Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Posty:
11.1. - 1 lístek

Loterie 7

Seděla jsem co nejdál od rodinky, abych jim nenarušovala jejich prostor, ale byla jsem za úkryt vděčná. Zima začínala být znovu krutá a, překvapivě, studená. Jednou tlapkou jsem se chtěla vrátit zpět do Borůvkového lesa a teplého úkrytu, který jsem nenavštívila už ani nepamatuji, no a druhou jsem zase zůstávala pevně zabořená v rodince cizích vlků, protože jsem se pořád ještě držela naděje, že pro mě někde ve světě čeká něco jiného, že ještě nebylo všem dnům konec a já nepromarnila všechny ty roky a neměla nikoho, na koho bych mohla svést vinu kromě sebe samé. Přestala jsem klepat tlapkou, jak jsem bez uvědomění do té doby dělala.
Lehce jsem se na Lucy pousmála, její jméno jsem již zaslechla stejně jako jsem dokázala odhadnout její vztah k Saviorovi. Nic jsem na to neřekla, byla jsem ráda, že se mi představila. Téměř jsem očekávala, že na mě bude trojice zlá. A ačkoliv se ani po prvních pár minutách neukázal žádný velký náznak nenávisti, pořád jsem na to čekala, schoulená sama do sebe. I když se zeptala na můj vztah k jejímu otci mi její otázka nepřišla příliš kousavá, a když už, tak ta kousavost byla spíše mířená na Saviora - což mě překvapilo, ale možná to bylo tím, že já svého otce neviděla už roky a snesla bych mu modré z nebe, i kdyby mne celý život jen trápil, i kdyby už byl dávno po smrti. Snesla bych mu to modré i do nebe, kdybych mohla. Pousmála jsem se, znovu, a přikývnutím potvrdila Saviorova slova, abych následně zavrtěla hlavou a potvrdila jeho vlastní zavrcení. Ne, nebyli jsme partneři. Zvědavě jsem ovšem našpicovala uši, neboť Asgaar sdílel s Borůvkovou smečkou společné hranice, hranice které mi připomínaly kouř a požár, nejdříve ten opravdový, teď spíše už jen ten v mém srdci. "Zrovna jsme se potkali," odpověděla jsem nakonec, možná proto, že teď už měla Lucy i postavení a já si potřebovala něco dokázat, nebo možná proto, že mě její otázka tahala za nitky hluboko ve vzpomínkách.
Stejně jako předtím jsem i teď jen naslouchala jejich rodinným potížím, s pohledem zabodnutým kamsi ven, aby jim nebylo tak nepříjemné, že je někdo poslouchá. I když, možná jsem to byla jen já, které to bylo nepříjemné, no nedalo se zrovna říct, že bych je poslouchala nerada. Skoro mi to zalilo srdce příjemným pocitem, protože když už jste se nemohli poštipovat s vlastní rodinou, cizí štípání vám pro jednou přišlo vhod. V duchu jsem se uchechtla nad pokáráním od Saviora. Mít ke starším úctu. Snažila jsem se trochu splynout s temnotou v kořenech, nakonec jsem tu totiž byla ze všech nejmladší. "Budete dobří rodiče," pronesla jsem do krátkého ticha, a myslela jsem to vážně. Možná měli oba své chyby, možná měli své hlavy trochu moc vysoko, ale možná právě to některá vlčata potřebovala. Aby jim někdo řekl, že jsou úžasní a bez chyb, aniž by se jim v očích odrážela tíha světa. A také jsem u nich chtěla získat plusové body, jako každý hříšník.

Posty:
7.1. - 1 lístek

Loterie 6
//pro Lucy: myslím, že se holky neznají... a pokud jo, tak mají obě výpadek, nevadí :D

