Gallirea - Příspěvky uživatele

Loterie 2

//Borůvkový les

Pokračovala jsem dál tou známou cestou, kterou jsem šlapala již několikrát. Znala jsem okolní místa více než jsem si pamatovala tváře svých rodičů. Takové uvědomění mě píchlo u srdce, ale nejspíš to byla jen další věc, se kterou se muselo počítat, když jste opouštěli domov. To sice bylo již před mnoha lety, ale i na ty, kteří rodinu opouštějí ve zlém, občas dolehne fakt, že tvář vlastní matky je něco, co by se zapomínat nemělo. Ani tváře ve smečce. Povzdechla jsem si. Měla bych se otočit na patě a promluvit si o tom všem s Blueberrym, narovinu. Věděla jsem ale, že by mu to ublížilo. To bylo na přátelství to nejhorší, i na rodině. Když už jste museli spálit most, stálo vám v cestě něco nehořlavého.
A tak jsem místo vracení se zpět pokračovala vpřed, kamkoliv mě tlapky vedly. Věřila jsem, že kamkoliv mě zrovna tlapky dovedou budu mít jasnější hlavu. Ať už to bude cokoliv, doufala jsem, že to přijde brzy. Hlava na krku se mi začínala zdát příliš těžká a já nikdy nebyla ta, co by měla v oblibě nosit těžké věci. Lehce jsem se sama nad sebou uchechtla. Věděla jsem přesně, co dělám špatně - a věděla jsem, že je špatně, že vím co dělám špatně, protože nikdy nemohlo být dobré na sobě vidět jen to špatné, i kdybyste žádné dobro neměly, i to je koneckonců špatné. Všechno bylo špatně, a tak, bylo vlastně něco úplně dobře? Možná jsme prostě nikdy nemohli být dobří. Možná jsme dobře a špatně stvořili jen pro nastolení pořádku. Šla jsem v naprostém tichu, které přerušovalo jen křupání sněhu. Kolena mě nepříjemně štípala od mrazu a já doufala, že mě někdo přijde zachránit - že zase nejsem úplně sama.

//Medvědí řeka přes řeku Mahtaë (jih)

Posty:
4.1. - 1 lístek :)
5.1. - 3 lístky
6.1. - 1 lístek

Miniakce:
2. miniakce - 5 lístků

Loterie 1

Hlavou mi místo krve na moment proudila jen bolest — alespoň pro dramatický efekt, ve skutečnosti jsem však cítila jen nepříjemné bodání kdesi uprostřed nad očima. Které jsem vlastně měla zavřené, stejně jako jsem měla zavřené všechno, celé tělo schoulené do jedné nehybné schránky, která by mohla být stejně tak dobře úplně mrtvá; ale nebyla, což na jednu stranu také nebyla tak úplně výhra. Přestože jsem si stěžovala na bezvládné končetiny, vynaložila jsem úsilí ze sebe vyprdnout dlouhé zaúpění, které mě nepříjemně poškrábalo v hrdle a změnilo se v dávivý kašel. Stydlivě jsem se zahleděla mezi stromy (to už jsem měla oči doširoka otevřené) a doufala, že nikdo není poblíž. Les se hemžil mnoha pachy, z nichž mě mnoho z nich znervózňovalo. Jak jsem mohla nechat to zajít takhle daleko, sabotovat samu sebe? Nejvíce mě nejspíš štvalo, že to vlastně byla všechno moje vina a nemohla jsem obvinit někoho jiného. To byl koneckonců nejlepší únikový plán všech dob, únikový od všech vlastních problémů, svalit je na někoho jiného a jít dál. Jenže takhle život nefungoval, nikdy tak nefungoval a nikdy nebude — mohla bych svést neutichající úzkost na jakýkoliv živý i neživý předmět a stejně by mě dohnala, daleko za oceánem i hluboko pod zemí. Nikdy před něčím neutečeme. Já rozhodně ne, pokud bych ještě sekundu zůstala přišpendlená k zemi.
Vyhoupla jsem se do stoje, v kterém jsem cítila slabost, kterou moje chátrající tělo začalo považovat za denní standart. Paměť jsem měla zamlženou, ale pamatovala jsem si dost na to, abych měla před čím (ne)utíkat. Nikdy před ničím neutečeme. Hm, sledujte mě. Utíkala jsem již šest let a mohla jsem utíkat dál. Více méně. Všechno to na mě dolehlo, ale ne tím způsobem, který vás dostane do kolen a vy pláčete dokud už nemůžete. Spíš tím způsobem, který vás nutí udělat nějakou šílenou blbost, něco naprosto nesmyslného, abyste pro jednou cítili něco jiného, než jen nekonečnost života. Něco jako úlet se Styx, něco jako záchrana světa, ale bez jediné pochybnosti v duši, protože už nemáte o čem pochybovat. Nebo ano? Pochybnosti. Kam zmizela Makadi? Kam zmizela rodina?

