Gallirea - Příspěvky uživatele

//LOTERIE 127

Nějakým způsobem jsem se našla, jak jsem na Makadi hleděla mrtvým pohledem. Udělej něco. Prosila jsem ji v mysli. Zkus to znovu, já se rozpovídám. A když ne, zkus to znovu. A potom ještě jednou, a ještě jednou potom. Já odpovím. Nakonec... nakonec bych to zvládla. Jenže vlčice mlčela. Minutu. Dvě. Tři. Prosím. Povzdechla jsem si. Kdy ticho začalo být tak těžké? Zavrtěla jsem hlavou, znovu. Vlčice neměla žádnou povinnost mě zachránit. Možná bych vlastně ani nikdy neodpověděla, protože jsem byla blbá a ta nejhorší věc, která mohla Makadi potkat. Nejspíš to byl i důvod, proč mě všichni opouštěli. Tana, Izumi, Ayshi... Blueberry. Viděla jsem jeho pohled, když jsem se bála odpovědět. A to nezní moc dobře. Zajíkla jsem se. Tak proč? Proč jsem tu pořád byla, když jsem byla tak k ničemu? Chtělo se mi křičet.
Najednou jsem cítila, jak mi po tvářích stekly dvě horké slzy a po bradě sjely až na zem. Ne. Vykulila jsem oči. Kdy se to stalo? To nebylo v plánu. A pak přišla další slza, a po ní další. Nepamatovala jsem si, kdy mi naposledy tekly ty věci z pekel v takovém množství. Cítila jsem v hrdle potlačené vzlyky, ale z nich mi nic neuniklo. To bylo dobře. Ne, ne, teď ne. Nadechla jsem se, trhavě, takže to vlastně jako vzlyk znělo. "Promiň," vykvíkla jsem zlomeným hlasem, jako bych měla problém mluvit. Vlastně jsem měla. Úzkost mě zevnitř dusila a nemohla jsem dělat nic jiného, než dál plakat. Takhle to nemá být. Neměla jsem na to právo. Já ne, ona ano. Přestaň. Odolala jsem pokušení jebnout hlavou o zeď. Vážně bylo všechno špatně.

//LOTERIE 126

Ani jedna z nás tentokrát nepřevzala žezlo komunikace. Nestěžovala jsem si. Poslouchala jsem ticho a pískot v uších, které neměly na co se soustředit. Natočila jsem hlavu do strany, abych se toho zbavila. Krátce jsem pohlédla na vlčici a spolu s ušima vypovídajícíma službu jsem si pro chvíli i uvědomila fakt, že je všechno kolem rozmazané. Podívala jsem se do dálky. V pořádku. Ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou. Celý ten problém s očima byl jedna velká komedie.
A pak to byla zase Makadi, která prolomila ticho. Mojí automatickou odpovědí bylo pokrčení ramen. Takových přeháněk určitě už bylo. Jen jsem měla s každou minutou obavy, abychom se nakonec dostali ven. Tedy, určitě by se dalo hrabat. Ale že by se mi chtělo. Zamračila jsem se. Muselo to jít, protože už jsem chtěla domů. Přivítat se s vlčaty. Hledat návod na štěstí, nebo tak něco. Ne, že by se to nedalo dělat i s Makadi. Jenže tady jsem se s každou sekundou potápěla hlouběji do své vlastní hlavy a přišlo mi, že je nemožné najít cestu zpátky. Nemůže to být nemožné. Zavrtěla jsem hlavou. Zase jsem přemýšlela nad něčím úplně jiným, než jsem původně zamýšlela. "Tohle počasí nikdy netrvá dlouho," odpověděla jsem tiše s pohledem upřeným do bílé nadílky. Těžko říct, kolik času uplynulo. Přišlo mi, jako by barvy rána už zmizely, ale zároveň byla stejná tma, jako by se blížila noc. "Snad zítra," dodala jsem. Protože víc už jsem nechtěla být mimo. Moje místo bylo v lese, nebo po boku vlčat, která se chtěla neustále toulat. A Makadi zase patřila vedle Blueberryho. Nebo... tak něco. Jednoduše už jsme byli pryč moc dlouho. Skoro měsíc. Zděsila jsem se po rychlých počtech a musela jsem počítat znovu, abych se ujistila, že se mi to jenom nezdálo.

