Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 12

//Řeka Midiam přes Medvědí jezero

Vyslechla jsem si, co ještě mohl mít starý vlk na srdci a potom už jsem byla zase sama. Zima se do mě po pobytu v teplém prostředí nepříjemně zabodávala, ale byla jsem ještě pořád zvyklá. Od hladomoru jsem si zvykla na všechno. Nepříjemně jsem se nad tou vzpomínkou otřásla. Zajímalo mne, kolik takových hladomorů si prožil Savior a jaká je pravděpodobnost, že se to stane znovu. Zděšeně jsem se rozhlédla kolem, snad jako by se měla všechna zvěř vypařit během několika sekund. Nic takového se nestalo. Pokračovala jsem dál kolem jezera a snažila se našlapovat tiše. Medvědi byli nebezpeční tvorové a já nechtěla riskovat, že bych na ně (ačkoliv v zimě) narazila zrovna tady. Raději bych si odpočinula u řeky na druhé straně.
U řeky však už někdo stál a i z několika metrů se ke mně dostal pach Asgaarské smečky. A vedle něho... jakýsi pták. Z nějakého důvodu jsem ho odhadovala na tvora z hor, možná kvůli jeho velikosti. Nervózně jsem zůstala stepovat na místě, ačkoliv jsem pobaveně natočila hlavu do strany. Skoro to vypadalo, že v okolí žádná smečka kromě Asgaaru není - nejdříve Etney a Lucy a nyní tento. Nebo jsem možná byla od Borůvkového lesa moc daleko. U srdce jsem cítila jakousi zášť, která mi stále připomínala požár. Jenže les teď stál jako nový a já už neměla důvod kohokoliv obviňovat. Místo nenávisti jsem se pevně zapřela tlapkami o sníh. Z ledu pod čenichem vlka se do vzduchu zvedly kapky vody, kde zformulovaly menší kouli. Ta se pomalu snesla zpět do důlku, který tam zmizelá voda vytvořila, a tak jako by před vlkem najednou stála miska s vodou. Unaveně jsem se posadila. Po dlouhých pauzách bez používání magie by mě do kolen dostala i ta nejmenší malichernost. Spokojeně jsem hleděla na svůj výtvor. Obvykle jsem nebyla tou, která by zahájila konverzaci, ale dělala jsem cokoliv pro to, abych se nemusela vracet mezi borůvčí. "Napij se," vyzvala jsem ho a pousmála se. Jediným zdrojem vody v zimě bylo cumlání sněhu nebo riskování přilepeného jazyka k ledu. Mé malé kouzlo nemohlo nikomu uškodit.
Trochu jsem si šedivého prohlédla, jak jen to na dálku šlo. Odhadovala jsem, že musel mít vysokou hodnotu ve své smečce, vzhledem k tomu, že ten pach tu zastiňoval skoro všechno ostatní. Těkala jsem pohledem z něj na jeho mazlíčka a přemítala nad tím, proč ten pták prostě neodletí. Jak si s jiným tvorem utvořil takové pouto, aby neodešel? Na obličeji se mu cosi lesklo, zrovna si to prohlížel, když jsem na něj narazila, ale nerozeznala jsem to. Nakonec jsem téměř neznatelně sklopila uši a svěsila ramena. Patřila jsem do jiné smečky, ale stále jsem byla nižší postavení. A pokud pořád mezi oběma lesy vládl mír, nechtěla jsem ho ničím narušit.

