Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Narazila jsem, celkem tvrdě. Chtěla jsem zapůsobit a místo toho jsem si připadala, jako bych mohla nakráčet doprostřed řeky, utopit se a vlk by jen pokrčil rameny. "Jo, no, jasně," vykoktala jsem a nervózně se začala rozhlížet kolem. Pod bílou srstí na tvářích se mi rozlilo horko. To už bylo podruhé, co jsem se ztrapnila. Bylo to vůbec ztrapnění? Rozhodně jsem se cítila trapně, ale možná to bylo jen mnou. Většinou to bylo mnou, no, na druhou stranu jsem se tím možná chtěla jen utěšit. On věděl, že pochází z Asgaarské smečky. Věděla jsem já, že jsem doopravdy součástí té Borůvkové? Po jeho ujištění, že to smečka zvládne, jsem pouze přikývla a nastala chvíle trapného ticha. Tiše jsem mlaskla, jako bych se chystala něco říct, ale nakonec z toho nic nevzešlo. Jako při každé konverzaci s Makadi i tady jsem si najednou začínala připadat ztracená v tichu, jenže tohle bylo nepříjemné, ne jako s Makadi nebo možná kýmkoliv jiným.
"Jaksevlastnějmenuješ?" vychrlila jsem najednou. Nechtěla jsem ze sebe udělat pitomce, který nad každým slovem zbytečně přemýšlí, a tím jsem vlastně udělala úplný opak. Pomyslně už jsem mlátila hlavou o nejbližší strom. "Já jsem Wizku," představila jsem raději samu sebe. Ať už to bylo k čemukoliv. Nejspíš bylo dobré znát členy sousední smečky, která nám brzo sežere zadek.

Miniakce 5 - 6 lístků!

CELKEM: 30 lístků

Posty:

24.1. - 1 lístek

Loterie 17

Byla jsem obeznámena s faktem, že opeřenec je ve skutečnosti ona. Pousmála jsem se a přikývla. Pořád jsem měla na vlka spoustu otázek, ale nic dalšího jsem neříkala - mlčela jsem, jako vždycky. Tak trochu jsem se za to v hlavě proklínala. Byly to jednoduché otázky na které existovaly jednoduché odpovědi a já je stejně raději nevyslovila, protože by se někomu jinému nemusely líbit. Oklepala jsem ze sebe sníh, z části abych si trochu resetovala nastavení mysli. "Tak pěkná," uznala jsem, abych alespoň nějak vyplnila to ticho v mé hlavě, které se tam tak náhle rozlehlo.
Překvapeně jsem zamrkala. Zdálo se, že o mizení ví vlk své. Trochu mi to odlehčilo na srdci. Mohla jsem si blikat, jak jsem chtěla a nebude mu to divné. Možná mu to připadalo méně divné než mně. Nervózně jsem přešlápla; věděla jsem, kde najít řešení pro svůj problém, ale zříceninu jsem nemusela vidět ještě alespoň dalších tisíc let. Tiše jsem si povzdechla.
Vlk se ode mě držel dál, když jsem se přišla napít. Neměla jsem mu to za zlé - dokonce jsem byla vcelku ráda. Také jsem pečovala o svůj osobní prostor. Nepokoušela jsem se překročit jeho hranice, pouze jsem se posadila na břehu řeky a hleděla na druhou stranu, kde mi výhled na Borůvkový les zastiňoval ten Asgaarský. Přikývla jsem. "Z Borůvkového. A ty jsi z Asgaaru," pousmála jsem se. Nepřiznávala jsem se k tomu, jak dlouho jsem v lese nebyla a jak málo toho vím. "Daří se vám i přes zimu?" optala jsem se, abych otočila otázky na něj. Tak jsem se cítila bezpečněji.

