Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 119

Její odpověď jsem čekala, ale nesouhlasila jsem s ní. Nechala jsem mezi námi chvíli ticha, kdy jsem si promýšlela, co bych vlastně měla říct. Bylo mi to k ničemu. "A co jiného?" zeptala jsem se s úsměvem. Až potom jsem si uvědomila, že ta slova možná zněla trochu zle. Provinile jsem si zase úsměv smazala z tváře a zavrtěla hlavou. "Nedokázala by ses ubránit... ne proti všem. A s magií to pro mě nebylo těžké... kdybych ji neměla, také bych utíkala," dodala jsem trochu nejistě. Nechtěla jsem, aby si vlčice myslela, že je v pořádku že utekla, protože nic neumí. Tak jsem to nemyslela. "Navíc je to moje povinnost. I kdyby nebyla, řekla bych ti, ať utíkáš," pokračovala jsem v nemožné snaze nějak zachránit situaci. Vážně jsem to se slovy neuměla. V tu chvíli ze mě padalo víc slov, jak za celý měsíc. Cítila jsem sucho v krku a nervozita mi už zase seděla na ramenech. Vážně jsem nepotřebovala, aby si Makadi myslela, že jsem sobecká kráva, která ji považuje za neschopnou. Tak to totiž vážně nebylo. Pokud tu někdo z nás byl neschopný, byla jsem to já. Povzdechla jsem si a poraženecky jsem svěsila ramena. "Hlavně, že jsi v pořádku..." zamumlala jsem nakonec. Byla jsem vděčná, že se vlčici nestal ani škrábanec. Samozřejmě hlavně kvůli jejímu dobru, ale v hlavě jsem si musela představit, jaké by to bylo, přijít za Blueberrym a jen tak mimochodem mu oznámit, že jsem mu zabila družku. Druha. To je vlastně jedno.

//LOTERIE 118

Pomalu jsem rozdýchávala naše setkání s kojoty. Nebo spíše moje. Přestávalo mi tak příšerně bušit srdce a už jsem dýchala normálně. Sice jsem pořád vypadala jako po výbuchu, ale to už bylo vedlejší. Druhá vlčice věděla proč, takže jsem neměla obavy, že by si o mě kdo ví co myslela. Přesto jsem sebou zase zamávala a na některých místech se i olízla, abych neposednou srst posadila na místo. Přemýšlela jsem nad tím, jestli kojoti přežili, nebo zda tam zůstali ležet. Pravděpodobnější ale byla první možnost. Házeli sebou a to všechno, ale to zelektrizování nemohlo být smrtelné. Nesnažila jsem se ani použít plnou sílu a navíc jsem po nich původně chtěla poslat blesk nebo tak něco, což se nepovedlo a můj útok byl tak stokrát slabší. Nic to neměnilo na hrdosti, kterou jsem někde hluboko cítila. Dokázala jsem ubránit smečku, dokázala jsem ubránit vlčata. Nebyla jsem tak slabá, jako minulý rok, a kdybych chtěla, mohla jsem všechny usmažit. To byla sice děsivější část, ale byla jsem za ní stejně ráda. Kdyby nás s vlčaty na cestách potkalo nebezpečí, často by to pro nás ani nemuselo znamenat hrozbu. Měla jsem chuť použít elektřinu znovu, jen tak pro ukázku, ale zabránila jsem tomu.
Makadi ale nevypadala šťastně. Místo toho se začala omlouvat. Naklonila jsem hlavu do strany? "Proč?" zeptala jsem se. Tušila jsem, proč se omlouvá a nějak jsem nevěděla, proč si hraju na šaška. Provinile jsem zabodla oči do země a smyla si z obličeje ten připitomělý veselý výraz. Ať žijou zimní depky.

