Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 71

Na moje slova už nic neřekla. Ráda jsem si myslela, že se s tím smířila a uvědomila si, že se jí nic zlého nemůže pod Blueberryho křídlem stát, ale pochybovala jsem, že se jí zrovna tohle honilo hlavou. Poraženě jsem vydechla a trochu povolila napružená ramena. Další den zmizel za horizontem a začal na nás padat sníh. Tentokrát na obloze nebyla vidět jediná hvězda. Nelíbilo se mi to. Možná jsem měla i strach, při vzpomínkách na minulou zimu. Mráz sice nebyl tak hrozný, ale stejně mi hlodal kosti. "Nechceš se schovat?" zeptala jsem se tiše. Nepotřebovala jsem k tomu všemu ještě vypadat jako malé vlče, které se na všechno ptá, aby zastínilo, že to vlastně chce. Ale vždyť vlastně přesně to jsem byla. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, dokud mě to dostane někam daleko od sněhu a vzpomínek, bylo mi to jedno.
Otázka z její strany mě trochu zarazila. Měla jsem, a bolelo na to myslet. "Ani ne," odpověděla jsem zamumláním. Rychle jsem přemýšlela, na co bych se mohla zeptat já, aby už nebyla pozornost na mně. Ne vždycky jsem měla zájem o strasti ostatních - ne vždycky jsem totiž dokázala pomoct a bezmoc byla ještě horší, než úzkost - ale rozhodně jsem nechtěla mluvit o sobě. Tedy, chtěla, ovšem... Ne teď, ne dnes, možná ne dokud bych neležela na smrtné posteli. Nebyl to ten správný čas. "A... co tvá rodina?" zeptala jsem se. Nic lepšího mě nenapadlo a až po tom, co jsem to řekla, mi došlo, jak příšerné to je. Polovina vlčat ve smečce o rodinu přišla a určitě by někomu poděkovala, kdyby se na tohle zeptal. Já. Jsem. Tak. Blbá.

//LOTERIE 70

Neuvědomila si svoji důležitost ani po mých slovech. Povzdechla jsem si. Vážně to bylo jako koukat do zrcadla, ale nebylo o nic jednodušší s ní mluvit. Pokud jsem nebyla smutná předtím, rozhodně jsem byla smutná po jejím prohlášení. Blue by tohle nikdy neudělal. Zavrtěla jsem hlavou. Možná nechal Lilith jít a možná byl občas drsný, ale tohle by nikdy neudělal. Nevěřila jsem tomu, že by kohokoliv nechal jít. Rozhodně ne Makadi. "Protože toho někoho má moc rád," odpověděla jsem obratem a ani u toho nemrkla. Chtěla jsem, aby si vlčice uvědomila, co do života dostala. Kolik vlků umíralo samo, kolik jich šlo životem bez někoho, o koho se opřít. Nestěžovala jsem si. Kdybych chtěla, měla jsem okolo sebe spoustu sloupů, na které jsem se mohla spolehnout. Já si nepřála někoho dalšího. Chtěla jsem jen být schopná udělat za vším tlustou čáru a jít dál. Být šťastná. Trochu jsem se uchechtla nad otázkou, která od Makadi na tohle téma přišla. Neměla jsem na ni odpověď, a tak jsem jen pokrčila rameny. "Já nevím," přiznala jsem a rychle se na ni podívala, snad abych zachytila ten výraz, který jsem si tolik nepřála vidět. Doufala jsem, že moji odpověď vezme vážně, a ne jako něco, co jsem prohodila, abych se o tom nemusela bavit. Protože to byla vážná odpověď. Proč jsem nemohla být šťastná? Nevěděla jsem. Byla to moje vlastní chyba a přesto jsem nevěděla, co mi bránilo. Zahleděla jsem se zpět dolů z kopce. Přála jsem si být schopná se alespoň zvednout a začít se kutálet dolů. Všechno ukončit.

