Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Východní Galtavar

Pousmála jsem se. Byla jsem s Gavriilem vcelku spokojená, ačkoliv to předčilo moje očekávání. Vždycky jsem si myslela, že se zhroutím, až jedno z vlčat vyroste - ale to se nestalo. Místo toho jsem ho ochotně poslouchala a zapisovala si do paměti všemožná slovíčka. Není nevychovaný. To stačí. Máchla jsem ocasem. Povaha se v dospělosti doháněla těžko, a no... všechno ostatní se dalo napravit. Naučit.
O zvyku. Tiše jsem se uchechtla. Uměla jsem sotva dvě slova a málem jsem si na nich přetrhla jazyk - nechápala jsem, jak to může dávat. Uměl to, i když byl vlče? Obdivně jsem na něj mrkla a následně zase zabodla pohled do země. Sotva přetáhl jeden celý rok a už byl lepší, jak já. Miluju život. Zacukalo mi v oku.
Gavriil mi začal vyprávět o severu. Určitě vyprávěl moc hezky, ale já jen nechápavě zírala před sebe a snažila se z věty něco posbírat. Vytěsnila jsem i to ticho, které se mezi námi rozprostřelo, a těžce přemýšlela. Mnoho není vidět... Ne kopec? Bez kopců? Neznamená sever hory? Balšoje gory - jsou gory hory? Ale co je balšoje? Mnoooho balšoje. Je to sníh? Znamená to sníh? "Em... balšoje... to je sníh?" Ta... ta bílá věc co padá z nebe?" zeptala jsem se pro jistotu. Nechtěla jsem si jeho větu vyložit nějak jinak, ale místo sněhu mi tam nic jiného nesedělo.
Mezitím už jsme stihli projít mezi prvními stromy. Stále to nebyla žádná sláva a les měl mnoho mezer, ale přesto mi ten pohled vháněl šťastné slzy do očí. Rychle jsem se vzpamatovala a zvědavě hodila po vlčkovi očko. "Pamatuješ si ten oheň? Bylo to... celkem nedávno," zeptala jsem se. Ve vzpomínkách jsem nikde Gavriila neviděla, ale možná to bylo tím, že se je moje tělo snažilo vytěsnit z hlavy a zůstaly jen střípky. Naomi... Smutně jsem svěsila hlavu. Byla tak hodná.

Místo požáru mě v lese čekal jiný druh tragédie. Nebyla jsem zvyklá si v lese nějak zvlášť přebírat pachy. Zatnula jsem zuby a chvíli jen stála, nějak jsem netušila, co dělat. Byly jsme dobré známé? Špatné známé? Zabije mě tady a teď? To sotva. Zamračila jsem se. I když to mohlo znít moc sebejistě, byla jsem si jistá, že bych ji dokázala vyhnat. Když už tu není Naomi, musí to udělat někdo jiný. Byla jsem ráda, že si všechna vlčata rozebrali členi smečky, přesto moje paranoia hledala na Styx jakékoliv známky Taenarana. Místo něho se mi zdálo, jako by se v její srsti mihlo cosi černého, ale nechala jsem to být.
"Hmm... asi víš že jsi na území smečky," začala jsem a zabodla pohled někam do země za ní, abych se na ni nemusela dívat. Proč? Proč mě musí život vystavovat takovýmhle situacem? Nezapomínala jsem ani tiše proklínat všechno a všechny možné. Nervózně jsem přešlápla a uvědomila si fakt zlomené tlapky. No, možná by mě vážně mohla zabít. Došlo mi. Nedůvěřivě jsem přimhouřila oči. "Co chceš?" přešla jsem raději rovnou k věci. Pochybovala jsem, že přišla s přáním přidání se do smečky - a i kdyby, Blueberry by ji rychle vyprovodil. Nakonec jsem si jen povzdechla a trochu se uvolnila. Neměla... neměla důvod mě zabíjet. Asi.
"Gavriile, to je Styx," zamumlala jsem směrem k vlkovi po mém boku. Netušila jsem, jestli se znají. Doufala jsem, že ne, protože by to znamenalo, že se Styx pokusila naši smečku infikovat svojí vlčefuč teorií. Na druhou stranu jsem si ji nepamatovala jako až tak špatnou, nakonec to s ní celkem šlo - ale to, co jsem o ní slyšela z doslechu... Nemohla jsem si být jistá ničím.

