Gallirea - Příspěvky uživatele

//Vyhlídka

Větvičky borůvkových keřů mě zalechtaly na tlapkách, když jsem konečně překonala hranice známého území. Tady jsem se nemusela spoléhat na svůj zrak, ani na svůj čich. Pomalu jsem již znala každou zatáčku, která od vyhlídky vedla k místu, kde jsem zanechala vlče a Makadi. Cítila jsem přítomnost Baghý, která mi na úzkosti ulevila ještě víc. Znamenalo to, že lovit se ještě nezačalo. Takže jsem vlčeti nemusela sdělovat tak špatné zprávy. To ovšem neubíralo na tom, jak rozrušeně jsem vypadala. Zpomalila jsem, postupně, až jsem nakonec jen šla a zprudka oddechovala. Dělala jsem si cestu delší a složitější, aby se můj dech uklidnil a srst se mi srovnala do původní podoby. Byla jsem ráda za to, jaká tma byla - alespoň nebylo vidět, že jsem cestou několikrát spadla hlavou napřed. Nasucho jsem polkla, zapomněla jsem si někde doplnit zásoby vody.
"Jsem zpět!" zvolala jsem, když jsem málem narazila do malého vlčete, Jerryho. Na tváři mi pohrával úsměv a ocas se mi líně houpal ze strany na stranu. "Naši lovkyni jsem nezastihla, ale ona mezitím dorazila sem. Takže neztrácej naději!" jemně jsem se uchechtla. Moc pozitivní? Krátce jsem pohlédla na Makadi, ale svůj pohled jsem zase rychle přesunula jinam. Nelíbila se mi Životova slova. Borůvkový les pro mě byl domovem, ne Makadi, ne Blueberryho, kterého on tak krutě vyškrtl z mého seznamu. Přistoupila jsem k vlčici blíž, zatímco jsem se stále usmívala na vlče. "Musíme si promluvit," prohodila jsem k ní šeptem. Kde je Aranel? Potřebovala jsem být s vlčicí sama, říct jí o nadcházejícím nebezpečí a všechny odsud dostat, aniž bych vyděsila jedno nevinné štěně.

//Maharské močály přes Kaskády

Tohle místo. Uvědomila jsem si. Svaly na tlapkách mě téměř až bolestivě pálily, stejně jako úzkost, která se mi usadila na hrudi. To znamenalo, že jsem překonala jediný kopec v blízkém okolí, který nás mohl uchránit. Zavětřila jsem. Žádný pach vedlejší smečky, žádná známka nebezpečného kouře. Nejdu pozdě. Srdce mi vynechalo pár úderů. Přimhouřila jsem oči a když jsem se dost snažila, dokázala jsem vidět (nebo si myslet, že vidím) obrys stromů Borůvkového lesa. Popotáhla jsem, úlevou. Nejdu pozdě. A tak jsem se znovu rozeběhla, bezpečnost-nebezpečnost. Brzdila jsem jen když mi připadalo, že brzy poletím, takže mimo ramene jsem si sedřela i polštářky na tlapkách, ale nedovolila jsem si zastavit a zjistit opravdové škody. Běžela jsem místo toho rychleji.

//Borůvkový les

//Narrské kopce přes řeku Tenebrae

Další zpomalení, tentokrát v močálech. Byla jsem dostatečně odvážná ignorovat šumění řeky a nebezpečně rychle se kolem ní prohnat - vodě jsem věřila pomalu více, než svému srdce - ale nemohla jsem tak udělat v močálech. Nebezpečí mi připomínala ta nejhorší viditelnost v mém životě. Obrysy klád a kmenů stromů mi nepomáhaly k tomu, abych našla cestu domů. Spoléhala jsem se na svůj čich, z čehož mi slzely oči - štiplavost už nešlo ani zkusit odignorovat. Frustrovaně jsem všude šlapala minimálně dvakrát, kdyby ne raději čtyřikrát a v hlavě jsem si odpočítávala minuty, které mi toto zabralo. Několikrát jsem se odvážila si zem pod sebou nezkontrolovat a pokaždé jsem pokoušela své štěstí, ale tentokrát jsem nikde nezakopla. Ani fakt, že jsem dokázala ušetřit svoje packy a tělo mi ale nezabránil se při první známce pevné půdy znovu rozeběhnout. Musela jsem se do Borůvkového lesa dostat co nejrychleji a dostat Makadi do bezpečí. Dostat všechny do bezpečí.

