Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 13

//Východní Galtavar

I nadále jsme utíkali v podivné synchronizaci. Tohle je k ničemu. Zamračila jsem se a zalapala po čerstvém vzduchu, když jsem se moc dlouho nesoustředila na to, jestli dýchám nebo ne. Někde jsem narazila na zmrzlý sníh ale místo využití pevné země pod sebou jsem se na ledu rozplácla, zatímco si zajíc získal menší náskok. Bože. Dala jsem si v hlavě do stromu a posbírala se. Dohnala jsem náskok na zmrzlém sněhu, ale když se pode mnou pokrývka zase začala propadat, vlastně se nic nezměnilo kromě další odřeniny. Nemluvě o tom, že mě z pádu rozbolela stále ještě lehce hojící se zlomená tlapka, takže jsem zbytek lovu tak podivně hupsala. Normální kulhání pro mě byl najednou znovu bolestivý úkol, a zajda si spokojeně běžel dál. Běžela jsem za ním, a i když sníh tady byl o něco nižší než na Galtavaru, moje snaha ho dohnat byla naprosto k ničemu. Pořád nemáš dost? Zakašlala jsem ze všeho toho ledového vzduchu, který se do mě dostával. Srst jsem měla mokrou a výdrž mi pomalu docházela. Bylo to teď nebo nikdy, a stromy v dálce znamenaly, že se sníh konečně sníží. Jen jsem nevěděla, jestli to bylo dobře nebo špatně, a před očima jsem měla obraz své první kořisti a faktu, že ji musel zakousnout někdo jiný. Já se jenom chci najíst. Znovu mi z hrdla vyskočil chraptivý kašel, ale ignorovala jsem to. Tenhle úlovek byl můj. Navíc, jaká členka smečky bych byla, kdybych už nikdy nedokázala ulovit ani nějakou pitomou koroptev, nebo toho zajíce?

//Cedrový háj

//LOTERIE 12

//Řeka Mahtaë (sever)

Zavětřila jsem, a tentokrát mě všemožné pachy málem porazily. Velká zvěř, malá, vlci - můj vlastní, vzhledem k tomu, že jsem tudy ještě ten den procházela. Oklepala jsem ze sebe nečekaný stres. Ráno se přehouplo v poledne a byl čas na oběd - tak to prostě bylo, byla jsem vlk, narozená zabíjet ostatní zvířata. Jsem vlk. Uchechtla jsem se. Připadala jsem si jako blázen. Našla jsem si mezi pachy ten nejsilnější. Tedy, až ten třetí nejsilnější, neboť jsem odmítala jít a ulovit nějakou srnu, což by se mi nejspíš ani nepovedlo. Pach mě vedl hlubokým sněhem za stopami, které patřily několika zajícům. V jednom bodě se rozcházely a mě nestačilo než si vybrat, po jaké stopě se vydám. Našlapovala jsem tiše. Teda, snaha byla. Tohle je ten nejhlasitější sníh, co jsem kdy slyšela. Zacukalo mi v oku, když se mi zabořila tlapka a sníh tak podivně zakřupal. Z nedalekého křoví, k mému překvapení křoví které málem patřilo Borůvkovému lesu, se vyhrabal zajíc a dal se na úprk. Ach bože. Zamrkala jsem a překvapeně se vydala za ním. Natáhla jsem se při prvním pokusu se naplno rozběhnout - sníh mi v sobě nechal tlapku a já hodila držku. Ne, nope, takhle to nekončí. Vyhrabala jsem se zpět a raději se spoléhala na dlouhé tlapky a štěstí.
Měla jsem to složité, ale ani zajíc to také neměl nejlehčí. Byl sice o dost lehčí a sníh se pod ním skoro nebořil, ale když už ano, trvalo mu déle se vysvobodit a pokračovat dál. Takže jsme se takhle chvíli honily kolem dokola, já zapadla a on utíkal dál, zapadl a mezitím jsem stihla vylézt a vydat se vpřed, zatímco on už byl zase na nohou. Zdálo se mi, že takhle se budeme honit nekonečně a tlapky mě ze všeho toho zvedání a skákání začaly bolet. Na rychlosti mi ovšem Život za celý rok neubral a tak jsem na své straně měla alespoň nějakou zbraň. Když už ne super lov, tak jsem si alespoň mohla dávat závody se zajíci. Ten můj vzal rychlou zatáčku a konečně jsme opustili otevřené pole Galtavaru. Alespoň je chytrej. Pousmála jsem se i přes těžké oddechování, které ze mě vycházelo. Pořád jsem se děsila toho, že ho budu muset zabít.

