Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 41
//Erynijský les

Sklopila jsem hlavu. Už to nebude říkat. Bylo to dobře, ale na druhou stranu jsem byla smutná a naštvaná sama na sebe. Makadi si mohla říkat, co chtěla. I kdyby to byla lež, i kdybych kvůli tomu měla umřít... Byla to její hlava, její slova. Já jen chtěla, aby mohla být šťastná. "Nejsi zbytečná," slabě jsem se pousmála v marném pokusu to nějak zachránit. Bylo to zbytečné. Možná ani nebylo co zachraňovat, možná už jsem u ní klesla až na úplné dno. Vždyť je to jedno. Všechno už bylo jedno. Přejde dalších pár ubohých let a budu umírat. Potom, třeba v dalším životě, už na tom bude zase záležet. Ale teď bylo všechno zbytečné. Mohla jsem být pro všechny jen nějaká šmouha žijící v jejich smečce. Nepotřebovala jsem, aby na mně ostatním záleželo - ne, když jsem nedokázala vidět, proč by jim mělo záležet. Mrkla jsem na Makadi. Zase jsem se nějak dostala k myšlenkám sama na sebe. Byla jsem sobecká? Pravděpodobně. Ona byla důležitější, než já. Věnovala jsem jí další úsměv.
Překvapilo mě, že nevěděla, k čemu jsou kamínky. Trochu jsem se zarazila, ale svedla jsem to na hluboký sníh, který mě brzdil. Nezastavila jsem se úplně, ale zpomalila jsem. Možná tam nakonec ani nedojdeme. Trochu jsem se zlobila na toho, kdo vlčici o existenci Smrti řekl. Kdyby nic neměla a nakráčela by si tam jen tak, třeba by tam i zůstala. Nebo by to měla stokrát horší. "No... ona chce za to, co ti dá, kamínky. Takové lesklé, asi vzácné... vždycky se ti nějak nahromadí a pak je tam zahodíš, výměnou za... něco užitečnějšího," pousmála jsem se. Netušila jsem, k čemu by mohly být kamínky pro mě. Ani proč jsou tak vzácné pro ni. Možná je požírala, když zrovna neměla žádné duše, které by si mohla převzít.

//Jedlový pás

//LOTERIE 40

Přikývla jsem, krátce, ale jasně. Znala jsem tohle okolí poměrně dobře, navíc jsem si pamatovala, odkud jsem přišla a jak najít cestu do známějšího lesa. Udělala jsem pár kroků vpřed, než jsem se zastavila, abych zkontrolovala, zda jde vlčice se mnou. Jenže ona zrovna odpovídala na moji otázku. Nepřemýšlela jsem a můj první instinktivní krok bylo jemné dloubnutí do žeber chudáka Makadi. Na tváři mi hrál lehce naštvaný výraz, i když jsem ve skutečnosti byla jen smutná. Proč si myslí, že je úplně zbytečná? Je to kvůli mně? Nedokazovala jsem jí dost, že mi záleží na všech - na ní? Provinile jsem sklonila hlavu k zemi. Dloubnutí byla ta první věc, co mě napadla - ale nebylo to proto, že bych byla násilná a potřebovala vlčici něco vnucovat. Byl to takový obranný mechanismus. Nedokázala jsem jí říct, že mi na ní záleží. Nedokázala jsem ji obejmout, nedokázala jsem nic. Kdo z nás dvou byl zbytečný? Kdo tu udržoval konverzaci v proudu? Kdo se dokázal i přes zakopnutí vždycky zvednout na tlapky? Chtěla jsem jí to vyklopit všechno, ale vyšel ze mě jen povzdech. "Neříkej to, prosím," zamumlala jsem. Nejsi zbytečná. Nejistě jsem přešlápla a raději se rozhodla Makadi zavést tam, kam chtěla. Snažila jsem se nám vybrat tu nejlehčí cestu. "Máš na to dost... kamínků?" zeptala jsem se ve snaze smazat to, co se stalo předtím. Nebyla to ani otázka mimo mísu. Bála jsem se, že mě ovšem vlčice následovat nebude a raději někam uteče, jako Lilith. Nevinila bych ji. Neměla jsem právo si tu rozkazovat, co by kdo měl říkat a co ne. Ale... ona doopravdy nebyla zbytečná. Štvalo mě, že si to myslela, a chtělo se mi ječet.