//Řeka Mahtaë (sever)

Stydlivě pokývla hlavou. Samozřejmě – měla pravdu, a černobílá byla zaslepená; jak jen mohla, tak lehko zapomenout na všechny ostatní? Přesto zvedla koutky pysků do drobného úsměvu. Makadi měla v srdci stále ještě více místa než ona, a to byl důvod k úsměvu. „Ano,“ vzdechla, takřka ve stejnou chvíli, co vlčice začala opět povídat. Našpicovala své uši a nadějně pozvedla hlavu. Nebylo to častokrát, co načervenalá nemluvila pouze v podobě odpovědí na otázky. Její slova pečovatelku ovšem zabolela, hluboko v srdci. Nechala svou hlavu opět poklesnout a zopakovala pokývání. Utíkala snad? Měla pro všechny své činy vysvětlení, nechtěla odejít bez rozloučení, a přesto … Nikdy před ničím neutečeme, pomyslela si. I jestli vskutku od něčeho utíkala, nakonec by jí to dohnalo.
„Jak chceš dostat všechny ostatní na Vyhlídku?“ otázala se; nikoliv zle, aby snad vlčici rozmlouvala její trápení – myslela to vážně, chtěla vědět její plán, uskutečnit ho. Narovnala se do jakési nešikovné vůdcovské pozice, s tlapkami klepajícími se nejen od přicházející zimy a srstí plnou chuchvalců.

Les utichl, jednou krát ne vinou dvou vlčích duší, jež kolem sebe bruslily – snad ze strachu se jedna druhé dotknout, vyvolat pád. Hlouček vlků nachystaný k poslednímu předzimnímu lovu opustil hranice smečky a nechal za sebou pár uzlíčků starostí, plných ticha a nejistoty. Modré oči vlčice byly nervózně zaseknuté na obzoru (přestože to byl překrásný pohled, plný zlatých barev ozářených zapadajícím slunkem - obdobně nazlátlý jako nebe … A od kdy že je nebe nazlátlé?), jež poukazoval na nadcházející neštěstí. V koutku oka nepokojně četla druhé vlčici měnící se tvář; s každým slovem pak zvyšovala hlas, neboť nemohla vystát zraňovat svou nejbližší. Nebyla ani dost prostoduchá na to, aby byla schopna se tvářit, že je vše v pořádku.
Budu … Pysky jí zacukaly v nervózním úsměvu. To bylo vše, co z úst Makadi zaslechla – a třebaže bylo pošetilé očekávat více, pocítila jemné zklamání. Dychtila důvěřovat odpovědi (jediné, fňuk), jíž dostala, nicméně nemohla dopřát klid duši nepravdou. „Makadi,“ začala, její jméno znějící jako vyčerpaný, málem soudivý vzdech. Pozorovala vlhkou trávu u bílých pacek vlčice; vše pro to, aby nemusela hledět do tyrkysových očí. „Makadi …“ Další vzdech, tentokrát plný beznaděje a ustaranosti. Neměla co říci, takřka jí připadalo, že by měla odejít ihned, přestat … překážet. Ve štěstí té, kterou měla tolik ráda.
„Pojď se mnou,“ zamumlala tiše – málem ani sama sebe neslyšela. Stydlivě přenesla váhu na druhou packu a odkašlala si. „Do bezpečí, myslím. Prozatím – ne navždy, já … Chci vědět, že jsi v bezpečí,“ odtušila; však neptejte se, proč jí na tom toliko tkvěla – to byla otázka, na kterou snad ani ona sama odpověď neměla. Již dlouhá léta na ní nikdo neponechal takovou stopu, jako načervenalá vlčice. Proč – pokud vím, že se musím odtrhnout od celé smečky, proč tu pořád stojím? Wizku pociťovala nutnost stálosti, záchytného bodu, kterým už nebyla Borůvková smečka. Její nitro bylo nezvykle prázdné, nebylo pochyb, že potřebovala přinejmenším náležitě obejmout. Ovšem stejně tak jako dříve ani nyní nic neřekla, nepípla, pouze postávala na místě a hleděla do země.
děla do země.

