Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Neprobádaný les (za pomocí teleportačního lístku)

V Borůvkovém lese jsem se objevila rychleji, než jsem očekávala. Překvapeně jsem zamrkala. Už jsem si na takové podivnosti ani nestěžovala, ale musela jsem cestou mezi stromy uklidnit svoje rychle bušící srdce. Odkašlala jsem ze sebe překvapení a změnila svůj směr cesty k tůňce. Byla jsem pořád jakási malátná ze všeho toho používání magie z našeho dobrodružství se Styx. Potřebovala jsem doplnit energii i jinými způsoby než jen spánkem. Navíc tůňce jsem nevěnovala návštěvu už dlouho. Skoro jsem zapomněla, jak vypadá. Ale jen skoro.
K mému překvapení jsem u tůňky narazila na vlče, již skoro dospělé. Elora. Nelíbilo se mi, že jsem po jejím jméně musela trochu pátrat v paměti. Začínala se mi ta vlčata nějak vymykat kontrole. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a trochu se pousmála, abych působila víc přívětivě a míň nabručeně - což jsem samozřejmě nebyla, jen jsem zase měla nad čím přemýšlet. Zaujatě jsem pozorovala její řeč těla. Nejspíš se chystala skočit na některou z ryb v tůni. "Chtěla bys pomoct?" zeptala jsem se. Začala jsem šeptem, abych vlčici nebo její ryby nevyplašila. Nechtěla jsem se jí plést do věcí, takže jsem zůstávala sedět mezi stromy, čekajíc na nějaké povolení přijít blíže.

I ve spánku jsem cítila teplo přítomnosti vlčice. Byl to ten nejklidnější spánek, který jsem kdy zažila. Plný vzpomínek, ale tentokrát mi z nich nebylo těžko. Jako by se za nimi uzavřela velká brána. Bylo to nejspíš naposledy, co jsem na ně vzpomínala. Spokojeně jsem oddychovala. Slyšela jsem vlčici odcházet, její pohyb mě probudil, ale stále jsem napůl spala, takže jsem nemohla protestovat. Nevadilo mi, že mě tu nechávala. Svoboda jí patřila, ne? Nemohla jsem ji držet na jednom místě a ani jsem po tom netoužila. Začínala jsem si na tenhle život zvykat.
Nakonec jsem se probudila i já, o několik hodin později. Otevřela jsem unavené oči. Opravdu zmizela, na jejím místě leželo jen černé pírko. Pomalu jsem se zvedla a chvíli si užívala volnost a to, že mě žaludek znovu k někomu netáhne. Jemně jsem černé pírko uchopila mezi zuby a za pomocí jakési gymnastiky si ho zastrčila za náramek. Zaposlouchala jsem se do zvuku odrážející se kuličky na něm, abych získala zpět pevnou zem pod nohama. Trochu jsem se pousmála a otočila se směrem k lesu, který jsem znala lépe než sama sebe. Potřebovala jsem se po tom všem znovu najít.

//Ovocná tůň (za pomoci teleportačního lístku)

Tiše jsem se uchechtla. Také jsem neslyšela moc vlků zpívat hezky. Ve skutečnosti jsem už příšerně dlouho neslyšela nikoho zpívat. Klidně jsem si vyslechla slova vlčice a pokrčila nad svým přemýšlením rameny. Nezáleželo na tom, jak si nás budou ostatní pamatovat, protože ve finále si nás nikdo pamatovat nebude. Za pět let, za sto, za tisíc. Až se jednou slunce přiblíží k zemi a splynou v jedno poslední objetí, už nebude nikdo, kdo by o tom mohl vyprávět. Zahleděla jsem se do dálky. Možná proto jsem se přestala tolik hnát za něčím, co by mě zapsalo mezi významné. Protože na tom nezáleželo.
"Nikdy bych nelhala," naklonila jsem hlavu s úsměvem do strany. Mluvila jsem pravdu a jen pravdu. Rozhodně bych nelhala někomu, kdo mi za tak krátký čas tolik přirostl k srdci. Kdo ví. Přehrála jsem si v hlavě a spokojeně se pousmála. Ani na tom nejspíš nezáleželo. Byla tady, nic jí nehrozilo - rozhodně ne s takovýma plácačkama na zádech. Nepotřebovala moji ochranu.

