Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Borůvkový les

Kývla jsem vlkům naposledy na pozdrav a pak už se nechala unášet stromy a borůvkovými keři. Jednu z jejich větví jsem si vybrala jako svoji oběť a přejela po ní zuby, abych do sebe naládovala co nejvíc borůvek. Překousala jsem k tomu i některé listy a zbytek zase upustila na zem. Už jsem neměla v paměti, kdy naposledy jsem jedla sladké velké borůvky jako tenhle rok. Spokojeně jsem vzdychla. V lese nebyly po požáru už snad ani stopy, život tam byl pořádně stejný - stejně příjemný a já se také cítila podobně... změněně. Ať už jsem se snažila soustředit na cokoliv při cestě z lesa, nedokázala jsem přijít na nic, co by mě trápilo natolik, abych z toho byla přešlá. Pousmála jsem se a upustila od snahy zkazit si den. Nevěděla jsem, kde bych mohla naše první Borůvkové vlče najít, ale tušila jsem, že ať už půjdu kamkoliv, určitě mě tam čekalo nějaké příjemné překvapení.
Na obloze se začaly objevovat první sluneční paprsky. Tak akorát, neboť putovat ve tmě se mi moc nechtělo. Cesta lesem mě zavedla zpět ke známé řece. S jemným úsměvem jsem vzpomínala na dny strávené se Styx a s příjemným pocitem u srdce jsem se z řeky napila a zahnala žízeň.
Do uší se mi u toho dostal vzdálenější křik, který mě dostal do pozoru. Byl to takový pisklavý hlásek, jen těžko patřící někomu dospělému. Poté už se jen ozvalo žbluňk a chvíli bylo ticho, než se volání ozvalo znovu, tentokrát tlumené šumem vody. Že já někam chodila. Stihla jsem si postěžovat. To už rychlý vodní proud prosvištěl kolem mě i s vlčetem. Překvapeně jsem vykulila oči, než mi dala reakce herdu do zad a já se rozeběhla vpřed po proudu řeky. Neměla jsem v plánu vlče zachraňovat pouze za pomocí zubů a vlastních plaveckých schopností, ale stejně jsem se potřebovala dostat blízko. Vodu nesoucí vlče pryč jsem kolem něj uzavřela a na malý moment ho uvěznila ve vodní kouli, kterou jsem rychle přenesla na břeh a nechala ji spadnout. Sama jsem se náhlým použitím magie za běhu rozplácla na zemi, hned vedle malé slečny, která už teď ležela na pevné zemi a měla zase přísun kyslíku. Přesto jsem ji jemně poplácala tlapou po zádech, pro jistotu.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se automaticky. Hloupá otázka. Nakrčila jsem nad sebou čenich. "Zlomeniny? Odřeniny? Bolí tě něco?" upřesnila jsem pro jistotu a mile se na vlče usmála. Byla jsem ráda, že jsem po pár letech v lese strávených staráním se o vlčata získala jakýsi přívětivý babičkovský výraz a neděsila jsem vlky na potkání. Rychle jsem si vlče prohlédla. Byla už maličko starší, ale vůbec ne o moc. Pořád byla malá, dost malá na to, aby si s ní proud řeky dělal co chtěl. Oddechla jsem si. Pro jednou jsem znovu byla na správném místě ve správný čas.