//VVJ

Každou chvíli jsem zpomalovala, a jindy zase zrychlovala - podle toho, co mě zrovna bolelo a nebolelo. Kupodivu na tom nebyla tak špatně ta zlomená tlapka, jako druhá zadní. Pořád jsem měla za to, že kulhám špatně, ale jak jsem to měla vědět? Nikdy jsem nekulhala. Krok přední, krok druhou přední, skůček zadní. A ty poskoky bolely nejvíc. Svaly už mi cestou k jezeru protestovaly a měla jsem pocit, že až dojdeme do Borůvky, odpadnu už na dobro. Přesto jsem nezastavovala, Gavriilova přítomnost mě trochu motivovala zatnout zuby a všechno vydržet.
Povytáhla jsem obočí, když na mě začal mluvit. Nenráv.... eh? Tak tohle slovo jsem nedokázala zopakovat ani v myšlenkách. Překvapeně jsem zamrkala, ale naštěstí to sám vlček přeložil a já se nemusela ptát. Vděčně jsem se pousmála. "Jasně," přikývla jsem. Tentokrát mi nevadilo, že byl někdo tak blízko, ačkoliv nervózní jsem byla stejně. Ale bylo lepší v případě padat na něj, než na tvrdou zem, a tak jsem si nestěžovala.
Spasíba. Pousmála jsem se. To bylo vcelku jednoduché, a tak jsem přikývla. "Tak tedy spasíba, že mě to učíš," uchechtla jsem se a spokojeně zavrtěla ocasem, když jsem si byla jistá, že jsem to tentokrát řekla úplně správně. Zavrtěla jsem pobaveně hlavou, když moje pogavaríme vyšlo jako katastrofa a ještě mě považoval za roztomilou. "To je tak těžký jazyk," postěžovala jsem si. "Ale moc pěkný na to, abych se ho nenaučila," dodala jsem rychle, abych ho případně neurazila. Přikývla jsem, když mi nabídl odpočinek, a posadila se. Sice bylo všude bláto, ale bylo to mnohem lepší než sval, který mi začínal nepříjemně cukat.
Chvíli jsem jen seděla se svěšenou hlavou, než mi začínalo být ticho trochu nepříjemné. "Jaký byl sever?" zeptala jsem se a zasněně se rozhlédla kolem. Někde v dálce se určitě tyčily mohutné hory, ale přes mraky nebylo nic vidět. Trochu jsem sebou ošila. Hory, sever - všechno mi připomínalo minulou zimu a čím blíž byla ta letošní, tím větší a větší jsem měla strach. Tentokrát máme jídlo. Ale spoustu vlků se také toulalo. A tuláci měli vždycky hlad. Bylo nás ve smečce dost? Zamračila jsem se. Ještě je čas.
Po chvíli jsem se zase opatrně zvedla a zůstala několik minut jen stát, abych nabrala rovnováhu na třech tlapkách. "Tak pojď, nebo tady usnu," zažertovala jsem s úsměvem. Stejně už byly stromy a borůvčí na dohled.

//Borůvkový les

Pokrčila jsem rameny a odhodlaně se napřímila. "Když už jsem to zvládla sem, zvládnu to i zpátky," odpověděla jsem, no pro jednou jsem se nebránila tomu, aby mě podpíral. Opatrně jsem se zvedla a přidala se kulhavým krokem k jeho boku. Neopřela jsem se o něj, ale držela jsem se dost blízko na to, abych se o něj případně mohla zachytit. Zblízka vážně vypadal jako jedna velká chlupatá koule a měla jsem pocit, že kdybych se opřela, úplně bych se v jeho srsti ztratila. Odolala jsem pokušení do něj strčit tlapkou abych zjistila, co je na tom pravdy, a stydlivě sklonila hlavu. Zavrtěla jsem s ní. "I kdyby. Možná ti vynadá, ale ve skutečnosti bude moc rád," ujistila jsem ho. Tak totiž emoce vždycky fungovaly. Ta silnější se drala na povrch a často ublížila ostatním, zatímco ta druhá, milejší, čekala v pozadí.
Na povel jsem se rozešla a dávala si dobrý pozor, abych ze zvyku třeba nepoložila zadní tlapku na zem. Pořád mě bolel sebemenší pohyb s ní, ale takhle v klidové pozici už byla bolest jenom klidným připomenutím, že nejsem úplně v pořádku. A kdy jsem byla úplně v pořádku? Zatnula jsem a zase povolila čelist. "Děkuju," nezapomněla jsem být slušná. "Jak se řekne děkuju na severu?" napadlo mě najednou a zaujatě jsem se zase trochu narovnala.
Zase to gavaríme. Ale tentokrát to použil jinak, úplně zašmodrchaně - a předtím to taky střídal. Zajímalo mě, jak to slovo vypadalo normálně, ale neptala jsem se. Jednou na to přijdu. "Jasně. Pog... pogoo- pogovariť my u masa..." snažila jsem se, ale nakonec jsem jen s ostudou na hřbetě zase sklopila hlavu. Neměla jsem tušení, co jsem právě vypustila z tlamy. Bude mi vůbec rozumět? Možná jsem vymyslela nový jazyk. Ale gavaríme jsem pogo... pago... Sakra. Zamračila jsem se. To jsem si zase vymyslela zálibu.
O něco veseleji jsem na jeho slova zavrtěla ocasem. To byla hezká myšlenka, vážně hezká. Snad to bude brzy. Vzdychla jsem. Ve skutečnosti mi nepřišlo, že bych někoho takového potřebovala, ale na druhou stranu mi taková láska občas chyběla - a ve finále jsem se pořád jen nechávala vláčet životem. Povzdychla jsem si a na chvíli se zastavila, abych si udělala přestávku a trochu ulevila všem tlapkám. Po chvíli jsem se zase rozešla a odhodlaně pokračovala za Gavriilem.