Ignorovala jsem její ironickou poznámku, ale kdybych se na ni mohla podívat přímo, ujistila bych ji, že na nich vážně není nic zvláštního. Ten, kdo chtěl, v nich viděl jen to dobré. Mrzelo mě, že právě vlčice to neviděla. Tiše jsem se zasmála, když z ní vyšly další dosti morbidní komentáře. Samozřejmě, co jiného taky. "Jak romantické," poznamenala jsem a znovu se krátce zasmála. Lehce jsem nad tím zavrtěla hlavou. "Myslíš, že si o nás budou zpívat za sto let písničky?" zeptala jsem se se stejným vtipem v hlase, ale pak jsem trochu zvážněla. Zahleděla jsem se mezi stromy. "Myslíš, že si nás někdo bude pamatovat? Pamatovat si nás jako pohádku, která se v průběhu let nesčetněkrát změní... Kdo stojí o slávu, když už nebude nikdo, kdo by si tě pamatoval takovou, jaká jsi vážně byla," pokračovala jsem.
Potěšilo mě, že jsem se mohla podělit o krátkou vzpomínku ze svého jindy nudného života. "Sotva jsi odešla z Borůvkového lesa. Nekecám, najednou ze mě zbyly jen kosti. A měla jsem nutkání ničit... duchy. Nejspíš to byli další zakletí vlci - no a ti vlci zase ničili čarodějnice. Byl to blázinec, ale prozkoumala jsem u toho celou Gallireu," zachechtala jsem se. Byly to pěkné vzpomínky, takhle v budoucnu. Tehdy jsem ale myslela, že mi upadnou tlapky.
Pocítila jsem silné trhnutí, v žaludku i mimo. Střihla jsem oběma ušima, což byl jediný další náznak toho, že bylo po všem. Spokojeně jsem vydechla když jsem pocítila, jak se mi uvolňují veškeré svaly v postiženém uchu, které muselo zůstat pěkně dlouho v nepřirozené pozici. Uvolnil se ze mě veškerý stres a najednou jsem si připadala lehčí. Ale nezvedla jsem se, ani jsem se nesnažila se od vlčice nějakým způsobem oddělit, utíkat pryč a dělat, že se nikdy nic z toho nestalo. Nekomentovala jsem to. Ne, místo toho jsem se jen lehce přetočila a trochu se posunula, aby Styx měla prostor a zároveň jsem se od ní nemusela odlepovat. Zavřela jsem oči. "Když teď usnu, budeš pryč až se probudím?" pronesla jsem tichým hlasem, který nasvědčoval, že ať už odpoví jakkoliv, zalomím to stejně.

//wtf im so sorry

Rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že se ke mně žádný had neblíží. Nebála jsem se jich, často mi přišli i moc pěkní, ale takhle svázaná k jinému tělu jsem měla z jejich často jedovatých zubů obavu. Spokojeně jsem si oddechla, když jsem byla ujištěna, že se žádné nebezpečí neblíží. Byla jsem takhle spokojená jen chvíli, v dalším momentě jsem překvapeně vykulila oči. Uškrtili? Takhle jsem si prohlídku lesa nepředstavovala. Otevřela jsem pusu, abych se zeptala, co tím myslí. Nejspíš to byla jen jedna malá část života, který vedla. Další slova mi tu pusu zase rychle zavřela. "Teď... teď jsou z toho krásná křídla," poznamenala jsem tiše. Věděla jsem, že vlčice svá křídla jako krásná nevidí. Ale mně už taková přišla, po těch dlouhých kilometrech, co jsme spolu nachodili.
Atmosféra se vrátila do pohody téměř jako když rozsvítíte světlo. Pobaveně jsem se pousmála, ale dál jsem to nerozebírala. Nejspíš bylo lepší hodit to za hlavu, ale ta představa mě bude ještě dlouho pronásledovat. "To zní dobře. Takže nakonec ses rozhodla zemřít se mnou tady?" zeptala jsem se a trochu se uchechtla, ačkoliv to dost možná nebylo daleko od pravdy. Třeba jsme vážně byly spojené navěky. Sbohem, dlouhé roky dalšího více méně veselého života. Už navždy nebudeš moct pohnout uchem. Opatrně a pomalu jsem se svezla k zemi a ujišťovala se, že vlčici zbytečně netahám.
"Snad už to nepotrvá moc dlouho... Tyhle magické výmysly většinou netrvají dlouho. Už jsem ti říkala, jak jsem se jednou proměnila v kostlivce?" ušklíbla jsem se. Ty časy mi ve skutečnosti nijak nechyběly. Tohle bylo tak akorát.

