Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu se mi ulevilo, když si očividně bílého vlka zapamatoval. Nerada bych načínala nějaké nové rány. Vyslechla jsem si jeho nadšené povídání o kamínku. Kdybych mu dala dárek i já, pamatoval by si mě taky? Zamyšleně jsem naklonila hlavu do strany. Možná může na vlka zapomenout i podruhé. Měla jsem spoustu otázek, no nepřišlo mi nejlepší se ptát. Nebyla jsem ten typ, co by druhého vyzvídal... A ještě o něčem, co nejspíš nebylo úplně příjemné. Takže jsem se spokojila se svými vlastními teoriemi. "Tady se nic neztratí," odpověděla jsem s úsměvem. Awarak přišel po požáru, takže se rozhodně nic neztratilo. Pokud ten kamínek nebyl malý a nesežralo ho nějaké vlče. Hloupá na to byla občas dost. Ale něco mi tím dárečkem připomněl. "Dlouho jsem ho neviděla... Snad je v pořádku. Aranel by ho chtěla také vidět," řekla jsem trochu posmutněle. Vlčici jsem prozradila, že jsem jejího syna viděla a ona z toho byla také taková přešlá.
Nešlo se nesmát, když se rozesmál i černobílý. Přidala jsem se k němu, sice tišeji a dost přidušeně, ale smála jsem se a pro změnu nemyslela na nic dalšího, jen na to, jak šíleně mě bolí břicho. Zalapala jsem po dechu, abych se mohla dosmát. Nakonec jsem se už jen usmívala. "To teda," uchechtla jsem se naposledy. Pak už se Awarak věnoval něčemu dalšímu, vážnějšímu. Trochu jsem znervózněla. Sama jsem měla vzpomínky s ním zamlžené a pokud mi někdy sliboval lov, nepamatovala jsem si to. A i kdyby, nechtěla jsem, aby mi něco lovil. Zavrtěla jsem tedy hlavou. "Nemyslím si," odpověděla jsem. "Ale... svět je malý a nic se v něm neztratí!" dodala jsem povzbudivě. Alespoň něco jsem pro něj mohla udělat.
Vyslechla jsem si jeho názor na smečku. Netušila jsem, koho tou vlčicí myslí, ale tipovala jsem to na Lylwelin. Dál jsem to raději nerozváděla. On byl neuvěřitelně hodný a myslel si dobré i o té nejmenované vlčici. Musela jsem se pousmát. Tenhle pohled na svět mi chyběl a nějak jsem netušila, jestli mám z Awaraka upadnut do depresí, nebo se zase začít stavět na vlastní nohy. "Náhody tvoří nejlepší příběhy," odpověděla jsem na jeho poznámku o zabloudění sem. Pak moji otázku otočil proti mně. "Je to domov. Bez něj... no... prostě to tu mám ráda," vysoukala jsem ze sebe s lehkým náznakem nervozity. Nedokázala jsem dobře projevovat svoje pocity, i když jsem byla v Borůvkovém lese vážně šťastná. Takže to muselo stačit takhle.