Loterie 11

Přemýšlela jsem nad jeho otázkou. Neodešla bych odsud. Bylo ještě spoustu míst, která jsem nenavštívila, vlků, které jsem nepotkala. Ale byly i věci, od kterých bych ráda odešla. "Našla," přikývla jsem nakonec. "Ale... vždycky něco chybí k dokonalosti," odtušila jsem neurčitě a s nervózním úsměvem dál hleděla do země. Nebyly mi jeho otázky nepříjemné, téměř naopak, objevovala jsem samu sebe ráda, ovšem... Nebyly moje odpovědi moc hloupé? Nevypadala jsem moc rozcuchaně? Co si o mně asi myslel? Poté mi položil otázku, nad kterou jsem dumala už dlouhou dobu. Možná, že už jsem znala i odpověď na ni. "Dříve to byla malá smečka, co potřebovala každou pomoc. Teď už moji pomoc nepotřebují," odpověděla jsem a hrdě vypjala hruď. Nemyslela jsem to nijak zle. Srdcem se mi rozlévala pýcha na to, co smečka dokázala za tak krátký čas. Kolik pachů se teď vznášelo nad borůvčím. "A já... Už nepotřebuji je," dodala jsem. Život v Galliree mě naučil dostatek. Mohla jsem se vydat na další cesty nebo se nadále zdržovat poblíž lesa. Téměř mi přijde, že už tam u řeky, v tom malém úkrytu z kořenů, jsem se rozhodla.
Savior prozradil i něco málo o sobě. Soucitně jsem se pousmála, když se svěřil, že jeho dětství nebylo zrovna veselé. Sama jsem vzpomínala na večery strávené u řeky a v modrých očích se mi zablesklo. "Ragarská smečka," odvodila jsem z popisu smečky. Do Gallirei jsem přišla přes hory a potkala jsem vlčici, Severku, jejíž obličej už jsem dávno zapomněla. No pamatovala jsem si to stále moc dobře. Odfrkla jsem si nad jeho vtipem a na tváři mi zůstal úsměv. "Já taky nemám zrovna dobrý čuch na partnery," uklidnila jsem ho.
Překvapilo mě, že Savior znal Storma. Tvář se mi trochu rozzářila, než opět poteměla, když jsem si uvědomila, že o něm nic nevím. "Dlouho jsem ho neviděla," odpověděla jsem starostlivě. Zamyslela jsem se nad matnou vzpomínkou větření po mém probuzení v Borůvkovém lese. "Vlastně i jeho pach slábne. Možná také odešel hledat lepší místo," řekla jsem, dosti neurčitě. Hledat lepší místo. Zahleděla jsem se ven na nekončící panorama krajiny. Netušila jsem, kde takové místo našel Storm - možná jsem to ani nechtěla vědět a sobecky jsem myslela jen na sebe. Kde bych takové místo mohla najít já? Tady ne. Řeklo mi svědomí v hlavě. Přikývla jsem, v úkrytu ve společnosti téměř neznámého vlka nikdo nemohl najít ráj. Vděčně jsem se mu podívala do očí.
"Půjdu. Nešťastně si volit partnery," oznámila jsem mu s mírným úsměvem a lehce máchla ocasem na znamení míru. "A... děkuju!" Napřímila jsem se, abych na něj také zapůsobila trochu hrdě, když už mi dávalo takový problém jednoduše poděkovat - jako by se mi za to mohl někdo vysmát, jako by to byla známka slabosti. Avšak tušila jsem, že Savior si ani jedno z toho myslet nebude. Naposledy jsem na vlka mrkla a opustila jeho úkryt. Bouře skončila, všude bylo neskutečné ticho a já se vydala hlubokým směrem řešit své problémy.

