Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 134
//Zelené nory

Nebylo pěkné projít tou zimou, ale naštěstí jsem svoji cestu znala a mohla jsem ji projít rychle. Sníh padal, až nebylo vidět skoro ani na krok. Nejen jemné vločky - byly obrovské a mezi nimi padaly ty ostré a nepříjemné, které se zabodly do kožichu a nepřestaly bolet dalších deset minut. Donutilo mě to na moment zapomenout na všechno špatné. To ale jen na chvíli. I v zimě jsem se cítila trochu špatně pro Makadi. Vlastně příšerně moc a málem jsem se v půlce cesty otočila zpět, abych utíkala za ní, svalila ji třeba k zemi a začala se omlouvat. Nic jsem neudělala. Zamrkala jsem. Ta myšlenka mě překvapila, jako by nebyla moje. Nepřemýšlela jsem nad ní. Nepřemýšlela jsem nad vlastní myšlenkou. Naklonila jsem hlavu do strany, to už jsem vstupovala do jeskyní a nehrozilo, že by mi do uší napadal sníh. Předtím. Přemýšlela jsem nad svými myšlenkami předtím? Sklonila jsem oči k zemi. Opadávala ze mě vrstvička sněhu, která se stihla utvořit za pár minut. To uvědomění znamenalo, že všechno to sobecké myšlení vlastně patřilo mně. Ale... možná nebylo sobecké? Rázně jsem zavrtěla hlavou. Další myšlenka bez rozmýšlení. Nenáviděla jsem to, ale zároveň jsem nenáviděla to, co jsem dělala předtím. Nenáviděla jsem celý svět. Krátce jsem pohlédla ven, než jsem se vydala hlouběji v naději ztratit východ z dohledu. Ne ztratit se celkově, jen... prostě nemít představu o tom, jak to vypadá venku. Přečkám tu noc. Rozhodla jsem se. Položila jsem se mezi kameny a mohla jsem pokračovat v tom, v čem jsem přestala.

//LOTERIE 133

Tupě jsem civěla do tmavé země nory. Cítila jsem někde hluboko uvnitř naději, že bych třeba nemusela být tak tmavá. Že je pro mě někde ještě šance. Ne... Nevím. Zvedla jsem se. Tentokrát jsem si dala záležet na tom, abych srst na tvářích měla suchou. Cítila jsem ta své tlapce tření o jizvu, která se mi táhla přes obličej. Smutně jsem se pousmála. Šedivá mě také určitě něčemu naučila. Netušila jsem čemu, ale něco tam určitě bylo. Otočila jsem se směrem k Makadi. Proti zadní tlapce jsem tentokrát ucítila cinknutí kuličky na náramku. Vnímala jsem až příliš moc věcí, a do čela mě pálily modré odznaky. Zablikala mi tlapka, ta, která se stále hojila ze zlomeniny. Skoro jsem ucítila i to blikání, ale pro mě to zůstalo zcela bez povšimnutí. Povzdechla jsem si a vydala se vratkými kroky východu. "Měla bych jít... postarat se o... vrátit se," vysoukala jsem ze sebe. "Prosím, neříkej to nikomu...?" vyhrkla jsem s novými slzami a záchvatem pláče v závěsu. Párkrát jsem popotáhla, takže jsem s procesem čištění musela začít znovu. Slova ze mě vypadla v otázce. Nechala jsem to plavat. V tu chvíli jsem dokázala všechno nechat plavat, i když mi tělo stahovala úzkost. "Makadi?" otočila jsem se zpět, půlkou těla už v nekonečném mrazu nor. "Chtěla bych- mně by nevadilo, kdybys, um... velila naší smečce s Bluem," pousmála jsem se, i když z tmavě modrých očí mi vyzařoval jen smutek. Nic jiného jsem taky necítila. Chtěla jsem, aby mě mráz pohltil a zima sežrala. Ale... možná jsem mohla svoje setkání se Smrtí ještě odložit. Alespoň do té doby, než mi dojde pár věcí.

