Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Schvaluji, tenhle systém se mi líbí. Nemám k tomu víc co říct, na tento návrh jsem čekala a nedoplňovala si vlastnosti schválně, takže... s tím tak nějak počítám. ^^

Přidávám k počtu skoro zbytečných komentářů, no...

Sice píšu příšerně krátce a nic moc, no já bych chtěla poděkovat za super novinky, hrozně mě to potěšilo. ^^ To čtení vyšlo skoro na malou knížku, ale stálo to za to. :D Mám teď snad všechnu inspiraci na světě, novinky jsou vždy super. Ještě jsem to ani neprošla všechno, ale poděkovat se sluší. Ať žijí vylepšení. Takže za sebe děkuji.

A gratuluji Arčí a Launee k novým funkcím. ♥

Zvědavě jsem si prohlížela cizí vlčata. Pousmála jsem se, další přírůstky by už Blueberry nepřežil. Ale vypadala dobře, živeně, takže jsem si nedělala starosti. Určitě už někde domov měla. Tmavší vlčice okamžitě začala s dlouhým vysvětlováním. Pomalu jsem přikyvovala a snažila se ignorovat části, které pomlouvaly našeho ochránce. Byl to jednoduchý úkol, ani jsem nevěděla, že nějakého ochránce už máme. Takže jsem se spíše soustředila na úlevu, než na pomluvy. Pak už mi jen stačilo shrnutí od Baghý, na které jsem se trochu ušklíbla. Vlčata vždycky měla víc na srdci, než bylo potřeba.
"Hm... ani já o žádném Alfredovi nevím, ale pokud tudy prošel, určitě tu někde bude ještě cítit jeho pach. Umíte stopovat? Pak už byste nemuseli na nikoho čekat," navrhla jsem. Bylo jednodušší nechat taková vlčata dělat svoje, než je přemlouvat. "A vzhledem k důležitosti problému jsem si jistá, že nikomu nebude vadit, pokud se tu porozhlédnete. Když někoho potkáte, stačí říct, že vás posílá Wizku," dodala jsem. Doufala jsem, že nikoho nepotkají a i kdyby, neměl by to být problém. Byly to nakonec jen dvě mladé vlčice, i když jsem je nechtěla podceňovat. No bylo nás tu momentálně dost a dva ďáblíci se ještě nějak chytit dali. "Krásně mluvíš, mimochodem," pousmála jsem se nakonec. Svým způsobem mi připomínala Heather, která se také předvedla v podobném světle sotva přišla do lesa. Trochu jsem si oddechla. Bylo jednodušší komunikovat s vlčetem o takových věcech, pokud alespoň trochu pobíralo smysl života. Nebo tak něco. Pootočila jsem se na béžovou vlčici. Ta toho moc neřekla, takže jsem nemohla soudit.
Baghý se už mezitím chystala odejít. Přikývla jsem. S Awarakem jsme také řešili jídlo, takže jsem byla ráda, že to někdo má na starosti a nepojdeme do prvních teplých dnů hlady. "Můžeš jít," odpověděla jsem nervózně. Skoro jsem zapomněla, že je tam s námi. Vedle dospělých jsem si také připadala jako vlče a trochu jsem ztrácela autoritu. Pomyslně jsem si vrazila facku. Nic se neděje. Povzdychla jsem si. Obrátila jsem se zpět na dva dárečky. "Nějaké další požadavky?" povytáhla jsem hravě obočí.

Šla jsem již vyšlapanou cestičkou, kterou někdo ve sněhu udělal. Netušila jsem, kam mě zavede. Jen občas jsem si zkontrolovala, zda jdu stále správným směrem k vlčatům. Nějak jsem nedokázala zachytit žádný pach, který bych dobře znala. Byla jsem z toho nervózní, ale vlče jako vlče... hlavně, zda bylo v pořádku. Došla jsem až k vlčici, kterou jsem odhadovala na Baghý. Lehce jsem se zamračila. Nelíbilo se mi, že jsem si pořádně nepamatovala všechny členy. Takhle pořádná smečka nevypadala, ne? Povzdychla jsem si, ale už jsem se neotáčela, ačkoliv jsem začínala být nervózní. Vlčice byla v obklopení dvou vlčat a to zase byla moje práce. Jenže když jsem přišla blíž, nerozeznávala jsem ani ta vlčata. To vážně? Zavrtěla jsem hlavou.
Konečně jsem se zastavila u třech vlčic, ke konci jejich konverzace. Padla na mě jakási nepříjemná atmosféra. Pozvedla jsem obočí, ale raději si toho nevšímala. Zatnula jsem svoje vystrašené půlky a narovnala se. Pomyslně jsem si dala herdu do zad, tady už jsem vyslepičit pryč nemohla. "Můžeš," odpověděla jsem Baghý mile, ačkoliv její otázka nepatřila mě, jen jsem ji ještě dokázala zachytit. "A... ahoj, jinak..." pronesla jsem trochu tišeji. Pohlédla jsem na dva už-ne-tak-prcky. Natočila jsem hlavu do strany. "Ale vy nejste naše," nadhodila jsem očividný fakt. Zvědavě jsem mrkla zpět na hnědou vlčici. Tak co se tu děje?

