Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývla jsem. To byla vlastně jednodušší verze toho, co jsem řekla. Donutilo mě to se zamyslet nad tím, jestli jsem vážně nezněla polovinu času jako blbec. Stydlivě jsem zabodla pohled do země. Zase jsem se ukazovala ve všemožném jen ne hezkém světle. Hysterie, neschopnost se vyjádřit. Přešlápla jsem a trochu se na vlčici pousmála. Nejspíš bylo zbytečné nad tím uvažovat tak do hloubky. Stalo se. Uklidnila jsem se. Nebylo na tom nic divného. Se slovy jsem to prostě neuměla. I přes to, že jsem si to uvědomovala, jsem z nějakého důvodu pokračovala naprosto bez přetvářky, což byl na jednu stranu trochu trn v patě. "Proč?" zeptala jsem se nechápavě. Nechtěla jsem, aby moje slova brala jako kýč. Zvedla jsem packu a neškodně ji párkrát drcla do čela. "Haló? Hledá se sebeláska. Sebeláska?" pronesla jsem hravým tónem a zavrtěla ocasem. Mimoděk jsem u toho mrkla zpět na její krk. Možná bych neměla.
S jejím nápadem jsem souhlasila a tak jsem se zařadila po jejím boku, aby nás po cestě nic netahalo. Zahalila mě nervozita, ale snažila jsem se to brát jako způsob jak si zmenšit můj obrovský osobní prostor. Takhle spojená jsem vlastně žádný neměla, pokud jsem nechtěla snášet bolest břicha nebo podkopávání noh. "Nebo nás pro její zábavu spoutá ještě blíž," vypadlo ze mě, než jsem si stihla naladit nějakou pozitivní frekvenci. Provinile jsem se na Styx pousmála. "Můžeš s nimi létat?" zeptala jsem se, když už znovu mluvila o tom, jak se jich chce zbavit. Létání muselo být... fajn, ne? Každý dětský sen.

//Medvědí řeka

Zamyslela jsem se. "Slyším pořád stejně. Asi tam pořád je, jenom se... zneviditelní," pokusila jsem se osvětlit něco, co jsem ve skutečnosti sama ještě nechápala. Neměla jsem ráda, když se magie projevila jen tak z ničeho nic, aniž bych na ni byla připravená. Tahle už ale byla druhá a nutilo mě to přemýšlet nad tím, co všechno se ve mně ještě ukrývá. Bylo to děsivé. Chtěla jsem být silná, ale možná ne až tak silná. Nic kromě vody jsem nedokázala ovládat dokonale a bez chyb. Dostala jsem od Styx další flákanec. Nespokojeně jsem zabručela, ale nevadilo mi to. Takové náhodné blbnutí mi u někoho chybělo. Tělem se mi rozlil jakýsi pocit štěstí. Odevzdaně jsem svěsila ramena a přestala se snažit přivolat magii zmizení, či co to vlastně bylo.
Na moji snahu zvýšit jí sebevědomí nijak nereagovala. Alespoň ne slovně, jinak z ní vyšlo jen podivné koktání. Ustaraně jsem otevřela pusu, ale brzy přestala a začala se starat o svá křídla. Zaujatě jsem sledovala pohyby, které u vlka nebyly vůbec běžné. Trápilo mě, že pořád nic neříká. "Řekla jsem toho moc?" natočila jsem hlavu nejistě do strany. Trochu jsem si povzdechla a zavrtěla hlavou. Zvedla jsem se a zkusila se od Styx vzdálit, ale magická síla tam pořád byla. "Možná... by to chtělo vyřešit jeden velký problém," navrhla jsem a znovu zatáhla do strany, abych i jí připomněla, že jsme pořád spoutané. Nechtěla jsem působit, jako bych se jí chtěla zbavit. Ale nemohlo nás to spojovat věčně, ne?

