Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 48
//Jedlový pás

Vedla jsem Makadi mezi stokrát projitou cestou, mezi těmi samými stromy. Tíha touhy po změně se zdála být s každým krokem horší a horší, ale když jsme společně opustily poslední stromy, vypařila se. Nedivila jsem se jí. Galtavar byl sice stále stejný, ale přesto tolik jiný. Den se odrážel od sněhu a působil, že rozsáhlé místo vypadalo skoro nekonečně. Každé roční období vypadalo tohle místo trochu jinak. Skoro mě mrzelo, že jsem častěji vídala jen tu spodnější půlku. Zavrtěla jsem hlavou, abych z ní vyhnala zbytečné myšlenky. Ani po tom jsem si ovšem neodpustila hrdost. Zdálo se, že už jsem si byla ve svých krocích o něco jistější. Alespoň něco mi předchozí zima dala - minimálně jsem věděla, že pokud jsem chtěla jídlo, bylo to okolí jezera. Otočila jsem se na Makadi s otázkou v očích. "Co bys chtěla?" pousmála jsem se skoro natěšeně. Lepší otázka byla spíše na co by si troufla. Nechtěla jsem ji tahat dolů a byla jsem ochotna se přemoci a chytit nějaké větší zvíře - v rámci našich možností. Zároveň jsem ale nechtěla dělat zbytečné pohyby a honit se za vysokou vzhledem k tomu, jak těžké bylo ve sněhu lovit. Tak jsem se raději spokojila s přímou otázkou.
Jedním uchem jsem vlčici poslouchala a mezitím využila čichu, který mi prozradil více méně vše o zvířatech, která se tu mohla nacházet. Mrkla jsem na svoji společnici a čekala. Odmítala jsem vyjmenovat, co jsem cítila nebo slyšela. Nechtěla jsem, aby si myslela, že se snažím být něco víc a předvádět se. A tak jsem čekala na nějaký její signál. Vždycky jsem se jako malá ráda ujala vedení ve všech podivnostech. Ale tady jsem raději následovala.

//LOTERIE 47

Zase se mezi námi rozlehlo krátké ticho. Nechala jsem se i těmi několika minutami odnést do světa myšlenek. Něco na tom utrpení bylo uklidňující. Většinu života jsem znala jen bolest, strach z ostatních a neustálý boj o život, nehledě na to, zda jsem byla mimo Gallireu nebo v ní. Jaký byl život, když byl šťastný? Co přesně mohlo jednoho pohánět vpřed, když ne utrpení? Nervózně jsem přešlápla. Něco ve mně neustále chtělo lepší život, ale druhá část se bála vstoupit do něčeho jiného. Bylo by to stejné, jako kdysi? Možná být šťastným znamenalo být... nešťastným. Nedávalo to smysl. Vrátila jsem se raději tlapkama zpět na zem a zahleděla se do světla dne. Nechtěla jsem myslet vůbec. Alespoň to jsem věděla stoprocentně.
Vlčice se rozhodla, že Život ani Smrt nechce navštívit. Bála jsem se trapného ticha a mrtvé konverzace, ale ona si naštěstí sama vymyslela program. Pousmála jsem se a přikývla jsem. Neměla jsem problém vzít Makadi někam na lov, ačkoliv jsem lovila teprve den předtím. Porozhlédla jsem se a uznala jsem, že jít stejnou cestou zpět byl nejlepší nápad. Věděla jsem, že v horách vedle lesa bydlela smečka a nechtěla jsem nijak narušit třeba lov, který by se mohl odehrávat v blízkých lesích. Kývla jsem na Makadi a rozešla se stejnou cestou, jakou jsme sem přišli. Zpět na galtavar. Ve dvou byla větší šance zachytit něco lepšího a třeba udělat radost nějakému hladovému krku ve smečce. Trochu mě děsil fakt, že čím víc vlků u nás bylo, tím těžší bylo uživit všechny. Tím víc fungovala hierarchie. Kdo byl někdo se měl dobře. Ten, kdo byl nic, neměl šanci.

