchvatu přemýšlení zavedla na to nejhorší místo na světě.

//Jedlový pás

4. Příčná ulice

//Erynij

Pousmála jsem se. "To nevím," zašeptala jsem a zavrtěla hlavou. Majestátní bylo to poslední, co jsem byla. Ubohá, možná. Slabá. Pěšák v cizí hře. Jenom ne majestátní. Vedla jsem Flynna dál napříč Gallireou a trochu zpomalila, když jsem ho slyšela volat své jméno. Jednou mi vážně někde zapadne. Celý zbytek cesty jsem pak šla až mučivě pomalu, abych si byla jistá, že se mu nic nestane. Od kdy jsem takhle ustaraná? Zamračila jsem se. "Dávej si pozor, prosím..." zamumlala jsem. V dálce už nás vítala šumivá voda a když jsme přišli blíž, padala z vodopádů... Jablka? Cože? Nakrčila jsem čenich. To nebylo dobře, ne? Totiž, naše tůňka byla výjimkou, ale tohle... Stejně nemáme co dělat.
Nakonec jsem jen pokrčila rameny. Tohle... Je normální. Máme to v lese... jablka nebudou špatná. "Pojďme... se najíst. Určitě máš hlad, a když nám tůňka nic nedala... tak alespoň tohle," navrhla jsem a jemně se pousmála. Byla jsem z celé téhle situace nějaké nervózní. Od kdy tady padala jablka z vodopádů? Byl to zase nějaký omyl, nebo to pro tuhle část Gallirei bylo naprosto normální? Povzdechla jsem si. "Počkej tu... nebo alespoň nechoď tak blízko ke břehu," poučila jsem Fífu. Tušila jsem, že poslouchání nebyla jeho silná stránka, a tak doufala, že alespoň z druhé části věty si něco vezme. Postavila jsem se na břeh tam, kde se s ním setkávala divoká voda vodopádů, a zvedla hlavu vzhůru. Měla jsem tu jablíčka přímo na dohled a stačilo se jen natáhnout k tomu, abych je chytla. Nemůže to být tak těžké. Usmála jsem se. Ještě k tomu jsem měla vodní živel na své straně. Pokusila jsem se tedy použít magii vody k tomu, abych si sběr jablek usnadnila, jenže... Cože? Zamračila jsem se a tentokrát do magie vložila větší soustředění, no ani poté se nic nestalo. Prostě mě zradila. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a pohlédla na Flynna, jako by za to mohl on. Je to jen vlče. Připomněla jsem si a s překvapeně pootevřenou tlamou pohlédla zpět vzhůru, odkud voda padala sem dolů. Teprve potom jako bych se probudila z transu a uslyšela hlasitý skřípající smích pokaždé, když jablko dopadlo na vodní hladinu. Připomínalo mi to smích Smrti, ale byl mnohem vyšší a děsivější. Po zádech mi přejel mráz a donutilo mě to ustoupit dál od břehu. Zase za to může ona? Tiše jsem zavrčela. Připadala jsem si bez magie... neúplná. Chyběla mi. Vždyť jen díky ní jsem dokázala tolik věcí - pomoct Borůvkovému lesu počínaje. Musím to zvládnout bez ní. Znovu jsem vzdychla. Nedokázala jsem si pomoct a úzkost se mi postupně hromadila v hrdle, v hrudi, v mysli. Jako by se jablka nade mnou najednou rozdvojila. Ale vždyť jo. Nevidím. Uvědomila jsem si a automaticky přimhouřila oči. Pohled se mi trochu spravil, přesto to nebylo nic pěkného. Jablka nejdřív byla krásně ostrá a čím více se přibližovala, tím méně jsem je viděla. A když přišel čas na to se zakousnout... Zůstala jsem stát jako janek překvapená z toho, že už jsem po něm měla skočit, a místo toho mě minulo a se smíchem narazilo do vody pode mnou.
