Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Borůvkový les přes propadlinu

Řítila jsem se jako střela, i kolem propadliny. Jako bych se nikdy nebála, že do ní omylem spadnu a už mě nikdo nikdy nenajde. Tentokrát jsem se soustředila jen na cestu před sebou a na dech, který se mi s každým metrem zrychloval. Musela jsem se vrátit do lesa co nejdříve, nemohla jsem vlče vystavit stresu, který konec světa přinášel. Ale možná to byla jen hloupá výmluva, kterou jsem se snažila ospravedlnit svoje chování. Chtěla jsem to vědět - jestli je můj strach oprávněný, jestli se máme schovat. Co máme dělat. Je vůbec způsob, jak to otočit?
Přivítaly mě stromy Kaskád, které vystřídaly moji obavu. Tady doleva a doprava. Doleva. Doleva. Pravá. Opakovala jsem si směr svojí cesty. V boku mě štípalo, z běhu i z pocitu provinění. Makadi mě musí nenávidět za to, že jsem ji nechala s vlčetem samotnou. Avšak nehodlala jsem ji tam takto nechat trčet dlouho. Nechtěla jsem od Života nic, nemusela jsem se zakoktávat a zdlouhavě vysvětlovat, co od něj potřebuji. Budeme v pořádku? Otázka byla jasná.

//Říční eso přes Mahar

Podivnosti ve vzduchu mě začínaly nezdravě znervózňovat. K tomu se přidávala Makadi, která vypadala pár vteřin před zhroucením a neznámé vlče, které mluvilo do proudu mých myšlenek a dodávalo celé té situaci hezky na chaosu. Hleděla jsem do nebe a ustaraně přešlapovala. Věnovala jsem načervenalé vlčici krátký úsměv, taktéž plný starostí. Všechno se potřebovalo vyřešit. Měla jsem nutkání začít vše řešit hned, ale nemohla jsem. "Odkud jsi přišel, že už se tak dlouho touláš sám?" pohlédla jsem na vlče. Nechtěla jsem zvolit otázku kde máš rodiče, a tak jsem se raději smířila s vyhýbavou formou vyzvídání. Mimo jiné jsem si vzpomněla i na to, že vlci mají jména. "Mé jméno je Wizku a po mém boku je Makadi," krátce jsem pohlédla na vlčici, jako kdyby vlče bylo natolik nechápavé. "Jak zní to tvé?" zeptala jsem se a zavrtěla ocasem. Chtěla jsem vlčeti dopřát pocit bezpečí a vítanosti. Doufala jsem, že nedokáže ve vzduchu cítit ani kouř, ani napětí. A v tu chvíli mě to napadlo. Život. Srdce se mi propadlo někam do hlubin pekelných. Mohli jsme vědět všechno.
"Tak já se skočím zeptat, jestli se k naší lovecké skupině může přidat jeden malý pozorovatel," odpověděla jsem, s téměř nepozorovatelnou změnou hlasu. Zvedla jsem se ze své pozice a při svém otáčení jemně drkla do Makadi, abych ji donutila se na mě podívat. "Zeptám se někoho v kopcích," řekla jsem neurčitě a důležitě jí pohlédla do očí. Vlče netušilo, že k Borůvkovému lesu se nepojily žádné kopce - zato Makadi jistě dobře věděla, v jakých asi kopcích bych se mohla někoho ptát. Pokračovala jsem ve své cestě s ocasem houpajícím se ze strany na stranu, snažíc se nenechat na sobě nic znát. Jakmile jsem si byla jistá, že už mě není ani vidět, ani slyšet, rozběhla jsem se tryskem vpřed.

