Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Plynoucími dny mě doprovázel neklidný spánek, který byl neustále něčím narušovaný. Změnou počasí, téměř celé roční doby. Stále jsem však neměla dost sil na to otevřít oči dokořán a vydat se zpět vstříc bdělému stavu. Až do dnešního dne, kdy mě v čenichu zašimralo cosi štiplavého a můj pohled na svět byl ještě místo dalekozrakosti také zastřen neznámým oparem, který se držel na obloze. Bylo mi jasné, že se blížilo nějaké nebezpečí - nějaká další celosvětová pohroma. Kdybych nedostala takové nutkání utíkat jinam, pravděpodobně bych spala ještě další zimu. Zvedla jsem hlavu a nespokojeně zamručela, když jsem pocítila všechny svaly k tomu pohybu potřebné. V uších mi znělo burácení řeky a mezi štiplavým vzduchem jsem ucítila i znepokojené stopy zvířat, které všechny mířily na východ. Přimhouřila jsem oči. Bolela mě z toho hlava. Jen matně jsem si vybavovala, co jsem u řeky dělala předtím. Vlče? Ale... Co s ním? Jsem tak pitomá. Zatnula jsem zuby a ztěžka se vyhoupla na nohy. Sklepala jsem ze sebe všechno, co na mě za tu dobu stihlo přistát.
Moje první kroky samozřejmě směřovaly do Borůvkového lesa. Najednou se mi nelíbila naše pozice uprostřed země. Ještě víc se mi nelíbila vlastní nevědomost. Byla to novinka, nebo ostatní již věděli delší dobu, že se něco děje? Nebo se to snad už stalo a divný vzduch byl jen dozníváním? Nechtěla jsem si ani představit, co se mohlo Borůvkovému lesu stát v mojí nepřítomnosti. Nehledě na unavené svaly jsem přidala do kroku. Bylo to trochu jako běhání ve snu - svaly nemohly, ale mysl se beznadějně hnala vpřed. Prosím, buďte v pořádku.

//Borůvkový les

Přikývla jsem. Rodiče byli. To nebyl dobrý začátek, ale pořád jsem ještě doufala. Vlče nemuselo mít ještě úplně zmáknuto kdy používat jaký čas, nebo mohlo jít pouze o jejich postavení - mohli se z nich stát tuláci či gammy, jako jsem byla já. Začala jsem přikyvovat, když se na oplátku zeptala na smečku mě, ovšem vlče začalo popotahovat. "Ano, chci do nějaké jít, ale do té, kam už patřím," namítla jsem s úsměvem. "Tebe bych tu nenechala. Chtěla bych, abys šla se mnou," zasvětila jsem ji do svého plánu a s lehce zatajeným dechem čekala, co na to bude říkat. Mohla to být moje šance na získání nějakých informací ohledně její minulosti a především někoho, kdo by se o ni zvládl postarat. My bychom to zvládli taky, ovšem... Nemohla jsem zatáhnout něčí vlče nedobrovolně do smečky.
V naší přítomnosti se ocitla Zarraya. Vzpomněla jsem si na ni ihned, její kožíšek byl jedinečný a stejně pěkný, jako když jsme se viděli poprvé. Kde to bylo? To už se mi z paměti ztrácelo. Nadechla jsem se k pozdravu, ale než jsem to stihla, už mě předběhla Night sea, která se rozeběhla za mě. Zavrtěla jsem pobaveně hlavou. "Ahoj," pozdravila jsem rychle, než se malá vlčice začala vyptávat na všemožné otázky.