Pomalu jsem přikyvovala. Znepokojilo mě, že jsem se o stavu jídla smečky nic nedozvěděla. Rozhodně mě ale víc rozhodil návrh na lov, přesto jsem i na to kývla hlavou. "Klidně... můžeme," přikývla jsem. Společné lovy možná byly nakonec lepší, ne? Mohla jsem pomoct kořist svalit k zemi, to všechno - a poslední ránu by uštědřil Awarak. Musela jsem uznat, že nějaké to jídlo, i kdyby jen navíc, se hodilo. Nic špatného se nemohlo stát. Bude to v pohodě. Ujistila jsem se. Koneckonců jsme se ani na ničem nedohodli. Moje uklidňování a fakt nedokončené dohody mě zase o něco víc uklidnili. Kdyby nebylo dost jídla teď, bude ho dost potom. Pro vlčata, pro dospělé vlky, pro všechny. Tiše jsem si oddychla.
Hlava mi střelila vzhůru, když jsem své jméno uslyšela v trochu jiném tónu. V očekávání jsem koukala na vlka přede mnou. Zapomněl? Natočila jsem hlavu lehce do strany. Neměli jsme spolu moc věcí, které by mohl zapomenout. Zadržela jsem nervózně dech. Provedla jsem něco, co jsme zapomněla já? Možná jsme to zapomněli oba a on teď připomene tu nejtrapnější situaci, co se mohla stát. Nic takového nepřišlo. Vyšlo ze mě další oddechnutí spojené s tichým smíchem. "Děkuju," pousmála jsem se. Nepřišlo mi na tom lovu nic dobrého, ale jeho slova přesto trochu zahřála. Trochu jsem se začínala bát, aby mi vlček nepřirostl až moc k srdci, pak se akorát děly nějaké příšerné osudy. Ale... co když bych chtěla? Mít kamarády. Ne jednoho, ne dva, klidně i celou armádu. Jen, kdybych na to měla sílu.
Zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Přišlo mi zajímavé, jak si doopravdy nic nepamatoval. "Bylo to v horách... prostě jsi měl za to, že jsem želva. Myslím," odpověděla jsem s úsměvem, aby Awarak věděl, že mi to nevadilo. Zároveň jsem sama musela pátrat v rozmazaných vzpomínkách. "Byl tam i Aithér. Teda... takový bílý vlk, s hnědými flíčky?" zkoušela jsem se vrátit vlkovi vzpomínky. Chtěla jsem dodat, že vypadali jako dobří kamarádi, ale pokud si ho nepamatoval, byl by to akorát trn rovnou do srdce. Zaujatě jsem si vlka prohlížela. Byl trochu jiný, než ostatní. Možná proto se mi s ním bavilo lépe. A také jsem chtěla zapomínací záhadě přijít na kloub. I proto mě překvapil jeho náhlý smutný výraz. Otevřela jsem tlamu a ustaraně udělala krok vpřed. To se mi podařilo brzy něco zkazit. Jenže to nebylo kvůli mně. Tak nějak. "Nikdy... nic jsi neudělal, blázne," vysoukala jsem ze sebe s nervózním smíchem. "Myslela jsem, že jsem něco provedla!" vypadlo ze mě pobaveně. Ty náhodná slova a výkřiky bylo víc slov, než jsem pronesla za poslední týden.
Začala jsem se v jeho společnosti cítit uvolněněji. Očividně neměl žádný problém. Se mnou, s ničím. Nemusela jsem se bát, že by si o mě něco myslel. Alespoň jsem měla takový pocit a to bylo hlavní. Všechno je v pořádku. Úplně jsem zapomněla i na svůj plán najít vlčata. "Líbí se ti ve smečce?" nadhodila jsem zvědavě. Nechtěla jsem znít jako nějaká tajná výzvědná služba pro hodnocení, ale trochu mě to hlodalo.

Se smíchem jsem pozorovala nadšenou náladu vlka. Jeho slova mě zahřála u srdce, ne že ne. Jen bylo těžké jim věřit, jako každému jinému slovu. Natočila jsem hlavu do strany a na tváři mi pohrával slabý, ale upřímný úsměv. Awarak byl vážně úžasný, ačkoliv jsem ho moc neznala. Ale s každým dalším slovem mi bylo o něco tepleji a necítila jsem se tolik jako trn v patě. Zněl vážně, možná až trochu přehnaně vážně. Poznala jsem, že všechno, co ze sebe vypustil byla jen a jen pravda. Žádný znuděný podtón. Žádné nervózní rozhlížení se kolem. Úlevou jsem vydechla a svěsila napjatá ramena. Už mi bylo tak nějak jedno, jak moc strhaně jsem vypadala. Ještě, abych tak nevypadala, sakra. "Taky," začala jsem tiše na jeho přivítání. Uznala jsem, že celé věty bylo těžké vyplodit. Ale... lepší mluvit málo, než vůbec. Hlavně nepřestat. "Jsem v pořádku," zopakovala jsem jeho otázku jako odpověď. Naposledy jsme se viděli, když jsem měla nově zlomenou tlapku. Teď už bylo všechno tak, jak mělo být. Blueberryho preparáty odpadly a já se mohla volně pohybovat, i když jsem si občas dala pár kroků jen na třech nohách. Prohlédla jsem si sama sebe. Jinak jsem vypadala normálně. Snad. Ustaraně jsem se podívala na černobílého v očekávání nějakého upozornění.
Pozorovala jsem, jak Awarak rozpůlil zajíce skoro přesně napůl. Jeho část v něm zmizela během několika sekund, až jsem nestačila zírat. Tiše jsem se uchechtla a schovala druhý kus pod jeden ze stromků, kde nebylo tolik sněhu. Tam určitě počká na někoho pozorného a hladového. "Elora..." zauvažovala jsem nahlas nad jeho návrhem. "Ano. Jo, to půjde," přikyvovala jsem. "Snad máme dost jídla pro celou smečku na zbytek zimy," nadhodila jsem s ustaraným výrazem. Lovit jsme byli těsně před tím, než začalo sněžit, ale těch pár kusů snad nemohlo stačit, ne? Zkušení vědí líp. Nikdo, kdo tu byl minulý rok, nemohl sežrat mnoho. I když ono těch pár vlčat toho často sežralo víc, než jeden dospělý vlk.
Vypadalo to, že moje každodenní přetvářka tentokrát neuspěla. Zůstala jsem na něj koukat s lehce pootevřenou tlamou, stále připravenou k nějakým dalším slovům ohledně druhé části zajíce. Ale ne. Zamrkala jsem, abych si vyčistila oči, které se mi najednou zalily slzami. Po kolikáté už bych během dvou dní brečela? Zaklepala jsem hlavou. Bylo hezké vidět, že se o mě někdo stará. Cítila jsem závan štěstí, který jsem rychle zničila vlastními myšlenkami. Další na listu těch, co si nezasloužím. "Je to těžké. Ale já jsem přeci želva a ta má pevný krunýř, takže se mi nemůže nic stát!" zavrtěla jsem ocasem a ušklíbla se, načež mi došlo, že si tu událost se mnou, Aithérem a jeho přesvědčením o tom, že jsem želva, nejspíš nepamatuje. S jemným povzdechem jsem svoji huňku zase svěsila. Alespoň já si to pamatovala. Byla sranda. Život musí být jednodušší, když si někdo nic nepamatuje.