//LOTERIE 117

Doběhla jsem s krátkým dechem k propadlině. Srst jsem měla jako jednu velkou elektrickou kouli a když se někde spojily chlupy, objevilo se světýlko zajiskření, jak elektrický proud stále kompletně neustal. Na některých místech jsem ji měla položenou, hlavně tam, kde už jsem se stihla otřít o stromy. Vypadala jsem jako příšera a po tom, co ze mě vyprchal adrenalin, jsem si to uvědomila. Oklepala jsem se. Moc to nepomohlo. Cítila jsem malou oděrku tam, kde se do mě pokusil zakousnout kojot, ale netekla z toho ani kapka krve. Pouze jsem cítila známou bolest a srst všechno ostatní skryla. Jsem živá. Přestala jsem utíkat a už jsem jen šla, hledajíc vlčici, která utíkala napřed. Nevěděla jsem, jestli jsem za ten fakt přežití ráda, nebo mě to štvalo. Ale byla jsem na sebe alespoň trochu pyšná.
Zavětřila jsem a pomocí vlčích instinktů jsem se vydala po pachu Makadi. "Makadi?" pronesla jsem do vzduchu. Třeba by mi vlčice mohla dát stopu, nebo bych ji upozornila na svoji přítomnost. Znovu jsem se oklepala, tentokrát abych přestala cítit jiskřičky a konečně jsem nebyla jako jedna velká časová bomba. Pomalu jsem postupovala vpřed a vlčici jsem našla jen kousek od hvozdu. Oddechla jsem si. Byla v bezpečí - nebyla sice vlčetem, ale byla moje práce uchránit členy smečky. Jakožto... gamma či co. Posadila jsem se vedle ní a konečně jsem se uvolnila. Krátká akce mě trochu probudila - z depresí, jinak jsem si myslela, že bych sebou mohla hodit o zem a ve vteřině spát.

////LOTERIE 116

Jemně jsem se pousmála a pokrčila jsem rameny, abych něčím vyplnila prázdný prostor. Nebylo mezi námi ticho dlouho. Hvozdem se ozval hlasitý skřek a pak už šlo všechno nějak moc rychle z kopce. Překvapeně jsem na probíhající vlčici koukala, načež jsem zaslechla skřeky kojotů. Vážně? Upustila jsem jednu myšlenku a skoro poraženecky svěsila rameny, smířená s osudem, než mě nakopnul strach a zbylý pud sebezáchovy. Vyskočila jsem na nohy, rychleji, než jsem chtěla a málem jsem letěla popředu na čenich. Trhla jsem hlavou k Makadi, když ze sebe vydala pouze mé jméno a už se hnala pryč. Já? Zajíkla jsem se a také se vydala vpřed, neboť sedět ještě vteřinu, byla bych žrádlem. Neutíkala jsem cestou, kterou si zvolila vlčice, ačkoliv jsem se snažila pamatovat si směr a najít ji, až bude po všem. Jestli neskončím na jídelníčku. Něco na té situaci bylo více méně... zábavné? Bušilo mi srdce a musela jsem utíkat, protože kdybych zastavila, nepřežila bych to. Adrenalin mi chyběl. Konečně jsem si připadala, jako bych doopravdy žila - i když na to asi nebyl vhodný čas.
Pootočila jsem hlavou. Mohla jsem použít vodu, ale k čemu by to bylo? Spláchla by je minimální vlna, oni by se osušili a pokračovali vpřed. Mizející končetiny mi byly k ničemu, pokud jsem neuměla zneviditelnit celé své tělo. Takže mi zbývala jediná možnost. Nikdy jsem nepředpokládala, že jednou budu proklínat to, že jsem vodivým předmětem. Dalo se tohle počítat jako ochrana smečky? Rozhodně bych nikomu nechyběla. Ale to už byly jen myšlenky navíc, abych předešla katastrofě. Otočila jsem se čelem k utíkajícím kojotům. Možná to k použití magie nebylo potřeba, ale dodalo mi to jistotu. Že nezabiju něco jiného. Chtěla jsem proti kojotům poslat proud, ale nějak to nevyšlo. Místo toho se zvířata dostala až ke mně, no když se první pokusil zakousnout se, dotykem se zelektrizoval. Pak už jen stačilo, aby k němu přišli jeho kamarádi a více méně bylo po starostech.
Sledovala jsem, jak se těla kojotů válí na zemi a nepřirozeně sebou škubou. Dostala jsem elektřinou také ránu, ale značně menší, i když mi srdce bušilo až moc rychle. Nevšimla jsem si toho a připisovala jsem to adrenalinu. Vyděsilo mě to, ale na to byl čas až potom - dva kojoti zůstali zmateně stát a také sledovali své kamarády. Vzala jsem tlapky na ramena a tentokrát jsem se nasměrovala tam, kam utíkala Makadi. Slyšela jsem kroky a poskoky dvou zvířat stále za mnou, ale hustý hvozd mi pomohl ztratit se jim mezi stromy. A plná rychlost, samozřejmě. Nebyla jsem vyděšená jen já, ale i ta zmatená psiska. Přemýšlela jsem, jestli bych se dokázala otočit a zakousnout je, dopřát smečce žrádlo. Ale byli až moc podobní vlkům, a já neměla sílu se rvát. Štěstí mi pro jednou trochu pomohlo.

