Gallirea - Příspěvky uživatele

Bylo nás tam tolik - i když někteří se rozhodli jít raději jinam. Neměla jsem jim to za zlé, vlastně jsem jim i trochu záviděla a nenápadně se přisunula blíže k novému vlčeti, jako by mě o polovinu menší zranitelnější tvor mohl zachránit před hrozbou, jakým byla větší skupina vlků. No vážně, napadla vás někdy taková skupina? Mě taky ne, ale stejně. Proč že jsme tady? Mrkla jsem bezradně mezi druhou pečovatelkou a vlčetem, Elorou. Snažila jsem se soustředit se alespoň na nějakou důležitější věc, než vlastní strach, ale ve finále jsem stejně skončila s pohledem zabořeným v zemi a tělem v podivně nepřirozené pozici, abych si udržela osobní prostor - přišlo mi, že kdybych se posunula o něco málo dozadu a získala tak víc místa, akorát bych ostatním připadala jako blbec. A mezi tím vším jsem se ještě stihla modlit ke zdejším božstvům, aby všemožné návaly úzkosti nezpůsobily další jiskření ne zcela ovládané magie.
Trhla jsem hlavou k Blueberrymu, když mi k uším dolehlo moje jméno. Nervózně jsem přešlápla a slabě se pousmála - na jeho pozdrav jsem pouze přikývla. Taky tě moc ráda vidím. Chtěla jsem ze sebe vysypat, ale nějak to nevyšlo. Vypadalo to, že jsem byla navždy odsouzená k tomu všem odpovídat jen jako. Najednou pro mě byli vlci s magií myšlenek jistým vysvobozením. Jenže jich tu moc nebylo - věděla jsem jen o Stormovi, podle očí. "Dobře," vydechla jsem na jeho otázky jako vlče, co se sotva vrátilo domů. Jak bylo s ostatními? Dobře. Jak se všichni mají? Dobře. Přenesla jsem pohled na neznámého vlka s pírkem kolem krku, který začal mluvit o vstupu do smečky. Málem jsem na místě omdlela, ale navenek jsem se jen tupě usmívala a přešlapovala. Mrkla jsem zpět na Blueberryho - chtěla jsem si s ním popovídat o jeho novinkách. Chtěla, a moc. Ale stejně jsem nic neřekla, jen jsem polkla svoji úzkost a knedlík v krku a přenesla pozornost k vlčeti, které se mi také rozhodlo věnovat.
Usmála jsem se trochu přívětivěji, jako by se s takovými malými tvory muselo zacházet trochu něžněji. Překvapeně jsem uskočila, když ji silný vítr jednoduše zvedl a přisunul ke mně. Vyšlo ze mě pravdivé uchechtnutí a pro změnu jsem se zase tvářila trochu víc přirozeně. "Asi vítr," zazubila jsem se a nechala Aranel, aby se taky seznámila. Z druhé strany ke mně dolehl další hlásek s mým jménem na jazyku. Pomoc. Zhluboka jsem se nadechla a pootočila hlavu, načež jsem se setkala s Heather. Na jednu stranu to byla úleva, no, nevypadala zrovna v pohodě. Měla svůj výraz královny, to všechno, co jsem si pamatovala z toho mála, ale... byla taková trochu... zlomená. Divná. Zavrtěla jsem hlavou na její otázku a přešla blíže k ní.
Vítr se do mě opíral natolik silně, až mně samotné dělalo problém zůstat stát zpříma. Ve tmě nešlo nic jiného než cítit studený sníh všude na těle jako malé jehličky. Zima, vítr, vlci - byla jsem ráda, že jsem se při těch pár krocích vpřed sama nesložila. Heather už byla mnohem větší, snad jen o kousek menší, než některé dospělé vlčice, přesto jsem neváhala přes ni přehodit tlapku a darovat trochu svého tělesného tepla - jestli už jsem sama nevypadala jako rampouch. Nenávidím zimu.

Wizku: a, a, b, f, b, f, f, c, d, a, a, a, d, a, d, a, b, b, b, b, a, b
Z čajových lístků věštím Borůvkovou smečku, nejhorší volbou zdá se Sarumen.

Sirius: c, c, a, c, f, e, d, e, b, c, d, b, f, b, c, c, b, a, a, b, b, a
Život tuláka vidím jako nejšťastnější volbu pro tohoto vlčka. Nejméně vhodnou by byla Borůvková smečka.

Sunflower: c, e, f, b, a, a, c, d, c, d, b, b, e, d, e, b, a, a, a, a, a, b
Nejlepším místem pro tuto vlčici je Sarumenská smečka. Nejméně dobře by se jí dařilo ve smečce Mechové.

Děkuji za akci, poprosím o 36 drahokamů a 36 oblázků.

Nahozeno.