//Západní Galtavar

//LOTERIE 39

Tak bylo rozhodnuto. Začala jsem se rozhlížet kolem a přemýšlela, jaká cesta se mi líbí nejvíc a jaká by byla nejvýhodnější. Nechtělo se mi chodit vysokým sněhem, ale Makadi říkala, že na jihu už byla a předpokládala jsem, že právě tam mají sněhu méně. Na úplném severu jsem toho také moc neznala, ale nechtěla jsem narazit na nějakou sněhovou vánici a zůstat tam pohřbená.
Doplnila svoji nedořečenou otázku. Překvapeně jsem se otočila zpět k ní. Nevěděla jsem, jestli to bylo milé překvapení nebo ne. "Bydlí v takové... zřícenině. Kousek odsud," zamumlala jsem nejistě. Nechtěla jsem, aby Smrt Makadi ještě víc zničila. Dokázala ve všech najít i to, co ten dotyčný do té doby neviděl. Šel mi mráz po zádech už jen z té představy, že bych měla čekat před zříceninou. "Co bys od ní chtěla?" zeptala jsem se místo toho, abych ji někam začala vést. Nebyla jsem si navíc jistá, jestli chce jít, ale znělo mi to tak... no, raději jsem zůstala stát a pouze se postavila čelem k tomu směru, který vedl až do toho prokletého lesa. Naklonila jsem hlavu zvědavě do strany. Co by tahle vlčice mohla chtít? Neměla jsem ani tušení, co má za magii. Nevěděla jsem o ní vůbec nic. Na čele mě pálily modré odznaky, ale ty jsem získala u Života. Od téhle baby jsem dostala maximálně magie, kterým jsem vůbec nerozuměla. Už jsem jen čekala, až něco omylem podpálím nějakou schovanou magií. Posledně jsem tam nechala kopec drahých kamenů. Nemohla mi za to jen dát nové trauma, ne?

//LOTERIE 38

Doufala jsem... Posmutněle jsem pokrčila rameny. Přišlo mi, jako bych ji něčím zklamala. Nezlobila jsem se, vlastně jsem to úplně chápala - taky jsem byla zklamaná, protože jsem ji nemohla někam vzít. Začala jsem přemýšlet, jak celou situaci nějak zachránit a nepřipadat si jako trn v patě. "Tak... můžeme prostě jít a třeba něco najdeme," navrhla jsem. Znala jsem spoustu míst, ale nic zajímavého na nich nebylo, nebo byly až příliš daleko na to, abychom se s Makadi plahočily vysokým sněhem. "a potom třeba... můžeme spolu něco ulovit a přilepšit smečce," dodala jsem o něco tišeji. Slova mi ležela na jazyku nepřirozeně a já si začala uvědomovat, jak těžké pro mě je mluvit. Makadi také nemluvila moc a nepřišlo mi důležité mluvit víc než ona, ale teď, když jsem se musela rozmluvit, jsem si připadala jako retard. Nejistě jsem přešlápla. Zdálo se, že vlčice nakonec navrhne něco sama, ale nedořekla to. "Copak?" natočila jsem hlavu do strany a povzbudivě se usmála. Začínala jsem mít pocit, že je vlčice také jedno z vlčat, o které jsem měla za úkol se starat. Působila stejně, jako skleněná ozdoba, která by se mohla rozbít s jakýmkoliv šťouchnutím. Zklamala jsem ji hodně? Co potřebuje vědět? Něco dalšího... o Lilith? Pousmála jsem se. Lilith koneckonců byla zajímavější, než já, sama jsem si to uvědomovala a moc dobře si pamatovala, jak jsem se s ní cítila já. Možná proto jsem si poslední dobou připadala tak stará a mrtvá. V čem byla zábava, když se nelámala srdce? Připadalo mi, že se život žil jen proto, abychom trpěli.

