Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zarostlý les

Zavrčela jsem. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli mi leze na nervy, nebo je to jen jistá forma zábavy. Když si začala brát do huby Borůvkový les, rozhodla jsem se, že to budou nervy. "Hele!" vyjekla jsem v jediné sebeobraně, kterou jsem měla. Nemohla jsem jí usmažit elektřinou, protože jsem nevěděla, jestli bych u toho omylem neusmažila i sama sebe. A utopení byl moc zdlouhavý proces. Vlastně celá smrt byla zdlouhavý proces - proč jsem vlastně přemýšlela nad vraždou? Zavrtěla jsem hlavou a s nafouknutými tvářemi pokračovala poslušně za ní. "Ale něco tam stejně bude," zamumlala jsem si pod vousy, nejspíš ve snaze mít poslední slovo. Byla to myšlenka omylem řečená nahlas. Rychle jsem si Styx prohlédla. Vlastně bych se nedivila, kdyby se někomu líbila. Že se někdo líbil jí ale bylo překvapení. Zavrtěla jsem hlavou. Možná to ani nebylo ono. Rez mohla být i její sestra, ne? Nebo klidně i máma. Proč nad tím přemýšlím? Trhla jsem hlavou k šedivé, jako by za to mohla ona. Stala se ze mě puberťačka teď už nejen toužící po jakékoliv známce osobního kontaktu, ale i po drbech. Skvělý. Nevěděla jsem, jak to dokázala, ale vinila jsem z toho právě Styx.
"HELE!" zopakovala jsem hlasitě, když jsem uslyšela cvaknutí a moje odkročení do strany bylo tak akorát načasované. Oklepala jsem se, abych si po elektrickém výboji konečně srovnala srst a byla tak ještě míň na dosah. "Žádné mlácení, žádné kousání, žádné zabíjení, žádné... žádné... nic!" odsekla jsem nakvašeně a odvrátila hlavu, abych se na ni nemusela koukat. To byla chyba, protože jsem si nevšimla, že se zastavila a když se mi magie zastavila do cesty a podkopla mi nohy, letěla jsem rovnou na čenich.
Zvedla jsem se, možná až neuvěřitelně pomalu. Rozdýchávala jsem to. Nebyla jsem vrah, byla jsem klidná vyrovnaná duše ve středním věku. Tak. "Trucujeme? Fajn, to můžeme dělat obě," zamumlala jsem a posadila se na maximální vzdálenost. Chvíli jsem jen mlčky seděla s pitomým úšklebkem na tváři, hrdá na svůj vlastní nápad. V neočekávaný moment jsem trhla do strany a doufala, že tak s sebou strhnu i šedivou. Těžko říct, jestli to měl být pokus o zábavné usmíření nebo jen nepromyšlený tah. Možná to byl i ten pokus o vraždu.

"Fakta," opravila jsem ji stejně pevným hlasem a ryla se hlouběji a hlouběji do země, jak jsem se s ní snažila pohnout. Jenže to nešlo. Se zatřepáním křídel jsem se otočila. Hraješ si na slepici nebo co? Zatnula jsem čelist. Až na takové poznámky jsem odvahu neměla, ale stejně mi dalo zabrat, abych se o to alespoň nepokusila.
Rána. "Přestaň mě mlátit!" zaječela jsem skoro hysterickým hlasem. Nejen, že to bolelo, ale když vás po asi pěti letech naprosto normálního života začne mlátit něco co by nemělo existovat, je to vcelku traumatizující zážitek. Koukala jsem na ní ze své lehce přikrčené pozice s očima pomalu žilkovatýma stresem. Na druhou stranu jsem se ale cítila i trochu pyšná na to, že jsem jí dokázala vyvést z míry. Tedy, u ní bylo mlácení nejspíš celkem normální, ale stejně. Dostala jsem chuť přidat olej do ohně. "Aha, ustrašená Styx potřebuje doprovod Rez, aby se došla vyčůrat? Co jiného by v tom bylo než nějaký pubertální úlet?!" pomalu jsem to zasyčela. Nějak se mi povedlo dojít z nejistého tiššího tónu přes normální mluvu do dalšího hysterického štěknutí. Já jenom chci zpátky domů. Zhluboka jsem se nadechla a posadila se. Nebyl dobrý nápad začít soupeřit. Nejdřív jsme se nějak společně musely zbavit té zvláštní magie.
Čisté uvažování mi překazil její smích. "Není vtipné," nezapomněla jsem uraženě zamumlat a s nafouknutými tvářemi jsem zabodla pohled na náhodné místo na zemi, jako bych se s ní už nechtěla bavit. To jsem také nechtěla, ale jaksi mi to nebylo přáno. Bohy, Gallireou, ničím. Skoro se mi z toho chtělo brečet, ale to bych akorát udělala všechno mnohem horší.
S protočením očí jsem se raději rozhodla následovat její směr, než si dělat věci ještě složitější. "Musíme se nějak dohodnout. Třeba... třeba pět minut budu vést já a pak ty. A nebudeš mě mlátit," nezapomněla jsem určit nějaké vlastní požadavky. Otočila jsem se na ní, při čemž jsem si všimla, jak si prohlíží můj krk. V momentě jsem stála o maximální dva metry dál. "A... a nechoď tak blízko!" varovala jsem jí a tentokrát z ní raději nespouštěla oči.