//Středozemní propadlina

//LOTERIE 115

Původně jsem se nad jejím omylem chtěla zasmát, ale zastavila jsem se. Byl by to spíše nucený smích, k odlehčení situace. A vlastně její domněnky ani nebyly špatně. Byly podobné a dospělá vlčice na to určitě měla věk. Ale jejich pach byl až příliš odlišný, i když to Makadi možná nevěděla. Nejspíš neměla šanci se s Kayou vidět tolik. Zato já jsem s ní a se zbytkem smečky zachraňovala svět, což při pohledu zpátky vypadalo spíš jako špatný vtip. Měla jsem pocit, že tam s námi byli ještě další vlci, kteří nepatřili do smečky, ale nebyla jsem si jistá ani jejich obličeji, takže jsem to nechala plavat. "To nejsou," vydechla jsem s úsměvem k odpovědi a nadále jsem se nechala unášet tichem.
Vlastně mě to trochu štvalo. Dostala jsem svých pár minut radosti, momentů, kdy jsem nic necítila - ani úzkost. Byla to úleva a nyní, když se mezi námi zase rozhostilo ticho, jsem o všechno přišla a tíha světa mě zase táhla ke dnu. To, že ani jedna z nás nemluvila, nebylo nic nového. Přesto jsem cítila vztek, který se ve mně budoval někde v pozadí. Povzdechla jsem si. Budoval se už příliš dlouho a nechtěla jsem, aby zase jen tak někde vybuchnul. Jako to bylo s Lilith. Přišly další otázky proč. Proč jsem se nemohla bavit tak, jako jsem se bavila s Duncanem? S Blueberrym? S Izumim? Copak to vážně byla nějaká zimní existenční krize? Tentokrát jsem se podívala k nebi. V tom případě jsem chtěla, aby zima rychle skončila a já nebyla pro všechny jen trnem v patě.

//LOTERIE 114

Trochu jsem se uchechtla, když zdůraznila, že naše smečka sice byla malá, ale opravdu už jen byla. Teď byla mnohem větší. Přesto mi občas přišlo, že nás celkem bylo stejně jen pět. Pět pohybujících se tady. A potom dalších pět jinde. Za několik měsíců jsem potkala jen pár nováčků a všechny najednou jsem viděla jen na lovu. Nejsme útulek. Lehce jsem se zamračila, hlavně kvůli zprávě o Lylwelin, ale nakonec jsem si jen povzdechla. Mohla jsem mít názory, ale nemohla jsem s ničím nic udělat. A vlastně jsem ani nechtěla. Věřila jsem, že Blueberry ví všechno nejlépe a já se nemusela o nic bát. Nenechal by vlky jen tak se na nás přiživovat. Na druhou stranu... svým způsobem jsem se přiživovala i já.
Vlčice prozradila, že se do smečky zatoulalo další vlče. Věděla jsem o něm. Přikývla jsem. "Myslíš Eloru? Je roztomilá," máchla jsem ocasem ve vzduchu s očima připnutýma k nebi, stále v hlubokém zamyšlení. Doufala jsem, že myslí hnědočerné vlče a ne nějaké další. Ne, že by mi nevadila práce navíc, ale cítila bych se hrozně, protože by to znamenalo, že sněhová vlčice se musela starat o dalšího prcka bez mé pomoci. Provinile jsem se podívala na Makadi, i když ona nic netušila a hlavně za nic nemohla. Uklidnila jsem se tím, že tu zůstaneme přes noc a vydáme se dál. Chystala jsem se vzít alespoň jedno vlče na nějaký kratší okruh, něco je naučit. To mě znervóznilo ještě víc, vzhledem k tomu, jak poslední výlet pro nás oba skončil. Podívala jsem se na tlapku a jizvy, které ji zdobily. Podruhé už se to nestane.

