Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Řeka Kiërb přes Tajgu

Prošla jsem pod stromy, kterým stále ještě chybělo listí. Už nemohlo chybět mnoho dní do chvíle, kdy to zase bude krásný, zelený les, ale v tu chvíli vypadal spíše mrtvolně. Já jsem upírala pohled vpřed, snažila jsem si nepustit si k tělu žádné myšlenky. Jeden krok, druhý, třetí a stovky dalších, počítala jsem je a zkoušela, jak dlouho dokážu jít rovně, aniž by mi cestu zatarasil strom. Tím jsem si zaměstnávala hlavu až do chvíle, kdy jsem uslyšela hlasy. Možná není nejlepší nápad na někoho narazit, pomyslela jsem si, když jsem si vzpomněla na tu spoustu vlků, kteří mi v životě chtěli ublížit—a já se ve svém stavu rozhodně bránit nedokázala. Ale sama zůstat nemůžu.
Nakoukla jsem mezi stromy, které mi vzhledem ke svému nedostatku listí stejně neposkytly velkou ochranu. Při pohledu na malé vlče se mi v očích nahromadily slzy, které jsem jen silou vůle dokázala potlačit. Bylo to pro mě něco tak známého, jediný záchytný bod ve všem tom zmatku, že jsem si téměř ani nevšimla vlka, který tam také stál. Aithér, vzpomněla jsem si na jeho jméno a cítila se zase o něco líp. Vlče jsem však jménem ani od vidění neznala—bylo snad Aithéra? Neměli stejný pach, ale kdo ví, jak moc moje vlčí smysly za tu dobu otupěly. Přiblížila jsem se k nim na pár metrů a ani jsem se nesnažila tajit svoji přítomnost.
„Ahoj,“ vydechla jsem nejistě. Nepoužívaný hlas mi vynechával a když už fungoval, nepříjemně přeskakoval. Sucho v hrdle jsem stačila zahnat u řeky, ale i po tak jednoduchém slově se začalo vracet a škrábat. Nervózně jsem zůstala stát na místě, tak nějak jsem nevěděla, co by se hodilo říct. Vyrušila jsem je a ani jsem nedomyslela, co budu říkat. „Mohla bych… mohla bych tu s vámi být?“ zeptala jsem se nakonec, stále tím stejným skřípavým hlasem. Povadle jsem se usmála. Dívala jsem se u toho spíše na vlče—vlčici, vlčata měla ráda, když se s nimi zacházelo jako s dospělými, alespoň jsem měla ten pocit. Dál už jsem ale nic neříkala, ani jsem se nezeptala na jméno malé, jednoduše jsem doufala, že zoufalství v mých očích bude stačit na to, aby si mě nechali.

//Maharské močály přes Jezevčí hájek

Začala jsem tedy stopovat. Z posledních sil jsem tiše našlapovala lesem a vyčkávala. Když jsem se zrovna nesoustředila na to, kam dávám tlapy, abych nevydala ani hlásku, soustředila jsem se na to, co slyším. Dlouho se nic neozývalo, až jsem se nakonec zastavila kdesi uprostřed lesa, kde to vypadalo jako zásobárna na jezevčí úkryty. Jistě se tu někde musí alespoň jeden skrývat. Posadila jsem se do stínu stromu a téměř bez dechu vyčkávala, až jsem to slyšela. To tiché chrochtání, čmuchání, které zesilovalo, když jezevec odlepil hlavu od země. Zvedla jsem se, tak tiše, jak jen to šlo.
Jezevec si mě nevšiml, to bylo dobře. Možná to bylo tím, že jsme měli podobné barvy. Bylo mi ho líto už z dálky, prostě si jen sháněl něco k snědku, možná sotva vylezl z nory do první přívětivé teploty za posledních několik měsíců a to se mu stane osudným. Možná má v noře rodinu, pro kterou to jídlo hledá. Wizku, napomenula jsem se, kruh života. Zahákla jsem se za myšlenku na kruh života, jako by na tom závisel můj život. Taky, že možná jo, protože jezevec se dal do pohybu a já byla připravena nechat ho jít.
Vlčí instinkty do mě koply. Ačkoliv jsem tušila, že všechen tenhle pohyb mě bude bolet ještě za deset let, vyletěla jsem jako střela vpřed. Měla jsem pocit, že jsem slyšela, jak mi chrastí kosti. Z jezevce vyšel jakýsi skřek a okamžitě se dal na útěk. Jeho nora nemohla být daleko, a tak jsem jednala rychle. Naše rychlost se sice vzhledem k mému stavu téměř vyrovnala, ale přeci jen jsem byla rychlejší. Čapla jsem ho po krku přesně ve chvíli, kdy se chystal zalézt mezi kořeny stromů. Společně jsme se svalili do bahnité země.
Krev jezevce mi zaplnila tlamu, ale zvíře sebou ještě škubalo. Omluvně jsem zakňučela a zesílila stisk v zubech. Muselo to pro něj být hrozné, pomalu jsem ho nedokázala udržet, jak jsem byla zesláblá. Po zimě naštěstí ani jezevec nebyl ve své plné síle, a tak jsem si nakonec obstarala velmi slušný oběd.

