Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 5

//Východní Galtavar

Bylo nefér, že jsem byla sama - to jsem rozhodla zase cestou k propadlině. Nebyla jsem tak špatná, ne? Dokázala jsem někomu dát všechno, snažit se o... všechno. Ale možná jsem to byla jenom já. Možná prostě nebyl nikdo, kdo by mi mohl dát to, co jsem na oplátku potřebovala já. Přitom jsem dokázala skvěle přestavět svoji základní povahu, když to bylo potřeba. Byla jsem výhra, ale všichni to přehlíželi. Co to dělám? Obrátila jsem nad sebou oči v sloup a nakoukla z dálky do propadliny. Neviděla jsem na zem, ale výška mi stačila k tomu, abych se raději držela dál. A zase jsem přemýšlela, smutně, nikdy ne šťastně. Možná se někdy taky spravím. Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem jenom mít někoho ráda. A... být zase šťastná, veselá a s úsměvem. Chybělo mi usmívání, a moc.
Jak si jeden odpustí za to, že ztratil tolik času přemýšlením? A pořád jsem nemohla zastavit, a pořád mi utíkal čas. Přestaň. Srstí mi zajiskřila magie elektřiny, která mi dala slabou ránu. To vše z mé vlastní vůle. Na moment jsem se pozastavila a zůstala si zírat na tlapky. Srdce mi z elektrického proudu bušilo rychleji a srst mi na několika místech nepříjemně stála do okolí a zvala chlad, aby se dostal rovnou k mé kůži. Oklepala jsem se ve snaze všechno srovnat znovu do správného místa, a s úsměvem se zase dala do pohybu. To... já. Začínala jsem té magii přicházet na kloub.

//LOTERIE 4

//VVJ

Přede mnou se otevřel Galtavar. Tiše jsem vydechla, připravená na pořádné cvičení vzhledem k tomu, kolik sněhu sem napadlo. Pomalu jsem se vydala vpřed a tak nějak si užívala ostré jehličky zimy, když mi do sněhu zajela celá tlapka. Bylo to, jako by mi život připomínal, že ještě nejsem mrtvá. Že... možná ještě nebylo všemu konec. Mohla by se znovu objevit Lilith. Nebo moje Ayshi. Tana... a tak různě. Všichni. Dlouho jsem už také neviděla Storma, nebo Tati. Kde jsem celou tu dobu byla? Sklopila jsem uši. Zavřená mezi čtyřmi stěnami a i když kolem mě neustále chodilo množství vlků, byla jsem pořád sama. Zavrtěla jsem hlavou. Vlastně jsem neměla právo cítit se smutně. Byla jsem gamma, měla jsem pozici, kterou jsem milovala, rodinu, kterou nikdo jiný neměl. Bylo to nefér vůči všem ostatním. Jsem k ničemu. Rozhodla jsem se nakonec a zamrkala. Už mě nebavilo takhle přemýšlet, a tak jsem se raději soustředila na cestu.
Ani jsem si nevšimla, jak jsem se ocitla již za půl cestou Galtavarem a mířila jsem si to směrem k propadlině. Nejspíš bylo nebezpečné v takhle ledových podmínkách chodit moc blízko, ale... alespoň nakouknout jsem mohla. Možná by mě ta výška mohla probudit o něco lépe, než neustálé depresivní myšlenky. Popotáhla jsem spouštějící se rýmu a pokračovala v brodění se vysokým sněhem vpřed dalším dnům. Možná jsem prostě potřebovala pauzu.

