Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 112

Ticho. Jak jinak. V mysli jsem se nad tím pousmála a už jsem čekala jen na zázrak, když vlčice promluvila. Zase ona. Překvapeně jsem zamrkala. Nic takového mi Blueberry neříkal. Ale nemohla jsem si stěžovat, nebyla jsem pro něj nikým důležitým. Trochu posmutněle jsem se pousmála, abych zastínila to, jak mě ta novinka zarazila. Možná jsem byla prostě hloupá. Samozřejmě, že chtěl rozdat funkce, ve smečce už nás bylo mnoho. Zamyslela jsem se, hlavně protože jsem všechny nováčky neznala moc dobře. Vlčata jsem mohla rovnou odškrtnout. Sigy by mohl být ochráncem? Na druhou stranu měl něco s tlapkou. Nedávno se k nám přidala i Kaya, ale netušila jsem, jaké jsou její vlohy. Awarak, jenže ten údajně zapomínal, takže... byl prostě a jednoduše členem, ale stejně vhodným, jako všichni ostatní. Lylwelin by mohla být stroprocentní ochránce, té vlčice jsem se bála i na své pozici, probůh. "Lylwelin by mohla být... ochránce," odpověděla jsem nejistě. Nechtěla jsem, aby to vyznělo, jako že se pletu do záležitostí alf. Sice se mě zeptala přímo, no i tak jsem nad svými slovy až moc přemýšlela. Pokračovala jsem v seznamu jmen dál. Na společném lovu věnoval pozici velitele Norimu a Ba...ghý? Snad to tak bylo. "A ty dva co vedli lov," dodala jsem a schválně jsem vynechala jména, kterými jsem si nebyla stoprocentně jistá. Celá naše smečka, sedmnáct členů, pokud se něco dalšího nezměnilo pod mým vědomím. Taenaran už musel být dospělý. Zajímalo mě, jestli se vrátil zpět na území jako Gavriil, nebo byl ztracený případ. Mrzelo mě to a měla jsem trochu strach o jeho zdraví, ale... už nebyl tak docela pod mou ochranou.

//LOTERIE 111

Seděla jsem tam jako jedna velká zasněžená skála. Mhouřila jsem oči na zem před sebou a zase si nechala pohled rozmazat. Snažila jsem se tím zabavit a nemyslet jen na všechno špatné, i když to bylo těžké. Ale nebylo to nemožné. Byla jsem prázdná a tu prázdnotu zaplňovala jen úzkost, která se plížila po zemi kolem mě. A co dál? Kde byly ostatní pocity? Pohlédla jsem na vlčici, krátce. Nic. Zamyslela jsem se nad smečkou a moje mysl jako by pokrčila rameny. Vzpomínala jsem a možná, kdybych se hodně snažila, jsem ucítila píchnutí bolest. Nic víc v tom nebylo. Nesnášela jsem to ještě víc, než cítit všemožné emoce, které se mnou házely do všech stran. Podívala jsem se vzhůru, než jsem si hlavu zase musela skrýt před návalem sněhu a větru. Co jsem musela zažít pro to, abych dostala zpátky to, co jsem ztratila? A... kde jsem to vlastně ztratila? Co jsem udělala špatně? Zeptala jsem se sama sebe snad už po sté za tu dobu, co jsem byla s vlčicí.
Mluvě o vlčici, zrovna promluvila. Přikývla jsem. Neměla jsem problém s tím zůstat v úkrytu mezi stromy. Navíc... kdybych odešla, byla bych zase sama a nejspíš bych nevěděla, co se sebou. "V pohodě," odpověděla jsem. Uvědomila jsem si, že už jsem to řekla podruhé a nervózně jsem začala v hlavě počítat okolní stromy, nejspíš aby mě neodnesly nějaké zbytečné výčitky.