//LOTERIE 125

Nic dalšího už řečeno nebylo. Možná ani nemuselo. Zvědavě jsem se zahleděla na Makadi a přemýšlela jsem, jestli jí ticho vadí, nebo jestli ho vítala stejně jako já. Raději jsem to ale nechtěla vědět. Cítila bych se ještě hůř, kdybych věděla, že jí ticho překáží a raději by byla s někým jiným. Znovu jsem své oči přenesla na nějaké náhodné místo. Mně ticho vyhovovalo. Nemohla jsem mít jednou, jen jednou, něco po svém? Povzdechla jsem si. To byla ta nejsobečtější myšlenka, kterou jsem mohla mít. Dobro vlčice by pro mě mělo být stejně důležité, jako to moje. Ale... já takhle nechci přemýšlet. Zamračila jsem se, spíše z bolesti hlavy, než z nějaké větší emoce. Jinak jsem totiž necítila nic. Obrátila jsem hlavu vzhůru, jak kdyby k modlitbě. Nemohlo být už všechno v pořádku? Co se ještě musí stát, abych... abych byla zase normální. Další povzdech. Pamatovala jsem si úplně přesně to, jaká jsem kdysi byla. Bláznivá, až přehnaně upovídaná. Trochu jako Ayshi, ale bez bludů v hlavě. Prala jsem se za svůj názor a milovala jsem se - a všechny okolo. Měla jsem... měla jsem přátele. Měla jsem šanci. Co jsem měla teď? Do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem rychle zamrkala. Smečku, ale... kde jsem byla já? Nehledě na to, co jsem dělala, jsem sama sebe nikdy nenašla. Chtěla jsem domů, ale nebylo to do Borůvkové smečky, ani tam, kde jsem se narodila. Přesto jsem tam chtěla.

//LOTERIE 124

Vchodem k nám vítr foukal svoji písničku, ale zima nikdy nebyla ani tak špatná, abych se otřásla. Byla nepříjemná, to ano, no neuměla jsem si představit, jaké by to bylo zůstávat venku. Nechápala jsem, co se stalo. Dny předtím byly pohodové a často i slunečné, tak proč tak najednou? Blížilo se jaro. Další hladomor se na nás snad nechystal. Ale stejně jsem se bála a stáhla jsem se ještě víc do sebe, pokud to šlo. Smečka měla naloveno, vlčata snad byla v bezpečí... nebo alespoň dostatečně chytrá na to, aby se utíkala schovat. Všechno je v pořádku.
Opět měla Makadi pravdu. Samozřejmě, že jsme se nemohli vrátit s dalším ránem, pokud vichřice stále přetrvávala. "Tak dobře," odpověděla jsem s úsměvem, který byl vlastně docela zbytečný. Pak už jsem jen pokračovala ve svém koukání ven a přemýšlení tak nějak nad vším. Možná jsem mohla říct něco dalšího, pokusit se nás zase rozmluvit, ale... To nezní moc dobře. Zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem, že jsem mluvila nesmysly předtím a mluvila bych je i nyní, takže jsem seděla v tichosti, hlavu sklopenou ale oči zabodnuté na světu venku. Nedávala jsem pozor, co se tam děje. Jen jsem potřebovala mít kam uklidit svůj pohled, abych se vyhnula vlčici. Nebyla jsem o nic méně ráda za její společnost. Jen měla pravdu, a tak jsem raději nechávala prostor jí. Zněla chytřeji a její slova dávala smysl.