//Středozemní propadlina

//LOTERIE 3

//Řeka Mahtaë (sever)

Dostala jsem se od rodiny až k přemýšlení o tom, jestli Smrt splnila to, co jsem si přála. Je zlá... ale plní svá slova, ne? Vždycky je splnila. Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem to nikde zkoušet. To, co jsem si přála, bylo zlé. Příkaz? Kdo by to chtěl. K čemu jsem to vlastně tolik potřebovala? Abych měla kontrolu nad situací. Nedělalo mě to o nic lepší, než Styx. Zatnula jsem zuby a smutně pozorovala, jak se mi tlapky šinou sněhem. Zapřísáhla jsem se, že příkaz nebudu používat. Jen v krajních případech... pro ochranu smečky a pro výkon mé práce. Nikdy ne pro můj vlastní prospěch. A... nikdo o tom nemusí vědět. Nejistě jsem zamrkala. Tajemství, lži. Byla jsem příšerná. Možná jsem u Života měla zůstat. A nebo raději rovnou u Smrti.
Opustila jsem řeku a pokračovala kolem jezera. Žádné nebezpečí, žádní vlci. Chtělo se mi u něj zůstat, ale měla jsem podezření, že kdybych se zastavila, už bych se nikdy nezvedla. Nikdy jsem nechtěla víc zůstat stát uprostřed zamrzlého jezera a čekat, až voda postupně roztaje, a ke břehům to bude moc daleko na to, abych to mohla přeplavat. Po zádech mi přejel mráz. Nechci takhle přemýšlet. Ale... Povzdechla jsem si. Možná nebylo dobře, když jsem byla sama. Možná nebylo dobře, když jsem byla s někým. Nic v mém životě nebylo dobře. Chodící tragédie. A už zase jsem se nesoustředila na hledání potencionálního nebezpečí pro smečku.

//Východní Galtavar

//LOTERIE 2

//Borůvkový les

Opuštění lesa mi nepomohlo tolik, jak jsem doufala. Jistá část úzkosti, která se mi hromadila na hrudi, pomalu odpadla, ovšem pro změnu jsem se cítila špatně za to, že jsem tak krutě utekla. Měla jsem říct té malé alespoň ahoj. Zesmutněla jsem. Byla taková roztomilá a zajímavá a jediné, co ze mě vyšlo, bylo... vlastně nic. Neřekla jsem vůbec nic, prostě jsem jen prošla kolem. Byla jsem ta nejhorší pečovatelka pod sluncem. Neviděla jsem, co na mně nejspíš viděl Blueberry, když mě přesunul na pozici Gammy. Zarazila jsem se v půlce pohybu. Jsem... gamma. Vykulila jsem oči a obrátila se zpět k lesu. Nejistě jsem přešlápla. Gammy byly silné a... uměly ochránit vlastní smečku. Já neuměla nic. Jiskřit srst, pohybovat s vodou... A jinak jsem neustále před něčím utíkala. Před nebezpečím. Před rodinou. Jediné, na co jsem byla hrdá, bylo to, že jsem zůstala až do posledního dopadnutého popela, když les shořel. Našla jsem Sigyho. To zvládnu znovu... že? Rozhlédla jsem se kolem. Možná jsem tu práci mohla zastávat i mimo les, ne? Porozhlédnout se, jestli někde není nějaké nebezpečí... Odpočinout si.
Vydala jsem se tedy podél našich stromů a řeky vpřed, směrem k jezeru. Nepřestávalo mě udivovat, jak moc tohle okolí znám. Řeka, Jezero, Galtavar, Propadlina, Vyhlídka. Celé tohle okolí jsem brala jako svůj jediný domov. A co bylo dál? Nejspíš nic lepšího, než to, co jsem dostávala. Nedostávám málo. Zamračila jsem se. Ale chtěla jsem dostávat víc. Chtěla jsem vidět i svoje sourozence, rodiče... Tanu. Málem jsem zapomněla jejich obličeje. Někdy byl prostě tenhle splín větší, než jindy.