Pokývala jsem hlavou. Nikdo jim v tom nemohl bránit, no chtěla jsem je vidět ještě alespoň jednou jako ty malé skrčky. Povzdychla jsem si a vydala se po boku Aranel za návštěvou. Doufala jsem, že to je někdo známý, třeba... Kaleo, ta s námi taky zachraňovala svět. Nebo aby to byl jen jeden vlk a všechno bylo brzy vyřízeno. Cítila jsem Blueberryho přítomnost, přesto jsem byla trochu nervózní. Nechtěla jsem se bavit s cizinci na území smečky. Vždycky mi přišlo, jako bych porušovala nějaká pravidla, přitom oni přišli k nám, no... Občas jsem byla prostě postavená jinak.
Ó ne. Byla moje první myšlenka, když jsme se přiblížili natolik, abych je viděla. Najednou jsem si snad i přála, abych měla zrak rozmlžený i do dálky - tím pádem bych počet vlků viděla až úplně na místě (a nebo vůbec) a nemohla bych si rozmýšlet, jestli náhodou nevzít tlapky na ramena. Byl tam Blue a s ním ta lovkyně... Baggý? Baghý - nějak tak. A další dva neznámí vlci, k tomu ještě já a Aranel... Šest?! Hrdlo se mi úzkostlivě stáhlo, ale než jsem svůj výpočet dohnala k dokonalosti, už jsme byly moc blízko na útěk. "Ahoj...," skoro jsem ten pozdrav zašeptala a přemýšlela, jestli nedodat ještě něco dalšího, no nakonec jsem se raději spokojila s tím málem, co ze mě vyšlo. Přišly jsme s Aranel vcelku brzy a neuniklo nám toho z konverzace tolik - alespoň něco pozitivního. Neznámý vlk byl Kessel a byl z Klímové smečky. Prosím, už ne. Málem jsem zakňučela. Přejde k nám, do Borůvkové smečky? To už bych asi nepřežila. Musela bych poprosit Blueberryho, aby mi označkoval kousek propadliny, a tam bych se schovala do jeskyně a hnila, mezitím co by mi ostatní nosili vlčata. Ze všech těch jmen mi šla hlava kolem a les byl najednou až moc teplý (//jakkoliv si tento fakt vyložíte). Chtělo to ještě alespoň chvíli. Nejdřív... jsem potřebovala čas zpracovat všechny ostatní. No a ta maličká se jmenovala Elora, a našli ji - takže neměla rodinu.
Elora. Máchla jsem ocasem ve vzduchu. Byla zajímavá. Líbilo se mi, že měl její obličej jinou barvu, než... skoro všechno okolo. Byla to kombinace, kterou jsem vídala jen málo - možná vůbec, pokud se nepočítaly všemožné jiné masky. I její srst měla trochu jinačí odstín hnědé, než kdokoliv okolo. Možná by se ani nedala vybrat z palety, kterou na sobě měla Tati. A hlavně byla tak maličká. No vážně, už i Flynn a Heather byli moc velcí - a ona pořád byla taková malá, roztomilá. Nejistě jsem pohledem přejela ostatní a zase se rychle vrátila k Eloře. Je dobré ji pozdravit? Možná by to ostatním přišlo divné... ale proč? Možná by to nebylo divné. Nebo ano? Chvíli jsem přemítala, než jsem konečně jen trochu nervózně přešlápla a pousmála se. "Ahoj," pozdravila jsem tiše, abych případně nepřekřikovala ostatní, a sklonila k malé vlčici hlavu - aby bylo jasné, že mluvím na ni. Ne, že bych ostatním nechtěla věnovat pozornost, no... Bylo mezi těmi stromy nějak málo místa, co si budeme. Zvědavě jsem zvedla pohled k Blueberrymu. Měla jsem za to, že i kdyby ji nepřijmul, já bych ji někde propašovala a schovala do díry. Kéž by.

Elektřina? To jsem si myslela, a byla jsem ráda, že mi to Aranel pověděla. Sama ale netušila, co to dělá - to už nebyla tak dobrá zpráva. Nechtěla jsem magii jen tak zkoušet pokud jsem riskovala zničení okolí, zranění a takové věci. Vzpomněla jsem si na přátelský souboj s Duncanem a na to místo, kde jsme měli střet ohně a vody. Tam by to možná šlo, ale bylo to daleko a já už chtěla zakořenit tady a nehnout se ani o palec. Podobně neurčitě mi odpověděla i na moji otázku, přesto jsem si s tím poradila. Příkaz. Vytáhla jsem si z jejího povídání. Nebo... emoce. Povzdechla jsem si. Mohlo to být jedno, druhé nebo něco úplně jiného, takže jsem nebyla o nic chytřejší. "Děkuji," odpověděla jsem prostě a nervózně přešlápla. Alespoň jsem teď věděla víc o tom, co mi mohla ta čarodějnice ve Zřícenině nabídnout.
Souhlasně jsem na nápad o lovu přikývla, jen jsem si neuměla představit Gavriila honícího se za nějakou zvěří. Porozhlédla jsem se po lese, a i když z naší pozice nebylo k úkrytu vidět, měla jsem tušení, že už zase spal. "Jestli... neodejdou," pokývala jsem hlavou. Nechtěla jsem, aby Tati odešla, byla to skvělá holka - a stejně tak druhý vlček, no už na to měli věk a bylo to jen jejich rozhodnutí. Doufala jsem, že je odsud nikdo vyhánět nebude.
Lesem se ozvalo zavytí. Nervózně jsem sebou trhla a stáhla uši k hlavě. Další návštěva? Nebo se někdo vracel? Tak či onak mi tu najednou zase přišlo přeplněno. "Půjdeme tam?" zeptala jsem se bílé vlčice a postavila se, připravená se vydat za hlasem - i když raději bych se zahrabala do země a už nikdy nevylezla.