//Maharské močály

//Kopce Tary

Ani jedna jsme nedokázaly převzít vládu nad naším směrem. V jednom momentě se oháněla křídlem a v druhém stála přímo přede mnou. Překvapeně jsem stáhla hlavu dozadu. Moc blízko! Varovala jsem sama sebe a mimoděk si vzpomněla na všechny možné úlety mojí mysli. Sklopila jsem hlavu k zemi. Srst mi zajiskřila a zvětšila nám oběma kožichy. "Já- já jen poslouchám magii, která mi asi tisíckrát zachránila život. Někdy bys to měla taky zkusit!" namítla jsem v zoufalé snaze nevypadat jako něčí stalker. Nejistě jsem přešlápla. Nedokázala jsem přijít na to, jak se v její společnosti chovat, a tak jsem občas pořád vypadala jako ztracená schránka a občas zase až moc bojovně. Druhou možnost jsem zvolila ve chvíli, kdy odmítla jít k Životu. "Ale... jdeš!" procedila jsem skrz zuby a snažila se magické síle odporovat, no stále to s námi nehnulo. Unaveně jsem zahekala a otočila se k ní, abych ulevila žaludku, v kterém mi sem tam stále škubalo na její stranu. Pro změnu mluvila o nějakém domově a pak... znovu o Rez. "Přestaň do toho tahat tvoje zálety!" vyhrkla jsem frustrovaně a hrcla si na zadek, abych jí zabránila v dalším tažení na západ nebo kam se to chystala.
Otevřela jsem pusu v marném pokusu navrhnout nějaký kompromis, když mě její kuřecí křidélko jeblo přes ksicht. Hlava se mi otočila doprava a samým překvapením jsem se zapotácela do strany. Uraženě jsem trhla hlavou zpátky k šedivé. Srst jsem měla od jejího něžného pohlazení všechnu v jednom směru a na obličeji se mi zračil nanejvýš pohoršený výraz. Ona už ale mezitím vyla jméno její ztracené vlčice. Přidala jsem se k jejímu boku a na oplátku jí švihla ocasem do boku. "MLLLLLČ!" protáhla jsem, ale hlas se mi třásl. Bylo očividné, že až takovou odvahu si vyskakovat nemám. S povzdechem jsem se posadila na zem a čekala, až její zoufalé volání cizího jména ustane. Možná právě kvůli té zoufalosti, která se jí odrážela v hlase, jsem jen poraženecky svěsila ramena. "Fajn. Půjdeme najít tvoji Rez, potom půjdeme k Životu, aby celou tuhle situaci vyřešil a potom můžeš jít domů. Dohoda?" přimhouřila jsem nedůvěřivě oči. Skládat dohodu zrovna s šedivou se mi nechtělo. Já bych ji neporušila, ale z její strany mohlo přijít cokoliv. Někdo tohle zastavte. Znovu jsem se postavila a vydala se náhodným směrem, při čemž mě magická síla zastavila sotva jsem se vzdálila na dva metry. Škubla jsem hlavou dozadu. "Jdeme?" zacukalo mi v oku. Celá ta situace začínala být dost nepříjemná. Proč jsem musela skončit zrovna s ní?

