Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Západní Galtavar

Měla pravdu, i když jsem to nechtěla přiznávat. Náš vztah se zlepšil, jenže jakým směrem? Kamarádky? Známé? Dvě vlčice, které si toho měli hodně co říct jednoho deštivého dne v Galliree, ale po zbytek života na sebe budou koukat jako na trn v patě a vracet se k sobě v zoufalých záležitostech? A kam do toho všeho spadá Rez? Zamrkala jsem. Skoro jsem na ni zapomněla, ale možná jsem si to všechno jen vyložila špatně. Možná. Bylo lepší si představovat, že u Styx nikdo další nebyl. Pousmála jsem se. Neměla ani tušení, jak moc by mě máma zbila. Bylo mi to jedno.
"Řekla bych, že to zjistíme," odpověděla jsem s pohledem upřeným do zlatých očí. Přestaň. Leze ti to na mozek. Z tohohle nebude nic dobrého a moc dobře to víš. Zatnula jsem čelist. Chtěla jsem žít pro sílu jednoho momentu, nebo myslet napřed? Zdálo se totiž, že myslet napřed snad ani nešlo. Vzpamatuj se.
Rozesmála jsem se a nešikovně uskakovala do stran, když po mně hrabala tlapkami. Nebylo za tím nic zlého. Svým způsobem to bylo uklidňující. "Awww, už je pozdě na tvoji obranu, kukačko!" odvětila jsem se smíchem. Netušila jsem, co mě pohánělo kupředu. Nějaký nepřesný zdroj adrenalinu, zmatené pocity, možná prostě jen hravost. Chtěla jsem se zastavit, snažit se kouzelné pouto nějak rozmotat. To bylo ale to poslední, co se mi honilo hlavou. Skoro jsem na něj zapomněla vzhledem k tomu, jak blízko se vlčice neustále pohybovala. Zabrouzdala jsem v hlavě. Necítila jsem nic, jen blížící se největší pubertální chybu všech dob. Přesto jsem se otočila na patě a místo toho, abych se snažila mezeru mezi námi zvětšit, jsem ji zmenšila. Přitiskla jsem se vlčici k boku a zafoukala na to její zpropadené peří, které mě zašimralo na tváři. Máchla jsem ocasem dál od ní. Měla jsem obavy, že dlouho takhle bez úhony nezůstanu. Stejně jsem pokračovala. "Kuká ta kukačka pořád?"

//Velké vlčí jezero
//F

Nadechla jsem se. Chtěla jsem něco namítnout, připomenout jí, že to nebylo jednou a také všechny ty historky, které si u ní vlci říkají. Jenže to nejspíš bylo jedno, pro ni. Kysele a možná i trochu šíleně jsem se zašklebila, abych to nějak odlehčila a zároveň dala najevo, že na ty blechy rozhodně jen tak nezapomenu. Zavrtěla jsem s poloúsměvem hlavou a s přimhouřenými oči hleděla do země. Nevěděla jsem, co si mám myslet, takže jsem si raději nemyslela nic. Možná jsem tím stejně dělala chybu. Na tváři mě pálila jizva, kterou mi udělaly její zuby.
"M-mlč..." vykoktala jsem na svoji obranu a chtěla obrátit hlavu do strany, ale vlastně jsem jí tím gestem šla jenom na proti. Srdce mi vynechalo úder, když se naše čenichy na moment dotkly. Otevřela jsem pusu, těžko říct, jestli pohoršením nebo něčím jiným. Jizva už nebylo to jediné, co mě pálilo. Nenápadně jsem odstrčila svědomí někam za roh. "Neřekla bych, že budu tvůj... typ," zamumlala jsem skoro šeptem. Už stála dost daleko, ale stejně byla všude. Ani mě nenapadlo setřít si z čenichu její pach.
Když se rozešla, vydala jsem se chtě nechtě za ní. I kdybych chtěla vzít nohy na ramena, tlačila mě k ní magická síla. Vždyť je to vlastně jedno. Naklonila jsem hlavu dopředu, ale zase si to rozmyslela. Nebo ne? Mrkla jsem ze svého místa na vlčici. Měla jsem si to odškrtnout ze seznamu věcí, co bych teoreticky udělat mohla. Rozhodně jsem to neměla přidávat na seznam věcí, které by se alespoň jednou za život měly zažít. Přidala jsem do kroku, abych nestála pozadu. Na moment jsem zpomalila, když jsem s ní srovnala chůzi. "Neříkala jsi, že jsi lechtivá?" povytáhla jsem obočí a když jsem se svými dlouhými kroky dostávala do vedení, přejela jsem jí po citlivém peří špičkou ocasu. A přesně tam to stopni, mladá dámo. Obrátila jsem hlavu k vlčici. Rozhodně jsem to na ten seznam neměla přidávat. Byla nebezpečná a kdyby se někdo dozvěděl, jak jsem vyváděla, nejspíš bych mohla rovnou skočit do propadliny. Ale nikdo by se to dozvědět nemusel.

