Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 141

Neznámá vypadala trochu jako já. Střihla jsem ušima. Copak se svět zbláznil? Nepotřebovala jsem hledět do dalšího zrcadla. Nepřímým pohledem jsem sledovala její nervózní chování a překvapeně pohlédla vzhůru, když promluvila chladným hlasem. Odvrátila jsem oči někam na zem a trochu jsem se poposunula. Mrzelo mě to, ale byla jsem zvyklá. Po určitých setkáních jsem se dokázala bránit. Možná to s těmito vlky bylo lepší, než s mnoha hodnějšími, u kterých jsem se cítila jako ta nejhorší osoba. Nemyslela jsem nad vším hned pesimisticky, ale tak nějak jsem počítala s tím, že je vlčice... jako Lylwelin. Jo, přesně tak jsem si to představovala. Kam se podělo pozitivní myšlení o všech? Krátce jsem zavrtěla hlavou. Nakonec na tom asi nezáleželo. Neznámá se přitlačila k druhé stěně, takže jsme se nyní obě tlačily na svoji vlastní stranu, i když mezi námi bylo ještě místa dost. Snažila jsem se to brát jako soužití v symbióze, ona tam a já tady, bez dalších řečí, pouze do rána. Jenže jsem se nedokázala zbavit pocitu, že za to náhlé ticho zase můžu já. Nebyl to jeden z důvodů, proč jsem se předtím v norách div nezhroutila? Opět jsem sebou jemně ošila a koutkem oka mrkla na vlčici, než jsem znovu zkoumala zem pod sebou. "Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se tiše. To bylo všechno.

4.2. za posty 5 lístků.
5.2. za posty 5 lístků.
6.2. za posty 5 lístků.
7.2. za posty 5 lístků.
8.2. za posty 5 lístků.
9.2. za posty 5 lístků.
10.2. za posty 5 lístků.

Celkem +35 lístků.

//LOTERIE 140

Chvíli jsem odpočívala, hlavu napůl položenou na kořenu. Skrz hučení větru jsem neslyšela kroky, ale vlčici jsem cítila. Srdce se mi rozbušilo rychleji a v očekávání jsem se zahleděla do tmy močálů. Vyšla z ní vlčice hnědých barev. Sotva se objevila v mém zorném poli, už se klouzala na sněhu. Pousmála jsem se. Nechtěla jsem si lepšit den na cizím neštěstí, ale bylo to trochu roztomilé. Všimla jsem si krve na její tlamě, ale na poměry Gallirei to nebylo nic nezvyklého. Nezaútočila. Nebrala jsem ji jako zlou. Více mě zaujalo chybějící ucho. Také to nebylo nic neobvyklého, ale jeden si nikdy nezvykl na chybějící části těla. Byla vlastně moc pěkná, pod závanem čerstvého sněhu a s večerními barvami mezi stromy za zády. Sklopila jsem hlavu v náhlém uvědomění, jak dlouho jsem zírala. Pořád jsem si nezvykla na ty zmatené pocity. Raději jsem se na ni už nedívala. Jenže jsem si uvědomila, jaká zima mimo moje krytí mezi kořeny musí být. Ale také mě tížil fakt, že... no, že jsem byla taková, jaká jsem byla. A všechno to povídání bylo k ničemu. Zarazila jsem povzdech, který jsem nechtěla ukazovat, aby si neznámá nemyslela, že mě otravuje. Úzkost se mi plížila po zádech, ale dýchalo se mi až překvapivě dobře. Nejspíš to bylo tou zimou, která mi hezky protahovala dutiny.
"A...ahoj," začala jsem opatrně. Hlas se mi lehce třásl a bylo na něm poznat, že za sebou měl spoustu minut pláče. Alespoň, že na mém vzhledu se nedalo nic moc poznat. Přemýšlela jsem nad tím, že bych znovu promluvit nemusela a stačilo by zabořit hlavu do země, aby vlčice vzala tlapky na ramena a už za mnou raději nechodila. Jenže i na to jsem se moc styděla, takže jsem raději zvolila cestu utrpení. Jednou už jsem namáčknutá v díře byla, s Izumim. Trochu mi ho připomínala, vypadala stejně medvídkovsky, jako on. "Můžeš jít sem... jestli chceš," vysoukala jsem ze sebe tiše a přitiskla se k jednomu z kořenů, aby vlčici zůstalo všechno ostatní místo, který úkryt stromu nabízel. Nebylo to nic dokonalého a sníh občas našel cestu i sem, ale... bylo to lepší. A nebyla bych znovu sama.