Na nikoho z cizích vlků jsem se nedívala, přesto jsem na čele cítila pohled Lucy i Etneyho, jak se nezapomněl představit. A že si na tom dal záležet. Zavrtěla jsem hlavou, nebyla jsem tou, která by vlky soudila podle jejich představování se. Někteří si stavěli zeď z falšované sebejistoty a ega, aby zakryly to zničené, nepěkné, to, co nechceme světu ukazovat nikdo. A nebo byl možná prostě jen Etney. Spíše určitě. Nakonec se představil i Savior a ze mě zase trochu opadla tíha světa. Už jsem nemusela nikoho oslovovat jen podle barev a stáří a podle toho, jestli je to rytíř nebo kůň. Krátce jsem pohlédla na Etneyho, neboť po jeho představení jsem si nebyla jistá, jestli je ten kůň on nebo Lucy. Možná byli oba jen ti rytířové, ale to jsem pak nevěděla, na čem přijeli. Oni možná ani na ničem přijíždět nemuseli. Možná měli prostě dost síly a energie do života na to, aby šli pěšky. Pousmála jsem se na ně.
Všichni se odebrali do provizorního úkrytu, ale já své místo opustila až po ujištění, že mohu. Byla jsem Saviorovi vděčná, že mě vlastně pozval sám od sebe - protože já se znala a věděla jsem, že by mi dál mrzlo celé tělo, neboť jsem z nějakého důvodu nedokázala složit jednoduchou otázku. Mohu dovnitř? Můžeš, teď už můžeš, když ti to řekl. "Děkuju," koutky úst mi zacukaly v jemném úsměvu, který byl tvořený spíše nervozitou, ale byl tam a já musela přemýšlet nad tím, jestli náhodou nevypadám jako pyraňa. Uklidnila jsem se tím, že ostatní nás vidí vždycky stokrát líp než my sami sebe, a zalezla jsem dovnitř. Etney mi připomněl, že tu ještě nikdo nezná moje jméno, za které jsem se automaticky zastyděla, ačkoliv na vlastním jménu nikdy nebylo nic špatného, ale ta stydlivost tam byla, možná proto, že doteď jsem znala já je a oni mne ne a já měla navrch. "Wizku." Teď už jsem neměla navrch.
Tiše jsem naslouchala jejich konverzaci, která mi v paměti dolovala tunely a já si pomalu začala vzpomínat na fakt, že o tomhle něco vím. O mrtvých vracejících se ze země. Nedokázala jsem potlačit myšlenku, že by tam měli zůstat - tedy, já bych se nechtěla vracet, kdybych umřela. Copak už jeden nemůže ani umřít? "Já... Pokud jde o falešnou smrt, možná bych o tom něco věděla," odtušila jsem, když jsem našla mezi jejich větami chvíli ticha. Pak už jsem jen tiše naslouchala velmi krátkému životnímu příběhu Saviora, který mě bodl u srdce. Cítila jsem naštvání na jeho rodinu, která mu utekla a nechala ho putovat samotného. Nebyla jsem ale já ta rodina, která utekla? Měl můj táta mojí mámu, nebo moje máma tátu? Co když byl jeden z nich sám a já byla tady? Představila jsem si bezvládné tělo jednoho z mých rodičů, jak se někde vstřebává do lesní půdy, bez někoho, kdo by ho oplakával. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, ale tu představu už nikdy nedokážu vymazat. Možná proto, že to tělo se nejvíc podobalo mně.

Loterie 5

Když jsem k provizornímu úkrytu přicházela, ještě jsem netušila, že se tu brzy střetne rodinné shromáždění. Ovšem to přišlo až později - nejdřív mě porazila podivná nemotornost každého prvního setkání. Vlk mě pozdravil jako starého přítele, což mi nevadilo; jen mě to zaskočilo, protože já nikdy nevěděla, jaký pozdrav se zrovna hodí. Teď se očividně hodilo ahoj a ne zdravím, což bylo trapné, protože já promluvila první a už jsem nemohla pozdrav zopakovat. Zahleděla jsem se do sněhu a pak zase do dálky, protože množství bílé barvy mi zvedalo žaludek. Pod tíhou jeho otázky jsem nervózně přešlápla. Co jsem tu dělala? "Já vlastně... ani nevím, no. Jen tak..." Naštěstí jsem nemusela už říct jediné další slovo - občas rytíř na bílém koni doopravdy přiběhl a tentokrát nabral podobu vlčice, jejíž kůň byl šedivý a vlastně to byl taky vlk. Oddechla jsem si, než jsem v sobě zase dech zadržela, protože teď jsme tady byli čtyři a to bylo výrazně větší číslo než dva, pokud vaše jméno bylo Wizku.
Známí. Pousmála jsem se. Vlčice, Lucy, vlka oslovila jako tátu a po krátkém zavětření nebylo pochyb, že jsou příbuzní. Její kůň nic neříkal, ale i z něho byl cítit Lucyin pach a jeho pach byl zase cítit na Lucy. Zase jsem si trochu oddechla. Svět se zdál být jednodušší, když jste dokázali odhadnout rodinné vztahy. "Áhoj," pozdravila jsem je oba a krátce se na ně podívala, jen aby bylo jasno, že mluvím na ně. Zastyděla jsem se nad svým protaženým Á, protože jsem zase nevěděla, jaký pozdrav se hodí.
Roli rytíře tak převzal vlk první, ten hnědý, když začal čarovat. Zase jsem cítila to podivné elektrické chvění, ono je těžké jen tak vstřebat když někdo začne bez oznámení čarovat. Oklepala jsem se, při čemž ze mě spadla hezká hromádka sněhu. Pochopila jsem, že vlk nevyužívá svou magii k boji, nýbrž nám staví úkryt. Nám? Stavěl ho i mně? Koneckonců já do rodiny nepatřila. Chvíli jsem jen koukala na jeho novou stavbu a nejistě čekala, až si svá místa zaberou Lucy a její kůň. Věnovala jsem hnědému alespoň vřelý úsměv.