//Jedlový pás

Trochu namíchnutě jsem přimhouřila oči. "Poprvé ses mě snažila zabít a podruhé přišly blechy. Děláš mi to těžké, věřit ti," ušklíbla jsem se, ale to bylo nejspíš naposledy, co jsem měla odvahu takhle odmlouvat. Propalovala jsem vlčici přede mnou nejistými oči. Přibližovala se, ale já neuhnula ani o ten milimetr. Raději jsem si říkala, že je to kvůli mojí zaražeností. Zadržela jsem dech, když jsem ten její ucítila skoro až na svých uších. Střihla jsem jimi. "Těžko říct," vysoukala jsem ze sebe hlasem, který byl všechno jenom ne odvážný. Rozšířila jsem oči, když mi její studený čenich přejel po tváři. A pak byla pryč. Zbylo po ní jen příšerně rychle tlukoucí srdce a mokrý pocit na tváři. Oklepala jsem se. Těžko říct, co jsem vlastně cítila. Podívala jsem se na dvě mrtvoly vedle nás, abych raději cítila zvratky hluboko v krku, než cokoliv, co způsobovala ona.
V to doufáš? Povytáhla jsem překvapeně obočí. Její ocas se každou chvíli houpal ze strany na stranu a i když její přátelskost vystupovala na povrch ve všemožných způsobech, byla tam. Přesto se nechtěla svého vnitřního vraha vzdát. Povzdechla jsem si. "Hlavně dávej pozor," zamumlala jsem poraženě. Nejspíš nemělo cenu snažit se ji změnit. Překročila jsem hlavu mrtvolu, ať už mi to bylo jakkoliv proti srsti. Polkla jsem všechen obsah žaludku, který se mi při tom činu hnal do krku. Víc než ochotně jsem následovala vlčici přede mnou, ale nemohla jsem přestat koukat na dva přívěsky, které o sebe cinkaly na jejím krku. Ohlédla jsem se na dvě mrtvá těla. Takhle jednou skončí všichni.

//Západní Galtavar

Nechala jsem vlčici mě popichovat a snažila se u toho přemýšlet. Pukalo mi pro někoho srdce? Občas. Ale v tu chvíli u jezera jsem cítila jen neuvěřitelnou chuť jí to všechno nějak vracet. "Neřekla bych, že zrovna v tuhle chvíli jsem osamocená," odvětila jsem s malým úsměvem. Seděla jsem jako přimražená na zemi a snažila se alespoň nějak odvážněji odpovídat, když už nic jiného. Nedalo se říct, že mi to chování bylo proti srsti. Jen mi v hlavě zvonily snad všechny alarmy na poplach a snažily se zabránit příliš impulsivním rozhodnutím. Abych byla upřímná, moc se jim to nedařilo.
To rozhodně ne. Souhlasila jsem se svým špatným výběrem slov. Otevřela jsem pusu dokořán a vyvalila na Styx oči, když jednoduše začala hrabat mrtvolu ze sněhu. Prosím? Zacukalo mi v oku. Nemohla ji nechat ležet pod sněhem? Možná by roztála i tam. Vyděšeně jsem polkla, ale udělala jsem pár kroků vpřed, aby mě neustále netlačil žaludek. Pod krutostí jejích dalších slov jsem se trochu přikrčila. "Ale..." zarazila jsem se. Cokoliv, co jsem do věty vymyslela se dalo zase smést pod stůl těmi samými slovy. Už tady není a nikoho to zajímat nemusí, protože ji nic nevrátí. Zavrtěla jsem hlavou, aby ode mě neočekávala doplnění věty.
Žaludek jsem měla jako na vodě ze všech těch slov, která používala pro mrtvé vlky. Neměla být smrt něco klidného? Kdy už vás nikdy nic nevyruší? Děsila mě představa, že jednou někdo bude takhle vyhrabávat moje tělo a dělat si co chce s mým náramkem, který mě momentálně svojí přítomností pálil na noze. "Mám pocit, že jestli tě někdo uvidí s cizími přívěsky, tak to nejspíš nedopadne moc dobře," upozornila jsem ji nervózně místo nějakého komentáře k mrtvolám. "Um... můžeme už jít?" vyklopila jsem ze sebe najednou. Raději jsem se držela za Styx a koukala na dvě neživá těla jen přes její rameno.

