Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„To stoprocentně,“ souhlasila jsem a rozhlédla se kolem. Nejblíž byl jeden z hvozdů, a tak jsem pokynula tím směrem a trochu natočila hlavu do strany. „Možná najdeme lepší úkryt v lese?“ Minimálně nás bude méně obtěžovat vítr. „Nebo nám ho můžeš postavit,“ zažertovala jsem a trochu se uchechtla, i když, bylo to vážně tak přehnané? Jasnava možná ještě neměla se svou magií takové zkušenosti, aby to dokázala, ale bylo úplně nemožné? Chvíli jsem přemýšlela, jestli by se něco podobného dalo udělat i s magií vody. Došla jsem k závěru, že riskovat to raději nebudu. Maximálně, že bych namočila zem a pak si tlapkami uplácla v blátě díru. Nebyla jsem nějak extra založená na čistotě, ale děkuji, nechci.
Krátce jsem pokrčila rameny a zadívala se do země. „No, já nevím…“ zamumlala jsem, „jen abych ti za chvíli nelezla krkem.“ Trochu jsem se pousmála a mávla nad tím tlapkou. Omylem jsem nahlas řekla, čeho se bojím, a teď jsem se snad ještě víc ztrapnila. Hlavně už nic neříkej. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a raději se soustředila na veselejší věci.
S jistou pochybností jsem přikývla. Nějak jsem nečekala, že se mě Jasnava bude vyptávat. To ode mě bylo hloupé. „Patřila jsem k Borůvkové smečce,“ začala jsem opatrně a každé slovo jsem si dobře rozmýšlela. „Jenže pak jsem hodně, hodně dlouho spala. A když jsem se probudila, tak jsem se prostě nějak… Začala toulat. Nevrátila jsem se,“ přiznala jsem. Mohla jsem se vrátit? Nejspíš ano, a stejně jsem to neudělala. Nedokázala jsem rozluštit, jestli se v mém klubku emocí skrývá jen nostalgie, nebo i lítost. „To je v pohodě,“ uklidňovala jsem Jasnavu a znovu se usmála, „vím ještě o Asgaarské smečce, ta je kousek od Borůvkové. A pak… Promiň, nejsem si jistá. Všechno se mi to plete, od toho spánku.“ Tváře mi trochu zrudly a já si frustrovaně povzdechla. Zapomínání jmen se ještě dalo pominout, ale smečky? To už byla vcelku důležitá informace.

Přikývla jsem, to bylo pochopitelné. Také jsem byla unavená, a to už jsem na magii měla být zvyklá. Ale očividně vycházet ze zvyku se nevyplácelo. „Můžeme si někde odpočinout, jestli chceš?“ Rozhlédla jsem se. Možná by se hodilo najít nějaký skromný přístřešek. Bůh ví, jak se počasí během dne vyvine. Raději bych byla v blízkosti něčeho, kam se můžeme v případě nouze ukrýt. Sama jsem se protáhla, až mi v některých kloubech luplo. Udělala jsem obličej a stydlivě se uchechtla. „Tedy, nechci tě otravovat, samozřejmě.“
Sledovala jsem květiny a nepřestala se usmívat. Byl to takový malý zázrak, naše tajemství. Nikdo nebude vedět kdo tohle provedl kromě nás. Až se jedna z nás tudy bude za pár let procházet, možná si na tuhle chvíli vzpomene. Cítila jsem jistou nostalgii, i když vlastně ještě nebylo na co vzpomínat. A u toho jsem poslouchala Jasnavu. Pokusila jsem se jméno Artyom někam zasadit, ale ještě jsem ho nikdy neslyšela. Nebo mi naprosto vypadlo z paměti. Jména mi začínala dělat problém. Pamatovala jsem si jich jenom pár, těch hlavních. Trochu mě zamrazilo, že nejpíš přesně takhle většina vlků zapoměla mé jméno. „Určitě ho znovu najdeš. Gallirea je sice obrovská, ale… Nemohl se tu vypařit,“ pokusila jsem se ji trochu povzbudit a pak sklesle pokrčila rameny. „Taky se jen tak toulám. Ale vlastně to bude moje první zima jako tulák, po dlouhé době,“ přiznala jsem, „takže bych možná taky měla zakotvit.“ Nahlas jsem uvažovala, ale pořád jsem nebyla rozhodnutá, co se sebou. Všechno to bylo tak nové.

