Gallirea - Příspěvky uživatele

//LOTERIE 27

Je? Zamyslela jsem se. Nebylo to kvůli tomu, že nepomohly. Alespoň dokud z ní nevyšlo to, co z ní vyšlo, to nebylo kvůli tomu. Střihla jsem ušima, jako by mi v nich vadila vzpomínka ironického tónu. Ten výraz a... všechno kolem. Na chvíli jsem si ani nedovolila myšlenku, že byla chyba na mé straně. Ale možná na to měla právo. Povzdechla jsem si. Kdo by měl na něco takového právo? Zemřela Naomi a ona... ona si ani nezasloužila v tom lese být. V tom, co z něj zbylo.
Zavrtěla jsem hlavou. "Mně je jedno, kdo pomohl a kdo ne," zamumlala jsem. Nevěděla jsem, kdo kde stál, co kdo dělal. Mohla bych říct, že Aranel nic nedělala a netušila bych, jestli to je pravda či ne. "Ale jsme rodina. Držíme pohromadě... vždycky. Ona neměla ani trochu zájem," pokračovala jsem a hlas se mi všemožně houpal. Poslední věta mi připadala, jako bych nutně potřebovala získat nějakou výmluvu. Ale je to pravda. Pořád jsem si pamatovala, jak jí najednou začaly po tvářích stékat slzy. Vážně si to zasloužila? Možná jsem byla celou dobu jen já ta špatná. Vzpomněla jsem si na něco, co jsem jí tehdy řekla. "Nemám... nechci být v okolí někoho, kdo si cení víc vlastního zadku než vlastní rodiny," dodala jsem nakonec tak tichým hlasem, že ho skoro odnesl vítr. Krátce jsem pohlédla na Makadi. Tahle věta by se jí vlastně měla také týkat, pokud nepomohla s požárem. Ale byla tady, stála přede mnou, snažila se a z Borůvkového lesa jen tak neodešla, i když jí už určitě někdo říkal něco k jejímu přesvědčení, že je samice. Pousmála jsem se. Makadi byla rodina.

//LOTERIE 26

Do tváří se mi nahrnulo horko a kdyby to šlo, raději bych oslepla, abych nemusela hledat místo, kam se dívat. Nebylo to proto, že bych k Lilith pořád něco cítila - byla pěkná, možná i nádherná, ale připomínala mi minulost, kterou jsem chtěla nechat za sebou a žít spokojený život tady. I když od té doby, co odešla z lesa se spíš zdá, že šlo všechno z kopce. Nebylo to ani proto, že bych neměla odpověď na její otázku. Vlastně jsem jich měla hned několik, pravdivé, zpola pravdivé i úplně vymyšlené, i když jsem neměla v plánu lhát. Pohlédla jsem krátce na Makadi. Byla jsem jednoduše nervózní. Nechtěla jsem, aby na mě do smrti v Borůvkovém lese hleděla jako na někoho, kdo ji připravil o kamarádku. Tehdy možná i o něco víc, kdo ví, jaká mezi nimi byla historie. Uvědomila jsem si, jak málo toho o nich vím. O Makadi jsem věděla jen to, že je to samec ale samice a jmenuje se tak, jak se jmenuje - no a má před sebou budoucnost s alfou naší rodinky.
Uvědomila jsem si, jak dlouho jsem zůstala po vyřčené otázce tiše, a nechtěně tak zvýšila hladinu trapnosti celé situace. "No..." začala jsem, úplně zbytečně. Snad abych získala čas. "Pohádali jsme se... po tom požáru. Od té doby jsem ji neviděla," To byla popopravda. Zamrkala jsem. Nehádala se ona, křičela jsem jenom já. Mohla jsem to brát jako hádku? Když jsem se dívala zpět, ani neudělala nic strašného. Nervózně jsem přešlápla. Jestli to tehdy znamenalo, že jsem si na vlčici vybila své těžce ukládané pocity, za jak dlouho mě čekalo další zakopnutí?