Loterie 16

Nejspíš bylo neslušné nedívat se na toho, s kým mluvím, ale nemohla jsem se přestat dívat na jeho společníka. Máchal...o to obrovskými křídly - kdybych si lehla, bylo by to vyšší než já. Byla to vůbec samice, nebo samec? Spoustu otázek a já se bála jakoukoliv položit. Překvapeně jsem nastražila uši, když vlk promluvil a já si uvědomila, že také existuje. Přikývla jsem, ačkoliv jsem trochu znervózněla. Vlk stojící nad ledem rovná se žízeň, ale tak tomu očividně nebylo. Stydlivě jsem přejela pohledem krajinu, než jsem se zase utábořila na vlkovi a jeho kamarádovi. "Je pěkný," poznamenala jsem a kývla hlavou k opeřenci. Skoro jsem se zeptala co je to, ale pak mi došlo, že se ho na to ptá nejspíš až moc vlků. Z nějakého důvodu jsem na něj chtěla udělat alespoň nějaký dobrý dojem. Nakonec to byl vysoce postavený vlk a moje voda se mu nelíbila. Ale moje voda je dobrá. Ozval se posmutnělý hlásek v mé hlavě, nad kterým mi zacukaly koutky. Už jsem začínala trpět samomluvou. Zablikala mi celé pravá tlapka - byla tam a nebyla a zase byla. Povzdechla jsem si a zahrabala s ní ve sněhu. Teď, když jsem probudila ze zimního spánku jednu magii, se vracely všechny a já v srsti zase cítila statickou elektřinu. "Omyl," zamumlala jsem tiše a párkrát končetinou ještě podupala. Nezvykla jsem si na mizící části těla.
Udělala jsem pár opatrných kroků vpřed, jen abych se naklonila nad led a napila se svého výtvoru sama. Nepila jsem už celou věčnost a ledová voda mi pohladila unavené hlasivky. Spokojeně jsem vzdechla a zahleděla se na obzor. Cítila jsem se provinile. Měla bych se dostat do lesa, za Blueberrym a oznámit mu, že... opouštím domov. Ale kam půjdu? Mrkla jsem směrem k vlkovi, jako by právě on byl ten veleznámý děd Vševěd a mohl mi pomoci, nehledě na to, že jsem ho zrovna potkala. Takhle zblízka už jsem viděla jeho tvář. Za svým náramkem jsem znovu ucítila to pírko. Jeho věcičky se mu zabodávaly do kůže podobně, jako Styx vytrhával chlupy drát. Chtěla jsem se otočit a zdrhat, protože ačkoliv vlk na první dojem nepůsobil zle, rozhodně tak vypadal.

Loterie 12

//Řeka Midiam přes Medvědí jezero

Vyslechla jsem si, co ještě mohl mít starý vlk na srdci a potom už jsem byla zase sama. Zima se do mě po pobytu v teplém prostředí nepříjemně zabodávala, ale byla jsem ještě pořád zvyklá. Od hladomoru jsem si zvykla na všechno. Nepříjemně jsem se nad tou vzpomínkou otřásla. Zajímalo mne, kolik takových hladomorů si prožil Savior a jaká je pravděpodobnost, že se to stane znovu. Zděšeně jsem se rozhlédla kolem, snad jako by se měla všechna zvěř vypařit během několika sekund. Nic takového se nestalo. Pokračovala jsem dál kolem jezera a snažila se našlapovat tiše. Medvědi byli nebezpeční tvorové a já nechtěla riskovat, že bych na ně (ačkoliv v zimě) narazila zrovna tady. Raději bych si odpočinula u řeky na druhé straně.
U řeky však už někdo stál a i z několika metrů se ke mně dostal pach Asgaarské smečky. A vedle něho... jakýsi pták. Z nějakého důvodu jsem ho odhadovala na tvora z hor, možná kvůli jeho velikosti. Nervózně jsem zůstala stepovat na místě, ačkoliv jsem pobaveně natočila hlavu do strany. Skoro to vypadalo, že v okolí žádná smečka kromě Asgaaru není - nejdříve Etney a Lucy a nyní tento. Nebo jsem možná byla od Borůvkového lesa moc daleko. U srdce jsem cítila jakousi zášť, která mi stále připomínala požár. Jenže les teď stál jako nový a já už neměla důvod kohokoliv obviňovat. Místo nenávisti jsem se pevně zapřela tlapkami o sníh. Z ledu pod čenichem vlka se do vzduchu zvedly kapky vody, kde zformulovaly menší kouli. Ta se pomalu snesla zpět do důlku, který tam zmizelá voda vytvořila, a tak jako by před vlkem najednou stála miska s vodou. Unaveně jsem se posadila. Po dlouhých pauzách bez používání magie by mě do kolen dostala i ta nejmenší malichernost. Spokojeně jsem hleděla na svůj výtvor. Obvykle jsem nebyla tou, která by zahájila konverzaci, ale dělala jsem cokoliv pro to, abych se nemusela vracet mezi borůvčí. "Napij se," vyzvala jsem ho a pousmála se. Jediným zdrojem vody v zimě bylo cumlání sněhu nebo riskování přilepeného jazyka k ledu. Mé malé kouzlo nemohlo nikomu uškodit.
Trochu jsem si šedivého prohlédla, jak jen to na dálku šlo. Odhadovala jsem, že musel mít vysokou hodnotu ve své smečce, vzhledem k tomu, že ten pach tu zastiňoval skoro všechno ostatní. Těkala jsem pohledem z něj na jeho mazlíčka a přemítala nad tím, proč ten pták prostě neodletí. Jak si s jiným tvorem utvořil takové pouto, aby neodešel? Na obličeji se mu cosi lesklo, zrovna si to prohlížel, když jsem na něj narazila, ale nerozeznala jsem to. Nakonec jsem téměř neznatelně sklopila uši a svěsila ramena. Patřila jsem do jiné smečky, ale stále jsem byla nižší postavení. A pokud pořád mezi oběma lesy vládl mír, nechtěla jsem ho ničím narušit.

