Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 147

Na její poděkování jsem pouze přikývla. Chvíli to vypadalo, že si to vlčice v hlavě dává dohromady, a pak z ní vypadla další otázka. Jemně jsem zavrtěla hlavou. Došlo mi, že jsem si nepamatovala přesné místo nálezu mého náramku. Bylo to u jezera? Nebo jinde? Někde tady kolem určitě, pohybovala jsem se tu nejvíc. Rozhodně jsem ale věděla, že jsem ho nedostala ani od jednoho z dvojice mocných. Polovinu času jsem ani nevěděla, že ho mám. Mohla jsem ho jednoduše někde ztratit a dozvědět se to až moc pozdě. Teď, když jsem se na něj koukala, vypadal moc pěkně. Měla jsem ho ráda. "Ten jsem... našla," odpověděla jsem nejistě. Trochu jsem se obávala, že by si vlčice mohla myslet, že jsem ho někde ukradla nebo tak něco. Neměla jsem žádný důvod tak přemýšlet, ale vlci tu byli různí. Stejně tak si mohla myslet, že jsem si všechno vymyslela a měla jsem být zavřená v blázinci. To si určitě myslí... Znervózněla jsem. Chvíli se mi dýchalo hůř, než jsem alespoň trochu překonala náhlou úzkost.
"Kdy jsi sem přišla?" oplatila jsem jí pro jednou otázku já, s malým úsměvem. Očividně nevěděla zhola nic a do zad mě kopala zvědavost. Nebyla jsem ten typ, co by pokládal otázky, ale tahle mě zajímala a vyplnila ticho, které se se vším vysvětlováním neodvratně blížilo.

//LOTERIE 146

Pousmála jsem se, když se vlčice začala vyptávat. Měla jsem obavu, že s mým štěstím na tiché obyvatelstvo tu zase budeme sedět jako dvě houbičky, ale to se zatím nedělo. Nechala jsem z ní sypat otázky a v hlavě jsem si mezitím promýšlela odpovědi. "Smrt kolem takového... rozpadlého kamení, v lese," odpověděla jsem. Sama jsem moc nevěděla, jak její nazelenalé kameny nazvat. Prostě to byl les, na severu, dole pod horami a byl cítit magií už na sto honů. Oklepala jsem se. Byla jsem to stvoření navštívit už před nějakou dobou a přesto se mi ze všech našich setkání stále stavěly chlupy na zádech. Nikdo neměl Smrt rád. Alespoň ne nikdo normální. "Život v takových vysokých kopcích, je tam moc pěkně... i v zimě," přidala jsem k tomu krátkou vysvětlivku i ohledně druhého vlka. Pamatovala jsem si, když jsem takovéhle informace také ještě nevěděla. Na spoustu věcí jsem si musela přijít sama. Byla bych tehdy mnohem raději, kdyby mi je někdo řekl, a tak jsem trpělivě Zarraye odpovídala. Rozhodně jsem to dělala radši, než sedět v tichosti. Snažila jsem se taková už nebýt, no... všechno se událo moc rychle a já si potřebovala věci srovnat v hlavě. Takže jsem nadále zůstala ležet v tichu a čekala od vlčice nějaké další otázky. Kdyby nepřišli, tvořila jsem si téma na konverzaci. Kompromis.

Druhá...

Asi pro ty novější, nebo ty, kteří udržují svoji minulost v tajnosti... spill your secrets předminulý rok, 2019, se tu většina proměnila v kostlivce, čarodějnice a duchy. O halloweenu, samozřejmě. Netuším, jestli to tu bylo i předtím, takže to někdo bude muset doplnit. :3 Každopádně já si pamatuju tu z předloňska, byla to moje první velká akce tady na Galliree a bylo to úžasné! Nejen, že jsem tam nahrabala spoustu postů, ale taky jsem se dost nasmála. Víc napětí jak při sledování fotbalu. :DD Sotva jste viděli někoho, kdo vás mohl ulovit, už jste zdrhali jinam a tam vás chytili stejně. :d Někteří k tomu dostali i spešl dočasný obrázek. Jo, a Blueberry se proměnil v dýni! Promiň...

