Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývla jsem. Takové jméno jsem doopravdy v Galliree ještě neslyšela, a sobecky jsem si přála, aby mě rodiče pojmenovali podobně. Zavrtěla jsem nad tím hlavou ― mé jméno bylo naprosto v pořádku.
Tajemný, to je ještě hezké slovo. Pomyslela jsem si, ale rychle jsem takové myšlenky zase zahnala. Vzpomínání bylo vždycky horší, než když se ta návštěva u Života zrovna děla. Naopak, byla jsem si celkem jistá, že území Života bylo vždycky krásné, nehledě na roční období. Jenom dostat se odtamtud bylo složité. Možná jsem Života dvakrát nemusela, ale jakmile bych se znovu ocitla na jeho půdě, propadla bych jeho kouzlu stejně, jako všichni ostatní. Tenhle fakt mě děsil.
Pozorně jsem Jasnavu poslouchala a snažila se moc nemyslet na svoji rodinu, ačkoliv to byl tak trochu nadlidský úkol. Myslela jsem i na vlky, které jsem tu potkala a kteří tu už nebyli. To mě možná u srdce zabolelo víc, než vlastní domov, ačkoliv bych to nikdy nepřiznala. Nechápavě jsem natočila hlavu a přemítala, jestli mě mé vlastní myšlenky vyrušily od nějaké zásadní informace. Než mohli doopravdi žít? Oh. Oh. Zalapala jsem po dechu a uši se mi automaticky přilepily k hlavě. „Omlouvám se ― já… neměla jsem do toho rýpat,“ zavrtěla jsem hlavou.
Přišlo mi, že tak narychlo nedokážu vymyslet nějaká hezká slova, která by vyjádřila moji lítost, a možná i tahle bezmoc přispěla k tomu, že se mi vlastní oči zaplnily slzami. No skvělé. Zastyděla jsem se a rychle si ty zatracené slzy utřela tlapkou. „Promiň. Totiž, bývala jsem pečovatelkou, takže mám ráda vlčátka… Ale! Teda, to neznamená že bych vůbec dokázala rozumět tomu, jaké je ztratit vlastní, já, uh… Už nebudu mluvit,“ rozhodla jsem se a zabořila svůj pohled do země. Jak moc hloupá jsem dokázala být?
Párkrát jsem se zhluboka nadechla a nakonec si své poslední rozhodnutí rozmyslela, protože jsem jednoduše nemohla akorát přikládat do ohně. Sebrala jsem ze země veškerou svoji odvahu a opatrně přistoupila k Jasnavě blíž. „Vsadím se, že tam na tebe počkají,“ hlas se mi zlomil a znovu přišly slzy. Proboha, Wizku. Zavřela jsem oči. Ne. Už nebudu mluvit. A proč už jí dáváš rozsudek smrti?

Její jméno se mi zapsalo do paměti rychleji než kdy dřív. Znělo… jinak, oproti jiným jménům, ale zároveň tak hezky. Nepřestala jsem se usmívat, i když mě z toho už bolely v obličeji svaly. Neměla jsem důvod přestat―pro jednou―a tak jsem si tu bolest skoro vychutnávala. Nebo možná ne jen skoro. Do poslední kapky. „To je krásné jméno,“ vyhrkla jsem rychle, než jsem si to stihla rozmyslet. Dát někomu jinému kompliment mě vždycky zahřálo u srdce, ale předcházela tomu, překvapivě, úzkost. Jenže co by mi mohla vlčice říct kromě pokývnutí, poděkování? Mimoděk jsem si vzpomněla na pár vlků, kteří by se mnou vymetli zem, a v očekávání reakce této vlčice jsem sebou trochu cukla. „Taky mě těší.“
Pozorně jsem poslouchala jejímu popisku, ale jak jsem pátrala ve své paměti jakkoliv, nevybavovala jsem si žádné takové místo. Přesto jsem si tam už nevědomky plánovala výlet, jako by nestačilo nad smrtí mých rodičů přemýšlet, jako bych tu domněnku potřebovala potvrdit. Nejspíš mě před tímto výletem čekala spousta bezesných nocí. Kvůli rodičům i kvůli možné návštěvě Života, kterého jsem, proti všem stereotypům, zrovna vidět netoužila.
Nervózně jsem přešlápla na místě a zahleděla se do země, páč už jsem se styděla za to, co jsem se chystala říct. „Myslíš, že je to nějaký jeho plán? Nezůstaneš u něj, tak za tebou - nebo tedy, tebe - pošle za mrtvými?“ zamumlala jsem. Z nějakého důvodu jsem se nedokázala zbavit představy, že ti mrtví jsou zlí, oškliví, nějakým způsobem jednoduše znetvoření, předurčeni tomu, aby mi zničili život. Netušila jsem, jestli jsem to byla já nebo život v Gallirei, co mě donutilo uvažovat takhle.
Jasnava mě ovšem tohohle přesvědčení postupně zbavovala. Přikyvovala jsem a dlouho neodpovídala, jak jsem se to všechno snažila rychle pochopit. Koho všeho bych mohla potkat? Koho všeho jsem potkala, kdo už nežil? Přemýšlení nad smrtí mě rozesmutnilo, a přítomnost vlčice v tak zranitelném momentu mi zase přihnala úzkost. Hrdlo se mi tou smíchaninou emocí stáhlo tak, že jsem se skoro nemohla nadechnout. „Ale musí to být… hrozné,“ osmělila jsem se, tváře rudé jako rajče, „teda, spíš smutné, vidět někoho takhle po smrti. Není lepší žít v nevědomosti, než vidět, jak se po smrti mají? Co kdyby se neměli dobře, co kdyby…“ nechala jsem svůj hlas vytratit, protože už jsem začínala znít lehce hystericky. Zvědavě jsem po Jasnavě koukla, neboť ona byla jediná - v mém kruhu - která tuhle otázku mohla zodpovědět. „Nebolí to víc než žít dál bez nich?“ zkusila jsem ty svoje bláboly upřesnit.

