Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Řeka Midiam

Pozorovala jsem vlčici už i za pochodu. Sice jsem neustále o něco zakopávala, ale není to každý den, co vidíte původem vraha v takovém světle. V hlavě mi hlodala špetka zvědavosti. Na krku jí cinkaly cetky od vlků, kteří je nejspíš neodevzdali dobrovolně. A ještě do toho prosvítalo cosi ostrého. Nemluvě o křídlech, která pro mě vyhlížela spíš nebezpečně (i když to nejspíš bylo tím, že už jsem od nich dostala dvakrát facku) než majestátně. Nemluvě o jizvách. A o mojí jizvě, která vznikla pomocí jejích zubů. Pořád stejná. Přehrála jsem si její slova v hlavě. Slabou chvilku? Povytáhla jsem obočí. "Nemá tvá slabá chvilka náhodou jméno? A čistě náhodou... nemá to jméno tři písmena?" zeptala jsem se tiše, s malým úsměvem. Nepůsobilo to píchavě. Chtěla jsem jen nějak povznést atmosféru, která nějakým způsobem přešla z hysterie přes trucování do... čehosi. Jakkoliv se to dalo nazvat. Vlastně jsem za to mohla být ráda.
Pokračovalo se vpřed. Oddechla jsem si, znamenalo to, že další přetahování o vedení se nechystalo. To, co ze sebe vypustila, mě ovšem málem zastavilo. Naštěstí jen málem. Uvažovala jsem, jestli bych to měla ignorovat, dělat, že jsem to nikdy neslyšela a pak zpytovat svědomí po zbytek svého života. Otočila jsem se zpět na vlčici a hledala ve svých vlastních pocitech nějakou nenávist. Nebyla tam. Opatrnost, nejistota, strach, respekt. To všechno možná. Nerozhodnost, která z toho nejspíš naoko dělala nenávist. Stáhla jsem uši dozadu a posmutněle zahrabala tlapkou v zemi. "To není pravda," namítla jsem tiše. Marně jsem tápala po něčem dalším, co bych mohla říct, ale našla jsem jen stejnou prázdnotu, která mě doprovázela předtím. Nemožnost říct to, co si doopravdy myslím.

//Křišťálový lesík
(//opět jen když půjde Styx... kdyžtak mě zastav... :D)

Lehce jsem protočila očima. Upustila jsem od nutkání mít poslední slovo a raději se soustředila na cestu. Měla jsem obavy, že kdybych se zastavila, už bych se Styx znovu ani nehnula. Představila jsem si, jak by asi vypadala moje bahnitá mumie. Rozhodně nic, co by se líbilo vlčatům, akorát zapomenutý poklad ze kterého si někdo udělá hračku. Nakrčila jsem čenich. "Raději ne," zamumlala jsem trochu zděšeně.
Nakonec se nám zastavení nevyhnulo. Styx vypadala, že si nevšimla žádného svého divného chování. Možná jsem jenom blázen. Neměla by mi už viset na krku? Zkoumavě jsem si ji prohlédla. Doopravdy to myslela vážně? Přimhouřila jsem na všechny možné věci, které se jí houpaly kolem krku. Hledala jsem na ní cokoliv, co by mi prozradilo, že je to všechno jenom jedna velká hra. Nic jsem nenašla a to mě možná děsilo ještě víc. "Nevím... teda, tohle je taky fajn, ale když jsem tě viděla naposledy byla jsi pořád ta samá vlčice co se se mnou porvala při prvním setkání," vysvětlila jsem. Vlastně bych měla Rez poděkovat. Napadlo mě s malým úsměvem. To ovšem neměnilo nic na tom, že jsem nějak nevěděla, co se sebou. Více méně jsme se přestali hádat - a co dál? Měla jsem ještě tak tunu slov, která jsem posbírala napříč Gallireou, jenže mi vlčice nedávala žádný důvod je použít. Jinak jsem byla naprosto ztracená. Takže jsem raději sklapla pusu a mlčela. Opět jsem se rozešla vpřed a doufala, že vlčice nebude trucovat.