//LOTERIE 145

Čekala jsem na odpověď vlčice a mezitím jsem přemýšlela. Nad nejrůznějšími věcmi a kupodivu nejdále od nich bylo rozjímání nad tím, jak příšerná jsem. Místo toho jsem nepřímo hleděla na vlčici, tak, aby to nepoznala, a zvědavě jsem si ji prohlížela. Měla nádherný kožíšek. Jednotlivé barvy se jí do sebe tak podivně vlévaly, jinak, než ty dvě moje. A těch barev měla spoustu, všemožně rozmístěné po těle. Opravdu mi připomínala Izumiho, ale její srst byla tmavší, než ta jeho. Také neměla půlený obličej, na druhou stranu nosila krásnou masku, jako Elora. Utrhnuté ucho bylo podivné a vzbuzovalo ve mně zvědavost, která mi do kraje mysli natlačila otázku, jež jsem ještě chtěla položit před svým odchodem. Pokud šlo o chybějící ucho, to moje na moment zmizelo a zase se objevilo. Nezapomněla jsem ani na šedivé oči magie myšlenek. Napadlo mě, jestli dokázala číst ty moje a s horkými tvářemi jsem svůj pohled rychle odvrátila. Neměla jsem ráda, když se mi někdo hrabal v hlavě, i když jsem si sama přála, abych viděla do těch ostatních. Začala jsem se raději soustředit na nějaký kamínek přede mnou a nechala se unášet horšími myšlenkami, které zhoršovaly náladu. Bylo to lepší, než riskovat, že mě vlčice načape žárlit na její kožíšek.

//LOTERIE 144

Ona otázka, na kterou jsem čekala, přišla. Vlčice se dokonce bála, jestli nekecám. Zavrtěla jsem hlavou. Nedošlo mi, že by si někdo mohl myslet, že něco z toho není pravda. Nejspíš vážně v Galliree nebyla dlouho. "Takhle to tu funguje," odpověděla jsem nejistě. Bála jsem se, že jsem jí jednou větou o vlkovi zastrašila. Něco podobného se mi povedlo už předtím. Bezradně jsem svěsila hlavu a shladila si tak čenich o sníh. Chvíli jsem jen v tichosti přemýšlela, než jsem se zase nadechla k řeči. Bylo to neobvyklé, abych tolik mluvila, natož abych zachraňovala situace. Jenže všechno možné, co se týkalo Gallirei také bylo to jediné, o čem jsem dokázala hovořit více méně normálně. Navíc jsem si nechtěla vzít za triko, že vlčice bude vědět něco špatně a nedej bože ji něco zakousne na prvním rohu, až se naše cesty rozejdou. "Na jihu je Život... Takový hodný vlk, barevný. On ti může... může ti dát barvy, no, jako mám já. Nebo tě, třeba, um, udělat rychlejší," soukala jsem ze sebe jedno slovo za druhým. Nic jsem si nerozmýšlela a všechno jsem vymýšlela za pochodu. Vlastně jsem na sebe byla docela hrdá. Úzkost se mi ale stále plazila po zádech a s každým dalším slovem se mi hlas víc a víc třásl. "No a... na severu je Smrt. Je docela zlá... zlepší ti magie. Jo, a taky dává velmi silné magie... třeba," v srsti se mi na moment zajiskřilo, až nám to oběma z kožichů udělalo velké koule. "tohle." dopověděla jsem. Nevěděla jsem, co to do mě vjelo. Neuměla jsem elektřinu pořádně ovládat a mohla jsem s ní klidně někoho zabít, to už jsem si také stihla ověřit. Provinila jsem na vlčici mrkla. Přišlo mi to jako jediný způsob, jak dokázat, že nekecám. Nadzvedla jsem se a oklepala jsem se, aby se mi srst vrátila na původní pozici. Znovu jsem si lehla a přitiskla se blíže ke kořenu, neboť mi přišlo, že jsem se začala až moc uvolňovat. Tak by to nemělo být. Ale proč?! Zacukalo mi v oku. Lezla jsem sama sobě na nervy. Horší už to být nemohlo. Stydlivě jsem se na Zarrayu usmála. To byl konec mým dlouhým řečem.