Nemohla jsem si pomoct a také jsem se zasmála. Slyšet můj vlastní smích bylo nečekané a i když jsem se přestala smát, úsměv na tváři mi zůstal. Opadla ze mě jakási tíha a já se uvolnila. Přikývla jsem, když poukázala na počasí venku. „Písečno,“ dokončila jsem. Stočila jsem svůj pohled ven a sledovala tu malou poušť, která se tam neustále tvořila. Nevypadalo to, že by mělo v blízké době přestat tak hloupě foukat. S jistou panikou jsem pohlédla vlčici do očí. „Já jsem Wizku, mimochodem.“
Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a trpělivě čekala, co mi vlčice poví. Moc dobře jsem věděla, jak to bylo nechat se ovládnout emocemi, když se vlastně nic nedělo ― ale těžko se mi věřilo, že to tak mají i jiní. Samozřejmě, že mají. Nebuď sobecká. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a nechala další slova vlčice, aby mi ty myšlenky odplavila jinam. Věděla jsem o Galliree spoustu věcí, ale o žádném takovém jezevci jsem nikdy neslyšela. Vlastně bylo docela neuvěřitelné to poslouchat, protože by si jeden myslel, že instinkt jezevce bude před vlkem utéct. Ale ovšem, bylo bláhové si něco takového myslet. Gallirea si pohrávala se zákony přírody dle vlastního usouzení.
Přestala jsem nad tím tolik dumat a zavrtěla jsem hlavou. „O tom jsem neslyšela. A to už jsem tady… dlouho,“ pousmála jsem se. Čtyři dlouhé roky, no nebylo to šílené? Pro jiné možná ne, ale já v Galliree strávila víc let než doma. Doma―tak se to už ani nedalo nazvat, protože mým domovem byla Gallirea. Možná. Tak či onak, vážně už mi bylo osm? Najednou jsem se v přítomnosti vlčice cítila jako stará babička, přitom nemohla být o tolik mladší. „Ale svět živých a mrtvých zní prostě jako, no, Život a Smrt. Ti tady žijí určitě,“ poslední větu jsem jen zamumlala. Některými věcmi jste si prostě nechtěli být tak moc jistí. Na chvíli jsem se odmlčela a přemítala nad krátkým vyprávěním vlčice.
„Říkáš, že se stýká…? To jako že vidíš mrtvé?“ Otřásla jsem se nad tou představou. Jak moc mrtvé byla moje další otázka. S mým věkem už nejspíš byli moji rodiče buď velmi zestárlí, ba ne mrtví. Ta myšlenka by mě rozesmutnila, kdyby mě hned na to nenapadlo, že mě někde přepadne jezevec a donutí mě koukat na jejich prohnilá, kostlivá těla. Nakrčila jsem čenich nad tou představou.