Nechala jsem vlče v klidu odpočívat a sama jsem si na chvíli dovolila snížit pozornost a také se nechat unášet vlastními myšlenkami. Pořád jsem nějak nevěděla co s malou vlčicí dělat. Táhlo mě to ke Styx, samozřejmě jen pro radu - ale nakonec jsem se nad tím nápadem jen usmála. Nejspíš by pronesla něco ve smyslu nech ji tady a máš postaráno, no a než bych se stihla otočit, malá vlčice už by nebyla. Zavrtěla jsem hlavou. To bych si neodpustila. Mrkla jsem na černobílý kožíšek po mém boku a poté na les jen kousek od nás. Nezbývalo mi nic jiného. S naštvanými rodiči jsem se jistě vypořádat zvládla. S naštvaným Blueberrym už to byla jiná, ale vždycky jsem to přežila. A také nikdy nebyl doopravdy naštvaný, jen se tvářil dost kysele. Pokrčila jsem rameny. Bude to muset přežít - nemohli jsme nechat osamocené vlče jen tak ležet u řeky a nechat ho napospas přírodě. Ať už se na vlčata Blue tvářil jakkoliv, nenechal by mě něco takového udělat. Alespoň tak dobře jsem ho znala.
Night sea se ve spánku začala prapodivně převalovat. Naklonila jsem se na druhou stranu, ale nechala jsem ji, ať si klidně i kopne - nechtěla jsem ji připravit o jedinou oporu, kterou teď momentálně měla. Trochu jsem hekla, když mě udeřila do boku a já musela zalapat po dechu. Zapsala jsem si do mentálního deníčku, že s Night sea v jednom úkrytu spát nebudu. Ke svému převalování přidala i mluvení, které mě trochu navedlo na to, zda je sirotek či nikoliv. Amís? Její máma? Natočila jsem hlavu na stranu. Proč by ovšem maminku oslovovala jménem? Neměla jsem dost času nad tím přemýšlet, neboť její vlastní pohyby ji vytrhly ze spánku a začala se starat o mě. Zahřálo mne to u srdce, ale sama jsem trochu zpanikařila. "Cože? N-e, prosím tě, o to se nestarej. Já jsem zvyklá být v obležení malých prcků jako jsi ty," pousmála jsem se. Night sea si však jela svou, jenže já nevěděla, jak reagovat. "Určitě to nebyla pravda. Sny jsou plné lží, někdy hezkých a jindy zase špatných - stejně jako teď," odpověděla jsem nakonec.
Vlčice se najednou sama chtěla dát na pochod. Zvedla jsem se tedy a podívala se směrem k lesu. Nebylo dobré to všechno zbytečně natahovat. Mrkla jsem zpět na vlče. "Víš, co je to smečka? Co takhle jednu navštívit?" zeptala jsem se nejdřív. Bůh ví, jakou minulost za sebou vlčice měla. Nemohla jsem ji prostě dotáhnout doprostřed lesa a myslet si, že z toho bude super paf.

And again, I found myself in a place, a memory or a dream, somewhere where reality never felt quite real, animals talked in voices very similar to the ones of ours and thoughts were always a little louder. Even then, between trees close to a meadow - a place where nothing made a single sound and the sun never came off the sky - my mind was overflowing with memories and simple yet thoughts that I'd rather leave behind. But I wouldn't say they really bothered me. I've actually grown quite attached to them. In a good way, if that was possible. It was definitely different from when I was just a little puppy. If I had known back then that my life would become interesting, I wouldn't have spent my life wasting my time. It kinda scared me, the fact I only had one life time and I've already spent half of it inside myself, completely shut out from everyone else. That gave me about six, seven or eight more years to make my life worth everything.
I blinked, suddenly sucked back to reality that wasn't actually reality, but it was real - in a way. A smile waved over my face. I got lost in my thoughts again. Better get going. And thus I did. Even walking felt a little lighter in that place. I smiled again. As long as I had a way of coming back to my normal life, I didn't really mind being there. The trees left me, standing still in their places like they've always done. I walked through tall grass, a meadow covered in many different flowers, left untouched by anyone for who knows how long. Hundreds, thousands, millions of years. We'll never know. Meadows had eternity. I envied them, in a way. Everyone said eternity was torturous, but at the same time they all had desire for it in their veins. Noone came back from the dead to tell us what happens after. There wasn't eternity, there probably wasn't a life after. In my opinion, nothingness was much more tortuous than eternity.
My thoughts were interrupted by loud rumbling, something I've met very few times in my life. The moment of surprise took me, well, by surprise and I fell on the ground. The rumbling continued a few seconds, before the deadly silence came back. And as my eyes scanned my surroundings I realised this silence wasn't so silent anymore. And then I saw it, a creature I've never seen. My mouth stayed shut for one, no look of shock, more like a look of horror. But that thing was beautiful. It's skin glowed in the sun, and it reminded me of beaches next to the sea. On this creature, the sea took the form of a weird looking fur that stuck from its neck - and its butt, too! Could you believe it? Actually, you could. After my brain went through a whole restart, I realised our tails also grew from our backs. So it was a tail. But why did it have fur only on its neck? Or was it everywhere, just too short? I was too shaken to get up and look. It didn't matter. This was the closest thing to heaven that I've ever seen. I looked through tall grass on its feet. It had hooves! Like a deer, but still very different. It almost didn't look like a hoof, but there was no doubt it was one.
I finally stood up, slowly and afraid. My heart dropped to the floor when I realised it wasn't just one beating heart. There were hundreds of them, scattered on the meadow, suspicious of my movement. "So-sorry," I stuttered out. The creature I observed first shook its head in some kind of disapproval, so I figured these ones are not the ones who talk. The thing took a few steps back, which, yeah, should've been the first warning sign. But I still stared in complete disbelief. And when the animal - there's no doubt it was an animal - raised itself off the ground, made itself look bigger and waved its front legs in the air, I almost thanked it. With a loud thud it fell back to the ground, but instead of staying where it was standing, it started running forward. And behind it, those hundreds of free souls followed it. I watched it all with my eyes wide. Everything became a beautiful blur, and as the ground kept shaking, I got my legs moving with the flow of theirs. And I ran by their side, raced with them and the sun and the birds above. I've written it all in my memory. If, back then, I had known I would run with the horses, I wouldn't have spent my time envying eternity. It was, in the end, a torturous thing. And I believed that after death, everyone got to run with horses, and leave the sun behind.