//Východní Galtavar

Naše zájmy byly stejné - nažrat se a pokud možno u toho neudělat ani krok. Úlevně jsem vydechla, ačkoliv moje důvody, proč nelovit byly jiné než tlapka - na tu jsem si vzpomněla, až když mi to připomněl. Pousmála jsem se, znamenalo to, že Blueberryho zpevnění fungovalo a snad bych se brzy mohla postavit na všechny čtyři. "Tak půjdeme do lesa. Chceš jít rovnou, nebo...?" zeptala jsem se pro jistotu. Kdo ví, třeba tu měl nějaké poslání nebo tak, ačkoliv jsem netušila, co by to mohlo být. "Blue bude tak rád, že tě vidí," zazubila jsem se. Alespoň jsem v to doufala, ale proč by neměl mít radost? Měl toho kluka rád, alespoň co jsem si pamatovala. Třeba mi i odpustí to zakopnutí s Flynnem, jestli se to vůbec dalo považovat za zakopnutí, ale... to už jsem zase byla myšlenkami jinde.
"Takže char... charašó," zopakovala jsem a zase začala očima brouzdat po okolí, jako by to mohlo ulevit úzkosti, která se šířila tělem po tom, co jsem udělala chybu. Raději už jsem se ani nesnažila vytvořit nějakou větu s tímto slovem. I tak jsem byla ráda, že jsem se zase přiučila něčemu novému. To se v poslední době nestávalo často.
Takže to neví. Zase jsem se cítila provinile za to, že jsem ho nedokázala vychovat - jako bych zklamala roli, kterou jsem ve smečce dostala. Je tenhle věk ideální na dohánění těhle vědomostí? Povzdechla jsem si. "Každý vlk má nějakou magii. Voda, oheň, země, myšlenky... vzduch. Iluze. A předměty. Narodí se s ní, no a někteří mají ještě další... od Smrti, která bydlí ve zřícenině. Určitě taky nějakou máš, a nakonec ji i objevíš," vysvětlila jsem v rychlosti a kývla ke hladině vody, u které jsme seděli. Nechtěla jsem si ubírat víc energie, než bylo třeba, a tak jsem pouze vytvořila maličké vlnky - a to jen na tak dlouho, aby je Gavriil stihl zachytit - a zase nechala vodu vodou. Unaveně jsem povolila svaly a celá se tak nějak nahrbila. Uměla jsem s magií tolik nádherných věcí a najednou jsem nedokázala nic - jen proto, že jsem byla tolik unavená. Ve skutečnosti to bylo celkem zajímavé.
Střihla jsem zaujatě ušima. Povinnost? Zamračila jsem se. Neznamenalo to, že byla láska nucená? Nemělo to být něco, co vás oslovilo zčista jasna? Tak či onak to bylo děsivé. "Nevadí mi být sama," prozradila jsem a pokrčila rameny. "A... nemám lásku," naklonila jsem hlavu na stranu. To málo sebelásky, kterou jsem měla, jsem sotva využívala na sebe - zbytek jsem darovala všem možným vlčatům a ve finále ze mě byla jenom prázdná chodící schránka mluvící jako robot. Oklepala jsem se. Nelíbilo se mi, jak jsem si dokázala Gavriilova slova takhle přebrat a stresovat se nad nimi. Vždyť to byla jen... jen otázka.

Až teprve po jeho vlastních slovech, že je huňatý, jsem se odvážila se na něj podívat. Samozřejmě jsem si ho prohlédla už když jsem ho tu objevila, ale jen zrychla - výška, barvy, tož všechno. Pak jsem se vrátila ke svému pravidlu neustále hledět do země a vyhýbat se i očnímu kontaktu. Tomu jsem se vyhýbala i teď, ale pozorně jsem skenovala Gavriilovo tělo. Vážně je huňatý. Přímo objímací materiál. Najednou mi bylo smutno, že jsem byla pořád tak nervózní. Nejspíš jsem přicházela o hodně věcí. Huňatý a hubený. "Hele, nemáš hlad? Ve smečce je kořist... nebo můžeme zkusit něco ulovit spolu," navrhla jsem a trochu se pousmála. Více se mi líbila možnost číslo jedna, ale nebránila jsem se ani té druhé. Jakási potlačená stránka mě chtěla nutně dokázat Gavriilovi, že nejsem žádná slečinka a umím zakousnout kořist. Což neumím.
Pobaveně jsem se zazubila. "To je fajn," odpověděla jsem skoro šeptem. Možná jeho slova zněla jako slova správného lenocha, ale... něco na nich bylo uklidňující. Musel to být ve skutečnosti vážně skvělý život. Nic nedělání, pozorování západů, usmívání se... Skoro bych mohla žárlit. Určitě bych mohla žárlit.
Da. Ano. Souhlas. Zapsala jsem si. To bylo jednoduché, krátké a snadno zapamatovatelné. "Da," potvrdila jsem mu jeho správný překlad a zazubila jsem se, hrdá sama na sebe. Charášo? Zamračila jsem se. To bylo o něco složitější. Ale zvládnu to. Zavrtěla jsem ocasem. Ani jsem netušila, kde se ve mně ta touha naučit se mluvit jeho řečí vzala. Možná tam byla pořád - jen jsem nepotkala nikoho, kdo by mluvil jinak, než všichni ostatní. A tohle byla moc příjemná novinka. "Charášo... takže... když se někomu něco povede, můžu říct charášo?" zeptala jsem se nejistě a ještě s důrazem na jiné písmenko, než jsem měla - ale byla jsem si skoro jistá, že jsem to měla dobře.
Přikývla jsem. Ani mi nedošlo, že by nemusel vědět, co magie jsou. Nebo to možná věděl, jen mu přišlo divné, že vypadly. Těžko říct. "Mhm. Ale už jsou zase zpátky... můžeme čarovat až do umření," odpověděla jsem a trochu se uchechtla. Byla jsem ale natolik vyčerpaná, že zrovna já bych opravdu mohla čarovat do umření. "Co je óčeň? Děkuju," odpověděla jsem stydlivě a zase sklopila zrak k zemi. Divila jsem se, že jsem do ní ještě neudělala díru svým tupým pohledem. Styděla jsem se za sebe, no Gavriil už zase říkal něco jiného, takže mi nedal příležitost myslet. Vděčně jsem se pousmála a trochu zpanikařila, když se mi podařilo větu jakž takž přeložit. Bylo to celkem komické dorozumívání. "Ne! Ne, ne... Flynn je vlče, které se nedávno se svými rodiči přidalo do Borůvkové smečky. Já jsem odsouzená na život o samotě," ušklíbla jsem se žertovně. Lilith jsem úspěšně vykopla a nikdo jiný mě neoslovil. A... ani mi to nevadilo.

