Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Supr čupr akce!

Za Wizku prosím 15 drahokamů.

Za Siriuse taktéž 15 drahokamů.

PŘIDÁNO + 5 mušlí ke každému charu (obrázek)

Bylo mi Gavriila líto. Vážně moc líto a... Možná jsem za všechno vážně mohla já. Všechno jsem pořád kazila a teď, když se Gavriil vrátil, jsem ho od sebe jednoduše odehnala. Vzpomněla jsem si na událost s Lilith a hrdlo se mi sevřelo ještě více, než předtím. Jednoho člena smečky jsem doslova vyhodila a po tomhle jsem počítala s tím, že Gavriil také odejde. Jednoduše to byla v mých očích nezvladatelná situace. Já se sem tak nechodím. Celá smečka byla sehraná a nikdo nedělal tolik průšvihů, než já - navíc, copak jsem se dokázala seznámit s tolika vlky? A... jak jsem se vlastně zase dostala k tomuhle tématu, když můj hlavní problém byl Gavriil? Prý to respektuje. Chci ječet. Oznámila jsem sama sobě. Chtěla jsem ječet a chtěla jsem být sama a... Byla jsem kompletní zklamání.
Cestu si k nám našel Storm. Vděčně jsem se pousmála, i když vlk nemohl vědět, proč bych mu měla být vděčná. Sesbírala jsem se zpět na všechny čtyři a snažila se posbírat ze země svůj život, z kterého mě Gavriil nějak vyhodil, ale místo toho jsem nakonec jen zabodla pohled do země. "Ahoj," pozdravila jsem Storma nazpět. Cítila jsem jakousi povinnost ho pozdravit nahlas a nekývat jen hlavou. Koneckonců díky němu jsem se o smečce dozvěděla. A také byl o pozici výš, než já.
Zalarmovaně jsem trochu ustoupila. "Moc sem nechoď, my... máme blechy..." zamumlala jsem a zostuzeně brouzdala pohledem všude kolem. To byla taky věc. Proč zrovna já. Přikývla jsem, když se zeptal, jestli jsme jedli. "Mhm. Děkujeme... při lovu jsem- jsme vám moc nepomohli," nezapomněla jsem poděkovat. Nervózně jsem přešlápla a mrkla na Gavriila. Možná... možná ho to poblouznění přešlo? Kéž by.

Málem to se mnou praštilo, když se zeptal narovinu. Co teď? Co teď, co teď, co teď... Dech se mi opět někde zasekl a vyšlo ze mě podivné zajíknutí, než jsem mohla zase volně dýchat. Chtěla jsem zavrtět hlavou, ale pak jsem si vzpomněla, jak to všechno složitě vysvětloval a chtěl, abych byla šťastná. Zatnula jsem zuby, až mě z toho rozbolela čelist, a sklopila hlavu k zemi. Ne, ne... To přeci nemůžu udělat, nemůžu... Nemůžu, nemůžu, nemůžu. Opakoval jsem, a s každým zopakováním jsem měla méně a méně vzduchu a jako by se prostor kolem zmenšoval. Ztrácela jsem rovnováhu a zase ji brala zpátky, až se mi z toho motala hlava. "Ne-chci," vydechla jsem tiše a zabodla pohled do země. Bylo mi tak smutno. A chtěla jsem být sama.
Ležela jsem mlčky na zemi a hypnotizovala svůj vybraný bod mezi barevným listím. Když už byl Gavriil tak daleko, celkem úspěšně se mi dařilo ho ignorovat, ale to ticho mi najednou nepřišlo vůbec pěkné a akorát stupňovalo nervozitu. Přesto jsem nic neřekla a vyčkávala, co řekne on. Tím jsem svoje sociální schopnosti naprosto vyčerpala.