Jemně jsem přikývla na vlčkovu otázku. Vypadal vyděšeně, ale bral to lépe, než jsem čekala. Něžně jsem do něj dloubla čenichem, zatímco Makadi nic moc neříkala. Úzkost mě ubíjela a tak jsem ani neměla sílu Jerryho přesvědčovat, aby nikam nechodil. Sledovala jsem, jak si našel cestu k lovící skupince. Jemně jsem kývla jejich směrem, ačkoliv nejspíš bez povšimnutí. Neříkej to? Otočila jsem hlavu zpět k vlčici. Přilepila jsem uši k hlavě a smutně pokrčila rameny. Neměla jsem to říkat? Ale byla to pravda. Bolelo mě, že jsem jí tolik ubližovala. Nechtěla jsem, aby to tolik bolelo. Chtěla jsem být pro všechny zase cizí, začít od začátku, chtěla jsem klid a pokoj a...
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. A znovu. Dovolila jsem si na moment přemýšlet, protože v přítomnosti Makadi jsem mohla. Ona nic neříkala, nikdy nevyrušila mé myšlenky, nikdy jsem se v její přítomnosti necítila špatně. Tentokrát mě to téměř dohánělo k šílenství, ale s takovou myšlenkou jsem se znovu nadechla a znovu vydechla, dlouze, až mě množství kyslíku téměř poslalo k zemi. Posadila jsem se, což značně zvýšilo moji nervozitu; další nádech a výdech. Není kam spěchat. Kouř tu ještě není. Budeme mít čas utéct i když už ho uvidíme. Uklidňovala jsem se, a ačkoliv mým slovům věřilo jen zdravé uvažování a ne moje srdce, stačilo to. Odpovědi na mé vlastní otázky nebyly o nic moc jasnější - a stejně tak vlastně i ty otázky, ale mohla jsem volně dýchat a to prozatím stačilo. Pousmála jsem se, spíše, abych si připomněla, že svět nekončí. "Borůvková smečka... funguje i beze mě;" začala jsem. Vlčice už mohla tušit, že ačkoliv se mi hlas jemně třásl a hleděla jsem do země, chystala jsem se mluvit dlouho. "Poprvé jsem sem přišla se Stormem a Styx - to ještě nebyla postrachem každé smečky," uchechtla jsem se. Při vzpomínce na Styx se mi do tváří nahrnulo horko. Krátce jsem mrkla na Makadi. Mohla jsem se jí s něčím takovým svěřit? "No, Styx vyhnali sotva po pár minutách, ale... mě si tak nějak nechali. Přijmuli mě za svou a hurá zachraňovat svět! Naomi... Blue, Aranel, Storm - my všichni," odtušila jsem tiše. Mezi slovy se mi občas nedobrovolně našpulila tlama, jako když se vlče chystá k záchvatu pláče. "Mám s tímhle místem spojeno tolik dobrodružství. Tolik krásných chvil - když mě Blue povýšil na deltu, věřil mi natolik, aby mi dal na starost vlčata. Když jsem našla Tati a přivítali jsme tak jednu z prvních mladých dušiček," zahleděla jsem se na zatažené nebe. Všechna svá slova jsem si v hlavě přehrávala jako hraný film. Lov s Lylwelin, která se nečekaně po několika měsících přidala i s vlčaty právě k nám. Čas letěl rychleji, než bych chtěla. A pak ta hnědá koulička v zasněženém křoví, Tati, kterou jsem od jejích vlčecích let neviděla. Najednou jsem lehce posmutněla. V určitou chvíli začaly mé vzpomínky nabírat na jakémsi šedém povlaku.
"No, a smečka se najednou začala rozrůstat. Skoro jako by každý den přišel někdo nový. I dnes... Jerry, další člen smečky, protože věřím, že Blueberry ho jen tak nepošle pryč," pousmála jsem se. Blue byl prostě takový. Stěžoval si, reptal, mračil se, ale nakonec to byl jen hodný starostlivý vlk, který se staral o svoji smečku. Měla jsem na to mu takhle ublížit? Měla jsem na to, co se mi rodilo v hlavě? "A já to všechno sledovala z povzdálí, tak nějak; lovy, smích, party přátel, vlčata. Měla jsem strach - mám strach, protože tahle rodina je pro mne vším, sen, který se mi po tolika letech splnil. Měla jsem strach, že jakákoliv malá chyba by mohla smečku zničit, jakýkoliv přešlap by mě mohl dostat pryč. Nejspíš... jsem začala mít strach, že pokud nebudu dostatečně dobrá, lepší než jsem, tak mě vyhodí, protože jsem nepotřebná," přiznala jsem. Všichni, na které jsem si v tu chvíli vzpomněla, dělali pro smečku něco důležitého, něco, o co smečka jen tak přijít nemohla. Baghý, Nori, Kaya, Blueberry, Aranel, Storm. Žádná role neměla svého dvojníka. Až na jednu. "Ale... to už je pryč, myslím," zvedla jsem svůj hlas o něco výš. Nechtěla jsem se proměnit v depka kouli. Už ne. Pokračovala jsem: "Protože jsem si uvědomila, že nejsem nepotřebná - ani navíc. Ani nepotřebuju nenávidět sama sebe, aby byla smečka v bezpečí. Protože... funguje. Všichni si klikli. A je to ten nejkrásnější pohled na Zemi," povzdechla jsem si. Ohlédla jsem se za své rameno, kde se lovící tlupa chystala k odchodu. Vrátila jsem svůj pohled na Makadi, která stála nebezpečně daleko ode mě. Měla jsem nutkání ji chytit, bála jsem se, že mi uteče. "Moje úloha tady je u konce. Přišla jsem sem mezi... čtyři a půl vlka? Pomohla jsem tam, kde bylo potřeba, když to bylo potřeba. A teď má Blueberry tu nejlepší rodinu, kterou si kdy mohl přát. Všichni ji mají. A můj kousek skládačky si k sobě teď musí najít jiný náhradní díl," dopověděla jsem, s lehkým humorem na odlehčení situace. Ale šla vůbec odlehčit? Kam vůbec půjdu? Nevěděla jsem. V hlavě byly všechny mé plány neurčitě zamlžené. Ke Styx? Obávala jsem se, že to nebyl nejlepší nápad. Jinam? Nikdy bych nedokázala se znovu zařadit mezi početnou rodinu. "Budeš v pořádku?"