//Medvědí řeka přes Medvědí jezero

21.1. - 2 lístky
22.1. - 2 lístky

Miniakce 4 - 3 lístky

Loterie 10

Etney i Lucy se z úkrytu odebrali a já zůstala samotná se Saviorem. Přejela jsem po něm pohledem, než se stihl otočit, abych měla alespoň nějakou představu o tom, kdo ke mně vlastně mluví, protože dalších několik vět jsem plánovala mít oči pevně zabodnuté do sněhu pod námi. Přemýšlela jsem i nad tím, že bych odešla, koneckonců tenhle úkryt postavil on a možná už chtěl být sám, jenže to jsem uhodnout neudělala a zeptat se by bylo moc... trapné? Nedokázala jsem určit, co by na tom bylo trapného, ale bylo by to trapné. Pro mě ano, pro mě bylo trapné všechno a nic se nezdálo tak jednoduché jako ostatním vlkům. Nervózně jsem přešlápla a lehce se pousmála, i když jsem nevěděla, jestli to vlk zahlédl, vzhledem k tomu, že už jsem se na něj nedívala.
Zmínka o mé rodině mi trochu stáhla srdce, ale nedala jsem to na sobě znát. Nepamatovala jsem si jejich tváře, jejich srst, jaký pach mě to kdysi v dětství uklidňoval. Neviděla jsem ze své rodiny nikoho od Ayshi - možná už odešla na další cesty, to by jí bylo podobné, dobrodružství a svoboda. A já zůstala tady. Skoro nic jsem neobjevila a všechno dobré, co jsem zažila, bylo udušeno tím zlým. Trochu ublíženě jsem vlka sjela pohledem, když pokračoval. Raději bych nevěděla nic o zájmech mé rodiny a přesto je měla nablízku, věděla, jak jim je a kde jsou, než abych o nich nic nevěděla a ještě byli tak daleko z mého dosahu. "Není," přikývla jsem klidně, jako by mě vlk nikdy nevyvedl z rovnováhy. To mi šlo nejlépe, nedávat najevo pocity kvůli ostatním vlkům. Vždy jsem si uvědomila až moc pozdě, že tohle nemusím dělat.
Jeho další otázka směřovala na Borůvkovou rodinu. Zamyslela jsem se, ačkoliv to bolelo a já nad tím nechtěla přemýšlet, chtěla jsem dál bloudit krajinou s otázkami bez odpovědí. Není. Bolelo to. Kde byl konec všem vlkům, které jsem si držela tak blízko k srdci? Kde byl Blueberry, Storm, Tati? Jako bych se najednou objevila v těle Makadi, váha světa se na mě začala sypat a já musela držet oblohu stejně jako Atlas ve starých bájích. "Vlastně... Uvažuji o odchodu," přiznala jsem se. Připadala jsem si jako vetřelec, kriminálník, někdo, koho teď zasvětí celý svět. S nadějí v očích jsem se dívala na vlka, jako by právě on znal odpovědi na všechno.

Loterie 9

Pozorovala jsem lásku mezi těmi dvěma. Cítila jsem v sobě osten žárlivosti, ale neměla jsem moc právo žárlit, neboť jsem všechno kazila jen já a pokud byla někdy šance na to najít svou vlastní lásku, pak už jsem ji nejspíš promeškala. Přesto jsem také chtěla, aby se za mě někdo takhle hádal. Ztracená ve svých myšlenkách jsem překvapeně zamrkala, když se Etney zvedl a začal pochodovat ven z úkrytu. Přetočila jsem hlavu k Lucy a její doplňky pálily stejně jako oheň v Borůvkovém lese.
Nezneužívala? Tiše jsem sykla. To byla nepříjemná poznámka, něco, co svému tátovi jednoduše neřeknete, protože by vám na něm mělo záležet. Ale možná ho Lucy doopravdy měla ráda, možná to doopravdy nemyslela - byl tu, živý a zdravý, ona se s ním hezky pozdravila a už ho mohla zase popichovat, protože tu byl a všechno by jí nakonec vždycky odpustil. Nedokázala jsem se však zbavit pocitu, že si svá slova bude vlčice vyčítat, až tu Savior nebude a nebude koho poštipovat, komu se omluvit, koho si znepřátelit. Možná jsem neměla pravdu, možná Lucy jen chtěla někoho, kdo by jí rozuměl a tím byl Etney a ona už nikoho dalšího nepotřebovala. Nikdy jsem nedokázala dobře číst ostatní, rozhodně ne někoho jako Lucy a Etney, což mě přivedlo na myšlenky, kterým bych nejraději vyhrabala hrob a už nikdy ho neotevřela. Zneužíval mě někdo? Mimoděk jsem si vzpomněla na pár dnů strávených se Styx. Ohlédla jsem se na svoji zadní tlapku, kde mi srst svíral náramek, a za tím náramkem bylo pořád zastrčené černé pírko vlčice. Bylo jaksi povadlé časem, vybledlé z dlouhých cest, ale bylo tam, lehce čouhalo z obou stran, nemělo šanci vypadnout. Samozřejmě, že tam bylo. Nevěděla jsem, proč. Skoro jsem měla pocit, že bych ho měla okamžitě vyndat, ale neudělala jsem to. Byla to připomínka něčeho, co se mi v hlavě honilo už pár měsíců. Mrkla jsem od pírka k Saviorovi, který nevypadal poznámkou nijak zaskočený, na rozdíl ode mě. Nedokázala jsem určit, kdo tu měl pravdu a kdo lhal, koneckonců Lucy byla dcerou jedné z těch vlčic, které ho zneužívaly. A ty jsi jejich dcera, úplně stejná. Prolétlo mi hlavou, co bych řekla, kdyby tohle byla moje rodina. Nebo bych to neřekla? Nedokázala jsem říct, zda bych stála na straně rodičů či bojovala za své sourozence jako Etney bojoval za svou partnerku a naopak. Nepamatovala jsem si dost.
Než jsem se stihla znovu vzpamatovat, Lucy už jako by se svým tátou byla znovu zadobře. Překvapeně jsem se pousmála. Měla jsem za to, že bych nedokázala tak rychle zapomenout na takovou přestřelku. Sledovala jsem, jak odchází, a pohlédla na Saviora. "V pořádku," odvětila jsem s pokrčením ramen. Vlastně jsem za to byla docela ráda. "Když už jeden rodinu nemá, je hezké si připomenout, jak to funguje," řekla jsem, překvapená sama se sebou. Ale pravdou bylo, že už jsem o svá slova tolik nezakopávala a v tomhle krátkém intervalu jsem ho skrz rodinné nešvary poznala až moc dobře.