//VVJ

//LOTERIE 11

//Zrcadlové jeskyně

Hluboký sníh a výstup z jeskyně mě nakonec zavedl zpět k řece. Nestěžovala jsem si. Byla jsem pořád poblíž Borůvkového lesa a stačilo mi pár pohybů k tomu dostat se domů. Měla jsem prozatím ale jiné plány. Přiblížila jsem se tentokrát blíž k řece a pozorovala jen napůl zamrzlou hladinu. Stačilo mi do ledu jemně drknout čumákem a on se roztál. Spokojeně jsem tak uhasila svoji žízeň, i když jsem měla pocit, že po tak ledové vodě už chuť masa ani neucítím. Ale borůvky v zimě nerostly a... já nechtěla být v příštím lovu tak k ničemu, nějaký otravný pozorovatel z dálky. Nebo mě možná k zabití zvířete honily vzpomínky, které se v posledních dnech objevovaly častěji, než bych chtěla. Možná, když nad tím budu hodně přemýšlet... třeba se to stane. Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou. Takhle by asi přemýšlela Ayshi. Ale já ne.
Dala jsem se do pohybu směrem ke Galtavaru, kde jsem odhadovala větší výskyt zvířat - i když by se mi spíš vyplatilo jít na jih, ale to bylo moc daleko. Po dlouhé době jsem zavětřila a do čenichu mě udeřilo spoustu pachů. Překvapilo mě, jak těžké mezi nimi bylo rozeznat pachy vlků a zvířat. Vážně jsem tohle dlouho nedělala, co? Kdy jsem naposledy lovila? Minulou zimu, s Lylwelin? A jinak jsem se přiživovala na ostatních. Podařilo se mi zachytit pachy různé vysoké zvěře, která se sem byla napít, ale netroufla jsem si na nic velkého. Povzdechla jsem si a vydala se tam, kde bych měla mít větší štěstí. Pořád jsem přemýšlela nad tím, že bych celý lov mohla zahodit a prostě se vrátit domů.

//Východní Galtavar

//LOTERIE 10

Měla jsem chvíli bezesný spánek. Vlastně mi to vyhovovalo víc, neboť mé sny se většinou točily kolem věcí, které by měly zůstat hluboko pod sněhem, a akorát mi z nich pak celý další den bylo těžko. Tentokrát se zdálo, že konečně dosáhnu pořádného odpočinku, ale byl to omyl. Spala jsem klidně sotva pár minut a už si ke mně našel cestu první sen. Byla to spíše vzpomínka vyprovokovaná přemýšlením nad lovem. Byla jsem tam já a Tana, ale vypadala divně. Neměla obličej, jako by neměla ani barvu - ale věděla jsem, že tam je. Sny jsou prostě jen podivné. Lovili jsme spolu zajíce, ale ten se v jeden moment změnil v srnu a z našich vlčecích tlapek se staly dospělé. Podívala jsem se po své pravici, kde se vpřed honila druhá vlčice. Měla bych něco říct? Nebylo to potřeba. Zakopla jsem a spadla, což způsobilo, že se scéna změnila.
Tentokrát to byl vymyšlený sen, o 101 vlčatech, která jednoho dne přišla do Borůvkového lesa a Blueberry je bez zeptání se všechny přijal. Cože? Všechna mi pak skákala po hlavě, po větvích, do děr - všude panoval příšerný chaos a sen skončil, když mě jedno vlče přišlo zboxovat. Říkala jsem mu Sušenka.
Rozlepila jsem unavené oči a prázdně koukala do tmy jeskyně. Měla bych něco říct? Mám tě ráda, Tano. Pořád. Myšlenky se mi přesunuly na Lilith. Něco měly podobné - když už z nich něco vypadlo, většinou bylo složité najít na těch slovech něco pozitivního na vaši osobu. Pousmála jsem se. Netušila jsem, proč přitahuju vlky, kteří o mě nemají sebemenší zájem. A jsou vlčice. Začala jsem zvedat své konečně rozmrzlé tělo. Byl čas na lov.

