Gallirea - Příspěvky uživatele

Ahoj! Já se tedy tohohle chytnu a budu pokračovat.

Já dorazila úplně poprvé až na přesně tuto Gallireu (rip vzpomínky na Silmarion, které mám jen od dalších hráčů), před o něco víc než rokem. Tehdy už jsem tRPG hrála dlouho, od svých devíti let, což dává dohromady 6 let zabíjení času psaním do herních knih. Gallirea je všude známá hra a tak jsem o ní věděla už předtím, ale špatná pověst všeho možného tady mě odrazovala velmi dlouhou dobu, než jsem se jednou v létě konečně odhodlala.
A tak jsem si otevřela druhou část registrace. Jméno? Haha, proč po mně chcete tak těžkou věc? Rozjímala jsem a rozjímala, vzpomínala na všemožné hry... A vzpomněla jsem si na Niwat, ještě když to byla Smečka Zatmění. Zkoušela jsem tam hrát mnohokrát a nikdy moc dlouho nevydržela, ale v tu chvíli jsem si vzpomněla na jednu jedinou postavu (za kterou jsem tehdy nenapsala ani čárku, ups) - Wizku. Pamatovala jsem si přesně, jak jsem to jméno ve svých asi 10 letech vymyslela, totiž; "Někomu spadla miska a Wizku ještě neuměla tolik mluvit, takže místo miska řekla Wizka. Wizku! A měla jméno." - velmi výstižné psaní desetileté holky.
Wizku bylo moje první jméno, které jsem vymyslela, a nezbývalo nic jiného, než podle mě udělat i celou její postavu. Její minulost je částmi taky podobná (rip Tana, sad wolf noises). Vydržela jsem psát chvíli, pak se na pár měsíců odmlčela... a najednou jsem tady.

A teď ke mně. Jmenuji se Denisa a je mi 15 (a ještě měsíc a pár dní bude).

Narodila jsem se ve znamení Vodnáře 22.1.2005 a celý život žiju v tom samém městě (daleko od vás). Mám dva kocoury, od kterých očekávám, že nám letos na Vánoce zboří strom. Studuji ekonomické lyceum, střední škola ofc, a mám chuť to všechno zahodit, no... Nemůžu. :D Můj život je jeden velkej chaos ale oficiálně mám zařízeného psychologa po koroně, tak třeba příští rok zažijete tu bláznivou extrovertní holku, kterou jsem kdysi byla.

A to by znamenalo změnu i u Wizku...

Mám vás moc ráda a beru celou Gallireu jako svoje jediné kamarády.

Sice se mi posledních 14 dní život řítí až přehnaně rychle dolů a jsem mírně dead, ale až se zase seberu na nohy, tak už se zase v psaní postů nezastavim.

Vlčata, koukejte přifařit do lesa.

//VVJ přes Východní Galtavar

Netrvalo dlouho a přivítaly mě první známé stromy. Z téhle strany jsem si les pamatovala skoro nazpaměť, kde rostl jaký kořen a kde začínaly první keře. Netušila jsem, jestli si prostě pamatuju, jak vypadá domov, nebo jsem se moc toulala. Momentálně jsem se přikláněla spíše k druhé možnosti, ale po návštěvě Života a Smrti už jsem neměla žádný důvod chodit pryč - až na rozuteklá vlčata, ale prozatím stačilo najít ta v lese a něco je naučit. Nebo hrát hry, těch bylo taky spoustu, od schovávané až po zem je láva, ačkoliv na kluzké zemi to bylo spíše o zlomený vaz než o zábavu. Jenže moc vlčat jsem v lese necítila, takže odpočinek u her mě nečekal ani náhodou. Prostě... poprosím Aranel. Nejistě jsem naklonila hlavu do strany. Nechtěla jsem vypadat, jako že nezvládnu ani hledat pár vlčat. Ale měla jsem na to snad právo, ne? Zlomená tlapka, další hezké trauma od Smrti... Chtěla jsem si jen na chvíli sednout.
Propletla jsem se mezi mladými stromky a zavětřila. Snažila jsem se vybrat si ze změti mnoha pachů jen jeden, specifický pro bílou vlčici. Je tady. Oddechla jsem si a trochu se pousmála, abych smazala povadlou tvář. Vydala jsem se na třech zdravých tlapkách vpřed. Mimo ní jsem tu cítila i Blueberryho s Makadi, někde blízko, ale raději jsem je nechala o samotě. Storm a Tati, ale jejich pachy se blížily spíše k úkrytu a tam jsem teď jít nechtěla. Gavriil, samozřejmě, ale toho jsem už vůbec nechtěla vidět po té události s... no, po tamtom. Huh? Zarazila jsem se, když jsem si mezi všemožnými vůněmi vybrala nějakou neznámo-známou. Znala jsem ji, ale bez tváře jsem si ji nedokázala nikam zasadit. Ať už to byl kdokoliv, byla jsem ráda, že přišel někdo známý. Zvědavost mě poháněla vpřed rychleji, a nakonec jsem našla Aranel na cestě od něho. Byl tam Awarak a... Kaya! Zavrtěla jsem ocasem a pousmála se, ale také jsem je nechala být. Když už byla sněhově bílá vlčice na cestě od nich, nechtěla jsem se vracet zpátky. "Ahoj," pozdravila jsem tiše, ani o kus odvážnější, než kdykoliv jindy. A ten pozdrav byl vlastně všechno, co jsem ze sebe zvládla vydat.

