Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 105
//Březina

Pokračovala jsem za ní a poslouchala slova, která pro mě měla schovaná. Překvapilo mě, jak se najednou rozmluvila, a tělem se mi rozlilo alespoň trochu tepla. Pousmála jsem se, ale sklopila jsem hlavu, abych úsměv schovala. Falešné lichotky by mi neměly dělat radost. "Možná jen nemá nikoho jiného," odpověděla jsem a úsměv mi pomalu slábnul.
Pak Makadi položila otázku, jednu z těch osobnějších. Pokrčila jsem rameny. Měla jsem chuť mluvit dál, ale zároveň jsem v krku cítila knedlík a slzy připravené stále ještě v slzných kanálcích. Nadechla jsem se, abych zabránila samovolnému pláči. Tohle nebyl správný čas. Alespoň... ne na tohle. Ale kdy jindy byl správný čas? Kdy jindy jsem měla začít? Podívala jsem se před sebe. Stále jsem to tu nepoznávala a cesta do Borůvkového lesa musela být ještě dlouhá. Tolik času. Tolik věcí, které jsem mohla říct, ale které ve mně stejně zůstanou udušené. Přenesla jsem svůj pohled na zem, ale dívala jsem se na tlapky Makadi. Abych udržela alespoň nějaký kontakt a zůstala v bezpečí reality. Nebo nebezpečí. Jednoduše se neztratit ve své vlastní hlavě. "Nikdy jsem nic nezachránila..." zamumlala jsem stejně tiše, jako předtím. Vlčice to stejně slyšela, takže snad slyšela i tohle. I další věci, které jsem postupně měla na srdci. "Pořád jen něco kazím," uchechtla jsem se a dokonce se i trochu pousmála. Byla to zástěrka, abych udělala situaci lepší a tvářila se, že je všechno vlastně v pořádku a mám ze svého vlastního života srandu. Když jsem se nad tím zamyslela, nemohlo to být tak daleko od pravdy. Můj život byl tak příšernej až to bylo k smíchu.

//Zarostlý les

//LOTERIE 104

Můžeme. To bylo všechno, co mi řekla. Chvíli jsme ještě seděli a nechali se mačkat tichem, než se vlčice zvedla a dala povel k pochodu. Poslušně jsem se zvedla a pokračovala v jejích stopách, jako obvykle. Prohlížela jsem si její záda a občas jsem zapomněla dýchat. Připravovala jsem se tak na slova, jakákoliv. V hrdlu jsem měla sucho a dostala jsem žízeň, ale nesehnula jsem se ke sněhu, abych do sebe dostala alespoň trochu vody. Nechci být zase ticho. Přiznala jsem si sama sobě. Jenže to, co jsem říct chtěla, bylo tak složité. A to, co by konverzaci umlčelo za dalších pár minut, mi přišlo zbytečné. Zamrkala jsem a nadechla se, hlavu na vteřinu úplně prázdnou. Využila jsem toho. "Myslíš... teda, no... nemyslíš, že se na gammu nehodím...?" zamumlala jsem a tak nějak jsem netušila, jestli to vlčice vůbec slyšela. Možná by mi ani nevadilo, kdyby to přeslechla. Srdce mi bušilo rychleji, než by mělo a musela jsem si připomenout, jak být klidná. To poslední, co mi chybělo, bylo dát Makadi omylem elektrický šok nebo tak něco. Místo toho mi na pár vteřin zmizely uši, ale brzy se zase s jemným zablikáním objevily. Nevšimla jsem si toho, ale bylo dobře, že se můj stres vyjevil někde jinde. Pokračovala jsem. "Ne, že bych nebyla ráda, jen... neměli by to být silní vlci..? Já nejsem..," zastavila jsem se a větu jsem nedokončovala. Vlčice si tam mohla doplnit cokoliv. Já nejsem vhodná. Já nejsem silná. Já nejsem ta, od které všichni očekávají to nejlepší.