//Další kolo už budu zpět, rychlo-cesta k Životu ;-;
//VKaskýády přes propadlinu

Naše konverzace zůstala kdesi vpovzdálí. Jedna má část v ní ovšem chtěla pokračovat, chtěla vědět, co se se smečkou za tu dobu dělo a jak se území změnilo. Všechny podrobnosti o členech smečky, cokoliv, co by mi v noci nebránilo spát. Jenže na nic takového nebyl čas, neboť se na hranicích smečky objevilo malé vlče. Nebyl z něj cítit strach, ale ani domov. Byl o něco větší než vlčata, která se nedobrovolně připletla na území lesa. V duchu jsem se lehce zamračila. Bylo mi jasné, že si rodiče v tomhle věku jen tak neřekli, že už o něj nestojí. Něco se jim muselo stát. Vlče však nebylo cítit žádným mnou známým územím Gallirei, takže muselo přijít odjinud. Zavrtěla jsem hlavou nad svým neschopným detektivním přemýšlením. Teď už bylo tady a na ničem jiném nezáleželo. Vypadal i vcelku vesele. Pohlédla jsem na Makadi, ale ta na vlče pouze hleděla. Samozřejmě, že nic neříkala. S vlčaty jsem to měla umět já.
"Dobré odpoledne, mladíku," pozdravila jsem ho se stejnou energií. Byl slušný. To bylo něco, co většina našich vlčat občas postrádala. Nový domov. Zopakovala jsem si a trochu si povzdechla. Blueberry z toho nadšený nebude. Nikdy nebyl. A ani já z toho tentokrát nebyla úplně šťastná. Pravděpodobně to bylo shodou náhod - kouř na nebi a neznámé vlče na hranicích naší smečky. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem se pousmála. Bylo to vlče. Obyčejné vlče, jako vždy. Jako Tati, Flynn, Elora.
V dálce jsem zaslechla zavytí Aranel, které mi dodalo odvahu zapomenout na podivné pochybnosti. "No... to tady u nás řeší náš alfa, Blueberry. My jsme pouhými členy, ale než se Blue ukáže, určitě můžeš zůstat v naší společnosti," odpověděla jsem. Věřila jsem, že hlídání vlčete odnese moje myšlenky do nějakých příjemnějších míst. Trochu jsem se uchechtla, když začal povídat o borůvkách. Na ty už bylo trochu pozdě, ze stromů se snášelo barevné listí a stejně tak z borůvkových keřů. "Borůvek se dočkáš, pokud tu s námi ten rok vydržíš," informovala jsem ho. "Jinak se budeme muset vydat na lov," dodala jsem. Na ten smečkový? Tam by se vlče nemohlo plést. A byly to zásoby smečky, on do smečky zatím nepatřil. Přišlo mi ovšem divné jen tak odejít a lovit si někde jinde, pro někoho jiného než pro smečku. Bezradně jsem se podívala na Makadi.

Hola hej! Jak užíváte září?
Po krátké odmlce vás zdraví vaše Wizku a přináší vám malou neherní akcičku…

Podzim v Borůvkovém lese!

Vaším úkolem bude najít cokoliv, co si spolčujete s podzimem. Spadlý barevný list, kaštany, žaludy, bukvice, houby, uschlou trávu... nebo v kiku koupit rukavice… >:D Cokoliv! I kdyby to byl šutr. Pokud pro vás šutr znamená podzim, budiž tak.

Nemusíte se zdráhat sebrat těch věcí ze země víc a ušpinit si ruce! ^^ Klidně můžete sebrat všechno, co potkáte po cestě na nákup.

PS: Živá zvířata pouze pod podmínkou bezpečného vypuštění zpět. Justice for slimáky!

A co s tím vším dál? Vytvořte si nějakou pěknou podzimní výzdobu, která vám bude připomínat Borůvku! Ať už z kaštanů malé vlky nebo z kamenů tůňku, nebo svíčku vyzdobenou duhovým listím, rukavice s hlavou každého vlka na jednom prstu,... Fantazii se tentokrát žádné meze nekladou. A samozřejmě můžete použít i pomůcky jako papír, nůžky - dílo by mělo být převážně z přírodních materiálů, ale někdy se něco prostě musí přilepit.

Po vašich slepených prstech a obarvených tvářích mi své dílo hezky vyblýskněte, klidně z více stran a pošlete do zprávy s libovolným předmětem. Jo, a pokud nechcete, aby byl váš výtvor zveřejněn, tak to tam připište. ^^

Odměny budou řešeny, pokud to půjde, pak to znamená čím víc použitého materiálů, tím větší odměna. To znamená, že vaše zručnost hodnocena nebude. :DD Viděli jste mě někdy něco kutit? Neviděli. Přesně tak. Proto tohle raději hodnotit nebudu.