//VVJ

Překvapeně jsem vykulila oči, když mým taháním do strany dostalo ucho vlčice jakýsi záchvat. Tahalo tak i za to mé, které se nepříjemně kroutilo do strany. "Promiň!" vydechla jsem znepokojeně. Zkusila jsem neposedným pohybům zachránit, ale nakonec si pomohla ona sama. Trochu jsem zaúpěla. Akorát to byl další znak toho, že takhle spojené už dlouho nevydržíme. Slyšela jsem snad každý pohyb srsti na její hlavě, nemluvě o všem, co se šustlo v jejím uchu. Bozi, stůjte při mně. Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, ke komu se modlit a koho jít propleskat, takže jsem nad tím raději jen pomyslně zavrtěla hlavou. Hlavně, jestli nás z toho brzo něco dostane. Bavily jsme se předtím tak dobře! A nějaký nafoukaný jelen všechno pokazil. Osud mi někdy vážně vůbec nepřál. I když jsem se snažila ze situace vytáhnout jen to nejlepší, nešlo to.
Přikývla jsem. "Tady... tady snad nic nebude. Není tu co hledat," přitakala jsem, abych jí tentokrát nebránila v odpočinku. Mě samotnou tlapky začínaly pálit od samého chození a snažení se vyhnout se tlapkám vlčice. Oči mě pálily z šilhání, ucho mě samozřejmě také bolelo. Dalo by se říct, že mě bolel celý vlk, takže jsem uvítala, když se vlčice zastavila. "Končím," zaúpěla jsem znovu a trochu se zasmála. Všechno to bylo k smíchu. Opřela jsem se o strom, opatrně, abych Styx nezatahala. Už jsem si ani nedokázala stěžovat na přelámanou krční páteř.

Vykašlala jsem snad poslední zbytky vody. Vlčice si mezitím hrála na hloupou, ačkoliv mě nejednou napadlo, proč jsem pod vodou dýchat nemohla. Byla by to značná výhoda. "Nejsem kapr," odvětila jsem a zasmála se vlastní narážce. Celou tu událost s pokusem o utopení už jsem zahodila, ale v koutku mysli jsem už spřádala plány na můj další požadavek u Smrti. Který ještě dlouho musel počkat na své uskutečnění. Odmítala jsem tu babu vidět ještě hodně dlouho. Po zádech mi už jen při myšlence na ní přejel mráz, zvlášť, když nás se Styx tak nehezky vyprovodila a to jsme se ani ničím neprovinily. A co, že jsme si šáhly na její flek? Neměla ho tam dávat. Beztak to udělala schválně. Na moment jsem uraženě nafoukla tváře.
Pokrčila jsem rameny. Možná to byl vážně hloupý nápad. Byla jsem jen paranoidní, neměla jsem důvod se bát. Sluníčko bylo příjemnou změnou po dlouhých dnech zimy, ale... já se hlavně chtěla zbavit toho prokletí, co na nás jakési kouzlo přineslo. Natočila jsem hlavu do strany, jako bych se chtěla ujistit, že jsme stále spojené. Byly jsme. Ale proč? Zamračila jsem se. Chtěla jsem tomu přijít na kloub. Komu by se chtělo takhle znepříjemňovat nám život? A byly jsme spojené jen my, nebo víc vlků? V kopcích jsem cítila víc pachů.
Jemně jsem si oddechla, když se vlčice nakonec rozhodla vyhovět mým slovům a rozešla se vpřed. Následovala jsem ji, stejně jako jsem to dělala i předtím. Byla jsem ráda, že s mým plánem neměla žádný problém a nemusely jsme se hádat o to, kdo bude koho a jak vést. To by byla katastrofa. "Děkuju," řekla jsem, aby věděla, že jsem to brala jako laskavost.