//Medvědí jezero (pokud půjde i Styx)

//Maharské močály

Proč zrovna já... "Kdo z nás tu má být ten depresivní?" povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem myslet na smrt, rozhodně ne v této situaci a rozhodně ne po tom, co jsem na obzoru zahlédla lepší dny. Sjela jsem vlčici pohledem a uvažovala, jestli ji nakopnout, nechat to být nebo se o ní starat jako o depresivního kámoše. Jenže jsem měla potíž jí věřit i čenich mezi očima. Vracelo mě to zpátky k událostem předešlých dní a věděla jsem, že Styx za nic nemůže, ale stejně jsem v srdci cítila jistou zášť. Ani můj tvrdý hlas nepomohl a ona už podruhé mluvila o smrti. Svěsila jsem bezmocně hlavu a přimhouřila na ni polovičně slepé oči. Nějakým způsobem za ně beztak také mohla ona. "Nechám tě umřít, ale na nějakém hezčím místě, protože já tady rozhodně neumírám," obeznámila jsem ji s mým plánem a znovu trhla do strany.
Zasvítilo se nám na lepší časy. Spokojeně jsem si oddechla a energetickým krokem si to vykračovala pryč od močálů. Vlčici vedle mě jsem skoro ignorovala. Vlastně ani nebyla slyšet. Není slyšet? Nedokázala jsem si pomoct a musela jsem na ni mrknout. Z nějakého důvodu mě ten zjev nanejvýš pohoršil. Zastavila jsem se, konečně alespoň někde jinde, než na rozmokřené půdě. "Co... co to... má být?" zavrtěla jsem hlavou s vykulenými oči. Poukazovala jsem na její stáhnuté uši a ocas. Skloněnou hlavu. Zůstala jsem stát, najednou jsem toužila po tom, aby se velení chopila ona. Nedůvěřivě jsem ji pozorovala. Byla to snad nějaká další z jejích přetvářek? "Hele, můžeš si... vybrat jestli jsi vrah nebo popletené trdlo? Teda... to nemyslím zle, jen jsi dost, no... pf, i já jsem z tebe úplně mimo!" zaúpěla jsem. Možná jsem akorát zase ďoubala do čerstvých ran. "Promiň," zamumlala jsem pro jistotu a přikrčila se, jako bych očekávala další ránu křídlem.

alexa, play that should be me
(just kidding)

originálně prosím žádám o kompenzaci...



_________
Jinak moc děkuji za příležitost si zahrát! Hned bych si to dala znovu, ale mám obavu, že nejen hráči, ale i ty bys měla poválečný trauma... well, tak možná jindy... Čokoládu nemám, ale...

Trhla jsem hlavou k šedivé. Začínalo mě bolet za krkem. "Ale co když to nepřejde?" zacukalo mi v oku a začal se mě zmocňovat další záchvat hysterie. Skoro jsem cítila elektrické napětí nekontrolovatelné magie a tak jsem raději začala zhluboka dýchat. Ještě jsem neměla zájem smažit jiné vlky. Bezradně jsem sledovala, jak se vlčice rozvalila na zemi a odmítala se dál hnout.
"Prostě vstaň a pojď!" zasyčela jsem pevnějším hlasem, než bylo původně v plánu. Neuvědomila jsem si, že mi poprvé na povrch prostoupila magie příkazu. Moje zaraženost ale magii zase rychle utnula, takže se Styx mohla stihnout maximálně tak pošoupnout ke zvednutí, jestli vůbec. Spíš záleželo na tom, jestli ta myšlenka vlčici vrtala v hlavě i nadále, nebo ji znovu zastínily její vlastní pochody. Zavrtěla jsem hlavou. "Hele. Co alespoň nějaké... lepší místo. Klidně můžeme i na západ, tam jsi chtěla jít původně, ne? Prosím," dala jsem výraz kouzelnému slovíčku a začala opět tahat do strany, tentokrát tedy tím směrem, kterým původně nejspíš chtěla jít Styx. Chybělo mi teplo Borůvkového lesa a vysvětlování dospělých záležitostí vlčatům. Ale nejdřív se musela vyřešit tahle záležitost.