//LOTERIE 37

Přikývla jsem. I když to pro některé mohlo být jen přehnané kecání o magii v Galliree, ve skutečnosti to vůbec nebylo daleko od pravdy. Co se nedělo u nás dělo se třeba na jihu, nebo víc na severu. A co se dělo u nás se zase nemuselo dít jinde. Mohla jsem kdykoliv projít kolem nějaké začínající katastrofy a nikdy bych o tom nevěděla. Byla to trochu děsivá myšlenka, ale nestěžovala jsem si. Možná to znělo sobecky, no raději bych kolem katastrofy prošla a nechala ji na jiných vlcích, než abych ji přitáhla s sebou až do lesa. Zklamání už jsem byla dost velký, nepotřebovala jsem tahat další problémy. Zavrtěla jsem hlavou, abych vyhnala náhlou negativní myšlenku. Přes tu část konverzace už jsme se my dvě snad dostaly.
Makadi mě nezklamala a nenechala nás stát v tichu. Byla jsem jí za to vděčná. "Kam bys chtěla?" zeptala jsem se s poloúsměvem. "Já nevím... kam bychom mohly jít," dodala jsem pro jistotu, aby si vlčice třeba nemyslela, že bych někam šla jen kvůli tomu, že ona chtěla. Tedy, samozřejmě bych šla i v tom případě. Ale tohle nebylo ono, jednoduše mi tělo začínalo přimrzat ke sněhu a silný vítr tomu nepomáhal. Mohly bychom najít nějaký úkryt. Zatnula jsem zuby, aby se mi jen tak nezačaly mimovolně klepat. Noční obloha už se sice začala zase rozjasňovat, ale zbytky nočního počasí pořád přetrvávaly. Zvedla jsem se, připravena následovat vlčici kamkoliv jen bude chtít jít. Sama jsem toužila po nějaké akci, ačkoliv jen ležet a spát také nebylo k zahození, no rozhodně to nebyl dobrý nápad dělat ve sněhu, bez jakéhokoliv úkrytu.

//LOTERIE 36

Tiše jsem se zasmála. Možná se to nedělo každý den, ale alespoň třikrát do roka ano. Trochu mě překvapovalo, že jsem stále byla naživu - ne kvůli neustálým myšlenkám na smrt, ale kvůli všemožným nebezpečím, do kterých jsem se stihla dostat. "Tady je to celkem na denním pořádku," nejistě jsem se pousmála. Nechtěla jsem nijak Makadi vyplašit, ale pokud už sama zažila něco tak podivného... nejspíš to nebyl problém. A já si už na všemožné podivnosti zvykla, ačkoliv následky jsem si nesla pořád, ať už psychické či fyzické. Mrkla jsem na svojí zadní tlapku, kde byl nad Blueberryho zpevněním vidět kousek jizvy. Povzdechla jsem si. Začínalo jich být nějak moc a nepovažovala jsem je za nějaký nádherný módní doplněk. Pohlédla jsem zpět na vlčici a očekávala nějakou další otázku, nějaké další prohození. Svými dvěma větami jsem vyčerpala veškerou slovní zásobu.
Pokývala jsem hlavou, když mi odpověděla. To je. Zadívala jsem se mezi stromy tam, odkud jsem přišla. Dostala jsem svoji chvíli klidu a možná bylo načase vrátit se zpátky. Někomu by to mohlo přijít jako uvěznění, stále v jednom místě s těmi samými vlky. Já jen chtěla být nablízku těm, které jsem považovala za všechno, co mám. Makadi mezi ně také patřila a štvalo mě, že jsem ze sebe nedokázala dostat ani poděkování. Že přišla, že neodešla a nenechala mě samotnou. Místo toho jsme znovu stály v tichu.

