Gallirea - Příspěvky uživatele

//Kaskády přes Středozemku

Každým krokem jsem byla blíž setkání, které snad nikdo nemohl mít rád. Samozřejmě tím taky došlo na přehnané přemýšlení a vzpomínání na věci, které bych raději nechala ležet. Jako první mě napadlo, kde je asi konec Izumiho. Mohl to být kamarád - ne, určitě to byl kamarád, ale... Kde byl? Zmizel on a Blueberry... měl Makadi. Najednou jsem zase byla úplně sama, a to uvědomění mi úzkostí stáhlo hrdlo. Měla jsem ráda samotu, ticho, klid. Ale to neznamenalo, že jsem doopravdy chtěla být sama. V tom mi chyběl domov - tam byla alespoň rodina, která se jen tak nenechávala ležet vedle. Byla tam Tana - a Ayshi, ta je kde? Snad je v pořádku... Nemohlo se jí nic stát, ne? Doufala jsem, že když si sem našla cestu ona, možná si ji mohl najít i další sourozenec. Ale do té doby jsem byla sama.
Také jsem se snažila rozmyslet si, jak se Smrti zeptám na to, co chci. Chtěla jsem něco, co by mi získalo alespoň... nějaký respekt, ačkoliv to znělo příšerně sobecky. Zároveň jsem ale chtěla něco pěkného, možná trochu vtipného ale užitečného, abych nevypadala jako tyran. Jen jsem chtěla mít větší kontrolu nad věcmi, které se mi vymykaly z tlapek. Třeba vlčata, prostě udělat čáry máry a mít vlče tam, kde jsem ho chtěla mít. Nebo si umět podobně poradit i s cizinci. Existuje taková magie vůbec? Musela... muselo být něco podobného.

//Západní Galtavar přes VVJ

//Říční Eso přes Maharské močály

V noci byla zima, takže jsem se nadále již nezastavovala a zůstávala v pochodu i přes bolest. Borůvkovému lesu jsem se raději chtěla vyhnout obloukem, protože jakmile bych do něj vkročila, už bych zase nechtěla vylézt ven a svoji návštěvu božstva nikdy nedokončila. Navíc mi Smrt mohla zodpovědět otázky na tu jiskřící magii a také, jestli mám nějaké další. A kde se vzaly. Vlastně jsem se toho mohla naučit mnohem víc, ale pokud jsem u jejího bratra byla ve spěchu, u ní jsem to chtěla vzít ještě rychleji. Přijít, zeptat se, vysypat drahé kamení a zase rychle vzít tlapky na ramena - no a do rána se vrátit zpět do lesa. Tam už jen sesbírat vlčata a žít pohodový život bez návštěv kouzelných individuí.
Kdo chodí ke Smrti v noci? Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Ale ani potom jsem se nezastavovala a vydala se podél propadliny směrem k jezeru. Konečně jsem se zbavila všemožných kopců a nebylo tak složité používat jen tři tlapky. Párkrát jsem dokonce zavadila zlomenou končetinou o zem a nic moc se nestalo, až na menší výstřel bolesti, která se ovšem po těch všech událostech dala snadno překonat. Jestli mi Gallirea něco dala, tak to byla vysoká tolerance bolesti. Tiše jsem se v hlavě smála svému malému já, které brečelo, i když zakoplo a narazilo si čenich.

