Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 85

Nedokázala jsem z tváře vlčice vyčíst, co si o tom všem myslí, a tak jsem jen tiše čekala na nějaký - jakýkoliv - rozsudek. Mezitím jsem přemýšlela nad tím, jaké možnosti s tou magií mám. Elektřina... pojila se s blesky? Měla by. Blesky občas způsobovaly požár, ne? Mohla jsem tak magií něco zapálit? Přišly záblesky na hořící les a hned mě přešla chuť kdykoliv tu schopnost znovu použít. Na druhou stranu to určitě byla dobrá obrana, vzhledem k tomu, že i malá rána která skoro nebolela mě rozhodně překvapila. Tiše jsem si povzdechla. Štvalo mě, že jsem magii neovládala, když jsem měla na starosti Flynna. Nebo když byl lov minulou zimu tak složitý, jednou ranou mohlo zvíře zemřít. Či kdykoliv předtím. Hodila se vždycky, jen ne teď.
Makadi poukázala na něco dalšího. Natočila jsem hlavu nechápavě do strany. "Co myslíš?" zeptala jsem se s nervózním úsměvem. Udělala jsem nějaký divný pohyb, který pro ni vypadal až tak moc nepřirozeně, aby ho brala za divnou magii? Byla jsem toho schopná, k ničemu ve slovech i v pohybech. Možná jsem se na ni divně podívala? Stalo se něco za mnou? Pootočila jsem se, ale za mnou byl jen zbytek úkrytu a holé stěny. Možná to zmizelo. Nebo... se prostě spletla. Zvědavě jsem vrátila pohled zpět k ní a čekala na vysvětlení. Doufala jsem, že nejsem úplně mimo, i když jsem si tak rozhodně přišla.

//LOTERIE 84

Překvapeně jsem zamrkala, ale nechtěla jsem to odmítnout. Ne, že by mi to přišlo hloupé. Možná jsem se dokonce chtěla předvést. "Zkusím to," přikývla jsem. Ale nic neslibuji. Nezkoušela jsem elektřinu použít schválně snad ještě ani jednou. Soustředila jsem se na... na to, co jsem tehdy dokázala s kožichem. Moc jsem nevěděla, jak na to, a držela jsem se zpátky, abych náhodou něco omylem nepodpálila nebo tak. Slyšela jsem zapraskání, ale bylo to jen v mé hlavě. Představovala jsem si záblesky, ale nepomáhalo to. Uvědomovala jsem si, že sedím jako bobek už nějakou chvíli a nic se neděje. S každou uplynulou vteřinou jsem se cítila více a více blbě, ale nechtěla jsem, aby magie přišla jen jako následek mých pitomých emocí. Teď nebo nikdy. Připomněla jsem si ještě jednou všechny dosavadní události s touhle prokletou věcičkou. Magie elektřiny se projevila jediným slabým zábleskem v srsti a uštědřila mi slabší kopanec. Překvapeně jsem se začala nahýbat do strany, ale vyvážila jsem to včas. Zavrtěla jsem hlavou a následně i celým tělem, abych se zbavila najednou až moc huňaté srsti. Srdce mi bušilo rychleji, než by mělo, ale byl to jen dočasný stav. Poníženě jsem se podívala na vlčici. Magie na nízké úrovni snad takové věci neuměla, ne? Znamenalo to, že jsem vlastnila magii silnou alespoň polovičně tak, jak jsem ovládala vodu - ale neuměla jsem s ní zacházet? Zamračila jsem se. Neměla jsem dost odvahy na to, abych se magii pokoušela použít naplno. Jak jsem se asi měla naučit ovládat elektrické výboje, když jsem si donekonečna dávala rány jen sama sobě? Alespoň už se mi mimovolně nezavíraly oči. Možná to bylo tím, že jsem si na stres až moc zvykla. Nebo jsem se po měsíci konečně najedla, to byla také možnost. "Au," vypadlo ze mě až příliš opožděně a se svěšenou hlavou jsem se zasmála. Bušící srdce už přestalo, no probliklo mi levé ucho, na vteřinu zmizelo a zase tam bylo. Bez mého jediného povšimnutí - a možná to vlčici mohlo přijít jen jako halucinace.