//Vyhlídka přes Kaskády

//Vrchol Narrských kopců

Když jsem se dostala z kopců dolu, byla již tma - možná další další tma, nevěděla jsem. Čas se mi začal mlžit v hlavě a nahradily ho myšlenky na všechno jiné, které jsem ale nedokázala pochopit, a tak jsem běžela s hlavou prázdnou a přesto plnou hluku. Několikrát jsem zakopla a stejně tolikrát mě přepadl strach, že ztrácím čas. Čas, čas, čas. Jdu pozdě. Bála jsem se. Zapomněla jsem se zeptat, jak rychle se kouř šíří. Pokud byl u Sněžných hor, nebyl moc daleko. Jdu pozdě. Zopakovala jsem si, knedlík v krku. Tak moc pozdě. Další klopýtnutí, tentokrát takové, že jsem skončila na zemi. Zalapala jsem po vyraženém dechu a lehce sykla nad poškrábaným ramenem. Měla jsem chuť na té zemi zůstat, ale i přes takové myšlenky jsem se znovu posbírala a znovu běžela.

//Maharské močály přes řeku Tenebrae

//Narrské kopce

Tlapky se mi nedobrovolně zastavily jen kousek za vrcholkem. Země tu byla stejně nádherná, jako vždy – ale tentokrát jsem si její krásu moc neužívala. K mému překvapení na mě Život již čekal, pravděpodobně aby zachytil můj vyčerpaný pád a položil mě na zem do pohodlnější polohy, než čenichem napřed. Povzdechla jsem si. Přála jsem si cítit se trapně, ale místo toho se mi srdce zalilo teplem, které mi vnutilo do hlavy myšlenky na to tu zůstat navěky. "Proč se tak vyčerpáváš, drahá?" zněla jeho první otázka. Nadechla jsem se k odpovědi, ale byla jsem přerušena. Již jsem téměř zapomněla, že Život dokázal číst myšlenky. "Smečka. Kolik životů v ní ti doopravdy stojí za záchranu? Ne kvůli smečkovému poutu. Koho máš doopravdy natolik ráda?" Jeho otázky mne zaskočily. Ublíženě jsem se na něj ze své pozice podívala, ale on se tvářil až nepříjemně smrtelně vážně. Sklopila jsem uši k hlavě a zabodla pohled do země. "Makadi a… Blueberryho," odvětila jsem. Samotnou mě překvapilo, že jsem jejich pořadí začala prohazovat. "Znamená pro tebe domov borůvčí, nebo oni dva?" Obojí. Samozřejmě, že obojí. "Znamená členství ve smečce lásku ke dvěma členům? Nebo snad k jednomu? Přátelství je důležité, Wizku. Přátelství postavené na vztahu alfa ke členu smečky je nestabilní," Pohlédla jsem Životu hluboko do očí, ale nevydrželo mi to dlouho. Jeho oči byly příliš milé a já byla příliš ustaraná a naštvaná. Ačkoliv jsem se v jeho domově cítila v klidu a míru, tyhle emoce jsem si pamatovala. Kvůli nim jsem sem běžela a kvůli nim se mi tělo nepříjemně třáslo. "Prosím," načala jsem, aby zanechal svých poznatků. Nepotřebovala jsem je vědět – sama jsem je již dávno věděla a nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi to narůžovělý vlk dává sežrat. Nepřišla jsem sem, abych si vyslechla rady do vlastního života. Připadala jsem si dostatečně samostatná. Již jsem sebou nenechávala házet ostatními. Teď jsem spíše házela sama se sebou. Ale byl to pokrok.
"Chci jen vědět, jestli bude všechno v pořádku…?" dokončila jsem svoji myšlenku, kterou jsem příliš dlouho nechala stát. Život se na mě podíval soucitným pohledem, který mě spíše vyděsil, než by mi dodal soucitu. Vlk mě pohladil čenichem po hlavě. Dlouho nic neříkal. Snad přemýšlel nad tím, jaká slova by mi neublížila. Bohužel pro něj mi nejvíce ubližovalo ticho, které sbíralo minuty, za které se mohlo něco stát.
