Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Západní Galtavar

Dostali jsme se z nejstudenějších míst a konečně nás přivítaly první jarní dny. Spokojeně jsem se usmála. Už žádný sníh - většinou, žádná zima ani smrt. Doufejme. Oklepala jsem ze sebe jakékoliv zbytky sněhu na mně z hor ještě zůstaly přilepené.
Překvapeně jsem vydechla, když se Styx sklonila k vodní hladině rozhodnutá se napít. Vzala tím tak i moji hlavu a než jsem se stihla jakkoliv bránit, měla jsem v čenichu také takové jezero. Odkašlala jsem si, bezdůvodně vzhledem k tomu, že problém nebyl v krku. Zavrtěla jsem hlavou, abych ze sebe vodu dostala. Dala jsem si záležet na tom, abych u toho několikrát trefila vlčici za to, že mě neupozornila. Zamračila jsem se a mlčky přečkávala pálení v čenichu. Trochu jsem se nad tím ale uchechtla. Bylo by to docela komické, kdyby mě nezačínala dohánět touha se volně pohybovat. "Nemyslím, že je to moc dobrý nápad. Teda... takhle v klidu jsme snadná kořist. A musíš uznat že takhle moc bojovat nepůjde, upozornila jsem a natočila hlavu do volné strany, abych jí připomněla vzpomenout si na naše prokleté spojení. I kvůli němu jsem se chtěla dostat někam, kde by nám mohl někdo pomoct. Začínala jsem mít pocit, že si to ucho vážně utrhnu. Neměla jsem proti vlčici v žádném vesmíru nic. Byla jsem ráda, že byla se mnou. Ale osobní prostor se mnou měl dlouholetou známost a momentálně přestal existovat.

Už se k urážkám nijak nevyjadřovala, takže jsem to také nechala být. Možná jsem prostě jen neměla potřebu ostatní urážet protože jsem stále necítila nic, co by mě táhlo k mému vlastnímu tělu. Pohlédla jsem v rámci možností na svoje tlapky. Na jednu stranu jsem chtěla, aby mi Styx zůstala u boku napořád, na druhou jsem chtěla zjistit, jak to bude po tom všem. Jestli se vrátím do lesa a budu stejnou mrtvou schránkou, jakou jsem byla předtím. Nebo jestli takhle zůstanu. Pokrčila jsem nad svými myšlenkovými pochody rameny. Nejspíš na tom nezáleželo. Bylo lepší si užít ty poslední chvilky společně. Tiše jsem tedy doufala, že to jsou poslední chvilky. Být spojené určitou částí těla bylo neuvěřitelně nepříjemné, vztah nevztah.
Trochu jsem se zasmála. Nechtěla jsem jí pacifikovat. Nechtěla jsem, aby se les snažila napadnout. Ale nic z toho jsem nedala najevo, jen jsem jí hravě švihla ocasem do boku. "Dočkej času," ušklíbla jsem se tajemně, ačkoliv jsem neměla v plánu zneužívat svoje magie zrovna na ní. Nebo na komkoliv jiném. Možná jsem prostě byla obdařená něčím, co jsem nikdy nepotřebovala a potřebovat nebudu. Ale několikrát už mi to zachránilo krk. Zamračila jsem se. Nedokázala jsem všechny ty magie ovládat. Nejspíš jsem je ve skutečnosti ani nechtěla. Přikývla jsem. "V pohodě," mávla jsem spokojeně ocasem a poslušně ji následovala zase jinam.