//LOTERIE 110

Žádná odezva. Sklonila jsem hlavu ještě víc a zůstala jsem ponořená ve vlastních myšlenkách. Možná to tak bylo lepší. Možná jsem prostě nemohla mít kamarády. Prostě jsem nemohla být šťastná. Chci domů. Pousmála jsem se. Bylo to takové dětské přání. Skoro jsem cítila pláč, který tato slova kdysi doprovázel. Ale tentokrát jsem byla úplně prázdná a zem pode mnou se rozplývala v barvách mých myšlenek. Cítila jsem na sobě ledový vítr a chtěla jsem se pohnout, schovat se mezi stromy, no bála jsem se, že bych tím pohybem narušila jakýsi mír, který jsme tu s Makadi zavedli. Podívala jsem se na ni. Byla ode mě otočená do strany a koukala někam mezi stromy. Já vím. Je na mě hrozný pohled. Přikývla jsem a také jsem se lehce odvrátila, tváří dál od ledového vzduchu, který sem skrz stromy proudil.
Ticho nebylo nepříjemné. Alespoň ne pro mě. Tak nějak jsem si namluvila, že když vlčice nic dalšího neřekla, vlastně jí nevadilo, že jsem s ní zůstávala. Cítila jsem se trochu naivně, ale bylo to lepší, než... jakákoliv jiná možnost. Přesto jsem si vlastními myšlenkami dokázala hodit do cesty další klacky a nakonec mi to nedalo. Potřebovala jsem se zase volně nadechnout. "Půjdeme někam... dál?" narušila jsem naše společné soužití. Bylo to snad ještě horší, než předtím. Jsem tak blbá. Blbá a nic jiného. Poraženecky jsem hlavu zase sklopila. Proč prostě nemohlo být všechno jednodušší?

//LOTERIE 109

Vlčice dlouho nic neříkala. Rozhlížela jsem se kolem a přemýšlela nad tím, jaký bude náš návrat ke známějším stromům. Uvítá nás Blueberry? Je to dost možné. Ohlédla jsem se na vlčici. Šla by ihned za ním, jenom za jeho láskou, nebo mu sdělit celý tenhle výlet? Měla jsem pocit, že Blue už ve mně neviděl tak dobrou kamarádku. Probouzelo to ve mně lehkou závist, ale na druhou stranu jsem měla pocit, že jsem si to zasloužila. Byla jsem k ničemu, tichá a neschopná pomoci ostatním - ani vlčata jsem častokrát nedokázala uhlídat, a to jsem měla po pravé tlapce Aranel. Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem i jiný scénář. Třeba by nás mohla přivítat vlčata a všechno by bylo zase na chvíli v pořádku. Ale co když jsem se i mezi nimi necítila tak dobře, jak bych měla? Návrat mě lehce děsil. Vždycky mě děsil, odchod i příchod.
Slova, která ze sebe Makadi po chvíli pustila, mě překvapila. Zvedla jsem k ní jeden krátký pohled, než jsem se zase dívala jinam. "V pohodě," odpověděla jsem vcelku normálním hlasem. Pro jednou mě nenapadlo, že by vlčici něco trápilo. Spíše jsem se bála, že mě tady nechce, ale zeptat se jsem se na to nechtěla. Kdyby snad dala podruhé najevo, že jí překážím, odešla bych. Prozatím jsem zůstávala sedět a posmutněle koukat do země. Co jsem udělala špatně? Povzdechla jsem si. Nic jsem neřekla. Bylo to to, co jí vadilo? Já jen nechtěla říct něco špatně. A stejně jsem všechno zkazila.

//LOTERIE 108
//Kierb

Následovala jsem stopy vlčice se skoro stoprocentní přesností, přesto mě hned při první zatáčce překvapil strom. Bylo jich tu spoustu, naházených na sobě, skoro bez místa, kde by se dalo pohodlně projít. Hvozd. Povzdechla jsem si, částečně kvůli hloupému terénu a částečně kvůli své hlouposti. Rozhlížela jsem se všude kolem, doprava i doleva, vzhůru i dolů. Znala jsem to místo? Možná. Znala jsem tu řeku, kolem které jsme šli? Řekla, bych že určitě, ale... všechno vypadalo tak stejně. Kde byly barvy, které dělaly svět o něco hezčím? Hrábla jsem tlapkou do studeného sněhu a natočila hlavu do strany. Možná jsem měla jen zimní existenční krizi. Tiše jsem se uchechtla, aby to Makadi neslyšela. Tou myšlenkou jsem získala zase něco, na co jsem se mohla těšit.
Další zvědavý pohled, který směřoval k vlčici. Kam dál? Zajímalo mě, ale neptala jsem se přímo. Pochopila jsem, že Makadi šla vpřed i bez mého pobídnutí. Cítila jsem se trochu hloupě s pocitem, jak ráda jsem někoho následovala a nechala se komandovat kolem. Bylo to příšerné říct, ale zároveň to bylo mnohem lepší, než někoho vést. Mohla jsem někoho dotáhnout tak maximálně do propadliny a ještě hlouběji do pekel. Jenže vlčice nikam nešla, zůstala stát. Takže jsem stála taky a trpělivě vyčkávala na jakékoliv znamení. Chtěla si odpočinout? Možná to nebylo na škodu. Nebo se chtěla zeptat na směr. Řekni cokoliv, prosím.

