Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Řeka Midiam přes Středozemní pláň

Cesta mě vedla zpět přes pláň. Dávala jsem si dobrý pozor, abych se vyhnula kaluži krve, i když to bylo skoro zbytečné. Zajíce jsem neustále držela pevně v zubech a můj stisk způsoboval, že mi jeho krev odpadávala z brady a zanechávala za mnou cestičku. Bylo to nebezpečné, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Nechtěla jsem ho ještě víc smažit, bůh ví, jak to maso vlastně chutnalo - už teď to bylo méně krve, než by být mělo. Oklepala jsem se, abych se zbavila pocitu vraždy na mých zádech. Nebyla jsem vrah. Lovila jsem kořist, už od mala, byla jsem vlk a tak to prostě bylo. Proč jsem jednoduše nemohla být normální? Vždycky jsem musela být něco extra. Nevidět na blízko, neumět pořádně lovit. Ne, to bylo špatně. Lovit jsem uměla, vcelku dobře, ale neuměla jsem zabíjet. Všichni ostatní byli víc nevinní, jak já. Bylo pro mě těžké vidět zvíře, které nikdy nic nikomu neprovedlo, trpět. Povzdechla jsem si. Nedělalo nic dobrého, když jsem na to takhle myslela.
Proběhla jsem kolem jezera, které jsem poznávala jen matně. Byla jsem tu, někdy. Možná to bylo předminulý podzim, když se svět proměnil v jeden velký horror. Nad tou vzpomínkou jsem se pousmála. Byl to jediný čas, kdy jsem nějak dokázala s ostatními komunikovat. Možná to byla dokonce i sranda. S odlehčeným pocitem jsem se prohnala skoro neznámou loukou rovnou k další řece. Už jsem se blížila ke svému cíli.

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

//Středozemní pláň

Držela jsem svoji kořist pevně v zubech. Původně jsem chtěla jít rovnou do Borůvkového lesa, ale uvědomila jsem si svůj původní plán. Zastavila jsem se u řeky, trochu nejistá, jak postupovat dál. Měla jsem uloveno, ale zároveň jsem byla celá usoplená a ulepená, takže jsem potřebovala navštívit poušť a doufat v zázrak. Jenže hlad mě po tom nevydařeno vydařeném lovu úplně přešel, takže jsem potřebovala zajíce donést do lesa a někomu ho jednoduše darovat. Nedokázala jsem říct, jestli vydrží takovou dlouhou cestu tam a zpátky. Trochu jsem ho elektřinou navíc přiškvařila, takže bůh ví, jak to s ním bylo. Při té vzpomínce se mi oči zase zalily vodou. Přestaň už. Povzdechla jsem si.
Začala jsem obcházet řeku a tak nějak hledat i nejlepší cestu zpět na jih. Tahle vedla spíš na sever, takže jsem se jí nemohla řídit. Přesto nebyla o nic méně krásná. Vždycky jsem milovala vodu, byla to koneckonců i moje základní magie. Zadívala jsem se na zamrzlou hladinu. Všude mezi ledem vykukovaly různé skalní výrůstky a kameny, které řeka omílala v teplejších obdobích. Led se kolem nich bořil a bylo tak nebezpečné na řeku vstupovat. Zapsala jsem si to do podvědomí. Udělala jsem pár kroků podél břehu, blíže k jezeru, které se na řeku napojovalo. Voda měla podivný odstín - alespoň tam, kde bylo vidět skrz led. Nebyla úplně křišťálově modrá, ale ani špinavá. Možná dokonce nazelenalá, i když jsem si nebyla jistá, jestli mě jen neoslepil sníh. Zkusila jsem se jednou tlapkou opřít o led, který se pod mojí vahou začal prohýbat. Vážně to bylo nebezpečné, ale kameny všude kolem zaručovaly jaksi bezpečnou cestu přes. Také jsem na území cítila takový zvláštní pach. Bylo to zvíře, ale těžko říct, jaké. Přepadl mě pocit zvědavosti, jenže jsme byli uprostřed zimy, takže mi to přišlo jako hledat jehlu v kupce sena. Pokrčila jsem nad tím rameny a máchla ocasem, abych nějakým způsobem řeku pozdravila. Bylo to trochu bláznivé gesto, no na druhou stranu jsem se ji chystala překročit, abych se později dostala do smečky, takže... jsem se potřebovala nějak pomodlit.

//Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

Tohle je špatně. Řekla jsem si. Bylo to špatně. Možná jsem neuměla zabíjet kořist tak dokonale, jako ostatní, často jsem to ani nedokázala. Nikdy jsem však nenechávala zvíře trpět déle, než bylo potřeba. Tak co jsem dělala teď? Nedokázala jsem zvíře zabít, ne, když jsem měla hlavu plnou myšlenek na to, jak trpí. Jenže bez smrti trpělo ještě víc. Možná jsem mohla použít magii. Ano, to byl nejlepší nápad. "Nebude to bolet," natočila jsem hlavu do strany. Smutně jsem se pousmála. Slzy mi tekly proudem a po téhle větě jsem se už nezmohla na nic jiného, než na kňučení a hlasité vzlyky. Promiň, promiň, promiň. Nadechla jsem se, k dalšímu záchvatu, samozřejmě. Nikdy jsem se do toho neměla pouštět. Přiložila jsem k zajícově krku zuby, ale nezatlačila jsem ani minimálně. Brečela jsem dál.
Nechala jsem elektřinu, aby udělala své. Zelektrizovala zajíce a nezapomněla u toho trochu kopnout i mě. Kořist sebou začala škubat pod moc velkým elektrickým proudem. Vyděšeně jsem zůstala koukat. Nezabilo ho to. Udělala jsem to ještě horší. Z čenichu mi pomalu začaly téct soply a pokud jsem nebrečela předtím, rozhodně jsem brečela teď. Do háje! Krokodýlí slzy pokračovaly ve svých cestách, když jsem bezmocně ležela kousek od zajíce a čekala na jeho smrt. Hlavu jsem měla zabořenou mezi tlapkami. Nechtěla jsem vidět to, co jsem způsobila. Nemohla jsem se ho ani dotknout. Dostala bych ránu, musel... trpět. Kvůli mě. Tohle si nikdo nezasloužil. "Pro-pro-promiň!" zabrečela jsem.
Naslouchala jsem jemnému tichu pláně, očekávajíc ustání trhavých pohybů vedle mě. Když se tak stalo, opatrně jsem se postavila. Stále jsem brečela, ale už jen tiše. Tekly mi slzy a sem tam jsem se nadechla ke vzlyku, ale záchvat více méně přešel. Popadla jsem zajíce do zubů. Maso podivně smrdělo, ale krev na jazyku chutnala dobře. Bylo to nechutné uvědomění. Byla jsem vrah, nic jiného. Dostala jsem slaboučkou elektrickou ránu, jak bylo zvíře ještě lehce afektované magií. Byla jsem zvyklá, elektřina měla tendenci mě kopat při jakémkoliv použití. Rozešla jsem se vpřed. Jsem vrah.