Loterie 4

//Medvědí řeka přes Medvědí jezero

Nedokázala jsem se přimět se od vody odpoutat a jít jinam, jiným směrem, daleko od všech trápení. Nenáviděla jsem vědomí, že je to vše jen v mé hlavě - že s několika gesty bych mohla být zase volná, bez špetky strachu. Jenomže ten strach tam byl a nechystal se odejít, nikdy se nechystal, vždy se jen usadil a už se nikdy nezvedl, protože moc dobře věděl, že když jeden vytrvá, splní se mu úplně všechno. Zamručela jsem, ale bylo to k ničemu, stejně mi nikdo nešel po boku, aby to slyšel. Doprovázelo mě jen skřípání sněhu o mé packy a hlasité oddechování, neboť na putování v hlubokém sněhu jsem si odvykla. Plánovala jsem se přes Kaskády a Vyhlídku vrátit zpět do Borůvkového lesa a udělat ... Něco. Zůstat a koukat. To bylo víc než nic.
Bez přestávky jsem procházela známou krajinou a zkracovala si minuty přemítáním nad tím, co všechno poznávám. Všechno - támhleten kámen, tento strom i tamtu velkou větev. K mému překvapení tu však doopravdy bylo něco, co jsem neznala. Pocítila jsem jakousi statickou elektřinu někde hluboko uvnitř, neboť mým prvním instinktem bylo se bránit hlava nehlava a doufat v zázraky, vždycky tomu tak bylo. Nejistě jsem se k tomu přiblížila. Byl to úkryt, pouhý úkryt, velký tak akorát pro jednoho vlka. Byla jsem unavená, uvědomila jsem si. Ale nemohla jsem jít spát, protože větve již někdo obýval a já nikdy nebyla vlkem, který by někoho jen tak vyhnal z brlohu.
Posadila jsem se vedle té... věci. Setrvávala jsem v tichosti, ale chtěla jsem něco říct. Jenže jsem nic neřekla, neboť se slovy jsem to nikdy neuměla. Setrvávala jsem v tichosti, protože po pár sekundách už mi přišlo divné se znovu zvednout a jen tak odejít. Možná, že už byl ten vlk vzhůru a čekal, až odejdu. Jenže já jsem neodcházela. A nebo čekal na má slova, ale já také nic neříkala. A na co že jsem vlastně čekala já? "Zdravím," odtušila jsem, šepotem, který by se dal snadno zaměnit za meluzínu. Ale bylo to něco. Víc než nic.

Loterie 3

//Řeka Mahtaë (sever) přes Mahtaë (jih)

Nakonec mě cesta vedla podél všemožných vodních toků, tak, jako to udělala už mnohokrát v mém životě. Nevadilo mi to. Ačkoliv se zdálo, že od ledové vody šla větší zima, netřásla jsem se. Voda, v jakékoliv formě a s jakoukoliv teplotou, byla vždy mým jediným přítelem, nikdy mě neopustila. Pousmála jsem se, přeci jen v poušti se těžko hledala. Ale i tam nakonec byla. Nakukovala jsem přes břeh a snažila se pod pokrývkou ledu zahlédnout ryby, ale ty se před mrazivou zimou dobře schovaly hluboko na dně řeky. Záviděla jsem jim - kamkoliv doplavaly, tam na ně každou zimu čekalo na dně teplo. Nedokázala jsem říct, jestli to samé platilo i pro nás vlky. Kdybych jednoduše odešla, našla bych teplé místo? Našla bych již ulovenou kořist? Oklepala jsem se. Zima a lov zvěře. Každý měl nějakou hloupost, která ho držela při zemi.
Šla jsem pomalu, skoro jako šnek, ale pozornost jsem ničemu nevěnovala. Uklidňovala mě známost okolí. Poznávala jsem stromy, keře i svahy. Věděla jsem přesně, kde jsem, jak daleko je Život či Smrt a kolik kroků mi zabere dostat se do Borůvkového lesa. Cosi na té známosti mě téměř iritovalo, jako bych od života očekávala víc než to, pro co jsem dosud žila. Zavrtěla jsem hlavou. Vždy jsem měla s něčím problém, a to bylo špatně. Alespoň podle norem společnosti. S kým jsem ale měla držet krok? Další tichý povzdech. Nechala jsem se vést vodou, která mě vedla zpět kolem hvozdu do Borůvkového lesa. Všechny cesty vedou do Říma.