Pousmála jsem se. Samozřejmě, že byl, vždycky někde v pozadí - ať už jsem ho mohla vidět nebo jen cítila jeho pach. Musel odejít teprve před pár dny, kdyby ne jen včera. Možná proto jsem si toho všimla tak rychle, byla to celkem změna a skoro jako by v lese chybělo borůvčí, prostě... nebyl cítit správně. Blue bude rád, že je Gavriil v pořádku. Zavrtěla jsem spokojeně ocasem. Ještě najít Taenarana a mohla jsem v klidu dál žít, ale teď jsem si užívala povídání s tímhle fešákem. Tedy... užívala v rámci možností. Stejně jsem v hloubi duše chtěla být pořád sama. "Tak to pro tebe musí být okolní svět úplně nový," odpověděla jsem a rozhlédla se kolem. Bylo mi líto, že tohle všechno Gavriil neviděl třeba na jaře, když všechno kvetlo, nebo v létě, kdy se dalo v jezeru koupat. Teď už bylo studené a všude na zem padalo listí, tlapky se mi klouzaly po blátě a vůbec to nebyl zrovna příjemný pohled. Pokrčila jsem rameny. "Nic," vypadlo ze mě automaticky. Nervózně jsem se uchechtla. "Teda... hodně věcí, dobrodružství... ale vždycky jsi tam chyběl ty," zavrtěla jsem ocasem, hrdá na svoji záchranu před ztrapněním.
Přikývla jsem a také si prohlížela ozdobu na tlapce. Už jsem ani nevnímala, že ji tam mám, a tak mi tenhle pohled najednou připadal ještě hezčí, než předtím. Zajímalo mě, jaké by to bylo si tu věc zase sundat - ale pak jsem si vzpomněla, jaké peklo bylo si to zase nandat, takže jsem ten nápad rychle zahodila. Převedla jsem pozornost zpět na Gavriila a zase naklonila hlavu do strany. Trochu jsem se soustředěně zamračila, ale naštěstí jsem dokázala z jeho slov jakž takž vyluštit všechno potřebné. "Takže... ty se můžeš učit naše slova a já ta vaše! Pak si budeme rozumět vždycky," navrhla jsem nadšeně jako malé vlče, které dostalo dárek. Podobně jako jsem byla (ačkoliv to nerada přiznávám) nadšená z Awaraka a jeho ztrácející se paměti, byla jsem nadšená i z neznámých slov ze... severu. "Gavari... ga-gavaríme..." přemýšlela jsem nad tím, jak tohle slovo zasadil do věty. "To by mohlo být řekl - mluvit! Jakože... řekni mně! Mluvíme svým jazykem," plácala jsem jedno přes druhé a stydlivě sklopila pohled k zemi. Možná jsem byla až moc nadšená z neschopnosti se s ním domluvit.
Zavrtěla jsem hlavou a zmučeně se podívala na svoji tlapku. "Magie si vzaly dovolenou," zamumlala jsem ironicky a znovu zavrtěla hlavou. "Zasekla jsem se v bažinách a... honila mě nějaká obluda. Podařilo se mi dostat ven, ale vykroutila jsem si u toho tlapku... no, alespoň že Flynn je v pořádku," vysvětlila jsem. Kde je Flynn? Zamračila jsem se. Byl v lese - věděla jsem to, tak proč se bát? Přešlápla jsem, jako by to mohlo odstranit úzkost, která mi nepříjemně sevřela hrdlo. "Běžný den v Galliree," uchechtla jsem se nakonec, abych trochu odlehčila téma.

Chvíli jsem na něj jen překvapeně koukala a nějak nevěděla, co dělat. Napoprvé to znělo, jako kdybych mu totiž vůbec nerozuměla, ale jakmile uplynula základní trapná minuta ticha, podařilo se mi to zpracovat. Zní to jako zdravím. Možná pořád šišlá? Moc se s ním v Borůvce nepovídalo. Ale zní to tak... hezky. Zaujatě jsem střihla ušima a chvíli přemýšlela nad tím, jestli zopakovat jeho druh pozdravu, no došla jsem k tomu, že by z toho beztak byla katastrofa. "Kde jsi byl? Hrozně jsi vyrostl," pověděla jsem mu trochu smutně. Pořádně jsem si ho nestihl užít a teď tu stál jako elegantní dospělák připravený na život. A je připravený? Cítia jsem jakousi zodpovědnost za to, jak se mu teď bude dařit. Umí lovit? Umí se vypořádat s ostatními? Není zanedbaný? Potlačila jsem nutkání ho začít analyzovat.
Krasívije... krasívije? Što? Ehhhh? Netušila jsem. Jeho pohled každpádně směřoval na můj nárakem a jako kdyby mi něco připomněl, opatrně jsem se posadila. Už jsem měla dost postávání na třech tlapkách. Skoro jsem úlevně vydechla, když z něj konečně vyšlo známé slovo. A pak kakoj. A to je co? "Náramek... děkuju," vykoktala jsem a doufala, že mu to zodpoví alespoň některé otázky. Pořád jsem moc nerozuměla, co po mně chtěl, takže tohle byl tah na jistotu.
Jeho pozornost se přesunula na moji hlavu. Ani jsem nevěděla, jak odznaky od Života vypadají, pořád jsem neměla příležitost se někde podívat do odrazu. Přikývla jsem. "Děkuju," poděkovala jsem celá nesvá. Nebyla jsem zvyklá na to, aby si mě někdo prohlížel. No a nakonec jsem ani já neodolala své zvědavosti. "Gavriile? Jak to mluvíš?" naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a nervózně přešlápla. "Ne- teda, nechci říct že je to špatné, je to... je to zajímavé a- a vlastně hezké, jenom ti občas... nerozumím," vykoktala jsem ze sebe. Nebylo to totiž podobné šišlání vlčete, které se dalo jakž takž rozluštit. On měnil celá slova. Mluvil takhle i předtím? Těžko říct. Už dlouho jsem s ním nemluvila a skoro si ani nepamatovala, jak vypadá.