Vlčice už moji výpravu do bažin nezmiňovala, za což jsem byla více méně ráda. Na druhou stranu jsem měla chuť jí to vyslepičit, čistě pro nějakou lítost, ale ta sobecká myšlenka mě zhnusila natolik, že jsem ji v hlavě zahrabala hluboko pod zem a nechala tam vyrůst nějaký Sigyho hezký stromek. Sigy... Ten mě zabije. Svěsila jsem hlavu, když jsem si uvědomila, že rodiče vlčete o tom nejspíš ještě nevědí - a pokud ano, tak už po mně určitě šla celá famílie a právě jsem ohrožovala Aranel a... Povzdechla jsem si a raději se pousmála, abych trochu zastínila svoji frustraci z celé té situace kolem mé zlomené tlapky. Naštěstí už bílá vlčice mluvila o něčem jiném a já neměla čas mlátit hlavou o strom z toho, jak hrozně jsem to podělala. Ne, že by její téma bylo nějak lepší.
Nejistě jsem přikývla hlavou a nervózně přešlápla. "Jo, no... ještě moc nevím, co to je..." zamumlala jsem a někde hluboko doufala, že o tom třeba ví vlčice víc, nebo že to sama ovládá lépe, než já. Magie se u mě zatím projevovala jen jiskřením v kožichu, když jsem měla nějaký výkyv v náladě, a bála jsem se, že bych mohla někomu později ublížit. Oklepala jsem se, abych si huňatou srst trochu narovnala. Zamyslela jsem se nad svojí návštěvou u Smrti, i když to nebyly zrovna veselé vzpomínky, a chvíli sbírala odvahu na to znovu otevřít tlamu a na něco se zeptat. Byla to snad věčnost, co jsem takhle naposledy mluvila s dospělým vlkem. Do té doby to bylo samé "tohle nedělej" a "pojď sem" nebo "poslouchej mě" - pořád dokola a hustit to do hlavy vlčatům. Třeba... bude magie od Smrti fungovat i na to. Ačkoliv představa možnosti ovládat ostatní mi dělala špatně. "Můžu se na něco zeptat...?" začala jsem nejistě, snad jako bych potřebovala povolení, no počkala jsem si na něj. "Jaké... znáš magie od Smrti?"
Sklopila jsem nešťastně hlavu, když prozradila, že také nemá tušení o poloze vlčat. Kdo to má držet pohromadě? Tiše jsem zaúpěla. Alespoň, že jsme obě měly teorii, že jsou s rodiči. Pokud ne, tak to bylo mírně v háji, ale... určitě s nimi ti dva byli. Museli. Při zmínce o Tati jsem se mírně zamračila. Před rokem, tedy, skoro před rokem jsem ji našla po lovu s Lylwelin, maličkou. A najednou z ní byla skoro dospělá slečna. Tak to ne. Nehodlám ji najít jako silnou vlčici stejně jako Gavriila. Zapřísáhla jsem si. "Gavriil už je velký vlk... ještě před pár dny jsem s ním byla," informovala jsem zase já ji. Taky se to nezdálo tak dlouho, co byl ten flekatec malý, tlustý a líný. Teď už byl jenom líný. A nejspíše zase spal... kdo ví, na jak dlouho tentokrát? Taenaran, hm? Poslední pán na holení. Byl chytrý, až moc chytrý. Nebála jsem se o něj. Možná už je také dospělý? Hlava mi z toho šla kolem, bylo těch maličkých nějak moc.
Ukázalo se, že o Aithérovi toho jeho máma moc neví. Lítostivě jsem se pousmála. Moje máma také nevěděla, kde je mi konec - a stejně tak já jsem nevěděla, jak na tom moje rodina je. Bylo to smutné, přesto... to asi bylo jiné, než když se vám syn potuloval po Galliree a nepřišel se ukázat. Byla jsem ráda, že jsem ji mohla informovat - alespoň minimálně. Pokývala jsem hlavou na její návrh, i když jsem si neuměla představit lovit vlčata všude kolem. "Když dáme nějak vědět rodičům, určitě... určitě je přivedou, když budou chtít, jo..." souhlasila jsem.