Loterie 11

Přemýšlela jsem nad jeho otázkou. Neodešla bych odsud. Bylo ještě spoustu míst, která jsem nenavštívila, vlků, které jsem nepotkala. Ale byly i věci, od kterých bych ráda odešla. "Našla," přikývla jsem nakonec. "Ale... vždycky něco chybí k dokonalosti," odtušila jsem neurčitě a s nervózním úsměvem dál hleděla do země. Nebyly mi jeho otázky nepříjemné, téměř naopak, objevovala jsem samu sebe ráda, ovšem... Nebyly moje odpovědi moc hloupé? Nevypadala jsem moc rozcuchaně? Co si o mně asi myslel? Poté mi položil otázku, nad kterou jsem dumala už dlouhou dobu. Možná, že už jsem znala i odpověď na ni. "Dříve to byla malá smečka, co potřebovala každou pomoc. Teď už moji pomoc nepotřebují," odpověděla jsem a hrdě vypjala hruď. Nemyslela jsem to nijak zle. Srdcem se mi rozlévala pýcha na to, co smečka dokázala za tak krátký čas. Kolik pachů se teď vznášelo nad borůvčím. "A já... Už nepotřebuji je," dodala jsem. Život v Galliree mě naučil dostatek. Mohla jsem se vydat na další cesty nebo se nadále zdržovat poblíž lesa. Téměř mi přijde, že už tam u řeky, v tom malém úkrytu z kořenů, jsem se rozhodla.
Savior prozradil i něco málo o sobě. Soucitně jsem se pousmála, když se svěřil, že jeho dětství nebylo zrovna veselé. Sama jsem vzpomínala na večery strávené u řeky a v modrých očích se mi zablesklo. "Ragarská smečka," odvodila jsem z popisu smečky. Do Gallirei jsem přišla přes hory a potkala jsem vlčici, Severku, jejíž obličej už jsem dávno zapomněla. No pamatovala jsem si to stále moc dobře. Odfrkla jsem si nad jeho vtipem a na tváři mi zůstal úsměv. "Já taky nemám zrovna dobrý čuch na partnery," uklidnila jsem ho.
Překvapilo mě, že Savior znal Storma. Tvář se mi trochu rozzářila, než opět poteměla, když jsem si uvědomila, že o něm nic nevím. "Dlouho jsem ho neviděla," odpověděla jsem starostlivě. Zamyslela jsem se nad matnou vzpomínkou větření po mém probuzení v Borůvkovém lese. "Vlastně i jeho pach slábne. Možná také odešel hledat lepší místo," řekla jsem, dosti neurčitě. Hledat lepší místo. Zahleděla jsem se ven na nekončící panorama krajiny. Netušila jsem, kde takové místo našel Storm - možná jsem to ani nechtěla vědět a sobecky jsem myslela jen na sebe. Kde bych takové místo mohla najít já? Tady ne. Řeklo mi svědomí v hlavě. Přikývla jsem, v úkrytu ve společnosti téměř neznámého vlka nikdo nemohl najít ráj. Vděčně jsem se mu podívala do očí.
"Půjdu. Nešťastně si volit partnery," oznámila jsem mu s mírným úsměvem a lehce máchla ocasem na znamení míru. "A... děkuju!" Napřímila jsem se, abych na něj také zapůsobila trochu hrdě, když už mi dávalo takový problém jednoduše poděkovat - jako by se mi za to mohl někdo vysmát, jako by to byla známka slabosti. Avšak tušila jsem, že Savior si ani jedno z toho myslet nebude. Naposledy jsem na vlka mrkla a opustila jeho úkryt. Bouře skončila, všude bylo neskutečné ticho a já se vydala hlubokým směrem řešit své problémy.