A čas? Začínáme právě teď a končíme 21. listopadu - případně podle potřeb někoho, kdo by se chtěl zúčastnit a nestíhal (prosím o včasnou zprávu alespoň týden před ukončením) :> Ruce trhány nebudou, navíc někde je ještě lééto, třebas nám už kaštany vymizely a o pár kilometrů dál ještě ani nezačali padat, so…

Lovu podzimu zdar, přivítejte počasí s úsměvem, dejte si čajíček a zapalte svíčku a užívejte teplé ponožky. <3

Její chování ve mě probudilo ještě její paniku. Dělo se něco tak závažného, že ani nestihla věnovat pozornost svému okolí? Bylo něco důležitého, co by odvrátilo i tu moji? Prosím, jen ne další smrt. Nedokázala jsem si představit další ztrátu. V hlavě mi neustále hučela tři jména. Aranel, Blueberry, Storm. Trhavě jsem se nadechla, nevědomky zírajíc vlčici do modrých očí. A znovu. Aranel, Blueberry, Storm. Další, o něco hlasitější, nádech. Aranel, Blueberry, Storm. Byla to jména, která mi přicházela na mysl, když se řeklo úmrtí. Stále jim zbýval čas, ale jejich věk přesto už poznal mnoho změn a mnoho zdejších katastrof, a to mě znervózňovalo. Najednou mě přešly všechny myšlenky na nějaký požár nebo jinou přírodní pohromu. Aranel, Blueberry, Storm. Držela jsem se těch jmen celým svým životem a cítila jsem tvořící se knedlík v krku, než Makadi otevřela pusu.
Na moment jsem přestala slyšet vlastní dech a jediné, co zbylo, bylo hučení v uších. A pak už ani to, když jsem se konečně mohla volně nadechnout. Párkrát jsem zamrkala, abych odehnala černotu, která přišla jako následek náhlé změny tlaku. Přikývla jsem. Najednou jsem byla příliš unavená použít jakákoliv slova. Jsou v pořádku. Les je v pořádku. Plíce mě štípaly od kontaminovaného vzduchu, ale s mojí srstí si pohrával vítr a lechtalo mě listí, které padalo ze stromů. Všechno bylo v pořádku. Něco se blížilo, ale zatím bylo všechno v pořádku. "Mám tě ráda, Makadi," vydechla jsem nakonec a jemně se pousmála. Znovu jsem nabrala úzkost, která ze mě sotva stačila odpadnout. Protože bych neměla mít náhlé nutkání jí říct, že je někdo, komu na ní záleží a nutkání jí dokázat, že se nemusí bát. Znamenalo to, že by jako další mělo přijít loučení. Roztěkaným pohledem jsem přemítala z vlčice do hloubky lesa. Všechny, které jsem měla ráda, jsem nechala někde za horizontem. Ayshi, Izumi. Storma jsem neviděla jak je rok dlouhý, Tati a Gavriil a Flynn s Heather.
"Nenechám tě za horizontem," zamumlala jsem si spíše sama pro sebe, zatímco vlčice upozorňovala na něčí přítomnost. Zvedla jsem se ze země spolu s ní, ačkoliv mi každý krok dával závrať. Nic se nestalo. Nic se nestalo. Ještě. Každý ten krok mohl být poslední, každý krok Makadi mohl být poslední, cizincův pohled na les mohl být ten poslední. Můj pohled trochu zněžněl, když jsem se ohlédla vlčici přes rameno a zjistila, že promluvila na docela malé vlče. Šedivé, podobné jako někdo, koho jsem nejspíš znala. Přivřela jsem oči. Kdo byl šedý a malý? Šedé barvy nosila na srsti jen Styx. Zamrkala jsem. Moje aférka se Styx mohla být ta poslední. "Vítej na území Borůvkové smečky," dodala jsem pouze, částečně abych přehlušila vlastní myšlenky. Zároveň jsem ale nechtěla s Makadi na vlče působit jako dvojice starých vlčích dam, které si právě osvojily svého malého cukříčka a nutně potřebují všechno info.

Vlčice byla stále stejná, jakou jsem si ji pamatovala. Stejně tichá, stejně opatrná - s trochou štěstí i stejně hodná. Stále jsem si ji uměla představit na pozici alfy. Na její právoplatné pozici, když už jsme u toho. Lehce jsem se pousmála a krátce jí pohlédla do očí. Předtím jsem si toho nevšimla, ale její oči byly teď také modré. Nervózně jsem přešlápla. Byly to velké změny, které mě i po dvou letech v těchto krajích nepřestávaly vyvádět z míry.
Vlčice mě nepochopila. Sklopila jsem uši. Nedokázala jsem obmotat svoji hlavu kolem toho, jak si Makadi nemohla všimnout nepříjemného vzduchu a zakryté oblohy. Ale ve skutečnosti jsem to chápala. Bylo těžké vnímat svět kolem, když vám srdce svírala nejistota a další nejistota z nejistoty o tom, jestli je vaše nejistota odůvodněná, vám svírala zbytek hrudi. "No, um... vzduch je štiplavý. A slunce je... podivně zakryté," odpověděla jsem, sama najednou plná nejistot. Byla jsem snad blázen? Nemohla jsem mít něco s mozkem. Ještě ne, bylo mi teprve šest. Bylo to šest zim? Možná jsem si vše jen vymýšlela. Ne. Zavrtěla jsem hlavou. Všechny naše myšlenky byly zahlcené zbytečnými věcmi a bylo složité se soustředit na to, jak zrovna smrdí vzduch. Nebo se dívat na nebe, když ta žlutá koule všem vypálila oči. "Myslela jsem... Doufám, že se nic nestalo. Že je to jen něco přechodného a... nestalo se něco s lesem, s někým v lese, nebo tak," vychrlila jsem ze sebe co nejrychleji. Slova mi přestávala vadit, ale snažit se zformulovat věty bez předchozí přípravy... stále tragédie.