Svět se se mnou trochu zatočil, než jsem došla až úplně k ní. Přišlo mi, jako bych byla moc pomalá - jako by všechno kolem bylo moc pomalé a jen sněhově bílá vlčice byla v normálním stavu, unavená z čekání na to, až dojdu úplně k ní. Je to fajn. Bylo to... normální. Bylo? Nejistě jsem přešlápla, ale to už se mi podařilo mezeru mezi námi zničit. Ani tím moje úzkost neopadla, ale byla jsem dost zvyklá na její přítomnost, takže jsem nedávala nic znát. Většinou do pár minut přešla, a když ne... Určitě se v okolí pohybovalo dost vlčat, která by mě mohla zabavit. Jak já nenáviděla konverzace, společnost, socializaci. Nehledě na to, jestli to byli kamarádi nebo úplně neznámí vlci. Vždycky to bylo to stejné a už se zdálo být příliš pozdě na to, abych se změnila. Ale možná... Povzdech. Žádné možná. Prostě bylo pozdě.
Jsem zraněná? Zarazila jsem se, jako by zrovna zlomená končetina mohla být něčím, co snadno zapomenete. Automaticky jsem se po připomenutí zranění posadila a přemáhala se, abych si zase nestoupla, protože to posazení bylo divné, ale... okamžité postavení by bylo ještě divnější. "Jo, eh, no... Měla jsem záchranou akci v bažinách," vykoktala jsem ze sebe a nervózně se uchechtla. Bála jsem se, že bych mohla dostat vynadáno za to, jakému nebezpečí jsem vystavila Flynna - i když to bylo omylem. Koneckonců Aranel byla starší a zkušenější pečovatelka, a já zatím skákala do každé jámy, s vlčetem i bez. Zatnula jsem čelist při pomyšlení, že kdybych k Smrti a Životu došla dřív, nic z toho se nemuselo stát. Za všechno vždycky mohla ona, největší... zmije v širokém okolí. Sebrala Naomi, zničila les, každou další návštěvou jsem byla méně a méně živá i já a ještě si užívala utrpení druhých. Všichni vůči ní navíc byli bezmocní, a to bylo tak k naštvání. Proč se prostě jeden nemohl sebrat a... a... V srsti mi tlumeně zapraskaly jiskřičky elektřiny a proměnily moji srst v jednu velkou hebkou kouli. Ah... že já vůbec něco začínám. "Nemáš- nevíš, kde jsou ostatní vlčata?" zeptala jsem se místo vysvětlení, neboť mi naprosto uniklo, že ne každý asi automaticky počítá s tím, že občas někomu prostě začne jiskřit srst. Prosím, řekni, že víš. Sklopila jsem uši k hlavě a rozhlédla se kolem v naději, že se v blízkosti Aranel bude pohybovat třeba Heather, s kterou jsem ji naposledy viděla - jenže na obzoru nic. Je tak těžký udržet je pohromadě. Ale kvůli tomu jsem taky zahodila všechno bohatství ve zřícenině.
Koukla jsem se bílé vlčici za rameno, tam, kde ještě stál Awarak s Kayou. Myšlenkové pochody mi úzkostí chodily všemi směry a nějakým způsobem jsem se přes Kayu dohrabala k záchraně světa, přes tu až k Awarakovi a skrz něj zase k Aithérovi. A Aithér byl... syn Aranel. "A... co Aithér? Naposledy jsem ho viděla minulou zimu... Vypadal jako dobrý kámoš s Awarakem," zamumlala jsem otázku, abych alespoň něčím vyplnila ticho, které mi sice nebylo nepříjemné, ale nechtěla jsem, aby zůstala konverzace na třech slovech.

Ahoj! Já se tedy tohohle chytnu a budu pokračovat.

Já dorazila úplně poprvé až na přesně tuto Gallireu (rip vzpomínky na Silmarion, které mám jen od dalších hráčů), před o něco víc než rokem. Tehdy už jsem tRPG hrála dlouho, od svých devíti let, což dává dohromady 6 let zabíjení času psaním do herních knih. Gallirea je všude známá hra a tak jsem o ní věděla už předtím, ale špatná pověst všeho možného tady mě odrazovala velmi dlouhou dobu, než jsem se jednou v létě konečně odhodlala.
A tak jsem si otevřela druhou část registrace. Jméno? Haha, proč po mně chcete tak těžkou věc? Rozjímala jsem a rozjímala, vzpomínala na všemožné hry... A vzpomněla jsem si na Niwat, ještě když to byla Smečka Zatmění. Zkoušela jsem tam hrát mnohokrát a nikdy moc dlouho nevydržela, ale v tu chvíli jsem si vzpomněla na jednu jedinou postavu (za kterou jsem tehdy nenapsala ani čárku, ups) - Wizku. Pamatovala jsem si přesně, jak jsem to jméno ve svých asi 10 letech vymyslela, totiž; "Někomu spadla miska a Wizku ještě neuměla tolik mluvit, takže místo miska řekla Wizka. Wizku! A měla jméno." - velmi výstižné psaní desetileté holky.
Wizku bylo moje první jméno, které jsem vymyslela, a nezbývalo nic jiného, než podle mě udělat i celou její postavu. Její minulost je částmi taky podobná (rip Tana, sad wolf noises). Vydržela jsem psát chvíli, pak se na pár měsíců odmlčela... a najednou jsem tady.

A teď ke mně. Jmenuji se Denisa a je mi 15 (a ještě měsíc a pár dní bude).

