Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 63

Začalo se mi zdát, že se země oteplila. Sníh tu nebyl tak hluboký a vzduch kolem už také nebyl tak nepříjemný. Podívala jsem se dolů. Tohle bylo podivné místo a nelíbilo se mi, jak blízko bylo od Borůvkového lesa. To byla moje jediná starost. Kdybych tu měla zemřít já, budiž. Ale ne ostatní. Ti si to nezasloužili. Pokračovala jsem ve stopách vlčice a napadlo mě, zda bych se po jednom z kamenů nemohla sklouznout. Jak by to asi dopadlo? Byla jsem dost vysoko a... Zavrtěla jsem hlavou. Nenáviděla jsem ty myšlenky. Ovšem jak dlouho může jeden po vysokém pádu cítit bolest? Křup, a všechno je pryč. To, o co celý život bojujeme, zmizí během vteřin.
Vlčice promluvila. Nejistě jsem bloudila očima mezi stromy, které se objevovaly pod skálou či co to vlastně bylo. Nějak jsem nedokázala vytušit, o čem to Makadi mluvila a bylo mi to neuvěřitelně trapné. Chtěla si dál povídat o jejím příteli? Nebo... mluvila o odchodu z lesa? O nějakém jiném odchodu? Já nevím. Svěsila jsem poraženě hlavu. Myslela jsem si, že jsem byla alespoň trochu chytrá. Spolkla jsem knedlík v krku - najednou mi všichni ti vlci chyběli o něco víc, než předtím. "Odkud?" zeptala jsem se tiše a doufala jsem, že to k vlčici vítr odnesl. Také jsem si přála, aby můj hlas zněl alespoň trochu nadšeně. Sama jsem nějak nedokázala odhadnout, jestli mě život vlčice vážně zajímal, nebo jsem se jen snažila sobecky zastínit vlastní strasti. Jako bych spolu se schopností vyjadřovat emoce zároveň ztratila i schopnost emoce vůbec cítit. Ale ne úzkost. Ta tam byla vždycky.

//LOTERIE 62

Další vlna ničeho. Po mých odpovědí byl večerní vzduch bez jediného zvuku. Trochu jsem znervózněla, ale ignorovala jsem to. Možná to tak bylo lepší. Všimla jsem si ovšem jisté změny atmosféry. Je naštvaná? Posmutněla jsem. Co jsem udělala špatně? Chtěla... chtěla toho o mně vědět víc? Chtěla, abych ji politovala? Snažila jsem se přemoct k tomu ze sebe vykoktat nějakou milou poznámku k jejímu příběhu, ale ona už se rozešla výš. Vydala jsem se za ní. Nechtěla jsem, aby si myslela, že nejsem hodná jejích příběhů. Bylo mi jí líto, vážně, i Rolla, ovšem... nedokázala jsem takové city dát najevo. Prostě to nešlo, nehledě na to, jak moc jsem chtěla. O možnost projevovat city už jsem přišla. Bylo mi z toho skoro špatně.
Ticho se zdálo být delší, než kdy předtím a každý krok to jen zhoršoval. Přemýšlela jsem nad tím, že bych nakonec možná mohla něco říct. Rozvést tu svoji lživou odpověď a povědět vlčici všechno, vysypat celou svoji hlavu jen proto, aby nebyla naštvaná. Ale neudělala jsem to, místo toho jsem nechala úzkost, aby mě pohltila, a pokračovala jsem nejistými kroky vpřed. Oči jsem držela přilepené k zemi a bylo těžké připomínat si, že stále stojím všemi čtyřmi na zemi a svět kolem se nevlní, jen jsem nervózní. Je to jedno. Nezáleží na tom. Řekla jsem si a snažila se tomu ze všech svých sil věřit. Nezáleželo na tom, protože jsem to možná měla za pár. Možná to nebyl život, který jsem chtěla žít.