//VVJ

"Já vím. Jen si nemyslím, že jejich tělo by mělo být středem nadávek," namítla jsem tvrdohlavě. Lehce jsem nad tím zavrtěla hlavou, tak, abych sebou netahala i její hlavu. Na tohle jsme nejspíš měly velmi odlišné názory. Chápala jsem její nutkání občas někomu ublížit i slovy, dokonce i zuby. Pořád jsem si však stála za tím, že nadávat na cizí vzhled prostě nebylo fér. Tiše jsem se zasmála, když se začala bránit lovení s magií.
Pousmála jsem se. Byla jsem svým způsobem ráda, že má takovou starost. Ale neměla proč. "Nemyslím si, že by měli nějaký problém. Ne, dokud nebudeš smečku ohrožovat... Což nebudeš, nebo z tebe bude elektrická ovečka," přimhouřila jsem oči, ale uchechtla jsem se. Nechtěla jsem, aby moje slova brala jako výhružku. Snažila jsem se jen trochu odlehčit situaci. "No, um... pokud by problém měli, tak asi není chyba ve mně. Už jsem říkala, že se o životy ostatních nestarám. Oni si dělají své a já to svoje. Pokud někomu vadí s kým se zahazuju ve svém vlastním životě, očividně je problém na jejich straně," vysvětlila jsem. Bála jsem se toho, jak budou členi smečky, jež Styx znají, reagovat. Ale mluvila jsem pravdu a nic než pravdu. Milovala jsem les a smečku vším, co jsem měla. Jen jsem nechtěla, aby mě držela svázanou na místě. Ne, když jsem zjistila, že v sobě pořád mám jakousi jiskru naděje. Pousmála jsem se. Byla jsem takhle šťastná, divoká a nevypočitatelná. Domnívala jsem se, že Blueberry bude taky rád, že se mu po lese už nepohybuje depresivní koule která se pouze stará o vlčata.

//Ageronský les

Zamračila jsem se. Trochu mě její slova bodla u srdce. "Já si myslím, že všichni jsou svým způsobem krásní. Co... co je mi nebo jiným do toho, jak vypadají," odvětila jsem. Mohla jsem jednoduše vlčici vpálit do obličeje, že její jizvy jsou odporné, stejně tak jako všechno to peří. Jenže to jsem si nemyslela, i když všechny ty ptačí znaky byly nanejvýš podivné. Nemyslela jsem si nic zlého ani o někom zrovna vyváleném v bahně. Tak to prostě bylo, špína, zranění, všechno. Nebyl důvod kvůli tomu ostatním nadávat.
Ušklíbla jsem se. "Lovit bychom dokázali. Ale nedokážu ti zaručit, že bych u toho něco omylem nepodpálila," uchechtla jsem se. Narážela jsem tím na svoje magie a fakt, že o polovině z nich jsem skoro nevěděla. Dostala jsem chuť zkusit, jestli bych jednu z nich dokázala použít i v takhle nehezkých podmínkách, ale pro změnu jsem si život sebevraha raději schovala na jindy. Nechtěla jsem sebou vzít i vlčici. Ta by mi to neodpustila ani po smrti a to mě děsilo víc, než ona smrt samotná. Nad tou myšlenkou jsem se pousmála. Vlčice se konečně zastavila a dopřála mi trochu oddechu. Vděčně jsem do ní drcla čumákem, ačkoliv jsem si u toho opět pravděpodobně přetočila nějaký obratel.
Povytáhla jsem trochu překvapeně obočí. Především nad tím jedovatým tónem, který se s otázkou nesl. Nečekala jsem, že to přijde přijde. Čekala jsem samozřejmě, že nějaké problémy se vyskytnou a budu mít plno vysvětlování. Jen jsem si myslela, že vlčici je to úplně jedno. Nadechla jsem se jako správná herečka a spustila ironickým vysokým hláskem. "Ahoj Blueberry! Pach Styx? Nojo, už to tak bude. Co že jsem s ní dělala? Všechno, co dva pobláznění vlci dělávají. Jak své činy vysvětlím? Nevím, možná nechci žít celý život jako zatuchlá depresivní koule, která nikdy nedostala příležitost. Stydím se za to? Styděla bych se, kdybych to nikdy nezkusila. Měla bych ji nechat jít? To neudělám, protože není nebezpečná a... mám ji ráda. A jestli mi budeš kázat život, řeknu jí, ať tě přetáhne křídlem, protože to je lepší zbraň než jakákoliv magie. Díky, pá za týden," domluvila jsem a stydlivě zabodla pohled do země. Takhle by to nejspíš určitě neproběhlo, ale chtěla jsem vlčici ukázat, že bych se nesnažila popřít to, co se mezi námi dělo. Ať už to bylo cokoliv.

