Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 56

Krátce jsem kývla. Byla to škoda, ačkoliv... z dálky to pro mě pouze vypadalo jako velká černá skála a nic víc. Možná už prostě bylo těžké, aby mě něco zaujalo. Jediné místo, na které jsem se těšila, byl Borůvkový les. Nehledě na to, jestli jsem se s někým pohádala nebo jsem odtamtud rychle utekla - vždycky jsem se nakonec ráda vrátila. Cítila jsem se trochu provinile, že jsem se tu toulala, když nás smečka kdykoliv mohla potřebovala. Naposledy když jsem byla delší dobu pryč, les vzplanul a nezbylo z něho nic, dokud nepřišel Sigy. Také jsem nechtěla nechat všechna vlčata na druhé pečovatelce, ale občas to vypadalo, že nás toulaví prcci vůbec nepotřebovali. Ale co jiného bych mohla dělat? Zabodla jsem oči do země. Možná jsem vážně nebyla pro smečku ničím užitečná. Ani jsem neuměla svoje magie pořádně ovládat a některé jsem se ještě neodvážila použít. Mrkla jsem na vlčici. Rozhodně jsem je nehodlala zkoušet na ní. Nebo na někom jiném z Borůvkové smečky.
Makadi se rozhodla, že se na to místo chce jít podívat. Nedůvěřivě jsem pohledem přejela černou skálu. Nechtěla jsem si myslet, že nebezpečí se dějí jen na neznámých území - i tady kolem se často děly divy - ale nedokázala jsem si pomoct. "Dobře," odpověděla jsem jednoduše, ale nešla jsem vpřed první. Čekala jsem, až ten krok udělá vlčice.

//LOTERIE 55

Trochu jsem se uchechtla, ale velmi tiše, takže to vlčice nejspíš ani neslyšela. Její slova mi přišla jako ta nejtypičtější výplň ticha, ale moc to nepomohlo, protože jsem na to neměla již co říct. Vrátila jsem se v myšlenkách ke svým imaginárním bohům a zůstala jsem na zemi jen jednou tlapkou, abych nevypadala, že Makadi případně ignoruji. Bylo příjemné se po tak dlouhé době ztratit ve vymyšleném světě. Skoro jsem byla naštvaná, když vzduch prořízly slova vlčice. Ale jen skoro. Ve skutečnosti jsem měla vlčici docela ráda.
Nadechla jsem se k odpovědi a podívala se stejným směrem, jakým se koukala ona. Znovu jsem vydechla. Ne, nevěděla jsem, co to je. Vždycky to tu bylo, vnímala jsem to v zorném poli, tak nějak to tu vždycky stálo, beze změny. Jen jsem se k tomu nikdy nepřiblížila dost blízko. Zavrtěla jsem hlavou. "Ne," odpověděla jsem nejistě. Bude zklamaná, že jí o tom nemůžu říct víc? Určitě si myslela, že po svém pobytu tady vím snad všechno, a zase jsem ji zklamala. Vždycky jsem byla jedno velké zklamání. "Chtěla bys tam jít?" zeptala jsem se se slabým úsměvem a zvedla se, ale nešla jsem vpřed. Chtěla jsem nechat ji, aby šla kupředu první. Líbilo se mi víc, když byla přede mnou. Připadala jsem si tak méně... hloupě. A pocit, že mi na oplátku zase vlčice také nepřipadala hloupá, mě trochu uvolňoval od viny, že jsem ji hnala kupředu. I tak jsem si chvíli připadala jako příšerná vlčice.