Post:
17.1. - 1 lístek
19.1. - 1 lístek

Loterie 8

V tichosti jsem se uculovala a naslouchala jejich štípání. Vypadalo to, že v téhle rodince úplný klid nevládl. Byla pravda, že Lucy s jeho partnerem měli čenich trochu moc vysoko, no mě to spíš naplňovalo radostí, než že by mi to vadilo. Možná proto, že jsem jim to trochu záviděla, ale jen v dobrém. Byla jsem za ně šťastná. Ne každý si mohl dovolit být takový, a tak občas bylo potřeba, aby světem otřásl někdo jako oni. To samé ale nejspíš nemohl tvrdit Savior, ten byl spíše z celé té situace dosti rozmrzelý. Zvědavě jsem se zadívala na vlčici a skoro jí popřála brzké uzdravení, ale nepřišlo mi to vzhledem k situaci vhodné. Nepříjemná atmosféra začínala zaplňovat úkryt, takže už i já jsem se začínala cítit jaksi nekomfortně.
Konverzace rychle plynula dál a já téměř ani nepostřehla, že otázka padla na mě. Trochu jsem znervózněla, opět, koneckonců jsem potkávala spíše vlky, kteří se nevyptávali. Nejdřív jsem jen trochu pokrčila rameny, než mi došlo, že na takovou otázku se musí něčím odpovědět. Znovu jsem se zastyděla. "Patřím do Borůvkové smečky," odpověděla jsem jednoduše. Tiše jsem doufala, že tu tím nikdo nebude pohoršen. Kdo ví, třeba měl proti smečce někdo nějakou averzi. Jeden si nikdy nemohl být ničím jistý. "Jsem její Gamma," dodala jsem nakonec, jako by to bylo důležité. Ani jsem netušila, jestli jsem stále jako Gamma vítána. Blueberryho jsem dlouho neviděla - kam se asi poděl? Nechala jsem vlky novou informaci zpracovat a zadívala se škvírami v úkrytu ven v zamyšlení.

Miniakce
za 3. miniakci 2 lístky!