//Západní Galtavar

//LOTERIE 46

Skoro automaticky jsem pokrčila rameny. Byla to trefná otázka. Kdo by chtěl být sám? Já. Napadlo mě. Byla jsem ráda sama, rozhodně jsem byla raději sama než s někým - ačkoliv u některých vlků jsem občas byla schopná udělat výjimku. Ale jen občas. Bylo to jako baterie, která se občas vybila a potřebovala hodně času, aby se zase dobila. Zrovna jsem procházela dobíjejícím se stavem, i když jsem společnost Makadi vcelku vítala. Na druhou stranu... možná jsem nechtěla být navždycky sama. Chtěla jsem zažít teplé letní večery ve společnosti někoho, koho jsem se nebála a neměla žádné zábrany. Chtěla jsem se vracet na určitá místa s natěšeným pocitem, že zase uvidím někoho, kdo mi dlouho chyběl. Kdo by chtěl být sám? Zopakovala jsem si. Měla jsem za to, že někteří to tak prostě mají. Raději by byli sami. Ale čím více času jsem trávila sama se svými myšlenkami, tím víc jsem tuhle myšlenku opouštěla a toužila po téměř jakékoliv společnosti. Snad ani Styx by mi nevadila. Možná jsem chtěla jednoduše něco cítit.
Na její poznámku jsem pouze přikývla. Přesně to to bylo. Nedostala jsem však žádnou odpověď na to, zda bych se měla dát do pohybu. Přišlo mi divné se na to ptát, nechtěla jsem působit, jako že Makadi někam ženu. Ale zároveň jsem nechtěla trapně stát napůl připravena někam vyrazit. "Chtěla... bys za ním? Nebo někam jinam?" zeptala jsem se. Pohled jsem měla zabodnutý v zemi. Byla to naprosto normální otázka, pár slov, dvě věty - a přesto to pro mě byl neuvěřitelný problém. Nesnášela jsem to. Chtěla jsem být normální, alespoň v rámci možností. Bavit se a nemyslet na smrt.

//LOTERIE 45

Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Proč se omlouvala? Za co přesně se omlouvala? Nic nebyla její chyba. Myslela si, že mě urazila? Já promiň. Chtěla jsem říct, ale nějak mi ta slova nešla z pusy. Bylo to trochu jako sledovat zrcadlo a vidět odraz, který nikdo vidět nechtěl - ale pochopit, že takhle to je, a věci by se měly změnit. Ale stejně žádná změna nepřijde a další den je to jen ten stejný odraz, stejně smutný, stejně nepříjemný. Chtěla jsem Makadi říct něco, co by ji rozveselilo, ale jak jsem mohla spravit odraz, když jsem nic nedokázala udělat ani mojí verzi? "V pohodě," pousmála jsem se místo slov útěchy. Jako by vážně něco provedla. Jako by se měla za co omlouvat. Málem mi z toho bylo špatně. Proč jsem řekla zrovna tohle? Jak moc blbá jsem ve skutečnosti byla? Zhluboka jsem se nadechla. Skoro jsem cítila elektrický náboj v žilách a nechtěla jsem tu jen tak začít nekontrolovatelně prskat a nejen být pro smích k Smrti, ale ještě děsit chudáka Makadi. Vážně si mě nezasloužila.
Ochotně jsem přemýšlela nad nejlepším vysvětlením. Život nebyl zlý a měl plné právo chtít, aby s ním někdo v kopcích zůstal. Byl tam sám, pouze se zvířátky a jeho sestra nebyla nic moc. Alespoň jsem předpokládala, že ani v jeho společnosti nikdy nezněžněla. "Nechce být sám," začala jsem pomalu. Pořád jsem si nebyla jistá, jak bych to chtěla podat. "ale... když u něj zůstaneš, už se nevrátíš. Jen je u něj moc hezky, tak je těžké odejít," zamumlala jsem. Bylo to trochu ironické. Smrt všem nadávala a málem je vykopla ven ze svého domova bez ničeho. Život chtěl pomáhat, byl definicí slova hodný a přesto byla větší šance zemřít v jeho společnosti, než u Smrti. Podívala jsem se na Makadi v otázce a zvedla se, připravená ji dovést ke kopcům.