Škubání a tahání mě vedlo dál mezi kopci. Nebylo to nijak nepříjemné dokud jsem to bez protestu následovala. Když jsem se chtěla zastavit, zesílilo se to. Pokrčila jsem rameny a raději pokračovala dál. Občas bylo lepší nedělat si život těžší. Jenže jiní to měli očividně jinak - to jsem pochopila, když se ke mně začala z jednoho z kopců řítit silueta s hlasitým ječením. Jako fakt? Ulítla mi myšlenka. Gallirea to občas vážně přeháněla.
S heknutím jsem dopadla na zem a uslyšela cizí kňučení. V jednu chvíli jsem se cítila neuvěřitelně špatně za něco, za co jsem nemohla. "Já- se moc omlouvám," zamumlala jsem nejistě a snažila se vyhrabat se ze změti končetin. Svět se ještě párkrát zatočil, než se mi pohled srovnal a přistál mi na vlčici, která nás konečně rozmotala a nyní stála nade mnou - přede mnou. Vykulila jsem modré oči, což - podle naší společné historie - byla pěkná provokace. Skoro jsem je samým překvapením naopak úplně zavřela, ale nakonec jsem na Styx jen mžourala a snažila se skrz oční vadu dát rozmazané fleky dohromady. Což byl možná ještě horší nápad než všechno, co jsem udělala předtím. Nevidím. Rozhodla jsem se. Byla jsem slepá, ignorovala jsem obrys křídel, svět kolem mě neexistoval a všechno bylo v pořádku.
Zatímco mi šedivá kladla otázky, nemohla jsem si pomoct a rozhodla se její perutě prošetřit. Tělem mi projela jakási nejistota, která mě stále držela na zemi. Magii jsem znala v mnoha formách, ale tohle bylo něco nového a většího. Pamatovala jsem si Styx jako vlčici, která magii nesnášela. Copak jí křídla vyrostla jen tak, geneticky? Vždyť to bylo nemožné. Žádný vlk neměl křídla, nebyli jsme nijak křížení s ptáky. "Hm? Cože? Um... ne, já... já žádnou Rez neznám," odpověděla jsem celá rozhozená. Nevěděla jsem, co od vlčice čekat. Ale agresivně nevypadala, spíš... spíš podivně bezradně křičela na svoji nejspíš kamarádku, která tu ani nemusela být. Zmateně jsem se sesbírala ze země. A pak začala Styx tahat.
Huh? Zaryla jsem drápy do země, ale škubání v břichu tak akorát zesílilo, až se mi udělalo špatně. Klopýtla jsem tedy vpřed a raději se na šedivou zase téměř nalepila, aby mě náhodou něco nesežralo, kdybych se dovolila se od ní moc vzdálit. "Hele, takhle to asi moc nepůjde," oznámila jsem něco, co nám bylo nejspíš oběma jasné. Zkusila jsem se zastavit a nechat ji odejít, ale v další minutě už jsem jí zase byla v patách. Jedno z jejích peříček mě zašimralo pod čenichem a musela jsem se zastavit, abych se zbavila nutkání kýchnout. Špatný nápad. Jakmile si šedivá šla dál svojí cestou a já stála, v břichu mi to škublo do strany tak silně, až jsem se válela na zemi a to tahání mě chvíli táhlo mokrým sněhem, než jsem se sama posbírala a pelášila za nutným peklem.
Zatímco si to vlčice štrádovala na západ, já jsem raději chtěla zvolit cestu na jih a zeptat se Života, proč zrovna já. Teda, jak nás z toho dostat, samozřejmě. Byla jsem s tím celkem smířená, že to spojilo zrovna nás dvě, ale chtěla jsem cestu vést já. Už jen proto, že proč zrovna západ, když je tisíc lepších cest. "Jdeme tudy," rozhodla jsem, dvěma poskoky vlčici předběhla a začala tahat opačným směrem. Usoudila jsem, že buď Styx přibrala do velikosti buvola, nebo jsem byla úplně blbá, protože se nešlo pohnout ani o milimetr.