//LOTERIE 123

Vlčice narušila naše soužití s tichem poznámkou o území. Lehce jsem se pousmála. Přišlo mi, že se tím snažila zoufale nějak zachránit situaci, nebo rozproudit další konverzaci. Nebo se jí tohle místo možná vážně líbilo. Pokrčila jsem rameny. Přišlo mi lehce obyčejné, plné děr, což bylo možná trochu nebezpečné. Do jedné jsem koneckonců zahučela po hlavě, ale to bylo ještě dál a místo možná už bylo zasypané sněhem. My si vybrali lepší místo, kde sníh skoro neměl šanci nás zasypat a vítr sem proudil minimálně. Bylo tu i vcelku teplo, ale... jednoduše mi nepřišlo zajímavé. Hlína, zmrzlá půda i stěny, zbytky trávy někde hluboko uvnitř. Když už něco, přišlo mi to lehce depresivní. Ale tak v zimě vypadala všechno. Nemohla jsem se dočkat na moment, kdy se vše zase rozzáří barvami. "Jo," vydechla jsem nakonec. Vlčici místo přišlo zajímavé a na mém názoru tak nezáleželo. Neviděla jsem důvod v tom diskutovat o tom, zda jsou nory místem pro obdiv či ne. Povzdechla jsem si. Občas jsem měla pocit, že by tenhle styl myšlení mohli mít i ostatní. Líbí se někomu něco? Super. Nelíbí se mu tohle? Co už. Bylo možná sobecké přát si, aby všichni mysleli tak, jako já, ale... nebyl by tak svět vážně jednodušší? Pro mě. Ale to jsem chtěla moc.
Skoro jsem zapomněla, že jsme se nejspíš snažili o vytvoření konverzace. "Přečkáme noc a... vrátíme se do lesa?" zeptala jsem se a málem jsem začala mlátit hlavou o zeď. Vážně jsem zase začala zmiňovat smečku? Ráno ovšem teprve začalo a měli jsme před sebou ještě spoustu hodin. Vůně lesa mě přitom dráždila na čenichu až tady.

//LOTERIE 122

Vlčice už nic dalšího k našemu krátkému dobrodružství neříkala. Tedy, skoro. Povzdechla jsem si a zahleděla se ven, kde panovala skoro vichřice a přes vločky nebylo vidět na krok. Hodilo to na mě další dávku vzpomínek, kterým celý tenhle rozhovor moc nepřilepšoval. Nějak jsem nedokázala říct, jestli jsem byla horší já nebo Makadi. Spíš já. Nejspíš jsem ji neměla přesvědčovat a nechat to plavat. Udělala jsem to akorát horší, pro mě, pro ni, pro nějakého ducha, který nás musel poslouchat. "Někdy to tak je lepší," odpověděla jsem tiše. Nechtěla jsem být ta, co potřebovala pomoct, nebo ta co dokonce potřebovala zachránit. Chtěla jsem ostatním pomáhat, snad abych vynahradila všechno to, co už jsem stihla zkazit. Dokud jsem na to měla sílu, dokud jsem pořád stála na vlastních tlapkách... mohla jsem to zvládnout. Mohla jsem všechny zachránit. A možná někdy potom bych mohla zachránit i sama sebe. Podívala jsem se na vlčici. Předtím ze mě slova padala jako z pytle. A najednou nic. To nezní moc dobře. Zopakovala jsem si její slova a trochu jsem kývla hlavou. Měla pravdu. Bylo lepší, když jsem mlčela - a bylo dobře, že to řekla nahlas. Mým úkolem bylo mlčet a nechat se vláčet životem. Cítila jsem se ještě hůř, když jsem to někoho tak nějak slyšela říct nahlas. Natočila jsem se směrem ke studenému vzduchu, který sem proudil. Třeba by mě mohl zmrazit, zbavit mě trápení. Zlámat mi všechny kosti a nechat mě zničenou uprostřed ničeho. Protože nic jiného jsem si nezasloužila.