"Něco se děje na západě této země. Pracuje na tom skupina odvážných vlků, skupiny plné rozdílných postav a názorů. Věřím, že nakonec dokáží Gallireu ochránit. Je to jejich domov stejně jako tvůj a můj – a oni pro něj nasazují životy. Nehledě na to, co se stane, nemůžeš jim mít cokoliv za zlé," vlk povídal a mně se s každým srdcem naděje začala potápět. Nemít jim nic za zlé? Byl to těžký úkol. Se smečkou jsme také jednou dokázali údajně zachránit svět. Bylo tohle snad něco tak strašného, že to nešlo? Vážně nás to ohrožovalo všechny, postupovalo to tak rychle? Posadila jsem se, nehledě na vyčerpané svaly. Prohlížela jsem si vlkovu srst, tělo starší než sám čas. Mohlo něco takového zhynout, jestliže tlapky údajně odvážných vlků nebyly dost silné? "Jediným problémem pro vás je kouř. Nyní se rozšířil již téměř ke Sněžným horám, k místu, které ti Gallireu ukázalo. Nejvyšší vrcholky těchto hor zůstanou dost vysoko nad kouřem pro zajištění bezpečí několika vlků. Možná i smečky," pokračoval. Teď již byla moje naděje rozdrcena na padrť. "Není to však jediné místo záchrany. Pokud se vlkům nepodaří kouř zastavit včas, pro tebe a tvoji smečku bude nejlepším místem Vyhlídka. Pokud jedno místo pro tvůj klid nestačí, pak se vydejte k místu, kde sídlila Ragarská smečka. Ale opatrně. Jamile kouř tato území odřízne od země pod nimi, mohli byste na své cestě za bezpečím pár životů ztratit."
Nastalo ticho a známé hučení v uších. Myslela jsem si, že Život odešel, ale jen mlčky stál za mnou a ustaraně mě pozoroval. A já mezitím nevěděla, co dělat. Jestli začít ječet a vinit ho z toho, nebo brečet a vinit sama sebe. Nebo ječet jen tak, z principu. "Nebo utíkat domů a dostat se do bezpečí včas," nahradil moje myšlenky Život. Překvapeně jsem na něj pohlédla. Jeho poslání mne domů mě skoro donutilo chtít zůstat a už se nikdy nevrátit. "Obávám se, že toto místo není dost vysoko," pronesl tichým hlasem, který ve mně zlomil i tu poslední skořápku pevné vůle nebrečet. Po tváři mi stekla osamocená slza, ovšem čenich se mi zaplnil a já začala popotahovat. Přitulila jsem se k srsti vlka. Připomínala mi obláček. "Jednou, až nebudu moci, tu u tebe zůstanu," zavázala jsem se slibem, který nešel porušit. Energie kolem nás se jaksi zvedla. Věděla jsem, že jsem udělala Životu radost. "Můžeš tu zůstat i nyní. Kouř tě v mé společnosti nebude bolet," řekl. Jeho hlas byl příjemný, hrál mi chlácholivou melodii v uších. Avšak hlasitější melodie zněla z Borůvkového lesa. Odtrhla jsem se od vlkovi srsti, jako by se změnil v plamen. "Nemohu," řekla jsem rázně. Zahlédla jsem v očích vlka záblesk chtíče, který mě donutil odtrhnout pohled. Něco říkal, ale moje tlapky se již odlepily od země a utíkaly pryč. Čerpaly poslední sílu, kterou jsem měla.
Můj nový úkol byl jasný a musel být splněn co nejdřív, pokud jsem nechtěla pro smečku znamenat další zkázu. Už teď jsem cítila jistou bezmoc. Kdo mi něco takového uvěří? Makadi. Takže jsem utíkala, i kdyby to mělo zachránit jen jeden už tak mizerný život.