Posadila jsem se a sledovala tu vánici venku. Teda, vlastně to nebyla vánice, ale písku se ve větru neslo tolik, aby to bylo vidět i odsud. To tady scházelo. Hlavou se mi honilo spoustu scénářů, z nichž většina končila naprostou katastrofou, koncem světa, smrtí. Smrt. Zavrtěla jsem hlavou tak rychle, že se mi na moment zatmělo před očima. Na něco takového jsem si nedovolila myslet nikdy předtím a nehodlala jsem začít teď, když se vlastně nic nedělo. Nebo to možná bylo právě tím.
Z mé sebelítosti mě vyrušily kroky a následně i slova. Ta náhlost a rychlé tempo těhle situací se mi nikdy nelíbily. Mým prvním instinktem bylo sklonit zrak a pokrčit rameny, ale jedna věc vedla k druhé a já si v tu chvíli oddechla. Společnost. Možná jsem to brala jako známku toho, že se žádná apokalypsa nekoná ― navíc vlčice byla v mnohem větší nepohodě, než já. Hbitě jsem zavrtěla hlavou a postavila se, abych jí udělala v jeskyni více místa, i když to vlastně asi nebylo tak úplně potřeba. Nadechla jsem se k odpovědi, načež vlčice začala plakat. Překvapilo mě to natolik, že mi na chvíli jen visela čelist.
„Nepře-kážíš,“ řekla jsem a odkašlala si, když jsem uslyšela ten skřípot v mém hlase, „nepřekážíš.“ zopakovala jsem a ustaraně se usmála. Bylo to… podivné, ale její smutek potlačil ten můj, a tak jsem za tohle podivné setkání vlastně byla ráda. „A neomlouvej se!“ zdůraznila jsem. Omlouvat se za každou malichernost mohla jenom jedna z nás a byla jsem to já. Nemohla jsem to nechat jen tak projít bez povšimnutí.
Přikývla jsem na její vysvětlení. To já poslední dobou taky. Až moc. Povzdechla jsem si. „Je to spojené s tím pískem ve vzduchu? Děje se něco?“ zeptala jsem se s úzkostlivým podtónem v mém hlase. A vlastně i bez toho písku: „Jsi v pořádku?“ Očividně ne, Wizku. Kam se podělo přemýšlení předtím, než něco řekneš?

//Rozkvetlé louky přes řeku Mahtaë (sever)

Voda, jejíž vidina mě poháněla vpřed, nakonec nebyla tak vítaná. Písek se dostal i do ní a dráždil mě v krku, ale žízeň byla moc velká na to, abych si vystačila s jedním loknutím. Celou cestou podél Mahtaë jsem pak vyplivovala sliny a kašlala ve snaze se dostat co nejvíc zrnek písku z mé tlamy. Napadlo mě použít moji magii, ale všechno kolem bylo suché a mrtvé, navíc jsem byla moc vysláblá na tak komplikovaná kouzla. Mohla jsem jen jít vpřed a těšit se alespoň na ten stín, ať už byl kdekoliv. Ten nejbližší.
Cesty do hor nikdy nepatřily k mým oblíbeným, a v takovém horku jsem proklínala veškerá svá rozhodnutí, která mě na to místo zavedla. Ale šplhala jsem jen chvilku, dokud jsem nenarazila na jeskyni. Zavětřila jsem a okamžitě kýchla po tom, co jsem vdechla ten zatracený písek. To jako vážně? Zamračila jsem se a zkusila to znovu, něžněji. Jeskyně byla prázdná, a tak jsem se usadila do jejího stínu a chládku. Otřásla jsem se, načež ze mě opadala celá poušť. Svůj zamračený pohled jsem teď věnovala na ten blázinec venku. Tajně jsem se modlila, že jsem se nevzbudila do nějaké další apokalypsy.

Probudil mě vánek, který by byl vlastně docela vítaný, kdyby mi spolu s ním nenaletěla do obličeje zrníčka písku. Písku? Opatrně jsem otevřela oči ve strachu, aby některé ze zbloudilých zrníček nepoškodilo můj už tak poškozený zrak. V hrdle jsem měla sucho, ale snažila jsem se to moc nevnímat―začínala jsem si zvykat na ty nekonečné spánky a dny plné ztuhlých svalů, hladu a žízně. Lilac byla v nedohledu, a stejně tak vlastně květiny, které nám dělaly společnost. Při zběžném rozhlédnutí kolem jsem pochopila, že přišlo léto v plné síle. Země byla vyprahlá a všechno původně živé bylo už alespoň napůl otráveno přebytečným teplem.
I díky tomu jsem se rozhodla nevěnovat moc času bloumání nad tím, proč pořád tak dlouho spím, a vždycky tak nečekaně. Sesbírala jsem se ze země a protáhla se, ačkoliv každý můj sval křičel na protest. Oči se mi mimovolně zaplnily slzami, které jsem rychlým mrkáním zase zahnala. Potřebovala jsem se dostat někam k řece a následně do stínu. A taky to jsem udělala. Krok za krokem, pohyb, který jsem udržovala jen čistou silou vůle.