//Řeka Midiam

//Maharské močály

Měla jsem hlad, a nějakým způsobem mi cestou z močálů přišel do cesty zajíc. Utíkal, pravděpodobně zpět domů. Ne... teď ne. Ale žaludek a instinkty poručovaly jinak. Rozeběhla jsem se vpřed a nedokázala jsem zajdu chytit alespoň dalších deset minut. Cítila jsem už při své honbě za zajícem knedlík v krku. Musí to být pozůstatek ze včerejška... Musí. Zatnula jsem čelist a pokračovala v nekonečném běhu přes pláň. Sněhu bylo příliš mnoho a byl moc čerstvý, nestihl ještě pořádně a ni přimrznout k zemi. Bylo to tak složité. Nejen pro mě, ale i pro toho zajíce. Viděla jsem, jak se mu maličké tlapky boří do hlubokého sněhu v marném boji o život. Je to pro smečku. Pro smečku, ne? Tak co je špatně. Popotáhla jsem, což spustilo i slzné kanálky a po tvářích se mi znovu začaly honit potůčky slz. Také jsem občas byla něčí kořist. Věděla jsem, jaké to je, cítit bezmoc a žádnou sílu utíkat vpřed. Nemít odvahu. Trhavě jsem se nadechla, až mě ledový vzduch poškrábal v krku. Rozkašlala jsem se, ale pokusila jsem se neztratit přehled o situaci přede mnou. Na otevřeném místě to bylo značně jednodušší, než v lese. Překonala jsem vzdálenost mezi mnou a zajícem. Také to nebyl těžký úkol, vzhledem k rychlosti, kterou jsem si svým způsobem pěstovala už od mala a Život z ní vytáhl to nejlepší. Jedinou mojí překážkou byla kulhavá tlapka, ale ta na situaci skoro nic nezměnila. Jen jsem nešikovně klopýtla ještě víc kupředu a sevřela pod svojí tlapou malého pohublého zajíce.
Překvapeně jsem zůstala stát a až nepříjemně silně vnímala trhavý pohyb pod mými drápky. Zabij ho. Co to děláš? Po tvářích mi začaly stékat další slzy, a po nich další. Pozoroval jsem černé oko, v kterém se odrážel nekonečný strach. Jako ten můj. Hruď se mi zmítala ve vzlycích, podobně jako malému zvířeti mi tlouklo srdce moc rychle. "Pro-miň," vysoukala jsem ze sebe ve zlomeném hlasem. Brečela jsem pro sebe, nebo pro zvíře? Proč jsem vůbec brečela? Další trhavý nádech doprovázený alespoň třemi vzlyky, takže jsem do sebe skoro žádný vzduch nedostala. "Promiň!" zaječela jsem najednou. Plání se rozlehlo ticho přerušované jen zvuky mého vlastního těla. Zaposlouchala jsem se, jen na chvíli, než jsem povolila stisk na zajíci. Byl zraněný, potrhaný tam, kde se drápy setkaly s kůží. Krev se rozlévala sněhem nebezpečně rychle, ale nebyl mrtvý. Trpěl. Opět mnou projela vlna pláče a bylo neuvěřitelně těžké do sebe dostat nějaký vzduch. "Já... já nemůžu ji-jinak," zašeptala jsem a lehla si vedle něj. Zabij ho. Co to děláš?

Posty z 11.2. - 14.2. chci vyměnit za 10 lístků. Celkem bych ze všech postů, i z těch už přičtených, měla mít 150 lístků.

Za 50 safírů + 5 lístků.

Celkem bych za toto přičtení měla dostat + 15 lístků.

//LOTERIE 150

Nervózně jsem čekala na nějakou odpověď k mému loučení. Ve skutečnosti mi většinou nikdy nevadilo odcházet, ale něco na celém tom procesu bylo neuvěřitelně trapné. Nejen u Zarrayi, prostě u všech. Nejlepší by bylo, kdyby jsem uprostřed třeba chůze mohla někde odbočit a jednoduše zmizet. Žádná slova loučení, žádné trapné otáčení, nic takového. I vlčice vypadala trochu nervózně. Provinile jsem se pousmála. Snad si nemyslela, že mi netvořila dobrou společnost. Ale já už se musím vrátit. Připomněla jsem si. A umýt se, což šlo jen a pouze v oáze. A ta byla daleko. "Tak... ahoj?" odpověděla jsem s lehkým otazníkem na konci. Ne, že bych čekala, že mě bude prosit o zůstání. Jen, kdyby si to náhodou rozmyslela a chtěla se ještě na něco zeptat.
Zdálo se mi, že si mě vlčice nějak podivně prohlíží. Začala jsem se cítit trochu nepříjemně a tak jsem se raději zvedla a začala odcházet. Doufala jsem, že moje otázka na konci věty bude brána jen jako nejistý pozdrav kvůli nervozitě. Pryč, pryč, pryč. Trhavě jsem se nadechla. Možná jsem nepotřebovala jen koupel, ale i taky nějaký čas o samotě. A pak samozřejmě hurá za vlčaty. Probrodila jsem se sněhem, který byl nahnědlý od močálů, směrem na jih. Nepamatovala jsem si přesnou polohu pouště, ale vpřed mě poháněla touha po teple.