Zavrtěla jsem hlavou, neboť jsem měla čím dál tím menší náladu mluvit - a zavrtění stačilo. Větu už jsem si stejně rozmyslela a měla v plánu se pro Gavriila obětovat a nakonec se z toho raději nějak vysoukat po jeho. A nakonec... možná by nemuselo být sem tam nějaké obejmutí špatné. Rozhodně nic víc - vždyť mu byl teprve rok, pane bože, na to jsem předtím ani nemyslela. Oklepala jsem se a potlačila znechucenou grimasu. I přesto, že jsem zavrtěla hlavou, Gavriil začal vcelku vyvádět. Takže jsem zavrtěla hlavou znovu, tentokrát mnohem prudčeji. "Ne, ne- ty jsi v pohodě, jsi fajn!" ujišťovala jsem ho, ale on si jel tu svou dál. Smutně jsem se přestala snažit to spravit a jen poslouchala jeho slova a přikyvovala. Mělo to být opravdu takhle - abych se prostě jednou poddala prvnímu vlkovi a žila do konce života s někým, koho nemám ráda? Ale nemuselo by to být tak špatné. Nemuselo, prostě... by to jen nebylo... Ah. Zavrtěla jsem hlavou, abych si trochu vyčistila hlavu. Kdybych nad tím přemýšlela dál, akorát bych vycouvala a ublížila mu, což jsem nechtěla. "Dobře, dobře, da. Fajn," odpověděla jsem. Tak. A bylo to. Právě jsem podepsala smlouvu s ďáblem - nebo spíš s Gavriilem. Nešlo mi do hlavy, co na mě viděl. "Tak... můžeme si lehnout," vydechla jsem a skoro sebou hodila na zem. Hrdlo se mi sevřelo úzkostí, ale odignorovala jsem to - no to už byl Gavriil pět metrů ode mě a křičel. Sklopila jsem uši k hlavě a do očí se mi nahrnuly slzy, ale zamrkala jsem, abych je potlačila. "Je to... dobrý,"

Dýchalo se mi ztěžka, ale zůstávala jsem stát. Stačilo v tom najít jakousi rovnováhu... Smířit se s tím, jednodušeji. Nadechovala jsem se pomalu a stejně pomalu i vydechovala, jako bych se vlastně dýchat bála. Pohled jsem měla upřený do země a oči měla trochu přivřené, abych zaostřila na všechny detaily, které v sobě zem posetá listím měla - koneckonců jsem na blízko moc neviděla. Byla jsem ráda, že momentálně nikdo v lese není a nemůže tak vidět Gavriila až moc plazícího se po mně a můj vyvalený překvapený výraz tupě zabodnutý do náhodného bodu - hlavně, abych se nedívala na něho. Není to tak špatné. Není to tak špatné. A pak začal vlček zase mluvit. Je to vážně špatný. Zatnula jsem čelist a do tváří se mi nahrnulo nepříjemné horko. Smíchané s Gavriilovým tělesným teplem to bylo až nepříjemné. Úplně jsem zapomněla, že v hierarchii jsem tak o tři místa víc a mohla jsem tomu vlkovi jednoduše dát přes držku. Vlastně nezapomněla, ale jak už bylo řečeno, bála jsem se se jenom pohnout. Další důvod, proč jsem se na gammu nehodila, meh.
"Rozumím, ale... já-," zarazila jsem se. Dvakrát, měla jsem někoho ráda dvakrát a moc dobře jsem věděla, jak to bolí, když to byl jen jednostranný pocit. Soucitně jsem se na Gavriila podívala. Možná to nebude hrozné. Možná... možná prostě budu souhlasit a... a naučí se to a... nebo se někde rychle nechám sežrat, jako omyl. Aby... jo, no... Jo. Odevzdaně jsem pokrčila rameny. Když budu hnusná, jednou ho to přejde a nebude mě chtít. Tak. "Um... děkuju," poděkovala jsem znovu, ale nedokázala se uvolnit. Místo toho jsem se přikrčila k zemi pod jeho dalšími slovy. Ale... takhle šťastná nejsem. Chtělo se mi ječet, ale místo toho jsem jen přikývla, jakože dobře, chápu.
Gavriil se konečně vzdálil, ale ne na moc dlouho. Brzy mi za uchem přistála jedna z posledních květin tohoto roku. Vyloudila jsem na tváři úsměv a nervózně přešlápla.

Na poslední otázku ohledně magie jsem jen přikývla. Byla jsem šťastná, že Gavriil našel svoji magii, ale momentálně jsem měla větší problém. Už jsem chtěla udělat krok dozadu, ale zastavila mě moje zlomená tlapka, kvůli které jsem se pozadu téměř vůbec pohybovat nemohla. Navíc jsem mu pořád vůbec nerozuměla, ani, když jsem se snažila. Magú? Chačú? Nrávjetsja? Co to sakra...? "Co... co to děláš?" vysoukala jsem ze sebe, abych měla alespoň nějakou sebeobranu, když už jsem se neodvážila se pohnout. Jenže Gavriil se nezastavoval a pořád se přibližoval, a najednou byl tak strašn blízko a bylo tak strašně teplo - a pak... pak mi prostě zabořil čenich do krku. He- he- he.... HUUUH?! Mozek mi vypověděl službu a v uších mi zvonil alarm. A stejně jsem neudělala ani krok - až tak zaseklá jsem byla. Dotek, dotek- ah, co? Umm... Vykulila jsem oči. "D-díky," vykoktala jsem na jeho poznámku o vůni a zkusila si k sbě přičichnout, ale nic jsem necítila. Nepohodlně jsem se trochu posunula a odvrátila zrak, ale nechala jsem Gavriila, ať mě třeba zavalí, když bude muset. Chtěl to... a... asi jsem proti tomu nemohla nic dělat. Přišlo mi nesprávné si na něco stěžovat a štvalo mě to, ale držela jsem hubu a krok. Tohle nebyl tak příjemný kontakt, jako kdysi s Izumim. Je to pořád vlče, je to pořád vlče. "Už... eh, dobrý?" zeptala jsem se místo stížnosti - třeba už se dost načichal a... a mohl by se pustit. Prosím, pusť se.