//Řeka Mahtaë (sever)

Nic dalšího už k mrtvolám neříkala, ale mně to hlodalo v hlavě. Znamenalo to, že pokud někdo zemřel a rozpadl se v prach, bylo celkem jisté, že se zase vrátí zpátky. Ale pokud tělo přetrvávalo na světě, vlk překročil most na druhou stranu. A co drží vlky od toho mostu dál? Podívala jsem se na Styx, jako by snad znala odpovědi. Když neumřeli úplně, kam šli?
Přimhouřila jsem na ni své modré oči. Samozřejmě, že nedělala nic zakázaného, ale nejspíš nedělala ani něco, co bylo morálně správně. A jaké jsou moje morální zásady? Zkoumavě jsem si vlčici prohlédla. Měla jsem chuť se polít studenou vodou z jezera. Našpulila jsem uraženě pusu. Mohla jsem si vymyslet alespoň dvacet jiných vlků, jejichž společnost by mi byla milejší. "Ne," odpověděla jsem. Pardon? Odkašlala jsem si a raději pokračovala vpřed s hlavou pomalu zabořenou v zemi.
Kouzlo mě táhlo vpřed, jinak bych už nejspíš seděla a zpytala svědomí u nějakého stromu. Když jsme se přestaly tlačit na ledové cestičce přes řeku, připojila jsem se zpět k jejímu boku. "Nejsem prďka, prďola, cukrouš ani nic jiného. Jsem... jsem stejně praštěná a nezávislá vlčice, jako ty," namítla jsem, ale můj hlas moji nejistotu samozřejmě okamžitě prozradil. Styx se mě zeptala, jestli jsem posera. Nejspíš až potom mě do čenichu udeřil pach polorozložené mrtvoly, ze které zima udělala takovou mumii. Udělala jsem alespoň deset slepičích kroků vzad, než mě magie zastavila a hodila kupředu. Zastavila jsem pád a zapřela se o přední tlapky. V žádném případě jsem se nechystala padat mrtvolám do obličeje. Byl její? Sklopila jsem hlavu mezi přední nohy a nadechla se studeného vzduchu, který se zvedal od sněhu. Snažila jsem se tak zklidnit žaludek, který už pekelně dlouho žádnou mrtvolu neviděl. A to viděl armádu nemrtvých. "Roz...tomilé," hekla jsem. "Nemyslíš že- že by bylo lepší nechat ji v klidu spát?" vrhla jsem na šedivou napůl hysterický výraz. Už jsem snad ani nemyslela ten přívěsek, prostě jsem chtěla vzít nohy na ramena a zbavit se pachu mrtvoly.

Zaujatě jsem poslouchala vyprávění o mizejících mrtvolách. Poznámky o Naomi jsem přešla s vražedným výrazem, ale nakonec jsem si jen povzdechla a pokrčila rameny. Prostě to k ní patřilo a i když to bolelo, nějak jsem to přečkala. Z části i proto, že mě její další slova zaujala o něco víc. Rozpadnou v prach? Zarazila jsem se. "Myslím, že na to nám také může odpovědět Smrt," navrhla jsem. Odmítala jsem se ke zřícenině jenom přiblížit, ale plánovala jsem počkat v lese, zatímco Styx si vyřeší své problémy. To, že se od sebe nemůžeme hnout na dva metry, jsem úplně vypustila. "Vracející se mrtvoly? Z toho budu mít noční můry," ošila jsem se. Nejen, že nejspíš polovinu z těch, co vyjmenovala zabila právě ona. To, že se vraceli zpátky, byl vrchol.
Už zase používala slova, která ve spojení se mnou nikdo nepoužíval. Nejistě jsem přešlápla. "Možná bys neměla..." začala jsem, ale hlas se mi postupně vytratil, takže poslední slovo jsem skoro nedokončila. Možná bych neměla já. Nemohla jsem se nadechnout ani potom. Vlčice udělala krok blíž ke mně a sklonila hlavu. Tu svoji jsem překvapením ani neuhnula. Do tváří se mi nahrnulo horko, které jsem tiše proklínala. "Je tu snad s námi někdo jiný?" zamumlala jsem s pohledem upřeným někam za její rameno. Nemá náhodou svoji Rez? Zavrtěla jsem hlavou, když se konečně oddálila. Vůbec jsem nad tím přece nepotřebovala přemýšlet.
Pousmála jsem se. "Možná," pokrčila jsem nevinně rameny a vydala se v jejích stopách. Nechtěla jsem někde svojí hloupostí spadnout, i když to znamenalo, že jsem musela svůj život svěřit do jejích vlastních tlapek. Málem jsem vylétla z kůže, když se v mých očích začala bořit celá do vody, no jenom si namočila tlapku. S vítězným úšklebkem jsem se místu propadnutí vyhnula. Moji poznámku ohledně řetízků nejspíš nepochopila, ale nic dalšího jsem raději neříkala. Pořád jsem měla obavy, že by z ničeho nic mohla vystartovat. "Nejsem žádná... prďa!"