//Zrcadlové hory přes řeku Mahtaë (sever)

Pohlédla jsem do země, abych zakryla široký úsměv. Hezká slova mi nikdo neříkal často. Prostě jsem tak byla, Wizku, hodná a tichá a drží krok, to není chválihodné, to je fakt—a přesto, viděla jsem jistou neférovost ve vlcích, kteří byli obdivování pro svoji tvrdost a umění získat si respekt, zatímco já, pokud jsem se vychýlila ze svého normálu, jsem byla hned něco špatného. Nebo to bylo jenom v mé hlavě? „Lilac je krásné jméno,“ vyhrkla jsem, abych zastavila proud myšlenek. Okamžitě jsem toho zalitovala. Připadala jsem si oproti Lilac trochu nemotorná. Ona uměla používat slova, já ne. To je krásné jméno — víc klišé věc jsem říct nemohla.
Slova vlčice mi téměř vyrazila dech. Musela jsem párkrát zamrkat, abych odehnala překvapení z tváře. Cítila jsem, jak se mi do nich nahnalo horko, snad proto, že jsem žádnou lepší historku neměla a bála jsem se, že Lilac bude zklamaná. „No… tohle asi netrumfnu,“ usmála jsem se, naoko úplně klidná, jako bych právě neumírala zevnitř ve snaze vzpomenout si na svoje příhody. Trochu té radosti se mi objevilo i v očích, když jsem si konečně na něco vzpoměla. „Jednou jsem se proměnila v kostlivce.“ Nakrčila jsem nos nad tou myšlenkou. Se skoro dětským úžasem jsem sledovala výraz Lilac a doufala, že ji to alespoň trochu zaskočí — tak, jako její historka zaskočila mě.
Při jejích slovech jsem pohlédla na oblohu. „Já mám ráda déšť…“ řekla jsem tak tiše, že to možná ani nebylo slyšet. Byla to pravda. Déšť byl voda, a voda mi byla blízká. Pokud byla na blízku voda, byla jsem v bezpečí. A mohla jsem ochránit i ostatní. „Nebo… se ta záchranná akce koná tam, kde jsme byly, a protože jsme neměly být její součástí tak nás přesunuly sem a… jo.“ Stočila jsem svůj pohled někam daleko od Lilac. Už nemluv, probůh. Zavrtěla jsem hlavou v gestu 'zapomeň na to'. Asi jsem spala a byla sama moc dlouho a stouplo mi to do hlavy.
Zavrtěla jsem hlavou, ještě jednou, kdyby to poprvé snad přehlédla. „Ale… o tom tvém… respawnutí,“ začala jsem nanovo. Lilac vypadala, jako že jí nevadilo o tom mluvit, ale stejně. Zavalí vás hromada šutrů a nic si z toho neděláte? To sotva. Nebo jsem byla já ta nenormální? Zvědavě jsem si Lilac prohlédla, než jsem se přistihla v zírání a radši jsem se soustředila na kytky kolem. „Ještě jsem neslyšela, že by se něco takového někomu stalo.“ Natočila jsem hlavu zvědavě do strany. Vážně, Wizku? Co se stalo s 'jsi v pohodě' a 'můžu pro tebe něco udělat'? Znovu jsem se usmála a dělala jako by nic.

Dočkala jsem se — tohle opravdu nebyl omyl a Gallirea očividně měla něco v plánu, když jsem tu nebyla sama. Na louce jsem tu vlčici viděla na sto honů, a tak jsem se mentálně na její přítomnost připravovala už předtím, než mě oslovila. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji zpět, trochu tišeji než ona pozdravila mě.
Vlčice o situaci mluvila, jako by se jí už někdy stala. Trochu jsem se pousmála. Bylo lepší mít po boku někoho, kdo už má zkušenosti s tím, jak šílená může Gallirea vlastně být. Potlačila jsem nutkání cítit se provinile za to, že nic nevím, a pokrčila jsem rameny. „To se… možná ještě dozvíme,“ odpověděla jsem nejistě. Trochu jsem se uchechtla nad její další poznámkou. „Fandíš mi hodně,“ řekla jsem se špetkou hravého sarkasmu v hlase. „Ale... snažit se budu.“
Lehce jsem se uvolnila, když se vlčice téměř okamžitě představila. Zhluboka jsem se nadechla. Možná to bylo něco ve vzduchu, ale i když jsem ten uklidňující nádech potřebovala, ve skutečnosti jsem se necítila tak... příšerně jako obvykle. Lilac. Zapsala jsem si jméno vlčice do hlavy. „Jsem Wizku,“ usmála jsem se. „No tak… Myslíš, že teď je na řadě ten hrdinný moment kdy zachráníme svět?“ vykoktala jsem ze sebe pokus o vtip. „Ne, že by se tentokrát s tím koncem světa přetrhli…“ zamumlala jsem a rozhlédla se kolem. Nic. Ticho, klid a spoustu květin.