//Zarostlý les

//Zarostlý les

Nakonec jsem možná měla s tím jídlem přímo před nosem pravdu. Zaraženě jsem se pozastavila a nedůvěřivě se rozhlížela. Maso jsem ještě neviděla, ale cítila ho na sto honů. Pomalými kroky jsem se rozešla vpřed, ale s každým křupnutím jsem očekávala nějaké nebezpečí. Zároveň čím hlouběji do kopců jsem šla, tím víc se mi v žaludku usazoval podivný pocit. Nebyl to strach nebo svědomí, tohle bylo něco jiného. Jakési tahání a škubání. Chvíli jsem to ignorovala a pokračovala rovně, ale když škubání změnilo směr, zase jsem se zastavila. Co chceš? Povytáhla jsem obočí a zahleděla se na pravou stranu, kam mě vlastní břicho táhlo. Možná to byla intuice? Ale takový pocit jsem nikdy neměla. Další škubnutí. Když myslíš. Zase jsem přidala na tempu, tentokrát jsem změnila směr na pravou stranu. A pak další otočení doprava, když jsem ucítila zatahání. Doleva, rovně, rovně, doleva, doprava, rovně. A tak dále. Netušila jsem, kam mě podivný pocit táhne, ale čenich mi dráždila nádherná vůně čerstvého masa. Čekala jsem, že mě to tahání vede právě k němu.

//Kaskády přes Maharské močály

Zanechala jsem svého procházkového tempa a proběhla skrz močály jako blesk. To místo jsem neměla ráda, hlavně po tom, co se nám stalo s Flynnem. Sice to nebylo přímo tam, ale bažiny a močály byly podobné. Kde ten malý rošťák vůbec byl? Trochu jsem se zamračila. Potkala jsem jeho sestřičku ale po zbytku rodiny nebylo ani stopy. Jenže abych byla fér ani já jsem se na území Borůvkového lesa poslední dobou moc nezdržovala. Chyba. Napomenula jsem sama sebe s napůl úsměvem. Možná jsem tam nemohla být sama a možná mi to občas vážně vadilo, ale měla jsem to tam nejraději ze všech věcí na světě. Stejně jdu jen pro jídlo. Připomněla jsem si. Moc jsem toho ulovit nedokázala, ale chtěla jsem smečce také něčím přilepšit, ne se jen starat o vlčata. Neberte mě špatně, i to jsem milovala.
Vešla jsem do dalšího lesa a přemýšlela, jestli bych se neměla raději vrátit nebo zapojit vlčí smysly, abych něco našla. Uznala jsem, že mi do cesty nejspíš nic nevkročí. Ale možná... Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Stejně jsem se neotočila.

//Kopce Tary

//Borůvkový les přes Vyhlídku

Nevěděla jsem žádný přesný cíl cesty. Skoro jsem si to na vyhlídce rozmyslela a málem se vrátila zpět do lesa, ale nakonec jsem se našla už moc daleko a rozhodla se tu příležitost jen tak nehodit za hlavu. Konečně jsem měla všechny čtyři tlapky zdravé a mohla jsem si užít první teplejší teploty. Spokojeně jsem se protáhla a rozeběhla se napříč Gallireou poklidným klusem. Cítila jsem, jak se mi zrychluje dech a více méně jsem si to užívala.
Nevěnovala jsem přílišnou pozornost pachům okolo, rozhodla jsem se raději počkat, zda nějaké zvíře potkám, aby to nebyla taková práce. Možná jsem byla dost naivní, ovšem když už jsem v takovém přemýšlení byla zajetá, zůstala jsem v něm. Cesta sněhem byla sice mnohem těžší, ale nevadilo mi to. Sentimentální nálada se nadobro vypařila, ačkoliv v hlavě mě stále hlodalo svědomí. Ale z čeho? Povzdechla jsem si. Nakonec jsem neudělala nic špatně, nejspíš. Takže jsem si raději užívala svoji vlastní rychlost a protivítr, který mi čechral srst do všech stran. Bylo hezké po dlouhé době zase vnímat každý nádech a každý dotek.