Narodila jsem se ve znamení Vodnáře 22.1.2005 a celý život žiju v tom samém městě (daleko od vás). Mám dva kocoury, od kterých očekávám, že nám letos na Vánoce zboří strom. Studuji ekonomické lyceum, střední škola ofc, a mám chuť to všechno zahodit, no... Nemůžu. :D Můj život je jeden velkej chaos ale oficiálně mám zařízeného psychologa po koroně, tak třeba příští rok zažijete tu bláznivou extrovertní holku, kterou jsem kdysi byla.

A to by znamenalo změnu i u Wizku...

Mám vás moc ráda a beru celou Gallireu jako svoje jediné kamarády.

Sice se mi posledních 14 dní život řítí až přehnaně rychle dolů a jsem mírně dead, ale až se zase seberu na nohy, tak už se zase v psaní postů nezastavim.

Vlčata, koukejte přifařit do lesa.

//VVJ přes Východní Galtavar

Netrvalo dlouho a přivítaly mě první známé stromy. Z téhle strany jsem si les pamatovala skoro nazpaměť, kde rostl jaký kořen a kde začínaly první keře. Netušila jsem, jestli si prostě pamatuju, jak vypadá domov, nebo jsem se moc toulala. Momentálně jsem se přikláněla spíše k druhé možnosti, ale po návštěvě Života a Smrti už jsem neměla žádný důvod chodit pryč - až na rozuteklá vlčata, ale prozatím stačilo najít ta v lese a něco je naučit. Nebo hrát hry, těch bylo taky spoustu, od schovávané až po zem je láva, ačkoliv na kluzké zemi to bylo spíše o zlomený vaz než o zábavu. Jenže moc vlčat jsem v lese necítila, takže odpočinek u her mě nečekal ani náhodou. Prostě... poprosím Aranel. Nejistě jsem naklonila hlavu do strany. Nechtěla jsem vypadat, jako že nezvládnu ani hledat pár vlčat. Ale měla jsem na to snad právo, ne? Zlomená tlapka, další hezké trauma od Smrti... Chtěla jsem si jen na chvíli sednout.
Propletla jsem se mezi mladými stromky a zavětřila. Snažila jsem se vybrat si ze změti mnoha pachů jen jeden, specifický pro bílou vlčici. Je tady. Oddechla jsem si a trochu se pousmála, abych smazala povadlou tvář. Vydala jsem se na třech zdravých tlapkách vpřed. Mimo ní jsem tu cítila i Blueberryho s Makadi, někde blízko, ale raději jsem je nechala o samotě. Storm a Tati, ale jejich pachy se blížily spíše k úkrytu a tam jsem teď jít nechtěla. Gavriil, samozřejmě, ale toho jsem už vůbec nechtěla vidět po té události s... no, po tamtom. Huh? Zarazila jsem se, když jsem si mezi všemožnými vůněmi vybrala nějakou neznámo-známou. Znala jsem ji, ale bez tváře jsem si ji nedokázala nikam zasadit. Ať už to byl kdokoliv, byla jsem ráda, že přišel někdo známý. Zvědavost mě poháněla vpřed rychleji, a nakonec jsem našla Aranel na cestě od něho. Byl tam Awarak a... Kaya! Zavrtěla jsem ocasem a pousmála se, ale také jsem je nechala být. Když už byla sněhově bílá vlčice na cestě od nich, nechtěla jsem se vracet zpátky. "Ahoj," pozdravila jsem tiše, ani o kus odvážnější, než kdykoliv jindy. A ten pozdrav byl vlastně všechno, co jsem ze sebe zvládla vydat.

//Jedlový pás přes Západní Galtavar

Tři tlapky mě vedly vpřed. Spala jsem jen chvíli, ale stačilo to k tomu, abych byla alespoň o něco živější, než předtím. V hlavě mi zněla ostrá slova od Smrti, ale nebyla jsem tak zasažená, jak jsem si myslela, že budu. Možná už jsem prostě moc rozbitá. Zavrtěla jsem hlavou a raději se věnovala rozhazování poprašku sněhu na zemi. Jakmile se na něj jednou sáhlo, roztál a akorát měnil zem v bahno. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mám sníh ráda, nebo zimu nenávidím, ale měla jsem strach. Čím víc byly teploty pod nulou, tím živější vzpomínky na minulý rok jsem měla. Lov s Lylwelin byl jen jednou částí. Kdyby ta zima byla jen o týden delší, bůh ví, jestli by byl kanibalismus pořád kaput.
Zastavila jsem své kroky u jezera a sklonila hlavu k hladině. Ledová voda mě pálila v hrdle, ale byla to spíše příjemná bolest. Dávala jsem si pozor, aby se mi voda nedostala do čenichu - neměla jsem zájem o zmrzlý mozek. To už jsem za sebou měla spánek, vodu a zbytek žrádla, které jsem si dovolila ochutnat ze smečkového lovu. Pořád jsem se cítila špatně, nijak jsem jim nepomohla a oni mě museli krmit. Ale... teď snad budu výhodnější, ne? Necítila jsem se o nic silnější, i když Smrt sama říkala, že neodejdu s prázdnou. Možná to prostě chvíli trvalo. Ale no tak... Málem jsem se praštila do hlavy. Zapomněla jsem se na tu jiskřící magii zeptat. Možná lépe, kdybych tam byla déle, možná bych povolila a, já nevím, nechala si třeba sežrat duši. Nenávidím ji... Nenávidím. Popotáhla jsem, jak pláč začal nanovo, a vydala se raději dál. Stačilo přejít druhou část galtavaru a byla jsem v Borůvkovém lese. Odmítala jsem tam přijít usoplená.