//Narrské kopce

//Říční eso

Cesta do kopce mi vyrazila dech jen na moment. Byl to ten pohled na nekonečně stoupající zem, který mě při každé návštěvě nejvíce vyděsil. Tentokrát jsem se nezastavila, abych se rozmyslela, jak se do kopce dostat bez většího zadýchání. Zadýchaná už jsem totiž byla a pokud bych přestala utíkat, svaly by mi mohly vypovědět službu. Byla jsem unavená, chtěla jsem se zastavit a spát, možná zůstat u Života navždy a nechat všechny za sebou. Ale v lese bylo příliš mnoho vlků, kterých jsem si vážila. Nebo možná jen jedna. Ale někdo tam byl a já nemohla jen tak zůstat. Takže jsem pokračovala vpřed. Po pár metrech jsem zpomalila a po dalším páru už jsem šla jen líným krokem. Tělo se mi třáslo. Tolik energie jsem ze sebe snad ještě nevydala. Potřebovala jsem se najíst. Hned jak odtamtud odejdu. Zakručelo mi v břiše, ale neměla jsem obavy. Tady na jihu, blíže k západu, bylo zvěře cítit o něco víc než všude jinde. Byla to další otázka, která mi hrála v hlavě. Proč?

//Vrcholek

//Kaskády přes Mahar

Moji cestu zpomalily pouze močály. Nemohla jsem se na své cestě jen tak někde zaseknout a už se nikdy nevrátit. Přešla jsem tedy do líného kroku a každý svůj pohyb jsem si rozmýšlela dvakrát, než jsem ho doopravdy udělala. Bílá srst se mi začala barvit dohněda. Musím to umýt. Prolétlo mi hlavou. Nechtěla jsem nikomu dělat starosti. Mohla jsem močály v klidu obejít a dostat se do kopců i tak. Ale nemohla jsem. Musela jsem být u svého cíle co nejdřív. Skoro jsem se bála, aby tam na mě Život ještě čekal. Aby neutekl, nezachránil se před něčím, co překonávalo jeho moc. Netušila jsem, proč nám nikdy nemohl pomoci. Byl Život. Mohl do života zasahovat. Na moment moji obavu vystřídalo naštvání, které ale přetrvalo jen do konce toho nanicovatého území. V moment, kdy jsem se mohla naposledy ponořit do vody před nastávající zimou, už jsem zase utíkala. Kopce jsem měla na dosah tlapky.

//Narrské kopce

//Borůvkový les přes propadlinu

Řítila jsem se jako střela, i kolem propadliny. Jako bych se nikdy nebála, že do ní omylem spadnu a už mě nikdo nikdy nenajde. Tentokrát jsem se soustředila jen na cestu před sebou a na dech, který se mi s každým metrem zrychloval. Musela jsem se vrátit do lesa co nejdříve, nemohla jsem vlče vystavit stresu, který konec světa přinášel. Ale možná to byla jen hloupá výmluva, kterou jsem se snažila ospravedlnit svoje chování. Chtěla jsem to vědět - jestli je můj strach oprávněný, jestli se máme schovat. Co máme dělat. Je vůbec způsob, jak to otočit?
Přivítaly mě stromy Kaskád, které vystřídaly moji obavu. Tady doleva a doprava. Doleva. Doleva. Pravá. Opakovala jsem si směr svojí cesty. V boku mě štípalo, z běhu i z pocitu provinění. Makadi mě musí nenávidět za to, že jsem ji nechala s vlčetem samotnou. Avšak nehodlala jsem ji tam takto nechat trčet dlouho. Nechtěla jsem od Života nic, nemusela jsem se zakoktávat a zdlouhavě vysvětlovat, co od něj potřebuji. Budeme v pořádku? Otázka byla jasná.