//LOTERIE 113

Další novinky. Ale tentokrát to nebylo nic, co bych sama nevěděla, i když jsem si ostatních v lese moc nevšímala. Po tom, co to Makadi prohlásila, mi ale ve vzpomínkách lehce nažloutlé tělo vlčice chybělo. Měla pravdu. Naposledy jsem ji viděla, když do lesa přišla poprvé, aby byla přijata, a od té doby jako by se po ní slehla zem. Jedinými zbytky její přítomnosti byl Fífa a Heather. Pousmála jsem se - nikomu jsem to říkat nehodlala, ale stejně jsem měla její vlčata radši než ji. Možná i než Sigyho, ale to už byla čistě úzkostlivá záležitost.
Další pronesení vlčice mě potěšilo. Na obličeji se mi utvořil jakýsi uvolněný výraz, který křičel no že jo?! Celá jsem se najednou cítila, jako bych se na místě mohla zhroutit a zároveň ječet radostí, i když ve skutečnosti jsem byla pořád stejně na nic. "Nojo... když jsem přišla já, bylo tam... kolik? Pět členů?" odpověděla jsem hlasem, který někde v koutku trochu zaváněl hysterií. Sama jsem si to uvědomila a raději jsem sklapla pusu, než jsem se stihla rozpovídat o bůh ví čem. Překvapilo mě, kolik jsem toho v sobě dusila a jak mi za určité situace nedělalo problém promluvit. Zarazilo mě to a přemítala jsem, jestli to byl jen závan, nebo bych to dokázala dělat pořád. Naštěstí, pro vlčici přede mnou spíš naneštěstí, mě zase praštila pánvička v podobě výčitek, že jsem kdy otevřela pusu. Co si o mě musela myslet? Že nesnáším smečku kromě pěti členů, které jsem znala? To... nebyla tak úplně pravda. Sice jsem se celou dobu držela spíš jich, ale chtěla jsem poznat i ostatní. Jen mi to trvalo déle, než by bylo potřeba.

//LOTERIE 112

Ticho. Jak jinak. V mysli jsem se nad tím pousmála a už jsem čekala jen na zázrak, když vlčice promluvila. Zase ona. Překvapeně jsem zamrkala. Nic takového mi Blueberry neříkal. Ale nemohla jsem si stěžovat, nebyla jsem pro něj nikým důležitým. Trochu posmutněle jsem se pousmála, abych zastínila to, jak mě ta novinka zarazila. Možná jsem byla prostě hloupá. Samozřejmě, že chtěl rozdat funkce, ve smečce už nás bylo mnoho. Zamyslela jsem se, hlavně protože jsem všechny nováčky neznala moc dobře. Vlčata jsem mohla rovnou odškrtnout. Sigy by mohl být ochráncem? Na druhou stranu měl něco s tlapkou. Nedávno se k nám přidala i Kaya, ale netušila jsem, jaké jsou její vlohy. Awarak, jenže ten údajně zapomínal, takže... byl prostě a jednoduše členem, ale stejně vhodným, jako všichni ostatní. Lylwelin by mohla být stroprocentní ochránce, té vlčice jsem se bála i na své pozici, probůh. "Lylwelin by mohla být... ochránce," odpověděla jsem nejistě. Nechtěla jsem, aby to vyznělo, jako že se pletu do záležitostí alf. Sice se mě zeptala přímo, no i tak jsem nad svými slovy až moc přemýšlela. Pokračovala jsem v seznamu jmen dál. Na společném lovu věnoval pozici velitele Norimu a Ba...ghý? Snad to tak bylo. "A ty dva co vedli lov," dodala jsem a schválně jsem vynechala jména, kterými jsem si nebyla stoprocentně jistá. Celá naše smečka, sedmnáct členů, pokud se něco dalšího nezměnilo pod mým vědomím. Taenaran už musel být dospělý. Zajímalo mě, jestli se vrátil zpět na území jako Gavriil, nebo byl ztracený případ. Mrzelo mě to a měla jsem trochu strach o jeho zdraví, ale... už nebyl tak docela pod mou ochranou.