//LOTERIE 35

Byla jsem ráda, že se Makadi zajímala o celý příběh. Měla jsem chuť ho říct, seznámit ji s tím, co jsem v Borůvkové smečce zažila. Musela jsem ale uznat, že všechny vzpomínky byly trochu rozmazané. Jak přesně v tu dobu všichni vypadali? Byli jsme tam navíc vážně všichni? Jediné, co jsem si pamatovala přesně, byl příšerný zápach kolem mě a jedna utrhnutá hlava. Žaludek se mi z toho zvedal i nyní. "Um... prostě se u nás v lese objevilo takové... stvoření. Grum, chtěl, abychom sesbírali nějaké kusy disku a dali je dohromady. Zvládli jsme to... společně," pousmála jsem se a natočila hlavu do strany. Nepřišlo mi důležité říkat něco dalšího. Možná jsem mohla - mohla jsem zkusit dát příběhu trochu více dramatu, povědět detaily, přehánět a upravovat hlas, jako kdybych povídala pohádku na dobrou noc vlčatům. Ale nic z toho jsem neudělala. To, co se stalo, se stalo před Makadi. Teď byla Makadi s námi a věci, které přišly po ní, byly důležitější. Věci, které přišly po Sigym a jeho rodině byly důležitější. Věci, které přijdou po Awarakovi a Kaye budou důležitější. Byli jsme v tom všichni společně. "Proto je rodina důležitá," zašeptala jsem ještě do větru a pohlédla vzhůru, kde nám nad hlavou létaly hvězdy. Když jsem odcházela z lesa, chtěla jsem být ze všeho nejvíc sama a někde zůstat ležet. Ale nelitovala jsem, že jsem se dala s vlčicí do řeči. Vlastně... jsem možná byla i ráda.

//LOTERIE 34

Chtěla jsem se na místě propadnout do země. Neuvědomila jsem si, jak divně to muselo znít pro ty, co něco takového nezažili. Netušila jsem, jak dlouho se Makadi potulovala po tomhle světě před tím, než přišla s Lilith do smečky, ale soudě dle jejího výrazu žádnou honičku nezažila. Alespoň jsem k tomu nepřidala čarodějnice. Hlava mi klesla dolů, jen pár centimetrů od sněhu, jako bych snad vážně plánovala začít hrabat díru a navždy se ztratit. Vlastně to byl celkem zajímavý nápad. Vyhrabat díru, odmítat s Makadi nadále mluvit a dělat, že jí vůbec neslyším - a pak zůstat v té díře již navěky. Nemohla by s tím nic udělat. Narovnala jsem se zpět do normálního sedu a nervózně jsem se pousmála. Vážně jsem nic hrabat nehodlala.
Cože? Překvapeně jsem pootevřela pusu a vyšlo ze mě tiché uchechtnutí. Gallirea vážně byla šílená, a začalo se ukazovat, že neházela klacky pod tlapky jen mně. Na chvíli jsem se odmlčela. Co dalšího jsem zažila? "My jednou s Borůvkou zachraňovali svět," nabídla jsem další svoji historku a o něco uvolněněji jsem se pousmála. Vzpomínat na dobré časy bylo... nostalgické. Jako by byly neuvěřitelně daleko a nedosažitelné, přitom se všechno stalo za poslední dva roky. Dva roky. Až udeří první pořádné teplo, budou to dva roky, co jsem se dostala do Gallirei. Najednou mi nebylo do pláče z toho, jak je život nefér, ale z toho všeho, co jsem stihla zažít a koho jsem stihla potkat. Chyběl mi Izumi. Duncan. Celá Borůvková smečka.