//Středozemní pláň

//LOTERIE 149

Moje omluva vlčici nezaskočila, ale já se stejně cítila trochu hloupě. Moc jsem to nechápala. Ti, co pořád skákali kolem, byli šťastní, ne? Občas i ti, kteří se všem smáli.
Stvořil svět stesk stydlivým? Slova soucitu se setkala se skrytým srdcem. Slabý smích se snesl společně se sněhem. Stejní se sešli. "Skvěle," Sledování samice stačilo spokojenosti. Srst smíchaná se sněhem. Sledovala svět. Stoupla si, slova stále skryta. Snažila se schovat? Styděla se. Slova stopla, sníh spadl. Svět se stal smutným. Svačinku si sním. Sliny se sbíhaly. Smrt spřádala sítě. Sýkorka sletěla. Smýkla se. Sítnice se soustředily. Stihla se skrýt. Syknutí, se smířením. Smůla. Smrt stejně sužovala.
Zvedla jsem se též a postavila se kousek od vlčice. Počasí se nedalo nazvat přívětivým, ale veškeré bouře ustaly a bylo více méně čisto. Spokojeně jsem máchla ocasem. Už jsem byla připravená vrátit se do Borůvkového lesa a tvořit společnici vlčatům. Ačkoliv předtím by to chtělo ještě někde smýt veškeré tekutiny, které můj obličej vyplavil během pláče. Mimoděk jsem se podívala na ulepenou tlapku, do které jsem se během něho utírala. Vzpomněla jsem si na poušť, jenže... ta byla na opačné straně od lesa. Tak nějak to ale byla moje jediná možnost. Otočila jsem se na Zarrayu s úsměvem. "Měla bych se vrátit do smečky," začala jsem. Byl to můj plán už od doby, co jsem opustila jeskyně kousek od nor. Nestyděla jsem se za to, že vlčici jen tak opouštím. I tak mnou projela vlna úzkosti a musela jsem se nadechnout. Bylo to v pořádku. Loučení byla vždycky trapná. "Chceš... potřebuješ ještě něco?" zeptala jsem se nejistě. Nějaké další znalosti, požadavky. U prvního jsem měla pocit, že už jsem všechno řekla a najednou bud za hloupou. U druhého jsem se bála, co by mohlo přijít. Ale ona byla stejná, minimálně podobná, jako já. Nemohlo to dopadnout strašně.

//LOTERIE 148

Prozradila mi, že tu byla teprve tři měsíce. Povzbudivě jsem se pousmála. To nebyla dlouhá doba, ale ani krátká. Byla jsem ráda, že jsem jí mohla začlenit mezi dění téhle země právě já. Sice jsem vynechala všechny ty části o náhodných záhadných událostech, ale... někdy bylo lepší neříkat úplně celou pravdu. Provinile a nervózně jsem se přitiskla ještě blíž k mé části stromu. Následně obrátila moji otázku proti mě. Začala jsem s dlouhým přemýšlením. Když jsem sem přišla poprvé, bylo to v horách, kde byl sníh po celý rok. Potkala jsem tam vlčici, jejíž jméno ke mně přišlo jen ve světlejších chvilkách. Ta mi řekla většinu základních věcí. Byla moc hodná. Když jsem sešla dolů, všude byla zelená a na stromech šlo vidět už jen poslední opožděné květy. Pomalu jsem tedy přikývla. Až se bude svět zase zelenat, budou to dva roky.
"Dva roky," odpověděla jsem krátce. Stále jsem přemýšlela nad mým příchodem. Vážně už to bylo tak dlouho? Skoro neuvěřitelné. Nedokázala jsem najít moment, kdy se všechno pokazilo. I tady jsem kdysi bývala otevřenější, i když nikdy ne tak otevřená jako daleko doma. Teď ze mě byla jen tupě hledící prázdná schránka. Ale to se změní. Posmutněle jsem začala hrabat tlapkou ve sněhu, abych se zabavila. Muselo se to změnit, ale to znamenalo, že jsem pro to musela něco udělat. Bylo to příšerně těžké.
"Promiň... moc toho nenamluvím," vypadlo ze mě po chvíli ticha. Maličko jsem se na vlčici usmála, než jsem svůj pohled zase odstranila. V tu chvíli mi přišlo lepší nepřemýšlet a jednoduše to říct narovinu. Nemluvím. Nejsem ta, co udržuje konverzaci v proudu. Ale je mi to líto. Bylo to lepší, než se po chvíli zase zhroutit.