//LOTERIE 143

Trochu jsem si oddechla. Nemyslela jsem si, že krev byla její, ale ujištění bylo vždy dobré. Přikývla jsem. Žádná další slova nejspíš nebyla potřeba. Nebo ano? Odvrátila jsem pohled. Nějakým způsobem jsem se dostala ze stavu, kdy mě všechno štvalo, do stavu kdy jsem o všem pochybovala. Těžko říct, jestli to bylo lepší. Ale k mému překvapení mezi námi nezůstala žádná dlouhá mezera ticha.
Zeptala se na mé odznaky. Nevěděla o tom, že takové věci dokáže jen jedna jediná osoba. Je nová. Došlo mi. Nováček, který se do Gallirei musel přitoulat nedávno. Jemně jsem se pousmála. Udělalo to moji situaci o něco lepší. Dokázala jsem si ji představit jako vyplašené vlče, které potřebovalo všechno vysvětlit a mít za sebou někoho jistějšího. Jen mě mrzelo, že jsem tím někým jistějším nedokázala být já. Ale i ta představa všechno svým způsobem zachraňovala. Navíc vysvětlování všemožných věcí, u kterých jsem si byla jistá, bylo lepší než marně pátrat po nápadu na konverzace. "To jsou... odznaky magie," mrkla jsem modrými oči. "Když poprosíš Života a dáš mu... nějaké květiny, dokáže to," dodala jsem o něco tišším a nejistějším hlasem. Bylo to spoustu slov a musela jsem si dávat pozor, aby se mi nepletl jazyk. Vážila jsem každého slova a snažila jsem se to podat tak, aby tomu vlčice rozuměla. Dál jsem o zázračném vlkovi nic neříkala. Možná o něm již věděla. Čekala jsem, zda se začne ptát na něco dalšího.

//LOTERIE 142

Nebyla zlá. Překvapilo mě to, jak moc překvapená jsem byla. Nejspíš proto, že mi vlčice vyvrátila můj pesimistický pohled na svět, který mě nikdy nezklamal. "V- v pohodě," vykoktala jsem a s horkem v tvářích odvrátila hlavu, abych mohla pokračovat ve svém pozorování země.
Představila se jako Zarraya. Šlo to hůře přes pusu, ale bylo to moc pěkné. Minimálně hezká změna od krátkých jmen skoro bez souhlásky. "Já jsem Wizku," odpověděla jsem. Mluvila jsem v celých větách, snad abych tím vyplnila nevyhnutelné ticho. Přišlo mi to trochu komické. Utekla jsem z místa, kde jsem už nechtěla být utlačovaná svým vlastním tichem a mučená proudem myšlenek. Doběhla jsem až na místo, kde si mě našla další dušička podobná mně a Makadi. Znamení? Tiše jsem si povzdechla. Bylo načase se změnit, ale nehledě na to, jak optimisticky či pesimisticky jsem myslela, nedokázala jsem promluvit. Co dalšího jsem vůbec měla říct? Možná větve křupající pod vrstvou sněhu stačily jako moje společnost. Rychle jsem po vlčici přejela pohledem. Věděla jsem, že kdybych nemyslela vůbec, dokázala bych překročit tu čáru, která mě dělila od zbytku světa. Tak proč to nejde... Nějak jsem celému tomu systému nerozuměla a dohánělo mě to k šílenství. Nedokázala jsem to u Blueberryho, u Makadi, pomalu už ani u vlčat. Nelíbila se mi představa, že bych se s tím měla smířit. A navíc- "Jsi v pohodě? Ta není tvoje... ne?" promluvila jsem. Projel mnou závan radosti, který následně ihned nahradila úzkost. Trochu jsem se posunula blíž ke kořenu, jestli to ještě šlo. Neměla jsem poukazovat na krev. Proč jsem se ptala na krev? Nemohla jsem raději vyhrknout nějaký kompliment? Ale... to by bylo divné. Nebo ne? Bezradně jsem přenesla pohled na vlčici a snažila se cokoliv vyčíst z jejího obličeje.