//Teleport z pouštní oázy

Překvapeně jsem zamrkala, celá ztuhlá z celého toho procesu. Stála jsem na hranicích Borůvkového lesa. To jako... fakt? To- to už si ze mě děláte prču. Hrcla jsem si celá rozlámaná do sněhu. Teplo v poušti mě pořádně nestihlo vysušit, takže jsem teď vcelku mrzla. Rychle jsem se oklepala. Vycucla jsem si vodu z kožichu a nechala ji spadnout na zem v jakémsi pokusu o to se co nejvíc vysušit. Takže ze mě byl takový vyždímaný pes. Nečekané použití magie mě koplo kupředu. Zachytila jsem se včas a elegantním krokem raději pokračovala vpřed. To nikdo neviděl. Nikdo to neviděl. Nikdo tu není. Uklidňovala jsem se.
Pokračovala jsem mezi mladými stromky na nějaké přívětivější místo, kde mě do kůže neštípal studený vzduch. Našla jsem tam černobílého vlka, napůl zasněženého sněhem. Trochu jsem znejistěla. "Awaraku?" začala jsem nejistě. Modlila jsem se ke všem bohům, abych si ho nespletla s nikým dalším. Pak mi došlo, že mluvil o tom, jak zapomíná. A představení navíc neuškodilo u nikoho, žádného dalšího černobílého jsem neznala. "To jsem já, Wizku," pronesla jsem se slabým úsměvem. Posadila jsem se kousek od něho a položila do sněhu uloveného zajíce. Projela mnou nervozita, asi už jen čistě ze zvyku. Nemůžu být prostě normální? Povzdychla jsem si a přisunula kořist blíže k vlkovi. Musela jsem se chovat normálně. Už jsem nebyla sama, byla jsem na území smečky a sama od sebe jsem očekávala, že se budu starat o ostatní. "Dej si... já už nemám hlad," pověděla jsem. Vlastně to byla napůl lež. Hlad jsem měla, ale přešel mě při lovu, takže to bylo v pohodě. Oklepala jsem se při vzpomínce na trpící zvíře. Vážně jsem nenáviděla lov, ale takhle jsem alespoň mohla nakrmit jeden hladový krk.