Nesouhlasila jsem s jejími slovy, ale už jsem nic neříkala. Smrt byla zlá a nezasloužila si nic jiného, než aby se k ní i ostatní chovali zle. Mohla jsem k ní být slušnější byl ten největší kec, co jsem snad kdy slyšela. Nemusela. Nemohla. Kdybych měla dostatečnou sílu a moc, sama bych na místě se Smrtí skoncovala. Zahleděla jsem se do dálky mezi stromy. Možná by bez Smrti byl svět mnohem lepší. A pak jsem si vzpomněla na všechny vlky, kteří celý život trpěli a smrt pro ně byla vysvobozením. Tiše jsem si povzdechla. Možná by lepší nebyl. Možná byla smrt ve skutečnosti to, co bylo na světě nejdůležitější. Ale rozhodně to neznamenalo, že jsme se k ní museli chovat mile. Makadi teď už každopádně mluvila o svých začátcích, což ve mně jako první myšlenku probudilo to, že ve skutečnosti nebyla samicí. Překvapeně jsem zamrkala - už jsem to skoro nevnímala. Její pach samce byl mnohem slabší, než u ostatních. "Možná tím mířil na tvoji minulost. Možná... potřebuješ cestu vzpomínkami k tomu, aby ses mohla posunout dál," začala jsem nejistě. Nechtěla jsem jí nic říkat. Nejspíš tím Život ani nemyslel zrovna tohle. Za svými slovy jsem si každopádně stála.
Makadi nás s Blueberrym neosvětila ohledně toho, co se stalo v naší nepřítomnosti. Nevadilo, však ono se časem ukáže, co bylo špatně. Jestli vůbec něco špatně bylo. Nervózně jsem přešlápla, když Blue otočil svoji pozornost na mně. Nebyla jsem na takové otázky zvyklá - nebo možná byla, ale ani po šesti či kolika letech jsem na ně neznala odpověď. "Jsem šťastná," odpověděla jsem s přikývnutím. Všechno se zdálo o něco světlejší, ačkoliv byly dny a myšlenky, kdy jsem se cítila stále ještě na dně. Ale byla jsem šťastná. Spokojeně jsem sledovala, jak si spolu dva vlci povídají. Přišla jsem si trochu odříznutá od jejich světa, ale nevadilo mi to.
Při zmínce o vlčatech jsem ovšem zvedla hlavu. "Heather. Pokud se rozhodne zůstat v lese, očkem bych jí sledovala. Je moc chytrá a rozumná. Mohla by se v hierarchii ukázat jako moc užitečná," načala jsem tiše. "Tedy, ne, že bych ti kecala do vedení. Jen taková poznámka. A Flynn, její bratříček, je zase trochu roztěkaný, ale moc hodný. Pořád se hrnul do lovu," uchechtla jsem se při vzpomínce na Flynna s jeho důrazným R. "Oba sourozenci si jednou povedou moc dobře," osvětlila jsem nervózně. Nebyla jsem zvyklá se moc zapojovat do konverzací, ale pokud šlo o vlčata, cítila jsem potřebu se zúčastnit. "Tati už jsem ovšem dlouho neviděla. Teď z ní už je ale velká slečna. Ostatní vlčata budou pravděpodobně ve společnosti Aranel," dodala jsem nakonec a s tím jsem se také zvedla ze své pozice. Vzpomínání na všechna vlčata mi vehnalo novou energii do žil a chtěla jsem je co nejdřív všechny vidět. Můj nejstarší plán však bylo vidět Tati, která se ode mne odloučila těsně před požárem a od té doby jako by se po ní v mé přítomnosti slehla zem. Věděla jsem, že je v pořádku, ale kde... To mi ještě nikdo přesně neřekl. "Půjdu se poohlédnout po Tati. Ve skutečnosti bych ji chtěla celkem vidět," oznámila jsem a pousmála se. Nezapomněla jsem vlkům zanechat šibalské mrknutí. Ať si také užijí jejich srandu. Nejlépe ovšem v úkrytu.

//řeka Mahtae

Překvapeně jsem povytáhla obočí, ale ještě jsem nic neříkala. Smrt měla spoustu způsobů jak se vlků zbavit. Někoho jen emočně vysála, někoho očividně potřebovala potrestat i jinak. Stále jsem neměla za to, že by se u ní Makadi zapsala na jakousi černou listinu. U Smrti byli všichni na černé listině. "Dokázala zapálit les aniž bychom cokoliv provedli. Nebyla to tvoje chyba," upozornila jsem ji. Smrt byla nespravedlivá a nespravedlivě také konala nositelka jejího jména. To byla známá věc. Opětovala jsem vlčici jemný úsměv, když prozradila, že už za ní nikdy nepůjde. To říkali všichni. Nakonec jsem tam také už provedla návštěvu vícekrát.
Natočila jsem zaujatě hlavu do strany. "Život je hodný, to stačí. Nehraje si... um, s city jako Smrt. Co ti slíbil určitě splní," stála jsem si za svým. Vyprávění o něm mi lehce nesedělo, ale hlavní teď bylo uklidnit Makadi. Jenže ta se klidná moc nezdála. Zavrtěla jsem hlavou tak prudce, až jsem ucítila zaprotestovat jeden ze svalů. Povzdychla jsem si. Netušila jsem, jaká slova útěchy by Makadi pomohla. Snažila jsem se vžít do její situace, ale stejně jsem neměla tušení. Také bych byla ztracená, také bych nevěděla, co by mi mohlo pomoci. "Nejsi," odpověděla jsem pouze. Nic dalšího jsem k tomu říct nemohla, ale můj hlas zněl rázně a velmi nesouhlasně. Doufala jsem, že vlčice vycítí, že tohle si o ní doopravdy nikdo nemyslí.
Lesem se ozvalo známé vytí, které mi vneslo do tváře úsměv. Věnovala jsem Makadi bezeslovné mrknutí a chvíli trpělivě očekávala Blueberryho. Ten se k nám nakonec podle očekávání připojil. Spadl mi jakýsi kámen ze srdce, když jsem ho viděla. Neviděla jsem ho tak dlouho. "Ahoj," pozdravila jsem tiše, jako obvykle, ale tentokrát zněla moje slova mnohem přívětivěji. Nervózně jsem pokrčila rameny. "Vlastně jsem také nějakou dobu spala. Zima nejspíš dolehla na víc vlků," odpověděla jsem. Mrkla jsem na Makadi, která teď byla jediná, která nás mohla trochu zasvětit do dění.

Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. To nebyla pravda. Makadi nebyla vlčice, která by si zasloužila zavrhnutí. To Smrt by potřebovala zavřít zobák a neplést se do života vlkům, kteří už to mají těžké dost. Makadi byla skvělá. Ta si zasloužila všechno její bohatství bez jediného šutru ve výměně. "Ne... ona je taková na všechny. Je hrozná," namítla jsem a trochu se pousmála, abych pro ni měla alespoň nějakou útěchu. Nervózně jsem přešlápla. Nebyla jsem si jistá, jak ostatní utěšovat. Koneckonců jsem sama často potřebovala utěšit, ale s tím jsem se dokázala vypořádat. Nevěděla jsem, jak přerušit trápení druhých. Jediné, co jsem zvládla bylo stát a soucitně koukat. Byl to hrozný pocit. Trochu jsem si oddechla, když se nakonec příběh trochu zlepšil. "Tak vidíš. Určitě pro tebe má slabé místo," odpověděla jsem. Nedokázala jsem si představit, jak by Smrt pro někoho mohla mít slabé místo, ale... asi to byla lepší podpora, než jen přikývnout.
Znovu jsem zavrtěla hlavou. "Dala jsi mu květiny? Nebo kameny... cokoliv. Život plní přání vždycky. Někdy to možná jen... trochu trvá," odpověděla jsem nejistě. Život byl všechno, od nejhodnějšího tvora k lehce manipulativní příšeře, ale rozhodně by nikdy někoho jen tak neobral a sám mu nic nedal. Tomu jsem odmítala věřit. Přimhouřila jsem na vlčici oči, jako bych hledala alespoň nějaký náznak barev. Nic. To přijde.

Zkoumavě jsem si vlčici prohlížela, ačkoliv mi oči lítaly i všude možně jinde, aby to nevypadalo, že zírám. Ale zírala jsem. Snažila jsem se vytušit, jaké vůči mne chová vlčice pocity a jestli bych raději neměla utíkat na opačnou stranu a už se nikdy nevracet. Úzkost mě špendlila k zemi, ale něco mi říkalo, že i kdybych tak nějak mohla, stejně bych zůstala stát na místě. Přišlo mi hloupé pořád jen utíkat. Překvapeně jsem střihla ušima, když Makadi konečně promluvila. Čekala jsem, že mne také pozdraví, ale místo toho jen tiše upozornila na mé čelo. Zvedla jsem oči v sloup, jako bych se také dokázala podívat na vlastní hlavu. Zamrkala jsem, když můj plán samozřejmě nevyšel a stydlivě se uchechtla. "Jo... Asi špatná barva," zavtipkovala jsem tiše. Nemohla jsem k tomu nic jiného říct, i když jsem chtěla. Nevěděla jsem, proč mi odznaky nevydržely, ani proč mě s nimi Život kdysi obdaroval, když nakonec zmizely.
Na chvíli nastalo známé ticho, které jsem byla skoro vyděšená přerušit. Trpělivě jsem čekala na slova Makadi. Nechtěla jsem mluvit první, skoro jsem chtěla, aby narazila na události z našeho minulého setkání. Poskočilo mi srdce, když znovu promluvila, ale moje přání nebyla vyslyšena. Nespokojená jsem ovšem také nebyla. "Jaké to bylo?" zeptala jsem se okamžitě. Byl to dobrý start. Třeba by naše konverzace pro jednou nemusela být plná ticha a nejistoty.