//Řeka Midiam přes Medvědí jezero

Loterie 2

//Borůvkový les

Pokračovala jsem dál tou známou cestou, kterou jsem šlapala již několikrát. Znala jsem okolní místa více než jsem si pamatovala tváře svých rodičů. Takové uvědomění mě píchlo u srdce, ale nejspíš to byla jen další věc, se kterou se muselo počítat, když jste opouštěli domov. To sice bylo již před mnoha lety, ale i na ty, kteří rodinu opouštějí ve zlém, občas dolehne fakt, že tvář vlastní matky je něco, co by se zapomínat nemělo. Ani tváře ve smečce. Povzdechla jsem si. Měla bych se otočit na patě a promluvit si o tom všem s Blueberrym, narovinu. Věděla jsem ale, že by mu to ublížilo. To bylo na přátelství to nejhorší, i na rodině. Když už jste museli spálit most, stálo vám v cestě něco nehořlavého.
A tak jsem místo vracení se zpět pokračovala vpřed, kamkoliv mě tlapky vedly. Věřila jsem, že kamkoliv mě zrovna tlapky dovedou budu mít jasnější hlavu. Ať už to bude cokoliv, doufala jsem, že to přijde brzy. Hlava na krku se mi začínala zdát příliš těžká a já nikdy nebyla ta, co by měla v oblibě nosit těžké věci. Lehce jsem se sama nad sebou uchechtla. Věděla jsem přesně, co dělám špatně - a věděla jsem, že je špatně, že vím co dělám špatně, protože nikdy nemohlo být dobré na sobě vidět jen to špatné, i kdybyste žádné dobro neměly, i to je koneckonců špatné. Všechno bylo špatně, a tak, bylo vlastně něco úplně dobře? Možná jsme prostě nikdy nemohli být dobří. Možná jsme dobře a špatně stvořili jen pro nastolení pořádku. Šla jsem v naprostém tichu, které přerušovalo jen křupání sněhu. Kolena mě nepříjemně štípala od mrazu a já doufala, že mě někdo přijde zachránit - že zase nejsem úplně sama.

//Medvědí řeka přes řeku Mahtaë (jih)

