Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  32 33 34 35 36 37 38 39 40   další » ... 82

Hezkého prvního února všem!

Děkuji Flynnovi, Eloře a Kaye za zúčastnění se akce! ^^ Každý zúčastněný tímto dostává 3 křišťály a už by je měl mít i připsané! 1

_________________

Pokud si chcete poslechnout, jak vaši spolusmečkovníci vidí Borůvku, máte jedinečnou možnost:

Jeden velký spojený playlist: zde

Kaya: 1
Flynn: 1
Elora: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 (pokud chce Elora přihodit i svoje krátké vysvětlivky, určitě může 3)
_________________

Ještě jednou děkuji za účast a užívejte sníh! Snad nám ještě chvíli vydrží. 9 Hodně štěstí u zkoušek a tak celkově v životě. ^^ Bye, bye! ♥

Hlásím se... Za Wizku. 5

//LOTERIE 90

Nakláněla jsem se blíže ke slunečním paprskům, které si nás našli. Chtěla jsem si dopřát co nejvíce tepla, zimě koneckonců ještě nebyl konec a horší časy teprve mohly přijít. Děsilo mě to. Prolomení ticha tedy přišlo opět ze strany vlčice. Jemně jsem se pousmála. Byl to dobrý nápad, v úkrytu už jsme se ohřáli dost dlouho a venku to vypadalo na svítící slunce. Alespoň něco, když už se jedovatá zima částečně dostávala až sem. Oklepala jsem se, jako bych sotva při té myšlence dostala zimnici, a postavila jsem se. Chvíli jsem čekala, než se mi vyvážily všemožné věci v těle a přestala jsem ze svého rychlého zvednutí vidět černé tečky. "Můžeme," odpověděla jsem po chvíli, když jsem si uvědomila, že bych mohla říct alespoň tak málo. Už jsem se chtěla dostat ven, na druhou stranu jsem se ale trochu zarazila. Bude na mně vymyslet, kam bychom mohli jít dál? Přišli jsme od Galtavarů, kde je jezero, kolem les a... nic zajímavého. Neznám nic zajímavého. Naklonila jsem hlavu do strany. Tohle už jsme jednou řešili. Nadějně jsem se podívala zpět na vlčici, jen krátce, než jsem pohled zase odsunula. "Chceš... na nějaké přesné místo?" zeptala jsem se nejistě. Možná se ode mě očekávalo, že ji prostě někde provedu, ale já vážně nevěděla, kam jít. Neměla jsem tulácké tlapky. Patřila jsem do Borůvkového lesa, ne na dlouhé maratony skrz Gallireu. Ale nevadilo mi to. Jen jsem nechtěla být vpředu.

//LOTERIE 89

Pokývala jsem hlavou, aby se necítila ignorována, když na mě promluvila. Necítila jsem potřebu cokoliv dalšího říkat. Měla jsem pravdu, a pro jednou jsem si jí byla jistá, i když mě štvalo, že jsem si nedokázala nasadit alespoň poloviční růžové brýle. Po její poznámce jsem hlavou znovu pohnula vpřed. Každá magie byla silná, jedna horší než ta druhá. Občas jsem měla trochu strach i z vody, která se zdála skoro neškodná. Ale věděla jsem, že kdybych chtěla, mohla bych Makadi na místě utopit. Nebo polovinu dalších členů naší smečky. Jiné vlky, které jsem znala. Děsila mě představa, že jsem se mezi šílenstvím a realitou držela jen já sama a nic dalšího. Chtěla jsem mít povídání o magiích raději za sebou.
Ticho se znovu těžce rozlehlo jeskyní a zbylo nám jen kapání vzdálené vody a občasná meluzína. Mluvila bych, no nešlo mi do hlavy nic, co bych mohla nakousnout. Počasí, nálada - kdo o tom chtěl mluvit? A všechno ostatní se zdálo moc soukromé buď pro mě, nebo pro Makadi. Takže jsem nic neříkala a naslouchala jsem všemožným zvukům přírody, které mě pobízely, abych se snažila a zachránila situaci, ale já neměla sílu. Možná jsem neměla sílu, možná jsem prostě neměla náladu. Unaveně jsem přivřela oči do světla, které k nám šlo vchodem do úkrytu. Další den. Kolikátý už to byl mimo smečku?