//LOTERIE 61

Rozpovídala se. Naslouchala jsem, ačkoliv jsem měla pocit, že po tolika dvouslovných větách mi dělalo problém poslouchat něco delšího. Přišlo mi, že jsem se v půlce jejího vyprávění ztratila a nevěděla nic, ale byla jsem pouze trochu mimo. Nakonec jsem o ní věděla zase něco nového. Povzbudivě jsem se pousmála. "To bude dobré," řekla jsem. Nedokázala jsem vymyslet nějaká další slova útěchy. Neznala jsem jejího přítele a... nějak jsem netušila, co dělat. Nenáviděla jsem se za to. Chtěla jsem jí pomoct, třeba ji jen obejmout nebo říct, že jí pomůžu. Ale ne. To bude dobré.
Oplatila mi moji vlastní otázku. Trochu jsem znervózněla, ale ne moc. Věděla jsem svoji odpověď moc dobře. Chyběla mi rodina, ta biologická. Máma i táta, Tana a její vlastní maminka, moji sourozenci - Ayshi, Shadow, Nickolas, Asu. Chyběl mi Izumi, kterého jsem znala sotva pár dní a přirostla k němu víc, než jsem původně zamýšlela. Také se mi stýskalo po Tati, po všech ostatních vlčatech a po Blueberrym, i když jsem je mohla vidět teoreticky kdykoliv. Chyběla jsem sama sobě, taková, jaká jsem byla dřív. "Ani ne," odpověděla jsem s úsměvem. Nedokázala jsem říct nic z toho, co jsem si myslela, ale nebylo mi smutno. Věděla jsem, že to takhle dopadne, už když mi tu otázku položila. Byla jsem zvyklá. To na tom bylo to nejhorší.

//LOTERIE 60

Nervózně jsem se uchechtla, jako bych tím snad mohla odlehčit situaci. Nečekala jsem, že to vlčice vezme jako odpověď na svoji otázku. Ale nesnažila jsem se její mínění napravit, jen jsem pokrčila rameny a nechala to za sebou. Bylo to hloupé, začít se z ničeho nic omlouvat. Překvapeně jsem odlepila oči od země, když začala komentovat moji tlapu. Měla starost o mě? To nebylo dobře. "To nevadí," odvětila jsem s úsměvem a posadila se. Pravděpodobně jsme se tedy nikam dál nechystaly. Nenapadlo mě, že bych si měla stěžovat na bolest prkotiny, za kterou jsem si mohla sama. Brala jsem to jako jistý trest a bolest jsem v jisté mezi i vítala. Nedokázala jsem najít jediný důvod, proč by si o mě vlčice měla dělat starosti. I když se možná ptala jen tak, aby také zahrabala moji náhodnou omluvu někam hluboko pod zem. Cítila jsem se zase o něco víc smutně. Připadalo mi, že jsem něco provedla. Něco zkazila.
Otočila jsem pohled zpět k obzoru a snažila se nekoukat se do žluté koule moc dlouho. Chvíli jsem byla tiše, ale ticho mi po tomhle krátkém... rozhovoru... přišlo těžké. Skoro jsem cítila, jak mě táhne do pekla za to, jak neschopná jsem. "Chybí ti někdo?" zeptala jsem se najednou. Hlas mi v půlce otázky lehce přeskočil. Ucítila jsem příval úzkosti a trhavě jsem se nadechla, než znovu trochu odezněla do pozadí. Neměla jsem se ptát. Neměla... neměla bych tohle začínat. Sklopila jsem hlavu ještě níž k zemi.