//LOTERIE 69

Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem nutkání jí vynadat, ale jen v hlavě, neboť doopravdy bych si na to netroufla. "A on zase není takový," odpověděla jsem s úsměvem. Ona nebyla hodná a Blueberry by se k ní nikdy neotočil zády. Ale jen jedno z těchto tvrzení byla lež, a to druhé to nebylo. Pokrčila jsem rameny. "On chce jen být šťastný... a, no, je šťastný s tebou. Když odejdeš, on tě půjde hledat... kamkoliv," vykoktala jsem ze sebe a znovu mě polilo horko. Nedokázala jsem určit, jestli to jde od podivné skály nebo jsem ze sebe vysoukala nějaký blábol. Co že jsem to řekla? Připadalo mi, že jsem tím dosáhla nového stupně - už jsem si ani nepamatovala, co jsem ze sebe vyhodila za nesmysl. Možná to nebyla hloupost, ale... tyhle věci jsem většinou neříkala. Možná proto, že jsem pak byla tolik nervózní a ten pocit jsem nesnášela.
Povzdechla jsem si. To byl můj konec. "Prosím," začala jsem tiše. Sklopila jsem hlavu k zemi. Bylo to pro mě děsně nepřirozené, cokoliv takového říkat. Jako kdybych mluvila jiným jazykem, než jsem měla. Vlastně by se to tak možná dalo brát. "Alespoň jedna z nás může být šťastná... nebuď... smutná," zamumlala jsem, oči skoro zavřené, jako kdyby mě ty její zlaté mohly najít i s hlavou málem zabořenou ve sněhu. Jen jsem nechtěla vidět její zhnusený výraz. Nebo zděšený. Nebo naštvaný. Výsměvný. Jakýkoliv výraz.

//LOTERIE 68

Přikývla jsem. Rozmýšlela jsem si, jestli říct něco víc. Nechtěla jsem zažít další příval nervozity a také jsem nechtěla být příliš unešená vzpomínkami. Svět se tehdy zdál mnohem jednodušší. Celé dny jsme si hráli a jediný náš problém byly sourozenecké hádky. Proháněli jsme se po lesích a dělali blbosti, tak, jak by vlčata měla. Nikdy jsme nebyli sami. Chtěla jsem jít zpátky, ale zároveň mi přišlo, jako bych se bála opustit smutek. Kdybych byla šťastná... byla bych vážně šťastná? Co by se změnilo? Posmutněle jsem zahrabala tlapkou ve sněhu, abych se zabavila. Alespoň nějakou zkušební dobu jsem si zasloužila, ne? Nemohla jsem být taková do smrti. Nechtěla jsem. Tak proč s tím něco nedělám? Zatnula jsem čelist. Všechno bylo tak složité. "Bylo," odpověděla jsem tiše, skoro nuceně. Jen, aby nebylo ticho. Abych se neztratila ve své vlastní hlavě. Nutně jsem potřebovala pevnou zem pod nohama.
Vypadalo to, že Makadi má vážně strach. Přehoupla jsem se na přední tlapky, jako bych chtěla udělat krok vpřed, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. "Jsi hodná," vysoukala jsem ze sebe. Nevěděla jsem, čím by to mohlo pomoct, ale potřebovala jsem říct alespoň něco, co by vlčici trochu odlehčilo. Navíc to byla pravda. Byla hodná, a přitom jsem si to nezasloužila. Byla hodná vždycky, i když jí očividně spousta věcí bolela. Nezasloužili jsme si ji.