//LOTERIE 111

Seděla jsem tam jako jedna velká zasněžená skála. Mhouřila jsem oči na zem před sebou a zase si nechala pohled rozmazat. Snažila jsem se tím zabavit a nemyslet jen na všechno špatné, i když to bylo těžké. Ale nebylo to nemožné. Byla jsem prázdná a tu prázdnotu zaplňovala jen úzkost, která se plížila po zemi kolem mě. A co dál? Kde byly ostatní pocity? Pohlédla jsem na vlčici, krátce. Nic. Zamyslela jsem se nad smečkou a moje mysl jako by pokrčila rameny. Vzpomínala jsem a možná, kdybych se hodně snažila, jsem ucítila píchnutí bolest. Nic víc v tom nebylo. Nesnášela jsem to ještě víc, než cítit všemožné emoce, které se mnou házely do všech stran. Podívala jsem se vzhůru, než jsem si hlavu zase musela skrýt před návalem sněhu a větru. Co jsem musela zažít pro to, abych dostala zpátky to, co jsem ztratila? A... kde jsem to vlastně ztratila? Co jsem udělala špatně? Zeptala jsem se sama sebe snad už po sté za tu dobu, co jsem byla s vlčicí.
Mluvě o vlčici, zrovna promluvila. Přikývla jsem. Neměla jsem problém s tím zůstat v úkrytu mezi stromy. Navíc... kdybych odešla, byla bych zase sama a nejspíš bych nevěděla, co se sebou. "V pohodě," odpověděla jsem. Uvědomila jsem si, že už jsem to řekla podruhé a nervózně jsem začala v hlavě počítat okolní stromy, nejspíš aby mě neodnesly nějaké zbytečné výčitky.

//LOTERIE 110

Žádná odezva. Sklonila jsem hlavu ještě víc a zůstala jsem ponořená ve vlastních myšlenkách. Možná to tak bylo lepší. Možná jsem prostě nemohla mít kamarády. Prostě jsem nemohla být šťastná. Chci domů. Pousmála jsem se. Bylo to takové dětské přání. Skoro jsem cítila pláč, který tato slova kdysi doprovázel. Ale tentokrát jsem byla úplně prázdná a zem pode mnou se rozplývala v barvách mých myšlenek. Cítila jsem na sobě ledový vítr a chtěla jsem se pohnout, schovat se mezi stromy, no bála jsem se, že bych tím pohybem narušila jakýsi mír, který jsme tu s Makadi zavedli. Podívala jsem se na ni. Byla ode mě otočená do strany a koukala někam mezi stromy. Já vím. Je na mě hrozný pohled. Přikývla jsem a také jsem se lehce odvrátila, tváří dál od ledového vzduchu, který sem skrz stromy proudil.
Ticho nebylo nepříjemné. Alespoň ne pro mě. Tak nějak jsem si namluvila, že když vlčice nic dalšího neřekla, vlastně jí nevadilo, že jsem s ní zůstávala. Cítila jsem se trochu naivně, ale bylo to lepší, než... jakákoliv jiná možnost. Přesto jsem si vlastními myšlenkami dokázala hodit do cesty další klacky a nakonec mi to nedalo. Potřebovala jsem se zase volně nadechnout. "Půjdeme někam... dál?" narušila jsem naše společné soužití. Bylo to snad ještě horší, než předtím. Jsem tak blbá. Blbá a nic jiného. Poraženecky jsem hlavu zase sklopila. Proč prostě nemohlo být všechno jednodušší?