Lehce jsem si povzdechla. Nějak jsem nevěděla, co s vlčetem dělat. Už nevypadala tolik mimo, ale pořád dost mimo na to, aby neodpovídala na nejdůležitější otázky. Obrátila jsem hlavu k Borůvkovému lesu a zatímco se vlče pořád snažilo zorientovat, já přemýšlela jako nikdy. Nemohla jsem odsud vlče jen tak odtáhnout. Znala jsem strach rodičů o své potomky a pach mého vlčete mezi skupinou cizích pochybných vlků by nejspíš nebyl úplně způsob, jak mě uklidnit. Jenže na druhou stranu jsem o Night sea nic nevěděla. Nemusela mít rodiče, ani žádnou jinou rodinu, ani nikoho, kdo by se o ni postaral. To byla ta druhá stránka věci - nemohla jsem ji tu nechat, stále ještě trochu mokrou a vyděšenou z vody, která šuměla jen pár metrů od nás. Všechna naše vlčata budou brzy odrostlá. Zavrtěla jsem hlavou. Nebyla jsem to já, která potřebovala přesvědčovat o osudu vlčete. Ani jsem to nebyla já, která by mohla o něčem takovém rozhodovat. V tomhle měl poslední slovo Blueberry.
Z Night sea vypadla první jistější slova, na která jsem s úsměvem přikývla. Teta Wizku rozhodně znělo lépe, než maminka. Na něco takového jsem ještě ani zdaleka nebyla připravená. S jemným nadšením jsem mrkla na svůj vlastní náramek a trochu pokrčila rameny. "Taková ozdoba. Možná se ti jednou také podaří nějakou najít," odpověděla jsem. Nebylo to poprvé a nejspíš ani naposledy, co se mě na náramek někdo ptal. Night sea už mezitím pomalu ztrácela vědomí a upadala do spánku. Nechala jsem ji, aby si ve mně našla oporu. Nemusely jsme do lesa hned.

Zaujatě jsem si malou vlčici prohlížela a přemýšlela, jestli patří mezi další sirotky. Nepřipomínala mi nikoho. V základu byla velmi tmavá, s jasnými bílými znaky, které teď od sebe odrážely slunce a jaksi dělaly celou tu situaci tak nějak... jasnější. Vlče, pravděpodobně sirotek. Někdo, kdo nutně potřeboval nakrmit a jako naschvál jsem byla jediná v dohledu. Z jakéhosi posledního dechu se vlčice představila jako Night sea. Bylo to první jméno složené ze dvou, které se tu ke mně dostalo. Trochu jsem nad tím faktem nadšeně mávla ocasem. "Těší mne, Night sea. Ztratila jsi se?" zeptala jsem se místo přímé otázky na rodiče.
Night sea mě ovšem zmateně nazvala maminkou - nebo na maminku volala. Natočila jsem hlavu do strany, jako by vlče snad mohlo moje gesto pochopit. Nechtěla jsem zmatené vlčici nic vyvracet a snažit se ji přesvědčit, ale zároveň nebylo správné souhlasit s něčím, co byla očividná lež. Nakonec jsem tedy jen lehce zavrtěla hlavou. "Maminka ne, Night sea. Teta Wizku, jen teta," řekla jsem opatrně. Snažila jsem se mluvit srozumitelně, zdůraznit její jméno, aby její hlavička pochopila, že jsou má slova důležitá a musí poslouchat. Nemohla jsem si hrát na něčí maminku, ani jsem nechtěla. Od jistých událostí z konce zimy jsem měla pocit, že jisté věci prostě byly jen okovy, které mě poutaly k zemi. Má práce s vlčaty k tomu nepatřila, ale povinnosti související s rodinou... Zahleděla jsem se někam do dálky. V tom bylo to, co jsem byla já a Styx, jedinečné. Obrátila jsem však svoji pozornost zpět k unavenému vlčeti. Jemně jsem jí položila tlapku na rameno, aby věděla, že je vše v pořádku a může odpočívat. "Odpočívej. Potom půjdeme někam dál od řeky, co říkáš?" navrhla jsem kousek od jejích uší a mile se pousmála. Nejspíš nebylo úplně ideální nechávat ji se plácat hned vedle zdroje jejího strachu.

