Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  37 38 39 40 41 42 43 44 45   další » ... 82

//LOTERIE 20

Zavrtěla jsem hlavou. Blueberry už dlouho nebyl můj alfa. Tedy, prakticky byl. Ale já ho brala jako... kamaráda, nebo někoho, komu jsem mohla věřit se svým vlastním životem. Následovala jsem ho protože jsem chtěla, ne proto, že stál v pozici alfy. Skoro mě překvapilo, že ne všichni mysleli tak, jako já. Nikdy mě nezarazilo tolik, že Blue je vlastně alfa, než teď. A přesto - on si vybral Makadi a Makadi zase jeho. Rozhodla jsem se její odpověď nechat viset ve vzduchu. Musela na to přijít sama. Nevěděla jsem, co říct.
Málem mě rozesmála. Nic neumím. Melancholicky jsem se pousmála. Kde jsem tohle slyšela? Kdy jsem si tohle myslela? Kdy... kdy jsem se dostala na pozici gammy? Jak mi někdo mohl svěřit vlče? Od malička jsem byla k ničemu. Proč by mi někdo měl důvěřovat teď. "Já bych tě klidně následovala," pověděla jsem tiše. Nyní jsem se vším chodila za Blueberrym, ale bála jsem se mu svěřit, že je v lese najednou nějak těsno - bála jsem se ho i požádat, aby mě se všemi seznámil, něco mi o nich řekl, abych zase nabrala jistou zem pod tlapkami. Kdyby se Makadi postavila do role alfy, mohla bych se jí svěřit. Mohla by být taková Borůvková mamka. "Také nic neumím... jen se starám o vlčata, která nemají domov," přiznala jsem. A mnohdy jsou samostatnější, než já. Chytřejší, než já. Byla jsem se svojí pozicí spokojená. Občas toho jen na mě bylo moc a potřebovala jsem se volně nadechnout. Tohle bylo jedno z těch období. "Nemusíš vést, stačí když... se budeš starat," pousmála jsem se nakonec a trochu uvolněněji se posadila. Řešení cizích problémů mě odvedlo od mých vlastních problémů, protože ve skutečnosti to nebyly až tak cizí problémy a zároveň jsem řešila svůj vlastní život, takže vlastně... výhra za výhru?

//LOTERIE 19

Pousmála jsem se. Bylo hezké to slyšet i od ní, že má Blueberryho ráda. Zatím jsem slyšela jen opačnou stranu. Bude Makadi nová alfa? Zvědavost mi hlodala v kostech. Nevadilo by mi ji následovat. Nebyl to stejný pocit, jako následovat Blua, ale nevadila by mi. V duchu jsem se ušklíbla - možná by mohla odhánět neustálé zájemce o připojení, tím, že vlastně není samice. Jsem zlá. Zavrtěla jsem hlavou. Makadi mezitím pokračovala dál. Neměla? Lehce jsem se zamračila. Nevěděla jsem, jak bere svoji pozici. Pozici ve smečce? Natočila jsem hlavu lehce do strany. Vlastně jsem neviděla žádný problém. Bylo mi skoro líto, že ho Makadi viděla. Ale jen skoro. Nedokázala jsem se přimět vžít se. "Proč?" zeptala jsem se jednoduše, bez nějakého dalšího povídání. Proč by nemohla mít Blueberryho ráda? On měl rád ji. Neviděla jsem v tom problém... Mohla být šťastná, na rozdíl od spoustu jiných vlků. "On má rád tebe," dodala jsem s lehkým povzdechem. Nechtěla jsem držet konverzaci v proudu já, ale stejně tak jsme mohli sedět v tichosti i v Borůvkovém lese. Nevěděla jsem, co zažila Makadi, ale jednou jsem toho napovídala až moc. Chytla jsem se tedy poslední nitky k mé minulosti a nakopla se. "Říkal, že jsi krásná slečna. A... on už měl srdce zlomené mockrát. Zasloužíš si ho... a on tebe," řekla jsem a pátrala u toho ve vzpomínkách. Věděla jsem, že mi s příchodem Makadi prozradil, že si těžko zvyká na nové věci. Ale pro tuhle vlčici si zvyknul. Pousmála jsem se. Také bych chtěla, aby někdo změnil svoje myšlení jen pro mě. Poté už jsem neodolala vlastní otázce. "Chtěla bys být alfa?"