//LOTERIE 141

Neznámá vypadala trochu jako já. Střihla jsem ušima. Copak se svět zbláznil? Nepotřebovala jsem hledět do dalšího zrcadla. Nepřímým pohledem jsem sledovala její nervózní chování a překvapeně pohlédla vzhůru, když promluvila chladným hlasem. Odvrátila jsem oči někam na zem a trochu jsem se poposunula. Mrzelo mě to, ale byla jsem zvyklá. Po určitých setkáních jsem se dokázala bránit. Možná to s těmito vlky bylo lepší, než s mnoha hodnějšími, u kterých jsem se cítila jako ta nejhorší osoba. Nemyslela jsem nad vším hned pesimisticky, ale tak nějak jsem počítala s tím, že je vlčice... jako Lylwelin. Jo, přesně tak jsem si to představovala. Kam se podělo pozitivní myšlení o všech? Krátce jsem zavrtěla hlavou. Nakonec na tom asi nezáleželo. Neznámá se přitlačila k druhé stěně, takže jsme se nyní obě tlačily na svoji vlastní stranu, i když mezi námi bylo ještě místa dost. Snažila jsem se to brát jako soužití v symbióze, ona tam a já tady, bez dalších řečí, pouze do rána. Jenže jsem se nedokázala zbavit pocitu, že za to náhlé ticho zase můžu já. Nebyl to jeden z důvodů, proč jsem se předtím v norách div nezhroutila? Opět jsem sebou jemně ošila a koutkem oka mrkla na vlčici, než jsem znovu zkoumala zem pod sebou. "Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se tiše. To bylo všechno.

4.2. za posty 5 lístků.
5.2. za posty 5 lístků.
6.2. za posty 5 lístků.
7.2. za posty 5 lístků.
8.2. za posty 5 lístků.
9.2. za posty 5 lístků.
10.2. za posty 5 lístků.

Celkem +35 lístků.

//LOTERIE 140

Chvíli jsem odpočívala, hlavu napůl položenou na kořenu. Skrz hučení větru jsem neslyšela kroky, ale vlčici jsem cítila. Srdce se mi rozbušilo rychleji a v očekávání jsem se zahleděla do tmy močálů. Vyšla z ní vlčice hnědých barev. Sotva se objevila v mém zorném poli, už se klouzala na sněhu. Pousmála jsem se. Nechtěla jsem si lepšit den na cizím neštěstí, ale bylo to trochu roztomilé. Všimla jsem si krve na její tlamě, ale na poměry Gallirei to nebylo nic nezvyklého. Nezaútočila. Nebrala jsem ji jako zlou. Více mě zaujalo chybějící ucho. Také to nebylo nic neobvyklého, ale jeden si nikdy nezvykl na chybějící části těla. Byla vlastně moc pěkná, pod závanem čerstvého sněhu a s večerními barvami mezi stromy za zády. Sklopila jsem hlavu v náhlém uvědomění, jak dlouho jsem zírala. Pořád jsem si nezvykla na ty zmatené pocity. Raději jsem se na ni už nedívala. Jenže jsem si uvědomila, jaká zima mimo moje krytí mezi kořeny musí být. Ale také mě tížil fakt, že... no, že jsem byla taková, jaká jsem byla. A všechno to povídání bylo k ničemu. Zarazila jsem povzdech, který jsem nechtěla ukazovat, aby si neznámá nemyslela, že mě otravuje. Úzkost se mi plížila po zádech, ale dýchalo se mi až překvapivě dobře. Nejspíš to bylo tou zimou, která mi hezky protahovala dutiny.
"A...ahoj," začala jsem opatrně. Hlas se mi lehce třásl a bylo na něm poznat, že za sebou měl spoustu minut pláče. Alespoň, že na mém vzhledu se nedalo nic moc poznat. Přemýšlela jsem nad tím, že bych znovu promluvit nemusela a stačilo by zabořit hlavu do země, aby vlčice vzala tlapky na ramena a už za mnou raději nechodila. Jenže i na to jsem se moc styděla, takže jsem raději zvolila cestu utrpení. Jednou už jsem namáčknutá v díře byla, s Izumim. Trochu mi ho připomínala, vypadala stejně medvídkovsky, jako on. "Můžeš jít sem... jestli chceš," vysoukala jsem ze sebe tiše a přitiskla se k jednomu z kořenů, aby vlčici zůstalo všechno ostatní místo, který úkryt stromu nabízel. Nebylo to nic dokonalého a sníh občas našel cestu i sem, ale... bylo to lepší. A nebyla bych znovu sama.