Když jsem se najedla, jídlo ihned vyvrhla a zase jsem se najedla, dokud mi maso nezačalo zůstávat v žaludku, vydala jsem se dál. Tedy, až po tom, co jsem nejspíš nad tělem jezevce vyplakala řeku. Doufala jsem, že zase dlouho nic takového nebudu muset dělat. Každopádně mě lov zavedl přes celý les až ke známé řece, kde jsem mohla maso zapít. Byla studená, ale ne příliš ledová, ačkoliv by mi to nejspíš bylo jedno. Tímto jsem měla za sebou nejdůležitější úkoly. Odolala jsem pokušení do řeky vlézt a smýt ze sebe krev, pot a bláto. Ještě je zima. Připomněla jsem si a využila raději kamenný most, který sice nevypadal moc stabilně, ale mé pomalé tempo vydržel. Nebezpečně se třásl a odpadlo z něho pár kostek. Doufala jsem, že jsem tím nezajistila koupel ve vodě někomu, kdo bude chtít použít most po mně.

//Švitořivý les přes Tajgu

//Zarostlý les přes Hadí ocas

Vyšla jsem z lesa a ocitla se na místě, kde jako by prošla smrt. Nebylo tu nic, jen les za mnou a výhled močálů kdesi v dálce. Neměla jsem taková místa ráda. Když jsem viděla, jak daleko ještě musím jít, abych se dostala na jiné místo, jako by se cesta desetkrát prodloužila. S tichým povzdechem jsem pokračovala vpřed. Země se čas od času nebezpečně klouzala a já litovala, že jsem zvolila zrovna tuto cestu. Každý nepředvídaný pohyb mě stál spoustu bolesti, ztuhlé svaly už nebyly zvyklé takhle pracovat. Už jen chvíli, rozhodla jsem se, pak se někde zastavím.
Dostala jsem se až do močálů, které jsem nikdy moc nemusela. Bahno se tu na mě lepilo dvakrát víc a bylo to nebezpečné. Modlila jsem se k dávno zapomenutým bohům, aby mě v bezpečí dostali tam, kde potřebuju být. Možná jsem se i tajně modlila, aby to bylo někde, kde mě vlci znají. Chyběl mi pohled na známou tvář, nebo vlastně na jakoukoliv tvář, což bylo vzhledem k mé lásce k samotě podivné. Jenže mi přišlo, že už jsem zapomněla, jak zní cizí hlas. S touto myšlenkou v hlavě mi přišlo, že se můj krok trochu zrychlil.
V hájku, kde to páchlo jezevci, jsem konečně dostala příležitost nabrat zpět živiny, které jsem potřebovala. Navíc jsem si všimla, že mé kroky směřují k řece, takže se tím řešil i problém suchého hrdla. V tom případě už mi zbýval jen jeden problém—lov. Zabít tak krásné zvíře, jako je jezevec, pomyslela jsem si úzkostlivě. Snažila jsem si je představit s ošklivými shnilými zuby a vylézajícími kostmi, ale ani to nepomáhalo. Vlčí instinkt mi tahal za břicho, zatímco srdce mi splašeně tlouklo na poplach a snažilo se mě zastavit. Já věděla jen jedno - mám hlad - o tom nebylo pochyb.