//Řeka Midiam (? záleží, jestli půjde i Styx... :D)

"Myslím to vážně," zabručela jsem nejspíš už v marném pokusu celou tu situaci nějak zachránit. Nelíbilo se mi, že jsem toho začala říkat tolik aniž bych nad tím přemýšlela. Pokrčila jsem rameny. Zoufalé situace si žádaly zoufalé činy. A pokud tohle nebyla jedna z těch situací tak už to nebylo nic. "Ale když se mnou takhle budeš navěky, už se k té Rez asi jen tak nevrátíš," upozornila jsem ji při jednom z dalších zaškubání, které se mi rozléhalo břichem.
Dala jsem všechnu sílu do tlapek a snažila se šedivou odstrčit. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec hromada sněhu pod jejím pozadím povolila a mně se lehce ulevilo. Začala jsem ji tlačit skrz močály. Přišlo mi, jako bych ji strkala věčnost, přitom to bylo sotva pár minut a hnuly jsme se maximálně o metr. Jenže jinak nebyla šance, že bychom se hnuly z místa. Na chvíli jsem zastavila, abych se vydýchala a poté začala tlačit znovu. Tentokrát se ale Styx zapřela a odmítla se dál hnout. Ať jsem zadníma nohama hrabala jak chtěla a ať už jsem byla jakkoliv hluboko ponořená ve sněhu, s tím jejím buvolím tělem to jednoduše nehnulo. Nakonec se mi začaly podlamovat kolena a stála jsem jenom díky tomu, jak jsem o vlčici byla opřená. Použila jsem ji jako prostor ke sjetí na zem, načež jsem se postavila zpátky na nohy a věnovala jí další vražedný pohled. Otočila jsem se na patě, aby neviděla můj čím dál tím víc hysterický výraz. "Tohle je teď můj život. Došla jsem až sem, na to nejhorší místo na světě s tou nejhorší možnou osobou a teď tady obě umřeme," mumlala jsem tiše. Střelila jsem hlavou zpátky ke Styx. "Jestli umřeme, strávím celý svůj posmrtný život připomínáním ti že tohle všechno je tvoje chyba!" nafoukla jsem se. Já chtěla jít pryč, chtěla jsem jít hledat její Rez a pak vyřešit naše spojení. Co bylo za problém? Možná jsem moc mluvila a říkala věci bez promýšlení, dost jsem toho litovala. Ale to neznamenalo, že jsme tu zrovna my dvě musely zkysnout. Mrkla jsem na všechny ty věci kolem jejího krku a přemýšlela, jestli by pomohlo, kdybych ji začala táhnout za to. No vykukovalo z toho cosi ostrého, takže jsem od toho opustila. Prozatím.

Tím, jak vlčice přestala mluvit jsem přestala mluvit i já. Nejistě jsem přešlapovala a občas otevřela pusu ve snaze říct něco trefného, nebo minimálně něco, co by se týkalo situace. Ale ne. Raději jsem držela krok s šedivou, což se mi nelíbilo, ale samotná jsem si nevěděla rady se životem. To uvědomění bylo frustrující a tak jsem se už jen v podstatě z trucu rozhodla mít zase poslední slovo. "Takhle by se tě nebál nikdo," zamumlala jsem si pod vousy. Byla to tak trochu lež, vzhledem k tomu, jak byla obalená náhodnými cetkami a hlavně měla křídla. Nedůvěřivě jsem si ty perutě prohlédla. Byly pěkné. Svým podivným způsobem. Ale na Styx nebylo nic pěkné. Více méně. Nakrčila jsem čenich.
Na moje popichování už nic neřekla, jenom si podivně odfrkla. To mě nejspíš zaskočilo víc, než by mělo. Čekala jsem, že něco udělá. Cokoliv, i kdyby mě měla napadnout - ale ne,o na si to štrádovala dál a ani se nezkusila to jakkoliv vysvětlit. Najednou jsem se já cítila jako záporák tohohle příběhu. Sklopila jsem pohled k zemi. Nejspíš jsem byla pěkná otrava. "Já to nemyslela zle..." vyhrkla jsem nakonec, ačkoliv ona z toho rozhodně smutná nebyla. "Je to... roztomilé," zazubila jsem se. Roztomilé nejspíš nebylo úplně nejlepší slovo, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Možná bych měla raději mlčet. To mi jde koneckonců nejlíp. Povzdechla jsem si.
Ještě chvíli jsem nerušeně šla dál, když mi ze zorného pole zmizela šedivá srst a než jsem se stihla včas zastavit, už jsem sílou magie ležela na zemi přesně dva metry od ní. Klidně jsem se posbírala, stále trochu rozhozená ze svých vlastních činů. Přimhouřila jsem na vlčici oči. Jinak to nejspíš nešlo. "Jdeme!" poručila jsem a obešla ji. Věnovala jsem jí jeden výraz plný odhodlání, nadechla se jako bych se chystala potápět a vší silou začala tlačit hlavou do její hrudi, aby se alespoň nějak pohnula - i kdyby měla zase skončit rozpláclá na zemi. Ale můj plán bylo jí sněhem klidně dosunout jako pytel brambor k nějakému nejasnému cíli. A nějakým způsobem u toho nejlépe neumřít.