Odvyprávěla jsem jí celý příběh, jak jen nejrychleji jsem dokázala (a za tu dobu i nejpřesněji). Ignorovala jsem otázky, které byly zbytečné – to, co mi Život pověděl, na ně stejně zodpovídalo. Nelíbilo se mi vidět Makadi v pozoru, vystrašenou. Nechtěla jsem ji stavět před takovou situaci. Nechtěla jsem se dívat z Vyhlídky na to, jak les zahalí kouř a spálí všechno, pro co jsme všichni tvrdě dřeli.
Odklonila jsem od Makadi zrak a jemně pokrčila rameny. Sledovala jsem probouzející se popelavé vlče. Na hrudi mě cosi tlačilo, něco, co jsem ze sebe potřebovala dostat. Jenže bylo toho mnoho. Náhle mě štvalo množství slov, která vlčice používala, to, že doopravdy nebyla ani vlčicí (a jaký přesně byl důvod, že jsem si vzpomněla právě na to?) ani nikým, kdo by dokázal ostatní přemluvit, aby také pohnuli pozadím. Proč ty? Další nepatrné pokrčení ramen, snad jako bych na stejnou otázku toto gesto již neprovedla. Neměla jsem na to odpověď. Či měla? Kdesi v koutku duše jsem ji cítila, avšak nedokázala jsem ji polapit, rozluštit ji. Byla totožně rozostřená jako Makadi přede mnou. Přimhouřila jsem oči ve snaze získat jasný obrys červenobílé, no setkala jsem se jen s bolestí hlavy. Zastavila jsem se v dalším pokrčením ramen a místo toho jsem nejistě přešlápla. Musela jsem začít odpovídat – nemluvila jsem moc dlouho. "Poněvadž… Mám jen tebe," řekla jsem. Hlas mi podivně přeskakoval z šepotu do nehlasité mluvy. "Já se tu…," zasekla jsem se. Pozvedla jsem hlavu od Jerryho a po delší době jsem se konečně podívala vlčici do očí. Trhavě jsem se nadechla, a: "necítím doma," doplnila jsem, značně slabým hlasem, který byl navíc přerušen vytím.
Vyplašeně jsem poskočila na místě a obrátila hlavu směrem ke zdroji. Po takovém přiznání se mi srdce škubalo na kusy. Nechtěla jsem vidět nikoho dalšího – chtěla jsem se vypařit na místě, nemuset nic takového řešit. Ale bylo příliš pozdě, Jerry se probouzel a vlčice již také uvažovala. "Jerry," načala jsem, pohled stále upřený na Makadi, jako bych se bála, že pokud ji přestanu sledovat zmizí a už se nikdy nevrátí. Konečně jsem tak stejně učinila. Nepřišlo mi vhodné k vlčeti promlouvat tímto způsobem. "Děje se teď něco velmi vážného, víš? Takže s ostatními nemůžeme jít, abychom si neublížili," věnovala jsem šedivému nepatrný úsměv. "ale neboj se ty nic. Nás se to nedotkne, budeme v bezpečí. Že?" hlas mi ke konci opět málem vypověděl službu. Vrátila jsem pohled zpět k vlčici. Musela se rozhodnout. Třebaže v mých očích neměla na výběr – jestliže by nesouhlasila s bezpečným přesunutím, přitáhla bych ji na Vyhlídku násilím.