//LOTERIE 121
//Středozemní propadlina

Poslouchala jsem, co dalšího měla vlčice na cesty. Její slova byla pravdivá, ale já se ze všech sil snažila ji přesvědčit, že se nemusí cítit zle. Chtěla jsem svými slovy naznačit, že... no, že o mě nemusela mít strach, a já o ni také ne. Jenže má slova nezněla dobře, podle jejích vlastních slov. Posmutněle jsem se zahleděla do země a najednou mě přešla veškerá chuť mluvit. Zůstala bych ticho, kdyby se mi na jazyk nehrnula slova. Nějak už jsem neměla sílu se zastavit. Pokrčila jsem rameny. "Ale... já v nebezpečí nebyla," natočila jsem hlavu na stranu. Kojot se mě sotva dotkl a nejspíš toho šeredně litoval. Srst mi občas zajiskřila ještě teď, i když už to nic nezmohlo. "Podle toho, co říkáš, jsem udělala všechno správně a ty taky... odešla jsi, ne kvůli, no... strachu. Věděla jsi, že to zvládnu," dodala jsem. Vážně jsem nečekala, že se tolik rozmluvíme nad něčím takovým. Obávala jsem se nějaké hádky a snažila jsem se držet si jazyk za zuby a všechno už jen odkývat, i když mi z toho bylo ještě víc smutno. "A za to... děkuju. Já to nevěděla. Ale kdybys tam zůstala se mnou, mohla bych ti ublížit... takže děkuju i za to, že jsi utekla včas," slabě jsem se pousmála. Začalo mě unavovat neustále mluvit. Ne protože by to bylo otravné, ale takhle jsem mozek nepoužívala už příšerně a neuvěřitelně dlouho. Trochu mi to chybělo, na druhou stranu bych ho raději využívala k něčemu jinému.
Tou dobou jsme se již dostali k norám. Cesta samotná nás zavedla do jedné z nich, kde jsme se mohli zbavit sněhu i vlezlé zimy. Zavětřila jsem, abych se ujistila, že nás tu třeba nezačne prohánět nějaká liška. Nějaká přerostlá liška, jak jsem Gallireu znala. Nadechla jsem se k posledním slovům. "To, že jsi utekla je silné slovo. Byla jsi chytrá a použila nejlepší strategii. Žádné utíkání," pokrčila jsem rameny a tiše si odkašlala. Udělala jsem pár kroků ke vchodu, kterým jsme sem přišli, a nabrala si trochu sněhu do tlamy. Nepříjemná zima se mi rozlezla až k hlavě a chvíli jsem nevnímala nic jiného, ale alespoň jsem si shladila hrdlo, které rozhodně nebylo zvyklé takhle moc mluvit. Vlčice mezitím již mluvila o zimě. Po zádech mi přejel mráz, tentokrát strachem. "Jen to ne," zaúpěla jsem jako malé dítě, kterému se nic nechtělo, a stydlivě jsem si opřela tvář o studenou zeď nory. Že já vůbec ještě zkoušela mluvit.

//LOTERIE 120

Netušila jsem, co se vlčici honí hlavou. Možná jsem to ani vědět nechtěla, přesto mi něco sžíralo svědomí. Řekla jsem to moc tvrdě? Určitě to vyznělo jako že nic neumí. A možná to tak bylo, v sebeobraně a boji. Ale uměla spoustu jiných věcí, jen na ně ještě nepřišla. Nebo už přišla, pouze mi nic takového neukázala. Nikdy jsem si nemyslela, že by byla něčím, co by se muselo chránit. Takhle jsem přemýšlela o jiných vlcích a tak málo, že mi občas přišlo, že jsou všichni kolem mě ze železa a jen já jsem k ničemu. Cítila se teď takhle i Makadi? To jsem nechtěla. Povzdechla jsem si. Rázně jsem zavrtěla hlavou na její přesvědčení, že mi měla pomoci. "V tom případě tvoji pomoc odmítám. Nechci... nechci nás srovnávat s povinnostmi. Prostě jsme, sami za sebe, a tak to od teď bude," odpověděla jsem s pozitivitou v hlase. Snad jsem nezněla moc pohřebně. Nebo moc dramaticky. Možná jsem raději neměla nic říkat. "Pokud nepůjde o smečku..," zamumlala jsem jako dodatek a trochu se uchechtla. Smečku jsem stavěla přede všechno. Ale pokud šlo jen o mě a Makadi, nechtěla jsem do toho tahat hierarchii nebo povinnosti.
Přišlo ráno a s ním neuvěřitelná zima. Ne, ne, ne, nope, tohle nedám. Byl můj první instinkt. S vykulenými oči jsem se stáhla do sebe ve snaze uchovat si tělesné teplo a čuměla jsem na sníh, který se na nás začala sypat. Studený a na dotek spíše bolel, jak rychle padal. O starý sníh se odrážely zamrzlé krystalky. A ta příšerná kosa. Myslela jsem, že na místě dostanu záchvat. Přeci se nemohlo opakovat to, co minulý rok? Makadi už taky prohlašovala, že bychom se měli jít schovat. Přikývla jsem. Bylo to dobré načasování. Sotva vysvitlo slunce a měli jsme ještě šanci najít prázdný úkryt. Znala jsem tu cestu, kterou šla vlčice. Čekaly nás tam obrovské jeskyně a teplo.

