Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Její odpověď mě neuspokojila. Čekala jsem něco víc... rozvinutého. Promyšleného. Samozřejmě, že se na sebe budeme moci podívat. I to mi chybělo, ale myslela jsem co bude po našem rozlepení a ještě dál. Až se vrátím do Borůvkového lesa, až se ona vrátí domů. Přemýšlela jsem, jestli se tohle ještě někdy zopakuje, nebo to bylo jen na ten krátký čas, co jsme spolu byly spojené. Mluvily jsme o žádném vázání se, ale ani jedna z nás nespecifikovala čas. Budeme spolu dokud se nerozlepíme? Budeme spolu ještě chvíli po tom? Až se znovu potkáme, vrátíme se k dvoření se? Až se znovu potkáme, opovaž se tvářit se, že jsem s tebou kdykoliv co měla? Přitiskla jsem se k vlčici skoro celou svojí vahou, nehledě na to, jak moc se mi drát zaryl do krku. Pousmála jsem se, když svoji myšlenku začala rozvíjet. Tiše jsem se zachechtala, když mě obdařila další vrstvou slin. Trhla jsem hlavou do strany a zafoukala na její křídlo, které přese mě měla položené. Alespoň nějaká forma odplaty. "Pak bude mnohem snazší tě konečně pořádně zlechtat," opravila jsem ji hravým hlasem.
Začala podivně zasněně mluvit o zdejší přírodě. Ne tak nadšeně jsem očima přejela po okolí. Zima, zima a ještě jedna zima. Věděla jsem, že mi tahle averze vůči jednomu ročnímu období zůstala z hladomoru, ale nedokázala jsem se přimět v tom vidět cokoliv pěkného. "Dokud bys mě dostatečně zahřívala," pokrčila jsem rameny s úsměvem. Z jedné strany jsem cítila její teplo a z druhé zimu. Nedokázala jsem říct, jestli to bylo příjemné nebo naopak. Posadila jsem se. Ušly jsme toho za jeden den až až a když už jsme se rozhodly udělat si přestávku, raději bych ji využila naplno.

//Tajga

S jistou nedůvěrou jsem nad zkratkou jen povytáhla obočím. Těžko říct, jestli zkratky byly dobrý nápad. Nekončily takové cesty v pohádkách naopak špatně? Nemohla jsem se pořádně ani rozhlédnout vzhledem k tomu, jakým způsobem jsme k sobě byly přilepené. Začínal mi chybět osobní prostor, i když mi přítomnost vlčice nevadila. Jen jsem se chtěla posunout, třeba jen o centimetr, spojit se něčím jiným. V uchu se mi ozývalo každé zašumění srsti na její hlavě. Všimla jsem si, že sníh zase nabral na síle a stejně tak i zima. Vzpomněla jsem si na hory, kterými jsem se do Gallirei dostala. Trochu jsem se pousmála. Od té doby uplynulo spoustu času a změnilo se příšerně moc věcí.
Došly jsme podél řeky až k jezírku, z kterého přímo sálala zima. Nakrčila jsem čenich, zimního období jsem si užila až až a raději bych se vrátila do míst, kde už začínalo jaro. Neprotestovala jsem, nechala jsem se navádět kroucením hlavy. Slova Styx přerušila krátké ticho. Znervózněla jsem. I když mi mluvení už nedělalo tak příšerný problém, občas jsem zapomínala, že ostatní mi jednoduše do hlavy nevidí. "Potom... až se rozlepíme," vysvětlila jsem. Automaticky jsem na ni chtěla pohlédnout, ale to akorát způsobilo otočení obou hlav do strany. Povzdechla jsem si a zase se narovnala.