Po svém zavytí jsem pouze naslouchala tichu. Šumění listů a jejich otočkám ve větru, když se rozloučily se svým místem na větvi. Ten zvuk mi připomínal podzim, který se pomalu ale jistě vkrádal i do těchto končin. Obrátila jsem hlavu k řece a mlčky jsem hleděla mezi stromy. Hlavně, aby to nebyl ten poslední. Po zádech mi přejel mráz, ale nad tou myšlenkou jsem jen zavrtěla hlavou. Gallirea byla plná katastrof, ale nemohla zaniknout jen tak. Na to v ní dýchalo něco příliš mocného. A možná něco to, co dýchalo, se nás teď chystalo všechny pohltit. Kýchla jsem si. Štiplavý vzduch mě pálil v plicích a zastíněné slunce nenaznačovalo brzkému spravení. Nedůvěřivě jsem do něj přimhouřila oči. I přes neznámý opar se mi zalily slzami, které jsem rychle zahnala pohledem mezi stromy. Vdechla jsem vůni zbylých borůvek a vydala se štiplavou lesní trávou někam kupředu.
Nechtěla jsem se toulat lesem sama. Byla jsem samotář, následovatel, odvážná jen v situacích, kdy mě z adrenalinu bolela hlava. Ale tentokrát jsem chtěla mít někoho po svém boku, cítit se chtěná. Možná to bylo tím zbytečně dlouhým spánkem, možná blížícím se koncem světa a množstvím nejistot. Možná jsem ani nechtěla někoho po svém boku tak, jako jsem chtěla ujištění, že je všechno v pořádku a nikde nikdo neumřel. Úzkost mi na moment sevřela hrdlo, než se mezi stromy mihl kožíšek zbarvený lehce do červena. Blueberry. Napadlo mě automaticky, neboť to byl jediný vlk s červenými odznaky, který se po Borůvkovém lese pohyboval.
K mému překvapení se mi po pár urychlených krocích ale naskytl pohled na jinou tvář. Překvapeně jsem povytáhla obočí, než jsem zase rychle zatřásla hlavou. Nemohla jsem na Makadi jen tak zírat. "Spousta změn, což?" zazubila jsem se na pozdrav. A pak: "Nic se nestalo, že ne?" nasucho jsem polkla. Nebylo to takové jsi jiná, je to proto že máš depky, ale spíše jsi jiná, prosím řekni, že tě takhle nezačaroval nějaký kouzelník co nám ukradl všechna vlčata. Rozhodně se v mém hlase odrážela panika. Protože jsem nebyla zrovna mistr přes slova, pouze jsem hlavou kývla ke slunci, které už začínalo zapadat za daleké kopce. Ale stále stejně zahalené v mlze.

//Řeka Mahtaë (sever)