//LOTERIE 88

Magie zmizení se najednou stala středem naší konverzace. Nevadilo mi to, alespoň už nebyl úkryt zaplněný tichem. Ale stejně jsem měla obavy, že bych mohla říct něco hloupého, i když šlo jen o normální debatu ohledně magie. Přikývla jsem. Měla samozřejmě pravdu, ale život mě naučil na všem vidět hlavně ty negativní věci. Zahnala jsem nutkání přesvědčovat chudáka vlčici, jak špatné mizení vlastně je - protože to možná nebylo tak hrozné, možná to bylo dokonce skvělé, jen... jsem měla strach. Ne z nové věci, ne z neznáma. Měla jsem strach, že kdybych si kdykoliv dovolila vidět cokoliv v lepším světle, udělala bych špatný krok a stalo by se něco, co už by nešlo vzít zpátky. Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala náhlý příval nervozity. "To jo, ale... stejně bych pak musela počítat s následky," pokrčila jsem rameny a jemně se usmála. Kdybych uprostřed debaty zmizela a odešla, do konce života bych se tomu vlkovi musela vyhýbat. Kdybych uprostřed boje použila neviditelnost a odešla, žila bych hromadu dalších let ve strachu, že mě ten samý vlk znovu přepadne a já již nebudu mít šanci zmizet. "Je trochu děsivé představit si, že je tu někdo třetí s námi," zapřemýšlela jsem nahlas. Stejně snadno jsem kdykoliv mohla zmizet já a odposlouchávat Makadi s dalšími vlky. Nebo kohokoliv jiného. Další magie, kterou jsem nechtěla nikdy použít pro své vlastní potěšení, nedej bože snad pro špehování ostatních.

//LOTERIE 87

Natočila jsem hlavu do strany, sama pořád trochu zmatená. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Zda mi mizí části těla nebo jsem mohla zmizet celá, jestli jsem to mohla ovládat nebo jsem s tím měla žít jako s prokletím. Tajně jsem doufala, že se to už nikdy nestane, a magie ve mně zůstane pohřbená jen pro ty nejhorší scénáře. Jak magie zmizení vůbec fungovala? Kdybych do někoho zmizelou částí těla narazila, cítil by to, nebo bych jím prošla jako duch? Povzdechla jsem si. Neměla jsem koho se zeptat, o nikom s takovou magií jsem nevěděla a na to, abych se zeptala Smrti, jsem rozhodně neměla. "Asi... ano," odpověděla jsem nakonec a pokrčila jsem rameny, abych dala najevo, že vlastně sama nevím. Raději jsem na to nemyslela, kdo ví, co to ve skutečnosti bylo. Třeba bych mohla zmizet podruhé a už se nikdy neobjevit. Odemkla jsem si nový strach a nervózně jsem přešlápla. To mi ještě chybělo.
Makadi ovládala vzduch. Zamyslela jsem se - Aranel ovládala stejnou magii, dokázala vzduch kolem nás ohřát, aby nám při pozorování smečkového lovu nebyla zima. Pousmála jsem se. Kdybych si měla vybrat, také bych brala vzduch, hned po vodě samozřejmě. "Ten je pěkný," pousmála jsem se. Rozhodně bude pěkný, až se vlčice rozhodne navštívit Smrt. A kdyby chtěla tu se zmizením, jak sama říkala, také by musela za ní. Vlastně to bylo trochu nefér. Všechno, co nás mohlo udělat alespoň trochu silné, patřilo Smrti. Proč si to nemohl vzít na starost Život? "Asi... to bude fajn. Snad se to nebude dít často," řekla jsem jako odpověď. Vážně jsem se nechtěla jen tak vymazat.