//LOTERIE 59

Ticho. Vlastně to mezi námi nebylo nic neobvyklého a už jsem se ani nesnažila ho nějak vyplňovat. Smířila jsem se s tím, že někdy je prostě lepší cestovat beze slov. Měla jsem pocit, že jsme si s Makadi rozuměly i když jsme nic neříkaly. Skoro mi přišlo, jako by těch pár vět prohozených jednou za čas byla jen úplná nutnost. Jako bychom si obě zvykly na to, že musíme mluvit, nebo nejsme dost dobré. Překvapeně jsem zastavila, když mě z přemýšlení vyrušila otázka. Pousmála jsem se, abych zastínila svoji neohrabanost, díky které jsem do vlčice málem narazila. Zavrtěla jsem hlavou a to bylo všechno. Nelhala jsem, občas mě sice tlapka zabolela a musela jsem stále pokulhávat, ale nebylo to nic, co by stálo za jakoukoliv zmínku. Trpělivě jsem vyčkávala, zda se dá vlčice do pohybu a půjdeme do kopce. Oči mi lehce oslepovalo slunce, které již se začátkem večera bylo v zimě vcelku nízko. Vlastně to bylo trochu příjemné. Užívala jsem si na tváři malé střípky tepla a pozorovala jsem třpytící se sníh. Cítila jsem lehký vánek, který předpovídal další větrný večer. "Promiň," vydechla jsem najednou. Možná to bylo tím slunečním svitem, který na mě přivedl další závan nostalgické nálady. Čekala jsem otázku. Za co se omlouváš? Byla jsem připravená pokrčit rameny. Omlouvala jsem se za všechno. Hlavně za svoji existenci. Nervózně jsem přešlápla a sklopila zrak na zem. Tohle nebyl ten správný čas. Ještě jsem měla dost času před tím, než mi dojde lepidlo na pevné stěny, které jsem si kolem sebe postavila.

//LOTERIE 58

Kroky které jsem pečlivě pokládala do stop Makadi nás zavedly k řece. Nakrčila jsem čenich, když mě do něj udeřil podivný smrad z vody. Stoupala od ní pára a celkově se zdálo být na tomto území o něco tepleji, než všude jinde. Nestěžovala jsem si, alespoň jsem měla prostor zahřát promrzlé tlapky. Jen jsem se netěšila na moment, kdy tohle teplo znovu opustíme. Nějaký šok z rychlých změn teploty by se mi určitě hodil, že. Podívala jsem se vpřed. Překvapilo mě, jak jiné tohle území je od zbytku Gallirei. Možná jsem vážně neviděla ani polovinu toho, co jsem mohla.
Odpověděla. Snažím se. Zopakovala jsem. Byla to jiná odpověď než všechny ty, které jsem původně čekala. Nevyhnula se otázce, ani nelhala - alespoň mi to tak připadalo. Přikývla jsem. Znovu mi došla slova a na její odpověď nebylo co říct. Snažili jsme se všichni. Někteří dosáhli výsledků a někteří se snažili celý život, až je nakonec se smíchem polapila Smrt do svých spárů. Všichni jsme jí byli k smíchu. Nechtěli jsme nic jiného než být šťastní, snažili jsme se být celý život fér a dělat jen dobré věci - vše proto, abychom nakonec skončili v naprostém utrpení u ní ve zřícenině. Nelíbila se mi taková představa. Raději jsem se smířila se Smrtí jako přechodným stavem, než nás někdo nebo něco poslalo do dalšího života. Za dalším snažením. Sklopila jsem hlavu k zemi. Nechtěla jsem, aby jediný cíl života bylo se neustále snažit a nikdy ničeho nedosáhnout.

//Sopka

//LOTERIE 57

Znovu se mezi námi rozhostilo ticho. Už jsem si zvykla, ačkoliv jsem občas nevěděla, jestli je to trapné, nebo si to užívám. Mlčky jsem následovala vlčici, která se rozešla vpřed. Raději jsem mlčela, nechtěla jsem být ta, která ticho přeruší. Soustředila jsem se na střídání unavených tlapek. Ani mě nenapadlo vlčici navrhnout, že bychom si mohly společně někde sednout do úkrytu a třeba se vyspat. Pokračovala jsem vpřed lehce kulhavým krokem a jemně se usmívala, abych situaci trochu přilepšila. Moc to nepomáhalo, alespoň ne mně.
Ticho však po chvíli začalo být těžké a v hlavě jsem si tvořila různé nápady na konverzace. Vybrala jsem si to nejhorší možné řešení. "Jsi v pohodě?" vypadlo ze mě. Trochu jsem té otázky litovala, ale ne moc. Chtěla jsem vědět, co Makadi odpoví. Jestli se rozpovídá, nebo mě odbyde se stejnými slovy, kterými bych odpověděla já. Jsi v pohodě? Ne, nejsem a raději bych zemřela. Ne, protože svět je neuvěřitelně nefér a stejně jsem zbytečná. Ne, protože nemám nikoho, komu bych chyběla a nikoho, koho bych postrádala. Ne, protože raději trávím čas ve své hlavě než nohama pevně na zemi. Jsi v pohodě? Jo. V pohodě. Jasně. Je mi fajn. Sklopila jsem pohled smutně k zemi a zaposlouchala se do ticha okolí, které narušovalo jen křupání sněhu. Chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem. Sotva jsem ze sebe dokázala vysoukat pár slov.