"Já nejsem trdlo! Pff, já jsem jen naprosto nepochopená," odvětila jsem naoko uraženě, ale smála jsem se. Přestala jsem a chvíli na Styx jen neurčitě hleděla. Po několika měsících jsem rozhodně nečekala že ona bude první vlk, s kterým se budu smát a úzkost bude to poslední, co ucítím.
Zamyslela jsem se. Všechno, co jsem uměla, bylo svým způsobem normální. Nebylo to nic, nad čím by si někdo řekl podivné. Elektřina, voda. O ničem dalším jsem nevěděla. Ale jak jsem brouzdala pamětí, jedna věc tu přeci jen byla. "Občas mi mizí uši... ale neumím to ovládat," odpověděla jsem nejistě. Byla jsem se svými slovy opatrná. Netušila jsem, jak by mohla Styx reagovat na mizející části těla. Její reakce na vodu, alespoň reakce jejího těla, byla docela agresivní a to to byla jedna z těch více rozšířených magií. Přivřela jsem oči a zkusila donutit svoje uši zmizet, ale nic jsem necítila. Žádné magické chvění, všechno jsem slyšela. Oči jsem měla až na vrch hlavy, jak jsem se snažila podívat, jestli jednu z nejdůležitějších částí těla pořád mám. Samozřejmě, že tam ušiska pořád byla.
S úsměvem jsem sledovala, jak vlčice mává ocasem. Bylo to u ní pro mě dost nové a neobvyklé gesto. Také jsem svým ocasem zavrtěla. Když se mi svěřila, že jí někdo označil za holuba, musela jsem se i trochu zasmát. Přimhouřila jsem oči a chvíli na ni hleděla snad ze všech úhlů, které moje hlava nabízela. "Já bych řekla, že vypadáš jako... jako ty," pokrčila jsem rameny. Holuba jsem v tom možná dokázala zahlédnout, ale dokud jsem nechtěla, byla to prostě trochu jinak poskládaná Styx. "Navíc můžeš vypadat i jako kráva a těm, kteří tě mají rádi, na tom nikdy záležet nebude," dodala jsem s úsměvem a střihla spokojeně ušima.

Nervózně jsem se na její žert usmála a raději to dál nerozvíjela, ačkoliv jsem si to čistě možná zapsala někam daleko do paměti. Čistě jako vzpomínku, samozřejmě.
Velmi, velmi nepovedený pokus cokoliv říct. Cukla jsem v očekávání nějakého útoku, ale její tlapa mě jen k náznaku umlčení plácla přes obličej. Raději jsem ho ještě chvíli nechala zabořený ve sněhu. "Můj pokus o lichocení," odvětila jsem se ztrápeným výrazem. Chtěla jsem nejdřív přemýšlet nad tím, co říkám, ale z nějakého důvodu se na mě tlačily roky mlčení zrovna teď. Takže jsem mluvila, první věci, které mi přišly na mysl. Bylo to z jedné strany vítané, z druhé... z druhé cokoliv co jsem se ve skutečnosti snažila Styx říct. Křídla jsou hezká a svým způsobem i užitečná. Snadné jako facka, ale jakmile jsem otevřela pusu, fungovala jsem jako nějaký neschopný blob.
Na moji magii reagovala tak, jak by nejspíš někdo jako ona reagoval. Přesto mě to překvapilo. Čekala jsem, že jednoduše bude sedět v úžasu a nadšeně koukat na neškodné bublinky. To se ovšem nestalo. Nevydala skoro ani hlásku, ale cenila zuby, ačkoliv od ní bubliny byly dostatečně daleko celou dobu. Trochu mě to zklamalo, ale slovně dodala, že to ve skutečnosti bylo hezké. Povytáhla jsem obočí, ale nakonec jsem jen pokrčila rameny. Byla jsem ráda, že jsem jí alespoň nějak mohla ukázat, že magie je bezpečná. "To jsem ráda," odpověděla jsem spokojeně. Odsunula jsem ztvrdlý sníh ze země a nechala ho spadnout do studené vody. Od místa nárazu se do všech stran začalo rozplývat několik kruhů. Bylo mi líto, že Styx nejspíš ve vodě neviděla stejnou krásu jako já. Ale tak to prostě bylo.
"Někdy, možná. Ale pokud jde o zlobu a tak... řekla bych, že to není magie, co ničí, ale přístup k moci," pokrčila jsem rameny. Styx ale nejspíš myslela hlavně na sebe. Znovu jsem si prohlédla její křídla. Byla to podivnost, která mě trochu děsila. Ale jen na začátku, když to byla naprosto nová věc. Teď, když už jsme spolu byly chvíli spoutané, jsem si nějak zvykla. "Přírodně správně? Rozhodně ne. Ale máš dobrou mlátičku. A zároveň něco, s čím můžeš ostatní objímat. Nebo tě to zahřeje v zimě. Ochladí v létě, když s tím budeš rychle třepat. Vlastně je to docela výhodné, to bych chtěla taky," uchechtla jsem se a zvědavě si k jednomu z delších pírek přičichla. Byla to ptačí křídla, ale smrděla jako vlk. Kýchla jsem si.