//Lužiny

//LOTERIE 103

Trochu mě zarazilo, když se vlčice zeptala, jestli budeme pokračovat. Nebyla jsem připravená na delší rozhovor. Byla jsem připravená na to, že půjde automaticky vpřed a já se budu soustředit na svět kolem, na cestu. "Jasně..," vyklopila jsem ze sebe tichým hlasem. Nervózně jsem se zakousla do vlastního jazyku, až jsem na něm ucítila kovovou pachuť krve. Polkla jsem ji, odmítala jsem svoji vlastní stupiditu ukazovat světu. Zůstala jsem tedy sedět a čekala jsem, až vlčice udělá krok vpřed. Nebo se to očekává ode mě? Překvapeně jsem vystřelila hlavu do vzduchu a v očekávání koukala na Makadi. Mám jít já? Nebo ona? Nechtěla jsem jí jen tak sebrat rozhodnutí o tom, kam půjdeme dál. Uvědomila jsem si, že na ni nejspíš čumím moc dlouho, a zabodla jsem oči do náhodného kamene, který vyčuhoval ze sněhu.
"Půjdeme... Můžeme to vzít oklikou zpět do lesa," navrhla jsem. Vlastně jsem nepotřebovala do Borůvky tak nutně, ale chtěla jsem tím návrhem zastínit svoji předešlou neohrabanost. Trhavě jsem se nadechla, ještě víc nervózní než předtím, pokud to šlo. "Neměla bych nechávat povinnosti jen na Aranel," domumlala jsem k tomu. Byl to další pokus o záchranu, tentokrát o zastínění mého výstřelu do tmy, kterým můj návrh byl. Připadala jsem si hloupě. Možná to byl moment, kdy Makadi také uteče a už se nikdy neukáže.

//LOTERIE 102
//Vřesoviště

Přešli jsme zase z jednoho území do druhého. Tentokrát nás přivítaly další stromy a další místo, které jsem neznala. Alespoň jsem si ho nepamatovala. Všechno tu bylo černobílé a bylo mi z toho lehce mdlo. Podívala jsem se na svoje tlapky, ale tím jsem tomu moc nepřilepšila, takže jsem přenesla pohled na vlčici za mnou, abych se ujistila, že jsem neztratila schopnost vidět barvy. Vlčice měla stále svůj nahnědlý kožíšek a já si mohla trochu oddechnout. Jen trochu, protože jsem stále byla nervózní, ale snažila jsem se zapomenout. Značná úleva byla, že se vlčice nenudila. Ale možná... mi jen nechce ublížit. Zaryla jsem drápky do studeného sněhu. Mohlo mi to být jedno. Mohlo... mohla klidně lhát. Já se jen musela smířit s tím, co mi řekla. Její úsměv mě spíš ještě víc rozesmutněl. "M-m," zavrtěla jsem záporně hlavou na její otázku. Já se nenudila. Měla jsem dost věcí na přemýšlení, které jsem chůzí zahazovala do kouta. A její přítomnost mi také nevadila.
Nic víc jsem neříkala, místo toho jsem se posadila mezi stromy a trpělivě mrkla na Makadi, abych naznačila, že může vybrat další směr. Slova mi nepřišla důležitá a raději jsem se smířila s dalším tichem. Přišel další závan lítosti pro vlčici, která neustále musela udržovat konverzaci v proudu, ale zahnala jsem ji zavrtěním hlavy. Nemohla jsem s tím nic dělat. I když mi to bylo líto, nedokázala jsem promluvit. Bylo to jako prokletí.

//LOTERIE 101

Žádné další otázky na poušť již neměla. Pak přišla moje odpověď. A na tu také nic neřekla. Jen jedinou překvapenou hlásku a potom bylo ticho. Jsem blbá. Uznala jsem ihned. Automaticky jsem pohled zabořila do země, ale nechtěla jsem to tak. Chtěla jsem se postavit, narovnat se a pokračovat dál, říct vlčici, jak se věci mají a co všechno mě ohledně toho trápí. Jenže jsem to nedokázala. Místo toho jsem tupě hleděla do země, do sněhu vypadajícího stejně prázdně, jako moje hlava. Jsem blbá. Pomyslela jsem si znovu. Neměla jsem to říkat. Stačilo odpovědět, že ano - vymýšlet si a lhát, byl by to jen maličký přešlap. Nervózně jsem přešlápla. Nepozastavovala jsem se moc nad věcmi, které se staly předtím, ale tohohle jsem litovala. Možná by bylo lepší, kdybych nikdy neotevřela pusu.
Trochu mimo svět jsem přikývla na její slova o přesunu. Tahle místa jsem neznala a tak jsem se vydala naprosto náhodným směrem, tam, kde se mi cesta zdála nejsnadnější. Nepodívala jsem se vzhůru, abych zkontrolovala, co máme na obzoru. Soustředila jsem se na pořádné nádechy a výdechy a na počasí, abych zahnala předešlou událost. Ovšem ze všeho nejvíc jsem chtěla mít z krku ticho. "Um... nenudíš se?" zeptala jsem se. Nic lepšího mě tak narychlo nenapadlo. Trochu jsem zrychlila, abych utekla prokletému území.

