Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Od magie jsme opustili, což mi nevadilo. Víc mě trápila její otázka. Minimálně mě zaskočila. Chtěla jsem její odpověď, ne hloubat ve svých vlastních myšlenkách. Jemně jsem se pousmála. "Vždycky může být líp," zazubila jsem se. Ve skutečnosti mi totiž vážně bylo fajn. Nebylo to ideální, ale bylo to fajn. A bude ještě líp, protože jsem se rozhodla už nikdy nebýt trnem v patě. Nějak.
Byl čas odchodu. Trochu nedůvěřivě jsem si jí prohlédla, ale nakonec jsem pokrčila rameny. "Můžeš jít do úkrytu, třeba tam někoho najdeš. Nebo najdi Aranel, ta určitě něco vymyslí, nebo..." zarazila jsem se a znovu si Heather trochu prohlédla. Zavrtěla jsem s úsměvem hlavou a poraženecky svěsila ramena. "Však ty to zvládneš. Víc, než kdokoliv jiný," pousmála jsem se na ni a něžně ji drkla čumákem do tváře, když jsem procházela kolem. Mezi stromy jsem ještě otočila hlavu. "Uvidíme se!" zavolala jsem. Bylo to lepší rozloučení, než jednoduché ahoj. Trochu jsem se bála, že by pak to další setkání nemuselo přijít. Uvidíme se znělo lépe. Trochu jako slib. Nervózně jsem střihla ušima, ale už jsem se plně věnovala své vlastní cestě a doufala, že je vlčice dostatečně chytrá a nevydá se třeba za svým milovaným. Za tím jsem totiž chystala zajít já, ať už byl kdekoliv. Ale jindy. Chtěla jsem nejdřív sehnat nějaké to jídlo, alespoň minimum pro ty nejhladovější. Jaro už bylo za dveřmi.

//Kaskády přes Vyhlídku

"Už to jednou udělalo. Tedy... říkala jsi, že se chovalo divně, tak jsem předpokládala, že se rozhodlo dělat neplechy. Takhle vypadá magie, která není úplně zmáknutá," odpověděla jsem s úsměvem. Neustále jsem poslední dobou něco vysvětlovala, ale nevadilo mi to. Koneckonců to byla moje práce, i když některým už jeden rok dávno utekl. Alespoň jsem si připadala chytře, občas. S chytrostí jsem tuhle vlčici ve šrotování koleček nikdy předběhnout nemohla, to už jsem pochopila. Trochu jsem posmutněla. "Jinak... se máš dobře, Heather? Kdykoliv mi můžeš něco znovu říct," zeptala jsem se raději. Co všechno se mohlo skrývat v takové hlavičce, když neustále přemýšlela? Nervózně jsem přešlápla. Nenáviděla jsem otázku, jestli se mám dobře, nikdy jsem nevěděla, co na to říct. Ano, mám se dobře. Ano, mám se dobře, dokud moc neposlouchám to, co se mi honí hlavou. Tiše jsem si povzdychla. Doufala jsem, že Heather ve skutečnosti nic netrápí a mně se hlavou honily zase a jen špatné scénáře.
Přikývla jsem. "Ale dávej na sebe pozor," nezapomněla jsem prohodit. Nedávno nás tady znovu navštívila Styx, což bylo samo o sobě příšerné. Bůh ví, jak se chovala mimo smečkové území. Najednou mi všechny ty hranice připadaly jako skvělý nápad. Opětovala jsem vlčici široký úsměv. "Maličkost," pokrčila jsem rameny. No stejně jsem měla chuť na přednášku pro jistého Alfreda.
"Nejspíš se porozhlédnu po něčem k jídlu... Už se začíná oteplovat, určitě bude svět zase plný zvířátek," hrábla jsem tlapkou do mokré země. Ani mi nedošlo, že jsem se upsala k lovu, který jsem ze srdce nesnášela. "Víš, kde máš rodiče?" natočila jsem hlavu zvědavě do strany.