//Říční eso přes Mahar

Podivnosti ve vzduchu mě začínaly nezdravě znervózňovat. K tomu se přidávala Makadi, která vypadala pár vteřin před zhroucením a neznámé vlče, které mluvilo do proudu mých myšlenek a dodávalo celé té situaci hezky na chaosu. Hleděla jsem do nebe a ustaraně přešlapovala. Věnovala jsem načervenalé vlčici krátký úsměv, taktéž plný starostí. Všechno se potřebovalo vyřešit. Měla jsem nutkání začít vše řešit hned, ale nemohla jsem. "Odkud jsi přišel, že už se tak dlouho touláš sám?" pohlédla jsem na vlče. Nechtěla jsem zvolit otázku kde máš rodiče, a tak jsem se raději smířila s vyhýbavou formou vyzvídání. Mimo jiné jsem si vzpomněla i na to, že vlci mají jména. "Mé jméno je Wizku a po mém boku je Makadi," krátce jsem pohlédla na vlčici, jako kdyby vlče bylo natolik nechápavé. "Jak zní to tvé?" zeptala jsem se a zavrtěla ocasem. Chtěla jsem vlčeti dopřát pocit bezpečí a vítanosti. Doufala jsem, že nedokáže ve vzduchu cítit ani kouř, ani napětí. A v tu chvíli mě to napadlo. Život. Srdce se mi propadlo někam do hlubin pekelných. Mohli jsme vědět všechno.
"Tak já se skočím zeptat, jestli se k naší lovecké skupině může přidat jeden malý pozorovatel," odpověděla jsem, s téměř nepozorovatelnou změnou hlasu. Zvedla jsem se ze své pozice a při svém otáčení jemně drkla do Makadi, abych ji donutila se na mě podívat. "Zeptám se někoho v kopcích," řekla jsem neurčitě a důležitě jí pohlédla do očí. Vlče netušilo, že k Borůvkovému lesu se nepojily žádné kopce - zato Makadi jistě dobře věděla, v jakých asi kopcích bych se mohla někoho ptát. Pokračovala jsem ve své cestě s ocasem houpajícím se ze strany na stranu, snažíc se nenechat na sobě nic znát. Jakmile jsem si byla jistá, že už mě není ani vidět, ani slyšet, rozběhla jsem se tryskem vpřed.

//Další kolo už budu zpět, rychlo-cesta k Životu ;-;
//VKaskýády přes propadlinu

Naše konverzace zůstala kdesi vpovzdálí. Jedna má část v ní ovšem chtěla pokračovat, chtěla vědět, co se se smečkou za tu dobu dělo a jak se území změnilo. Všechny podrobnosti o členech smečky, cokoliv, co by mi v noci nebránilo spát. Jenže na nic takového nebyl čas, neboť se na hranicích smečky objevilo malé vlče. Nebyl z něj cítit strach, ale ani domov. Byl o něco větší než vlčata, která se nedobrovolně připletla na území lesa. V duchu jsem se lehce zamračila. Bylo mi jasné, že si rodiče v tomhle věku jen tak neřekli, že už o něj nestojí. Něco se jim muselo stát. Vlče však nebylo cítit žádným mnou známým územím Gallirei, takže muselo přijít odjinud. Zavrtěla jsem hlavou nad svým neschopným detektivním přemýšlením. Teď už bylo tady a na ničem jiném nezáleželo. Vypadal i vcelku vesele. Pohlédla jsem na Makadi, ale ta na vlče pouze hleděla. Samozřejmě, že nic neříkala. S vlčaty jsem to měla umět já.
"Dobré odpoledne, mladíku," pozdravila jsem ho se stejnou energií. Byl slušný. To bylo něco, co většina našich vlčat občas postrádala. Nový domov. Zopakovala jsem si a trochu si povzdechla. Blueberry z toho nadšený nebude. Nikdy nebyl. A ani já z toho tentokrát nebyla úplně šťastná. Pravděpodobně to bylo shodou náhod - kouř na nebi a neznámé vlče na hranicích naší smečky. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem se pousmála. Bylo to vlče. Obyčejné vlče, jako vždy. Jako Tati, Flynn, Elora.
V dálce jsem zaslechla zavytí Aranel, které mi dodalo odvahu zapomenout na podivné pochybnosti. "No... to tady u nás řeší náš alfa, Blueberry. My jsme pouhými členy, ale než se Blue ukáže, určitě můžeš zůstat v naší společnosti," odpověděla jsem. Věřila jsem, že hlídání vlčete odnese moje myšlenky do nějakých příjemnějších míst. Trochu jsem se uchechtla, když začal povídat o borůvkách. Na ty už bylo trochu pozdě, ze stromů se snášelo barevné listí a stejně tak z borůvkových keřů. "Borůvek se dočkáš, pokud tu s námi ten rok vydržíš," informovala jsem ho. "Jinak se budeme muset vydat na lov," dodala jsem. Na ten smečkový? Tam by se vlče nemohlo plést. A byly to zásoby smečky, on do smečky zatím nepatřil. Přišlo mi ovšem divné jen tak odejít a lovit si někde jinde, pro někoho jiného než pro smečku. Bezradně jsem se podívala na Makadi.