//LOTERIE 33

Překvapeně jsem odlepila oči od země. Řekla bych, že to bylo to nejdelší, co z nás dvou za celou tu dobu někdo řekl. A také to, co dávalo největší smysl. Celá věta. Celá věta která měla nějaký význam. Málem jsem se zasmála. Trochu mi to přišlo jako situace příliš urychleného vztahu. Zpomal, tak daleko ještě nejsme. Alespoň jsem se pousmála. Byla jsem z jejích slov nervózní, ale zároveň jsem byla ráda, že alespoň jedna z nás prolomila neustálý řetěz dvou až čtyř slov. Pouze jsem přikývla, nechtěla jsem pokračovat v rozebírání života. Kdyby pokračovala ještě chvíli, začala bych povídat, chtěla bych jí pomoct. Pak bych začala povídat o sobě a do třetice bychom tu společně vytvořily novou slanou řeku. Zvědavě jsem si Makadi prohlížela. Byla ten typ, co by se snadno rozbrečel? Věděla jsem, že moje pocity jsou dost k pláči, ale dokud jsem o nich mlčela, bylo to v pohodě. A jaká byla ona? Nic o ní nevím. Zamrkala jsem. V mém světě byli jen zajímaví a nezajímaví vlci. Tahle byla ale hotová záhada. Skoro mě štvalo, že jsem ji nedokázala prokouknout. Vidí ona skrz mě? Děsilo mě to. Nechtěla jsem, aby si ve mně kdokoliv četl jako v čítance, když jsem sama neuměla číst.
Spadl mi kámen ze srdce, když na moji otázku odpověděla kladně. Nebyla bych naštvaná ani kdyby řekla ne, ale... tahle odpověď značně pomohla lepšímu psychickému rozpoložení. Přemýšlení nad tím, co dál, mě alespoň odehnalo od myšlenek na smrt. Došlo mi ale, že jsem neznala žádná zajímavá místa. Znala jsem skoro celou Gallireu, alespoň mi to tak přišlo, a najednou se mi všechno vypařilo z hlavy. "No... na jihu jsem taky byla," začala jsem trochu nejistě. Rozhodla jsem se jednoduše mluvit a přijít na to za pochodu. Možná to nebyl zas až tak dobrý nápad. "hlavně po tom, co jsem se přidala do smečky. Změnila jsem se v kostru a honila jsem duchy," naklonila jsem hlavu do strany. Moc. Moc. Mluvím moc. Kostra která honí duchy? Pane bože. Tohle je konec. Co jsem to vypustila? Do tváří se mi nahrnulo horko. Vážně to nebyl dobrý nápad.

//LOTERIE 32

Pousmála jsem se. Nevěděla jsem, co jiného bych mohla udělat. "Já vím," vydechla jsem tiše, abych nenechala všechno mluvení jen na Makadi - i když pro mě to byla ideální situace. I jako tichý skrček jsem se ale necítila dobře, takže jsem usoudila, že je jedno, zda mluvím či ne. Alespoň jsem mohla ulehčit život vlčici přede mnou. Navíc jsem tak chtěla brát celou tu situaci za ukončenou. Je na mě naštvaná? Napřímo jsem se jí zeptat nechtěla. Byla bych otravná, a o to jsem nestála. Přesto mi nešlo do hlavy, jak se se mnou mohla ještě normálně bavit, když už věděla, co jsem provedla Lilith. Tedy... více méně o tom věděla. Měla bych jí říct víc? Střihla jsem ušima. Potřebuje nějaké dobré přátele. To byla slova Lilith. Vlastně to byla jedna z posledních věcí, které mi řekla, alespoň co jsem si pamatovala. Potom jsem ji vyhodila z lesa a ona mohla být touhle dobou na stejném místě, jako Naomi. Makadi si mě nezasloužila.
"Chtěla bys něco dělat?" vypadlo ze mě. Nedala jsem si možnost přemýšlet, zda se zeptat či ne. Výčitky mohly vždy přijít potom, a kdybych nic neřekla, bála jsem se, že by vlčice mohla odejít. To jsem nechtěla. Nechtěla jsem být najednou sama. Chtěla by sis na něco hrát? Zavřela jsem oči - už jsem nevěděla, co dalšího s nimi. Vlče už tu není. Už si nemusíme hrát. To mi také řekla. Přes přimhouřené oči jsem se podívala na Makadi. Kdy se všechno tak pokazilo?