Po upozornění na mé ucho jsem zvedla hlavu, jako bych se na něj snad mohla podívat. Zavrtěla jsem nad tím činem hlavou a trochu se pousmála. To už tady také několikrát bylo. Začínala jsem si všímat, že i magie, které původně patřily Smrti, jsou ovládané emocemi. Nebo něčím, co s nimi souviselo. "Ano, to je dost možné. Magie, nejspíš zmizení, nebo tak něco. Neviditelnost, možná," odpověděla jsem trochu koktavě a nerozmyšleně. Moc jsem toho vysvětlit nemohla. Mizení ke mně prostě přišlo, já se o něj neprosila... Více méně.
Heather se začal s každým slovem zvyšovat hlas. Polekaně jsem otevřela pusu, ale došlo mi, že přerušovat ji by nemusel být dobrý nápad. Starostlivě jsem vlče pozorovala a vyčkávala, až nechá svým emocím volný proud, až si nakonec jen povzdechla. Vypadala nešťastně, což mě také trápilo. Chvíli jsem seděla mlčky a mhouřila oči na tu nejchytřejší vlčici pod Gallirejským sluníčkem. "Heather," oslovila jsem jí. Nechtěla jsem situaci dodat žádnou důležitost, nebo tak. Jen její jméno v podobě něčeho, co se dalo považovat za povzdych. Snažila jsem se jí tím dát najevo, že jsem pořád tady, i když jsem nic neříkala a držela se spíše stranou. Chápala jsem její rozpoložení. Chtěla jsem být schopná jí nějak pomoct. Navíc, z jejích slov to znělo jako by jí ten malý rošťák něco zasadil v srdci a pak si jednoduše odešel. A ona jednoduše nevěděla, co s tím.
Opatrně jsem překonala naši krátkou vzdálenost a žďuchla jí čenichem za uchem. "Kdybych toho Alfreda našla a přivedla... nebo si s ním jen promluvila a získala odpovědi, bylo by to lepší?" zeptala jsem se, stejně ustaraně, jako předtím. Neměla jsem problém ho najít. Už jsem znala pach jeho sestry a kdybych hodně chtěla, určitě by to nebylo těžké. Postavila jsem se před Heather a čekala, co z ní vypadne tentokrát. Chytrá slova nebo něco ovládané emocemi. Bylo zajímavé to sledovat. Ačkoliv mě stále trýznila nepřítomnost její maminky. Něco takového by si měli řešit spolu... o tom rodina byla. Bývávala, když jsem ještě byla stejně malinká, jako ona.

Mám 32 bodů, které bych ráda převedla takto:

30 bodů = 12 křišťálů
2 body = 10 oblázků

A děkuji za super akci!

Pokrčila jsem rameny. Zamrzelo mě to, ale vlastně měla pravdu. Bylo skličující nad tím přemýšlet takto. Jenže žádné jiné myšlení jsem si nepamatovala, takže se to patrně odráželo na všem. Změnila jsem tedy svůj pohyb ramen na krátké kývnutí hlavy. "Je to trochu depresivní," uznala jsem s nervózním úsměvem. Opustili jsme od všelijakého vysvětlování. Byla jsem za to více méně vděčná, nebyla jsem zvyklá a s každým slovem jsem se víc a víc ztrácela ve svých vlastních pocitech. Napadlo mě, že taková možná láska byla. Pro některé depresivní, pro některé veselá. Ve skutečnosti třeba ani neexistovala a bylo to něco, co jsme si vymysleli, abychom se na světě necítili tak sami. Ten nápad jsem zase rychle zavrhla. Jestliže mohl existovat můj pocit samoty, muselo existovat i něco, co by mě dokázalo dostat zpět tam, kde... kde bych věděla, kdo jsem a co je správně. Přimhouřila jsem oči na maličkou - vlastně už ne tak maličkou - Heather. Vrátila jsem se tím zpět na všechny čtyři. Už jsme to téma opustili a nebylo potřeba nad ním ztrácet čas. Kéž jsem to mohla říct i úzkosti, která mě tahala snad za všechny svaly a dělalo se mi z ní mdlo.
Netušila jsem, jak si její slova přebrat. Jestli jsem měla začít šílet a jít někoho zkopat nebo zůstat klidně sedět. Náhlou nerozhodností mi zablikalo ucho, zmizelo a znovu tam bylo. Cítila jsem záchvěv magie, ale už jsem to ignorovala. Naštěstí to všechno Heather nějak zachránila. Nebylo to tak strašné, i když jsem se chvíli rozhodovala, jestli to brát jako něco, co stálo za varování. Ale... koneckonců to byla ještě vlčata. Zvolila jsem taktiku klidu. "Aha... no, um... líbilo se ti to? Jsi šťastná?" zeptala jsem se opatrně. "Totiž, kdybys to tak nechtěla... já bych mohla, no, to nějak vyřešit," zamrkala jsem. Utopit, zelektrizovat. Nedůvěřivě jsem si mladou vlčici prohlížela. To bylo poprvé, co se mi s něčím takovým vlče svěřilo. A co si budeme, holky to mají vždycky těžší. Musela jsem být opatrná, ačkoliv se slovy jsem najednou byla jak sumo.

