Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Já taky byla pořád sama," namítla jsem. Pořád jen schovaná za jinými vlky, bála jsem se sotva promluvit. Těžko říct, jestli všechny naše konverzace se Styx nebyly jen slabým závanem, který zase vymizí. Při té myšlence mě na moment přemohla známá úzkost. Zabodla jsem pohled do země. Nechtěla jsem, aby se vrátila ta prázdná schránka, kterou jsem byla předtím. Ale co jiného bych mohla dělat? Zavrtěla jsem hlavou. Pointou bylo, že jsem také byla neustále sama a nebyla jsem nějaká zahořklá stará baba. Jenže co není může být. Jen to ne. "Myslím, že by ti urazila hlavu i se Smrťákem," poznamenala jsem s tichým uchechtnutím. Představa darování něčeho Smrti byla možná pěkná, pokud by obětinami byla mrtvá těla vlků a vnitřnosti jiných zvířat. Kdyby se tam kdokoliv z nás objevil s tvarovaným bahnem, nejspíš by ztratila i poslední lidskost, kterou v sobě měla.
Musela jsem se zasmát, když se skoro bez důvodu začala bránit cestě k Životu. "Fajn, fajn, tam teda ne," odpověděla jsem rychle mezi tichým smíchem. Ten zmizel, když jsem se zamotala do svých vlastních slov. Nevěděla jsem, co si počít s nově nalezenými myšlenkami. Částečně to za mě vyřešil další flákanec, který jsem dostala od Styx. Viděla jsem křídlo ještě před tím, než mě stihlo porazit, ale místo kompletního vyhnutí se jsem akorát dostala tou tvrdší částí. Kýchla jsem si, jedno z pírek mě zalechtalo na nose. Nabručeně jsem se na vlčici podívala. Ovšem pod chladností vlčice jsem lehce sklonila hlavu. Za nedlouho jsem znovu cítila její čumák na své tváři. Zadržela jsem dech. "Co není v životě komplikované?" odpověděla jsem skoro šeptem a pokrčila rameny. "Myslím, že... Já měla už dost držení se zpátky. Takže asi záleží, co chceš ty, protože... Protože v sázce je nejspíš tvůj vztah s ní... Ne? Já nikoho nemám. V podstatě je to jen tvůj risk," dodala jsem trochu třesoucím se hlasem. Chtěla jsem mít cokoliv se dělo u zříceniny, chtěla jsem to chytit a už nikdy to nepustit. Jenže jsem nedokázala být sobecká. Pamatovala jsem si zoufalství v jejím hlase, když křičela cizí jméno.

Přikývla jsem. To byla nejspíš pravda. Napadlo mě, jestli má něco proti vlkům s láskou ke stejnému pohlaví. Bylo to normální, ne? Blueberry říkal, že ano. Já si myslela, že ano. Stejně mě občas přepadaly jisté pochybnosti. "Nejspíš dost stará, aby měla čas ničit ostatním život," vydechla jsem s pousmáním.
Zaujatě jsem sledovala špinavou vodu, která se kolem nás rozlila do všech stran a tvořila takové malé jezírko. Připadala jsem si zase jako zvědavé vlče, které zaujme každá hloupost.
Také jsem na jedno volné místo přitlačila a přidala do rozlité vody další. Otřepala jsem se, když mi studená voda dosáhla až ke kotníkům. Přiblížila jsem se zpět po bok Styx, kde nebylo vody tolik. Zrovna ze sebe také sklepávala špínu a po mém přiblížení jsem se mohla znovu čistit i já. Uchechtla jsem se. Přejela jsem jí čumákem po špinavém místě a nabrala na něj většinu kousků mechu, které jsem následně sklepala zpět na zem. Nervózně jsem si odkašlala a zabodla pohled do země. Možná jsem byla pořád až moc uvolněná.
Bylo potřeba zdůraznit něco, co ani jedna z nás ještě na stůl nevytáhla. "Řekla bych, že Smrt naše problémy nevyřeší. Co... budeme dělat dál?" zeptala jsem se s jasnou nejistotou v hlase. Byly jsme stále spojené k sobě na maximální vzdálenost dvou metrů, Styx měla pořád svá křídla pevně na místě. "Teda... teda ne že bych nechtěla být s tebou! Bylo to fajn. Je to fajn. Může to být fajn- já jen, um... Vlastně nevím. Může to takhle být pořád ale, ale to asi nechceme nebo... jo?" odkašlala jsem si. Pořád jsem nevěděla, jak na tom vlčice vlastně je. Jestli jí kupředu pohání jen touha za něčím novým nebo nějaké city. Navíc takhle jsem se do Borůvkového lesa vrátit nemohla a donutilo mě to přemýšlet nad tím, co všechno jsem byla ochotná pro vlčici opustit.