Přikývla jsem. "Jen mi vlčata občas skáčou po hlavě," uchechtla jsem se. Byla jsem s řečmi o vlčatech opatrná. Koneckonců všude byly drby, že Styx a její rodina vlčata zabíjela skoro pro srandu králíkům.
Pokývala jsem hlavou. Přišlo mi to skoro jako urážka. Snažila se mi svěřit a já na to kývala hlavou. "Tomu věřím," řekla jsem alespoň a povzbudivě se usmála. Její komentování křídel mě trochu zarazilo. Myslela jsem, že si jejich přítomnost užívá dle toho, jak mě s nimi zmlátila. Ale nemohla jsem se jí divit. "Mně přijdou krásná. Možná podivná, ale takové věci jsou nejlepší," pousmála jsem se. "Teda- obecně, že ano. Krásné asi není slovo pro mě. Protože- protože to patří Rez, jo. Pěkné! Ne. Uhh... zastav mě, prosím," zaúpěla jsem a se smíchem zabořila hlavu do hromádky ztvrdlého sněhu. Bolelo to jako čert, ale zvýšit úroveň trapnosti už jsem víc nemohla. Poníženě jsem se oklepala a šnečím tempem se šinula za Styx.
Sklonila jsem se k řece a nechala si jejím obsahem shladit hrdlo. Napůl ucha jsem poslouchala, co má druhá vlčice na srdci. Pousmála jsem se a chvíli na vodu jen tiše koukala. Hladina vody se nejdříve jen trochu zavlnila, načež se z ní odrazilo asi pět středně velkých bublinek. Bylo těžké soustředit se na všech pět, takže si většina z nich žila vlastním světem, brzy do něčeho narazila a spadla na zem v podobě deště. Dvě z nich jsem ovšem zachránila a spojila je v jedno větší srdíčko mezi námi. Spokojeně jsem se nad svým výtvorem zazubila, ale jakmile se po řece přihnala vlna, vzala si srdíčko s sebou a odvezla ho někam daleko do moře. Unaveně jsem přenesla všechnu váhu na přední tlapky a s přivřenými oči povzdechla. Byla jsem v plné síle, ale vodu jsem nepoužívala dlouho a tohle náhodné dovádění nejspíš také nebylo ideální. Oklepala jsem ze svého těla překvapení z náhlého úbytku sil a zase se narovnala. "To, a nebo tě můžu spláchnout. Ale na to je ještě moc zima. Třeba... třeba v létě," pobaveně jsem se zazubila. Úsměv mě ovšem rychle přešel a trochu sklesle jsem hleděla na svůj odraz na vodní hladině. "Víš... myslím, že jsi prostě jen neměla štěstí," zvedla jsem k ní hlavu. "Mohla bych tě na místě utopit. Nebo usmažit elektřinou, která mi trochu hází klacky pod nohy... Bůh ví, co ještě. Ale proč bych to dělala? Nemyslím si, že je na roznášení smrti něco pěkného," pokrčila jsem rameny. Hlavou se mi honily všemožné myšlenky a neměla jsem v tu chvíli dost zábran na to, abych si je udržela pro sebe. "Magie není špatná. Vlci jsou," dokončila jsem to nakonec tajemným hlasem. Bylo mi z toho všeho nějak divně. Možná jsem raději měla zvolit jednodušší ukázku vody.

