Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Smála jsem se, už zase. Přestávala jsem znát jakoukoliv jinou emoci než smích a štěstí. Zadívala jsem se na vlčici s láskyplnýma očima. Všechny tyhle chvíle spokojenosti se mi postupně vrývaly do paměti a tvořily mi novou povahu. Mimo deště a jara jsem ve vzduchu cítila i změnu. "Ale když se budeš takhle škaredit, budeš mít vrásky dřív než já!" uchechtla jsem se. Přejela jsem jí čenichem kolem oka. Neměla jedinou chybu.
Pro sebe jsem se ušklíbla na její nejančím. To byla pravda, do té doby, než jsem se nás rozhodla dostat přes řeku. V koutku oka jsem viděla, jak se jí po celém těle napínají svaly stresem, vztekem, strachem - cokoliv to vlastně bylo. Ale věřila mi. Tobě jo. Svezla jsem se po malém kopečku rovnou do koryta řeky. Po kolena jsem se zabořila do zbytku vody a ještě trochu hlouběji do nestabilního bahna, které prostupovalo mezi všemožným kamením. Zacukalo mi v oku lehkou bolestí, na tenhle terén nebyly moje tlapky zvyklé. Dala jsem si záležet na tom, aby se vlny za námi spojily až po vstupu nás obou. Držela jsem je dostatečně daleko za námi na to, aby nám nehrozilo utopení. Celý tenhle proces doprovázela bodavá bolest v hlavě. Ani moje pohyby nebyly nejrychlejší. Nebyl to žádný světoborný kousek, ovládat vlny a tvar vody. To, pokud se jednalo o malý potůček uprostřed lesa. Tohle byla celá řeka a po jistém čase jsem na svých zádech ucítila kapičky vody, které moje vůle neudržela pohromadě s velkými vlnami.
Přemýšlela jsem, jestli by nebylo jednodušší nechat vodu procházet nad námi, než držet její divokou povahu zpátky. Nechtěla jsem ovšem riskovat ničí život, takže jsem se s viditelnými obtížemi vyškrábala na druhý břeh. Čekala jsem na bezpečný příchod Styx a až potom jsem přenechala vodě vládu nad sebe samou. Před očima se mi udělaly hvězdičky, které jsem rychle odmrkala zase pryč. Opřela jsem všechnu svoji váhu do předních tlapek a spoléhala se na to, že se po nich jen tak nesvezu. "Bingo."

//Tajga

Našpulila jsem pusu, jako bych si chtěla stěžovat na něco dalšího. Zasmála jsem se. Skoro jsem zapředla, když si mě začala zase všímat. Cukla jsem uchem z jejího štípnutí do strany. "Fuj!" vyjekla jsem náhodně, když jsem ucítila její slinty i v koutku oka. Vymanila jsem se z její srsti a začala klepat hlavou ze strany na stranu, abych to ze sebe dostala. Vrhla jsem se po jejích nohou a hravě u toho zavrtěla ocasem. Doufala jsem, že ji vyvedu z rovnováhy a ona se zřítí na zem - v jiném případě jsem taky mohla dostat kopanec jako od kobyly. Možná jsem začínala riskovat až moc.
"Co prosím?" vyhrkla jsem s překvapeným výrazem a pozorovala její špatné divadlo. Zasmála jsem se. "Alespoň na rozdíl do tebe umím dobře hrát, holčičko," Slovo holčičko jsem řekla v mírně chraplavém hlase hodné staré babičky, která už nemohla na záda a vrzaly jí klouby. Rozesmála jsem se sama nad sebou.
Tentokrát jsem naši cestu vedla já. Hleděla jsem u toho na řeku a hledala vhodné místo k přejití. Všude se voda rozlévala do okolí, ale čím víc jižně jsme šli, tím klidnější voda byla. Nespokojeně jsem zabručela. Do kostí mi prostupoval lehký mráz a uměla jsem si představit, jak studená v tomhle ročním období voda byla. Takže jsem ke svým podmínkám k přejití mimo klidný proud přidala i co nejméně vody. Očkem jsem se ohlédla na Styx. "Nejanči," odvětila jsem a dalších pár minut jsem bez jakéhokoliv vysvětlování pokračovala vpřed. Zpomalovala jsem postupně, zvykala jsem si na zdejší rychlost a zvuk vody. Chtěla jsem tak sebrat jistou odvahu a přesvědčit se, že mě voda neutopí.
Proud se na moment zastavil a voda se ve dvou vlnách začala odsouvat, tvořit nám úzkou cestičku uprostřed. Ucítila jsem v hlavě ostrou bodavou bolest. Nepolevila jsem soustředění, avšak volná cesta se ještě zúžila. "Věříš mi?" zeptala jsem se téměř řečnickou otázkou. Hlas jsem měla pevný, skoro jako rozkaz, až by mě to samotnou překvapilo, kdybych měla čas na to myslet. Na vlčici jsem nepohlédla, snažila jsem se udržet dvě vlny od sebe. Dno bylo rozbahněné a vody tam bylo skoro po kolena, ale byla to jediná možná cesta.