//LOTERIE 109

Vlčice dlouho nic neříkala. Rozhlížela jsem se kolem a přemýšlela nad tím, jaký bude náš návrat ke známějším stromům. Uvítá nás Blueberry? Je to dost možné. Ohlédla jsem se na vlčici. Šla by ihned za ním, jenom za jeho láskou, nebo mu sdělit celý tenhle výlet? Měla jsem pocit, že Blue už ve mně neviděl tak dobrou kamarádku. Probouzelo to ve mně lehkou závist, ale na druhou stranu jsem měla pocit, že jsem si to zasloužila. Byla jsem k ničemu, tichá a neschopná pomoci ostatním - ani vlčata jsem častokrát nedokázala uhlídat, a to jsem měla po pravé tlapce Aranel. Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem i jiný scénář. Třeba by nás mohla přivítat vlčata a všechno by bylo zase na chvíli v pořádku. Ale co když jsem se i mezi nimi necítila tak dobře, jak bych měla? Návrat mě lehce děsil. Vždycky mě děsil, odchod i příchod.
Slova, která ze sebe Makadi po chvíli pustila, mě překvapila. Zvedla jsem k ní jeden krátký pohled, než jsem se zase dívala jinam. "V pohodě," odpověděla jsem vcelku normálním hlasem. Pro jednou mě nenapadlo, že by vlčici něco trápilo. Spíše jsem se bála, že mě tady nechce, ale zeptat se jsem se na to nechtěla. Kdyby snad dala podruhé najevo, že jí překážím, odešla bych. Prozatím jsem zůstávala sedět a posmutněle koukat do země. Co jsem udělala špatně? Povzdechla jsem si. Nic jsem neřekla. Bylo to to, co jí vadilo? Já jen nechtěla říct něco špatně. A stejně jsem všechno zkazila.

//LOTERIE 108
//Kierb

Následovala jsem stopy vlčice se skoro stoprocentní přesností, přesto mě hned při první zatáčce překvapil strom. Bylo jich tu spoustu, naházených na sobě, skoro bez místa, kde by se dalo pohodlně projít. Hvozd. Povzdechla jsem si, částečně kvůli hloupému terénu a částečně kvůli své hlouposti. Rozhlížela jsem se všude kolem, doprava i doleva, vzhůru i dolů. Znala jsem to místo? Možná. Znala jsem tu řeku, kolem které jsme šli? Řekla, bych že určitě, ale... všechno vypadalo tak stejně. Kde byly barvy, které dělaly svět o něco hezčím? Hrábla jsem tlapkou do studeného sněhu a natočila hlavu do strany. Možná jsem měla jen zimní existenční krizi. Tiše jsem se uchechtla, aby to Makadi neslyšela. Tou myšlenkou jsem získala zase něco, na co jsem se mohla těšit.
Další zvědavý pohled, který směřoval k vlčici. Kam dál? Zajímalo mě, ale neptala jsem se přímo. Pochopila jsem, že Makadi šla vpřed i bez mého pobídnutí. Cítila jsem se trochu hloupě s pocitem, jak ráda jsem někoho následovala a nechala se komandovat kolem. Bylo to příšerné říct, ale zároveň to bylo mnohem lepší, než někoho vést. Mohla jsem někoho dotáhnout tak maximálně do propadliny a ještě hlouběji do pekel. Jenže vlčice nikam nešla, zůstala stát. Takže jsem stála taky a trpělivě vyčkávala na jakékoliv znamení. Chtěla si odpočinout? Možná to nebylo na škodu. Nebo se chtěla zeptat na směr. Řekni cokoliv, prosím.