//LOTERIE 83

Ticho. Bylo to něco, na co jsem byla zvyklá a dokázala jsem si v každém druhu ticha najít něco příjemného. Jenže tohle ticho bylo vždycky krátké, narušené nějakou otázkou poslední záchrany. Ani jedna z nás se nejspíš nechtěla utopit v myšlenkách, nebo nechat toho druhého čekat na blesk z nebes. Hah. My o vlku a vlk... "Elektřina," odpověděla jsem jednoduše. Znovu jsem měla nutkání magii předvést, jako bych potřebovala vlčici dokázat, že ji doopravdy umím a nebyl to jen sen. Jenže to jsem udělat nemohla, nevěděla jsem, co magie dělá, jak je silná a jestli náhodou nemůže někoho... zabít. To uvědomění mi vyhnalo barvu z tváře - pokud by to pod srstí šlo vidět, samozřejmě. Nervózně jsem přešlápla a snažila se zhluboka dýchat. Nechtěla jsem magii spustit omylem přemýšlením nad tím, abych ji omylem nespustila. To už bych asi nerozdýchala. "A... nějaké další určitě,," přiznala jsem po chvíli. Chtěla jsem k tomu ještě dodat, že neznám jména a nemám kde je zkusit, ale slova se mi nějak zasekla v hrdle. Každopádně jsem nemohla jsem mít alespoň mezi členy smečky tajnosti, ačkoliv jsem sama sobě přísahala, že všechny magie budu používat jen k ochraně území a nikdy ne pro vlastní dobro. Nebo něco v tom smyslu, prostě jen nezneužívat. Nikdy. Zatnula jsem čelist a trochu se zamračila, sama na sebe. Jen z té samotné myšlenky se mi dělalo mdlo. Udělalo by to ze mě zlého vlka? Už tak jsem byla dost k ničemu. Nechtěla jsem to ještě zhoršit.

//LOTERIE 82

Polilo mě horko, když jsem zjistila, že jsem všechno zkonila. Horlivě jsem zavrtěla hlavou - nechtěla jsem, aby si vlčice myslela, že je Život hrozný. Neřekla jsem nic, čím bych ho vykreslila ve špatném světle. Nebo ano? Netušila jsem, co jsem udělala špatně. Ale to poslední, co jsem chtěla bylo, aby se kvůli mně bála jít i za ním. Smrt stačila. A... možná přišla hrozná jen mně. Všechno kazím. Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, co dalšího bych mohla říct, abych to zachránila. "Není proč," pokrčila jsem rameny nakonec a slabě se pousmála. Chtěla jsem tak mít celou debatu o tom všem za sebou, no pořád mě čekalo nešikovné vysvětlování možností obou sourozenců... či jaký mezi sebou vlastně měli strach. Odvrátila jsem pohled na nudnou stěnu vedle mě a snažila jsem se skoro ani nemrkat. Hlavně se nedívat na vlčici a neudělat celou situaci ještě trapnější. Fyzicky? Nevěděla jsem, jak si její slova přebrat, takže jsem se vrátila k pokrčení ramen. "Asi... Život," odpověděla jsem tiše. O Smrti jsem věděla jen to málo, co už jsem řekla, a všechno ostatní měl nejspíš na starosti ten druhý. Lehce jsem se zamračila. Nakonec jsem byla k ničemu i Makadi. Jak jsem mohla pomáhat vlčatům projít životem, když jsem nedokázala osvětlit ani tak jednoduchou věc? Zůstala jsem tiše koukat do prázdna. Veškerá moje naděje na normální konverzaci shořela. A byla to všechno moje vina.

//LOTERIE 81

Zavrtěla jsem hlavou. "To je... to divné," začala jsem nejistě. Moc jsem nevěděla, jak to podat, aniž bych vlčici nějak vyděsila. Nechtěla jsem, aby si myslela, že je Život nějaký manipulátor. Ale vlastně... to asi nebylo daleko od pravdy. "Teda, s ním... to nikdy není stejné, je to... šťastné," vysoukala jsem ze sebe. Pečlivě jsem volila slova, ale nakonec mi přišlo, že jsem svoji větu nepochopila ani já sama. Svěsila jsem poraženecky hlavu a povzdechla si. "Je moc hodný..." zamumlala jsem nakonec a raději se rozhodla mlčet, dokud nebylo nutné mluvit.
Což vlastně bylo nutné, téměř hned. Zamyslela jsem se a dala si možná až moc na čas, ale sama jsem byla trochu zmatená. Nechtěla jsem říct něco špatně, to by se pak Makadi musela hnát tam a zpátky a rozhodně už bych nebyla adept na seznam přátel. Ne, že bych do té doby byla. Vlastně jsem byla dost hluboko už od začátku. Zavrtěla jsem hlavou - zase jsem přemýšlela nad něčím, nad čím jsem přemýšlet nemusela. "Život... vlastnosti a nějaké, no... slabší magie. A barvy," začala jsem. To bylo všechno, co jsem o něm věděla. Pokud nabízel i něco dalšího, bylo mi to neznámé. "A Smrt silnější magie... elektřinu, třeba. Umí magie vylepšit a... tak," dodala jsem dost nešikovně. O Smrti jsem toho věděla méně, než o tom druhém. Možná se na tom odrážel fakt, že dojít ke Smrti bylo jako... zemřít. Ironicky.