//Řeka Kiërb přes Jezevčí hájek

//Borůvkový les přes Vyhlídku

Cesta začínala být těžší a těžší. Energii na cestování jsem více méně posbírala z ročního spánku, který jsem právě prodělala, ale vedla jsem tichou válku s vlastní myslí a žaludkem. Ten mi nepříjemně protestoval, hlady se mi svíraly snad všechny vnitřnosti. To nebylo dobré znamení a mimoděk jsem vzpomínala na léta, kdy mi bylo líto usmrtit zvíře. Na tom se vlastně nic nezměnilo, ani na pokraji vyhladovění, a tak než abych se hned vrhla do stopování zvěře, snažila jsem se přesvědčit, že můj život je přeci jen o něco důležitější než život nějakého hlodavce či ptáčka. I tak malé zvíře by mi teď stačilo—při větší porci bych stejně jídlo ihned vyvrhla. Pokračovala jsem tedy cestou po úbočí Vyhlídky. Tady stejně byli jen kamzíci a jejich lov byl v mém stavu nemožný, sotva jsem se vláčela kupředu a dokázala zdravě uvažovat, natož abych se honila za tak velkou zvěří.
Kam mám jít? Napadlo mě po chvíli. Nezastavovala jsem se, měla jsem tušení, že kdybych to udělala, už bych se nejspíš nikdy nerozešla. Do Borůvkového lesa jsem se zatím vrátit nemohla. Bála jsem se, na vlastní pěst už jsem se tak dlouho netoulala. Nejméně tři roky, a ačkoliv jsem se často potulovala Gallireou sama, vždy jsem se měla kam vrátit. Z části jsem byla vděčná za své vyčerpání a hlad, neboť jsem ještě nedokázala o všem tak docela uvažovat. Kdykoliv se můj zájem stočil ke studené vodě a teplému masu, úplně jsem zapomněla, co mě trápilo. Prostě jen jdi, povzbuzovala jsem se, jdi a neohlížej se.

//Maharské močály přes Hadí ocas

Probuzení nebylo nic příjemného. Vlastně to nejspíš byla nesnesitelná bolest hlavy, která mě probrala zpět k životu. Minimálně to bylo to první, co jsem začala vnímat—až potom přišlo všechno ostatní, zvuky, pachy, pocity, další bolest. Smečka, uvědomovala jsem si postupně, pořád jsem v Borůvce. Instinkt jako by mi začal ječet na poplach, nutil i zbytek mého těla dostat se z dlouhého spánku. Všechny svaly bolestivě protestovaly, vždyť už tak dlouho nepracovaly, tak proč teď? Zatím jsem se nenamáhala vstávat, tušila jsem, že by se mi tlapky stejně podlomily. V hrdle mě nepříjemně škrábalo sucho.
Ležela jsem, z velké části pokrytá bahnem. Tělem mi třásla zima, cítila jsem, jak se mé kosti dotýkají kůže a raději jsem se ani neprohlížela. Když jsem pohla pohublou tlapkou, náramek z ní nepohodlně klouzal. Snažila jsem se zorientovat, les jsem znala, ale přesto jako by bylo něco jinak. Jsem vetřelec. Ta myšlenka přišla pomalu, pro své vlastní dobro jsem ji rychle vytěsnila, ale věděla jsem, že je to pravda. Soustředila jsem se raději na svou únavu, zimu, na nepříjemný pocit špíny. Na všechno možné, jen na své myšlenky ne—na to byl ještě čas. Teď jsem musela zmizet, alespoň dokud nebudu mít dostatek sil se postavit čelem k tomu, co se vlastně stalo.
Jen matně jsem si vybavovala věci před tím dlouhým spánkem. Byla tu Baghý, pořád se tu silně držel její pach, takže alfa se nezměnila. Ale téměř celý les také pohlcovaly pachy naprosto neznámé, tlačily na mne, dokud jsem nepocítila známou úzkost. To byl můj signál. Začala jsem se zvedat, velmi ztěžka, nejdřív na kolena a až pak do stoje. Vrávoravě jsem postávala na místě. Před očima se mi objevily hvězdičky a ze zorného pole se začala rozlévat temnota, takže jsem držela hlavu u země a čekala. Tlapky jsem měla velmi slabé, ale mé hubené tělo ještě dokázaly unést. Tiše jsem se začala krást podél známých hranic a s každým dalším krokem začaly přicházet myšlenky na to, co bude teď.