//LOTERIE 54

Hleděla jsem do dálky, kam náš původní plán odklusal na kopytech. Promítala jsem si svoje kroky a v hlavě si vyjmenovávala, co jsem mohla udělat lépe. Co jsem mohla udělat lépe. Z přemýšlení mě vytrhla Makadi. Krátce jsem se upřímně zasmála a zavrtěla nad celou tou situací hlavou. Kdyby se na ten zjev dívala třetí osoba, rozhodně by neměla nudnou chvilku. Víc neprofesionální už to všechno být nemohlo. Bylo to tak špatné, až to ve finále bylo trochu komické. "To ne," vydechla jsem, pořád ještě ne zcela doplněná o všechny výdechy a nádechy, které jsem ze sebe svým běháním dostala. Rychle jsem se podívala na Makadi. Vypadala o něco víc rozhozená, než jindy. Tedy... vypadala stejně, jako vždycky. Ale někdy šly věci prostě vycítit. Nemyslela jsem si, že jsem vždycky zůstala kompletně neprůhledná. Nikdy jsem neměla své zdi dost pevné. Přemýšlela jsem, jestli vlčici ignorovat a nedělat všechno pro nás dvě ještě složitější. To by se mi líbilo. Lehce jsem se zamračila. Na druhou stranu... co bych tím zlepšila? Ani jsem nevěděla, co je špatně. Možná byla naštvaná, že jsem zničila lov. Možná byla smutná, protože jsme společně nic neulovily. Cítila jsem touhu zeptat se, co je špatně, sesbírat ji zpátky a slepit ji do nějaké pevnější podoby, než předtím. "Stejně nemám hlad," vypadlo ze mě, protože to, že lovit neumím, už jsem říkala. A k čemu to bylo? Aby se vlčice v mé společnosti cítila lépe a brala mě jako jako nějakou hadrovou panenku, která vždy byla horší, než všichni ostatní? Sklopila jsem pohled k zemi. Přesně proto jsem to řekla. Chtěla jsem být ta horší, aby Makadi mohla být ta lepší. Já si to nezasloužila.

//LOTERIE 53

Chvíli jsem pokračovala krokem, který se občas změnil v klus a ten zase v ploužení. Sledovala jsem mizející potravu a nakonec jsem uznala, že je zbytečné jít dál. Zastavila jsem se a sklonila hlavu unaveně k zemi. Snažila jsem se posbírat co nejvíc vzduchu a třeba přežít ještě jeden den. Cítila jsem bušení srdce až v krku a chvíli jsem přemýšlela, jestli budu zvracet, nebo ne. Zaznamenala jsem vedle sebe Makadi, ale nic neříkala. Zavřela jsem tlamu, abych ji neobtěžovala svým hlasitým oddechováním, a raději jsem se dusila menšími nádechy čenichem. Místo obsahu žaludku ze mě nakonec vyšlo jen zakašlávání přebytečného vzduchu, který jsem do sebe dostala. Posadila jsem se - a dalo mi práci sebou jednoduše nepraštit na zem a zůstat až do večera ležet. Denní dávku vytrvalosti jsem očividně vyčerpala. Přikývla jsem na starostlivost vlčice a přivřela oči, abych získala alespoň nějaký pocit odpočinku. "To nevadí," prohlásila jsem. Nějak jsem netušila, jestli to bylo určené pro mě, nebo pro Makadi. Ale řekla jsem to, nahlas a s úsměvem. Zkusila jsem znovu zavětřit, ale když se mi v hlavě vytvořil jakýsi seznam blízké zvěře, uznala jsem, že se za ničím už nepoženu.
Najednou bylo zase ticho a nic, co by nás zachránilo od každodenního stereotypu, který minimálně mě občas pěkně dusil. "Co budeme dělat?" zeptala jsem se znovu, stejně jako předtím v lese a potom i v druhém lese. Co budeme dělat? Se životem? Překvapeně jsem zamrkala. Čím víc unavená jsem byla, tím víc deprese na mě šlo. Chtělo se mi brečet už jen při vzpomínce na to, jak jsem jemně škobrtla. Jací bohové mi to provedli? Natočila jsem hlavu do strany. Bylo by zajímavé se k někomu vážně modlit. Cože? Zamrkala jsem. Depresivní kult vytvářející neschopná vlčice. Co lepšího mohlo být?