Snažila se mě poučit, jak jinak. Nejdříve jsem uznale přikývla. Chtěla jsem, aby věděla, že mě její názory a pohled na svět zajímají. "Pravda, ale... To už záleží. U některých tahle výměna proběhne, jak říkáš, kus za kus. Ale někteří darují svůj kousek někomu, kdo ho pouze rozdupe na kousky. Samozřejmě, ten kousek ti pak chybí. Jsi opatrná, zraněná a smutná. Ovšem takové pocity se snadno zahojí někým, kdo ti naopak kousek sebe dá nazpět. Jsou to právě maličkosti, které nás buď dokáží nejvíc zranit nebo nám pomoct překonat i ty nejstrmější skály. Nakonec můžeš někomu jejich kousek zničit i ty, aniž by ses o tom kdykoliv dozvěděla," vysvětlovala jsem. Ponořila jsem se do svého vyprávění, ale z části jsem stále toužila vědět po tom, kde se to ve mně vzalo. Protože jsem nebyla někým, kdo kdy takové kousky rozdával nebo rozbíjel. Či snad ano? Možná bych si protiřečila, kdybych tak tvrdila. "Tahle hra s kousky je děsivější, než cokoliv jiného. Ale táhne nás to k ní, možná pro ten pocit, možná proto, že už jsme se tak narodili. Na konci života, za těch deset let, už z tebe nezbyde skoro nic. Budou tě tvořit ostatní a ty budeš tvořit je. Často to není fér a nedává to smysl, to je pravda. No žijeme s tím, už spoustu, spoustu let. Odjakživa," dopověděla jsem. Začínalo mi mé povídání přijít trochu depresivní, takže jsem raději přestala a pouze pozorovala Heather rozmazaným pohledem. Přimhouřila jsem oči, ale stála moc blízko, takže mi jednotlivé barvy stále splývaly do sebe. Místo toho jsem se zahleděla zpět mezi stromy. Viděla jsem takhle rozmazaně i tenkrát? Je to ten důvod, proč jsem nedokázala... Povzdechla jsem si.
Při jejím novém oznámení se mi lehce naježila srst dole na zádech. Skoro jsem slyšela v hlavě ječet alarm protektivní máma mód aktivován. "Udělal něco, co bys nechtěla?" zeptala jsem se. Vyznělo to trochu tvrději, než bylo původně v plánu. Raději jsem se usmála. Nechtěla jsem z toho dělat výslech. Neměla by to být moje starost, ale po tom všem, co jsem řekla... Jednoduše jsem nechtěla, aby Heather přišla o svoje kousky moc brzo. Aby ji někdo jen tak okradl. Nedává to žádný smysl. Zopakovala jsem si její poznámku v hlavě. Pousmála jsem se. Zase byla chytřejší, než já.