//Řeka Mahtaë (sever)

//LOTERIE 9

//Zelené nory

Nezaječela jsem, ale překvapením jsem se nadechla ledového vzduchu takovým způsobem, že jsem po mém pádu jen ležela a dlouhé dvě minuty vykašlávala přebytečný vzduch. "Sakra," odpustila jsem si nahlas a sklopila uši ve strachu, že by tu někdo mohl být. Ale nebyl. Byla jsem sama... Na skrytém místě a konečně sama. A ještě to tu bylo moc pěkné a neuvěřitelně obrovské. Měla jsem pocit, že kdybych se hnula z místa a opustila východ, už nikdy bych nenašla cestu zpátky. Chytře jsem se raději posunula mimo místo, kde by na mě mohl někdo spadnout, a položila jsem se spíše naproti němu. Lehla jsem si a položila si unaveně hlavu na přední tlapky. Pozorovala jsem, jak z nich postupně opadává sníh a mění se ve vodu, která mě donutila se později trochu posunout, abych v ní neležela. Byla jsem unavená a zmrzlé končetiny začaly v alespoň nějakém teple brnět a bolet, takže jsem raději zavřela oči a zírala do nekonečné tmy, doufajíc ve vysvobození v podobě spánku. Bála jsem se, že se mi bude zdát o něčem špatném, a to mě drželo vzhůru až příliš dlouho. Přemýšlela jsem nad lovem, který jsem chtěla uskutečnit, a vzpomínala jsem na moje dětství. Nevědomky jsem se usmála. Chtěla bych tě tady. Chtěla jsem si obnovit vzpomínky a pamatovat si ten obličej. Možná to bylo sobectví. Nemohla jsem mít nikoho jen pro sebe. Zamračila jsem se - a pak už jsem nevnímala a nechala se unášet sny.

//LOTERIE 8

//Vyhlídka

Cesta mi přála a naštěstí jsem se z Vyhlídky dostala úplně normálně. Dovolila jsem si navolno vydechnout až pár metrů od největšího kopce a na chvíli se zastavila. To bylo o nervy. Pořád lepší, než tolik vlků... na jednom místě. Zamračila jsem se. Tohle muselo přestat, nevěděla jsem jak a kdo mi k tomu pomůže, ale muselo to přestat. Pokračovala jsem tedy dál ve snaze najít nějaký úkryt, který by ulevil mým zmrzlým tlapkám, z kterých se postupně stával jeden velký ledový kámen. Vzpomněla jsem si díky tomu i na zlomenou tlapku, na kterou jsem již mohla volně došlapovat a dočkat se jen malého píchnutí, které způsobovalo jemné kulhání. Teď byla celá promrzlá a nebolela vůbec. Alespoň k něčemu to bylo dobré.
Netušila jsem, jestli tohle místo poznávám, ale bylo vlastně hned vedle Borůvkového lesa a té druhé smečky. Bodl mě u srdce osten zlosti, ale zahnala jsem ho. Nebyla to jejich chyba a už jsem se přes to přenesla. Přenesla jsem se? Musela jsem. Nebyla jsem taková. Každopádně tohle místo mělo spoustu zasněžených kopečků a několikrát mi do nějakého z nich zapadla tlapka, takže jsem odhadla, že je tu spoustu nor, kde se dalo schovat. Jenže hrabat se mi do sněhu a hledat nějakou, která není celá pod přikrývkou, se mi také úplně nechtělo. Naštěstí jsem se k tomu překonávat nemusela. Jedna velká díra mě tak nějak pozvala sama.