//Východní Galtavar

Poskakování mě nakonec dovedlo až k jezeru. "Arghhhh!" vypadlo ze mě a vítězně jsem se zřítila k zemi, ani jsem nehekla, když mi čenich bolestivě narazil do bláta. Jsem tady. Zvládla jsem to. A v této pozici jsem zůstala ještě pěkně dlouho, než mi začala být zima. Takže jsem zopakovala to, na co už jsem byla zvyklá - opatrně na kolena, což mi připomnělo zlomenou tlapku a bolestivě jsem zaskučela, a pak na všechny tři funkční běhny. Pomaloučku jsem tak dokulhala až na břeh a slastně sklonila hlavu k vodní hladině. Vodaaa... voda vodičkaaa.... Připadala jsem si jako blázen, ale žízeň už ze mě dělala magora a já do sebe začala cpát snad litry vody. Přišlo mi, že bych mohla vypít celé jezero, což se nakonec nestalo, ale stejně jsem pak měla žaludek jako sklad na ryby. Spokojeně jsem vydechla a možná se i maličko usmála - ale jen maličko.
Po další desetiminutové pauze, abych se tolik neunavovala, jsem pokračovala ve své cestě podél břehu. Zadní tlapka - pro změnu ta nezlomená, mě bolela jako čert. Je tohle správný styl kulhání? Povzdychla jsem si. A jak jsem to měla vědět? Krok pravá přední, krok levá přední, ještě jeden krok pravá přední... A skok zadní, abych je dohnala! Krok levá, pravá, zadní... A tak dále, až jsem se zase musela zastavit, neboť mě svaly pálily a zlomenina už se také začala ozývat. Zaklonila jsem hlavu a nespokojeně zamručela. Zpátky už to nedám. Napadlo mě a přemýšlela jsem, jak daleko to je k nejbližšímu úkrytu.
A šlo se dál. Ještě mě potkaly tak dvě pauzy, než mě konečně zastavil pohled na jednoho specifického vlka. Jako první mě napadlo jak bylo možné, že jsem necítila jeho pach. Protože se tolik změnil. Došlo mi automaticky. Tohle už nebylo vlče ani zdaleka. Ani malililililičko. Poté jsem se musela trochu uchechtnout, protože tohohle jsem vlastně hledala a měla jsem v plánu hledat zakrslou tlustou kouli a místo toho jsem málem zakopla o... tohle. Ne, že by to nebyl hezký pohled, ba naopak, spíše jsem byla tak překvapená, že jsem se málem nedonutila ani mluvit. "A... ahoj Gavriile," vypadlo ze mě nakonec. Nějak jsem se nedokázala chovat víc nadšeně a dokonce jsem i zabodla pohled do země, abych se na něj nemusela tolik dívat. Už nebyl vlče a já začínala být stejně nervózní, jako u každého dospělého. Jsem tak moc ráda, že tě vidím. Tak moc ráda. Dodala jsem a přála si, abych to jednou mohla říct i nahlas. Komukoliv.

//Borůvkový les

Při všech těch přestávkách mě napadlo, že vlastně tak nějak nevím, jak se taková vlčata hledají. Mohla být kdekoliv a já moc dobře věděla, jak obrovská Gallirea je. Otočila jsem hlavu, abych se podívala na svoje zranění, a pak ji zase otočila, abych si prohlédla rozsáhlý Galtavar. Pomoc. Zakňučela jsem a zamračila se. Sotva jsem se odrazila od posledního stromu Borůvkového lesa, už zase jsem potřebovala pauzu a tentokrát se nebylo o co opřít, a tak jsem jen vyčkávala ve stoje, smočená deštěm, na to, až odezní alespoň trochu bolesti a až přestanu tak trhaně dýchat. Zachytila jsem dešťovou vodu ve vzduchu a v podobě malé bublinky si ji nasměrovala k tlamě, abych ji mohla spolknout. Měla jsem takovou žízeň, až se to nedalo vydržet, ale i tohle maličké kouzlo mě najednou stálo tolik energie. Unaveně jsem padla k zemi, nejdřív na kolena a pak úplně. Jsem tak unavená... Pohled se mi rozmazával a nedokázala jsem rozeznat, jestli to je mým zrakem nebo jestli omdlévám. Najednou mi přišlo, jako by to byla obrovská chyba a já tu měla zemřít. Moje paranoidní mysl jako by i slyšela smát se Smrt, načež mi přejel mráz po zádech a celá jsem sebou trhla.
Nakonec z toho takové drama nebylo. Po půl hodině jsem se se zívnutím zase začala zvedat, skoro jsem zapomněla na to, že mi bylo ještě před chvílí na omdlení. Ve skutečnosti jsem se nezvedala abych pokračovala ve své misi, spíš, abych už nebyla tak mokrá a od bláta. Každopádně jsem se neotočila a místo toho odvážně začala poskakovat směrem k jezeru, ke kterému mě čekal ještě pořádný kus cesty. Ale... bylo to místo, které většina vlků z Borůvky znalo. Možná budu mít štěstí tam? Ale až po pauze. A pak skákat. A další pauza. Minimálně dalších pět pauz.