Posty:
11.1. - 1 lístek

Loterie 7

Seděla jsem co nejdál od rodinky, abych jim nenarušovala jejich prostor, ale byla jsem za úkryt vděčná. Zima začínala být znovu krutá a, překvapivě, studená. Jednou tlapkou jsem se chtěla vrátit zpět do Borůvkového lesa a teplého úkrytu, který jsem nenavštívila už ani nepamatuji, no a druhou jsem zase zůstávala pevně zabořená v rodince cizích vlků, protože jsem se pořád ještě držela naděje, že pro mě někde ve světě čeká něco jiného, že ještě nebylo všem dnům konec a já nepromarnila všechny ty roky a neměla nikoho, na koho bych mohla svést vinu kromě sebe samé. Přestala jsem klepat tlapkou, jak jsem bez uvědomění do té doby dělala.
Lehce jsem se na Lucy pousmála, její jméno jsem již zaslechla stejně jako jsem dokázala odhadnout její vztah k Saviorovi. Nic jsem na to neřekla, byla jsem ráda, že se mi představila. Téměř jsem očekávala, že na mě bude trojice zlá. A ačkoliv se ani po prvních pár minutách neukázal žádný velký náznak nenávisti, pořád jsem na to čekala, schoulená sama do sebe. I když se zeptala na můj vztah k jejímu otci mi její otázka nepřišla příliš kousavá, a když už, tak ta kousavost byla spíše mířená na Saviora - což mě překvapilo, ale možná to bylo tím, že já svého otce neviděla už roky a snesla bych mu modré z nebe, i kdyby mne celý život jen trápil, i kdyby už byl dávno po smrti. Snesla bych mu to modré i do nebe, kdybych mohla. Pousmála jsem se, znovu, a přikývnutím potvrdila Saviorova slova, abych následně zavrtěla hlavou a potvrdila jeho vlastní zavrcení. Ne, nebyli jsme partneři. Zvědavě jsem ovšem našpicovala uši, neboť Asgaar sdílel s Borůvkovou smečkou společné hranice, hranice které mi připomínaly kouř a požár, nejdříve ten opravdový, teď spíše už jen ten v mém srdci. "Zrovna jsme se potkali," odpověděla jsem nakonec, možná proto, že teď už měla Lucy i postavení a já si potřebovala něco dokázat, nebo možná proto, že mě její otázka tahala za nitky hluboko ve vzpomínkách.
Stejně jako předtím jsem i teď jen naslouchala jejich rodinným potížím, s pohledem zabodnutým kamsi ven, aby jim nebylo tak nepříjemné, že je někdo poslouchá. I když, možná jsem to byla jen já, které to bylo nepříjemné, no nedalo se zrovna říct, že bych je poslouchala nerada. Skoro mi to zalilo srdce příjemným pocitem, protože když už jste se nemohli poštipovat s vlastní rodinou, cizí štípání vám pro jednou přišlo vhod. V duchu jsem se uchechtla nad pokáráním od Saviora. Mít ke starším úctu. Snažila jsem se trochu splynout s temnotou v kořenech, nakonec jsem tu totiž byla ze všech nejmladší. "Budete dobří rodiče," pronesla jsem do krátkého ticha, a myslela jsem to vážně. Možná měli oba své chyby, možná měli své hlavy trochu moc vysoko, ale možná právě to některá vlčata potřebovala. Aby jim někdo řekl, že jsou úžasní a bez chyb, aniž by se jim v očích odrážela tíha světa. A také jsem u nich chtěla získat plusové body, jako každý hříšník.

Posty:
7.1. - 1 lístek

Loterie 6
//pro Lucy: myslím, že se holky neznají... a pokud jo, tak mají obě výpadek, nevadí :D

Na nikoho z cizích vlků jsem se nedívala, přesto jsem na čele cítila pohled Lucy i Etneyho, jak se nezapomněl představit. A že si na tom dal záležet. Zavrtěla jsem hlavou, nebyla jsem tou, která by vlky soudila podle jejich představování se. Někteří si stavěli zeď z falšované sebejistoty a ega, aby zakryly to zničené, nepěkné, to, co nechceme světu ukazovat nikdo. A nebo byl možná prostě jen Etney. Spíše určitě. Nakonec se představil i Savior a ze mě zase trochu opadla tíha světa. Už jsem nemusela nikoho oslovovat jen podle barev a stáří a podle toho, jestli je to rytíř nebo kůň. Krátce jsem pohlédla na Etneyho, neboť po jeho představení jsem si nebyla jistá, jestli je ten kůň on nebo Lucy. Možná byli oba jen ti rytířové, ale to jsem pak nevěděla, na čem přijeli. Oni možná ani na ničem přijíždět nemuseli. Možná měli prostě dost síly a energie do života na to, aby šli pěšky. Pousmála jsem se na ně.
Všichni se odebrali do provizorního úkrytu, ale já své místo opustila až po ujištění, že mohu. Byla jsem Saviorovi vděčná, že mě vlastně pozval sám od sebe - protože já se znala a věděla jsem, že by mi dál mrzlo celé tělo, neboť jsem z nějakého důvodu nedokázala složit jednoduchou otázku. Mohu dovnitř? Můžeš, teď už můžeš, když ti to řekl. "Děkuju," koutky úst mi zacukaly v jemném úsměvu, který byl tvořený spíše nervozitou, ale byl tam a já musela přemýšlet nad tím, jestli náhodou nevypadám jako pyraňa. Uklidnila jsem se tím, že ostatní nás vidí vždycky stokrát líp než my sami sebe, a zalezla jsem dovnitř. Etney mi připomněl, že tu ještě nikdo nezná moje jméno, za které jsem se automaticky zastyděla, ačkoliv na vlastním jménu nikdy nebylo nic špatného, ale ta stydlivost tam byla, možná proto, že doteď jsem znala já je a oni mne ne a já měla navrch. "Wizku." Teď už jsem neměla navrch.
Tiše jsem naslouchala jejich konverzaci, která mi v paměti dolovala tunely a já si pomalu začala vzpomínat na fakt, že o tomhle něco vím. O mrtvých vracejících se ze země. Nedokázala jsem potlačit myšlenku, že by tam měli zůstat - tedy, já bych se nechtěla vracet, kdybych umřela. Copak už jeden nemůže ani umřít? "Já... Pokud jde o falešnou smrt, možná bych o tom něco věděla," odtušila jsem, když jsem našla mezi jejich větami chvíli ticha. Pak už jsem jen tiše naslouchala velmi krátkému životnímu příběhu Saviora, který mě bodl u srdce. Cítila jsem naštvání na jeho rodinu, která mu utekla a nechala ho putovat samotného. Nebyla jsem ale já ta rodina, která utekla? Měl můj táta mojí mámu, nebo moje máma tátu? Co když byl jeden z nich sám a já byla tady? Představila jsem si bezvládné tělo jednoho z mých rodičů, jak se někde vstřebává do lesní půdy, bez někoho, kdo by ho oplakával. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, ale tu představu už nikdy nedokážu vymazat. Možná proto, že to tělo se nejvíc podobalo mně.