Ahojky... Jdu sem žádat o 4. slotík. ^^
Snad jsem dost aktivní za všechny postavy, napsala jsem za každou od posledního konkurzu alespoň 100 postů, což není nic moc, ale zároveň ne tak málo. :D Nemám žádný plán, ale slot se vždycky hodí, tak... proč to alespoň nezkusit. A pořádala jsem akci! Jestli to jsou nějaké body k plusu.
Celkově se nic nezměnilo, času mám dost a nemyslím si, že bych někdy přestala hrát (závislost, ehm). Píšu v rámci možností aktivně za všechny postavy, i když teď mám jednu kaput v limbu. Jako jsem psala minulý rok, cituji, svůj volný čas investuji do Gallirei a tak to i zůstává. Někdy tempo zpomalím a někdy zase zrychlím, ale ještě jsem nepřestala hrát... Začátek za Wizku nepočítám.

Děkuji za posouzení, ačkoliv s ničím moc nepočítám. Zkusit se to musí. :D ...oh well

Trpělivě jsem vyčkávala na zapnutí žárovky. Ta přišla a já si spokojeně oddechla. Žádné opakování se. "Přesně," zazubila jsem se. Možná to byly základní znalosti, které tu postrádalo jen málo vlků a možná to byla úplná prkotina, nad kterou nebylo třeba se radovat. Ale já byla ráda, že jsem mu to mohla vysvětlit a že jsme spolu mohli trávit čas. Že nejsem... sama. Awarak byl chytrý. Nebyla jsem zvyklá, že by si vlci do chodu Gallirei ihned doplnili i druhého sourozence, či jaké spolu vlastně měli vztahy. Nadšeně jsem přikývla. I když to asi nebyla výhra, vědět o její existenci. Odkašlala jsem si, abych nějak zahnala sucho v krku zároveň s nervozitou, která na mě přišla. "Ale ona je taková... zlá," dodala jsem k jeho přesnému odhadu. Asi nebylo potřeba říkat, že v tom případě byl ten druhý hodný. Pokud se vás tam zrovna nestačí udržet. Oklepala jsem se. Ve finále jsem nerada viděla ani jednoho z nich.
Povídala jsem a povídala, až mi na konci skoro nestačil dech a musela jsem si nabrat trochu sněhu, abych alespoň nějak shladila suché hrdlo. Vlk mezitím povídal a já ho před úzkost poslouchala jen na jeho ucho. Stále dostatečně, ovšem. Pousmála jsem se a pak trochu zkameněla, když jsem kolem sebe ucítila jeho tlapky. V hlavě mi trochu zvonilo na poplach. Kam zmizel můj osobní prostor? Proč se nedalo dýchat normálně? Vždyť je to... fajn. Zarazila jsem se. Automatický útěk byl odpovědí na každý fyzický kontakt. Místo něho jsem se tentokrát pokusila se objetí naklonit vstříc, ačkoliv Awarak už byl dávno v čudu, když jsem se ze svého transu stihla probrat. Znovu jsem se pousmála. "Tohle už nikdy nedělám," odpověděla jsem náhodně místo pořádné odpovědi. Zasmála jsem se. Hlas mi chraptil a musela jsem si vystačit se sněhem. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. "Děkuji," řekla jsem znovu, jako bych to řekla málokrát.
Pokrčila jsem rameny. Ve svém plánu jsem měla docela jasno. V čenichu mě dráždily pachy vlčat, na které si můj nos za celé ty dva roky zvykl víc, než na cokoliv jiného. Chtěla jsem to jít zkontrolovat, navést vlčata na jídlo nebo k vodě a vrátit se zpátky. "Chci jít zkontrolovat vlčata, jen rychle, pak se hned vrátím..." začala jsem nervózně. Postavila jsem se k odchodu. "Drž mi místo," zazubila jsem se místo rozloučení. Bylo jednodušší s Awarakem mluvit, když už jsem ze sebe vysypala všechny ty náhodné myšlenkové pochody. Rozešla jsem se vpřed.