Pomalými kroky jsem vstupovala hlouběji a hlouběji do vody. Bylo to příjemné. Teploučká voda mi nadzvedávala srst v místech, kde jsem se zrovna ponořila. Na některých místech se odlepovalo bláto, jinde zaschlá krev z lovů. Bylo mi trochu líto vodu špinit, ale zase jsem pro změnu cítila čistá. Už dlouho jsem takový pocit neměla. Pokračovala jsem dál, až se mi voda uzavřela nad zády a já musela zabrat tlapkami. Otočila jsem se, nechtěla jsem pokračovat hlouběji. Raději jsem se sem tam odrazila od písku na dně a užívala si přítomnost vody. Svým způsobem mě to léčilo i na duši. Vytvořila jsem z vody malé kapičky kolem sebe, které jsem chvíli přehazovala a následně je pustila zpět do vody. Pousmála jsem se. Chyběla mi vrozená magie a i když mě tento malý pokus stál jeden velký unavený povzdech, byla jsem šťastná, že jsem ji mohla zase použít. Ticho, narušované jen mým vlastním plaváním v teplé vodě. Milovala jsem to a nikdy jsem nechtěla odejít, ale věděla jsem, že mě to čekalo. Takže si to musím užít. Naplno Protože... protože si nikdy nic naplno neužívám. A pak to bude zase jenom stres. Povzdechla jsem si. Možná si ten stres jenom vymýšlím. Ale je těžké se začlenit, když mám ze všeho takový strach. Často občas i zbytečný... já jen nechci, aby... Vlastně ani nevím, co nechci.
Zahodila jsem myšlenky za hlavu a raději jsem splynula s malým proudem, který jsem za sebou vytvořila. Nechala jsem, aby se moje tělo pohybovalo společně s vodou. Odrazila jsem se od písčitého dna a skoro jsem skrz všechno to ticho slyšela, jak se písek rozvířil do stran. Dostala jsem se zpět ke břehu a chvíli jsem zůstala ležet, po kotníky ve vodě. Tohle určitě nebylo naposledy, co jsem oázu navštívila. Pokračovala jsem ven, po paměti zpět k řece. Nezapomněla jsem na uloveného zajíce ani na jakési složení úcty vodě. Příště. Měla jsem před sebou dlouhou cestu. Alespoň to jsem si myslela, když se mi najednou začala oáza rozplývat před očima.

//Teleport do Borůvkového lesa

//Řeka Tenebrae přes Starý ostrov

Nakonec jsem si vážně mohla říkat, že mám štěstí. Pokračovala jsem podél dlouhé řeky, až se sníh změnil v bahno, bahno v jakousi suchou trávu a suchá tráva v písek. Bylo to neuvěřitelně příjemné. Na kraji pouště nebylo takové teplo, jaké bych si představovala, ale bylo to mnohem lepší, než ta zima co panovala všude jinde. Skrz prsty se mi sypal písek a do polštářků mě hřálo jeho teplo. Jsem v ráji. Usoudila jsem s přivřenými oči. Zanedlouho mě jeden takový ráj čekal, v podobě pouštní oázy. Štěstí, pokud nic jiného.
Odložila jsem zajíce na jedno z lehce oschlých křovisek, aby se na jeho mokrou srst nenalepil písek. Zkoumavě jsem došla až k vodě a jemně si k ní přičichla. Bála jsem se do ní vstoupit. Poušť byla zrádná a kdo ví, možná už jsem v ní byla nějakou dobu a dostala halucinace. Ale... jsem až moc při sobě, ne? Nemůže to být nic špatného. Nedůvěřivě jsem do vody žďuchla. Hladina se rozvířila a moje tlapka zůstala mokrá. Voda byla teplá, ne dokonale, ale příjemně určitě. Halucinace. Upozornilo mě podvědomí znovu. I podvědomí může klamat. Natočila jsem hlavu do strany. Bylo tu krásně. Na poušť tu bylo spoustu zelné a ve vzduchu jsem cítila život, žijící tvory užívající si sluníčka. Přesto bylo ticho, mír čouhající z každého koutku. Neodolala jsem a vydala jsem se do vody hlouběji, abych měla ponořené všechny kotníky. Byla tam, žádný písek, jen teploučká voda a svatý pokoj. Řekla bych, že to byl ráj na zemi. To nejlepší místo, které jsem mohla najít. Rozhodla jsem se v něm vykoupat.