Začervenala jsem se a krátce přikývla. „No, asi to není úplně běžné. Možná bych si měla začít připisovat více kreditu,“ ušklíbla jsem se. Postupně se mi vracela energie a nějak jsem netušila jestli to připisovat bažantici, magii nebo Jasnavě a její chvále.
Se zatajeným dechem jsem ji pozorovala a čekala, co se bude dít. A když kolem nás začaly ze země růst různé rostlinky, nedokázala jsem zastavit úsměv, který se mi rozlil po tváři. A Jasnavy smích byl ještě nakažlivější. Také jsem se zasmála a to rozkvetlé kolečko si obešla, opatrně, abych nic nezašlápla. Všechna ta barva a vůně a radost. Bylo to návykové a přichitila jsem se při myšlence, že bych také takovou magii chtěla. Trochu mi připadalo, že jsem své magie dokázala použít jen k ničení.
Zastavila jsem se u vlčice a ustaraně jsem do ní žďuchla čenichem. „Všechno dobrý?“ Ujišťovala jsem se s úsměvem, o kterém jsem byla přesvědčená, že už ho budu mít na obličeji navěky přišitý. Pro změnu jsem se soustředila na vlhkost ve vzduchu, na přicházející podzim a nedávný déšť, dokud se ve vzduchu nezačaly objevovat malé kapky, které silou gravitace dopadaly na rozkvetlé květiny. Spokojeně jsem vydechla. „Takhle ještě pár dnů vydrží, než začne zima,“ zazubila jsem se a trochu se uchechtla. „Jestli sem někdo do té doby přijde, tak se asi bude divit, co se tu dělo,“ poznamnela jsem a rozhlédla se kolem. Nikde nic, jen spoustu trávy a pak… Malé místo plné všemožných květů. Jediná připomínka, že jsme tu s Jasnavou byly. Možná tu vyrostou příští jaro, napadlo mě, a pak to další a další. Ta myšlenka mě zahřívala u srdce.
Zamyšleně jsem hleděla na jeden z rudých máků. Kam směřovat teď? Trochu vylekaně jsem si uvědomila, že vlastně nemám žádný směr. „Poslyš... co plánuješ dělat teď? Před zimou?“ Začala jsem nejistě. Byla jsem jako tulák lehce ztracená. Ani jsem se Jasnavy nezeptala, zda do nějaké smečky patří, ale žádnou, kterou jsem znala, jsem z ní necítila. Zvědavě jsem pohlédla jejím směrem.

Takže záhada byla vyřešena. Ještě jednou jsem se krátce uchechtla. Mluvení s mrtvými, zelené oči, silnější magie. Vypadalo to, že si Život Jasnavu oblíbil. Nejspíš bych se měla k němu ― nebo ke Smrti ― znovu vydat, zjistit, jak se to má s tou elektřinou a proč mi občas záhadně mizí části těla. A jestli náhodou ještě jeden z nich nebyl tak štědrý, že mě obdařil něčím dalším, o co jsem vůbec nežádala. To by bylo typické.
Její úsměv byl nakažlivý, a tak jsem se musela usmát i já. Přikývla jsem. „Dokázala bych i zajímavější kousky, ale… Vyšla jsem ze cviku,“ přiznala jsem a zabořila oči do uschlé trávy. Styděla jsem se, jako bych snad Jasnavu zklamala. Přitom vypadala vcelku šťastná ― jen já se zase cítila blbě kvůli hloupostem. Lehce jsem nad tím zavrtěla hlavou a přinutila se znovu se vlčici podívat do obličeje. Vždyť to je kamarádka. Nemusela jsem nad vším tolik přemýšlet. „Co dalšího myslíš, že dokážeš?“ Mimoděk jsem si vzpomněla na Sigyho. Když Borůvkový les shořel, znovu nechal stromy povyrůst. Kdyby nebylo magie země, nejspíš by ještě teď byl les jen plný malých sazeniček. Dokázala by Jasnava to samé? A co já, dokázala bych třeba změnit tok řeky? Zastavit déšť? Pousmála jsem se nad tou myšlenkou. Počasí se přece nedalo ovládat, ale země ano, a tak jsem natočila hlavu zvědavě do strany a vyčkávala.