//LOTERIE 31

Zkoumavě jsem střídala pohled mezi Makadi a zemí. Přemýšlela jsem, jestli by se tenhle náš rozhovor dal považovat za něco, co většinou probíhalo jen mezi přáteli. Stížnosti na život, na smrt. Možná už bylo všechno natolik ztraceno, že všem bylo jedno, o čem si s kým povídají. Ale Makadi mohla být šťastná, mohla žít s Blueberrym skvělý život ve smečce. Byla skleslá a nemluvná kvůli mé přítomnosti? Nedivila bych se. Povzdechla jsem si. Pro všechny jsem byla jen trn v patě a vlčice měla smůlu, že narazila zrovna na mě. Nechtěla jsem, aby byla smutná. Ale úsměv na tváři jsem také nedokázala vykouzlit.
Makadi nás nenechala dlouho ležet v tichu. Na jednu stranu jsem byla ráda, na druhou stranu jsem se v tom tichu chtěla utopit. Byla to spíše řečnická otázka, ale přesto jsem se zamyslela. Znala jsem někomu, kdo byl šťastný? Komu se život dařil? Ayshi. Ovšem ta byla trochu bláznem. Možná to pro ni bylo vysvobození. Ti, co kdysi měli smůlu být na hlavu, si nyní užívali svět v barvách. A ti, kteří je odsuzovali, trpěli svojí normálností. Tápala jsem v mysli dál. Byl tam ještě někdo? Kdo byl ve světě doopravdy šťastný? Zadívala jsem se mezi stromy směrem, kterým jsem odhadovala domov té čarodějnice. K čemu všem bylo žít život plný zranění a zármutku? A přesto všechny něco drželo na zemi, něco jim bránilo jít se Smrti jen tak odevzdat. Naděje? Sklopila jsem oči k zemi. Možná naděje už ani neexistovala.

14.1. za posty 5 lístků.
15.1. za posty 5 lístků.
16.1. za posty 5 lístků.
17.1. za posty 5 lístků.
18.1. za posty 5 lístků.
19.1. za posty 5 lístků.
20.1. za posty 5 lístků.

Celkem 35 lístků.

//LOTERIE 30

Začala se zvedat. Ne... Trhavě jsem se nadechla, ale ukázalo se, že se Makadi jen posunula. Také jsem si udělala větší pohodlí a o nějaký ten centimetr doprava se odsunula, snad abych zastínila můj strach z jejího odchodu. Nenechávej mě tu samotnou. Promluvila. Při jejích slovech se mi napnuly všechny svaly. Chtělo se mi křičet, znovu. Ne na ni, tedy nejspíš. Chtěla jsem se nadechnout a ječet do té doby, než by mi vypověděly hlasivky a už mi nezbylo nic, co by mě mohlo trápit. Možná jsem jí ale jednoduše chtěla dát facku, z jedné strany i z druhé, a říct jí, že na ničem takovém už nezáleží. Nezáleželo na tom, jestli Makadi pomohla nebo ne. Byla smutná, slabá, nechtěla mluvit. Nezáleželo na tom, jestli jsem pomohla náš les zachránit. Byla jsem smutná, slabá a nechtěla jsem mluvit. Bylo ve světě vážně něco, co bylo fér? Proč nemohla být Makadi šťastná a uvědomovat si svoje štěstí? Proč... proč jsem nemohla být já šťastná? Proč? Nebylo to fér. Není to fér. Není to fér. Sklopila jsem pohled a trochu popotáhla. Rýma. Mám rýmu. Alespoň jsem v to doufala.
Její otázka mě donutila poprvé zvednout pohled a podívat se rovnou na ni, ne jen letmo. Moje automatická odpověď bylo pokrčení ramen a zamrkání, jako vlče, které něco provedlo a nemá jak to vysvětlit. "Celý život," vydechla jsem a smutně se na Makadi pousmála. Cítila jsem, jak mi srdce narazilo do hrudi. Některé věci prostě nevyjdou. Někdo prostě možná nemohl být šťastný. I přes veselé momenty, i přes vztahy a oslavené narozeniny. I přes všechno dobré, co se stalo. Někdo prostě nebyl stvořený pro to, aby byl šťastný. Jen jsem si nikdy nemyslela, že to budu já.

