Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zavrtěla jsem hlavou. "Láska je pocit," poučila jsem ji. "Stejně jako radost, smutek... to všechno," vysvětlovala jsem. I když představit si lásku jako osobu bylo také moc pěkné. Když vlčice prohlásila, že smrt je všude, jenom jsem nechala svoji hlavu poklesnou a svěsila ramena. Co se dalo dělat. Vlastně měla i docela pravdu. Trochu mě rozesmálo, jakým způsobem to řekla. Raději jsem si za tím představila vlčecí hloupost a doufala, že pochopí, jak to se smrtí doopravdy je. Někteří to nepochopili nikdy. Vzala jsem svoje vysvětlování jako to největší, co jsem pro ni mohla udělat. Její komentář jsem přešla a raději se věnovala odpovídání na otázky, než abych si vymýšlela další historky. Bylo to jednodušší a stačilo méně slov. Už jsem toho řekla dost. "Ke každé zemi se pojí jiná magie a jiný příběh," odpověděla jsem krátce. Moje vlastní pohádka mi přestávala logicky sedět, takže jsem už nepůsobila tak jistě. Alespoň jsme si tu chvilku užili... tak nějak.
S povytaženým obočím jsem nejdřív poslouchala, jak mírná vlastně jsem a poté taky nezapomněla na pořádnou kritiku. S tou se sebrala a odcházela, no nezapomněla mi pochválit vzhled. "Díky..." odpověděla jsem tiše, takže už to nemohla slyšet. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem měla za co děkovat. Otočila jsem se k odchodu jinam. O vlčata jsem se nebála, očividně byla víc houževnatá, jak já. Zajímalo mě, co se jí stalo, že vyrostla takhle. Nedostalo se mi příležitosti moc přemýšlet. Tentokrát mě přepadla Heather.
"Ahoj, Heather," pozdravila jsem. Úplně jsem roztála, už jsem ji neuvěřitelně dlouho neviděla a příšerně vyrostla. Mrzelo mě, že jsme spolu nemohli zažít víc věcí. "Sama vlastně nevím... Přišla sem nějaká vlčata a hledala svého kamaráda," odpověděla jsem nejistě. Možná to nakonec nebyl tak dobrý nápad, nechat je se tu toulat. Blueberry by mě pravděpodobně přizabil. Povzdechla jsem si a lehla si na zem. Konečně jsem měla příležitost alespoň trochu odpočívat. Pohlédla jsem na mladou vlčici s úsměvem. "Copak jsi dělala celou tu dobu, co jsme se neviděli?" máchla jsem spokojeně ocasem. Heather byla velmi chytrá, to bylo to jediné, co jsem si o ní pamatovala.

"Ano, láska... Ta tu s námi je taky pořád, už od začátku. Totiž, i ona byla součástí té tvé oblíbené prolité krve," pousmála jsem se. Na historku o vlčatech mi neskočila. Ups. "No... ano. Gallirea je magická země, nemyslíš? Nic na tom nebylo jinak ani před spousty, spousty let, tam, kde žila ta původní maminka a tatínek. Život, vlk na jihu v kopcích, si řekl, že je těch dvou vlků škoda. Byli tehdy na světe úplně sami a nemohlo je nic zachránit... Jenže on byl moc hodný a zůstává hodným i dodnes. Daroval mamince - a tatínkovi - schopnost propůjčit nový život. Vzala kousek sama ze sebe, stejně jako její partner. Svět prozářil barvičkami, to už jsem říkala. A tak vznikla první vlčata. A po nich další a další... v tu chvíli se koloběh života mírně upravil," snažila jsem se to nějak zachránit a zároveň dopovědět svoji smyšlenku. Musela jsem říct, že mi to rozhodně nežrala. A kecy o lásce se jí také nelíbili. Povzdechla jsem si. Kde se to v těch vlčatech bralo? Tohle jsem si s původní maminkou a tatínkem nedomluvila.
"Hm," odpověděla jsem zamyšleně, abych si získala čas. Nemohla jsem jí to říct narovinu? Vezmeš samce a samici. Zamrkala jsem. Ani sama sobě jsem to nedokázala pořádně popsat. Možná jsem to mohla přirovnat ke klacku? Ale to bylo moc morbidní. Mrkla jsem na vlče před sebou. Jenže ona byla morbidní do- Nope. Zavrtěla jsem hlavou. Žádné klacky. Ale kdyby to byl klacek a díra- Ne, ne, ne. Takhle to nepůjde. "Tatínek ukázal mamince, jak moc ji má rád a společně pak vyrobili vlčátko... víc zatím vědět nemusíš, raději utíkej za přáteli," vysoukala jsem ze sebe rychle. Jestli se na cokoliv zeptá, končím. Pousmála jsem se. Žádný stres, že ano.
Trochu se mi ulevilo, když se začala ptát na smrt. Ne, že by to bylo normální, ale bylo to lepší. "Nikdy. Ale každý z nás to v sobě má... jen je lepší to nechat schované co nejdéle," odpověděla jsem jednoduše. Byla to pravda.