Naštěstí byla konverzace o partnerství Blueberryho a Makadi za námi. Trochu jsem si oddechla a zase se o něco víc uvolnila. Zároveň jsem uhýbala pohledem před Gavriilovým drobnohledem, kterým mě najednou probodl. Nechápavě jsem natočila hlavu do strany. Zamrkala jsem se, když mě v očích na moment zaštípal vánek, a nejistě se pousmála. Co to zkouší? Málem bych si toho ani nevšimla, kdyby se Gavriil sám nezeptal, jestli se něco stalo. Nejdřív jsem chtěla zavrtět hlavou, ale v jeden moment hrálo světlo všem do karet a ve vlkových očích jsem zahlédla odlesk tyrkysové. Takže je to vzduch! Zavrtěla jsem ocasem a nadšeně přikývla. U srdíčka se mi rozlilo příjemné teplo. Tak přeci jen jsem mohla vidět další maličký zázrak. V druhý moment jeho oči zase nabraly zlatou barvu, ale už to nebyl ten čistý odlesk, jako předtím. Magie pomalu začínala přebírat místo normálnosti. "Vzduch," řekla jsem prostě. To stačilo.
Chvíli bylo tiše, než se najednou Gavriil pohnul ze své pozice a začal se přibližovat. Nehnula jsem ani brvou a snažila se tvářit, jakože mi to nevadí. Někde... někde se to naučit musím. Nervózně jsem začala brouzdat pohledem všude kolem, ale vždycky jsem cítila ten jeho, nově i obarvený, pohled. A pak začal mluvit, hodně seversky, a já najednou samou nervozitou neměla tušení, co to říká. "Co-o-že?" vyhrkla jsem překvapeně. Co by měl dělat? Proč by to měl dělat? Lehce jsem se zamračila, ale nakonec pokročila rameny a pousmála se. Nejspíš jenom chtěl další kousek masa, který ležel vedle nás. "Nic nedělej - totiž, nic nemusíš dělat, um... můžeš tu dělat, co chceš," vykoktala jsem ze sebe a málem se plácla do hlavy. Tak jestli tohle pochopil, musel se stát zázrak.

Pomalu jsem přikývla. Mohla jsem brát Makadi jako Blueberryho partnerku? Koneckonců nic nebylo oficiální a Blue se mi pouze přiznal, že by něco k Makadimu mohl cítit - jenže to říkal ještě, když tu byla Lilith, a to už bylo tak strašně dlouho. Nechtěla jsem Gavriilovi říkat nějaké nepravdivé informace, ale když už jsem to načala, něco jsem říct musela. Stydlivě jsem zabodla pohled na mé tlapky - že já vůbec kdy otevřela tlamu nebo opustila matčinu dělohu. "No... možná," odpověděla jsem nejistým hlasem. "Totiž... ona se mu asi líbí a- no, tak," vykoktala jsem ze sebe. Blbá, blbá, blbá! Nadávala jsem si a zhluboka se nadechla, abych překonala sevřené hrdlo a nezamotala se mi hlava. Nebylo potřeba být nervózní. Nebylo to potřeba. Naštěstí Gavriil pochopil, že jim musíme nechat soukromí, a tak jsem se trochu uvolnila. Na nějaké post-přemýšlení bylo ještě čas.
Zamyslela jsem se nad jeho otázkou. Netušila jsem, co Smrt nabízela, ale žádná základní magie neovládala zimu. Pokrčila jsem rameny, abych se vyhnula slovům, a trochu se pousmála. Ochlazování... napadl mě jedině vzduch, ale to nebylo ani tak ochlazování, jako prostě vítr. Nebo by mohl mít Gavriil ironicky oheň - občas si matka příroda ráda pohrála. Stejně, jako si Smrt pohrála s mými magiemi. Zostuzeně jsem držela pohled na zemi a rozdýchávala elektrický šok, který jsem dostala z vlastní magie. Zavrtěla jsem hlavou na vlkova slova - já a šikovná? Kdybych to měla spočítat, jedno vlče bylo kvůli mě zraněné, zbytek byl bůh ví kde, furt jsem sem tahala Styx a... prostě jedno velké zklamání. Posmutnělě jsem sklopila uši, ale nepřestávala se usmívat.
Zavrtěla jsem pobaveně hlavou. "Ne, ale... no... musíš se, jakoby... soustředit na něco," odpověděla jsem nejistě. Když ještě nevěděl, co měl za magii, bylo to těžké. Nepamatovala jsem si vlastní objevení - kolem vody jsem se pohybovala častěji a těžko říct, co přesně způsobilo zmodrání mých očí. A většina mých sourozenců byla při objevení magie v nejvyšším stádiu zuřivosti, což jsem si u Gavriila neuměla představit, takže si musel vystačit s mým na nic vysvětlováním. Provinile jsem se na něj podívala a rychle svůj pohled zase přesměrovala jinam.
Najednou jsem ucítila silné štípnutí v pozadí, ale připisovala jsem to blechám a začala se tak různě drbat, než jsem se zase uklidnila a unaveně položila tlapku na zem. Oklepala jsem se a s úsměvem čekala, zda se Gavriil zeptá na něco dalšího. Byl to hezký den. Alespoň na dalších pár minut.