//LOTERIE 29

Nastalo ticho. Tentokrát už mi nevadilo vůbec a dokonce jsem ho uvítala. Zaposlouchala jsem se do silného větru, který se do nás opíral ze všech stran a pohrával si s listy. Oklepala jsem se, byla mi trochu zima. Možná... bychom se měly vrátit. Krátce jsem pohlédla na Makadi. Chtěla by se vrátit? Přepadl mě úplně nový strach, že by snad mohla odejít i ona, najít Lilith a opustit Blueberryho. Najednou jsem nevěděla, jaký scénář byl horší. Nemohla jsem najít na té situaci nic pozitivního. Všechno je v háji. Uznala jsem nakonec a prázdným pohledem hleděla do dálky. Všechno mi bylo jedno. Byly jsme blízko Smrti. Na co čekala? Nechci tu být.
Ticho prořízla slova. "Ty jsi ale nic neudělala," namítla jsem zmateně. Omlouvala se, že mi položila otázku? Sama jsem jí dala svolení. Omlouvala se snad za Lilith? Potlačila jsem vztek, který se ve mně objevil. Řekla jsem to blbě. "Tedy... jsi... hodná," vysoukala jsem ze sebe. Měla jsem problém ze sebe dostat smysluplnou větu. Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou v porážce. "Některý věci prostě nevyjdou," dodala jsem nakonec a obrátila hlavu k nebi. Mezi holými větvemi, které se sem tam dotýkaly smrků, byly na nebi vidět hvězdy. Hlavou se mi prohnala vzpomínka, která mě donutila pohled vrátit na zem. Bála jsem se, že kdybych se dívala moc dlouho, vážně bych se mohla rozbrečet.

//LOTERIE 28

Pouze jsem zavrtěla hlavou. Brala jsem to jako dostatečnou odpověď na její otázku. Ne, neměla zájem. Neměla zájem pomoct s úklidem. Utíkala trucovat napříč Gallireou, zatímco já i ostatní jsme se mohli přetrhnout s úklidem lesa. Zmizela mezi stromy, zatímco Sigy padal vyčerpáním k zemi, když nám pomohl zasadit nové stromky, které nám již teď poskytovaly alespoň nějaký přístřešek. Nechodila do kopce a z kopce pro květiny, které by těm stromkům mohly posloužit jako hnojivo. Nedělala nic z toho. Pouze utíkala a brečela. Nezasloužila si to. Povzdechla jsem si. Chtěla jsem obejmout, taky brečet. Ale nešlo to. Ona si to dovolit mohla.
Přítelkyně. Kdybych se snažila, mohla jsem pořád cítit ten pocit, který mě táhl do minulosti. Pokrčila jsem rameny. Chtěla jsem zůstat tiše a nic na to neodpovědět. Cítila jsem ironii na kořenu jazyku a bála jsem se, že kdybych otevřela pusu, nedokázala bych se zastavit. Také jsem si to myslela. Řekla jsem si alespoň pro sebe. Beze slov jsem tak hleděla na Makadi a snažila se přijít na to, jestli mě nesnáší. Jestli půjde za Blueberrym a zařídí mi vyhazov, nebo minimálně místo omegy. Ale Blue s mým názorem souhlasil... nebo snad ne? Věděl o tom, byl tam, někde poblíž, pamatovala jsem si všechno kolem jen rozmazaně. Nikdy mi nic neřekl. Ale teď, když zná Makadi. Po zádech se mi plížila úzkost. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla. Nechtěla jsem, aby se mi tu spustila ne zcela ovládnutá magie. Ještě by si vlčice myslela, že jsem jí chtěla ublížit.