//Jedlový pás přes Západní Galtavar

Tři tlapky mě vedly vpřed. Spala jsem jen chvíli, ale stačilo to k tomu, abych byla alespoň o něco živější, než předtím. V hlavě mi zněla ostrá slova od Smrti, ale nebyla jsem tak zasažená, jak jsem si myslela, že budu. Možná už jsem prostě moc rozbitá. Zavrtěla jsem hlavou a raději se věnovala rozhazování poprašku sněhu na zemi. Jakmile se na něj jednou sáhlo, roztál a akorát měnil zem v bahno. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mám sníh ráda, nebo zimu nenávidím, ale měla jsem strach. Čím víc byly teploty pod nulou, tím živější vzpomínky na minulý rok jsem měla. Lov s Lylwelin byl jen jednou částí. Kdyby ta zima byla jen o týden delší, bůh ví, jestli by byl kanibalismus pořád kaput.
Zastavila jsem své kroky u jezera a sklonila hlavu k hladině. Ledová voda mě pálila v hrdle, ale byla to spíše příjemná bolest. Dávala jsem si pozor, aby se mi voda nedostala do čenichu - neměla jsem zájem o zmrzlý mozek. To už jsem za sebou měla spánek, vodu a zbytek žrádla, které jsem si dovolila ochutnat ze smečkového lovu. Pořád jsem se cítila špatně, nijak jsem jim nepomohla a oni mě museli krmit. Ale... teď snad budu výhodnější, ne? Necítila jsem se o nic silnější, i když Smrt sama říkala, že neodejdu s prázdnou. Možná to prostě chvíli trvalo. Ale no tak... Málem jsem se praštila do hlavy. Zapomněla jsem se na tu jiskřící magii zeptat. Možná lépe, kdybych tam byla déle, možná bych povolila a, já nevím, nechala si třeba sežrat duši. Nenávidím ji... Nenávidím. Popotáhla jsem, jak pláč začal nanovo, a vydala se raději dál. Stačilo přejít druhou část galtavaru a byla jsem v Borůvkovém lese. Odmítala jsem tam přijít usoplená.

//Borůvkový les (přes VG)

//Stará zřícenina

A bylo to. Měla jsem to za sebou a... byla jsem v koncích. Snažila jsem se utíkat, ale na třech tlapkách to nebyl jednoduchý úkol, a tak jsem prostě šla až šla, vyčerpaná, zničená - a padla jsem, až když jsem si byla jistá, že se Zřícenina i se Smrtí v ní ztratila mezi stromy. Zůstala jsem ležet na studené v zemi pod stromem, aby na mě tolik nesněžilo. Stáhla jsem uši k hlavě a utírala si do předních tlapek slzy a všemožné tekutiny, které mi tekly z očí i z čenichu. Chci domů. Zadívala jsem se do dálky. Ale... domov byl daleko, ne? A já jen chtěla spát, chtěla jsem být zahrabaná do země a být zase v pořádku. Nenáviděla jsem ji, nenáviděla jsem Smrt, ale ve všem měla pravdu. Takže jsem vlastně nenáviděla sama sebe, no... to nebyla žádná novinka. Mohla jsem jen doufat, že plnila svá slova a já nebyla pořád taková troska, za jakou mě měla.
Oči se mi začaly zavírat a tma, která malovala oblohu, tomu jen přispívala. Chtěla jsem se prospat doma, ale nedokázala jsem tomu zabránit. Už jsem neudělala s chromou tlapkou ani krok a... čím víc energie jsem měla, tím asi lepší. Nechala jsem těžká víčka padnout a párkrát sebou ještě trhla, než si mě vzal tvrdý bezesný spánek. Žádné barvy, žádné blbosti, žádné noční můry - jen nekonečná tma, a možná to ani nebyla tma. Byla to nicota, to, co jednou čekalo každého, ale každý tomu odmítal věřit. Ale mezi tou nicotou byl mír, nekonečný spánek, dobrý odpočinek, nová síla. Bylo hezké si představovat, že kdykoliv vlk otevře oči, žije nový život - lepší, než ten předtím, poučený ze všech chyb. Ale to nebyla moje cesta, a možná proto jsem se po každém spánku bála otevřít oči. Věděla jsem, že mě zase čeká to samé - strach, úzkost, vlci. Stejný koloběh, stejná nuda. Stejné borůvčí... Ve spánku jsem sebou trhla. Ne. Nikdy nebylo úplně stejné. Na jaře na nás vykukovaly světle zelené lístečky a přes léto se z nich vytvořily pořádně zelené listy. Na přelomu podzimu se všechno zbarvilo do modra a v zimě z toho byly jen hnědé větvičky naprosto bez života. V Borůvkovém lese nikdy nebylo všechno stejné a Smrt se šíleně pletla. Milovala jsem to tam. Byla to moje rodina.
Probudila jsem se, nejspíše ne o moc později. Byla jsem podobně unavená, přesto až podivně energetická. Já měla pravdu. Ne ona. Tak to prostě bylo. Ještě chvíli jsem ležela nehybně na zemi, než jsem se roboticky sebrala ze země a vydala se kulhavým pomalým krokem vpřed. Domů...