//LOTERIE 107
//Neprobádaný les

Došli jsme zpět k řece. Ani ne o kus dál jsem viděla další stromy a v dálce se rýsovaly další. Překvapilo mě, kolik detailů mi unikalo, když jsem utíkala napříč územím s pohledem sklopeným. Spoustu z těch lesů jsem neznala, nebo mi paměť již chátrala. Ale úspěšně jsem se vyhnula bažinám a močálům, takže všechno bylo v pořádku. Všechno bude v pořádku. Slova vlčice mi alespoň trochu promluvila do duše a chtěla jsem se co nejdřív vrátit do lesa, abych se mohla postarat o vlčata. Protože od toho tam sem. Pořád někde utíkala sama a já měla strach. Rostla jako z vody a co za rok? Co budu dělat potom? Budu k ničemu, stejně jako teď. Jen víc brutálně. Povzdechla jsem si. Chtěla jsem hlavně vidět Fífu. Od toho incidentu s monstry jsem ho neviděla a měla jsem trochu starost. Možná už jsem i byla trochu připravená na setkání s jeho rodiči. Ale jen trochu. Tolik jsem zase zemřít nechtěla, nejspíš.
Otočila jsem se na Makadi a čekala, zda její schopnosti jak najít domov nezchátraly. Přibližně jsem věděla, jak se orientovat, ale také jsem si nebyla jistá a nechtěla jsem nás nedej bože zavést do nějaké díry. A pak už nás vlčice vedla dál a já ji zase poslušně následovala. Ujala se vedení a nemohla jsem si stěžovat. Zadní místa byla koneckonců vždy nejlepší. Alespoň pro moji maličkost. Možná jsem se měla cítit víc jako vůdce, vzhledem k mému postavení ve smečce. Ale tam jsem byla spíše jako Blueberryho přítelkyně. Lehce jsem se pousmála. Makadi mi moje přesvědčení ani trochu nevymluvila. Mrzelo mě to - snažila se a já ji zase zklamala.

//Východní hvozd

//LOTERIE 106
//Lužiny

Po cestě jsem se rozhodla, že už bych neměla nic říkat. Neměla jsem v plánu převádět konverzaci na sebe a i když jsem měla věci, které jsem cítila, že bych dokázala říct, mlčela jsem. Nechala jsem vlčici před sebou doříct to, co měla na srdci, a pouze jsem pokývala hlavou. Její slova mě bolela, nebo mi možná lichotila. Nedokázala jsem v tom poznat rozdíl. "Asi máš pravdu," vydechla jsem. S ničím z toho, co řekla, jsem ve skutečnosti nesouhlasila, ale... očividně jsem se raději topila v tichu a vlastních myšlenkách.
Došli jsme do dalšího lesa. Nevnímala jsem okolí, vždy jsem se jen narychlo rozhlédla a uznala, jestli území znám nebo ne. Tohle místo jsem neznala, ale zápach bažin byl při pořádném nádechu stále cítit. Nakrčila jsem čenich. Teď musel být můj čas vybrat směr. Měla jsem vlčici ráda, ale zpátky do toho prokletého místa jsem jít nechtěla. Jenže jakým jiným směrem jsme se mohli dostat zpět do Borůvkového lesa? "Jdeme?" zeptala jsem se možná až příliš veselým hlasem, který měl zastínit moji nervozitu. Mrkla jsem na vlčici a tiše jsem doufala, že tohle místo nezná. Rozešla se opačným směrem od bažin. Ulevilo se mi. Nevadilo mi vzít to krátkou oklikou, pokud byl můj život v bezpečí - a její výběr vlastně nebyl tak daleko od domova. Doufala jsem, že vlčice začne mluvit o něčem dalším a nepůjdeme celý zbytek cesty jako na pohřeb. Ale to už jsme vlastně dělali.