Zarazila jsem se v půlce přikývnutí, kterým jsem chtěla souhlasit na její poznámku. Došlo mi ovšem, že přesně kvůli tomu to byl děs, a tak jsem raději zkameněla. Pozice začínala být nepříjemná a bolelo mě za krkem. Mohla jsem být jen ráda, že jsme byly výškově více méně stejně a neměla jsem hlavu moc dole nebo moc nahoře. Nervózně jsem přešlápla. Těžko říct, jak dlouho ještě celá tahle situace potrvá. Svět by se mohl zase uklidnit. Zamračila jsem se. Jediný, kdo by mohl být původcem prokletí, byla Smrt - docela se na to i chovala, když jsme se ji snažily navštívit. Život snad nebyl takový šílenec. Ačkoliv... jeden s těma dvěma nikdy nevěděl. A bůh vlastně ví, co dalšího Gallireu ještě obývalo. Ve finále jsem mohla být ráda, že mě potkalo jen tohle. Nutilo mě to přemýšlet i nad něčím jiným. Kdybych mohla, pohlédla bych na Styx. Co bude, až od sebe budeme moct odejít?
Zaprskala jsem, když mi na čenichu přistál její jazyk a jakmile si ho vrátila zpátky, zůstaly z něj viset její slinty. "Pěkný," povytáhla jsem obočí a trochu se uchechtla. Sklonila jsem hlavu jak jen to šlo, abych si neutrhla ucho, a utřela se do její tlamy. V uchu mi cestou do normální polohy hezky zakřupalo, což povzbudilo moji snahu zůstat nadále raději rovně.
Oddechla jsem si. Nečekalo nás žádné hádání o vedení ani o směr. Vlastně bych se o to nejspíš nehádala ani kdyby vlčice chtěla. Mnohem raději jsem se nějak přizpůsobila, než snažit se chopit se moci. Po jejích slovech jsem se rozešla vpřed podle naší dohody. Snažila jsem se používat jiné tlapky v jiný čas, než ona, abychom na sebe nešlapaly. Několikrát jsem měla na mále a málem jsem pozor, padám volala já. Naštěstí se nám podařilo to vychytat a až na výraznou nepohodlnost to bylo v pohodě. "Hlavně, ať je to krátká cesta," uchechtla jsem se. Ucítila jsem na svém boku lechtání a než jsem se nadála, její letky mi přejely po volném uchu. Zadržela jsem dech v náhlé snaze se nerozesmát. Já tu nemohla být ta lechtivá. To by dopadlo šíleně špatně. Než jsem se nadála, měla jsem její křídlo přehozené přes záda. Kdybych nebyla přilepená, nejradši bych se do jejího objetí roztála a celou tuhle cestu si vynahradila spánkem. Zatočila jsem doprava, tak, jak chtěla. "Co bude potom?" nadhodila jsem nejistě svoji obavu.

//Sněžné hory

Zavrtěla jsem hlavou, což byl v našem případě složitý úkol. S každým pohybem se mi jedno ucho natáhlo a zase srovnalo. Začínala jsem mít obavu, že jestli mi ho neutrhne Styx, minimálně z něj po celém tomhle divadle bude jen zplihlá špagetka. Raději bych ovšem měla to, než jen půlku ucha. A vůbec, co by s tím zbytkem vlčice dělala? Zamračila jsem se, i když to vidět nemohla. "Raději bych si svoje ucho nechala. Co takhle být raději spolupracující kámošenky?" navrhla jsem nejistě. V hlase se mi odrážela kapka hysterie, ale ještě jsem úplně nepanikařila. Jen bylo těžké udržet si naději, že to všechno dopadne dobře a někdo nám pomůže, aniž bych musela vlčici na měsíc tahat do Borůvkového lesa a ona mě zase na měsíc kamkoliv, kde žila ona. Takhle jsem si střídavou péči rozhodně nepředstavovala. Nefungovalo by to, rozhodně ne s jejím pichlavým drátem, který mi zabraňoval najít si pohodlnější pozici.
Začala mluvit o nějakém drakovi. Bylo to trefné vysvětlení, i když jsem se v tom trochu ztrácela. Dvě hlavy byly nejspíš fajn, hádaly se, ale jejich tělo muselo spolupracovat. Jenže ona měla pravdu, my měly dvě těla. Zahleděla jsem se na naše čtyři přední tlapky. "Takže... musíme fungovat tak, abychom vypadaly... měly jen jedno tělo," dodala jsem nejistě. Jít ve stejný čas doleva, jít ve stejný čas doprava i rovně. Na to byla potřeba alespoň troška stejného nastavení mysli, což jsme nejspíš neměly. Styx se začala otáčet a já chtě nechtě musela jít jejím směrem. Zabručela jsem, ale přivedlo mě to na pokračování mého nápadu spojení těl. "Budeš tahat. Když půjdeš doprava, pár sekund předtím natočíš hlavu do pravé strany. Když půjdeš doleva, pár sekund předtím zatlačíš hlavou mým směrem. Já půjdu pořád rovně a až podle tohohle začnu zatáčet. Tak bychom... tak se třeba nezamotáme. Najdeme bezpečné místo a... nejspíš počkáme, až to přejde. Někdy to přejít musí," plácala jsem páté přes deváté, ale od vlčice jsem očekávala, že všechno pochopí.
Zvedla jsem oči k vysokým horám, které se tyčily na severu. Vážně chtěla jít takhle až tam? Pokrčila jsem rameny. Byla to nejspíš jediná možnost a když už jsem navrhla svůj plán, nemohla jsem najednou začít protestovat. "Až začneš padat, upozorni mě," odpověděla jsem pouze. Trochu jsem se zasmála a lehce zavrtěla hlavou. Těžko říct, jestli ta situace byla k pláči nebo právě k smíchu.