Odfrkla jsem si, ale usmívala jsem se u toho. Nemohla jsem se na nic doopravdy zlobit. Brala jsem to jako šaškování a zlomyslnost, která k ní prostě patřila. Oklepala jsem se ve snaze shodit ze sebe co nejvíc bláta. "Spolkla jsi modrost světa?" ušklíbla jsem se, když jsem se jí lepila na bok. Žádná odezva kromě podivně chladného komentáře se mi ovšem nedostala. Překvapeně jsem povytáhla obočí. Najednou mi chyběla pozornost, kterou mi vlčice do té chvíle věnovala. Odhodlaně jsem přimhouřila oči a zabořila jí čenich mezi pírka jakožto donucovací prostředek. "Já jsem pořád tady!" zahučela jsem. Její srst moje volání tlumila. Pustila jsem se až když zmínila řeku. Byla jsem chvíli úplně mimo. Zapomněla jsem v její přítomnosti vnímat okolí.
Sledovala jsem, jak se voda na některých místech vylévá ze svého původního místa a rozvodňuje zemi i pod námi. Udělala jsem pár kroků vzad s pořádným čvachtáním. Mohla jsem s vodou dělat téměř cokoliv, ale netroufla jsem si na to převzít vládu nad tak velkou částí. "Najdeme průchodnější část," zamumlala jsem a otočila se k odchodu po směru proudu řeky. Někde se musel nacházet plácek lepší než tahle soon-to-be povodeň. V pochodu vpřed mě zastavil pohled Styx. Povytáhla jsem v otázce obočí. Myslela jsem, že mluví o mizejících částech těla, které mě poslední dobou také doprovázely. Překvapeně jsem zamrkala, když mi přejela jazykem po hlavě. Nakrčila jsem zmateně čenich. Musela jsem se zasmát, když na mě svůj jazyk vyplázla a cosi huhlala. Nejspíš myslela moje odznaky. Mizejí? Netušila jsem, co si o tom mám myslet. Byla jsem stará a už jsem moc často vyměnila srst? Možná si ze mě Život dělal blázny. Nebo to jen byla předzvěst dalších změn. Žďuchla jsem Styx do čenichu, aby svoji tlamu zavřela. "Možná má se mnou Život nějaké jiné plány," uchechtla jsem se. Mohla jsem být rovnou celá modrá. Ta představa mě trochu děsila. Nejspíš jsem v tu chvíli odložila návštěvu Života o dalších alespoň deset let.

//Ageronský les

Její ňuňování mě donutilo nafouknout tváře ještě víc, ale to už jsem se smála. Takové popichování mi ve skutečnosti vůbec nevadilo. Chtěla jsem si jen zachovat alespoň minimální drsnou povahu. Nechtěla jsem vedle vlčice vypadat jako nějaký neschopný králík. Kdybych chtěla, mohla jsem nás obě během několika vteřin usmažit. Nebo utopit. Poslední dobou jsem se vlastní magie spíše bála než abych to brala jako dar. Začínala jsem šedivé víc a víc rozumět. Zadívala jsem se na vlčici. Možná to nebyla nenávist, ale strach. Nejspíš obojí. Stejně se na mě dokázala dívat, hledět mi do modrých očích, bavit se se mnou. Pousmála jsem se. Dalo by se říct, že jsem po dlouhé době konečně byla šťastná. S někým, kdo mě po prvním slově chtěl zabít. Život byl plný překvapení.
S heknutím jsem dopadla na tvrdou zem. Cvakly mi u toho zuby, až mi čelistí začala pulzovat bolest. Zvedla jsem oči ke Styx, která kolem mě procházela. Nic neudělala - alespoň jsem si to myslela. Blátotlačka? Vyplázla jsem jazyk. Musela jsem uznat, že to se mi vážně nepovedlo. Začala jsem se sbírat zpět na nohy, sklepala jsem ze sebe veškerou špínu. Cítila jsem tažení v břichu. "Styx!" zaječela jsem ještě v letu, načež mi zuby cvakly znovu a už zase jsem ležela na zemi. Odrazila jsem se zadními tlapkami od země, abych se posunula do předu a při dalším vstávání nehrozilo, že mě dvoumetrový rozestup zase překvapí. Sesbírala jsem se tedy na nohy vedle vlčice a věnovala jí skoro vražedný pohled. Uvažovala jsem o tom, že bych ji mohla povalit na zem, ale obávala jsem se, že bych akorát dostala další flákanec. "To je nefér!" protáhla jsem a s pochechtáváním se přilepila k jejímu boku, abych nebyla jediná celá od bláta.