Posty:
4.1. - 1 lístek :)
5.1. - 3 lístky
6.1. - 1 lístek

Miniakce:
2. miniakce - 5 lístků

Loterie 1

Hlavou mi místo krve na moment proudila jen bolest — alespoň pro dramatický efekt, ve skutečnosti jsem však cítila jen nepříjemné bodání kdesi uprostřed nad očima. Které jsem vlastně měla zavřené, stejně jako jsem měla zavřené všechno, celé tělo schoulené do jedné nehybné schránky, která by mohla být stejně tak dobře úplně mrtvá; ale nebyla, což na jednu stranu také nebyla tak úplně výhra. Přestože jsem si stěžovala na bezvládné končetiny, vynaložila jsem úsilí ze sebe vyprdnout dlouhé zaúpění, které mě nepříjemně poškrábalo v hrdle a změnilo se v dávivý kašel. Stydlivě jsem se zahleděla mezi stromy (to už jsem měla oči doširoka otevřené) a doufala, že nikdo není poblíž. Les se hemžil mnoha pachy, z nichž mě mnoho z nich znervózňovalo. Jak jsem mohla nechat to zajít takhle daleko, sabotovat samu sebe? Nejvíce mě nejspíš štvalo, že to vlastně byla všechno moje vina a nemohla jsem obvinit někoho jiného. To byl koneckonců nejlepší únikový plán všech dob, únikový od všech vlastních problémů, svalit je na někoho jiného a jít dál. Jenže takhle život nefungoval, nikdy tak nefungoval a nikdy nebude — mohla bych svést neutichající úzkost na jakýkoliv živý i neživý předmět a stejně by mě dohnala, daleko za oceánem i hluboko pod zemí. Nikdy před něčím neutečeme. Já rozhodně ne, pokud bych ještě sekundu zůstala přišpendlená k zemi.
Vyhoupla jsem se do stoje, v kterém jsem cítila slabost, kterou moje chátrající tělo začalo považovat za denní standart. Paměť jsem měla zamlženou, ale pamatovala jsem si dost na to, abych měla před čím (ne)utíkat. Nikdy před ničím neutečeme. Hm, sledujte mě. Utíkala jsem již šest let a mohla jsem utíkat dál. Více méně. Všechno to na mě dolehlo, ale ne tím způsobem, který vás dostane do kolen a vy pláčete dokud už nemůžete. Spíš tím způsobem, který vás nutí udělat nějakou šílenou blbost, něco naprosto nesmyslného, abyste pro jednou cítili něco jiného, než jen nekonečnost života. Něco jako úlet se Styx, něco jako záchrana světa, ale bez jediné pochybnosti v duši, protože už nemáte o čem pochybovat. Nebo ano? Pochybnosti. Kam zmizela Makadi? Kam zmizela rodina?

//Řeka Mahtaë (sever)

Stydlivě pokývla hlavou. Samozřejmě – měla pravdu, a černobílá byla zaslepená; jak jen mohla, tak lehko zapomenout na všechny ostatní? Přesto zvedla koutky pysků do drobného úsměvu. Makadi měla v srdci stále ještě více místa než ona, a to byl důvod k úsměvu. „Ano,“ vzdechla, takřka ve stejnou chvíli, co vlčice začala opět povídat. Našpicovala své uši a nadějně pozvedla hlavu. Nebylo to častokrát, co načervenalá nemluvila pouze v podobě odpovědí na otázky. Její slova pečovatelku ovšem zabolela, hluboko v srdci. Nechala svou hlavu opět poklesnout a zopakovala pokývání. Utíkala snad? Měla pro všechny své činy vysvětlení, nechtěla odejít bez rozloučení, a přesto … Nikdy před ničím neutečeme, pomyslela si. I jestli vskutku od něčeho utíkala, nakonec by jí to dohnalo.
„Jak chceš dostat všechny ostatní na Vyhlídku?“ otázala se; nikoliv zle, aby snad vlčici rozmlouvala její trápení – myslela to vážně, chtěla vědět její plán, uskutečnit ho. Narovnala se do jakési nešikovné vůdcovské pozice, s tlapkami klepajícími se nejen od přicházející zimy a srstí plnou chuchvalců.

Les utichl, jednou krát ne vinou dvou vlčích duší, jež kolem sebe bruslily – snad ze strachu se jedna druhé dotknout, vyvolat pád. Hlouček vlků nachystaný k poslednímu předzimnímu lovu opustil hranice smečky a nechal za sebou pár uzlíčků starostí, plných ticha a nejistoty. Modré oči vlčice byly nervózně zaseknuté na obzoru (přestože to byl překrásný pohled, plný zlatých barev ozářených zapadajícím slunkem - obdobně nazlátlý jako nebe … A od kdy že je nebe nazlátlé?), jež poukazoval na nadcházející neštěstí. V koutku oka nepokojně četla druhé vlčici měnící se tvář; s každým slovem pak zvyšovala hlas, neboť nemohla vystát zraňovat svou nejbližší. Nebyla ani dost prostoduchá na to, aby byla schopna se tvářit, že je vše v pořádku.
Budu … Pysky jí zacukaly v nervózním úsměvu. To bylo vše, co z úst Makadi zaslechla – a třebaže bylo pošetilé očekávat více, pocítila jemné zklamání. Dychtila důvěřovat odpovědi (jediné, fňuk), jíž dostala, nicméně nemohla dopřát klid duši nepravdou. „Makadi,“ začala, její jméno znějící jako vyčerpaný, málem soudivý vzdech. Pozorovala vlhkou trávu u bílých pacek vlčice; vše pro to, aby nemusela hledět do tyrkysových očí. „Makadi …“ Další vzdech, tentokrát plný beznaděje a ustaranosti. Neměla co říci, takřka jí připadalo, že by měla odejít ihned, přestat … překážet. Ve štěstí té, kterou měla tolik ráda.
„Pojď se mnou,“ zamumlala tiše – málem ani sama sebe neslyšela. Stydlivě přenesla váhu na druhou packu a odkašlala si. „Do bezpečí, myslím. Prozatím – ne navždy, já … Chci vědět, že jsi v bezpečí,“ odtušila; však neptejte se, proč jí na tom toliko tkvěla – to byla otázka, na kterou snad ani ona sama odpověď neměla. Již dlouhá léta na ní nikdo neponechal takovou stopu, jako načervenalá vlčice. Proč – pokud vím, že se musím odtrhnout od celé smečky, proč tu pořád stojím? Wizku pociťovala nutnost stálosti, záchytného bodu, kterým už nebyla Borůvková smečka. Její nitro bylo nezvykle prázdné, nebylo pochyb, že potřebovala přinejmenším náležitě obejmout. Ovšem stejně tak jako dříve ani nyní nic neřekla, nepípla, pouze postávala na místě a hleděla do země.
děla do země.