//LOTERIE 86

Zmateně jsem začala vrtět hlavou. Přišlo mi to trochu jako blbost, ale potom jsem si vzpomněla na svoji poslední návštěvu zříceniny. Bylo to to první, co mě napadlo, i když jsem nikdy o nic takového nežádala. Přemítala jsem v zamlžených vzpomínkách a nakonec všechno tak nějak dávalo smysl. Pokud si přeji být pro všechny neviditelná, budiž. To prohlásila Smrt. Protáhla jsem obličej zmučeným výrazem a s frustrovaným výdechem jsem hlavu poraženě svěsila, až jsem cítila svaly v krku se natáhnout. Když jsem se nad tím zamyslela, nechala jsem tam naposledy skoro všechno. Nejspíš víc než co by vystačilo na to, co jsem si doopravdy přála. Proč já? Narovnala jsem se a podívala se na vlčici se slabým úsměvem. "Ať žije Smrt," prohodila jsem ironicky a pokrčila rameny. Nebylo to nic speciálního a trochu mě děsilo, že mi to začínalo přijít normální. Jenže jsem rozhodně nechtěla, aby mi jen tak mizely části těla. Bylo to stejné, jako s vodou? Nebo jsem s tímhle neuměla zhola nic? A co dalšího jsem v tom případě proboha uměla?
Další ticho. Tentokrát jsem promluvila já, čistě z moc velké zvědavosti. "Co... máš za magii ty?" zeptala jsem se. Doufala jsem, že to nebyla moc vtíravá otázka. Ale její oči byly žluté a když už jsme se bavily o našich schopnostech, chtěla jsem se také přiučit o Makadi něčemu novému.

//LOTERIE 85

Nedokázala jsem z tváře vlčice vyčíst, co si o tom všem myslí, a tak jsem jen tiše čekala na nějaký - jakýkoliv - rozsudek. Mezitím jsem přemýšlela nad tím, jaké možnosti s tou magií mám. Elektřina... pojila se s blesky? Měla by. Blesky občas způsobovaly požár, ne? Mohla jsem tak magií něco zapálit? Přišly záblesky na hořící les a hned mě přešla chuť kdykoliv tu schopnost znovu použít. Na druhou stranu to určitě byla dobrá obrana, vzhledem k tomu, že i malá rána která skoro nebolela mě rozhodně překvapila. Tiše jsem si povzdechla. Štvalo mě, že jsem magii neovládala, když jsem měla na starosti Flynna. Nebo když byl lov minulou zimu tak složitý, jednou ranou mohlo zvíře zemřít. Či kdykoliv předtím. Hodila se vždycky, jen ne teď.
Makadi poukázala na něco dalšího. Natočila jsem hlavu nechápavě do strany. "Co myslíš?" zeptala jsem se s nervózním úsměvem. Udělala jsem nějaký divný pohyb, který pro ni vypadal až tak moc nepřirozeně, aby ho brala za divnou magii? Byla jsem toho schopná, k ničemu ve slovech i v pohybech. Možná jsem se na ni divně podívala? Stalo se něco za mnou? Pootočila jsem se, ale za mnou byl jen zbytek úkrytu a holé stěny. Možná to zmizelo. Nebo... se prostě spletla. Zvědavě jsem vrátila pohled zpět k ní a čekala na vysvětlení. Doufala jsem, že nejsem úplně mimo, i když jsem si tak rozhodně přišla.

//LOTERIE 84

Překvapeně jsem zamrkala, ale nechtěla jsem to odmítnout. Ne, že by mi to přišlo hloupé. Možná jsem se dokonce chtěla předvést. "Zkusím to," přikývla jsem. Ale nic neslibuji. Nezkoušela jsem elektřinu použít schválně snad ještě ani jednou. Soustředila jsem se na... na to, co jsem tehdy dokázala s kožichem. Moc jsem nevěděla, jak na to, a držela jsem se zpátky, abych náhodou něco omylem nepodpálila nebo tak. Slyšela jsem zapraskání, ale bylo to jen v mé hlavě. Představovala jsem si záblesky, ale nepomáhalo to. Uvědomovala jsem si, že sedím jako bobek už nějakou chvíli a nic se neděje. S každou uplynulou vteřinou jsem se cítila více a více blbě, ale nechtěla jsem, aby magie přišla jen jako následek mých pitomých emocí. Teď nebo nikdy. Připomněla jsem si ještě jednou všechny dosavadní události s touhle prokletou věcičkou. Magie elektřiny se projevila jediným slabým zábleskem v srsti a uštědřila mi slabší kopanec. Překvapeně jsem se začala nahýbat do strany, ale vyvážila jsem to včas. Zavrtěla jsem hlavou a následně i celým tělem, abych se zbavila najednou až moc huňaté srsti. Srdce mi bušilo rychleji, než by mělo, ale byl to jen dočasný stav. Poníženě jsem se podívala na vlčici. Magie na nízké úrovni snad takové věci neuměla, ne? Znamenalo to, že jsem vlastnila magii silnou alespoň polovičně tak, jak jsem ovládala vodu - ale neuměla jsem s ní zacházet? Zamračila jsem se. Neměla jsem dost odvahy na to, abych se magii pokoušela použít naplno. Jak jsem se asi měla naučit ovládat elektrické výboje, když jsem si donekonečna dávala rány jen sama sobě? Alespoň už se mi mimovolně nezavíraly oči. Možná to bylo tím, že jsem si na stres až moc zvykla. Nebo jsem se po měsíci konečně najedla, to byla také možnost. "Au," vypadlo ze mě až příliš opožděně a se svěšenou hlavou jsem se zasmála. Bušící srdce už přestalo, no probliklo mi levé ucho, na vteřinu zmizelo a zase tam bylo. Bez mého jediného povšimnutí - a možná to vlčici mohlo přijít jen jako halucinace.