//Velké vlčí jezero

//Medvědí řeka

Zvedla jsem zvědavé oči od země. Vlčice se na chvíli zarazila, než svoji poznámku doplnila. Nejistě jsem přimhouřila pohled. Chtěla říct něco jiného, nebo to jen se slovy neuměla stejně, jako já? Nejspíš na tom nezáleželo. Pravdu se jen těžko dozvím. Navíc mě její doplnění víc než zarazilo. "Neřekla... ale upřímně? Nedivila bych se tomu," uchechtla jsem se. Byla jsem spojená na maximální vzdálenost dva metry s vlčicí, co se mě jednou pokusila zabít. A teď jsme se smály. Nedivila jsem se už ničemu. Překvapeně jsem se pozastavila, když vytáhla Naomi. Nakrčila jsem čenich. "S citem by to nešlo?" zaúpěla jsem. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou. "Nejspíš ne... měla pohřeb, i když požár nejspíš většinu těla zničil. Smrt je docela krutá, ale to asi není tvoje pointa. Co se ti honí hlavou?" vyhrkla jsem ze sebe rychle, abych měla řeči o Naomi za sebou.
Zasypávala mě dalšími slovy, která by nejspíš měla patřit někomu jinému. Sklopila jsem stydlivě hlavu a musela jsem potlačit nervózní úsměv, který by nejspíš všechno zhoršil. Protože tohle není správné. Ne? "Já nejsem... ty jsi- éh," zakoktala jsem se. Podívala jsem se vlčici do očí se svým znovu nalezeným bojovým plamenem. Já byla vyrovnaná a naprosto klidná vlčice. Něco takového mě nemohlo zaskočit. "A ty jsi zase malá sedmikráska, která ostatním plete hlavy," pokývala jsem hlavou na potvrzení svých slov. Ve skutečnosti to vyznělo jen jako marná snaha říct alespoň něco. Snad.
Spokojeně jsem se ušklíbla nad odezvou, kterou jsem dostala, když jsem jí zafoukala na křídlo. Schovala si ho ovšem do srsti, takže jsem neměla příležitost zkusit to znovu. Nebylo třeba, ona mi ji dala sama. Zalesklo se mi hravě v očích, možná i kvůli předchozí konverzaci. S povytaženým obočím jsem zůstala stát a sledovala, jak mizí v dáli. V dvoumetrové dáli, načež si to nakráčela do neviditelné magické zdi. Došla jsem až k ní. "Můžeme tohle prohlásit za záchranu tvého života?" kývla jsem hlavou k vodě, která byla ještě příšerně studená a na některých místech měla stále vytrvalou vrstvičku ledu. Ve vodní hladině jsem zahlédla lesk přívěsků. Otočila jsem hlavu k jejich majitelce. Natáhla jsem tlapu a jemně do jednoho z nich žďuchla. Částečně jsem u toho přejela i po ostré hraně čehosi, co se jí zahlodávalo do kůže. Tupou bolestí mi cuklo v oku, ale nic jsem neříkala, jako bych mohla dostat výprask za to, že jsem se zranila. "Nejsou těžké, na jednu vlčici?" naklonila jsem hlavu do strany. Nebylo by lepší vrátit je mrtvolám? Nechat je v klidu spát? Snažila jsem se ve skutečnosti říct.