//Zelené nory

//LOTERIE 119

Její odpověď jsem čekala, ale nesouhlasila jsem s ní. Nechala jsem mezi námi chvíli ticha, kdy jsem si promýšlela, co bych vlastně měla říct. Bylo mi to k ničemu. "A co jiného?" zeptala jsem se s úsměvem. Až potom jsem si uvědomila, že ta slova možná zněla trochu zle. Provinile jsem si zase úsměv smazala z tváře a zavrtěla hlavou. "Nedokázala by ses ubránit... ne proti všem. A s magií to pro mě nebylo těžké... kdybych ji neměla, také bych utíkala," dodala jsem trochu nejistě. Nechtěla jsem, aby si vlčice myslela, že je v pořádku že utekla, protože nic neumí. Tak jsem to nemyslela. "Navíc je to moje povinnost. I kdyby nebyla, řekla bych ti, ať utíkáš," pokračovala jsem v nemožné snaze nějak zachránit situaci. Vážně jsem to se slovy neuměla. V tu chvíli ze mě padalo víc slov, jak za celý měsíc. Cítila jsem sucho v krku a nervozita mi už zase seděla na ramenech. Vážně jsem nepotřebovala, aby si Makadi myslela, že jsem sobecká kráva, která ji považuje za neschopnou. Tak to totiž vážně nebylo. Pokud tu někdo z nás byl neschopný, byla jsem to já. Povzdechla jsem si a poraženecky jsem svěsila ramena. "Hlavně, že jsi v pořádku..." zamumlala jsem nakonec. Byla jsem vděčná, že se vlčici nestal ani škrábanec. Samozřejmě hlavně kvůli jejímu dobru, ale v hlavě jsem si musela představit, jaké by to bylo, přijít za Blueberrym a jen tak mimochodem mu oznámit, že jsem mu zabila družku. Druha. To je vlastně jedno.

//LOTERIE 118

Pomalu jsem rozdýchávala naše setkání s kojoty. Nebo spíše moje. Přestávalo mi tak příšerně bušit srdce a už jsem dýchala normálně. Sice jsem pořád vypadala jako po výbuchu, ale to už bylo vedlejší. Druhá vlčice věděla proč, takže jsem neměla obavy, že by si o mě kdo ví co myslela. Přesto jsem sebou zase zamávala a na některých místech se i olízla, abych neposednou srst posadila na místo. Přemýšlela jsem nad tím, jestli kojoti přežili, nebo zda tam zůstali ležet. Pravděpodobnější ale byla první možnost. Házeli sebou a to všechno, ale to zelektrizování nemohlo být smrtelné. Nesnažila jsem se ani použít plnou sílu a navíc jsem po nich původně chtěla poslat blesk nebo tak něco, což se nepovedlo a můj útok byl tak stokrát slabší. Nic to neměnilo na hrdosti, kterou jsem někde hluboko cítila. Dokázala jsem ubránit smečku, dokázala jsem ubránit vlčata. Nebyla jsem tak slabá, jako minulý rok, a kdybych chtěla, mohla jsem všechny usmažit. To byla sice děsivější část, ale byla jsem za ní stejně ráda. Kdyby nás s vlčaty na cestách potkalo nebezpečí, často by to pro nás ani nemuselo znamenat hrozbu. Měla jsem chuť použít elektřinu znovu, jen tak pro ukázku, ale zabránila jsem tomu.
Makadi ale nevypadala šťastně. Místo toho se začala omlouvat. Naklonila jsem hlavu do strany? "Proč?" zeptala jsem se. Tušila jsem, proč se omlouvá a nějak jsem nevěděla, proč si hraju na šaška. Provinile jsem zabodla oči do země a smyla si z obličeje ten připitomělý veselý výraz. Ať žijou zimní depky.