Vypadalo to, že se ani jeden z nás nikdy nezvedne, ale když se začal zvedat Gavriil, odolala jsem své lenosti i já. Opatrně jsem začala posouvat přední tlapky, abych se dostala do sedu, a vyhoupla se do stoje s jednou zadní. Ta zlomená mi zůstala viset ve vzduchu a nestálo mě to ani moc bolesti - Blueberryho pomoc doopravdy fungovala, ačkoliv chodit bylo stále vyčerpávající. Když už jsem nebyla od bláta a krve a konečně trochu vnímala okolí, všimla jsem si, že mi zpod jeho kořínků vykukuje kousek jizvy. Přivedlo mi to do tváře chvilkové zamračení. Od té doby, co jsem vkročila do Gallirei, se mi tyhle potvůrky jen sčítaly - ale rozhodně to nebyl důvod k odchodu, jen k... větším starostem.
"Borůvka," odpověděla jsem automaticky na jeho otázku ohledně oblíbeného místa a spokojeně se rozhlédla kolem. Po požáru ani stopy, jeden by si myslel, že je to jen mladý les, který začíná svoji historii. Kéž by. "Um... na Vyhlídce je krásně..." dodala jsem o něco tišeji. Vzpomínala jsem na to, jak jsem utíkala z lesa na Vyhlídku a znovu zpátky, abych mohla mrtvým stromům dopřát živiny v podobě květin, které tam rostly. A pak jsem tam potkala Sigyho. A najednou všechno bylo zase v pořádku.
Gavriil se zmínil o cestě za Blueberrym. Šibalsky se mi zablesklo v očích. Nechtěla jsem Gavriila vodit k Blueberrymu zrovna teď... Doufala jsem, že moje popostrčení mělo pro ty dva alespoň nějaký dopad. Když už ze mě opadlo veškeré omámení z Lilith, alespoň někdo si mohl užívat. "No... On teď má asi... možnou partnerku-a-eh... u sebe," vykoktala jsem a stydlivě zabodla pohled do země. Nemohla jsem to říct normálně? Jsem vážně k ničemu. Co to mělo být, partnerku-a? Makadi je holka. Je to partnerka. Alespoň... To tak chce. Není třeba se zakoktávat před ostatními... To bylo šíleně trapné. Odolala jsem nutkání zabořit hlavu do země.
Když Gavriil zmínil blechy, vzpomněla jsem si i na to otravné svědění a musela se zase začít drbat. Tiše jsem kníkla, když mi drápky zajely o něco hlouběji, a byla jsem ráda, že v tom nejsem sama a nemusím si připadat... až tak bídně. Zamyslela jsem se. S tím, jak se šedivá promenádovala kolem, stejně už byla zamořená celá smečka. A možná i celá Gallirea, kdo ví - a stejně byla jen malá šance, že na někoho narazíme, když nebudeme nutně chtít, no nechávala jsem rozhodnutí na Gavriilovi. Já stejně nejraději zůstávala v Borůvkovém lese, ale třeba návštěva u Života nemusela být špatná.
Nakonec jsme se zastavili u magií. Dvě magie už jsem mu ukázala - ačkoliv jednou to bylo omylem - a byla jsem si téměř jistá, že žádnou další nemám. I když... jeden nikdy nevěděl. Pokývala jsem hlavou. "Co myslíš, že máš za magii?" zeptala jsem se a zvědavě natočila hlavu na stranu. Bylo jich tolik na výběr... Možná měl oheň, podobně jako Bluberry. Nebo vodu, jako já. Myšlenky, iluze, vzduch, předměty. A nebo nějakou magii od Smrti, i když jsem ještě neslyšela o někom, kdo by jako první objevil zrovna tu. Zamyšleně jsem konečně odlepila zrak od země a koukala do dálky. Věděla jsem, že částí mojí magie budou jakési... zelektrizované jiskry. Blesky? Něco takového. Když jsem se nezkušeně soustředila na to, abych znovu přivolala elektrickou show do svého kožíšku, magie se otočila proti mně a celým tělem mi projel proud. Vyděšeně jsem sjela k zemi a rozmrkávala hvězdičky před očima. Srdce mi z proudu bušilo mnohem rychleji, než by mělo, a srst se mi zvedla tak, že jsem vypadala jako jedna velká chlupatá koule. Au, au, au! Zamračila jsem se, ale stačilo pár sekund na to, aby bušení přestalo a jedno oklepání k tomu, abych byla zase normální. Opatrně jsem se zvedla ze země a stydlivě svěsila hlavu.
Takže je to vážně elektřina. "Jsem strašná," vydechla jsem a zasmála se, abych nezněla tak pohřebně. Zvědavě jsem přenesla pohled na Gavriila a na chviličku navázala i oční kontakt, než jsem zase začala brouzdat jinam. "Zkusíš... to ty?" zeptala jsem se nejistě a nervózně přešlápla. Chtěla jsem být u dalšího objevení magie. Jednou ji se mnou objevil Izumi a jeho oči se zbarvily do hnědé - byl to nádherný pohled. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím další oči barvit se do jiné barvy. Pokud se zbarví. Prostě musí.