//Velké vlčí jezero

//jeskyně

Konečně se mi podařilo vykulhat z jeskyně do... Nějaké další deštivé přeháňky. Vážně? Najednou jsem si rozmýšlela, jestli jít dál - tak nějak jsem i chtěla vědět, jak dopadne můj tah v jeskyni. Ale musela jsem, Taenaran už nebyl viděn dost dlouho a když už jsem byla u něj, neunikl mi ani další chybějící pach. Gavriil v pohybu? Překvapilo mě to, ale na tváři se mi objevil spokojený úsměv. Všechno bylo alespoň na chvíli tak, jak mělo být. Cítila jsem Tati, Flynna - zbytek vlčat ne, ale předpokládala jsem, že byli s ostatními, ti tu také nebyli. Pokývala jsem hlavou, jako by mě někdo mohl vidět. Můžu odejít. Pomalu jsem se vydala vpřed. A když říkám pomalu, myslím tím velmi pomalu. Mohla jsem používat jen tři tlapky a nebyla jsem v tom úplně mistr, takže jsem vždy udělala tak dva krůčky oběma předníma a pak to doskočila tou jednou zadní. Musel to být celkem komický pohled a tak jsem byla ráda, že jsem si vybrala cestu tou částí lesa, kde nikdo nebyl. Můj první plán byl smýt všechnu tu krev, když už bylo krvácení zastaveno a tlapka jakž takž spravena.
Cesta z lesa mi trvala alespoň dvakrát déle, než normálně, a měla jsem z toho hopsání pěknou žízeň. Otevřela jsem tlamu a zaklonila hlavu tak, aby mi do krku padaly dešťové kapky. Nebylo to nic moc, ani jsem nenasbírala tolik, abych mohla polknout, ale na osvěžení to stačilo. A hopsala jsem dál, a dál, asi další dvě minuty, než jsem se musela opřít o strom a zhluboka oddechovat. Tohle... nezvládnu. Zničeně jsem se podívala, jak daleká cesta mě ještě čeká. Už jsem viděla mezi stromy jinou část Gallirei, ale ta cesta tam... Nic moc. Vždycky jsem kulhala další dvě minuty a přestávku měla alespoň deset. Mezitím na chviličku i přestalo pršet, než se mraky zase zbláznily a přišel další slejvák - další pauza, další kulhání. Pauza, kulhání, pauza. A jsem pryč!

//Východní Galtavar

Magie fungovaly. Cože? Nechápavě jsem natočila hlavu do strany. To přeci nedávalo smysl, vždyť nefungovaly - proč by se jen tak vrátily? Byla jsem si jistá, že nefungují. Vždyť i Blueberry to zkoušel a nešlo mu to. A není to tady vlastně normální? Zamračila jsem se. Za všechno mohla Gallirea, za všechno mohla Smrt, za všechno mohla... Každopádně byl čas mi spravit nohu. Už předem jsem se bolestivě zašklebila a vyděšeně se na Makadi podívala, když mi zároveň gestem sdělila, že Lilith nikde ne ní - a ještě ke mně přisunula klacek, jako by se nic nestalo. Pardon? Čas na přípravu? Trhavě jsem vydechla a vzala si klacek do tlamy, načež jsem pevně zkousla. Blueberry na nic nečekal a já už bolestivě skučela, i když se mé zraněné tlapy pořádně ani nedotkl. No... a pak to přišlo. Bolest mi začala střílet pomalu až do zad a z očí mi nekontrolovatelně vytryskly proudy slz. K tomu jsem se ještě třásla a s každým otřesem to bolelo víc a víc - a ještě nebyl konec, vždyť sotva s tou tlapou začal otáčet.
Nakonec jsem to ovšem nevydržela a zaječela, až se v úkrytu vytvořila ozvěna. Po tvářích mi stékaly bolestivé slzy a větev se mi podařila zlomit. V srsti mi zajiskřilo, ale místo aby nechtěná magie zaútočila na ostatní, dostala jsem pořádný kopanec já, až ze mě vznikla taková rozcuchaná kulička. Vyjeveně jsem zůstala zírat, až jsem skoro zapomněla ječet, ačkoliv bolest tam pořád byla. Dvojnásobná, vzhledem k tomu, že jsem právě dostala elektrický šok. To... co? Zamrkala jsem a zmateně se podívala na Blueberryho. Použil to on? Nebo... Awarak? Makadi? Každopádně byl konec, alespoň první části, a bolest pomalu doznívala, no neztratila se úplně. Byla to alespoň úleva od normálního. "Děkuju," vzlykla jsem, tentokrát víc bolestí než smutkem. Pokývala jsem na fakt, že se Tati vrátila. Musím ji vidět. A Gavriila, Taenarana. Měla bych je sesbírat a přivést. Zmučeně jsem se odvážila podívat se na své zranění. To... půjde? Kolem tlapky se začaly stahovat kořeny a mě nezbývalo nic jiného, než zatínat zuby, zadržovat dech a přemýšlet nad něčím hezkým.
Unaveně jsem po tom všem položila hlavu zpět na tlapky a se zavřenými oči napůl poslouchala, co se děje kolem. Nejspíš jsem mezitím stihla i na chviličku usnout, než mě zase párkrát probudil nějaký hlasitější zvuk. A co že byly ty jiskry? Povzdechla jsem si a po několika minutách zase oči otevřela. Necítila jsem se zrovna dvakrát silně, ale dokázala jsem se postavit vcelku normálně. Neodvážila jsem se zadní tlapku položit na zem a nechala ji ve vzduchu. Svaly mě samým zatínáním bolely po celém těle a stále jsem se třásla, ale když jsem se pokusila udělat pár kroků, šlo to lépe - už to tolik nebolelo a hlavně jsem alespoň minimálně vypilovala chození po třech. Spíše skákání po třech, ale alespoň něco. "Já... už to zvládnu. Půjdu se podívat po práci..." zamumlala jsem směrem k Blueberrymu a ještě jednou poděkovala. Prací jsem samozřejmě myslela naše rozuteklá vlčata.
Opatrně jsem začala poskakovat směrem k východu a neopomněla projít kolem Makadi. Možná by neuškodilo zakopnout. Pousmála jsem se a v očích mi na chvíli dětsky zasvítilo, načež jsem jakože omylem do chuděrky strčila - samozřejmě kam jinam, než směrem k naší alfě. Hups. "Promiň mi to," vyhrkla jsem spěšně a lítostivě se na oba podívala. Raději jsem si už ale odpustila nenápadné mrknutí, zase až takovou náladu na blbnutí jsem doopravdy neměla. Místo toho jsem pokračovala v belhání, než jsem si musela odpočinout a zase pokračovala.