//LOTERIE 44

Její odpověď mě překvapila. Chvíli jsem na ni jen koukala a nechtěně zachytila i záblesk zlatých očí, než jsem odvrátila hlavu. Co dobrého jsme jiným prováděli my? Lehce jsem se pousmála a obrátila pohled tentokrát zpět na nebe, které se vzpamatovávalo z noci. Byl důvod, proč jsem nedokázala zabít zvíře bez výčitek. Byl důvod, proč se mi ještě týden po lovu občas vracely myšlenky na pohled nevinného zvířete. A přitom to všichni ostatní dělali, jako by to byl jediný smysl života. Ale bez jídla jsme nemohli žít a borůvky, co si budeme, nebyly zas až tak dobré. Na druhou stranu, vážně to bylo jen o ostatních zvířatech? Kde byl konec všem těm hrdinům z pohádkách? Proč... musela být Styx taková, jaká byla? A nebyla to jen ona. Zamračila jsem se. Všechno bylo tak nespravedlivé, až se mi z toho znovu chtělo brečet. Další pokrčení ramen. "Já se snažím," řekla jsem. Chtěla dokázat, že její slova se netýkají mně. Ale možná jsem to ve skutečnosti potřebovala jen sobecky dokázat sama sobě.
Pokývala jsem hlavou a vzduch se zase zdál o něco lepší. Možná za to nemohla Smrt. Nervózně jsem přešlápla. Měla jsem tendenci zapomínat normálně dýchat, když jsem byla nervózní. A magický zápach tomu rozhodně nepomáhal, no fakt, že jsem tu nemusela čekat na zlomenou Makadi, byl víc než vítán. Poté přišel další výraz překvapení, když zopakovala jméno v otázce. Natočila jsem hlavu do strany. Kde se vlastně o Smrti dozvěděla, pokud nevěděla o něm? "Jo, ten žije v kopcích... víc na jihu. Je hodný," pousmála jsem se, ale rychle jsem si svá slova zase rozmyslela. Kdo že tam posledních pár pokusů málem zůstal? "Ale také to není žádná výhra!" dodala jsem uspěchaně, až přehnaně hlasitě. Do tváří se mi nahrnulo horko, ale nesnažila jsem se to zachránit. Nechtěla jsem, aby tam Makadi třeba zůstala a já se do lesa vracela s prázdnou. A... měla vůbec květiny?

//LOTERIE 43

Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem odpověď na tu otázku, ale měla jsem pocit, že si ji snad každý dokázal v kostech zodpovědět sám. I vlčice nakonec uznala, že to byla vcelku zbytečná otázka. Pousmála jsem se. "Je to Smrt," odpověděla jsem i tak a nervózně se ošila. To jméno vážně říkalo všechno. "co dobrého by mohla provést?" převrátila jsem otázku Makadi zpět k ní a zadívala se mezi stromy. Pozorovala jsem zříceninu a snažila se zachytit záblesk černozelené srsti, ale neměla jsem štěstí. Věděla jsem, že tam je. Schovávala se a čekala, zda se jedna z nás odváží až k ní. Pootočila jsem se, napůl připravená odejít. Já už měla svá přání splněna a chystala jsem se alespoň na další rok o existenci Smrti a Života zapomenout.
Nechala jsem vlčici, aby si místo prohlédla, ale jednou půlkou mysli už jsem byla daleko za humny, schovaná v nějakém křoví. Přikývla jsem, když poznamenala, že to tu bylo divné. Bylo to dle mého trochu slabé slovo. To místo bylo vyloženě příšerné a nedokázala jsem myslet na nic pozitivního. Polkla jsem nedobrovolné vracení se vzpomínek a myšlenek na nespravedlnost života. "Půjdeš dovnitř...?" zeptala jsem se nejistě. "Můžu ti ukázat i Život," dodala jsem netrpělivě a snažila se pousmát se, abych zastínila nervozitu. Při tom jsem nespouštěla oči z toho prokletého místa. Měla jsem pocit, že kdybych nedávala pozor, jednoduše by si pro nás přišla a stáhla nás s sebou.