//Čekání na Pippu :)

Proplétala jsem se mezi stromy a zároveň se u toho všeho snažila nějak obhlédnout území. Cítila jsem ve vzduchu silný pach, ne Blueberryho, ale rozhodně silný. Takže si na naše hranice snad jen tak někdo netroufne. To by chybělo. Zavrtěla jsem hlavou. Ale já už také nebyla nejslabší, takže... takže bychom to zvládli. Vždycky jsme to zvládli.

Spíše opakoval moje slova, než aby k nim řekl něco dalšího. Asi to tak bylo lepší, konec konců jsem ze sebe vypustila celkem blábol. Ani nijak nekomentoval moje změny nálad, za což jsem byla vděčná. Vlastně jsem až moc vděčná. Pousmála jsem se. Bylo štěstí na Awaraka narazit po tom všem, co se za posledních pár dnů událo a co se mi honilo v hlavě. Teď jsem byla úplně vygumovaná, skoro jako bych byla sjetá. I to bylo lepší než tamto.
Překvapila mě jeho otázka na moji magii. Tak nějak jsem automaticky předpokládala, že je všichni znají. Myšlenky, předměty, oheň, voda, vzduch... Cokoliv dalšího do nich vlastně patřilo. "Vodu," řekla jsem krátce. Co jiného k tomu? Bylo to jasné. Poté k tomu Awarak připojil další otázku. Nervózně jsem se pousmála. Vlastně mě čekalo stejné vysvětlování, jako jsem prodělala těsně před svým příchodem do lesa. Nevadilo mi to, jen mi to přišlo trochu komické. A vlček už tu musel být déle. Copak ho nikdo nic nenaučil? Cítila jsem v sobě jistou ochranářskou povinnost, jako by Awarak patřil mezi zdejší vlčata. Přikývla jsem. "U Života... pokud ho znáš," odpověděla jsem a zároveň mu nechala prostor, aby se na něj zeptal, kdyby nevěděl ani o jeho existenci. I to už jsem uměla vysvětlit. Je docela nebezpečné chodit kolem bez takových znalostí... Záchrany světa, podivné stvůry kolem. Skoro na denním pořádku. A pak přijde někdo, kdo s ničím takovým nepočítá a hned jsou katastrofy dvě. Zaryla jsem drápky do sněhu v impulsu, který mi myšlenka dala. Chtěla jsem oběhnout vlčata, ta starší, která už víc věcí pobírala. A seznámit je s faktem, že Gallirea není normální země.
Vrátila jsem se v myšlenkách na fakt, že mi teď bylo mnohem lépe. Zadívala jsem se na černobílého vlka a nejistě přešlápla. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem brečela Makadi. A jak špatně mi bylo, když jsem mluvila se Zarrayou. Pořád jsem byla jen trn v patě a všem přiváděla deprese. Zatnula jsem čelist. Měla jsem právo něco říct a všichni ostatní měli právo, aby to věděli. "Awaraku?" pronesla jsem. Příšerně jsem znejistěla, ale nedala jsem mu prostor na oslovení jakkoliv reagovat. "Děkuju, že jsi tady..." začala jsem. "...protože já byla vážně smutná, když jsem se sem vrátila, víš. Ale teď už je mi víc fajn. Díky tobě. Protože ty jsi vážně úžasný, pořád tolik povídáš a raduješ se a nejsi smutný, alespoň tak nevypadáš. Snažíš se mluvit i když já to nedělám a... prostě jsem chtěla, abys to věděl." pokračovala jsem ve svých prapodivných kecech. Zasekávala jsem se a často koktala, hlas se mi třásl. Jenže když už jsem mluvila, přišlo mi horší zastavit, než pokračovat dál. Nadechla jsem se k pokračování. "Já nikdy nikomu nic neřeknu, pro všechny jsem akorát zklamáním... Myslím si, že bys měl vědět, že tady všem členům - mně, minimálně - přinášíš radost. A jsi ten nejhodnější vlk, kterého znám. Neříkala jsem to už? Možná. Ale to stejně nejde říct dostkrát... " povzdechla jsem si. Měla jsem ze všeho toho mluvení sucho v krku. Bylo mi na omdlení. "To, že si věci nepamatuješ, je hrozně zajímavé. Vážně. Chtěla bych vědět víc... a tvoří to skvělé vzpomínky. To s tou želvou, to bylo fajn. Byly to lepší časy, takže mi je připomínáš... Achjo. Děkuju, že, no... že jsi tu stál, když jsem sem přišla," dopověděla jsem. Už jsem mohla v klidu zemřít.