Malá ne už tak malá se rozloučila s ostatními vlčaty a táhla mě vpřed naším lesem. Musela jsem se nad tím trochu pousmát. Vyprávěla jsem si svůj náhodný příběh, z kterého mi schlo v krku. Nezůstala jsem bez přerušení. Její otázka mě zarazila. Snad žádné vlče se mě na to ještě nezeptalo a musela jsem se dát trochu dohromady, než jsem mohla pokračovat. Rozhodla jsem se to raději nějak zamotat do pohádky. Byla ještě mladá... určitě jí nemohlo ublížit nevědět celou pravdu. "To je tak... o těch dvou vlcích, o kterých jsem mluvila na začátku. Tak těm se říkalo první maminka a první tatínek. Měli se rádi, tak rádi, že by jejich láska dokázala zbořit celý svět - ale takhle ten pocit nefunguje. Svět kvetl, v každém rohu, pod každým trním. Se světem kvetla i jejich láska. A z té lásky vznikla vlčata. Totiž, když se ti dva měli moc moc rádi, mamince se v bříšku objevily krásné kuličky plné nového života - jako jsi ty. A ty kuličky se pak na světě objeví jako vlčátka," pověděla jsem. Byla to báchorka, která mi nejspíš také jednou byla namluvena. Skoro všem vlčatům bylo tak nějak něco namlouváno. A já nebyla tou, která by jí měla učit o tamtom.
"Takhle to zůstalo až do dnes. Když se dva mají moc rádi, přijdou na svět vlčata zplozená z jejich lásky. Takže... až jednou budeš někdy smutná, vzpomeň si, že někdy někde se měli dva vlci rádi natolik, že jsi vznikla ty. A ty můžeš tu lásku poslat dál," dodala jsem, skoro už bez dechu. Pokud jsem předtím tvrdila, že jsem řekla až moc, kecala jsem. Tohle bylo víc slov než za tři roky mého života. Minimálně mi to tak přišlo.
Od vlčat jsme přešli k masakru. Cuklo mi v oku, ale nijak jsem to nekomentovala. Vlastně to bylo normální, i všude kolem. Z růžových kytiček vzešla nějaká obluda a stalo se z toho všeho bojové pole. Oklepala jsem se. Pořád jsem to mohla svést na něco lepšího. "Určitě ano. Když tehdy bojovali za svůj les vším, co měli. Když nad rozumem převzaly vládu city. Všude, kam vkročíš, se pod tebou nachází alespoň kapka krve. Patřilo to k nám už od doby, co se tu proháněli první věci. A patří to k nám i nyní... ale žádná krev by neměla být prolita jen tak," odpověděla jsem o něco tišeji. Vlastně to nevyznělo vůbec hezky. Kdo ví, možná jsem právě přichystala na život nového vraha. Dneska mi to vážně nejde. Povzdechla jsem si. Sobecky jsem se těšila nad tím, že to vlče alespoň nebylo naše.