//LOTERIE 117

Doběhla jsem s krátkým dechem k propadlině. Srst jsem měla jako jednu velkou elektrickou kouli a když se někde spojily chlupy, objevilo se světýlko zajiskření, jak elektrický proud stále kompletně neustal. Na některých místech jsem ji měla položenou, hlavně tam, kde už jsem se stihla otřít o stromy. Vypadala jsem jako příšera a po tom, co ze mě vyprchal adrenalin, jsem si to uvědomila. Oklepala jsem se. Moc to nepomohlo. Cítila jsem malou oděrku tam, kde se do mě pokusil zakousnout kojot, ale netekla z toho ani kapka krve. Pouze jsem cítila známou bolest a srst všechno ostatní skryla. Jsem živá. Přestala jsem utíkat a už jsem jen šla, hledajíc vlčici, která utíkala napřed. Nevěděla jsem, jestli jsem za ten fakt přežití ráda, nebo mě to štvalo. Ale byla jsem na sebe alespoň trochu pyšná.
Zavětřila jsem a pomocí vlčích instinktů jsem se vydala po pachu Makadi. "Makadi?" pronesla jsem do vzduchu. Třeba by mi vlčice mohla dát stopu, nebo bych ji upozornila na svoji přítomnost. Znovu jsem se oklepala, tentokrát abych přestala cítit jiskřičky a konečně jsem nebyla jako jedna velká časová bomba. Pomalu jsem postupovala vpřed a vlčici jsem našla jen kousek od hvozdu. Oddechla jsem si. Byla v bezpečí - nebyla sice vlčetem, ale byla moje práce uchránit členy smečky. Jakožto... gamma či co. Posadila jsem se vedle ní a konečně jsem se uvolnila. Krátká akce mě trochu probudila - z depresí, jinak jsem si myslela, že bych sebou mohla hodit o zem a ve vteřině spát.