Zvědavě jsem se na vlčici podívala. Pokud nechtěla medvěda jíst, proč by se po něm vrhla? Zadívala jsem se mezi stromy. Nejspíš na honbě za zvířaty viděla zdroj adrenalinu. Vítr v srsti, bolest v tlapkách, které se zarývaly do masa, zatnutá čelist. Vlastně jsem si dokázala představit, jak je naplnění vlčího instinktu zabíjet úžasné. Žaludek mi ovšem dělal kotrmelce. Neměla jsem problém zvířata jíst, jen jsem je nedokázala zabít. Natož bez důvodu. Sevřel se mi hrudník úzkostí. Trochu jsem si oddechla, když svůj plán nějakým způsobem sama zahodila. "To asi ne," vyhrkla jsem, abych jí to potvrdila. Medvěd byl nebezpečný a mohl mě zabít v jedné ráně, ale... ale pořád to bylo zvíře.
Tiše jsem se uchechtla, když moje slovo dokončila. To jsme tedy byly. "Nikomu se nebudou trhat uši," povzdechla jsem si. Snažila jsem se zachovat si zdravý rozum a klid, ale začínalo to být složité. Celým územím tu smrděl medvěd, jelen si to štrádoval cestu někam pryč přímo před našimi čenichy zatímco my byly spojené ušima k sobě a nemohly jsme dělat nic. Ucítila jsem na krku škrábání od drátu. Trochu jsem odstoupila, ačkoliv mi hlava zůstala natočená v nepřirozeném úhlu. "Nejspíš... potřebujeme najít vhodnější pozici," navrhla jsem. Netušila jsem, jaká pozice by mohla být příjemná. "Takhle už daleko nedojdeme," nezapomněla jsem poznamenat, i když to nejspíš bylo jasné i jí. Nestěžovala jsem si, kdyby to byl kdokoliv jiný, asi bych panikařila. Takhle jsme jen byly nucené být blíž. Předtím jsme byly blíž schválně. Ale tohle je vážně nepříjemné. Střihla jsem jedním uchem dozadu, ale to přilepené ke Styx zůstávalo stále ve stejné pozici.

Po jejím návrhu jsem se rozhlédla kolem. Všude bylo plno jehličnatých stromů, kdyby na zemi nebyl sníh, skoro bych si myslela, že už je zase teplo. Pohlédla jsem zpět na vlčici a čekala, jestli nás povede někam dál. Poslušně jsem ji následovala napříč pro mě neznámým územím. Na severu jsem moc času netrávila, tohle pro mě bylo zcela nové neobjevené místo. Skoro jsem nadšením zapomněla na únavu, kterou mi způsobilo použití magie. Z úžasu mě vytrhl hlas vlčice. "Medvěda?" vyhrkla jsem překvapeně. Měla pravdu, všude kolem byla cítit přítomnost nebezpečného zvířete. Odvaha mi trochu opadla, ale nechtěla jsem vypadat jako nějaká slaboška, takže jsem pouze pokrčila rameny. "Nejspíš ani nechutná dobře," odpověděla jsem neurčitě. To, co na nás překvapeně vyskočilo ze křoví ovšem nebyl medvěd.
Sledovala jsem dvanácteráka zvědavým pohledem. Netušila jsem, kde sebral takovou odvahu přijít tak blízko. V koutku oka jsem zaznamenala, jak se po něm Styx chystala skočit. Nebránila jsem jí v tom, ovšem než se cokoliv stalo, dvanácterák se k nám otočil zády a líným krokem šel vpřed, jako by se nám vysmíval. Zmateně jsem povytáhla obočí. Začala se mi natáčet hlava, to jsem připisovala také své zmatenosti. Jenomže tentokrát to nebyla tak úplně pravda. Podjela mi tlapka náhlým táhnutím k druhé vlčici. Cože? Zbyla ve mně malá dušička. Copak nám nestačilo omezení na dva metry? Pozitivně jsem si myslela, že magickému poutu bude stačit ubrat jeden metr. Narazila jsem do vlčice pravou tváří. "Promiň," odpověděla jsem, stále slepá k celé situaci. Chystala jsem se hlavu zase narovnat a zahodit to podivné tahání za hlavu, jenže to už se mi nepodařilo. Zahodit tahání za hlavu ani oddělení se od Styx. Po jistých pokusech jsem zjistila, že přilepená není tvář, ale ucho. Zůstala jsem zkameněná. Jednak jsem nechtěla vlčici utrhnout hlavu, jednak jsem dostala seriózní strach. "Můžu něco říct?" načala jsem slabým hláskem. "Tohle je silně v pr..."