//Borůvkový les (přes VG)

//Stará zřícenina

A bylo to. Měla jsem to za sebou a... byla jsem v koncích. Snažila jsem se utíkat, ale na třech tlapkách to nebyl jednoduchý úkol, a tak jsem prostě šla až šla, vyčerpaná, zničená - a padla jsem, až když jsem si byla jistá, že se Zřícenina i se Smrtí v ní ztratila mezi stromy. Zůstala jsem ležet na studené v zemi pod stromem, aby na mě tolik nesněžilo. Stáhla jsem uši k hlavě a utírala si do předních tlapek slzy a všemožné tekutiny, které mi tekly z očí i z čenichu. Chci domů. Zadívala jsem se do dálky. Ale... domov byl daleko, ne? A já jen chtěla spát, chtěla jsem být zahrabaná do země a být zase v pořádku. Nenáviděla jsem ji, nenáviděla jsem Smrt, ale ve všem měla pravdu. Takže jsem vlastně nenáviděla sama sebe, no... to nebyla žádná novinka. Mohla jsem jen doufat, že plnila svá slova a já nebyla pořád taková troska, za jakou mě měla.
Oči se mi začaly zavírat a tma, která malovala oblohu, tomu jen přispívala. Chtěla jsem se prospat doma, ale nedokázala jsem tomu zabránit. Už jsem neudělala s chromou tlapkou ani krok a... čím víc energie jsem měla, tím asi lepší. Nechala jsem těžká víčka padnout a párkrát sebou ještě trhla, než si mě vzal tvrdý bezesný spánek. Žádné barvy, žádné blbosti, žádné noční můry - jen nekonečná tma, a možná to ani nebyla tma. Byla to nicota, to, co jednou čekalo každého, ale každý tomu odmítal věřit. Ale mezi tou nicotou byl mír, nekonečný spánek, dobrý odpočinek, nová síla. Bylo hezké si představovat, že kdykoliv vlk otevře oči, žije nový život - lepší, než ten předtím, poučený ze všech chyb. Ale to nebyla moje cesta, a možná proto jsem se po každém spánku bála otevřít oči. Věděla jsem, že mě zase čeká to samé - strach, úzkost, vlci. Stejný koloběh, stejná nuda. Stejné borůvčí... Ve spánku jsem sebou trhla. Ne. Nikdy nebylo úplně stejné. Na jaře na nás vykukovaly světle zelené lístečky a přes léto se z nich vytvořily pořádně zelené listy. Na přelomu podzimu se všechno zbarvilo do modra a v zimě z toho byly jen hnědé větvičky naprosto bez života. V Borůvkovém lese nikdy nebylo všechno stejné a Smrt se šíleně pletla. Milovala jsem to tam. Byla to moje rodina.
Probudila jsem se, nejspíše ne o moc později. Byla jsem podobně unavená, přesto až podivně energetická. Já měla pravdu. Ne ona. Tak to prostě bylo. Ještě chvíli jsem ležela nehybně na zemi, než jsem se roboticky sebrala ze země a vydala se kulhavým pomalým krokem vpřed. Domů...