//Zrcadlové jeskyně

//LOTERIE 132

Pohled jsem měla rozostřený, těžko říct, jestli dalekozrakostí nebo slzami. Potoky už netekly, jak jsem stihla zmínit, ale přesto mi přišlo, že jsem tváře měla čím dál tím víc mokřejší. Ráda jsem si představovala, že to jsou slzy staré, ty, které jsem potlačovala v průběhu let. Povzdechla jsem si a znovu si utřela hlavu do tlapky. Moc to nepomohlo, jako bych to dělala jen pro pocit, že alespoň já se sama o sebe starám. Přitom to nebyla pravda. "A... a všichni tvrdí, že se musíš naučit mít ráda sama... sebe, ale- ale mě tohle nevadí," natáhla jsem tlapu dopředu a při tom pohledu vzlykla. Ne kvůli tomu, že by byla hnusná, ale kvůli následující myšlence. Mluvila jsem pravdu. Co záleželo na tom, jak jsem vypadala? Pro mě za mě jsem mohla být špinavá i rozcuchaná. "Já prostě jen nesnáším to, že jsem taková troska..." dodala jsem vcelku klidným hlasem. Další ticho.
"Jsem z toho tak unavená... je mi špatně jenom z toho snažení. Protože... protože k čemu mi je snaha, když... já nevím," zavrtěla jsem hlavou, oči dokořán v náhlém uvědomění, že k tomu pocitu nemám slova. Do té doby jsem se topila, s hlavou nad hladinou pomocí slov, která se ze mě sypala rychleji a lehčeji, než bych chtěla. Jenže když jsem najednou neměla co říct, žádnou větu, jak popsat onen pocit, všude byla jen tma a žádný východ. "Já nevím, já nevím, já ne-vím..." vrtěla jsem hlavou. Hlas mi přeskočil dalším udušeným vzlykem. Přestala jsem se třást, ale bolest tak nějak všude nemizela. Ani jsem nevěděla, jestli mi Makadi náhodou něco neříká. Skoro jsem zapomněla, že je tam se mnou, ale pořád jsem cítila její přítomnost.

//LOTERIE 131

Využila jsem chvíli ticha, kterou jsem za sebou svým monologem zanechala. Zalapala jsem po dechu, připravena promluvit znovu. Nechtěla jsem to dělat, tvářit se jako naprostá katastrofa a dělat ze sebe oběť, když kolem mě měli vlci mnohem horší životy. Jenže... co se stalo už se nedalo vzít zpět a trochu jsem se bála, že kdybych přestala mluvit, už nikdy bych nepromluvila. To bylo to poslední, co jsem chtěla. Bolest na hrudi, sucho v krku, sípavé nádechy a mokré tváře, to všechno jsem vlastně tak nějak vítala. Že bych si to užívala bylo silné slovo. V tu chvíli jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na to, jak na nic to je a všechny věci, které mě trápily, se mi cpaly ven z pusy. Ale zpětně jsem si jistá, že na situaci bylo něco, co zavánělo domovem. Znovu jsem zalapala po vzdechu, příliš zachycená ve vlastní hlavě, než abych začala mluvit poprvé. Vzpomněla jsem si na babičku a její slova, že si tímhle přeci nijak nepomůžu. Začínala jsem se obávat, že to byla lež. Teď ano. Změnila jsem svůj tok myšlenek. "Promiň! Promiň, že jsem taková kráva a nedokážu nic říct! Ty jsi tak... skvělá a neustále se snažíš, a co dělám já? Sedím tu jako naprostý imbecil," vydechla jsem spolu se vzlykem, který se částečně přeměnil v chrchel. Chvíli jsem jen ztěžka oddechovala a přešlápla kvůli ramenům, které jsem spolu s krátkými nádechy zvedala příliš vysoko. "A já chci, já ti chci odpovědět, tak moc... Proč?!" zarazila jsem se. Možná jsem otázku proč opakovala až moc často. "Nechci být záporákem," vydechla jsem tiše a zase se tím tichem nechala chvíli unášet. Pauza, a potom jsem se nadechla znovu.