//LOTERIE 67

Přikývla jsem a nic dalšího k tomu neříkala. Chtěla jsem zůstat mimo Borůvkový les ještě pár dní, ale pak jsem se musela vrátit za vlčaty. Nevadilo mi to, byla to ta jediná stvoření, s kterými jsem se necítila jako nějaký nešikovný skřítek. Potřebovala jsem se ujistit, že jsou všichni v pořádku. Taenarana jsem neviděla celou věčnost, měla jsem pocit, že už musí být dospělý - a jak jsem znala Blueberryho, asi se jen tak vesele nevrátí. I když mi přišlo, že ho měl rád. Stejně jako Gavriila, který... zase spal. A pak tu také byla Heather a Flynn. A nyní i Elora. Kde se berou? Pousmála jsem se. Vlci asi měla minulý rok hodně zábavy.
Její otázka mě trochu zarazila. Sama jsem pořádně nevěděla, kde to místo bylo. Ale přišla jsem do Gallirei ze severu, no nejspíš jsem se netoulala tak daleko jako třeba Gavriil, který mluvil velmi podivně. Ten byl také ze severu, ale nejspíš až úplně někde nahoře. A kde vlastně bylo nahoře? Zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem z toho celkem zmatená. "Přišla jsem od severu," odpověděla jsem nakonec. Neznala jsem název toho místa. Vždycky to byla jen moje rodina, stejně jako byla teď moje rodina Borůvková smečka. Ze strany vlčice mě zarazil i její požadavek. "Proč bych mu to říkala?" naklonila jsem hlavu s úsměvem do strany. Neměla jsem důvod cokoliv prozrazovat. Navíc jsem měla pocit, že na to do několika dnů zapomenu.

//LOTERIE 66

Krátce jsem přikývla a pokrčila rameny, jako by mi vlčice mohla rozumět. Ano, z Borůvky. Co se dá dělat, někdy je prostě potřeba utéct. Odolala jsem pokušení si někde omlátit hlavu. Skrz úzkost jsem se trhavě nadechla k delší odpovědi. "Někdy jsem raději sama," vysvětlila jsem, ale obávala jsem se, že by to vlčice mohla vzít urážlivě. Třeba, že ji tu nechci. Chtěla jsem to nějak zachránit a nechtěně jsem mezi svým vysvětlováním nechala až příliš dlouhou trapnou mezeru. Zahnala jsem horko ve tvářích. "Ale ty mi nevadíš..." zamumlala jsem. Dokázala jsem vyjmenovat několik vlků, které bych viděla raději, ale s vlčicí jsem byla také šťastná. Tedy v rámci možností. Šťastná v ohledu na nesamotu. Natočila jsem hlavu do strany. Možná jsem vážně nic necítila - ale stejně jsem nelhala. Makadi mi nevadila. Trochu mi připomínala Izumiho. Ale jen trochu. "Ale vždycky se vrátím. Jen... domů, mimo Gallireu, už se asi nevrátím," přiznala jsem z ničeho nic. Nervózně jsem polkla a přenesla váhu na přední tlapky. Trochu jsem se bála, že bych sebou mohla švihnout o zem. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Nechápala jsem, proč to tak bylo. Proč jsem se jednoduše nemohla otevřít, jako Makadi? U ní to vypadalo tak snadně.
Vlčice přiznala, že se bojí. Byla to jednoduchá věta, kterou by mohl pronést každý, ale v kontextu se vším ostatním jsem musela znovu rychle zamrkat a se skloněnou hlavou rozdýchat náhodný příval pláče. Většinou už jsem vůči všemu zůstávala chladná, ale tohle mě dostalo. Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem se vlčici vrhnout kolem krku nebo tak něco. "My tě nenecháme jít," odpověděla jsem o něco hlasitěji, než předtím. Abych působila alespoň trochu přesvědčeně. Abych nevypadala, že bych stejně snadno jako ona mohla kdykoliv prasknout já.