//LOTERIE 25

Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že jsem zlá. Nic špatného jsem neudělala, a její otázky snad ani nepotřebovaly delší odpovědi, ale... Kde byly časy, kdy jsem toho namluvila zase až moc? Nedokázala jsem přesně určit, kdy jsem se přestala tolik usmívat, poskakovat a povídat. Udělal mi někdo něco? Přišla jsem o někoho? Jemně jsem se pousmála. Tehdy jsem jen servírovala Bluovi lítostivé pohledy kvůli jeho zlomenému srdci - ohledně vlka, jehož jméno jsem si nepamatovala, i Storma, teď dokonce i Naomi. Ale možná mi celou tu dobu také někdo chyběl. Někdo, koho jsem znala, někdo, koho jsem možná ještě ani nepotkala. Jen jsem si chtěla zase být jistá, že mám pevnou půdu pod nohama a někdo mě jistí po mém boku. Makadi měla štěstí. Málem jsem byla naštvaná, že si to neuvědomovala.
Další otázka. Nenenene. Střihla jsem ušima, jako by se nic nedělo. Tohle byl ten nejhorší scénář. Proč nepřejít rovnou k otázce? Proč mi dávat na výběr? Kdyby se zeptala rovnou, musela bych hned odpovědět. Tak proč mi dala čas na rozmyšlenou? Nervózně jsem přešlápla a pokrčila rameny. Zase. Skoro jsem to udělala znovu jen proto, že jsem se snažila přestat. Chtěla jsem to mít všechno za sebou. Dostane odpověď a... třeba odejde. Naštve se na mě. Vymyslí si nějakou hrůzu Blueberrymu a já už nebudu mít svoji rodinu. Všechno bude špatně. A to tu otázku ještě ani nepoložila - ale měla jsem pocit, že mezi námi může viset jen jedna nevyřešená věc. "Jasně," odpověděla jsem, připravená prakticky i na smrt.

//LOTERIE 24

Chvíli bylo znovu ticho. Stačilo mi těch pár minut velmi obsáhlé konverzace a začala jsem si na něj zvykat, takže jsem se nesnažila najít něco, co bych mohla říct místo odpovídání maximálně dvěma slovy. Zahleděla jsem se mezi stromy. Obloha byla celkem zamračená, ale západ slunce stejně dodával okolí takový obvyklý fialový nádech. Hrábla jsem tlapkou do sněhu. I zima kdysi byla hezčí. Bylo to jen mnou, nebo byl každým rokem svět čím dál tím víc černobílý? Možná ani ne bílý. Jen černý, a všechno kolem byl jen dlouhý přelud, který jsem chtěla jednou pro vždy ukončit. Možná, že měla Naomi štěstí. Žila v Borůvkovém lese šťastně až do poslední chvilky a po smrti už nemohla spatřit tu katastrofu, která nastala. Vrátila jsem svůj pohled nad zem pod mými tlapkami. Kdybych byla šťastná, přišla by si pro mě Smrt také? Bylo to nespravedlivé. Nechtěla jsem tu být. Tak proč si vzala zrovna Naomi?
Proč si to myslím? Překvapeně jsem zvedla hlavu a nechtěně se setkala se žlutými oči vlčice. Rychle jsem ty své zase odvrátila. Na jednu stranu jsem byla ráda, že mě vytrhla z přemýšlení. Na druhou stranu jsem ve svém malém černém světě nacházela jakýsi klid. Polkla jsem knedlík v krku. Myslela jsem, že se vytvořil jen tak, ze strachu, ale možná se mi chtělo i trochu brečet. Nic ze mě ale nevyšlo. Pokrčila jsem rameny, jako jsem tak odpovídala skoro na všechno, co Makadi řekla. Přemýšlela jsem o tom, že bych se mohla rozpovídat a všechno ze sebe shodit, ale kdykoliv jsem se nadechla k řeči, zase jsem jen tiše vydechla a zůstala sedět v tichu. "Nevím," prostě to tak je. Rychle jsem zamrkala. Tohle si Makadi nezasloužila, no nedokázala jsem se přinutit říct cokoliv dalšího.