Přikývla jsem. Já Aithéra nepotřebovala vidět, neměli jsme spolu moc společných vzpomínek, ale chtěla jsem ho vidět zde mezi stromy už jen pro dobro jeho maminky. Trochu mě zajímalo, jestli jsem své mámě taky chyběla. Naivko. Pousmála jsem se. Mohlo mi to být skoro jedno. Byla jsem pryč už nějaký ten rok. Najdeme Aithéra a Awarak najde svoji vlčici. Všichni najdeme to, co potřebujeme. Jednou. Vzdychla jsem a trochu zamlaskala. Měla jsem ze všeho toho mluvení sucho v krku, a to jsem spíše odpovídala, než vedla dlouhou konverzaci jako černobílý. Pousmála jsem se, když prozradil, že to tu má také rád. Byli jsme na tom stejně.
Tentokrát jsme v tématech přešli k magiím. Vzpomněla jsem si, že jednomu speciálnímu vlkovi už jsem tak nějak magii pomohla objevit. Ta vzpomínka mě jemně zahřála u srdce a zároveň trochu zabodala. Přešlápla jsem ve snaze trochu ulevit stresu, který se vedle mě stavěl. Je to zbytečné. Řekla jsem si. Nebylo potřeba být kvůli každé prkotině nervózní. Ještě, kdyby se mojí hlavou řídilo i srdce, duše nebo cokoliv jiného, co mi dělalo víc než půlku mého života naschvály. "Objeví se, když je, no... Hodně emocí a tak. Nadšení nebo opak, prostě se většinou neobjevují jen tak," odpověděla jsem nejistě. Nebyla jsem se svými slovy šikovná, snažila jsem se nad tím moc nepřemýšlet a to byla asi chyba. Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. "Po velkém zásahu emocí...?" zkusila jsem to znovu. Po každém slovu jsem si dala pauzu, ale stejně z toho vznikla otázka. Hodila jsem to raději za hlavu. Občas to prostě nešlo. I tak jsem kupodivu mluvila dál. "Moje magie se třeba objevila, když jsem byla hodně, hodně šťastná," prozradila jsem nesměle a trochu se stáhla do sebe. Možná jsem si raději některé věci měla nechávat pro sebe, protože vzpomínky na ně spíše bolely, než aby byly stále plné štěstí.

Trochu se mi ulevilo, když si očividně bílého vlka zapamatoval. Nerada bych načínala nějaké nové rány. Vyslechla jsem si jeho nadšené povídání o kamínku. Kdybych mu dala dárek i já, pamatoval by si mě taky? Zamyšleně jsem naklonila hlavu do strany. Možná může na vlka zapomenout i podruhé. Měla jsem spoustu otázek, no nepřišlo mi nejlepší se ptát. Nebyla jsem ten typ, co by druhého vyzvídal... A ještě o něčem, co nejspíš nebylo úplně příjemné. Takže jsem se spokojila se svými vlastními teoriemi. "Tady se nic neztratí," odpověděla jsem s úsměvem. Awarak přišel po požáru, takže se rozhodně nic neztratilo. Pokud ten kamínek nebyl malý a nesežralo ho nějaké vlče. Hloupá na to byla občas dost. Ale něco mi tím dárečkem připomněl. "Dlouho jsem ho neviděla... Snad je v pořádku. Aranel by ho chtěla také vidět," řekla jsem trochu posmutněle. Vlčici jsem prozradila, že jsem jejího syna viděla a ona z toho byla také taková přešlá.
Nešlo se nesmát, když se rozesmál i černobílý. Přidala jsem se k němu, sice tišeji a dost přidušeně, ale smála jsem se a pro změnu nemyslela na nic dalšího, jen na to, jak šíleně mě bolí břicho. Zalapala jsem po dechu, abych se mohla dosmát. Nakonec jsem se už jen usmívala. "To teda," uchechtla jsem se naposledy. Pak už se Awarak věnoval něčemu dalšímu, vážnějšímu. Trochu jsem znervózněla. Sama jsem měla vzpomínky s ním zamlžené a pokud mi někdy sliboval lov, nepamatovala jsem si to. A i kdyby, nechtěla jsem, aby mi něco lovil. Zavrtěla jsem tedy hlavou. "Nemyslím si," odpověděla jsem. "Ale... svět je malý a nic se v něm neztratí!" dodala jsem povzbudivě. Alespoň něco jsem pro něj mohla udělat.
Vyslechla jsem si jeho názor na smečku. Netušila jsem, koho tou vlčicí myslí, ale tipovala jsem to na Lylwelin. Dál jsem to raději nerozváděla. On byl neuvěřitelně hodný a myslel si dobré i o té nejmenované vlčici. Musela jsem se pousmát. Tenhle pohled na svět mi chyběl a nějak jsem netušila, jestli mám z Awaraka upadnut do depresí, nebo se zase začít stavět na vlastní nohy. "Náhody tvoří nejlepší příběhy," odpověděla jsem na jeho poznámku o zabloudění sem. Pak moji otázku otočil proti mně. "Je to domov. Bez něj... no... prostě to tu mám ráda," vysoukala jsem ze sebe s lehkým náznakem nervozity. Nedokázala jsem dobře projevovat svoje pocity, i když jsem byla v Borůvkovém lese vážně šťastná. Takže to muselo stačit takhle.