Nějaká ta chvíle času uběhla. Nebyl to zrovna poklidný spánek a přetažení na něm bylo znát. Několikrát mě probudil jakýkoliv maličký zvuk a hned nato jsem zase spala. Jako bych ležela na kolotoči a bylo mi z toho podobně špatně. V jeden moment se mi i něco zdálo - o elektrických výbojích a jiskrách požírajících blechy. Vypadalo to na delší odpočinek, ale šustění spadaného listí mě zase přivedlo do jakési poloviční bdělosti, z které jsem pomalu padala zpátky do bezesného spánku. Byla jsem naprosto bez pohybu, jen jednou jsem si posunula tlapku přes oči, protože mi do nich svítilo slabé světlo posledního sluníčka. Ani podrbat jsem se nepotřebovala, přestože mě kůže lechtala - vždycky jsem stihla znovu usnout dřív, než jsem se dokázala pohnout, a pak už mě nějaké svědění nezajímalo. Ale ve finále to byl ten nejlepší spánek, co jsem za posledních pár měsíců měla. S plným žaludkem, napitá, téměř bez starostí.
Zaznamenala jsem další zašustění listů, jak si s nimi pohrával vánek, a tentokrát jsem trošičku pootevřela oko, abych se přesvědčila, že jsme stále sami. Naskytl se mi pohled jen na prozatím spícího Gavriila a trochu jsem sebou trhla, málem jsem zapomněla, že se mnou vlastně byl. To trhnutí už mě probudilo úplně a ačkoliv jsem se znovu pokoušela usnout, už se mi to nedařilo. Zamračila jsem se. Samozřejmě by bylo lepší, kdybych mohla ještě spát, ale... Cítila jsem se mnohem lépe, než předtím. Pomalu jsem zvedla hlavu a chvíli jen mlčky hleděla do dálky. Potřebovala jsem resetovat svoje sociální schopnosti, abych nebyla protivná. Zároveň jsem si protáhla nejdříve přední a pak i ty zadní tlapky, dokonce i s tou zlomenou jsem lehce pohnula, aby nezapomněla, jak se chodí. Bolestivě jsem si zkousla čelist a došla k závěru, že znovu už jí to připomínat nebudu.
"Chtěl by ses někam podívat...?" zamumlala jsem až přehnaně tiše, neboť jsem vlka nechtěla probudit, ale zároveň mi bylo nepříjemné zůstávat potichu a být takhle blízko. Mimoděk jsem si vzpomněla na Izumiho. Místo úsměvu jsem se znovu lehce zamračila a začala se zahlodávat do "proč jsem říkala tohle" a "proč jsem udělala tohle", s pohledem upřeným tupě do dálky.