//Řeka Kiërb (amorek)

Pokračovala jsem společně s Aithérem v cestě. Měla jsem hodně věcí, o kterých jsem si potřebovala promluvit — což byl problém, protože mluvit mi nikdy moc nešlo a už vůbe ne o svých pocitech. Místo toho jsem tedy koukala do země, zabraná do svého malého světa, ve své vlastní bublině do které jsem si nikoho nepouštěla.
Možná bych si změny prostředí a zvuku všimla dřív, kdybych se alespoň trochu snažila být duchem přítomna. V jednu chvíli jsem sice cítila květiny a jaro, ale to mi, vzhledem k ročnímu období, nepřišlo nijak divné. Až dokud jsem ty květiny neviděla i pod sebou. Květiny? Tady u řeky přeci nikdy nebyly… Překvapeně jsem se zastavila a rozhlédla se kolem. „Aithy?“ zkusila jsem to, ale byl to předem prohraný boj. Byla jsem někde… no, někde jsem byla určitě. Někde jinde.
Rezignovaně jsem se posadila doprostřed louky. Co je zase tohle za fór? Zamračila jsem se. Gallirea mi už za život udělala spoustu naschválů, a tak mě tenhle špatný vtip nechával víceméně chladnou. Mrzelo mě ovšem, že jsem si nemohla s Aithérem promluvit o něco víc. Tak třeba příště? Vzdychla jsem. Moc dobře jsem věděla, že než se v téhle zemi zase najdem, budeme oba o něco starší.
Zvědavě jsem střihla ušima. Tak nějak jsem si nebyla jistá, jestli čekám na svoji smrt nebo čekám úplně zbytečně a tohle byl jeden velký omyl. Neuměla jsem si představit, že by byla nějaká možnost mezi tím.

Duben 2/10 | Sunstorm

Hladina jezera poblíž mé tlapky se zachvěla. Unaveně jsem vydechla a snažila se uklidnit třesoucí se tělo. Tak málo, a přesto tak hodně. Spokojeně jsem se vody, kterou jsem před chvílí svými schopnostmi rozpohybovala, napila. Malý krůček vpřed, jeden za druhým, až z nich bude jeden velký. A všechno bude zase v pořádku. Chystala jsem se k dalšímu triku, když jsem zaslechla kroky a následně i hlas.
„Ahoj,“ nejistě jsem vlčici také pozdravila. Postavila jsem se, abych jí mohla čelit předem a tak trochu i abych měla větší možnost úniku. Takhle na dálku byla ještě hezky vidět, ale věděla jsem, že jakmile se moc přiblíží, můj zrak mě zradí. Už jsem začínala trochu mžourat. Prokletá dalekozrakost, povzdechla jsem si. Chvíli jsem jen mlčky přešlapovala na místě a zrakem brouzdala okolí. Obloha už pomalu začínala blednout.
Netušila jsem, jestli ode mě očekává odpověď, nebo jestli bude pokračovat v cestě — ale to jsem se pak zvedala zbytečně, ne? Zavrtěla jsem hlavou. Moc myšlenek, málo akce. „Co ty tady, v takové tmě?“ Usmála jsem se. To znělo dobře. Až na to, že mezitím už začalo pomalu svítat. Proklínám jaro a dlouhé dny. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla, tak, aby to nebylo vidět. Hlavně klid, čistá hlava, úsměv. Dokud tu byla vlčice, nemusela jsem přemýšlet nad jinými problémy.