Pomalu jsem přikyvovala. Znepokojilo mě, že jsem se o stavu jídla smečky nic nedozvěděla. Rozhodně mě ale víc rozhodil návrh na lov, přesto jsem i na to kývla hlavou. "Klidně... můžeme," přikývla jsem. Společné lovy možná byly nakonec lepší, ne? Mohla jsem pomoct kořist svalit k zemi, to všechno - a poslední ránu by uštědřil Awarak. Musela jsem uznat, že nějaké to jídlo, i kdyby jen navíc, se hodilo. Nic špatného se nemohlo stát. Bude to v pohodě. Ujistila jsem se. Koneckonců jsme se ani na ničem nedohodli. Moje uklidňování a fakt nedokončené dohody mě zase o něco víc uklidnili. Kdyby nebylo dost jídla teď, bude ho dost potom. Pro vlčata, pro dospělé vlky, pro všechny. Tiše jsem si oddychla.
Hlava mi střelila vzhůru, když jsem své jméno uslyšela v trochu jiném tónu. V očekávání jsem koukala na vlka přede mnou. Zapomněl? Natočila jsem hlavu lehce do strany. Neměli jsme spolu moc věcí, které by mohl zapomenout. Zadržela jsem nervózně dech. Provedla jsem něco, co jsme zapomněla já? Možná jsme to zapomněli oba a on teď připomene tu nejtrapnější situaci, co se mohla stát. Nic takového nepřišlo. Vyšlo ze mě další oddechnutí spojené s tichým smíchem. "Děkuju," pousmála jsem se. Nepřišlo mi na tom lovu nic dobrého, ale jeho slova přesto trochu zahřála. Trochu jsem se začínala bát, aby mi vlček nepřirostl až moc k srdci, pak se akorát děly nějaké příšerné osudy. Ale... co když bych chtěla? Mít kamarády. Ne jednoho, ne dva, klidně i celou armádu. Jen, kdybych na to měla sílu.
Zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Přišlo mi zajímavé, jak si doopravdy nic nepamatoval. "Bylo to v horách... prostě jsi měl za to, že jsem želva. Myslím," odpověděla jsem s úsměvem, aby Awarak věděl, že mi to nevadilo. Zároveň jsem sama musela pátrat v rozmazaných vzpomínkách. "Byl tam i Aithér. Teda... takový bílý vlk, s hnědými flíčky?" zkoušela jsem se vrátit vlkovi vzpomínky. Chtěla jsem dodat, že vypadali jako dobří kamarádi, ale pokud si ho nepamatoval, byl by to akorát trn rovnou do srdce. Zaujatě jsem si vlka prohlížela. Byl trochu jiný, než ostatní. Možná proto se mi s ním bavilo lépe. A také jsem chtěla zapomínací záhadě přijít na kloub. I proto mě překvapil jeho náhlý smutný výraz. Otevřela jsem tlamu a ustaraně udělala krok vpřed. To se mi podařilo brzy něco zkazit. Jenže to nebylo kvůli mně. Tak nějak. "Nikdy... nic jsi neudělal, blázne," vysoukala jsem ze sebe s nervózním smíchem. "Myslela jsem, že jsem něco provedla!" vypadlo ze mě pobaveně. Ty náhodná slova a výkřiky bylo víc slov, než jsem pronesla za poslední týden.
Začala jsem se v jeho společnosti cítit uvolněněji. Očividně neměl žádný problém. Se mnou, s ničím. Nemusela jsem se bát, že by si o mě něco myslel. Alespoň jsem měla takový pocit a to bylo hlavní. Všechno je v pořádku. Úplně jsem zapomněla i na svůj plán najít vlčata. "Líbí se ti ve smečce?" nadhodila jsem zvědavě. Nechtěla jsem znít jako nějaká tajná výzvědná služba pro hodnocení, ale trochu mě to hlodalo.