//LOTERIE 147

Na její poděkování jsem pouze přikývla. Chvíli to vypadalo, že si to vlčice v hlavě dává dohromady, a pak z ní vypadla další otázka. Jemně jsem zavrtěla hlavou. Došlo mi, že jsem si nepamatovala přesné místo nálezu mého náramku. Bylo to u jezera? Nebo jinde? Někde tady kolem určitě, pohybovala jsem se tu nejvíc. Rozhodně jsem ale věděla, že jsem ho nedostala ani od jednoho z dvojice mocných. Polovinu času jsem ani nevěděla, že ho mám. Mohla jsem ho jednoduše někde ztratit a dozvědět se to až moc pozdě. Teď, když jsem se na něj koukala, vypadal moc pěkně. Měla jsem ho ráda. "Ten jsem... našla," odpověděla jsem nejistě. Trochu jsem se obávala, že by si vlčice mohla myslet, že jsem ho někde ukradla nebo tak něco. Neměla jsem žádný důvod tak přemýšlet, ale vlci tu byli různí. Stejně tak si mohla myslet, že jsem si všechno vymyslela a měla jsem být zavřená v blázinci. To si určitě myslí... Znervózněla jsem. Chvíli se mi dýchalo hůř, než jsem alespoň trochu překonala náhlou úzkost.
"Kdy jsi sem přišla?" oplatila jsem jí pro jednou otázku já, s malým úsměvem. Očividně nevěděla zhola nic a do zad mě kopala zvědavost. Nebyla jsem ten typ, co by pokládal otázky, ale tahle mě zajímala a vyplnila ticho, které se se vším vysvětlováním neodvratně blížilo.

//LOTERIE 146

Pousmála jsem se, když se vlčice začala vyptávat. Měla jsem obavu, že s mým štěstím na tiché obyvatelstvo tu zase budeme sedět jako dvě houbičky, ale to se zatím nedělo. Nechala jsem z ní sypat otázky a v hlavě jsem si mezitím promýšlela odpovědi. "Smrt kolem takového... rozpadlého kamení, v lese," odpověděla jsem. Sama jsem moc nevěděla, jak její nazelenalé kameny nazvat. Prostě to byl les, na severu, dole pod horami a byl cítit magií už na sto honů. Oklepala jsem se. Byla jsem to stvoření navštívit už před nějakou dobou a přesto se mi ze všech našich setkání stále stavěly chlupy na zádech. Nikdo neměl Smrt rád. Alespoň ne nikdo normální. "Život v takových vysokých kopcích, je tam moc pěkně... i v zimě," přidala jsem k tomu krátkou vysvětlivku i ohledně druhého vlka. Pamatovala jsem si, když jsem takovéhle informace také ještě nevěděla. Na spoustu věcí jsem si musela přijít sama. Byla bych tehdy mnohem raději, kdyby mi je někdo řekl, a tak jsem trpělivě Zarraye odpovídala. Rozhodně jsem to dělala radši, než sedět v tichosti. Snažila jsem se taková už nebýt, no... všechno se událo moc rychle a já si potřebovala věci srovnat v hlavě. Takže jsem nadále zůstala ležet v tichu a čekala od vlčice nějaké další otázky. Kdyby nepřišli, tvořila jsem si téma na konverzaci. Kompromis.

Druhá...

Asi pro ty novější, nebo ty, kteří udržují svoji minulost v tajnosti... spill your secrets předminulý rok, 2019, se tu většina proměnila v kostlivce, čarodějnice a duchy. O halloweenu, samozřejmě. Netuším, jestli to tu bylo i předtím, takže to někdo bude muset doplnit. :3 Každopádně já si pamatuju tu z předloňska, byla to moje první velká akce tady na Galliree a bylo to úžasné! Nejen, že jsem tam nahrabala spoustu postů, ale taky jsem se dost nasmála. Víc napětí jak při sledování fotbalu. :DD Sotva jste viděli někoho, kdo vás mohl ulovit, už jste zdrhali jinam a tam vás chytili stejně. :d Někteří k tomu dostali i spešl dočasný obrázek. Jo, a Blueberry se proměnil v dýni! Promiň...