Duben 1/10 | Sunstorm

Lenivým krokem jsem se procházela po břehu jezera. Srst jsem měla konečně čistou, i když trochu zmoklou od neustálých dešťů. Ale alespoň mě už nikde nedřelo slepené bahno a vynikla má bílá půlka. No a co teď? Vzdychla jsem. Voda mi byla vždy blízká—ani teď jsem se neubránila a každou chvíli se k ní přiblížila natolik, že mi omyla tlapky. Pozorovala jsem, jak se kolem nich tvaruje a zase se vrací zpět do své předchozí podoby, kdykoliv jsem tlapku zvedla ze země.
Také jsem v tu chvíli toužila být jako voda. Tvarovat se podle toho, co mi je hozeno do cesty, a zase vracet zpět do původní podoby. Jenže takový život nebyl. Tvarovala jsem se, to ano, ale už jsem se nikdy nemohla vrátit zpět. Nikdy, hm? Rezignovaně jsem zastavila a posadila se. Voda mi stále ještě dosáhla na promočené packy, ale nevadilo mi to. Už jen chvíli, ještě pár dní a mohla bych mít zase dost sil na použití magie. Zatím jsem však mohla vodu a vlnky na jezeře jen pozorovat. Voda se hýbala, tam a zpět, ten pohyb mě uklidňoval, a tak jsem dokonce na chvíli zavřela oči. Nechybělo mi nic a zároveň všechno.

//Švitořivý les přes Dusot

Přikývla jsem. „Jeden rok se tu začala objevovat vlčata úplně bez rodičů. Bůh ví, co všechno se děje v okolním světě,“ zamyslela jsem se. Půlku života jsem strávila jinde, tu důležitější půlku v Gallirei, a tak jsem si už neuměla představit, jak vypadá svět venku. Nechtěla jsem to zjišťovat. Přese všechno byla Gallirea domov.
Aithér se zmínil o své mámě. Aranel, vzpomněla jsem si na informaci, která v mé hlavě do té doby visela už jen na vlásku. Nervózně jsem máchla ocasem. „Já nevím. Nevím, co mám dělat,“ frustrovaně jsem si povzdechla. V zorném poli jsem pohlédla na bílou šmouhu, která šla vedle mě. Už jsem svůj špatný zrak téměř nevnímala, ale v té chvíli mi bylo líto, že si ho nemohu prohlédnout pořádně a vyčíst mu z tváře co si myslí.
„Mám pocit, že... Že se toho moc změnilo,“ přiznala jsem se,
„tedy, já přišla do lesa, když byla smečka docela maličká. Bylo snadné všechny poznat, a když přicházeli noví členové, měla jsem přehled. Jenže teď...“ nedokončila jsem. Vzpomněla jsem si na to množství cizích pachů, když jsem se poprvé po dlouhé době probudila, a na tu paniku, co jsem cítila. Nechala jsem chvíli ticho viset ve vzduchu. „Sotva jsem tehdy do lesa zapadla. Bojím se, že teď už je to skoro nemožné,“ zašeptala jsem stydlivě. Chyběl mi Blueberry — kde mu byl asi konec? Baghý byla úžasná vlčice, ale kdybych si mohla jen jednou jedinkrát ještě promluvit právě s ním, možná bych získala zpět tu jiskru. Ale kdo ví, co s ním teď je? Odvrátila jsem tvář od Aithéra a zahleděla se na horizont, abych zaplašila slzy, které mě tak najednou přepadly.
Abychom došli k řece, museli jsme projít mlhou. Trochu mě to dostalo tlapkami zpět na zem a já pouze protočila očima, protože nebylo vidět na krok. Už jsem byla dost stará na to, aby mě takový úkaz nechával chladnou. Proto mi nejprve nedošlo, proč Nelly zničehonic začala vyšilovat—a proč přeslechla mou otázku. Místo toho se vřítila pod mé tělo. „To je mlha, Nelly,“ snažila jsem se vlčici uklidnit, „ta ti nic neudělá, když nás budeš mít nadoslech.“ Spěšně jsem se rozhlédla kolem a zavětřila, ale žádné nebezpečí nám nehrozilo. Dobře.
„Myslím, že vyzvídat budeme muset jindy,“ pronesla jsem trochu zmateně, když Nelly začala vyjmenovávat věci, které ji vadí. „A jak jsi naposledy mamin-“ nestihla jsem to ani doříct. Nedala nám jakoukoliv příležitost, jakmile jsme se dostali dost blízko k řece, jako by chytila druhý život a vzala čáru. Nevypadá, že by se tu vyznala, to už by o řece přeci věděla. Nervózně jsem pohlédla na Aithéra.
Vděčně jsem přikývla, když bylo rozhodnuto, že ryby se rozhodně lovit nebudou. Přesto když jsme pokračovali v cestě, toužebně jsem pohlédla zpět na pohybující se řeku. Milovala jsem vodu, magii vody a všechno, co s ní souviselo. Proplula mnou vlna ztracené energie. „Nelly, že mě nedpřeběhneš?“ vykřikla jsem najednou a poklusem vyrazila za malou vlčicí, která naši výpravu vedla. Neměla jsem v plánu vyhrát — ale tvářila jsem se na ni dost zákeřně na to, aby si to myslela.