Nedozvěděla jsem se nic nového, no skoro jsem viděla ty její kolečka šrotovat. Pokud jsem byla v okolí nějakého vlčete nervózní, byla to Heather. Nezdálo se to, ale měla jsem pocit, že je vždycky o krok přede mnou. Nebyl to respekt jako jsem měla z její maminky, ale rozhodně jsem si dávala pozor na to, co říkám a dělám. Místo odpovědi mě tentokrát obdařila otázkou.
Zvědavost mi trochu opadla. Možná vážně jen myslela kamaráda... nebo jen potřebovala trochu popostrčit. Jen jsem doufala, že ta béžové vlčice neodešla z našeho probírání lásky a něčeho víc jen abych mohla stejnou konverzaci načíst s Heather. Povzdechla jsem si. Kde vůbec byla její maminka? Nevysvětlovaly tohle maminky? Matně jsem si pamatovala, že mi o Lylwelin něco Makadi říkala. Soucitně jsem se na malou podívala. Asi jsem si tohle vysvětlování mohla připsat na seznam pracovních činností. "Něco víc... jako, no... láska," začala jsem nervózně. Předtím jsem to vyprávěla spíše stylem pohádky, z které si to ta druhá musela vytáhnout sama. Jenže jsem nechtěla před Heather nic skrývat či zlehčovat. Na ni by to stejně nefungovalo. "Když ti někdo chybí sotva udělá krok dál od tebe. Cítíš se jako na kolotoči, všechno s tebou padá a přesto... je to moc pěkný pocit. Máš motýlky v břiše při každém slově, které z toho speciálního někoho vypadne, při každém letmém doteku. Všechny problémy se zdají tak daleko, když jste spolu. Když někoho takového najdeš, už se budete navždy hledat, scházet a dělat si svět navzájem hezčí," dopověděla jsem tichým hlasem. Mluvila jsem lehce zasněně, možná proto, abych trochu změnila atmosféru, možná mi jednoduše ten pocit chyběl. Posmutněle jsem zabořila pohled do země, kde moje tlapy udělaly stopy. Jedním pohybem jsem je zničila. Vždycky byly samy. Netušila jsem, kam se podělo moje nutkání být pořád ticho. Ale chtěla jsem ho zpátky. Prosím. "Když se zamiluješ, daruješ tomu druhému kousek sebe samé. Ten kousek už ti nikdy nebude vrácen, i kdyby ta láska měla vyprchat. Když se zamiluješ podruhé, uděláš to znovu. A znovu, znovu, i kdybys už neměla co rozdávat. Ty kousky ti budou chybět, ale vždycky si musíš říct... stálo to za to." Zahleděla jsem se mezi stromy. Stálo to za to? Nervózně jsem přešlápla. Nedokázala jsem určit, jak jsem se cítila. "Mluvím moc, co?" řekla jsem najednou úplně jiným vlasem a trochu svěsila hlavu. To jsem zase něco vypustila z tlamy.

Béžová vlčice mě tedy nadobro opustila. Přítomnost vlčat mě pronásledovala na každém kroku, takže jsem ani nemrkla, když jedno prázdné místo vystřídalo druhé tělíčko. Prohlížela jsem si Heather jako obrázek. Byla už stejně veliká jako kde kdo kolem a fakt, že je stále jen vlčetem, prozrazovalo už jen málo rysů. Zajímalo mě, jak asi vypadá její bratr. A vlastně každé druhé vlče, které už jsem dlouho neviděla. Vážně, nemohli jsme tady postavit nějaké hradby proti jejich úprku?
Zamyslela jsem se. Došlo mi, že jsem se na jméno jejich ztraceného kamaráda nikdy pořádně nesoustředila. Ale podařilo se mi ho ze zmatených vzpomínek na hovor vytáhnout. "Říkali mu Alfie," odpověděla jsem s úsměvem. Netušila jsem, proč se o návštěvu zrovna tato mladá vlčice tolik zajímá, ale mávla jsem nad tím packou. Určitě k tomu měla své důvody. Koneckonců by dokázala přechytračit všechny vlky tady dohromady. Zvědavě jsem se na ni podívala. Když jsem se snažila, skoro jsem mohla cítit její nervozitu, nepříjemnost, nebo jakýkoliv jiný pocit to byl. Jednoduše to nebylo tak veselé a povznešené jako jiné konverzace s vlčaty. Starostlivě jsem naklonila hlavu na stranu, no ona začala mluvit dřív. Opět jsem se narovnala. Přítel... Přítel?! "Jako... kamarád? Nebo snad něco víc?" sklonila jsem k ní hlavu a snažila se držet zpátky úšklebek. Věděla jsem, jak nepříjemné takové rozhovory jsou a také pocit trapnosti, když se na vás někdo tupě usmíval. Místo toho jsem se tedy jen povzbudivě pousmála, aby se nebála mi říct víc. Zároveň jsem nad tím trochu uvažovala. Možná jsem z toho dělala jen zbytečné drama. Přítel jako kamarád. Používalo se to. U vlčat tedy spíš kamarád... no přesto. Unáhlené závěry byly nejhorší. Každopádně jsem se těšila na všechny informace a po celém dni mluvení jsem se poprvé cítila o něco živější.