//Neprobádaný les

//Západní Galtavar

Dostali jsme se z nejstudenějších míst a konečně nás přivítaly první jarní dny. Spokojeně jsem se usmála. Už žádný sníh - většinou, žádná zima ani smrt. Doufejme. Oklepala jsem ze sebe jakékoliv zbytky sněhu na mně z hor ještě zůstaly přilepené.
Překvapeně jsem vydechla, když se Styx sklonila k vodní hladině rozhodnutá se napít. Vzala tím tak i moji hlavu a než jsem se stihla jakkoliv bránit, měla jsem v čenichu také takové jezero. Odkašlala jsem si, bezdůvodně vzhledem k tomu, že problém nebyl v krku. Zavrtěla jsem hlavou, abych ze sebe vodu dostala. Dala jsem si záležet na tom, abych u toho několikrát trefila vlčici za to, že mě neupozornila. Zamračila jsem se a mlčky přečkávala pálení v čenichu. Trochu jsem se nad tím ale uchechtla. Bylo by to docela komické, kdyby mě nezačínala dohánět touha se volně pohybovat. "Nemyslím, že je to moc dobrý nápad. Teda... takhle v klidu jsme snadná kořist. A musíš uznat že takhle moc bojovat nepůjde, upozornila jsem a natočila hlavu do volné strany, abych jí připomněla vzpomenout si na naše prokleté spojení. I kvůli němu jsem se chtěla dostat někam, kde by nám mohl někdo pomoct. Začínala jsem mít pocit, že si to ucho vážně utrhnu. Neměla jsem proti vlčici v žádném vesmíru nic. Byla jsem ráda, že byla se mnou. Ale osobní prostor se mnou měl dlouholetou známost a momentálně přestal existovat.

Už se k urážkám nijak nevyjadřovala, takže jsem to také nechala být. Možná jsem prostě jen neměla potřebu ostatní urážet protože jsem stále necítila nic, co by mě táhlo k mému vlastnímu tělu. Pohlédla jsem v rámci možností na svoje tlapky. Na jednu stranu jsem chtěla, aby mi Styx zůstala u boku napořád, na druhou jsem chtěla zjistit, jak to bude po tom všem. Jestli se vrátím do lesa a budu stejnou mrtvou schránkou, jakou jsem byla předtím. Nebo jestli takhle zůstanu. Pokrčila jsem nad svými myšlenkovými pochody rameny. Nejspíš na tom nezáleželo. Bylo lepší si užít ty poslední chvilky společně. Tiše jsem tedy doufala, že to jsou poslední chvilky. Být spojené určitou částí těla bylo neuvěřitelně nepříjemné, vztah nevztah.
Trochu jsem se zasmála. Nechtěla jsem jí pacifikovat. Nechtěla jsem, aby se les snažila napadnout. Ale nic z toho jsem nedala najevo, jen jsem jí hravě švihla ocasem do boku. "Dočkej času," ušklíbla jsem se tajemně, ačkoliv jsem neměla v plánu zneužívat svoje magie zrovna na ní. Nebo na komkoliv jiném. Možná jsem prostě byla obdařená něčím, co jsem nikdy nepotřebovala a potřebovat nebudu. Ale několikrát už mi to zachránilo krk. Zamračila jsem se. Nedokázala jsem všechny ty magie ovládat. Nejspíš jsem je ve skutečnosti ani nechtěla. Přikývla jsem. "V pohodě," mávla jsem spokojeně ocasem a poslušně ji následovala zase jinam.