//LOTERIE 23

Pousmála jsem se, snad abych nenechala její úsměv pozadu, a přikývla jsem. Nepotřebovala jsem poděkovat. Kdyby se Blueberry rozhodl Makadi dosadit na místo druhé alfy, nestěžovala bych si a následovala je oba v tichosti. Kdyby se raději rozhodl ji nechat na pozici kappy, nestěžovala bych si a stále následovala v tichosti. Kdyby... kdyby na místo alfy dosadil kohokoliv jiného, nevadilo by mi to. Borůvkovou smečku jsem brala jako svoji rodinu, všechny do jednoho, a i kdyby mě mělo vést kupředu jedno z vlčat, nikdy bych neřekla ani slovo proti nim. Trochu mě ten fakt uklidnil. Pocit utlačování byl jen proto, že tam najednou bylo spoustu vlků a málo místa. Ale... to není problém, který by se nedal řešit. Unaveně jsem se opřela o strom, pod kterým jsem seděla. Byl to problém, který se dal snadno vyřešit. Jenže jsem nestála o to zvyknout si. Chtěla jsem být znovu šťastná a nemohla jsem najít, v čem byl zakopaný pes.
Dokázala jsem mnoho, co? Zavrtěla jsem hlavou. Pomohla jsem smečce zachránit svět, snažila jsem se les zachránit před požárem. A co dál? Starala jsem se o vlčata, která nikdo nechtěl - a tu práci jsem milovala, jen... Možná měla Makadi pravdu. Sice nic zlého neřekla, ale přebrala jsem si to jako nemilé překvapení, že jsem byla tak vysoko a nedokázala skoro nic. "Ani ne," pokrčila jsem rameny. Dvě slova a nic víc.

//LOTERIE 22

Cítila jsem její pohled, který mi propaloval díru do hlavy, ale ignorovala jsem to. Byla jsem zvyklá na pohledy - od vlčat, od vlků, které jsem neměla ráda. Pousmála jsem se, alespoň uvnitř. K něčemu to Duncanovo údajné přátelství přeci jen bylo. Zvedla jsem pohled ze země a přesunula ho na nějaký strom v pozadí. Možná mi nevadily pohledy ostatních, ale já se na ně dívat nemusela. Nechtěla jsem, jako by byly moje pohledy plné špíny a kdybych na někoho koukala moc dlouho, zhnusila bych se jim. Proč jsem taková? Vážně jsem netušila, co jsem kdy udělala špatně. Vždycky jsem se probojovala skrz to, co mi život hodil do cesty a skoro nikdy jsem si nestěžovala. Byla jsem tedy, živá - v rámci možností - a snažila se vrátit se zpátky do doby, kdy bylo všechno v pořádku. Cítit zase teplo domova a radost všech ostatních, ne sdílet podobné strasti s vlčicí, kterou jsem skoro neznala. Rychle jsem pohlédla na Makadi, než jsem zrak zase odvrátila. Nebylo fér považovat se za stejně zničenou, jako byla ona. Určitě k tomu měla mnohem lepší důvody, než já. A... snažila se alespoň pokládat otázky a nenechat nás viset v tichu.
"Tak jim jednu vrazím," odpověděla jsem se slabým úsměvem s marným pokusem celou situaci trochu nadzvednout. Nebyla jsem tak slabá, jako když jsem do Gallirei přišla poprvé. Mohla jsem jim jednu vrazit a odejít více méně bez bolestí. Ale zapřísáhla jsem se, že nikdy nebudu své magie využívat pro mé vlastní dobro - jen pro ochranu své rodiny a ulehčení péče o vlčata. Mohla jsem brát bránění Makadi jako ochranu rodiny? Možná. Natočila jsem hlavu do strany. Vypadala tak... křehce. Jak si dokázala poradit s Lilith? Vypadalo to, že všude, kde jsem prošla, jsem všechno ničila jen já. Skoro jsem záviděla.
Další otázka. "Přes rok," odpověděla jsem krátce. Bylo to moc málo času. Znovu jsem nechápala, co na mně Blueberry vidí. Pohlédla jsem vzhůru, kde se na zem sem tam snesla sněhová vločka. Předpokládala jsem, že na severu jich padá mnohem víc. Už to byl rok, co jsme bojovali proti armádě nemrtvých. Tehdy jsem byla ještě vcelku šťastná.