//Křišťálový lesík

Nespokojeně jsem zavrtěla hlavou, ale tak nějak měla pravdu. Jenže i když mi vyjmenovala všemožné důvody, proč bych se měla pokoušet vzít nohy na ramena a všem vykládat, ať se s ní nebaví a jak hrozná je... nedokázala jsem v ní vidět nic špatné. Smála se, vrtěla ocasem. Lovila z jezera umrlce? Povytáhla jsem obočí a trochu se nad tím pousmála. Rozhodně žila zajímavým životem. To bylo všechno, co v tom bylo. Ona jela svoje a ostatní zase to jejich. Bylo lepší to tak vnímat, nebo ne? "Já takovou Styx neznám. Mně se Styx představila v lesíku a řekla mi, že mám pěkný kožíšek," odtušila jsem skoro lhostejně, no usmívala jsem se. Skoro starostlivě jsem si šedivou vlčici po mém boku prohlédla. "Tahle pohádka nebude mít šťastný konec, i kdyby tě uprostřed ní prohlásili za dobrou," uchechtla jsem se tiše a zahleděla se na vlastní bílé packy. Byla jsem v pořádku, v rámci svých možností. Ale ze života jsem radost neměla.
Musela jsem se rozesmát nad jejím vlastním smíchem. Chytla jsem se jednou tlapou za břicho a trochu si u toho nejspíš i uchrochtla. Její svůdnost mě ovšem vrátila zpět do pozoru. Překvapeně jsem náš rozestup zase zvětšila na dva metry, než mě magická síla tahala zpět. "Já nejsem-" Na vlčice? Zarazila jsem se. "...cukrouš," zabručela jsem nakonec. Tu část o vlčicích jsem ještě neměla řádně rozluštěnou. Zahnala jsem nutkání si vlčici nadále prohlížet.
Létat neuměla, to bylo o jeden dobrý důvod si je nechat méně. "Já nekoktám!" bránila jsem se, ale nejspíš marně. Samozřejmě, že jsem koktala a každou chvíli mi hlas přeskakoval z tichého mumlání na příliš hlasitý jekot. Zamračila jsem se. Byla to krutá pravda. "Jsou citlivá?" zeptala jsem se zvědavě. Když ke mně svoje křídlo přiblížila, aby mě dloubla, zafoukala jsem na jedno z peříček. Zaujatě jsem sledovala, jestli vlčice bude reagovat stejně, jako kdyby jí někdo třeba zafoukal do ucha. Nejistě jsem si odkašlala a obrátila zrak vpřed.

//Řeka Mahtaë (sever)

Přikývla jsem. To byla vlastně jednodušší verze toho, co jsem řekla. Donutilo mě to se zamyslet nad tím, jestli jsem vážně nezněla polovinu času jako blbec. Stydlivě jsem zabodla pohled do země. Zase jsem se ukazovala ve všemožném jen ne hezkém světle. Hysterie, neschopnost se vyjádřit. Přešlápla jsem a trochu se na vlčici pousmála. Nejspíš bylo zbytečné nad tím uvažovat tak do hloubky. Stalo se. Uklidnila jsem se. Nebylo na tom nic divného. Se slovy jsem to prostě neuměla. I přes to, že jsem si to uvědomovala, jsem z nějakého důvodu pokračovala naprosto bez přetvářky, což byl na jednu stranu trochu trn v patě. "Proč?" zeptala jsem se nechápavě. Nechtěla jsem, aby moje slova brala jako kýč. Zvedla jsem packu a neškodně ji párkrát drcla do čela. "Haló? Hledá se sebeláska. Sebeláska?" pronesla jsem hravým tónem a zavrtěla ocasem. Mimoděk jsem u toho mrkla zpět na její krk. Možná bych neměla.
S jejím nápadem jsem souhlasila a tak jsem se zařadila po jejím boku, aby nás po cestě nic netahalo. Zahalila mě nervozita, ale snažila jsem se to brát jako způsob jak si zmenšit můj obrovský osobní prostor. Takhle spojená jsem vlastně žádný neměla, pokud jsem nechtěla snášet bolest břicha nebo podkopávání noh. "Nebo nás pro její zábavu spoutá ještě blíž," vypadlo ze mě, než jsem si stihla naladit nějakou pozitivní frekvenci. Provinile jsem se na Styx pousmála. "Můžeš s nimi létat?" zeptala jsem se, když už znovu mluvila o tom, jak se jich chce zbavit. Létání muselo být... fajn, ne? Každý dětský sen.