//LOTERIE 139
//Středozemní propadlina

Mihla jsem se kolem hvozdu, ve kterém jsme s vlčicí chvíli strávili. Nechtěla jsem jít přímo do něj, ale přišlo mi, jako by se všechno událo hrozně dávno. Tížilo mě to a úzkost mi seděla na hrudi, dusila mě stejně silně, jako mě dusila posledních pět let. Vyšel ze mě další povzdech, tentokrát za to ale mohl i pohled na cestu do kopce. Alespoň to neklouzalo. Neustále padal nový sníh, který přikryl předchozí zledovatělou přikrývku. Takže alespoň něco, když už do mě z každé strany narážely ostré jehličky a všechno mě trochu bolelo. Potřebovala jsem si najít nějaké místo, kde by tolik nesněžilo - nějaký úkryt pod stromem, mezi kořeny. S tou myšlenkou jsem se začala šplhat vzhůru, což mi dalo minimum toho postrádajícího tepla.
Rozhodně jsem nepočítala s tím, že se objevím v močálech. Sníh tu nabíral podivně nahnědlé barvy a všude možně se nebezpečně propadal. Rozhodně to ale bylo bezpečnější, než když žádný sníh nebyl. Nestěžovala jsem si. Stromy tu byly často shnilé, ale nechyběly tu ani ty mohutné s kořeny tak akorát pro úkryt pro pohublou, unavenou vlčici. Nešla jsem hluboko. Další ráno jsem se stejně chystala odejít. Schoulila jsem se mezi dva kořeny jednoho ze stromů, kde se ke mně dostal sníh jen občas, a prázdným pohledem jsem hleděla vpřed. Stačilo přečkat jednu neuvěřitelně studenou noc a s východem slunce se vrátit do Borůvkového lesa. Setkat se s vlčaty. Zkusit věci... znovu.

//LOTERIE 138
//Borůvkový les

Vlastně jsem byla celkem ráda za svoje setkání s a svěření se Makadi. Necítila jsem se tak, ale musela to být pravda. Otevřela jsem se, ne? Bylo to tak? Povzdechla jsem si. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nevěděla jsem. Nevěděla jsem, jak se cítím, proč jsem to udělala, nevěděla jsem vůbec nic a byla jsem neuvěřitelně naštvaná. Všechno mě štvalo a bolelo to, tak příšerně to bolelo. Začala jsem znovu popotahovat, ale jen jsem bolestivě zakňučela, aby se mi zase nespustily slzy a nemrzly my na tvářích. Už tak jsem vypadala jako magor. Ale na tom nezáleželo. Už mi bylo všechno jedno. Chci, aby to bylo lepší. Přiznala jsem sama sobě. Jako kdybych to nevěděla předtím. Uchechtla jsem se nad svým vlastním zoufalstvím. Neříkej, sherlocku.
Vrátila jsem se zpátky k propadlině. Zůstala jsem chvíli stát a jen jsem koukala. Jak jsem se neustále dostávala na stejná místa? Ale při tom jsem si dávala dobrý pozor, abych se nevrátila k norám, nebo nenarazila na utíkající Makadi. Která určitě utekla a nesnášela mě do morků kostí. Nedivila jsem se jí. Začnu znovu. Uteču z Gallirei... Začnu znovu a bude to v pořádku. Ale v hloubi duše jsem věděla, že bych to nikdy nedokázala. Měla jsem pocit, že bych stejně už nikdy nedokázala být taková, jako kdysi. Ale z části jsem se už nedokázala vzdát toho, co mi tahle země přinesla. I když mi v tu chvíli bylo do pláče.