Nakonec jsem musela uznat, že mám možná trochu strach. Kolikrát jsem v životě doplatila na to, že jsem někomu věřila? Mnohokrát ani ne. Povzdechla jsem si. Ale stejně jsem věděla, jaké to je a neměla jsem zájem se opařit znovu. Zároveň jsem vlčici a její změně chtěla věřit. Trochu jsem se zamračila. Celá tahle cesta byla snad ještě složitější, než když jsme se hádaly.
"Je to... domov," odpověděla jsem nejistě. Bylo zajímavé za pochodu zjišťovat, jak jsem se změnila. Dokázala jsem na Styx skoro bez důvodu ječet ale pokud šlo o vyjadřování mých pocitů, byla jsem úplně mimo. Samozřejmě, že jsem se ohledně Borůvkové smečky cítila šťastná. Z nějakého důvodu jen bylo neuvěřitelně složité to vložit do slov. "Omlouvám se... za všechna ta nevrlá přivítání, co tam dostáváš," nejistě jsem se usmála. Poprvé k tomu byl důvod, nejspíš. Paměť jsem měla trochu rozmazanou. Ale naposledy jsem byla podivně zlá bez jediného pořádného odůvodnění. Stejně jako jsem byla teď, než jsme nějakým způsobem začaly znovu. Zamyslela jsem se nad něčím, co bych se od vlčice chtěla na oplátku dozvědět já. "Není složité se takhle změnit?" naklonila jsem hlavu do strany. Já se měnila také, jak jsem šla životem. Jenže jsem nikdy neměla zájem o to žrát vlčata, ani mi v srdci nikdy neplanula zášť vůči magiím. Vždycky se změnilo jen něco málo, zato Styx to vzala obratem.
Přikývla jsem. Vodu jsem nikdy neodmítla, ani vlastně nebylo proč. Navíc mi ze všech těch slov vyschlo z krku. Zvedla jsem se a tentokrát následovala pro změnu její vedení. Vypadalo to, že ten les zná lépe, než já. Skoro jsem zapomněla, že jsme se v Galliree ocitly téměř nastejno.

//Medvědí jezero

Pousmála jsem se. Chvíli jsem měla obavy, že moje slova vezme špatně a vrátíme se do starých kolejí, ale nestalo se tak. Pokrčila jsem rameny. "Každý máme něco," odvětila jsem. Mezitím jsme nějakým způsobem obě došly k dalším stromům. Bylo to lepší, nebořily se tu tolik tlapky do sněhu a nehrozilo, že si každý druhý krok někde narazím tlamu. I tak jsem měla nutkání se zastavit, čistě abych zkusila, jestli mě Styx poslechne, nebo se jí vrátí bojová nálada. To chování pro mě bylo jedna velká záhada.
Přerušila krátké ticho, které nastalo. Překvapeně jsem na ni koukala a zastavila se. Je to... dobrý nápad? Lehce jsem se zamračila. Přidala jsem si k nenávisti zimy i nenávist nejistoty. Raději jsem si nedovolila nad tím moc přemýšlet. Pobaveně jsem se zazubila. "Ahoj, Styx. Já jsem Wizku a... a ty jsi taky moc pěkná," máchla jsem spokojeně ocasem ze strany na stranu. Posadila jsem se. Nejspíš už nebylo potřeba se někam hnát, pokud jsme se rozhodly to zkusit znovu. Přesto mě něco nepřestávalo hlodat v hlavě. "Co teď?" naklonila jsem hlavu do strany. Ta situace neměnila nic na tom, že jsme se od sebe nemohly vzdálit dva metry a bylo neuvěřitelně složité tak cokoliv dělat.