//Aina

//LOTERIE 56

Krátce jsem kývla. Byla to škoda, ačkoliv... z dálky to pro mě pouze vypadalo jako velká černá skála a nic víc. Možná už prostě bylo těžké, aby mě něco zaujalo. Jediné místo, na které jsem se těšila, byl Borůvkový les. Nehledě na to, jestli jsem se s někým pohádala nebo jsem odtamtud rychle utekla - vždycky jsem se nakonec ráda vrátila. Cítila jsem se trochu provinile, že jsem se tu toulala, když nás smečka kdykoliv mohla potřebovala. Naposledy když jsem byla delší dobu pryč, les vzplanul a nezbylo z něho nic, dokud nepřišel Sigy. Také jsem nechtěla nechat všechna vlčata na druhé pečovatelce, ale občas to vypadalo, že nás toulaví prcci vůbec nepotřebovali. Ale co jiného bych mohla dělat? Zabodla jsem oči do země. Možná jsem vážně nebyla pro smečku ničím užitečná. Ani jsem neuměla svoje magie pořádně ovládat a některé jsem se ještě neodvážila použít. Mrkla jsem na vlčici. Rozhodně jsem je nehodlala zkoušet na ní. Nebo na někom jiném z Borůvkové smečky.
Makadi se rozhodla, že se na to místo chce jít podívat. Nedůvěřivě jsem pohledem přejela černou skálu. Nechtěla jsem si myslet, že nebezpečí se dějí jen na neznámých území - i tady kolem se často děly divy - ale nedokázala jsem si pomoct. "Dobře," odpověděla jsem jednoduše, ale nešla jsem vpřed první. Čekala jsem, až ten krok udělá vlčice.

//LOTERIE 55

Trochu jsem se uchechtla, ale velmi tiše, takže to vlčice nejspíš ani neslyšela. Její slova mi přišla jako ta nejtypičtější výplň ticha, ale moc to nepomohlo, protože jsem na to neměla již co říct. Vrátila jsem se v myšlenkách ke svým imaginárním bohům a zůstala jsem na zemi jen jednou tlapkou, abych nevypadala, že Makadi případně ignoruji. Bylo příjemné se po tak dlouhé době ztratit ve vymyšleném světě. Skoro jsem byla naštvaná, když vzduch prořízly slova vlčice. Ale jen skoro. Ve skutečnosti jsem měla vlčici docela ráda.
Nadechla jsem se k odpovědi a podívala se stejným směrem, jakým se koukala ona. Znovu jsem vydechla. Ne, nevěděla jsem, co to je. Vždycky to tu bylo, vnímala jsem to v zorném poli, tak nějak to tu vždycky stálo, beze změny. Jen jsem se k tomu nikdy nepřiblížila dost blízko. Zavrtěla jsem hlavou. "Ne," odpověděla jsem nejistě. Bude zklamaná, že jí o tom nemůžu říct víc? Určitě si myslela, že po svém pobytu tady vím snad všechno, a zase jsem ji zklamala. Vždycky jsem byla jedno velké zklamání. "Chtěla bys tam jít?" zeptala jsem se se slabým úsměvem a zvedla se, ale nešla jsem vpřed. Chtěla jsem nechat ji, aby šla kupředu první. Líbilo se mi víc, když byla přede mnou. Připadala jsem si tak méně... hloupě. A pocit, že mi na oplátku zase vlčice také nepřipadala hloupá, mě trochu uvolňoval od viny, že jsem ji hnala kupředu. I tak jsem si chvíli připadala jako příšerná vlčice.