//LOTERIE 65

"Z Borůvky," pokrčila jsem rameny krátce a zahleděla se do dálky. A od všech ostatních. Chtěla jsem ještě dodat, ale mlčela jsem. Znala jsem nepříjemný příval emocí, když jsem řekla něco, co mohlo zůstat skryté. Nechtěla jsem ho zažít. Bylo mi z něho akorát špatně. Vypadalo to, že se vlčice zvedne a odejde, ale nešla nikam dál, než jeden krok vpřed. Sama jsem se posadila do té trošky sněhu, co tady nahoře v teple neroztála. Pořád jsem držela svoje oči na zemi nebo na obzoru, kde na nás čekala část tohohle světa. Chci být šťastná. Chci být šťastná, chci být šťastná. Nechci... já nechci... Polkla jsem knedlík v krku. Myšlenky jsem měla jeden velký chuchvalec nedokončených sítí, které všechny končily u jednoho řešení. Skoč.
Makadi promluvila a znovu mě tak vytáhla z mé hlavy. Byla jsem za to vděčná a prohloubila jsem si nenávist vůči sobě. Zavrtěla jsem hlavou. "To se nestane," namítla jsem něžně a smutně se pousmála. "...neboj," dodala jsem ještě velmi tiše. Chce, abych řekla víc? Naklonila jsem hlavu lehce do strany. Neměla jsem co dál říct. Mimoděk jsem si vzpomněla na něco, co jsem tu jednou někomu řekla a do očí se mi nahnaly slzy, které jsem rychle zamrkala pryč. Všechno bylo jenom horší. Všechno jsem všem dělala jenom horší. Proč tu se mnou ta vlčice stále ztrácela čas? Já jenom chtěla... domů. Někam, kde už by mě nic nebolelo. Podívala jsem se vzhůru. Třeba za babičkou, nebo tak.

//LOTERIE 64

Do vlčice jsem málem znovu narazila, když nečekaně zastavila. Trochu mě to vrátilo zpět mezi živé a zmateně jsem se rozhlédla kolem. Zase až tolik jsme toho svým pomalým krokem neušly. Zabodla jsem pohled do země před sebou a čekala, co mi vlčice poví. Jestli začne křičet, nebo se dožadovat mých slov. Zůstala ještě chvíli tiše, než mi odpověděla na otázku. Přikývla jsem. Vzala jsem její slova na vědomí a snažila se je pochopit, ovšem... Neměla jsem, co k nim říct. Nemyslela jsem si, že ji to dělá špatnou, neviděla jsem jakýkoliv důvod tak myslet. Nemyslela jsem si ani, že je to dobře. Jednoduše jsem nemyslela vůbec na nic. Mysl prázdná, srdce taky. Řekla to a já to přijala. Už jsem se ani nedokázala přimět chtít se starat. Možná pro mě doopravdy bylo lepší, abych všem zmizela ze života. Kdo mi dal právo být taková? Na mně nezáleželo. Měla jsem pomáhat ostatním, měla jsem mít alespoň tu třpytku snahy. "Já taky," řekla jsem nakonec. Nebyla to lež, také jsem byla ráda, že jsem utekla. Pár dní o samotě a mohla jsem se vrátit zpět do služby. Jenže mi tenhle způsob odchodu nevyhovoval, nepomáhal. Pohled se mi stočil zpět dolů. Přesně jaký způsob by mi vyhovoval nejlépe? Povzdechla jsem si. Chtělo se mi brečet, ale nedokázala jsem ze sebe dostat jediné slovo, které by trochu ulevilo mému chumlu myšlenek. Byla jsem naprosté zklamání a nic jiného.