Odfrkla jsem si. Ta poznámka trochu bolela vzhledem k tomu, jak moc nepovedené mé vztahy byly. Původně jsem chtěla nic neříkat, ale když se rozhodla pomlouvat chůzi za kterou jsem ani nemohla, uraženě jsem spustila. "Já nevím, možná až ti do ucha budu řvát cizí jméno, taky ti to bude přijít divný," zamumlala jsem naštvaně. Chvíli jsem mlčela a přemýšlela, čím bych jí mohla ještě víc umlčet. Vypadalo, že tenhle hovor více méně zabírá, ale tělem mi cloumala úzkost. Styx byla vrah a nic jiného, to jsem si musela pamatovat. "A vůbec, no... nemáš být náhodou někdo, koho se všichni bojí? Proč bys jinak přestala dávat pozor na to, co děláš a vyřvávala náhodným vlkům přímo pod nosem než kdyby v tom bylo něco víc?" pokračovala jsem trochu nejistějším hlasem. Nepřemýšlela jsem, říkala jsem nahlas svoje myšlenky a pohybovala se na nebezpečném území. Zpomalila jsem, ale akorát to mělo za následek další tažení v břiše. Raději jsem se vyhnula nějakým jedovatým narážkám, ale zaujala mě poslední část mé vlastní věty. Netušila jsem, kde se ve mně vzalo nutkání po všech těch letech mlčení provokovat zrovna ji, ale potřebovala jsem profláknout. Ideálně ne jejími křídly. "Ohhh∿" pokývala jsem hlavou, jako bych pochopila něco nového. "Nedává si pozor na to, co dělá, je zoufalá, používá pochybnou sebeobranu a ve skutečnosti ani nic nepopírá... neříkej, že ses... zamilovala?" povytáhla jsem obočí. V půlce věty jsem přešla z ironického tónu do předešlého mumlání. Používat tenhle styl konverzace pro mě bylo něco nového a neobjeveného, možná proto jsem pořád pokračovala a štípala do vosího hnízda.
S hloupým úsměvem jsem sledovala, jak můj pokus pro jednou vyšel a vlčice padá k zemi. Břichem se mi rozlilo zadostiučinění, ačkoliv se díky ní od země zvedla špinavá močálová voda, takže nebyla jediná, kdo měl na hlavě bláto. Oklepala jsem se a trochu zamračeně se na ni podívala, jako by to vlastně nebyla moje chyba. Jenže jak tam tak ležela na zemi rozplácnutá v nanejvýš nepřirozené poloze, musela jsem se začít upřímně smát. Chvíli mi to vydrželo, než na mě vytáhla jakési varování. Přimhouřila jsem oči a snažila se zaostřit na její krk. Viděla jsem tam se cosi houpat, ale předpokládala jsem, že to je jen další ozdoba, kterou tu vlci normálně nosili. Když jsem ale zahlédla další cetku, která se jejím otřepáním srazila s tou druhou, začala jsem mít trochu pochybnosti. Zvedla jsem k ní jakýsi válečný pohled, který by nevyděsil ani tu slepici. "Můžeš... mi vzít náramek, ale mysli na to, co by si o tobě pomyslela Rez," nevinně jsem se pousmála. Co to ku*va děláš? Nebylo často, kdy bych nadávala. Přestala jsem se usmívat a stáhla uši lehce dozadu. "Ehm- no, tudy!" zavelela jsem a začala rychle tahat pryč alespoň pro vlastní pocit, když už jsem se ve skutečnosti díky našemu poutu jen zahrabávala hlouběji do země.