Cesta mezi prvními známými stromy byla úzkostlivá. V hlavě se mi přehrával krátký film o mé první cestě mezi nimi a při reklamách jsem byla plná obav o osudu členů smečky. Nemohlo se nic stát. Všechno vypadá normálně. Krátce jsem pohlédla na nebe, kde mezi větvemi stromů prokukovalo podivně zahalené slunce. Téměř všechno. Raději než na svůj zrak jsem se začala spoléhat na čenich. Zavětřila jsem, až se mi oči zalily slzami ze štiplavého vzduchu. Nejsilnější pach tu měl Blueberry, jakožto alfa a jakožto někdo, kdo se zrovna nacházel na území smečky. Necítila jsem žádný podtón strachu nebo obav. Srdce se mi sevřelo, tentokrát mixem úlevy a jiných potíží. Nutně jsem potřebovala někoho vyzpovídat, ať to bylo jakkoliv proti mně samotné. Někdo musel vědět, proč je obloha bez mráčků a přesto nesvítí slunce a proč mě při každém nádechu svědily plíce.
Zavyla jsem, abych upozornila známé i neznámé na svůj návrat. Tiše jsem si odkašlala a popotáhla. Chtěla jsem čerstvý vzduch, ovšem tušila jsem, že nemá cenu ho hledat. Zavrtěla jsem hlavou a posadila se mezi stromy na hranicích. Připadala jsem si trochu jako cizinec, který čeká, až si ho někdo vyzvedne a seznámí ho s chodem smečky. Já jen potřebovala seznámit s dalším koncem světa. Skoro to samé - záleželo v jaké smečce jste zrovna zakotvili.

Plynoucími dny mě doprovázel neklidný spánek, který byl neustále něčím narušovaný. Změnou počasí, téměř celé roční doby. Stále jsem však neměla dost sil na to otevřít oči dokořán a vydat se zpět vstříc bdělému stavu. Až do dnešního dne, kdy mě v čenichu zašimralo cosi štiplavého a můj pohled na svět byl ještě místo dalekozrakosti také zastřen neznámým oparem, který se držel na obloze. Bylo mi jasné, že se blížilo nějaké nebezpečí - nějaká další celosvětová pohroma. Kdybych nedostala takové nutkání utíkat jinam, pravděpodobně bych spala ještě další zimu. Zvedla jsem hlavu a nespokojeně zamručela, když jsem pocítila všechny svaly k tomu pohybu potřebné. V uších mi znělo burácení řeky a mezi štiplavým vzduchem jsem ucítila i znepokojené stopy zvířat, které všechny mířily na východ. Přimhouřila jsem oči. Bolela mě z toho hlava. Jen matně jsem si vybavovala, co jsem u řeky dělala předtím. Vlče? Ale... Co s ním? Jsem tak pitomá. Zatnula jsem zuby a ztěžka se vyhoupla na nohy. Sklepala jsem ze sebe všechno, co na mě za tu dobu stihlo přistát.
Moje první kroky samozřejmě směřovaly do Borůvkového lesa. Najednou se mi nelíbila naše pozice uprostřed země. Ještě víc se mi nelíbila vlastní nevědomost. Byla to novinka, nebo ostatní již věděli delší dobu, že se něco děje? Nebo se to snad už stalo a divný vzduch byl jen dozníváním? Nechtěla jsem si ani představit, co se mohlo Borůvkovému lesu stát v mojí nepřítomnosti. Nehledě na unavené svaly jsem přidala do kroku. Bylo to trochu jako běhání ve snu - svaly nemohly, ale mysl se beznadějně hnala vpřed. Prosím, buďte v pořádku.

//Borůvkový les

Přikývla jsem. Rodiče byli. To nebyl dobrý začátek, ale pořád jsem ještě doufala. Vlče nemuselo mít ještě úplně zmáknuto kdy používat jaký čas, nebo mohlo jít pouze o jejich postavení - mohli se z nich stát tuláci či gammy, jako jsem byla já. Začala jsem přikyvovat, když se na oplátku zeptala na smečku mě, ovšem vlče začalo popotahovat. "Ano, chci do nějaké jít, ale do té, kam už patřím," namítla jsem s úsměvem. "Tebe bych tu nenechala. Chtěla bych, abys šla se mnou," zasvětila jsem ji do svého plánu a s lehce zatajeným dechem čekala, co na to bude říkat. Mohla to být moje šance na získání nějakých informací ohledně její minulosti a především někoho, kdo by se o ni zvládl postarat. My bychom to zvládli taky, ovšem... Nemohla jsem zatáhnout něčí vlče nedobrovolně do smečky.
V naší přítomnosti se ocitla Zarraya. Vzpomněla jsem si na ni ihned, její kožíšek byl jedinečný a stejně pěkný, jako když jsme se viděli poprvé. Kde to bylo? To už se mi z paměti ztrácelo. Nadechla jsem se k pozdravu, ale než jsem to stihla, už mě předběhla Night sea, která se rozeběhla za mě. Zavrtěla jsem pobaveně hlavou. "Ahoj," pozdravila jsem rychle, než se malá vlčice začala vyptávat na všemožné otázky.