//Východní Galtavar přes Středozemku

//Vrchol Narrských kopců přes Narrské kopce

Všechno... bylo v pořádku. Alespoň mi to tak připadalo. I tak jsem si nedovolila se zastavit, dokud jsem nebyla od kopců dostatečně daleko. Potom už jsem se jenom vyčerpaně posadila k říčnímu esu a ztěžka oddechovala. Necítila jsem se o nic silnější - o něco slabší, možná i. Nikde nepanovala žádná katastrofa a dostala jsem se od Života ven. Všechno je v pořádku. Zopakovala jsem si. Měla jsem toho pro jeden den plné zuby, ale nebyla jsem si jistá, jestli chci návštěvu druhé části Gallirejského božstva odkládat. Adrenalin z předchozí návštěvy ve mně ještě zůstal a nebylo nic lepšího, než si prostě do zříceniny nakráčet okamžitě. To ale nešlo, protože jsem se nejdřív musela dostat téměř ze samého jihu na samý sever. Ale... pak budu silnější. A budu moct zůstat dlouho doma. Zavrtěla jsem hlavou. Minimálně jsem musela dojít zpět domů.
Sebrala jsem svoje dva tuky a rozešla se na třech více méně zdravých tlapkách kupředu, stejnou cestou, jakou jsem sem přišla. Zemi už dávno zahalila noc a upřímně jsem se docela bála. Na blízko jsem neviděla dobře a tma to jen zhoršovala, navíc sníh mi padal do tváře a byla to ideální situace pro všechny, kteří byli v potravním řetězci výš, než já. To byli vlastně všichni, ale... Chápeme se. Nebyl čas ztrácet čas.