////LOTERIE 116

Jemně jsem se pousmála a pokrčila jsem rameny, abych něčím vyplnila prázdný prostor. Nebylo mezi námi ticho dlouho. Hvozdem se ozval hlasitý skřek a pak už šlo všechno nějak moc rychle z kopce. Překvapeně jsem na probíhající vlčici koukala, načež jsem zaslechla skřeky kojotů. Vážně? Upustila jsem jednu myšlenku a skoro poraženecky svěsila rameny, smířená s osudem, než mě nakopnul strach a zbylý pud sebezáchovy. Vyskočila jsem na nohy, rychleji, než jsem chtěla a málem jsem letěla popředu na čenich. Trhla jsem hlavou k Makadi, když ze sebe vydala pouze mé jméno a už se hnala pryč. Já? Zajíkla jsem se a také se vydala vpřed, neboť sedět ještě vteřinu, byla bych žrádlem. Neutíkala jsem cestou, kterou si zvolila vlčice, ačkoliv jsem se snažila pamatovat si směr a najít ji, až bude po všem. Jestli neskončím na jídelníčku. Něco na té situaci bylo více méně... zábavné? Bušilo mi srdce a musela jsem utíkat, protože kdybych zastavila, nepřežila bych to. Adrenalin mi chyběl. Konečně jsem si připadala, jako bych doopravdy žila - i když na to asi nebyl vhodný čas.
Pootočila jsem hlavou. Mohla jsem použít vodu, ale k čemu by to bylo? Spláchla by je minimální vlna, oni by se osušili a pokračovali vpřed. Mizející končetiny mi byly k ničemu, pokud jsem neuměla zneviditelnit celé své tělo. Takže mi zbývala jediná možnost. Nikdy jsem nepředpokládala, že jednou budu proklínat to, že jsem vodivým předmětem. Dalo se tohle počítat jako ochrana smečky? Rozhodně bych nikomu nechyběla. Ale to už byly jen myšlenky navíc, abych předešla katastrofě. Otočila jsem se čelem k utíkajícím kojotům. Možná to k použití magie nebylo potřeba, ale dodalo mi to jistotu. Že nezabiju něco jiného. Chtěla jsem proti kojotům poslat proud, ale nějak to nevyšlo. Místo toho se zvířata dostala až ke mně, no když se první pokusil zakousnout se, dotykem se zelektrizoval. Pak už jen stačilo, aby k němu přišli jeho kamarádi a více méně bylo po starostech.
Sledovala jsem, jak se těla kojotů válí na zemi a nepřirozeně sebou škubou. Dostala jsem elektřinou také ránu, ale značně menší, i když mi srdce bušilo až moc rychle. Nevšimla jsem si toho a připisovala jsem to adrenalinu. Vyděsilo mě to, ale na to byl čas až potom - dva kojoti zůstali zmateně stát a také sledovali své kamarády. Vzala jsem tlapky na ramena a tentokrát jsem se nasměrovala tam, kam utíkala Makadi. Slyšela jsem kroky a poskoky dvou zvířat stále za mnou, ale hustý hvozd mi pomohl ztratit se jim mezi stromy. A plná rychlost, samozřejmě. Nebyla jsem vyděšená jen já, ale i ta zmatená psiska. Přemýšlela jsem, jestli bych se dokázala otočit a zakousnout je, dopřát smečce žrádlo. Ale byli až moc podobní vlkům, a já neměla sílu se rvát. Štěstí mi pro jednou trochu pomohlo.

//Středozemní propadlina

//LOTERIE 115

Původně jsem se nad jejím omylem chtěla zasmát, ale zastavila jsem se. Byl by to spíše nucený smích, k odlehčení situace. A vlastně její domněnky ani nebyly špatně. Byly podobné a dospělá vlčice na to určitě měla věk. Ale jejich pach byl až příliš odlišný, i když to Makadi možná nevěděla. Nejspíš neměla šanci se s Kayou vidět tolik. Zato já jsem s ní a se zbytkem smečky zachraňovala svět, což při pohledu zpátky vypadalo spíš jako špatný vtip. Měla jsem pocit, že tam s námi byli ještě další vlci, kteří nepatřili do smečky, ale nebyla jsem si jistá ani jejich obličeji, takže jsem to nechala plavat. "To nejsou," vydechla jsem s úsměvem k odpovědi a nadále jsem se nechala unášet tichem.
Vlastně mě to trochu štvalo. Dostala jsem svých pár minut radosti, momentů, kdy jsem nic necítila - ani úzkost. Byla to úleva a nyní, když se mezi námi zase rozhostilo ticho, jsem o všechno přišla a tíha světa mě zase táhla ke dnu. To, že ani jedna z nás nemluvila, nebylo nic nového. Přesto jsem cítila vztek, který se ve mně budoval někde v pozadí. Povzdechla jsem si. Budoval se už příliš dlouho a nechtěla jsem, aby zase jen tak někde vybuchnul. Jako to bylo s Lilith. Přišly další otázky proč. Proč jsem se nemohla bavit tak, jako jsem se bavila s Duncanem? S Blueberrym? S Izumim? Copak to vážně byla nějaká zimní existenční krize? Tentokrát jsem se podívala k nebi. V tom případě jsem chtěla, aby zima rychle skončila a já nebyla pro všechny jen trnem v patě.