//Borůvkový les

Bodů máme: 64
Co chceme (prosím): za 60 bodů magii Elektřiny s 10* a za 4 body 30 oblázků
Ještě dostáváme: za všechny splněné herní a neherní úkoly 2x teleportační lístek a 2x bonus štěstí!

A.... také dodávám, že si nepřeji zveřejňování mých výtvorů, prosím...
Jinak děkuji za super akci! Bavila mě...

//Borůvkový les

Cestou jsme potkali Flynna s... S Bagý? A velmi mírně řečeno mi spadl kámen ze srdce. Nemohla jsem si s ním nějak promluvit, neboť mě vlci museli tahat na zádech, ale možná to bylo lepší. Vypadal spokojeně. Udivovalo mě, jak rychle to dokázal všechno hodit za hlavu. Nebo... jsem to možná zase jen všechno brala moc hluboce. Možná se ani nic nestalo? Zamračila jsem se. To byla pitomost, protože... Jsme spadli do díry. A honila nás podivná nahatá stvoření, kvůli kterým jsem najednou nemohla běhat. Zatnula jsem čelist, samozřejmě, že to byl průser a nebrala jsem si to k srdci až moc. Brala jsem to tak akorát. To on to bral málo... jestli to šlo. Neprojevuje se to až v dospělosti? Znovu jsem se zamračila. Ráda bych věděla, kde přesně udělala moje rodina chybu a kdy se ze mě málem stala poslední večere v bažinách.
Soustředila jsem se hlavně na Blueberryho. Pořád jsem měla strach, že mi to začne vyčítat - a vlastně... Nejspíš určitě mi to vyčítal, jenom to neříkal nahlas. Tak to přeci vlci dělávali vždycky a byl to snad ještě větší stres, než když to říkali nahlas. Přesto jsem na jeho hlase nic nepoznala. Možná si schovává nadávání na později. Napadlo mě. Posmutněle jsem se při cestě na zem podepřela přední tlapkou, abych nespadla, a opatrně dopadla na měkkou kožešinu. Okamžitě jsem do ní zabořila čenich a měla pocit, že bych mohla na místě rovnou usnout. "Ne... nepotřebuju jídlo..." zamumlala jsem. Žaludek se mi svíral a v krku jsem cítila prázdnotu, ale... dalo se to vydržet. Jako bych si zvykla na to být hladová a jediný příznak hladu mohly být kosti, které by se postupem času začaly objevovat. Navíc jsem nechtěla smečku zatěžovat svojí neschopností a jídlo tu potřebovali jiní. "Dej můj příděl vlčatům... nebo... někomu jinému," Někomu lepšímu.
Pak už ovšem přišel čas na ty oficiálnější věci. O něco uvolněněji, jako by mě zrovna tohle téma mohlo povzbudit, jsem si opřela hlavu o přední tlapky a poslouchala. Připomínalo mi to, když Blue přijímal mě. A taky někoho dalšího, když jsem u toho měla možnost být - už jsem si přesně nepamatovala, kdo v tu chvíli stál na Awarakově místě. Výpadky paměti? Našpicovala jsem uši. Cítila jsem se zle za to, že mě zajímala zrovna tahle věc, ale... vlastně ani ne. Bylo to zajímavé, nebo ne? Maličko jsem se pousmála, i když spíše ze zvyku, a chystala se položit se do trochu příjemnější polohy, když mě upoutal zrak Makadi. Automaticky jsem rychle zabodla pohled do země a začala jím brouzdat všude možně, jen ne k Makadi. "¨Kde je Lilith?" vypadlo ze mě, aniž bych nad tím moc přemýšlela, a zamračila se. Proč přesně to potřebuju vědět?

//short-post, jsem dneska taky nějak mimo

Nedovolila jsem si ani hnout, přesto jsem se snažila vlkům všemožně pomáhat, aby nemuseli snášet moji váhu. Ne, že bych teda měla nějak extra nacpaný žaludek, ale... Stejně. Mezitím se k nám připojil i vlk v hnědých odstínech, alespoň pokud jsem přes zamlžený zrak viděla dobře. Věděla jsem jeho jméno, ale nevěnovala jsem jedinou kapičku síly k tomu, abych po něm pátrala ve vzpomínkách. Místo toho jsem se jen zamračila a zatnula zuby. Když jsi mě viděl naposled, neměla jsem zlomenou nohu. Chtělo se mi odpovědět, ale mlčela jsem. Stejně už zase mizel v dálce.
Chození mi bylo přísně zakázáno, což mi vůbec nevadilo, ale také jsem se dozvěděla, že všechno bude ještě vyříkáno a já neměla pokoj. Alespoň to bylo o něco lepší, než nevědět vůbec nic jako předtím. Takhle jsem mohla počítat s vynadáním od Blueberryho... a setkáním se Smrtí za pomocí Lylwelin. A co Sigy? Napadlo mě ještě.
Nebyla jsem si jistá, jestli si Awarak pamatuje to, co já. Ani já si totiž nepamatovala sebemenší detail ale byla jsem si jistá, že mě považoval za želvu. Alespoň jsem doufala, že to byl on. Bude si myslet, že jsem zmatená. Prohloubila jsem svoje zamračení. Všechno tohle a ještě jsem měla čas připadat si trapně - přesto se mi nahrnulo horko do tváří a spěšně jsem zavrtěla hlavou. "Jasně... vždyť teď vypadám víc jako želva než kdy předtím," podařilo se mi vysoukat, než mi hlava zase unaveně klesla. Vážně jsem byla z bažin celá taková hnědozelená, sotva bylo vidět, jaké barvy vlastně mám. Ani jsem se nemohla opláchnout.