//Březina

//LOTERIE 100
//Borovicová školka

Přikývla jsem. Nenapadlo mě, že vlčice při svých cestách jihem na poušť nenarazila, i když se tak nějak nedala přehlédnout. "Úplně na jihu... Je tam... teplo," uchechtla jsem se. Přišlo mi, jako bych se slovy byla ještě víc nešikovnější, než předtím. Řekla jsem si, že jsem alespoň odpověděla na otázku a na ničem ostatní nezáleželo. Ale... Zavrtěla jsem hlavou. Neustále mě něco tahalo k zemi.
Poslouchala jsem celé vyprávění Makadi s nastraženými uši. Nechtěla jsem, aby mi něco omylem uniklo nebo jsem něčemu neporozuměla dobře. Ale vlčice všechno říkala pravdivě a dokázala jsem si představit stejné myšlenky. Ačkoliv poslední dobou se věci zdály lehce... podivné. Jako všechno kolem. Trochu jsem sebou ošila při její otázce. Nevadila mi, jen jsem na ni vzhledem k mým zamotaným myšlenkám neměla moc odpověď. "Asi ano... nevím jestli zrovna partnera, ale... jo," vysoukala jsem ze sebe a do tváří se mi nahrnulo horko. Najednou už mi nebyla taková zima a zároveň jsem zapomínala vybrat nějaký směr. Byla jsem trochu rozhozená a zase mě doháněly otázky, zda je to normální. Jestli by nebylo lepší, kdybych se chovala normálně. Ale Makadi nebyla normální, no nebyla ani divná. Ani Blueberry. Ani nikdo jiný. Jenže co když já jsem v jejich očích byla? Přešlápla jsem. Možná jsem to nikdy neměla říkat a raději si věci nechat pro sebe. Mohla jsem mít partnera, mohla jsem mít... kohokoliv. Ale moje vzpomínky se vždy ubíraly jen jedním směrem.

//LOTERIE 99

Trochu jsem se zamyslela. "Poušť," odpověděla jsem bez většího přemýšlení, ale ve finále nebylo nad čím přemýšlet. Poušť, kde bylo neuvěřitelné horko i přesto, že byl podzim. Určitě tam bylo teplo i teď, maximálně maličký poprašek sněhu. Byla jsem tam jednou a nejlépe naposledy, ale bylo to dávno. Možná už se mezitím stihla spravit. Koukla jsem na svoji zadní tlapku, kde se nyní rýsovaly dvě jizvy. Jedna z bažin a jedna právě z pouště. Trochu jsem se pousmála. Kdybych někde potkala další katastrofu, určitě bych přidala další jizvu. Takový kalendář.
Jemně jsem kývla hlavou a okamžitě ji následovala vpřed. Věřila jsem jí, možná ne jako vlčici - ne tak docela, alespoň - ale jako člence smečky určitě. Koneckonců všechny cesty nakonec vedly do Borůvkového lesa. Pro ty, kteří tam patřili minimálně určitě. Přišel další návan ticha, ale tentokrát jsem věděla, co bych chtěla říct. Pro jednou jsem mohla zachránit situaci já. "Chtěla bys někdy vlčata, Makadi?" zeptala jsem se ze své pozice v jejích stopách. Byla jsem trochu nervózní, vzhledem k všem těm čachrům kolem jejího pohlaví. Ale... ona byla samice. Takže nebylo špatné se ptát, ne? Ale její odpověď by mohla být problém. Zvědavost mi hlodala v kostech a ani úzkost z položené otázky ke mně nestihla dojít. Chtěla jsem vědět alespoň minimum ohledně její situace. Trochu se sblížit, když už jsme spolu putovali.