//VVJ přes Západní Galtavar

//Západní Galtavar přes Jedlový pás

Cesta do Zříceniny byla o dost jednodušší, než cesta do Narrských kopců. Bylo to trochu ironické, ale taky přesné. Cesta za dobrem byla trnitá a těžká, protože byla do kopce, zatímco cesta ke zlu byla jednoduchá a svižná. Tady zlo bylo cítit už z dálky, jeden by se bál, že se v něm nakonec utopí - ale já měla přesný cíl a chtěla jsem být co nejrychlejší. Jakmile jsem byla uvnitř, veškerá úzkost ustoupila dozadu a nahradil ji spíš strach, no byla jsem o něco jistější, než předtím. Teď už totiž nebylo cesty zpět. Cítila jsem její přítomnost a ona cítila tu moji. Čekala na mě. Stála tam v celé své hrůze mezi dvěma mramorovými sloupy a na tváři jí visel spokojený úsměv, oči blaženě přimhouřené. V tu chvíli mi bylo jasné, že na téhle návštěvě nebude nic příjemného. „Další smrad z borůvek...“ zazpívala svým skřiplavým hlasem. Hrdlo se mi stáhlo, ale nedala jsem nic znát - ono to ani nešlo, strach mě přišpendlil k zemi a neudělala jsem ani krok. „Nedávno tu také jeden byl… hezky jsem ho vyždímala! Moje oblíbená činnost… srdce smrtelníků jsou tak křehká, nemyslíš? Zajímalo by mě, co zlomí tebe...“
Pak už jsem neváhala ani minutu a vyklepala ze sebe všemožné cennosti. Měla jsem strach, takový strach, a třásla jsem se. Nemohla mě zlomit - protože než to stihne, už budu zase fuč. Nahrnula jsem to všechno na jednu hromadu a přistrčila to ke Smrti, i když jsem si nedovolila dostat se k ní blíž, než na vzdálenost dvou metrů. Hladově se olízla, jako kdyby si ty šutry dávala k večeři a už dlouho neměla takovou hostinu. Přesto neudělala ani krok k nyní již jejímu pokladu a místo toho mě propalovala zeleným pohledem, který snad dokázal zabíjet - ne, byla jsem si jistá, že dokázal zabíjet, když chtěla. „Vem si to,“ pobídla jsem ji třesoucím se hlasem a přisunula k ní hromádku drahých kamenů blíž. Nechtěla jsem tu být déle, než bylo nutné. Musím se vrátit domů… Do Borůvky. Neměla bych se takhle toulat… Za všechno může ona. Nikdy jí neodpustím to, co udělala. Zamračila jsem se při náhlé vzpomínce na zelený požár, který nám vzal Naomi, a netrpělivě přešlápla, stále vyčkávajíc na jakýkoliv pohyb ze strany Smrti. Jenže to, co přišlo, bylo něco, co jsem vůbec nečekala a litovala jsem každého kroku, který jsem udělala, abych se dostala do Zříceniny.
„To je ti ta tvoje rádoby rodinka tak drahá? Koho že tam máš ráda? Dva, tři vlky? Vážně tam tak nadšeně trávíš čas? Upatlaná borůvčím, slabá, s děckama… A co ostatní? Žijí skvělý super šťastný život a ty za nimi jen uklízíš bobky. Řekni, vážně to tam tak miluješ? Copak ses nechtěla přidat k Životu? A co takhle přidat se k těm, kteří již nemusí dýchat hrůzu tohohle světa?“ mluvila, jedno horší slovo za druhým a každé bolelo jako by se mi do hrudi zapichovalo tisíce jehliček. Její slova mi plynula hlavou a vytahovala myšlenky, které jsem vždycky pohřbívala. Měla mě totálně přečtenou. Nenáviděla jsem to.
„Mhm… Už dlouho jsem přemýšlela, jak se dostat ven,“ vzdychla jsem a pokrčila rameny. Zároveň jsem odvrátila hlavu pryč od Smrti, jako by to přiznání byla nejhorší ostuda. A možná i byla – proč bych se chtěla dostat pryč z lesa, kterého jsem si v životě nejvíce vážila? Kde jsem měla tu nejlepší rodinu, co jsem si mohla přát? Jenže poslední dobou bylo kolem tolik katastrof a… všechno to začínalo být moc. Je toho moc. Zatnula jsem zuby. Celé to místo poseté borůvkami jsem znala nazpaměť a najednou jsem měla neutuchající touhu se z něho dostat alespoň na pár minut pryč. „Nemůžu ze sebe udělat někoho, kým nejsem,“ dodala jsem velmi tiše. Byla to pravda. Jak jsem měla zachovat klid mezi tolika vlky? Jak… jak jsem měla udělat cokoliv? Tolik věcí, tak málo motivace. A nejhorší na tom bylo, že to nebyla ničí chyba, že jsem za všechno mohla já, protože takhle jsem prostě byla a nedokázala se přizpůsobit. Izolovat jsem se také nemohla, tak co se dalo dělat? Byla jsem Gamma… Ale byl někdo po mém boku, kdo by mi řekl, jak je na mě hrdý? Blueberry, možná – ovšem… Co když jsem chtěla být zpátky doma, s rodinou, která by na mě konečně mohla být hrdá? Ne. Borůvková smečka je moje rodina… Vždycky byla a vždycky bude…
„J-já se-e vždy-ycky s-s-snažím dělat t-to nejle-pší pro osta-tní,“ začala jsem najednou vzlykat a po tváři mi tekla nejedna slza. Hruď se mi bolestivě svírala a měla jsem pocit, že nemohu dýchat. Nechtěla jsem dýchat. Ale potřebovala jsem – musela jsem. Vždycky jsem musela. „a-a vždy-cky beru t-to co m-mám před se-bou,“ pokračovala jsem. Vždycky. Vzala jsem v pohodě Styx, vzala jsem v pořádku armádu nemrtvých a Gruma… Dokonce i smrt Naomi. Neodmítla jsem místo v lese, radovala jsem se z čerstvě napadaného sněhu i prvního sluníčka, rozplývala se nad vlčaty. A stejně.
Smrt na mě stále jen koukala. Netušila jsem, co si myslí, a v tu chvíli mi to bylo jedno – věděla jsem, že veškeré výčitky čehokoliv vždy přišly až po dané situaci. A zrovna v tu chvíli jsem neměla na přemýšlení ani čas. Snažila jsem se normálně dýchat a neudusit se ve vlastních soplech. „Připojíš se ke mne, tedy?“ zeptala se Smrt najednou. Naklonila svoji hlavu na stranu a v očích jako by se ji svítivě zablesklo. Zavrtěla jsem poraženecky hlavou. „Ne… ne-nechci ze-zemřít. Já ale… nechci a-ani ž-žít,“ odpověděla jsem. Nechtěla jsem zemřít, nechtěla jsem žít, nechtěla jsem nic cítit. Jen… chtěla jsem jen něčí teplý kožíšek, něčí objetí, pomoc. Nikdy jsem nebyla schopna někomu cokoliv říct, svěřit se, požádat je o radu. Byla jsem tak zvyklá na to být sama, že jsem nedokázala nikoho pustit k sobě do hlavy. A byla jsem tak prázdná, že už jsem neměla sílu ani cítit empatii. Kdo by chtěl pomoct někomu takovému?
„Fajn. Pokud si přeješ být pro všechny neviditelná, budiž. Stejně mi takhle usoplená k ničemu nejsi – a ještě smrdíš od všeho toho kamarádění se.“ odsekla najednou. Prudce jsem zavrtěla hlavou, až slzy lítaly kolem - kvůli tomuhle jsem nepřišla. Chtěla… chtěla jsem být neviditelná, alespoň občas. Ale taková jsem pro smečku byla k ničemu. A smečka byla moje rodina, nehledě na to, jak velká byla. Smrt natočila hlavu na stranu a v zelených očích se jí nenávistně zablesklo - přesto se zdálo, že ji moje myšlenky zaujaly. „Chci… chci mít kontrolu nad… nad životem a-a... “ zakoktala jsem se a trhavě vydechla, abych následně mohla několikrát popotáhnout a vypadat jako troska. Jenže jsem tu větu prostě nedokázala dokončit. Chtěla jsem domů, chtěla jsem za Blueberrym, chtěla jsem někoho, aby mě obejmul, abych nebyla sama. Proč jsem musela být tak sama? Proč…
„Neodejdeš bez ničeho. Ale už padej! Nemám čas na malé usmrkánky jako jsi ty. Vzpamatuj se trochu, ženská. Nikdo ve svém životě nechce takovou trosku, jako jsi ty,“ zavrčela hlubokým hlasem nazelenalá vlčice. Nechala jsem si jejími slovy probodnout srdce. Pár dalších slz mi steklo po tvářích, ale to už jsem utíkala pryč - bez drahokamů, beze všeho. Chtěla jsem domů, a už jsem nechtěla nikdy odejít. Komu záleželo na tom, kolik vlků tam bylo? Komu záleželo na tom, jestli se někdo stará? Já se starala, starala jsem se o svoji rodinu a každá myšlenka na odchod měla shořet v pekle. Měla jsem domov. Možná nebyl vždycky teploučký a přívětivý, ale byl tam.