Povytáhla jsem obočí a trochu pootevřela tlamu, když béžová vypustila z pusy všechno možné. Vlčecí hatmatilka. Jenom hatmatilka. Heh. Přikývla jsem. Ať už to bylo cokoliv, přikývnutí a úsměv to nemohlo pokazit.
Vlčata si povídala spíše mezi sebou. Stáhla jsem uši dozadu, abych zabránila cestě zvuku jejich rozhovoru. Nebylo to nic, co jsem potřebovala slyšet, nýbrž něco soukromého, co si musela vlčata vyřešit sama. Začala jsem poslouchat až když byly oči zase upřené na mně. "Budu si to pamatovat. Ale dávej si pozor," odpověděla jsem hnědému. Přepadla mě lehká úzkost nad tím, že jsem vlče jen tak posílala pryč. Nebylo naše, no... pořád to bylo jen vlčátko. Skoro dospělé, ale vlčátko. Nikdo jiný mi pak už pozornost nevěnoval.
Mezitím se k nám přidal další vlk, který toho moc na srdci neměl. Ani se neposadil. Zůstala jsem na Noriho lehce nedůvěřivě koukat. "Zdra...vím," napodobila jsem jeho pozdravení a pak už mi nedal žádný prostor mluvit. Přišel stejně rychle, jako odešel. Sledovala jsem stopy, které za sebou zanechával ve sněhu. Donutilo mě to začít trochu vnímat okolí. Oteplilo se, dost, ale ne natolik, aby sníh z lesa zmizel. Alespoň tady uprostřed nesněžilo. Nervózně jsem přešlápla a obrátila se zpět ke třem malým satančatům. Náhlá přítomnost Noriho mě trochu - trochu dost - vyvedla z rovnováhy. "Eh? Oh, no... jo, jdeme," odpověděla jsem úsměvně béžové vlčici. Tmavější zástupkyně jejího pohlaví jí sice nabízela cestu domů, no ona si to už štrádovala lesem. Vyhoupla jsem se na nohy a pomalu pokračovala za ní, pohled plný otázek stále zabodnutý na zbylých dvou vlčatech. Sama sem přišla a sama si tak nějak musela poradit, přesto jsem si nebyla jistá, jestli ode mě očekávají doprovod nebo jen duši.

Pokračovali jsme mezi stromy. Šla jsem pomaleji, chtěla jsem nechat mladou vlčici ve vedení. Pořád jsem moc netušila, kam by chtěla jít. Každopádně se na nás sneslo ticho. Rozhlédla jsem se kolem. Tak nějak se to ze mě začalo sypat, náhodná myšlenka za myšlenkou. Pohádka, možná. "Víš... Že každá věc musela mít někde začátek? Každý tenhle stromek, každý keřík, ty i já. I tady, no... kdysi dávno určitě žili dva vlci. Vlk a vlčice, nejspíš - na tom nesejde. Všechno je větší zábava ve dvou, nemyslíš? Uh. A ten vlk a vlčice tu po sobě zanechali vlčata. Spousty, spousty vlčat, takových, jako jsi ty. Ta vlčata se o les starala stejně dobře, jako jejich rodiče. Zavítalo sem pár cizinců, a pak pár dalších. Generace po generaci, cizinec po cizincovi. Bůh ví, kolikátí už se tu procházíme. Možná právě stojíš na nějakém chlupu starém třeba... stovky let! A... no, chtěla bys vědět víc?" povídala jsem. Byla jsem nervózní, nikdy jsem žádnou pohádku nevyprávěla a ani jsem netušila, kde se to ve mně najednou vzalo. Ale líbilo se mi to. Tak jsem si mohla vyprávět alespoň sobě, kdyby mě vlčice odmítla.