//Vřesoviště

//LOTERIE 98
//Travnaté výšiny

"Ten je všude," prohodila jsem s jistou pozitivitou v hlase. Nechtěla jsem, aby se vlčice cítila špatně. A vlastně... proč by měla? Jen jsme šli rovnou za nosem. Nic jiného, nic zajímavého a nic závazného. Mrkla jsem na ni, rychle, než jsem si zase hlídala cestu. Vlastně jsem to chápala. Také jsem se občas starala o prkotiny. Možná až moc často. Porozhlédla jsem se kolem nás, jako by mě slova vlčice také znejistila. Dovedla jsem nás do lesa plného borovic. Stromy byly čím dál tím tlustší, nejspíš starší. Nic dalšího. Žádná zajímavost nebo podivnost, která by nás zaujala. Alespoň mně přišlo území stejné jako všechny jiné lesy, které jsem znala. Zastavila jsem a zvědavě jsem natočila hlavu na Makadi. Myslela si, že jsem nás dovedla na zajímavé místo? Nebo myslela nezajímavým i ty má místa? "Kam půjdeme teď?" zeptala jsem se s úsměvem a máchla jsem ocasem ze strany na stranu, abych prokázala nějaké nadšení. Nenudila jsem se. Jen jsem se nedokázala projevit jinak, než jako někdo kdo za chvíli zaklepe bačkorami. Povzdechla jsem si. Jen jsem chtěla najít nějakou lepší cestu životem. Možná bych ji mohla najít s vlčicí, pokud půjdeme dost dlouho? Pousmála jsem se, pro změnu. To by se mi líbilo. Alespoň nějaká kapka štěstí.

//LOTERIE 97
//nad kopci

Bylo ticho, nic neobvyklého. Makadi nás dovedla na otevřenou zemi. Neznala jsem ji, ale tlapka se mi občas zasekla přes moc velký krtinec. Dávala jsem si o něco větší pozor na cestu a o něco méně jsem se užírala myšlenkami na to, co jsem mohla říct lépe.
Další prolomení ticha od vlčice. Začínalo mi jí být líto. Byla jsem strašná společnice. "Hodně míst je zajímavých jen když se na nich něco děje," odpověděla jsem, stále trochu nervózní. Ale chtěla jsem atmosféře zase trochu ulehčit, takže jsem se přemáhala a ignorovala bušící srdce. Nezajímalo mě to. Byl to můj život. Alespoň na pár sekund. "Takže jsem ráda, že jsou nudná," dodala jsem po chvilce s úsměvem. Proto jsem se vyhnula bažinám, posledně se v nich děly divné věci. Možná i proto mě to raději táhlo do středu území, než přímo na jih či sever. Na jihu jsme koneckonců zachraňovali svět. To jsem si zopakovat nechtěla.
Předpokládala jsem, že je řada s vybráním směru na mně. Nezastavovala jsem se a pokračovala jsem dál, doufala jsem, že mě vlčice začne sama následovat. Rozhodla jsem se nás raději zavést zpět mezi stromy, kde nebylo tak těžké probořit se hlubokým sněhem. Navíc ten pohled na otevřených místech byl trochu děsivý. Všude jen bílá a slunce mě oslepovalo mnohem víc, než v létě. Nechtěla jsem být ještě víc slepá. Nechtěla jsem vzpomínat na zimu plnou hladu.

//Borovicová školka

//LOTERIE 96

Den byl slunečný, ale zima byla vtíravá. Často jsem sebou otřásla, abych se udržela i v minimálním pohybu a přešlapovala jsem. Zdálo se mi, že celá země trochu utichla. Musela jsem spolknout úzkost. Snad nás nečekaly ještě horší časy? Další oklepání. Nechtěla jsem ani myslet na to, že ta půlka zajíce mohlo být to poslední, co jsem na další měsíc sežrala. Raději jsem se věnovala Makadi. Přikývla jsem, abych potvrdila její nejistotu. Něco začala, ale nedokončila to. Místo toho se zeptala, zda se mi to také někdy stalo. Pokrčila jsem rameny a celá jsem trochu ztuhla. Musela jsem odpovídat? Musela jsem. Nemohla jsem lhát? I to by ze mě lezlo jako z chlupaté deky. "Hm... jo," byla jsem si svojí odpovědí velmi nejistá a možná má slova vlčice ani nestihla zachytit. Zabodla jsem oči do země a zůstala úplně tiše, skoro jsem ani nedýchala. Veškeré vtipkování a šance na normální konverzaci bylo v háji, ale nevinila jsem z toho vlčici. Měla jsem za to, že to byla moje chyba, protože jsem nedokázala žertovat. Provinile jsem rychle mrkla zpět na Makadi a vrátila svoje oči k zasněžené zemi. Začínala být zima.
Makadi vybrala směr a já se ochotně vydala za ní, v tichosti, samozřejmě. Musela jsem trochu přidat a občas poskočit, abych stačila jejímu rychlému tempu. Cítila jsem se hloupě za to, že jsem s ní ani nedokázala udržet krok. Dech se mi pořád zrychloval nedostatkem odpočinku, ale nestěžovala jsem si. Jen jsem musela s vlčicí držet krok a směr.