//Dlouhá řeka

Přechod přes řeku jsme nějakým způsobem zvládly. Z tlapek mi odkapávala voda, na kterou jsem se soustředila, abych jen tak neodpadla. Z nějakého důvodu mě napadlo, co by se stalo, kdyby se elektřina samovolně spustila teď. Jen to ne. Pohled na tlapky mi zastínilo tělo Styx, která se rozhodla mi dělat věšák. Vděčně jsem se pousmála, ale to nejspíš neviděla, protože jsem v dalším momentě měla čenich zabořený v její srsti. Vodu jsem měla ráda, ale měla jsem jí po krk na další minimálně měsíce. Cítila jsem, jak se vlčice konečně uvolnila. Oddechla jsem si, pořád jsem měla obavy, že by mě mohla při použití magie zardousit. Musela jsem se v mysli uchechtnout. Když neměla srst naježenou do všech stran a zuby venku, vypadala najednou jako neškodné kuře. To jsem ovšem nahlas neřekla. Svého života jsem si cenila a koneckonců... to kuře bylo stejně pěkné. Ucítila jsem na sobě znovu její jazyk. Zabručela jsem, jako když vás někdo budí z dlouhého příjemného spánku a vy ze všeho nejvíc jen chcete dál spát.
"Dobrý," odpověděla jsem s jistou časovou mezerou. Konečně jsem se od ní odlepila a oklepala se od vší té vody a bláta. Ohlédla jsem se na řeku za námi, abych se přesvědčila, že není živá a nechystá se mě za ty triky utopit. Byla to jen řeka. Vrátila jsem se tedy zpět ke své vlčici. Mé vlčici? "Co dál?" zazubila jsem se a zamáchala párkrát ocasem ve vzduchu, aby bylo jasné, že něco takového mě jen tak neporazí. Byla jsem přece drsná! Většinou.

Smála jsem se, už zase. Přestávala jsem znát jakoukoliv jinou emoci než smích a štěstí. Zadívala jsem se na vlčici s láskyplnýma očima. Všechny tyhle chvíle spokojenosti se mi postupně vrývaly do paměti a tvořily mi novou povahu. Mimo deště a jara jsem ve vzduchu cítila i změnu. "Ale když se budeš takhle škaredit, budeš mít vrásky dřív než já!" uchechtla jsem se. Přejela jsem jí čenichem kolem oka. Neměla jedinou chybu.
Pro sebe jsem se ušklíbla na její nejančím. To byla pravda, do té doby, než jsem se nás rozhodla dostat přes řeku. V koutku oka jsem viděla, jak se jí po celém těle napínají svaly stresem, vztekem, strachem - cokoliv to vlastně bylo. Ale věřila mi. Tobě jo. Svezla jsem se po malém kopečku rovnou do koryta řeky. Po kolena jsem se zabořila do zbytku vody a ještě trochu hlouběji do nestabilního bahna, které prostupovalo mezi všemožným kamením. Zacukalo mi v oku lehkou bolestí, na tenhle terén nebyly moje tlapky zvyklé. Dala jsem si záležet na tom, aby se vlny za námi spojily až po vstupu nás obou. Držela jsem je dostatečně daleko za námi na to, aby nám nehrozilo utopení. Celý tenhle proces doprovázela bodavá bolest v hlavě. Ani moje pohyby nebyly nejrychlejší. Nebyl to žádný světoborný kousek, ovládat vlny a tvar vody. To, pokud se jednalo o malý potůček uprostřed lesa. Tohle byla celá řeka a po jistém čase jsem na svých zádech ucítila kapičky vody, které moje vůle neudržela pohromadě s velkými vlnami.
Přemýšlela jsem, jestli by nebylo jednodušší nechat vodu procházet nad námi, než držet její divokou povahu zpátky. Nechtěla jsem ovšem riskovat ničí život, takže jsem se s viditelnými obtížemi vyškrábala na druhý břeh. Čekala jsem na bezpečný příchod Styx a až potom jsem přenechala vodě vládu nad sebe samou. Před očima se mi udělaly hvězdičky, které jsem rychle odmrkala zase pryč. Opřela jsem všechnu svoji váhu do předních tlapek a spoléhala se na to, že se po nich jen tak nesvezu. "Bingo."