//Zarostlý les přes Maharské močály

Od magie jsme opustili, což mi nevadilo. Víc mě trápila její otázka. Minimálně mě zaskočila. Chtěla jsem její odpověď, ne hloubat ve svých vlastních myšlenkách. Jemně jsem se pousmála. "Vždycky může být líp," zazubila jsem se. Ve skutečnosti mi totiž vážně bylo fajn. Nebylo to ideální, ale bylo to fajn. A bude ještě líp, protože jsem se rozhodla už nikdy nebýt trnem v patě. Nějak.
Byl čas odchodu. Trochu nedůvěřivě jsem si jí prohlédla, ale nakonec jsem pokrčila rameny. "Můžeš jít do úkrytu, třeba tam někoho najdeš. Nebo najdi Aranel, ta určitě něco vymyslí, nebo..." zarazila jsem se a znovu si Heather trochu prohlédla. Zavrtěla jsem s úsměvem hlavou a poraženecky svěsila ramena. "Však ty to zvládneš. Víc, než kdokoliv jiný," pousmála jsem se na ni a něžně ji drkla čumákem do tváře, když jsem procházela kolem. Mezi stromy jsem ještě otočila hlavu. "Uvidíme se!" zavolala jsem. Bylo to lepší rozloučení, než jednoduché ahoj. Trochu jsem se bála, že by pak to další setkání nemuselo přijít. Uvidíme se znělo lépe. Trochu jako slib. Nervózně jsem střihla ušima, ale už jsem se plně věnovala své vlastní cestě a doufala, že je vlčice dostatečně chytrá a nevydá se třeba za svým milovaným. Za tím jsem totiž chystala zajít já, ať už byl kdekoliv. Ale jindy. Chtěla jsem nejdřív sehnat nějaké to jídlo, alespoň minimum pro ty nejhladovější. Jaro už bylo za dveřmi.

//Kaskády přes Vyhlídku

"Už to jednou udělalo. Tedy... říkala jsi, že se chovalo divně, tak jsem předpokládala, že se rozhodlo dělat neplechy. Takhle vypadá magie, která není úplně zmáknutá," odpověděla jsem s úsměvem. Neustále jsem poslední dobou něco vysvětlovala, ale nevadilo mi to. Koneckonců to byla moje práce, i když některým už jeden rok dávno utekl. Alespoň jsem si připadala chytře, občas. S chytrostí jsem tuhle vlčici ve šrotování koleček nikdy předběhnout nemohla, to už jsem pochopila. Trochu jsem posmutněla. "Jinak... se máš dobře, Heather? Kdykoliv mi můžeš něco znovu říct," zeptala jsem se raději. Co všechno se mohlo skrývat v takové hlavičce, když neustále přemýšlela? Nervózně jsem přešlápla. Nenáviděla jsem otázku, jestli se mám dobře, nikdy jsem nevěděla, co na to říct. Ano, mám se dobře. Ano, mám se dobře, dokud moc neposlouchám to, co se mi honí hlavou. Tiše jsem si povzdychla. Doufala jsem, že Heather ve skutečnosti nic netrápí a mně se hlavou honily zase a jen špatné scénáře.
Přikývla jsem. "Ale dávej na sebe pozor," nezapomněla jsem prohodit. Nedávno nás tady znovu navštívila Styx, což bylo samo o sobě příšerné. Bůh ví, jak se chovala mimo smečkové území. Najednou mi všechny ty hranice připadaly jako skvělý nápad. Opětovala jsem vlčici široký úsměv. "Maličkost," pokrčila jsem rameny. No stejně jsem měla chuť na přednášku pro jistého Alfreda.
"Nejspíš se porozhlédnu po něčem k jídlu... Už se začíná oteplovat, určitě bude svět zase plný zvířátek," hrábla jsem tlapkou do mokré země. Ani mi nedošlo, že jsem se upsala k lovu, který jsem ze srdce nesnášela. "Víš, kde máš rodiče?" natočila jsem hlavu zvědavě do strany.