//VVJ

"Já vím. Jen si nemyslím, že jejich tělo by mělo být středem nadávek," namítla jsem tvrdohlavě. Lehce jsem nad tím zavrtěla hlavou, tak, abych sebou netahala i její hlavu. Na tohle jsme nejspíš měly velmi odlišné názory. Chápala jsem její nutkání občas někomu ublížit i slovy, dokonce i zuby. Pořád jsem si však stála za tím, že nadávat na cizí vzhled prostě nebylo fér. Tiše jsem se zasmála, když se začala bránit lovení s magií.
Pousmála jsem se. Byla jsem svým způsobem ráda, že má takovou starost. Ale neměla proč. "Nemyslím si, že by měli nějaký problém. Ne, dokud nebudeš smečku ohrožovat... Což nebudeš, nebo z tebe bude elektrická ovečka," přimhouřila jsem oči, ale uchechtla jsem se. Nechtěla jsem, aby moje slova brala jako výhružku. Snažila jsem se jen trochu odlehčit situaci. "No, um... pokud by problém měli, tak asi není chyba ve mně. Už jsem říkala, že se o životy ostatních nestarám. Oni si dělají své a já to svoje. Pokud někomu vadí s kým se zahazuju ve svém vlastním životě, očividně je problém na jejich straně," vysvětlila jsem. Bála jsem se toho, jak budou členi smečky, jež Styx znají, reagovat. Ale mluvila jsem pravdu a nic než pravdu. Milovala jsem les a smečku vším, co jsem měla. Jen jsem nechtěla, aby mě držela svázanou na místě. Ne, když jsem zjistila, že v sobě pořád mám jakousi jiskru naděje. Pousmála jsem se. Byla jsem takhle šťastná, divoká a nevypočitatelná. Domnívala jsem se, že Blueberry bude taky rád, že se mu po lese už nepohybuje depresivní koule která se pouze stará o vlčata.

//Ageronský les

Zamračila jsem se. Trochu mě její slova bodla u srdce. "Já si myslím, že všichni jsou svým způsobem krásní. Co... co je mi nebo jiným do toho, jak vypadají," odvětila jsem. Mohla jsem jednoduše vlčici vpálit do obličeje, že její jizvy jsou odporné, stejně tak jako všechno to peří. Jenže to jsem si nemyslela, i když všechny ty ptačí znaky byly nanejvýš podivné. Nemyslela jsem si nic zlého ani o někom zrovna vyváleném v bahně. Tak to prostě bylo, špína, zranění, všechno. Nebyl důvod kvůli tomu ostatním nadávat.
Ušklíbla jsem se. "Lovit bychom dokázali. Ale nedokážu ti zaručit, že bych u toho něco omylem nepodpálila," uchechtla jsem se. Narážela jsem tím na svoje magie a fakt, že o polovině z nich jsem skoro nevěděla. Dostala jsem chuť zkusit, jestli bych jednu z nich dokázala použít i v takhle nehezkých podmínkách, ale pro změnu jsem si život sebevraha raději schovala na jindy. Nechtěla jsem sebou vzít i vlčici. Ta by mi to neodpustila ani po smrti a to mě děsilo víc, než ona smrt samotná. Nad tou myšlenkou jsem se pousmála. Vlčice se konečně zastavila a dopřála mi trochu oddechu. Vděčně jsem do ní drcla čumákem, ačkoliv jsem si u toho opět pravděpodobně přetočila nějaký obratel.
Povytáhla jsem trochu překvapeně obočí. Především nad tím jedovatým tónem, který se s otázkou nesl. Nečekala jsem, že to přijde přijde. Čekala jsem samozřejmě, že nějaké problémy se vyskytnou a budu mít plno vysvětlování. Jen jsem si myslela, že vlčici je to úplně jedno. Nadechla jsem se jako správná herečka a spustila ironickým vysokým hláskem. "Ahoj Blueberry! Pach Styx? Nojo, už to tak bude. Co že jsem s ní dělala? Všechno, co dva pobláznění vlci dělávají. Jak své činy vysvětlím? Nevím, možná nechci žít celý život jako zatuchlá depresivní koule, která nikdy nedostala příležitost. Stydím se za to? Styděla bych se, kdybych to nikdy nezkusila. Měla bych ji nechat jít? To neudělám, protože není nebezpečná a... mám ji ráda. A jestli mi budeš kázat život, řeknu jí, ať tě přetáhne křídlem, protože to je lepší zbraň než jakákoliv magie. Díky, pá za týden," domluvila jsem a stydlivě zabodla pohled do země. Takhle by to nejspíš určitě neproběhlo, ale chtěla jsem vlčici ukázat, že bych se nesnažila popřít to, co se mezi námi dělo. Ať už to bylo cokoliv.