//Zarostlý les přes Vyhlídku

Ani po několika předešlých setkáních jsem nikdy nedokázala odhadnout, co myslí Duncan vážně nebo co zrovna náhodně vypustil z pusy. Chtěl se doopravdy tak moc omlouvat? Pysky mi vyskočily v jemném úsměvu. Uprostřed toho neznáma tu byl alespoň jednou stabilní věcí. Vyslechla jsem si jeho důvody a párkrát přikývla, abych potvrdila, že ho doopravdy znám - kdyby to někomu ještě nebylo jasné.
Víc než Duncan mě zajímala novinka Baghý. S malým nervózním úsměvem jsem přikývla, mohla jsem začít kdykoliv, říct cokoliv. Jenže jsem nemohla nic říct, stejně tak jako dřív s Blueberrym. Kolem někoho se také pokaždé někdo pohyboval, někdo, kdo něco nemohl slyšet. Omluvně jsem se zadívala na Duncana. Byl to přítel, ale se svými problémy jsem mu nevěřila. Nevěřila jsem vlastně ani Baghý, ale neměla jsem na výběr - nevěřila jsem nikomu, kromě Makadi, ta byla pryč a měla dost svých problémů. "Počkám si. Máš tu ještě spoustu práce," odpověděla jsem tiše. Většinou jsem změny vítala, byly to šance na nový začátek, ale tahle změna mě děsila. Cítila jsem, jak se mi klepou kolena.
Přidal se k nám další vlk. Zaujatě jsem si ho prohlédla a věnovala významné oko Duncanovi, které zatikalo směrem k neznámému. Jasným překladem by bylo líbí se ti? Řekni mi, jestli se ti líbí, protože já nevím. Asi se mi nelíbí. Vypadá jako pařez. Kývla jsem mu na pozdrav. Mluvil tak vznešeně, jinak. Jako by neměl jedinou starost. Bard a poeta. Samozřejmě, že nemusel nad každým slovem přemýšlet. Nervózně jsem přešlápla, když začal mluvit k Baghý. Přesně kvůli tomu vypadal jako pařez; udělala jsem pár kroků blíž k Duncanovi, jako by nás právě ten nový odsunul úplně někam jinam. Zatnula jsem zuby. Anděl? Kdo oslovuje alfy lesa anděl? Ve vzduchu už byla zase cítit statická elektřina, a tak jsem se raději zhluboka nadechla. Měla jsem pocit, že to svírání hrdla tentokrát nebyla úzkost, ale žárlivost. On si prostě mohl napochodovat k samicím a říkat jim, co měl na srdci. Já ne. Alespoň, že Baghý nevypadala, jako by se jeho sladkými slovy nechala omámit. Oddechla jsem si, jako by právě prošla nějakou zkouškou. A možná, že jo.

Vlky jsem chvíli jen mlčky poslouchala, než jsem vlastní magií byla vtržena do centra dění. Duncan na mě hned začal chrlit slova, ale já byla zmatená a rozuměla jsem mu tak půlku. Pousmála jsem se, jeho přítomnost mi tu nevadila, nejspíš na rozdíl od ostatních. Ze sněhu se vznesla kapička vody a přistála Duncanovi na hlavě. "Špatná smečka," uchechtla jsem se, ale nemyslela jsem nic z toho zle. Byla jsem vlastně ráda, že se ke mně tak má. Byla to první známá tvář za takovou dobu. Lehce jsem zavrtěla ocasem a odignorovala jeho beztak jen řečnické otázky. Unaveně jsem se posadila. Hlava mi z tak častého používání magie třeštila.
Jenže nebyl čas na Duncana ani na mořskou nemoc z magií, když se mi svět točil vzhůru nohama. Aha. Přikyvovala jsem, otupěle. Baghý jsem skoro vůbec neznala. Jaká byla vůdkyně? Jaká byla kamarádka? Vysvětlovalo to spoustu věcí. Proč nebyl v lese cítit Blueberryho pach, proč byl tak slabý, proč les voněl jinak. Točila se mi z toho hlava, takže jsem zaryla drápky do země, abych vydržela. Snažila jsem se ze všech sil ovládat svůj kožíšek, nepotřebovala jsem dostat další ránu, byla jsem dost probuzená. "Taky bych si chtěla... promluvit," zašeptala jsem. Byla Baghý stejně dobrou posluchačkou, jako Blueberry? Zamračila jsem se. Bylo to sotva pár sekund, co jsem se dozvěděla o její nové pozici a hned jsem ji v hlavě ve všem srovnávala s ním. Blueberry tamto, tohle Baghý ne. Bylo to špatné, ale celá ta situace mi trhala srdce na kousíčky a zase ho znovu sestavovala, jinak, rozbitě. Zase jsem nic nevěděla.
Mlčela jsem a očima propalovala Duncana. Nic jsem si o něm nemyslela, ani jsem nechtěla vědět, co tady dělá. Hlava se mi pořád točila kolem té záležitosti se smečkou a já potřebovala nějaký pevný bod, na který se přilepit. Co mám teď asi tak dělat? Roztřeseně jsem očima přejela po Baghý. Nemohla jsem se jen tak svěřit někomu... cizímu.

//řeka Mahtaë (sever)

Procházela jsem mezi známými stromy. Znala jsem to tu lépe, než svoji vlastní mysl, která se uháněla nepříjemnými směry. Srdce jsem měla těžké a nejraději bych si lehla do úkrytu a už nikdy nevylezla, ale nejdřív jsem musela najít Blueberryho a... Popovídat si. O všem. Být pro jednou upřímná - to byla moje priorita číslo jedna. Hlava mě bolela, jak jsem se snažila udržet svoji pozornost jen na jedné věci. S povzdechem jsem se pozastavila kousek od západního kraje území. Lesem se rozlehlo nejisté zavytí oznamující můj návrat. Ten kousek mě stál snad všechen hlas, nevyla jsem celou věčnost. Chvíli jsem postávala na místě, neuvědomila jsem si, že nejsem cizincem a mohu dál pokračovat bez omezení. Jasně.
Pokračovala jsem. Blueberryho pach jsem téměř necítila, a když už se mi podařilo zachytit alespoň něco, bylo to velmi slabé. Zamračila jsem se. To nevěstilo nic dobrého. "Blue?" Štěstí se neobrátilo na mou stranu ani po zavolání. Nebyl tu. Nebyl tu už hrozně dlouhou dobu. Prosím, prosím, jen to ne. Nemohla jsem dopustit, aby se někomu něco stalo. Zavrčela jsem. Nechtěla jsem být tak rozhozená z jednoho hloupého setkání a ještě hloupějšího snu.