Pokrčila jsem rameny. Samozřejmě, že ke mně mohl, otázkou však bylo, jestli jsem to chtěla já. Tahle mezera v podobě jídla mezi námi mi vyhovovala, ještě, když jsem tak bezbranně ležela na zemi, drbala se a div si i nefoukala bebíčko na tlapce. Zamračila jsem se, hlavně nad sebou. Měla bych se dát co nejdříve do práce. Rozhlédla jsem se kolem. Byla tu jen Lylwelin a ta si nás nevšímala, ovšem našel sem cestu i Storm a Tati. Pousmála jsem se a vrátila pohled zpět ke Gavriilovi. Možná to ještě počká. Oddechla jsem si a unaveně si položila hlavu na tlapky. V úkrytu jsem spala pár minut a byla jsem děsně vyčerpaná, navíc po jídle a po použití magie. Měla jsem právo na to se vyspat. "Mhm," vydechla jsem konečně na Gavriilovu otázku, jakože ke mně klidně může, a každou chvíli vyvalila oči, abych neusnula.
Zavrtěla jsem hlavou. Samotné mi to nešlo do hlavy, ale věděla jsem, že blechy jsou ty největší s... a nedaly se snad ani spálit. Chvíli jsem nad tím přemýšlela - jak by se dalo breberek zbavit, jakou magii bych k tomu mohla použít - vlastně jsou ty jiskry docela cool, no ne? Zajímalo mě, co dalšího jsem uměla a netušila o tom. A jakou magii bude mít Gavriil? Letmo jsem se zaměřila na jeho oči, ale zatím nosily barvu zlatou. Nějak jsem ani netušila, jak jsem se zrovna k tomu dostala. Zavrtěla jsem hlavou, abych Gavriila nenechávala bez odpovědi. "Jsou odolné..." odpověděla jsem tiše, už skoro bez hlasu.
Lehce jsem se pousmála. Blueberry byl ten nejhodnější vlk na světě a měla jsem ho moc ráda - v tu chvíli tak moc, až mi to vehnalo knedlík do krku. Zamrkala jsem, ale žádné slzy nepřišly, no stejně jsem se tiše uchechtla. Další příznak nedostatku spánku. "On tě á rád... určitě tu s námi zůstaneš," zavrtěla jsem ocasem. Z loňska jsem si pamatovala jen pár základních vlků. Blueberry, Storm, Naomi, Aranel - no a vždycky, když jsem si je takhle krásně vyjmenovala, přišel mi na mysl Gavriil a Tati. Byla jsem nervózní z toho potkat nové vlky a seznamovat se, ale... Pořád jsem tuhle smečku brala jako rodinu. A rodina se znala celá... a držela při sobě. S touhle myšlenkou se mi také zavřely oči a slyšela jsem už jen šustění listí, než jsem usnula. Byly to dlouhé dny bez spánku.

Občasně jsem vrtěla ocasem a beze slova hleděla do dálky. Ještě před pár dny jsem měla pocit, že už se sem nebudu moct vrátit - ale všechno bylo v pořádku. Většina vlčat byla v bezpečí na území smečky nebo v dohledu nějakého dospělého a já si mohla odpočinout. Navícvždycky jsem na Borůvkovém lese objevila něco nového, co jsem mohla obdivovat. Teď to třeba byl další keř, který jsem předtím přehlédla, nebo mě nezajímal - sice už byl opadaný, ale... Stačilo, že tu byl. Po vzpomínkách na požár jako bych ztratila schopnost pořádně přemýšlet a neustále se můj pohled přenášel ta, kde se les přelíval v další les a byla zde jiná smečka. Neměla jsem ten pocit ráda. Připadala jsem si sobecká, navíc... Přišla jsem si pak stejně beznadějně, jako když všechno kolem sežraly Blueberryho plameny. Ale Blueberry za to nemůže. Mrkla jsem. On ne. Trochu jsem se zamračila, ale z přemýšlení mě vytrhla Gavriilova slova a tak jsem se raději znovu pousmála, abych předešla zbytečným otázkám. No, zbytečným... Spíše nepříjemným.
Znovu mi dalo chvíli přemýšlet nad jeho větou, abych si ji přeložila do své řeči. Stihla jsem se před odpovědí znovu podrpat, až jsem trochu zakňučela, neboť mi mé vlastní drápy zajely moc hluboko do kůže. Zaklepala jsem hlavou, přičemž moji pozornost zaujala černá tečka která dvěma skoky skončila někde... někde, neboť se mi svojí velikosti ztratila. Zacukalo mi v oku. To. Ne. S tím mi došel i význam Gavriilovy věty. "Blechy," procedila jsem skrz zuby a můj vztek k Styx se ještě zvýšil. "Moc... moc k nikomu teď nechoď..." zamumlala jsem. Tím byla zničena i naše návštěva Blueberrymu, protože jsem odmítala vzít vinu za to, že máme blechy. Teď, když už jsem věděla, co se děje, mě kůže svědila snad ještě víc a už jsem zase jela s nekonečným, bolestivým drbáním, ke kterému jsem tentokrát musela použít i zuby, abych si tam dosáhla.
"Netuším...," odpověděla jsem jednoduše na jeho další otázku. U Smrti ani Života jsem nebyla, ale neznala jsem žádnou takovou magii, takže jsem z toho vydedukovala, že za všechno zase mohla ta proradná čarodějnice. Ale... proč? Povzdechla jsem si. Netušila jsem ani, jak dlouho se magie skrývala, a moc jsem se bála na to, abych ji zkusila přivolat sama - navíc jsem pořád byla úplně mrtvá a nechtěla jsem si ublížit. "Asi... možná jiskry," dodala jsem, protože se magie zjevila vždy v podobě svítivých, kopavých jisker v mém kožíšku. Ušklíbla jsem se. Možná mohla kopnout jiné vlky a mě, ale ty blbé blechy byly odolné. A... tak... hrozně... svědily!
"Zůstaneš ve smečce?" zeptala jsem se najednou. Ale byla to zásadní otázka, neboť... neboť už měl věk na to odejít a najít si domov jinde. Ale tiše jsem doufala, že ve skutečnosti zůstane - a že to povolí i Blueberry. Mohla bych ho někde zaměstnat... Aby ukázal, že se snaží. Pousmála jsem se. Nechtěla jsem přijít o první Borůvkové vlče.