//LOTERIE 52

Slyšela jsem její kroky a trochu se uvolnila. Neběžela jsem sama. Co dál? Zkoumala jsem pohledem naši kořist. Jednou jsem si dovolila mrknout se na vlčici a když jsem svoji pozornost převrátila zpět, zvěř byla v pohybu. Zamračila jsem se. Odmítala jsem se ztrapnit... nechtěla jsem vypadat jako neschopný lovec, který si nechá utéct jídlo. I když jsem byla najedená. I když jsem nedokázala zabít nic většího, než zajíce, pokud to nebyla otázka života a smrti. Nechala jsem vlčici pozadu a ignorujíc nedostatečný přísun vzduchu jsem se rozhodla využít svoji rychlost naplno, abych se dostala ke zvířatům z druhé strany. Byl to ve vysokém sněhu docela hazard. Tlapky se mi střídaly moc rychle a věděla jsem, že jakmile se jedna zasekne nebo podjede, vymelu se a dost možná už se na vlastních nezvednu. Přesto jsem běžela. Srdce mi málem vyskočilo z tlamy, když jsem o něco škobrtla a celé tělo se mi hnulo směrem kupředu, ale stále jsem se dokázala srovnat. Dovolila jsem si se ohlédnout, ale Makadi jsem již neviděla. Dostala jsem se ke zvířatům z druhé strany - to byl jeden úspěch, ovšem horší bylo, že jsem byla dost daleko za nimi. Zalapala jsem po kyslíku a trochu popotáhla z rýmy, která se mi během spustila. Hruď mě bolela a bolest se šířila až do lopatek, které jsem zapojila do pohybu, který neudělaly už bůh ví jak dlouho. Neměla jsem šanci dál přidat a s každým dalším výdechem jsem akorát zpomalovala. Když laně přestaly vypadat rozmazaně, tušila jsem, že minimálně pro mě byl konec. Znovu jsem se podívala někam na obzor a hledala známé tělo vlčice. Kdyby dokázala po nějaké skočit ona, mohla bych je dohnat. Možná bych u toho ani nedostala infarkt - měla jsem neblahé tušení, že se k jednomu blížím. Bezradně jsem vydechla a skoro se zastavila. To pro mě byla další osudná chyba.

//LOTERIE 51

Spokojeně jsem si oddechla a pomalými kroky následovala Makadi. Pozorovala jsem její pohyby a i když nevypadala tak odborně jako Baghý na smečkovém lovu, byla jsem fascinovaná. Stejně jako jsem byla předtím, a předtím a ještě předtím. Vždycky jsem byla fascinovaná, přitom lovící schopnosti ostatních většinou také nikdy nepřesahovaly hranici úžasnosti. Možná jsem prostě jen obdivovala někoho za schopnost zabíjet bez zaváhání. Zastavila jsem hned, jak se zastavila vlčice a čekala na nějaký signál. Přejela jsem rychlým pohledem náš cíl, ale nedovolila jsem si je analyzovat. Bála jsem se, že bych z toho všeho pak vážně mohla vycouvat.
Jenže vlčice také nic neudělala, jako by čekala na mě. Nebyla jsem si jistá, co se ode mě ve společném lovu očekává, a tak jsem se při pohledu Makadi nejistě rozběhla klusem vpřed. Obrátila jsem k ní hlavu, abych se ujistila, že nejsem jediná, která někam běží - že jsem se kompletně neztrapnila. Nedala jsem do svého klusu ani náhodou svoji plnou rychlost, přesto mě po několika metrech překvapilo, jak často jsem musela lapat po dechu. Nejspíš jsem se po posledním honu za zajícem ještě pořádně neuklidnila a doplácela jsem na to. Neměla jsem souhlasit. Měla jsem navrhnout něco jiného. Proklínala jsem se v myšlenkách, ačkoliv jsem se nesnažila dát nějaký náznak odvolání. Nějak jsem to prostě musela zvládnout. Nemohla jsem zastavit, i kdybych měla stát na smrtelném okraji. Trochu jsem zpomalila, ale jen proto, že jsem najednou nevěděla, co dál. Jako bych nikdy žádný lov neabsolvovala.