Nenechala jsem se tím odradit. Nějak jsem nechtěla, aby byl Flynn zklamaný... Nebo se mi vysmál. Dokonce by mohl chytit jablko lépe, než já. Možná to byl sobecký pocit, ale zastínil všechno ostatní a konečně jsem mohla i trochu přemýšlet. Opatrně jsem se přikrčila a když se chechtající jablko přiblížilo, vyskočila jsem - jenže ne dost, pravděpodobně ze strachu, že spadnu do vody - a ovoce mě místo lásky přivítalo bouchnutím do hlavy a pádem do vody s tím příšerným smíchem. S heknutím jsem dopadla zpět na všechny čtyři tlapky a zamračila se. Pche. Zavrtěla jsem hlavou. Možná to nemělo cenu a... měli bychom se vydat domů. Co jsme tu vlastně dělali? Je to zbytečné. Zatnula jsem zuby. Nelíbilo se mi to - nic se mi poslední dobou nelíbilo a chtělo se mi brečet a ječet jako malá holka, že mi to nejde. Proč? Zarazila jsem se. Možná... možná se mi to nelíbilo, protože to bylo stejné. To, jak jsem nemohla nic udělat s lesem, který shořel na poslední zrnko popela. Mohla jsem tam jen bezmocně stát a sledovat to. Ne, tohle není stejné. Připomněla jsem si. Tady s tím jsem pořád mohla něco dělat, mohla jsem skákat od rána do večera, než se mi to povedlo. Ale... chtěla jsem? Já už nechci. Nervózně jsem přešlápla a podívala se na vlče, které mi dělalo společnost - ať už se v tu chvíli válelo kdekoliv. Nechci, ale musím. Je to moje práce. Připomněla jsem sama sobě a vrátila pohled zpět vzhůru. Když ho budu dobře sledovat, ani zrak mi nezabrání v chycení... Prostě... Vyskočím o něco dřív. Řekla jsem si a odhodlaně přikývla. To zvládnu. Dodávala jsem si odvahu, lehce se přikrčila k zemi - ne moc, ale ani ne málo - prostě tak akorát, aby se mi to líbilo. A když se jablko přiblížilo natolik, že už jsem ho skoro neviděla... Skok! Jablečná šťáva se mi rozlila po tvářích a pokračovala ve své cestě na hladinu vody, kde jako by se ozval zbytek smíchu, než okolí utichlo a já dopadla zpět na břeh s jablkem v tlamě. Zvládla jsem to! Zavrtěla jsem ocasem a rozzářeně se podívala na Flynna, jako bych chtěla říct viděl jsi to? Tak viděl? Opatrně jsem jablko pustila na zem a olízla si pysky. Sladká chuť ovoce mi dodala energii to zkusit znovu. A... skok! Ovoce mě tentokrát znovu minulo a jeho smích se odrážel od okolí. Pche. Zamračila jsem se. Skok! A další úspěch. Jablko jsem sice nechytila do tlamy, ale odrazilo se od mé tlapky - až se mi rozhoupala koulička na náramku - a dopadlo na břeh kousek od nás. To byla dvě jablka pro nás oba. Skok? Nejistě jsem vyskočila i pro třetí, ale tlapka se mi na mokré zemi smekla a já málem letěla šipku do vody. Stihla jsem to jen tak tak zabrzdit o kamení a bolestivě u toho sykla, no nebyla to žádná tragédie. Prostě odřenina, a tak jsem ji během svého přechodu k Flynnovi jednoduše rozdýchala. Jestlipak něco zkusil chytit on?
Přisunula jsem k němu své jablko a pravděpodobně ještě poslouchala to, co má na srdci malý, než jsem se s poloúsměvem rozešla vpřed... někam dál. Ani jsem nepřemýšlela, kam jdeme, prostě jsem ho vedla dál, dokud mu tlapky nevypovědí službu. Mohlo by to být brzy. "Pojďme jinam," vydechla jsem, abych ho nenechávala v tichu.