Po upozornění na mé ucho jsem zvedla hlavu, jako bych se na něj snad mohla podívat. Zavrtěla jsem nad tím činem hlavou a trochu se pousmála. To už tady také několikrát bylo. Začínala jsem si všímat, že i magie, které původně patřily Smrti, jsou ovládané emocemi. Nebo něčím, co s nimi souviselo. "Ano, to je dost možné. Magie, nejspíš zmizení, nebo tak něco. Neviditelnost, možná," odpověděla jsem trochu koktavě a nerozmyšleně. Moc jsem toho vysvětlit nemohla. Mizení ke mně prostě přišlo, já se o něj neprosila... Více méně.
Heather se začal s každým slovem zvyšovat hlas. Polekaně jsem otevřela pusu, ale došlo mi, že přerušovat ji by nemusel být dobrý nápad. Starostlivě jsem vlče pozorovala a vyčkávala, až nechá svým emocím volný proud, až si nakonec jen povzdechla. Vypadala nešťastně, což mě také trápilo. Chvíli jsem seděla mlčky a mhouřila oči na tu nejchytřejší vlčici pod Gallirejským sluníčkem. "Heather," oslovila jsem jí. Nechtěla jsem situaci dodat žádnou důležitost, nebo tak. Jen její jméno v podobě něčeho, co se dalo považovat za povzdych. Snažila jsem se jí tím dát najevo, že jsem pořád tady, i když jsem nic neříkala a držela se spíše stranou. Chápala jsem její rozpoložení. Chtěla jsem být schopná jí nějak pomoct. Navíc, z jejích slov to znělo jako by jí ten malý rošťák něco zasadil v srdci a pak si jednoduše odešel. A ona jednoduše nevěděla, co s tím.
Opatrně jsem překonala naši krátkou vzdálenost a žďuchla jí čenichem za uchem. "Kdybych toho Alfreda našla a přivedla... nebo si s ním jen promluvila a získala odpovědi, bylo by to lepší?" zeptala jsem se, stejně ustaraně, jako předtím. Neměla jsem problém ho najít. Už jsem znala pach jeho sestry a kdybych hodně chtěla, určitě by to nebylo těžké. Postavila jsem se před Heather a čekala, co z ní vypadne tentokrát. Chytrá slova nebo něco ovládané emocemi. Bylo zajímavé to sledovat. Ačkoliv mě stále trýznila nepřítomnost její maminky. Něco takového by si měli řešit spolu... o tom rodina byla. Bývávala, když jsem ještě byla stejně malinká, jako ona.

Mám 32 bodů, které bych ráda převedla takto:

30 bodů = 12 křišťálů
2 body = 10 oblázků

A děkuji za super akci!

Pokrčila jsem rameny. Zamrzelo mě to, ale vlastně měla pravdu. Bylo skličující nad tím přemýšlet takto. Jenže žádné jiné myšlení jsem si nepamatovala, takže se to patrně odráželo na všem. Změnila jsem tedy svůj pohyb ramen na krátké kývnutí hlavy. "Je to trochu depresivní," uznala jsem s nervózním úsměvem. Opustili jsme od všelijakého vysvětlování. Byla jsem za to více méně vděčná, nebyla jsem zvyklá a s každým slovem jsem se víc a víc ztrácela ve svých vlastních pocitech. Napadlo mě, že taková možná láska byla. Pro některé depresivní, pro některé veselá. Ve skutečnosti třeba ani neexistovala a bylo to něco, co jsme si vymysleli, abychom se na světě necítili tak sami. Ten nápad jsem zase rychle zavrhla. Jestliže mohl existovat můj pocit samoty, muselo existovat i něco, co by mě dokázalo dostat zpět tam, kde... kde bych věděla, kdo jsem a co je správně. Přimhouřila jsem oči na maličkou - vlastně už ne tak maličkou - Heather. Vrátila jsem se tím zpět na všechny čtyři. Už jsme to téma opustili a nebylo potřeba nad ním ztrácet čas. Kéž jsem to mohla říct i úzkosti, která mě tahala snad za všechny svaly a dělalo se mi z ní mdlo.
Netušila jsem, jak si její slova přebrat. Jestli jsem měla začít šílet a jít někoho zkopat nebo zůstat klidně sedět. Náhlou nerozhodností mi zablikalo ucho, zmizelo a znovu tam bylo. Cítila jsem záchvěv magie, ale už jsem to ignorovala. Naštěstí to všechno Heather nějak zachránila. Nebylo to tak strašné, i když jsem se chvíli rozhodovala, jestli to brát jako něco, co stálo za varování. Ale... koneckonců to byla ještě vlčata. Zvolila jsem taktiku klidu. "Aha... no, um... líbilo se ti to? Jsi šťastná?" zeptala jsem se opatrně. "Totiž, kdybys to tak nechtěla... já bych mohla, no, to nějak vyřešit," zamrkala jsem. Utopit, zelektrizovat. Nedůvěřivě jsem si mladou vlčici prohlížela. To bylo poprvé, co se mi s něčím takovým vlče svěřilo. A co si budeme, holky to mají vždycky těžší. Musela jsem být opatrná, ačkoliv se slovy jsem najednou byla jak sumo.