//Medvědí řeka

Zamyslela jsem se. "Slyším pořád stejně. Asi tam pořád je, jenom se... zneviditelní," pokusila jsem se osvětlit něco, co jsem ve skutečnosti sama ještě nechápala. Neměla jsem ráda, když se magie projevila jen tak z ničeho nic, aniž bych na ni byla připravená. Tahle už ale byla druhá a nutilo mě to přemýšlet nad tím, co všechno se ve mně ještě ukrývá. Bylo to děsivé. Chtěla jsem být silná, ale možná ne až tak silná. Nic kromě vody jsem nedokázala ovládat dokonale a bez chyb. Dostala jsem od Styx další flákanec. Nespokojeně jsem zabručela, ale nevadilo mi to. Takové náhodné blbnutí mi u někoho chybělo. Tělem se mi rozlil jakýsi pocit štěstí. Odevzdaně jsem svěsila ramena a přestala se snažit přivolat magii zmizení, či co to vlastně bylo.
Na moji snahu zvýšit jí sebevědomí nijak nereagovala. Alespoň ne slovně, jinak z ní vyšlo jen podivné koktání. Ustaraně jsem otevřela pusu, ale brzy přestala a začala se starat o svá křídla. Zaujatě jsem sledovala pohyby, které u vlka nebyly vůbec běžné. Trápilo mě, že pořád nic neříká. "Řekla jsem toho moc?" natočila jsem hlavu nejistě do strany. Trochu jsem si povzdechla a zavrtěla hlavou. Zvedla jsem se a zkusila se od Styx vzdálit, ale magická síla tam pořád byla. "Možná... by to chtělo vyřešit jeden velký problém," navrhla jsem a znovu zatáhla do strany, abych i jí připomněla, že jsme pořád spoutané. Nechtěla jsem působit, jako bych se jí chtěla zbavit. Ale nemohlo nás to spojovat věčně, ne?

"Já nejsem trdlo! Pff, já jsem jen naprosto nepochopená," odvětila jsem naoko uraženě, ale smála jsem se. Přestala jsem a chvíli na Styx jen neurčitě hleděla. Po několika měsících jsem rozhodně nečekala že ona bude první vlk, s kterým se budu smát a úzkost bude to poslední, co ucítím.
Zamyslela jsem se. Všechno, co jsem uměla, bylo svým způsobem normální. Nebylo to nic, nad čím by si někdo řekl podivné. Elektřina, voda. O ničem dalším jsem nevěděla. Ale jak jsem brouzdala pamětí, jedna věc tu přeci jen byla. "Občas mi mizí uši... ale neumím to ovládat," odpověděla jsem nejistě. Byla jsem se svými slovy opatrná. Netušila jsem, jak by mohla Styx reagovat na mizející části těla. Její reakce na vodu, alespoň reakce jejího těla, byla docela agresivní a to to byla jedna z těch více rozšířených magií. Přivřela jsem oči a zkusila donutit svoje uši zmizet, ale nic jsem necítila. Žádné magické chvění, všechno jsem slyšela. Oči jsem měla až na vrch hlavy, jak jsem se snažila podívat, jestli jednu z nejdůležitějších částí těla pořád mám. Samozřejmě, že tam ušiska pořád byla.
S úsměvem jsem sledovala, jak vlčice mává ocasem. Bylo to u ní pro mě dost nové a neobvyklé gesto. Také jsem svým ocasem zavrtěla. Když se mi svěřila, že jí někdo označil za holuba, musela jsem se i trochu zasmát. Přimhouřila jsem oči a chvíli na ni hleděla snad ze všech úhlů, které moje hlava nabízela. "Já bych řekla, že vypadáš jako... jako ty," pokrčila jsem rameny. Holuba jsem v tom možná dokázala zahlédnout, ale dokud jsem nechtěla, byla to prostě trochu jinak poskládaná Styx. "Navíc můžeš vypadat i jako kráva a těm, kteří tě mají rádi, na tom nikdy záležet nebude," dodala jsem s úsměvem a střihla spokojeně ušima.