//Mahar přes Kaskády

//LOTERIE 137
//Zrcadlové jeskyně

Mezi padajícím sněhem a větrem, který mi bez mého svolení zavíral oči a cuchal srst, jsem si ani nevšimla prvního borůvčí. Až po několika známých stromech a pořádném nádechu jsem zjistila, že jsem se vrátila domů. Ještě ne. Zarazila jsem se. Takhle rozhodně ne. Popotáhla jsem a rychle si utřela tváře, i když to, co na nich bylo, už bylo dávno zmrzlé. Rozběhla jsem se sněhem klusem, který mě alespoň minimálně zahřál. Bylo to v hlubokém sněhu složité, ale ne nemožné. Zem tak trochu chránily nedospělé stromky. S jistou spokojeností jsem se otřela o jeden z nich. Říkala jsem ráno, a tak jsem to taky chystala udělat. Vrátím se ráno.
Cítila jsem tu vlčata, každý pach jinak starý a rozmáznutý všemi sněhy od vichřice. Nebyla jsem si jistá, jestli se nachází na území lesa, či byla rozběhnutá jinde. Ráno, ráno. Byla jsem nervózní a potřebovala jsem se dostat od stromů co nejdál. Chtěla jsem, aby se o mě někdo postaral. Objevil by se mezi stromy a snažil by se mi pomoct, ptát se, obejmout. Jenže jsem nikdy nic neřekla a nemohla jsem od ostatních čekat, že prostě něco uvidí. A Makadi... tu jsem opustila, naprosto němou uprostřed nory. Mohlo jí tam cokoliv kdykoliv sežrat a já jednoduše utekla, za svojí sobeckou samotou a pláčem. Jsem příšerná. Trhla jsem sebou. Byla to chyba, ale... omluvím se a příště to bude lepší. Bylo to tak jednoduché. Tak proč se mi z té verze dělalo špatně?

//Středozemní propadlina

//LOTERIE 136

Pokračovala jsem ve svém trucování. Oči jsem měla pevně zavřené, až mě bolely. Abych myslela na něco jiného, než na všechno špatné, a taky abych už tolik nebrečela. Nic to neměnilo na náhlých otřesech a vzlycích, ale řekla jsem si, že pokud si budu často opakovat jak moc to pomáhá, nakonec to doopravdy pomůže. Z toho všeho mi byla ještě větší zima a měla jsem tak další starost navíc. Rozhodně jsem nechtěla být nemocná. Stačilo mi být přítěží tak, jak jsem byla. Kdybych se ještě nemohla ani hnout a na všechny strany kašlala bacily, mohla bych... mohla jsem to rovnou celé skončit. Tak proč to neudělám? Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem takhle přemýšlet. Nemohla jsem si jednoduše říct a proč bych to měla dělat? Zasmát se myšlence a jít dál, postarat se o ty, kteří tak přemýšlet nedokázali. Popotáhla jsem.
Bouchla jsem tlapkou do země s čímsi, co se dalo přirovnat výkřiku. Nešlo mi křičet úplně. Ale alespoň to málo stačilo. Zvedla jsem se, pomalu. Před očima se mi i tak udělalo černo. Odignorovala jsem to a vydala jsem se po paměti zpět k východu. Přivítala mě tma, ještě větší, než předtím. Sledovala jsem dění venku, mysl pro jednou naprosto prázdná. Necítila jsem nic. Tak jsem se vydala ven, abych cítila alespoň ostré ledové vločky. Bolest, kterou jsem si zasloužila. Ne... Já si ji... Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Vždyť to vlastně bylo jedno.