//LOTERIE 63

Začalo se mi zdát, že se země oteplila. Sníh tu nebyl tak hluboký a vzduch kolem už také nebyl tak nepříjemný. Podívala jsem se dolů. Tohle bylo podivné místo a nelíbilo se mi, jak blízko bylo od Borůvkového lesa. To byla moje jediná starost. Kdybych tu měla zemřít já, budiž. Ale ne ostatní. Ti si to nezasloužili. Pokračovala jsem ve stopách vlčice a napadlo mě, zda bych se po jednom z kamenů nemohla sklouznout. Jak by to asi dopadlo? Byla jsem dost vysoko a... Zavrtěla jsem hlavou. Nenáviděla jsem ty myšlenky. Ovšem jak dlouho může jeden po vysokém pádu cítit bolest? Křup, a všechno je pryč. To, o co celý život bojujeme, zmizí během vteřin.
Vlčice promluvila. Nejistě jsem bloudila očima mezi stromy, které se objevovaly pod skálou či co to vlastně bylo. Nějak jsem nedokázala vytušit, o čem to Makadi mluvila a bylo mi to neuvěřitelně trapné. Chtěla si dál povídat o jejím příteli? Nebo... mluvila o odchodu z lesa? O nějakém jiném odchodu? Já nevím. Svěsila jsem poraženě hlavu. Myslela jsem si, že jsem byla alespoň trochu chytrá. Spolkla jsem knedlík v krku - najednou mi všichni ti vlci chyběli o něco víc, než předtím. "Odkud?" zeptala jsem se tiše a doufala jsem, že to k vlčici vítr odnesl. Také jsem si přála, aby můj hlas zněl alespoň trochu nadšeně. Sama jsem nějak nedokázala odhadnout, jestli mě život vlčice vážně zajímal, nebo jsem se jen snažila sobecky zastínit vlastní strasti. Jako bych spolu se schopností vyjadřovat emoce zároveň ztratila i schopnost emoce vůbec cítit. Ale ne úzkost. Ta tam byla vždycky.

//LOTERIE 62

Další vlna ničeho. Po mých odpovědí byl večerní vzduch bez jediného zvuku. Trochu jsem znervózněla, ale ignorovala jsem to. Možná to tak bylo lepší. Všimla jsem si ovšem jisté změny atmosféry. Je naštvaná? Posmutněla jsem. Co jsem udělala špatně? Chtěla... chtěla toho o mně vědět víc? Chtěla, abych ji politovala? Snažila jsem se přemoct k tomu ze sebe vykoktat nějakou milou poznámku k jejímu příběhu, ale ona už se rozešla výš. Vydala jsem se za ní. Nechtěla jsem, aby si myslela, že nejsem hodná jejích příběhů. Bylo mi jí líto, vážně, i Rolla, ovšem... nedokázala jsem takové city dát najevo. Prostě to nešlo, nehledě na to, jak moc jsem chtěla. O možnost projevovat city už jsem přišla. Bylo mi z toho skoro špatně.
Ticho se zdálo být delší, než kdy předtím a každý krok to jen zhoršoval. Přemýšlela jsem nad tím, že bych nakonec možná mohla něco říct. Rozvést tu svoji lživou odpověď a povědět vlčici všechno, vysypat celou svoji hlavu jen proto, aby nebyla naštvaná. Ale neudělala jsem to, místo toho jsem nechala úzkost, aby mě pohltila, a pokračovala jsem nejistými kroky vpřed. Oči jsem držela přilepené k zemi a bylo těžké připomínat si, že stále stojím všemi čtyřmi na zemi a svět kolem se nevlní, jen jsem nervózní. Je to jedno. Nezáleží na tom. Řekla jsem si a snažila se tomu ze všech svých sil věřit. Nezáleželo na tom, protože jsem to možná měla za pár. Možná to nebyl život, který jsem chtěla žít.

//LOTERIE 61

Rozpovídala se. Naslouchala jsem, ačkoliv jsem měla pocit, že po tolika dvouslovných větách mi dělalo problém poslouchat něco delšího. Přišlo mi, že jsem se v půlce jejího vyprávění ztratila a nevěděla nic, ale byla jsem pouze trochu mimo. Nakonec jsem o ní věděla zase něco nového. Povzbudivě jsem se pousmála. "To bude dobré," řekla jsem. Nedokázala jsem vymyslet nějaká další slova útěchy. Neznala jsem jejího přítele a... nějak jsem netušila, co dělat. Nenáviděla jsem se za to. Chtěla jsem jí pomoct, třeba ji jen obejmout nebo říct, že jí pomůžu. Ale ne. To bude dobré.
Oplatila mi moji vlastní otázku. Trochu jsem znervózněla, ale ne moc. Věděla jsem svoji odpověď moc dobře. Chyběla mi rodina, ta biologická. Máma i táta, Tana a její vlastní maminka, moji sourozenci - Ayshi, Shadow, Nickolas, Asu. Chyběl mi Izumi, kterého jsem znala sotva pár dní a přirostla k němu víc, než jsem původně zamýšlela. Také se mi stýskalo po Tati, po všech ostatních vlčatech a po Blueberrym, i když jsem je mohla vidět teoreticky kdykoliv. Chyběla jsem sama sobě, taková, jaká jsem byla dřív. "Ani ne," odpověděla jsem s úsměvem. Nedokázala jsem říct nic z toho, co jsem si myslela, ale nebylo mi smutno. Věděla jsem, že to takhle dopadne, už když mi tu otázku položila. Byla jsem zvyklá. To na tom bylo to nejhorší.