//Jezero

Cesta z hor se mi vůbec nelíbila. Nebylo zrovna příjemné spoléhat na druhého, ať už to byl kdokoliv, když se po vaší pravé straně nacházel sráz, po levé ještě horší a přímo před vámi jen nebezpečná štreka dolů. Zabránila jsem výkřiku, když vlčici podjela tlapka a ačkoliv zastavila pád křídly, ještě to neznamenalo, že jsem takovou obranu měla i já. Slyšela jsem v uchu křupání, ale vlastní smrt jsem stihla zastavit včas. Chvíli jsem zůstala stát a zhluboka se nadechla, abych to překvapení rozdýchala. Rozešla jsem se bez protestu znovu, jako by se nic nestalo. Styx nevypadala, jako by jí skoropád překvapil, a její klid se přenesl i na mě. Oddechla jsem si. "Myslím, že to moje už mělo na mále," poznamenala jsem a trochu zakroutila hlavou, abych se ujistila, že mám ušisko pořád na stejném místě. Bylo tam, nejspíš jen překvapené z nezvyklého pohybu, z kterého mi v něm hučelo.
Vlčice bez problémů pokračovala vpřed. Procházet mezi stromy bylo složitější a kolikrát jsem si málem zlomila krk ve snaze vyhnout se větvím nebo celým kmenům. Na druhé straně lesa už jsem oddychovala jako kdybych zrovna doběhala maraton. "Co budeme dělat, když nás nic nerozdělí? Ne, že bych si stěžovala. Ale musíš uznat, že tohle není ideální," nadhodila jsem a snažila se tak poukázat na svůj stav, kdy ona si možná hledala pro sebe skvělé cestičky, ale já už měla na každém centimetru zabodnutou nějakou malou větev.

//Západní Galtavar

Napodobila jsem její smích, který mi do těla vlil další kousek tepla. Nevěděla jsem, co bude potom. Ale věděla jsem, že přítomnost byla fajn a nejspíš bylo na čase, abych si ji pořádně užila. Protočila jsem nad sebou oči. Nejspíš mi pořád zůstalo nutkání kazit si z nějakého neznámého důvodu život. "Chtělo by to nějakou příručku k vyjadřování pocitů," přitakala jsem a znovu se zasmála. Dala jsem do toho smíchu všechnu zbylou nervozitu a nejistotu. Nadechla jsem se zase s čistou hlavou, kterou jsme obě potřebovaly ze všeho nejvíc. Spokojeně jsem máchla ocasem ve vzduchu. Už mě nic nemohlo zaskočit. S trochou štěstí se nakonec i rozpojíme bez větších zranění. Střihla jsem jedním uchem dozadu. Možná už jsme od sebe mohly utéct, ale protože byly naše uši spojené, nevěděly jsme o tom. Raději jsem si tu myšlenku nechala pro sebe. Měla jsem obavu, že by mi vlčice vážně utrhla ucho.
"Chceš to před někým tajit ty?" zeptala jsem se. Možná by to chtěla tajit před Rez, o které jsem najednou nevěděla co si myslet. Nebo obecně. Nemít se mnou nic společného, protože jsem ovládala magii, která děsila i mě samotnou a nedokázala jsem si udržet chladnou hlavu, když šlo do tuhého. Většinou. Rozhodně ne, když jsem se se Styx spojila poprvé. "Půjdeme," přikývla jsem raději a poslušně vstala s ní. Následovala jsem její vedení a jen doufala, že nás zmrzlý sníh nezradí a nepoletíme k zemi, z které by bylo velmi složité se sbírat.