Starostlivě jsem si vlčici i nadále prohlížela. Její zamručení na souhlas se mi nelíbilo. Mnohem radši bych byla, kdyby mi to řekla ve slovech a nevypadala, jako že se každou chvíli zhroutí. Ještě chvíli nic neříkala, což moji starost zvětšilo dvojnásobně. Možná jsem jen přeháněla. Jen její pobavený výraz na moje nadávání situaci trochu odlehčil. Povzdechla jsem si, spíš úlevně. "Promiň. Už se nebudu koukat na žádné skvrny," zamumlala jsem. Nebrala jsem tím vinu na sebe, ale zároveň jsem byla připravená už nikdy žádné divné skvrny nezkoumat. "Je to stará baba," zamručela jsem. U toho už jsem se každopádně usmívala a svěsila poraženecky ramena. Nemohla jsem s tím dělat nic.
Styx poukázala na něco ve vzduchu. Zavětřila jsem. Bylo tu víc pachů, než obvykle. Smečka? Jenže hranice jako by už neexistovaly. Vzpomněla jsem si na Severku, první vlčici, která mě v Galliree přivítala. Ta mluvila o smečce v sousedních horách a já se objevila... Támhle. Zahleděla jsem se na hory, jejichž vrcholek nebyl vidět. Najednou mi bylo trochu smutno. Nikdy jsem nestihla Severčinu smečku navštívit. Obrátila jsem se na vlčici, abych se zeptala, jestli to tu zná. K tomu už jsem se nedostala. Nazelenalá voda, spíš břečka, z mechu se rozprskla do všech stran a mimo jiné přistála i na mém obličeji. Přivřela jsem oči, aby se mi do nich nedostalo něco, co by tam být nemělo. Cítila jsem, jak mi po čenichu na zem odkapávají mokré zelené kousky mechu. Se stále přimhouřeným pohledem jsem sledovala Styx. Potlačovala jsem úsměv. Chtěla jsem vypadat děsivě, naštvaně. Jenže to nevyšlo a musela jsem se začít smát. Opustila jsem své místo a skočila jí k předním tlapkám, abych dosáhla stejného kousku, jaký předvedla ona a zároveň nás obě pěkně zmáčela. "A máš to!" zavolala jsem mezi smíchem, při čemž mi do pusy vletěla trocha té břečkovité tekutiny. Musím přiznat, že to rozhodně nebyla dobrá večeře. Hlavní ovšem bylo, že jsme se zase bavily. Očividně nás nemohlo nic zastavit.

//Jedlový pás

Přemýšlela jsem nad tím, jestli jsem neměla svých činů spíš litovat, než se snažit překonat další hranice. Ale když jsem se podívala na cestu zpátky, už tam žádná nebyla. Nemohla jsem přestat. Déšť a jaro už navěky voněli po Styx a tak to prostě bylo. Navěky. Zajímalo mě, na jak dlouho nám tyhle chvíli byly předurčeny. Kdy se ze mě znovu stane rozumná dospělá vlčice a z ní vrah. Napadlo mě, že bych možná dokázala něco udělat, přetvořit ji k lepšímu. Ale nakonec... ačkoliv nůž může být jen ozdobou, nic nezmění to, k čemu byl předurčen. S tou myšlenkou jsem víc než spokojeně sledovala reakci vlčice na moje gesto. Měla jsem pocit, že kdyby mi zaryla zuby do krku, ještě bych jí poděkovalo. Přivřela jsem oči, když se mi v citlivém místě za uchem rozlétali motýlci. Mohla jsem se v tom utopit. Chtěla jsem se v tom utopit.
Jenže do všeho musela strkat pracky Smrt. Pelášila jsem z lesa společně se Styx tak rychle, jak nám to jen dým a magické pouto dovolili. Od ní už se nic nedozvíme. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se, jakmile jsem si byla jistá, že jsme nadobro opustily jedle. Otočila jsem se na patě a zabránila vlčici v dalším pohybu vpřed. Zkoumavě jsem si ji prohlížela a hledala známky nějakého zranění nebo nemoci. Měla jsem ze Smrti respekt, který stál na velmi tenké hranici se strachem. Tentokrát jsem ale byla víc naštvaná než cokoliv jiného. Proč se do všeho musela motat? Povzdechla jsem si. "Příště ji uškrtím," procedila jsem mezi zuby a s nevrlým výrazem se zahleděla mezi stromy tam, odkud jsme přišly. Bylo odvážné a především nemožné něco takového říkat. Zklamaně jsem zabodla pohled zpět do srsti vlčice. Nemohla jsem s tím udělat nic.