//LOTERIE 21

Pokrčila jsem rameny a začala tlapkou hrabat do sněhu. Nevěděla jsem, jak vlčici pomoct. Záviděla jsem, jak snadno z ní její problémy padaly - musel to být dobrý pocit, občas to ze sebe dostat. Zároveň jsem byla naštvaná na sebe, protože jsem jí nemohla pomoct. Chtěla jsem mít kamarádku, chtěla jsem mít dobrý vztah s někým, kdo by jednou mohl být těsně za Blueberrym, ale... nic ze mě nevyšlo. Nemyslela jsem si, že by navedla ostatní do ztracena. A Blue by ti pomohl najít cestu zase zpět. Lehce jsem se zamračila. Proč jsem to nemohla říct nahlas? Proč jsem musela být pro všechny tak k ničemu? Proč jsem pořád přemýšlela nad svými problémy, když jsem teď řešila Makadi? Nebylo to pro ni fér. Bylo by lepší, kdyby tu našla někoho jiného.
Skoro jsem se uchechtla. Věří mi, co? Vzpomněla jsem si na Flynna a událost v bažinách. Neměl by. Chtělo se mi říct, ale zase jsem zůstala tiše. Čemu by to pomohlo? Další pokrčení ramen. Věřit může. Až mě jednou vyhodí, nehodlala jsem se zlobit. Možná jsem vážně byla pro smečku jen přítěž. Ani oheň jsem nedokázala uhasit. Se sklopeným pohledem jsem si vyslechla zbytek toho, co měla Makadi na srdci. "Nikdo do toho nemůže mluvit," odpověděla jsem prostě. Byla to pravda. "Já... vím," zamumlala jsem. Chápu to. Chtěla bych ti pomoct. Přešlápla jsem. Co bych měla říct dál? Bude si Makadi stěžovat, že jsem jí nedokázala pomoct? Měla by. Měla by celý ten proces mého života urychlit.

//LOTERIE 20

Zavrtěla jsem hlavou. Blueberry už dlouho nebyl můj alfa. Tedy, prakticky byl. Ale já ho brala jako... kamaráda, nebo někoho, komu jsem mohla věřit se svým vlastním životem. Následovala jsem ho protože jsem chtěla, ne proto, že stál v pozici alfy. Skoro mě překvapilo, že ne všichni mysleli tak, jako já. Nikdy mě nezarazilo tolik, že Blue je vlastně alfa, než teď. A přesto - on si vybral Makadi a Makadi zase jeho. Rozhodla jsem se její odpověď nechat viset ve vzduchu. Musela na to přijít sama. Nevěděla jsem, co říct.
Málem mě rozesmála. Nic neumím. Melancholicky jsem se pousmála. Kde jsem tohle slyšela? Kdy jsem si tohle myslela? Kdy... kdy jsem se dostala na pozici gammy? Jak mi někdo mohl svěřit vlče? Od malička jsem byla k ničemu. Proč by mi někdo měl důvěřovat teď. "Já bych tě klidně následovala," pověděla jsem tiše. Nyní jsem se vším chodila za Blueberrym, ale bála jsem se mu svěřit, že je v lese najednou nějak těsno - bála jsem se ho i požádat, aby mě se všemi seznámil, něco mi o nich řekl, abych zase nabrala jistou zem pod tlapkami. Kdyby se Makadi postavila do role alfy, mohla bych se jí svěřit. Mohla by být taková Borůvková mamka. "Také nic neumím... jen se starám o vlčata, která nemají domov," přiznala jsem. A mnohdy jsou samostatnější, než já. Chytřejší, než já. Byla jsem se svojí pozicí spokojená. Občas toho jen na mě bylo moc a potřebovala jsem se volně nadechnout. Tohle bylo jedno z těch období. "Nemusíš vést, stačí když... se budeš starat," pousmála jsem se nakonec a trochu uvolněněji se posadila. Řešení cizích problémů mě odvedlo od mých vlastních problémů, protože ve skutečnosti to nebyly až tak cizí problémy a zároveň jsem řešila svůj vlastní život, takže vlastně... výhra za výhru?