//Za Makadi

//LOTERIE 95
//Ještěří lučina

Možná nebyla cesta, kterou jsem vybrala, tak úplně ideální. Ale smířila jsem se s ní a doufala jsem, že se s ní smíří i vlčice, i když jsem se cítila hloupě. Nesnažila jsem se ani vylézt úplně nahoru a zastavila jsem se při prvním náznaku podklouznutí. Zahýbala jsem tlapkou, která stále občas nesla následky zranění, a zadívala jsem se dolů. Nevyšli jsme nikam vysoko. Ale alespoň mohla Makadi vybrat nějaký lepší směr.
Překvapeně jsem pootevřela pusu, když z ní vyšel její úsudek. Nebyla vůbec špatně, jen mě překvapilo, že to řekla nahlas. Líbilo se mi, když se nestyděla. "Přesně," řekla jsem s tichým uchechtnutím. Trochu jsem se nad celou situací zamyslela. Celkově se zdálo, že s letním období se dělo více a více katastrof. Možná v zimě vážně celá zem odpočívala. I příšery. "Ale... tady se pořád něco děje," dodala jsem nakonec, abych snad vlčici neodradila od pobytu zde. Kdyby kvůli mému nepodařenému nakládání se slovy odešla, mohla bych jít rovnou za ní. Co by se mnou udělal Blueberry? Raději jsem se do té myšlenky ani nepouštěla. Makadi byla tady a já uměla situaci zachránit. Snad. Nebyla ani vyděšená. Nebo... ano? Zkoumavě jsem přejela vlčici pohledem, ale nic jsem tou rychlostí zahlédnout nestihla. "Kam teď?" zeptala jsem se narychlo, abych zastínila svoji zvědavost. Měli jsme před sebou ještě celou Gallireu. Klidně jsme se jí mohli toulat do konce svých dnů.

//LOTERIE 94
//Kierb

Čekala jsem, že ta otázka přijde, přesto jsem byla mírně zaskočená. Co jsem na to asi měla říct? Že se v teplém období vlci občas trochu zbláznili a šli po sobě... ne v soubojovém stylu? Alespoň většinou. Zažila jsem to jen dvakrát a nikdy mě ani jeden z nich nenapadl, i když když jsem byla poblouzněná já, věřila jsem, že bych zkopala všechny, kteří by se postavili mezi mě a Duncana. Nakrčila jsem čenich. Nechápala jsem, co mě to tehdy popadlo, a tak jsem všechno sváděla na všemožná kouzla Gallirei. Jinak jsem si to vysvětlit nedokázala - jenže to neřešilo můj problém s tím, co vlastně říct vlčici přede mnou. "No... Gallirea... je magická. Dějou se divy," vykoktala jsem ze sebe a okamžitě jsem zavrtěla hlavou, abych vlčici dala najevo, že to má nechat být. Můj pokus o vysvětlení byl naprostý propadák.
Přišla řada na mě s vybíráním cesty. Kývla jsem na odpověď a rozhlédla se. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem místo znala, nebo mi jen připomínalo nějaké jiné. Každopádně jsem v dálce viděla kopce, třpytící se všemi barvami od sněhu, od kterého se odráželo slunce. Nebylo to nic moc, šplhat se nahoru, ale nic lepšího mě nenapadlo. Všechno kolem vypadalo tak nějak stejně. A na druhé straně byly bažiny, kam jsem odmítala znovu vkročit. "Třeba tam," pronesla jsem, abych narušila ticho a rozešla se vpřed. Nelíbilo se mi mít cestu bez cíle, ale... vcelku pěkně to symbolizovalo celý můj život. Jaký jsem měla cíl?