//Ageronský les

Zdálo se mi, že je vlčice ponořená v myšlenkách. Zajímalo mě, nad čím přemýšlí, ale nejspíš bylo lepší to nevědět. Sama jsem měla věci, nad kterými bych měla přemýšlet. Jako co jsem to probůh vyváděla a jestli jsem počítala s následky, které by to mohlo přinést. Zahleděla jsem se na svět kolem nás. Možná jsem s žádnými následky počítat nechtěla. Protože to bylo přesně to, co mě dohánělo celý život a co mě chtělo potopit každý den, dvacet čtyři sedm. Teď jsem měla hlavu prázdnou, plnou jen pachu vlčice a zimy, která se do mě z jedné strany opírala. Těžko říct, jestli to bylo dobře, nebo to vedlo ke zkáze. Možná obojí. Pousmála jsem se. Chtěla jsem tu zkázu vidět, někde hezky seshora. Život se nejspíš musel provádět ve velkém stylu. Žít doopravdy, ne se jen nechat vláčet ostatními. Pro změnu jsem pohlédla na svoje tlapky. Nechat se vláčet ostatními bylo to jediné, co jsem znala. I teď jsem raději následovala šedivou, než abych se pokoušela žít si vlastním životem. To už se nejspíš nikdy nezmění. Pocítila jsem štípnutí depky někde vzadu v mysli.
Povytáhla jsem obočí. Přišlo mi, že vlčice chtěla říct něco jiného. Moc dobře jsem ovšem věděla, jak nepříjemné bylo, když se někdo vyptával, takže jsem jen pokrčila rameny a pousmála se. "Řekla bych, že je to... pocta," odpověděla jsem, snažíc se najít ta správná slova. Byla jsem šťastná, že mi něco takového řekla. Ale jednomu už by došlo, že s pocity a slovy jsem to vážně neuměla. Zavrtěla jsem alespoň ocasem, abych nevypadala jako buran. "Děkuju," přidala jsem k tomu šeptem a lehce jsem zavrtěla hlavou, abych nemusela posouvat tu její. "Tak jsem to nemyslela. Život je risk, ne?" uchechtla jsem se. Neměla jsem zájem držet tajemství, pokud by ho nechtěla držet ona. Její komentář k rozvrácení smečky mě rozesmál. Samozřejmě, že nějaké už rozvrátila. Neměla jsem se čemu divit.

Maličko jsem se pousmála. Byla to taková neurčitá odpověď, plná nástrah a nejistoty. Ale bylo to maximum, které mi mohla dát, takže jsem ho vzala a přestala se stresovat. Nejspíš jsem byla jen nervní kvůli spojeným uším a stále dlouhé cestě před sebou. "Uvidíme," zopakovala jsem s přikývnutím. To znělo dobře. Neurčitě, ale rozhodně dobře.
Pokrčila jsem rameny. Vážně jsem byla letní dítě, o tom nebylo pochyb. Možná kdyby se mě před rokem zima nerozhodla pomalu zabít, bylo by to jinak. "Nekňuč," odvětila jsem s uchechtnutím a plácla jí ocasem do boku. Neměla jsem moc hustý kožíšek, ale ani moc krátký. Prostě tak akorát. Vlk tvořený na žití mezi severem a jihem, přesně v té pozici, v které se nacházela Borůvková smečka. Pousmála jsem se. Vážně jsem si vybrala dobře. Nebo ona mě? Nebýt Storma, možná bych na smečku nikdy nenarazila. Přepadla mě krátká úzkost. Byl to starý vlk a v hlavě jsem měla ještě živé vzpomínky na Naomi. Znovu už jsem to prožít nechtěla. Bůh ví, kolik času nám všem ještě zbývalo. Pomyslně jsem při té myšlence pohlédla na Styx, která mezitím téma smečky jako na zavolanou načala. Zamyslela jsem se. "No... nejspíš ano. Je to rodina," odpověděla jsem nechápavě. Kdybych tam neměla přátele, nejspíš bych se tam nezdržovala... nebo ano? Hloupá jsem na to byla dost. Jenže to nebyl můj případ. Při mně stál Blueberry, Makadi, Aranel, všechna ta divoká vlčata... A na nováčky jsem si už zvykla. Zamávala jsem ocasem vesele ze strany na stranu. "Ale nejspíš mě někdo přizabije, jestli se dozví, co jsem prováděla s tebou," ušklíbla jsem se a trochu se zasmála, aby Styx věděla, že to nemyslím špatně. Mohli to vědět oni, mohli to vědět cizinci. Nestyděla jsem se za to, nejspíš. Ale to neznamenalo, že by mě někdo nezabil. Necítila jsem kvůli tomu žádnou nervozitu. Život plný zábavy. Takový jsem vždycky chtěla a vlčice, která ke mně byla přilepená, mi ho dopřávala v plných doušcích. Pro jednou jsem se nehodlala přiklánět ke straně správnosti. Nebylo to to správné.

