Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Borůvkový les

Zachytila jsem na sobě Stormův pohled a vážně chtěla zůstat civět na zem, ale nakonec jsem se na něj alespoň trochu usmála. Naštěstí mě z trapné situace vytáhla přítomnost vlčat. Nervózně jsem se rozhlížela po všech přítomných a přemýšlela, jestli to zvládnu, nebo jestli budeme muset po lovu vyhlásit pátrání po vlčeti s ukopnutou hlavou. Stočila jsem své modré oči k Aranel a trochu si oddechla. Nebyla jsem v tom sama. Fífa z ní vypadal víc nadšeně, než já. Spokojeně jsem se usmála a našpicovala uši, abych pořádně slyšela otázku od Heather. "Ano. Ještě máte čas na lovení tak velkých zvířat, ale alespoň budete mít výhodu znalostí, až na to přijde," vysvětlila jsem, abych se vyhnula dalším otázkám. Trochu jsem si povzdechla - nebylo to tak, že by mi vlčata z ničeho nic začla přijít otravná. Jen jsem se tak trochu bála mluvit i před nimi, v takhle velké společnosti, tak jsem raději brala všechno napřed, i když nebylo potřeba to říkat. Pokývala jsem hlavou na upozornění jejího bratra a zařadila se jen kousek za něj, abych ho mohla kdykoliv za cokoliv čapnout, kdyby se rozběhl vstříc nebezpečí. "Děkuju," špitla jsem tiše směrem k Heather a doufala, že si tím u ní zvýším reputaci. Myslela jsem to vážně - Fífa byl už od prvního setkání více rozjetý, ale teď bylo i jasné, že by se nejraději rozběhl rovnou pod kopyta nějakého zvířete. "Tak se nezapomínej držet u nás, ty zlobidlo, nebo to otočíme rovnou domů," mrkla jsem na něj, abych předešla jakýmkoliv dalším problémům.
Pomalu jsem přikývla na slova Aranel. To bylo ideální, protože já moc vlčatům neměla co dát, a kdyby se jen koukala na lov bez jakéhokoliv komentáře, asi by toho moc nepochytila. Pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že se na smečce přiživuju, ale naštěstí mi celý tenhle průvod vlků moc nedával možnosti přemýšlet. Měla jsem co dělat, abych udržela oči a uši jen na dvou malých kuličkách a zbavila se pocitu, že je každou chvíli něco zašlápne. Naštěstí jsme se ještě na chvíli zastavili a já si mohla trochu oddechnout. Lov dostali na starosti Baghý a Nori - pro mě kompletně nové tváře a jména, která jsem si spojila až po tom, co vlci promluvili. Opakovala jsem si jejich jména v hlavě a doufala, že je nezapomenu. To by bylo po mně. Vlčice Baghý začala mluvit o věcech, kterých jsem si ani nevšimla - a neměla snahu si jich všimnout. Okamžitě jsem si k ní vypěstovala obdiv a žárlivě se mi zablesklo v očích, i když jsem zrovna netoužila mít umění zabíjení zvířat. Pak už jsem poslouchala jen, jestli nezaslechnu svoje jméno - což se nestalo a spadl mi další kámen ze srdce. Vlk Nori mezitím vypadal, jako že ho tahle povinnost nanejvýš obtěžuje. Nesoudit podle pohledu. Připomněla jsem si a odvrátila hlavu zpět ke svému osminohému úkolu.
Spokojeně jsem se rozhlížela kolem a úspěšně odvracela oční kontakt, než se v mém zorném poli objevil Blueberry. Měla jsem ho moc ráda, ale vždycky, když už se blížil ke mně, trochu mi poskočilo srdce. Koneckonců to možná byl kamarád, ale taky pořád pořádný alfa. Když už ne maličký strach, tak alespoň respekt. Nakonec ale nevypadalo, že to bude něco zlého, a možná mi to přišlo i jako přátelský pokec. Pokrčila jsem rameny a s uculením zabodla pohled do země. "Děkuju," zašeptala jsem na pochvaly a a přitrouble se usmívala. Nebyla jsem zvyklá na lichotky a moje ego po dlouhé době konečně neutrpělo žádné ztráty, ba naopak. No, a pak přišla ta druhá zpráva. Vykulila jsem oči a v úžasu konečně od cesty z Borůvky zvedla hlavu. Co- co prosím? Přemýšlela jsem, že se možná stala chyba. Možná už měl demenci? Mohl si splést vlka. Byla jsem někomu podobná? Neřekla bych. Vážně mluví ke mně? Zamrkala jsem. Na vlčata asi nemluvil. "Tady skákat radostí nemůžu," vypadlo ze mě zdrceným hlasem při vzpomínce na to, jak nadšeně jsem vypadala, když se ze mě stala Delta. A teď Gamma? To bylo nejvyšší postavení hned po... betě! Je tu nějaké horko? A přitom se mi srst lepila k tělu deštěm. Zase jsem hlavu navolno spustila dolů jako náhražku plácnutí se do čela. Vážně ze mě vypadlo jako první tohle? "Já-já... budu moc ráda. Moc to pro mě znamená a... Borůvka je moje rodina. Moc mě mrzí, co se stalo..." odpověděla jsem skoro se slzami v očích. Tohle není čas na to se zhroutit. Povzdechla jsem si. Dlouho jsem nebyla takhle šťastná. "Jen... zůstanu pečovatelkou, že jo?" ujišťovala jsem se. Kdyby mi roli odebral... Asi bych neměla sílu místo Gammy odmítnout, no nemohla jsem se zbavit špatného pocitu z toho, že už bych se nemusela honit za vlčaty. Brala jsem to jako zábavu a hru, ne jako povinnost. Věnovala jsem Blueberrymu široký úsměv. "Až se vrátíme, slibuju, že budu skákat radostí od rána do večera," uchechtla jsem se.