Loterie 5

Když jsem k provizornímu úkrytu přicházela, ještě jsem netušila, že se tu brzy střetne rodinné shromáždění. Ovšem to přišlo až později - nejdřív mě porazila podivná nemotornost každého prvního setkání. Vlk mě pozdravil jako starého přítele, což mi nevadilo; jen mě to zaskočilo, protože já nikdy nevěděla, jaký pozdrav se zrovna hodí. Teď se očividně hodilo ahoj a ne zdravím, což bylo trapné, protože já promluvila první a už jsem nemohla pozdrav zopakovat. Zahleděla jsem se do sněhu a pak zase do dálky, protože množství bílé barvy mi zvedalo žaludek. Pod tíhou jeho otázky jsem nervózně přešlápla. Co jsem tu dělala? "Já vlastně... ani nevím, no. Jen tak..." Naštěstí jsem nemusela už říct jediné další slovo - občas rytíř na bílém koni doopravdy přiběhl a tentokrát nabral podobu vlčice, jejíž kůň byl šedivý a vlastně to byl taky vlk. Oddechla jsem si, než jsem v sobě zase dech zadržela, protože teď jsme tady byli čtyři a to bylo výrazně větší číslo než dva, pokud vaše jméno bylo Wizku.
Známí. Pousmála jsem se. Vlčice, Lucy, vlka oslovila jako tátu a po krátkém zavětření nebylo pochyb, že jsou příbuzní. Její kůň nic neříkal, ale i z něho byl cítit Lucyin pach a jeho pach byl zase cítit na Lucy. Zase jsem si trochu oddechla. Svět se zdál být jednodušší, když jste dokázali odhadnout rodinné vztahy. "Áhoj," pozdravila jsem je oba a krátce se na ně podívala, jen aby bylo jasno, že mluvím na ně. Zastyděla jsem se nad svým protaženým Á, protože jsem zase nevěděla, jaký pozdrav se hodí.
Roli rytíře tak převzal vlk první, ten hnědý, když začal čarovat. Zase jsem cítila to podivné elektrické chvění, ono je těžké jen tak vstřebat když někdo začne bez oznámení čarovat. Oklepala jsem se, při čemž ze mě spadla hezká hromádka sněhu. Pochopila jsem, že vlk nevyužívá svou magii k boji, nýbrž nám staví úkryt. Nám? Stavěl ho i mně? Koneckonců já do rodiny nepatřila. Chvíli jsem jen koukala na jeho novou stavbu a nejistě čekala, až si svá místa zaberou Lucy a její kůň. Věnovala jsem hnědému alespoň vřelý úsměv.