//Hlavně, že nám hra zůstává... jen tak něco nás nepoloží... :) Mějte se hezky, snad už bude všem lépe

Děkuji alespoň za ty necelé dva roky, co jsem tu s vámi mohla být... A hodně štěstí do života, snad se za 10 let všichni podíváme zpátky a řekneme si, jaké to byly skvělé časy. :) Hlavně, že jste si ty léta užili - alespoň většinu z nich. ❤

Baghý odešla a pak už jsem to byla jen já a až moc chytrá vlčata. První byla ta světlejší. Přikývla jsem. V tom měla pravdu. "Tak použij čenich. Vyčenichej ho a vzduch ti pomůže. Můžu tě to naučit, pokud ti to ještě nejde," nabídla jsem v klidu. Druhá vlčice už si mezitím také jela svou, tentokrát, že rozhodně nebydlí pod pařezem. Bohové... Klid byl klíčem. Tak nějak... jednoduše už mě věci tolik nerozházely, i když potkat takové vlče byl vždycky šok. "To by byla vážně smůla," odpověděla jsem neurčitým tónem. Nechtěla jsem se smát a dělat z jejích slov něco, co by se mělo říkat normálně, ale zároveň nebyla naše, moje ani ničí, koho jsem znala (snad), takže jsem ji nemohla poučovat. Nechtěla jsem. Pokrčila jsem rameny na béžovou. Podivné slovíčko jsem raději ignorovala. "Dohodnuto," Nechala jsem vlčice mluvit mezi sebou.
Najednou se lesem prohnalo další vlče, tentokrát v hnědých odstínech. Speciálně se mělo k černohnědé vlčici. Sourozenci, jak jsem pochopila po rychlém nasátí jejich pachů. Byli cítit skoro stejně. Myslela jsem si, že tmavá vlčice toho napovídala hodně, ale očividně jsem ještě nic nezažila. Trpělivě jsem seděla a vyčkávala, až ze sebe vlk dostane všechno, co měl na srdci. Mluvil o nějakém Therionovi a Launee, alfy. Smečka. Lehce jsem se zamračila, ale moc jsem se v tom nepitvala. Neznala jsem alfy žádné z okolních smeček, takže jsem raději zahnala nutkání zvonit na poplach. Pousmála jsem se, když se konečně otočil na mě a vzal na vědomí moji přítomnost. Ani od něj jsem se nedozvěděla jméno. Možná dobře, co si nebudeme nechávat přeci nebudeme pojmenovávat. "Ahojky. Já jsem Wizku," přesto jsem se představila. Ráda jsem si myslela, že tak vlčatům dodávám jakýsi pocit bezpečí, že znají alespoň mé jméno. To, že by z nich mohli vyrůst satani, byla druhá věc. Ať žije pozitivní myšlení. "Bohužel, nemůžeme ti jen tak darovat část naší potravy. Ale tvůj tatínek a maminka by ti přeci měli pomoct, no... Když se svému rádcovi přiznáš a poprosíš ho, určitě ti pomůže on. Jen se netoulejte moc daleko," pousmála jsem se. Vlk sice měl mámu a tátu, což bylo na rozdíl od spousty dalších vlčat celkem úspěchem, no... moc mi nesedělo, že mu nepomáhali. "Ale nejdřív nezapomeň upozornit rodiče. Určitě mají o takového hodného vlka strach," upozornila jsem ho s lehkou vážností v hlase.
Vlče se každopádně začalo zajímat o moje kresby a nezapomnělo opominout Launee, alfu, jak jsem úspěšně nezapomněla. Na jeho slovech mě něco zarazilo. Růžová? Buď byl barvoslepý nebo jsem já byla blázen. Jaká magie... co bylo růžové? Ale musela být v tom případě moc pěkná. Teda, ehm. Vznešená alfa, že ano. "Hmm... jednou, až budeš dost velký, namiř svoji cestu víc na jih. Najdeš tam kopce a tam ti poradí někdo mnohem chytřejší, než my všichni dohromady," odpověděla jsem neurčitě. Vzít si na triko vysvětlování cizímu vlčeti jsem si úplně nechtěla. Oddechla jsem si a nasucho polkla. Nezvykla jsem si mluvit v takovém množství, ale alespoň jsem nebyla tak nervózní, jako s dospělými.