//Zrcadlové jeskyně

//LOTERIE 7

//Středozemní propadlina

Škrábání se na známou Vyhlídku bylo těžší, než jsem čekala. Někde byla zem zamrzlá a podkluzovala se, jinde byla moc velká vrstva sněhu a na zpocené tlapky se mi lepil sníh. Vyčerpaně jsem si pak nahoře hrcla na zadek a ztěžka oddychovala. Ten kopec byla moje smrt, ale musela jsem uznat, že k Životu by se lozilo ještě hůř. Alespoň, že už jsem tu návštěvu měla za sebou a dlouho se zase nikam nechystala. Zavřu se v úkrytu v Borůvce a nevylezu do konce zimy. Prostě se s tím budou muset smířit. Budu jako medvěd. S prvním sněhem už mě nikdo neuvidí. Uchechtla jsem se a po krátkém odpočinku se zase zvedla a pokračovala vpřed. Do čenichu mě udeřil pach Heather. Přemýšlela jsem, jestli jít za ní, ale ukázalo se, že nejspíš nebyla sama, takže jsem to nechala být. Vyhlídka byla dost blízko Borůvkovému lesu a kdyby se cokoliv stalo, byla jsem ochotná ten kopec vyjít znovu a - pro bezpečí člena smečky - použít ten zpropadený příkaz. Oklepala jsem ze sebe strach, když jsem se dostala přes kopec až tam, kde se svah zase snižoval dolů. Obrátila jsem oči v sloup a raději se rozhodla jít bokem - nejdřív pravá přední a zadní a potom levá přední a zadní. Bylo to bezpečnější, než jít předem a riskovat, že mi to někde podjede a doletím tak až do lesa, všem na očích. Navíc jsem odsud ani neplánovala jít tam. Chtěla jsem najít úkryt, ale jen pro sebe - aby mě tam nikdo nerušil.

//Zelené nory

//LOTERIE 6

Po chvíli odpočinku jsem se zase zvedla. Začínala mi být zima a chtělo to najít nějaký pořádný úkryt. Měla jsem nutkání vrátit se zpět do lesa, který byl vlastně hned vedle, ale přišlo mi příšerně trapné se tam vracet téměř hned po tom, co jsem tak náhle a plná lží odešla. Bylo tam... prostě moc vlků. Zamračila jsem se. Asi mi to nedávalo právo odejít, ale potřebovala jsem to. A zase jsem mohla volně dýchat, takže mi tahle procházka svědčila. Ačkoliv pohled na sníh všude kolem mě lehce znervózňoval vzhledem k událostem loňské zimy. Obávala jsem se, že vypěstovat si lásku k zimnímu období se mi již nepodaří. Najednou mi vadilo, jak se sníh lepil na chlupy a studil na kůži, a jak se měnil ve vodu a srst se mi vlnila. Oklepala jsem se, jako by mi to mohlo pomoct, a raději začala vyhledávat cestičky vyšlapané jinými zvířaty. To byl můj hlavní problém - zvířata a zima. Bylo všude nebezpečí? Nebo bylo zvěře dost? Hlad jsem neměla a smečka byla teprve před chvílí na lovu, no i ta kořist už asi nebylo moc dobrá. A já byla k ničemu. Ale něco... něco bych ulovit mohla. Pousmála jsem se. Úzkost mi znovu svírala hrdlo, ale v hlavě jsem měla jen vzpomínky na lov s Tanou. Chtěla jsem být jako ona. Byla by mnohem větším přínosem pro Borůvkovou smečku. Já? Hlídala vlčata, která se občas chovala dospěleji, než já, a nepotřebovala mě. I tak bych to za nic nevyměnila. Úkryt. Přerušila jsem svůj proud myšlenek a vydala se směrem k norám. Tedy... trochu obchůzkou.

//Vyhlídka

//LOTERIE 5

//Východní Galtavar

Bylo nefér, že jsem byla sama - to jsem rozhodla zase cestou k propadlině. Nebyla jsem tak špatná, ne? Dokázala jsem někomu dát všechno, snažit se o... všechno. Ale možná jsem to byla jenom já. Možná prostě nebyl nikdo, kdo by mi mohl dát to, co jsem na oplátku potřebovala já. Přitom jsem dokázala skvěle přestavět svoji základní povahu, když to bylo potřeba. Byla jsem výhra, ale všichni to přehlíželi. Co to dělám? Obrátila jsem nad sebou oči v sloup a nakoukla z dálky do propadliny. Neviděla jsem na zem, ale výška mi stačila k tomu, abych se raději držela dál. A zase jsem přemýšlela, smutně, nikdy ne šťastně. Možná se někdy taky spravím. Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem jenom mít někoho ráda. A... být zase šťastná, veselá a s úsměvem. Chybělo mi usmívání, a moc.
Jak si jeden odpustí za to, že ztratil tolik času přemýšlením? A pořád jsem nemohla zastavit, a pořád mi utíkal čas. Přestaň. Srstí mi zajiskřila magie elektřiny, která mi dala slabou ránu. To vše z mé vlastní vůle. Na moment jsem se pozastavila a zůstala si zírat na tlapky. Srdce mi z elektrického proudu bušilo rychleji a srst mi na několika místech nepříjemně stála do okolí a zvala chlad, aby se dostal rovnou k mé kůži. Oklepala jsem se ve snaze všechno srovnat znovu do správného místa, a s úsměvem se zase dala do pohybu. To... já. Začínala jsem té magii přicházet na kloub.