//LOTERIE 50

Věnovala jsem rozlehlému území jeden velmi nedůvěřivý pohled. Trochu jsem se cítila, jako bych za každou sekundu ticha prošla vším utrpením, které jsem cítila jako malá. Byla jsem nervózní, protože něčí oči bystře sledovaly moji práci, jako by čekaly na každou malou chybičku a zakopnutí. Zároveň jsem se těšila a netrpělivě přešlapovala. Chtěla jsem cítit rychlost, kterou mi daroval Život, a bolest na hrudi, když už mi nestačila ani moje vlastní výdrž. Byla jsem také smutná, protože to znamenalo, že ten den musela ztratit život další nevinná dušička. Musela jsem si připomínat, že jsem šelma a na listech jsem žít nemohla. Jednoduše... žádný pohled do zvířecích očí. Kousnout rychle, do míst, kde nikdo neměl šanci. Nechat Makadi, aby si nacpala žaludek na další měsíc a topit se další týden v zármutku kvůli tomu, že to zvíře nejspíš mělo rodinu. Zarazila jsem se. Ta myšlenka šla trochu někam jinam, než jsem původně plánovala.
Přikývla jsem, když se vlčice znovu zeptala. Netušila jsem, jestli to brát jako... Já? No jasně, jsem překvapená ale ne zklamaná! Nebo... Já? Prosím, ne. Tak či onak jsem se ji nesnažila nějak uklidnit, měla jsem dost práce s vlastními nervy, i když jsem si připadala zle. Navíc s tím nakonec souhladila. Povzbudivě jsem se usmála a zařadila se kousek za ní. Nic jsem neřekla. Nepřišlo mi důležité cokoliv říkat. I kdyby se nám lov nepovedl, vzala jsem na sebe roli následovatele a šla bych za ní i s prázdným žaludkem. Takhle fungovala moje hierarchie. Co chtěli ostatní, co se líbilo ostatním - všechno jsem byla ochotná zařídit a podřídit se. Co jsem chtěla já přišlo až potom.

//LOTERIE 49

Naslouchala jsem šumění okolí. Sem tam jsem uslyšela kroky či jiné zvuky zvířete, ale ta většinou byla tak malá, že ani nemělo cenu se snažit jít po nich. Zamžourala jsem do dálky. Slunce odrážející se od sněhu mě oslepovalo, jako by fakt, že jsem do dvou metrů viděla jen šmouhy, nestěžoval naši situaci dost. Přes všechny ty příšerné podmínky na obzoru jsem si protáhla tlapky a několikrát zkusila přenést plnou váhu na léčící se zadní. Vážně to děláme? Nervózně jsem přešlápla. Byla jsem schopná něco ulovit... s Makadi? Naposledy jsem lovila s Lylwelin, která nyní patřila do smečky - a tam nebylo potřeba vynaložit moc sil, co si budeme. Byla jsem spíše přítěž. A roky před tím lovem jsem naposledy lovila... s ní. Povzdechla jsem si. Tentokrát za mě nikdo zabíjet nebude. Z nějakého důvodu bylo těžší ukončit život před očima svědka. I když to byl vlk.
Makadi promluvila. Souhlasně jsem přikývla. Byla to očekávaná odpověď. "Půjdeš... první?" zeptala jsem se nejistě a zahleděla se zpět na obzor. Možná ten požadavek zněl blbě. "Já... to moc neumím," dodala jsem skoro šeptem. Uměla jsem vystopovat zvěř, vcelku jsem uměla vymyslet plán. Ulovila jsem si, pokud to bylo nutné. Ale její oči byly na mně a já najednou ztratila odvahu. Nestyděla jsem se za to prohlášení. I Blueberry věděl, že jsem z větší části byla k ničemu. Přesto mě přijal do smečky a nevadilo mu, že jsem se přiživovala. Neměla jsem ani sílu být na sebe naštvaná. Byla to jediná věc, která se mnou zůstala již od narození a nešla změnit. Vcelku jsem se s ní smířila.

//LOTERIE 48
//Jedlový pás

Vedla jsem Makadi mezi stokrát projitou cestou, mezi těmi samými stromy. Tíha touhy po změně se zdála být s každým krokem horší a horší, ale když jsme společně opustily poslední stromy, vypařila se. Nedivila jsem se jí. Galtavar byl sice stále stejný, ale přesto tolik jiný. Den se odrážel od sněhu a působil, že rozsáhlé místo vypadalo skoro nekonečně. Každé roční období vypadalo tohle místo trochu jinak. Skoro mě mrzelo, že jsem častěji vídala jen tu spodnější půlku. Zavrtěla jsem hlavou, abych z ní vyhnala zbytečné myšlenky. Ani po tom jsem si ovšem neodpustila hrdost. Zdálo se, že už jsem si byla ve svých krocích o něco jistější. Alespoň něco mi předchozí zima dala - minimálně jsem věděla, že pokud jsem chtěla jídlo, bylo to okolí jezera. Otočila jsem se na Makadi s otázkou v očích. "Co bys chtěla?" pousmála jsem se skoro natěšeně. Lepší otázka byla spíše na co by si troufla. Nechtěla jsem ji tahat dolů a byla jsem ochotna se přemoci a chytit nějaké větší zvíře - v rámci našich možností. Zároveň jsem ale nechtěla dělat zbytečné pohyby a honit se za vysokou vzhledem k tomu, jak těžké bylo ve sněhu lovit. Tak jsem se raději spokojila s přímou otázkou.
Jedním uchem jsem vlčici poslouchala a mezitím využila čichu, který mi prozradil více méně vše o zvířatech, která se tu mohla nacházet. Mrkla jsem na svoji společnici a čekala. Odmítala jsem vyjmenovat, co jsem cítila nebo slyšela. Nechtěla jsem, aby si myslela, že se snažím být něco víc a předvádět se. A tak jsem čekala na nějaký její signál. Vždycky jsem se jako malá ráda ujala vedení ve všech podivnostech. Ale tady jsem raději následovala.