//LOTERIE 80

Lehce jsem se zasmála a pokrčila rameny. Už to tak bude. "Řekla bych, že je... zvyklý," odpověděla jsem nejistě. Netušila jsem, jestli to byla dobrá poznámka, nebo spíše špatná. To, že na to byl zvyklý, bylo rozhodně špatné znamení. Ale alespoň už ho nemohlo nic překvapit. Nejspíš. "Je moc hodný," přidala jsem k tomu povzbudivým hlasem a jemně se pousmála. Konečně jsme řešili něco, o čem jsem se tolik nebála promluvit. Možná jsem byla i ráda, že jsem mohla předat svoje znalosti.
Vlčice prozradila, že její magie není moc silná. Možná ani nevěděla, jaká to je. Nezmínila to. "To zařídí zase Smrt," pověděla jsem jí nejspíš novou znalost a jemně jsem se pousmála, abych třeba alespoň trochu ulehčila strachu, který s sebou ta věta nesla. Nikdo neměl rád Smrt - alespoň ne nikdo normální. Jenže pomoci slabé magii uměla jen ona. Mohli by být alespoň trochu blíž. Napadlo mě. Jeden na jihu a druhý na severu. Rozhodně se starali o to, abychom jen tak nezlenivěli. "Taky jsem s vodou nic neuměla," dodala jsem ještě a jen tak na ukázku jsem zamrkala modrými očky. Mohla jsem vlčici něco ukázat, sebrat vodu z nakapané kaluže nebo tak něco, ale chovala jsem ke svým magiím jistou nedůvěru. Neuměla jsem žádnou kromě vody ovládat dokonale a bála jsem se, že bych omylem mohla použít něco jiného, než co jsem měla v plánu. Chtěla jsem navštívit to místo, kde jsem poprvé vyzkoušela plnou sílu vody s Duncanem. Jenže... kdo by byl ochotný nechat se zmrzačit elektřinou, nebo se nechat ovládnout příkazem? Naklonila jsem hlavu do strany. Makadi to asi nebude.

//LOTERIE 79

Kývla jsem hlavou a trochu se zasmála, abych zahnala vlastní ztrapnění. Nelitovala jsem toho, že jsem to řekla, ale možná jsem to neměla říkat... tak jsem to řekla. Módní ikona? Naposledy jsem se tiše uchechtla a pokrčila rameny. Bylo to tak, nekecala jsem. Nedošlo mi, že ho vlčice nikdy neviděla a nemohla posoudit, jestli to myslím vážně, nebo jen jako nadsázku. V konverzaci o kouzelném vlkovi jsme pokračovali. Trochu mě její otázka vyděsila, ne kvůli ní, čistě kvůli tomu uvědomění. "Ví všechno... nejspíš i to, že si tu povídáme," odpověděla jsem. Po dlouhé době mi přišlo, že si konečně povídáme alespoň trochu normálně. I když mi úzkost pořád nedovolovala volně dýchat, alespoň už jsem neodpovídala ve dvou slovech. Ale vždycky se to může vrátit zpět. Povzdechla jsem si. Možná jsem si už prostě nemohla dovolit ani myslet pozitivně. Pamatovala jsem si čas, kdy jsem byla optimistou. Teď jsem se jen nemohla rozhodnout, jestli jsem víc realista nebo pesimista. Ale... kde je v tomhle světě cokoliv optimistického? Alespoň jsem nebyla mrtvá. Škoda.
Chvíli jsem Makadi jen mlčky pozorovala, především její zlaté oči, než jsem sesbírala odvahu zase něco říct. "Ale... jsou to jen barvy magie... myslím," upozornila jsem ji. Blueberry měl magii ohně a červené odznaky. Kdo další je měl? Storm, spirálu podle magie vzduchu. Já podle magie vody. Na nikoho dalšího jsem si nedokázala vzpomenout, možná jsem už nikoho neznala, ale vždy to byla barva magie. Může to být i jiná magie, než ta hlavní? Zamyslela jsem se. Jakou barvu by asi nesla elektřina? Nebo jiné magie, které nabízela Smrt?