Hleděla jsem do zlatých očí, v kterých se odrážely ty moje. Připadala jsem si jako Ikaros a jeho touha dotknout se slunce. Hlavou mi znělo varování, ale nedokázala jsem ho poslechnout. Její oči a všechno ostatní mě táhlo výš, zbavovalo mě pout, která mě držela celý život při zemi. Bylo děsivé létat a ještě děsivější byla představa nevyhnutelného pádu. Tohle by mělo stát za to. Pousmála jsem se. Přenastavila jsem si tak vlastní hlavu. Možná bylo lepší ztratit samu sebe v extázi a v očekávání prudkého pádu zavrátit hlavu dozadu a smát se. Nechat žal a utrpení převzít vládu nad tělem a užít si toho procesu každou vteřinu. Odlepila jsem hlavu od země a krátce olízla vlčici čenich, což už nadobro otřáslo všemi zábranami, které jsem ještě měla. Jestli jsem nějaké ještě měla. Mohla jsem tímhle přijít o všechno a stejně jsem se nedokázala přimět k tomu se o to starat. Čisté uvažování jsem měla rozteklé. Vlastně jsem se postupně roztékala celá.
"Jak bych to mohla vědět? Jsem přeci jen hloupá magička," odpověděla jsem, hrající se na blbou. Přejela jsem vlčici pohledem. Byla hubená, ale ne tím příšerným způsobem. Dlouhé nohy, hustá srst, peří do všech stran. Foukla jsem studený vítr na jedno z peříček za jejím uchem. Neuvědomila jsem si, jak blízko byla, než se peříčko zahoupalo ze strany na stranu. Přimhouřila jsem oči pod lehkou bolestí, která vznikla, když mi začala čistit ránu. Zadívala jsem se na drát, který se jí zarýval do kůže. "Musí to bolet," poznamenala jsem, ale to už se vlčice zvedala. Přetočila jsem se na bok a poslechla ji. Sklepala jsem ze sebe veškerou špínu. Intimita situace více méně odpadla a já se mohla volně nadechnout.
Vydala jsem se blíž ke zřícenině, která nám dělala společnost. Prostupovala z ní magická síla Smrti. Zastavila jsem se u jedné ze stěn. Odmítala jsem jít dovnitř, ale nejspíš jsem musela následovat Styx i tam. Zadívala jsem se na černý flek, který se mi rýsoval nad hlavou. "Co to je?" zeptala jsem se nevědomky. Z nějakého důvodu mě to zaujalo víc, než by bylo normální. Trochu nedůvěřivě jsem sledovala, jak šedivá také začala skvrnu zkoumat. Odkašlala jsem si, nejdřív nevědomky. Stála jsem ke zřícenině zády a tak až když Styx začala ječet a já se otočila, všimla jsem si zeleného dýmu. Vdechla jsem ho, jako správný magor, a rozkašlala se na celé kolo. Vlčice máchla křídly, takže se kouř na chvíli rozptýlil. Nadechla jsem se posledního zbytku čerstvého vzduchu. "Styx!" Přiskočila jsem k vlčici, která se zdála celou tou situací zasažená víc, než já. Postavila jsem se jí před čumák, lepší vdechovat cokoliv, co jsem zrovna měla v srsti, než ten kouř. Přikývla jsem. "To si piš," zamumlala jsem přes další kašel a zatlačila do ní, abychom se obě rozešly stejným směrem.

//Ageronský les

Konečně se mi zklidnil smích, ale srdce mi bušilo pořád stejně rychle. Styx se vyhoupla nade mě. Už jsem se ani nesnažila proti tomu nijak bojovat. Nějak jsem svoje místo na zemi vzala jako právoplatné místo. "A co by to podle tebe mělo být?" povytáhla jsem lehce provokativně obočí. V koutku ucha mi stále hlásek křičel, abych přestala. Zoufale jsem se v sobě snažila zachytit jakýkoliv plamínek pocitu jiný, než jen touha po něčem novém, ale nic jsem nenašla. Chtěla jsem ze sebe smazat něco, co v mé povaze vůbec nemělo být zařazeno. Jenže když se nade mnou tyčila a zataženou oblohu mi zastiňovala pírka ve všech odstínech šedi, už jsem se nepokoušela to zastavit. Měla jsem pocit, že někde hluboko v lese slyším od zříceniny přicházet smích Smrti, která se tak ráda dívala na to, jak si sama ničím život. A ničím? Mezi oči mi spadla kapka z tmavých mraků. Mohla jsem prožít všechny dny takhle, ve sněhu nebo v trávě, obnažená všem pocitům, které mi byly vcelku neznámé. Nebo jsem tak mohla prožít jen jeden.
Hrábla jsem tlapkou mezi dva přívěsky na krku. Naslouchala jsem tichému cinkání, až jsem našla prázdné místo, kde měla vlčice pouze srst a nic dalšího. O tlapku se mi odrazil její tep. Odvrátila jsem stydlivě oči a oddálila i tlapku, která se mi cestou zpět ke mně opět zahákla o tu příšerně ostrou věc. Zacukalo mi v oku. "Pěkné," vydechla jsem a obrátila tlapku polštářky nahoru, abych se svým zraněním Styx zeptala, co to sakra nosí.