//LOTERIE 54

Hleděla jsem do dálky, kam náš původní plán odklusal na kopytech. Promítala jsem si svoje kroky a v hlavě si vyjmenovávala, co jsem mohla udělat lépe. Co jsem mohla udělat lépe. Z přemýšlení mě vytrhla Makadi. Krátce jsem se upřímně zasmála a zavrtěla nad celou tou situací hlavou. Kdyby se na ten zjev dívala třetí osoba, rozhodně by neměla nudnou chvilku. Víc neprofesionální už to všechno být nemohlo. Bylo to tak špatné, až to ve finále bylo trochu komické. "To ne," vydechla jsem, pořád ještě ne zcela doplněná o všechny výdechy a nádechy, které jsem ze sebe svým běháním dostala. Rychle jsem se podívala na Makadi. Vypadala o něco víc rozhozená, než jindy. Tedy... vypadala stejně, jako vždycky. Ale někdy šly věci prostě vycítit. Nemyslela jsem si, že jsem vždycky zůstala kompletně neprůhledná. Nikdy jsem neměla své zdi dost pevné. Přemýšlela jsem, jestli vlčici ignorovat a nedělat všechno pro nás dvě ještě složitější. To by se mi líbilo. Lehce jsem se zamračila. Na druhou stranu... co bych tím zlepšila? Ani jsem nevěděla, co je špatně. Možná byla naštvaná, že jsem zničila lov. Možná byla smutná, protože jsme společně nic neulovily. Cítila jsem touhu zeptat se, co je špatně, sesbírat ji zpátky a slepit ji do nějaké pevnější podoby, než předtím. "Stejně nemám hlad," vypadlo ze mě, protože to, že lovit neumím, už jsem říkala. A k čemu to bylo? Aby se vlčice v mé společnosti cítila lépe a brala mě jako jako nějakou hadrovou panenku, která vždy byla horší, než všichni ostatní? Sklopila jsem pohled k zemi. Přesně proto jsem to řekla. Chtěla jsem být ta horší, aby Makadi mohla být ta lepší. Já si to nezasloužila.

//LOTERIE 53

Chvíli jsem pokračovala krokem, který se občas změnil v klus a ten zase v ploužení. Sledovala jsem mizející potravu a nakonec jsem uznala, že je zbytečné jít dál. Zastavila jsem se a sklonila hlavu unaveně k zemi. Snažila jsem se posbírat co nejvíc vzduchu a třeba přežít ještě jeden den. Cítila jsem bušení srdce až v krku a chvíli jsem přemýšlela, jestli budu zvracet, nebo ne. Zaznamenala jsem vedle sebe Makadi, ale nic neříkala. Zavřela jsem tlamu, abych ji neobtěžovala svým hlasitým oddechováním, a raději jsem se dusila menšími nádechy čenichem. Místo obsahu žaludku ze mě nakonec vyšlo jen zakašlávání přebytečného vzduchu, který jsem do sebe dostala. Posadila jsem se - a dalo mi práci sebou jednoduše nepraštit na zem a zůstat až do večera ležet. Denní dávku vytrvalosti jsem očividně vyčerpala. Přikývla jsem na starostlivost vlčice a přivřela oči, abych získala alespoň nějaký pocit odpočinku. "To nevadí," prohlásila jsem. Nějak jsem netušila, jestli to bylo určené pro mě, nebo pro Makadi. Ale řekla jsem to, nahlas a s úsměvem. Zkusila jsem znovu zavětřit, ale když se mi v hlavě vytvořil jakýsi seznam blízké zvěře, uznala jsem, že se za ničím už nepoženu.
Najednou bylo zase ticho a nic, co by nás zachránilo od každodenního stereotypu, který minimálně mě občas pěkně dusil. "Co budeme dělat?" zeptala jsem se znovu, stejně jako předtím v lese a potom i v druhém lese. Co budeme dělat? Se životem? Překvapeně jsem zamrkala. Čím víc unavená jsem byla, tím víc deprese na mě šlo. Chtělo se mi brečet už jen při vzpomínce na to, jak jsem jemně škobrtla. Jací bohové mi to provedli? Natočila jsem hlavu do strany. Bylo by zajímavé se k někomu vážně modlit. Cože? Zamrkala jsem. Depresivní kult vytvářející neschopná vlčice. Co lepšího mohlo být?