//Tajga

Našpulila jsem pusu, jako bych si chtěla stěžovat na něco dalšího. Zasmála jsem se. Skoro jsem zapředla, když si mě začala zase všímat. Cukla jsem uchem z jejího štípnutí do strany. "Fuj!" vyjekla jsem náhodně, když jsem ucítila její slinty i v koutku oka. Vymanila jsem se z její srsti a začala klepat hlavou ze strany na stranu, abych to ze sebe dostala. Vrhla jsem se po jejích nohou a hravě u toho zavrtěla ocasem. Doufala jsem, že ji vyvedu z rovnováhy a ona se zřítí na zem - v jiném případě jsem taky mohla dostat kopanec jako od kobyly. Možná jsem začínala riskovat až moc.
"Co prosím?" vyhrkla jsem s překvapeným výrazem a pozorovala její špatné divadlo. Zasmála jsem se. "Alespoň na rozdíl do tebe umím dobře hrát, holčičko," Slovo holčičko jsem řekla v mírně chraplavém hlase hodné staré babičky, která už nemohla na záda a vrzaly jí klouby. Rozesmála jsem se sama nad sebou.
Tentokrát jsem naši cestu vedla já. Hleděla jsem u toho na řeku a hledala vhodné místo k přejití. Všude se voda rozlévala do okolí, ale čím víc jižně jsme šli, tím klidnější voda byla. Nespokojeně jsem zabručela. Do kostí mi prostupoval lehký mráz a uměla jsem si představit, jak studená v tomhle ročním období voda byla. Takže jsem ke svým podmínkám k přejití mimo klidný proud přidala i co nejméně vody. Očkem jsem se ohlédla na Styx. "Nejanči," odvětila jsem a dalších pár minut jsem bez jakéhokoliv vysvětlování pokračovala vpřed. Zpomalovala jsem postupně, zvykala jsem si na zdejší rychlost a zvuk vody. Chtěla jsem tak sebrat jistou odvahu a přesvědčit se, že mě voda neutopí.
Proud se na moment zastavil a voda se ve dvou vlnách začala odsouvat, tvořit nám úzkou cestičku uprostřed. Ucítila jsem v hlavě ostrou bodavou bolest. Nepolevila jsem soustředění, avšak volná cesta se ještě zúžila. "Věříš mi?" zeptala jsem se téměř řečnickou otázkou. Hlas jsem měla pevný, skoro jako rozkaz, až by mě to samotnou překvapilo, kdybych měla čas na to myslet. Na vlčici jsem nepohlédla, snažila jsem se udržet dvě vlny od sebe. Dno bylo rozbahněné a vody tam bylo skoro po kolena, ale byla to jediná možná cesta.