//LOTERIE 18

Dobře. Všechno bylo dobře. Všechno jednou bude dobře. Jen jsem doufala, že to přijde brzy. Znovu se mezi námi rozlehlo ticho přerušované jen šustěním nestěhovavých ptáků a veverkami ve stromech. A pak přišla další otázka. Mrkla jsem na svoji vlastní tlapu a pokrčila rameny. Bolela, sem tam, ale hojila se a už jsem mohla kulhat a došlapovat na ni. Při lovu zajíce jsem ale zakopla a natáhla si unavené svaly, takže znovu bolela o něco víc, než by měla. Nic z toho jsem ale neřekla, i když jsem uvažovala nad další odpovědí. Neměla jsem na to odvahu. Přišlo mi, že kdybych porušila ticho, Makadi by se to nelíbilo. Netušila jsem, jak jsem k tomu závěru došla.
"Dobrý," odpověděla jsem stejně tiše a krátce, jako předtím. Trochu jsem si povzdechla. Nechtěla jsem, aby se Makadi cítila špatně, že je kolem mě. Byla jsem ráda, že tu se mnou někdo je, že patří do mé rodiny, ale... nedokázala jsem si povídat, projevovat nadšení. Nevěděla jsem, co jsem dělala špatně. Slova ze mě prostě nepadala. "Co Blueberry?" zeptala jsem se na oplátku a trochu se pousmála. Když jsem nedokázala s Bluem prohodit o jeho novinkách ani slovo, alespoň jsem se o nich mohla přesvědčit z méně upovídané strany. Navíc, Makadi nebyla vlčice mnoha slov - vlastně to nebyla ani vlčice a možná, jen možná, byla o chlup zajímavější než Blue. Alespoň něco mě pohánělo do konverzace.

//LOTERIE 17

Znovu jsem pokývala na pozdrav, jako bych vteřinu předtím nezdravila zrovna já. Ani Makadi nevypadala, že by se zrovna mohla přetrhnout s tématy na povídání. Chtěla jsem se jednoduše vypařit zpět do jeskyně, kam jsem předtím zahučela, a dělat, že jsem mrtvá. Doživotní pokoj od veškeré nervozity, můj nejnesplnitelnější sen. Pozorovala jsem, jak se vlčice naklonila k mému obědu, ale nechala ho být. Pokrčila jsem rameny a mrtvou dušičku zase odsunula dál, aby mezi námi jen tak neležela mrtvola. Styděla jsem se za to, že jsem jí kdy zajíce nabídla, i když mi sama řekla, že zrovna jedla. Měla jsem jí nechat, ať si řekne sama. Zabodla jsem pohled do země a jen občas ho přesunula na vlčici, no nikdy jsem se jí nepodívala rovnou do očí.
Co tu dělám? Málem jsem se nad tou otázkou pousmála. Také by mě to zajímalo. Možná jsem utekla, protože na mě bylo v lese těsno. Možná jsem utekla, protože jsem srab. Možná jsem se jen tak toulala kolem a vzpomínala na dobu, kdy všechno bylo jednodušší. Možná už jsem prostě nevěděla, co dál. Život byl poslední dobou jen stres a smutek, všechno mě začínalo nudit a nedokázala jsem si vzpomenout na moment, kdy jsem byla opravdu šťastná. Možná, když jsem potkala Ayshi. A ta byla kde? Pokrčila jsem rameny. "Nic," vypadlo ze mě a i v tak krátkém slově mi dokázal lehce přeskočit hlas. Odkašlala jsem si a doufala jsem, že to vlčice nijak neokomentuje. I když Makadi byla hodná. Makadi si zasloužila Lilith i Blueberryho a všechny ostatní. Ale... není to fér. Co jsem dělala špatně já? Věnovala jsem vlčici slabý úsměv.