//Kierb

28.1. za posty 5 lístků.
29.1. za posty 5 lístků.
30.1. za posty 5 lístků.
31.1. za posty 5 lístků.
1.2. za posty 5 lístků.
2.2. za posty 5 lístků.
3.2. za posty 5 lístků.

Celkem 35 lístků.

//LOTERIE 105
//Březina

Pokračovala jsem za ní a poslouchala slova, která pro mě měla schovaná. Překvapilo mě, jak se najednou rozmluvila, a tělem se mi rozlilo alespoň trochu tepla. Pousmála jsem se, ale sklopila jsem hlavu, abych úsměv schovala. Falešné lichotky by mi neměly dělat radost. "Možná jen nemá nikoho jiného," odpověděla jsem a úsměv mi pomalu slábnul.
Pak Makadi položila otázku, jednu z těch osobnějších. Pokrčila jsem rameny. Měla jsem chuť mluvit dál, ale zároveň jsem v krku cítila knedlík a slzy připravené stále ještě v slzných kanálcích. Nadechla jsem se, abych zabránila samovolnému pláči. Tohle nebyl správný čas. Alespoň... ne na tohle. Ale kdy jindy byl správný čas? Kdy jindy jsem měla začít? Podívala jsem se před sebe. Stále jsem to tu nepoznávala a cesta do Borůvkového lesa musela být ještě dlouhá. Tolik času. Tolik věcí, které jsem mohla říct, ale které ve mně stejně zůstanou udušené. Přenesla jsem svůj pohled na zem, ale dívala jsem se na tlapky Makadi. Abych udržela alespoň nějaký kontakt a zůstala v bezpečí reality. Nebo nebezpečí. Jednoduše se neztratit ve své vlastní hlavě. "Nikdy jsem nic nezachránila..." zamumlala jsem stejně tiše, jako předtím. Vlčice to stejně slyšela, takže snad slyšela i tohle. I další věci, které jsem postupně měla na srdci. "Pořád jen něco kazím," uchechtla jsem se a dokonce se i trochu pousmála. Byla to zástěrka, abych udělala situaci lepší a tvářila se, že je všechno vlastně v pořádku a mám ze svého vlastního života srandu. Když jsem se nad tím zamyslela, nemohlo to být tak daleko od pravdy. Můj život byl tak příšernej až to bylo k smíchu.

//Zarostlý les

//LOTERIE 104

Můžeme. To bylo všechno, co mi řekla. Chvíli jsme ještě seděli a nechali se mačkat tichem, než se vlčice zvedla a dala povel k pochodu. Poslušně jsem se zvedla a pokračovala v jejích stopách, jako obvykle. Prohlížela jsem si její záda a občas jsem zapomněla dýchat. Připravovala jsem se tak na slova, jakákoliv. V hrdlu jsem měla sucho a dostala jsem žízeň, ale nesehnula jsem se ke sněhu, abych do sebe dostala alespoň trochu vody. Nechci být zase ticho. Přiznala jsem si sama sobě. Jenže to, co jsem říct chtěla, bylo tak složité. A to, co by konverzaci umlčelo za dalších pár minut, mi přišlo zbytečné. Zamrkala jsem a nadechla se, hlavu na vteřinu úplně prázdnou. Využila jsem toho. "Myslíš... teda, no... nemyslíš, že se na gammu nehodím...?" zamumlala jsem a tak nějak jsem netušila, jestli to vlčice vůbec slyšela. Možná by mi ani nevadilo, kdyby to přeslechla. Srdce mi bušilo rychleji, než by mělo a musela jsem si připomenout, jak být klidná. To poslední, co mi chybělo, bylo dát Makadi omylem elektrický šok nebo tak něco. Místo toho mi na pár vteřin zmizely uši, ale brzy se zase s jemným zablikáním objevily. Nevšimla jsem si toho, ale bylo dobře, že se můj stres vyjevil někde jinde. Pokračovala jsem. "Ne, že bych nebyla ráda, jen... neměli by to být silní vlci..? Já nejsem..," zastavila jsem se a větu jsem nedokončovala. Vlčice si tam mohla doplnit cokoliv. Já nejsem vhodná. Já nejsem silná. Já nejsem ta, od které všichni očekávají to nejlepší.