Život byl občas vážně divný. Mezi uši mi padaly iritující kapky deště, které se sem dostávaly skrz stromy, na tlapky se mi lepilo čerstvé bahno, všechno nasvědčovalo spíš podzimu než jaru. Depresivní počasí, při kterém bych měla mumlat, přikyvovat na otázky a dělat to, co po mně ostatní chtěli. Ale z nějakého důvodu jsem se mezi jedlemi rozhodla zahodit veškeré okovy. Na potom. Na výčitky, na nadávky, na následky. Skoro jsem cítila pánvičku Smrti, kterou se mě chystala vzít přes hlavu v moment, kdy opustím od prázdné hlavy a vrátím se do zajetých kolejí. Ale ne dneska. Dneska jsem jen se zmateným srdcem uhýbala tlapkám, které na sobě nesly nespočet krve ostatních. A bylo mi to sakra jedno.
Překvapeně jsem uskočila, když její křídla udělala jedno velké puf a změnila se v kouli peří a srsti. Chvíli jsem jen zaraženě stála. Výraz se mi postupně měnil z vyděšeného do malého úsměvu, který nakonec vymizel a zůstala po něm jen otevřená pusa a němý smích, přes který jsem se nedokázala nadechnout. Až když jsem na sobě ucítila váhu vlčice jsem se konečně nadechla a tentokrát ze mě při smíchu i vyšel zvuk. Snažila jsem se i ve svém smrti hrozícím stavu zapřít a nespadnout, ale nepodařilo se. Najednou jsme obě ležely na zemi a já si musela utírat oči uslzené od smíchu. "Pro-miň," vydechla jsem. To jediné slovo trvalo alespoň půl minuty vzhledem k tomu, že jsem se při vzpomínce na její rozčepýřenost znovu začala chechtat jako blázen. Naposledy jsem si odkašlala a rozdýchala jak nedostatek kyslíku, tak bolest v boku od náhlého pádu. Vlčici jsem najednou cítila úplně všude - to už jsem si myslela předtím, když mě škádlila, ale nyní to byla pravda. Tlapky zamotané v tlapkách, vlastně jsem nevěděla, kde končí moje končetiny a kde začínají ty její. Zahleděla jsem se na ni s jasnou otázkou v očích. Co dál?

//Západní Galtavar

Měla pravdu, i když jsem to nechtěla přiznávat. Náš vztah se zlepšil, jenže jakým směrem? Kamarádky? Známé? Dvě vlčice, které si toho měli hodně co říct jednoho deštivého dne v Galliree, ale po zbytek života na sebe budou koukat jako na trn v patě a vracet se k sobě v zoufalých záležitostech? A kam do toho všeho spadá Rez? Zamrkala jsem. Skoro jsem na ni zapomněla, ale možná jsem si to všechno jen vyložila špatně. Možná. Bylo lepší si představovat, že u Styx nikdo další nebyl. Pousmála jsem se. Neměla ani tušení, jak moc by mě máma zbila. Bylo mi to jedno.
"Řekla bych, že to zjistíme," odpověděla jsem s pohledem upřeným do zlatých očí. Přestaň. Leze ti to na mozek. Z tohohle nebude nic dobrého a moc dobře to víš. Zatnula jsem čelist. Chtěla jsem žít pro sílu jednoho momentu, nebo myslet napřed? Zdálo se totiž, že myslet napřed snad ani nešlo. Vzpamatuj se.
Rozesmála jsem se a nešikovně uskakovala do stran, když po mně hrabala tlapkami. Nebylo za tím nic zlého. Svým způsobem to bylo uklidňující. "Awww, už je pozdě na tvoji obranu, kukačko!" odvětila jsem se smíchem. Netušila jsem, co mě pohánělo kupředu. Nějaký nepřesný zdroj adrenalinu, zmatené pocity, možná prostě jen hravost. Chtěla jsem se zastavit, snažit se kouzelné pouto nějak rozmotat. To bylo ale to poslední, co se mi honilo hlavou. Skoro jsem na něj zapomněla vzhledem k tomu, jak blízko se vlčice neustále pohybovala. Zabrouzdala jsem v hlavě. Necítila jsem nic, jen blížící se největší pubertální chybu všech dob. Přesto jsem se otočila na patě a místo toho, abych se snažila mezeru mezi námi zvětšit, jsem ji zmenšila. Přitiskla jsem se vlčici k boku a zafoukala na to její zpropadené peří, které mě zašimralo na tváři. Máchla jsem ocasem dál od ní. Měla jsem obavy, že dlouho takhle bez úhony nezůstanu. Stejně jsem pokračovala. "Kuká ta kukačka pořád?"