//VVJ

//LOTERIE 1

Blueberry s pár slovy vlka vyprovodil a následně oba odešli. Je naštvaný. Sklopila jsem pohled k zemi. Samozřejmě, že byl naštvaný, protože jsem byla čím dál tím víc naprosto k ničemu a jemu to bylo jasné. Špatná kamarádka, špatná členka smečky, špatná... ve všem. Jediné, k čemu jsem tu byla dobrá, bylo hlídání ztracených vlčat. Ztracená duše k ztracené duši, hm? Jenže ta jejich se ještě pořád dala najít. A já už nevěděla, kde mám hledat tu svou a být alespoň trochu šťastná. Blueberry měl spoustu novinek - znamenalo to, že se dal dohromady s Makadim? Měl dobrý život. Já dokázala jen ječet na Lilith věci, které jsem sama měla potíže poslouchat. Podívala jsem se v zorném poli na bílou vlčici. Nechtěla jsem všechno hodit na ni, ovšem... "Aranel," začala jsem tiše. Chtěla jsem si odkašlat a nabrat na hlase, ale přišlo mi, že by to bylo moc... moc trapné? Moc všechno. Je to jen odkašlání. Pousmála jsem se. Je to jen život. "Potřebuji si něco... důležitého zařídit," pokračovala jsem. Lež. Nic důležitějšího jsem na práci neměla. Bylo mi špatně. "Hned budu zpátky, jen si... odskočím," dodala jsem nakonec a zvedla se. Odskočím? Nebude si myslet, že jdu na záchod? To nejdu. A vrátím se brzy? Měla bych. Tohle je můj domov. Milovala jsem Borůvkový les. Ale potřebovala jsem se nadechnout. Sama.
Pá, maličká. Mrkla jsem na malé vlče přede mnou. Chtěla jsem to říct nahlas, ale přišlo mi, jako by to bylo až moc slov. Možná bych akorát někoho zdržovala, kdybych ji pozdravila. Možná jsem se prostě... zapomněla nadechnout. Prošla jsem rychlými kroky kolem Blueberryho a Makadi a pokračovala lesem k řece.

//Řeka Mahtaë (sever)

Děkujeme za všechnu tvoji práci <3 Hodně štěstí s čímkoliv, s čím se teď pereš, a ať už je to jen lepší. Máme tě rádi!

> za 160 oblázků poprosím 20 lístků.

> za 30 květin poprosím 30 lístků.

//Pardon, myslela jsem, že to platí jen pro mušle a oblázky. Upraveno!

Bylo nás tam tolik - i když někteří se rozhodli jít raději jinam. Neměla jsem jim to za zlé, vlastně jsem jim i trochu záviděla a nenápadně se přisunula blíže k novému vlčeti, jako by mě o polovinu menší zranitelnější tvor mohl zachránit před hrozbou, jakým byla větší skupina vlků. No vážně, napadla vás někdy taková skupina? Mě taky ne, ale stejně. Proč že jsme tady? Mrkla jsem bezradně mezi druhou pečovatelkou a vlčetem, Elorou. Snažila jsem se soustředit se alespoň na nějakou důležitější věc, než vlastní strach, ale ve finále jsem stejně skončila s pohledem zabořeným v zemi a tělem v podivně nepřirozené pozici, abych si udržela osobní prostor - přišlo mi, že kdybych se posunula o něco málo dozadu a získala tak víc místa, akorát bych ostatním připadala jako blbec. A mezi tím vším jsem se ještě stihla modlit ke zdejším božstvům, aby všemožné návaly úzkosti nezpůsobily další jiskření ne zcela ovládané magie.
Trhla jsem hlavou k Blueberrymu, když mi k uším dolehlo moje jméno. Nervózně jsem přešlápla a slabě se pousmála - na jeho pozdrav jsem pouze přikývla. Taky tě moc ráda vidím. Chtěla jsem ze sebe vysypat, ale nějak to nevyšlo. Vypadalo to, že jsem byla navždy odsouzená k tomu všem odpovídat jen jako. Najednou pro mě byli vlci s magií myšlenek jistým vysvobozením. Jenže jich tu moc nebylo - věděla jsem jen o Stormovi, podle očí. "Dobře," vydechla jsem na jeho otázky jako vlče, co se sotva vrátilo domů. Jak bylo s ostatními? Dobře. Jak se všichni mají? Dobře. Přenesla jsem pohled na neznámého vlka s pírkem kolem krku, který začal mluvit o vstupu do smečky. Málem jsem na místě omdlela, ale navenek jsem se jen tupě usmívala a přešlapovala. Mrkla jsem zpět na Blueberryho - chtěla jsem si s ním popovídat o jeho novinkách. Chtěla, a moc. Ale stejně jsem nic neřekla, jen jsem polkla svoji úzkost a knedlík v krku a přenesla pozornost k vlčeti, které se mi také rozhodlo věnovat.
Usmála jsem se trochu přívětivěji, jako by se s takovými malými tvory muselo zacházet trochu něžněji. Překvapeně jsem uskočila, když ji silný vítr jednoduše zvedl a přisunul ke mně. Vyšlo ze mě pravdivé uchechtnutí a pro změnu jsem se zase tvářila trochu víc přirozeně. "Asi vítr," zazubila jsem se a nechala Aranel, aby se taky seznámila. Z druhé strany ke mně dolehl další hlásek s mým jménem na jazyku. Pomoc. Zhluboka jsem se nadechla a pootočila hlavu, načež jsem se setkala s Heather. Na jednu stranu to byla úleva, no, nevypadala zrovna v pohodě. Měla svůj výraz královny, to všechno, co jsem si pamatovala z toho mála, ale... byla taková trochu... zlomená. Divná. Zavrtěla jsem hlavou na její otázku a přešla blíže k ní.
Vítr se do mě opíral natolik silně, až mně samotné dělalo problém zůstat stát zpříma. Ve tmě nešlo nic jiného než cítit studený sníh všude na těle jako malé jehličky. Zima, vítr, vlci - byla jsem ráda, že jsem se při těch pár krocích vpřed sama nesložila. Heather už byla mnohem větší, snad jen o kousek menší, než některé dospělé vlčice, přesto jsem neváhala přes ni přehodit tlapku a darovat trochu svého tělesného tepla - jestli už jsem sama nevypadala jako rampouch. Nenávidím zimu.