//LOTERIE 145

Čekala jsem na odpověď vlčice a mezitím jsem přemýšlela. Nad nejrůznějšími věcmi a kupodivu nejdále od nich bylo rozjímání nad tím, jak příšerná jsem. Místo toho jsem nepřímo hleděla na vlčici, tak, aby to nepoznala, a zvědavě jsem si ji prohlížela. Měla nádherný kožíšek. Jednotlivé barvy se jí do sebe tak podivně vlévaly, jinak, než ty dvě moje. A těch barev měla spoustu, všemožně rozmístěné po těle. Opravdu mi připomínala Izumiho, ale její srst byla tmavší, než ta jeho. Také neměla půlený obličej, na druhou stranu nosila krásnou masku, jako Elora. Utrhnuté ucho bylo podivné a vzbuzovalo ve mně zvědavost, která mi do kraje mysli natlačila otázku, jež jsem ještě chtěla položit před svým odchodem. Pokud šlo o chybějící ucho, to moje na moment zmizelo a zase se objevilo. Nezapomněla jsem ani na šedivé oči magie myšlenek. Napadlo mě, jestli dokázala číst ty moje a s horkými tvářemi jsem svůj pohled rychle odvrátila. Neměla jsem ráda, když se mi někdo hrabal v hlavě, i když jsem si sama přála, abych viděla do těch ostatních. Začala jsem se raději soustředit na nějaký kamínek přede mnou a nechala se unášet horšími myšlenkami, které zhoršovaly náladu. Bylo to lepší, než riskovat, že mě vlčice načape žárlit na její kožíšek.

//LOTERIE 144

Ona otázka, na kterou jsem čekala, přišla. Vlčice se dokonce bála, jestli nekecám. Zavrtěla jsem hlavou. Nedošlo mi, že by si někdo mohl myslet, že něco z toho není pravda. Nejspíš vážně v Galliree nebyla dlouho. "Takhle to tu funguje," odpověděla jsem nejistě. Bála jsem se, že jsem jí jednou větou o vlkovi zastrašila. Něco podobného se mi povedlo už předtím. Bezradně jsem svěsila hlavu a shladila si tak čenich o sníh. Chvíli jsem jen v tichosti přemýšlela, než jsem se zase nadechla k řeči. Bylo to neobvyklé, abych tolik mluvila, natož abych zachraňovala situace. Jenže všechno možné, co se týkalo Gallirei také bylo to jediné, o čem jsem dokázala hovořit více méně normálně. Navíc jsem si nechtěla vzít za triko, že vlčice bude vědět něco špatně a nedej bože ji něco zakousne na prvním rohu, až se naše cesty rozejdou. "Na jihu je Život... Takový hodný vlk, barevný. On ti může... může ti dát barvy, no, jako mám já. Nebo tě, třeba, um, udělat rychlejší," soukala jsem ze sebe jedno slovo za druhým. Nic jsem si nerozmýšlela a všechno jsem vymýšlela za pochodu. Vlastně jsem na sebe byla docela hrdá. Úzkost se mi ale stále plazila po zádech a s každým dalším slovem se mi hlas víc a víc třásl. "No a... na severu je Smrt. Je docela zlá... zlepší ti magie. Jo, a taky dává velmi silné magie... třeba," v srsti se mi na moment zajiskřilo, až nám to oběma z kožichů udělalo velké koule. "tohle." dopověděla jsem. Nevěděla jsem, co to do mě vjelo. Neuměla jsem elektřinu pořádně ovládat a mohla jsem s ní klidně někoho zabít, to už jsem si také stihla ověřit. Provinila jsem na vlčici mrkla. Přišlo mi to jako jediný způsob, jak dokázat, že nekecám. Nadzvedla jsem se a oklepala jsem se, aby se mi srst vrátila na původní pozici. Znovu jsem si lehla a přitiskla se blíže ke kořenu, neboť mi přišlo, že jsem se začala až moc uvolňovat. Tak by to nemělo být. Ale proč?! Zacukalo mi v oku. Lezla jsem sama sobě na nervy. Horší už to být nemohlo. Stydlivě jsem se na Zarrayu usmála. To byl konec mým dlouhým řečem.