Hola hej! Jak užíváte září?
Po krátké odmlce vás zdraví vaše Wizku a přináší vám malou neherní akcičku…

Podzim v Borůvkovém lese!

Vaším úkolem bude najít cokoliv, co si spolčujete s podzimem. Spadlý barevný list, kaštany, žaludy, bukvice, houby, uschlou trávu... nebo v kiku koupit rukavice… >:D Cokoliv! I kdyby to byl šutr. Pokud pro vás šutr znamená podzim, budiž tak.

Nemusíte se zdráhat sebrat těch věcí ze země víc a ušpinit si ruce! ^^ Klidně můžete sebrat všechno, co potkáte po cestě na nákup.

PS: Živá zvířata pouze pod podmínkou bezpečného vypuštění zpět. Justice for slimáky!

A co s tím vším dál? Vytvořte si nějakou pěknou podzimní výzdobu, která vám bude připomínat Borůvku! Ať už z kaštanů malé vlky nebo z kamenů tůňku, nebo svíčku vyzdobenou duhovým listím, rukavice s hlavou každého vlka na jednom prstu,... Fantazii se tentokrát žádné meze nekladou. A samozřejmě můžete použít i pomůcky jako papír, nůžky - dílo by mělo být převážně z přírodních materiálů, ale někdy se něco prostě musí přilepit.

Po vašich slepených prstech a obarvených tvářích mi své dílo hezky vyblýskněte, klidně z více stran a pošlete do zprávy s libovolným předmětem. Jo, a pokud nechcete, aby byl váš výtvor zveřejněn, tak to tam připište. ^^

Odměny budou řešeny, pokud to půjde, pak to znamená čím víc použitého materiálů, tím větší odměna. To znamená, že vaše zručnost hodnocena nebude. :DD Viděli jste mě někdy něco kutit? Neviděli. Přesně tak. Proto tohle raději hodnotit nebudu.

A čas? Začínáme právě teď a končíme 21. listopadu - případně podle potřeb někoho, kdo by se chtěl zúčastnit a nestíhal (prosím o včasnou zprávu alespoň týden před ukončením) :> Ruce trhány nebudou, navíc někde je ještě lééto, třebas nám už kaštany vymizely a o pár kilometrů dál ještě ani nezačali padat, so…

Lovu podzimu zdar, přivítejte počasí s úsměvem, dejte si čajíček a zapalte svíčku a užívejte teplé ponožky. <3