//LOTERIE 47

Zase se mezi námi rozlehlo krátké ticho. Nechala jsem se i těmi několika minutami odnést do světa myšlenek. Něco na tom utrpení bylo uklidňující. Většinu života jsem znala jen bolest, strach z ostatních a neustálý boj o život, nehledě na to, zda jsem byla mimo Gallireu nebo v ní. Jaký byl život, když byl šťastný? Co přesně mohlo jednoho pohánět vpřed, když ne utrpení? Nervózně jsem přešlápla. Něco ve mně neustále chtělo lepší život, ale druhá část se bála vstoupit do něčeho jiného. Bylo by to stejné, jako kdysi? Možná být šťastným znamenalo být... nešťastným. Nedávalo to smysl. Vrátila jsem se raději tlapkama zpět na zem a zahleděla se do světla dne. Nechtěla jsem myslet vůbec. Alespoň to jsem věděla stoprocentně.
Vlčice se rozhodla, že Život ani Smrt nechce navštívit. Bála jsem se trapného ticha a mrtvé konverzace, ale ona si naštěstí sama vymyslela program. Pousmála jsem se a přikývla jsem. Neměla jsem problém vzít Makadi někam na lov, ačkoliv jsem lovila teprve den předtím. Porozhlédla jsem se a uznala jsem, že jít stejnou cestou zpět byl nejlepší nápad. Věděla jsem, že v horách vedle lesa bydlela smečka a nechtěla jsem nijak narušit třeba lov, který by se mohl odehrávat v blízkých lesích. Kývla jsem na Makadi a rozešla se stejnou cestou, jakou jsme sem přišli. Zpět na galtavar. Ve dvou byla větší šance zachytit něco lepšího a třeba udělat radost nějakému hladovému krku ve smečce. Trochu mě děsil fakt, že čím víc vlků u nás bylo, tím těžší bylo uživit všechny. Tím víc fungovala hierarchie. Kdo byl někdo se měl dobře. Ten, kdo byl nic, neměl šanci.

//Západní Galtavar

//LOTERIE 46

Skoro automaticky jsem pokrčila rameny. Byla to trefná otázka. Kdo by chtěl být sám? Já. Napadlo mě. Byla jsem ráda sama, rozhodně jsem byla raději sama než s někým - ačkoliv u některých vlků jsem občas byla schopná udělat výjimku. Ale jen občas. Bylo to jako baterie, která se občas vybila a potřebovala hodně času, aby se zase dobila. Zrovna jsem procházela dobíjejícím se stavem, i když jsem společnost Makadi vcelku vítala. Na druhou stranu... možná jsem nechtěla být navždycky sama. Chtěla jsem zažít teplé letní večery ve společnosti někoho, koho jsem se nebála a neměla žádné zábrany. Chtěla jsem se vracet na určitá místa s natěšeným pocitem, že zase uvidím někoho, kdo mi dlouho chyběl. Kdo by chtěl být sám? Zopakovala jsem si. Měla jsem za to, že někteří to tak prostě mají. Raději by byli sami. Ale čím více času jsem trávila sama se svými myšlenkami, tím víc jsem tuhle myšlenku opouštěla a toužila po téměř jakékoliv společnosti. Snad ani Styx by mi nevadila. Možná jsem chtěla jednoduše něco cítit.
Na její poznámku jsem pouze přikývla. Přesně to to bylo. Nedostala jsem však žádnou odpověď na to, zda bych se měla dát do pohybu. Přišlo mi divné se na to ptát, nechtěla jsem působit, jako že Makadi někam ženu. Ale zároveň jsem nechtěla trapně stát napůl připravena někam vyrazit. "Chtěla... bys za ním? Nebo někam jinam?" zeptala jsem se. Pohled jsem měla zabodnutý v zemi. Byla to naprosto normální otázka, pár slov, dvě věty - a přesto to pro mě byl neuvěřitelný problém. Nesnášela jsem to. Chtěla jsem být normální, alespoň v rámci možností. Bavit se a nemyslet na smrt.