//Taky souhlasím se snížením!

//Vždyť jsem nic zlého neřekla? :/ Nechtěla jsem, aby to vyznělo neslušně Příště raději přidám nějaké smajlíky tedy... Vážně to nemělo znít zle. :<

//Edit Sav: Sila textu, ale ekd dáš každé slovo zvlášť ako pre blba, tak sa nečuduj no. Naš len zaráža, prečo od teba hate na niečo, čo sa ťa absolútne netyka :) nič viac.

Věnovala jsem Blueberrymu děkovný úsměv, ale oční kontakt už s nikým nenavazovala. Naopak, nechala jsem svůj pohled zabodnutý do země přede mnou a jen koutkem pozorně sledovala vlčata, ačkoliv jsem o ně nemusela mít moc strach - okamžitě se začala věnovat mamině. Trochu jsem se pousmála. Byla příjemná změna konečně vidět nějaká vlčata, která neměla trauma z ohně nebo čehokoliv jiného. Uchechtla jsem se nad rychlou slovní přestřelkou, kterou si zlatá vyměnila s tím... S tím, kterého jsem neznala. Nervózně jsem přešlápla, když ty dva neznámé začal Blue představovat. Měla bych se představit taky? Trhavě jsem se nadechla, než zmínil i moji pozici v lovu. Zase jsem spokojeně vydechla, jelikož bylo zmíněno moje jméno a nemusela jsem přemýšlet nad tím, jak se nezakoktat. Místo toho jsem jen rychle zvedla oči a přejela si všechny přítomné. Se mnou nás tu bylo deset... Chyběl jen Whiskey. Co se s ním asi stalo? Má u sebe pořád Tati? Trochu jsem se zamračila. Ještě chyběla Lilith, ale... Nebyl čas o ní přemýšlet. Pouze jsem tak obecně na všechny kývla na pozdrav.
Naklonila jsem hlavu k tichým slovům, která patřila mým uším. Nervózně jsem se pousmála. Pomoc by se šikla - být pod drobnohledem matky nebyla pěkná situace. "Možná... kdybys jim řekla nějaké základní rady do začátku... Totiž, já na lov moc nejsem, a učitele tady nemáme," vychrlila jsem najednou polohlasem, ale dost nahlas, abych se nedejbože nemusela opakovat. Už tak jsem si přála být zahrabaná v úkrytu mezi kožešinami. Alespoň, že jsem teď byla ve skupince jen s vlčaty a Aranel - než se k nám ovšem připojila i Lylwelin. Nevadila mi její přítomnost. Jen nás najednou zase bylo moc. Rychle jsem se pomodlila k bohům a trochu vyjukaně přikývla. "Jsou moc hodní," odpověděla jsem, abych ji nenechala úplně bez odpovědi.
"Půjdete přede mnou, dobře? Držte se u mě- u nás, abysme se ostatním moc nepletli. A dávejte dobrý pozor," zavolala jsem na vlčata rychlé poučení a chvíli čekala, než jsem je měla pořádně pod dohledem. Nechala jsem lovící skupince menší náskok a pomalu se vydala za nimi.