//LOTERIE 16

Nezdálo se mi nic. Pouze jsem proplouvala temnotou a spánek, který trval alespoň několik minut, se zdál jako vteřina, když mě probudilo křupání sněhu. Nejdřív jsem se nehnula ani o centimetr, jako by přibližující se kroky nemohly znamenat nebezpečí. Myslela jsem si, že jsem stále v Borůvkovém lese. Až když jsem pootevřela oči okolí mě vrátilo zpět do reality a hlava mi vyletěla vzhůru. Rozmazaným pohledem jsem se zadívala na vlka, který se ke mně přibližoval. Ne, byla to vlčice. Makadi - poznala jsem to podle hlasu. Přes dalekozrakost a sotva ukončený spánek jsem toho na tuhle vzdálenost moc neviděla. Párkrát jsem zamrkala a počkala, až vlčice přišla úplně ke mně. V leže jsem se cítila jako bezbranný beránek a tak jsem se spolu s jejími kroky posadila. Neznala jsem ji tolik, abych byla alespoň trochu uvolněná. Vlastně jsem nemohla být vůbec uvolněná, vždyť znala Lilith. A já taky znala Lilith. Pojila se s tím veselá historka.
Nejistě jsem přešlápla. "Ahoj," pozdravila jsem tiše, bez oslovení, prostě ahoj. Rozlehlo se mezi námi ticho, které jsem jindy vítala, ale teď bylo nepříjemné. Co mám říct? Znovu jsem přešlápla, jako kdyby mi to mohlo pomoct nastartovat unavený mozek. Vrhla jsem pohled na zajíce schovaného pod kořeny stromů a vytáhla ho ven. Byl napůl sežraný, ale pořád na něm něco zbylo. "Můžeš to dojíst, jestli chceš..." zamumlala jsem a přisunula ho k ní. Zvědavě jsem zkoumala okolí. Hledala jsem Blueberryho, ale jeho pach tu nebyl a ani on samotný. Přišla sama? Naklonila jsem hlavu do strany. Ale... proč za mnou? Polkla jsem úzkost, která se mi šplhala po zádech. Určitě se přišla ptát. Nic jiného to být nemohlo.

//LOTERIE 15

//Cedrový háj

Unaveně jsem i se zajícem v tlamě padla mezi dalšími stromy. Schovala jsem se mezi jejich kořeny a přitáhla si kořist k sobě. Byla jsem na sebe víc než hrdá, i když mi stále dělalo špatně dívat se mu do očí. A tak jsem raději nechala hlavu hlavou a vybrala si to nejlepší maso, které jsem mohla. Zajíc nebyl zrovna přecpaný, ale nebyl ani moc hubený - tak akorát, zima koneckonců teprve před chvílí začala. Byl to ideální čas najíst se, pak by třeba ten hlad nemusel být tak trýznivý. Zůstala jsem chvíli zakousnutá v mase a jen polykala krev, která mi z části zahnala i znovu vznikající žízeň. Z hrdla se mi vydral kašel, ne, že by mi zaskočilo, ale nadýchala jsem se až moc ledového vzduchu a nejen, že už mě začala porážet rýmička, ale teď už i kašel. Vrátím se zpět do jeskyně. Uznala jsem nakonec, ale nezvedla jsem se. Zasloužila jsem si po tom běhu pořádný odpočinek - moje zraněná tlapka si to zasloužila. Bála jsem se, že jsem si ji mohla znovu zlomit, ale byla to jiná bolest - spíš jsem si natáhla svaly a jen z části zahojená zlomenina trochu protestovala. Málem jsem se začala omlouvat, než mi došlo, že je to jen tlapka. Jsem magor. Pousmála jsem se sama nad sebou, odložila napůl snědeného zajíce a položila si hlavu na tlapky. Tady sice nebylo teplo jako v jeskyni, ale nesněžilo na mně, a já byla znovu unavená. Další sny. Lehce jsem se zamračila, ale nebránila jsem se jim. Ten první byl krásný. Chtěla jsem ho snít znovu, i kdyby následovaly noční můry.