Schvaluji, tenhle systém se mi líbí. Nemám k tomu víc co říct, na tento návrh jsem čekala a nedoplňovala si vlastnosti schválně, takže... s tím tak nějak počítám. ^^

Přidávám k počtu skoro zbytečných komentářů, no...

Sice píšu příšerně krátce a nic moc, no já bych chtěla poděkovat za super novinky, hrozně mě to potěšilo. ^^ To čtení vyšlo skoro na malou knížku, ale stálo to za to. :D Mám teď snad všechnu inspiraci na světě, novinky jsou vždy super. Ještě jsem to ani neprošla všechno, ale poděkovat se sluší. Ať žijí vylepšení. Takže za sebe děkuji.

A gratuluji Arčí a Launee k novým funkcím. ♥

Zvědavě jsem si prohlížela cizí vlčata. Pousmála jsem se, další přírůstky by už Blueberry nepřežil. Ale vypadala dobře, živeně, takže jsem si nedělala starosti. Určitě už někde domov měla. Tmavší vlčice okamžitě začala s dlouhým vysvětlováním. Pomalu jsem přikyvovala a snažila se ignorovat části, které pomlouvaly našeho ochránce. Byl to jednoduchý úkol, ani jsem nevěděla, že nějakého ochránce už máme. Takže jsem se spíše soustředila na úlevu, než na pomluvy. Pak už mi jen stačilo shrnutí od Baghý, na které jsem se trochu ušklíbla. Vlčata vždycky měla víc na srdci, než bylo potřeba.
"Hm... ani já o žádném Alfredovi nevím, ale pokud tudy prošel, určitě tu někde bude ještě cítit jeho pach. Umíte stopovat? Pak už byste nemuseli na nikoho čekat," navrhla jsem. Bylo jednodušší nechat taková vlčata dělat svoje, než je přemlouvat. "A vzhledem k důležitosti problému jsem si jistá, že nikomu nebude vadit, pokud se tu porozhlédnete. Když někoho potkáte, stačí říct, že vás posílá Wizku," dodala jsem. Doufala jsem, že nikoho nepotkají a i kdyby, neměl by to být problém. Byly to nakonec jen dvě mladé vlčice, i když jsem je nechtěla podceňovat. No bylo nás tu momentálně dost a dva ďáblíci se ještě nějak chytit dali. "Krásně mluvíš, mimochodem," pousmála jsem se nakonec. Svým způsobem mi připomínala Heather, která se také předvedla v podobném světle sotva přišla do lesa. Trochu jsem si oddechla. Bylo jednodušší komunikovat s vlčetem o takových věcech, pokud alespoň trochu pobíralo smysl života. Nebo tak něco. Pootočila jsem se na béžovou vlčici. Ta toho moc neřekla, takže jsem nemohla soudit.
Baghý se už mezitím chystala odejít. Přikývla jsem. S Awarakem jsme také řešili jídlo, takže jsem byla ráda, že to někdo má na starosti a nepojdeme do prvních teplých dnů hlady. "Můžeš jít," odpověděla jsem nervózně. Skoro jsem zapomněla, že je tam s námi. Vedle dospělých jsem si také připadala jako vlče a trochu jsem ztrácela autoritu. Pomyslně jsem si vrazila facku. Nic se neděje. Povzdychla jsem si. Obrátila jsem se zpět na dva dárečky. "Nějaké další požadavky?" povytáhla jsem hravě obočí.