//LOTERIE 42
//Západní Galtavar

Povzbudivě jsem se pousmála. Já taky nevěděla všechno, i když jsem si neodpustila ten hezký pocit, že vím něco navíc. "To nevadí," odpověděla jsem. "určitě ti dá to, co si přeješ," dodala jsem. Sice jsem netušila, co by mohla Smrt udělat, aby Makadi nebyla... zbytečná. Protože zbytečná rozhodně nebyla. Dá jí stejně příšerné magie, jako mně? Ty, které slouží k ovládnutí ostatních? K jejich zlikvidování?
Vedla jsem Makadi kolem známých stromů a s každým krokem vpřed se mi po zádech plazil strach. Teoreticky jsem se neměla čeho bát - Smrt mi nikdy doopravdy neublížila a nemyslela jsem si, že by to udělala, kdyby neměla pořádný důvod. Přesto byla už jen cesta k ní děsivá a nechodila jsem jí ráda. Magie se tu lepila na stromy, na každý kamínek, lísteček a čím blíže byla zřícenina, tím víc jsem měla pocit, že bych se mohla udusit. Až když se mé kroky zastavily na dohled k podivně nazelenalým, polorozpadlým kamenům, jsem si dovolila se trochu volněji nadechnout. Nejdeme dovnitř. Uklidnila jsem se a mrkla na Makadi. Alespoň já jsem tam nešla. "Jsme tady," vysoukala jsem ze sebe tiše. Nechtěla jsem nijak narušit klid kouzelné vlčice, i když můj hlas nebyl ani normálně příliš hlasitý. Posadila jsem se a věnovala své společnici povzbudivý úsměv. Pokud se chystala jít za ní, musela tak učinit sama - já už nehodlala udělat ani krok. Byla jsem spíše připravená při každém náznaku, že by Makadi snad dovnitř jít nechtěla, vzít s ní tlapky na ramena a jít jinam.

//LOTERIE 41
//Erynijský les

Sklopila jsem hlavu. Už to nebude říkat. Bylo to dobře, ale na druhou stranu jsem byla smutná a naštvaná sama na sebe. Makadi si mohla říkat, co chtěla. I kdyby to byla lež, i kdybych kvůli tomu měla umřít... Byla to její hlava, její slova. Já jen chtěla, aby mohla být šťastná. "Nejsi zbytečná," slabě jsem se pousmála v marném pokusu to nějak zachránit. Bylo to zbytečné. Možná ani nebylo co zachraňovat, možná už jsem u ní klesla až na úplné dno. Vždyť je to jedno. Všechno už bylo jedno. Přejde dalších pár ubohých let a budu umírat. Potom, třeba v dalším životě, už na tom bude zase záležet. Ale teď bylo všechno zbytečné. Mohla jsem být pro všechny jen nějaká šmouha žijící v jejich smečce. Nepotřebovala jsem, aby na mně ostatním záleželo - ne, když jsem nedokázala vidět, proč by jim mělo záležet. Mrkla jsem na Makadi. Zase jsem se nějak dostala k myšlenkám sama na sebe. Byla jsem sobecká? Pravděpodobně. Ona byla důležitější, než já. Věnovala jsem jí další úsměv.
Překvapilo mě, že nevěděla, k čemu jsou kamínky. Trochu jsem se zarazila, ale svedla jsem to na hluboký sníh, který mě brzdil. Nezastavila jsem se úplně, ale zpomalila jsem. Možná tam nakonec ani nedojdeme. Trochu jsem se zlobila na toho, kdo vlčici o existenci Smrti řekl. Kdyby nic neměla a nakráčela by si tam jen tak, třeba by tam i zůstala. Nebo by to měla stokrát horší. "No... ona chce za to, co ti dá, kamínky. Takové lesklé, asi vzácné... vždycky se ti nějak nahromadí a pak je tam zahodíš, výměnou za... něco užitečnějšího," pousmála jsem se. Netušila jsem, k čemu by mohly být kamínky pro mě. Ani proč jsou tak vzácné pro ni. Možná je požírala, když zrovna neměla žádné duše, které by si mohla převzít.