Zavrtěla jsem hlavou. "Láska je pocit," poučila jsem ji. "Stejně jako radost, smutek... to všechno," vysvětlovala jsem. I když představit si lásku jako osobu bylo také moc pěkné. Když vlčice prohlásila, že smrt je všude, jenom jsem nechala svoji hlavu poklesnou a svěsila ramena. Co se dalo dělat. Vlastně měla i docela pravdu. Trochu mě rozesmálo, jakým způsobem to řekla. Raději jsem si za tím představila vlčecí hloupost a doufala, že pochopí, jak to se smrtí doopravdy je. Někteří to nepochopili nikdy. Vzala jsem svoje vysvětlování jako to největší, co jsem pro ni mohla udělat. Její komentář jsem přešla a raději se věnovala odpovídání na otázky, než abych si vymýšlela další historky. Bylo to jednodušší a stačilo méně slov. Už jsem toho řekla dost. "Ke každé zemi se pojí jiná magie a jiný příběh," odpověděla jsem krátce. Moje vlastní pohádka mi přestávala logicky sedět, takže jsem už nepůsobila tak jistě. Alespoň jsme si tu chvilku užili... tak nějak.
S povytaženým obočím jsem nejdřív poslouchala, jak mírná vlastně jsem a poté taky nezapomněla na pořádnou kritiku. S tou se sebrala a odcházela, no nezapomněla mi pochválit vzhled. "Díky..." odpověděla jsem tiše, takže už to nemohla slyšet. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem měla za co děkovat. Otočila jsem se k odchodu jinam. O vlčata jsem se nebála, očividně byla víc houževnatá, jak já. Zajímalo mě, co se jí stalo, že vyrostla takhle. Nedostalo se mi příležitosti moc přemýšlet. Tentokrát mě přepadla Heather.
"Ahoj, Heather," pozdravila jsem. Úplně jsem roztála, už jsem ji neuvěřitelně dlouho neviděla a příšerně vyrostla. Mrzelo mě, že jsme spolu nemohli zažít víc věcí. "Sama vlastně nevím... Přišla sem nějaká vlčata a hledala svého kamaráda," odpověděla jsem nejistě. Možná to nakonec nebyl tak dobrý nápad, nechat je se tu toulat. Blueberry by mě pravděpodobně přizabil. Povzdechla jsem si a lehla si na zem. Konečně jsem měla příležitost alespoň trochu odpočívat. Pohlédla jsem na mladou vlčici s úsměvem. "Copak jsi dělala celou tu dobu, co jsme se neviděli?" máchla jsem spokojeně ocasem. Heather byla velmi chytrá, to bylo to jediné, co jsem si o ní pamatovala.