//LOTERIE 14

//VVJ

Tohle je konečná. Překročili jsme hranice lesa. Sníh se zanedlouho snížil natolik, že už se mi nepropadaly tlapky. Když už jsem je nemusela tahat nepřirozeně nahoru a dolů, svaly se mi uvolnily a bolely tupou bolestí, která mě hnala dopředu. Bylo to jako předtím - měla jsem před sebou zajíce, vpřed mě poháněl hlad a vzpomínala jsem na chuť čerstvé krve. Udělalo se mi trochu špatně, z části z neustálého běhání a nedostatku vzduchu, z části kvůli představě nevinných očí, které se pomalu vytratí. Ale... už jsem se nemohla otočit. Vážně bych se pak mohla považovat za vlka? Zamračila jsem se, konečně schopna využít své rychlosti naplno. Zkrátila jsem mezeru mezi námi, nehledě na to, že se zajíc snažil schovat za stromy postavenými až přehnaně blízko u sebe. Jenže ani jeho vytrvalost nebyla bezedná. Nepřemýšlela jsem a raději vzala svoji možná jedinou šanci za pačesy. Skočila jsem kořisti po krku a použila zuby. Něco na tom bylo podivně vzrušující. Kdy naposledy jsem otevřela tlamu s účelem udeřit poslední ránu? Zuby mi projely srstí malého zvířete a krev se mi rozprostřela v hrdle. Nevydržela jsem to dlouho - téměř okamžitě jsem zajíce pustila a pozorovala krev, která se vpíjela do sněhu kolem. Olízla jsem si čenich. Zajícova hruď se pořád lehce zvedala, ale vytušila jsem, že to byly ty poslední údery, a tak jsem nic neudělala. Unaveně jsem se položila vedle něj a snažila se zklidnit svoje vlastní dýchaní. Tohle bylo po několika měsících poprvé a ještě dlouho naposledy. Nenáviděla jsem ten pocit, a tak jsem po několika minutách odpočinku raději zajíce čapla a šla jinam, kde se kolem mě nerozšiřovala krev jiného zvířete.

//Erynijský les

//LOTERIE 13

//Východní Galtavar

I nadále jsme utíkali v podivné synchronizaci. Tohle je k ničemu. Zamračila jsem se a zalapala po čerstvém vzduchu, když jsem se moc dlouho nesoustředila na to, jestli dýchám nebo ne. Někde jsem narazila na zmrzlý sníh ale místo využití pevné země pod sebou jsem se na ledu rozplácla, zatímco si zajíc získal menší náskok. Bože. Dala jsem si v hlavě do stromu a posbírala se. Dohnala jsem náskok na zmrzlém sněhu, ale když se pode mnou pokrývka zase začala propadat, vlastně se nic nezměnilo kromě další odřeniny. Nemluvě o tom, že mě z pádu rozbolela stále ještě lehce hojící se zlomená tlapka, takže jsem zbytek lovu tak podivně hupsala. Normální kulhání pro mě byl najednou znovu bolestivý úkol, a zajda si spokojeně běžel dál. Běžela jsem za ním, a i když sníh tady byl o něco nižší než na Galtavaru, moje snaha ho dohnat byla naprosto k ničemu. Pořád nemáš dost? Zakašlala jsem ze všeho toho ledového vzduchu, který se do mě dostával. Srst jsem měla mokrou a výdrž mi pomalu docházela. Bylo to teď nebo nikdy, a stromy v dálce znamenaly, že se sníh konečně sníží. Jen jsem nevěděla, jestli to bylo dobře nebo špatně, a před očima jsem měla obraz své první kořisti a faktu, že ji musel zakousnout někdo jiný. Já se jenom chci najíst. Znovu mi z hrdla vyskočil chraptivý kašel, ale ignorovala jsem to. Tenhle úlovek byl můj. Navíc, jaká členka smečky bych byla, kdybych už nikdy nedokázala ulovit ani nějakou pitomou koroptev, nebo toho zajíce?

//Cedrový háj

//LOTERIE 12

//Řeka Mahtaë (sever)