Její chování ve mě probudilo ještě její paniku. Dělo se něco tak závažného, že ani nestihla věnovat pozornost svému okolí? Bylo něco důležitého, co by odvrátilo i tu moji? Prosím, jen ne další smrt. Nedokázala jsem si představit další ztrátu. V hlavě mi neustále hučela tři jména. Aranel, Blueberry, Storm. Trhavě jsem se nadechla, nevědomky zírajíc vlčici do modrých očí. A znovu. Aranel, Blueberry, Storm. Další, o něco hlasitější, nádech. Aranel, Blueberry, Storm. Byla to jména, která mi přicházela na mysl, když se řeklo úmrtí. Stále jim zbýval čas, ale jejich věk přesto už poznal mnoho změn a mnoho zdejších katastrof, a to mě znervózňovalo. Najednou mě přešly všechny myšlenky na nějaký požár nebo jinou přírodní pohromu. Aranel, Blueberry, Storm. Držela jsem se těch jmen celým svým životem a cítila jsem tvořící se knedlík v krku, než Makadi otevřela pusu.
Na moment jsem přestala slyšet vlastní dech a jediné, co zbylo, bylo hučení v uších. A pak už ani to, když jsem se konečně mohla volně nadechnout. Párkrát jsem zamrkala, abych odehnala černotu, která přišla jako následek náhlé změny tlaku. Přikývla jsem. Najednou jsem byla příliš unavená použít jakákoliv slova. Jsou v pořádku. Les je v pořádku. Plíce mě štípaly od kontaminovaného vzduchu, ale s mojí srstí si pohrával vítr a lechtalo mě listí, které padalo ze stromů. Všechno bylo v pořádku. Něco se blížilo, ale zatím bylo všechno v pořádku. "Mám tě ráda, Makadi," vydechla jsem nakonec a jemně se pousmála. Znovu jsem nabrala úzkost, která ze mě sotva stačila odpadnout. Protože bych neměla mít náhlé nutkání jí říct, že je někdo, komu na ní záleží a nutkání jí dokázat, že se nemusí bát. Znamenalo to, že by jako další mělo přijít loučení. Roztěkaným pohledem jsem přemítala z vlčice do hloubky lesa. Všechny, které jsem měla ráda, jsem nechala někde za horizontem. Ayshi, Izumi. Storma jsem neviděla jak je rok dlouhý, Tati a Gavriil a Flynn s Heather.
"Nenechám tě za horizontem," zamumlala jsem si spíše sama pro sebe, zatímco vlčice upozorňovala na něčí přítomnost. Zvedla jsem se ze země spolu s ní, ačkoliv mi každý krok dával závrať. Nic se nestalo. Nic se nestalo. Ještě. Každý ten krok mohl být poslední, každý krok Makadi mohl být poslední, cizincův pohled na les mohl být ten poslední. Můj pohled trochu zněžněl, když jsem se ohlédla vlčici přes rameno a zjistila, že promluvila na docela malé vlče. Šedivé, podobné jako někdo, koho jsem nejspíš znala. Přivřela jsem oči. Kdo byl šedý a malý? Šedé barvy nosila na srsti jen Styx. Zamrkala jsem. Moje aférka se Styx mohla být ta poslední. "Vítej na území Borůvkové smečky," dodala jsem pouze, částečně abych přehlušila vlastní myšlenky. Zároveň jsem ale nechtěla s Makadi na vlče působit jako dvojice starých vlčích dam, které si právě osvojily svého malého cukříčka a nutně potřebují všechno info.

Vlčice byla stále stejná, jakou jsem si ji pamatovala. Stejně tichá, stejně opatrná - s trochou štěstí i stejně hodná. Stále jsem si ji uměla představit na pozici alfy. Na její právoplatné pozici, když už jsme u toho. Lehce jsem se pousmála a krátce jí pohlédla do očí. Předtím jsem si toho nevšimla, ale její oči byly teď také modré. Nervózně jsem přešlápla. Byly to velké změny, které mě i po dvou letech v těchto krajích nepřestávaly vyvádět z míry.
Vlčice mě nepochopila. Sklopila jsem uši. Nedokázala jsem obmotat svoji hlavu kolem toho, jak si Makadi nemohla všimnout nepříjemného vzduchu a zakryté oblohy. Ale ve skutečnosti jsem to chápala. Bylo těžké vnímat svět kolem, když vám srdce svírala nejistota a další nejistota z nejistoty o tom, jestli je vaše nejistota odůvodněná, vám svírala zbytek hrudi. "No, um... vzduch je štiplavý. A slunce je... podivně zakryté," odpověděla jsem, sama najednou plná nejistot. Byla jsem snad blázen? Nemohla jsem mít něco s mozkem. Ještě ne, bylo mi teprve šest. Bylo to šest zim? Možná jsem si vše jen vymýšlela. Ne. Zavrtěla jsem hlavou. Všechny naše myšlenky byly zahlcené zbytečnými věcmi a bylo složité se soustředit na to, jak zrovna smrdí vzduch. Nebo se dívat na nebe, když ta žlutá koule všem vypálila oči. "Myslela jsem... Doufám, že se nic nestalo. Že je to jen něco přechodného a... nestalo se něco s lesem, s někým v lese, nebo tak," vychrlila jsem ze sebe co nejrychleji. Slova mi přestávala vadit, ale snažit se zformulovat věty bez předchozí přípravy... stále tragédie.