//VVJ přes Západní Galtavar

//Západní Galtavar přes Jedlový pás

Cesta do Zříceniny byla o dost jednodušší, než cesta do Narrských kopců. Bylo to trochu ironické, ale taky přesné. Cesta za dobrem byla trnitá a těžká, protože byla do kopce, zatímco cesta ke zlu byla jednoduchá a svižná. Tady zlo bylo cítit už z dálky, jeden by se bál, že se v něm nakonec utopí - ale já měla přesný cíl a chtěla jsem být co nejrychlejší. Jakmile jsem byla uvnitř, veškerá úzkost ustoupila dozadu a nahradil ji spíš strach, no byla jsem o něco jistější, než předtím. Teď už totiž nebylo cesty zpět. Cítila jsem její přítomnost a ona cítila tu moji. Čekala na mě. Stála tam v celé své hrůze mezi dvěma mramorovými sloupy a na tváři jí visel spokojený úsměv, oči blaženě přimhouřené. V tu chvíli mi bylo jasné, že na téhle návštěvě nebude nic příjemného. „Další smrad z borůvek...“ zazpívala svým skřiplavým hlasem. Hrdlo se mi stáhlo, ale nedala jsem nic znát - ono to ani nešlo, strach mě přišpendlil k zemi a neudělala jsem ani krok. „Nedávno tu také jeden byl… hezky jsem ho vyždímala! Moje oblíbená činnost… srdce smrtelníků jsou tak křehká, nemyslíš? Zajímalo by mě, co zlomí tebe...“
Pak už jsem neváhala ani minutu a vyklepala ze sebe všemožné cennosti. Měla jsem strach, takový strach, a třásla jsem se. Nemohla mě zlomit - protože než to stihne, už budu zase fuč. Nahrnula jsem to všechno na jednu hromadu a přistrčila to ke Smrti, i když jsem si nedovolila dostat se k ní blíž, než na vzdálenost dvou metrů. Hladově se olízla, jako kdyby si ty šutry dávala k večeři a už dlouho neměla takovou hostinu. Přesto neudělala ani krok k nyní již jejímu pokladu a místo toho mě propalovala zeleným pohledem, který snad dokázal zabíjet - ne, byla jsem si jistá, že dokázal zabíjet, když chtěla. „Vem si to,“ pobídla jsem ji třesoucím se hlasem a přisunula k ní hromádku drahých kamenů blíž. Nechtěla jsem tu být déle, než bylo nutné. Musím se vrátit domů… Do Borůvky. Neměla bych se takhle toulat… Za všechno může ona. Nikdy jí neodpustím to, co udělala. Zamračila jsem se při náhlé vzpomínce na zelený požár, který nám vzal Naomi, a netrpělivě přešlápla, stále vyčkávajíc na jakýkoliv pohyb ze strany Smrti. Jenže to, co přišlo, bylo něco, co jsem vůbec nečekala a litovala jsem každého kroku, který jsem udělala, abych se dostala do Zříceniny.
„To je ti ta tvoje rádoby rodinka tak drahá? Koho že tam máš ráda? Dva, tři vlky? Vážně tam tak nadšeně trávíš čas? Upatlaná borůvčím, slabá, s děckama… A co ostatní? Žijí skvělý super šťastný život a ty za nimi jen uklízíš bobky. Řekni, vážně to tam tak miluješ? Copak ses nechtěla přidat k Životu? A co takhle přidat se k těm, kteří již nemusí dýchat hrůzu tohohle světa?“ mluvila, jedno horší slovo za druhým a každé bolelo jako by se mi do hrudi zapichovalo tisíce jehliček. Její slova mi plynula hlavou a vytahovala myšlenky, které jsem vždycky pohřbívala. Měla mě totálně přečtenou. Nenáviděla jsem to.
„Mhm… Už dlouho jsem přemýšlela, jak se dostat ven,“ vzdychla jsem a pokrčila rameny. Zároveň jsem odvrátila hlavu pryč od Smrti, jako by to přiznání byla nejhorší ostuda. A možná i byla – proč bych se chtěla dostat pryč z lesa, kterého jsem si v životě nejvíce vážila? Kde jsem měla tu nejlepší rodinu, co jsem si mohla přát? Jenže poslední dobou bylo kolem tolik katastrof a… všechno to začínalo být moc. Je toho moc. Zatnula jsem zuby. Celé to místo poseté borůvkami jsem znala nazpaměť a najednou jsem měla neutuchající touhu se z něho dostat alespoň na pár minut pryč. „Nemůžu ze sebe udělat někoho, kým nejsem,“ dodala jsem velmi tiše. Byla to pravda. Jak jsem měla zachovat klid mezi tolika vlky? Jak… jak jsem měla udělat cokoliv? Tolik věcí, tak málo motivace. A nejhorší na tom bylo, že to nebyla ničí chyba, že jsem za všechno mohla já, protože takhle jsem prostě byla a nedokázala se přizpůsobit. Izolovat jsem se také nemohla, tak co se dalo dělat? Byla jsem Gamma… Ale byl někdo po mém boku, kdo by mi řekl, jak je na mě hrdý? Blueberry, možná – ovšem… Co když jsem chtěla být zpátky doma, s rodinou, která by na mě konečně mohla být hrdá? Ne. Borůvková smečka je moje rodina… Vždycky byla a vždycky bude…
„J-já se-e vždy-ycky s-s-snažím dělat t-to nejle-pší pro osta-tní,“ začala jsem najednou vzlykat a po tváři mi tekla nejedna slza. Hruď se mi bolestivě svírala a měla jsem pocit, že nemohu dýchat. Nechtěla jsem dýchat. Ale potřebovala jsem – musela jsem. Vždycky jsem musela. „a-a vždy-cky beru t-to co m-mám před se-bou,“ pokračovala jsem. Vždycky. Vzala jsem v pohodě Styx, vzala jsem v pořádku armádu nemrtvých a Gruma… Dokonce i smrt Naomi. Neodmítla jsem místo v lese, radovala jsem se z čerstvě napadaného sněhu i prvního sluníčka, rozplývala se nad vlčaty. A stejně.
Smrt na mě stále jen koukala. Netušila jsem, co si myslí, a v tu chvíli mi to bylo jedno – věděla jsem, že veškeré výčitky čehokoliv vždy přišly až po dané situaci. A zrovna v tu chvíli jsem neměla na přemýšlení ani čas. Snažila jsem se normálně dýchat a neudusit se ve vlastních soplech. „Připojíš se ke mne, tedy?“ zeptala se Smrt najednou. Naklonila svoji hlavu na stranu a v očích jako by se ji svítivě zablesklo. Zavrtěla jsem poraženecky hlavou. „Ne… ne-nechci ze-zemřít. Já ale… nechci a-ani ž-žít,“ odpověděla jsem. Nechtěla jsem zemřít, nechtěla jsem žít, nechtěla jsem nic cítit. Jen… chtěla jsem jen něčí teplý kožíšek, něčí objetí, pomoc. Nikdy jsem nebyla schopna někomu cokoliv říct, svěřit se, požádat je o radu. Byla jsem tak zvyklá na to být sama, že jsem nedokázala nikoho pustit k sobě do hlavy. A byla jsem tak prázdná, že už jsem neměla sílu ani cítit empatii. Kdo by chtěl pomoct někomu takovému?
„Fajn. Pokud si přeješ být pro všechny neviditelná, budiž. Stejně mi takhle usoplená k ničemu nejsi – a ještě smrdíš od všeho toho kamarádění se.“ odsekla najednou. Prudce jsem zavrtěla hlavou, až slzy lítaly kolem - kvůli tomuhle jsem nepřišla. Chtěla… chtěla jsem být neviditelná, alespoň občas. Ale taková jsem pro smečku byla k ničemu. A smečka byla moje rodina, nehledě na to, jak velká byla. Smrt natočila hlavu na stranu a v zelených očích se jí nenávistně zablesklo - přesto se zdálo, že ji moje myšlenky zaujaly. „Chci… chci mít kontrolu nad… nad životem a-a... “ zakoktala jsem se a trhavě vydechla, abych následně mohla několikrát popotáhnout a vypadat jako troska. Jenže jsem tu větu prostě nedokázala dokončit. Chtěla jsem domů, chtěla jsem za Blueberrym, chtěla jsem někoho, aby mě obejmul, abych nebyla sama. Proč jsem musela být tak sama? Proč…
„Neodejdeš bez ničeho. Ale už padej! Nemám čas na malé usmrkánky jako jsi ty. Vzpamatuj se trochu, ženská. Nikdo ve svém životě nechce takovou trosku, jako jsi ty,“ zavrčela hlubokým hlasem nazelenalá vlčice. Nechala jsem si jejími slovy probodnout srdce. Pár dalších slz mi steklo po tvářích, ale to už jsem utíkala pryč - bez drahokamů, beze všeho. Chtěla jsem domů, a už jsem nechtěla nikdy odejít. Komu záleželo na tom, kolik vlků tam bylo? Komu záleželo na tom, jestli se někdo stará? Já se starala, starala jsem se o svoji rodinu a každá myšlenka na odchod měla shořet v pekle. Měla jsem domov. Možná nebyl vždycky teploučký a přívětivý, ale byl tam.