(//baki erlend dušan hehe)
Naštěstí jsem ve vzduchu zaznamenala alespoň nějaké rozptýlení. Poznala jsem nezaměnitelný pach Duncana, který mě donutil změnit cestu. Co ten tu dělá? Natočila jsem hlavu do strany. Nějak jsem měla pocit, že jeho návštěva není předzvěstí ničeho dobrého. Už jsem si zvykla uvažovat spíš negativně. Než jsem se však ke svému cíli dostala, už u něj byl někdo další.
Tiše jsem se k Duncanovi a Baghý a Erlendovi přikradla zezadu. Ten neznámý ve skutečnosti voněl borůvčím a listnatými stromy. Zdráhala jsem se přiblížit. Myšlenky jsem měla znovu pomotané a tělem jsem skoro přirostla k nedalekému keři. Hleděla jsem na křídla Baghý a hlavou se mi proháněly vzpomínky. Pírko za náramkem mi do kůže vypalovalo nevyřčené otázky. Já už nechci. Postěžovala jsem si neurčitě. A pak to přišlo, další zvrat. Vykulila jsem modré oči na hnědou vlčici a tak nějak zapomněla dýchat. Zajiskřilo mi v kožichu, čímž jsem si vysloužila další ránu. Potlačila jsem vyjeknutí, ale pro změnu se mi chtělo ječet, protože jsem se nekontrolovanou magií prozradila. Cítila jsem, jak mě v očích štípají slzy a někde z dálky jako bych se viděla snažit se potlačit pláč. Nic nevím. Jsem úplně pitomá, pitomá kráva. "Baghý?" vydechla jsem slabým hlasem. Téměř jsem celým svým tělem uvěřila, že si pouze vymýšlí. Snaží se odehnat cizince, Duncan byl cizinec hodný lži. Ovšem její pach se šířil lesem více než jakýkoliv jiný, dával všem najevo, že ona je tady pánem. Zůstala jsem na ni koukat nic neříkajícím pohledem.

//Medvědí řeka přes Mahtaë (jih)

Nemohla jsem se zbavit provinilého pocitu. Odešla jsem odtamtud, jako by byli nějakou nakažlivou nemocí, kterou by nikdo jiný nechtěl dostat. Přitom to bylo úplně opačně. Pomalými ztuhlými kroky jsem se blížila podél řeky k Borůvkovému lesu. Nemohl mi přinést odpovědi, ale také mi nemohl přinést větší trápení. Nutně jsem potřebovala s někým mluvit. Nemohla to být Tana, nemohl to být Izumi ani Styx. Musel to být Blueberry, ten o tom věděl všechno, vždycky měl na všechno odpověď, když já tápala. A tápala jsem hodně. Proč? Myslela jsem si, že takové věci už mám dávno vyřešené, dokud se neobjevilo něco, co zase otevřelo všechny zamknuté uličky. Ta zeď vytvořená z jistoty se teď kymácela ze strany na stranu a mně se chtělo křičet. Každý by měl vědět, kým je, ne bloudit světem jako přízrak, který se může každou chvíli rozplynout.
Z vratkého ledu na řece se do vzduchu vydalo pár vodních kapek. Ty zformovaly ostrý šíp, který jsem nebezpečnou rychlostí poslala proti nejbližšímu stromu. Měla jsem vztek, byla jsem zoufalá. Potřebovala jsem si to vybít na něčem jiném, než byl les. Když jsem kolem napadeného kmene procházela, všimla jsem si v měkké kůře malé rýhy, kterou můj šíp vytvořil. Udělala jsem pár kroků vzad. Odsávala jsem z ledu v řece vodu a tvořila jeden šíp za druhým. Každý jsem vrhala proti stromu, každý rychle zasáhl, až se mi svaly napínaly. Napínaly se natolik, že jsem je cítila pod vahou magie téměř přetrhnout. Přestala jsem. Měkká kůra stromu ležela na zemi, ta pevnější zůstala nepoškozená a někde byly vyryty neškodné rýhy. Opřela jsem si o kmen hlavu a ztěžka oddechovala. Nohy se mi vyčerpáním podlamovaly. Cítila jsem, jak mě vztek opouští. Neměla jsem už dost síly být na něco doopravdy naštvaná. Místo toho mi tělo kleslo do sněhové pokrývky a já usnula.