//Řeka Midiam

Pozorovala jsem vlčici už i za pochodu. Sice jsem neustále o něco zakopávala, ale není to každý den, co vidíte původem vraha v takovém světle. V hlavě mi hlodala špetka zvědavosti. Na krku jí cinkaly cetky od vlků, kteří je nejspíš neodevzdali dobrovolně. A ještě do toho prosvítalo cosi ostrého. Nemluvě o křídlech, která pro mě vyhlížela spíš nebezpečně (i když to nejspíš bylo tím, že už jsem od nich dostala dvakrát facku) než majestátně. Nemluvě o jizvách. A o mojí jizvě, která vznikla pomocí jejích zubů. Pořád stejná. Přehrála jsem si její slova v hlavě. Slabou chvilku? Povytáhla jsem obočí. "Nemá tvá slabá chvilka náhodou jméno? A čistě náhodou... nemá to jméno tři písmena?" zeptala jsem se tiše, s malým úsměvem. Nepůsobilo to píchavě. Chtěla jsem jen nějak povznést atmosféru, která nějakým způsobem přešla z hysterie přes trucování do... čehosi. Jakkoliv se to dalo nazvat. Vlastně jsem za to mohla být ráda.
Pokračovalo se vpřed. Oddechla jsem si, znamenalo to, že další přetahování o vedení se nechystalo. To, co ze sebe vypustila, mě ovšem málem zastavilo. Naštěstí jen málem. Uvažovala jsem, jestli bych to měla ignorovat, dělat, že jsem to nikdy neslyšela a pak zpytovat svědomí po zbytek svého života. Otočila jsem se zpět na vlčici a hledala ve svých vlastních pocitech nějakou nenávist. Nebyla tam. Opatrnost, nejistota, strach, respekt. To všechno možná. Nerozhodnost, která z toho nejspíš naoko dělala nenávist. Stáhla jsem uši dozadu a posmutněle zahrabala tlapkou v zemi. "To není pravda," namítla jsem tiše. Marně jsem tápala po něčem dalším, co bych mohla říct, ale našla jsem jen stejnou prázdnotu, která mě doprovázela předtím. Nemožnost říct to, co si doopravdy myslím.

//Křišťálový lesík
(//opět jen když půjde Styx... kdyžtak mě zastav... :D)

Lehce jsem protočila očima. Upustila jsem od nutkání mít poslední slovo a raději se soustředila na cestu. Měla jsem obavy, že kdybych se zastavila, už bych se Styx znovu ani nehnula. Představila jsem si, jak by asi vypadala moje bahnitá mumie. Rozhodně nic, co by se líbilo vlčatům, akorát zapomenutý poklad ze kterého si někdo udělá hračku. Nakrčila jsem čenich. "Raději ne," zamumlala jsem trochu zděšeně.
Nakonec se nám zastavení nevyhnulo. Styx vypadala, že si nevšimla žádného svého divného chování. Možná jsem jenom blázen. Neměla by mi už viset na krku? Zkoumavě jsem si ji prohlédla. Doopravdy to myslela vážně? Přimhouřila jsem na všechny možné věci, které se jí houpaly kolem krku. Hledala jsem na ní cokoliv, co by mi prozradilo, že je to všechno jenom jedna velká hra. Nic jsem nenašla a to mě možná děsilo ještě víc. "Nevím... teda, tohle je taky fajn, ale když jsem tě viděla naposledy byla jsi pořád ta samá vlčice co se se mnou porvala při prvním setkání," vysvětlila jsem. Vlastně bych měla Rez poděkovat. Napadlo mě s malým úsměvem. To ovšem neměnilo nic na tom, že jsem nějak nevěděla, co se sebou. Více méně jsme se přestali hádat - a co dál? Měla jsem ještě tak tunu slov, která jsem posbírala napříč Gallireou, jenže mi vlčice nedávala žádný důvod je použít. Jinak jsem byla naprosto ztracená. Takže jsem raději sklapla pusu a mlčela. Opět jsem se rozešla vpřed a doufala, že vlčice nebude trucovat.