Má krátká procházka se brzy proměnila v jedno z dalších dobrodružství způsobených nástrahami Gallirei. Nejspíše se to dalo považovat za dobrodružství jen z mé strany, jemné vybočení z každodenního koloběhu - ale pro malé vlče to nejspíš nebylo nic příjemného. Podařilo se mi ji vytáhnout z vody bez větších problémů. Sama jsem se opatrně sesbírala ze země, na které jsem především kvůli nepozornosti skončila hned vedle ní. Pozorně jsem malou vlčici sledovala a čekala, jestli budu muset zasáhnout ještě nějak jinak, nebo bylo všemu nebezpečí konec. Vlče chvíli nemotorně lapalo po čerstvém vzduchu, než se mu konečně povedlo se pořádně nadechnout. Spadl mi kámen ze srdce. Úlevně jsem si oddechla a nechala malou vlčici se trochu zorientovat.
Jak se dalo čekat malá vlčice nebyla úplně nadšená z vody. Přesto mě trochu zamrzelo odmítání mého nejoblíbenějšího elementu, no usoudila jsem, že nechávat ji ležet plácat se v kaluži jako nějakou leklou rybu nebylo úplně ideální. "Neboj se, už je to pryč," řekla jsem jemným hláskem. Vzala jsem vlče za kůži na krku a opatrně ji položila kousek dál od bahnité země, kterou způsobila moje vodní koule. Teď už vlčice ležela v suché trávě pod prvními paprsky sluníčka, které bylo občas přerušeno ne zrovna vábně vypadajícími šedivými mraky. Ale stačilo to k usušení. Teploty byly dost vysoké. Zívnutím jsem si protáhla čelist. Vlče už nebylo úplně dělané na přenášení v tlamě, takže jsem mohla být ráda, že jsem sama nemusela řešit žádné zranění. Jemně jsem vlče žďuchla do boku, ale nezdálo se, že by se vlčici stalo něco vážného.
"Už je to dobré. Slyšíš mě? Jmenuji se Wizku. Máš také jméno?" začala jsem opatrně. Mluvila jsem pomalu, nechtěla jsem na vlče nijak tlačit. Dalo se těžko určovat, jestli zde měla rodiče. Nebyla cítit jako nikdo, koho jsem znala. Vlastně z ní nebyl cítit ani pach žádné smečky. Další sirotek? Povzdechla jsem si. Nemusel to být ten případ, ale pokud ano, Blueberry by se nejspíš netvářil úplně nadšeně kdybych ze svého výletu přinesla další vlče. Poslední dobou jsem se nevracela do lesa s ničím jiným. Přejela jsem vlčici jazykem mezi ušima v jakémsi uklidňujícím gestu. Tiše jsem broukala nějakou písničku a nechala ji, aby se sama zotavila a začala povídat.