//LOTERIE 130

Zavrtěla jsem rázně hlavou, když vlčice prohlásila, že nic není jedno. "Ale ty jsi... důležitější," namítla jsem v podobě jakéhosi pípnutí. Nechtěla jsem, aby mě sledovala. Abych ji trápila, protože ona to měla těžší, ona by měla brečet a já bych měla být ta, která by se ji snažila posbírat zpátky. Nechápala jsem, že tu se mnou ještě zůstávala. Možná to bylo zimou, která venku panovala. Ještě není ani večer. A už jsem stihla všechno zkazit.
"Když tohle už je prostě... všechno je tak k ničemu," popotáhla jsem. Hlas se mi zasekával v hrdle a obávala jsem se, že nějakým slovům vlčice nemusela ani rozumět. "Proč- proč bych měla být silnější než...? Proč, když... když by bylo mnohem jednodušší všechno zahodit?" pokračovala jsem. Brečela jsem s každým slovem čím dál tím víc a nešlo to zastavit. Kdybych zastavila, už bych nikdy znovu nezačala. Jenže pokračováním to bolelo víc. Chtěla jsem, aby to skončilo. Málem jsem se vrhla Makadi kolem krku a prosila ji o nádech smrti. "Tenhle život se mi nelíbí. Všechno by bylo lepší než tohle," mluvila jsem. Všechno se klepalo, i když jsem se ve skutečnosti jen moc třásla. Bylo mi z toho špatně. Z pláče mě bolela hlava a žaludek jsem měla jako na vodě ze zadržování vzlyků. "Nic jsem nikomu neudělala..." špitla jsem nakonec. Byla to lež? Nevěděla jsem. Nic jsem si nepamatovala. Nic jsem necítila. "Já chci... chci být šťastná a mít přátele a... bavit se, ale, ale... to nejde!" poslední dvě slova jsem ze sebe vysoukala spolu ze vzlykem a hysterií v hlase. Dvakrát jsem se trhavě nadechla a zase vydechla, zatímco mi slzy již přestaly téct. Jednoduše už žádné nebyly, a zbyly po nich jen mokré tváře a ulepené oči. Znovu jsem sklonila hlavu, abych si obličej utřela do přední tlapky. "Proč to nejde..."

//LOTERIE 129

Po chvíli jsem ucítila dotek na mém rameni. Odolala jsem nutkání se uhnout, ale stejně jako jsem na jejím gestu nemohla najít nic špatného, nenašla jsem ani nic dobrého. Protože já si to přeci nezasloužila. Měla jsem být sama, vyzkoušet si, jak hrozná ve skutečnosti jsem. Wizku. Trochu jsem se po vyslovení mého jména zarazila. Nejen já, ale i moje tělo. Vzlyky na chvíli přestaly, i když slzy dál tekly proudem. Netušila jsem, jestli se zhroutit, nebo se uklidnit. Takže jsem tak nějak zvolila obojí. Trhavě jsem se nadechla a snažila se zklidnit i mírné otřesy. Otevřela jsem pusu, připravená ke slovům. Tělo jsem možná měla v jakémsi mrtvém klidu, ale hlas mi zaváněl hysterií. "Proč je všechno tak těžké?" vyhrkla jsem na jeden nádech v příliš hlasitém a příliš vysokém hlase. Rozbrečelo mě to ještě víc, když už jsem to řekla nahlas. Tohle nejsou problémy, které je potřeba řešit. Makadi to má horší. Všichni to mají horší. Přestaň. Není to o tobě. Křičela jsem sama na sebe, při čemž se mi tělo znovu roztřáslo. Sklonila jsem hlavu a zavřela klapačku, takže jsem místo hlasitých nádechů jen podivně zakňučela. "Já už takhle nechci být," vysoukala jsem ze sebe pomalu, s krátkými přestávkami. Zavřela jsem oči, nechala stéct dalších pár slz a norami se zase rozlehlo ticho. Sem tam jsem sebou trhla v osamoceném vzlyku, ale nic víc. Není to o mně. Kývla jsem hlavou. "To je jedno," zamumlala jsem najednou. Doufala jsem, že vlčice neřekne nic, co by mě doopravdy zlomilo. Také jsem doufala, že na všechno zapomene. Nějak.