//LOTERIE 78

Ticho opět prolomila Makadi. Pousmála jsem se. Bylo mi líto, že jsem ji skoro nutila do toho, aby mluvila - cítila jsem se strašně, ale sama jsem nedokázala zapříst rozhovor. Její otázka mě překvapila, ale jen trochu. Bylo to nečekané, ale ne hrozné. Tak... akorát. "Chtěla jsem odznaky... pěkné," začala jsem, pohled zabodnutý na stropě v záchvatu přemýšlení. Nebylo to zase až tak dlouho, co jsem si pro odznaky u Života byla, ale stalo se mezi tím spoustu důležitých věcí a bylo těžké vybavit si všechna jeho slova a celý můj požadavek. "Nechala jsem ho vybrat. Řekla jsem mu, že je módní ikona," ušklíbla jsem se, abych trochu odlehčila těžkou tichou atmosféru, která nad námi pořád vlála a nechtěla odejít. Tím jsem považovala svoji odpověď za ukončenou, ovšem mimoděk jsem si vzpomněla na jeho slova. Že je vše jen v mé hlavě a dokážu s ostatními mluvit. A že je na mě pyšný. Skoro jsem se rozesmála. Očividně se mohl i Život často mýlit. Ale proč? Co jsem udělala špatně? Kde jsem udělala chybu? Neměla jsem se bát mluvit, měla jsem se bavit a vést šťastný život v Borůvkovém lese, chodit mezi členy a ptát se na jejich dny ve smečce. Skoro jsem toužila po tom to udělat. Tak proč jsem nemohla? Proč mě neustále něco zastavovalo? Byla jsem akorát trn v patě. Proč? Svěsila jsem posmutněle hlavu a raději se vrátila k poslouchání vody. Nechtěla jsem si ještě víc uvědomit, jak příšerná vlastně jsem.

//LOTERIE 77

Úzkost mi na chvíli vyrazila skoro všechen vzduch z plic, když jsem dostala kladnou odpověď. Chvíli jsem byla tiše a snažila se na nic nemyslet. Smečka se již jednou rozpadla a mohlo by se to stát podruhé. Nakonec jsem přikývla, také jsem o historii Borůvky věděla. Měla jsem strach, dvojitý po tom, co Makadi prohlásila, že by se to stát mohlo. Ale... možná to tak mělo být. Věřila jsem, že by smečka poté znovu vznikla. A někdy poté se znovu rozpadla, jen, aby mohla vzniknout další. Nebudu sama. Řekla jsem si a trochu se pousmála. Byl to první střípek naděje, kterou jsem za posledních pár dnů cítila. I když na rozpadnutí nebylo nic veselého... nic z toho se zatím nedělo. Blueberryho jsem se navíc jen tak nehodlala vzdát, ani Makadi, ani vlčat. Vlastně ani lesa.
Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem nic dalšího v zásobě a tak se mezi námi, jak už bylo zvykem, rozhostilo ticho. Naslouchala jsem kapající vodě ve vchodu, kde sníh roztával a padal ze stropu v malých kapkách do kaluže pod ním. Měla jsem chuť použít magii, jen tak, abych si připomněla, jaké to je, ale neudělala jsem to. Pořád jsem byla jemně vystresovaná při každém použití čistě kvůli vzpomínce na požár. Nechtěla jsem nikdy svoji magii použít znovu v takovém rozsahu. Mokré dřevo při požáru smrdělo. A pak už nezbylo nic, jen mokrá zem a popel. Odfoukat všechen popel mimo les. Přehrála jsem si slova Lilith a v hlavě jsem se trochu zasmála. Teď mi to vlastně přišlo jako trefná poznámka. Ale tehdy to bolelo.