//Medvědí jezero (pokud půjde i Styx)

//Maharské močály

Proč zrovna já... "Kdo z nás tu má být ten depresivní?" povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem myslet na smrt, rozhodně ne v této situaci a rozhodně ne po tom, co jsem na obzoru zahlédla lepší dny. Sjela jsem vlčici pohledem a uvažovala, jestli ji nakopnout, nechat to být nebo se o ní starat jako o depresivního kámoše. Jenže jsem měla potíž jí věřit i čenich mezi očima. Vracelo mě to zpátky k událostem předešlých dní a věděla jsem, že Styx za nic nemůže, ale stejně jsem v srdci cítila jistou zášť. Ani můj tvrdý hlas nepomohl a ona už podruhé mluvila o smrti. Svěsila jsem bezmocně hlavu a přimhouřila na ni polovičně slepé oči. Nějakým způsobem za ně beztak také mohla ona. "Nechám tě umřít, ale na nějakém hezčím místě, protože já tady rozhodně neumírám," obeznámila jsem ji s mým plánem a znovu trhla do strany.
Zasvítilo se nám na lepší časy. Spokojeně jsem si oddechla a energetickým krokem si to vykračovala pryč od močálů. Vlčici vedle mě jsem skoro ignorovala. Vlastně ani nebyla slyšet. Není slyšet? Nedokázala jsem si pomoct a musela jsem na ni mrknout. Z nějakého důvodu mě ten zjev nanejvýš pohoršil. Zastavila jsem se, konečně alespoň někde jinde, než na rozmokřené půdě. "Co... co to... má být?" zavrtěla jsem hlavou s vykulenými oči. Poukazovala jsem na její stáhnuté uši a ocas. Skloněnou hlavu. Zůstala jsem stát, najednou jsem toužila po tom, aby se velení chopila ona. Nedůvěřivě jsem ji pozorovala. Byla to snad nějaká další z jejích přetvářek? "Hele, můžeš si... vybrat jestli jsi vrah nebo popletené trdlo? Teda... to nemyslím zle, jen jsi dost, no... pf, i já jsem z tebe úplně mimo!" zaúpěla jsem. Možná jsem akorát zase ďoubala do čerstvých ran. "Promiň," zamumlala jsem pro jistotu a přikrčila se, jako bych očekávala další ránu křídlem.

alexa, play that should be me
(just kidding)

originálně prosím žádám o kompenzaci...



_________
Jinak moc děkuji za příležitost si zahrát! Hned bych si to dala znovu, ale mám obavu, že nejen hráči, ale i ty bys měla poválečný trauma... well, tak možná jindy... Čokoládu nemám, ale...

Trhla jsem hlavou k šedivé. Začínalo mě bolet za krkem. "Ale co když to nepřejde?" zacukalo mi v oku a začal se mě zmocňovat další záchvat hysterie. Skoro jsem cítila elektrické napětí nekontrolovatelné magie a tak jsem raději začala zhluboka dýchat. Ještě jsem neměla zájem smažit jiné vlky. Bezradně jsem sledovala, jak se vlčice rozvalila na zemi a odmítala se dál hnout.
"Prostě vstaň a pojď!" zasyčela jsem pevnějším hlasem, než bylo původně v plánu. Neuvědomila jsem si, že mi poprvé na povrch prostoupila magie příkazu. Moje zaraženost ale magii zase rychle utnula, takže se Styx mohla stihnout maximálně tak pošoupnout ke zvednutí, jestli vůbec. Spíš záleželo na tom, jestli ta myšlenka vlčici vrtala v hlavě i nadále, nebo ji znovu zastínily její vlastní pochody. Zavrtěla jsem hlavou. "Hele. Co alespoň nějaké... lepší místo. Klidně můžeme i na západ, tam jsi chtěla jít původně, ne? Prosím," dala jsem výraz kouzelnému slovíčku a začala opět tahat do strany, tentokrát tedy tím směrem, kterým původně nejspíš chtěla jít Styx. Chybělo mi teplo Borůvkového lesa a vysvětlování dospělých záležitostí vlčatům. Ale nejdřív se musela vyřešit tahle záležitost.