//Lužiny

//LOTERIE 103

Trochu mě zarazilo, když se vlčice zeptala, jestli budeme pokračovat. Nebyla jsem připravená na delší rozhovor. Byla jsem připravená na to, že půjde automaticky vpřed a já se budu soustředit na svět kolem, na cestu. "Jasně..," vyklopila jsem ze sebe tichým hlasem. Nervózně jsem se zakousla do vlastního jazyku, až jsem na něm ucítila kovovou pachuť krve. Polkla jsem ji, odmítala jsem svoji vlastní stupiditu ukazovat světu. Zůstala jsem tedy sedět a čekala jsem, až vlčice udělá krok vpřed. Nebo se to očekává ode mě? Překvapeně jsem vystřelila hlavu do vzduchu a v očekávání koukala na Makadi. Mám jít já? Nebo ona? Nechtěla jsem jí jen tak sebrat rozhodnutí o tom, kam půjdeme dál. Uvědomila jsem si, že na ni nejspíš čumím moc dlouho, a zabodla jsem oči do náhodného kamene, který vyčuhoval ze sněhu.
"Půjdeme... Můžeme to vzít oklikou zpět do lesa," navrhla jsem. Vlastně jsem nepotřebovala do Borůvky tak nutně, ale chtěla jsem tím návrhem zastínit svoji předešlou neohrabanost. Trhavě jsem se nadechla, ještě víc nervózní než předtím, pokud to šlo. "Neměla bych nechávat povinnosti jen na Aranel," domumlala jsem k tomu. Byl to další pokus o záchranu, tentokrát o zastínění mého výstřelu do tmy, kterým můj návrh byl. Připadala jsem si hloupě. Možná to byl moment, kdy Makadi také uteče a už se nikdy neukáže.

//LOTERIE 102
//Vřesoviště

Přešli jsme zase z jednoho území do druhého. Tentokrát nás přivítaly další stromy a další místo, které jsem neznala. Alespoň jsem si ho nepamatovala. Všechno tu bylo černobílé a bylo mi z toho lehce mdlo. Podívala jsem se na svoje tlapky, ale tím jsem tomu moc nepřilepšila, takže jsem přenesla pohled na vlčici za mnou, abych se ujistila, že jsem neztratila schopnost vidět barvy. Vlčice měla stále svůj nahnědlý kožíšek a já si mohla trochu oddechnout. Jen trochu, protože jsem stále byla nervózní, ale snažila jsem se zapomenout. Značná úleva byla, že se vlčice nenudila. Ale možná... mi jen nechce ublížit. Zaryla jsem drápky do studeného sněhu. Mohlo mi to být jedno. Mohlo... mohla klidně lhát. Já se jen musela smířit s tím, co mi řekla. Její úsměv mě spíš ještě víc rozesmutněl. "M-m," zavrtěla jsem záporně hlavou na její otázku. Já se nenudila. Měla jsem dost věcí na přemýšlení, které jsem chůzí zahazovala do kouta. A její přítomnost mi také nevadila.
Nic víc jsem neříkala, místo toho jsem se posadila mezi stromy a trpělivě mrkla na Makadi, abych naznačila, že může vybrat další směr. Slova mi nepřišla důležitá a raději jsem se smířila s dalším tichem. Přišel další závan lítosti pro vlčici, která neustále musela udržovat konverzaci v proudu, ale zahnala jsem ji zavrtěním hlavy. Nemohla jsem s tím nic dělat. I když mi to bylo líto, nedokázala jsem promluvit. Bylo to jako prokletí.

//LOTERIE 101

Žádné další otázky na poušť již neměla. Pak přišla moje odpověď. A na tu také nic neřekla. Jen jedinou překvapenou hlásku a potom bylo ticho. Jsem blbá. Uznala jsem ihned. Automaticky jsem pohled zabořila do země, ale nechtěla jsem to tak. Chtěla jsem se postavit, narovnat se a pokračovat dál, říct vlčici, jak se věci mají a co všechno mě ohledně toho trápí. Jenže jsem to nedokázala. Místo toho jsem tupě hleděla do země, do sněhu vypadajícího stejně prázdně, jako moje hlava. Jsem blbá. Pomyslela jsem si znovu. Neměla jsem to říkat. Stačilo odpovědět, že ano - vymýšlet si a lhát, byl by to jen maličký přešlap. Nervózně jsem přešlápla. Nepozastavovala jsem se moc nad věcmi, které se staly předtím, ale tohohle jsem litovala. Možná by bylo lepší, kdybych nikdy neotevřela pusu.
Trochu mimo svět jsem přikývla na její slova o přesunu. Tahle místa jsem neznala a tak jsem se vydala naprosto náhodným směrem, tam, kde se mi cesta zdála nejsnadnější. Nepodívala jsem se vzhůru, abych zkontrolovala, co máme na obzoru. Soustředila jsem se na pořádné nádechy a výdechy a na počasí, abych zahnala předešlou událost. Ovšem ze všeho nejvíc jsem chtěla mít z krku ticho. "Um... nenudíš se?" zeptala jsem se. Nic lepšího mě tak narychlo nenapadlo. Trochu jsem zrychlila, abych utekla prokletému území.