//Jezero

Cesta z hor se mi vůbec nelíbila. Nebylo zrovna příjemné spoléhat na druhého, ať už to byl kdokoliv, když se po vaší pravé straně nacházel sráz, po levé ještě horší a přímo před vámi jen nebezpečná štreka dolů. Zabránila jsem výkřiku, když vlčici podjela tlapka a ačkoliv zastavila pád křídly, ještě to neznamenalo, že jsem takovou obranu měla i já. Slyšela jsem v uchu křupání, ale vlastní smrt jsem stihla zastavit včas. Chvíli jsem zůstala stát a zhluboka se nadechla, abych to překvapení rozdýchala. Rozešla jsem se bez protestu znovu, jako by se nic nestalo. Styx nevypadala, jako by jí skoropád překvapil, a její klid se přenesl i na mě. Oddechla jsem si. "Myslím, že to moje už mělo na mále," poznamenala jsem a trochu zakroutila hlavou, abych se ujistila, že mám ušisko pořád na stejném místě. Bylo tam, nejspíš jen překvapené z nezvyklého pohybu, z kterého mi v něm hučelo.
Vlčice bez problémů pokračovala vpřed. Procházet mezi stromy bylo složitější a kolikrát jsem si málem zlomila krk ve snaze vyhnout se větvím nebo celým kmenům. Na druhé straně lesa už jsem oddychovala jako kdybych zrovna doběhala maraton. "Co budeme dělat, když nás nic nerozdělí? Ne, že bych si stěžovala. Ale musíš uznat, že tohle není ideální," nadhodila jsem a snažila se tak poukázat na svůj stav, kdy ona si možná hledala pro sebe skvělé cestičky, ale já už měla na každém centimetru zabodnutou nějakou malou větev.

//Západní Galtavar

Napodobila jsem její smích, který mi do těla vlil další kousek tepla. Nevěděla jsem, co bude potom. Ale věděla jsem, že přítomnost byla fajn a nejspíš bylo na čase, abych si ji pořádně užila. Protočila jsem nad sebou oči. Nejspíš mi pořád zůstalo nutkání kazit si z nějakého neznámého důvodu život. "Chtělo by to nějakou příručku k vyjadřování pocitů," přitakala jsem a znovu se zasmála. Dala jsem do toho smíchu všechnu zbylou nervozitu a nejistotu. Nadechla jsem se zase s čistou hlavou, kterou jsme obě potřebovaly ze všeho nejvíc. Spokojeně jsem máchla ocasem ve vzduchu. Už mě nic nemohlo zaskočit. S trochou štěstí se nakonec i rozpojíme bez větších zranění. Střihla jsem jedním uchem dozadu. Možná už jsme od sebe mohly utéct, ale protože byly naše uši spojené, nevěděly jsme o tom. Raději jsem si tu myšlenku nechala pro sebe. Měla jsem obavu, že by mi vlčice vážně utrhla ucho.
"Chceš to před někým tajit ty?" zeptala jsem se. Možná by to chtěla tajit před Rez, o které jsem najednou nevěděla co si myslet. Nebo obecně. Nemít se mnou nic společného, protože jsem ovládala magii, která děsila i mě samotnou a nedokázala jsem si udržet chladnou hlavu, když šlo do tuhého. Většinou. Rozhodně ne, když jsem se se Styx spojila poprvé. "Půjdeme," přikývla jsem raději a poslušně vstala s ní. Následovala jsem její vedení a jen doufala, že nás zmrzlý sníh nezradí a nepoletíme k zemi, z které by bylo velmi složité se sbírat.