//LOTERIE 83

Ticho. Bylo to něco, na co jsem byla zvyklá a dokázala jsem si v každém druhu ticha najít něco příjemného. Jenže tohle ticho bylo vždycky krátké, narušené nějakou otázkou poslední záchrany. Ani jedna z nás se nejspíš nechtěla utopit v myšlenkách, nebo nechat toho druhého čekat na blesk z nebes. Hah. My o vlku a vlk... "Elektřina," odpověděla jsem jednoduše. Znovu jsem měla nutkání magii předvést, jako bych potřebovala vlčici dokázat, že ji doopravdy umím a nebyl to jen sen. Jenže to jsem udělat nemohla, nevěděla jsem, co magie dělá, jak je silná a jestli náhodou nemůže někoho... zabít. To uvědomění mi vyhnalo barvu z tváře - pokud by to pod srstí šlo vidět, samozřejmě. Nervózně jsem přešlápla a snažila se zhluboka dýchat. Nechtěla jsem magii spustit omylem přemýšlením nad tím, abych ji omylem nespustila. To už bych asi nerozdýchala. "A... nějaké další určitě,," přiznala jsem po chvíli. Chtěla jsem k tomu ještě dodat, že neznám jména a nemám kde je zkusit, ale slova se mi nějak zasekla v hrdle. Každopádně jsem nemohla jsem mít alespoň mezi členy smečky tajnosti, ačkoliv jsem sama sobě přísahala, že všechny magie budu používat jen k ochraně území a nikdy ne pro vlastní dobro. Nebo něco v tom smyslu, prostě jen nezneužívat. Nikdy. Zatnula jsem čelist a trochu se zamračila, sama na sebe. Jen z té samotné myšlenky se mi dělalo mdlo. Udělalo by to ze mě zlého vlka? Už tak jsem byla dost k ničemu. Nechtěla jsem to ještě zhoršit.

//LOTERIE 82

Polilo mě horko, když jsem zjistila, že jsem všechno zkonila. Horlivě jsem zavrtěla hlavou - nechtěla jsem, aby si vlčice myslela, že je Život hrozný. Neřekla jsem nic, čím bych ho vykreslila ve špatném světle. Nebo ano? Netušila jsem, co jsem udělala špatně. Ale to poslední, co jsem chtěla bylo, aby se kvůli mně bála jít i za ním. Smrt stačila. A... možná přišla hrozná jen mně. Všechno kazím. Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, co dalšího bych mohla říct, abych to zachránila. "Není proč," pokrčila jsem rameny nakonec a slabě se pousmála. Chtěla jsem tak mít celou debatu o tom všem za sebou, no pořád mě čekalo nešikovné vysvětlování možností obou sourozenců... či jaký mezi sebou vlastně měli strach. Odvrátila jsem pohled na nudnou stěnu vedle mě a snažila jsem se skoro ani nemrkat. Hlavně se nedívat na vlčici a neudělat celou situaci ještě trapnější. Fyzicky? Nevěděla jsem, jak si její slova přebrat, takže jsem se vrátila k pokrčení ramen. "Asi... Život," odpověděla jsem tiše. O Smrti jsem věděla jen to málo, co už jsem řekla, a všechno ostatní měl nejspíš na starosti ten druhý. Lehce jsem se zamračila. Nakonec jsem byla k ničemu i Makadi. Jak jsem mohla pomáhat vlčatům projít životem, když jsem nedokázala osvětlit ani tak jednoduchou věc? Zůstala jsem tiše koukat do prázdna. Veškerá moje naděje na normální konverzaci shořela. A byla to všechno moje vina.