Wizku: a, a, b, f, b, f, f, c, d, a, a, a, d, a, d, a, b, b, b, b, a, b
Z čajových lístků věštím Borůvkovou smečku, nejhorší volbou zdá se Sarumen.

Sirius: c, c, a, c, f, e, d, e, b, c, d, b, f, b, c, c, b, a, a, b, b, a
Život tuláka vidím jako nejšťastnější volbu pro tohoto vlčka. Nejméně vhodnou by byla Borůvková smečka.

Sunflower: c, e, f, b, a, a, c, d, c, d, b, b, e, d, e, b, a, a, a, a, a, b
Nejlepším místem pro tuto vlčici je Sarumenská smečka. Nejméně dobře by se jí dařilo ve smečce Mechové.

Děkuji za akci, poprosím o 36 drahokamů a 36 oblázků.

Nahozeno.

Pokývala jsem hlavou. Nikdo jim v tom nemohl bránit, no chtěla jsem je vidět ještě alespoň jednou jako ty malé skrčky. Povzdychla jsem si a vydala se po boku Aranel za návštěvou. Doufala jsem, že to je někdo známý, třeba... Kaleo, ta s námi taky zachraňovala svět. Nebo aby to byl jen jeden vlk a všechno bylo brzy vyřízeno. Cítila jsem Blueberryho přítomnost, přesto jsem byla trochu nervózní. Nechtěla jsem se bavit s cizinci na území smečky. Vždycky mi přišlo, jako bych porušovala nějaká pravidla, přitom oni přišli k nám, no... Občas jsem byla prostě postavená jinak.
Ó ne. Byla moje první myšlenka, když jsme se přiblížili natolik, abych je viděla. Najednou jsem si snad i přála, abych měla zrak rozmlžený i do dálky - tím pádem bych počet vlků viděla až úplně na místě (a nebo vůbec) a nemohla bych si rozmýšlet, jestli náhodou nevzít tlapky na ramena. Byl tam Blue a s ním ta lovkyně... Baggý? Baghý - nějak tak. A další dva neznámí vlci, k tomu ještě já a Aranel... Šest?! Hrdlo se mi úzkostlivě stáhlo, ale než jsem svůj výpočet dohnala k dokonalosti, už jsme byly moc blízko na útěk. "Ahoj...," skoro jsem ten pozdrav zašeptala a přemýšlela, jestli nedodat ještě něco dalšího, no nakonec jsem se raději spokojila s tím málem, co ze mě vyšlo. Přišly jsme s Aranel vcelku brzy a neuniklo nám toho z konverzace tolik - alespoň něco pozitivního. Neznámý vlk byl Kessel a byl z Klímové smečky. Prosím, už ne. Málem jsem zakňučela. Přejde k nám, do Borůvkové smečky? To už bych asi nepřežila. Musela bych poprosit Blueberryho, aby mi označkoval kousek propadliny, a tam bych se schovala do jeskyně a hnila, mezitím co by mi ostatní nosili vlčata. Ze všech těch jmen mi šla hlava kolem a les byl najednou až moc teplý (//jakkoliv si tento fakt vyložíte). Chtělo to ještě alespoň chvíli. Nejdřív... jsem potřebovala čas zpracovat všechny ostatní. No a ta maličká se jmenovala Elora, a našli ji - takže neměla rodinu.