//LOTERIE 4

//VVJ

Přede mnou se otevřel Galtavar. Tiše jsem vydechla, připravená na pořádné cvičení vzhledem k tomu, kolik sněhu sem napadlo. Pomalu jsem se vydala vpřed a tak nějak si užívala ostré jehličky zimy, když mi do sněhu zajela celá tlapka. Bylo to, jako by mi život připomínal, že ještě nejsem mrtvá. Že... možná ještě nebylo všemu konec. Mohla by se znovu objevit Lilith. Nebo moje Ayshi. Tana... a tak různě. Všichni. Dlouho jsem už také neviděla Storma, nebo Tati. Kde jsem celou tu dobu byla? Sklopila jsem uši. Zavřená mezi čtyřmi stěnami a i když kolem mě neustále chodilo množství vlků, byla jsem pořád sama. Zavrtěla jsem hlavou. Vlastně jsem neměla právo cítit se smutně. Byla jsem gamma, měla jsem pozici, kterou jsem milovala, rodinu, kterou nikdo jiný neměl. Bylo to nefér vůči všem ostatním. Jsem k ničemu. Rozhodla jsem se nakonec a zamrkala. Už mě nebavilo takhle přemýšlet, a tak jsem se raději soustředila na cestu.
Ani jsem si nevšimla, jak jsem se ocitla již za půl cestou Galtavarem a mířila jsem si to směrem k propadlině. Nejspíš bylo nebezpečné v takhle ledových podmínkách chodit moc blízko, ale... alespoň nakouknout jsem mohla. Možná by mě ta výška mohla probudit o něco lépe, než neustálé depresivní myšlenky. Popotáhla jsem spouštějící se rýmu a pokračovala v brodění se vysokým sněhem vpřed dalším dnům. Možná jsem prostě potřebovala pauzu.

//Středozemní propadlina

//LOTERIE 3

//Řeka Mahtaë (sever)

Dostala jsem se od rodiny až k přemýšlení o tom, jestli Smrt splnila to, co jsem si přála. Je zlá... ale plní svá slova, ne? Vždycky je splnila. Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem to nikde zkoušet. To, co jsem si přála, bylo zlé. Příkaz? Kdo by to chtěl. K čemu jsem to vlastně tolik potřebovala? Abych měla kontrolu nad situací. Nedělalo mě to o nic lepší, než Styx. Zatnula jsem zuby a smutně pozorovala, jak se mi tlapky šinou sněhem. Zapřísáhla jsem se, že příkaz nebudu používat. Jen v krajních případech... pro ochranu smečky a pro výkon mé práce. Nikdy ne pro můj vlastní prospěch. A... nikdo o tom nemusí vědět. Nejistě jsem zamrkala. Tajemství, lži. Byla jsem příšerná. Možná jsem u Života měla zůstat. A nebo raději rovnou u Smrti.
Opustila jsem řeku a pokračovala kolem jezera. Žádné nebezpečí, žádní vlci. Chtělo se mi u něj zůstat, ale měla jsem podezření, že kdybych se zastavila, už bych se nikdy nezvedla. Nikdy jsem nechtěla víc zůstat stát uprostřed zamrzlého jezera a čekat, až voda postupně roztaje, a ke břehům to bude moc daleko na to, abych to mohla přeplavat. Po zádech mi přejel mráz. Nechci takhle přemýšlet. Ale... Povzdechla jsem si. Možná nebylo dobře, když jsem byla sama. Možná nebylo dobře, když jsem byla s někým. Nic v mém životě nebylo dobře. Chodící tragédie. A už zase jsem se nesoustředila na hledání potencionálního nebezpečí pro smečku.