//Zarostlý les

Zavrčela jsem. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli mi leze na nervy, nebo je to jen jistá forma zábavy. Když si začala brát do huby Borůvkový les, rozhodla jsem se, že to budou nervy. "Hele!" vyjekla jsem v jediné sebeobraně, kterou jsem měla. Nemohla jsem jí usmažit elektřinou, protože jsem nevěděla, jestli bych u toho omylem neusmažila i sama sebe. A utopení byl moc zdlouhavý proces. Vlastně celá smrt byla zdlouhavý proces - proč jsem vlastně přemýšlela nad vraždou? Zavrtěla jsem hlavou a s nafouknutými tvářemi pokračovala poslušně za ní. "Ale něco tam stejně bude," zamumlala jsem si pod vousy, nejspíš ve snaze mít poslední slovo. Byla to myšlenka omylem řečená nahlas. Rychle jsem si Styx prohlédla. Vlastně bych se nedivila, kdyby se někomu líbila. Že se někdo líbil jí ale bylo překvapení. Zavrtěla jsem hlavou. Možná to ani nebylo ono. Rez mohla být i její sestra, ne? Nebo klidně i máma. Proč nad tím přemýšlím? Trhla jsem hlavou k šedivé, jako by za to mohla ona. Stala se ze mě puberťačka teď už nejen toužící po jakékoliv známce osobního kontaktu, ale i po drbech. Skvělý. Nevěděla jsem, jak to dokázala, ale vinila jsem z toho právě Styx.
"HELE!" zopakovala jsem hlasitě, když jsem uslyšela cvaknutí a moje odkročení do strany bylo tak akorát načasované. Oklepala jsem se, abych si po elektrickém výboji konečně srovnala srst a byla tak ještě míň na dosah. "Žádné mlácení, žádné kousání, žádné zabíjení, žádné... žádné... nic!" odsekla jsem nakvašeně a odvrátila hlavu, abych se na ni nemusela koukat. To byla chyba, protože jsem si nevšimla, že se zastavila a když se mi magie zastavila do cesty a podkopla mi nohy, letěla jsem rovnou na čenich.
Zvedla jsem se, možná až neuvěřitelně pomalu. Rozdýchávala jsem to. Nebyla jsem vrah, byla jsem klidná vyrovnaná duše ve středním věku. Tak. "Trucujeme? Fajn, to můžeme dělat obě," zamumlala jsem a posadila se na maximální vzdálenost. Chvíli jsem jen mlčky seděla s pitomým úšklebkem na tváři, hrdá na svůj vlastní nápad. V neočekávaný moment jsem trhla do strany a doufala, že tak s sebou strhnu i šedivou. Těžko říct, jestli to měl být pokus o zábavné usmíření nebo jen nepromyšlený tah. Možná to byl i ten pokus o vraždu.