//LOTERIE 128

Nechtěla jsem, aby to tak skončilo. Od začátku naší konverzace jsem si říkala, že nebyl ten správný čas. Byla jsem pitomá. Na co jsem na to myslela? Co přesně jsem si myslela, že se stane? Nedokázala jsem zastavit slanost slz a bubliny u nosu, které jsem si utřela do přední tlapky. Nechutná, bez práva se takhle chovat. Když se vlčice zeptala, začaly mi ucházet krátké nádechy. Bylo to příliš málo vzduchu, ale věděla jsem, že se budu muset nadechnout. Vdechnout všechny chyby a tvářit se, že se nic nestalo. Třeba, že jsem si na něco vzpomněla. Na hořící les, nebo tak. To by dávalo smysl. Zastavila jsem rychlé nadechování jedním velkým povzdychem, načež jsem dech zadržela, aby ze mě už nevyšlo ani slovo. V zorném poli jsem zahlédla tlapku vlčice, která jen zůstala vise ve vzduchu. Udělej to. Uklouzla mi nedočkavá myšlenka. Skrz zamlžené oči jsem sledovala její tlapu. Dotkni se. Jenže potřebný pohyb nikdy nepřišel. Vyšlo ze mě něco mezi povzdechem a vzlyknutím. Chtěla jsem cítit cizí teplo, cítit, že možná někoho zajímám, že... že nejsem sama. Ale vlčice zůstala stát, tak, jak by měla. Nahnula jsem se proti vlastní kontrole blíž k ní, ale u toho jsem se o skoro neviditelný centimetr posunula dál. Nezasloužila jsem si jí. Ani vědomí, že tuhle válku nevedu jen já. Nic z toho nebylo pro mě, protože tohle jsem si pravděpodobně zasloužila. Proč by jinak... Prostě proč? Slzy mi padaly v pomalých potůčcích bez snahy je dostat ven. Zavrtěla jsem hlavou, ale očima jsem zůstávala na vlčici. Zeptej se znovu. Další přívan pláče. Chtěla jsem odpovědět, víc, než předtím, ale... nešlo to. Znovu.

//LOTERIE 127

Nějakým způsobem jsem se našla, jak jsem na Makadi hleděla mrtvým pohledem. Udělej něco. Prosila jsem ji v mysli. Zkus to znovu, já se rozpovídám. A když ne, zkus to znovu. A potom ještě jednou, a ještě jednou potom. Já odpovím. Nakonec... nakonec bych to zvládla. Jenže vlčice mlčela. Minutu. Dvě. Tři. Prosím. Povzdechla jsem si. Kdy ticho začalo být tak těžké? Zavrtěla jsem hlavou, znovu. Vlčice neměla žádnou povinnost mě zachránit. Možná bych vlastně ani nikdy neodpověděla, protože jsem byla blbá a ta nejhorší věc, která mohla Makadi potkat. Nejspíš to byl i důvod, proč mě všichni opouštěli. Tana, Izumi, Ayshi... Blueberry. Viděla jsem jeho pohled, když jsem se bála odpovědět. A to nezní moc dobře. Zajíkla jsem se. Tak proč? Proč jsem tu pořád byla, když jsem byla tak k ničemu? Chtělo se mi křičet.
Najednou jsem cítila, jak mi po tvářích stekly dvě horké slzy a po bradě sjely až na zem. Ne. Vykulila jsem oči. Kdy se to stalo? To nebylo v plánu. A pak přišla další slza, a po ní další. Nepamatovala jsem si, kdy mi naposledy tekly ty věci z pekel v takovém množství. Cítila jsem v hrdle potlačené vzlyky, ale z nich mi nic neuniklo. To bylo dobře. Ne, ne, teď ne. Nadechla jsem se, trhavě, takže to vlastně jako vzlyk znělo. "Promiň," vykvíkla jsem zlomeným hlasem, jako bych měla problém mluvit. Vlastně jsem měla. Úzkost mě zevnitř dusila a nemohla jsem dělat nic jiného, než dál plakat. Takhle to nemá být. Neměla jsem na to právo. Já ne, ona ano. Přestaň. Odolala jsem pokušení jebnout hlavou o zeď. Vážně bylo všechno špatně.