//Východní Galtavar

//Já. Sakra. Říkám. Že. Nemluvím. O. Sobě. Jen poslední dobou častěji a častěji slýchavám, že to zbytečně trvá. A tobě by to taky ulehčilo práci...

Elisa: Dobře, to chápu. Samotná do perliček nic neposílám a nijak mě zrovna tohle neomezuje, jen jsem chtěla nějaké vysvětlení. A... ty oblázky pořád moc nechápu... Dobře, budou se dostávat výhradně na akcích, ale proč? :/ Pořád jsme nedostali důvod, proč bychom nemohli oblázky směnit... :<

Savior: Já ale taky nemluvím o sobě. :D Vůbec mě nezajímá zase zpráva "nikdo nemá čas" - kdyby dostali kreslíři větší práva, tak by toho času hned bylo taky víc, že jo. :/
A já taky nehraju pro magie, ale prostě to nedává smysl a tím pádem už se tu nikdo nemůže ohánět oblíbenou větou "všechno musí být tak, jak to mají realní vlci," protože kdyby realní vlci měli magie, tak by o ně asi jen tak nepřišli, že jo. To už rovnou můžu jít a jen tak přijít o nohu :p

//na rychlo sepsáno v mobilu, pravděpodobně budu ještě něco doplňovat

1. Prázdný inventář určitě fajn. Dovednosti po vrozené... A proč jako bez magií? Argument "Gallirea je magická země takže mimo ní magie nejsou a vlk zakrní," tady totiž nefunguje, protože v tom případě chci vidět, jak se teď sebere XX hráčů a začne přepisovat registrace, protože minimálně polovina z nich objevila magie mimo Gallireu, další polovině vyhořela smečka kvůli vlkům s magií ohně a to ani nemluvím o Styx family, která by tím pádem neměla mít o magii ani tucha. ;) To samé s vlastnostmi/dovednostmi. Když chcete po navracejících se hráčích doplnit příběh a povahu, tak asi nebudou psát o tom, jak jen mimo Gall usnuli a nic nedělali. To je prostě pitomost. Jednou ten vlk něco měl tak mu to dejte celé nebo to nemá logiku. Prosím o vysvětlení.

3. Yaaas, budeme čekat týdny na schválení dvou zelených čárek na těle! ^^ Tohle beru jako "Kreslíři jsou sice schopní kreslit spešly celý rok, ale jsou hrozně neschopní ve schvalování odznaků a ostatního," - jako proč? Chci nějakej důvod proč to dělat nemůžou, kdyby dostali rychlé ponaučení.

5. Když budu přihlašovat jendoho svého vlka do akce, druhého zase přihlásím do nějaké další. V příběhu se nikdy nepotkají a nebudou spolu komunikovat. Tadáá, vyřešeno, už to můžete schválit!

7. Napište mi alespoň 10 vlků, které jsou ve smečce kvůli možnosti vlčat. :) Já to nejsem. A ne, že by vlče tuláků nemohlo se schopnými rodiči přežít.

11, 14. Proč? Pro slepičí kvoč asi :DDD

//Savi, obrázek byl můj původní nápad a nikdo se na něm neshodl, prostě to byla vhodná reakce pro všechny ;) nemusíš už mít paranoiu z toho soukromého řešení :DD

ok

Travnatá cesta mě jistě zavedla na další nové a zajímavé místo, ovšem byla jsem až moc zabraná v myšlenkách na to, abych se svému okolí věnovala. Tlapky se mi nepozorností občas zamotaly a já klopýtla, ale jinak jsem byla z normálního vnímání naprosto vytažená, a i kdyby někdo zařval moje jméno, nejspíš bych neodpověděla. Totiž, když se vám myšlenky stočí k někomu, kdo vám způsobil pomalu životní dilema, je těžké se udržet pevně na zemi. Takže jsem zase skončila u ní. Trochu jsem zavrčela, jako by mi to mohlo trochu ulevit, když se na mě ze všech stran lepila úzkost a na záda mi padala nejistota snad ve všem. To jediné, co mi chybělo, bylo už jen nějaké hezké trauma na vrch – jako když jsme se smečkou museli pomáhat jakýmsi nemrtvým nebo ta loňská zima. Ta mi bohatě stačila, a jako by mě myšlenka na ni probudila z transu, zastavila jsem se a posadila se. Tváří se mi mihl úsměv, který jsem nad sebou musela vytvořit, protože jsem pochybovala, že by se na mě mohla z jedné strany přiřítit nějaká armáda nebo mě z druhé strany překvapit vánice. Tak či onak jsem se už nerozešla a raději zůstala odpočívat na místě. Tráva mě zalechtala do polštářků na tlapkách a já si uvědomila, že už mě bude vítat jen chvíli. To následovalo uvědomění, že jsem zase sama. Ten fakt vlastně nebyl tak špatný, vždyť jsem společnost nikdy nevyhledávala schválně, no i tak jsem se najednou cítila zase o něco hůř. Tentokrát by nějaká hodná duše poblíž přišla vhod.