//Esíčka přes Travnatý oceán

Nechtěně jsem se dostala do trapné situace. Potlačila jsem dlouhý povzdech, ale grimasa na tváři se mi úplně nepovedla schovat. Chtě nechtě mi pohled zabloudil k Aithérovi, který se netvářil o moc líp. A také nic neříkal. Díky, otevírala jsem naprázdno tlamu a nakonec vyplázla s úsměvem jazyk. Přítomnost vlčete mě uklidňovala, ačkoliv téma si, pravda, mohla zvolit jiné.
„Ano, jsem vlčice a Aithér je vlk. Tvá maminka má pravdu,“ přiznala jsem. „Ale nemusíš mi tak říkat. Aitymu také neříkáš 'pan vlk',“ poučila jsem ji. Bylo to jednoduché, jen pár slov, a já se modlila, aby se ještě nezačala vyptávat na něco dalšího. Nakonec se maličká představila jako Nelly a upozornila mě na lokaci své mamky. Přikývla jsem, jako že chápu, ale nemohla jsem tu informaci dostat z hlavy. Nechala ji jít, jen tak?
Aithér měl nejspíš stejnou myšlenku, a jakmila Nelly vystartovala vpřed, přiblížil se ke mně. „Možná je jedno z těch zbloudilých vlčat,“ špitla jsem, „to by vysvětlovalo, proč jí máma řekla, že na ni nemá čekat.“ Neuměla jsem si představit být maminkou a nechat své vlče běžet napospas svému osudu. Někdy to bylo nevyhnutelné, pokud bych vystavovala život vlčete nebezpečí, také bych ho nechala utíkat. Ale rozhodně bych řekla, ať někde počká, zamyslela jsem se. A vůbec, proč malinkou Nelly poslala její máma zrovna podél řeky? Buďto obě pocházely z Gallirei a ve zdejším území se vyznaly, nebo to byla taktika. Řeka vás nakonec vždy dovedla do nějakého hojného kraje.
Krátce jsem na Aithéra pohlédla a mrkla. Otočila jsem se na maličkou, která ťapala před náma. „Nelly, copak jste vlastně dělaly, že tě maminka poslala takhle samotnou?“ zeptala jsem se opatrně. Nelly očividně nebyla hloupá a uměla vcelku dobře mluvit, takže jsem věřila, že ať řekne cokoliv, pomůže nám to rozlousknout tu záhadu. Ale jak vysvětlit tak malé vlčici, co se doopravdy stalo? Zamračila jsem se. Měla jsem nutkání myslet vždy na to nejhorší. Ne, určitě jsou z Gallirei. Jejich smečka je někde podél řeky. Bylo mi jedno, že co jsem věděla, tahle řeka kolem žádné smečky vlastně neproudila.
Překvapeně jsem se usmála. „To je hezké... Že jsi na mě jen tak nezapomenul.“ Hrudí se mi rozlévalo příjemné teplo. Když si na vás někdo vzpomene i ve vaší nepřítomnosti, je to skoro jako kdyby říkal jsi pro mne důležitá. „Já... Jsem teď vlastně taky tulákem,“ zamumlala jsem téměř neslyšně. Svědilo mě nutkání se za ten fakt stydět. Pomáhala jsem Borůvkové smečce roky, měla jsem střechu nad hlavou a rodinu—najednou jsem však neměla nic, a byla to má chyba. Přišlo mi, jako by mi na moment přeskočilo srdce, jak mě přepadla vlna úzkosti. Nech to být, přemlouvala jsem se, ačkoliv jsem tušila, že pokud takhle budu ty myšlenky ještě chvíli odsouvat, nakonec někde úplně vybuchnu.
A tak jsem trochu vyprávěla. „Spala jsem dlouho. Hodně, hodně dlouho. A když jsem se probudila, vypadala jsem jako kostra a pach smečky mi přišel cizí,“ to už jsem úplně šeptala. Ne, že by z toho Nelly mohla mít rozum, ale Aithér ano, a s každým dalším slovem jsem se víc a víc styděla. „A já teď... Teď nevím. Nemůžu zpátky, já... Necítila—bych—se—tam—už—dobře. Asi,“ vyhrkla jsem na jeden kratičký nádech. Nejraději bych si v tu chvíli naflákala, ale co jsem řekla už se nedalo vzít zpět. Upřela jsem pohled na zem pode mnou. Točila se mi hlava, nebylo mi dobře. To už vypadá, že za chvíli zaklepu, pousmála jsem se nad vlastní hlavou. „Ale tulákem zůstat nemůžu,“ řekla jsem rozhodně.
„Nejsem si jistá, jestli u řeky najdeme něco k snědku,“ poznamenala jsem, když jsem se trochu přiblížila k maličké Nelly. „Mohla bych použít svou magii a chytit pár ryb, ale,“ naklonila jsem se k Aithérovi, „to už mi můžeš začít kopat hrobeček,“ ušklíbla jsem se a tlapkou poukázala na své kostnaté tělo. Nebylo by to poprvé, co jsem magii vody použila naprosto vyčerpaná, ale ještě jsem se necítila na složité lovení z řeky. Už jen při tom pomyšlení jsem si připadala unavená. „Co myslíš, Nelly? Dala by sis vůbec rybu?“ Tiše jsem doufala, že řekne ne. Já se klidně projdu.