Užívala jsem si další chvíle odpočinku. Přišla jsem si trochu jako vyděděnec, takhle hledět po lese a nic nedělat. Ale pohled to byl krásný. Po požáru už tu téměř nebylo ani památky a i v mých vzpomínkách to vypadalo, jako by se nikdy nic takového nestalo. A všichni jsou v bezpečí. Spokojeně jsem vydechla a otočila hlavu za vzdáleným šuměním řeky, která mě k tomuhle všemu dovedla. Řece jsem snad byla vděčná víc, než komukoliv jinému. Samotnou mě ovšem překvapovalo, jak klidná jsem byla - takže jsem pro změnu byla nervózní z vlastního klidu a přešlapovala na místě, připravená zahnat jakékoliv neexistující nebezpečí.
Trochu jsem sebou trhla, když se mezi stromy ozvalo tiché křupání větviček na zemi. Otočila jsem za zvukem hlavu a zahlédla přibližující se Makadi. Srdce mi trochu poskočilo, ale kupodivu ne tolik, jak by mělo. I tak jsem zabodla pohled do země. Minule jsme se nerozešly zrovna vesele. Ale... to neznamenalo, že jsme to zase nemohly nastartovat znovu. Tentokrát bez pláče. "Ahoj," vydechla jsem, možná až moc potichu na tu vzdálenost, co nás ještě dělila. Ale hlas se mi nezatřásl a trochu jsem se usmívala. Nemusela jsem být nervózní. Stejně jsem byla.

//Ovocná tůň

Než jsem stihla obejít celou tůňku a po dlouhém spánku se trochu zorientovat v okolí, na oblohu už se vyhouplo sluníčko. Pousmála jsem se. Jaro - téměř už léto - bylo mnohem lepší, než vrstvy a vrstvy sněhu a depresivní zima. Ulevilo se mi, ale představa, že to takhle chodí pořád dokola a zimy se jen tak nezbavím, mě pořád děsila. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a místo toho zavětřila. Cítila jsem spoustu pachů, což mi na jednu stranu vehnalo další úsměv do tváře a na druhou jsem měla trochu obavu z toho, co sem tolik členů smečky přihnalo. Není jich tolik. Jen nás je ve smečce hodně. Upozornila jsem se a při té představě jsem si raději vybrala cestu blíže k hranicím lesa, abych se ještě nemusela vypořádávat s davy.
Sice jsem nebyla zrovna fanouškem hlasitých zvuků a hromadných setkání, ale nakonec jsem usoudila, že by bylo lepší vlky upozornit na moji přítomnost. Zavyla jsem, ale jen krátce a tišeji, abych upozornila na svůj... návrat? Nebyla jsem daleko, ale můj spánek nejspíš mému pachu moc nepomohl. Posadila jsem se mezi stromy kousek od hranic s řekou, odkud jsem sem poprvé přišla. Čekala jsem, jestli někdo na mé vytí odpoví. No, spíš jsem očekávala, že sem někdo půjde odložit jedno z vlčat a půjde si svým směrem. Ale přesně to jsem dělala nejraději - starala se o vlčata.

Překvapilo mě, když jsem musela otevřít oči. Spánek? Povytáhla jsem obočí, i ve svém rozespalém stavu. Nebylo zvykem, že bych často jen tak vypnula. Ale... stalo se. Těžce jsem si vybavovala, kvůli čemu jsem vlastně k tůňce přišla, ale byla jsem šťastná, že jsem byla doma. Nemusela jsem se odnikud vracet a byla jsem alespoň trochu v míru. Posbírala jsem se ze země a oklepala ze sebe prach a nějaké okvětní lístky. Vzpomněla jsem si na požár a trochu mě bodlo u srdce, ale zahnala jsem to pochodem vpřed. Lepší se zaměstnat něčím jiným než výčitkami.
Zamhouřila jsem na vodní hladinu, která se s každým dopadem nějakého lístku či prachu rozvířila a zabraňovala mi tak podívat se, jak vlastně vypadám. Nejspíš to nebylo tak strašné. Všimla jsem si, že odznaky na čele už úplně vymizely. Taková ztráta. Zakroutila jsem očima, ale usmívala jsem se. Nevadilo mi to. Ani jsem se na to nesoustředila. Místo toho jsem lehce zvedla hlavu k nebi a užívala si noční stále ještě trochu studenější vánek. Nadechla jsem se a vydechla jsem se spokojeným povzdechem. Konečně jsem se pořádně vyspala a pořád jsem také byla více méně nakrmená, i napitá. Ještě jsem si ale pro jistotu vzala z tůňky doušek vody a prošla se po jejím okraji na druhou stranu, abych se dostala do Borůvkového lesa a trochu si aktualizovala povědomí o tom, co se u nás děje.