Bola som sama, a už len to nebol zrovna dobrý začiatok. Jeseň už tak prinášal do krajiny akýsi sentimentálny dojem, a k tomu ešte ten divný pocit, ktorý ma prenasledoval už dobrých pár dní. Také to, keď sa vám chce plakať, no nejde vám to – nie preto, že nechcete, ale ako by vám v tom bránila akási neviditeľná sila. Frustrovane som si povzdychla a zakončila svoje nekonečne putovanie u rieky. Bola tu od vody vačšia zima, ale to mi nevadilo. Akurát som sa trochu zatriasla pri spomienke na minuloročnú zimu, no to bolo všetko. Miesto sťažovaní si som sa lenivými pohyby rozvalila na brehu a bez váhania spustila jednu tlapku do vody. Bola studená, ale aj to som úspešne odignorovala. Bola som schopná odignorovať naprosto všetko, až na ten sakra divný pocit.
Za všetko môže Lilith. Pomyslela som si, no zamračila som sa sama nad sebou. To čo bolo? Nebolo pekné určovať vinníkov, ešte keď Lilith vlastne za nič nemohla a jediným problémom som bola stále jen ja. Neznášala som, ako mi ta vlčica dokázala zamotať hlavu. Nikdy som neodpúšťala, tak prečo s tím začať teraz? Lenže moje srdce si robilo čo len chcelo a hlava s tým nemohla nič robiť. Možno som niekde hlboko vnútri bola rada, ale na druhú stranu to bolo špatné. Nemala by som jej nič pominúť. Vzdychla som si a znovu sa postavila. Toto premýšľanie nebolo k ničomu a akurát som z toho bola ešte viac mimo, takže som sa radšej vydala naspať tam, odkuť som prišla.

//Ovocná tůň

Soustředěně jsem následovala vytí, a když se táhlý zvuk vytratil, spoléhala jsem se na svůj čich. Sem tam jsem otočila hlavou, abych zkontrolovala, zda jdou obě vlčata za mnou. Trochu jsem se zamračila, ale nebylo to kvůli nim. Kde je Taenaran? Byla první otázka, která mi proběhla hlavou. A Tati s Whiskeym? O Gavriila jsem starost neměla. Ten blázen nejspíš zaspal i požár. Nedivila bych se, kdyby zaspal i apokalypsu, no i tak jsem se ujistila nalezením jeho pachu mezi ostatními. Nechtěla jsem to dělat, ale musela jsem se utěšovat přítomností Aranel. Nebyla jsem jediná pečovatelka. Bylo to na nás obě. Tak či onak jsem byla připravená se Tati i Taenarana vydat ihned po lovu hledat.
Vrátila jsem pozornost zpět k vlčatům a okamžitě byla zaborbandována otázkami a musela jsem se pousmát. "Hmm... řekla bych, že ne," odpověděla jsem na první otázku, která přišla od Heather. Nebyla jsem si jistá, zda tu nějaká pozice lovce je. Poslední dobou tu leželo nějaké maso furt, ale... Netušila jsem. Mrzelo mě, že jsem jí nemohla odpovědět napřímo a bez otazníků. Znamenalo to, že už neznám celou smečku - a míchal se tu pocit radosti s pocitem utěsněnosti. Jako by se les najednou zmenšil, ale jen na pár sekund, než moji pozornost zase odpoutal Fífa, takže jsem jen doufala, že se smečka při společném lovu zase o něco víc stmelí a já si nebudu připadat najednou tak sama. Nelíbilo se mi to.
"No... Nejspíš zůstanu trochu pozadu s vámi, abych vám pomáhala... Ale jo, samozřejmě, že ostatním pomůžu taky. Nehledě na tvoji pozici ve smečce a na situaci, vždycky musíš svojí rodině pomáhat - za každých okolností. To si pamatujte," pousmála jsem se. To si pamatuj, Lilith. Zacukalo mi v oku, ale snažila jsem se nepustit si ji k tělu. Netušila jsem, co mě štvalo víc - její chování nebo pocit odpuštění, který se mi plazil za krkem a já ho nemohla setřást nehledě na to, jak moc naštvaně jsem chtěla vypadat. Zatnula jsem čelist, abych se uklidnila, a zvesela pokračovala v cestě dál. Už jsme se blížili - v dálce už se mi rýsovaly postavy.
Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu, když se mě zeptal na nějakého Raystera. "Toho neznám, takže asi není členem smečky... Tohohle lovu se zúčastní jen členi," vysvětlila jsem rychle. Překvapeně jsem se na něj otočila, když ze mě na zakončení chtěl vytáhnout jméno. Stydlivě jsem sklopila pohled k zemi a zase se věnovala cestě - jak jsem mohla zapomenout se představit? Byli jen malí... Ale každý se počítal. "Moje chyba. Já jsem Wizku," zazubila jsem se, i když pocitu viny se nezbavila ani trošku.