//LOTERIE 19

Pousmála jsem se. Bylo hezké to slyšet i od ní, že má Blueberryho ráda. Zatím jsem slyšela jen opačnou stranu. Bude Makadi nová alfa? Zvědavost mi hlodala v kostech. Nevadilo by mi ji následovat. Nebyl to stejný pocit, jako následovat Blua, ale nevadila by mi. V duchu jsem se ušklíbla - možná by mohla odhánět neustálé zájemce o připojení, tím, že vlastně není samice. Jsem zlá. Zavrtěla jsem hlavou. Makadi mezitím pokračovala dál. Neměla? Lehce jsem se zamračila. Nevěděla jsem, jak bere svoji pozici. Pozici ve smečce? Natočila jsem hlavu lehce do strany. Vlastně jsem neviděla žádný problém. Bylo mi skoro líto, že ho Makadi viděla. Ale jen skoro. Nedokázala jsem se přimět vžít se. "Proč?" zeptala jsem se jednoduše, bez nějakého dalšího povídání. Proč by nemohla mít Blueberryho ráda? On měl rád ji. Neviděla jsem v tom problém... Mohla být šťastná, na rozdíl od spoustu jiných vlků. "On má rád tebe," dodala jsem s lehkým povzdechem. Nechtěla jsem držet konverzaci v proudu já, ale stejně tak jsme mohli sedět v tichosti i v Borůvkovém lese. Nevěděla jsem, co zažila Makadi, ale jednou jsem toho napovídala až moc. Chytla jsem se tedy poslední nitky k mé minulosti a nakopla se. "Říkal, že jsi krásná slečna. A... on už měl srdce zlomené mockrát. Zasloužíš si ho... a on tebe," řekla jsem a pátrala u toho ve vzpomínkách. Věděla jsem, že mi s příchodem Makadi prozradil, že si těžko zvyká na nové věci. Ale pro tuhle vlčici si zvyknul. Pousmála jsem se. Také bych chtěla, aby někdo změnil svoje myšlení jen pro mě. Poté už jsem neodolala vlastní otázce. "Chtěla bys být alfa?"

//LOTERIE 18

Dobře. Všechno bylo dobře. Všechno jednou bude dobře. Jen jsem doufala, že to přijde brzy. Znovu se mezi námi rozlehlo ticho přerušované jen šustěním nestěhovavých ptáků a veverkami ve stromech. A pak přišla další otázka. Mrkla jsem na svoji vlastní tlapu a pokrčila rameny. Bolela, sem tam, ale hojila se a už jsem mohla kulhat a došlapovat na ni. Při lovu zajíce jsem ale zakopla a natáhla si unavené svaly, takže znovu bolela o něco víc, než by měla. Nic z toho jsem ale neřekla, i když jsem uvažovala nad další odpovědí. Neměla jsem na to odvahu. Přišlo mi, že kdybych porušila ticho, Makadi by se to nelíbilo. Netušila jsem, jak jsem k tomu závěru došla.
"Dobrý," odpověděla jsem stejně tiše a krátce, jako předtím. Trochu jsem si povzdechla. Nechtěla jsem, aby se Makadi cítila špatně, že je kolem mě. Byla jsem ráda, že tu se mnou někdo je, že patří do mé rodiny, ale... nedokázala jsem si povídat, projevovat nadšení. Nevěděla jsem, co jsem dělala špatně. Slova ze mě prostě nepadala. "Co Blueberry?" zeptala jsem se na oplátku a trochu se pousmála. Když jsem nedokázala s Bluem prohodit o jeho novinkách ani slovo, alespoň jsem se o nich mohla přesvědčit z méně upovídané strany. Navíc, Makadi nebyla vlčice mnoha slov - vlastně to nebyla ani vlčice a možná, jen možná, byla o chlup zajímavější než Blue. Alespoň něco mě pohánělo do konverzace.