Otázka mě překvapila. Vzhledem k jejím novým vymoženostem jsem sotva mohla něco provést aniž bych dostala ránu dřív, než bych udělala první krok. Přimhouřila jsem hravě oči. O svoje tlapky jsem se bála i přes všechny její změny, to byla pravda. Měla jsem ovšem chuť dokázat jí, že už nejsem ta vystrašená koule u řeky, která se schovávala za ostatními. Chyběl mi moment překvapení, takže jsem jen pokrčila rameny a pousmála se. "Jen počkej," odpověděla jsem tajemně. Věděla jsem, že kdybych se o něco pokusila, skončila bych zase připnutá na zemi kompletně odevzdaná její lítosti. Tak nějak jsem spoléhala v to, že by mě nechtěla zabít po všem, co jsme spolu provedly.
Vdechovala jsem její netradiční vůni. Nedokázala jsem rozlišit, co cítím, ale ať už to bylo cokoliv, každý si v tom musel najít jinou krásu. Spokojeně jsem si povzdechla. Mimo příjemný pocit za uchem se mi do něj donesl i tichý smích. Povytáhla jsem obočí a chystala se položit otázku, ovšem vlčice mě předběhla. S písknutím jsem střelila hlavou vzhůru a natočila ucho do strany. Nafoukla jsem tváře. Přestalo to bolet hned po tom, co ho její zuby opustily, takže jsem se nakonec musela přestat mračit a raději se začít zasmát.
Netušila jsem, kam nás chce táhnout, ale neprotestovala jsem. Skoro jsem na pouto zapomněla, dokud mě nezatáhlo v břiše jakmile opustila své místo a vydala se vpřed. Propletla jsem se kolem ní a dál. Poslala jsem jejím směrem malé elektrické štípnutí, které krátce štíplo a zvedlo srst do všech stran. "Já nevím. Máš ty dost hustý kožíšek?" povytáhla jsem obočí, očividně spokojená nad svojí chvílí překvapení. Uskočila jsem do strany, pořád jsem měla o svoje tlapky jistou obavu. Rozhodla jsem se raději utéct a doufat, že se vlčice při honičce bude smát, no to byla nejspíš moje osudová chyba. Zapomněla jsem na dvoumetrové spojení a když jsem oné vzdálenosti dosáhla, letěla jsem tlamou napřed do zbytků sněhu.

//Dlouhá řeka

Všechno bylo nejspíš tak, jak mělo být, přesně jak jsem říkala. Přesto mi srdce vynechávalo údery a nadechovala jsem se jen každých dvacet vteřin. Nejspíš to nebylo daleko od topení se. Zachytila jsem tázavý pohled vlčice, načež jsem se znovu trochu uchechtla. "Já... jen si myslím, že by byla zábava občas za některé věci zmlátit i tebe," vysoukala jsem ze sebe. Nechtěla jsem, aby to vyznělo jako výsměch. Všechno, co Styx řekla, se mi svým způsobem líbilo. Možná to bylo jen bláznovstvím. Nejspíš už jsem se nadobro zbláznila, ale nelitovala jsem jediné vteřiny. Znovu jsem se opřela o strom a pozorovala vlčici zaujatým pohledem. Vražedkyně a náhodný nesmyslný život. Co by se mohlo stát? Vždycky jsem chtěla zažít nějakou komedii nebo tragédii, pro ten pocit. Nikdy jsem si ale nemyslela, že dostanu obojí skoro na stříbrném podnose. Spojit ty dva žánry mělo být nemožné, přesto to vlčice nějakým způsobem dokázala. Bylo možné, že v jejích očích to byla jen tragédie. Mně se však nechtělo brečet, nýbrž se smát, zapamatovat si všechny její rysy i poslepu. Naklonila jsem k ní hlavu a zabořila nos do její srsti na krku. Dokázala bych tak zůstat navždy. Moc jsem ale nevěřila blízkosti ostrého drátu, takže jsem se spokojila jen s pár vteřinami.
Pousmála jsem se. Tohle ticho bylo jiné, než jakékoliv předtím. Nevadilo mi většinou nikdy, ale tentokrát se to snad ani nedalo nazvat tichem. Hlavou mi zvonilo tisíce myšlenek, které mi ani v nejmenším nevadily. Neměla jsem žádnou starost, skoro mi přišlo, že bych dokázala vzlétnout. Neřekla bych, že to byly city, které by k sobě měl pár. Nebyly to ani city dvou přátel. Byly to city, které tam prostě byly. Nepopsané. Svobodné, chaotické. Víc než vítané. Rozzářily se mi oči, když vlčice začala znovu vrtět ocasem. "Co bude teď?" narušila jsem ticho a trochu jsem přimhouřila oči i přesto, že jsem nemluvila nahlas. Mohla jsem v tom tichu klidně stát klidně další dny, týdny i měsíce.