//LOTERIE 126

Ani jedna z nás tentokrát nepřevzala žezlo komunikace. Nestěžovala jsem si. Poslouchala jsem ticho a pískot v uších, které neměly na co se soustředit. Natočila jsem hlavu do strany, abych se toho zbavila. Krátce jsem pohlédla na vlčici a spolu s ušima vypovídajícíma službu jsem si pro chvíli i uvědomila fakt, že je všechno kolem rozmazané. Podívala jsem se do dálky. V pořádku. Ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou. Celý ten problém s očima byl jedna velká komedie.
A pak to byla zase Makadi, která prolomila ticho. Mojí automatickou odpovědí bylo pokrčení ramen. Takových přeháněk určitě už bylo. Jen jsem měla s každou minutou obavy, abychom se nakonec dostali ven. Tedy, určitě by se dalo hrabat. Ale že by se mi chtělo. Zamračila jsem se. Muselo to jít, protože už jsem chtěla domů. Přivítat se s vlčaty. Hledat návod na štěstí, nebo tak něco. Ne, že by se to nedalo dělat i s Makadi. Jenže tady jsem se s každou sekundou potápěla hlouběji do své vlastní hlavy a přišlo mi, že je nemožné najít cestu zpátky. Nemůže to být nemožné. Zavrtěla jsem hlavou. Zase jsem přemýšlela nad něčím úplně jiným, než jsem původně zamýšlela. "Tohle počasí nikdy netrvá dlouho," odpověděla jsem tiše s pohledem upřeným do bílé nadílky. Těžko říct, kolik času uplynulo. Přišlo mi, jako by barvy rána už zmizely, ale zároveň byla stejná tma, jako by se blížila noc. "Snad zítra," dodala jsem. Protože víc už jsem nechtěla být mimo. Moje místo bylo v lese, nebo po boku vlčat, která se chtěla neustále toulat. A Makadi zase patřila vedle Blueberryho. Nebo... tak něco. Jednoduše už jsme byli pryč moc dlouho. Skoro měsíc. Zděsila jsem se po rychlých počtech a musela jsem počítat znovu, abych se ujistila, že se mi to jenom nezdálo.

//LOTERIE 125

Nic dalšího už řečeno nebylo. Možná ani nemuselo. Zvědavě jsem se zahleděla na Makadi a přemýšlela jsem, jestli jí ticho vadí, nebo jestli ho vítala stejně jako já. Raději jsem to ale nechtěla vědět. Cítila bych se ještě hůř, kdybych věděla, že jí ticho překáží a raději by byla s někým jiným. Znovu jsem své oči přenesla na nějaké náhodné místo. Mně ticho vyhovovalo. Nemohla jsem mít jednou, jen jednou, něco po svém? Povzdechla jsem si. To byla ta nejsobečtější myšlenka, kterou jsem mohla mít. Dobro vlčice by pro mě mělo být stejně důležité, jako to moje. Ale... já takhle nechci přemýšlet. Zamračila jsem se, spíše z bolesti hlavy, než z nějaké větší emoce. Jinak jsem totiž necítila nic. Obrátila jsem hlavu vzhůru, jak kdyby k modlitbě. Nemohlo být už všechno v pořádku? Co se ještě musí stát, abych... abych byla zase normální. Další povzdech. Pamatovala jsem si úplně přesně to, jaká jsem kdysi byla. Bláznivá, až přehnaně upovídaná. Trochu jako Ayshi, ale bez bludů v hlavě. Prala jsem se za svůj názor a milovala jsem se - a všechny okolo. Měla jsem... měla jsem přátele. Měla jsem šanci. Co jsem měla teď? Do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem rychle zamrkala. Smečku, ale... kde jsem byla já? Nehledě na to, co jsem dělala, jsem sama sebe nikdy nenašla. Chtěla jsem domů, ale nebylo to do Borůvkové smečky, ani tam, kde jsem se narodila. Přesto jsem tam chtěla.