Ještě pořád trochu ztěžka jsem rozdýchávala svůj běh na dlouhou vzdálenost. Unaveně jsem pozorovala, jak si Jerry lehl k jednomu ze stromů a rozhodl se si dát šlofíka. Pousmála jsem se. Také bych chtěla - ale měla jsem důležitější věci na starost. Teď, když vlče nejevilo žádný zájem o jejich konverzaci a dokonce se rozhodlo si v Borůvkovém lese ustlat, jsem mohla Makadi všechno říct.
"Musíme... přesunout smečku na Vyhlídku," řekla jsem. Hlas se mi pohyboval podivně vysoko, jako by to nebylo přesně to, co jsem toužila říct. Mrkla jsem vlčici do očí, než jsem pokračovala ve svém koukání na zem. Zhluboka jsem se nadechla a zkusila to znovu: "My dvě... Ty bys měla jít, co nejdřív. Byla jsem u Života - něco se stalo, a... a ze západu sem jde kouř, nemůžeme v něm zůstat. On říkal, že na Vyhlídce bude bezpečno. Musíme tam co nejdřív, ty musíš," sypala jsem ze sebe. Mluvila jsem rychle a přesto jsem si uvědomovala každé zbytečné slovo. Proč? Proč se tak hloupě ptáš? Napadlo mě. Co se děje byla naprosto klasická otázka pokládána v každé podobné situaci, kterou by každý normální vlk přešel bez povšimnutí, avšak tentokrát jsem ji proklínala. Byl to ztracený čas a moje bezmoc stoupala. Bála jsem se, že mi Makadi nebude věřit, vysměje se mi do tváře a bude pokračovat svůj život v lese, kde nebylo bezpečno. "Prosím," dostala jsem ze sebe nakonec a svěsila hlavu - ačkoliv mi ještě nic neřekla, ani jsem se jí nepokusila podívat do tváře. Nenáviděla jsem se za to, že jsem cítila nutkání vlčici prosit téměř na kolenou. Nemám důvod. Ale představa požáru a kouře ve mně probouzela nepěkné vzpomínky a raději bych do těch plamenů skočila dobrovolně, než místo červené šály ztratit z dohledu červenou srst.
Z podivného transu mě vytrhlo škubání vlčete, které stále bylo s námi. Otočila jsem k němu hlavu a zamrkala, abych se zbavila nutkání začít znovu brečet. Žďuchla jsem do malého mokrým čenichem, ale trochu jsem doufala, že ho to neprobudí. Nebo naopak? Přála jsem si nemít v hlavě chaos. To bylo to jediné, čím jsem si byla jistá.

//Vyhlídka

Větvičky borůvkových keřů mě zalechtaly na tlapkách, když jsem konečně překonala hranice známého území. Tady jsem se nemusela spoléhat na svůj zrak, ani na svůj čich. Pomalu jsem již znala každou zatáčku, která od vyhlídky vedla k místu, kde jsem zanechala vlče a Makadi. Cítila jsem přítomnost Baghý, která mi na úzkosti ulevila ještě víc. Znamenalo to, že lovit se ještě nezačalo. Takže jsem vlčeti nemusela sdělovat tak špatné zprávy. To ovšem neubíralo na tom, jak rozrušeně jsem vypadala. Zpomalila jsem, postupně, až jsem nakonec jen šla a zprudka oddechovala. Dělala jsem si cestu delší a složitější, aby se můj dech uklidnil a srst se mi srovnala do původní podoby. Byla jsem ráda za to, jaká tma byla - alespoň nebylo vidět, že jsem cestou několikrát spadla hlavou napřed. Nasucho jsem polkla, zapomněla jsem si někde doplnit zásoby vody.
"Jsem zpět!" zvolala jsem, když jsem málem narazila do malého vlčete, Jerryho. Na tváři mi pohrával úsměv a ocas se mi líně houpal ze strany na stranu. "Naši lovkyni jsem nezastihla, ale ona mezitím dorazila sem. Takže neztrácej naději!" jemně jsem se uchechtla. Moc pozitivní? Krátce jsem pohlédla na Makadi, ale svůj pohled jsem zase rychle přesunula jinam. Nelíbila se mi Životova slova. Borůvkový les pro mě byl domovem, ne Makadi, ne Blueberryho, kterého on tak krutě vyškrtl z mého seznamu. Přistoupila jsem k vlčici blíž, zatímco jsem se stále usmívala na vlče. "Musíme si promluvit," prohodila jsem k ní šeptem. Kde je Aranel? Potřebovala jsem být s vlčicí sama, říct jí o nadcházejícím nebezpečí a všechny odsud dostat, aniž bych vyděsila jedno nevinné štěně.