Zdálo se mi o domově. Byl teplý jarní den, vánek mi cuchal srst a slunce mi oslepovalo tehdy ještě zdravé oči. "Takhle to nepůjde," ozvalo se kdesi za mnou. Vylekaně jsem se za známým hlasem otočila. Byla to Tana, ale míst obličeje měla podivnou mozaiku. Nepamatovala jsem si, jak přesně vypadal. "Pokud tu budeš pořád jen sedět, tak nic neulovíme!" Aha. Neubránila jsem se smutnému úsměvu. Přiklusala blíž ke mně a já ucítila závan mandlí a vanilky. Proběhla mi přímo před obličejem a já myslela, že uteče, ale otočila se. Čekala na mě. "Tak pojď, ne? Když už musíš dřepět, tak alespoň dřep někde, kde to máš ráda," oznámila mi. Tana a ta její skrytá životní moudra. Zvedla jsem se a krajina snu se začala měnit.
Hleděla jsem na tichý potok, v kterém se odrážel svit měsíce a hvězd. Automaticky jsem začala hledat tu jedinou duši, která se válela v trávě hned vedle mě a v očích se jí odrážela nesplněná přání a naděje. "Nemusíš umět lovit. Když tě nebudou mít rádi oni, tak já jo. Zajíce ulovím za nás obě." Pokrčila rameny, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě. Rodina tě nemusí mít ráda, ale já budu, tak to prostě je. Konec. "Navíc, je to docela roztomilé. Necháš se vyhnat, ale zvíře nezabiješ. Pošetilé, ale roztomilé," pokračovala. Oči se mi zalily slzami. Vždycky by přehlédla všechny moje chyby.
Další změna. Byla jsem teď vyšší, i Tana byla starší. Měla ladné tělo lovce a hleděla na mě smutnýma kulatýma očima. "Je mi to líto, Wizku." Zavřela jsem oči, když jsem slyšela své jméno. Vždycky si dala záležet na každé slabice, nikdy ho nevyplivla jako ostatní. "Každý má svoje sny. Někdy si musíme plnit ty své bez... jiných. Správná osoba, špatný čas, kámoško?" Položila to jako otázku, jako by mi právě neoznamovala, že odchází, že si jde plnit své sny beze mě, bez někoho, kdo nedokáže zabít ani mouchu. Ale pro ni bych dokázala zabít celou armádu jelenů, všechny zajíce i králíky, kdyby mě jen požádala, kdybych jen dokázala křičet dost nahlas. Miluju tě.

Probudila jsem se se stejným pocitem, který jsem měla, když jsem opouštěla domov poprvé. Po tvářích se mi začaly koulet slzy, které jsem rychle utřela. Tohle nebyl správný čas na pláč. Roztřeseně jsem se postavila. Pořád jsem byla unavená z takového náhlého použití magie. I tak jsem se vydala překonat těch pár set metrů, které mě dělily od Borůvkového lesa, zatímco se mi v hlavě rozléval můj vlastní hlas. Je to tvoje vina.