Došli jsme až k hledané skupince. Nespokojeně jsem zpomalila a přemýšlela, kam se vlastně postavit. Nechtěla jsem dělat v nikom rozdíl, ale... Bylo tu najednou tolik vlků, které jsem nikdy neviděla, nebo s nimi neměla zrovna pěkné vzpomínky. A samozřejmě mi došlo, že budou ze smečky, a že jsou teď součástí naší rodiny, ale... Čas. Zasloužím si ho, ne? Zamračila jsem se a jen letmo se otřela o Blueberryho bok, jako bych ze sebe snad mohla všemožné výčitky, myšlenky a nenávist setřít v jednom rychlém pozdravu. A nakonec jsem stejně skončila blíže u skupinky, kterou jsem znala. A dvou z pěti vlčat. Blueberry, Storm, Aranel, Makadi... Lyl-... Lylwelin...? Vlčata. A tihle? Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu - ale jen v duchu, protože v realitě jsem se neodvážila ani pořádně dýchat, aby mě náhodou nebylo moc slyšet. Nervózně jsem přešlápla. "Můžu se přidat s vlčaty, prosím? Nechci teda překážet..." zamumlala jsem tiše a trochu neohrabaně. Už jsem si myslela, že bych třeba mohla umět mluvit, ale ukázalo se, že velký dav nemám ráda stejně hrozně, jako předtím.

//Taky hlasuji pro Alastora

Pobaveně jsem se usmála. Jo, kvítko, a ještě pěkně nevychované. Zašklebila jsem se, ale ve finále mi to bylo tak nějak jedno. Znala jsem jeho mámu a nic mě tak nepřekvapovalo - i když jsem proti ní nic neměla, moc dobře jsem si pamatovala, jak vydeptaná jsem z ní posledně byla. Každopádně Fífa byl oproti ní ještě zlatíčko. Prozatím. Geny se hold nezapřou, i když bych v nich mnohem raději viděla Sigyho. Protočila jsem očkama nad jeho další stížností. "V životě se ti ještě nebude líbit tolik věcí," zamumlala jsem a zavrtěla hlavou. Tohohle nejspíš nikdy nic trápit nebude. Alespoň Heather naše tůňka zajímala a snažila se v ní najít ovoce, i když to vypadalo, že na nás zrovna teď pěkně kápe. Tak dík. Frustrovaně jsem si povzdechla a chvíli zůstala tiše, jako bych čekala na restart, než jsem se zase zazubila a otočila se směrem k lesu. Tak znovu.
"Jasně, jasně. Půjdeme hned. Ale ne, že budete překážet! Musíte poslouchat a nikam neutíkat. Zůstaňte u mě," poučila jsem se ihned a věnovala jim veselý úsměv, než jsem pomalými kroky určovala cestu zpět do Borůvkového lesa. Jako na zavolanou se v dálce ozvalo tlumené vytí, které nemohlo znamenat nic jiného, než že je čas udělat zásoby na zimu.

//Borůvková smečka

Já jsem určitě taky pro! Souhlasím s voláním přes discord, nikdy jsem s ním neměla problém... Já třeba nemám kameru pokud by se chtěla použít i ta, ale to by snad nevadilo... Každopádně datum je mi celkem jedno neboť v této rodině se mi nic neříká :/ Ale budu se snažit udělat všechno pro to, abych dorazila.