//Borůvkový les

//Neprobádaný les (za pomocí teleportačního lístku)

V Borůvkovém lese jsem se objevila rychleji, než jsem očekávala. Překvapeně jsem zamrkala. Už jsem si na takové podivnosti ani nestěžovala, ale musela jsem cestou mezi stromy uklidnit svoje rychle bušící srdce. Odkašlala jsem ze sebe překvapení a změnila svůj směr cesty k tůňce. Byla jsem pořád jakási malátná ze všeho toho používání magie z našeho dobrodružství se Styx. Potřebovala jsem doplnit energii i jinými způsoby než jen spánkem. Navíc tůňce jsem nevěnovala návštěvu už dlouho. Skoro jsem zapomněla, jak vypadá. Ale jen skoro.
K mému překvapení jsem u tůňky narazila na vlče, již skoro dospělé. Elora. Nelíbilo se mi, že jsem po jejím jméně musela trochu pátrat v paměti. Začínala se mi ta vlčata nějak vymykat kontrole. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a trochu se pousmála, abych působila víc přívětivě a míň nabručeně - což jsem samozřejmě nebyla, jen jsem zase měla nad čím přemýšlet. Zaujatě jsem pozorovala její řeč těla. Nejspíš se chystala skočit na některou z ryb v tůni. "Chtěla bys pomoct?" zeptala jsem se. Začala jsem šeptem, abych vlčici nebo její ryby nevyplašila. Nechtěla jsem se jí plést do věcí, takže jsem zůstávala sedět mezi stromy, čekajíc na nějaké povolení přijít blíže.

I ve spánku jsem cítila teplo přítomnosti vlčice. Byl to ten nejklidnější spánek, který jsem kdy zažila. Plný vzpomínek, ale tentokrát mi z nich nebylo těžko. Jako by se za nimi uzavřela velká brána. Bylo to nejspíš naposledy, co jsem na ně vzpomínala. Spokojeně jsem oddychovala. Slyšela jsem vlčici odcházet, její pohyb mě probudil, ale stále jsem napůl spala, takže jsem nemohla protestovat. Nevadilo mi, že mě tu nechávala. Svoboda jí patřila, ne? Nemohla jsem ji držet na jednom místě a ani jsem po tom netoužila. Začínala jsem si na tenhle život zvykat.
Nakonec jsem se probudila i já, o několik hodin později. Otevřela jsem unavené oči. Opravdu zmizela, na jejím místě leželo jen černé pírko. Pomalu jsem se zvedla a chvíli si užívala volnost a to, že mě žaludek znovu k někomu netáhne. Jemně jsem černé pírko uchopila mezi zuby a za pomocí jakési gymnastiky si ho zastrčila za náramek. Zaposlouchala jsem se do zvuku odrážející se kuličky na něm, abych získala zpět pevnou zem pod nohama. Trochu jsem se pousmála a otočila se směrem k lesu, který jsem znala lépe než sama sebe. Potřebovala jsem se po tom všem znovu najít.

//Ovocná tůň (za pomoci teleportačního lístku)

Tiše jsem se uchechtla. Také jsem neslyšela moc vlků zpívat hezky. Ve skutečnosti jsem už příšerně dlouho neslyšela nikoho zpívat. Klidně jsem si vyslechla slova vlčice a pokrčila nad svým přemýšlením rameny. Nezáleželo na tom, jak si nás budou ostatní pamatovat, protože ve finále si nás nikdo pamatovat nebude. Za pět let, za sto, za tisíc. Až se jednou slunce přiblíží k zemi a splynou v jedno poslední objetí, už nebude nikdo, kdo by o tom mohl vyprávět. Zahleděla jsem se do dálky. Možná proto jsem se přestala tolik hnát za něčím, co by mě zapsalo mezi významné. Protože na tom nezáleželo.
"Nikdy bych nelhala," naklonila jsem hlavu s úsměvem do strany. Mluvila jsem pravdu a jen pravdu. Rozhodně bych nelhala někomu, kdo mi za tak krátký čas tolik přirostl k srdci. Kdo ví. Přehrála jsem si v hlavě a spokojeně se pousmála. Ani na tom nejspíš nezáleželo. Byla tady, nic jí nehrozilo - rozhodně ne s takovýma plácačkama na zádech. Nepotřebovala moji ochranu.