"Ano, láska... Ta tu s námi je taky pořád, už od začátku. Totiž, i ona byla součástí té tvé oblíbené prolité krve," pousmála jsem se. Na historku o vlčatech mi neskočila. Ups. "No... ano. Gallirea je magická země, nemyslíš? Nic na tom nebylo jinak ani před spousty, spousty let, tam, kde žila ta původní maminka a tatínek. Život, vlk na jihu v kopcích, si řekl, že je těch dvou vlků škoda. Byli tehdy na světe úplně sami a nemohlo je nic zachránit... Jenže on byl moc hodný a zůstává hodným i dodnes. Daroval mamince - a tatínkovi - schopnost propůjčit nový život. Vzala kousek sama ze sebe, stejně jako její partner. Svět prozářil barvičkami, to už jsem říkala. A tak vznikla první vlčata. A po nich další a další... v tu chvíli se koloběh života mírně upravil," snažila jsem se to nějak zachránit a zároveň dopovědět svoji smyšlenku. Musela jsem říct, že mi to rozhodně nežrala. A kecy o lásce se jí také nelíbili. Povzdechla jsem si. Kde se to v těch vlčatech bralo? Tohle jsem si s původní maminkou a tatínkem nedomluvila.
"Hm," odpověděla jsem zamyšleně, abych si získala čas. Nemohla jsem jí to říct narovinu? Vezmeš samce a samici. Zamrkala jsem. Ani sama sobě jsem to nedokázala pořádně popsat. Možná jsem to mohla přirovnat ke klacku? Ale to bylo moc morbidní. Mrkla jsem na vlče před sebou. Jenže ona byla morbidní do- Nope. Zavrtěla jsem hlavou. Žádné klacky. Ale kdyby to byl klacek a díra- Ne, ne, ne. Takhle to nepůjde. "Tatínek ukázal mamince, jak moc ji má rád a společně pak vyrobili vlčátko... víc zatím vědět nemusíš, raději utíkej za přáteli," vysoukala jsem ze sebe rychle. Jestli se na cokoliv zeptá, končím. Pousmála jsem se. Žádný stres, že ano.
Trochu se mi ulevilo, když se začala ptát na smrt. Ne, že by to bylo normální, ale bylo to lepší. "Nikdy. Ale každý z nás to v sobě má... jen je lepší to nechat schované co nejdéle," odpověděla jsem jednoduše. Byla to pravda.

Malá ne už tak malá se rozloučila s ostatními vlčaty a táhla mě vpřed naším lesem. Musela jsem se nad tím trochu pousmát. Vyprávěla jsem si svůj náhodný příběh, z kterého mi schlo v krku. Nezůstala jsem bez přerušení. Její otázka mě zarazila. Snad žádné vlče se mě na to ještě nezeptalo a musela jsem se dát trochu dohromady, než jsem mohla pokračovat. Rozhodla jsem se to raději nějak zamotat do pohádky. Byla ještě mladá... určitě jí nemohlo ublížit nevědět celou pravdu. "To je tak... o těch dvou vlcích, o kterých jsem mluvila na začátku. Tak těm se říkalo první maminka a první tatínek. Měli se rádi, tak rádi, že by jejich láska dokázala zbořit celý svět - ale takhle ten pocit nefunguje. Svět kvetl, v každém rohu, pod každým trním. Se světem kvetla i jejich láska. A z té lásky vznikla vlčata. Totiž, když se ti dva měli moc moc rádi, mamince se v bříšku objevily krásné kuličky plné nového života - jako jsi ty. A ty kuličky se pak na světě objeví jako vlčátka," pověděla jsem. Byla to báchorka, která mi nejspíš také jednou byla namluvena. Skoro všem vlčatům bylo tak nějak něco namlouváno. A já nebyla tou, která by jí měla učit o tamtom.
"Takhle to zůstalo až do dnes. Když se dva mají moc rádi, přijdou na svět vlčata zplozená z jejich lásky. Takže... až jednou budeš někdy smutná, vzpomeň si, že někdy někde se měli dva vlci rádi natolik, že jsi vznikla ty. A ty můžeš tu lásku poslat dál," dodala jsem, skoro už bez dechu. Pokud jsem předtím tvrdila, že jsem řekla až moc, kecala jsem. Tohle bylo víc slov než za tři roky mého života. Minimálně mi to tak přišlo.
Od vlčat jsme přešli k masakru. Cuklo mi v oku, ale nijak jsem to nekomentovala. Vlastně to bylo normální, i všude kolem. Z růžových kytiček vzešla nějaká obluda a stalo se z toho všeho bojové pole. Oklepala jsem se. Pořád jsem to mohla svést na něco lepšího. "Určitě ano. Když tehdy bojovali za svůj les vším, co měli. Když nad rozumem převzaly vládu city. Všude, kam vkročíš, se pod tebou nachází alespoň kapka krve. Patřilo to k nám už od doby, co se tu proháněli první věci. A patří to k nám i nyní... ale žádná krev by neměla být prolita jen tak," odpověděla jsem o něco tišeji. Vlastně to nevyznělo vůbec hezky. Kdo ví, možná jsem právě přichystala na život nového vraha. Dneska mi to vážně nejde. Povzdechla jsem si. Sobecky jsem se těšila nad tím, že to vlče alespoň nebylo naše.