//Velké vlčí jezero
//F

Nadechla jsem se. Chtěla jsem něco namítnout, připomenout jí, že to nebylo jednou a také všechny ty historky, které si u ní vlci říkají. Jenže to nejspíš bylo jedno, pro ni. Kysele a možná i trochu šíleně jsem se zašklebila, abych to nějak odlehčila a zároveň dala najevo, že na ty blechy rozhodně jen tak nezapomenu. Zavrtěla jsem s poloúsměvem hlavou a s přimhouřenými oči hleděla do země. Nevěděla jsem, co si mám myslet, takže jsem si raději nemyslela nic. Možná jsem tím stejně dělala chybu. Na tváři mě pálila jizva, kterou mi udělaly její zuby.
"M-mlč..." vykoktala jsem na svoji obranu a chtěla obrátit hlavu do strany, ale vlastně jsem jí tím gestem šla jenom na proti. Srdce mi vynechalo úder, když se naše čenichy na moment dotkly. Otevřela jsem pusu, těžko říct, jestli pohoršením nebo něčím jiným. Jizva už nebylo to jediné, co mě pálilo. Nenápadně jsem odstrčila svědomí někam za roh. "Neřekla bych, že budu tvůj... typ," zamumlala jsem skoro šeptem. Už stála dost daleko, ale stejně byla všude. Ani mě nenapadlo setřít si z čenichu její pach.
Když se rozešla, vydala jsem se chtě nechtě za ní. I kdybych chtěla vzít nohy na ramena, tlačila mě k ní magická síla. Vždyť je to vlastně jedno. Naklonila jsem hlavu dopředu, ale zase si to rozmyslela. Nebo ne? Mrkla jsem ze svého místa na vlčici. Měla jsem si to odškrtnout ze seznamu věcí, co bych teoreticky udělat mohla. Rozhodně jsem to neměla přidávat na seznam věcí, které by se alespoň jednou za život měly zažít. Přidala jsem do kroku, abych nestála pozadu. Na moment jsem zpomalila, když jsem s ní srovnala chůzi. "Neříkala jsi, že jsi lechtivá?" povytáhla jsem obočí a když jsem se svými dlouhými kroky dostávala do vedení, přejela jsem jí po citlivém peří špičkou ocasu. A přesně tam to stopni, mladá dámo. Obrátila jsem hlavu k vlčici. Rozhodně jsem to na ten seznam neměla přidávat. Byla nebezpečná a kdyby se někdo dozvěděl, jak jsem vyváděla, nejspíš bych mohla rovnou skočit do propadliny. Ale nikdo by se to dozvědět nemusel.

//Jedlový pás

Trochu namíchnutě jsem přimhouřila oči. "Poprvé ses mě snažila zabít a podruhé přišly blechy. Děláš mi to těžké, věřit ti," ušklíbla jsem se, ale to bylo nejspíš naposledy, co jsem měla odvahu takhle odmlouvat. Propalovala jsem vlčici přede mnou nejistými oči. Přibližovala se, ale já neuhnula ani o ten milimetr. Raději jsem si říkala, že je to kvůli mojí zaražeností. Zadržela jsem dech, když jsem ten její ucítila skoro až na svých uších. Střihla jsem jimi. "Těžko říct," vysoukala jsem ze sebe hlasem, který byl všechno jenom ne odvážný. Rozšířila jsem oči, když mi její studený čenich přejel po tváři. A pak byla pryč. Zbylo po ní jen příšerně rychle tlukoucí srdce a mokrý pocit na tváři. Oklepala jsem se. Těžko říct, co jsem vlastně cítila. Podívala jsem se na dvě mrtvoly vedle nás, abych raději cítila zvratky hluboko v krku, než cokoliv, co způsobovala ona.
V to doufáš? Povytáhla jsem překvapeně obočí. Její ocas se každou chvíli houpal ze strany na stranu a i když její přátelskost vystupovala na povrch ve všemožných způsobech, byla tam. Přesto se nechtěla svého vnitřního vraha vzdát. Povzdechla jsem si. "Hlavně dávej pozor," zamumlala jsem poraženě. Nejspíš nemělo cenu snažit se ji změnit. Překročila jsem hlavu mrtvolu, ať už mi to bylo jakkoliv proti srsti. Polkla jsem všechen obsah žaludku, který se mi při tom činu hnal do krku. Víc než ochotně jsem následovala vlčici přede mnou, ale nemohla jsem přestat koukat na dva přívěsky, které o sebe cinkaly na jejím krku. Ohlédla jsem se na dvě mrtvá těla. Takhle jednou skončí všichni.