//Úkryt

Zranené tlapy ma privedli až k lesu, na jehož kraji sa nachádzal útes, z ktorého bol pekný pohlaď snad na celý svet. Nepamatala som si, ako som sa tam dostala – ako by to bol len nejaký sen. Zlomenú tlapu som však mala aj tak a bolesť som moc dobre cítila. Možno som omdlela? Možno. Opatrne som sa položila na zem a ticho hľadela do diaľky.
"Ohoho, podievajme sa na ňu! Ako červ krútiaci sa na suchu!" ozvalo sa naraz. Ten hlas som znala a okamžite sa mi postavila srsť po celom tele. Čo ta tady robila? Myslela som, že zostava len vo zrícenině – ale to odo mňa bolo hlúpe. Však nám zapálila Borůvkový les. Zavrčala som a prudko sa otočila, což malo za následok nepríjemnú bolesť, ktorá ma okamžite zasa prišpendlila k zemi. "Zlatíčko, je velice nevhodné, aby si nepozdravila starší," poznamenala Smrť vážnejším hlasom, no hneď na to sa začala hystericky smiať. Znovu a znovu mi prejel mráz po zádoch. Ten smiech bol najdesivejší. "Z-zdravím," vykoktala som, ale nevenovala jediný kúsok energie k tomu, aby som sa dostala na tlapky. Proste som zostala ležať.
"Čo je s tebou špatne, červe? Nemala by si opečovávat ten tvoj milovaný les? Alebo už sa nechceš vracať?" zasmiala sa znovu. Sklopila som ušiska k hlave a odvrátila zrak. "Ja... neviem," zamumlala som smutne. Bolo mi špatne, tlapka ma bolela a zo všetkého toho pláča ma bolela aj hlava. Vo skutočnosti mala Smrť pravdu – vypadala som ako červ, a pekne mizerný červ. "Neviem, neviem, neviem. Ako že nevieš? Si blázon alebo čo? Lezú ti zranenia na mozog? Toto snáď každý vie, nechoď na mňa s takými smrtlenickými nezmyslami," odvetila Smrť so zlobou v hlase. Zavrtela som hlavou. Prečo musela byť taká zlá? Prečo... prečo prišla zrovna za mnou?
"Som proste... stratená. Možno by mi bolo lepe mŕtve," odvetila som so slzami v očiach a sklopila hlavu k zemi. Ani tak mi neunikol jej pohlaď plný súdiaci pohlaď a úškľabok, ktorý sa jej pomaly rozlieval po tvári. Stratený sme tu boli nakoniec všetci - ale nezaujímalo nás to, lebo sme našli mier v chaose a zatiaľ čo ostatným tato vec mnohdy trhala srdce a myseľ na tisíce kúskov, my z nej čerpali silu a odvahu. Ja to moc nechápala, ale ona to moc dobre vedela a užívala si fakt, že moja duša už jej bola dávno upsána a ja sa každú noc ukladala ku spánku do jej pavúčích sítí bez toho aby som čokoľvek tušila. Zbystrila som len jednu vec - ten hlad v jej očiach, ktorý by mohol zatriasť celým svetom. Zaujímalo by ma, či bola hladná pre mňa - či čakala tisícročia len na mne a svet smeroval len k tomu, až konečne zažije chvíli, keď sa mi dych zastaví – a pritom som ešte nezačala ani poriadne žít.
"Kde je pointa v živote keď je tvoja myseľ už mŕtva?" spýtala sa pokojne, ako keby mi netrhala srdca ešte minútu pred týmto. "Kde je pointa vo smrti keď máš stále za čo bojovať?" pokračovala, bez toho aby mi dala možnosť o tom premýšľať. "Riekni mi, kde je pointa v čomkolvek? Keď budeš žiť, budeš trpieť a priasť si smrť - a keď zomrieš, budeš si priasť život. Vážne nechápem, prečo nad tým musíš premýšľať. Existencia je niečo nad naše chápanie a snažiť sa ju pochopiť ťa doženie k šialenctvu," vysvetlila s čistou nudou horiacej v jej očiach. Nemohla som si pomôcť a premýšľala, či je taktiež unavená z žití. Ak sa teda jej existencia dala nazvať žitím. Možno nebola až také monštrum. "Aj keď šialenci majú najsladšie duše a ja netúžim po ničom inom než tvojej duši – takže môžeš ísť vykladať svoje problémy niekomu inému a za mnou prísť, až budeš nadobro zničená. Takto na nič ťa nechcem – si k plači," No dobre, možná bola monštrum, avšak... mala dobrú pointu. Len som to nechcela priznať, konieckoncov vypálila náš les a ja ju do morku kostí neznášala. Aj tak som sa posadila po bok vlčice, ako by sme aspoň pre tento okamžik boli seberovnými. Spánok už mnou začal mávať, keď nezelenala vlčica opustila svoju pozíciu a odišla niekam do západu slnka. Tušila som, že toto nebolo naše posledné stretnutie.

//NE-halloween