Povytáhla jsem obočí a trochu pootevřela tlamu, když béžová vypustila z pusy všechno možné. Vlčecí hatmatilka. Jenom hatmatilka. Heh. Přikývla jsem. Ať už to bylo cokoliv, přikývnutí a úsměv to nemohlo pokazit.
Vlčata si povídala spíše mezi sebou. Stáhla jsem uši dozadu, abych zabránila cestě zvuku jejich rozhovoru. Nebylo to nic, co jsem potřebovala slyšet, nýbrž něco soukromého, co si musela vlčata vyřešit sama. Začala jsem poslouchat až když byly oči zase upřené na mně. "Budu si to pamatovat. Ale dávej si pozor," odpověděla jsem hnědému. Přepadla mě lehká úzkost nad tím, že jsem vlče jen tak posílala pryč. Nebylo naše, no... pořád to bylo jen vlčátko. Skoro dospělé, ale vlčátko. Nikdo jiný mi pak už pozornost nevěnoval.
Mezitím se k nám přidal další vlk, který toho moc na srdci neměl. Ani se neposadil. Zůstala jsem na Noriho lehce nedůvěřivě koukat. "Zdra...vím," napodobila jsem jeho pozdravení a pak už mi nedal žádný prostor mluvit. Přišel stejně rychle, jako odešel. Sledovala jsem stopy, které za sebou zanechával ve sněhu. Donutilo mě to začít trochu vnímat okolí. Oteplilo se, dost, ale ne natolik, aby sníh z lesa zmizel. Alespoň tady uprostřed nesněžilo. Nervózně jsem přešlápla a obrátila se zpět ke třem malým satančatům. Náhlá přítomnost Noriho mě trochu - trochu dost - vyvedla z rovnováhy. "Eh? Oh, no... jo, jdeme," odpověděla jsem úsměvně béžové vlčici. Tmavější zástupkyně jejího pohlaví jí sice nabízela cestu domů, no ona si to už štrádovala lesem. Vyhoupla jsem se na nohy a pomalu pokračovala za ní, pohled plný otázek stále zabodnutý na zbylých dvou vlčatech. Sama sem přišla a sama si tak nějak musela poradit, přesto jsem si nebyla jistá, jestli ode mě očekávají doprovod nebo jen duši.

Pokračovali jsme mezi stromy. Šla jsem pomaleji, chtěla jsem nechat mladou vlčici ve vedení. Pořád jsem moc netušila, kam by chtěla jít. Každopádně se na nás sneslo ticho. Rozhlédla jsem se kolem. Tak nějak se to ze mě začalo sypat, náhodná myšlenka za myšlenkou. Pohádka, možná. "Víš... Že každá věc musela mít někde začátek? Každý tenhle stromek, každý keřík, ty i já. I tady, no... kdysi dávno určitě žili dva vlci. Vlk a vlčice, nejspíš - na tom nesejde. Všechno je větší zábava ve dvou, nemyslíš? Uh. A ten vlk a vlčice tu po sobě zanechali vlčata. Spousty, spousty vlčat, takových, jako jsi ty. Ta vlčata se o les starala stejně dobře, jako jejich rodiče. Zavítalo sem pár cizinců, a pak pár dalších. Generace po generaci, cizinec po cizincovi. Bůh ví, kolikátí už se tu procházíme. Možná právě stojíš na nějakém chlupu starém třeba... stovky let! A... no, chtěla bys vědět víc?" povídala jsem. Byla jsem nervózní, nikdy jsem žádnou pohádku nevyprávěla a ani jsem netušila, kde se to ve mně najednou vzalo. Ale líbilo se mi to. Tak jsem si mohla vyprávět alespoň sobě, kdyby mě vlčice odmítla.