//LOTERIE 124

Vchodem k nám vítr foukal svoji písničku, ale zima nikdy nebyla ani tak špatná, abych se otřásla. Byla nepříjemná, to ano, no neuměla jsem si představit, jaké by to bylo zůstávat venku. Nechápala jsem, co se stalo. Dny předtím byly pohodové a často i slunečné, tak proč tak najednou? Blížilo se jaro. Další hladomor se na nás snad nechystal. Ale stejně jsem se bála a stáhla jsem se ještě víc do sebe, pokud to šlo. Smečka měla naloveno, vlčata snad byla v bezpečí... nebo alespoň dostatečně chytrá na to, aby se utíkala schovat. Všechno je v pořádku.
Opět měla Makadi pravdu. Samozřejmě, že jsme se nemohli vrátit s dalším ránem, pokud vichřice stále přetrvávala. "Tak dobře," odpověděla jsem s úsměvem, který byl vlastně docela zbytečný. Pak už jsem jen pokračovala ve svém koukání ven a přemýšlení tak nějak nad vším. Možná jsem mohla říct něco dalšího, pokusit se nás zase rozmluvit, ale... To nezní moc dobře. Zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem, že jsem mluvila nesmysly předtím a mluvila bych je i nyní, takže jsem seděla v tichosti, hlavu sklopenou ale oči zabodnuté na světu venku. Nedávala jsem pozor, co se tam děje. Jen jsem potřebovala mít kam uklidit svůj pohled, abych se vyhnula vlčici. Nebyla jsem o nic méně ráda za její společnost. Jen měla pravdu, a tak jsem raději nechávala prostor jí. Zněla chytřeji a její slova dávala smysl.

//LOTERIE 123

Vlčice narušila naše soužití s tichem poznámkou o území. Lehce jsem se pousmála. Přišlo mi, že se tím snažila zoufale nějak zachránit situaci, nebo rozproudit další konverzaci. Nebo se jí tohle místo možná vážně líbilo. Pokrčila jsem rameny. Přišlo mi lehce obyčejné, plné děr, což bylo možná trochu nebezpečné. Do jedné jsem koneckonců zahučela po hlavě, ale to bylo ještě dál a místo možná už bylo zasypané sněhem. My si vybrali lepší místo, kde sníh skoro neměl šanci nás zasypat a vítr sem proudil minimálně. Bylo tu i vcelku teplo, ale... jednoduše mi nepřišlo zajímavé. Hlína, zmrzlá půda i stěny, zbytky trávy někde hluboko uvnitř. Když už něco, přišlo mi to lehce depresivní. Ale tak v zimě vypadala všechno. Nemohla jsem se dočkat na moment, kdy se vše zase rozzáří barvami. "Jo," vydechla jsem nakonec. Vlčici místo přišlo zajímavé a na mém názoru tak nezáleželo. Neviděla jsem důvod v tom diskutovat o tom, zda jsou nory místem pro obdiv či ne. Povzdechla jsem si. Občas jsem měla pocit, že by tenhle styl myšlení mohli mít i ostatní. Líbí se někomu něco? Super. Nelíbí se mu tohle? Co už. Bylo možná sobecké přát si, aby všichni mysleli tak, jako já, ale... nebyl by tak svět vážně jednodušší? Pro mě. Ale to jsem chtěla moc.
Skoro jsem zapomněla, že jsme se nejspíš snažili o vytvoření konverzace. "Přečkáme noc a... vrátíme se do lesa?" zeptala jsem se a málem jsem začala mlátit hlavou o zeď. Vážně jsem zase začala zmiňovat smečku? Ráno ovšem teprve začalo a měli jsme před sebou ještě spoustu hodin. Vůně lesa mě přitom dráždila na čenichu až tady.