Odfrkla jsem si, ale usmívala jsem se u toho. Nemohla jsem se na nic doopravdy zlobit. Brala jsem to jako šaškování a zlomyslnost, která k ní prostě patřila. Oklepala jsem se ve snaze shodit ze sebe co nejvíc bláta. "Spolkla jsi modrost světa?" ušklíbla jsem se, když jsem se jí lepila na bok. Žádná odezva kromě podivně chladného komentáře se mi ovšem nedostala. Překvapeně jsem povytáhla obočí. Najednou mi chyběla pozornost, kterou mi vlčice do té chvíle věnovala. Odhodlaně jsem přimhouřila oči a zabořila jí čenich mezi pírka jakožto donucovací prostředek. "Já jsem pořád tady!" zahučela jsem. Její srst moje volání tlumila. Pustila jsem se až když zmínila řeku. Byla jsem chvíli úplně mimo. Zapomněla jsem v její přítomnosti vnímat okolí.
Sledovala jsem, jak se voda na některých místech vylévá ze svého původního místa a rozvodňuje zemi i pod námi. Udělala jsem pár kroků vzad s pořádným čvachtáním. Mohla jsem s vodou dělat téměř cokoliv, ale netroufla jsem si na to převzít vládu nad tak velkou částí. "Najdeme průchodnější část," zamumlala jsem a otočila se k odchodu po směru proudu řeky. Někde se musel nacházet plácek lepší než tahle soon-to-be povodeň. V pochodu vpřed mě zastavil pohled Styx. Povytáhla jsem v otázce obočí. Myslela jsem, že mluví o mizejících částech těla, které mě poslední dobou také doprovázely. Překvapeně jsem zamrkala, když mi přejela jazykem po hlavě. Nakrčila jsem zmateně čenich. Musela jsem se zasmát, když na mě svůj jazyk vyplázla a cosi huhlala. Nejspíš myslela moje odznaky. Mizejí? Netušila jsem, co si o tom mám myslet. Byla jsem stará a už jsem moc často vyměnila srst? Možná si ze mě Život dělal blázny. Nebo to jen byla předzvěst dalších změn. Žďuchla jsem Styx do čenichu, aby svoji tlamu zavřela. "Možná má se mnou Život nějaké jiné plány," uchechtla jsem se. Mohla jsem být rovnou celá modrá. Ta představa mě trochu děsila. Nejspíš jsem v tu chvíli odložila návštěvu Života o dalších alespoň deset let.

//Ageronský les

Její ňuňování mě donutilo nafouknout tváře ještě víc, ale to už jsem se smála. Takové popichování mi ve skutečnosti vůbec nevadilo. Chtěla jsem si jen zachovat alespoň minimální drsnou povahu. Nechtěla jsem vedle vlčice vypadat jako nějaký neschopný králík. Kdybych chtěla, mohla jsem nás obě během několika vteřin usmažit. Nebo utopit. Poslední dobou jsem se vlastní magie spíše bála než abych to brala jako dar. Začínala jsem šedivé víc a víc rozumět. Zadívala jsem se na vlčici. Možná to nebyla nenávist, ale strach. Nejspíš obojí. Stejně se na mě dokázala dívat, hledět mi do modrých očích, bavit se se mnou. Pousmála jsem se. Dalo by se říct, že jsem po dlouhé době konečně byla šťastná. S někým, kdo mě po prvním slově chtěl zabít. Život byl plný překvapení.
S heknutím jsem dopadla na tvrdou zem. Cvakly mi u toho zuby, až mi čelistí začala pulzovat bolest. Zvedla jsem oči ke Styx, která kolem mě procházela. Nic neudělala - alespoň jsem si to myslela. Blátotlačka? Vyplázla jsem jazyk. Musela jsem uznat, že to se mi vážně nepovedlo. Začala jsem se sbírat zpět na nohy, sklepala jsem ze sebe veškerou špínu. Cítila jsem tažení v břichu. "Styx!" zaječela jsem ještě v letu, načež mi zuby cvakly znovu a už zase jsem ležela na zemi. Odrazila jsem se zadními tlapkami od země, abych se posunula do předu a při dalším vstávání nehrozilo, že mě dvoumetrový rozestup zase překvapí. Sesbírala jsem se tedy na nohy vedle vlčice a věnovala jí skoro vražedný pohled. Uvažovala jsem o tom, že bych ji mohla povalit na zem, ale obávala jsem se, že bych akorát dostala další flákanec. "To je nefér!" protáhla jsem a s pochechtáváním se přilepila k jejímu boku, abych nebyla jediná celá od bláta.