//LOTERIE 45

Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Proč se omlouvala? Za co přesně se omlouvala? Nic nebyla její chyba. Myslela si, že mě urazila? Já promiň. Chtěla jsem říct, ale nějak mi ta slova nešla z pusy. Bylo to trochu jako sledovat zrcadlo a vidět odraz, který nikdo vidět nechtěl - ale pochopit, že takhle to je, a věci by se měly změnit. Ale stejně žádná změna nepřijde a další den je to jen ten stejný odraz, stejně smutný, stejně nepříjemný. Chtěla jsem Makadi říct něco, co by ji rozveselilo, ale jak jsem mohla spravit odraz, když jsem nic nedokázala udělat ani mojí verzi? "V pohodě," pousmála jsem se místo slov útěchy. Jako by vážně něco provedla. Jako by se měla za co omlouvat. Málem mi z toho bylo špatně. Proč jsem řekla zrovna tohle? Jak moc blbá jsem ve skutečnosti byla? Zhluboka jsem se nadechla. Skoro jsem cítila elektrický náboj v žilách a nechtěla jsem tu jen tak začít nekontrolovatelně prskat a nejen být pro smích k Smrti, ale ještě děsit chudáka Makadi. Vážně si mě nezasloužila.
Ochotně jsem přemýšlela nad nejlepším vysvětlením. Život nebyl zlý a měl plné právo chtít, aby s ním někdo v kopcích zůstal. Byl tam sám, pouze se zvířátky a jeho sestra nebyla nic moc. Alespoň jsem předpokládala, že ani v jeho společnosti nikdy nezněžněla. "Nechce být sám," začala jsem pomalu. Pořád jsem si nebyla jistá, jak bych to chtěla podat. "ale... když u něj zůstaneš, už se nevrátíš. Jen je u něj moc hezky, tak je těžké odejít," zamumlala jsem. Bylo to trochu ironické. Smrt všem nadávala a málem je vykopla ven ze svého domova bez ničeho. Život chtěl pomáhat, byl definicí slova hodný a přesto byla větší šance zemřít v jeho společnosti, než u Smrti. Podívala jsem se na Makadi v otázce a zvedla se, připravená ji dovést ke kopcům.

//LOTERIE 44

Její odpověď mě překvapila. Chvíli jsem na ni jen koukala a nechtěně zachytila i záblesk zlatých očí, než jsem odvrátila hlavu. Co dobrého jsme jiným prováděli my? Lehce jsem se pousmála a obrátila pohled tentokrát zpět na nebe, které se vzpamatovávalo z noci. Byl důvod, proč jsem nedokázala zabít zvíře bez výčitek. Byl důvod, proč se mi ještě týden po lovu občas vracely myšlenky na pohled nevinného zvířete. A přitom to všichni ostatní dělali, jako by to byl jediný smysl života. Ale bez jídla jsme nemohli žít a borůvky, co si budeme, nebyly zas až tak dobré. Na druhou stranu, vážně to bylo jen o ostatních zvířatech? Kde byl konec všem těm hrdinům z pohádkách? Proč... musela být Styx taková, jaká byla? A nebyla to jen ona. Zamračila jsem se. Všechno bylo tak nespravedlivé, až se mi z toho znovu chtělo brečet. Další pokrčení ramen. "Já se snažím," řekla jsem. Chtěla dokázat, že její slova se netýkají mně. Ale možná jsem to ve skutečnosti potřebovala jen sobecky dokázat sama sobě.
Pokývala jsem hlavou a vzduch se zase zdál o něco lepší. Možná za to nemohla Smrt. Nervózně jsem přešlápla. Měla jsem tendenci zapomínat normálně dýchat, když jsem byla nervózní. A magický zápach tomu rozhodně nepomáhal, no fakt, že jsem tu nemusela čekat na zlomenou Makadi, byl víc než vítán. Poté přišel další výraz překvapení, když zopakovala jméno v otázce. Natočila jsem hlavu do strany. Kde se vlastně o Smrti dozvěděla, pokud nevěděla o něm? "Jo, ten žije v kopcích... víc na jihu. Je hodný," pousmála jsem se, ale rychle jsem si svá slova zase rozmyslela. Kdo že tam posledních pár pokusů málem zůstal? "Ale také to není žádná výhra!" dodala jsem uspěchaně, až přehnaně hlasitě. Do tváří se mi nahrnulo horko, ale nesnažila jsem se to zachránit. Nechtěla jsem, aby tam Makadi třeba zůstala a já se do lesa vracela s prázdnou. A... měla vůbec květiny?