//LOTERIE 139
//Středozemní propadlina

Mihla jsem se kolem hvozdu, ve kterém jsme s vlčicí chvíli strávili. Nechtěla jsem jít přímo do něj, ale přišlo mi, jako by se všechno událo hrozně dávno. Tížilo mě to a úzkost mi seděla na hrudi, dusila mě stejně silně, jako mě dusila posledních pět let. Vyšel ze mě další povzdech, tentokrát za to ale mohl i pohled na cestu do kopce. Alespoň to neklouzalo. Neustále padal nový sníh, který přikryl předchozí zledovatělou přikrývku. Takže alespoň něco, když už do mě z každé strany narážely ostré jehličky a všechno mě trochu bolelo. Potřebovala jsem si najít nějaké místo, kde by tolik nesněžilo - nějaký úkryt pod stromem, mezi kořeny. S tou myšlenkou jsem se začala šplhat vzhůru, což mi dalo minimum toho postrádajícího tepla.
Rozhodně jsem nepočítala s tím, že se objevím v močálech. Sníh tu nabíral podivně nahnědlé barvy a všude možně se nebezpečně propadal. Rozhodně to ale bylo bezpečnější, než když žádný sníh nebyl. Nestěžovala jsem si. Stromy tu byly často shnilé, ale nechyběly tu ani ty mohutné s kořeny tak akorát pro úkryt pro pohublou, unavenou vlčici. Nešla jsem hluboko. Další ráno jsem se stejně chystala odejít. Schoulila jsem se mezi dva kořeny jednoho ze stromů, kde se ke mně dostal sníh jen občas, a prázdným pohledem jsem hleděla vpřed. Stačilo přečkat jednu neuvěřitelně studenou noc a s východem slunce se vrátit do Borůvkového lesa. Setkat se s vlčaty. Zkusit věci... znovu.

//LOTERIE 138
//Borůvkový les

Vlastně jsem byla celkem ráda za svoje setkání s a svěření se Makadi. Necítila jsem se tak, ale musela to být pravda. Otevřela jsem se, ne? Bylo to tak? Povzdechla jsem si. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nevěděla jsem. Nevěděla jsem, jak se cítím, proč jsem to udělala, nevěděla jsem vůbec nic a byla jsem neuvěřitelně naštvaná. Všechno mě štvalo a bolelo to, tak příšerně to bolelo. Začala jsem znovu popotahovat, ale jen jsem bolestivě zakňučela, aby se mi zase nespustily slzy a nemrzly my na tvářích. Už tak jsem vypadala jako magor. Ale na tom nezáleželo. Už mi bylo všechno jedno. Chci, aby to bylo lepší. Přiznala jsem sama sobě. Jako kdybych to nevěděla předtím. Uchechtla jsem se nad svým vlastním zoufalstvím. Neříkej, sherlocku.
Vrátila jsem se zpátky k propadlině. Zůstala jsem chvíli stát a jen jsem koukala. Jak jsem se neustále dostávala na stejná místa? Ale při tom jsem si dávala dobrý pozor, abych se nevrátila k norám, nebo nenarazila na utíkající Makadi. Která určitě utekla a nesnášela mě do morků kostí. Nedivila jsem se jí. Začnu znovu. Uteču z Gallirei... Začnu znovu a bude to v pořádku. Ale v hloubi duše jsem věděla, že bych to nikdy nedokázala. Měla jsem pocit, že bych stejně už nikdy nedokázala být taková, jako kdysi. Ale z části jsem se už nedokázala vzdát toho, co mi tahle země přinesla. I když mi v tu chvíli bylo do pláče.

//Mahar přes Kaskády

//LOTERIE 137
//Zrcadlové jeskyně

Mezi padajícím sněhem a větrem, který mi bez mého svolení zavíral oči a cuchal srst, jsem si ani nevšimla prvního borůvčí. Až po několika známých stromech a pořádném nádechu jsem zjistila, že jsem se vrátila domů. Ještě ne. Zarazila jsem se. Takhle rozhodně ne. Popotáhla jsem a rychle si utřela tváře, i když to, co na nich bylo, už bylo dávno zmrzlé. Rozběhla jsem se sněhem klusem, který mě alespoň minimálně zahřál. Bylo to v hlubokém sněhu složité, ale ne nemožné. Zem tak trochu chránily nedospělé stromky. S jistou spokojeností jsem se otřela o jeden z nich. Říkala jsem ráno, a tak jsem to taky chystala udělat. Vrátím se ráno.
Cítila jsem tu vlčata, každý pach jinak starý a rozmáznutý všemi sněhy od vichřice. Nebyla jsem si jistá, jestli se nachází na území lesa, či byla rozběhnutá jinde. Ráno, ráno. Byla jsem nervózní a potřebovala jsem se dostat od stromů co nejdál. Chtěla jsem, aby se o mě někdo postaral. Objevil by se mezi stromy a snažil by se mi pomoct, ptát se, obejmout. Jenže jsem nikdy nic neřekla a nemohla jsem od ostatních čekat, že prostě něco uvidí. A Makadi... tu jsem opustila, naprosto němou uprostřed nory. Mohlo jí tam cokoliv kdykoliv sežrat a já jednoduše utekla, za svojí sobeckou samotou a pláčem. Jsem příšerná. Trhla jsem sebou. Byla to chyba, ale... omluvím se a příště to bude lepší. Bylo to tak jednoduché. Tak proč se mi z té verze dělalo špatně?