Její prohlášení bylo smutné, nejspíš. Ale já necítila nic než jen pochopení. Viděla jsem Styx skoro ve všech barvách. Jako vraha, jako nemilosrdnou kudlu do zad, jako hravé vlče. Uměla jsem si představit, že řetěz na krku je to jediné, co ji mohlo svazovat. Trochu jsem se pousmála. Možná bych si myslela, že nemá pravdu, že se dokáže změnit a já jsem tu od toho, abych jí k tomu bodu dostala. Byla chaotická, bez jediného vhodného řešení. Něco na tom mě přitahovalo blíž. Představovala jsem si dny, které bychom chápaly jen my dvě. Cítila jsem jistou sobeckost za to, že jsem se nebránila a nedržela jsem se toho, že by se vlčice měla vrátit za jistou Rez. Já se měla vrátit do Borůvkového lesa a žít svůj normální bezstarostný život mezi vlčaty. Zaposlouchala jsem se do vlastního tepu, který byl příliš rychlý a příliš zmatený. Vzpomněla jsem si na momenty, kdy byl takhle rychlý jenom když jsem něco kazila nebo se topila ve vlastní úzkosti. Teď jsem nic z toho necítila. Jenom volnost, kterou mi druhá vlčice nabízela. "Co má být nakonec bude," odpověděla jsem tajemně místo nějaké chytrosti. Povytáhla jsem nad sebou obočí. "To bylo stupidní. Už nebudu mluvit," pokývala jsem hlavou. Se slovy jsem to vážně moc neuměla a nejspíš ani ona. Nedokázala jsem si ji představit vést plnohodnotnou konverzaci ohledně jejích pocitů. Přála jsem si u toho být, nechat si narůst křídla a zmlátit ji při každém záseku. Uchechtla jsem se, pro ni bez pořádného kontextu nejspíš trochu jako maniak.
Nečekala jsem, že se mě kdykoliv znovu dotkne. Vydechla jsem všechnu zadržovanou nervozitu a nechala hlavu volně spadnout na tu její. Myslela jsem, že všemu byl konec vzhledem k tomu, jak špatná jsem se vším byla - teď i každý den předtím. Málem jsem se na místě rozbrečela, kdybych neměla na práci přemýšlet nad tím, jak neříct nějakou další stupiditu. "To zní jako něco, co bych v životě neudělala," odpověděla jsem. Nadzvedla jsem hlavu a oplatila jí pohled. Od kdy byla zlatá barva tak pěkná? "Takže jdu do toho," dodala jsem po chvíli s širokým úsměvem. Do háje se všemi morálními zásadami. Kdo je vlastně určil? Nejspíš ještě nepotkal Styx.