Nervózně jsem se na její žert usmála a raději to dál nerozvíjela, ačkoliv jsem si to čistě možná zapsala někam daleko do paměti. Čistě jako vzpomínku, samozřejmě.
Velmi, velmi nepovedený pokus cokoliv říct. Cukla jsem v očekávání nějakého útoku, ale její tlapa mě jen k náznaku umlčení plácla přes obličej. Raději jsem ho ještě chvíli nechala zabořený ve sněhu. "Můj pokus o lichocení," odvětila jsem se ztrápeným výrazem. Chtěla jsem nejdřív přemýšlet nad tím, co říkám, ale z nějakého důvodu se na mě tlačily roky mlčení zrovna teď. Takže jsem mluvila, první věci, které mi přišly na mysl. Bylo to z jedné strany vítané, z druhé... z druhé cokoliv co jsem se ve skutečnosti snažila Styx říct. Křídla jsou hezká a svým způsobem i užitečná. Snadné jako facka, ale jakmile jsem otevřela pusu, fungovala jsem jako nějaký neschopný blob.
Na moji magii reagovala tak, jak by nejspíš někdo jako ona reagoval. Přesto mě to překvapilo. Čekala jsem, že jednoduše bude sedět v úžasu a nadšeně koukat na neškodné bublinky. To se ovšem nestalo. Nevydala skoro ani hlásku, ale cenila zuby, ačkoliv od ní bubliny byly dostatečně daleko celou dobu. Trochu mě to zklamalo, ale slovně dodala, že to ve skutečnosti bylo hezké. Povytáhla jsem obočí, ale nakonec jsem jen pokrčila rameny. Byla jsem ráda, že jsem jí alespoň nějak mohla ukázat, že magie je bezpečná. "To jsem ráda," odpověděla jsem spokojeně. Odsunula jsem ztvrdlý sníh ze země a nechala ho spadnout do studené vody. Od místa nárazu se do všech stran začalo rozplývat několik kruhů. Bylo mi líto, že Styx nejspíš ve vodě neviděla stejnou krásu jako já. Ale tak to prostě bylo.
"Někdy, možná. Ale pokud jde o zlobu a tak... řekla bych, že to není magie, co ničí, ale přístup k moci," pokrčila jsem rameny. Styx ale nejspíš myslela hlavně na sebe. Znovu jsem si prohlédla její křídla. Byla to podivnost, která mě trochu děsila. Ale jen na začátku, když to byla naprosto nová věc. Teď, když už jsme spolu byly chvíli spoutané, jsem si nějak zvykla. "Přírodně správně? Rozhodně ne. Ale máš dobrou mlátičku. A zároveň něco, s čím můžeš ostatní objímat. Nebo tě to zahřeje v zimě. Ochladí v létě, když s tím budeš rychle třepat. Vlastně je to docela výhodné, to bych chtěla taky," uchechtla jsem se a zvědavě si k jednomu z delších pírek přičichla. Byla to ptačí křídla, ale smrděla jako vlk. Kýchla jsem si.

Přikývla jsem. "Jen mi vlčata občas skáčou po hlavě," uchechtla jsem se. Byla jsem s řečmi o vlčatech opatrná. Koneckonců všude byly drby, že Styx a její rodina vlčata zabíjela skoro pro srandu králíkům.
Pokývala jsem hlavou. Přišlo mi to skoro jako urážka. Snažila se mi svěřit a já na to kývala hlavou. "Tomu věřím," řekla jsem alespoň a povzbudivě se usmála. Její komentování křídel mě trochu zarazilo. Myslela jsem, že si jejich přítomnost užívá dle toho, jak mě s nimi zmlátila. Ale nemohla jsem se jí divit. "Mně přijdou krásná. Možná podivná, ale takové věci jsou nejlepší," pousmála jsem se. "Teda- obecně, že ano. Krásné asi není slovo pro mě. Protože- protože to patří Rez, jo. Pěkné! Ne. Uhh... zastav mě, prosím," zaúpěla jsem a se smíchem zabořila hlavu do hromádky ztvrdlého sněhu. Bolelo to jako čert, ale zvýšit úroveň trapnosti už jsem víc nemohla. Poníženě jsem se oklepala a šnečím tempem se šinula za Styx.
Sklonila jsem se k řece a nechala si jejím obsahem shladit hrdlo. Napůl ucha jsem poslouchala, co má druhá vlčice na srdci. Pousmála jsem se a chvíli na vodu jen tiše koukala. Hladina vody se nejdříve jen trochu zavlnila, načež se z ní odrazilo asi pět středně velkých bublinek. Bylo těžké soustředit se na všech pět, takže si většina z nich žila vlastním světem, brzy do něčeho narazila a spadla na zem v podobě deště. Dvě z nich jsem ovšem zachránila a spojila je v jedno větší srdíčko mezi námi. Spokojeně jsem se nad svým výtvorem zazubila, ale jakmile se po řece přihnala vlna, vzala si srdíčko s sebou a odvezla ho někam daleko do moře. Unaveně jsem přenesla všechnu váhu na přední tlapky a s přivřenými oči povzdechla. Byla jsem v plné síle, ale vodu jsem nepoužívala dlouho a tohle náhodné dovádění nejspíš také nebylo ideální. Oklepala jsem ze svého těla překvapení z náhlého úbytku sil a zase se narovnala. "To, a nebo tě můžu spláchnout. Ale na to je ještě moc zima. Třeba... třeba v létě," pobaveně jsem se zazubila. Úsměv mě ovšem rychle přešel a trochu sklesle jsem hleděla na svůj odraz na vodní hladině. "Víš... myslím, že jsi prostě jen neměla štěstí," zvedla jsem k ní hlavu. "Mohla bych tě na místě utopit. Nebo usmažit elektřinou, která mi trochu hází klacky pod nohy... Bůh ví, co ještě. Ale proč bych to dělala? Nemyslím si, že je na roznášení smrti něco pěkného," pokrčila jsem rameny. Hlavou se mi honily všemožné myšlenky a neměla jsem v tu chvíli dost zábran na to, abych si je udržela pro sebe. "Magie není špatná. Vlci jsou," dokončila jsem to nakonec tajemným hlasem. Bylo mi z toho všeho nějak divně. Možná jsem raději měla zvolit jednodušší ukázku vody.