Elora. Máchla jsem ocasem ve vzduchu. Byla zajímavá. Líbilo se mi, že měl její obličej jinou barvu, než... skoro všechno okolo. Byla to kombinace, kterou jsem vídala jen málo - možná vůbec, pokud se nepočítaly všemožné jiné masky. I její srst měla trochu jinačí odstín hnědé, než kdokoliv okolo. Možná by se ani nedala vybrat z palety, kterou na sobě měla Tati. A hlavně byla tak maličká. No vážně, už i Flynn a Heather byli moc velcí - a ona pořád byla taková malá, roztomilá. Nejistě jsem pohledem přejela ostatní a zase se rychle vrátila k Eloře. Je dobré ji pozdravit? Možná by to ostatním přišlo divné... ale proč? Možná by to nebylo divné. Nebo ano? Chvíli jsem přemítala, než jsem konečně jen trochu nervózně přešlápla a pousmála se. "Ahoj," pozdravila jsem tiše, abych případně nepřekřikovala ostatní, a sklonila k malé vlčici hlavu - aby bylo jasné, že mluvím na ni. Ne, že bych ostatním nechtěla věnovat pozornost, no... Bylo mezi těmi stromy nějak málo místa, co si budeme. Zvědavě jsem zvedla pohled k Blueberrymu. Měla jsem za to, že i kdyby ji nepřijmul, já bych ji někde propašovala a schovala do díry. Kéž by.

//

Elektřina? To jsem si myslela, a byla jsem ráda, že mi to Aranel pověděla. Sama ale netušila, co to dělá - to už nebyla tak dobrá zpráva. Nechtěla jsem magii jen tak zkoušet pokud jsem riskovala zničení okolí, zranění a takové věci. Vzpomněla jsem si na přátelský souboj s Duncanem a na to místo, kde jsme měli střet ohně a vody. Tam by to možná šlo, ale bylo to daleko a já už chtěla zakořenit tady a nehnout se ani o palec. Podobně neurčitě mi odpověděla i na moji otázku, přesto jsem si s tím poradila. Příkaz. Vytáhla jsem si z jejího povídání. Nebo... emoce. Povzdechla jsem si. Mohlo to být jedno, druhé nebo něco úplně jiného, takže jsem nebyla o nic chytřejší. "Děkuji," odpověděla jsem prostě a nervózně přešlápla. Alespoň jsem teď věděla víc o tom, co mi mohla ta čarodějnice ve Zřícenině nabídnout.
Souhlasně jsem na nápad o lovu přikývla, jen jsem si neuměla představit Gavriila honícího se za nějakou zvěří. Porozhlédla jsem se po lese, a i když z naší pozice nebylo k úkrytu vidět, měla jsem tušení, že už zase spal. "Jestli... neodejdou," pokývala jsem hlavou. Nechtěla jsem, aby Tati odešla, byla to skvělá holka - a stejně tak druhý vlček, no už na to měli věk a bylo to jen jejich rozhodnutí. Doufala jsem, že je odsud nikdo vyhánět nebude.
Lesem se ozvalo zavytí. Nervózně jsem sebou trhla a stáhla uši k hlavě. Další návštěva? Nebo se někdo vracel? Tak či onak mi tu najednou zase přišlo přeplněno. "Půjdeme tam?" zeptala jsem se bílé vlčice a postavila se, připravená se vydat za hlasem - i když raději bych se zahrabala do země a už nikdy nevylezla.