//Ageronský les

Zdálo se mi, že je vlčice ponořená v myšlenkách. Zajímalo mě, nad čím přemýšlí, ale nejspíš bylo lepší to nevědět. Sama jsem měla věci, nad kterými bych měla přemýšlet. Jako co jsem to probůh vyváděla a jestli jsem počítala s následky, které by to mohlo přinést. Zahleděla jsem se na svět kolem nás. Možná jsem s žádnými následky počítat nechtěla. Protože to bylo přesně to, co mě dohánělo celý život a co mě chtělo potopit každý den, dvacet čtyři sedm. Teď jsem měla hlavu prázdnou, plnou jen pachu vlčice a zimy, která se do mě z jedné strany opírala. Těžko říct, jestli to bylo dobře, nebo to vedlo ke zkáze. Možná obojí. Pousmála jsem se. Chtěla jsem tu zkázu vidět, někde hezky seshora. Život se nejspíš musel provádět ve velkém stylu. Žít doopravdy, ne se jen nechat vláčet ostatními. Pro změnu jsem pohlédla na svoje tlapky. Nechat se vláčet ostatními bylo to jediné, co jsem znala. I teď jsem raději následovala šedivou, než abych se pokoušela žít si vlastním životem. To už se nejspíš nikdy nezmění. Pocítila jsem štípnutí depky někde vzadu v mysli.
Povytáhla jsem obočí. Přišlo mi, že vlčice chtěla říct něco jiného. Moc dobře jsem ovšem věděla, jak nepříjemné bylo, když se někdo vyptával, takže jsem jen pokrčila rameny a pousmála se. "Řekla bych, že je to... pocta," odpověděla jsem, snažíc se najít ta správná slova. Byla jsem šťastná, že mi něco takového řekla. Ale jednomu už by došlo, že s pocity a slovy jsem to vážně neuměla. Zavrtěla jsem alespoň ocasem, abych nevypadala jako buran. "Děkuju," přidala jsem k tomu šeptem a lehce jsem zavrtěla hlavou, abych nemusela posouvat tu její. "Tak jsem to nemyslela. Život je risk, ne?" uchechtla jsem se. Neměla jsem zájem držet tajemství, pokud by ho nechtěla držet ona. Její komentář k rozvrácení smečky mě rozesmál. Samozřejmě, že nějaké už rozvrátila. Neměla jsem se čemu divit.

Maličko jsem se pousmála. Byla to taková neurčitá odpověď, plná nástrah a nejistoty. Ale bylo to maximum, které mi mohla dát, takže jsem ho vzala a přestala se stresovat. Nejspíš jsem byla jen nervní kvůli spojeným uším a stále dlouhé cestě před sebou. "Uvidíme," zopakovala jsem s přikývnutím. To znělo dobře. Neurčitě, ale rozhodně dobře.
Pokrčila jsem rameny. Vážně jsem byla letní dítě, o tom nebylo pochyb. Možná kdyby se mě před rokem zima nerozhodla pomalu zabít, bylo by to jinak. "Nekňuč," odvětila jsem s uchechtnutím a plácla jí ocasem do boku. Neměla jsem moc hustý kožíšek, ale ani moc krátký. Prostě tak akorát. Vlk tvořený na žití mezi severem a jihem, přesně v té pozici, v které se nacházela Borůvková smečka. Pousmála jsem se. Vážně jsem si vybrala dobře. Nebo ona mě? Nebýt Storma, možná bych na smečku nikdy nenarazila. Přepadla mě krátká úzkost. Byl to starý vlk a v hlavě jsem měla ještě živé vzpomínky na Naomi. Znovu už jsem to prožít nechtěla. Bůh ví, kolik času nám všem ještě zbývalo. Pomyslně jsem při té myšlence pohlédla na Styx, která mezitím téma smečky jako na zavolanou načala. Zamyslela jsem se. "No... nejspíš ano. Je to rodina," odpověděla jsem nechápavě. Kdybych tam neměla přátele, nejspíš bych se tam nezdržovala... nebo ano? Hloupá jsem na to byla dost. Jenže to nebyl můj případ. Při mně stál Blueberry, Makadi, Aranel, všechna ta divoká vlčata... A na nováčky jsem si už zvykla. Zamávala jsem ocasem vesele ze strany na stranu. "Ale nejspíš mě někdo přizabije, jestli se dozví, co jsem prováděla s tebou," ušklíbla jsem se a trochu se zasmála, aby Styx věděla, že to nemyslím špatně. Mohli to vědět oni, mohli to vědět cizinci. Nestyděla jsem se za to, nejspíš. Ale to neznamenalo, že by mě někdo nezabil. Necítila jsem kvůli tomu žádnou nervozitu. Život plný zábavy. Takový jsem vždycky chtěla a vlčice, která ke mně byla přilepená, mi ho dopřávala v plných doušcích. Pro jednou jsem se nehodlala přiklánět ke straně správnosti. Nebylo to to správné.