//Hlavně, že nám hra zůstává... jen tak něco nás nepoloží... :) Mějte se hezky, snad už bude všem lépe

Děkuji alespoň za ty necelé dva roky, co jsem tu s vámi mohla být... A hodně štěstí do života, snad se za 10 let všichni podíváme zpátky a řekneme si, jaké to byly skvělé časy. :) Hlavně, že jste si ty léta užili - alespoň většinu z nich. ❤

Baghý odešla a pak už jsem to byla jen já a až moc chytrá vlčata. První byla ta světlejší. Přikývla jsem. V tom měla pravdu. "Tak použij čenich. Vyčenichej ho a vzduch ti pomůže. Můžu tě to naučit, pokud ti to ještě nejde," nabídla jsem v klidu. Druhá vlčice už si mezitím také jela svou, tentokrát, že rozhodně nebydlí pod pařezem. Bohové... Klid byl klíčem. Tak nějak... jednoduše už mě věci tolik nerozházely, i když potkat takové vlče byl vždycky šok. "To by byla vážně smůla," odpověděla jsem neurčitým tónem. Nechtěla jsem se smát a dělat z jejích slov něco, co by se mělo říkat normálně, ale zároveň nebyla naše, moje ani ničí, koho jsem znala (snad), takže jsem ji nemohla poučovat. Nechtěla jsem. Pokrčila jsem rameny na béžovou. Podivné slovíčko jsem raději ignorovala. "Dohodnuto," Nechala jsem vlčice mluvit mezi sebou.
Najednou se lesem prohnalo další vlče, tentokrát v hnědých odstínech. Speciálně se mělo k černohnědé vlčici. Sourozenci, jak jsem pochopila po rychlém nasátí jejich pachů. Byli cítit skoro stejně. Myslela jsem si, že tmavá vlčice toho napovídala hodně, ale očividně jsem ještě nic nezažila. Trpělivě jsem seděla a vyčkávala, až ze sebe vlk dostane všechno, co měl na srdci. Mluvil o nějakém Therionovi a Launee, alfy. Smečka. Lehce jsem se zamračila, ale moc jsem se v tom nepitvala. Neznala jsem alfy žádné z okolních smeček, takže jsem raději zahnala nutkání zvonit na poplach. Pousmála jsem se, když se konečně otočil na mě a vzal na vědomí moji přítomnost. Ani od něj jsem se nedozvěděla jméno. Možná dobře, co si nebudeme nechávat přeci nebudeme pojmenovávat. "Ahojky. Já jsem Wizku," přesto jsem se představila. Ráda jsem si myslela, že tak vlčatům dodávám jakýsi pocit bezpečí, že znají alespoň mé jméno. To, že by z nich mohli vyrůst satani, byla druhá věc. Ať žije pozitivní myšlení. "Bohužel, nemůžeme ti jen tak darovat část naší potravy. Ale tvůj tatínek a maminka by ti přeci měli pomoct, no... Když se svému rádcovi přiznáš a poprosíš ho, určitě ti pomůže on. Jen se netoulejte moc daleko," pousmála jsem se. Vlk sice měl mámu a tátu, což bylo na rozdíl od spousty dalších vlčat celkem úspěchem, no... moc mi nesedělo, že mu nepomáhali. "Ale nejdřív nezapomeň upozornit rodiče. Určitě mají o takového hodného vlka strach," upozornila jsem ho s lehkou vážností v hlase.
Vlče se každopádně začalo zajímat o moje kresby a nezapomnělo opominout Launee, alfu, jak jsem úspěšně nezapomněla. Na jeho slovech mě něco zarazilo. Růžová? Buď byl barvoslepý nebo jsem já byla blázen. Jaká magie... co bylo růžové? Ale musela být v tom případě moc pěkná. Teda, ehm. Vznešená alfa, že ano. "Hmm... jednou, až budeš dost velký, namiř svoji cestu víc na jih. Najdeš tam kopce a tam ti poradí někdo mnohem chytřejší, než my všichni dohromady," odpověděla jsem neurčitě. Vzít si na triko vysvětlování cizímu vlčeti jsem si úplně nechtěla. Oddechla jsem si a nasucho polkla. Nezvykla jsem si mluvit v takovém množství, ale alespoň jsem nebyla tak nervózní, jako s dospělými.