Snažila se mě poučit, jak jinak. Nejdříve jsem uznale přikývla. Chtěla jsem, aby věděla, že mě její názory a pohled na svět zajímají. "Pravda, ale... To už záleží. U některých tahle výměna proběhne, jak říkáš, kus za kus. Ale někteří darují svůj kousek někomu, kdo ho pouze rozdupe na kousky. Samozřejmě, ten kousek ti pak chybí. Jsi opatrná, zraněná a smutná. Ovšem takové pocity se snadno zahojí někým, kdo ti naopak kousek sebe dá nazpět. Jsou to právě maličkosti, které nás buď dokáží nejvíc zranit nebo nám pomoct překonat i ty nejstrmější skály. Nakonec můžeš někomu jejich kousek zničit i ty, aniž by ses o tom kdykoliv dozvěděla," vysvětlovala jsem. Ponořila jsem se do svého vyprávění, ale z části jsem stále toužila vědět po tom, kde se to ve mně vzalo. Protože jsem nebyla někým, kdo kdy takové kousky rozdával nebo rozbíjel. Či snad ano? Možná bych si protiřečila, kdybych tak tvrdila. "Tahle hra s kousky je děsivější, než cokoliv jiného. Ale táhne nás to k ní, možná pro ten pocit, možná proto, že už jsme se tak narodili. Na konci života, za těch deset let, už z tebe nezbyde skoro nic. Budou tě tvořit ostatní a ty budeš tvořit je. Často to není fér a nedává to smysl, to je pravda. No žijeme s tím, už spoustu, spoustu let. Odjakživa," dopověděla jsem. Začínalo mi mé povídání přijít trochu depresivní, takže jsem raději přestala a pouze pozorovala Heather rozmazaným pohledem. Přimhouřila jsem oči, ale stála moc blízko, takže mi jednotlivé barvy stále splývaly do sebe. Místo toho jsem se zahleděla zpět mezi stromy. Viděla jsem takhle rozmazaně i tenkrát? Je to ten důvod, proč jsem nedokázala... Povzdechla jsem si.
Při jejím novém oznámení se mi lehce naježila srst dole na zádech. Skoro jsem slyšela v hlavě ječet alarm protektivní máma mód aktivován. "Udělal něco, co bys nechtěla?" zeptala jsem se. Vyznělo to trochu tvrději, než bylo původně v plánu. Raději jsem se usmála. Nechtěla jsem z toho dělat výslech. Neměla by to být moje starost, ale po tom všem, co jsem řekla... Jednoduše jsem nechtěla, aby Heather přišla o svoje kousky moc brzo. Aby ji někdo jen tak okradl. Nedává to žádný smysl. Zopakovala jsem si její poznámku v hlavě. Pousmála jsem se. Zase byla chytřejší, než já.