Ignorovala jsem její ironickou poznámku, ale kdybych se na ni mohla podívat přímo, ujistila bych ji, že na nich vážně není nic zvláštního. Ten, kdo chtěl, v nich viděl jen to dobré. Mrzelo mě, že právě vlčice to neviděla. Tiše jsem se zasmála, když z ní vyšly další dosti morbidní komentáře. Samozřejmě, co jiného taky. "Jak romantické," poznamenala jsem a znovu se krátce zasmála. Lehce jsem nad tím zavrtěla hlavou. "Myslíš, že si o nás budou zpívat za sto let písničky?" zeptala jsem se se stejným vtipem v hlase, ale pak jsem trochu zvážněla. Zahleděla jsem se mezi stromy. "Myslíš, že si nás někdo bude pamatovat? Pamatovat si nás jako pohádku, která se v průběhu let nesčetněkrát změní... Kdo stojí o slávu, když už nebude nikdo, kdo by si tě pamatoval takovou, jaká jsi vážně byla," pokračovala jsem.
Potěšilo mě, že jsem se mohla podělit o krátkou vzpomínku ze svého jindy nudného života. "Sotva jsi odešla z Borůvkového lesa. Nekecám, najednou ze mě zbyly jen kosti. A měla jsem nutkání ničit... duchy. Nejspíš to byli další zakletí vlci - no a ti vlci zase ničili čarodějnice. Byl to blázinec, ale prozkoumala jsem u toho celou Gallireu," zachechtala jsem se. Byly to pěkné vzpomínky, takhle v budoucnu. Tehdy jsem ale myslela, že mi upadnou tlapky.
Pocítila jsem silné trhnutí, v žaludku i mimo. Střihla jsem oběma ušima, což byl jediný další náznak toho, že bylo po všem. Spokojeně jsem vydechla když jsem pocítila, jak se mi uvolňují veškeré svaly v postiženém uchu, které muselo zůstat pěkně dlouho v nepřirozené pozici. Uvolnil se ze mě veškerý stres a najednou jsem si připadala lehčí. Ale nezvedla jsem se, ani jsem se nesnažila se od vlčice nějakým způsobem oddělit, utíkat pryč a dělat, že se nikdy nic z toho nestalo. Nekomentovala jsem to. Ne, místo toho jsem se jen lehce přetočila a trochu se posunula, aby Styx měla prostor a zároveň jsem se od ní nemusela odlepovat. Zavřela jsem oči. "Když teď usnu, budeš pryč až se probudím?" pronesla jsem tichým hlasem, který nasvědčoval, že ať už odpoví jakkoliv, zalomím to stejně.

//wtf im so sorry

Rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že se ke mně žádný had neblíží. Nebála jsem se jich, často mi přišli i moc pěkní, ale takhle svázaná k jinému tělu jsem měla z jejich často jedovatých zubů obavu. Spokojeně jsem si oddechla, když jsem byla ujištěna, že se žádné nebezpečí neblíží. Byla jsem takhle spokojená jen chvíli, v dalším momentě jsem překvapeně vykulila oči. Uškrtili? Takhle jsem si prohlídku lesa nepředstavovala. Otevřela jsem pusu, abych se zeptala, co tím myslí. Nejspíš to byla jen jedna malá část života, který vedla. Další slova mi tu pusu zase rychle zavřela. "Teď... teď jsou z toho krásná křídla," poznamenala jsem tiše. Věděla jsem, že vlčice svá křídla jako krásná nevidí. Ale mně už taková přišla, po těch dlouhých kilometrech, co jsme spolu nachodili.
Atmosféra se vrátila do pohody téměř jako když rozsvítíte světlo. Pobaveně jsem se pousmála, ale dál jsem to nerozebírala. Nejspíš bylo lepší hodit to za hlavu, ale ta představa mě bude ještě dlouho pronásledovat. "To zní dobře. Takže nakonec ses rozhodla zemřít se mnou tady?" zeptala jsem se a trochu se uchechtla, ačkoliv to dost možná nebylo daleko od pravdy. Třeba jsme vážně byly spojené navěky. Sbohem, dlouhé roky dalšího více méně veselého života. Už navždy nebudeš moct pohnout uchem. Opatrně a pomalu jsem se svezla k zemi a ujišťovala se, že vlčici zbytečně netahám.
"Snad už to nepotrvá moc dlouho... Tyhle magické výmysly většinou netrvají dlouho. Už jsem ti říkala, jak jsem se jednou proměnila v kostlivce?" ušklíbla jsem se. Ty časy mi ve skutečnosti nijak nechyběly. Tohle bylo tak akorát.