Po svém zavytí jsem pouze naslouchala tichu. Šumění listů a jejich otočkám ve větru, když se rozloučily se svým místem na větvi. Ten zvuk mi připomínal podzim, který se pomalu ale jistě vkrádal i do těchto končin. Obrátila jsem hlavu k řece a mlčky jsem hleděla mezi stromy. Hlavně, aby to nebyl ten poslední. Po zádech mi přejel mráz, ale nad tou myšlenkou jsem jen zavrtěla hlavou. Gallirea byla plná katastrof, ale nemohla zaniknout jen tak. Na to v ní dýchalo něco příliš mocného. A možná něco to, co dýchalo, se nás teď chystalo všechny pohltit. Kýchla jsem si. Štiplavý vzduch mě pálil v plicích a zastíněné slunce nenaznačovalo brzkému spravení. Nedůvěřivě jsem do něj přimhouřila oči. I přes neznámý opar se mi zalily slzami, které jsem rychle zahnala pohledem mezi stromy. Vdechla jsem vůni zbylých borůvek a vydala se štiplavou lesní trávou někam kupředu.
Nechtěla jsem se toulat lesem sama. Byla jsem samotář, následovatel, odvážná jen v situacích, kdy mě z adrenalinu bolela hlava. Ale tentokrát jsem chtěla mít někoho po svém boku, cítit se chtěná. Možná to bylo tím zbytečně dlouhým spánkem, možná blížícím se koncem světa a množstvím nejistot. Možná jsem ani nechtěla někoho po svém boku tak, jako jsem chtěla ujištění, že je všechno v pořádku a nikde nikdo neumřel. Úzkost mi na moment sevřela hrdlo, než se mezi stromy mihl kožíšek zbarvený lehce do červena. Blueberry. Napadlo mě automaticky, neboť to byl jediný vlk s červenými odznaky, který se po Borůvkovém lese pohyboval.
K mému překvapení se mi po pár urychlených krocích ale naskytl pohled na jinou tvář. Překvapeně jsem povytáhla obočí, než jsem zase rychle zatřásla hlavou. Nemohla jsem na Makadi jen tak zírat. "Spousta změn, což?" zazubila jsem se na pozdrav. A pak: "Nic se nestalo, že ne?" nasucho jsem polkla. Nebylo to takové jsi jiná, je to proto že máš depky, ale spíše jsi jiná, prosím řekni, že tě takhle nezačaroval nějaký kouzelník co nám ukradl všechna vlčata. Rozhodně se v mém hlase odrážela panika. Protože jsem nebyla zrovna mistr přes slova, pouze jsem hlavou kývla ke slunci, které už začínalo zapadat za daleké kopce. Ale stále stejně zahalené v mlze.

//Řeka Mahtaë (sever)

Cesta mezi prvními známými stromy byla úzkostlivá. V hlavě se mi přehrával krátký film o mé první cestě mezi nimi a při reklamách jsem byla plná obav o osudu členů smečky. Nemohlo se nic stát. Všechno vypadá normálně. Krátce jsem pohlédla na nebe, kde mezi větvemi stromů prokukovalo podivně zahalené slunce. Téměř všechno. Raději než na svůj zrak jsem se začala spoléhat na čenich. Zavětřila jsem, až se mi oči zalily slzami ze štiplavého vzduchu. Nejsilnější pach tu měl Blueberry, jakožto alfa a jakožto někdo, kdo se zrovna nacházel na území smečky. Necítila jsem žádný podtón strachu nebo obav. Srdce se mi sevřelo, tentokrát mixem úlevy a jiných potíží. Nutně jsem potřebovala někoho vyzpovídat, ať to bylo jakkoliv proti mně samotné. Někdo musel vědět, proč je obloha bez mráčků a přesto nesvítí slunce a proč mě při každém nádechu svědily plíce.
Zavyla jsem, abych upozornila známé i neznámé na svůj návrat. Tiše jsem si odkašlala a popotáhla. Chtěla jsem čerstvý vzduch, ovšem tušila jsem, že nemá cenu ho hledat. Zavrtěla jsem hlavou a posadila se mezi stromy na hranicích. Připadala jsem si trochu jako cizinec, který čeká, až si ho někdo vyzvedne a seznámí ho s chodem smečky. Já jen potřebovala seznámit s dalším koncem světa. Skoro to samé - záleželo v jaké smečce jste zrovna zakotvili.