"Fakta," opravila jsem ji stejně pevným hlasem a ryla se hlouběji a hlouběji do země, jak jsem se s ní snažila pohnout. Jenže to nešlo. Se zatřepáním křídel jsem se otočila. Hraješ si na slepici nebo co? Zatnula jsem čelist. Až na takové poznámky jsem odvahu neměla, ale stejně mi dalo zabrat, abych se o to alespoň nepokusila.
Rána. "Přestaň mě mlátit!" zaječela jsem skoro hysterickým hlasem. Nejen, že to bolelo, ale když vás po asi pěti letech naprosto normálního života začne mlátit něco co by nemělo existovat, je to vcelku traumatizující zážitek. Koukala jsem na ní ze své lehce přikrčené pozice s očima pomalu žilkovatýma stresem. Na druhou stranu jsem se ale cítila i trochu pyšná na to, že jsem jí dokázala vyvést z míry. Tedy, u ní bylo mlácení nejspíš celkem normální, ale stejně. Dostala jsem chuť přidat olej do ohně. "Aha, ustrašená Styx potřebuje doprovod Rez, aby se došla vyčůrat? Co jiného by v tom bylo než nějaký pubertální úlet?!" pomalu jsem to zasyčela. Nějak se mi povedlo dojít z nejistého tiššího tónu přes normální mluvu do dalšího hysterického štěknutí. Já jenom chci zpátky domů. Zhluboka jsem se nadechla a posadila se. Nebyl dobrý nápad začít soupeřit. Nejdřív jsme se nějak společně musely zbavit té zvláštní magie.
Čisté uvažování mi překazil její smích. "Není vtipné," nezapomněla jsem uraženě zamumlat a s nafouknutými tvářemi jsem zabodla pohled na náhodné místo na zemi, jako bych se s ní už nechtěla bavit. To jsem také nechtěla, ale jaksi mi to nebylo přáno. Bohy, Gallireou, ničím. Skoro se mi z toho chtělo brečet, ale to bych akorát udělala všechno mnohem horší.
S protočením očí jsem se raději rozhodla následovat její směr, než si dělat věci ještě složitější. "Musíme se nějak dohodnout. Třeba... třeba pět minut budu vést já a pak ty. A nebudeš mě mlátit," nezapomněla jsem určit nějaké vlastní požadavky. Otočila jsem se na ní, při čemž jsem si všimla, jak si prohlíží můj krk. V momentě jsem stála o maximální dva metry dál. "A... a nechoď tak blízko!" varovala jsem jí a tentokrát z ní raději nespouštěla oči.

//Maharské močály

//Kopce Tary

Ani jedna jsme nedokázaly převzít vládu nad naším směrem. V jednom momentě se oháněla křídlem a v druhém stála přímo přede mnou. Překvapeně jsem stáhla hlavu dozadu. Moc blízko! Varovala jsem sama sebe a mimoděk si vzpomněla na všechny možné úlety mojí mysli. Sklopila jsem hlavu k zemi. Srst mi zajiskřila a zvětšila nám oběma kožichy. "Já- já jen poslouchám magii, která mi asi tisíckrát zachránila život. Někdy bys to měla taky zkusit!" namítla jsem v zoufalé snaze nevypadat jako něčí stalker. Nejistě jsem přešlápla. Nedokázala jsem přijít na to, jak se v její společnosti chovat, a tak jsem občas pořád vypadala jako ztracená schránka a občas zase až moc bojovně. Druhou možnost jsem zvolila ve chvíli, kdy odmítla jít k Životu. "Ale... jdeš!" procedila jsem skrz zuby a snažila se magické síle odporovat, no stále to s námi nehnulo. Unaveně jsem zahekala a otočila se k ní, abych ulevila žaludku, v kterém mi sem tam stále škubalo na její stranu. Pro změnu mluvila o nějakém domově a pak... znovu o Rez. "Přestaň do toho tahat tvoje zálety!" vyhrkla jsem frustrovaně a hrcla si na zadek, abych jí zabránila v dalším tažení na západ nebo kam se to chystala.
Otevřela jsem pusu v marném pokusu navrhnout nějaký kompromis, když mě její kuřecí křidélko jeblo přes ksicht. Hlava se mi otočila doprava a samým překvapením jsem se zapotácela do strany. Uraženě jsem trhla hlavou zpátky k šedivé. Srst jsem měla od jejího něžného pohlazení všechnu v jednom směru a na obličeji se mi zračil nanejvýš pohoršený výraz. Ona už ale mezitím vyla jméno její ztracené vlčice. Přidala jsem se k jejímu boku a na oplátku jí švihla ocasem do boku. "MLLLLLČ!" protáhla jsem, ale hlas se mi třásl. Bylo očividné, že až takovou odvahu si vyskakovat nemám. S povzdechem jsem se posadila na zem a čekala, až její zoufalé volání cizího jména ustane. Možná právě kvůli té zoufalosti, která se jí odrážela v hlase, jsem jen poraženecky svěsila ramena. "Fajn. Půjdeme najít tvoji Rez, potom půjdeme k Životu, aby celou tuhle situaci vyřešil a potom můžeš jít domů. Dohoda?" přimhouřila jsem nedůvěřivě oči. Skládat dohodu zrovna s šedivou se mi nechtělo. Já bych ji neporušila, ale z její strany mohlo přijít cokoliv. Někdo tohle zastavte. Znovu jsem se postavila a vydala se náhodným směrem, při čemž mě magická síla zastavila sotva jsem se vzdálila na dva metry. Škubla jsem hlavou dozadu. "Jdeme?" zacukalo mi v oku. Celá ta situace začínala být dost nepříjemná. Proč jsem musela skončit zrovna s ní?