//Borůvkový les

//LOTERIE 135

Pokud šlo o to, v čem jsem pokračovala, bylo to sebe litování. Normální pláč, abych to upřesnila. Popotahovala jsem jako malá a nestíhala u toho dýchat, takže jsem každou chvíli lapala po dechu. Pokud se mnou byl v jeskynním komplexu někdo další, nejspíš si musel říkat, co se to sakra děje. Buď někoho vraždili, nebo... to je vlastně jedno. Odkašlala jsem si s pořádným chrapotem, který se mi díky breku utvořil. Chci domů. Vzlykla jsem. Tentokrát jsem domovem doopravdy myslela Borůvkový les. Všechny ty nové stromky i některé ohořelé, u kterých se alespoň vytvořilo nové borůvčí. Mezi stopy, které nosily vzpomínky, k tůni s ovocem. Do teploučkého úkrytu mezi kožešiny. Ohlédla jsem se k východu, ale žádný jsem nenašla. Zapamatovala jsem si, jakou cestou se vydat zpět, ale jak jsem chtěla, tak jsem to taky měla. Neviděla jsem ven. Ráno. Bude to ráno. Pevně jsem sevřela víčka a doufala v nějaký spánek. Hlava mě od breku bolela, stejně tak záda a hrudník. Soustředila jsem se na tlapky, které pro jednou měly pokoj, jen byly trochu promrzlé. Uši mi zablikaly - zmizely a objevily se, rychle a bez povšimnutí. Další popotáhnutí. Měla jsem pocit, že už mi z ledových soplů musel mrznout mozek.
Vzpomínala jsem na náhodné věci a sem tam mě přemohla další vlna pláče. Na Ayshi, o kterou jsem měla neuvěřitelnou starost a chyběla mi. Tak hrozně moc. A také na Izumiho, který mi možná, ale jen možná, chyběl o něco víc. Chtěla jsem ho vidět a zeptat se, jak se mu daří. Říct mu, že všechno bude jednou dobré. Napadla mě i Naomi. Doufala jsem, že se s ní jednou znovu setkám. Se všemi v Borůvce...

//LOTERIE 134
//Zelené nory

Nebylo pěkné projít tou zimou, ale naštěstí jsem svoji cestu znala a mohla jsem ji projít rychle. Sníh padal, až nebylo vidět skoro ani na krok. Nejen jemné vločky - byly obrovské a mezi nimi padaly ty ostré a nepříjemné, které se zabodly do kožichu a nepřestaly bolet dalších deset minut. Donutilo mě to na moment zapomenout na všechno špatné. To ale jen na chvíli. I v zimě jsem se cítila trochu špatně pro Makadi. Vlastně příšerně moc a málem jsem se v půlce cesty otočila zpět, abych utíkala za ní, svalila ji třeba k zemi a začala se omlouvat. Nic jsem neudělala. Zamrkala jsem. Ta myšlenka mě překvapila, jako by nebyla moje. Nepřemýšlela jsem nad ní. Nepřemýšlela jsem nad vlastní myšlenkou. Naklonila jsem hlavu do strany, to už jsem vstupovala do jeskyní a nehrozilo, že by mi do uší napadal sníh. Předtím. Přemýšlela jsem nad svými myšlenkami předtím? Sklonila jsem oči k zemi. Opadávala ze mě vrstvička sněhu, která se stihla utvořit za pár minut. To uvědomění znamenalo, že všechno to sobecké myšlení vlastně patřilo mně. Ale... možná nebylo sobecké? Rázně jsem zavrtěla hlavou. Další myšlenka bez rozmýšlení. Nenáviděla jsem to, ale zároveň jsem nenáviděla to, co jsem dělala předtím. Nenáviděla jsem celý svět. Krátce jsem pohlédla ven, než jsem se vydala hlouběji v naději ztratit východ z dohledu. Ne ztratit se celkově, jen... prostě nemít představu o tom, jak to vypadá venku. Přečkám tu noc. Rozhodla jsem se. Položila jsem se mezi kameny a mohla jsem pokračovat v tom, v čem jsem přestala.