//Východní Galtavar

//LOTERIE 2

//Borůvkový les

Opuštění lesa mi nepomohlo tolik, jak jsem doufala. Jistá část úzkosti, která se mi hromadila na hrudi, pomalu odpadla, ovšem pro změnu jsem se cítila špatně za to, že jsem tak krutě utekla. Měla jsem říct té malé alespoň ahoj. Zesmutněla jsem. Byla taková roztomilá a zajímavá a jediné, co ze mě vyšlo, bylo... vlastně nic. Neřekla jsem vůbec nic, prostě jsem jen prošla kolem. Byla jsem ta nejhorší pečovatelka pod sluncem. Neviděla jsem, co na mně nejspíš viděl Blueberry, když mě přesunul na pozici Gammy. Zarazila jsem se v půlce pohybu. Jsem... gamma. Vykulila jsem oči a obrátila se zpět k lesu. Nejistě jsem přešlápla. Gammy byly silné a... uměly ochránit vlastní smečku. Já neuměla nic. Jiskřit srst, pohybovat s vodou... A jinak jsem neustále před něčím utíkala. Před nebezpečím. Před rodinou. Jediné, na co jsem byla hrdá, bylo to, že jsem zůstala až do posledního dopadnutého popela, když les shořel. Našla jsem Sigyho. To zvládnu znovu... že? Rozhlédla jsem se kolem. Možná jsem tu práci mohla zastávat i mimo les, ne? Porozhlédnout se, jestli někde není nějaké nebezpečí... Odpočinout si.
Vydala jsem se tedy podél našich stromů a řeky vpřed, směrem k jezeru. Nepřestávalo mě udivovat, jak moc tohle okolí znám. Řeka, Jezero, Galtavar, Propadlina, Vyhlídka. Celé tohle okolí jsem brala jako svůj jediný domov. A co bylo dál? Nejspíš nic lepšího, než to, co jsem dostávala. Nedostávám málo. Zamračila jsem se. Ale chtěla jsem dostávat víc. Chtěla jsem vidět i svoje sourozence, rodiče... Tanu. Málem jsem zapomněla jejich obličeje. Někdy byl prostě tenhle splín větší, než jindy.

//VVJ

//LOTERIE 1

Blueberry s pár slovy vlka vyprovodil a následně oba odešli. Je naštvaný. Sklopila jsem pohled k zemi. Samozřejmě, že byl naštvaný, protože jsem byla čím dál tím víc naprosto k ničemu a jemu to bylo jasné. Špatná kamarádka, špatná členka smečky, špatná... ve všem. Jediné, k čemu jsem tu byla dobrá, bylo hlídání ztracených vlčat. Ztracená duše k ztracené duši, hm? Jenže ta jejich se ještě pořád dala najít. A já už nevěděla, kde mám hledat tu svou a být alespoň trochu šťastná. Blueberry měl spoustu novinek - znamenalo to, že se dal dohromady s Makadim? Měl dobrý život. Já dokázala jen ječet na Lilith věci, které jsem sama měla potíže poslouchat. Podívala jsem se v zorném poli na bílou vlčici. Nechtěla jsem všechno hodit na ni, ovšem... "Aranel," začala jsem tiše. Chtěla jsem si odkašlat a nabrat na hlase, ale přišlo mi, že by to bylo moc... moc trapné? Moc všechno. Je to jen odkašlání. Pousmála jsem se. Je to jen život. "Potřebuji si něco... důležitého zařídit," pokračovala jsem. Lež. Nic důležitějšího jsem na práci neměla. Bylo mi špatně. "Hned budu zpátky, jen si... odskočím," dodala jsem nakonec a zvedla se. Odskočím? Nebude si myslet, že jdu na záchod? To nejdu. A vrátím se brzy? Měla bych. Tohle je můj domov. Milovala jsem Borůvkový les. Ale potřebovala jsem se nadechnout. Sama.
Pá, maličká. Mrkla jsem na malé vlče přede mnou. Chtěla jsem to říct nahlas, ale přišlo mi, jako by to bylo až moc slov. Možná bych akorát někoho zdržovala, kdybych ji pozdravila. Možná jsem se prostě... zapomněla nadechnout. Prošla jsem rychlými kroky kolem Blueberryho a Makadi a pokračovala lesem k řece.

//Řeka Mahtaë (sever)

Děkujeme za všechnu tvoji práci <3 Hodně štěstí s čímkoliv, s čím se teď pereš, a ať už je to jen lepší. Máme tě rádi!

> za 160 oblázků poprosím 20 lístků.

> za 30 květin poprosím 30 lístků.

//Pardon, myslela jsem, že to platí jen pro mušle a oblázky. Upraveno!