Nesouhlasila jsem s tím. Vlastně jsem byla nejspíš stejně dlouho sama, jako Smrt. Pro ni bylo těch tisíce či kolik let oproti věčnosti nejspíš krátkých. Já věčnost neměla a většinu života jsem strávila sama, ponořená ve vlastních myšlenkách. Bez jediného zdroje zábavy, bez možnosti vymanit se z každodenního proudu života. Možná proto jsem tu teď víc než dobrovolně stála po boku Styx. Vytáhla mě z toho proudu skoro násilím a já si nemohla stěžovat. Nechtěla jsem si stěžovat. Bylo to dokonalé, svým vlastním způsobem. Pořádně se po dlouhé době nadechnout, i když všechny naše kroky vedly akorát ke zkáze.
Mluvila odvážně, ale řeč jejího těla byla jasná. "Nikdy není pozdě přestat," odpověděla jsem s úsměvem. Bylo příšerné vzdávat se něčeho, co jsem ani nestihla získat. Ale bylo to tak lepší. Tušila jsem, že kdyby si vlčice cokoliv začala se mnou, akorát by všechno shořelo v plamenech. Její vztahy, moje city. Všechno. Zahleděla jsem se do dálky mezi stromy. Vlastně v tom ani nebyly žádné city, nejspíš. Jak dobře jsem ji znala? Nevěděla jsem o ní nic kromě toho, že nezabila jen jednoho vlka a v srdci už jí zasadil šíp někdo jiný. Frustrovaně jsem vydechla a opřela se o strom. Všechno bylo příšerně složité. Nemohl dávat k životu někdo návod? Nepotřebovala jsem ho očividně jenom já. "Pokud ji miluješ, není co řešit," dodala jsem nakonec s pokrčením ramen. Nehodlala jsem se někomu plést do vztahů. Vlastně jsem netušila, kde jsem vzala odvahu cokoliv takového vůbec načít. Sklopila jsem pohled na zem a zůstala tiše, jako bych se vracela zpátky tam, kde jsem byla předtím. Jen to ne, prosím. "Nebo můžeme zůstat spolu, dokud pouto funguje. Bez citů... Bez budoucnosti. O tom už nerozhoduju," zamumlala jsem nakonec. Chtěla jsem vůbec něco takového já? V hlavě jsem měla chaos. Ale ve finále co jiného mě celý život doprovázelo? Vždycky to byl jen chaos.

"Já taky byla pořád sama," namítla jsem. Pořád jen schovaná za jinými vlky, bála jsem se sotva promluvit. Těžko říct, jestli všechny naše konverzace se Styx nebyly jen slabým závanem, který zase vymizí. Při té myšlence mě na moment přemohla známá úzkost. Zabodla jsem pohled do země. Nechtěla jsem, aby se vrátila ta prázdná schránka, kterou jsem byla předtím. Ale co jiného bych mohla dělat? Zavrtěla jsem hlavou. Pointou bylo, že jsem také byla neustále sama a nebyla jsem nějaká zahořklá stará baba. Jenže co není může být. Jen to ne. "Myslím, že by ti urazila hlavu i se Smrťákem," poznamenala jsem s tichým uchechtnutím. Představa darování něčeho Smrti byla možná pěkná, pokud by obětinami byla mrtvá těla vlků a vnitřnosti jiných zvířat. Kdyby se tam kdokoliv z nás objevil s tvarovaným bahnem, nejspíš by ztratila i poslední lidskost, kterou v sobě měla.
Musela jsem se zasmát, když se skoro bez důvodu začala bránit cestě k Životu. "Fajn, fajn, tam teda ne," odpověděla jsem rychle mezi tichým smíchem. Ten zmizel, když jsem se zamotala do svých vlastních slov. Nevěděla jsem, co si počít s nově nalezenými myšlenkami. Částečně to za mě vyřešil další flákanec, který jsem dostala od Styx. Viděla jsem křídlo ještě před tím, než mě stihlo porazit, ale místo kompletního vyhnutí se jsem akorát dostala tou tvrdší částí. Kýchla jsem si, jedno z pírek mě zalechtalo na nose. Nabručeně jsem se na vlčici podívala. Ovšem pod chladností vlčice jsem lehce sklonila hlavu. Za nedlouho jsem znovu cítila její čumák na své tváři. Zadržela jsem dech. "Co není v životě komplikované?" odpověděla jsem skoro šeptem a pokrčila rameny. "Myslím, že... Já měla už dost držení se zpátky. Takže asi záleží, co chceš ty, protože... Protože v sázce je nejspíš tvůj vztah s ní... Ne? Já nikoho nemám. V podstatě je to jen tvůj risk," dodala jsem trochu třesoucím se hlasem. Chtěla jsem mít cokoliv se dělo u zříceniny, chtěla jsem to chytit a už nikdy to nepustit. Jenže jsem nedokázala být sobecká. Pamatovala jsem si zoufalství v jejím hlase, když křičela cizí jméno.