//VVJ

Překvapeně jsem vykulila oči, když mým taháním do strany dostalo ucho vlčice jakýsi záchvat. Tahalo tak i za to mé, které se nepříjemně kroutilo do strany. "Promiň!" vydechla jsem znepokojeně. Zkusila jsem neposedným pohybům zachránit, ale nakonec si pomohla ona sama. Trochu jsem zaúpěla. Akorát to byl další znak toho, že takhle spojené už dlouho nevydržíme. Slyšela jsem snad každý pohyb srsti na její hlavě, nemluvě o všem, co se šustlo v jejím uchu. Bozi, stůjte při mně. Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, ke komu se modlit a koho jít propleskat, takže jsem nad tím raději jen pomyslně zavrtěla hlavou. Hlavně, jestli nás z toho brzo něco dostane. Bavily jsme se předtím tak dobře! A nějaký nafoukaný jelen všechno pokazil. Osud mi někdy vážně vůbec nepřál. I když jsem se snažila ze situace vytáhnout jen to nejlepší, nešlo to.
Přikývla jsem. "Tady... tady snad nic nebude. Není tu co hledat," přitakala jsem, abych jí tentokrát nebránila v odpočinku. Mě samotnou tlapky začínaly pálit od samého chození a snažení se vyhnout se tlapkám vlčice. Oči mě pálily z šilhání, ucho mě samozřejmě také bolelo. Dalo by se říct, že mě bolel celý vlk, takže jsem uvítala, když se vlčice zastavila. "Končím," zaúpěla jsem znovu a trochu se zasmála. Všechno to bylo k smíchu. Opřela jsem se o strom, opatrně, abych Styx nezatahala. Už jsem si ani nedokázala stěžovat na přelámanou krční páteř.

Vykašlala jsem snad poslední zbytky vody. Vlčice si mezitím hrála na hloupou, ačkoliv mě nejednou napadlo, proč jsem pod vodou dýchat nemohla. Byla by to značná výhoda. "Nejsem kapr," odvětila jsem a zasmála se vlastní narážce. Celou tu událost s pokusem o utopení už jsem zahodila, ale v koutku mysli jsem už spřádala plány na můj další požadavek u Smrti. Který ještě dlouho musel počkat na své uskutečnění. Odmítala jsem tu babu vidět ještě hodně dlouho. Po zádech mi už jen při myšlence na ní přejel mráz, zvlášť, když nás se Styx tak nehezky vyprovodila a to jsme se ani ničím neprovinily. A co, že jsme si šáhly na její flek? Neměla ho tam dávat. Beztak to udělala schválně. Na moment jsem uraženě nafoukla tváře.
Pokrčila jsem rameny. Možná to byl vážně hloupý nápad. Byla jsem jen paranoidní, neměla jsem důvod se bát. Sluníčko bylo příjemnou změnou po dlouhých dnech zimy, ale... já se hlavně chtěla zbavit toho prokletí, co na nás jakési kouzlo přineslo. Natočila jsem hlavu do strany, jako bych se chtěla ujistit, že jsme stále spojené. Byly jsme. Ale proč? Zamračila jsem se. Chtěla jsem tomu přijít na kloub. Komu by se chtělo takhle znepříjemňovat nám život? A byly jsme spojené jen my, nebo víc vlků? V kopcích jsem cítila víc pachů.
Jemně jsem si oddechla, když se vlčice nakonec rozhodla vyhovět mým slovům a rozešla se vpřed. Následovala jsem ji, stejně jako jsem to dělala i předtím. Byla jsem ráda, že s mým plánem neměla žádný problém a nemusely jsme se hádat o to, kdo bude koho a jak vést. To by byla katastrofa. "Děkuju," řekla jsem, aby věděla, že jsem to brala jako laskavost.

//Neprobádaný les