//Kaskády přes Maharské močály

//Narrské kopce

Každý další krok vzhůru byl neuvěřitelně těžký a každý nádech bolel. Netušila jsem, jestli moje plíce prostě odmítají množství magie, které se tu vyskytovalo, nebo takhle vysoko byl jen nedostatek kyslíku. Přitom to ani nebyl nejvyšší bod Gallirei, jen mi zranění vyčerpala všechnu vytrvalost a unavené svaly mi třásly celým tělem. Doufala jsem, že mě krátká návštěva u někoho tak živého, jako je Život, alespoň trochu spraví. I tady padaly vločky, ale stejně jako všude jinde se hned při dopadu měnily ve vodu. Písek přesto zůstal krásně suchý a sypal se mezi srstí na tlapkách, čímž způsoboval příjemnou masáž. Alespoň už mi bylo po cestě nahoru teplo, no na druhou stranu mi ze zlomené tlapky vystřelovala bolest až do zad a rozplácla jsem se na zemi málem ještě před vchodem na nejvyšší vrchol. Ležela jsem ovšem jen chvíli a dávala si dobrý pozor na to, abych neusnula. Chtěla jsem mít obě návštěvy brzy za sebou a nikdy jsem nebyla nijak extra do lenošení.
Posbírala jsem svoje napůl rozbité tělo a vydala se po známé vyšlapané cestičce hlouběji do kopců. Magie, která tohle místo obývala, tu byla silnější a jako by tu foukala místo vánku. Dráždila mi čenich a měla jsem neuvěřitelnou chuť tu vyzkoušet všechny magie, které jsem měla - i ty, co jsem neměla. Vlastně to bylo nádherné a neuměla jsem si představit žít život bez magie. Vzpomněla jsem si na Styx a její opovržení magiemi, ačkoliv při své minulé návštěvě už nic nekomentovala, no na druhou stranu z ní na nás přeskákaly blechy.
Teplo po tělocviku v podobě cesty nahoru už přešlo, ale vystřídalo ho příjemné teploučko vnitřku kopců. Dalo se to přirovnat objetí těch nejmilejších a nedivila jsem se, že jsem nikdy nechtěla odejít - ale… musela jsem. Dokud jsem myslela na odchod, všechno bylo v pořádku a nic se mi nemohlo stát. Jenže jakmile se na obzoru objevila sedící silueta vlka, uvědomila jsem si, že možná Narrské kopce nebyly špatné. Všechno tu bylo veselé a veškerá úzkost mě přešla. Kdo by tu nechtěl zůstat? Já. Napomenula jsem se. S trhavým nádechem jsem došla až k Životovi, ale držela se v úctyhodné vzdálenosti. Nemohla jsem moc blízko, prostě… to nešlo.
"Ahoj, Wizku!" pozdravil mě až přehnaně nadšeně. Ale nestěžovala jsem si, bylo příjemné být pro jednou někde vítána a chtěna. Cítila jsem, jak mi jeho hlas oblboval mysl, ale nechala jsem to plavat. Bylo těžké se soustředit na odchod, když tu stál, celý nadšený s kmitajícím ocáskem. Nevědomky jsem na tváři také vykouzlila úsměv a víc než spokojeně jsem se posadila vedle něj. "Ahoj," špitla jsem o něco tišším a nervóznějším hlasem, než bych chtěla. Dostala jsem od Života starostlivý pohled a měla jsem pocit, že mě jím něžně plácá po hlavě. Někde daleko v hlavě mi stále hlučila ozvěna, která na mě volala, že musím odejít. Nechtěla jsem jít pryč, přesto mě to povzbudilo k tomu, abych raději přešla rovnou k věci. "Um... já..." zamumlala jsem. Copak jsem si mohla prostě říct o nějakou silnou magii? Fungovalo to takhle? Já takhle určitě nefungovala. Bylo to nemožné a byla to naprosto zbytečná návštěva. "Smrt. Já ti nemohu nabídnout to, po čem toužíš," odpověděl najednou Život. Překvapeně jsem vykulila oči a trochu se zamračila. Nelíbilo se mi, když mi četl myšlenky - nelíbilo se mi, když mi kdokoliv četl myšlenky. Ale alespoň jsem měla svoji odpověď.
Ne, nebyla jsem s ní spokojená. Najednou jsem nechtěla od Života nikdy odejít, chtěla jsem se tu zabořit do země a žít skvělý život bez jakýchkoliv zármutků. Chtěla jsem… být šťastná, a to jsem tu být mohla. Ale… Co bude potom? "Chci domů," zamumlala jsem dřív, než mě jakákoliv jeho magie stihla omámit a málem jsem i zapomněla, že jsem něco takového vypustila z tlamy. Proč bych nemohla zůstat? Co bude potom - koho to zajímalo. "Ale proč bys tu nemohla zůstat?" odpověděl posmutněle Život, přitom tu otázku jsem si pokládala celou cestu sem. Proč ne? Všem by se tak nějak ulevilo. Včetně mě. Ale… Blueberry? A Storm, Aranel, Fífa i zbytek vlčat. Copak jsem je tam mohla nechat? Jen tak? Zavrtěla jsem hlavou, ale nic dalšího jsem neříkala. Chtěla jsem se utopit v tichu.
Jenže… to nešlo. Musela jsem odejít co nejdřív, vrátit se než bude Gallirea zahalena sněhem. Ale nepřišla jsem jen, abych se zeptala - přišla jsem, protože jsem nosila až moc věcí, které jsem nepotřebovala. "Vezmi si všechno tohle… dej to někomu, kdo to použije lépe," zašeptala jsem a přisunula k němu jednu obrovskou hordu květin, které jsem vyhrabala z kožichu. Měla jsem pocit, že mi jich tam ještě pár zůstalo, ale už jsem se v tom nechtěla moc přebírat. Život si k sobě hromádku hladově přitáhl, ale i v něm se zračila nejistota, když se na mě podíval. "Copak nechceš něco pro sebe? Za tohle… bys mohla dostat spoustu věcí. Proč to dát ostatním?" zeptal se pomalu. Automaticky jsem pokrčila rameny - ani jsem nepřemýšlela nad tím, že bych nějak měla vylepšovat sebe. Byla jsem tak akorát, a kdybych byla neporazitelná, nejspíš by to ani nebyla sranda. "Prostě… to dej jiným. Smečce, a někomu, koho znáš. Budou Vánoce," odpověděla jsem s úsměvem a zvedla se, připravena odejít, i kdybych si u toho měla ohlodat kosti.
Něco za mými zády zacinkalo. Tázavě jsem se otočila zpět a propalovala pohledem křišťály. To bylo vzácné zboží. "Přimotalo se ti do toho pár drahokamů, ale taky chci mít na co koukat. A tohle se ti u Smrti bude hodit víc," podal mi Život vysvětlení. Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem důvod mu nevěřit, a tak jsem si jeho poklad přivlastnila, stejně jako on teď měl téměř všechny mé květiny. Vážně nechci odejít. Napadlo mě, když už jsme měli vyřízené všechny účty. "Tak nikam nechoď," odpověděl mým myšlenkám. Zavrtěla jsem hlavou a zopakovala si jména všech, které bych už nikdy nemusela vidět. Izumi, Blueberry, Tati, Flynn, Gavriil, Storm, Aranel, Heather. Všichni ze smečky, všichni mimo ni. "Pozdravuj ode mě Naomi." zakončila jsem to, odignorovala píchnutí u srdce a vydala se po pěšince zpět. V tlapkách mi cukalo, jak moc jsem se chtěla otočit, a v hlavě mi křičely hlasy, které se také chtěly vrátit. Ale ne. Takhle to nešlo. Pokračovala jsem dál, i přes bolest zlomeniny, i přes úzkost, která se každým krokem prohlubovala. Jednou tu zůstanu s tebou, Naomi.