//Západní Galtavar přes Erynij

//Sopka přes ZG

Zavrtěla jsem hlavou. "Fakt ne," potvrdila jsem mu a poťouchle se u toho usmívala. Jenže Fífa takový fakt nevzal zrovna moc dobře, což jsem úplně nechtěla - a samozřejmě mi to bylo hned líto. Wow. Nejhorší pečovatelka roku. Nechápu, proč mě Blueberry povyšoval... Možná to byla chyba. Povzdechla jsem si a nejistě sklopila hlavu k zemi. "Ne- neplač, Fífo, já ti to sundá-" jenže než jsem to vůbec stihla doříct, kůra už ležela osamocená na zemi a na čenichu po ní ten uličník neměl ani rejhu, dokonce už se šplhal i nahoru za mnou. Chlupy se mu tam sice rozčepýřily do všech stran, ale nebylo to nic, co by jedno olíznutí nespravilo. Díky bohu. Střihla jsem ouškama a pozorně vlče pozorovala, jako by se mu mohlo stát něco dalšího. Jeden nikdy neví, tady asteroidy z nebe padaly beztak běžně. Děsivé.
Přikrčila jsem se, když vlček ochotně spustil své vytí. Znělo to trochu jako slepice, ale... Takhle to mělo každé vlče. Musela jsem se nad tím pousmát, ani mé vytí kdysi neznělo zrovna krásně. Ne, že by teď bylo lepší. "To musela slyšet celá Gallirea," zazubila jsem se a opatrně vedla svého malého společníka pryč od toho příšerného kopce, přes galtavar někam dál. Nebezpečně jsme se vzdalovali od Borůvky a každým krokem jsem měla větší a větší strach. Nelíbilo se mi to. "Majestátní je... vznešený. Prostě... moc důležitý, krásný... asi i odvážný? Tak nějak všechno. Prostě něco moc pěkného a důležitého!" snažila jsem se nemotorně vysvětlit význam slova. Nikdy jsem nad ním nepřemýšlela, prostě jsem se ho jak šel čas naučila správně používat. Bylo to překvapení, taková otázka. Měla bych s nimi počítat. Pracuju přeci s vlčaty. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou.

//Vodopády

//Neprobádaný les

1. Tkalcovská ulice

Náš malý nepovedený - nebo i povedený, záleží na úhlu pohledu - jsme nechali za námi a pokračovali vzhůru do kopce s debatou o životě stromu. Musela jsem se nad tím pousmát a zároveň jsem jednu část mysli udržovala na okolním území - k mému údivu jsem tady ještě nebyla. Tolik věcí, které jsem ještě neviděla... Není divu, že se tu furt dějou nějaké divné věci. Povzdychla jsem si a raději se věnovala tomu, jakou díru mi Fífa mluvil do hlavy tentokrát. A zrovna se mi to hodilo. "Ne, nemůže. A nemůže se ani hýbat. Ani zlobit. Asi si tě jako strom nechám," zauvažovala jsem s vážným výrazem na tváři, i když jsem to samozřejmě vážně nemyslela. Spíš jsem uvažovala, jak to z něho nakonec sundám. A nebo nesundám. Třeba mu nateče čenich a vážně přestane mluvit. Jsem zlá.
Zastavila jsem se někde nad půlkou kopce, kdy už mě tlapky začínaly pálit a dech jsem zapomněla o nějakých deset metrů dole. Tak až nahoru teda vážně nedolezu. Sice mi stačilo se posunout alespoň o těch deset metrů zase hore, ale co už. Místo toho jsem chvíli zůstala tiše stát a přemýšlela, co bych s Flynnem mohla podniknout dál, aby ho to bavilo. Odevzdaně jsem nakonec svěsila ramena a sklonila hlavu níže k zemi. Natočila jsem ji tak, abych viděla na tmavou oblohu. Už dlouho jsem tohle nedělala. Přemýšlela jsem, kam až takový druh volání dokáže dolehnout - a jestli se mi v půlce zlomí hlas. Ale nakonec jsem takové věci hodila za hlavu - alespoň naoko, protože ve skutečnosti mě něco trápilo pořád a gravitace mě nepříjemně držela u země. Ale s táhlým vytím, které se ode mě začalo nést krajinou, to přeci jen bylo o něco lepší. Postupně jsem hlavu zvedala k nebi, až mě netrénované svaly zastavily a já mohla jen nechat hlasivky ztichnout a poslouchat ozvěnu mého vlastního vytí, která se nesla Gallireou. Kam až dojdeš? Pousmála jsem se a mrkla na Flynna. "To je to, co nás dělá vlky," vydechla jsem. "Není nic majestátnějšího než vlastnit vlčí vytí. Zkus to," pobídla jsem ho a nejistě přešlápla. Nebyla jsem zvyklá takhle mluvit. To bylo dost trapný, Wizku. Chvíli jsem čekala, než jsem si byla jistá, že jsem dala vlčkovi dost prostoru, a vydala se dál - tentokrát o něco jistější, že mě bude poslušně následovat.