//Jedlový pás

//LOTERIE 40

Přikývla jsem, krátce, ale jasně. Znala jsem tohle okolí poměrně dobře, navíc jsem si pamatovala, odkud jsem přišla a jak najít cestu do známějšího lesa. Udělala jsem pár kroků vpřed, než jsem se zastavila, abych zkontrolovala, zda jde vlčice se mnou. Jenže ona zrovna odpovídala na moji otázku. Nepřemýšlela jsem a můj první instinktivní krok bylo jemné dloubnutí do žeber chudáka Makadi. Na tváři mi hrál lehce naštvaný výraz, i když jsem ve skutečnosti byla jen smutná. Proč si myslí, že je úplně zbytečná? Je to kvůli mně? Nedokazovala jsem jí dost, že mi záleží na všech - na ní? Provinile jsem sklonila hlavu k zemi. Dloubnutí byla ta první věc, co mě napadla - ale nebylo to proto, že bych byla násilná a potřebovala vlčici něco vnucovat. Byl to takový obranný mechanismus. Nedokázala jsem jí říct, že mi na ní záleží. Nedokázala jsem ji obejmout, nedokázala jsem nic. Kdo z nás dvou byl zbytečný? Kdo tu udržoval konverzaci v proudu? Kdo se dokázal i přes zakopnutí vždycky zvednout na tlapky? Chtěla jsem jí to vyklopit všechno, ale vyšel ze mě jen povzdech. "Neříkej to, prosím," zamumlala jsem. Nejsi zbytečná. Nejistě jsem přešlápla a raději se rozhodla Makadi zavést tam, kam chtěla. Snažila jsem se nám vybrat tu nejlehčí cestu. "Máš na to dost... kamínků?" zeptala jsem se ve snaze smazat to, co se stalo předtím. Nebyla to ani otázka mimo mísu. Bála jsem se, že mě ovšem vlčice následovat nebude a raději někam uteče, jako Lilith. Nevinila bych ji. Neměla jsem právo si tu rozkazovat, co by kdo měl říkat a co ne. Ale... ona doopravdy nebyla zbytečná. Štvalo mě, že si to myslela, a chtělo se mi ječet.

//Západní Galtavar

//LOTERIE 39

Tak bylo rozhodnuto. Začala jsem se rozhlížet kolem a přemýšlela, jaká cesta se mi líbí nejvíc a jaká by byla nejvýhodnější. Nechtělo se mi chodit vysokým sněhem, ale Makadi říkala, že na jihu už byla a předpokládala jsem, že právě tam mají sněhu méně. Na úplném severu jsem toho také moc neznala, ale nechtěla jsem narazit na nějakou sněhovou vánici a zůstat tam pohřbená.
Doplnila svoji nedořečenou otázku. Překvapeně jsem se otočila zpět k ní. Nevěděla jsem, jestli to bylo milé překvapení nebo ne. "Bydlí v takové... zřícenině. Kousek odsud," zamumlala jsem nejistě. Nechtěla jsem, aby Smrt Makadi ještě víc zničila. Dokázala ve všech najít i to, co ten dotyčný do té doby neviděl. Šel mi mráz po zádech už jen z té představy, že bych měla čekat před zříceninou. "Co bys od ní chtěla?" zeptala jsem se místo toho, abych ji někam začala vést. Nebyla jsem si navíc jistá, jestli chce jít, ale znělo mi to tak... no, raději jsem zůstala stát a pouze se postavila čelem k tomu směru, který vedl až do toho prokletého lesa. Naklonila jsem hlavu zvědavě do strany. Co by tahle vlčice mohla chtít? Neměla jsem ani tušení, co má za magii. Nevěděla jsem o ní vůbec nic. Na čele mě pálily modré odznaky, ale ty jsem získala u Života. Od téhle baby jsem dostala maximálně magie, kterým jsem vůbec nerozuměla. Už jsem jen čekala, až něco omylem podpálím nějakou schovanou magií. Posledně jsem tam nechala kopec drahých kamenů. Nemohla mi za to jen dát nové trauma, ne?