//Jedlový pás

//Pán dal Dobbymu ponožku T-T Dobby... je volný! Děkuju!

//Východní Galtavar přes VVJ

A pak jsem také chtěla být někým jiným. Věděla jsem, že to v sobě někde mám - komunikaci a to všechno, co ji doprovázelo. Taky jsem uměla být bláznivá, honit se všude kolem. Nedostatek socializace mě k tomu občas doháněl, protože ani ten nejlepší nevydrží polovinu svého života jen mlčet a klanět se před ostatními. Znělo to tak jednoduše, prostě jít a začít před někým poskakovat a povídat si. Ale jakmile jsem se ocitla před nějakým vlkem, všechna ta odvaha byla pryč a byla ze mě jen tupá úzkostlivá lastura. Povzdechla jsem si. Opravdu to došlo k tomu, abych proklínala něco, čeho jsem se kdysi mohla jednoduše zbavit? Teď už to jen tak nešlo, a nejspíš nikdy nepůjde. Bylo to k pláči, ale nevydala jsem ze sebe ani slzu. Byly... i horší věci. Ale stejně jsem to nenáviděla.
Tlapky mě vedly dál kolem jezera, u kterého jsem se málem zastavila, ale nakonec jsem to neudělala. Měla jsem připravené požádání, pořád jsem v sobě měla trochu adrenalinu od Života - vážně nebyl jiný důvod zastavovat, než moje vlastní sobeckost. Možná jsem to mohla svést na zlomenou tlapku, ale to bych pak nemohla dělat nic, ne? Sice nebyl nikdo kolem, kdo by to viděl, ale cítila jsem se lépe, když jsem pokračovala vpřed. Dokonce jsem na tváři vykouzlila malý úsměv. Byl to malý úspěch, který nikdo jiný neviděl, ale bylo to alespoň něco.
Les, ve kterém se zřícenina nacházela, mě brzy přivítal. Znejistěla jsem ještě víc a zpomalila do šnečího tempa, ale stejně jsem šla. Tentokrát to nebylo silou vůle, ale spíš strachem, který mě místo zkamenění poháněl kupředu. Nechtěla jsem tam jít. Byla to nutnost? Ne. Šla jsem i tak dál? Ano. Měla jsem pocit, že na mě Smrt čeká, neboť jakmile jsem se dostala do blízkosti jejího příbytku, magie mě přetáhla přes hlavu jako šutr.

//Stará Zřícenina přes Jedlový pás

//Kaskády přes Středozemku

Každým krokem jsem byla blíž setkání, které snad nikdo nemohl mít rád. Samozřejmě tím taky došlo na přehnané přemýšlení a vzpomínání na věci, které bych raději nechala ležet. Jako první mě napadlo, kde je asi konec Izumiho. Mohl to být kamarád - ne, určitě to byl kamarád, ale... Kde byl? Zmizel on a Blueberry... měl Makadi. Najednou jsem zase byla úplně sama, a to uvědomění mi úzkostí stáhlo hrdlo. Měla jsem ráda samotu, ticho, klid. Ale to neznamenalo, že jsem doopravdy chtěla být sama. V tom mi chyběl domov - tam byla alespoň rodina, která se jen tak nenechávala ležet vedle. Byla tam Tana - a Ayshi, ta je kde? Snad je v pořádku... Nemohlo se jí nic stát, ne? Doufala jsem, že když si sem našla cestu ona, možná si ji mohl najít i další sourozenec. Ale do té doby jsem byla sama.
Také jsem se snažila rozmyslet si, jak se Smrti zeptám na to, co chci. Chtěla jsem něco, co by mi získalo alespoň... nějaký respekt, ačkoliv to znělo příšerně sobecky. Zároveň jsem ale chtěla něco pěkného, možná trochu vtipného ale užitečného, abych nevypadala jako tyran. Jen jsem chtěla mít větší kontrolu nad věcmi, které se mi vymykaly z tlapek. Třeba vlčata, prostě udělat čáry máry a mít vlče tam, kde jsem ho chtěla mít. Nebo si umět podobně poradit i s cizinci. Existuje taková magie vůbec? Musela... muselo být něco podobného.

//Západní Galtavar přes VVJ

//Říční Eso přes Maharské močály

V noci byla zima, takže jsem se nadále již nezastavovala a zůstávala v pochodu i přes bolest. Borůvkovému lesu jsem se raději chtěla vyhnout obloukem, protože jakmile bych do něj vkročila, už bych zase nechtěla vylézt ven a svoji návštěvu božstva nikdy nedokončila. Navíc mi Smrt mohla zodpovědět otázky na tu jiskřící magii a také, jestli mám nějaké další. A kde se vzaly. Vlastně jsem se toho mohla naučit mnohem víc, ale pokud jsem u jejího bratra byla ve spěchu, u ní jsem to chtěla vzít ještě rychleji. Přijít, zeptat se, vysypat drahé kamení a zase rychle vzít tlapky na ramena - no a do rána se vrátit zpět do lesa. Tam už jen sesbírat vlčata a žít pohodový život bez návštěv kouzelných individuí.
Kdo chodí ke Smrti v noci? Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Ale ani potom jsem se nezastavovala a vydala se podél propadliny směrem k jezeru. Konečně jsem se zbavila všemožných kopců a nebylo tak složité používat jen tři tlapky. Párkrát jsem dokonce zavadila zlomenou končetinou o zem a nic moc se nestalo, až na menší výstřel bolesti, která se ovšem po těch všech událostech dala snadno překonat. Jestli mi Gallirea něco dala, tak to byla vysoká tolerance bolesti. Tiše jsem se v hlavě smála svému malému já, které brečelo, i když zakoplo a narazilo si čenich.