//LOTERIE 76

Zamyslela jsem se nad jejími slovy. Vnitřní neklid. Trochu to způsobilo můj vlastní vnitřní neklid, i když víc než předtím už to asi nešlo. Nervózně jsem přešlápla a přehrávala si v hlavě nevyřčenou otázku. Zahleděla jsem se směrem k východu. Možná tu smečka nikdy nebyla. Nemusela. Zhluboka jsem se nadechla, abych se nově objeveným strachem neudusila. "Myslíš, že... bychom také mohli zažít vnitřní neklid...?" zeptala jsem se nejistě. Smečka se rozrůstala čím víc členů, tím větší šance na nepokoje. Začínaly takové nepokoje u alfy? Zavrtěla jsem hlavou. Blueberry byl silný a moc hodný, nebyl důvod, aby se proti němu kdokoliv postavil. A kdyby se postavil... určitě by proti tomu alfa něco udělal. Nebo by to nechal jít? Být smutný a naštvaný, předat žezlo a celou smečku tak zničit. Po zádech mi přejel mráz. Nechtěla jsem, aby se to stalo. Kam bych šla potom?
Znovu jsem zavrtěla hlavou, tentokrát, abych takové myšlenky vyplašila. Neměla jsem jediný důvod takhle přemýšlet. Všechno bylo v pořádku. Nehrozilo nám to. Ucítila jsem na sobě pohled vlčice. "Copak?" zeptala jsem se s úsměvem. Neměla jsem nic jiného, co bych mohla začít probírat, takže mi přišlo lepší se zeptat, i když možná nápady neměla ani Makadi. Trochu jsem přemýšlela. Izumi také moc věcí neřekl, ale s ním to bylo jiné. Často některé věci vyprskl omylem a necítila jsem se kolem něho jako katastrofa, která nemá co říct.

//LOTERIE 75

Přikývla jsem. Naše hlasy se rozléhaly v podobě ozvěny a lehce trhaly uši. Trochu jsem se porozhlédla. Celé to byla jedna velká skála, možná kámen, jeskyně - něco takového. Obrovský prostor všude kolem, alespoň jedna menší smečka by tu rozhodně nestrádala. Ale vypadalo to opuštěně, minimálně ne jako místo, kam vlci chodili tak často. "Asi tu žila smečka," začala jsem nejistě. Nechtěla jsem, aby mým jednoduchým přikývnutím znovu skončila veškerá konverzace a bylo ticho. Připadala jsem si jako kazisvět, navíc tady se nade mnou shýbaly stěny a dělaly ticho nepříjemnějším, než kdy předtím. "Co myslíš, že se s ní stalo?" zeptala jsem se a v hlavě jsem si vytvářela vlastní scénáře. Možná smečka jednoduše odešla, když už jim místo nevyhovovalo. Nebo je vyhnalo množství sněhu, které tady na severu bylo - třeba měli radši zimu. A jako poslední jsem měla v záloze nějakou Gallireiskou klasiku. Magickou katastrofu. Nějaká příšera, chobotnice nebo tak. Možná, že se tu jednoho dne také objevil Grum. Byla jsem ráda, že žádný takový osud nepotkal naši smečku. Poslední možností bylo slitování se něčeho mezi nebem a zemí. Přístřešek pro ty, kteří stále hledali svůj domov. Ne pro nás. Lehce jsem se pousmála. My měly úkryt jinde. Jen jsme měly to štěstí tenhle cizí domov objevit.

//LOTERIE 74
//Sopka

Krátká lesní cestička nás zavedla přímo do úkrytu. Byl obrovský, skoro až nepohodlně. Zavětřila jsem, pro jistotu, ale smečku jsem nikde necítila. Odešla? Možná ji potkal nějaký tragický konec. Možná tu tenhle přístřešek prostě stál, pro všechny vlky, kteří už nevěděli, kam dál. S úlevou jsem prošla vchodem a nechala se obejmout teplem stěn. Vrstvička sněhu na mých zádech ihned roztála a čím hlouběji jsem šla, tím více to vypadalo, jako by žádná zima vůbec nebyla. Posadila jsem se ke stěně a opřela se o ni celou svojí vahou. Nebyla jsem unavená, ani mě nic nebolelo. Jen jsem měla pocit, že kdybych ještě chvíli stála bez opory, zhroutila bych se na zem jako hromádka neštěstí. To jsem rozhodně v plánu neměla, ne na ten den, ne na žádný další.
To není v pořádku. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nebylo v pořádku, že si myslela, že je to v pořádku. Možná to tak bylo vždycky, ale to neznamenalo, že to nemohlo později bolet. Trochu jsem roztála, když řekla, že nás má ráda. "My tebe taky," odpověděla jsem se spokojeným úsměvem a po dlouhé době jsem se cítila alespoň trochu chtěná. Možná nemusela mít ráda mě. Ale měla ráda smečku, a to mi stačilo ke štěstí. Pokud byl šťastný zbytek mojí rodiny, byla jsem šťastná já. Neuměla jsem si představit život bez všech ostatních. Nenechávala jsem si city moc blízko u těla, ale věděla jsem, že z borůvkového kolotoče už nebylo cesty zpět.