Poslouchala jsem a nakonec přikývla. Očekávala jsem, že mi díky Jasnavě bude tráva sahat nanejvýš ke kolenům, ale to se nestalo. Polekaně jsem zalapala po dechu, až jsem některá stébla trávy vdechla. Začala jsem kašlat a zároveň jsem si nemohla pomoct a vyprskla jsem smíchy. Poskočila jsem, abych viděla, kam to Jasnavu zahnalo, a s chvilkou hledání ji mezi trávou našla. „O kousek povyrůst? Tohle je pěkný kus,“ zazubila jsem se a trochu se otřásla, jak mě vysoká stébla všude lechtala. Překvapeně jsem na vlčici pohlédla a pokrčila rameny. „No, ano, to ty. Asi ti Život dal víc, než sis myslela,“ přemítala jsem nahlas. Alespoň tak to bylo u mě. Uměla jsem s vodou sotva pár kousků, a až když jsem navštívila Život začala voda patřit mně a ne já jí. A teď přišla řada na mě. Byla už vcelku zima, takže to muselo být něco, u čeho jsem si byla naprosto jistá, že se nám nevymstí.
Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Celé tělo mě svrbělo nově získanou energií, adrenalinem z lovu a nadšením nad tím, že znovu použiji svoji magii. Vodu jsem milovala. Soustředila jsem se na tu vysokou trávu, kterou Jasnava nechala vyrůst, každé stéblo plné buněk s vodní zasobou. Tu jsem z nich vysála ― a ve vzduchu vytvořila pár malých vodních koulí, zatímco tráva seschla a pomalu padla k zemi. Provinile jsem se na Jasnavu usmála. „Promiň za tu trávu. Ale takhle je to, no, přeci jen je to o něco lepší.“ Alespoň jsem na ni už viděla. Nechala jsem koule, aby se rozšplíchly o zem a unaveně vydechla. Bývalo by to jednoduché kouzlo, kdybych si tolik neodvykla magii používat. Vzpomněla jsem si na Duncana a náš přátelský souboj. Bylo to už tak dávno… Chybělo mi to. „Budu muset znovu trénovat, ale… jo. Tohle dokážu s magií vody.“ A pak taky docela dokážu kopat s elektřinou. Ale to jsem si neriskla, ještě by jsme následovaly tu bažantici.

Všimla jsem si jejího výrazu a snažila se trochu povzbudivě pousmát. Koneckonců jsem k slzám taky neměla daleko, ale naštěstí jsem měla fakt hlad. Trochu to potlačilo do pozadí všehno ostatní. Lehce jsem pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. „Někdy to prostě nevyjde,“ podotkla jsem, „ale už je to pryč. A příště to bude zase o něco lepší,“ zazubila jsem se. A vlastně jsem tomu doopravdy věřila, což mě překvapilo. Příště to bude lepší, přinejhorším to nebude horší než dnes.
Snažila jsem se Jasnavu u jídla moc nesledovat a místo toho se zadívala k Mahtaë. Jaké kousky bych mohla vlčici předvést? Nejspíš nic složitého, aby se mi to omylem nevymklo z rukou. A elektřinu už stoprocentně použít nemůžu. Zase tak dlouho jsem o ní nevěděla a ještě bych nás obě upekla, nebo tak něco. Pak už jsem jen věděla o omylem mizejících končetinách, ale to jsem nedokázala ovládat. Takže to musela být voda, stejně pršelo, takže mi to hrálo do karet. Uculila jsem se a trochu zavrtěla ocasem, když konečně přišla řada na mě. Už to bylo tak dlouho, co jsem kouzlila. Nemohla jsem se dočkat, jako malé vlče. „Děkuju.“
Do jídla jsem se ale pustila pomalu, abych se ještě nějak neztrapnila. A taky jsem si všechny ty chutě chtěla vyrovnat. Už to zase byla nějaká doba, co jsem se najedla. Kosti mi křupaly mezi zuby a krev z masa mi konečně trochu zahřála rozskřípané hrdlo. Když už z bažantice nebylo co získat, skoro jsem se zamračila. Raději jsem se tomu ale pousmála a znovu pohlédla směrem k Jasnavě. „Vlastně jsem se ani nezeptala jak dobře ovládáš svou magii ty,“ začala jsem a zvědavě naklonila hlavu do strany. Přeci nebudu jediná, kdo se tu bude vytahovat!