//Východní Galtavar přes Středozemku

//Vrchol Narrských kopců přes Narrské kopce

Všechno... bylo v pořádku. Alespoň mi to tak připadalo. I tak jsem si nedovolila se zastavit, dokud jsem nebyla od kopců dostatečně daleko. Potom už jsem se jenom vyčerpaně posadila k říčnímu esu a ztěžka oddechovala. Necítila jsem se o nic silnější - o něco slabší, možná i. Nikde nepanovala žádná katastrofa a dostala jsem se od Života ven. Všechno je v pořádku. Zopakovala jsem si. Měla jsem toho pro jeden den plné zuby, ale nebyla jsem si jistá, jestli chci návštěvu druhé části Gallirejského božstva odkládat. Adrenalin z předchozí návštěvy ve mně ještě zůstal a nebylo nic lepšího, než si prostě do zříceniny nakráčet okamžitě. To ale nešlo, protože jsem se nejdřív musela dostat téměř ze samého jihu na samý sever. Ale... pak budu silnější. A budu moct zůstat dlouho doma. Zavrtěla jsem hlavou. Minimálně jsem musela dojít zpět domů.
Sebrala jsem svoje dva tuky a rozešla se na třech více méně zdravých tlapkách kupředu, stejnou cestou, jakou jsem sem přišla. Zemi už dávno zahalila noc a upřímně jsem se docela bála. Na blízko jsem neviděla dobře a tma to jen zhoršovala, navíc sníh mi padal do tváře a byla to ideální situace pro všechny, kteří byli v potravním řetězci výš, než já. To byli vlastně všichni, ale... Chápeme se. Nebyl čas ztrácet čas.