Vlčice už moji výpravu do bažin nezmiňovala, za což jsem byla více méně ráda. Na druhou stranu jsem měla chuť jí to vyslepičit, čistě pro nějakou lítost, ale ta sobecká myšlenka mě zhnusila natolik, že jsem ji v hlavě zahrabala hluboko pod zem a nechala tam vyrůst nějaký Sigyho hezký stromek. Sigy... Ten mě zabije. Svěsila jsem hlavu, když jsem si uvědomila, že rodiče vlčete o tom nejspíš ještě nevědí - a pokud ano, tak už po mně určitě šla celá famílie a právě jsem ohrožovala Aranel a... Povzdechla jsem si a raději se pousmála, abych trochu zastínila svoji frustraci z celé té situace kolem mé zlomené tlapky. Naštěstí už bílá vlčice mluvila o něčem jiném a já neměla čas mlátit hlavou o strom z toho, jak hrozně jsem to podělala. Ne, že by její téma bylo nějak lepší.
Nejistě jsem přikývla hlavou a nervózně přešlápla. "Jo, no... ještě moc nevím, co to je..." zamumlala jsem a někde hluboko doufala, že o tom třeba ví vlčice víc, nebo že to sama ovládá lépe, než já. Magie se u mě zatím projevovala jen jiskřením v kožichu, když jsem měla nějaký výkyv v náladě, a bála jsem se, že bych mohla někomu později ublížit. Oklepala jsem se, abych si huňatou srst trochu narovnala. Zamyslela jsem se nad svojí návštěvou u Smrti, i když to nebyly zrovna veselé vzpomínky, a chvíli sbírala odvahu na to znovu otevřít tlamu a na něco se zeptat. Byla to snad věčnost, co jsem takhle naposledy mluvila s dospělým vlkem. Do té doby to bylo samé "tohle nedělej" a "pojď sem" nebo "poslouchej mě" - pořád dokola a hustit to do hlavy vlčatům. Třeba... bude magie od Smrti fungovat i na to. Ačkoliv představa možnosti ovládat ostatní mi dělala špatně. "Můžu se na něco zeptat...?" začala jsem nejistě, snad jako bych potřebovala povolení, no počkala jsem si na něj. "Jaké... znáš magie od Smrti?"
Sklopila jsem nešťastně hlavu, když prozradila, že také nemá tušení o poloze vlčat. Kdo to má držet pohromadě? Tiše jsem zaúpěla. Alespoň, že jsme obě měly teorii, že jsou s rodiči. Pokud ne, tak to bylo mírně v háji, ale... určitě s nimi ti dva byli. Museli. Při zmínce o Tati jsem se mírně zamračila. Před rokem, tedy, skoro před rokem jsem ji našla po lovu s Lylwelin, maličkou. A najednou z ní byla skoro dospělá slečna. Tak to ne. Nehodlám ji najít jako silnou vlčici stejně jako Gavriila. Zapřísáhla jsem si. "Gavriil už je velký vlk... ještě před pár dny jsem s ním byla," informovala jsem zase já ji. Taky se to nezdálo tak dlouho, co byl ten flekatec malý, tlustý a líný. Teď už byl jenom líný. A nejspíše zase spal... kdo ví, na jak dlouho tentokrát? Taenaran, hm? Poslední pán na holení. Byl chytrý, až moc chytrý. Nebála jsem se o něj. Možná už je také dospělý? Hlava mi z toho šla kolem, bylo těch maličkých nějak moc.
Ukázalo se, že o Aithérovi toho jeho máma moc neví. Lítostivě jsem se pousmála. Moje máma také nevěděla, kde je mi konec - a stejně tak já jsem nevěděla, jak na tom moje rodina je. Bylo to smutné, přesto... to asi bylo jiné, než když se vám syn potuloval po Galliree a nepřišel se ukázat. Byla jsem ráda, že jsem ji mohla informovat - alespoň minimálně. Pokývala jsem hlavou na její návrh, i když jsem si neuměla představit lovit vlčata všude kolem. "Když dáme nějak vědět rodičům, určitě... určitě je přivedou, když budou chtít, jo..." souhlasila jsem.