//Medvědí řeka přes Medvědí jezero

21.1. - 2 lístky
22.1. - 2 lístky

Miniakce 4 - 3 lístky

Loterie 10

Etney i Lucy se z úkrytu odebrali a já zůstala samotná se Saviorem. Přejela jsem po něm pohledem, než se stihl otočit, abych měla alespoň nějakou představu o tom, kdo ke mně vlastně mluví, protože dalších několik vět jsem plánovala mít oči pevně zabodnuté do sněhu pod námi. Přemýšlela jsem i nad tím, že bych odešla, koneckonců tenhle úkryt postavil on a možná už chtěl být sám, jenže to jsem uhodnout neudělala a zeptat se by bylo moc... trapné? Nedokázala jsem určit, co by na tom bylo trapného, ale bylo by to trapné. Pro mě ano, pro mě bylo trapné všechno a nic se nezdálo tak jednoduché jako ostatním vlkům. Nervózně jsem přešlápla a lehce se pousmála, i když jsem nevěděla, jestli to vlk zahlédl, vzhledem k tomu, že už jsem se na něj nedívala.
Zmínka o mé rodině mi trochu stáhla srdce, ale nedala jsem to na sobě znát. Nepamatovala jsem si jejich tváře, jejich srst, jaký pach mě to kdysi v dětství uklidňoval. Neviděla jsem ze své rodiny nikoho od Ayshi - možná už odešla na další cesty, to by jí bylo podobné, dobrodružství a svoboda. A já zůstala tady. Skoro nic jsem neobjevila a všechno dobré, co jsem zažila, bylo udušeno tím zlým. Trochu ublíženě jsem vlka sjela pohledem, když pokračoval. Raději bych nevěděla nic o zájmech mé rodiny a přesto je měla nablízku, věděla, jak jim je a kde jsou, než abych o nich nic nevěděla a ještě byli tak daleko z mého dosahu. "Není," přikývla jsem klidně, jako by mě vlk nikdy nevyvedl z rovnováhy. To mi šlo nejlépe, nedávat najevo pocity kvůli ostatním vlkům. Vždy jsem si uvědomila až moc pozdě, že tohle nemusím dělat.
Jeho další otázka směřovala na Borůvkovou rodinu. Zamyslela jsem se, ačkoliv to bolelo a já nad tím nechtěla přemýšlet, chtěla jsem dál bloudit krajinou s otázkami bez odpovědí. Není. Bolelo to. Kde byl konec všem vlkům, které jsem si držela tak blízko k srdci? Kde byl Blueberry, Storm, Tati? Jako bych se najednou objevila v těle Makadi, váha světa se na mě začala sypat a já musela držet oblohu stejně jako Atlas ve starých bájích. "Vlastně... Uvažuji o odchodu," přiznala jsem se. Připadala jsem si jako vetřelec, kriminálník, někdo, koho teď zasvětí celý svět. S nadějí v očích jsem se dívala na vlka, jako by právě on znal odpovědi na všechno.