//Kaskády přes Maharské močály

//Narrské kopce

Každý další krok vzhůru byl neuvěřitelně těžký a každý nádech bolel. Netušila jsem, jestli moje plíce prostě odmítají množství magie, které se tu vyskytovalo, nebo takhle vysoko byl jen nedostatek kyslíku. Přitom to ani nebyl nejvyšší bod Gallirei, jen mi zranění vyčerpala všechnu vytrvalost a unavené svaly mi třásly celým tělem. Doufala jsem, že mě krátká návštěva u někoho tak živého, jako je Život, alespoň trochu spraví. I tady padaly vločky, ale stejně jako všude jinde se hned při dopadu měnily ve vodu. Písek přesto zůstal krásně suchý a sypal se mezi srstí na tlapkách, čímž způsoboval příjemnou masáž. Alespoň už mi bylo po cestě nahoru teplo, no na druhou stranu mi ze zlomené tlapky vystřelovala bolest až do zad a rozplácla jsem se na zemi málem ještě před vchodem na nejvyšší vrchol. Ležela jsem ovšem jen chvíli a dávala si dobrý pozor na to, abych neusnula. Chtěla jsem mít obě návštěvy brzy za sebou a nikdy jsem nebyla nijak extra do lenošení.
Posbírala jsem svoje napůl rozbité tělo a vydala se po známé vyšlapané cestičce hlouběji do kopců. Magie, která tohle místo obývala, tu byla silnější a jako by tu foukala místo vánku. Dráždila mi čenich a měla jsem neuvěřitelnou chuť tu vyzkoušet všechny magie, které jsem měla - i ty, co jsem neměla. Vlastně to bylo nádherné a neuměla jsem si představit žít život bez magie. Vzpomněla jsem si na Styx a její opovržení magiemi, ačkoliv při své minulé návštěvě už nic nekomentovala, no na druhou stranu z ní na nás přeskákaly blechy.
Teplo po tělocviku v podobě cesty nahoru už přešlo, ale vystřídalo ho příjemné teploučko vnitřku kopců. Dalo se to přirovnat objetí těch nejmilejších a nedivila jsem se, že jsem nikdy nechtěla odejít - ale… musela jsem. Dokud jsem myslela na odchod, všechno bylo v pořádku a nic se mi nemohlo stát. Jenže jakmile se na obzoru objevila sedící silueta vlka, uvědomila jsem si, že možná Narrské kopce nebyly špatné. Všechno tu bylo veselé a veškerá úzkost mě přešla. Kdo by tu nechtěl zůstat? Já. Napomenula jsem se. S trhavým nádechem jsem došla až k Životovi, ale držela se v úctyhodné vzdálenosti. Nemohla jsem moc blízko, prostě… to nešlo.
"Ahoj, Wizku!" pozdravil mě až přehnaně nadšeně. Ale nestěžovala jsem si, bylo příjemné být pro jednou někde vítána a chtěna. Cítila jsem, jak mi jeho hlas oblboval mysl, ale nechala jsem to plavat. Bylo těžké se soustředit na odchod, když tu stál, celý nadšený s kmitajícím ocáskem. Nevědomky jsem na tváři také vykouzlila úsměv a víc než spokojeně jsem se posadila vedle něj. "Ahoj," špitla jsem o něco tišším a nervóznějším hlasem, než bych chtěla. Dostala jsem od Života starostlivý pohled a měla jsem pocit, že mě jím něžně plácá po hlavě. Někde daleko v hlavě mi stále hlučila ozvěna, která na mě volala, že musím odejít. Nechtěla jsem jít pryč, přesto mě to povzbudilo k tomu, abych raději přešla rovnou k věci. "Um... já..." zamumlala jsem. Copak jsem si mohla prostě říct o nějakou silnou magii? Fungovalo to takhle? Já takhle určitě nefungovala. Bylo to nemožné a byla to naprosto zbytečná návštěva. "Smrt. Já ti nemohu nabídnout to, po čem toužíš," odpověděl najednou Život. Překvapeně jsem vykulila oči a trochu se zamračila. Nelíbilo se mi, když mi četl myšlenky - nelíbilo se mi, když mi kdokoliv četl myšlenky. Ale alespoň jsem měla svoji odpověď.
Ne, nebyla jsem s ní spokojená. Najednou jsem nechtěla od Života nikdy odejít, chtěla jsem se tu zabořit do země a žít skvělý život bez jakýchkoliv zármutků. Chtěla jsem… být šťastná, a to jsem tu být mohla. Ale… Co bude potom? "Chci domů," zamumlala jsem dřív, než mě jakákoliv jeho magie stihla omámit a málem jsem i zapomněla, že jsem něco takového vypustila z tlamy. Proč bych nemohla zůstat? Co bude potom - koho to zajímalo. "Ale proč bys tu nemohla zůstat?" odpověděl posmutněle Život, přitom tu otázku jsem si pokládala celou cestu sem. Proč ne? Všem by se tak nějak ulevilo. Včetně mě. Ale… Blueberry? A Storm, Aranel, Fífa i zbytek vlčat. Copak jsem je tam mohla nechat? Jen tak? Zavrtěla jsem hlavou, ale nic dalšího jsem neříkala. Chtěla jsem se utopit v tichu.