Zavětřila jsem, a tentokrát mě všemožné pachy málem porazily. Velká zvěř, malá, vlci - můj vlastní, vzhledem k tomu, že jsem tudy ještě ten den procházela. Oklepala jsem ze sebe nečekaný stres. Ráno se přehouplo v poledne a byl čas na oběd - tak to prostě bylo, byla jsem vlk, narozená zabíjet ostatní zvířata. Jsem vlk. Uchechtla jsem se. Připadala jsem si jako blázen. Našla jsem si mezi pachy ten nejsilnější. Tedy, až ten třetí nejsilnější, neboť jsem odmítala jít a ulovit nějakou srnu, což by se mi nejspíš ani nepovedlo. Pach mě vedl hlubokým sněhem za stopami, které patřily několika zajícům. V jednom bodě se rozcházely a mě nestačilo než si vybrat, po jaké stopě se vydám. Našlapovala jsem tiše. Teda, snaha byla. Tohle je ten nejhlasitější sníh, co jsem kdy slyšela. Zacukalo mi v oku, když se mi zabořila tlapka a sníh tak podivně zakřupal. Z nedalekého křoví, k mému překvapení křoví které málem patřilo Borůvkovému lesu, se vyhrabal zajíc a dal se na úprk. Ach bože. Zamrkala jsem a překvapeně se vydala za ním. Natáhla jsem se při prvním pokusu se naplno rozběhnout - sníh mi v sobě nechal tlapku a já hodila držku. Ne, nope, takhle to nekončí. Vyhrabala jsem se zpět a raději se spoléhala na dlouhé tlapky a štěstí.
Měla jsem to složité, ale ani zajíc to také neměl nejlehčí. Byl sice o dost lehčí a sníh se pod ním skoro nebořil, ale když už ano, trvalo mu déle se vysvobodit a pokračovat dál. Takže jsme se takhle chvíli honily kolem dokola, já zapadla a on utíkal dál, zapadl a mezitím jsem stihla vylézt a vydat se vpřed, zatímco on už byl zase na nohou. Zdálo se mi, že takhle se budeme honit nekonečně a tlapky mě ze všeho toho zvedání a skákání začaly bolet. Na rychlosti mi ovšem Život za celý rok neubral a tak jsem na své straně měla alespoň nějakou zbraň. Když už ne super lov, tak jsem si alespoň mohla dávat závody se zajíci. Ten můj vzal rychlou zatáčku a konečně jsme opustili otevřené pole Galtavaru. Alespoň je chytrej. Pousmála jsem se i přes těžké oddechování, které ze mě vycházelo. Pořád jsem se děsila toho, že ho budu muset zabít.

//VVJ

//LOTERIE 11

//Zrcadlové jeskyně

Hluboký sníh a výstup z jeskyně mě nakonec zavedl zpět k řece. Nestěžovala jsem si. Byla jsem pořád poblíž Borůvkového lesa a stačilo mi pár pohybů k tomu dostat se domů. Měla jsem prozatím ale jiné plány. Přiblížila jsem se tentokrát blíž k řece a pozorovala jen napůl zamrzlou hladinu. Stačilo mi do ledu jemně drknout čumákem a on se roztál. Spokojeně jsem tak uhasila svoji žízeň, i když jsem měla pocit, že po tak ledové vodě už chuť masa ani neucítím. Ale borůvky v zimě nerostly a... já nechtěla být v příštím lovu tak k ničemu, nějaký otravný pozorovatel z dálky. Nebo mě možná k zabití zvířete honily vzpomínky, které se v posledních dnech objevovaly častěji, než bych chtěla. Možná, když nad tím budu hodně přemýšlet... třeba se to stane. Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou. Takhle by asi přemýšlela Ayshi. Ale já ne.
Dala jsem se do pohybu směrem ke Galtavaru, kde jsem odhadovala větší výskyt zvířat - i když by se mi spíš vyplatilo jít na jih, ale to bylo moc daleko. Po dlouhé době jsem zavětřila a do čenichu mě udeřilo spoustu pachů. Překvapilo mě, jak těžké mezi nimi bylo rozeznat pachy vlků a zvířat. Vážně jsem tohle dlouho nedělala, co? Kdy jsem naposledy lovila? Minulou zimu, s Lylwelin? A jinak jsem se přiživovala na ostatních. Podařilo se mi zachytit pachy různé vysoké zvěře, která se sem byla napít, ale netroufla jsem si na nic velkého. Povzdechla jsem si a vydala se tam, kde bych měla mít větší štěstí. Pořád jsem přemýšlela nad tím, že bych celý lov mohla zahodit a prostě se vrátit domů.