//LOTERIE 38

Doufala jsem... Posmutněle jsem pokrčila rameny. Přišlo mi, jako bych ji něčím zklamala. Nezlobila jsem se, vlastně jsem to úplně chápala - taky jsem byla zklamaná, protože jsem ji nemohla někam vzít. Začala jsem přemýšlet, jak celou situaci nějak zachránit a nepřipadat si jako trn v patě. "Tak... můžeme prostě jít a třeba něco najdeme," navrhla jsem. Znala jsem spoustu míst, ale nic zajímavého na nich nebylo, nebo byly až příliš daleko na to, abychom se s Makadi plahočily vysokým sněhem. "a potom třeba... můžeme spolu něco ulovit a přilepšit smečce," dodala jsem o něco tišeji. Slova mi ležela na jazyku nepřirozeně a já si začala uvědomovat, jak těžké pro mě je mluvit. Makadi také nemluvila moc a nepřišlo mi důležité mluvit víc než ona, ale teď, když jsem se musela rozmluvit, jsem si připadala jako retard. Nejistě jsem přešlápla. Zdálo se, že vlčice nakonec navrhne něco sama, ale nedořekla to. "Copak?" natočila jsem hlavu do strany a povzbudivě se usmála. Začínala jsem mít pocit, že je vlčice také jedno z vlčat, o které jsem měla za úkol se starat. Působila stejně, jako skleněná ozdoba, která by se mohla rozbít s jakýmkoliv šťouchnutím. Zklamala jsem ji hodně? Co potřebuje vědět? Něco dalšího... o Lilith? Pousmála jsem se. Lilith koneckonců byla zajímavější, než já, sama jsem si to uvědomovala a moc dobře si pamatovala, jak jsem se s ní cítila já. Možná proto jsem si poslední dobou připadala tak stará a mrtvá. V čem byla zábava, když se nelámala srdce? Připadalo mi, že se život žil jen proto, abychom trpěli.

//LOTERIE 37

Přikývla jsem. I když to pro některé mohlo být jen přehnané kecání o magii v Galliree, ve skutečnosti to vůbec nebylo daleko od pravdy. Co se nedělo u nás dělo se třeba na jihu, nebo víc na severu. A co se dělo u nás se zase nemuselo dít jinde. Mohla jsem kdykoliv projít kolem nějaké začínající katastrofy a nikdy bych o tom nevěděla. Byla to trochu děsivá myšlenka, ale nestěžovala jsem si. Možná to znělo sobecky, no raději bych kolem katastrofy prošla a nechala ji na jiných vlcích, než abych ji přitáhla s sebou až do lesa. Zklamání už jsem byla dost velký, nepotřebovala jsem tahat další problémy. Zavrtěla jsem hlavou, abych vyhnala náhlou negativní myšlenku. Přes tu část konverzace už jsme se my dvě snad dostaly.
Makadi mě nezklamala a nenechala nás stát v tichu. Byla jsem jí za to vděčná. "Kam bys chtěla?" zeptala jsem se s poloúsměvem. "Já nevím... kam bychom mohly jít," dodala jsem pro jistotu, aby si vlčice třeba nemyslela, že bych někam šla jen kvůli tomu, že ona chtěla. Tedy, samozřejmě bych šla i v tom případě. Ale tohle nebylo ono, jednoduše mi tělo začínalo přimrzat ke sněhu a silný vítr tomu nepomáhal. Mohly bychom najít nějaký úkryt. Zatnula jsem zuby, aby se mi jen tak nezačaly mimovolně klepat. Noční obloha už se sice začala zase rozjasňovat, ale zbytky nočního počasí pořád přetrvávaly. Zvedla jsem se, připravena následovat vlčici kamkoliv jen bude chtít jít. Sama jsem toužila po nějaké akci, ačkoliv jen ležet a spát také nebylo k zahození, no rozhodně to nebyl dobrý nápad dělat ve sněhu, bez jakéhokoliv úkrytu.

//LOTERIE 36

Tiše jsem se zasmála. Možná se to nedělo každý den, ale alespoň třikrát do roka ano. Trochu mě překvapovalo, že jsem stále byla naživu - ne kvůli neustálým myšlenkám na smrt, ale kvůli všemožným nebezpečím, do kterých jsem se stihla dostat. "Tady je to celkem na denním pořádku," nejistě jsem se pousmála. Nechtěla jsem nijak Makadi vyplašit, ale pokud už sama zažila něco tak podivného... nejspíš to nebyl problém. A já si už na všemožné podivnosti zvykla, ačkoliv následky jsem si nesla pořád, ať už psychické či fyzické. Mrkla jsem na svojí zadní tlapku, kde byl nad Blueberryho zpevněním vidět kousek jizvy. Povzdechla jsem si. Začínalo jich být nějak moc a nepovažovala jsem je za nějaký nádherný módní doplněk. Pohlédla jsem zpět na vlčici a očekávala nějakou další otázku, nějaké další prohození. Svými dvěma větami jsem vyčerpala veškerou slovní zásobu.
Pokývala jsem hlavou, když mi odpověděla. To je. Zadívala jsem se mezi stromy tam, odkud jsem přišla. Dostala jsem svoji chvíli klidu a možná bylo načase vrátit se zpátky. Někomu by to mohlo přijít jako uvěznění, stále v jednom místě s těmi samými vlky. Já jen chtěla být nablízku těm, které jsem považovala za všechno, co mám. Makadi mezi ně také patřila a štvalo mě, že jsem ze sebe nedokázala dostat ani poděkování. Že přišla, že neodešla a nenechala mě samotnou. Místo toho jsme znovu stály v tichu.