Nechala jsem vlče v klidu odpočívat a sama jsem si na chvíli dovolila snížit pozornost a také se nechat unášet vlastními myšlenkami. Pořád jsem nějak nevěděla co s malou vlčicí dělat. Táhlo mě to ke Styx, samozřejmě jen pro radu - ale nakonec jsem se nad tím nápadem jen usmála. Nejspíš by pronesla něco ve smyslu nech ji tady a máš postaráno, no a než bych se stihla otočit, malá vlčice už by nebyla. Zavrtěla jsem hlavou. To bych si neodpustila. Mrkla jsem na černobílý kožíšek po mém boku a poté na les jen kousek od nás. Nezbývalo mi nic jiného. S naštvanými rodiči jsem se jistě vypořádat zvládla. S naštvaným Blueberrym už to byla jiná, ale vždycky jsem to přežila. A také nikdy nebyl doopravdy naštvaný, jen se tvářil dost kysele. Pokrčila jsem rameny. Bude to muset přežít - nemohli jsme nechat osamocené vlče jen tak ležet u řeky a nechat ho napospas přírodě. Ať už se na vlčata Blue tvářil jakkoliv, nenechal by mě něco takového udělat. Alespoň tak dobře jsem ho znala.
Night sea se ve spánku začala prapodivně převalovat. Naklonila jsem se na druhou stranu, ale nechala jsem ji, ať si klidně i kopne - nechtěla jsem ji připravit o jedinou oporu, kterou teď momentálně měla. Trochu jsem hekla, když mě udeřila do boku a já musela zalapat po dechu. Zapsala jsem si do mentálního deníčku, že s Night sea v jednom úkrytu spát nebudu. Ke svému převalování přidala i mluvení, které mě trochu navedlo na to, zda je sirotek či nikoliv. Amís? Její máma? Natočila jsem hlavu na stranu. Proč by ovšem maminku oslovovala jménem? Neměla jsem dost času nad tím přemýšlet, neboť její vlastní pohyby ji vytrhly ze spánku a začala se starat o mě. Zahřálo mne to u srdce, ale sama jsem trochu zpanikařila. "Cože? N-e, prosím tě, o to se nestarej. Já jsem zvyklá být v obležení malých prcků jako jsi ty," pousmála jsem se. Night sea si však jela svou, jenže já nevěděla, jak reagovat. "Určitě to nebyla pravda. Sny jsou plné lží, někdy hezkých a jindy zase špatných - stejně jako teď," odpověděla jsem nakonec.
Vlčice se najednou sama chtěla dát na pochod. Zvedla jsem se tedy a podívala se směrem k lesu. Nebylo dobré to všechno zbytečně natahovat. Mrkla jsem zpět na vlče. "Víš, co je to smečka? Co takhle jednu navštívit?" zeptala jsem se nejdřív. Bůh ví, jakou minulost za sebou vlčice měla. Nemohla jsem ji prostě dotáhnout doprostřed lesa a myslet si, že z toho bude super paf.