//Borůvkový les

Kývla jsem vlkům naposledy na pozdrav a pak už se nechala unášet stromy a borůvkovými keři. Jednu z jejich větví jsem si vybrala jako svoji oběť a přejela po ní zuby, abych do sebe naládovala co nejvíc borůvek. Překousala jsem k tomu i některé listy a zbytek zase upustila na zem. Už jsem neměla v paměti, kdy naposledy jsem jedla sladké velké borůvky jako tenhle rok. Spokojeně jsem vzdychla. V lese nebyly po požáru už snad ani stopy, život tam byl pořádně stejný - stejně příjemný a já se také cítila podobně... změněně. Ať už jsem se snažila soustředit na cokoliv při cestě z lesa, nedokázala jsem přijít na nic, co by mě trápilo natolik, abych z toho byla přešlá. Pousmála jsem se a upustila od snahy zkazit si den. Nevěděla jsem, kde bych mohla naše první Borůvkové vlče najít, ale tušila jsem, že ať už půjdu kamkoliv, určitě mě tam čekalo nějaké příjemné překvapení.
Na obloze se začaly objevovat první sluneční paprsky. Tak akorát, neboť putovat ve tmě se mi moc nechtělo. Cesta lesem mě zavedla zpět ke známé řece. S jemným úsměvem jsem vzpomínala na dny strávené se Styx a s příjemným pocitem u srdce jsem se z řeky napila a zahnala žízeň.
Do uší se mi u toho dostal vzdálenější křik, který mě dostal do pozoru. Byl to takový pisklavý hlásek, jen těžko patřící někomu dospělému. Poté už se jen ozvalo žbluňk a chvíli bylo ticho, než se volání ozvalo znovu, tentokrát tlumené šumem vody. Že já někam chodila. Stihla jsem si postěžovat. To už rychlý vodní proud prosvištěl kolem mě i s vlčetem. Překvapeně jsem vykulila oči, než mi dala reakce herdu do zad a já se rozeběhla vpřed po proudu řeky. Neměla jsem v plánu vlče zachraňovat pouze za pomocí zubů a vlastních plaveckých schopností, ale stejně jsem se potřebovala dostat blízko. Vodu nesoucí vlče pryč jsem kolem něj uzavřela a na malý moment ho uvěznila ve vodní kouli, kterou jsem rychle přenesla na břeh a nechala ji spadnout. Sama jsem se náhlým použitím magie za běhu rozplácla na zemi, hned vedle malé slečny, která už teď ležela na pevné zemi a měla zase přísun kyslíku. Přesto jsem ji jemně poplácala tlapou po zádech, pro jistotu.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se automaticky. Hloupá otázka. Nakrčila jsem nad sebou čenich. "Zlomeniny? Odřeniny? Bolí tě něco?" upřesnila jsem pro jistotu a mile se na vlče usmála. Byla jsem ráda, že jsem po pár letech v lese strávených staráním se o vlčata získala jakýsi přívětivý babičkovský výraz a neděsila jsem vlky na potkání. Rychle jsem si vlče prohlédla. Byla už maličko starší, ale vůbec ne o moc. Pořád byla malá, dost malá na to, aby si s ní proud řeky dělal co chtěl. Oddechla jsem si. Pro jednou jsem znovu byla na správném místě ve správný čas.