//LOTERIE 35

Byla jsem ráda, že se Makadi zajímala o celý příběh. Měla jsem chuť ho říct, seznámit ji s tím, co jsem v Borůvkové smečce zažila. Musela jsem ale uznat, že všechny vzpomínky byly trochu rozmazané. Jak přesně v tu dobu všichni vypadali? Byli jsme tam navíc vážně všichni? Jediné, co jsem si pamatovala přesně, byl příšerný zápach kolem mě a jedna utrhnutá hlava. Žaludek se mi z toho zvedal i nyní. "Um... prostě se u nás v lese objevilo takové... stvoření. Grum, chtěl, abychom sesbírali nějaké kusy disku a dali je dohromady. Zvládli jsme to... společně," pousmála jsem se a natočila hlavu do strany. Nepřišlo mi důležité říkat něco dalšího. Možná jsem mohla - mohla jsem zkusit dát příběhu trochu více dramatu, povědět detaily, přehánět a upravovat hlas, jako kdybych povídala pohádku na dobrou noc vlčatům. Ale nic z toho jsem neudělala. To, co se stalo, se stalo před Makadi. Teď byla Makadi s námi a věci, které přišly po ní, byly důležitější. Věci, které přišly po Sigym a jeho rodině byly důležitější. Věci, které přijdou po Awarakovi a Kaye budou důležitější. Byli jsme v tom všichni společně. "Proto je rodina důležitá," zašeptala jsem ještě do větru a pohlédla vzhůru, kde nám nad hlavou létaly hvězdy. Když jsem odcházela z lesa, chtěla jsem být ze všeho nejvíc sama a někde zůstat ležet. Ale nelitovala jsem, že jsem se dala s vlčicí do řeči. Vlastně... jsem možná byla i ráda.

//LOTERIE 34

Chtěla jsem se na místě propadnout do země. Neuvědomila jsem si, jak divně to muselo znít pro ty, co něco takového nezažili. Netušila jsem, jak dlouho se Makadi potulovala po tomhle světě před tím, než přišla s Lilith do smečky, ale soudě dle jejího výrazu žádnou honičku nezažila. Alespoň jsem k tomu nepřidala čarodějnice. Hlava mi klesla dolů, jen pár centimetrů od sněhu, jako bych snad vážně plánovala začít hrabat díru a navždy se ztratit. Vlastně to byl celkem zajímavý nápad. Vyhrabat díru, odmítat s Makadi nadále mluvit a dělat, že jí vůbec neslyším - a pak zůstat v té díře již navěky. Nemohla by s tím nic udělat. Narovnala jsem se zpět do normálního sedu a nervózně jsem se pousmála. Vážně jsem nic hrabat nehodlala.
Cože? Překvapeně jsem pootevřela pusu a vyšlo ze mě tiché uchechtnutí. Gallirea vážně byla šílená, a začalo se ukazovat, že neházela klacky pod tlapky jen mně. Na chvíli jsem se odmlčela. Co dalšího jsem zažila? "My jednou s Borůvkou zachraňovali svět," nabídla jsem další svoji historku a o něco uvolněněji jsem se pousmála. Vzpomínat na dobré časy bylo... nostalgické. Jako by byly neuvěřitelně daleko a nedosažitelné, přitom se všechno stalo za poslední dva roky. Dva roky. Až udeří první pořádné teplo, budou to dva roky, co jsem se dostala do Gallirei. Najednou mi nebylo do pláče z toho, jak je život nefér, ale z toho všeho, co jsem stihla zažít a koho jsem stihla potkat. Chyběl mi Izumi. Duncan. Celá Borůvková smečka.