//Řeka Midiam (? záleží, jestli půjde i Styx... :D)

"Myslím to vážně," zabručela jsem nejspíš už v marném pokusu celou tu situaci nějak zachránit. Nelíbilo se mi, že jsem toho začala říkat tolik aniž bych nad tím přemýšlela. Pokrčila jsem rameny. Zoufalé situace si žádaly zoufalé činy. A pokud tohle nebyla jedna z těch situací tak už to nebylo nic. "Ale když se mnou takhle budeš navěky, už se k té Rez asi jen tak nevrátíš," upozornila jsem ji při jednom z dalších zaškubání, které se mi rozléhalo břichem.
Dala jsem všechnu sílu do tlapek a snažila se šedivou odstrčit. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec hromada sněhu pod jejím pozadím povolila a mně se lehce ulevilo. Začala jsem ji tlačit skrz močály. Přišlo mi, jako bych ji strkala věčnost, přitom to bylo sotva pár minut a hnuly jsme se maximálně o metr. Jenže jinak nebyla šance, že bychom se hnuly z místa. Na chvíli jsem zastavila, abych se vydýchala a poté začala tlačit znovu. Tentokrát se ale Styx zapřela a odmítla se dál hnout. Ať jsem zadníma nohama hrabala jak chtěla a ať už jsem byla jakkoliv hluboko ponořená ve sněhu, s tím jejím buvolím tělem to jednoduše nehnulo. Nakonec se mi začaly podlamovat kolena a stála jsem jenom díky tomu, jak jsem o vlčici byla opřená. Použila jsem ji jako prostor ke sjetí na zem, načež jsem se postavila zpátky na nohy a věnovala jí další vražedný pohled. Otočila jsem se na patě, aby neviděla můj čím dál tím víc hysterický výraz. "Tohle je teď můj život. Došla jsem až sem, na to nejhorší místo na světě s tou nejhorší možnou osobou a teď tady obě umřeme," mumlala jsem tiše. Střelila jsem hlavou zpátky ke Styx. "Jestli umřeme, strávím celý svůj posmrtný život připomínáním ti že tohle všechno je tvoje chyba!" nafoukla jsem se. Já chtěla jít pryč, chtěla jsem jít hledat její Rez a pak vyřešit naše spojení. Co bylo za problém? Možná jsem moc mluvila a říkala věci bez promýšlení, dost jsem toho litovala. Ale to neznamenalo, že jsme tu zrovna my dvě musely zkysnout. Mrkla jsem na všechny ty věci kolem jejího krku a přemýšlela, jestli by pomohlo, kdybych ji začala táhnout za to. No vykukovalo z toho cosi ostrého, takže jsem od toho opustila. Prozatím.

Tím, jak vlčice přestala mluvit jsem přestala mluvit i já. Nejistě jsem přešlapovala a občas otevřela pusu ve snaze říct něco trefného, nebo minimálně něco, co by se týkalo situace. Ale ne. Raději jsem držela krok s šedivou, což se mi nelíbilo, ale samotná jsem si nevěděla rady se životem. To uvědomění bylo frustrující a tak jsem se už jen v podstatě z trucu rozhodla mít zase poslední slovo. "Takhle by se tě nebál nikdo," zamumlala jsem si pod vousy. Byla to tak trochu lež, vzhledem k tomu, jak byla obalená náhodnými cetkami a hlavně měla křídla. Nedůvěřivě jsem si ty perutě prohlédla. Byly pěkné. Svým podivným způsobem. Ale na Styx nebylo nic pěkné. Více méně. Nakrčila jsem čenich.
Na moje popichování už nic neřekla, jenom si podivně odfrkla. To mě nejspíš zaskočilo víc, než by mělo. Čekala jsem, že něco udělá. Cokoliv, i kdyby mě měla napadnout - ale ne,o na si to štrádovala dál a ani se nezkusila to jakkoliv vysvětlit. Najednou jsem se já cítila jako záporák tohohle příběhu. Sklopila jsem pohled k zemi. Nejspíš jsem byla pěkná otrava. "Já to nemyslela zle..." vyhrkla jsem nakonec, ačkoliv ona z toho rozhodně smutná nebyla. "Je to... roztomilé," zazubila jsem se. Roztomilé nejspíš nebylo úplně nejlepší slovo, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Možná bych měla raději mlčet. To mi jde koneckonců nejlíp. Povzdechla jsem si.
Ještě chvíli jsem nerušeně šla dál, když mi ze zorného pole zmizela šedivá srst a než jsem se stihla včas zastavit, už jsem sílou magie ležela na zemi přesně dva metry od ní. Klidně jsem se posbírala, stále trochu rozhozená ze svých vlastních činů. Přimhouřila jsem na vlčici oči. Jinak to nejspíš nešlo. "Jdeme!" poručila jsem a obešla ji. Věnovala jsem jí jeden výraz plný odhodlání, nadechla se jako bych se chystala potápět a vší silou začala tlačit hlavou do její hrudi, aby se alespoň nějak pohnula - i kdyby měla zase skončit rozpláclá na zemi. Ale můj plán bylo jí sněhem klidně dosunout jako pytel brambor k nějakému nejasnému cíli. A nějakým způsobem u toho nejlépe neumřít.