Přikývla jsem. To byla nejspíš pravda. Napadlo mě, jestli má něco proti vlkům s láskou ke stejnému pohlaví. Bylo to normální, ne? Blueberry říkal, že ano. Já si myslela, že ano. Stejně mě občas přepadaly jisté pochybnosti. "Nejspíš dost stará, aby měla čas ničit ostatním život," vydechla jsem s pousmáním.
Zaujatě jsem sledovala špinavou vodu, která se kolem nás rozlila do všech stran a tvořila takové malé jezírko. Připadala jsem si zase jako zvědavé vlče, které zaujme každá hloupost.
Také jsem na jedno volné místo přitlačila a přidala do rozlité vody další. Otřepala jsem se, když mi studená voda dosáhla až ke kotníkům. Přiblížila jsem se zpět po bok Styx, kde nebylo vody tolik. Zrovna ze sebe také sklepávala špínu a po mém přiblížení jsem se mohla znovu čistit i já. Uchechtla jsem se. Přejela jsem jí čumákem po špinavém místě a nabrala na něj většinu kousků mechu, které jsem následně sklepala zpět na zem. Nervózně jsem si odkašlala a zabodla pohled do země. Možná jsem byla pořád až moc uvolněná.
Bylo potřeba zdůraznit něco, co ani jedna z nás ještě na stůl nevytáhla. "Řekla bych, že Smrt naše problémy nevyřeší. Co... budeme dělat dál?" zeptala jsem se s jasnou nejistotou v hlase. Byly jsme stále spojené k sobě na maximální vzdálenost dvou metrů, Styx měla pořád svá křídla pevně na místě. "Teda... teda ne že bych nechtěla být s tebou! Bylo to fajn. Je to fajn. Může to být fajn- já jen, um... Vlastně nevím. Může to takhle být pořád ale, ale to asi nechceme nebo... jo?" odkašlala jsem si. Pořád jsem nevěděla, jak na tom vlčice vlastně je. Jestli jí kupředu pohání jen touha za něčím novým nebo nějaké city. Navíc takhle jsem se do Borůvkového lesa vrátit nemohla a donutilo mě to přemýšlet nad tím, co všechno jsem byla ochotná pro vlčici opustit.

Starostlivě jsem si vlčici i nadále prohlížela. Její zamručení na souhlas se mi nelíbilo. Mnohem radši bych byla, kdyby mi to řekla ve slovech a nevypadala, jako že se každou chvíli zhroutí. Ještě chvíli nic neříkala, což moji starost zvětšilo dvojnásobně. Možná jsem jen přeháněla. Jen její pobavený výraz na moje nadávání situaci trochu odlehčil. Povzdechla jsem si, spíš úlevně. "Promiň. Už se nebudu koukat na žádné skvrny," zamumlala jsem. Nebrala jsem tím vinu na sebe, ale zároveň jsem byla připravená už nikdy žádné divné skvrny nezkoumat. "Je to stará baba," zamručela jsem. U toho už jsem se každopádně usmívala a svěsila poraženecky ramena. Nemohla jsem s tím dělat nic.
Styx poukázala na něco ve vzduchu. Zavětřila jsem. Bylo tu víc pachů, než obvykle. Smečka? Jenže hranice jako by už neexistovaly. Vzpomněla jsem si na Severku, první vlčici, která mě v Galliree přivítala. Ta mluvila o smečce v sousedních horách a já se objevila... Támhle. Zahleděla jsem se na hory, jejichž vrcholek nebyl vidět. Najednou mi bylo trochu smutno. Nikdy jsem nestihla Severčinu smečku navštívit. Obrátila jsem se na vlčici, abych se zeptala, jestli to tu zná. K tomu už jsem se nedostala. Nazelenalá voda, spíš břečka, z mechu se rozprskla do všech stran a mimo jiné přistála i na mém obličeji. Přivřela jsem oči, aby se mi do nich nedostalo něco, co by tam být nemělo. Cítila jsem, jak mi po čenichu na zem odkapávají mokré zelené kousky mechu. Se stále přimhouřeným pohledem jsem sledovala Styx. Potlačovala jsem úsměv. Chtěla jsem vypadat děsivě, naštvaně. Jenže to nevyšlo a musela jsem se začít smát. Opustila jsem své místo a skočila jí k předním tlapkám, abych dosáhla stejného kousku, jaký předvedla ona a zároveň nás obě pěkně zmáčela. "A máš to!" zavolala jsem mezi smíchem, při čemž mi do pusy vletěla trocha té břečkovité tekutiny. Musím přiznat, že to rozhodně nebyla dobrá večeře. Hlavní ovšem bylo, že jsme se zase bavily. Očividně nás nemohlo nic zastavit.