Dařilo se nám. Můj plán vycházel. Dokonce jsem se musela hlídat, abych běžela pomalu a tu slípku nepředběhla. Ale i tak jsem se cítila šťastná. Unavené svaly protestovaly každému pohybu a zároveň byly připravené mi sloužit dál a dál, jenom pro ten osvobozující pocit štěstí.
Srdce mi ovšem nepříjemně poskočilo, když jsem viděla, jaké má Jasnava trable. Bylo to lehce komické, jak zvíře hysterčilo a chudák vlčice jen stála, ale nemohla jsem se zbavit té lítosti. Trápí se. Tajně jsem doufala, že bažantici udeří poslední ránu ona, a teď jsem tam přitvrdle stála. Zajíkla jsem se, ale nakonec jsem přinutila své končetiny do pohybu. Bylo to malé zvíře. Jeden skus a je to. Trápilo se víc teď než při tom. Překonala jsem těch pár metrů, co nás dělilo, a zakousla se zvířeti do krku. Škublo sebou a já si nebyla jistá, jestli chci vědět, zda to byl jen nějaký posmrtný tik nebo jsem něco udělala špatně. Každopádně se bažantice přestala bránit a já ji pustila. Ať už mi zabíjení připadalo jakkoliv příšerné, krev na mých zubech mi chutnala. Připadala jsem si, jako bych se znovu narodila ― tak dlouho už jsem nic nejedla.
Pohlédla jsem na Jasnavu a trochu se usmála, i když mi do smíchu moc nebylo. Ale takhle jsem na to byla zvyklá. Pohřbít nějaké výčitky hluboko uvnitř, protože tohle byl koloběh života. Bylo to potřeba. I když jsem netušila, jestli zrovna já jsem měla právo být udržovaná naživu. No, to je fuk. „Jsme dobrý tým,“ mrkla jsem na ni a jazykem si čistila zakrvácené pysky. Snažila jsem se si tu chuť nějak extra nevychutnávat, ale bylo to těžké. Jsem masožravec. Na tom se nikdy nic nezmění. „Ty první,“ navrhla jsem a tlapkou pokynula k mrtvému zvířeti. „Já toho stejně moc nesním.“ A život ve smečce mě naučil se dělit. Trochu mě píchlo u srdce, ale ignorovala jsem to. Já a Jasnava jsme přece měly důvod slavit, ne litovat nad věcmi, které s tímto vůbe nesouvisely.

Trochu jsem se pousmála. Také jsem nerozuměla spoustě věcí, které ostatní dělali. Ale nikdy jsem si na to pořádně nezvykla. Vždycky jsem si připadala moc… jiná, podivná. Neužitečná. Nehledě na to, kolikrát mě někdo přesvědčoval o opaku. Trávit čas s Jasnavou mě ovšem dělalo alespoň trochu klidnější. Vlastně ode mne nebyla tak moc odlišná. Dělalo mi to podivnou radost.
Její slova mě trochu překvapila a tváře se mi zalily stydlivou rudou. Baví ji mě poslouchat. Zopakovala jsem si a snažila se moc neusmívat, abych nevypadala jako blázen. Bylo to oficiální. Jasnavu jsem si oblíbila. Konečně jsem po dlouhé době necítila skoro žádnou nervozitu ― snad jen z toho nadcházejícího lovu. „Děkuju,“ vydechla jsem a přikývla. Dost bylo polemizování o tom, co při lovu dělají ostatní, protože teď byla řada na nás.
Následovala jsem její vedení. Můj zrak mi vyhlížení kořisti trochu přitěžoval, ale když vlčice ukázala směr, zahlédla jsem toho opeřence okamžitě. Přikývla jsem a vydala se opačnou stranou, tedy napravo. Klídek. Našlapuj opatrně. Opakovala jsem si a udělala úctyhodný oblouk, aby mělo zvíře co nejmenší pravděpodobnost mě zaslechnout. Přikrčila jsem se do trávy a chvíli vyčkávala, ujišťovala jsem se, že jsme obě na správné pozici. Přemýšlela jsem, jak dát znamení, že můžeme, a nakonec jsem jednoduše vyštěka. To samozřejmě zvíře vyděsilo a vydalo se na úprk, rovnou k Jasnavě. Spolu s ním už jsem byla v běhu i já, připravená zachovat tento směr.