//Borůvkový les

Nemesis, Karma. Zapsala jsem si ta jména do hlavy. Sousední les, nemohlo to být naposledy, co se ucítíme. A ta vysoká pozice - možná nechybělo mnoho k tomu, aby se v roli vyrovnal Blueberrymu. Cítila jsem se provinile, že trávím svůj čas tady, než abych zjišťovala novinky v lese. A pak jsem se cítila provinile, že se raději nezajímám o to, aby Nemesis neseděl v tichu. Ačkoliv když jsem se myšlenkami dostala zpátky do reality, objevil se u něj hnědý flek, ve kterém jsem více méně poznala někoho, koho jsem již viděla. Oddechla jsem si. Znamenalo to méně mluvení pro mě. Ale ovšem, nikdy nic nešlo podle hodné naivní Wizku. Už jsem zase mlátila hlavou do stromu. Bylo to vcelku terapeutické, i když to bylo jen v mé hlavě.
"Ahoj, Alastore," odpověděla jsem překvapeně. Hlas mi u toho nepříjemně přeskakoval a třásl se. Zaprvé, nebyl náhodou úplně maličký, když jsem ho viděla naposledy? Zadruhé to, jak se choval k Nemesisovi. Očima jsem těkala od jednoho k druhému a snažila si to v hlavě srovnat. Takhle to není správně. Ale tak to bylo, stejně jako u mě snad tisíckrát předtím. Znovu už ne ... Přimhouřila jsem oči. Nechtěla jsem být zmatená, chtěla jsem nad svými city mít kontrolu, vědět, co chci.
Přišlo mi, že jejich lásku trochu narušuji. Bylo to poprvé, co jsem viděla stejné pohlaví pohromadě. Zavětřila jsem - bratři to nebyli, ani blízká rodina. Něco ve mně se začínalo zvedat k poplachu, odkrývalo to dávno zavřené dveře a myšlenky. Chtěla jsem něco říct, ale z úst mi sotva vyšlo přiškrcené mh-uh. Zvuky řeky pod vrstvou ledu mi zaplnily hlavu vzpomínkami. Řeky. Podivně mě pojily s těmi nejpodivnějšími záležitostmi. Elektřina mi projela srstí a darovala mi ránu. Vyděšeně jsem vyjekla a poskočila, ale vrátilo mě to nohama na zem. Uvědomila jsem si, že mi na obličeji celou dobu visel nic neříkající výraz, který si vlci buď mohli vyložit jako vy jste ale hřích nebo pomoc, no, ani jedno z toho se mi příliš nezamlouvalo. Usmála jsem se na Nemesise, neboť to byl on, kdo tu vypadal alespoň trochu při smyslech; na rozdíl ode mne a Alastora. Ten to měl nejspíš nějak omluvené, ale já po výboji elektřiny měla srst do všech stran a připadalo mi, že kdyby se hodně snažili, uviděli by bušit i moje srdce. "Já..." Zarazila jsem se. Tak nějak jsem chtěla poděkovat, přišlo mi to na místě, jako by pro mě něco udělali. "Roztomilé," oznámila jsem nakonec. Nemohla jsem jednoduše hned odejít. Každý můj neuron se soustředil na to, aby si vlci nemysleli, že mi přijdou nechutní. Jsem jako vy. Chtělo se mi ječet. Jsem jako vy. Nebo nejsem?
"No... Ještě se uvidíme," vydechla jsem nejistě. Srdcem se mi nepříjemně rozlévala žárlivost, kterou jsem se úzkostlivě snažila zahnat hlubokými nádechy. Chtěla jsem mít to, co oni. I když, možná ani ne to, co oni, možná by mi stačil někdo, kdo by pro mě šel na konec světa bez jakýchkoliv slov. Někdo, kdo by mi rozuměl lépe, než mi kdy mohla rozumět rodina. Zastesklo se mi po Izumim, a pak po Styx, dokonce i po Taně. Věci, co jsem mohla mít, kdybych jen natáhla packu trochu dál. "Musím se vrátit do lesa. Budou mít starost ... A nechci vás rušit. Alastore, Nemesisi... Karmo." Pokývala jsem hlavou všemi jejich směry, ačkoliv zvířátko šedivého mě trochu znervózňovalo. Chápalo, co znamená pokývání hlavy? To poslední, co mi chybělo, bylo napadení obřím ptákem. To by se Blueberrymu vysvětlovalo stěží. Ahoj, Blue. Ta krev? To víš, napadla mě Karma. S velkým K. A měla křídla.

//řeka Mahtaë (sever) přes (jih)

Narazila jsem, celkem tvrdě. Chtěla jsem zapůsobit a místo toho jsem si připadala, jako bych mohla nakráčet doprostřed řeky, utopit se a vlk by jen pokrčil rameny. "Jo, no, jasně," vykoktala jsem a nervózně se začala rozhlížet kolem. Pod bílou srstí na tvářích se mi rozlilo horko. To už bylo podruhé, co jsem se ztrapnila. Bylo to vůbec ztrapnění? Rozhodně jsem se cítila trapně, ale možná to bylo jen mnou. Většinou to bylo mnou, no, na druhou stranu jsem se tím možná chtěla jen utěšit. On věděl, že pochází z Asgaarské smečky. Věděla jsem já, že jsem doopravdy součástí té Borůvkové? Po jeho ujištění, že to smečka zvládne, jsem pouze přikývla a nastala chvíle trapného ticha. Tiše jsem mlaskla, jako bych se chystala něco říct, ale nakonec z toho nic nevzešlo. Jako při každé konverzaci s Makadi i tady jsem si najednou začínala připadat ztracená v tichu, jenže tohle bylo nepříjemné, ne jako s Makadi nebo možná kýmkoliv jiným.
"Jaksevlastnějmenuješ?" vychrlila jsem najednou. Nechtěla jsem ze sebe udělat pitomce, který nad každým slovem zbytečně přemýšlí, a tím jsem vlastně udělala úplný opak. Pomyslně už jsem mlátila hlavou o nejbližší strom. "Já jsem Wizku," představila jsem raději samu sebe. Ať už to bylo k čemukoliv. Nejspíš bylo dobré znát členy sousední smečky, která nám brzo sežere zadek.