//LOTERIE 81

Zavrtěla jsem hlavou. "To je... to divné," začala jsem nejistě. Moc jsem nevěděla, jak to podat, aniž bych vlčici nějak vyděsila. Nechtěla jsem, aby si myslela, že je Život nějaký manipulátor. Ale vlastně... to asi nebylo daleko od pravdy. "Teda, s ním... to nikdy není stejné, je to... šťastné," vysoukala jsem ze sebe. Pečlivě jsem volila slova, ale nakonec mi přišlo, že jsem svoji větu nepochopila ani já sama. Svěsila jsem poraženecky hlavu a povzdechla si. "Je moc hodný..." zamumlala jsem nakonec a raději se rozhodla mlčet, dokud nebylo nutné mluvit.
Což vlastně bylo nutné, téměř hned. Zamyslela jsem se a dala si možná až moc na čas, ale sama jsem byla trochu zmatená. Nechtěla jsem říct něco špatně, to by se pak Makadi musela hnát tam a zpátky a rozhodně už bych nebyla adept na seznam přátel. Ne, že bych do té doby byla. Vlastně jsem byla dost hluboko už od začátku. Zavrtěla jsem hlavou - zase jsem přemýšlela nad něčím, nad čím jsem přemýšlet nemusela. "Život... vlastnosti a nějaké, no... slabší magie. A barvy," začala jsem. To bylo všechno, co jsem o něm věděla. Pokud nabízel i něco dalšího, bylo mi to neznámé. "A Smrt silnější magie... elektřinu, třeba. Umí magie vylepšit a... tak," dodala jsem dost nešikovně. O Smrti jsem toho věděla méně, než o tom druhém. Možná se na tom odrážel fakt, že dojít ke Smrti bylo jako... zemřít. Ironicky.

//LOTERIE 80

Lehce jsem se zasmála a pokrčila rameny. Už to tak bude. "Řekla bych, že je... zvyklý," odpověděla jsem nejistě. Netušila jsem, jestli to byla dobrá poznámka, nebo spíše špatná. To, že na to byl zvyklý, bylo rozhodně špatné znamení. Ale alespoň už ho nemohlo nic překvapit. Nejspíš. "Je moc hodný," přidala jsem k tomu povzbudivým hlasem a jemně se pousmála. Konečně jsme řešili něco, o čem jsem se tolik nebála promluvit. Možná jsem byla i ráda, že jsem mohla předat svoje znalosti.
Vlčice prozradila, že její magie není moc silná. Možná ani nevěděla, jaká to je. Nezmínila to. "To zařídí zase Smrt," pověděla jsem jí nejspíš novou znalost a jemně jsem se pousmála, abych třeba alespoň trochu ulehčila strachu, který s sebou ta věta nesla. Nikdo neměl rád Smrt - alespoň ne nikdo normální. Jenže pomoci slabé magii uměla jen ona. Mohli by být alespoň trochu blíž. Napadlo mě. Jeden na jihu a druhý na severu. Rozhodně se starali o to, abychom jen tak nezlenivěli. "Taky jsem s vodou nic neuměla," dodala jsem ještě a jen tak na ukázku jsem zamrkala modrými očky. Mohla jsem vlčici něco ukázat, sebrat vodu z nakapané kaluže nebo tak něco, ale chovala jsem ke svým magiím jistou nedůvěru. Neuměla jsem žádnou kromě vody ovládat dokonale a bála jsem se, že bych omylem mohla použít něco jiného, než co jsem měla v plánu. Chtěla jsem navštívit to místo, kde jsem poprvé vyzkoušela plnou sílu vody s Duncanem. Jenže... kdo by byl ochotný nechat se zmrzačit elektřinou, nebo se nechat ovládnout příkazem? Naklonila jsem hlavu do strany. Makadi to asi nebude.