//LOTERIE 122

Vlčice už nic dalšího k našemu krátkému dobrodružství neříkala. Tedy, skoro. Povzdechla jsem si a zahleděla se ven, kde panovala skoro vichřice a přes vločky nebylo vidět na krok. Hodilo to na mě další dávku vzpomínek, kterým celý tenhle rozhovor moc nepřilepšoval. Nějak jsem nedokázala říct, jestli jsem byla horší já nebo Makadi. Spíš já. Nejspíš jsem ji neměla přesvědčovat a nechat to plavat. Udělala jsem to akorát horší, pro mě, pro ni, pro nějakého ducha, který nás musel poslouchat. "Někdy to tak je lepší," odpověděla jsem tiše. Nechtěla jsem být ta, co potřebovala pomoct, nebo ta co dokonce potřebovala zachránit. Chtěla jsem ostatním pomáhat, snad abych vynahradila všechno to, co už jsem stihla zkazit. Dokud jsem na to měla sílu, dokud jsem pořád stála na vlastních tlapkách... mohla jsem to zvládnout. Mohla jsem všechny zachránit. A možná někdy potom bych mohla zachránit i sama sebe. Podívala jsem se na vlčici. Předtím ze mě slova padala jako z pytle. A najednou nic. To nezní moc dobře. Zopakovala jsem si její slova a trochu jsem kývla hlavou. Měla pravdu. Bylo lepší, když jsem mlčela - a bylo dobře, že to řekla nahlas. Mým úkolem bylo mlčet a nechat se vláčet životem. Cítila jsem se ještě hůř, když jsem to někoho tak nějak slyšela říct nahlas. Natočila jsem se směrem ke studenému vzduchu, který sem proudil. Třeba by mě mohl zmrazit, zbavit mě trápení. Zlámat mi všechny kosti a nechat mě zničenou uprostřed ničeho. Protože nic jiného jsem si nezasloužila.