//LOTERIE 17

Znovu jsem pokývala na pozdrav, jako bych vteřinu předtím nezdravila zrovna já. Ani Makadi nevypadala, že by se zrovna mohla přetrhnout s tématy na povídání. Chtěla jsem se jednoduše vypařit zpět do jeskyně, kam jsem předtím zahučela, a dělat, že jsem mrtvá. Doživotní pokoj od veškeré nervozity, můj nejnesplnitelnější sen. Pozorovala jsem, jak se vlčice naklonila k mému obědu, ale nechala ho být. Pokrčila jsem rameny a mrtvou dušičku zase odsunula dál, aby mezi námi jen tak neležela mrtvola. Styděla jsem se za to, že jsem jí kdy zajíce nabídla, i když mi sama řekla, že zrovna jedla. Měla jsem jí nechat, ať si řekne sama. Zabodla jsem pohled do země a jen občas ho přesunula na vlčici, no nikdy jsem se jí nepodívala rovnou do očí.
Co tu dělám? Málem jsem se nad tou otázkou pousmála. Také by mě to zajímalo. Možná jsem utekla, protože na mě bylo v lese těsno. Možná jsem utekla, protože jsem srab. Možná jsem se jen tak toulala kolem a vzpomínala na dobu, kdy všechno bylo jednodušší. Možná už jsem prostě nevěděla, co dál. Život byl poslední dobou jen stres a smutek, všechno mě začínalo nudit a nedokázala jsem si vzpomenout na moment, kdy jsem byla opravdu šťastná. Možná, když jsem potkala Ayshi. A ta byla kde? Pokrčila jsem rameny. "Nic," vypadlo ze mě a i v tak krátkém slově mi dokázal lehce přeskočit hlas. Odkašlala jsem si a doufala jsem, že to vlčice nijak neokomentuje. I když Makadi byla hodná. Makadi si zasloužila Lilith i Blueberryho a všechny ostatní. Ale... není to fér. Co jsem dělala špatně já? Věnovala jsem vlčici slabý úsměv.

//LOTERIE 16

Nezdálo se mi nic. Pouze jsem proplouvala temnotou a spánek, který trval alespoň několik minut, se zdál jako vteřina, když mě probudilo křupání sněhu. Nejdřív jsem se nehnula ani o centimetr, jako by přibližující se kroky nemohly znamenat nebezpečí. Myslela jsem si, že jsem stále v Borůvkovém lese. Až když jsem pootevřela oči okolí mě vrátilo zpět do reality a hlava mi vyletěla vzhůru. Rozmazaným pohledem jsem se zadívala na vlka, který se ke mně přibližoval. Ne, byla to vlčice. Makadi - poznala jsem to podle hlasu. Přes dalekozrakost a sotva ukončený spánek jsem toho na tuhle vzdálenost moc neviděla. Párkrát jsem zamrkala a počkala, až vlčice přišla úplně ke mně. V leže jsem se cítila jako bezbranný beránek a tak jsem se spolu s jejími kroky posadila. Neznala jsem ji tolik, abych byla alespoň trochu uvolněná. Vlastně jsem nemohla být vůbec uvolněná, vždyť znala Lilith. A já taky znala Lilith. Pojila se s tím veselá historka.
Nejistě jsem přešlápla. "Ahoj," pozdravila jsem tiše, bez oslovení, prostě ahoj. Rozlehlo se mezi námi ticho, které jsem jindy vítala, ale teď bylo nepříjemné. Co mám říct? Znovu jsem přešlápla, jako kdyby mi to mohlo pomoct nastartovat unavený mozek. Vrhla jsem pohled na zajíce schovaného pod kořeny stromů a vytáhla ho ven. Byl napůl sežraný, ale pořád na něm něco zbylo. "Můžeš to dojíst, jestli chceš..." zamumlala jsem a přisunula ho k ní. Zvědavě jsem zkoumala okolí. Hledala jsem Blueberryho, ale jeho pach tu nebyl a ani on samotný. Přišla sama? Naklonila jsem hlavu do strany. Ale... proč za mnou? Polkla jsem úzkost, která se mi šplhala po zádech. Určitě se přišla ptát. Nic jiného to být nemohlo.