Se smíchem jsem pozorovala nadšenou náladu vlka. Jeho slova mě zahřála u srdce, ne že ne. Jen bylo těžké jim věřit, jako každému jinému slovu. Natočila jsem hlavu do strany a na tváři mi pohrával slabý, ale upřímný úsměv. Awarak byl vážně úžasný, ačkoliv jsem ho moc neznala. Ale s každým dalším slovem mi bylo o něco tepleji a necítila jsem se tolik jako trn v patě. Zněl vážně, možná až trochu přehnaně vážně. Poznala jsem, že všechno, co ze sebe vypustil byla jen a jen pravda. Žádný znuděný podtón. Žádné nervózní rozhlížení se kolem. Úlevou jsem vydechla a svěsila napjatá ramena. Už mi bylo tak nějak jedno, jak moc strhaně jsem vypadala. Ještě, abych tak nevypadala, sakra. "Taky," začala jsem tiše na jeho přivítání. Uznala jsem, že celé věty bylo těžké vyplodit. Ale... lepší mluvit málo, než vůbec. Hlavně nepřestat. "Jsem v pořádku," zopakovala jsem jeho otázku jako odpověď. Naposledy jsme se viděli, když jsem měla nově zlomenou tlapku. Teď už bylo všechno tak, jak mělo být. Blueberryho preparáty odpadly a já se mohla volně pohybovat, i když jsem si občas dala pár kroků jen na třech nohách. Prohlédla jsem si sama sebe. Jinak jsem vypadala normálně. Snad. Ustaraně jsem se podívala na černobílého v očekávání nějakého upozornění.
Pozorovala jsem, jak Awarak rozpůlil zajíce skoro přesně napůl. Jeho část v něm zmizela během několika sekund, až jsem nestačila zírat. Tiše jsem se uchechtla a schovala druhý kus pod jeden ze stromků, kde nebylo tolik sněhu. Tam určitě počká na někoho pozorného a hladového. "Elora..." zauvažovala jsem nahlas nad jeho návrhem. "Ano. Jo, to půjde," přikyvovala jsem. "Snad máme dost jídla pro celou smečku na zbytek zimy," nadhodila jsem s ustaraným výrazem. Lovit jsme byli těsně před tím, než začalo sněžit, ale těch pár kusů snad nemohlo stačit, ne? Zkušení vědí líp. Nikdo, kdo tu byl minulý rok, nemohl sežrat mnoho. I když ono těch pár vlčat toho často sežralo víc, než jeden dospělý vlk.
Vypadalo to, že moje každodenní přetvářka tentokrát neuspěla. Zůstala jsem na něj koukat s lehce pootevřenou tlamou, stále připravenou k nějakým dalším slovům ohledně druhé části zajíce. Ale ne. Zamrkala jsem, abych si vyčistila oči, které se mi najednou zalily slzami. Po kolikáté už bych během dvou dní brečela? Zaklepala jsem hlavou. Bylo hezké vidět, že se o mě někdo stará. Cítila jsem závan štěstí, který jsem rychle zničila vlastními myšlenkami. Další na listu těch, co si nezasloužím. "Je to těžké. Ale já jsem přeci želva a ta má pevný krunýř, takže se mi nemůže nic stát!" zavrtěla jsem ocasem a ušklíbla se, načež mi došlo, že si tu událost se mnou, Aithérem a jeho přesvědčením o tom, že jsem želva, nejspíš nepamatuje. S jemným povzdechem jsem svoji huňku zase svěsila. Alespoň já si to pamatovala. Byla sranda. Život musí být jednodušší, když si někdo nic nepamatuje.