Šla jsem již vyšlapanou cestičkou, kterou někdo ve sněhu udělal. Netušila jsem, kam mě zavede. Jen občas jsem si zkontrolovala, zda jdu stále správným směrem k vlčatům. Nějak jsem nedokázala zachytit žádný pach, který bych dobře znala. Byla jsem z toho nervózní, ale vlče jako vlče... hlavně, zda bylo v pořádku. Došla jsem až k vlčici, kterou jsem odhadovala na Baghý. Lehce jsem se zamračila. Nelíbilo se mi, že jsem si pořádně nepamatovala všechny členy. Takhle pořádná smečka nevypadala, ne? Povzdychla jsem si, ale už jsem se neotáčela, ačkoliv jsem začínala být nervózní. Vlčice byla v obklopení dvou vlčat a to zase byla moje práce. Jenže když jsem přišla blíž, nerozeznávala jsem ani ta vlčata. To vážně? Zavrtěla jsem hlavou.
Konečně jsem se zastavila u třech vlčic, ke konci jejich konverzace. Padla na mě jakási nepříjemná atmosféra. Pozvedla jsem obočí, ale raději si toho nevšímala. Zatnula jsem svoje vystrašené půlky a narovnala se. Pomyslně jsem si dala herdu do zad, tady už jsem vyslepičit pryč nemohla. "Můžeš," odpověděla jsem Baghý mile, ačkoliv její otázka nepatřila mě, jen jsem ji ještě dokázala zachytit. "A... ahoj, jinak..." pronesla jsem trochu tišeji. Pohlédla jsem na dva už-ne-tak-prcky. Natočila jsem hlavu do strany. "Ale vy nejste naše," nadhodila jsem očividný fakt. Zvědavě jsem mrkla zpět na hnědou vlčici. Tak co se tu děje?

Ahojky... Jdu sem žádat o 4. slotík. ^^
Snad jsem dost aktivní za všechny postavy, napsala jsem za každou od posledního konkurzu alespoň 100 postů, což není nic moc, ale zároveň ne tak málo. :D Nemám žádný plán, ale slot se vždycky hodí, tak... proč to alespoň nezkusit. A pořádala jsem akci! Jestli to jsou nějaké body k plusu.
Celkově se nic nezměnilo, času mám dost a nemyslím si, že bych někdy přestala hrát (závislost, ehm). Píšu v rámci možností aktivně za všechny postavy, i když teď mám jednu kaput v limbu. Jako jsem psala minulý rok, cituji, svůj volný čas investuji do Gallirei a tak to i zůstává. Někdy tempo zpomalím a někdy zase zrychlím, ale ještě jsem nepřestala hrát... Začátek za Wizku nepočítám.

Děkuji za posouzení, ačkoliv s ničím moc nepočítám. Zkusit se to musí. :D ...oh well

Trpělivě jsem vyčkávala na zapnutí žárovky. Ta přišla a já si spokojeně oddechla. Žádné opakování se. "Přesně," zazubila jsem se. Možná to byly základní znalosti, které tu postrádalo jen málo vlků a možná to byla úplná prkotina, nad kterou nebylo třeba se radovat. Ale já byla ráda, že jsem mu to mohla vysvětlit a že jsme spolu mohli trávit čas. Že nejsem... sama. Awarak byl chytrý. Nebyla jsem zvyklá, že by si vlci do chodu Gallirei ihned doplnili i druhého sourozence, či jaké spolu vlastně měli vztahy. Nadšeně jsem přikývla. I když to asi nebyla výhra, vědět o její existenci. Odkašlala jsem si, abych nějak zahnala sucho v krku zároveň s nervozitou, která na mě přišla. "Ale ona je taková... zlá," dodala jsem k jeho přesnému odhadu. Asi nebylo potřeba říkat, že v tom případě byl ten druhý hodný. Pokud se vás tam zrovna nestačí udržet. Oklepala jsem se. Ve finále jsem nerada viděla ani jednoho z nich.
Povídala jsem a povídala, až mi na konci skoro nestačil dech a musela jsem si nabrat trochu sněhu, abych alespoň nějak shladila suché hrdlo. Vlk mezitím povídal a já ho před úzkost poslouchala jen na jeho ucho. Stále dostatečně, ovšem. Pousmála jsem se a pak trochu zkameněla, když jsem kolem sebe ucítila jeho tlapky. V hlavě mi trochu zvonilo na poplach. Kam zmizel můj osobní prostor? Proč se nedalo dýchat normálně? Vždyť je to... fajn. Zarazila jsem se. Automatický útěk byl odpovědí na každý fyzický kontakt. Místo něho jsem se tentokrát pokusila se objetí naklonit vstříc, ačkoliv Awarak už byl dávno v čudu, když jsem se ze svého transu stihla probrat. Znovu jsem se pousmála. "Tohle už nikdy nedělám," odpověděla jsem náhodně místo pořádné odpovědi. Zasmála jsem se. Hlas mi chraptil a musela jsem si vystačit se sněhem. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. "Děkuji," řekla jsem znovu, jako bych to řekla málokrát.
Pokrčila jsem rameny. Ve svém plánu jsem měla docela jasno. V čenichu mě dráždily pachy vlčat, na které si můj nos za celé ty dva roky zvykl víc, než na cokoliv jiného. Chtěla jsem to jít zkontrolovat, navést vlčata na jídlo nebo k vodě a vrátit se zpátky. "Chci jít zkontrolovat vlčata, jen rychle, pak se hned vrátím..." začala jsem nervózně. Postavila jsem se k odchodu. "Drž mi místo," zazubila jsem se místo rozloučení. Bylo jednodušší s Awarakem mluvit, když už jsem ze sebe vysypala všechny ty náhodné myšlenkové pochody. Rozešla jsem se vpřed.