Svět se se mnou trochu zatočil, než jsem došla až úplně k ní. Přišlo mi, jako bych byla moc pomalá - jako by všechno kolem bylo moc pomalé a jen sněhově bílá vlčice byla v normálním stavu, unavená z čekání na to, až dojdu úplně k ní. Je to fajn. Bylo to... normální. Bylo? Nejistě jsem přešlápla, ale to už se mi podařilo mezeru mezi námi zničit. Ani tím moje úzkost neopadla, ale byla jsem dost zvyklá na její přítomnost, takže jsem nedávala nic znát. Většinou do pár minut přešla, a když ne... Určitě se v okolí pohybovalo dost vlčat, která by mě mohla zabavit. Jak já nenáviděla konverzace, společnost, socializaci. Nehledě na to, jestli to byli kamarádi nebo úplně neznámí vlci. Vždycky to bylo to stejné a už se zdálo být příliš pozdě na to, abych se změnila. Ale možná... Povzdech. Žádné možná. Prostě bylo pozdě.
Jsem zraněná? Zarazila jsem se, jako by zrovna zlomená končetina mohla být něčím, co snadno zapomenete. Automaticky jsem se po připomenutí zranění posadila a přemáhala se, abych si zase nestoupla, protože to posazení bylo divné, ale... okamžité postavení by bylo ještě divnější. "Jo, eh, no... Měla jsem záchranou akci v bažinách," vykoktala jsem ze sebe a nervózně se uchechtla. Bála jsem se, že bych mohla dostat vynadáno za to, jakému nebezpečí jsem vystavila Flynna - i když to bylo omylem. Koneckonců Aranel byla starší a zkušenější pečovatelka, a já zatím skákala do každé jámy, s vlčetem i bez. Zatnula jsem čelist při pomyšlení, že kdybych k Smrti a Životu došla dřív, nic z toho se nemuselo stát. Za všechno vždycky mohla ona, největší... zmije v širokém okolí. Sebrala Naomi, zničila les, každou další návštěvou jsem byla méně a méně živá i já a ještě si užívala utrpení druhých. Všichni vůči ní navíc byli bezmocní, a to bylo tak k naštvání. Proč se prostě jeden nemohl sebrat a... a... V srsti mi tlumeně zapraskaly jiskřičky elektřiny a proměnily moji srst v jednu velkou hebkou kouli. Ah... že já vůbec něco začínám. "Nemáš- nevíš, kde jsou ostatní vlčata?" zeptala jsem se místo vysvětlení, neboť mi naprosto uniklo, že ne každý asi automaticky počítá s tím, že občas někomu prostě začne jiskřit srst. Prosím, řekni, že víš. Sklopila jsem uši k hlavě a rozhlédla se kolem v naději, že se v blízkosti Aranel bude pohybovat třeba Heather, s kterou jsem ji naposledy viděla - jenže na obzoru nic. Je tak těžký udržet je pohromadě. Ale kvůli tomu jsem taky zahodila všechno bohatství ve zřícenině.
Koukla jsem se bílé vlčici za rameno, tam, kde ještě stál Awarak s Kayou. Myšlenkové pochody mi úzkostí chodily všemi směry a nějakým způsobem jsem se přes Kayu dohrabala k záchraně světa, přes tu až k Awarakovi a skrz něj zase k Aithérovi. A Aithér byl... syn Aranel. "A... co Aithér? Naposledy jsem ho viděla minulou zimu... Vypadal jako dobrý kámoš s Awarakem," zamumlala jsem otázku, abych alespoň něčím vyplnila ticho, které mi sice nebylo nepříjemné, ale nechtěla jsem, aby zůstala konverzace na třech slovech.