//Zrcadlové hory

Natočila jsem hlavu do strany a překvapeně na vlčici civěla. Vážně o tom nevěděla? Trochu jsem se pousmála a pokrčila rameny. „Minimálně od té doby co jsi přišla do jeskyně,“ odpověděla jsem, ačkoliv její nevědomost mě trochu vyvedla z míry. Vážně je měla vždy zelené? Jsi si úplně jistá? Najednou jsem nebyla, ale Jasnavy teorie mě trochu uklidnila. Samozřejmě. Dávalo to největší smysl.
Vedla jsem nás na místo, které jsem neznala, což bylo podivné, protože jsem měla za to, že se mi mapa vryla do paměti. Ale uklidňovala mě vyhlídka známých míst na horizontu. Vždy mě fascinovalo, jak svět i život mohou vlci nechat jen tak nechat za sebou. Každý krok kupředu znamenal o něco méně strastí. Nebyla jsem si jistá, proč je to v teorii tak jednoduché a v praxi tak těžké. Já nemohla nechat svět za sebou, protože už jsem do něj vepsala své jméno a svět se příliš hluboko vepsal do mne. Ubíhal kolem nás jako film, který se nedá zastavit a já se bála, že jsem se zasekla na začátku, že už jsem příliš mnoho částí promeškala a nikdy to nedoženu. Neznala jsem tolik věcí, o tolik věcí jsem přicházela, od toho jaké to je se zamilovat po podivná stvoření kterým se říká lidé.
Donutila jsem se obrátit pozornost zpět k Jasnavě, protože mým sebelitováním se jsem nikdy nikomu nepomohla. „To ne. A mě maso chutná, ale… odpustila bych si ten proces,“ nervózně jsem se uchechtla a zahleděla se před sebe. „Nikdy jsem nechápala jak to ostatní vlci dělají. Jeden ostrý skus, bez žádného přemýšlení, a je po všem.“ Zamyslela jsem se nad tím, ani jsem si nevšimla, jaké hloupé monology tu už tak dlouho vedu. Samozřejmě jsem se hned potom neuvěřitelně zastyděla a koukala celou dobu do země, ale ne předtím, než jsem myšlenku dokončila. „I když vlastně možná vím, proč to všem jde tak rychle,“ začala jsem, „protože, no, protože se cítí vini, myslím.“ Pokrčila jsem rameny a zastavila se, abych mohla trochu zavětřit. „To já taky, ale… Nedokážu si u toho tak lehce vypnout hlavu a udělat to rychle.“
Trochu jsem se začervenala, konečně jsem se probudila ze své chvíle bloznění. Oči mi bloudily úplně všude než jsem jim zase neochotně přikázala zamířit se na Jasnavu. Zavrtěla jsem hlavou. „Promiň, už nebudu tolik mluvit,“ nervózně jsem se uchechtla. Ty už nemluv, Wizku.
Konečně jsem zavětřila, čenich se mi zaplnil pachy a já si nostlagicky vzpomněla na smečkové lovy. Nostalgicky jsem se pousmála a obrátila se k Jasnavě. „Nějaká zvířata tu jsou. Ptáci, řekla bych…“ Nakrčila jsem čenich. Ne, že bych něčím takovým pohrdala, ale bylo rozhodně těžší lovit něco s křídly než bez, a nedokázala jsem přesně určit, o jaké ptáky se jedná. Zamyslela jsem se. Jak by to udělali lovci? Určitě by si vymysleli nějaký plán. „Až něco najdeme, mohly bychom se rozdělit a obklíčit to z obou stran,“ navrhla jsem, což byl… bojový plán každého vlčete. Ale fungoval. „A pak zaútočíme…“ na moment jsem se odmlčela a snažila se přijít na to, co bude lepší. „Až řeknu.“ Rozhodla jsem. „Souhlas? Nebo chceš radši lovit něco jiného?“