Prohloubila jsem svoje zamračení. Nebyla jsem žádná náhrada, nikdo tady nemohl nikoho nahradit a byla to jen a jen chyba Smrti, prostě si ten den vzala špatný život a... A byla jsem tak naštvaná, ale držela jsem se, protože to jsem koneckonců dělala vždycky a nikdy jsem nedokázala udělat to, co jsem doopravdy chtěla. Styx na své cestě pryč z našeho lesa ještě nezapomněla zmínit Baghý a Noriho. Matně jsem si vybavovala jejich tváře a fakt, že se znali zrovna s touhle, jim moc nepomohl. Ne, že bych je znala, prohodila jsem s jedním z nich sotva čtyři slova. Ale... od teď jsem začínala být vůči nim dost skeptická. Možná jí v něčem pomáhali... Možná ji prostě znali tak jako já, ale přesto...
Zavrtěla jsem hlavou. Už byla pryč a... nebylo potřeba to řešit. Asi. Stejně to budu muset Blueberrymu říct. Trochu jsem se zamračila. Přítomnost jí a její rodiny tady v Galliree byla tím nejhorším, co nás mohlo potkat - další katastrofu v lese už bych asi nepřežila. Jemně jsem na Gavriila kývla a pokračovala v naší původní cestě za jídlem. Stačilo mi zapojit čenich a proplést se mezi mladými stromky. Kořist na nás již čekala u úkrytu (//doufám, že u ní nikdo není :<). Odolala jsem pokoušení do ní nakouknout a raději si sama našla místečko, kde se mi maso zdálo tak akorát pro mě. "Najez se," pousmála jsem se na něj, jako by snad na něco takového potřeboval svolení. Dostala jsem do sebe pár kousků masa ale zjistila jsem, že na prázdný žaludek spoustu masa také nebyla úplně ideální situace. Raději jsem si lehla kousek od kořisti a stydlivě zabodla pohled do země. Neměla bych jen tak ležet v něčí přítomnosti... ale už jsem nevydržela stát. "Um... asi máš otázky k tomu požáru...? Nebo... k dalším věcem?" zamumlala jsem se nejistě. Příchod Styx ze mě vysál veškerou energii a pak... pak tu bylo to nehorázné svědění. Mohou za to bažiny? Zamračila jsem se. Snad jsem nespadla do něčeho jedovatého... Ale i tak jsem tentokrát neodolala a pořádně se podrbala a krku zadní tlapkou, až jsem slastně přivřela oči.