//LOTERIE 52

Slyšela jsem její kroky a trochu se uvolnila. Neběžela jsem sama. Co dál? Zkoumala jsem pohledem naši kořist. Jednou jsem si dovolila mrknout se na vlčici a když jsem svoji pozornost převrátila zpět, zvěř byla v pohybu. Zamračila jsem se. Odmítala jsem se ztrapnit... nechtěla jsem vypadat jako neschopný lovec, který si nechá utéct jídlo. I když jsem byla najedená. I když jsem nedokázala zabít nic většího, než zajíce, pokud to nebyla otázka života a smrti. Nechala jsem vlčici pozadu a ignorujíc nedostatečný přísun vzduchu jsem se rozhodla využít svoji rychlost naplno, abych se dostala ke zvířatům z druhé strany. Byl to ve vysokém sněhu docela hazard. Tlapky se mi střídaly moc rychle a věděla jsem, že jakmile se jedna zasekne nebo podjede, vymelu se a dost možná už se na vlastních nezvednu. Přesto jsem běžela. Srdce mi málem vyskočilo z tlamy, když jsem o něco škobrtla a celé tělo se mi hnulo směrem kupředu, ale stále jsem se dokázala srovnat. Dovolila jsem si se ohlédnout, ale Makadi jsem již neviděla. Dostala jsem se ke zvířatům z druhé strany - to byl jeden úspěch, ovšem horší bylo, že jsem byla dost daleko za nimi. Zalapala jsem po kyslíku a trochu popotáhla z rýmy, která se mi během spustila. Hruď mě bolela a bolest se šířila až do lopatek, které jsem zapojila do pohybu, který neudělaly už bůh ví jak dlouho. Neměla jsem šanci dál přidat a s každým dalším výdechem jsem akorát zpomalovala. Když laně přestaly vypadat rozmazaně, tušila jsem, že minimálně pro mě byl konec. Znovu jsem se podívala někam na obzor a hledala známé tělo vlčice. Kdyby dokázala po nějaké skočit ona, mohla bych je dohnat. Možná bych u toho ani nedostala infarkt - měla jsem neblahé tušení, že se k jednomu blížím. Bezradně jsem vydechla a skoro se zastavila. To pro mě byla další osudná chyba.

//LOTERIE 51

Spokojeně jsem si oddechla a pomalými kroky následovala Makadi. Pozorovala jsem její pohyby a i když nevypadala tak odborně jako Baghý na smečkovém lovu, byla jsem fascinovaná. Stejně jako jsem byla předtím, a předtím a ještě předtím. Vždycky jsem byla fascinovaná, přitom lovící schopnosti ostatních většinou také nikdy nepřesahovaly hranici úžasnosti. Možná jsem prostě jen obdivovala někoho za schopnost zabíjet bez zaváhání. Zastavila jsem hned, jak se zastavila vlčice a čekala na nějaký signál. Přejela jsem rychlým pohledem náš cíl, ale nedovolila jsem si je analyzovat. Bála jsem se, že bych z toho všeho pak vážně mohla vycouvat.
Jenže vlčice také nic neudělala, jako by čekala na mě. Nebyla jsem si jistá, co se ode mě ve společném lovu očekává, a tak jsem se při pohledu Makadi nejistě rozběhla klusem vpřed. Obrátila jsem k ní hlavu, abych se ujistila, že nejsem jediná, která někam běží - že jsem se kompletně neztrapnila. Nedala jsem do svého klusu ani náhodou svoji plnou rychlost, přesto mě po několika metrech překvapilo, jak často jsem musela lapat po dechu. Nejspíš jsem se po posledním honu za zajícem ještě pořádně neuklidnila a doplácela jsem na to. Neměla jsem souhlasit. Měla jsem navrhnout něco jiného. Proklínala jsem se v myšlenkách, ačkoliv jsem se nesnažila dát nějaký náznak odvolání. Nějak jsem to prostě musela zvládnout. Nemohla jsem zastavit, i kdybych měla stát na smrtelném okraji. Trochu jsem zpomalila, ale jen proto, že jsem najednou nevěděla, co dál. Jako bych nikdy žádný lov neabsolvovala.