//Ohnivé jezero přes Kopretinovou louku

Další kroky směřovaly k další řece. Nestěžovala jsem si, i když se mi nelíbila představa, že ji nějak budu muset překročit. Neznala jsem to tady na jihu tak dobře, tudíž jsem se smířila nejdříve s pořádným průzkumem. Lepší, než někde zahučet do ledové vody. Tušila jsem, že voda tu bude teplejší, když směřovala rovnou tam, kde jsem odhadovala poušť, no... zas až tak moc jsem koupel nepotřebovala. Raději bych byla zavedena do nějakého zdroje vody v teplé poušti.
Proplétala jsem se mezi stromy postavenými moc blízko břehu a pozorovala řeku zkoumavým pohledem. Bylo tu tmavo, přestože slunce začínalo ukazovat své zimní paprsky. Stejně na tom byl i povrch řeky, byla skoro stejně tmavá, jako kůry stromů, které ji obklopovaly. O dost jiná, než ta, kterou jsem zkoumala předtím. Nevyčuhovaly z ní také žádné kameny, což byl problém. Jinak jsem se bála na ni vstoupit. Vypadala divoce a tmavá barva jí dodávala hloubku, i kdybych ji měla sotva po kotníky. Nezamrzla, a to říkalo svoje. Musela jsem se tedy smířit s dlouhým obcházením a doufat v nejlepší. Přes koryto byly občas spadané staré stromy, ale jednoduše jsem tomu dostatečně nevěřila.
Usoudila jsem, že tu bylo moc pěkně. Zvykla bych si na žití tady. Chyběl mi nějaký potůček, který by se v Borůvkovém lese proplétal. Škoda, že jsme se nemohli přestěhovat, i když zápach jakési smečky mě doprovázel až sem, k divoké hladině řeky. Máchla jsem ocasem ke stejnému pozdravu, jaký jsem věnovala Midiam. Sice jsem se nechystala řeku přebrodit, ale přišlo mi slušné vzdát vodě úctu. Bez ní bych byla kaput.

//Pouštní oáza přes Starý ostrov

//Řeka Midiam přes Středozemní pláň

Cesta mě vedla zpět přes pláň. Dávala jsem si dobrý pozor, abych se vyhnula kaluži krve, i když to bylo skoro zbytečné. Zajíce jsem neustále držela pevně v zubech a můj stisk způsoboval, že mi jeho krev odpadávala z brady a zanechávala za mnou cestičku. Bylo to nebezpečné, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Nechtěla jsem ho ještě víc smažit, bůh ví, jak to maso vlastně chutnalo - už teď to bylo méně krve, než by být mělo. Oklepala jsem se, abych se zbavila pocitu vraždy na mých zádech. Nebyla jsem vrah. Lovila jsem kořist, už od mala, byla jsem vlk a tak to prostě bylo. Proč jsem jednoduše nemohla být normální? Vždycky jsem musela být něco extra. Nevidět na blízko, neumět pořádně lovit. Ne, to bylo špatně. Lovit jsem uměla, vcelku dobře, ale neuměla jsem zabíjet. Všichni ostatní byli víc nevinní, jak já. Bylo pro mě těžké vidět zvíře, které nikdy nic nikomu neprovedlo, trpět. Povzdechla jsem si. Nedělalo nic dobrého, když jsem na to takhle myslela.
Proběhla jsem kolem jezera, které jsem poznávala jen matně. Byla jsem tu, někdy. Možná to bylo předminulý podzim, když se svět proměnil v jeden velký horror. Nad tou vzpomínkou jsem se pousmála. Byl to jediný čas, kdy jsem nějak dokázala s ostatními komunikovat. Možná to byla dokonce i sranda. S odlehčeným pocitem jsem se prohnala skoro neznámou loukou rovnou k další řece. Už jsem se blížila ke svému cíli.

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

//Středozemní pláň

Držela jsem svoji kořist pevně v zubech. Původně jsem chtěla jít rovnou do Borůvkového lesa, ale uvědomila jsem si svůj původní plán. Zastavila jsem se u řeky, trochu nejistá, jak postupovat dál. Měla jsem uloveno, ale zároveň jsem byla celá usoplená a ulepená, takže jsem potřebovala navštívit poušť a doufat v zázrak. Jenže hlad mě po tom nevydařeno vydařeném lovu úplně přešel, takže jsem potřebovala zajíce donést do lesa a někomu ho jednoduše darovat. Nedokázala jsem říct, jestli vydrží takovou dlouhou cestu tam a zpátky. Trochu jsem ho elektřinou navíc přiškvařila, takže bůh ví, jak to s ním bylo. Při té vzpomínce se mi oči zase zalily vodou. Přestaň už. Povzdechla jsem si.
Začala jsem obcházet řeku a tak nějak hledat i nejlepší cestu zpět na jih. Tahle vedla spíš na sever, takže jsem se jí nemohla řídit. Přesto nebyla o nic méně krásná. Vždycky jsem milovala vodu, byla to koneckonců i moje základní magie. Zadívala jsem se na zamrzlou hladinu. Všude mezi ledem vykukovaly různé skalní výrůstky a kameny, které řeka omílala v teplejších obdobích. Led se kolem nich bořil a bylo tak nebezpečné na řeku vstupovat. Zapsala jsem si to do podvědomí. Udělala jsem pár kroků podél břehu, blíže k jezeru, které se na řeku napojovalo. Voda měla podivný odstín - alespoň tam, kde bylo vidět skrz led. Nebyla úplně křišťálově modrá, ale ani špinavá. Možná dokonce nazelenalá, i když jsem si nebyla jistá, jestli mě jen neoslepil sníh. Zkusila jsem se jednou tlapkou opřít o led, který se pod mojí vahou začal prohýbat. Vážně to bylo nebezpečné, ale kameny všude kolem zaručovaly jaksi bezpečnou cestu přes. Také jsem na území cítila takový zvláštní pach. Bylo to zvíře, ale těžko říct, jaké. Přepadl mě pocit zvědavosti, jenže jsme byli uprostřed zimy, takže mi to přišlo jako hledat jehlu v kupce sena. Pokrčila jsem nad tím rameny a máchla ocasem, abych nějakým způsobem řeku pozdravila. Bylo to trochu bláznivé gesto, no na druhou stranu jsem se ji chystala překročit, abych se později dostala do smečky, takže... jsem se potřebovala nějak pomodlit.

//Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

Tohle je špatně. Řekla jsem si. Bylo to špatně. Možná jsem neuměla zabíjet kořist tak dokonale, jako ostatní, často jsem to ani nedokázala. Nikdy jsem však nenechávala zvíře trpět déle, než bylo potřeba. Tak co jsem dělala teď? Nedokázala jsem zvíře zabít, ne, když jsem měla hlavu plnou myšlenek na to, jak trpí. Jenže bez smrti trpělo ještě víc. Možná jsem mohla použít magii. Ano, to byl nejlepší nápad. "Nebude to bolet," natočila jsem hlavu do strany. Smutně jsem se pousmála. Slzy mi tekly proudem a po téhle větě jsem se už nezmohla na nic jiného, než na kňučení a hlasité vzlyky. Promiň, promiň, promiň. Nadechla jsem se, k dalšímu záchvatu, samozřejmě. Nikdy jsem se do toho neměla pouštět. Přiložila jsem k zajícově krku zuby, ale nezatlačila jsem ani minimálně. Brečela jsem dál.
Nechala jsem elektřinu, aby udělala své. Zelektrizovala zajíce a nezapomněla u toho trochu kopnout i mě. Kořist sebou začala škubat pod moc velkým elektrickým proudem. Vyděšeně jsem zůstala koukat. Nezabilo ho to. Udělala jsem to ještě horší. Z čenichu mi pomalu začaly téct soply a pokud jsem nebrečela předtím, rozhodně jsem brečela teď. Do háje! Krokodýlí slzy pokračovaly ve svých cestách, když jsem bezmocně ležela kousek od zajíce a čekala na jeho smrt. Hlavu jsem měla zabořenou mezi tlapkami. Nechtěla jsem vidět to, co jsem způsobila. Nemohla jsem se ho ani dotknout. Dostala bych ránu, musel... trpět. Kvůli mě. Tohle si nikdo nezasloužil. "Pro-pro-promiň!" zabrečela jsem.
Naslouchala jsem jemnému tichu pláně, očekávajíc ustání trhavých pohybů vedle mě. Když se tak stalo, opatrně jsem se postavila. Stále jsem brečela, ale už jen tiše. Tekly mi slzy a sem tam jsem se nadechla ke vzlyku, ale záchvat více méně přešel. Popadla jsem zajíce do zubů. Maso podivně smrdělo, ale krev na jazyku chutnala dobře. Bylo to nechutné uvědomění. Byla jsem vrah, nic jiného. Dostala jsem slaboučkou elektrickou ránu, jak bylo zvíře ještě lehce afektované magií. Byla jsem zvyklá, elektřina měla tendenci mě kopat při jakémkoliv použití. Rozešla jsem se vpřed. Jsem vrah.