//Maharské močály přes Kaskády

Tohle místo. Uvědomila jsem si. Svaly na tlapkách mě téměř až bolestivě pálily, stejně jako úzkost, která se mi usadila na hrudi. To znamenalo, že jsem překonala jediný kopec v blízkém okolí, který nás mohl uchránit. Zavětřila jsem. Žádný pach vedlejší smečky, žádná známka nebezpečného kouře. Nejdu pozdě. Srdce mi vynechalo pár úderů. Přimhouřila jsem oči a když jsem se dost snažila, dokázala jsem vidět (nebo si myslet, že vidím) obrys stromů Borůvkového lesa. Popotáhla jsem, úlevou. Nejdu pozdě. A tak jsem se znovu rozeběhla, bezpečnost-nebezpečnost. Brzdila jsem jen když mi připadalo, že brzy poletím, takže mimo ramene jsem si sedřela i polštářky na tlapkách, ale nedovolila jsem si zastavit a zjistit opravdové škody. Běžela jsem místo toho rychleji.

//Borůvkový les

//Narrské kopce přes řeku Tenebrae

Další zpomalení, tentokrát v močálech. Byla jsem dostatečně odvážná ignorovat šumění řeky a nebezpečně rychle se kolem ní prohnat - vodě jsem věřila pomalu více, než svému srdce - ale nemohla jsem tak udělat v močálech. Nebezpečí mi připomínala ta nejhorší viditelnost v mém životě. Obrysy klád a kmenů stromů mi nepomáhaly k tomu, abych našla cestu domů. Spoléhala jsem se na svůj čich, z čehož mi slzely oči - štiplavost už nešlo ani zkusit odignorovat. Frustrovaně jsem všude šlapala minimálně dvakrát, kdyby ne raději čtyřikrát a v hlavě jsem si odpočítávala minuty, které mi toto zabralo. Několikrát jsem se odvážila si zem pod sebou nezkontrolovat a pokaždé jsem pokoušela své štěstí, ale tentokrát jsem nikde nezakopla. Ani fakt, že jsem dokázala ušetřit svoje packy a tělo mi ale nezabránil se při první známce pevné půdy znovu rozeběhnout. Musela jsem se do Borůvkového lesa dostat co nejrychleji a dostat Makadi do bezpečí. Dostat všechny do bezpečí.

//Vyhlídka přes Kaskády

//Vrchol Narrských kopců

Když jsem se dostala z kopců dolu, byla již tma - možná další další tma, nevěděla jsem. Čas se mi začal mlžit v hlavě a nahradily ho myšlenky na všechno jiné, které jsem ale nedokázala pochopit, a tak jsem běžela s hlavou prázdnou a přesto plnou hluku. Několikrát jsem zakopla a stejně tolikrát mě přepadl strach, že ztrácím čas. Čas, čas, čas. Jdu pozdě. Bála jsem se. Zapomněla jsem se zeptat, jak rychle se kouř šíří. Pokud byl u Sněžných hor, nebyl moc daleko. Jdu pozdě. Zopakovala jsem si, knedlík v krku. Tak moc pozdě. Další klopýtnutí, tentokrát takové, že jsem skončila na zemi. Zalapala jsem po vyraženém dechu a lehce sykla nad poškrábaným ramenem. Měla jsem chuť na té zemi zůstat, ale i přes takové myšlenky jsem se znovu posbírala a znovu běžela.