Loterie 4

//Medvědí řeka přes Medvědí jezero

Nedokázala jsem se přimět se od vody odpoutat a jít jinam, jiným směrem, daleko od všech trápení. Nenáviděla jsem vědomí, že je to vše jen v mé hlavě - že s několika gesty bych mohla být zase volná, bez špetky strachu. Jenomže ten strach tam byl a nechystal se odejít, nikdy se nechystal, vždy se jen usadil a už se nikdy nezvedl, protože moc dobře věděl, že když jeden vytrvá, splní se mu úplně všechno. Zamručela jsem, ale bylo to k ničemu, stejně mi nikdo nešel po boku, aby to slyšel. Doprovázelo mě jen skřípání sněhu o mé packy a hlasité oddechování, neboť na putování v hlubokém sněhu jsem si odvykla. Plánovala jsem se přes Kaskády a Vyhlídku vrátit zpět do Borůvkového lesa a udělat ... Něco. Zůstat a koukat. To bylo víc než nic.
Bez přestávky jsem procházela známou krajinou a zkracovala si minuty přemítáním nad tím, co všechno poznávám. Všechno - támhleten kámen, tento strom i tamtu velkou větev. K mému překvapení tu však doopravdy bylo něco, co jsem neznala. Pocítila jsem jakousi statickou elektřinu někde hluboko uvnitř, neboť mým prvním instinktem bylo se bránit hlava nehlava a doufat v zázraky, vždycky tomu tak bylo. Nejistě jsem se k tomu přiblížila. Byl to úkryt, pouhý úkryt, velký tak akorát pro jednoho vlka. Byla jsem unavená, uvědomila jsem si. Ale nemohla jsem jít spát, protože větve již někdo obýval a já nikdy nebyla vlkem, který by někoho jen tak vyhnal z brlohu.
Posadila jsem se vedle té... věci. Setrvávala jsem v tichosti, ale chtěla jsem něco říct. Jenže jsem nic neřekla, neboť se slovy jsem to nikdy neuměla. Setrvávala jsem v tichosti, protože po pár sekundách už mi přišlo divné se znovu zvednout a jen tak odejít. Možná, že už byl ten vlk vzhůru a čekal, až odejdu. Jenže já jsem neodcházela. A nebo čekal na má slova, ale já také nic neříkala. A na co že jsem vlastně čekala já? "Zdravím," odtušila jsem, šepotem, který by se dal snadno zaměnit za meluzínu. Ale bylo to něco. Víc než nic.

Loterie 3

//Řeka Mahtaë (sever) přes Mahtaë (jih)

Nakonec mě cesta vedla podél všemožných vodních toků, tak, jako to udělala už mnohokrát v mém životě. Nevadilo mi to. Ačkoliv se zdálo, že od ledové vody šla větší zima, netřásla jsem se. Voda, v jakékoliv formě a s jakoukoliv teplotou, byla vždy mým jediným přítelem, nikdy mě neopustila. Pousmála jsem se, přeci jen v poušti se těžko hledala. Ale i tam nakonec byla. Nakukovala jsem přes břeh a snažila se pod pokrývkou ledu zahlédnout ryby, ale ty se před mrazivou zimou dobře schovaly hluboko na dně řeky. Záviděla jsem jim - kamkoliv doplavaly, tam na ně každou zimu čekalo na dně teplo. Nedokázala jsem říct, jestli to samé platilo i pro nás vlky. Kdybych jednoduše odešla, našla bych teplé místo? Našla bych již ulovenou kořist? Oklepala jsem se. Zima a lov zvěře. Každý měl nějakou hloupost, která ho držela při zemi.
Šla jsem pomalu, skoro jako šnek, ale pozornost jsem ničemu nevěnovala. Uklidňovala mě známost okolí. Poznávala jsem stromy, keře i svahy. Věděla jsem přesně, kde jsem, jak daleko je Život či Smrt a kolik kroků mi zabere dostat se do Borůvkového lesa. Cosi na té známosti mě téměř iritovalo, jako bych od života očekávala víc než to, pro co jsem dosud žila. Zavrtěla jsem hlavou. Vždy jsem měla s něčím problém, a to bylo špatně. Alespoň podle norem společnosti. S kým jsem ale měla držet krok? Další tichý povzdech. Nechala jsem se vést vodou, která mě vedla zpět kolem hvozdu do Borůvkového lesa. Všechny cesty vedou do Říma.

//Řeka Midiam přes Medvědí jezero