Miniakce 5 - 6 lístků!

CELKEM: 30 lístků

Posty:

24.1. - 1 lístek

Loterie 17

Byla jsem obeznámena s faktem, že opeřenec je ve skutečnosti ona. Pousmála jsem se a přikývla. Pořád jsem měla na vlka spoustu otázek, ale nic dalšího jsem neříkala - mlčela jsem, jako vždycky. Tak trochu jsem se za to v hlavě proklínala. Byly to jednoduché otázky na které existovaly jednoduché odpovědi a já je stejně raději nevyslovila, protože by se někomu jinému nemusely líbit. Oklepala jsem ze sebe sníh, z části abych si trochu resetovala nastavení mysli. "Tak pěkná," uznala jsem, abych alespoň nějak vyplnila to ticho v mé hlavě, které se tam tak náhle rozlehlo.
Překvapeně jsem zamrkala. Zdálo se, že o mizení ví vlk své. Trochu mi to odlehčilo na srdci. Mohla jsem si blikat, jak jsem chtěla a nebude mu to divné. Možná mu to připadalo méně divné než mně. Nervózně jsem přešlápla; věděla jsem, kde najít řešení pro svůj problém, ale zříceninu jsem nemusela vidět ještě alespoň dalších tisíc let. Tiše jsem si povzdechla.
Vlk se ode mě držel dál, když jsem se přišla napít. Neměla jsem mu to za zlé - dokonce jsem byla vcelku ráda. Také jsem pečovala o svůj osobní prostor. Nepokoušela jsem se překročit jeho hranice, pouze jsem se posadila na břehu řeky a hleděla na druhou stranu, kde mi výhled na Borůvkový les zastiňoval ten Asgaarský. Přikývla jsem. "Z Borůvkového. A ty jsi z Asgaaru," pousmála jsem se. Nepřiznávala jsem se k tomu, jak dlouho jsem v lese nebyla a jak málo toho vím. "Daří se vám i přes zimu?" optala jsem se, abych otočila otázky na něj. Tak jsem se cítila bezpečněji.

Loterie 16

Nejspíš bylo neslušné nedívat se na toho, s kým mluvím, ale nemohla jsem se přestat dívat na jeho společníka. Máchal...o to obrovskými křídly - kdybych si lehla, bylo by to vyšší než já. Byla to vůbec samice, nebo samec? Spoustu otázek a já se bála jakoukoliv položit. Překvapeně jsem nastražila uši, když vlk promluvil a já si uvědomila, že také existuje. Přikývla jsem, ačkoliv jsem trochu znervózněla. Vlk stojící nad ledem rovná se žízeň, ale tak tomu očividně nebylo. Stydlivě jsem přejela pohledem krajinu, než jsem se zase utábořila na vlkovi a jeho kamarádovi. "Je pěkný," poznamenala jsem a kývla hlavou k opeřenci. Skoro jsem se zeptala co je to, ale pak mi došlo, že se ho na to ptá nejspíš až moc vlků. Z nějakého důvodu jsem na něj chtěla udělat alespoň nějaký dobrý dojem. Nakonec to byl vysoce postavený vlk a moje voda se mu nelíbila. Ale moje voda je dobrá. Ozval se posmutnělý hlásek v mé hlavě, nad kterým mi zacukaly koutky. Už jsem začínala trpět samomluvou. Zablikala mi celé pravá tlapka - byla tam a nebyla a zase byla. Povzdechla jsem si a zahrabala s ní ve sněhu. Teď, když jsem probudila ze zimního spánku jednu magii, se vracely všechny a já v srsti zase cítila statickou elektřinu. "Omyl," zamumlala jsem tiše a párkrát končetinou ještě podupala. Nezvykla jsem si na mizící části těla.
Udělala jsem pár opatrných kroků vpřed, jen abych se naklonila nad led a napila se svého výtvoru sama. Nepila jsem už celou věčnost a ledová voda mi pohladila unavené hlasivky. Spokojeně jsem vzdechla a zahleděla se na obzor. Cítila jsem se provinile. Měla bych se dostat do lesa, za Blueberrym a oznámit mu, že... opouštím domov. Ale kam půjdu? Mrkla jsem směrem k vlkovi, jako by právě on byl ten veleznámý děd Vševěd a mohl mi pomoci, nehledě na to, že jsem ho zrovna potkala. Takhle zblízka už jsem viděla jeho tvář. Za svým náramkem jsem znovu ucítila to pírko. Jeho věcičky se mu zabodávaly do kůže podobně, jako Styx vytrhával chlupy drát. Chtěla jsem se otočit a zdrhat, protože ačkoliv vlk na první dojem nepůsobil zle, rozhodně tak vypadal.