Jemně jsem přikývla na vlčkovu otázku. Vypadal vyděšeně, ale bral to lépe, než jsem čekala. Něžně jsem do něj dloubla čenichem, zatímco Makadi nic moc neříkala. Úzkost mě ubíjela a tak jsem ani neměla sílu Jerryho přesvědčovat, aby nikam nechodil. Sledovala jsem, jak si našel cestu k lovící skupince. Jemně jsem kývla jejich směrem, ačkoliv nejspíš bez povšimnutí. Neříkej to? Otočila jsem hlavu zpět k vlčici. Přilepila jsem uši k hlavě a smutně pokrčila rameny. Neměla jsem to říkat? Ale byla to pravda. Bolelo mě, že jsem jí tolik ubližovala. Nechtěla jsem, aby to tolik bolelo. Chtěla jsem být pro všechny zase cizí, začít od začátku, chtěla jsem klid a pokoj a...
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. A znovu. Dovolila jsem si na moment přemýšlet, protože v přítomnosti Makadi jsem mohla. Ona nic neříkala, nikdy nevyrušila mé myšlenky, nikdy jsem se v její přítomnosti necítila špatně. Tentokrát mě to téměř dohánělo k šílenství, ale s takovou myšlenkou jsem se znovu nadechla a znovu vydechla, dlouze, až mě množství kyslíku téměř poslalo k zemi. Posadila jsem se, což značně zvýšilo moji nervozitu; další nádech a výdech. Není kam spěchat. Kouř tu ještě není. Budeme mít čas utéct i když už ho uvidíme. Uklidňovala jsem se, a ačkoliv mým slovům věřilo jen zdravé uvažování a ne moje srdce, stačilo to. Odpovědi na mé vlastní otázky nebyly o nic moc jasnější - a stejně tak vlastně i ty otázky, ale mohla jsem volně dýchat a to prozatím stačilo. Pousmála jsem se, spíše, abych si připomněla, že svět nekončí. "Borůvková smečka... funguje i beze mě;" začala jsem. Vlčice už mohla tušit, že ačkoliv se mi hlas jemně třásl a hleděla jsem do země, chystala jsem se mluvit dlouho. "Poprvé jsem sem přišla se Stormem a Styx - to ještě nebyla postrachem každé smečky," uchechtla jsem se. Při vzpomínce na Styx se mi do tváří nahrnulo horko. Krátce jsem mrkla na Makadi. Mohla jsem se jí s něčím takovým svěřit? "No, Styx vyhnali sotva po pár minutách, ale... mě si tak nějak nechali. Přijmuli mě za svou a hurá zachraňovat svět! Naomi... Blue, Aranel, Storm - my všichni," odtušila jsem tiše. Mezi slovy se mi občas nedobrovolně našpulila tlama, jako když se vlče chystá k záchvatu pláče. "Mám s tímhle místem spojeno tolik dobrodružství. Tolik krásných chvil - když mě Blue povýšil na deltu, věřil mi natolik, aby mi dal na starost vlčata. Když jsem našla Tati a přivítali jsme tak jednu z prvních mladých dušiček," zahleděla jsem se na zatažené nebe. Všechna svá slova jsem si v hlavě přehrávala jako hraný film. Lov s Lylwelin, která se nečekaně po několika měsících přidala i s vlčaty právě k nám. Čas letěl rychleji, než bych chtěla. A pak ta hnědá koulička v zasněženém křoví, Tati, kterou jsem od jejích vlčecích let neviděla. Najednou jsem lehce posmutněla. V určitou chvíli začaly mé vzpomínky nabírat na jakémsi šedém povlaku.
"No, a smečka se najednou začala rozrůstat. Skoro jako by každý den přišel někdo nový. I dnes... Jerry, další člen smečky, protože věřím, že Blueberry ho jen tak nepošle pryč," pousmála jsem se. Blue byl prostě takový. Stěžoval si, reptal, mračil se, ale nakonec to byl jen hodný starostlivý vlk, který se staral o svoji smečku. Měla jsem na to mu takhle ublížit? Měla jsem na to, co se mi rodilo v hlavě? "A já to všechno sledovala z povzdálí, tak nějak; lovy, smích, party přátel, vlčata. Měla jsem strach - mám strach, protože tahle rodina je pro mne vším, sen, který se mi po tolika letech splnil. Měla jsem strach, že jakákoliv malá chyba by mohla smečku zničit, jakýkoliv přešlap by mě mohl dostat pryč. Nejspíš... jsem začala mít strach, že pokud nebudu dostatečně dobrá, lepší než jsem, tak mě vyhodí, protože jsem nepotřebná," přiznala jsem. Všichni, na které jsem si v tu chvíli vzpomněla, dělali pro smečku něco důležitého, něco, o co smečka jen tak přijít nemohla. Baghý, Nori, Kaya, Blueberry, Aranel, Storm. Žádná role neměla svého dvojníka. Až na jednu. "Ale... to už je pryč, myslím," zvedla jsem svůj hlas o něco výš. Nechtěla jsem se proměnit v depka kouli. Už ne. Pokračovala jsem: "Protože jsem si uvědomila, že nejsem nepotřebná - ani navíc. Ani nepotřebuju nenávidět sama sebe, aby byla smečka v bezpečí. Protože... funguje. Všichni si klikli. A je to ten nejkrásnější pohled na Zemi," povzdechla jsem si. Ohlédla jsem se za své rameno, kde se lovící tlupa chystala k odchodu. Vrátila jsem svůj pohled na Makadi, která stála nebezpečně daleko ode mě. Měla jsem nutkání ji chytit, bála jsem se, že mi uteče. "Moje úloha tady je u konce. Přišla jsem sem mezi... čtyři a půl vlka? Pomohla jsem tam, kde bylo potřeba, když to bylo potřeba. A teď má Blueberry tu nejlepší rodinu, kterou si kdy mohl přát. Všichni ji mají. A můj kousek skládačky si k sobě teď musí najít jiný náhradní díl," dopověděla jsem, s lehkým humorem na odlehčení situace. Ale šla vůbec odlehčit? Kam vůbec půjdu? Nevěděla jsem. V hlavě byly všechny mé plány neurčitě zamlžené. Ke Styx? Obávala jsem se, že to nebyl nejlepší nápad. Jinam? Nikdy bych nedokázala se znovu zařadit mezi početnou rodinu. "Budeš v pořádku?"