Její odpověď mě neuspokojila. Čekala jsem něco víc... rozvinutého. Promyšleného. Samozřejmě, že se na sebe budeme moci podívat. I to mi chybělo, ale myslela jsem co bude po našem rozlepení a ještě dál. Až se vrátím do Borůvkového lesa, až se ona vrátí domů. Přemýšlela jsem, jestli se tohle ještě někdy zopakuje, nebo to bylo jen na ten krátký čas, co jsme spolu byly spojené. Mluvily jsme o žádném vázání se, ale ani jedna z nás nespecifikovala čas. Budeme spolu dokud se nerozlepíme? Budeme spolu ještě chvíli po tom? Až se znovu potkáme, vrátíme se k dvoření se? Až se znovu potkáme, opovaž se tvářit se, že jsem s tebou kdykoliv co měla? Přitiskla jsem se k vlčici skoro celou svojí vahou, nehledě na to, jak moc se mi drát zaryl do krku. Pousmála jsem se, když svoji myšlenku začala rozvíjet. Tiše jsem se zachechtala, když mě obdařila další vrstvou slin. Trhla jsem hlavou do strany a zafoukala na její křídlo, které přese mě měla položené. Alespoň nějaká forma odplaty. "Pak bude mnohem snazší tě konečně pořádně zlechtat," opravila jsem ji hravým hlasem.
Začala podivně zasněně mluvit o zdejší přírodě. Ne tak nadšeně jsem očima přejela po okolí. Zima, zima a ještě jedna zima. Věděla jsem, že mi tahle averze vůči jednomu ročnímu období zůstala z hladomoru, ale nedokázala jsem se přimět v tom vidět cokoliv pěkného. "Dokud bys mě dostatečně zahřívala," pokrčila jsem rameny s úsměvem. Z jedné strany jsem cítila její teplo a z druhé zimu. Nedokázala jsem říct, jestli to bylo příjemné nebo naopak. Posadila jsem se. Ušly jsme toho za jeden den až až a když už jsme se rozhodly udělat si přestávku, raději bych ji využila naplno.

//Tajga

S jistou nedůvěrou jsem nad zkratkou jen povytáhla obočím. Těžko říct, jestli zkratky byly dobrý nápad. Nekončily takové cesty v pohádkách naopak špatně? Nemohla jsem se pořádně ani rozhlédnout vzhledem k tomu, jakým způsobem jsme k sobě byly přilepené. Začínal mi chybět osobní prostor, i když mi přítomnost vlčice nevadila. Jen jsem se chtěla posunout, třeba jen o centimetr, spojit se něčím jiným. V uchu se mi ozývalo každé zašumění srsti na její hlavě. Všimla jsem si, že sníh zase nabral na síle a stejně tak i zima. Vzpomněla jsem si na hory, kterými jsem se do Gallirei dostala. Trochu jsem se pousmála. Od té doby uplynulo spoustu času a změnilo se příšerně moc věcí.
Došly jsme podél řeky až k jezírku, z kterého přímo sálala zima. Nakrčila jsem čenich, zimního období jsem si užila až až a raději bych se vrátila do míst, kde už začínalo jaro. Neprotestovala jsem, nechala jsem se navádět kroucením hlavy. Slova Styx přerušila krátké ticho. Znervózněla jsem. I když mi mluvení už nedělalo tak příšerný problém, občas jsem zapomínala, že ostatní mi jednoduše do hlavy nevidí. "Potom... až se rozlepíme," vysvětlila jsem. Automaticky jsem na ni chtěla pohlédnout, ale to akorát způsobilo otočení obou hlav do strany. Povzdechla jsem si a zase se narovnala.