Škubání a tahání mě vedlo dál mezi kopci. Nebylo to nijak nepříjemné dokud jsem to bez protestu následovala. Když jsem se chtěla zastavit, zesílilo se to. Pokrčila jsem rameny a raději pokračovala dál. Občas bylo lepší nedělat si život těžší. Jenže jiní to měli očividně jinak - to jsem pochopila, když se ke mně začala z jednoho z kopců řítit silueta s hlasitým ječením. Jako fakt? Ulítla mi myšlenka. Gallirea to občas vážně přeháněla.
S heknutím jsem dopadla na zem a uslyšela cizí kňučení. V jednu chvíli jsem se cítila neuvěřitelně špatně za něco, za co jsem nemohla. "Já- se moc omlouvám," zamumlala jsem nejistě a snažila se vyhrabat se ze změti končetin. Svět se ještě párkrát zatočil, než se mi pohled srovnal a přistál mi na vlčici, která nás konečně rozmotala a nyní stála nade mnou - přede mnou. Vykulila jsem modré oči, což - podle naší společné historie - byla pěkná provokace. Skoro jsem je samým překvapením naopak úplně zavřela, ale nakonec jsem na Styx jen mžourala a snažila se skrz oční vadu dát rozmazané fleky dohromady. Což byl možná ještě horší nápad než všechno, co jsem udělala předtím. Nevidím. Rozhodla jsem se. Byla jsem slepá, ignorovala jsem obrys křídel, svět kolem mě neexistoval a všechno bylo v pořádku.
Zatímco mi šedivá kladla otázky, nemohla jsem si pomoct a rozhodla se její perutě prošetřit. Tělem mi projela jakási nejistota, která mě stále držela na zemi. Magii jsem znala v mnoha formách, ale tohle bylo něco nového a většího. Pamatovala jsem si Styx jako vlčici, která magii nesnášela. Copak jí křídla vyrostla jen tak, geneticky? Vždyť to bylo nemožné. Žádný vlk neměl křídla, nebyli jsme nijak křížení s ptáky. "Hm? Cože? Um... ne, já... já žádnou Rez neznám," odpověděla jsem celá rozhozená. Nevěděla jsem, co od vlčice čekat. Ale agresivně nevypadala, spíš... spíš podivně bezradně křičela na svoji nejspíš kamarádku, která tu ani nemusela být. Zmateně jsem se sesbírala ze země. A pak začala Styx tahat.
Huh? Zaryla jsem drápy do země, ale škubání v břichu tak akorát zesílilo, až se mi udělalo špatně. Klopýtla jsem tedy vpřed a raději se na šedivou zase téměř nalepila, aby mě náhodou něco nesežralo, kdybych se dovolila se od ní moc vzdálit. "Hele, takhle to asi moc nepůjde," oznámila jsem něco, co nám bylo nejspíš oběma jasné. Zkusila jsem se zastavit a nechat ji odejít, ale v další minutě už jsem jí zase byla v patách. Jedno z jejích peříček mě zašimralo pod čenichem a musela jsem se zastavit, abych se zbavila nutkání kýchnout. Špatný nápad. Jakmile si šedivá šla dál svojí cestou a já stála, v břichu mi to škublo do strany tak silně, až jsem se válela na zemi a to tahání mě chvíli táhlo mokrým sněhem, než jsem se sama posbírala a pelášila za nutným peklem.
Zatímco si to vlčice štrádovala na západ, já jsem raději chtěla zvolit cestu na jih a zeptat se Života, proč zrovna já. Teda, jak nás z toho dostat, samozřejmě. Byla jsem s tím celkem smířená, že to spojilo zrovna nás dvě, ale chtěla jsem cestu vést já. Už jen proto, že proč zrovna západ, když je tisíc lepších cest. "Jdeme tudy," rozhodla jsem, dvěma poskoky vlčici předběhla a začala tahat opačným směrem. Usoudila jsem, že buď Styx přibrala do velikosti buvola, nebo jsem byla úplně blbá, protože se nešlo pohnout ani o milimetr.