//Erynijský les přes Západní Galtavar (prostě se jedním vrzem k těm vodopádům nedostanem )

3. Příčná ulice

Uraženě jsem odvrátila hlavu, když po chvíli jakéhosi hluku za mými zády přišel Fífa s otázkou, jestli se zlobím. To víš, že se zlobím. Nemáš ani tušení, co by to pro mě znamenalo, kdyby ses ztratil.
Ani vysvětlit ti to nemůžu. Zavrtěla jsem hlavou a trochu se pousmála, když se zase vydal někam jinam - ale měla jsem ho pod dohledem, nebo jsem ho minimálně stále slyšela, takže jsem nehnula ani brvou. A když říkal, že to napraví, tak by to taky měl napravit. A jestli ho zase najdu o další tři kilometry dál, jednoduše dostane na tu svoji nevychovanou zadnici.
Co teď? Napadlo mě a v hlavě už se mi rýsoval skvělý plán. Ohlédla jsem se, abych se ujistila, že jsem před vlčkem naplno skrytá. Poté jsem bez váhání zabořila hlavu do bláta, které v tomhle ročním období bylo všude. Znechuceně jsem nad sebou vyplázla jazyk, ale zároveň se zasmála. Jen počkej, zajíci. Zavrtěla jsem hravě ocasem a utíkala k jakémukoliv listí, které sem přivál vítr nebo které spadlo z keřů, a pečlivě nakláněla obličej k zemi tak, aby se mi lístky nalepily kolem dokola - a jeden bonusový na čenich! Několik jich sice cestou zpátky opadalo, ale alespoň to vypadalo lépe. Ještě jsem k tomu přidala pár dalších věcí, které mě zaujaly, ať už kamínky nebo kůra - a ve finále jsem vypadala jako nějaký obložený zelí. To už jsem v dálce viděla utíkat i Flynna, takže jsem se rychle otočila k zády a posadila se do své původní pozice. Jenže ejhle - on to snad nebyl Flynn. Nebo... Nebo byl? "Hele!" zaječela jsem a ječela ještě dál, když ta příšera neodešla. Pro něj to taky muselo vypadat děsivě - vždyť tu neseděla Wizku, ale nějaká obluda s listím na hlavě, která ječela jako praštěná. A jakmile jsem ječet přestala a uvědomila si, co se vlastně stalo, musela jsem se začít smát. "...baf?" uchechtla jsem se a vyplázla jazyk. Teď jsme byli oba strašidla. Unaveně jsem zavrtěla hlavou nad dětskými hrátkami a smazala si z obličeje špínu o svoji tlapku. O zbytek se hold musel postarat déšť. Čapla jsem Flynnovu kůru, kterou měl naraženou na čenichu, mezi zuby a opatrně zatáhla. Ten magor se v ní snad zasek. "Achjo... tak teď už asi budeš muset být strom navždycky," řekla jsem zdrceně a zavrtěla hlavou. Napadalo mě pár způsobů, jak to z něj sundat. Ale proč přijít o zábavu, když mě tak pozlobil? A málem mi způsobil infarkt. S úsměvem jsem na něj kývla hlavou, aby mě následoval, a pokračovala okruhem dál. Když už jsme se dostali ven, mohla jsem ho alespoň něčemu přiučit, že.

//Sopka