//LOTERIE 50

Věnovala jsem rozlehlému území jeden velmi nedůvěřivý pohled. Trochu jsem se cítila, jako bych za každou sekundu ticha prošla vším utrpením, které jsem cítila jako malá. Byla jsem nervózní, protože něčí oči bystře sledovaly moji práci, jako by čekaly na každou malou chybičku a zakopnutí. Zároveň jsem se těšila a netrpělivě přešlapovala. Chtěla jsem cítit rychlost, kterou mi daroval Život, a bolest na hrudi, když už mi nestačila ani moje vlastní výdrž. Byla jsem také smutná, protože to znamenalo, že ten den musela ztratit život další nevinná dušička. Musela jsem si připomínat, že jsem šelma a na listech jsem žít nemohla. Jednoduše... žádný pohled do zvířecích očí. Kousnout rychle, do míst, kde nikdo neměl šanci. Nechat Makadi, aby si nacpala žaludek na další měsíc a topit se další týden v zármutku kvůli tomu, že to zvíře nejspíš mělo rodinu. Zarazila jsem se. Ta myšlenka šla trochu někam jinam, než jsem původně plánovala.
Přikývla jsem, když se vlčice znovu zeptala. Netušila jsem, jestli to brát jako... Já? No jasně, jsem překvapená ale ne zklamaná! Nebo... Já? Prosím, ne. Tak či onak jsem se ji nesnažila nějak uklidnit, měla jsem dost práce s vlastními nervy, i když jsem si připadala zle. Navíc s tím nakonec souhladila. Povzbudivě jsem se usmála a zařadila se kousek za ní. Nic jsem neřekla. Nepřišlo mi důležité cokoliv říkat. I kdyby se nám lov nepovedl, vzala jsem na sebe roli následovatele a šla bych za ní i s prázdným žaludkem. Takhle fungovala moje hierarchie. Co chtěli ostatní, co se líbilo ostatním - všechno jsem byla ochotná zařídit a podřídit se. Co jsem chtěla já přišlo až potom.

//LOTERIE 49

Naslouchala jsem šumění okolí. Sem tam jsem uslyšela kroky či jiné zvuky zvířete, ale ta většinou byla tak malá, že ani nemělo cenu se snažit jít po nich. Zamžourala jsem do dálky. Slunce odrážející se od sněhu mě oslepovalo, jako by fakt, že jsem do dvou metrů viděla jen šmouhy, nestěžoval naši situaci dost. Přes všechny ty příšerné podmínky na obzoru jsem si protáhla tlapky a několikrát zkusila přenést plnou váhu na léčící se zadní. Vážně to děláme? Nervózně jsem přešlápla. Byla jsem schopná něco ulovit... s Makadi? Naposledy jsem lovila s Lylwelin, která nyní patřila do smečky - a tam nebylo potřeba vynaložit moc sil, co si budeme. Byla jsem spíše přítěž. A roky před tím lovem jsem naposledy lovila... s ní. Povzdechla jsem si. Tentokrát za mě nikdo zabíjet nebude. Z nějakého důvodu bylo těžší ukončit život před očima svědka. I když to byl vlk.
Makadi promluvila. Souhlasně jsem přikývla. Byla to očekávaná odpověď. "Půjdeš... první?" zeptala jsem se nejistě a zahleděla se zpět na obzor. Možná ten požadavek zněl blbě. "Já... to moc neumím," dodala jsem skoro šeptem. Uměla jsem vystopovat zvěř, vcelku jsem uměla vymyslet plán. Ulovila jsem si, pokud to bylo nutné. Ale její oči byly na mně a já najednou ztratila odvahu. Nestyděla jsem se za to prohlášení. I Blueberry věděl, že jsem z větší části byla k ničemu. Přesto mě přijal do smečky a nevadilo mu, že jsem se přiživovala. Neměla jsem ani sílu být na sebe naštvaná. Byla to jediná věc, která se mnou zůstala již od narození a nešla změnit. Vcelku jsem se s ní smířila.