//LOTERIE 73

Vlčice mě následovala dolů, což mi trochu ulevilo od nervozity. Do té doby jsem měla trochu pocit, že zůstane, a nechá mě odejít. Nechtěla jsem zmizet ze skály sama, ale kdyby se za mnou nerozešla, neotočila bych se, nepobízela bych ji. Jednoduše proto, že by mi přišlo hloupé se otáčet za někým, kdo o mě nestojí. Když jde za mnou, znamená to, že o mě stojí? Pousmála jsem se, ironicky. Zkoušela jsem najít nějaký důvod - jakýkoliv - proč by o mě měla vlčice stát, ale nedařilo se mi. Zavrtěním hlavy jsem zahnala náhodný příchod pláče a raději jsem se začala soustředit na klouzavou cestu. Vrátily jsme se zpět do hlubokého sněhu a čekal na nás les.
Nebyla to odpověď, kterou jsem slyšela ráda. Byla to přesně ta věc, na kterou nemáte co říct. Až na tři slova. "To mě mrzí," odpověděla jsem tichým hlasem, abych nenarušila nějakou nostalgickou náladu. Zajímalo mě, jestli o ni přišla, nebo jestli odešla. Co se vlastně stalo. Ale nezeptala jsem se, nechtěla jsem působit zvědavě a už vůbec jsem nechtěla, aby vzpomínala na něco, co ji bolelo. "Ale... teď máš nás," prohodila jsem trochu veselejším hlasem, no nebyla jsem si jistá, jestli jsem tím vůbec něčemu pomohla. Spíš jsem všechno jen zhoršila. Ale alespoň jsem nás dostala z podivné skály. Propletla jsem se mezi několika stromy a narazila na zlatý poklad, který jako by čekal jen pro nás. Stejně jsem k ničemu...

//Východní úkryt

//LOTERIE 72

Dostala jsem tichou odpověď. Ulevilo se mi, i když mi přišlo, že je do toho nucena. Možná to bylo tím, že pouze přikývla a nepoužila slova. Ale takhle jsem mluvila i já a snad nikdy to nebylo nuceně. Je to v pořádku. Uklidňovala jsem se. Prostě stačilo najít úkryt a nic neřešit. To byla ta nejlepší možnost. Zvedla jsem se tedy ze svého sedu a rozešla se vpřed, trochu šikmo dolů ze skály, aby to tolik neklouzalo. Doufala jsem, že nás naše kroky zavedou do nějakého úkrytu, nebo minimálně někam do hlubokého lesa, kde by nemuselo být tak nepříjemně. Zem tu sice byla podivně teplá, ale na vzduchu to moc nezměnilo. Sněžilo tu pořád.
Vážně jsem svojí otázkou narazila na nějaký kámen. Provinile jsem se pousmála, i když jsem držela hlavu dole a můj úsměv nejspíš neviděla. Možná to i bylo lepší, alespoň si nemohla myslet, že bych se jí posmívala. Krátce jsem na její odpověď přikývla. "Nemusíš mi to říkat," odpověděla jsem tiše, zatímco kopec přestal být tak hrozný a už jsem viděla i rovinku. Tady to znám. Napadlo mě. Ale určitě jsem nikdy nebyla přímo tady. Nebo... ano? Bylo těžké na cokoliv vzpomínat. Nejspíš to ani nebylo důležité. Nic dalšího jsem neříkala a nechala jsem Makadi, aby se rozhodla sama, zda mi prozradí další svá tajemství, nebo zůstaneme stát v tichu. Sama jsem nedokázala určit, co by bylo lepší. Nechtěla jsem z ní tahat nic vážného. Ale také jsem nechtěla ztratit se ve své pošahané hlavě.

21.1. za posty 5 lístků.
22.1. za posty 5 lístků.
23.1. za posty 5 lístků.
24.1. za posty 5 lístků.
25.1. za posty 5 lístků.
26.1. za posty 5 lístků.
27.1. za posty 5 lístků.

Celkem dalších 35 lístků.
(Dohromady od 14.1. - 27.1. +70 lístků)