//LOTERIE 43

Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem odpověď na tu otázku, ale měla jsem pocit, že si ji snad každý dokázal v kostech zodpovědět sám. I vlčice nakonec uznala, že to byla vcelku zbytečná otázka. Pousmála jsem se. "Je to Smrt," odpověděla jsem i tak a nervózně se ošila. To jméno vážně říkalo všechno. "co dobrého by mohla provést?" převrátila jsem otázku Makadi zpět k ní a zadívala se mezi stromy. Pozorovala jsem zříceninu a snažila se zachytit záblesk černozelené srsti, ale neměla jsem štěstí. Věděla jsem, že tam je. Schovávala se a čekala, zda se jedna z nás odváží až k ní. Pootočila jsem se, napůl připravená odejít. Já už měla svá přání splněna a chystala jsem se alespoň na další rok o existenci Smrti a Života zapomenout.
Nechala jsem vlčici, aby si místo prohlédla, ale jednou půlkou mysli už jsem byla daleko za humny, schovaná v nějakém křoví. Přikývla jsem, když poznamenala, že to tu bylo divné. Bylo to dle mého trochu slabé slovo. To místo bylo vyloženě příšerné a nedokázala jsem myslet na nic pozitivního. Polkla jsem nedobrovolné vracení se vzpomínek a myšlenek na nespravedlnost života. "Půjdeš dovnitř...?" zeptala jsem se nejistě. "Můžu ti ukázat i Život," dodala jsem netrpělivě a snažila se pousmát se, abych zastínila nervozitu. Při tom jsem nespouštěla oči z toho prokletého místa. Měla jsem pocit, že kdybych nedávala pozor, jednoduše by si pro nás přišla a stáhla nás s sebou.

//LOTERIE 42
//Západní Galtavar

Povzbudivě jsem se pousmála. Já taky nevěděla všechno, i když jsem si neodpustila ten hezký pocit, že vím něco navíc. "To nevadí," odpověděla jsem. "určitě ti dá to, co si přeješ," dodala jsem. Sice jsem netušila, co by mohla Smrt udělat, aby Makadi nebyla... zbytečná. Protože zbytečná rozhodně nebyla. Dá jí stejně příšerné magie, jako mně? Ty, které slouží k ovládnutí ostatních? K jejich zlikvidování?
Vedla jsem Makadi kolem známých stromů a s každým krokem vpřed se mi po zádech plazil strach. Teoreticky jsem se neměla čeho bát - Smrt mi nikdy doopravdy neublížila a nemyslela jsem si, že by to udělala, kdyby neměla pořádný důvod. Přesto byla už jen cesta k ní děsivá a nechodila jsem jí ráda. Magie se tu lepila na stromy, na každý kamínek, lísteček a čím blíže byla zřícenina, tím víc jsem měla pocit, že bych se mohla udusit. Až když se mé kroky zastavily na dohled k podivně nazelenalým, polorozpadlým kamenům, jsem si dovolila se trochu volněji nadechnout. Nejdeme dovnitř. Uklidnila jsem se a mrkla na Makadi. Alespoň já jsem tam nešla. "Jsme tady," vysoukala jsem ze sebe tiše. Nechtěla jsem nijak narušit klid kouzelné vlčice, i když můj hlas nebyl ani normálně příliš hlasitý. Posadila jsem se a věnovala své společnici povzbudivý úsměv. Pokud se chystala jít za ní, musela tak učinit sama - já už nehodlala udělat ani krok. Byla jsem spíše připravená při každém náznaku, že by Makadi snad dovnitř jít nechtěla, vzít s ní tlapky na ramena a jít jinam.