//Teleport z pouštní oázy

Překvapeně jsem zamrkala, celá ztuhlá z celého toho procesu. Stála jsem na hranicích Borůvkového lesa. To jako... fakt? To- to už si ze mě děláte prču. Hrcla jsem si celá rozlámaná do sněhu. Teplo v poušti mě pořádně nestihlo vysušit, takže jsem teď vcelku mrzla. Rychle jsem se oklepala. Vycucla jsem si vodu z kožichu a nechala ji spadnout na zem v jakémsi pokusu o to se co nejvíc vysušit. Takže ze mě byl takový vyždímaný pes. Nečekané použití magie mě koplo kupředu. Zachytila jsem se včas a elegantním krokem raději pokračovala vpřed. To nikdo neviděl. Nikdo to neviděl. Nikdo tu není. Uklidňovala jsem se.
Pokračovala jsem mezi mladými stromky na nějaké přívětivější místo, kde mě do kůže neštípal studený vzduch. Našla jsem tam černobílého vlka, napůl zasněženého sněhem. Trochu jsem znejistěla. "Awaraku?" začala jsem nejistě. Modlila jsem se ke všem bohům, abych si ho nespletla s nikým dalším. Pak mi došlo, že mluvil o tom, jak zapomíná. A představení navíc neuškodilo u nikoho, žádného dalšího černobílého jsem neznala. "To jsem já, Wizku," pronesla jsem se slabým úsměvem. Posadila jsem se kousek od něho a položila do sněhu uloveného zajíce. Projela mnou nervozita, asi už jen čistě ze zvyku. Nemůžu být prostě normální? Povzdychla jsem si a přisunula kořist blíže k vlkovi. Musela jsem se chovat normálně. Už jsem nebyla sama, byla jsem na území smečky a sama od sebe jsem očekávala, že se budu starat o ostatní. "Dej si... já už nemám hlad," pověděla jsem. Vlastně to byla napůl lež. Hlad jsem měla, ale přešel mě při lovu, takže to bylo v pohodě. Oklepala jsem se při vzpomínce na trpící zvíře. Vážně jsem nenáviděla lov, ale takhle jsem alespoň mohla nakrmit jeden hladový krk.

Pomalými kroky jsem vstupovala hlouběji a hlouběji do vody. Bylo to příjemné. Teploučká voda mi nadzvedávala srst v místech, kde jsem se zrovna ponořila. Na některých místech se odlepovalo bláto, jinde zaschlá krev z lovů. Bylo mi trochu líto vodu špinit, ale zase jsem pro změnu cítila čistá. Už dlouho jsem takový pocit neměla. Pokračovala jsem dál, až se mi voda uzavřela nad zády a já musela zabrat tlapkami. Otočila jsem se, nechtěla jsem pokračovat hlouběji. Raději jsem se sem tam odrazila od písku na dně a užívala si přítomnost vody. Svým způsobem mě to léčilo i na duši. Vytvořila jsem z vody malé kapičky kolem sebe, které jsem chvíli přehazovala a následně je pustila zpět do vody. Pousmála jsem se. Chyběla mi vrozená magie a i když mě tento malý pokus stál jeden velký unavený povzdech, byla jsem šťastná, že jsem ji mohla zase použít. Ticho, narušované jen mým vlastním plaváním v teplé vodě. Milovala jsem to a nikdy jsem nechtěla odejít, ale věděla jsem, že mě to čekalo. Takže si to musím užít. Naplno Protože... protože si nikdy nic naplno neužívám. A pak to bude zase jenom stres. Povzdechla jsem si. Možná si ten stres jenom vymýšlím. Ale je těžké se začlenit, když mám ze všeho takový strach. Často občas i zbytečný... já jen nechci, aby... Vlastně ani nevím, co nechci.
Zahodila jsem myšlenky za hlavu a raději jsem splynula s malým proudem, který jsem za sebou vytvořila. Nechala jsem, aby se moje tělo pohybovalo společně s vodou. Odrazila jsem se od písčitého dna a skoro jsem skrz všechno to ticho slyšela, jak se písek rozvířil do stran. Dostala jsem se zpět ke břehu a chvíli jsem zůstala ležet, po kotníky ve vodě. Tohle určitě nebylo naposledy, co jsem oázu navštívila. Pokračovala jsem ven, po paměti zpět k řece. Nezapomněla jsem na uloveného zajíce ani na jakési složení úcty vodě. Příště. Měla jsem před sebou dlouhou cestu. Alespoň to jsem si myslela, když se mi najednou začala oáza rozplývat před očima.