//Jedlový pás

Přemýšlela jsem nad tím, jestli jsem neměla svých činů spíš litovat, než se snažit překonat další hranice. Ale když jsem se podívala na cestu zpátky, už tam žádná nebyla. Nemohla jsem přestat. Déšť a jaro už navěky voněli po Styx a tak to prostě bylo. Navěky. Zajímalo mě, na jak dlouho nám tyhle chvíli byly předurčeny. Kdy se ze mě znovu stane rozumná dospělá vlčice a z ní vrah. Napadlo mě, že bych možná dokázala něco udělat, přetvořit ji k lepšímu. Ale nakonec... ačkoliv nůž může být jen ozdobou, nic nezmění to, k čemu byl předurčen. S tou myšlenkou jsem víc než spokojeně sledovala reakci vlčice na moje gesto. Měla jsem pocit, že kdyby mi zaryla zuby do krku, ještě bych jí poděkovalo. Přivřela jsem oči, když se mi v citlivém místě za uchem rozlétali motýlci. Mohla jsem se v tom utopit. Chtěla jsem se v tom utopit.
Jenže do všeho musela strkat pracky Smrt. Pelášila jsem z lesa společně se Styx tak rychle, jak nám to jen dým a magické pouto dovolili. Od ní už se nic nedozvíme. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se, jakmile jsem si byla jistá, že jsme nadobro opustily jedle. Otočila jsem se na patě a zabránila vlčici v dalším pohybu vpřed. Zkoumavě jsem si ji prohlížela a hledala známky nějakého zranění nebo nemoci. Měla jsem ze Smrti respekt, který stál na velmi tenké hranici se strachem. Tentokrát jsem ale byla víc naštvaná než cokoliv jiného. Proč se do všeho musela motat? Povzdechla jsem si. "Příště ji uškrtím," procedila jsem mezi zuby a s nevrlým výrazem se zahleděla mezi stromy tam, odkud jsme přišly. Bylo odvážné a především nemožné něco takového říkat. Zklamaně jsem zabodla pohled zpět do srsti vlčice. Nemohla jsem s tím udělat nic.

Hleděla jsem do zlatých očí, v kterých se odrážely ty moje. Připadala jsem si jako Ikaros a jeho touha dotknout se slunce. Hlavou mi znělo varování, ale nedokázala jsem ho poslechnout. Její oči a všechno ostatní mě táhlo výš, zbavovalo mě pout, která mě držela celý život při zemi. Bylo děsivé létat a ještě děsivější byla představa nevyhnutelného pádu. Tohle by mělo stát za to. Pousmála jsem se. Přenastavila jsem si tak vlastní hlavu. Možná bylo lepší ztratit samu sebe v extázi a v očekávání prudkého pádu zavrátit hlavu dozadu a smát se. Nechat žal a utrpení převzít vládu nad tělem a užít si toho procesu každou vteřinu. Odlepila jsem hlavu od země a krátce olízla vlčici čenich, což už nadobro otřáslo všemi zábranami, které jsem ještě měla. Jestli jsem nějaké ještě měla. Mohla jsem tímhle přijít o všechno a stejně jsem se nedokázala přimět k tomu se o to starat. Čisté uvažování jsem měla rozteklé. Vlastně jsem se postupně roztékala celá.
"Jak bych to mohla vědět? Jsem přeci jen hloupá magička," odpověděla jsem, hrající se na blbou. Přejela jsem vlčici pohledem. Byla hubená, ale ne tím příšerným způsobem. Dlouhé nohy, hustá srst, peří do všech stran. Foukla jsem studený vítr na jedno z peříček za jejím uchem. Neuvědomila jsem si, jak blízko byla, než se peříčko zahoupalo ze strany na stranu. Přimhouřila jsem oči pod lehkou bolestí, která vznikla, když mi začala čistit ránu. Zadívala jsem se na drát, který se jí zarýval do kůže. "Musí to bolet," poznamenala jsem, ale to už se vlčice zvedala. Přetočila jsem se na bok a poslechla ji. Sklepala jsem ze sebe veškerou špínu. Intimita situace více méně odpadla a já se mohla volně nadechnout.
Vydala jsem se blíž ke zřícenině, která nám dělala společnost. Prostupovala z ní magická síla Smrti. Zastavila jsem se u jedné ze stěn. Odmítala jsem jít dovnitř, ale nejspíš jsem musela následovat Styx i tam. Zadívala jsem se na černý flek, který se mi rýsoval nad hlavou. "Co to je?" zeptala jsem se nevědomky. Z nějakého důvodu mě to zaujalo víc, než by bylo normální. Trochu nedůvěřivě jsem sledovala, jak šedivá také začala skvrnu zkoumat. Odkašlala jsem si, nejdřív nevědomky. Stála jsem ke zřícenině zády a tak až když Styx začala ječet a já se otočila, všimla jsem si zeleného dýmu. Vdechla jsem ho, jako správný magor, a rozkašlala se na celé kolo. Vlčice máchla křídly, takže se kouř na chvíli rozptýlil. Nadechla jsem se posledního zbytku čerstvého vzduchu. "Styx!" Přiskočila jsem k vlčici, která se zdála celou tou situací zasažená víc, než já. Postavila jsem se jí před čumák, lepší vdechovat cokoliv, co jsem zrovna měla v srsti, než ten kouř. Přikývla jsem. "To si piš," zamumlala jsem přes další kašel a zatlačila do ní, abychom se obě rozešly stejným směrem.