25 oblázků, 25 drahokamů, 1 křišťál,
Styx

Překvapeně jsem se pousmála a pokrčila rameny. Když byla magie vzácnější, nedokázala jsem ji rozeznat, ale ty úplně základní… „No, podle tvých očí, přece,“ odpověděla jsem a natočila hlavu nechápavě do strany. „Máš je zelené,“ objasnila jsem pro jistotu. Zelená jako země. Bylo to tak, no ne? Po slovech Jasnavy jsem si tím přestávala být jistá. Ale co když byly oči vlků ovládající zemi nějak nahnědlé a já se jen štěstím trefila, že její magií je právě tato? To bude trapas.
„Nevadí mi to,“ odpověděla jsem rychle a usmála se. Vlastně jsem se cítila trochu klidnější, když jsem lovila s někým. Nejspíš to byl pozůstatek ze života ve smečce. Ta vzpomínka mě na moment bodla u srdce, ale naštěstí Jasnava mluvila dál. Byla jsem jí za to vděčná. A ještě víc mě potěšila její další slova. Zajíc. To mi bohatě stačilo. Kdybych měla zabíjet srnu, asi bych se rovnou rozbulela. „Tak se mnou ti možná neuteče, ale já na druhou stranu nemám ráda zabíjení,“ přiznala jsem a trochu se začervenala studem. „Možná nakonec budeme dobrý tým.“
Přikývla jsem a zvedla se k odchodu. Jedním uchem jsem vnímala vlčici a zároveň přemýšlela, kde by se dalo najít něco k snědku. Zrovna tady kolem jsem to znala vcelku dobře. „Zvykneš si. Už teď vypadáš, že tě moc nepřekvapí.“ Mrkla jsem na ni a vyvedla nás z jeskyně. Bylo trochu chladno, ale slunce mi hřálo na tmavou srst. Ideální počasí pro lov.

//Kojotí břeh

Opět mě překvapilo, že to, co je možné v Galliree, není možné i všude jinde. Vlastně už mi přišlo, že právě Gallirea je celý svět a za hranicemi už nic není. Ale to nebyla pravda ― můj domov tam byl, přišla jsem z něj, a pochopitelně i většina ostatních přišla ze svých vlastních domovů. Jiné domovy, jiná pravidla. Už se mi z toho začínala vařit hlava.
„Ano, je to možné,“ odtušila jsem a trochu se zamyslela, zda tu nabídku, co se mi zrodila v myšlenách, vůbec vyslovit nahlas. Jenže moc možností mi nezbývalo, a tak jsem se zhluboka nadechla a zahleděla se někam za Jasnavu. „No, jestli bys doopravdy chtěla nějakou mou magii vidět… Co kdybychom si, uh, našly něco k jídlu?“ Navrhla jsem a nejistě přešlápla. „Akorát jsem příšerný lovec. Opravdu, je to děs,“ uchechtla jsem se. Vlastně to asi nebylo tak tragické, ale bylo lepší to popsat horší, než to doopravdy je.
Přikývla jsem. „To se mi také párkrát stalo. Už si toho nějak nevšímám. Jestli to vůbec jde takhle ignorovat,“ pousmála jsem se. Naposledy jsem tímto způsobem potkala Lilac a také jsme obě čekaly nějakou katastrofu, která nakonec nepřišla. Tak či onak mě ta představa nedobrovolného dobrodružství děsila víc než fakt, že jsem se zničeho nic ocitla někde jinde.
Nadšeně jsem přikyvovala a trochu vrtěla ocasem. „Ano,“ přitakala jsem, „je to tu vážně zábava. Vlastně je to to nejlepší místo, které jsem kdy navštívila.“ Překvapilo mě, že jsem po dlouhé době konečně dokázala zase nad tímto místem přemýšlet pozitivně. Možná, že svítalo na lepší časy.