//LOTERIE 15

//Cedrový háj

Unaveně jsem i se zajícem v tlamě padla mezi dalšími stromy. Schovala jsem se mezi jejich kořeny a přitáhla si kořist k sobě. Byla jsem na sebe víc než hrdá, i když mi stále dělalo špatně dívat se mu do očí. A tak jsem raději nechala hlavu hlavou a vybrala si to nejlepší maso, které jsem mohla. Zajíc nebyl zrovna přecpaný, ale nebyl ani moc hubený - tak akorát, zima koneckonců teprve před chvílí začala. Byl to ideální čas najíst se, pak by třeba ten hlad nemusel být tak trýznivý. Zůstala jsem chvíli zakousnutá v mase a jen polykala krev, která mi z části zahnala i znovu vznikající žízeň. Z hrdla se mi vydral kašel, ne, že by mi zaskočilo, ale nadýchala jsem se až moc ledového vzduchu a nejen, že už mě začala porážet rýmička, ale teď už i kašel. Vrátím se zpět do jeskyně. Uznala jsem nakonec, ale nezvedla jsem se. Zasloužila jsem si po tom běhu pořádný odpočinek - moje zraněná tlapka si to zasloužila. Bála jsem se, že jsem si ji mohla znovu zlomit, ale byla to jiná bolest - spíš jsem si natáhla svaly a jen z části zahojená zlomenina trochu protestovala. Málem jsem se začala omlouvat, než mi došlo, že je to jen tlapka. Jsem magor. Pousmála jsem se sama nad sebou, odložila napůl snědeného zajíce a položila si hlavu na tlapky. Tady sice nebylo teplo jako v jeskyni, ale nesněžilo na mně, a já byla znovu unavená. Další sny. Lehce jsem se zamračila, ale nebránila jsem se jim. Ten první byl krásný. Chtěla jsem ho snít znovu, i kdyby následovaly noční můry.

//LOTERIE 14

//VVJ

Tohle je konečná. Překročili jsme hranice lesa. Sníh se zanedlouho snížil natolik, že už se mi nepropadaly tlapky. Když už jsem je nemusela tahat nepřirozeně nahoru a dolů, svaly se mi uvolnily a bolely tupou bolestí, která mě hnala dopředu. Bylo to jako předtím - měla jsem před sebou zajíce, vpřed mě poháněl hlad a vzpomínala jsem na chuť čerstvé krve. Udělalo se mi trochu špatně, z části z neustálého běhání a nedostatku vzduchu, z části kvůli představě nevinných očí, které se pomalu vytratí. Ale... už jsem se nemohla otočit. Vážně bych se pak mohla považovat za vlka? Zamračila jsem se, konečně schopna využít své rychlosti naplno. Zkrátila jsem mezeru mezi námi, nehledě na to, že se zajíc snažil schovat za stromy postavenými až přehnaně blízko u sebe. Jenže ani jeho vytrvalost nebyla bezedná. Nepřemýšlela jsem a raději vzala svoji možná jedinou šanci za pačesy. Skočila jsem kořisti po krku a použila zuby. Něco na tom bylo podivně vzrušující. Kdy naposledy jsem otevřela tlamu s účelem udeřit poslední ránu? Zuby mi projely srstí malého zvířete a krev se mi rozprostřela v hrdle. Nevydržela jsem to dlouho - téměř okamžitě jsem zajíce pustila a pozorovala krev, která se vpíjela do sněhu kolem. Olízla jsem si čenich. Zajícova hruď se pořád lehce zvedala, ale vytušila jsem, že to byly ty poslední údery, a tak jsem nic neudělala. Unaveně jsem se položila vedle něj a snažila se zklidnit svoje vlastní dýchaní. Tohle bylo po několika měsících poprvé a ještě dlouho naposledy. Nenáviděla jsem ten pocit, a tak jsem po několika minutách odpočinku raději zajíce čapla a šla jinam, kde se kolem mě nerozšiřovala krev jiného zvířete.

//Erynijský les