And again, I found myself in a place, a memory or a dream, somewhere where reality never felt quite real, animals talked in voices very similar to the ones of ours and thoughts were always a little louder. Even then, between trees close to a meadow - a place where nothing made a single sound and the sun never came off the sky - my mind was overflowing with memories and simple yet thoughts that I'd rather leave behind. But I wouldn't say they really bothered me. I've actually grown quite attached to them. In a good way, if that was possible. It was definitely different from when I was just a little puppy. If I had known back then that my life would become interesting, I wouldn't have spent my life wasting my time. It kinda scared me, the fact I only had one life time and I've already spent half of it inside myself, completely shut out from everyone else. That gave me about six, seven or eight more years to make my life worth everything.
I blinked, suddenly sucked back to reality that wasn't actually reality, but it was real - in a way. A smile waved over my face. I got lost in my thoughts again. Better get going. And thus I did. Even walking felt a little lighter in that place. I smiled again. As long as I had a way of coming back to my normal life, I didn't really mind being there. The trees left me, standing still in their places like they've always done. I walked through tall grass, a meadow covered in many different flowers, left untouched by anyone for who knows how long. Hundreds, thousands, millions of years. We'll never know. Meadows had eternity. I envied them, in a way. Everyone said eternity was torturous, but at the same time they all had desire for it in their veins. Noone came back from the dead to tell us what happens after. There wasn't eternity, there probably wasn't a life after. In my opinion, nothingness was much more tortuous than eternity.
My thoughts were interrupted by loud rumbling, something I've met very few times in my life. The moment of surprise took me, well, by surprise and I fell on the ground. The rumbling continued a few seconds, before the deadly silence came back. And as my eyes scanned my surroundings I realised this silence wasn't so silent anymore. And then I saw it, a creature I've never seen. My mouth stayed shut for one, no look of shock, more like a look of horror. But that thing was beautiful. It's skin glowed in the sun, and it reminded me of beaches next to the sea. On this creature, the sea took the form of a weird looking fur that stuck from its neck - and its butt, too! Could you believe it? Actually, you could. After my brain went through a whole restart, I realised our tails also grew from our backs. So it was a tail. But why did it have fur only on its neck? Or was it everywhere, just too short? I was too shaken to get up and look. It didn't matter. This was the closest thing to heaven that I've ever seen. I looked through tall grass on its feet. It had hooves! Like a deer, but still very different. It almost didn't look like a hoof, but there was no doubt it was one.
I finally stood up, slowly and afraid. My heart dropped to the floor when I realised it wasn't just one beating heart. There were hundreds of them, scattered on the meadow, suspicious of my movement. "So-sorry," I stuttered out. The creature I observed first shook its head in some kind of disapproval, so I figured these ones are not the ones who talk. The thing took a few steps back, which, yeah, should've been the first warning sign. But I still stared in complete disbelief. And when the animal - there's no doubt it was an animal - raised itself off the ground, made itself look bigger and waved its front legs in the air, I almost thanked it. With a loud thud it fell back to the ground, but instead of staying where it was standing, it started running forward. And behind it, those hundreds of free souls followed it. I watched it all with my eyes wide. Everything became a beautiful blur, and as the ground kept shaking, I got my legs moving with the flow of theirs. And I ran by their side, raced with them and the sun and the birds above. I've written it all in my memory. If, back then, I had known I would run with the horses, I wouldn't have spent my time envying eternity. It was, in the end, a torturous thing. And I believed that after death, everyone got to run with horses, and leave the sun behind.

Lehce jsem si povzdechla. Nějak jsem nevěděla, co s vlčetem dělat. Už nevypadala tolik mimo, ale pořád dost mimo na to, aby neodpovídala na nejdůležitější otázky. Obrátila jsem hlavu k Borůvkovému lesu a zatímco se vlče pořád snažilo zorientovat, já přemýšlela jako nikdy. Nemohla jsem odsud vlče jen tak odtáhnout. Znala jsem strach rodičů o své potomky a pach mého vlčete mezi skupinou cizích pochybných vlků by nejspíš nebyl úplně způsob, jak mě uklidnit. Jenže na druhou stranu jsem o Night sea nic nevěděla. Nemusela mít rodiče, ani žádnou jinou rodinu, ani nikoho, kdo by se o ni postaral. To byla ta druhá stránka věci - nemohla jsem ji tu nechat, stále ještě trochu mokrou a vyděšenou z vody, která šuměla jen pár metrů od nás. Všechna naše vlčata budou brzy odrostlá. Zavrtěla jsem hlavou. Nebyla jsem to já, která potřebovala přesvědčovat o osudu vlčete. Ani jsem to nebyla já, která by mohla o něčem takovém rozhodovat. V tomhle měl poslední slovo Blueberry.
Z Night sea vypadla první jistější slova, na která jsem s úsměvem přikývla. Teta Wizku rozhodně znělo lépe, než maminka. Na něco takového jsem ještě ani zdaleka nebyla připravená. S jemným nadšením jsem mrkla na svůj vlastní náramek a trochu pokrčila rameny. "Taková ozdoba. Možná se ti jednou také podaří nějakou najít," odpověděla jsem. Nebylo to poprvé a nejspíš ani naposledy, co se mě na náramek někdo ptal. Night sea už mezitím pomalu ztrácela vědomí a upadala do spánku. Nechala jsem ji, aby si ve mně našla oporu. Nemusely jsme do lesa hned.