//Řeka Midiam

//Maharské močály

Měla jsem hlad, a nějakým způsobem mi cestou z močálů přišel do cesty zajíc. Utíkal, pravděpodobně zpět domů. Ne... teď ne. Ale žaludek a instinkty poručovaly jinak. Rozeběhla jsem se vpřed a nedokázala jsem zajdu chytit alespoň dalších deset minut. Cítila jsem už při své honbě za zajícem knedlík v krku. Musí to být pozůstatek ze včerejška... Musí. Zatnula jsem čelist a pokračovala v nekonečném běhu přes pláň. Sněhu bylo příliš mnoho a byl moc čerstvý, nestihl ještě pořádně a ni přimrznout k zemi. Bylo to tak složité. Nejen pro mě, ale i pro toho zajíce. Viděla jsem, jak se mu maličké tlapky boří do hlubokého sněhu v marném boji o život. Je to pro smečku. Pro smečku, ne? Tak co je špatně. Popotáhla jsem, což spustilo i slzné kanálky a po tvářích se mi znovu začaly honit potůčky slz. Také jsem občas byla něčí kořist. Věděla jsem, jaké to je, cítit bezmoc a žádnou sílu utíkat vpřed. Nemít odvahu. Trhavě jsem se nadechla, až mě ledový vzduch poškrábal v krku. Rozkašlala jsem se, ale pokusila jsem se neztratit přehled o situaci přede mnou. Na otevřeném místě to bylo značně jednodušší, než v lese. Překonala jsem vzdálenost mezi mnou a zajícem. Také to nebyl těžký úkol, vzhledem k rychlosti, kterou jsem si svým způsobem pěstovala už od mala a Život z ní vytáhl to nejlepší. Jedinou mojí překážkou byla kulhavá tlapka, ale ta na situaci skoro nic nezměnila. Jen jsem nešikovně klopýtla ještě víc kupředu a sevřela pod svojí tlapou malého pohublého zajíce.
Překvapeně jsem zůstala stát a až nepříjemně silně vnímala trhavý pohyb pod mými drápky. Zabij ho. Co to děláš? Po tvářích mi začaly stékat další slzy, a po nich další. Pozoroval jsem černé oko, v kterém se odrážel nekonečný strach. Jako ten můj. Hruď se mi zmítala ve vzlycích, podobně jako malému zvířeti mi tlouklo srdce moc rychle. "Pro-miň," vysoukala jsem ze sebe ve zlomeném hlasem. Brečela jsem pro sebe, nebo pro zvíře? Proč jsem vůbec brečela? Další trhavý nádech doprovázený alespoň třemi vzlyky, takže jsem do sebe skoro žádný vzduch nedostala. "Promiň!" zaječela jsem najednou. Plání se rozlehlo ticho přerušované jen zvuky mého vlastního těla. Zaposlouchala jsem se, jen na chvíli, než jsem povolila stisk na zajíci. Byl zraněný, potrhaný tam, kde se drápy setkaly s kůží. Krev se rozlévala sněhem nebezpečně rychle, ale nebyl mrtvý. Trpěl. Opět mnou projela vlna pláče a bylo neuvěřitelně těžké do sebe dostat nějaký vzduch. "Já... já nemůžu ji-jinak," zašeptala jsem a lehla si vedle něj. Zabij ho. Co to děláš?

Posty z 11.2. - 14.2. chci vyměnit za 10 lístků. Celkem bych ze všech postů, i z těch už přičtených, měla mít 150 lístků.

Za 50 safírů + 5 lístků.

Celkem bych za toto přičtení měla dostat + 15 lístků.

//LOTERIE 150

Nervózně jsem čekala na nějakou odpověď k mému loučení. Ve skutečnosti mi většinou nikdy nevadilo odcházet, ale něco na celém tom procesu bylo neuvěřitelně trapné. Nejen u Zarrayi, prostě u všech. Nejlepší by bylo, kdyby jsem uprostřed třeba chůze mohla někde odbočit a jednoduše zmizet. Žádná slova loučení, žádné trapné otáčení, nic takového. I vlčice vypadala trochu nervózně. Provinile jsem se pousmála. Snad si nemyslela, že mi netvořila dobrou společnost. Ale já už se musím vrátit. Připomněla jsem si. A umýt se, což šlo jen a pouze v oáze. A ta byla daleko. "Tak... ahoj?" odpověděla jsem s lehkým otazníkem na konci. Ne, že bych čekala, že mě bude prosit o zůstání. Jen, kdyby si to náhodou rozmyslela a chtěla se ještě na něco zeptat.
Zdálo se mi, že si mě vlčice nějak podivně prohlíží. Začala jsem se cítit trochu nepříjemně a tak jsem se raději zvedla a začala odcházet. Doufala jsem, že moje otázka na konci věty bude brána jen jako nejistý pozdrav kvůli nervozitě. Pryč, pryč, pryč. Trhavě jsem se nadechla. Možná jsem nepotřebovala jen koupel, ale i taky nějaký čas o samotě. A pak samozřejmě hurá za vlčaty. Probrodila jsem se sněhem, který byl nahnědlý od močálů, směrem na jih. Nepamatovala jsem si přesnou polohu pouště, ale vpřed mě poháněla touha po teple.