Zarazila jsem se v půlce přikývnutí, kterým jsem chtěla souhlasit na její poznámku. Došlo mi ovšem, že přesně kvůli tomu to byl děs, a tak jsem raději zkameněla. Pozice začínala být nepříjemná a bolelo mě za krkem. Mohla jsem být jen ráda, že jsme byly výškově více méně stejně a neměla jsem hlavu moc dole nebo moc nahoře. Nervózně jsem přešlápla. Těžko říct, jak dlouho ještě celá tahle situace potrvá. Svět by se mohl zase uklidnit. Zamračila jsem se. Jediný, kdo by mohl být původcem prokletí, byla Smrt - docela se na to i chovala, když jsme se ji snažily navštívit. Život snad nebyl takový šílenec. Ačkoliv... jeden s těma dvěma nikdy nevěděl. A bůh vlastně ví, co dalšího Gallireu ještě obývalo. Ve finále jsem mohla být ráda, že mě potkalo jen tohle. Nutilo mě to přemýšlet i nad něčím jiným. Kdybych mohla, pohlédla bych na Styx. Co bude, až od sebe budeme moct odejít?
Zaprskala jsem, když mi na čenichu přistál její jazyk a jakmile si ho vrátila zpátky, zůstaly z něj viset její slinty. "Pěkný," povytáhla jsem obočí a trochu se uchechtla. Sklonila jsem hlavu jak jen to šlo, abych si neutrhla ucho, a utřela se do její tlamy. V uchu mi cestou do normální polohy hezky zakřupalo, což povzbudilo moji snahu zůstat nadále raději rovně.
Oddechla jsem si. Nečekalo nás žádné hádání o vedení ani o směr. Vlastně bych se o to nejspíš nehádala ani kdyby vlčice chtěla. Mnohem raději jsem se nějak přizpůsobila, než snažit se chopit se moci. Po jejích slovech jsem se rozešla vpřed podle naší dohody. Snažila jsem se používat jiné tlapky v jiný čas, než ona, abychom na sebe nešlapaly. Několikrát jsem měla na mále a málem jsem pozor, padám volala já. Naštěstí se nám podařilo to vychytat a až na výraznou nepohodlnost to bylo v pohodě. "Hlavně, ať je to krátká cesta," uchechtla jsem se. Ucítila jsem na svém boku lechtání a než jsem se nadála, její letky mi přejely po volném uchu. Zadržela jsem dech v náhlé snaze se nerozesmát. Já tu nemohla být ta lechtivá. To by dopadlo šíleně špatně. Než jsem se nadála, měla jsem její křídlo přehozené přes záda. Kdybych nebyla přilepená, nejradši bych se do jejího objetí roztála a celou tuhle cestu si vynahradila spánkem. Zatočila jsem doprava, tak, jak chtěla. "Co bude potom?" nadhodila jsem nejistě svoji obavu.