Zaujatě jsem si malou vlčici prohlížela a přemýšlela, jestli patří mezi další sirotky. Nepřipomínala mi nikoho. V základu byla velmi tmavá, s jasnými bílými znaky, které teď od sebe odrážely slunce a jaksi dělaly celou tu situaci tak nějak... jasnější. Vlče, pravděpodobně sirotek. Někdo, kdo nutně potřeboval nakrmit a jako naschvál jsem byla jediná v dohledu. Z jakéhosi posledního dechu se vlčice představila jako Night sea. Bylo to první jméno složené ze dvou, které se tu ke mně dostalo. Trochu jsem nad tím faktem nadšeně mávla ocasem. "Těší mne, Night sea. Ztratila jsi se?" zeptala jsem se místo přímé otázky na rodiče.
Night sea mě ovšem zmateně nazvala maminkou - nebo na maminku volala. Natočila jsem hlavu do strany, jako by vlče snad mohlo moje gesto pochopit. Nechtěla jsem zmatené vlčici nic vyvracet a snažit se ji přesvědčit, ale zároveň nebylo správné souhlasit s něčím, co byla očividná lež. Nakonec jsem tedy jen lehce zavrtěla hlavou. "Maminka ne, Night sea. Teta Wizku, jen teta," řekla jsem opatrně. Snažila jsem se mluvit srozumitelně, zdůraznit její jméno, aby její hlavička pochopila, že jsou má slova důležitá a musí poslouchat. Nemohla jsem si hrát na něčí maminku, ani jsem nechtěla. Od jistých událostí z konce zimy jsem měla pocit, že jisté věci prostě byly jen okovy, které mě poutaly k zemi. Má práce s vlčaty k tomu nepatřila, ale povinnosti související s rodinou... Zahleděla jsem se někam do dálky. V tom bylo to, co jsem byla já a Styx, jedinečné. Obrátila jsem však svoji pozornost zpět k unavenému vlčeti. Jemně jsem jí položila tlapku na rameno, aby věděla, že je vše v pořádku a může odpočívat. "Odpočívej. Potom půjdeme někam dál od řeky, co říkáš?" navrhla jsem kousek od jejích uší a mile se pousmála. Nejspíš nebylo úplně ideální nechávat ji se plácat hned vedle zdroje jejího strachu.

Má krátká procházka se brzy proměnila v jedno z dalších dobrodružství způsobených nástrahami Gallirei. Nejspíše se to dalo považovat za dobrodružství jen z mé strany, jemné vybočení z každodenního koloběhu - ale pro malé vlče to nejspíš nebylo nic příjemného. Podařilo se mi ji vytáhnout z vody bez větších problémů. Sama jsem se opatrně sesbírala ze země, na které jsem především kvůli nepozornosti skončila hned vedle ní. Pozorně jsem malou vlčici sledovala a čekala, jestli budu muset zasáhnout ještě nějak jinak, nebo bylo všemu nebezpečí konec. Vlče chvíli nemotorně lapalo po čerstvém vzduchu, než se mu konečně povedlo se pořádně nadechnout. Spadl mi kámen ze srdce. Úlevně jsem si oddechla a nechala malou vlčici se trochu zorientovat.
Jak se dalo čekat malá vlčice nebyla úplně nadšená z vody. Přesto mě trochu zamrzelo odmítání mého nejoblíbenějšího elementu, no usoudila jsem, že nechávat ji ležet plácat se v kaluži jako nějakou leklou rybu nebylo úplně ideální. "Neboj se, už je to pryč," řekla jsem jemným hláskem. Vzala jsem vlče za kůži na krku a opatrně ji položila kousek dál od bahnité země, kterou způsobila moje vodní koule. Teď už vlčice ležela v suché trávě pod prvními paprsky sluníčka, které bylo občas přerušeno ne zrovna vábně vypadajícími šedivými mraky. Ale stačilo to k usušení. Teploty byly dost vysoké. Zívnutím jsem si protáhla čelist. Vlče už nebylo úplně dělané na přenášení v tlamě, takže jsem mohla být ráda, že jsem sama nemusela řešit žádné zranění. Jemně jsem vlče žďuchla do boku, ale nezdálo se, že by se vlčici stalo něco vážného.
"Už je to dobré. Slyšíš mě? Jmenuji se Wizku. Máš také jméno?" začala jsem opatrně. Mluvila jsem pomalu, nechtěla jsem na vlče nijak tlačit. Dalo se těžko určovat, jestli zde měla rodiče. Nebyla cítit jako nikdo, koho jsem znala. Vlastně z ní nebyl cítit ani pach žádné smečky. Další sirotek? Povzdechla jsem si. Nemusel to být ten případ, ale pokud ano, Blueberry by se nejspíš netvářil úplně nadšeně kdybych ze svého výletu přinesla další vlče. Poslední dobou jsem se nevracela do lesa s ničím jiným. Přejela jsem vlčici jazykem mezi ušima v jakémsi uklidňujícím gestu. Tiše jsem broukala nějakou písničku a nechala ji, aby se sama zotavila a začala povídat.