Odvyprávěla jsem jí celý příběh, jak jen nejrychleji jsem dokázala (a za tu dobu i nejpřesněji). Ignorovala jsem otázky, které byly zbytečné – to, co mi Život pověděl, na ně stejně zodpovídalo. Nelíbilo se mi vidět Makadi v pozoru, vystrašenou. Nechtěla jsem ji stavět před takovou situaci. Nechtěla jsem se dívat z Vyhlídky na to, jak les zahalí kouř a spálí všechno, pro co jsme všichni tvrdě dřeli.
Odklonila jsem od Makadi zrak a jemně pokrčila rameny. Sledovala jsem probouzející se popelavé vlče. Na hrudi mě cosi tlačilo, něco, co jsem ze sebe potřebovala dostat. Jenže bylo toho mnoho. Náhle mě štvalo množství slov, která vlčice používala, to, že doopravdy nebyla ani vlčicí (a jaký přesně byl důvod, že jsem si vzpomněla právě na to?) ani nikým, kdo by dokázal ostatní přemluvit, aby také pohnuli pozadím. Proč ty? Další nepatrné pokrčení ramen, snad jako bych na stejnou otázku toto gesto již neprovedla. Neměla jsem na to odpověď. Či měla? Kdesi v koutku duše jsem ji cítila, avšak nedokázala jsem ji polapit, rozluštit ji. Byla totožně rozostřená jako Makadi přede mnou. Přimhouřila jsem oči ve snaze získat jasný obrys červenobílé, no setkala jsem se jen s bolestí hlavy. Zastavila jsem se v dalším pokrčením ramen a místo toho jsem nejistě přešlápla. Musela jsem začít odpovídat – nemluvila jsem moc dlouho. "Poněvadž… Mám jen tebe," řekla jsem. Hlas mi podivně přeskakoval z šepotu do nehlasité mluvy. "Já se tu…," zasekla jsem se. Pozvedla jsem hlavu od Jerryho a po delší době jsem se konečně podívala vlčici do očí. Trhavě jsem se nadechla, a: "necítím doma," doplnila jsem, značně slabým hlasem, který byl navíc přerušen vytím.
Vyplašeně jsem poskočila na místě a obrátila hlavu směrem ke zdroji. Po takovém přiznání se mi srdce škubalo na kusy. Nechtěla jsem vidět nikoho dalšího – chtěla jsem se vypařit na místě, nemuset nic takového řešit. Ale bylo příliš pozdě, Jerry se probouzel a vlčice již také uvažovala. "Jerry," načala jsem, pohled stále upřený na Makadi, jako bych se bála, že pokud ji přestanu sledovat zmizí a už se nikdy nevrátí. Konečně jsem tak stejně učinila. Nepřišlo mi vhodné k vlčeti promlouvat tímto způsobem. "Děje se teď něco velmi vážného, víš? Takže s ostatními nemůžeme jít, abychom si neublížili," věnovala jsem šedivému nepatrný úsměv. "ale neboj se ty nic. Nás se to nedotkne, budeme v bezpečí. Že?" hlas mi ke konci opět málem vypověděl službu. Vrátila jsem pohled zpět k vlčici. Musela se rozhodnout. Třebaže v mých očích neměla na výběr – jestliže by nesouhlasila s bezpečným přesunutím, přitáhla bych ji na Vyhlídku násilím.