//Západní Galtavar

Nechala jsem vlčici mě popichovat a snažila se u toho přemýšlet. Pukalo mi pro někoho srdce? Občas. Ale v tu chvíli u jezera jsem cítila jen neuvěřitelnou chuť jí to všechno nějak vracet. "Neřekla bych, že zrovna v tuhle chvíli jsem osamocená," odvětila jsem s malým úsměvem. Seděla jsem jako přimražená na zemi a snažila se alespoň nějak odvážněji odpovídat, když už nic jiného. Nedalo se říct, že mi to chování bylo proti srsti. Jen mi v hlavě zvonily snad všechny alarmy na poplach a snažily se zabránit příliš impulsivním rozhodnutím. Abych byla upřímná, moc se jim to nedařilo.
To rozhodně ne. Souhlasila jsem se svým špatným výběrem slov. Otevřela jsem pusu dokořán a vyvalila na Styx oči, když jednoduše začala hrabat mrtvolu ze sněhu. Prosím? Zacukalo mi v oku. Nemohla ji nechat ležet pod sněhem? Možná by roztála i tam. Vyděšeně jsem polkla, ale udělala jsem pár kroků vpřed, aby mě neustále netlačil žaludek. Pod krutostí jejích dalších slov jsem se trochu přikrčila. "Ale..." zarazila jsem se. Cokoliv, co jsem do věty vymyslela se dalo zase smést pod stůl těmi samými slovy. Už tady není a nikoho to zajímat nemusí, protože ji nic nevrátí. Zavrtěla jsem hlavou, aby ode mě neočekávala doplnění věty.
Žaludek jsem měla jako na vodě ze všech těch slov, která používala pro mrtvé vlky. Neměla být smrt něco klidného? Kdy už vás nikdy nic nevyruší? Děsila mě představa, že jednou někdo bude takhle vyhrabávat moje tělo a dělat si co chce s mým náramkem, který mě momentálně svojí přítomností pálil na noze. "Mám pocit, že jestli tě někdo uvidí s cizími přívěsky, tak to nejspíš nedopadne moc dobře," upozornila jsem ji nervózně místo nějakého komentáře k mrtvolám. "Um... můžeme už jít?" vyklopila jsem ze sebe najednou. Raději jsem se držela za Styx a koukala na dvě neživá těla jen přes její rameno.

//Řeka Mahtaë (sever)

Nic dalšího už k mrtvolám neříkala, ale mně to hlodalo v hlavě. Znamenalo to, že pokud někdo zemřel a rozpadl se v prach, bylo celkem jisté, že se zase vrátí zpátky. Ale pokud tělo přetrvávalo na světě, vlk překročil most na druhou stranu. A co drží vlky od toho mostu dál? Podívala jsem se na Styx, jako by snad znala odpovědi. Když neumřeli úplně, kam šli?
Přimhouřila jsem na ni své modré oči. Samozřejmě, že nedělala nic zakázaného, ale nejspíš nedělala ani něco, co bylo morálně správně. A jaké jsou moje morální zásady? Zkoumavě jsem si vlčici prohlédla. Měla jsem chuť se polít studenou vodou z jezera. Našpulila jsem uraženě pusu. Mohla jsem si vymyslet alespoň dvacet jiných vlků, jejichž společnost by mi byla milejší. "Ne," odpověděla jsem. Pardon? Odkašlala jsem si a raději pokračovala vpřed s hlavou pomalu zabořenou v zemi.
Kouzlo mě táhlo vpřed, jinak bych už nejspíš seděla a zpytala svědomí u nějakého stromu. Když jsme se přestaly tlačit na ledové cestičce přes řeku, připojila jsem se zpět k jejímu boku. "Nejsem prďka, prďola, cukrouš ani nic jiného. Jsem... jsem stejně praštěná a nezávislá vlčice, jako ty," namítla jsem, ale můj hlas moji nejistotu samozřejmě okamžitě prozradil. Styx se mě zeptala, jestli jsem posera. Nejspíš až potom mě do čenichu udeřil pach polorozložené mrtvoly, ze které zima udělala takovou mumii. Udělala jsem alespoň deset slepičích kroků vzad, než mě magie zastavila a hodila kupředu. Zastavila jsem pád a zapřela se o přední tlapky. V žádném případě jsem se nechystala padat mrtvolám do obličeje. Byl její? Sklopila jsem hlavu mezi přední nohy a nadechla se studeného vzduchu, který se zvedal od sněhu. Snažila jsem se tak zklidnit žaludek, který už pekelně dlouho žádnou mrtvolu neviděl. A to viděl armádu nemrtvých. "Roz...tomilé," hekla jsem. "Nemyslíš že- že by bylo lepší nechat ji v klidu spát?" vrhla jsem na šedivou napůl hysterický výraz. Už jsem snad ani nemyslela ten přívěsek, prostě jsem chtěla vzít nohy na ramena a zbavit se pachu mrtvoly.