//LOTERIE 79

Kývla jsem hlavou a trochu se zasmála, abych zahnala vlastní ztrapnění. Nelitovala jsem toho, že jsem to řekla, ale možná jsem to neměla říkat... tak jsem to řekla. Módní ikona? Naposledy jsem se tiše uchechtla a pokrčila rameny. Bylo to tak, nekecala jsem. Nedošlo mi, že ho vlčice nikdy neviděla a nemohla posoudit, jestli to myslím vážně, nebo jen jako nadsázku. V konverzaci o kouzelném vlkovi jsme pokračovali. Trochu mě její otázka vyděsila, ne kvůli ní, čistě kvůli tomu uvědomění. "Ví všechno... nejspíš i to, že si tu povídáme," odpověděla jsem. Po dlouhé době mi přišlo, že si konečně povídáme alespoň trochu normálně. I když mi úzkost pořád nedovolovala volně dýchat, alespoň už jsem neodpovídala ve dvou slovech. Ale vždycky se to může vrátit zpět. Povzdechla jsem si. Možná jsem si už prostě nemohla dovolit ani myslet pozitivně. Pamatovala jsem si čas, kdy jsem byla optimistou. Teď jsem se jen nemohla rozhodnout, jestli jsem víc realista nebo pesimista. Ale... kde je v tomhle světě cokoliv optimistického? Alespoň jsem nebyla mrtvá. Škoda.
Chvíli jsem Makadi jen mlčky pozorovala, především její zlaté oči, než jsem sesbírala odvahu zase něco říct. "Ale... jsou to jen barvy magie... myslím," upozornila jsem ji. Blueberry měl magii ohně a červené odznaky. Kdo další je měl? Storm, spirálu podle magie vzduchu. Já podle magie vody. Na nikoho dalšího jsem si nedokázala vzpomenout, možná jsem už nikoho neznala, ale vždy to byla barva magie. Může to být i jiná magie, než ta hlavní? Zamyslela jsem se. Jakou barvu by asi nesla elektřina? Nebo jiné magie, které nabízela Smrt?

//LOTERIE 78

Ticho opět prolomila Makadi. Pousmála jsem se. Bylo mi líto, že jsem ji skoro nutila do toho, aby mluvila - cítila jsem se strašně, ale sama jsem nedokázala zapříst rozhovor. Její otázka mě překvapila, ale jen trochu. Bylo to nečekané, ale ne hrozné. Tak... akorát. "Chtěla jsem odznaky... pěkné," začala jsem, pohled zabodnutý na stropě v záchvatu přemýšlení. Nebylo to zase až tak dlouho, co jsem si pro odznaky u Života byla, ale stalo se mezi tím spoustu důležitých věcí a bylo těžké vybavit si všechna jeho slova a celý můj požadavek. "Nechala jsem ho vybrat. Řekla jsem mu, že je módní ikona," ušklíbla jsem se, abych trochu odlehčila těžkou tichou atmosféru, která nad námi pořád vlála a nechtěla odejít. Tím jsem považovala svoji odpověď za ukončenou, ovšem mimoděk jsem si vzpomněla na jeho slova. Že je vše jen v mé hlavě a dokážu s ostatními mluvit. A že je na mě pyšný. Skoro jsem se rozesmála. Očividně se mohl i Život často mýlit. Ale proč? Co jsem udělala špatně? Kde jsem udělala chybu? Neměla jsem se bát mluvit, měla jsem se bavit a vést šťastný život v Borůvkovém lese, chodit mezi členy a ptát se na jejich dny ve smečce. Skoro jsem toužila po tom to udělat. Tak proč jsem nemohla? Proč mě neustále něco zastavovalo? Byla jsem akorát trn v patě. Proč? Svěsila jsem posmutněle hlavu a raději se vrátila k poslouchání vody. Nechtěla jsem si ještě víc uvědomit, jak příšerná vlastně jsem.


Strana:  1 ... « předchozí  32 33 34 35 36 37 38 39 40   další » ... 82

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.