Nedozvěděla jsem se nic nového, no skoro jsem viděla ty její kolečka šrotovat. Pokud jsem byla v okolí nějakého vlčete nervózní, byla to Heather. Nezdálo se to, ale měla jsem pocit, že je vždycky o krok přede mnou. Nebyl to respekt jako jsem měla z její maminky, ale rozhodně jsem si dávala pozor na to, co říkám a dělám. Místo odpovědi mě tentokrát obdařila otázkou.
Zvědavost mi trochu opadla. Možná vážně jen myslela kamaráda... nebo jen potřebovala trochu popostrčit. Jen jsem doufala, že ta béžové vlčice neodešla z našeho probírání lásky a něčeho víc jen abych mohla stejnou konverzaci načíst s Heather. Povzdechla jsem si. Kde vůbec byla její maminka? Nevysvětlovaly tohle maminky? Matně jsem si pamatovala, že mi o Lylwelin něco Makadi říkala. Soucitně jsem se na malou podívala. Asi jsem si tohle vysvětlování mohla připsat na seznam pracovních činností. "Něco víc... jako, no... láska," začala jsem nervózně. Předtím jsem to vyprávěla spíše stylem pohádky, z které si to ta druhá musela vytáhnout sama. Jenže jsem nechtěla před Heather nic skrývat či zlehčovat. Na ni by to stejně nefungovalo. "Když ti někdo chybí sotva udělá krok dál od tebe. Cítíš se jako na kolotoči, všechno s tebou padá a přesto... je to moc pěkný pocit. Máš motýlky v břiše při každém slově, které z toho speciálního někoho vypadne, při každém letmém doteku. Všechny problémy se zdají tak daleko, když jste spolu. Když někoho takového najdeš, už se budete navždy hledat, scházet a dělat si svět navzájem hezčí," dopověděla jsem tichým hlasem. Mluvila jsem lehce zasněně, možná proto, abych trochu změnila atmosféru, možná mi jednoduše ten pocit chyběl. Posmutněle jsem zabořila pohled do země, kde moje tlapy udělaly stopy. Jedním pohybem jsem je zničila. Vždycky byly samy. Netušila jsem, kam se podělo moje nutkání být pořád ticho. Ale chtěla jsem ho zpátky. Prosím. "Když se zamiluješ, daruješ tomu druhému kousek sebe samé. Ten kousek už ti nikdy nebude vrácen, i kdyby ta láska měla vyprchat. Když se zamiluješ podruhé, uděláš to znovu. A znovu, znovu, i kdybys už neměla co rozdávat. Ty kousky ti budou chybět, ale vždycky si musíš říct... stálo to za to." Zahleděla jsem se mezi stromy. Stálo to za to? Nervózně jsem přešlápla. Nedokázala jsem určit, jak jsem se cítila. "Mluvím moc, co?" řekla jsem najednou úplně jiným vlasem a trochu svěsila hlavu. To jsem zase něco vypustila z tlamy.

Béžová vlčice mě tedy nadobro opustila. Přítomnost vlčat mě pronásledovala na každém kroku, takže jsem ani nemrkla, když jedno prázdné místo vystřídalo druhé tělíčko. Prohlížela jsem si Heather jako obrázek. Byla už stejně veliká jako kde kdo kolem a fakt, že je stále jen vlčetem, prozrazovalo už jen málo rysů. Zajímalo mě, jak asi vypadá její bratr. A vlastně každé druhé vlče, které už jsem dlouho neviděla. Vážně, nemohli jsme tady postavit nějaké hradby proti jejich úprku?
Zamyslela jsem se. Došlo mi, že jsem se na jméno jejich ztraceného kamaráda nikdy pořádně nesoustředila. Ale podařilo se mi ho ze zmatených vzpomínek na hovor vytáhnout. "Říkali mu Alfie," odpověděla jsem s úsměvem. Netušila jsem, proč se o návštěvu zrovna tato mladá vlčice tolik zajímá, ale mávla jsem nad tím packou. Určitě k tomu měla své důvody. Koneckonců by dokázala přechytračit všechny vlky tady dohromady. Zvědavě jsem se na ni podívala. Když jsem se snažila, skoro jsem mohla cítit její nervozitu, nepříjemnost, nebo jakýkoliv jiný pocit to byl. Jednoduše to nebylo tak veselé a povznešené jako jiné konverzace s vlčaty. Starostlivě jsem naklonila hlavu na stranu, no ona začala mluvit dřív. Opět jsem se narovnala. Přítel... Přítel?! "Jako... kamarád? Nebo snad něco víc?" sklonila jsem k ní hlavu a snažila se držet zpátky úšklebek. Věděla jsem, jak nepříjemné takové rozhovory jsou a také pocit trapnosti, když se na vás někdo tupě usmíval. Místo toho jsem se tedy jen povzbudivě pousmála, aby se nebála mi říct víc. Zároveň jsem nad tím trochu uvažovala. Možná jsem z toho dělala jen zbytečné drama. Přítel jako kamarád. Používalo se to. U vlčat tedy spíš kamarád... no přesto. Unáhlené závěry byly nejhorší. Každopádně jsem se těšila na všechny informace a po celém dni mluvení jsem se poprvé cítila o něco živější.