//Teleport do Borůvkového lesa

//Řeka Tenebrae přes Starý ostrov

Nakonec jsem si vážně mohla říkat, že mám štěstí. Pokračovala jsem podél dlouhé řeky, až se sníh změnil v bahno, bahno v jakousi suchou trávu a suchá tráva v písek. Bylo to neuvěřitelně příjemné. Na kraji pouště nebylo takové teplo, jaké bych si představovala, ale bylo to mnohem lepší, než ta zima co panovala všude jinde. Skrz prsty se mi sypal písek a do polštářků mě hřálo jeho teplo. Jsem v ráji. Usoudila jsem s přivřenými oči. Zanedlouho mě jeden takový ráj čekal, v podobě pouštní oázy. Štěstí, pokud nic jiného.
Odložila jsem zajíce na jedno z lehce oschlých křovisek, aby se na jeho mokrou srst nenalepil písek. Zkoumavě jsem došla až k vodě a jemně si k ní přičichla. Bála jsem se do ní vstoupit. Poušť byla zrádná a kdo ví, možná už jsem v ní byla nějakou dobu a dostala halucinace. Ale... jsem až moc při sobě, ne? Nemůže to být nic špatného. Nedůvěřivě jsem do vody žďuchla. Hladina se rozvířila a moje tlapka zůstala mokrá. Voda byla teplá, ne dokonale, ale příjemně určitě. Halucinace. Upozornilo mě podvědomí znovu. I podvědomí může klamat. Natočila jsem hlavu do strany. Bylo tu krásně. Na poušť tu bylo spoustu zelné a ve vzduchu jsem cítila život, žijící tvory užívající si sluníčka. Přesto bylo ticho, mír čouhající z každého koutku. Neodolala jsem a vydala jsem se do vody hlouběji, abych měla ponořené všechny kotníky. Byla tam, žádný písek, jen teploučká voda a svatý pokoj. Řekla bych, že to byl ráj na zemi. To nejlepší místo, které jsem mohla najít. Rozhodla jsem se v něm vykoupat.

//Ohnivé jezero přes Kopretinovou louku

Další kroky směřovaly k další řece. Nestěžovala jsem si, i když se mi nelíbila představa, že ji nějak budu muset překročit. Neznala jsem to tady na jihu tak dobře, tudíž jsem se smířila nejdříve s pořádným průzkumem. Lepší, než někde zahučet do ledové vody. Tušila jsem, že voda tu bude teplejší, když směřovala rovnou tam, kde jsem odhadovala poušť, no... zas až tak moc jsem koupel nepotřebovala. Raději bych byla zavedena do nějakého zdroje vody v teplé poušti.
Proplétala jsem se mezi stromy postavenými moc blízko břehu a pozorovala řeku zkoumavým pohledem. Bylo tu tmavo, přestože slunce začínalo ukazovat své zimní paprsky. Stejně na tom byl i povrch řeky, byla skoro stejně tmavá, jako kůry stromů, které ji obklopovaly. O dost jiná, než ta, kterou jsem zkoumala předtím. Nevyčuhovaly z ní také žádné kameny, což byl problém. Jinak jsem se bála na ni vstoupit. Vypadala divoce a tmavá barva jí dodávala hloubku, i kdybych ji měla sotva po kotníky. Nezamrzla, a to říkalo svoje. Musela jsem se tedy smířit s dlouhým obcházením a doufat v nejlepší. Přes koryto byly občas spadané staré stromy, ale jednoduše jsem tomu dostatečně nevěřila.
Usoudila jsem, že tu bylo moc pěkně. Zvykla bych si na žití tady. Chyběl mi nějaký potůček, který by se v Borůvkovém lese proplétal. Škoda, že jsme se nemohli přestěhovat, i když zápach jakési smečky mě doprovázel až sem, k divoké hladině řeky. Máchla jsem ocasem ke stejnému pozdravu, jaký jsem věnovala Midiam. Sice jsem se nechystala řeku přebrodit, ale přišlo mi slušné vzdát vodě úctu. Bez ní bych byla kaput.

//Pouštní oáza přes Starý ostrov