//Sněžné hory

Zavrtěla jsem hlavou, což byl v našem případě složitý úkol. S každým pohybem se mi jedno ucho natáhlo a zase srovnalo. Začínala jsem mít obavu, že jestli mi ho neutrhne Styx, minimálně z něj po celém tomhle divadle bude jen zplihlá špagetka. Raději bych ovšem měla to, než jen půlku ucha. A vůbec, co by s tím zbytkem vlčice dělala? Zamračila jsem se, i když to vidět nemohla. "Raději bych si svoje ucho nechala. Co takhle být raději spolupracující kámošenky?" navrhla jsem nejistě. V hlase se mi odrážela kapka hysterie, ale ještě jsem úplně nepanikařila. Jen bylo těžké udržet si naději, že to všechno dopadne dobře a někdo nám pomůže, aniž bych musela vlčici na měsíc tahat do Borůvkového lesa a ona mě zase na měsíc kamkoliv, kde žila ona. Takhle jsem si střídavou péči rozhodně nepředstavovala. Nefungovalo by to, rozhodně ne s jejím pichlavým drátem, který mi zabraňoval najít si pohodlnější pozici.
Začala mluvit o nějakém drakovi. Bylo to trefné vysvětlení, i když jsem se v tom trochu ztrácela. Dvě hlavy byly nejspíš fajn, hádaly se, ale jejich tělo muselo spolupracovat. Jenže ona měla pravdu, my měly dvě těla. Zahleděla jsem se na naše čtyři přední tlapky. "Takže... musíme fungovat tak, abychom vypadaly... měly jen jedno tělo," dodala jsem nejistě. Jít ve stejný čas doleva, jít ve stejný čas doprava i rovně. Na to byla potřeba alespoň troška stejného nastavení mysli, což jsme nejspíš neměly. Styx se začala otáčet a já chtě nechtě musela jít jejím směrem. Zabručela jsem, ale přivedlo mě to na pokračování mého nápadu spojení těl. "Budeš tahat. Když půjdeš doprava, pár sekund předtím natočíš hlavu do pravé strany. Když půjdeš doleva, pár sekund předtím zatlačíš hlavou mým směrem. Já půjdu pořád rovně a až podle tohohle začnu zatáčet. Tak bychom... tak se třeba nezamotáme. Najdeme bezpečné místo a... nejspíš počkáme, až to přejde. Někdy to přejít musí," plácala jsem páté přes deváté, ale od vlčice jsem očekávala, že všechno pochopí.
Zvedla jsem oči k vysokým horám, které se tyčily na severu. Vážně chtěla jít takhle až tam? Pokrčila jsem rameny. Byla to nejspíš jediná možnost a když už jsem navrhla svůj plán, nemohla jsem najednou začít protestovat. "Až začneš padat, upozorni mě," odpověděla jsem pouze. Trochu jsem se zasmála a lehce zavrtěla hlavou. Těžko říct, jestli ta situace byla k pláči nebo právě k smíchu.

Zvědavě jsem se na vlčici podívala. Pokud nechtěla medvěda jíst, proč by se po něm vrhla? Zadívala jsem se mezi stromy. Nejspíš na honbě za zvířaty viděla zdroj adrenalinu. Vítr v srsti, bolest v tlapkách, které se zarývaly do masa, zatnutá čelist. Vlastně jsem si dokázala představit, jak je naplnění vlčího instinktu zabíjet úžasné. Žaludek mi ovšem dělal kotrmelce. Neměla jsem problém zvířata jíst, jen jsem je nedokázala zabít. Natož bez důvodu. Sevřel se mi hrudník úzkostí. Trochu jsem si oddechla, když svůj plán nějakým způsobem sama zahodila. "To asi ne," vyhrkla jsem, abych jí to potvrdila. Medvěd byl nebezpečný a mohl mě zabít v jedné ráně, ale... ale pořád to bylo zvíře.
Tiše jsem se uchechtla, když moje slovo dokončila. To jsme tedy byly. "Nikomu se nebudou trhat uši," povzdechla jsem si. Snažila jsem se zachovat si zdravý rozum a klid, ale začínalo to být složité. Celým územím tu smrděl medvěd, jelen si to štrádoval cestu někam pryč přímo před našimi čenichy zatímco my byly spojené ušima k sobě a nemohly jsme dělat nic. Ucítila jsem na krku škrábání od drátu. Trochu jsem odstoupila, ačkoliv mi hlava zůstala natočená v nepřirozeném úhlu. "Nejspíš... potřebujeme najít vhodnější pozici," navrhla jsem. Netušila jsem, jaká pozice by mohla být příjemná. "Takhle už daleko nedojdeme," nezapomněla jsem poznamenat, i když to nejspíš bylo jasné i jí. Nestěžovala jsem si, kdyby to byl kdokoliv jiný, asi bych panikařila. Takhle jsme jen byly nucené být blíž. Předtím jsme byly blíž schválně. Ale tohle je vážně nepříjemné. Střihla jsem jedním uchem dozadu, ale to přilepené ke Styx zůstávalo stále ve stejné pozici.