Otázka mě překvapila. Vzhledem k jejím novým vymoženostem jsem sotva mohla něco provést aniž bych dostala ránu dřív, než bych udělala první krok. Přimhouřila jsem hravě oči. O svoje tlapky jsem se bála i přes všechny její změny, to byla pravda. Měla jsem ovšem chuť dokázat jí, že už nejsem ta vystrašená koule u řeky, která se schovávala za ostatními. Chyběl mi moment překvapení, takže jsem jen pokrčila rameny a pousmála se. "Jen počkej," odpověděla jsem tajemně. Věděla jsem, že kdybych se o něco pokusila, skončila bych zase připnutá na zemi kompletně odevzdaná její lítosti. Tak nějak jsem spoléhala v to, že by mě nechtěla zabít po všem, co jsme spolu provedly.
Vdechovala jsem její netradiční vůni. Nedokázala jsem rozlišit, co cítím, ale ať už to bylo cokoliv, každý si v tom musel najít jinou krásu. Spokojeně jsem si povzdechla. Mimo příjemný pocit za uchem se mi do něj donesl i tichý smích. Povytáhla jsem obočí a chystala se položit otázku, ovšem vlčice mě předběhla. S písknutím jsem střelila hlavou vzhůru a natočila ucho do strany. Nafoukla jsem tváře. Přestalo to bolet hned po tom, co ho její zuby opustily, takže jsem se nakonec musela přestat mračit a raději se začít zasmát.
Netušila jsem, kam nás chce táhnout, ale neprotestovala jsem. Skoro jsem na pouto zapomněla, dokud mě nezatáhlo v břiše jakmile opustila své místo a vydala se vpřed. Propletla jsem se kolem ní a dál. Poslala jsem jejím směrem malé elektrické štípnutí, které krátce štíplo a zvedlo srst do všech stran. "Já nevím. Máš ty dost hustý kožíšek?" povytáhla jsem obočí, očividně spokojená nad svojí chvílí překvapení. Uskočila jsem do strany, pořád jsem měla o svoje tlapky jistou obavu. Rozhodla jsem se raději utéct a doufat, že se vlčice při honičce bude smát, no to byla nejspíš moje osudová chyba. Zapomněla jsem na dvoumetrové spojení a když jsem oné vzdálenosti dosáhla, letěla jsem tlamou napřed do zbytků sněhu.

//Dlouhá řeka

Všechno bylo nejspíš tak, jak mělo být, přesně jak jsem říkala. Přesto mi srdce vynechávalo údery a nadechovala jsem se jen každých dvacet vteřin. Nejspíš to nebylo daleko od topení se. Zachytila jsem tázavý pohled vlčice, načež jsem se znovu trochu uchechtla. "Já... jen si myslím, že by byla zábava občas za některé věci zmlátit i tebe," vysoukala jsem ze sebe. Nechtěla jsem, aby to vyznělo jako výsměch. Všechno, co Styx řekla, se mi svým způsobem líbilo. Možná to bylo jen bláznovstvím. Nejspíš už jsem se nadobro zbláznila, ale nelitovala jsem jediné vteřiny. Znovu jsem se opřela o strom a pozorovala vlčici zaujatým pohledem. Vražedkyně a náhodný nesmyslný život. Co by se mohlo stát? Vždycky jsem chtěla zažít nějakou komedii nebo tragédii, pro ten pocit. Nikdy jsem si ale nemyslela, že dostanu obojí skoro na stříbrném podnose. Spojit ty dva žánry mělo být nemožné, přesto to vlčice nějakým způsobem dokázala. Bylo možné, že v jejích očích to byla jen tragédie. Mně se však nechtělo brečet, nýbrž se smát, zapamatovat si všechny její rysy i poslepu. Naklonila jsem k ní hlavu a zabořila nos do její srsti na krku. Dokázala bych tak zůstat navždy. Moc jsem ale nevěřila blízkosti ostrého drátu, takže jsem se spokojila jen s pár vteřinami.
Pousmála jsem se. Tohle ticho bylo jiné, než jakékoliv předtím. Nevadilo mi většinou nikdy, ale tentokrát se to snad ani nedalo nazvat tichem. Hlavou mi zvonilo tisíce myšlenek, které mi ani v nejmenším nevadily. Neměla jsem žádnou starost, skoro mi přišlo, že bych dokázala vzlétnout. Neřekla bych, že to byly city, které by k sobě měl pár. Nebyly to ani city dvou přátel. Byly to city, které tam prostě byly. Nepopsané. Svobodné, chaotické. Víc než vítané. Rozzářily se mi oči, když vlčice začala znovu vrtět ocasem. "Co bude teď?" narušila jsem ticho a trochu jsem přimhouřila oči i přesto, že jsem nemluvila nahlas. Mohla jsem v tom tichu klidně stát klidně další dny, týdny i měsíce.