//Středozemní propadlina

//LOTERIE 136

Pokračovala jsem ve svém trucování. Oči jsem měla pevně zavřené, až mě bolely. Abych myslela na něco jiného, než na všechno špatné, a taky abych už tolik nebrečela. Nic to neměnilo na náhlých otřesech a vzlycích, ale řekla jsem si, že pokud si budu často opakovat jak moc to pomáhá, nakonec to doopravdy pomůže. Z toho všeho mi byla ještě větší zima a měla jsem tak další starost navíc. Rozhodně jsem nechtěla být nemocná. Stačilo mi být přítěží tak, jak jsem byla. Kdybych se ještě nemohla ani hnout a na všechny strany kašlala bacily, mohla bych... mohla jsem to rovnou celé skončit. Tak proč to neudělám? Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem takhle přemýšlet. Nemohla jsem si jednoduše říct a proč bych to měla dělat? Zasmát se myšlence a jít dál, postarat se o ty, kteří tak přemýšlet nedokázali. Popotáhla jsem.
Bouchla jsem tlapkou do země s čímsi, co se dalo přirovnat výkřiku. Nešlo mi křičet úplně. Ale alespoň to málo stačilo. Zvedla jsem se, pomalu. Před očima se mi i tak udělalo černo. Odignorovala jsem to a vydala jsem se po paměti zpět k východu. Přivítala mě tma, ještě větší, než předtím. Sledovala jsem dění venku, mysl pro jednou naprosto prázdná. Necítila jsem nic. Tak jsem se vydala ven, abych cítila alespoň ostré ledové vločky. Bolest, kterou jsem si zasloužila. Ne... Já si ji... Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Vždyť to vlastně bylo jedno.

//Borůvkový les

//LOTERIE 135

Pokud šlo o to, v čem jsem pokračovala, bylo to sebe litování. Normální pláč, abych to upřesnila. Popotahovala jsem jako malá a nestíhala u toho dýchat, takže jsem každou chvíli lapala po dechu. Pokud se mnou byl v jeskynním komplexu někdo další, nejspíš si musel říkat, co se to sakra děje. Buď někoho vraždili, nebo... to je vlastně jedno. Odkašlala jsem si s pořádným chrapotem, který se mi díky breku utvořil. Chci domů. Vzlykla jsem. Tentokrát jsem domovem doopravdy myslela Borůvkový les. Všechny ty nové stromky i některé ohořelé, u kterých se alespoň vytvořilo nové borůvčí. Mezi stopy, které nosily vzpomínky, k tůni s ovocem. Do teploučkého úkrytu mezi kožešiny. Ohlédla jsem se k východu, ale žádný jsem nenašla. Zapamatovala jsem si, jakou cestou se vydat zpět, ale jak jsem chtěla, tak jsem to taky měla. Neviděla jsem ven. Ráno. Bude to ráno. Pevně jsem sevřela víčka a doufala v nějaký spánek. Hlava mě od breku bolela, stejně tak záda a hrudník. Soustředila jsem se na tlapky, které pro jednou měly pokoj, jen byly trochu promrzlé. Uši mi zablikaly - zmizely a objevily se, rychle a bez povšimnutí. Další popotáhnutí. Měla jsem pocit, že už mi z ledových soplů musel mrznout mozek.
Vzpomínala jsem na náhodné věci a sem tam mě přemohla další vlna pláče. Na Ayshi, o kterou jsem měla neuvěřitelnou starost a chyběla mi. Tak hrozně moc. A také na Izumiho, který mi možná, ale jen možná, chyběl o něco víc. Chtěla jsem ho vidět a zeptat se, jak se mu daří. Říct mu, že všechno bude jednou dobré. Napadla mě i Naomi. Doufala jsem, že se s ní jednou znovu setkám. Se všemi v Borůvce...