Loterie 9

Pozorovala jsem lásku mezi těmi dvěma. Cítila jsem v sobě osten žárlivosti, ale neměla jsem moc právo žárlit, neboť jsem všechno kazila jen já a pokud byla někdy šance na to najít svou vlastní lásku, pak už jsem ji nejspíš promeškala. Přesto jsem také chtěla, aby se za mě někdo takhle hádal. Ztracená ve svých myšlenkách jsem překvapeně zamrkala, když se Etney zvedl a začal pochodovat ven z úkrytu. Přetočila jsem hlavu k Lucy a její doplňky pálily stejně jako oheň v Borůvkovém lese.
Nezneužívala? Tiše jsem sykla. To byla nepříjemná poznámka, něco, co svému tátovi jednoduše neřeknete, protože by vám na něm mělo záležet. Ale možná ho Lucy doopravdy měla ráda, možná to doopravdy nemyslela - byl tu, živý a zdravý, ona se s ním hezky pozdravila a už ho mohla zase popichovat, protože tu byl a všechno by jí nakonec vždycky odpustil. Nedokázala jsem se však zbavit pocitu, že si svá slova bude vlčice vyčítat, až tu Savior nebude a nebude koho poštipovat, komu se omluvit, koho si znepřátelit. Možná jsem neměla pravdu, možná Lucy jen chtěla někoho, kdo by jí rozuměl a tím byl Etney a ona už nikoho dalšího nepotřebovala. Nikdy jsem nedokázala dobře číst ostatní, rozhodně ne někoho jako Lucy a Etney, což mě přivedlo na myšlenky, kterým bych nejraději vyhrabala hrob a už nikdy ho neotevřela. Zneužíval mě někdo? Mimoděk jsem si vzpomněla na pár dnů strávených se Styx. Ohlédla jsem se na svoji zadní tlapku, kde mi srst svíral náramek, a za tím náramkem bylo pořád zastrčené černé pírko vlčice. Bylo jaksi povadlé časem, vybledlé z dlouhých cest, ale bylo tam, lehce čouhalo z obou stran, nemělo šanci vypadnout. Samozřejmě, že tam bylo. Nevěděla jsem, proč. Skoro jsem měla pocit, že bych ho měla okamžitě vyndat, ale neudělala jsem to. Byla to připomínka něčeho, co se mi v hlavě honilo už pár měsíců. Mrkla jsem od pírka k Saviorovi, který nevypadal poznámkou nijak zaskočený, na rozdíl ode mě. Nedokázala jsem určit, kdo tu měl pravdu a kdo lhal, koneckonců Lucy byla dcerou jedné z těch vlčic, které ho zneužívaly. A ty jsi jejich dcera, úplně stejná. Prolétlo mi hlavou, co bych řekla, kdyby tohle byla moje rodina. Nebo bych to neřekla? Nedokázala jsem říct, zda bych stála na straně rodičů či bojovala za své sourozence jako Etney bojoval za svou partnerku a naopak. Nepamatovala jsem si dost.
Než jsem se stihla znovu vzpamatovat, Lucy už jako by se svým tátou byla znovu zadobře. Překvapeně jsem se pousmála. Měla jsem za to, že bych nedokázala tak rychle zapomenout na takovou přestřelku. Sledovala jsem, jak odchází, a pohlédla na Saviora. "V pořádku," odvětila jsem s pokrčením ramen. Vlastně jsem za to byla docela ráda. "Když už jeden rodinu nemá, je hezké si připomenout, jak to funguje," řekla jsem, překvapená sama se sebou. Ale pravdou bylo, že už jsem o svá slova tolik nezakopávala a v tomhle krátkém intervalu jsem ho skrz rodinné nešvary poznala až moc dobře.

Post:
17.1. - 1 lístek
19.1. - 1 lístek

Loterie 8

V tichosti jsem se uculovala a naslouchala jejich štípání. Vypadalo to, že v téhle rodince úplný klid nevládl. Byla pravda, že Lucy s jeho partnerem měli čenich trochu moc vysoko, no mě to spíš naplňovalo radostí, než že by mi to vadilo. Možná proto, že jsem jim to trochu záviděla, ale jen v dobrém. Byla jsem za ně šťastná. Ne každý si mohl dovolit být takový, a tak občas bylo potřeba, aby světem otřásl někdo jako oni. To samé ale nejspíš nemohl tvrdit Savior, ten byl spíše z celé té situace dosti rozmrzelý. Zvědavě jsem se zadívala na vlčici a skoro jí popřála brzké uzdravení, ale nepřišlo mi to vzhledem k situaci vhodné. Nepříjemná atmosféra začínala zaplňovat úkryt, takže už i já jsem se začínala cítit jaksi nekomfortně.
Konverzace rychle plynula dál a já téměř ani nepostřehla, že otázka padla na mě. Trochu jsem znervózněla, opět, koneckonců jsem potkávala spíše vlky, kteří se nevyptávali. Nejdřív jsem jen trochu pokrčila rameny, než mi došlo, že na takovou otázku se musí něčím odpovědět. Znovu jsem se zastyděla. "Patřím do Borůvkové smečky," odpověděla jsem jednoduše. Tiše jsem doufala, že tu tím nikdo nebude pohoršen. Kdo ví, třeba měl proti smečce někdo nějakou averzi. Jeden si nikdy nemohl být ničím jistý. "Jsem její Gamma," dodala jsem nakonec, jako by to bylo důležité. Ani jsem netušila, jestli jsem stále jako Gamma vítána. Blueberryho jsem dlouho neviděla - kam se asi poděl? Nechala jsem vlky novou informaci zpracovat a zadívala se škvírami v úkrytu ven v zamyšlení.