//Říční eso přes Narrské kopce

//Říční eso

Pod kopci jsem se znovu zastavila. Vážně tam chci jít? Trhavě jsem vydechla a zhluboka se zase nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila. Život byl hodný a stačilo ho rychle požádat a rychle zase utéct - a kdyby to nešlo... Ne. Prostě to muselo jít, tak to bylo, tak to je a tak to taky bude. Dostala jsem se od něj vždycky a stejně tak všichni ostatní. Navíc Blueberry, pokud jsem si to dobře pamatovala, tvrdil, že se od něj dostali zatím všichni. Ale všechno je jednou poprvé... Zamračila jsem se. Ta myšlenka mi unikla úplnou náhodou a najednou jsem stála bezradně pod kopci, se zlomenou tlapkou, blechami a výčitkami v hlavě. A... co teď?
Nad tou otázkou jsem rozjímala až přehnaně dlouho. Na druhou stranu, kdybych u Života zůstala, asi by to nebylo tak špatné - i když útěk byl vždycky tou lepší možností. Má tam hezky. Ale já budu chtít utéct a... když budu chtít, tak to půjde. Otřásla jsem sebou, až blechy lítaly vzduchem, a konečně se dala do pohybu. Zatím byla cesta vzhůru ještě pohodová, i když s třemi tlapkami to byla celkem osina v zádeli a každou chvíli jsem stavěla a ztěžka dýchala - přitom s vytrvalostí jsem na tom snad nebyla ještě tak špatně. To bude tragédie. Pomyslela jsem si, ale už se neohlížela.

//Vrchol Narrských kopců

//Maharské močály

Vzpomínala jsem i na rodinu doma. Překvapilo mě, jak moc jsou všechny ty vzpomínky rozmazané. Možná... jsem měla rodinu v Borůvkovém lese jen o něco málo raději. Blueberry, Storm, Aranel. Možná se mi to ne vždycky dařilo dát najevo, ale měla jsem je všechny moc ráda - ať už jejich názor na mě byl jakýkoliv. Ne, že by na tom záleželo. Ale záleželo. Dali mi domov, všechno, co jsem od své biologické rodiny nikdy nedostala. Eh. Ztěžka jsem vydechla a posadila se u řeky k dalšímu odpočinku. Rozdýchávala jsem bolavou tlapku, tentokrát hlava zase o něco čistější, než předtím. V dálce už se přitom tyčily známé kopce a čím blíže jsem byla, tím víc mi úzkost stahovala hrdlo. A jak že jsem se chtěla vyšplhat nahoru s takovou tlapkou? Nějak... to půjde. Musí to jít. Rozhodně jsem se nechtěla nikam vracet s prázdnou.
Netrvalo dlouho a zase jsem byla na nohách a pomalu se ploužila vpřed. Koukala jsem do země, jako by mě pohled na kopce děsil. Život byl hodný, to ano, přesto... Něco mi na návštěvách u něho nesedělo. Možná to bylo tím, že byl zdrojem téměř veškeré magie tohohle světa. Ne, vlastně to určitě bylo tím. Mohl být jakkoliv hodný, ale strachuhodný respekt si zasloužil.