//Březina

//LOTERIE 100
//Borovicová školka

Přikývla jsem. Nenapadlo mě, že vlčice při svých cestách jihem na poušť nenarazila, i když se tak nějak nedala přehlédnout. "Úplně na jihu... Je tam... teplo," uchechtla jsem se. Přišlo mi, jako bych se slovy byla ještě víc nešikovnější, než předtím. Řekla jsem si, že jsem alespoň odpověděla na otázku a na ničem ostatní nezáleželo. Ale... Zavrtěla jsem hlavou. Neustále mě něco tahalo k zemi.
Poslouchala jsem celé vyprávění Makadi s nastraženými uši. Nechtěla jsem, aby mi něco omylem uniklo nebo jsem něčemu neporozuměla dobře. Ale vlčice všechno říkala pravdivě a dokázala jsem si představit stejné myšlenky. Ačkoliv poslední dobou se věci zdály lehce... podivné. Jako všechno kolem. Trochu jsem sebou ošila při její otázce. Nevadila mi, jen jsem na ni vzhledem k mým zamotaným myšlenkám neměla moc odpověď. "Asi ano... nevím jestli zrovna partnera, ale... jo," vysoukala jsem ze sebe a do tváří se mi nahrnulo horko. Najednou už mi nebyla taková zima a zároveň jsem zapomínala vybrat nějaký směr. Byla jsem trochu rozhozená a zase mě doháněly otázky, zda je to normální. Jestli by nebylo lepší, kdybych se chovala normálně. Ale Makadi nebyla normální, no nebyla ani divná. Ani Blueberry. Ani nikdo jiný. Jenže co když já jsem v jejich očích byla? Přešlápla jsem. Možná jsem to nikdy neměla říkat a raději si věci nechat pro sebe. Mohla jsem mít partnera, mohla jsem mít... kohokoliv. Ale moje vzpomínky se vždy ubíraly jen jedním směrem.

//LOTERIE 99

Trochu jsem se zamyslela. "Poušť," odpověděla jsem bez většího přemýšlení, ale ve finále nebylo nad čím přemýšlet. Poušť, kde bylo neuvěřitelné horko i přesto, že byl podzim. Určitě tam bylo teplo i teď, maximálně maličký poprašek sněhu. Byla jsem tam jednou a nejlépe naposledy, ale bylo to dávno. Možná už se mezitím stihla spravit. Koukla jsem na svoji zadní tlapku, kde se nyní rýsovaly dvě jizvy. Jedna z bažin a jedna právě z pouště. Trochu jsem se pousmála. Kdybych někde potkala další katastrofu, určitě bych přidala další jizvu. Takový kalendář.
Jemně jsem kývla hlavou a okamžitě ji následovala vpřed. Věřila jsem jí, možná ne jako vlčici - ne tak docela, alespoň - ale jako člence smečky určitě. Koneckonců všechny cesty nakonec vedly do Borůvkového lesa. Pro ty, kteří tam patřili minimálně určitě. Přišel další návan ticha, ale tentokrát jsem věděla, co bych chtěla říct. Pro jednou jsem mohla zachránit situaci já. "Chtěla bys někdy vlčata, Makadi?" zeptala jsem se ze své pozice v jejích stopách. Byla jsem trochu nervózní, vzhledem k všem těm čachrům kolem jejího pohlaví. Ale... ona byla samice. Takže nebylo špatné se ptát, ne? Ale její odpověď by mohla být problém. Zvědavost mi hlodala v kostech a ani úzkost z položené otázky ke mně nestihla dojít. Chtěla jsem vědět alespoň minimum ohledně její situace. Trochu se sblížit, když už jsme spolu putovali.

//Vřesoviště