//LOTERIE 133

Tupě jsem civěla do tmavé země nory. Cítila jsem někde hluboko uvnitř naději, že bych třeba nemusela být tak tmavá. Že je pro mě někde ještě šance. Ne... Nevím. Zvedla jsem se. Tentokrát jsem si dala záležet na tom, abych srst na tvářích měla suchou. Cítila jsem ta své tlapce tření o jizvu, která se mi táhla přes obličej. Smutně jsem se pousmála. Šedivá mě také určitě něčemu naučila. Netušila jsem čemu, ale něco tam určitě bylo. Otočila jsem se směrem k Makadi. Proti zadní tlapce jsem tentokrát ucítila cinknutí kuličky na náramku. Vnímala jsem až příliš moc věcí, a do čela mě pálily modré odznaky. Zablikala mi tlapka, ta, která se stále hojila ze zlomeniny. Skoro jsem ucítila i to blikání, ale pro mě to zůstalo zcela bez povšimnutí. Povzdechla jsem si a vydala se vratkými kroky východu. "Měla bych jít... postarat se o... vrátit se," vysoukala jsem ze sebe. "Prosím, neříkej to nikomu...?" vyhrkla jsem s novými slzami a záchvatem pláče v závěsu. Párkrát jsem popotáhla, takže jsem s procesem čištění musela začít znovu. Slova ze mě vypadla v otázce. Nechala jsem to plavat. V tu chvíli jsem dokázala všechno nechat plavat, i když mi tělo stahovala úzkost. "Makadi?" otočila jsem se zpět, půlkou těla už v nekonečném mrazu nor. "Chtěla bych- mně by nevadilo, kdybys, um... velila naší smečce s Bluem," pousmála jsem se, i když z tmavě modrých očí mi vyzařoval jen smutek. Nic jiného jsem taky necítila. Chtěla jsem, aby mě mráz pohltil a zima sežrala. Ale... možná jsem mohla svoje setkání se Smrtí ještě odložit. Alespoň do té doby, než mi dojde pár věcí.

//Zrcadlové jeskyně

//LOTERIE 132

Pohled jsem měla rozostřený, těžko říct, jestli dalekozrakostí nebo slzami. Potoky už netekly, jak jsem stihla zmínit, ale přesto mi přišlo, že jsem tváře měla čím dál tím víc mokřejší. Ráda jsem si představovala, že to jsou slzy staré, ty, které jsem potlačovala v průběhu let. Povzdechla jsem si a znovu si utřela hlavu do tlapky. Moc to nepomohlo, jako bych to dělala jen pro pocit, že alespoň já se sama o sebe starám. Přitom to nebyla pravda. "A... a všichni tvrdí, že se musíš naučit mít ráda sama... sebe, ale- ale mě tohle nevadí," natáhla jsem tlapu dopředu a při tom pohledu vzlykla. Ne kvůli tomu, že by byla hnusná, ale kvůli následující myšlence. Mluvila jsem pravdu. Co záleželo na tom, jak jsem vypadala? Pro mě za mě jsem mohla být špinavá i rozcuchaná. "Já prostě jen nesnáším to, že jsem taková troska..." dodala jsem vcelku klidným hlasem. Další ticho.
"Jsem z toho tak unavená... je mi špatně jenom z toho snažení. Protože... protože k čemu mi je snaha, když... já nevím," zavrtěla jsem hlavou, oči dokořán v náhlém uvědomění, že k tomu pocitu nemám slova. Do té doby jsem se topila, s hlavou nad hladinou pomocí slov, která se ze mě sypala rychleji a lehčeji, než bych chtěla. Jenže když jsem najednou neměla co říct, žádnou větu, jak popsat onen pocit, všude byla jen tma a žádný východ. "Já nevím, já nevím, já ne-vím..." vrtěla jsem hlavou. Hlas mi přeskočil dalším udušeným vzlykem. Přestala jsem se třást, ale bolest tak nějak všude nemizela. Ani jsem nevěděla, jestli mi Makadi náhodou něco neříká. Skoro jsem zapomněla, že je tam se mnou, ale pořád jsem cítila její přítomnost.