Její prohlášení bylo smutné, nejspíš. Ale já necítila nic než jen pochopení. Viděla jsem Styx skoro ve všech barvách. Jako vraha, jako nemilosrdnou kudlu do zad, jako hravé vlče. Uměla jsem si představit, že řetěz na krku je to jediné, co ji mohlo svazovat. Trochu jsem se pousmála. Možná bych si myslela, že nemá pravdu, že se dokáže změnit a já jsem tu od toho, abych jí k tomu bodu dostala. Byla chaotická, bez jediného vhodného řešení. Něco na tom mě přitahovalo blíž. Představovala jsem si dny, které bychom chápaly jen my dvě. Cítila jsem jistou sobeckost za to, že jsem se nebránila a nedržela jsem se toho, že by se vlčice měla vrátit za jistou Rez. Já se měla vrátit do Borůvkového lesa a žít svůj normální bezstarostný život mezi vlčaty. Zaposlouchala jsem se do vlastního tepu, který byl příliš rychlý a příliš zmatený. Vzpomněla jsem si na momenty, kdy byl takhle rychlý jenom když jsem něco kazila nebo se topila ve vlastní úzkosti. Teď jsem nic z toho necítila. Jenom volnost, kterou mi druhá vlčice nabízela. "Co má být nakonec bude," odpověděla jsem tajemně místo nějaké chytrosti. Povytáhla jsem nad sebou obočí. "To bylo stupidní. Už nebudu mluvit," pokývala jsem hlavou. Se slovy jsem to vážně moc neuměla a nejspíš ani ona. Nedokázala jsem si ji představit vést plnohodnotnou konverzaci ohledně jejích pocitů. Přála jsem si u toho být, nechat si narůst křídla a zmlátit ji při každém záseku. Uchechtla jsem se, pro ni bez pořádného kontextu nejspíš trochu jako maniak.
Nečekala jsem, že se mě kdykoliv znovu dotkne. Vydechla jsem všechnu zadržovanou nervozitu a nechala hlavu volně spadnout na tu její. Myslela jsem, že všemu byl konec vzhledem k tomu, jak špatná jsem se vším byla - teď i každý den předtím. Málem jsem se na místě rozbrečela, kdybych neměla na práci přemýšlet nad tím, jak neříct nějakou další stupiditu. "To zní jako něco, co bych v životě neudělala," odpověděla jsem. Nadzvedla jsem hlavu a oplatila jí pohled. Od kdy byla zlatá barva tak pěkná? "Takže jdu do toho," dodala jsem po chvíli s širokým úsměvem. Do háje se všemi morálními zásadami. Kdo je vlastně určil? Nejspíš ještě nepotkal Styx.

Nesouhlasila jsem s tím. Vlastně jsem byla nejspíš stejně dlouho sama, jako Smrt. Pro ni bylo těch tisíce či kolik let oproti věčnosti nejspíš krátkých. Já věčnost neměla a většinu života jsem strávila sama, ponořená ve vlastních myšlenkách. Bez jediného zdroje zábavy, bez možnosti vymanit se z každodenního proudu života. Možná proto jsem tu teď víc než dobrovolně stála po boku Styx. Vytáhla mě z toho proudu skoro násilím a já si nemohla stěžovat. Nechtěla jsem si stěžovat. Bylo to dokonalé, svým vlastním způsobem. Pořádně se po dlouhé době nadechnout, i když všechny naše kroky vedly akorát ke zkáze.
Mluvila odvážně, ale řeč jejího těla byla jasná. "Nikdy není pozdě přestat," odpověděla jsem s úsměvem. Bylo příšerné vzdávat se něčeho, co jsem ani nestihla získat. Ale bylo to tak lepší. Tušila jsem, že kdyby si vlčice cokoliv začala se mnou, akorát by všechno shořelo v plamenech. Její vztahy, moje city. Všechno. Zahleděla jsem se do dálky mezi stromy. Vlastně v tom ani nebyly žádné city, nejspíš. Jak dobře jsem ji znala? Nevěděla jsem o ní nic kromě toho, že nezabila jen jednoho vlka a v srdci už jí zasadil šíp někdo jiný. Frustrovaně jsem vydechla a opřela se o strom. Všechno bylo příšerně složité. Nemohl dávat k životu někdo návod? Nepotřebovala jsem ho očividně jenom já. "Pokud ji miluješ, není co řešit," dodala jsem nakonec s pokrčením ramen. Nehodlala jsem se někomu plést do vztahů. Vlastně jsem netušila, kde jsem vzala odvahu cokoliv takového vůbec načít. Sklopila jsem pohled na zem a zůstala tiše, jako bych se vracela zpátky tam, kde jsem byla předtím. Jen to ne, prosím. "Nebo můžeme zůstat spolu, dokud pouto funguje. Bez citů... Bez budoucnosti. O tom už nerozhoduju," zamumlala jsem nakonec. Chtěla jsem vůbec něco takového já? V hlavě jsem měla chaos. Ale ve finále co jiného mě celý život doprovázelo? Vždycky to byl jen chaos.