//Čekání na Pippu :)

Proplétala jsem se mezi stromy a zároveň se u toho všeho snažila nějak obhlédnout území. Cítila jsem ve vzduchu silný pach, ne Blueberryho, ale rozhodně silný. Takže si na naše hranice snad jen tak někdo netroufne. To by chybělo. Zavrtěla jsem hlavou. Ale já už také nebyla nejslabší, takže... takže bychom to zvládli. Vždycky jsme to zvládli.

Spíše opakoval moje slova, než aby k nim řekl něco dalšího. Asi to tak bylo lepší, konec konců jsem ze sebe vypustila celkem blábol. Ani nijak nekomentoval moje změny nálad, za což jsem byla vděčná. Vlastně jsem až moc vděčná. Pousmála jsem se. Bylo štěstí na Awaraka narazit po tom všem, co se za posledních pár dnů událo a co se mi honilo v hlavě. Teď jsem byla úplně vygumovaná, skoro jako bych byla sjetá. I to bylo lepší než tamto.
Překvapila mě jeho otázka na moji magii. Tak nějak jsem automaticky předpokládala, že je všichni znají. Myšlenky, předměty, oheň, voda, vzduch... Cokoliv dalšího do nich vlastně patřilo. "Vodu," řekla jsem krátce. Co jiného k tomu? Bylo to jasné. Poté k tomu Awarak připojil další otázku. Nervózně jsem se pousmála. Vlastně mě čekalo stejné vysvětlování, jako jsem prodělala těsně před svým příchodem do lesa. Nevadilo mi to, jen mi to přišlo trochu komické. A vlček už tu musel být déle. Copak ho nikdo nic nenaučil? Cítila jsem v sobě jistou ochranářskou povinnost, jako by Awarak patřil mezi zdejší vlčata. Přikývla jsem. "U Života... pokud ho znáš," odpověděla jsem a zároveň mu nechala prostor, aby se na něj zeptal, kdyby nevěděl ani o jeho existenci. I to už jsem uměla vysvětlit. Je docela nebezpečné chodit kolem bez takových znalostí... Záchrany světa, podivné stvůry kolem. Skoro na denním pořádku. A pak přijde někdo, kdo s ničím takovým nepočítá a hned jsou katastrofy dvě. Zaryla jsem drápky do sněhu v impulsu, který mi myšlenka dala. Chtěla jsem oběhnout vlčata, ta starší, která už víc věcí pobírala. A seznámit je s faktem, že Gallirea není normální země.
Vrátila jsem se v myšlenkách na fakt, že mi teď bylo mnohem lépe. Zadívala jsem se na černobílého vlka a nejistě přešlápla. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem brečela Makadi. A jak špatně mi bylo, když jsem mluvila se Zarrayou. Pořád jsem byla jen trn v patě a všem přiváděla deprese. Zatnula jsem čelist. Měla jsem právo něco říct a všichni ostatní měli právo, aby to věděli. "Awaraku?" pronesla jsem. Příšerně jsem znejistěla, ale nedala jsem mu prostor na oslovení jakkoliv reagovat. "Děkuju, že jsi tady..." začala jsem. "...protože já byla vážně smutná, když jsem se sem vrátila, víš. Ale teď už je mi víc fajn. Díky tobě. Protože ty jsi vážně úžasný, pořád tolik povídáš a raduješ se a nejsi smutný, alespoň tak nevypadáš. Snažíš se mluvit i když já to nedělám a... prostě jsem chtěla, abys to věděl." pokračovala jsem ve svých prapodivných kecech. Zasekávala jsem se a často koktala, hlas se mi třásl. Jenže když už jsem mluvila, přišlo mi horší zastavit, než pokračovat dál. Nadechla jsem se k pokračování. "Já nikdy nikomu nic neřeknu, pro všechny jsem akorát zklamáním... Myslím si, že bys měl vědět, že tady všem členům - mně, minimálně - přinášíš radost. A jsi ten nejhodnější vlk, kterého znám. Neříkala jsem to už? Možná. Ale to stejně nejde říct dostkrát... " povzdechla jsem si. Měla jsem ze všeho toho mluvení sucho v krku. Bylo mi na omdlení. "To, že si věci nepamatuješ, je hrozně zajímavé. Vážně. Chtěla bych vědět víc... a tvoří to skvělé vzpomínky. To s tou želvou, to bylo fajn. Byly to lepší časy, takže mi je připomínáš... Achjo. Děkuju, že, no... že jsi tu stál, když jsem sem přišla," dopověděla jsem. Už jsem mohla v klidu zemřít.