//LOTERIE 60

Nervózně jsem se uchechtla, jako bych tím snad mohla odlehčit situaci. Nečekala jsem, že to vlčice vezme jako odpověď na svoji otázku. Ale nesnažila jsem se její mínění napravit, jen jsem pokrčila rameny a nechala to za sebou. Bylo to hloupé, začít se z ničeho nic omlouvat. Překvapeně jsem odlepila oči od země, když začala komentovat moji tlapu. Měla starost o mě? To nebylo dobře. "To nevadí," odvětila jsem s úsměvem a posadila se. Pravděpodobně jsme se tedy nikam dál nechystaly. Nenapadlo mě, že bych si měla stěžovat na bolest prkotiny, za kterou jsem si mohla sama. Brala jsem to jako jistý trest a bolest jsem v jisté mezi i vítala. Nedokázala jsem najít jediný důvod, proč by si o mě vlčice měla dělat starosti. I když se možná ptala jen tak, aby také zahrabala moji náhodnou omluvu někam hluboko pod zem. Cítila jsem se zase o něco víc smutně. Připadalo mi, že jsem něco provedla. Něco zkazila.
Otočila jsem pohled zpět k obzoru a snažila se nekoukat se do žluté koule moc dlouho. Chvíli jsem byla tiše, ale ticho mi po tomhle krátkém... rozhovoru... přišlo těžké. Skoro jsem cítila, jak mě táhne do pekla za to, jak neschopná jsem. "Chybí ti někdo?" zeptala jsem se najednou. Hlas mi v půlce otázky lehce přeskočil. Ucítila jsem příval úzkosti a trhavě jsem se nadechla, než znovu trochu odezněla do pozadí. Neměla jsem se ptát. Neměla... neměla bych tohle začínat. Sklopila jsem hlavu ještě níž k zemi.

//LOTERIE 59

Ticho. Vlastně to mezi námi nebylo nic neobvyklého a už jsem se ani nesnažila ho nějak vyplňovat. Smířila jsem se s tím, že někdy je prostě lepší cestovat beze slov. Měla jsem pocit, že jsme si s Makadi rozuměly i když jsme nic neříkaly. Skoro mi přišlo, jako by těch pár vět prohozených jednou za čas byla jen úplná nutnost. Jako bychom si obě zvykly na to, že musíme mluvit, nebo nejsme dost dobré. Překvapeně jsem zastavila, když mě z přemýšlení vyrušila otázka. Pousmála jsem se, abych zastínila svoji neohrabanost, díky které jsem do vlčice málem narazila. Zavrtěla jsem hlavou a to bylo všechno. Nelhala jsem, občas mě sice tlapka zabolela a musela jsem stále pokulhávat, ale nebylo to nic, co by stálo za jakoukoliv zmínku. Trpělivě jsem vyčkávala, zda se dá vlčice do pohybu a půjdeme do kopce. Oči mi lehce oslepovalo slunce, které již se začátkem večera bylo v zimě vcelku nízko. Vlastně to bylo trochu příjemné. Užívala jsem si na tváři malé střípky tepla a pozorovala jsem třpytící se sníh. Cítila jsem lehký vánek, který předpovídal další větrný večer. "Promiň," vydechla jsem najednou. Možná to bylo tím slunečním svitem, který na mě přivedl další závan nostalgické nálady. Čekala jsem otázku. Za co se omlouváš? Byla jsem připravená pokrčit rameny. Omlouvala jsem se za všechno. Hlavně za svoji existenci. Nervózně jsem přešlápla a sklopila zrak na zem. Tohle nebyl ten správný čas. Ještě jsem měla dost času před tím, než mi dojde lepidlo na pevné stěny, které jsem si kolem sebe postavila.