//LOTERIE 131

Využila jsem chvíli ticha, kterou jsem za sebou svým monologem zanechala. Zalapala jsem po dechu, připravena promluvit znovu. Nechtěla jsem to dělat, tvářit se jako naprostá katastrofa a dělat ze sebe oběť, když kolem mě měli vlci mnohem horší životy. Jenže... co se stalo už se nedalo vzít zpět a trochu jsem se bála, že kdybych přestala mluvit, už nikdy bych nepromluvila. To bylo to poslední, co jsem chtěla. Bolest na hrudi, sucho v krku, sípavé nádechy a mokré tváře, to všechno jsem vlastně tak nějak vítala. Že bych si to užívala bylo silné slovo. V tu chvíli jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na to, jak na nic to je a všechny věci, které mě trápily, se mi cpaly ven z pusy. Ale zpětně jsem si jistá, že na situaci bylo něco, co zavánělo domovem. Znovu jsem zalapala po vzdechu, příliš zachycená ve vlastní hlavě, než abych začala mluvit poprvé. Vzpomněla jsem si na babičku a její slova, že si tímhle přeci nijak nepomůžu. Začínala jsem se obávat, že to byla lež. Teď ano. Změnila jsem svůj tok myšlenek. "Promiň! Promiň, že jsem taková kráva a nedokážu nic říct! Ty jsi tak... skvělá a neustále se snažíš, a co dělám já? Sedím tu jako naprostý imbecil," vydechla jsem spolu se vzlykem, který se částečně přeměnil v chrchel. Chvíli jsem jen ztěžka oddechovala a přešlápla kvůli ramenům, které jsem spolu s krátkými nádechy zvedala příliš vysoko. "A já chci, já ti chci odpovědět, tak moc... Proč?!" zarazila jsem se. Možná jsem otázku proč opakovala až moc často. "Nechci být záporákem," vydechla jsem tiše a zase se tím tichem nechala chvíli unášet. Pauza, a potom jsem se nadechla znovu.

//LOTERIE 130

Zavrtěla jsem rázně hlavou, když vlčice prohlásila, že nic není jedno. "Ale ty jsi... důležitější," namítla jsem v podobě jakéhosi pípnutí. Nechtěla jsem, aby mě sledovala. Abych ji trápila, protože ona to měla těžší, ona by měla brečet a já bych měla být ta, která by se ji snažila posbírat zpátky. Nechápala jsem, že tu se mnou ještě zůstávala. Možná to bylo zimou, která venku panovala. Ještě není ani večer. A už jsem stihla všechno zkazit.
"Když tohle už je prostě... všechno je tak k ničemu," popotáhla jsem. Hlas se mi zasekával v hrdle a obávala jsem se, že nějakým slovům vlčice nemusela ani rozumět. "Proč- proč bych měla být silnější než...? Proč, když... když by bylo mnohem jednodušší všechno zahodit?" pokračovala jsem. Brečela jsem s každým slovem čím dál tím víc a nešlo to zastavit. Kdybych zastavila, už bych nikdy znovu nezačala. Jenže pokračováním to bolelo víc. Chtěla jsem, aby to skončilo. Málem jsem se vrhla Makadi kolem krku a prosila ji o nádech smrti. "Tenhle život se mi nelíbí. Všechno by bylo lepší než tohle," mluvila jsem. Všechno se klepalo, i když jsem se ve skutečnosti jen moc třásla. Bylo mi z toho špatně. Z pláče mě bolela hlava a žaludek jsem měla jako na vodě ze zadržování vzlyků. "Nic jsem nikomu neudělala..." špitla jsem nakonec. Byla to lež? Nevěděla jsem. Nic jsem si nepamatovala. Nic jsem necítila. "Já chci... chci být šťastná a mít přátele a... bavit se, ale, ale... to nejde!" poslední dvě slova jsem ze sebe vysoukala spolu ze vzlykem a hysterií v hlase. Dvakrát jsem se trhavě nadechla a zase vydechla, zatímco mi slzy již přestaly téct. Jednoduše už žádné nebyly, a zbyly po nich jen mokré tváře a ulepené oči. Znovu jsem sklonila hlavu, abych si obličej utřela do přední tlapky. "Proč to nejde..."