//Východní Galtavar

//LOTERIE 10

Měla jsem chvíli bezesný spánek. Vlastně mi to vyhovovalo víc, neboť mé sny se většinou točily kolem věcí, které by měly zůstat hluboko pod sněhem, a akorát mi z nich pak celý další den bylo těžko. Tentokrát se zdálo, že konečně dosáhnu pořádného odpočinku, ale byl to omyl. Spala jsem klidně sotva pár minut a už si ke mně našel cestu první sen. Byla to spíše vzpomínka vyprovokovaná přemýšlením nad lovem. Byla jsem tam já a Tana, ale vypadala divně. Neměla obličej, jako by neměla ani barvu - ale věděla jsem, že tam je. Sny jsou prostě jen podivné. Lovili jsme spolu zajíce, ale ten se v jeden moment změnil v srnu a z našich vlčecích tlapek se staly dospělé. Podívala jsem se po své pravici, kde se vpřed honila druhá vlčice. Měla bych něco říct? Nebylo to potřeba. Zakopla jsem a spadla, což způsobilo, že se scéna změnila.
Tentokrát to byl vymyšlený sen, o 101 vlčatech, která jednoho dne přišla do Borůvkového lesa a Blueberry je bez zeptání se všechny přijal. Cože? Všechna mi pak skákala po hlavě, po větvích, do děr - všude panoval příšerný chaos a sen skončil, když mě jedno vlče přišlo zboxovat. Říkala jsem mu Sušenka.
Rozlepila jsem unavené oči a prázdně koukala do tmy jeskyně. Měla bych něco říct? Mám tě ráda, Tano. Pořád. Myšlenky se mi přesunuly na Lilith. Něco měly podobné - když už z nich něco vypadlo, většinou bylo složité najít na těch slovech něco pozitivního na vaši osobu. Pousmála jsem se. Netušila jsem, proč přitahuju vlky, kteří o mě nemají sebemenší zájem. A jsou vlčice. Začala jsem zvedat své konečně rozmrzlé tělo. Byl čas na lov.

//Řeka Mahtaë (sever)

//LOTERIE 9

//Zelené nory

Nezaječela jsem, ale překvapením jsem se nadechla ledového vzduchu takovým způsobem, že jsem po mém pádu jen ležela a dlouhé dvě minuty vykašlávala přebytečný vzduch. "Sakra," odpustila jsem si nahlas a sklopila uši ve strachu, že by tu někdo mohl být. Ale nebyl. Byla jsem sama... Na skrytém místě a konečně sama. A ještě to tu bylo moc pěkné a neuvěřitelně obrovské. Měla jsem pocit, že kdybych se hnula z místa a opustila východ, už nikdy bych nenašla cestu zpátky. Chytře jsem se raději posunula mimo místo, kde by na mě mohl někdo spadnout, a položila jsem se spíše naproti němu. Lehla jsem si a položila si unaveně hlavu na přední tlapky. Pozorovala jsem, jak z nich postupně opadává sníh a mění se ve vodu, která mě donutila se později trochu posunout, abych v ní neležela. Byla jsem unavená a zmrzlé končetiny začaly v alespoň nějakém teple brnět a bolet, takže jsem raději zavřela oči a zírala do nekonečné tmy, doufajíc ve vysvobození v podobě spánku. Bála jsem se, že se mi bude zdát o něčem špatném, a to mě drželo vzhůru až příliš dlouho. Přemýšlela jsem nad lovem, který jsem chtěla uskutečnit, a vzpomínala jsem na moje dětství. Nevědomky jsem se usmála. Chtěla bych tě tady. Chtěla jsem si obnovit vzpomínky a pamatovat si ten obličej. Možná to bylo sobectví. Nemohla jsem mít nikoho jen pro sebe. Zamračila jsem se - a pak už jsem nevnímala a nechala se unášet sny.

//LOTERIE 8

//Vyhlídka

Cesta mi přála a naštěstí jsem se z Vyhlídky dostala úplně normálně. Dovolila jsem si navolno vydechnout až pár metrů od největšího kopce a na chvíli se zastavila. To bylo o nervy. Pořád lepší, než tolik vlků... na jednom místě. Zamračila jsem se. Tohle muselo přestat, nevěděla jsem jak a kdo mi k tomu pomůže, ale muselo to přestat. Pokračovala jsem tedy dál ve snaze najít nějaký úkryt, který by ulevil mým zmrzlým tlapkám, z kterých se postupně stával jeden velký ledový kámen. Vzpomněla jsem si díky tomu i na zlomenou tlapku, na kterou jsem již mohla volně došlapovat a dočkat se jen malého píchnutí, které způsobovalo jemné kulhání. Teď byla celá promrzlá a nebolela vůbec. Alespoň k něčemu to bylo dobré.
Netušila jsem, jestli tohle místo poznávám, ale bylo vlastně hned vedle Borůvkového lesa a té druhé smečky. Bodl mě u srdce osten zlosti, ale zahnala jsem ho. Nebyla to jejich chyba a už jsem se přes to přenesla. Přenesla jsem se? Musela jsem. Nebyla jsem taková. Každopádně tohle místo mělo spoustu zasněžených kopečků a několikrát mi do nějakého z nich zapadla tlapka, takže jsem odhadla, že je tu spoustu nor, kde se dalo schovat. Jenže hrabat se mi do sněhu a hledat nějakou, která není celá pod přikrývkou, se mi také úplně nechtělo. Naštěstí jsem se k tomu překonávat nemusela. Jedna velká díra mě tak nějak pozvala sama.