//Jedlový pás

//Pán dal Dobbymu ponožku T-T Dobby... je volný! Děkuju!

//Východní Galtavar přes VVJ

A pak jsem také chtěla být někým jiným. Věděla jsem, že to v sobě někde mám - komunikaci a to všechno, co ji doprovázelo. Taky jsem uměla být bláznivá, honit se všude kolem. Nedostatek socializace mě k tomu občas doháněl, protože ani ten nejlepší nevydrží polovinu svého života jen mlčet a klanět se před ostatními. Znělo to tak jednoduše, prostě jít a začít před někým poskakovat a povídat si. Ale jakmile jsem se ocitla před nějakým vlkem, všechna ta odvaha byla pryč a byla ze mě jen tupá úzkostlivá lastura. Povzdechla jsem si. Opravdu to došlo k tomu, abych proklínala něco, čeho jsem se kdysi mohla jednoduše zbavit? Teď už to jen tak nešlo, a nejspíš nikdy nepůjde. Bylo to k pláči, ale nevydala jsem ze sebe ani slzu. Byly... i horší věci. Ale stejně jsem to nenáviděla.
Tlapky mě vedly dál kolem jezera, u kterého jsem se málem zastavila, ale nakonec jsem to neudělala. Měla jsem připravené požádání, pořád jsem v sobě měla trochu adrenalinu od Života - vážně nebyl jiný důvod zastavovat, než moje vlastní sobeckost. Možná jsem to mohla svést na zlomenou tlapku, ale to bych pak nemohla dělat nic, ne? Sice nebyl nikdo kolem, kdo by to viděl, ale cítila jsem se lépe, když jsem pokračovala vpřed. Dokonce jsem na tváři vykouzlila malý úsměv. Byl to malý úspěch, který nikdo jiný neviděl, ale bylo to alespoň něco.
Les, ve kterém se zřícenina nacházela, mě brzy přivítal. Znejistěla jsem ještě víc a zpomalila do šnečího tempa, ale stejně jsem šla. Tentokrát to nebylo silou vůle, ale spíš strachem, který mě místo zkamenění poháněl kupředu. Nechtěla jsem tam jít. Byla to nutnost? Ne. Šla jsem i tak dál? Ano. Měla jsem pocit, že na mě Smrt čeká, neboť jakmile jsem se dostala do blízkosti jejího příbytku, magie mě přetáhla přes hlavu jako šutr.

//Stará Zřícenina přes Jedlový pás