Ještě pořád trochu ztěžka jsem rozdýchávala svůj běh na dlouhou vzdálenost. Unaveně jsem pozorovala, jak si Jerry lehl k jednomu ze stromů a rozhodl se si dát šlofíka. Pousmála jsem se. Také bych chtěla - ale měla jsem důležitější věci na starost. Teď, když vlče nejevilo žádný zájem o jejich konverzaci a dokonce se rozhodlo si v Borůvkovém lese ustlat, jsem mohla Makadi všechno říct.
"Musíme... přesunout smečku na Vyhlídku," řekla jsem. Hlas se mi pohyboval podivně vysoko, jako by to nebylo přesně to, co jsem toužila říct. Mrkla jsem vlčici do očí, než jsem pokračovala ve svém koukání na zem. Zhluboka jsem se nadechla a zkusila to znovu: "My dvě... Ty bys měla jít, co nejdřív. Byla jsem u Života - něco se stalo, a... a ze západu sem jde kouř, nemůžeme v něm zůstat. On říkal, že na Vyhlídce bude bezpečno. Musíme tam co nejdřív, ty musíš," sypala jsem ze sebe. Mluvila jsem rychle a přesto jsem si uvědomovala každé zbytečné slovo. Proč? Proč se tak hloupě ptáš? Napadlo mě. Co se děje byla naprosto klasická otázka pokládána v každé podobné situaci, kterou by každý normální vlk přešel bez povšimnutí, avšak tentokrát jsem ji proklínala. Byl to ztracený čas a moje bezmoc stoupala. Bála jsem se, že mi Makadi nebude věřit, vysměje se mi do tváře a bude pokračovat svůj život v lese, kde nebylo bezpečno. "Prosím," dostala jsem ze sebe nakonec a svěsila hlavu - ačkoliv mi ještě nic neřekla, ani jsem se jí nepokusila podívat do tváře. Nenáviděla jsem se za to, že jsem cítila nutkání vlčici prosit téměř na kolenou. Nemám důvod. Ale představa požáru a kouře ve mně probouzela nepěkné vzpomínky a raději bych do těch plamenů skočila dobrovolně, než místo červené šály ztratit z dohledu červenou srst.
Z podivného transu mě vytrhlo škubání vlčete, které stále bylo s námi. Otočila jsem k němu hlavu a zamrkala, abych se zbavila nutkání začít znovu brečet. Žďuchla jsem do malého mokrým čenichem, ale trochu jsem doufala, že ho to neprobudí. Nebo naopak? Přála jsem si nemít v hlavě chaos. To bylo to jediné, čím jsem si byla jistá.