//Maharské močály přes řeku Tenebrae

//Narrské kopce

Tlapky se mi nedobrovolně zastavily jen kousek za vrcholkem. Země tu byla stejně nádherná, jako vždy – ale tentokrát jsem si její krásu moc neužívala. K mému překvapení na mě Život již čekal, pravděpodobně aby zachytil můj vyčerpaný pád a položil mě na zem do pohodlnější polohy, než čenichem napřed. Povzdechla jsem si. Přála jsem si cítit se trapně, ale místo toho se mi srdce zalilo teplem, které mi vnutilo do hlavy myšlenky na to tu zůstat navěky. "Proč se tak vyčerpáváš, drahá?" zněla jeho první otázka. Nadechla jsem se k odpovědi, ale byla jsem přerušena. Již jsem téměř zapomněla, že Život dokázal číst myšlenky. "Smečka. Kolik životů v ní ti doopravdy stojí za záchranu? Ne kvůli smečkovému poutu. Koho máš doopravdy natolik ráda?" Jeho otázky mne zaskočily. Ublíženě jsem se na něj ze své pozice podívala, ale on se tvářil až nepříjemně smrtelně vážně. Sklopila jsem uši k hlavě a zabodla pohled do země. "Makadi a… Blueberryho," odvětila jsem. Samotnou mě překvapilo, že jsem jejich pořadí začala prohazovat. "Znamená pro tebe domov borůvčí, nebo oni dva?" Obojí. Samozřejmě, že obojí. "Znamená členství ve smečce lásku ke dvěma členům? Nebo snad k jednomu? Přátelství je důležité, Wizku. Přátelství postavené na vztahu alfa ke členu smečky je nestabilní," Pohlédla jsem Životu hluboko do očí, ale nevydrželo mi to dlouho. Jeho oči byly příliš milé a já byla příliš ustaraná a naštvaná. Ačkoliv jsem se v jeho domově cítila v klidu a míru, tyhle emoce jsem si pamatovala. Kvůli nim jsem sem běžela a kvůli nim se mi tělo nepříjemně třáslo. "Prosím," načala jsem, aby zanechal svých poznatků. Nepotřebovala jsem je vědět – sama jsem je již dávno věděla a nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi to narůžovělý vlk dává sežrat. Nepřišla jsem sem, abych si vyslechla rady do vlastního života. Připadala jsem si dostatečně samostatná. Již jsem sebou nenechávala házet ostatními. Teď jsem spíše házela sama se sebou. Ale byl to pokrok.
"Chci jen vědět, jestli bude všechno v pořádku…?" dokončila jsem svoji myšlenku, kterou jsem příliš dlouho nechala stát. Život se na mě podíval soucitným pohledem, který mě spíše vyděsil, než by mi dodal soucitu. Vlk mě pohladil čenichem po hlavě. Dlouho nic neříkal. Snad přemýšlel nad tím, jaká slova by mi neublížila. Bohužel pro něj mi nejvíce ubližovalo ticho, které sbíralo minuty, za které se mohlo něco stát.
"Něco se děje na západě této země. Pracuje na tom skupina odvážných vlků, skupiny plné rozdílných postav a názorů. Věřím, že nakonec dokáží Gallireu ochránit. Je to jejich domov stejně jako tvůj a můj – a oni pro něj nasazují životy. Nehledě na to, co se stane, nemůžeš jim mít cokoliv za zlé," vlk povídal a mně se s každým srdcem naděje začala potápět. Nemít jim nic za zlé? Byl to těžký úkol. Se smečkou jsme také jednou dokázali údajně zachránit svět. Bylo tohle snad něco tak strašného, že to nešlo? Vážně nás to ohrožovalo všechny, postupovalo to tak rychle? Posadila jsem se, nehledě na vyčerpané svaly. Prohlížela jsem si vlkovu srst, tělo starší než sám čas. Mohlo něco takového zhynout, jestliže tlapky údajně odvážných vlků nebyly dost silné? "Jediným problémem pro vás je kouř. Nyní se rozšířil již téměř ke Sněžným horám, k místu, které ti Gallireu ukázalo. Nejvyšší vrcholky těchto hor zůstanou dost vysoko nad kouřem pro zajištění bezpečí několika vlků. Možná i smečky," pokračoval. Teď již byla moje naděje rozdrcena na padrť. "Není to však jediné místo záchrany. Pokud se vlkům nepodaří kouř zastavit včas, pro tebe a tvoji smečku bude nejlepším místem Vyhlídka. Pokud jedno místo pro tvůj klid nestačí, pak se vydejte k místu, kde sídlila Ragarská smečka. Ale opatrně. Jamile kouř tato území odřízne od země pod nimi, mohli byste na své cestě za bezpečím pár životů ztratit."
Nastalo ticho a známé hučení v uších. Myslela jsem si, že Život odešel, ale jen mlčky stál za mnou a ustaraně mě pozoroval. A já mezitím nevěděla, co dělat. Jestli začít ječet a vinit ho z toho, nebo brečet a vinit sama sebe. Nebo ječet jen tak, z principu. "Nebo utíkat domů a dostat se do bezpečí včas," nahradil moje myšlenky Život. Překvapeně jsem na něj pohlédla. Jeho poslání mne domů mě skoro donutilo chtít zůstat a už se nikdy nevrátit. "Obávám se, že toto místo není dost vysoko," pronesl tichým hlasem, který ve mně zlomil i tu poslední skořápku pevné vůle nebrečet. Po tváři mi stekla osamocená slza, ovšem čenich se mi zaplnil a já začala popotahovat. Přitulila jsem se k srsti vlka. Připomínala mi obláček. "Jednou, až nebudu moci, tu u tebe zůstanu," zavázala jsem se slibem, který nešel porušit. Energie kolem nás se jaksi zvedla. Věděla jsem, že jsem udělala Životu radost. "Můžeš tu zůstat i nyní. Kouř tě v mé společnosti nebude bolet," řekl. Jeho hlas byl příjemný, hrál mi chlácholivou melodii v uších. Avšak hlasitější melodie zněla z Borůvkového lesa. Odtrhla jsem se od vlkovi srsti, jako by se změnil v plamen. "Nemohu," řekla jsem rázně. Zahlédla jsem v očích vlka záblesk chtíče, který mě donutil odtrhnout pohled. Něco říkal, ale moje tlapky se již odlepily od země a utíkaly pryč. Čerpaly poslední sílu, kterou jsem měla.
Můj nový úkol byl jasný a musel být splněn co nejdřív, pokud jsem nechtěla pro smečku znamenat další zkázu. Už teď jsem cítila jistou bezmoc. Kdo mi něco takového uvěří? Makadi. Takže jsem utíkala, i kdyby to mělo zachránit jen jeden už tak mizerný život.