//Řeka Kiërb přes Dusot

//děkujeme moc <3

Čekala jsem na svůj verdikt celá napjatá. Tušila jsem, že Aithér by mě odsud nevyhodil, ale jeden nikdy neví, jak čas někoho změnil. Prosím, modlila jsem se k Životu i k Smrti, jestli ještě po tak dlouhé době existovali. Jestli tu někde probíhala apokalypsa, momentálně se mě netýkala. Jediné, co se mě v tu chvíli týkalo, byl neskutečný zmatek v hlavě a přijetí těmato dvěma vlky.
„Děkuju,“ vydechla jsem, když jsem slyšela svůj verdikt. Neskutečně se mi ulevilo. Cítila jsem stejnou nervozitu, jako pokaždé, když se kolem mě scházeli vlci, ale téměř jsem ji nevnímala. Aithér i maličká mi připomínali domov, který jsem už neměla. Hlásek vlčete mi nepříjemně zvonil v sotva probuzených uších a já spokojeně uvolnila dosud napjaté svaly. Mohla by mi vymluvit díru do hlavy a já bych jí poděkovala.
„Když tak krásně prosíš, tak bych asi měla, viď?“ uchechtla jsem se. Pamatovala jsem si na dobu, kdy se v Galliree začala objevovat vlčata bez rodičů. Byla ona jedním z nich? V zamlžených vzpomínkách jsem viděla Tati, první vlče, které se díky mne připojilo k Borůvkové smečce. Nemysli na to! Zamrkala jsem. Pohledem na svůj náramek jsem se vrátila zpět do reality. Držel mi na hubené tlapce jen silou vůle, až jsem se divila, že tam ještě je. Tolik jsem si zvykla na houpací se kuličku, že už jsem tu přítomnost nevnímala. „Jenže ty máš ještě malinkou nožku. Ale když budeš hodně jíst a dávat na sebe pozor, taky ji budeš moct nosit, a spoustu dalších předmětů, co se tu povalují,“ pokračovala jsem, „tak najdeš kuličku i sama pro sebe. Život ti ji někde hodí do cesty a je tvoje.“ Pokrčila jsem rameny. Nalezení náramku jsem si pamatovala jen velmi matně, to už se několikrát roční období od té doby změnilo. Ale bylo to tak, náramek mi nikdo nedaroval, tím jsem si byla jistá. „A neříkej mi 'paní vlčice', to vypadám tak staře?“ Zasmála jsem se. „Jmenuju se Wizku. Teta Wizku, když budeš chtít. A jak říkají tobě?“ Zavrtěla jsem ocasem. Byla jsem ve svém elementu, tohle mi bylo předurčeno dělat. Jenže kde? Znovu na to myslíš.
Vyhnula jsem se pohledu Aithéra, ale usmála jsem se. S vlčetem pro mě bylo celý život podstatně jednodušší mluvit bez zábran než s dospělým. Ale stála jsem tady, kost a kůže a zaschlé bláto nejspíš všude možně. „To je teda chabá kulička, když její nositelka sotva vleče tlapkami,“ pousmála jsem se, a v tom úsměvu bylo tolik nevyřčených slov a otázek. Cítila jsem, jak se mi myšlenky znovu stáčejí na smečku, a poprvé v životě jsem našla mír a klid v mluvení. „Jak se ti vůbec daří?“ zeptala jsem se na první věc, která mě napadla. Neviděla jsem ho celé věky—měla jsem pocit, že od posledního setkání snad i trochu vyrostl, nebo ho svět o něco změnil.