//Zrcadlové jeskyně

//LOTERIE 7

//Středozemní propadlina

Škrábání se na známou Vyhlídku bylo těžší, než jsem čekala. Někde byla zem zamrzlá a podkluzovala se, jinde byla moc velká vrstva sněhu a na zpocené tlapky se mi lepil sníh. Vyčerpaně jsem si pak nahoře hrcla na zadek a ztěžka oddychovala. Ten kopec byla moje smrt, ale musela jsem uznat, že k Životu by se lozilo ještě hůř. Alespoň, že už jsem tu návštěvu měla za sebou a dlouho se zase nikam nechystala. Zavřu se v úkrytu v Borůvce a nevylezu do konce zimy. Prostě se s tím budou muset smířit. Budu jako medvěd. S prvním sněhem už mě nikdo neuvidí. Uchechtla jsem se a po krátkém odpočinku se zase zvedla a pokračovala vpřed. Do čenichu mě udeřil pach Heather. Přemýšlela jsem, jestli jít za ní, ale ukázalo se, že nejspíš nebyla sama, takže jsem to nechala být. Vyhlídka byla dost blízko Borůvkovému lesu a kdyby se cokoliv stalo, byla jsem ochotná ten kopec vyjít znovu a - pro bezpečí člena smečky - použít ten zpropadený příkaz. Oklepala jsem ze sebe strach, když jsem se dostala přes kopec až tam, kde se svah zase snižoval dolů. Obrátila jsem oči v sloup a raději se rozhodla jít bokem - nejdřív pravá přední a zadní a potom levá přední a zadní. Bylo to bezpečnější, než jít předem a riskovat, že mi to někde podjede a doletím tak až do lesa, všem na očích. Navíc jsem odsud ani neplánovala jít tam. Chtěla jsem najít úkryt, ale jen pro sebe - aby mě tam nikdo nerušil.

//Zelené nory

//LOTERIE 6

Po chvíli odpočinku jsem se zase zvedla. Začínala mi být zima a chtělo to najít nějaký pořádný úkryt. Měla jsem nutkání vrátit se zpět do lesa, který byl vlastně hned vedle, ale přišlo mi příšerně trapné se tam vracet téměř hned po tom, co jsem tak náhle a plná lží odešla. Bylo tam... prostě moc vlků. Zamračila jsem se. Asi mi to nedávalo právo odejít, ale potřebovala jsem to. A zase jsem mohla volně dýchat, takže mi tahle procházka svědčila. Ačkoliv pohled na sníh všude kolem mě lehce znervózňoval vzhledem k událostem loňské zimy. Obávala jsem se, že vypěstovat si lásku k zimnímu období se mi již nepodaří. Najednou mi vadilo, jak se sníh lepil na chlupy a studil na kůži, a jak se měnil ve vodu a srst se mi vlnila. Oklepala jsem se, jako by mi to mohlo pomoct, a raději začala vyhledávat cestičky vyšlapané jinými zvířaty. To byl můj hlavní problém - zvířata a zima. Bylo všude nebezpečí? Nebo bylo zvěře dost? Hlad jsem neměla a smečka byla teprve před chvílí na lovu, no i ta kořist už asi nebylo moc dobrá. A já byla k ničemu. Ale něco... něco bych ulovit mohla. Pousmála jsem se. Úzkost mi znovu svírala hrdlo, ale v hlavě jsem měla jen vzpomínky na lov s Tanou. Chtěla jsem být jako ona. Byla by mnohem větším přínosem pro Borůvkovou smečku. Já? Hlídala vlčata, která se občas chovala dospěleji, než já, a nepotřebovala mě. I tak bych to za nic nevyměnila. Úkryt. Přerušila jsem svůj proud myšlenek a vydala se směrem k norám. Tedy... trochu obchůzkou.

//Vyhlídka


Strana:  1 ... « předchozí  37 38 39 40 41 42 43 44 45   další » ... 82

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.