//Ageronský les

Konečně se mi zklidnil smích, ale srdce mi bušilo pořád stejně rychle. Styx se vyhoupla nade mě. Už jsem se ani nesnažila proti tomu nijak bojovat. Nějak jsem svoje místo na zemi vzala jako právoplatné místo. "A co by to podle tebe mělo být?" povytáhla jsem lehce provokativně obočí. V koutku ucha mi stále hlásek křičel, abych přestala. Zoufale jsem se v sobě snažila zachytit jakýkoliv plamínek pocitu jiný, než jen touha po něčem novém, ale nic jsem nenašla. Chtěla jsem ze sebe smazat něco, co v mé povaze vůbec nemělo být zařazeno. Jenže když se nade mnou tyčila a zataženou oblohu mi zastiňovala pírka ve všech odstínech šedi, už jsem se nepokoušela to zastavit. Měla jsem pocit, že někde hluboko v lese slyším od zříceniny přicházet smích Smrti, která se tak ráda dívala na to, jak si sama ničím život. A ničím? Mezi oči mi spadla kapka z tmavých mraků. Mohla jsem prožít všechny dny takhle, ve sněhu nebo v trávě, obnažená všem pocitům, které mi byly vcelku neznámé. Nebo jsem tak mohla prožít jen jeden.
Hrábla jsem tlapkou mezi dva přívěsky na krku. Naslouchala jsem tichému cinkání, až jsem našla prázdné místo, kde měla vlčice pouze srst a nic dalšího. O tlapku se mi odrazil její tep. Odvrátila jsem stydlivě oči a oddálila i tlapku, která se mi cestou zpět ke mně opět zahákla o tu příšerně ostrou věc. Zacukalo mi v oku. "Pěkné," vydechla jsem a obrátila tlapku polštářky nahoru, abych se svým zraněním Styx zeptala, co to sakra nosí.

Život byl občas vážně divný. Mezi uši mi padaly iritující kapky deště, které se sem dostávaly skrz stromy, na tlapky se mi lepilo čerstvé bahno, všechno nasvědčovalo spíš podzimu než jaru. Depresivní počasí, při kterém bych měla mumlat, přikyvovat na otázky a dělat to, co po mně ostatní chtěli. Ale z nějakého důvodu jsem se mezi jedlemi rozhodla zahodit veškeré okovy. Na potom. Na výčitky, na nadávky, na následky. Skoro jsem cítila pánvičku Smrti, kterou se mě chystala vzít přes hlavu v moment, kdy opustím od prázdné hlavy a vrátím se do zajetých kolejí. Ale ne dneska. Dneska jsem jen se zmateným srdcem uhýbala tlapkám, které na sobě nesly nespočet krve ostatních. A bylo mi to sakra jedno.
Překvapeně jsem uskočila, když její křídla udělala jedno velké puf a změnila se v kouli peří a srsti. Chvíli jsem jen zaraženě stála. Výraz se mi postupně měnil z vyděšeného do malého úsměvu, který nakonec vymizel a zůstala po něm jen otevřená pusa a němý smích, přes který jsem se nedokázala nadechnout. Až když jsem na sobě ucítila váhu vlčice jsem se konečně nadechla a tentokrát ze mě při smíchu i vyšel zvuk. Snažila jsem se i ve svém smrti hrozícím stavu zapřít a nespadnout, ale nepodařilo se. Najednou jsme obě ležely na zemi a já si musela utírat oči uslzené od smíchu. "Pro-miň," vydechla jsem. To jediné slovo trvalo alespoň půl minuty vzhledem k tomu, že jsem se při vzpomínce na její rozčepýřenost znovu začala chechtat jako blázen. Naposledy jsem si odkašlala a rozdýchala jak nedostatek kyslíku, tak bolest v boku od náhlého pádu. Vlčici jsem najednou cítila úplně všude - to už jsem si myslela předtím, když mě škádlila, ale nyní to byla pravda. Tlapky zamotané v tlapkách, vlastně jsem nevěděla, kde končí moje končetiny a kde začínají ty její. Zahleděla jsem se na ni s jasnou otázkou v očích. Co dál?