//Narrské kopce

//Kaskády

Rozhodla jsem se, že život byl prostě nefér. Na druhé zamyšlení nefér byl i Život s velkým Ž. Pátrala jsem v paměti po něčem, co kdy bylo fér, ale skončila jsem ve slepé uličce. Tohle místo jsem navíc znala, proběhli jsme tudy s Flynnem, než se stala ta tragédie v bažinách. Měla bych všechna vlčata vidět. Došlo mi. Tedy, došlo... Samozřejmě jsem věděla už déle, že si je musím zase svolat k sobě, ale teprve tady jsem si uvědomila, jak už je to dlouho. Tati, Fífa, Heather. Zamračila jsem se. Možná bylo na území smečky i nějaké další, jenom jsem o něm nevěděla, což bylo neodpustitelné a znamenalo to, že hned, jak se vrátím od Smrti, nastane v lese rodeo. Tati jsem v lese již cítila a o Flynna s Heather prý bylo dobře postaráno, ale to neznamenalo, že museli viset na krku někomu, kdo mohl dělat pro les důležitější věci, než já. Byla jsem naštvaná sama na sebe.
Cestou jsem taky přemýšlela, o co vlastně požádám. Pořád jsem se nějak nevyznala v tom, co nabízí jeden a co nabízí ten druhý. Nechtělo se mi běhat mezi dvěma tábory a porovnávat, co kdo nabízí lépe - proto jsem také mířila první k Životu, s ním byla alespoň nějaká řeč.

//Říční eso

//Vyhlídka

Uběhlo dalších pár minut a já se proklínala, proč jsem šla zrovna tudy. Nebyla snad nějaká kratší cesta, jak se tam dostat? A vůbec, proč všechno muselo být tak daleko? Unaveně jsem se posadila a rozhodla se pro krátký odpočinek. Možná jsem to přehnala, když jsem tvrdila, že zlomená tlapka už byla prakticky zahojená. Cítila jsem, jak mi v ní bolestivě tepalo a šířilo se to na celou zadní tlapku, nejen na okolí kotníku. I tak jsem byla vděčná Blueberrymu, že mi tak pomohl. Nemusel to dělat, mohl mě rovnou vyhodit po tom, co jsem předvedla s Flynnem. Ale... na druhou stranu to nebyla moje chyba, nebo ano? Gallirea si občas dělala co chtěla, vždycky ve špatný čas a na špatných místech. Promiň mi to. Vzdychla jsem.
Z lepšího doušku jsem se pak zamyslela nad tím, jak jsem Makadi strčila na Blua. Zajímalo mě, jak to nakonec dopadlo, a jestli se konečně budeme moci těšit z alfa páru. Cítila jsem jistou žárlivost vůči nim, ale ignorovala jsem ji. Bylo špatné takhle myslet a mně prostě nebylo určeno být šťastná - i s Gavriilem to bylo fajn a pak začal šaškařit. Nechápala jsem, co se mnou má ten svět za problém. Možná jsem tím problémem byla já, ale... čím jsem si to zasloužila? Se zavrtěním hlavy, abych myšlenky trochu uklidnila, jsem se znovu zvedla a vydala se dál.