//Středozemní pláň

//LOTERIE 149

Moje omluva vlčici nezaskočila, ale já se stejně cítila trochu hloupě. Moc jsem to nechápala. Ti, co pořád skákali kolem, byli šťastní, ne? Občas i ti, kteří se všem smáli.
Stvořil svět stesk stydlivým? Slova soucitu se setkala se skrytým srdcem. Slabý smích se snesl společně se sněhem. Stejní se sešli. "Skvěle," Sledování samice stačilo spokojenosti. Srst smíchaná se sněhem. Sledovala svět. Stoupla si, slova stále skryta. Snažila se schovat? Styděla se. Slova stopla, sníh spadl. Svět se stal smutným. Svačinku si sním. Sliny se sbíhaly. Smrt spřádala sítě. Sýkorka sletěla. Smýkla se. Sítnice se soustředily. Stihla se skrýt. Syknutí, se smířením. Smůla. Smrt stejně sužovala.
Zvedla jsem se též a postavila se kousek od vlčice. Počasí se nedalo nazvat přívětivým, ale veškeré bouře ustaly a bylo více méně čisto. Spokojeně jsem máchla ocasem. Už jsem byla připravená vrátit se do Borůvkového lesa a tvořit společnici vlčatům. Ačkoliv předtím by to chtělo ještě někde smýt veškeré tekutiny, které můj obličej vyplavil během pláče. Mimoděk jsem se podívala na ulepenou tlapku, do které jsem se během něho utírala. Vzpomněla jsem si na poušť, jenže... ta byla na opačné straně od lesa. Tak nějak to ale byla moje jediná možnost. Otočila jsem se na Zarrayu s úsměvem. "Měla bych se vrátit do smečky," začala jsem. Byl to můj plán už od doby, co jsem opustila jeskyně kousek od nor. Nestyděla jsem se za to, že vlčici jen tak opouštím. I tak mnou projela vlna úzkosti a musela jsem se nadechnout. Bylo to v pořádku. Loučení byla vždycky trapná. "Chceš... potřebuješ ještě něco?" zeptala jsem se nejistě. Nějaké další znalosti, požadavky. U prvního jsem měla pocit, že už jsem všechno řekla a najednou bud za hloupou. U druhého jsem se bála, co by mohlo přijít. Ale ona byla stejná, minimálně podobná, jako já. Nemohlo to dopadnout strašně.

//LOTERIE 148

Prozradila mi, že tu byla teprve tři měsíce. Povzbudivě jsem se pousmála. To nebyla dlouhá doba, ale ani krátká. Byla jsem ráda, že jsem jí mohla začlenit mezi dění téhle země právě já. Sice jsem vynechala všechny ty části o náhodných záhadných událostech, ale... někdy bylo lepší neříkat úplně celou pravdu. Provinile a nervózně jsem se přitiskla ještě blíž k mé části stromu. Následně obrátila moji otázku proti mě. Začala jsem s dlouhým přemýšlením. Když jsem sem přišla poprvé, bylo to v horách, kde byl sníh po celý rok. Potkala jsem tam vlčici, jejíž jméno ke mně přišlo jen ve světlejších chvilkách. Ta mi řekla většinu základních věcí. Byla moc hodná. Když jsem sešla dolů, všude byla zelená a na stromech šlo vidět už jen poslední opožděné květy. Pomalu jsem tedy přikývla. Až se bude svět zase zelenat, budou to dva roky.
"Dva roky," odpověděla jsem krátce. Stále jsem přemýšlela nad mým příchodem. Vážně už to bylo tak dlouho? Skoro neuvěřitelné. Nedokázala jsem najít moment, kdy se všechno pokazilo. I tady jsem kdysi bývala otevřenější, i když nikdy ne tak otevřená jako daleko doma. Teď ze mě byla jen tupě hledící prázdná schránka. Ale to se změní. Posmutněle jsem začala hrabat tlapkou ve sněhu, abych se zabavila. Muselo se to změnit, ale to znamenalo, že jsem pro to musela něco udělat. Bylo to příšerně těžké.
"Promiň... moc toho nenamluvím," vypadlo ze mě po chvíli ticha. Maličko jsem se na vlčici usmála, než jsem svůj pohled zase odstranila. V tu chvíli mi přišlo lepší nepřemýšlet a jednoduše to říct narovinu. Nemluvím. Nejsem ta, co udržuje konverzaci v proudu. Ale je mi to líto. Bylo to lepší, než se po chvíli zase zhroutit.