//LOTERIE 58

Kroky které jsem pečlivě pokládala do stop Makadi nás zavedly k řece. Nakrčila jsem čenich, když mě do něj udeřil podivný smrad z vody. Stoupala od ní pára a celkově se zdálo být na tomto území o něco tepleji, než všude jinde. Nestěžovala jsem si, alespoň jsem měla prostor zahřát promrzlé tlapky. Jen jsem se netěšila na moment, kdy tohle teplo znovu opustíme. Nějaký šok z rychlých změn teploty by se mi určitě hodil, že. Podívala jsem se vpřed. Překvapilo mě, jak jiné tohle území je od zbytku Gallirei. Možná jsem vážně neviděla ani polovinu toho, co jsem mohla.
Odpověděla. Snažím se. Zopakovala jsem. Byla to jiná odpověď než všechny ty, které jsem původně čekala. Nevyhnula se otázce, ani nelhala - alespoň mi to tak připadalo. Přikývla jsem. Znovu mi došla slova a na její odpověď nebylo co říct. Snažili jsme se všichni. Někteří dosáhli výsledků a někteří se snažili celý život, až je nakonec se smíchem polapila Smrt do svých spárů. Všichni jsme jí byli k smíchu. Nechtěli jsme nic jiného než být šťastní, snažili jsme se být celý život fér a dělat jen dobré věci - vše proto, abychom nakonec skončili v naprostém utrpení u ní ve zřícenině. Nelíbila se mi taková představa. Raději jsem se smířila se Smrtí jako přechodným stavem, než nás někdo nebo něco poslalo do dalšího života. Za dalším snažením. Sklopila jsem hlavu k zemi. Nechtěla jsem, aby jediný cíl života bylo se neustále snažit a nikdy ničeho nedosáhnout.

//Sopka

//LOTERIE 57

Znovu se mezi námi rozhostilo ticho. Už jsem si zvykla, ačkoliv jsem občas nevěděla, jestli je to trapné, nebo si to užívám. Mlčky jsem následovala vlčici, která se rozešla vpřed. Raději jsem mlčela, nechtěla jsem být ta, která ticho přeruší. Soustředila jsem se na střídání unavených tlapek. Ani mě nenapadlo vlčici navrhnout, že bychom si mohly společně někde sednout do úkrytu a třeba se vyspat. Pokračovala jsem vpřed lehce kulhavým krokem a jemně se usmívala, abych situaci trochu přilepšila. Moc to nepomáhalo, alespoň ne mně.
Ticho však po chvíli začalo být těžké a v hlavě jsem si tvořila různé nápady na konverzace. Vybrala jsem si to nejhorší možné řešení. "Jsi v pohodě?" vypadlo ze mě. Trochu jsem té otázky litovala, ale ne moc. Chtěla jsem vědět, co Makadi odpoví. Jestli se rozpovídá, nebo mě odbyde se stejnými slovy, kterými bych odpověděla já. Jsi v pohodě? Ne, nejsem a raději bych zemřela. Ne, protože svět je neuvěřitelně nefér a stejně jsem zbytečná. Ne, protože nemám nikoho, komu bych chyběla a nikoho, koho bych postrádala. Ne, protože raději trávím čas ve své hlavě než nohama pevně na zemi. Jsi v pohodě? Jo. V pohodě. Jasně. Je mi fajn. Sklopila jsem pohled smutně k zemi a zaposlouchala se do ticha okolí, které narušovalo jen křupání sněhu. Chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem. Sotva jsem ze sebe dokázala vysoukat pár slov.

//Aina