Zaujatě jsem poslouchala vyprávění o mizejících mrtvolách. Poznámky o Naomi jsem přešla s vražedným výrazem, ale nakonec jsem si jen povzdechla a pokrčila rameny. Prostě to k ní patřilo a i když to bolelo, nějak jsem to přečkala. Z části i proto, že mě její další slova zaujala o něco víc. Rozpadnou v prach? Zarazila jsem se. "Myslím, že na to nám také může odpovědět Smrt," navrhla jsem. Odmítala jsem se ke zřícenině jenom přiblížit, ale plánovala jsem počkat v lese, zatímco Styx si vyřeší své problémy. To, že se od sebe nemůžeme hnout na dva metry, jsem úplně vypustila. "Vracející se mrtvoly? Z toho budu mít noční můry," ošila jsem se. Nejen, že nejspíš polovinu z těch, co vyjmenovala zabila právě ona. To, že se vraceli zpátky, byl vrchol.
Už zase používala slova, která ve spojení se mnou nikdo nepoužíval. Nejistě jsem přešlápla. "Možná bys neměla..." začala jsem, ale hlas se mi postupně vytratil, takže poslední slovo jsem skoro nedokončila. Možná bych neměla já. Nemohla jsem se nadechnout ani potom. Vlčice udělala krok blíž ke mně a sklonila hlavu. Tu svoji jsem překvapením ani neuhnula. Do tváří se mi nahrnulo horko, které jsem tiše proklínala. "Je tu snad s námi někdo jiný?" zamumlala jsem s pohledem upřeným někam za její rameno. Nemá náhodou svoji Rez? Zavrtěla jsem hlavou, když se konečně oddálila. Vůbec jsem nad tím přece nepotřebovala přemýšlet.
Pousmála jsem se. "Možná," pokrčila jsem nevinně rameny a vydala se v jejích stopách. Nechtěla jsem někde svojí hloupostí spadnout, i když to znamenalo, že jsem musela svůj život svěřit do jejích vlastních tlapek. Málem jsem vylétla z kůže, když se v mých očích začala bořit celá do vody, no jenom si namočila tlapku. S vítězným úšklebkem jsem se místu propadnutí vyhnula. Moji poznámku ohledně řetízků nejspíš nepochopila, ale nic dalšího jsem raději neříkala. Pořád jsem měla obavy, že by z ničeho nic mohla vystartovat. "Nejsem žádná... prďa!"