Nakonec jsem musela uznat, že mám možná trochu strach. Kolikrát jsem v životě doplatila na to, že jsem někomu věřila? Mnohokrát ani ne. Povzdechla jsem si. Ale stejně jsem věděla, jaké to je a neměla jsem zájem se opařit znovu. Zároveň jsem vlčici a její změně chtěla věřit. Trochu jsem se zamračila. Celá tahle cesta byla snad ještě složitější, než když jsme se hádaly.
"Je to... domov," odpověděla jsem nejistě. Bylo zajímavé za pochodu zjišťovat, jak jsem se změnila. Dokázala jsem na Styx skoro bez důvodu ječet ale pokud šlo o vyjadřování mých pocitů, byla jsem úplně mimo. Samozřejmě, že jsem se ohledně Borůvkové smečky cítila šťastná. Z nějakého důvodu jen bylo neuvěřitelně složité to vložit do slov. "Omlouvám se... za všechna ta nevrlá přivítání, co tam dostáváš," nejistě jsem se usmála. Poprvé k tomu byl důvod, nejspíš. Paměť jsem měla trochu rozmazanou. Ale naposledy jsem byla podivně zlá bez jediného pořádného odůvodnění. Stejně jako jsem byla teď, než jsme nějakým způsobem začaly znovu. Zamyslela jsem se nad něčím, co bych se od vlčice chtěla na oplátku dozvědět já. "Není složité se takhle změnit?" naklonila jsem hlavu do strany. Já se měnila také, jak jsem šla životem. Jenže jsem nikdy neměla zájem o to žrát vlčata, ani mi v srdci nikdy neplanula zášť vůči magiím. Vždycky se změnilo jen něco málo, zato Styx to vzala obratem.
Přikývla jsem. Vodu jsem nikdy neodmítla, ani vlastně nebylo proč. Navíc mi ze všech těch slov vyschlo z krku. Zvedla jsem se a tentokrát následovala pro změnu její vedení. Vypadalo to, že ten les zná lépe, než já. Skoro jsem zapomněla, že jsme se v Galliree ocitly téměř nastejno.

//Medvědí jezero

Pousmála jsem se. Chvíli jsem měla obavy, že moje slova vezme špatně a vrátíme se do starých kolejí, ale nestalo se tak. Pokrčila jsem rameny. "Každý máme něco," odvětila jsem. Mezitím jsme nějakým způsobem obě došly k dalším stromům. Bylo to lepší, nebořily se tu tolik tlapky do sněhu a nehrozilo, že si každý druhý krok někde narazím tlamu. I tak jsem měla nutkání se zastavit, čistě abych zkusila, jestli mě Styx poslechne, nebo se jí vrátí bojová nálada. To chování pro mě bylo jedna velká záhada.
Přerušila krátké ticho, které nastalo. Překvapeně jsem na ni koukala a zastavila se. Je to... dobrý nápad? Lehce jsem se zamračila. Přidala jsem si k nenávisti zimy i nenávist nejistoty. Raději jsem si nedovolila nad tím moc přemýšlet. Pobaveně jsem se zazubila. "Ahoj, Styx. Já jsem Wizku a... a ty jsi taky moc pěkná," máchla jsem spokojeně ocasem ze strany na stranu. Posadila jsem se. Nejspíš už nebylo potřeba se někam hnát, pokud jsme se rozhodly to zkusit znovu. Přesto mě něco nepřestávalo hlodat v hlavě. "Co teď?" naklonila jsem hlavu do strany. Ta situace neměnila nic na tom, že jsme se od sebe nemohly vzdálit dva metry a bylo neuvěřitelně složité tak cokoliv dělat.