Tentokrát už jsem si neudržela hlas pro sebe a výhružně zavrčela, jenom krátce a rychle, ale dostatečně výhružně. "Jizvit tváře ani lámat kosti se tu nebude, nebo tě odsud vyprovodím podobně, jako to kdysi udělala Naomi," procedila jsem mezi zuby. Cítila jsem podobný pocit, jako když jsem odsud omylem vyhnala Lilith. Neměla jsem nutkání to dělat, ale když už jsem v tom byla, vlastně to byl celkem úžasný pocit. Něco jako strach smíšený s adrenalinem a odhodláním, prostě něco... dokonalého. A taky něco, co po dvou vteřinách bylo pryč a zůstal jen ten strach s úzkostí. Sakra. Zamračila jsem se. Byla jsem připravená se bránit. Nějak. Nějak to jít muselo.
Prohloubila jsem své zamračení, když znovu začala mluvit na Gavriila. Tentokrát už jsem vážně měla nutkání zakročit. Vlastně jsem to měla v hlavě připravené už od chvíle, co jsme o něm začali mluvit. "Gavriil gavarí úplně normálně," ušklíbla jsem se. Teď se jen modlit k bohům, že jsem to vážně řekla dobře. Nadějně jsem mrkla po vlkovi. To je jen tvá omezenost, že neznáš další jazyky. Dodala jsem si pro sebe v myšlenkách, ale to už jsem vážně neměla odvahu říct nahlas. Zase tak moc jsem umřít nechtěla. Měla jsem ovšem pocit, že pokud brzo nevypadne, vážně tu nakonec umřu - na použití magií k tomu, aby byla rychle fuč. Styxfuč.

//budiž elektřina

Balšoje je velký... Vysoký... Hlava mi z toho šla dokola kolem. Jakto, že to nebyl sníh? Byla jsem si jistá, že je to sníh! Zamračila jsem se, ale dál už jsem se učit a odpovídat na otázky nemohla, neboť na nás v Borůvce čekalo to, co tam čekalo. Samozřejmě, že to víš. Prohloubila jsem svoje zamračení. Jizva na tváři, o které jsem většinu času ani nevěděla, jako by mě začala svědit a připomínala mi chvíli, kdy se utvořila. Zavrtěla jsem hlavou, abych vzpomínku vyhnala. Teď nebyl čas nechat vědomí někde pajdat.
S každým dalším slovem jsem měla více a více potíží s tím udržet vrčení na uzdě. To mělo za důsledek vystavení tesáků, jako když se nejedovaté zvíře snaží vystrašit nepřítele svým zbarvením. Přesně tak to totiž bylo. Při zmínce o Naomi už toho ale bylo dost, a to tu přede mnou nestála pomalu ani pět minut. V srsti mi znovu najiskřilo a tentokrát statická elektřina zvedla srst všem třem. Před očima se mi na moment udělaly mžitky a závrať mě táhla k zemi, ale ustála jsem to. Najednou jsem neměla energii cokoliv dělat a mohla jsem usnout ve stoje, ale pud sebezáchovy mě zachraňoval. Otřásla jsem se. Takže jsem za to v úkrytu mohla já. Jak dlouho už jsem tohle uměla? A... co přesně to bylo? Ani teď na to nebyl čas. Frustrovaně jsem vydechla. Alespoň jsem mohla zodpovědět i Gavriilovy otázky. "Smrt," začala jsem hrubým hlasem, než jsem si odkašlala a trochu se uklidnila. "Naomi zemřela a Smrt zapálila les svým ohněm, který se... nedal moc uhasit. Blueberry tak... nechal celý les shořet a oheň se tak neměl jak šířit dál," vzpomínky zaplavovaly moji hlavu jako lavina - a najednou jsem si pamatovala všechno. Mrkla jsem směrem, kudy se dalo jít do vedlejší smečky, a u srdce mě píchl zárodek pomstychtivosti, než zase zmizel. Takže není koho vidět. Chtělo se mi dodat, ale hlas se mi třásl a cítila jsem se tak mrtvě, že už jsem se na nic víc nezmohla.
Poslouchala jsem, co povídá Gavriilovi. Nelíbil se mi její tón ani slova, ale stále jsem zůstávala potichu - tohle byl pro změnu vlčkův boj a já do toho nechtěla zasahovat. Už byl dospělý. Měl by se naučit, že život není jen spánek, jídlo a Blueberry - ačkoliv bylo celkem kruté ho to učit až teď. Pořád jsem si neuvědomovala, že už to není vlče. Povytáhla jsem obočí, když do toho zatáhla i mě. "Díky," odsekla jsem s ironií v hlase, až mě to samotnou překvapilo. Zacukala jsem ušima, najednou jsem měla nehorázné nutkání se podrbat. Naklonila jsem hlavu do strany. Nechtěla jsem vypadat jako nezdvořilec, kdybych se podrbala pořádně, a tak jsem zůstala u slabé alternativy tření si hlavou o přední tlapku. No tak... no tak... přestaň. V zadní tlapce mi cukalo, ale potlačila jsem nutkání ji zvednout. Místo toho jsem zvedla přední a drápkama si pořádně přejela hlavu, abych se svrbění zbavila. A pak to začalo svědět jinde. Co to ku*va?