Jenže… to nešlo. Musela jsem odejít co nejdřív, vrátit se než bude Gallirea zahalena sněhem. Ale nepřišla jsem jen, abych se zeptala - přišla jsem, protože jsem nosila až moc věcí, které jsem nepotřebovala. "Vezmi si všechno tohle… dej to někomu, kdo to použije lépe," zašeptala jsem a přisunula k němu jednu obrovskou hordu květin, které jsem vyhrabala z kožichu. Měla jsem pocit, že mi jich tam ještě pár zůstalo, ale už jsem se v tom nechtěla moc přebírat. Život si k sobě hromádku hladově přitáhl, ale i v něm se zračila nejistota, když se na mě podíval. "Copak nechceš něco pro sebe? Za tohle… bys mohla dostat spoustu věcí. Proč to dát ostatním?" zeptal se pomalu. Automaticky jsem pokrčila rameny - ani jsem nepřemýšlela nad tím, že bych nějak měla vylepšovat sebe. Byla jsem tak akorát, a kdybych byla neporazitelná, nejspíš by to ani nebyla sranda. "Prostě… to dej jiným. Smečce, a někomu, koho znáš. Budou Vánoce," odpověděla jsem s úsměvem a zvedla se, připravena odejít, i kdybych si u toho měla ohlodat kosti.
Něco za mými zády zacinkalo. Tázavě jsem se otočila zpět a propalovala pohledem křišťály. To bylo vzácné zboží. "Přimotalo se ti do toho pár drahokamů, ale taky chci mít na co koukat. A tohle se ti u Smrti bude hodit víc," podal mi Život vysvětlení. Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem důvod mu nevěřit, a tak jsem si jeho poklad přivlastnila, stejně jako on teď měl téměř všechny mé květiny. Vážně nechci odejít. Napadlo mě, když už jsme měli vyřízené všechny účty. "Tak nikam nechoď," odpověděl mým myšlenkám. Zavrtěla jsem hlavou a zopakovala si jména všech, které bych už nikdy nemusela vidět. Izumi, Blueberry, Tati, Flynn, Gavriil, Storm, Aranel, Heather. Všichni ze smečky, všichni mimo ni. "Pozdravuj ode mě Naomi." zakončila jsem to, odignorovala píchnutí u srdce a vydala se po pěšince zpět. V tlapkách mi cukalo, jak moc jsem se chtěla otočit, a v hlavě mi křičely hlasy, které se také chtěly vrátit. Ale ne. Takhle to nešlo. Pokračovala jsem dál, i přes bolest zlomeniny, i přes úzkost, která se každým krokem prohlubovala. Jednou tu zůstanu s tebou, Naomi.

//Říční eso přes Narrské kopce

//Říční eso

Pod kopci jsem se znovu zastavila. Vážně tam chci jít? Trhavě jsem vydechla a zhluboka se zase nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila. Život byl hodný a stačilo ho rychle požádat a rychle zase utéct - a kdyby to nešlo... Ne. Prostě to muselo jít, tak to bylo, tak to je a tak to taky bude. Dostala jsem se od něj vždycky a stejně tak všichni ostatní. Navíc Blueberry, pokud jsem si to dobře pamatovala, tvrdil, že se od něj dostali zatím všichni. Ale všechno je jednou poprvé... Zamračila jsem se. Ta myšlenka mi unikla úplnou náhodou a najednou jsem stála bezradně pod kopci, se zlomenou tlapkou, blechami a výčitkami v hlavě. A... co teď?
Nad tou otázkou jsem rozjímala až přehnaně dlouho. Na druhou stranu, kdybych u Života zůstala, asi by to nebylo tak špatné - i když útěk byl vždycky tou lepší možností. Má tam hezky. Ale já budu chtít utéct a... když budu chtít, tak to půjde. Otřásla jsem sebou, až blechy lítaly vzduchem, a konečně se dala do pohybu. Zatím byla cesta vzhůru ještě pohodová, i když s třemi tlapkami to byla celkem osina v zádeli a každou chvíli jsem stavěla a ztěžka dýchala - přitom s vytrvalostí jsem na tom snad nebyla ještě tak špatně. To bude tragédie. Pomyslela jsem si, ale už se neohlížela.