Miniakce
za 3. miniakci 2 lístky!

Posty:
11.1. - 1 lístek

Loterie 7

Seděla jsem co nejdál od rodinky, abych jim nenarušovala jejich prostor, ale byla jsem za úkryt vděčná. Zima začínala být znovu krutá a, překvapivě, studená. Jednou tlapkou jsem se chtěla vrátit zpět do Borůvkového lesa a teplého úkrytu, který jsem nenavštívila už ani nepamatuji, no a druhou jsem zase zůstávala pevně zabořená v rodince cizích vlků, protože jsem se pořád ještě držela naděje, že pro mě někde ve světě čeká něco jiného, že ještě nebylo všem dnům konec a já nepromarnila všechny ty roky a neměla nikoho, na koho bych mohla svést vinu kromě sebe samé. Přestala jsem klepat tlapkou, jak jsem bez uvědomění do té doby dělala.
Lehce jsem se na Lucy pousmála, její jméno jsem již zaslechla stejně jako jsem dokázala odhadnout její vztah k Saviorovi. Nic jsem na to neřekla, byla jsem ráda, že se mi představila. Téměř jsem očekávala, že na mě bude trojice zlá. A ačkoliv se ani po prvních pár minutách neukázal žádný velký náznak nenávisti, pořád jsem na to čekala, schoulená sama do sebe. I když se zeptala na můj vztah k jejímu otci mi její otázka nepřišla příliš kousavá, a když už, tak ta kousavost byla spíše mířená na Saviora - což mě překvapilo, ale možná to bylo tím, že já svého otce neviděla už roky a snesla bych mu modré z nebe, i kdyby mne celý život jen trápil, i kdyby už byl dávno po smrti. Snesla bych mu to modré i do nebe, kdybych mohla. Pousmála jsem se, znovu, a přikývnutím potvrdila Saviorova slova, abych následně zavrtěla hlavou a potvrdila jeho vlastní zavrcení. Ne, nebyli jsme partneři. Zvědavě jsem ovšem našpicovala uši, neboť Asgaar sdílel s Borůvkovou smečkou společné hranice, hranice které mi připomínaly kouř a požár, nejdříve ten opravdový, teď spíše už jen ten v mém srdci. "Zrovna jsme se potkali," odpověděla jsem nakonec, možná proto, že teď už měla Lucy i postavení a já si potřebovala něco dokázat, nebo možná proto, že mě její otázka tahala za nitky hluboko ve vzpomínkách.
Stejně jako předtím jsem i teď jen naslouchala jejich rodinným potížím, s pohledem zabodnutým kamsi ven, aby jim nebylo tak nepříjemné, že je někdo poslouchá. I když, možná jsem to byla jen já, které to bylo nepříjemné, no nedalo se zrovna říct, že bych je poslouchala nerada. Skoro mi to zalilo srdce příjemným pocitem, protože když už jste se nemohli poštipovat s vlastní rodinou, cizí štípání vám pro jednou přišlo vhod. V duchu jsem se uchechtla nad pokáráním od Saviora. Mít ke starším úctu. Snažila jsem se trochu splynout s temnotou v kořenech, nakonec jsem tu totiž byla ze všech nejmladší. "Budete dobří rodiče," pronesla jsem do krátkého ticha, a myslela jsem to vážně. Možná měli oba své chyby, možná měli své hlavy trochu moc vysoko, ale možná právě to některá vlčata potřebovala. Aby jim někdo řekl, že jsou úžasní a bez chyb, aniž by se jim v očích odrážela tíha světa. A také jsem u nich chtěla získat plusové body, jako každý hříšník.