//LOTERIE 129

Po chvíli jsem ucítila dotek na mém rameni. Odolala jsem nutkání se uhnout, ale stejně jako jsem na jejím gestu nemohla najít nic špatného, nenašla jsem ani nic dobrého. Protože já si to přeci nezasloužila. Měla jsem být sama, vyzkoušet si, jak hrozná ve skutečnosti jsem. Wizku. Trochu jsem se po vyslovení mého jména zarazila. Nejen já, ale i moje tělo. Vzlyky na chvíli přestaly, i když slzy dál tekly proudem. Netušila jsem, jestli se zhroutit, nebo se uklidnit. Takže jsem tak nějak zvolila obojí. Trhavě jsem se nadechla a snažila se zklidnit i mírné otřesy. Otevřela jsem pusu, připravená ke slovům. Tělo jsem možná měla v jakémsi mrtvém klidu, ale hlas mi zaváněl hysterií. "Proč je všechno tak těžké?" vyhrkla jsem na jeden nádech v příliš hlasitém a příliš vysokém hlase. Rozbrečelo mě to ještě víc, když už jsem to řekla nahlas. Tohle nejsou problémy, které je potřeba řešit. Makadi to má horší. Všichni to mají horší. Přestaň. Není to o tobě. Křičela jsem sama na sebe, při čemž se mi tělo znovu roztřáslo. Sklonila jsem hlavu a zavřela klapačku, takže jsem místo hlasitých nádechů jen podivně zakňučela. "Já už takhle nechci být," vysoukala jsem ze sebe pomalu, s krátkými přestávkami. Zavřela jsem oči, nechala stéct dalších pár slz a norami se zase rozlehlo ticho. Sem tam jsem sebou trhla v osamoceném vzlyku, ale nic víc. Není to o mně. Kývla jsem hlavou. "To je jedno," zamumlala jsem najednou. Doufala jsem, že vlčice neřekne nic, co by mě doopravdy zlomilo. Také jsem doufala, že na všechno zapomene. Nějak.

//LOTERIE 128

Nechtěla jsem, aby to tak skončilo. Od začátku naší konverzace jsem si říkala, že nebyl ten správný čas. Byla jsem pitomá. Na co jsem na to myslela? Co přesně jsem si myslela, že se stane? Nedokázala jsem zastavit slanost slz a bubliny u nosu, které jsem si utřela do přední tlapky. Nechutná, bez práva se takhle chovat. Když se vlčice zeptala, začaly mi ucházet krátké nádechy. Bylo to příliš málo vzduchu, ale věděla jsem, že se budu muset nadechnout. Vdechnout všechny chyby a tvářit se, že se nic nestalo. Třeba, že jsem si na něco vzpomněla. Na hořící les, nebo tak. To by dávalo smysl. Zastavila jsem rychlé nadechování jedním velkým povzdychem, načež jsem dech zadržela, aby ze mě už nevyšlo ani slovo. V zorném poli jsem zahlédla tlapku vlčice, která jen zůstala vise ve vzduchu. Udělej to. Uklouzla mi nedočkavá myšlenka. Skrz zamlžené oči jsem sledovala její tlapu. Dotkni se. Jenže potřebný pohyb nikdy nepřišel. Vyšlo ze mě něco mezi povzdechem a vzlyknutím. Chtěla jsem cítit cizí teplo, cítit, že možná někoho zajímám, že... že nejsem sama. Ale vlčice zůstala stát, tak, jak by měla. Nahnula jsem se proti vlastní kontrole blíž k ní, ale u toho jsem se o skoro neviditelný centimetr posunula dál. Nezasloužila jsem si jí. Ani vědomí, že tuhle válku nevedu jen já. Nic z toho nebylo pro mě, protože tohle jsem si pravděpodobně zasloužila. Proč by jinak... Prostě proč? Slzy mi padaly v pomalých potůčcích bez snahy je dostat ven. Zavrtěla jsem hlavou, ale očima jsem zůstávala na vlčici. Zeptej se znovu. Další přívan pláče. Chtěla jsem odpovědět, víc, než předtím, ale... nešlo to. Znovu.