//Vrchol Narrských kopců

//Maharské močály

Vzpomínala jsem i na rodinu doma. Překvapilo mě, jak moc jsou všechny ty vzpomínky rozmazané. Možná... jsem měla rodinu v Borůvkovém lese jen o něco málo raději. Blueberry, Storm, Aranel. Možná se mi to ne vždycky dařilo dát najevo, ale měla jsem je všechny moc ráda - ať už jejich názor na mě byl jakýkoliv. Ne, že by na tom záleželo. Ale záleželo. Dali mi domov, všechno, co jsem od své biologické rodiny nikdy nedostala. Eh. Ztěžka jsem vydechla a posadila se u řeky k dalšímu odpočinku. Rozdýchávala jsem bolavou tlapku, tentokrát hlava zase o něco čistější, než předtím. V dálce už se přitom tyčily známé kopce a čím blíže jsem byla, tím víc mi úzkost stahovala hrdlo. A jak že jsem se chtěla vyšplhat nahoru s takovou tlapkou? Nějak... to půjde. Musí to jít. Rozhodně jsem se nechtěla nikam vracet s prázdnou.
Netrvalo dlouho a zase jsem byla na nohách a pomalu se ploužila vpřed. Koukala jsem do země, jako by mě pohled na kopce děsil. Život byl hodný, to ano, přesto... Něco mi na návštěvách u něho nesedělo. Možná to bylo tím, že byl zdrojem téměř veškeré magie tohohle světa. Ne, vlastně to určitě bylo tím. Mohl být jakkoliv hodný, ale strachuhodný respekt si zasloužil.

//Narrské kopce

//Kaskády

Rozhodla jsem se, že život byl prostě nefér. Na druhé zamyšlení nefér byl i Život s velkým Ž. Pátrala jsem v paměti po něčem, co kdy bylo fér, ale skončila jsem ve slepé uličce. Tohle místo jsem navíc znala, proběhli jsme tudy s Flynnem, než se stala ta tragédie v bažinách. Měla bych všechna vlčata vidět. Došlo mi. Tedy, došlo... Samozřejmě jsem věděla už déle, že si je musím zase svolat k sobě, ale teprve tady jsem si uvědomila, jak už je to dlouho. Tati, Fífa, Heather. Zamračila jsem se. Možná bylo na území smečky i nějaké další, jenom jsem o něm nevěděla, což bylo neodpustitelné a znamenalo to, že hned, jak se vrátím od Smrti, nastane v lese rodeo. Tati jsem v lese již cítila a o Flynna s Heather prý bylo dobře postaráno, ale to neznamenalo, že museli viset na krku někomu, kdo mohl dělat pro les důležitější věci, než já. Byla jsem naštvaná sama na sebe.
Cestou jsem taky přemýšlela, o co vlastně požádám. Pořád jsem se nějak nevyznala v tom, co nabízí jeden a co nabízí ten druhý. Nechtělo se mi běhat mezi dvěma tábory a porovnávat, co kdo nabízí lépe - proto jsem také mířila první k Životu, s ním byla alespoň nějaká řeč.

//Říční eso

//Vyhlídka

Uběhlo dalších pár minut a já se proklínala, proč jsem šla zrovna tudy. Nebyla snad nějaká kratší cesta, jak se tam dostat? A vůbec, proč všechno muselo být tak daleko? Unaveně jsem se posadila a rozhodla se pro krátký odpočinek. Možná jsem to přehnala, když jsem tvrdila, že zlomená tlapka už byla prakticky zahojená. Cítila jsem, jak mi v ní bolestivě tepalo a šířilo se to na celou zadní tlapku, nejen na okolí kotníku. I tak jsem byla vděčná Blueberrymu, že mi tak pomohl. Nemusel to dělat, mohl mě rovnou vyhodit po tom, co jsem předvedla s Flynnem. Ale... na druhou stranu to nebyla moje chyba, nebo ano? Gallirea si občas dělala co chtěla, vždycky ve špatný čas a na špatných místech. Promiň mi to. Vzdychla jsem.
Z lepšího doušku jsem se pak zamyslela nad tím, jak jsem Makadi strčila na Blua. Zajímalo mě, jak to nakonec dopadlo, a jestli se konečně budeme moci těšit z alfa páru. Cítila jsem jistou žárlivost vůči nim, ale ignorovala jsem ji. Bylo špatné takhle myslet a mně prostě nebylo určeno být šťastná - i s Gavriilem to bylo fajn a pak začal šaškařit. Nechápala jsem, co se mnou má ten svět za problém. Možná jsem tím problémem byla já, ale... čím jsem si to zasloužila? Se zavrtěním hlavy, abych myšlenky trochu uklidnila, jsem se znovu zvedla a vydala se dál.

//Maharské močály