//Velké vlčí jezero

//Medvědí řeka

Zvedla jsem zvědavé oči od země. Vlčice se na chvíli zarazila, než svoji poznámku doplnila. Nejistě jsem přimhouřila pohled. Chtěla říct něco jiného, nebo to jen se slovy neuměla stejně, jako já? Nejspíš na tom nezáleželo. Pravdu se jen těžko dozvím. Navíc mě její doplnění víc než zarazilo. "Neřekla... ale upřímně? Nedivila bych se tomu," uchechtla jsem se. Byla jsem spojená na maximální vzdálenost dva metry s vlčicí, co se mě jednou pokusila zabít. A teď jsme se smály. Nedivila jsem se už ničemu. Překvapeně jsem se pozastavila, když vytáhla Naomi. Nakrčila jsem čenich. "S citem by to nešlo?" zaúpěla jsem. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou. "Nejspíš ne... měla pohřeb, i když požár nejspíš většinu těla zničil. Smrt je docela krutá, ale to asi není tvoje pointa. Co se ti honí hlavou?" vyhrkla jsem ze sebe rychle, abych měla řeči o Naomi za sebou.
Zasypávala mě dalšími slovy, která by nejspíš měla patřit někomu jinému. Sklopila jsem stydlivě hlavu a musela jsem potlačit nervózní úsměv, který by nejspíš všechno zhoršil. Protože tohle není správné. Ne? "Já nejsem... ty jsi- éh," zakoktala jsem se. Podívala jsem se vlčici do očí se svým znovu nalezeným bojovým plamenem. Já byla vyrovnaná a naprosto klidná vlčice. Něco takového mě nemohlo zaskočit. "A ty jsi zase malá sedmikráska, která ostatním plete hlavy," pokývala jsem hlavou na potvrzení svých slov. Ve skutečnosti to vyznělo jen jako marná snaha říct alespoň něco. Snad.
Spokojeně jsem se ušklíbla nad odezvou, kterou jsem dostala, když jsem jí zafoukala na křídlo. Schovala si ho ovšem do srsti, takže jsem neměla příležitost zkusit to znovu. Nebylo třeba, ona mi ji dala sama. Zalesklo se mi hravě v očích, možná i kvůli předchozí konverzaci. S povytaženým obočím jsem zůstala stát a sledovala, jak mizí v dáli. V dvoumetrové dáli, načež si to nakráčela do neviditelné magické zdi. Došla jsem až k ní. "Můžeme tohle prohlásit za záchranu tvého života?" kývla jsem hlavou k vodě, která byla ještě příšerně studená a na některých místech měla stále vytrvalou vrstvičku ledu. Ve vodní hladině jsem zahlédla lesk přívěsků. Otočila jsem hlavu k jejich majitelce. Natáhla jsem tlapu a jemně do jednoho z nich žďuchla. Částečně jsem u toho přejela i po ostré hraně čehosi, co se jí zahlodávalo do kůže. Tupou bolestí mi cuklo v oku, ale nic jsem neříkala, jako bych mohla dostat výprask za to, že jsem se zranila. "Nejsou těžké, na jednu vlčici?" naklonila jsem hlavu do strany. Nebylo by lepší vrátit je mrtvolám? Nechat je v klidu spát? Snažila jsem se ve skutečnosti říct.

//Křišťálový lesík

Nespokojeně jsem zavrtěla hlavou, ale tak nějak měla pravdu. Jenže i když mi vyjmenovala všemožné důvody, proč bych se měla pokoušet vzít nohy na ramena a všem vykládat, ať se s ní nebaví a jak hrozná je... nedokázala jsem v ní vidět nic špatné. Smála se, vrtěla ocasem. Lovila z jezera umrlce? Povytáhla jsem obočí a trochu se nad tím pousmála. Rozhodně žila zajímavým životem. To bylo všechno, co v tom bylo. Ona jela svoje a ostatní zase to jejich. Bylo lepší to tak vnímat, nebo ne? "Já takovou Styx neznám. Mně se Styx představila v lesíku a řekla mi, že mám pěkný kožíšek," odtušila jsem skoro lhostejně, no usmívala jsem se. Skoro starostlivě jsem si šedivou vlčici po mém boku prohlédla. "Tahle pohádka nebude mít šťastný konec, i kdyby tě uprostřed ní prohlásili za dobrou," uchechtla jsem se tiše a zahleděla se na vlastní bílé packy. Byla jsem v pořádku, v rámci svých možností. Ale ze života jsem radost neměla.
Musela jsem se rozesmát nad jejím vlastním smíchem. Chytla jsem se jednou tlapou za břicho a trochu si u toho nejspíš i uchrochtla. Její svůdnost mě ovšem vrátila zpět do pozoru. Překvapeně jsem náš rozestup zase zvětšila na dva metry, než mě magická síla tahala zpět. "Já nejsem-" Na vlčice? Zarazila jsem se. "...cukrouš," zabručela jsem nakonec. Tu část o vlčicích jsem ještě neměla řádně rozluštěnou. Zahnala jsem nutkání si vlčici nadále prohlížet.
Létat neuměla, to bylo o jeden dobrý důvod si je nechat méně. "Já nekoktám!" bránila jsem se, ale nejspíš marně. Samozřejmě, že jsem koktala a každou chvíli mi hlas přeskakoval z tichého mumlání na příliš hlasitý jekot. Zamračila jsem se. Byla to krutá pravda. "Jsou citlivá?" zeptala jsem se zvědavě. Když ke mně svoje křídlo přiblížila, aby mě dloubla, zafoukala jsem na jedno z peříček. Zaujatě jsem sledovala, jestli vlčice bude reagovat stejně, jako kdyby jí někdo třeba zafoukal do ucha. Nejistě jsem si odkašlala a obrátila zrak vpřed.

//Řeka Mahtaë (sever)