//Narrské kopce

//Říční eso

Cesta do kopce mi vyrazila dech jen na moment. Byl to ten pohled na nekonečně stoupající zem, který mě při každé návštěvě nejvíce vyděsil. Tentokrát jsem se nezastavila, abych se rozmyslela, jak se do kopce dostat bez většího zadýchání. Zadýchaná už jsem totiž byla a pokud bych přestala utíkat, svaly by mi mohly vypovědět službu. Byla jsem unavená, chtěla jsem se zastavit a spát, možná zůstat u Života navždy a nechat všechny za sebou. Ale v lese bylo příliš mnoho vlků, kterých jsem si vážila. Nebo možná jen jedna. Ale někdo tam byl a já nemohla jen tak zůstat. Takže jsem pokračovala vpřed. Po pár metrech jsem zpomalila a po dalším páru už jsem šla jen líným krokem. Tělo se mi třáslo. Tolik energie jsem ze sebe snad ještě nevydala. Potřebovala jsem se najíst. Hned jak odtamtud odejdu. Zakručelo mi v břiše, ale neměla jsem obavy. Tady na jihu, blíže k západu, bylo zvěře cítit o něco víc než všude jinde. Byla to další otázka, která mi hrála v hlavě. Proč?

//Vrcholek

//Kaskády přes Mahar

Moji cestu zpomalily pouze močály. Nemohla jsem se na své cestě jen tak někde zaseknout a už se nikdy nevrátit. Přešla jsem tedy do líného kroku a každý svůj pohyb jsem si rozmýšlela dvakrát, než jsem ho doopravdy udělala. Bílá srst se mi začala barvit dohněda. Musím to umýt. Prolétlo mi hlavou. Nechtěla jsem nikomu dělat starosti. Mohla jsem močály v klidu obejít a dostat se do kopců i tak. Ale nemohla jsem. Musela jsem být u svého cíle co nejdřív. Skoro jsem se bála, aby tam na mě Život ještě čekal. Aby neutekl, nezachránil se před něčím, co překonávalo jeho moc. Netušila jsem, proč nám nikdy nemohl pomoci. Byl Život. Mohl do života zasahovat. Na moment moji obavu vystřídalo naštvání, které ale přetrvalo jen do konce toho nanicovatého území. V moment, kdy jsem se mohla naposledy ponořit do vody před nastávající zimou, už jsem zase utíkala. Kopce jsem měla na dosah tlapky.

//Narrské kopce