//LOTERIE 114

Trochu jsem se uchechtla, když zdůraznila, že naše smečka sice byla malá, ale opravdu už jen byla. Teď byla mnohem větší. Přesto mi občas přišlo, že nás celkem bylo stejně jen pět. Pět pohybujících se tady. A potom dalších pět jinde. Za několik měsíců jsem potkala jen pár nováčků a všechny najednou jsem viděla jen na lovu. Nejsme útulek. Lehce jsem se zamračila, hlavně kvůli zprávě o Lylwelin, ale nakonec jsem si jen povzdechla. Mohla jsem mít názory, ale nemohla jsem s ničím nic udělat. A vlastně jsem ani nechtěla. Věřila jsem, že Blueberry ví všechno nejlépe a já se nemusela o nic bát. Nenechal by vlky jen tak se na nás přiživovat. Na druhou stranu... svým způsobem jsem se přiživovala i já.
Vlčice prozradila, že se do smečky zatoulalo další vlče. Věděla jsem o něm. Přikývla jsem. "Myslíš Eloru? Je roztomilá," máchla jsem ocasem ve vzduchu s očima připnutýma k nebi, stále v hlubokém zamyšlení. Doufala jsem, že myslí hnědočerné vlče a ne nějaké další. Ne, že by mi nevadila práce navíc, ale cítila bych se hrozně, protože by to znamenalo, že sněhová vlčice se musela starat o dalšího prcka bez mé pomoci. Provinile jsem se podívala na Makadi, i když ona nic netušila a hlavně za nic nemohla. Uklidnila jsem se tím, že tu zůstaneme přes noc a vydáme se dál. Chystala jsem se vzít alespoň jedno vlče na nějaký kratší okruh, něco je naučit. To mě znervóznilo ještě víc, vzhledem k tomu, jak poslední výlet pro nás oba skončil. Podívala jsem se na tlapku a jizvy, které ji zdobily. Podruhé už se to nestane.

//LOTERIE 113

Další novinky. Ale tentokrát to nebylo nic, co bych sama nevěděla, i když jsem si ostatních v lese moc nevšímala. Po tom, co to Makadi prohlásila, mi ale ve vzpomínkách lehce nažloutlé tělo vlčice chybělo. Měla pravdu. Naposledy jsem ji viděla, když do lesa přišla poprvé, aby byla přijata, a od té doby jako by se po ní slehla zem. Jedinými zbytky její přítomnosti byl Fífa a Heather. Pousmála jsem se - nikomu jsem to říkat nehodlala, ale stejně jsem měla její vlčata radši než ji. Možná i než Sigyho, ale to už byla čistě úzkostlivá záležitost.
Další pronesení vlčice mě potěšilo. Na obličeji se mi utvořil jakýsi uvolněný výraz, který křičel no že jo?! Celá jsem se najednou cítila, jako bych se na místě mohla zhroutit a zároveň ječet radostí, i když ve skutečnosti jsem byla pořád stejně na nic. "Nojo... když jsem přišla já, bylo tam... kolik? Pět členů?" odpověděla jsem hlasem, který někde v koutku trochu zaváněl hysterií. Sama jsem si to uvědomila a raději jsem sklapla pusu, než jsem se stihla rozpovídat o bůh ví čem. Překvapilo mě, kolik jsem toho v sobě dusila a jak mi za určité situace nedělalo problém promluvit. Zarazilo mě to a přemítala jsem, jestli to byl jen závan, nebo bych to dokázala dělat pořád. Naštěstí, pro vlčici přede mnou spíš naneštěstí, mě zase praštila pánvička v podobě výčitek, že jsem kdy otevřela pusu. Co si o mě musela myslet? Že nesnáším smečku kromě pěti členů, které jsem znala? To... nebyla tak úplně pravda. Sice jsem se celou dobu držela spíš jich, ale chtěla jsem poznat i ostatní. Jen mi to trvalo déle, než by bylo potřeba.