//Maharské močály

//Borůvkový les

Opuštění Borůvkového lesa vždycky bylo složité - a se zlomenou tlapkou dvakrát tak víc. I když to bylo spíše o jakémsi poutu k tomu místu než o bolesti. Koneckonců tlapku jsem měla více méně zahojenou a už jen musela pořádně srůst, takže jsem si celou cestu do kopce připadala jako simulant. Nějak jsem se v tom zmatku, kterému ostatní říkají myšlenky, dostala k tomu, že je to zimou. Zima mě děsila a všechny svaly mě otáčely zpátky ke známému lesu, kde bylo příjemné rodinné teplo a dostatek žrádla. Rozhodně to znělo příjemněji, než jít málem zemřít k Životu a dostat infarkt u Smrti, ale co muselo být uděláno, to muselo - navíc jsem už byla na cestě a kdybych se otočila, akorát bych pro některé vypadalo jako magor. To bylo to poslední, co jsem chtěla.
Při té myšlence mi trochu zatrnulo. Byla jsem třetí nejvýše postavená členka smečky a stejně jsem se před ostatními div neklaněla. Nemělo to být o respektu? I sama sobě jsem byla maximálně pro smích. Ale... to nevadí. Došlo mi. I když moje první cesta směřovala do kopců více na jihu, chtěla jsem pak překonat bolest zlomeniny a dostat se i na sever k té staré čarodějnici. Věřila jsem, že má něco, co by... pomohlo. Jen to z ní vyprosit byl vcelku oříšek, a to jsem nad tím teprve přemýšlela.

//Kaskády

1x zmrzlé ouško lišky letí rychlostí blesku na Tati, není kam utéct!
1x zmrzlé ouško lišky letí rychlostí blesku na Flynna, není kam utéct!
1x zmrzlé ouško lišky letí rychlostí blesku na Heather, není kam utéct!
1x zmrzlé ouško lišky letí rychlostí blesku na Eloru, není kam utéct!
3x sobí paroh nemine ani Aranel, protože druhá pečovatelka si taky zaslouží nějakou tu ránu!
1x Vlčíškův bobek letí na Blueberryho hlavu, protože bobkem to snad tolik nebolí a je to jistější, než ho jít na Vánoce obejmout (social distancing please)!
1x Vlčíškův bobek přistál na Duncanově hlavě, koukej se za Wizku zastavit a nech tu Styx napokoji, ty divočáku!

1x pozlacený divočák se rozplácne Stormovi na zádech, protože má těžký život plný ztrát a zaslouží si nějaké to zlato!

Storm nás brzy zase opustil a Gavriil zůstával tiše. Přišlo mi, jako by se to všechno stalo během několika málo sekund, jak se najednou obloha zatemnila a k zemi se začal snášet první sníh. Zvedla jsem hlavu k nebi a zaměřila se na nějakou náhodnou vločku. Sledovala jsem, jak se různě pohupuje podle větru a pomalým tempem přistává na zemi jen proto, aby hned roztála a přidala se k ní její další kamarádka. Byl to moc pěkný pohled, ale zvedl ve mně úzkost a přivedl zpět vzpomínky na minulou zimu. Ale teď máme jídlo. A ještě není ani taková zima. Uklidňovala jsem se, no nemělo to téměř žádný efekt. Ohlédla jsem se na svoji zlomenou tlapku, která se sice hojila, ale velmi pomalu. Byla jsem pro smečku v podstatě k ničemu - ale nějakou roli jsem zastávala a před zimou bylo ideální všechna vlčata najít a přivést zpět do lesa. Jenže ještě předtím...
Unaveně jsem se zvedla a přejela Gavriila jedním rychlým pohledem. "Um... půjdu se projít, ale hned se vrátím," řekla jsem a rychle se vydala vpřed, doufajíc, že to nebude nějak trapné a nebude chtít jít za mnou. Co nejrychleji jsem se ztratila mezi opadanými stromy a borůvkovými keři, i když to se zlomenou tlapkou nebylo jednoduché. Ale co se muselo udělat, to se muselo udělat. A pak vlčata. A znovu klid. Takový uklidňující koloběh.

//Vyhlídka

//Sav, schovky byly moje, Falka je tam jen nahodila.

Co nejrychleji to půjde, neboj! Dočkáš se.

A... STOP! Všechny odměny nalezené, takže už nic hledat nemusíte.