Po jejím návrhu jsem se rozhlédla kolem. Všude bylo plno jehličnatých stromů, kdyby na zemi nebyl sníh, skoro bych si myslela, že už je zase teplo. Pohlédla jsem zpět na vlčici a čekala, jestli nás povede někam dál. Poslušně jsem ji následovala napříč pro mě neznámým územím. Na severu jsem moc času netrávila, tohle pro mě bylo zcela nové neobjevené místo. Skoro jsem nadšením zapomněla na únavu, kterou mi způsobilo použití magie. Z úžasu mě vytrhl hlas vlčice. "Medvěda?" vyhrkla jsem překvapeně. Měla pravdu, všude kolem byla cítit přítomnost nebezpečného zvířete. Odvaha mi trochu opadla, ale nechtěla jsem vypadat jako nějaká slaboška, takže jsem pouze pokrčila rameny. "Nejspíš ani nechutná dobře," odpověděla jsem neurčitě. To, co na nás překvapeně vyskočilo ze křoví ovšem nebyl medvěd.
Sledovala jsem dvanácteráka zvědavým pohledem. Netušila jsem, kde sebral takovou odvahu přijít tak blízko. V koutku oka jsem zaznamenala, jak se po něm Styx chystala skočit. Nebránila jsem jí v tom, ovšem než se cokoliv stalo, dvanácterák se k nám otočil zády a líným krokem šel vpřed, jako by se nám vysmíval. Zmateně jsem povytáhla obočí. Začala se mi natáčet hlava, to jsem připisovala také své zmatenosti. Jenomže tentokrát to nebyla tak úplně pravda. Podjela mi tlapka náhlým táhnutím k druhé vlčici. Cože? Zbyla ve mně malá dušička. Copak nám nestačilo omezení na dva metry? Pozitivně jsem si myslela, že magickému poutu bude stačit ubrat jeden metr. Narazila jsem do vlčice pravou tváří. "Promiň," odpověděla jsem, stále slepá k celé situaci. Chystala jsem se hlavu zase narovnat a zahodit to podivné tahání za hlavu, jenže to už se mi nepodařilo. Zahodit tahání za hlavu ani oddělení se od Styx. Po jistých pokusech jsem zjistila, že přilepená není tvář, ale ucho. Zůstala jsem zkameněná. Jednak jsem nechtěla vlčici utrhnout hlavu, jednak jsem dostala seriózní strach. "Můžu něco říct?" načala jsem slabým hláskem. "Tohle je silně v pr..."

//Dlouhá řeka

Přechod přes řeku jsme nějakým způsobem zvládly. Z tlapek mi odkapávala voda, na kterou jsem se soustředila, abych jen tak neodpadla. Z nějakého důvodu mě napadlo, co by se stalo, kdyby se elektřina samovolně spustila teď. Jen to ne. Pohled na tlapky mi zastínilo tělo Styx, která se rozhodla mi dělat věšák. Vděčně jsem se pousmála, ale to nejspíš neviděla, protože jsem v dalším momentě měla čenich zabořený v její srsti. Vodu jsem měla ráda, ale měla jsem jí po krk na další minimálně měsíce. Cítila jsem, jak se vlčice konečně uvolnila. Oddechla jsem si, pořád jsem měla obavy, že by mě mohla při použití magie zardousit. Musela jsem se v mysli uchechtnout. Když neměla srst naježenou do všech stran a zuby venku, vypadala najednou jako neškodné kuře. To jsem ovšem nahlas neřekla. Svého života jsem si cenila a koneckonců... to kuře bylo stejně pěkné. Ucítila jsem na sobě znovu její jazyk. Zabručela jsem, jako když vás někdo budí z dlouhého příjemného spánku a vy ze všeho nejvíc jen chcete dál spát.
"Dobrý," odpověděla jsem s jistou časovou mezerou. Konečně jsem se od ní odlepila a oklepala se od vší té vody a bláta. Ohlédla jsem se na řeku za námi, abych se přesvědčila, že není živá a nechystá se mě za ty triky utopit. Byla to jen řeka. Vrátila jsem se tedy zpět ke své vlčici. Mé vlčici? "Co dál?" zazubila jsem se a zamáchala párkrát ocasem ve vzduchu, aby bylo jasné, že něco takového mě jen tak neporazí. Byla jsem přece drsná! Většinou.