//Nad kopci

//LOTERIE 93

Místo léta se Makadi soustředila na jaro. Skoro jsem její slova nezachytila, ale podařilo se mi pochytit to nejdůležitější. Jaro? Nevadilo mi mluvit o jaře. Jen jsem nechtěla sypat hlouposti. Nikdy jsem jarnímu období nevěnovala moc pohledů, ale pamatovala jsem si, že jaro a teplo celkově bylo předzvěstí všemožných... věcí. Zamrkala jsem, najednou plná nostalgie. "Jaro je... podivné," uchechtla jsem se, když nával vzpomínek ustal a měla jsem zase trochu čistou hlavu. Spočítala jsem si dny, které se překlopily v měsíce a ty zase v rok. "Vlastně... už teď by věci měly být...jinak," váhala jsem nad každým slovem. Mým posledním přáním bylo chudáka vlčici znovu vyděsit, když už se mi to povedlo u Života a Smrti. Ale měla jsem pravdu. Naposledy to byl Duncan a já. Nedávno bylo něco s Gavriilem. Zavětřila jsem, jako bych snad mohla cítit lásku jen tak ze vzduchu. Ale nic. Lehce jsem se oklepala a přidala jsem do kroku. Raději před tím vším rychle utéct. Byl sotva únor. Neměla jsem zájem o nikoho dalšího, než o vlčata. Neříkej dvakrát. Ušklíbla jsem se, trochu znechucená. Gallirea byla ve všech oblastech tou nejpodivnější zemí.
Makadi vybrala směr a já se ochotně vydala za ní. Našlapovala jsem pomalu, za ní v její vyšlapané cestičce. Možná jsem si tím až moc ulehčovala život, ale... neměla jsem sílu bořit se čerstvým sněhem. Provinile jsem se pousmála, i když to vlčice ve svojí pozici vpředu nemohla vidět.

//Ještěří lučina

//LOTERIE 92
//Východní úkryt

Pokračovala jsem k neurčitému cíli podél řeky. Šla od ní ještě větší zima, než normálně, ale přesto jsem se raději rozhodla jít podél ní. Nechtěla jsem nic přecházet, alespoň ne jako velitel. Sníh byl hluboký a odvykla jsem si v něm chodit od té doby, co jsme zalezli do úkrytu. Začal mi občas docházet dech, takže jsem se při slovech vlčice zastavila, aby mě třeba... lépe slyšela. "Jo... už aby bylo léto," odpověděla jsem. Původně jsem zamýšlela jen přikývnout, ale přišlo mi divné se kvůli tomu zastavovat. Zhluboka jsem se nadechla a posbírala tak ztracený kyslík, načež jsem se vydala zase vpřed. Mohli jsme se vydat všemi možnými směry. Mě nejvíc lákalo to, co bylo na jihu. Bažiny jsem sice přecházet nechtěla, ale Gallirea nám dole třeba mohla poskytnout pro obě nějaké nové místo. Skoro jsem zapomněla, že se vlčice na jihu již pohybovala.
Zastavila jsem se o pár dalších metrů dál a otočila se na Makadi. Chvíli jsem jen tiše čekala a občas přešlapovala, abych si v tlapkách udržela teplo. Nebyla žádná strašná zima, no jeden si mohl odvyknout. Navíc já proti zimě chovala jistý odpor a nedokázala jsem se asi přizpůsobit tolik, jako ostatní. "Kam dál?" zeptala jsem se. Předávala jsem tak velící žezlo zase pro chvíli vlčici. Pořád se mi nelíbila představa plazení se přes řeku, ale byla jsem ochotná udělat i to.

//LOTERIE 91

Nervózně jsem přešlápla. Doufala jsem, že mě vlčice na své oblíbené místo zavede a nebudu muset něco hádat podle popisu či snad jména. Jménem jsem znala minimální počet míst a všechno kolem vypadalo tak nějak stejně. Na každém místě ale občas čekalo jiné nebezpečí a jiné strachy. Když jsem se moc dlouho toulala posledně, bylo to s Flynnem a dopadlo to naprosto katastrofálně. Zlomená tlapka a co hůř - dost polámané vlče. Pořád jsem cítila jisté zklamání sebe sama. Měla jsem být pečovatelka, skvělá pečovatelka, ale... nechala jsem ho jít vpřed. Byla to moje vina, že se zranil.
Její odpověď ale nebyla žádná katastrofa. Lehce jsem se pousmála. Ta slova mi přišla trochu poetická. Poslechla jsem a vydala se pryč z úkrytu. Prošla jsem vchodem, kde na mě odkapával roztátý sníh. Udeřila do mě příšerná zima, ale pouze jsem dvakrát zacvakala zuby, než jsem se více méně přizpůsobila. Všechno na západ jsem alespoň minimálně znala, takže jsem zatočila k východu. Jen jsem doufala, že nás jako nová zkušenost nepřekvapí nějaké nebezpečí. Byla jsem trochu nervózní, raději bych se navrátila do Borůvkového lesa, ale... snad to mohlo počkat. Nechtěla jsem nechávat všechna vlčata na krku Aranel. Tak nějak jsem se ale modlila, že můj alone čas ještě neskončil. Alone čas s Makadi.

//Kierb