//Zarostlý les

//Zarostlý les

Nakonec jsem možná měla s tím jídlem přímo před nosem pravdu. Zaraženě jsem se pozastavila a nedůvěřivě se rozhlížela. Maso jsem ještě neviděla, ale cítila ho na sto honů. Pomalými kroky jsem se rozešla vpřed, ale s každým křupnutím jsem očekávala nějaké nebezpečí. Zároveň čím hlouběji do kopců jsem šla, tím víc se mi v žaludku usazoval podivný pocit. Nebyl to strach nebo svědomí, tohle bylo něco jiného. Jakési tahání a škubání. Chvíli jsem to ignorovala a pokračovala rovně, ale když škubání změnilo směr, zase jsem se zastavila. Co chceš? Povytáhla jsem obočí a zahleděla se na pravou stranu, kam mě vlastní břicho táhlo. Možná to byla intuice? Ale takový pocit jsem nikdy neměla. Další škubnutí. Když myslíš. Zase jsem přidala na tempu, tentokrát jsem změnila směr na pravou stranu. A pak další otočení doprava, když jsem ucítila zatahání. Doleva, rovně, rovně, doleva, doprava, rovně. A tak dále. Netušila jsem, kam mě podivný pocit táhne, ale čenich mi dráždila nádherná vůně čerstvého masa. Čekala jsem, že mě to tahání vede právě k němu.

//Kaskády přes Maharské močály

Zanechala jsem svého procházkového tempa a proběhla skrz močály jako blesk. To místo jsem neměla ráda, hlavně po tom, co se nám stalo s Flynnem. Sice to nebylo přímo tam, ale bažiny a močály byly podobné. Kde ten malý rošťák vůbec byl? Trochu jsem se zamračila. Potkala jsem jeho sestřičku ale po zbytku rodiny nebylo ani stopy. Jenže abych byla fér ani já jsem se na území Borůvkového lesa poslední dobou moc nezdržovala. Chyba. Napomenula jsem sama sebe s napůl úsměvem. Možná jsem tam nemohla být sama a možná mi to občas vážně vadilo, ale měla jsem to tam nejraději ze všech věcí na světě. Stejně jdu jen pro jídlo. Připomněla jsem si. Moc jsem toho ulovit nedokázala, ale chtěla jsem smečce také něčím přilepšit, ne se jen starat o vlčata. Neberte mě špatně, i to jsem milovala.
Vešla jsem do dalšího lesa a přemýšlela, jestli bych se neměla raději vrátit nebo zapojit vlčí smysly, abych něco našla. Uznala jsem, že mi do cesty nejspíš nic nevkročí. Ale možná... Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Stejně jsem se neotočila.

//Kopce Tary

//Borůvkový les přes Vyhlídku

Nevěděla jsem žádný přesný cíl cesty. Skoro jsem si to na vyhlídce rozmyslela a málem se vrátila zpět do lesa, ale nakonec jsem se našla už moc daleko a rozhodla se tu příležitost jen tak nehodit za hlavu. Konečně jsem měla všechny čtyři tlapky zdravé a mohla jsem si užít první teplejší teploty. Spokojeně jsem se protáhla a rozeběhla se napříč Gallireou poklidným klusem. Cítila jsem, jak se mi zrychluje dech a více méně jsem si to užívala.
Nevěnovala jsem přílišnou pozornost pachům okolo, rozhodla jsem se raději počkat, zda nějaké zvíře potkám, aby to nebyla taková práce. Možná jsem byla dost naivní, ovšem když už jsem v takovém přemýšlení byla zajetá, zůstala jsem v něm. Cesta sněhem byla sice mnohem těžší, ale nevadilo mi to. Sentimentální nálada se nadobro vypařila, ačkoliv v hlavě mě stále hlodalo svědomí. Ale z čeho? Povzdechla jsem si. Nakonec jsem neudělala nic špatně, nejspíš. Takže jsem si raději užívala svoji vlastní rychlost a protivítr, který mi čechral srst do všech stran. Bylo hezké po dlouhé době zase vnímat každý nádech a každý dotek.

//Zarostlý les přes Maharské močály