//LOTERIE 143

Trochu jsem si oddechla. Nemyslela jsem si, že krev byla její, ale ujištění bylo vždy dobré. Přikývla jsem. Žádná další slova nejspíš nebyla potřeba. Nebo ano? Odvrátila jsem pohled. Nějakým způsobem jsem se dostala ze stavu, kdy mě všechno štvalo, do stavu kdy jsem o všem pochybovala. Těžko říct, jestli to bylo lepší. Ale k mému překvapení mezi námi nezůstala žádná dlouhá mezera ticha.
Zeptala se na mé odznaky. Nevěděla o tom, že takové věci dokáže jen jedna jediná osoba. Je nová. Došlo mi. Nováček, který se do Gallirei musel přitoulat nedávno. Jemně jsem se pousmála. Udělalo to moji situaci o něco lepší. Dokázala jsem si ji představit jako vyplašené vlče, které potřebovalo všechno vysvětlit a mít za sebou někoho jistějšího. Jen mě mrzelo, že jsem tím někým jistějším nedokázala být já. Ale i ta představa všechno svým způsobem zachraňovala. Navíc vysvětlování všemožných věcí, u kterých jsem si byla jistá, bylo lepší než marně pátrat po nápadu na konverzace. "To jsou... odznaky magie," mrkla jsem modrými oči. "Když poprosíš Života a dáš mu... nějaké květiny, dokáže to," dodala jsem o něco tišším a nejistějším hlasem. Bylo to spoustu slov a musela jsem si dávat pozor, aby se mi nepletl jazyk. Vážila jsem každého slova a snažila jsem se to podat tak, aby tomu vlčice rozuměla. Dál jsem o zázračném vlkovi nic neříkala. Možná o něm již věděla. Čekala jsem, zda se začne ptát na něco dalšího.

//LOTERIE 142

Nebyla zlá. Překvapilo mě to, jak moc překvapená jsem byla. Nejspíš proto, že mi vlčice vyvrátila můj pesimistický pohled na svět, který mě nikdy nezklamal. "V- v pohodě," vykoktala jsem a s horkem v tvářích odvrátila hlavu, abych mohla pokračovat ve svém pozorování země.
Představila se jako Zarraya. Šlo to hůře přes pusu, ale bylo to moc pěkné. Minimálně hezká změna od krátkých jmen skoro bez souhlásky. "Já jsem Wizku," odpověděla jsem. Mluvila jsem v celých větách, snad abych tím vyplnila nevyhnutelné ticho. Přišlo mi to trochu komické. Utekla jsem z místa, kde jsem už nechtěla být utlačovaná svým vlastním tichem a mučená proudem myšlenek. Doběhla jsem až na místo, kde si mě našla další dušička podobná mně a Makadi. Znamení? Tiše jsem si povzdechla. Bylo načase se změnit, ale nehledě na to, jak optimisticky či pesimisticky jsem myslela, nedokázala jsem promluvit. Co dalšího jsem vůbec měla říct? Možná větve křupající pod vrstvou sněhu stačily jako moje společnost. Rychle jsem po vlčici přejela pohledem. Věděla jsem, že kdybych nemyslela vůbec, dokázala bych překročit tu čáru, která mě dělila od zbytku světa. Tak proč to nejde... Nějak jsem celému tomu systému nerozuměla a dohánělo mě to k šílenství. Nedokázala jsem to u Blueberryho, u Makadi, pomalu už ani u vlčat. Nelíbila se mi představa, že bych se s tím měla smířit. A navíc- "Jsi v pohodě? Ta není tvoje... ne?" promluvila jsem. Projel mnou závan radosti, který následně ihned nahradila úzkost. Trochu jsem se posunula blíž ke kořenu, jestli to ještě šlo. Neměla jsem poukazovat na krev. Proč jsem se ptala na krev? Nemohla jsem raději vyhrknout nějaký kompliment? Ale... to by bylo divné. Nebo ne? Bezradně jsem přenesla pohled na vlčici a snažila se cokoliv vyčíst z jejího obličeje.