//LOTERIE 107
//Neprobádaný les

Došli jsme zpět k řece. Ani ne o kus dál jsem viděla další stromy a v dálce se rýsovaly další. Překvapilo mě, kolik detailů mi unikalo, když jsem utíkala napříč územím s pohledem sklopeným. Spoustu z těch lesů jsem neznala, nebo mi paměť již chátrala. Ale úspěšně jsem se vyhnula bažinám a močálům, takže všechno bylo v pořádku. Všechno bude v pořádku. Slova vlčice mi alespoň trochu promluvila do duše a chtěla jsem se co nejdřív vrátit do lesa, abych se mohla postarat o vlčata. Protože od toho tam sem. Pořád někde utíkala sama a já měla strach. Rostla jako z vody a co za rok? Co budu dělat potom? Budu k ničemu, stejně jako teď. Jen víc brutálně. Povzdechla jsem si. Chtěla jsem hlavně vidět Fífu. Od toho incidentu s monstry jsem ho neviděla a měla jsem trochu starost. Možná už jsem i byla trochu připravená na setkání s jeho rodiči. Ale jen trochu. Tolik jsem zase zemřít nechtěla, nejspíš.
Otočila jsem se na Makadi a čekala, zda její schopnosti jak najít domov nezchátraly. Přibližně jsem věděla, jak se orientovat, ale také jsem si nebyla jistá a nechtěla jsem nás nedej bože zavést do nějaké díry. A pak už nás vlčice vedla dál a já ji zase poslušně následovala. Ujala se vedení a nemohla jsem si stěžovat. Zadní místa byla koneckonců vždy nejlepší. Alespoň pro moji maličkost. Možná jsem se měla cítit víc jako vůdce, vzhledem k mému postavení ve smečce. Ale tam jsem byla spíše jako Blueberryho přítelkyně. Lehce jsem se pousmála. Makadi mi moje přesvědčení ani trochu nevymluvila. Mrzelo mě to - snažila se a já ji zase zklamala.

//Východní hvozd

//LOTERIE 106
//Lužiny

Po cestě jsem se rozhodla, že už bych neměla nic říkat. Neměla jsem v plánu převádět konverzaci na sebe a i když jsem měla věci, které jsem cítila, že bych dokázala říct, mlčela jsem. Nechala jsem vlčici před sebou doříct to, co měla na srdci, a pouze jsem pokývala hlavou. Její slova mě bolela, nebo mi možná lichotila. Nedokázala jsem v tom poznat rozdíl. "Asi máš pravdu," vydechla jsem. S ničím z toho, co řekla, jsem ve skutečnosti nesouhlasila, ale... očividně jsem se raději topila v tichu a vlastních myšlenkách.
Došli jsme do dalšího lesa. Nevnímala jsem okolí, vždy jsem se jen narychlo rozhlédla a uznala, jestli území znám nebo ne. Tohle místo jsem neznala, ale zápach bažin byl při pořádném nádechu stále cítit. Nakrčila jsem čenich. Teď musel být můj čas vybrat směr. Měla jsem vlčici ráda, ale zpátky do toho prokletého místa jsem jít nechtěla. Jenže jakým jiným směrem jsme se mohli dostat zpět do Borůvkového lesa? "Jdeme?" zeptala jsem se možná až příliš veselým hlasem, který měl zastínit moji nervozitu. Mrkla jsem na vlčici a tiše jsem doufala, že tohle místo nezná. Rozešla se opačným směrem od bažin. Ulevilo se mi. Nevadilo mi vzít to krátkou oklikou, pokud byl můj život v bezpečí - a její výběr vlastně nebyl tak daleko od domova. Doufala jsem, že vlčice začne mluvit o něčem dalším a nepůjdeme celý zbytek cesty jako na pohřeb. Ale to už jsme vlastně dělali.

//Kierb

28.1. za posty 5 lístků.
29.1. za posty 5 lístků.
30.1. za posty 5 lístků.
31.1. za posty 5 lístků.
1.2. za posty 5 lístků.
2.2. za posty 5 lístků.
3.2. za posty 5 lístků.

Celkem 35 lístků.