Přikývla jsem. Já Aithéra nepotřebovala vidět, neměli jsme spolu moc společných vzpomínek, ale chtěla jsem ho vidět zde mezi stromy už jen pro dobro jeho maminky. Trochu mě zajímalo, jestli jsem své mámě taky chyběla. Naivko. Pousmála jsem se. Mohlo mi to být skoro jedno. Byla jsem pryč už nějaký ten rok. Najdeme Aithéra a Awarak najde svoji vlčici. Všichni najdeme to, co potřebujeme. Jednou. Vzdychla jsem a trochu zamlaskala. Měla jsem ze všeho toho mluvení sucho v krku, a to jsem spíše odpovídala, než vedla dlouhou konverzaci jako černobílý. Pousmála jsem se, když prozradil, že to tu má také rád. Byli jsme na tom stejně.
Tentokrát jsme v tématech přešli k magiím. Vzpomněla jsem si, že jednomu speciálnímu vlkovi už jsem tak nějak magii pomohla objevit. Ta vzpomínka mě jemně zahřála u srdce a zároveň trochu zabodala. Přešlápla jsem ve snaze trochu ulevit stresu, který se vedle mě stavěl. Je to zbytečné. Řekla jsem si. Nebylo potřeba být kvůli každé prkotině nervózní. Ještě, kdyby se mojí hlavou řídilo i srdce, duše nebo cokoliv jiného, co mi dělalo víc než půlku mého života naschvály. "Objeví se, když je, no... Hodně emocí a tak. Nadšení nebo opak, prostě se většinou neobjevují jen tak," odpověděla jsem nejistě. Nebyla jsem se svými slovy šikovná, snažila jsem se nad tím moc nepřemýšlet a to byla asi chyba. Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. "Po velkém zásahu emocí...?" zkusila jsem to znovu. Po každém slovu jsem si dala pauzu, ale stejně z toho vznikla otázka. Hodila jsem to raději za hlavu. Občas to prostě nešlo. I tak jsem kupodivu mluvila dál. "Moje magie se třeba objevila, když jsem byla hodně, hodně šťastná," prozradila jsem nesměle a trochu se stáhla do sebe. Možná jsem si raději některé věci měla nechávat pro sebe, protože vzpomínky na ně spíše bolely, než aby byly stále plné štěstí.