Nesouhlasila jsem s jejími slovy, ale už jsem nic neříkala. Smrt byla zlá a nezasloužila si nic jiného, než aby se k ní i ostatní chovali zle. Mohla jsem k ní být slušnější byl ten největší kec, co jsem snad kdy slyšela. Nemusela. Nemohla. Kdybych měla dostatečnou sílu a moc, sama bych na místě se Smrtí skoncovala. Zahleděla jsem se do dálky mezi stromy. Možná by bez Smrti byl svět mnohem lepší. A pak jsem si vzpomněla na všechny vlky, kteří celý život trpěli a smrt pro ně byla vysvobozením. Tiše jsem si povzdechla. Možná by lepší nebyl. Možná byla smrt ve skutečnosti to, co bylo na světě nejdůležitější. Ale rozhodně to neznamenalo, že jsme se k ní museli chovat mile. Makadi teď už každopádně mluvila o svých začátcích, což ve mně jako první myšlenku probudilo to, že ve skutečnosti nebyla samicí. Překvapeně jsem zamrkala - už jsem to skoro nevnímala. Její pach samce byl mnohem slabší, než u ostatních. "Možná tím mířil na tvoji minulost. Možná... potřebuješ cestu vzpomínkami k tomu, aby ses mohla posunout dál," začala jsem nejistě. Nechtěla jsem jí nic říkat. Nejspíš tím Život ani nemyslel zrovna tohle. Za svými slovy jsem si každopádně stála.
Makadi nás s Blueberrym neosvětila ohledně toho, co se stalo v naší nepřítomnosti. Nevadilo, však ono se časem ukáže, co bylo špatně. Jestli vůbec něco špatně bylo. Nervózně jsem přešlápla, když Blue otočil svoji pozornost na mně. Nebyla jsem na takové otázky zvyklá - nebo možná byla, ale ani po šesti či kolika letech jsem na ně neznala odpověď. "Jsem šťastná," odpověděla jsem s přikývnutím. Všechno se zdálo o něco světlejší, ačkoliv byly dny a myšlenky, kdy jsem se cítila stále ještě na dně. Ale byla jsem šťastná. Spokojeně jsem sledovala, jak si spolu dva vlci povídají. Přišla jsem si trochu odříznutá od jejich světa, ale nevadilo mi to.
Při zmínce o vlčatech jsem ovšem zvedla hlavu. "Heather. Pokud se rozhodne zůstat v lese, očkem bych jí sledovala. Je moc chytrá a rozumná. Mohla by se v hierarchii ukázat jako moc užitečná," načala jsem tiše. "Tedy, ne, že bych ti kecala do vedení. Jen taková poznámka. A Flynn, její bratříček, je zase trochu roztěkaný, ale moc hodný. Pořád se hrnul do lovu," uchechtla jsem se při vzpomínce na Flynna s jeho důrazným R. "Oba sourozenci si jednou povedou moc dobře," osvětlila jsem nervózně. Nebyla jsem zvyklá se moc zapojovat do konverzací, ale pokud šlo o vlčata, cítila jsem potřebu se zúčastnit. "Tati už jsem ovšem dlouho neviděla. Teď z ní už je ale velká slečna. Ostatní vlčata budou pravděpodobně ve společnosti Aranel," dodala jsem nakonec a s tím jsem se také zvedla ze své pozice. Vzpomínání na všechna vlčata mi vehnalo novou energii do žil a chtěla jsem je co nejdřív všechny vidět. Můj nejstarší plán však bylo vidět Tati, která se ode mne odloučila těsně před požárem a od té doby jako by se po ní v mé přítomnosti slehla zem. Věděla jsem, že je v pořádku, ale kde... To mi ještě nikdo přesně neřekl. "Půjdu se poohlédnout po Tati. Ve skutečnosti bych ji chtěla celkem vidět," oznámila jsem a pousmála se. Nezapomněla jsem vlkům zanechat šibalské mrknutí. Ať si také užijí jejich srandu. Nejlépe ovšem v úkrytu.

//řeka Mahtae

Překvapeně jsem povytáhla obočí, ale ještě jsem nic neříkala. Smrt měla spoustu způsobů jak se vlků zbavit. Někoho jen emočně vysála, někoho očividně potřebovala potrestat i jinak. Stále jsem neměla za to, že by se u ní Makadi zapsala na jakousi černou listinu. U Smrti byli všichni na černé listině. "Dokázala zapálit les aniž bychom cokoliv provedli. Nebyla to tvoje chyba," upozornila jsem ji. Smrt byla nespravedlivá a nespravedlivě také konala nositelka jejího jména. To byla známá věc. Opětovala jsem vlčici jemný úsměv, když prozradila, že už za ní nikdy nepůjde. To říkali všichni. Nakonec jsem tam také už provedla návštěvu vícekrát.
Natočila jsem zaujatě hlavu do strany. "Život je hodný, to stačí. Nehraje si... um, s city jako Smrt. Co ti slíbil určitě splní," stála jsem si za svým. Vyprávění o něm mi lehce nesedělo, ale hlavní teď bylo uklidnit Makadi. Jenže ta se klidná moc nezdála. Zavrtěla jsem hlavou tak prudce, až jsem ucítila zaprotestovat jeden ze svalů. Povzdychla jsem si. Netušila jsem, jaká slova útěchy by Makadi pomohla. Snažila jsem se vžít do její situace, ale stejně jsem neměla tušení. Také bych byla ztracená, také bych nevěděla, co by mi mohlo pomoci. "Nejsi," odpověděla jsem pouze. Nic dalšího jsem k tomu říct nemohla, ale můj hlas zněl rázně a velmi nesouhlasně. Doufala jsem, že vlčice vycítí, že tohle si o ní doopravdy nikdo nemyslí.
Lesem se ozvalo známé vytí, které mi vneslo do tváře úsměv. Věnovala jsem Makadi bezeslovné mrknutí a chvíli trpělivě očekávala Blueberryho. Ten se k nám nakonec podle očekávání připojil. Spadl mi jakýsi kámen ze srdce, když jsem ho viděla. Neviděla jsem ho tak dlouho. "Ahoj," pozdravila jsem tiše, jako obvykle, ale tentokrát zněla moje slova mnohem přívětivěji. Nervózně jsem pokrčila rameny. "Vlastně jsem také nějakou dobu spala. Zima nejspíš dolehla na víc vlků," odpověděla jsem. Mrkla jsem na Makadi, která teď byla jediná, která nás mohla trochu zasvětit do dění.

Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. To nebyla pravda. Makadi nebyla vlčice, která by si zasloužila zavrhnutí. To Smrt by potřebovala zavřít zobák a neplést se do života vlkům, kteří už to mají těžké dost. Makadi byla skvělá. Ta si zasloužila všechno její bohatství bez jediného šutru ve výměně. "Ne... ona je taková na všechny. Je hrozná," namítla jsem a trochu se pousmála, abych pro ni měla alespoň nějakou útěchu. Nervózně jsem přešlápla. Nebyla jsem si jistá, jak ostatní utěšovat. Koneckonců jsem sama často potřebovala utěšit, ale s tím jsem se dokázala vypořádat. Nevěděla jsem, jak přerušit trápení druhých. Jediné, co jsem zvládla bylo stát a soucitně koukat. Byl to hrozný pocit. Trochu jsem si oddechla, když se nakonec příběh trochu zlepšil. "Tak vidíš. Určitě pro tebe má slabé místo," odpověděla jsem. Nedokázala jsem si představit, jak by Smrt pro někoho mohla mít slabé místo, ale... asi to byla lepší podpora, než jen přikývnout.
Znovu jsem zavrtěla hlavou. "Dala jsi mu květiny? Nebo kameny... cokoliv. Život plní přání vždycky. Někdy to možná jen... trochu trvá," odpověděla jsem nejistě. Život byl všechno, od nejhodnějšího tvora k lehce manipulativní příšeře, ale rozhodně by nikdy někoho jen tak neobral a sám mu nic nedal. Tomu jsem odmítala věřit. Přimhouřila jsem na vlčici oči, jako bych hledala alespoň nějaký náznak barev. Nic. To přijde.

Zkoumavě jsem si vlčici prohlížela, ačkoliv mi oči lítaly i všude možně jinde, aby to nevypadalo, že zírám. Ale zírala jsem. Snažila jsem se vytušit, jaké vůči mne chová vlčice pocity a jestli bych raději neměla utíkat na opačnou stranu a už se nikdy nevracet. Úzkost mě špendlila k zemi, ale něco mi říkalo, že i kdybych tak nějak mohla, stejně bych zůstala stát na místě. Přišlo mi hloupé pořád jen utíkat. Překvapeně jsem střihla ušima, když Makadi konečně promluvila. Čekala jsem, že mne také pozdraví, ale místo toho jen tiše upozornila na mé čelo. Zvedla jsem oči v sloup, jako bych se také dokázala podívat na vlastní hlavu. Zamrkala jsem, když můj plán samozřejmě nevyšel a stydlivě se uchechtla. "Jo... Asi špatná barva," zavtipkovala jsem tiše. Nemohla jsem k tomu nic jiného říct, i když jsem chtěla. Nevěděla jsem, proč mi odznaky nevydržely, ani proč mě s nimi Život kdysi obdaroval, když nakonec zmizely.
Na chvíli nastalo známé ticho, které jsem byla skoro vyděšená přerušit. Trpělivě jsem čekala na slova Makadi. Nechtěla jsem mluvit první, skoro jsem chtěla, aby narazila na události z našeho minulého setkání. Poskočilo mi srdce, když znovu promluvila, ale moje přání nebyla vyslyšena. Nespokojená jsem ovšem také nebyla. "Jaké to bylo?" zeptala jsem se okamžitě. Byl to dobrý start. Třeba by naše konverzace pro jednou nemusela být plná ticha a nejistoty.