//LOTERIE 121
//Středozemní propadlina

Poslouchala jsem, co dalšího měla vlčice na cesty. Její slova byla pravdivá, ale já se ze všech sil snažila ji přesvědčit, že se nemusí cítit zle. Chtěla jsem svými slovy naznačit, že... no, že o mě nemusela mít strach, a já o ni také ne. Jenže má slova nezněla dobře, podle jejích vlastních slov. Posmutněle jsem se zahleděla do země a najednou mě přešla veškerá chuť mluvit. Zůstala bych ticho, kdyby se mi na jazyk nehrnula slova. Nějak už jsem neměla sílu se zastavit. Pokrčila jsem rameny. "Ale... já v nebezpečí nebyla," natočila jsem hlavu na stranu. Kojot se mě sotva dotkl a nejspíš toho šeredně litoval. Srst mi občas zajiskřila ještě teď, i když už to nic nezmohlo. "Podle toho, co říkáš, jsem udělala všechno správně a ty taky... odešla jsi, ne kvůli, no... strachu. Věděla jsi, že to zvládnu," dodala jsem. Vážně jsem nečekala, že se tolik rozmluvíme nad něčím takovým. Obávala jsem se nějaké hádky a snažila jsem se držet si jazyk za zuby a všechno už jen odkývat, i když mi z toho bylo ještě víc smutno. "A za to... děkuju. Já to nevěděla. Ale kdybys tam zůstala se mnou, mohla bych ti ublížit... takže děkuju i za to, že jsi utekla včas," slabě jsem se pousmála. Začalo mě unavovat neustále mluvit. Ne protože by to bylo otravné, ale takhle jsem mozek nepoužívala už příšerně a neuvěřitelně dlouho. Trochu mi to chybělo, na druhou stranu bych ho raději využívala k něčemu jinému.
Tou dobou jsme se již dostali k norám. Cesta samotná nás zavedla do jedné z nich, kde jsme se mohli zbavit sněhu i vlezlé zimy. Zavětřila jsem, abych se ujistila, že nás tu třeba nezačne prohánět nějaká liška. Nějaká přerostlá liška, jak jsem Gallireu znala. Nadechla jsem se k posledním slovům. "To, že jsi utekla je silné slovo. Byla jsi chytrá a použila nejlepší strategii. Žádné utíkání," pokrčila jsem rameny a tiše si odkašlala. Udělala jsem pár kroků ke vchodu, kterým jsme sem přišli, a nabrala si trochu sněhu do tlamy. Nepříjemná zima se mi rozlezla až k hlavě a chvíli jsem nevnímala nic jiného, ale alespoň jsem si shladila hrdlo, které rozhodně nebylo zvyklé takhle moc mluvit. Vlčice mezitím již mluvila o zimě. Po zádech mi přejel mráz, tentokrát strachem. "Jen to ne," zaúpěla jsem jako malé dítě, kterému se nic nechtělo, a stydlivě jsem si opřela tvář o studenou zeď nory. Že já vůbec ještě zkoušela mluvit.

//LOTERIE 120

Netušila jsem, co se vlčici honí hlavou. Možná jsem to ani vědět nechtěla, přesto mi něco sžíralo svědomí. Řekla jsem to moc tvrdě? Určitě to vyznělo jako že nic neumí. A možná to tak bylo, v sebeobraně a boji. Ale uměla spoustu jiných věcí, jen na ně ještě nepřišla. Nebo už přišla, pouze mi nic takového neukázala. Nikdy jsem si nemyslela, že by byla něčím, co by se muselo chránit. Takhle jsem přemýšlela o jiných vlcích a tak málo, že mi občas přišlo, že jsou všichni kolem mě ze železa a jen já jsem k ničemu. Cítila se teď takhle i Makadi? To jsem nechtěla. Povzdechla jsem si. Rázně jsem zavrtěla hlavou na její přesvědčení, že mi měla pomoci. "V tom případě tvoji pomoc odmítám. Nechci... nechci nás srovnávat s povinnostmi. Prostě jsme, sami za sebe, a tak to od teď bude," odpověděla jsem s pozitivitou v hlase. Snad jsem nezněla moc pohřebně. Nebo moc dramaticky. Možná jsem raději neměla nic říkat. "Pokud nepůjde o smečku..," zamumlala jsem jako dodatek a trochu se uchechtla. Smečku jsem stavěla přede všechno. Ale pokud šlo jen o mě a Makadi, nechtěla jsem do toho tahat hierarchii nebo povinnosti.
Přišlo ráno a s ním neuvěřitelná zima. Ne, ne, ne, nope, tohle nedám. Byl můj první instinkt. S vykulenými oči jsem se stáhla do sebe ve snaze uchovat si tělesné teplo a čuměla jsem na sníh, který se na nás začala sypat. Studený a na dotek spíše bolel, jak rychle padal. O starý sníh se odrážely zamrzlé krystalky. A ta příšerná kosa. Myslela jsem, že na místě dostanu záchvat. Přeci se nemohlo opakovat to, co minulý rok? Makadi už taky prohlašovala, že bychom se měli jít schovat. Přikývla jsem. Bylo to dobré načasování. Sotva vysvitlo slunce a měli jsme ještě šanci najít prázdný úkryt. Znala jsem tu cestu, kterou šla vlčice. Čekaly nás tam obrovské jeskyně a teplo.

//Zelené nory