Odfrkla jsem si. Ta poznámka trochu bolela vzhledem k tomu, jak moc nepovedené mé vztahy byly. Původně jsem chtěla nic neříkat, ale když se rozhodla pomlouvat chůzi za kterou jsem ani nemohla, uraženě jsem spustila. "Já nevím, možná až ti do ucha budu řvát cizí jméno, taky ti to bude přijít divný," zamumlala jsem naštvaně. Chvíli jsem mlčela a přemýšlela, čím bych jí mohla ještě víc umlčet. Vypadalo, že tenhle hovor více méně zabírá, ale tělem mi cloumala úzkost. Styx byla vrah a nic jiného, to jsem si musela pamatovat. "A vůbec, no... nemáš být náhodou někdo, koho se všichni bojí? Proč bys jinak přestala dávat pozor na to, co děláš a vyřvávala náhodným vlkům přímo pod nosem než kdyby v tom bylo něco víc?" pokračovala jsem trochu nejistějším hlasem. Nepřemýšlela jsem, říkala jsem nahlas svoje myšlenky a pohybovala se na nebezpečném území. Zpomalila jsem, ale akorát to mělo za následek další tažení v břiše. Raději jsem se vyhnula nějakým jedovatým narážkám, ale zaujala mě poslední část mé vlastní věty. Netušila jsem, kde se ve mně vzalo nutkání po všech těch letech mlčení provokovat zrovna ji, ale potřebovala jsem profláknout. Ideálně ne jejími křídly. "Ohhh∿" pokývala jsem hlavou, jako bych pochopila něco nového. "Nedává si pozor na to, co dělá, je zoufalá, používá pochybnou sebeobranu a ve skutečnosti ani nic nepopírá... neříkej, že ses... zamilovala?" povytáhla jsem obočí. V půlce věty jsem přešla z ironického tónu do předešlého mumlání. Používat tenhle styl konverzace pro mě bylo něco nového a neobjeveného, možná proto jsem pořád pokračovala a štípala do vosího hnízda.
S hloupým úsměvem jsem sledovala, jak můj pokus pro jednou vyšel a vlčice padá k zemi. Břichem se mi rozlilo zadostiučinění, ačkoliv se díky ní od země zvedla špinavá močálová voda, takže nebyla jediná, kdo měl na hlavě bláto. Oklepala jsem se a trochu zamračeně se na ni podívala, jako by to vlastně nebyla moje chyba. Jenže jak tam tak ležela na zemi rozplácnutá v nanejvýš nepřirozené poloze, musela jsem se začít upřímně smát. Chvíli mi to vydrželo, než na mě vytáhla jakési varování. Přimhouřila jsem oči a snažila se zaostřit na její krk. Viděla jsem tam se cosi houpat, ale předpokládala jsem, že to je jen další ozdoba, kterou tu vlci normálně nosili. Když jsem ale zahlédla další cetku, která se jejím otřepáním srazila s tou druhou, začala jsem mít trochu pochybnosti. Zvedla jsem k ní jakýsi válečný pohled, který by nevyděsil ani tu slepici. "Můžeš... mi vzít náramek, ale mysli na to, co by si o tobě pomyslela Rez," nevinně jsem se pousmála. Co to ku*va děláš? Nebylo často, kdy bych nadávala. Přestala jsem se usmívat a stáhla uši lehce dozadu. "Ehm- no, tudy!" zavelela jsem a začala rychle tahat pryč alespoň pro vlastní pocit, když už jsem se ve skutečnosti díky našemu poutu jen zahrabávala hlouběji do země.