Užívala jsem si další chvíle odpočinku. Přišla jsem si trochu jako vyděděnec, takhle hledět po lese a nic nedělat. Ale pohled to byl krásný. Po požáru už tu téměř nebylo ani památky a i v mých vzpomínkách to vypadalo, jako by se nikdy nic takového nestalo. A všichni jsou v bezpečí. Spokojeně jsem vydechla a otočila hlavu za vzdáleným šuměním řeky, která mě k tomuhle všemu dovedla. Řece jsem snad byla vděčná víc, než komukoliv jinému. Samotnou mě ovšem překvapovalo, jak klidná jsem byla - takže jsem pro změnu byla nervózní z vlastního klidu a přešlapovala na místě, připravená zahnat jakékoliv neexistující nebezpečí.
Trochu jsem sebou trhla, když se mezi stromy ozvalo tiché křupání větviček na zemi. Otočila jsem za zvukem hlavu a zahlédla přibližující se Makadi. Srdce mi trochu poskočilo, ale kupodivu ne tolik, jak by mělo. I tak jsem zabodla pohled do země. Minule jsme se nerozešly zrovna vesele. Ale... to neznamenalo, že jsme to zase nemohly nastartovat znovu. Tentokrát bez pláče. "Ahoj," vydechla jsem, možná až moc potichu na tu vzdálenost, co nás ještě dělila. Ale hlas se mi nezatřásl a trochu jsem se usmívala. Nemusela jsem být nervózní. Stejně jsem byla.

//Ovocná tůň

Než jsem stihla obejít celou tůňku a po dlouhém spánku se trochu zorientovat v okolí, na oblohu už se vyhouplo sluníčko. Pousmála jsem se. Jaro - téměř už léto - bylo mnohem lepší, než vrstvy a vrstvy sněhu a depresivní zima. Ulevilo se mi, ale představa, že to takhle chodí pořád dokola a zimy se jen tak nezbavím, mě pořád děsila. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a místo toho zavětřila. Cítila jsem spoustu pachů, což mi na jednu stranu vehnalo další úsměv do tváře a na druhou jsem měla trochu obavu z toho, co sem tolik členů smečky přihnalo. Není jich tolik. Jen nás je ve smečce hodně. Upozornila jsem se a při té představě jsem si raději vybrala cestu blíže k hranicím lesa, abych se ještě nemusela vypořádávat s davy.
Sice jsem nebyla zrovna fanouškem hlasitých zvuků a hromadných setkání, ale nakonec jsem usoudila, že by bylo lepší vlky upozornit na moji přítomnost. Zavyla jsem, ale jen krátce a tišeji, abych upozornila na svůj... návrat? Nebyla jsem daleko, ale můj spánek nejspíš mému pachu moc nepomohl. Posadila jsem se mezi stromy kousek od hranic s řekou, odkud jsem sem poprvé přišla. Čekala jsem, jestli někdo na mé vytí odpoví. No, spíš jsem očekávala, že sem někdo půjde odložit jedno z vlčat a půjde si svým směrem. Ale přesně to jsem dělala nejraději - starala se o vlčata.

Překvapilo mě, když jsem musela otevřít oči. Spánek? Povytáhla jsem obočí, i ve svém rozespalém stavu. Nebylo zvykem, že bych často jen tak vypnula. Ale... stalo se. Těžce jsem si vybavovala, kvůli čemu jsem vlastně k tůňce přišla, ale byla jsem šťastná, že jsem byla doma. Nemusela jsem se odnikud vracet a byla jsem alespoň trochu v míru. Posbírala jsem se ze země a oklepala ze sebe prach a nějaké okvětní lístky. Vzpomněla jsem si na požár a trochu mě bodlo u srdce, ale zahnala jsem to pochodem vpřed. Lepší se zaměstnat něčím jiným než výčitkami.
Zamhouřila jsem na vodní hladinu, která se s každým dopadem nějakého lístku či prachu rozvířila a zabraňovala mi tak podívat se, jak vlastně vypadám. Nejspíš to nebylo tak strašné. Všimla jsem si, že odznaky na čele už úplně vymizely. Taková ztráta. Zakroutila jsem očima, ale usmívala jsem se. Nevadilo mi to. Ani jsem se na to nesoustředila. Místo toho jsem lehce zvedla hlavu k nebi a užívala si noční stále ještě trochu studenější vánek. Nadechla jsem se a vydechla jsem se spokojeným povzdechem. Konečně jsem se pořádně vyspala a pořád jsem také byla více méně nakrmená, i napitá. Ještě jsem si ale pro jistotu vzala z tůňky doušek vody a prošla se po jejím okraji na druhou stranu, abych se dostala do Borůvkového lesa a trochu si aktualizovala povědomí o tom, co se u nás děje.

//Borůvkový les