Déšť přestal příliš brzy, ale ani tak jsem si nenechala vzít tu dobrou náladu, která mě naplnila. Poprvé po dlouhé době jsem se mohla pořádně nadechnout. Pohřbila jsem všechny důvody, proč nebýt šťastná a soustředila se jen na tady a teď. A na Jasnavu.
Přikývla jsem na její otázku a na tváři se mi rozlil široký úsměv. „Ano,“ odpověděla jsem a trochu se posmutněle zahleděla ven, „i další, ale… už jsem je moc dlouho nepoužívala. Asi budu muset nejdřív nabrat energii nebo si něco omylem udělám.“ Zašklebila jsem se, protože to znamenalo lov, a lov já neměla v lásce. Možná by mi s tím vlčice mohla pomoct, ale bylo mi proti srsti jíi tak obtěžovat. „A ty ovládáš magii země, že?“ Naklonila jsem hlavu zvědavě do strany, i když jsem se vlastně nemusela ptát, abych znala odpověď. Žila jsem mezi vlky s magií dost dlouho, abych věděla, že zelené oči znamenají zemi.
Na její otázku jsem jen bezmocně pokrčila rameny. „No, už jsem zvyklá, že se stane nějaká drobnost a najednou je z toho katastrofa,“ uchechtla jsem se, „ale zatím to vypadá, že se nic dít nebude.“ Rozhodně jsem si to z celého srdce přála. Už se mi dlouho nic nestalo a začínalo to být lehce podezřelé. Vlastně hodně podezřelé. Vlastně jsem začínala podezřívat každý větší závan větru, ale nemohla jsem nechat paranoiu převzít vládu nad rozumným uvažováním.
Pousmála jsem se jejímu krátkému vyprávění. Zamyslela jsem se a snažila se dopočítat přesnějšího údaje než kolikrát se vystřídalo roční období, ale čas mi začínal připadat jen jako iluze. Přesto… Pamatovala jsem si, jako by to bylo včera, kdy jsem potkala Severku v těch zasněžených horách na severu. Kde jí byl asi konec? „Myslím, že už to budou čtyři zimy,“ odtušila jsem a lehce se otřásla. Proč jsem použila zrovna zimu? Tu jsem od jisté chvíle nesnášela. „A řekla bych, že už vím skoro všechno. Ale očividně jen skoro, když jsem nevěděla o tom jezevci,“ pousmála jsem se. „Každopádně se tady jeden nenudí.“

Poprvé po dlouhé době mi přišlo, jako bych se vracela do normálu. Dokázala bych na místě vyjmenovat stovku důvodů, proč se přestat smát a začít znovu brečet, ale... Neudělala jsem to. Nenechala jsem si vlastními myšlenkami tenhle moment zkazit. Místo toho jsem se soustředila na jemný smích vlčice a skoro sobecky jsem si za něj připsala kredit. Sama jsem se postupně přestala smát, ale malý úsměv na tváři mi zůstal, i když mě z toho neznámého pohybu už bolel obličej.
Překvapeně jsem následovala pohled vlčice ven z jeskyně. Musela jsem odolat pokušení opustit úkryt a nechat vodu, aby ze mě smyla všechno. Jasnava už si tak o mně musela myslet bůh ví co. Ani tak jsem nedokázala zabránit spokojenému povzdechu. "Není na světě jediná věc lepší než voda," prohodila jsem a trochu se začervenala. Vlci, místa, která jsem mohla nazývat domovem, se časem měnila a vytrácela ― ale voda byla pořád stejná, byla mi věrná. Potlačila jsem nutkání použít svou magii, to by nám ještě chybělo, abych tady sebou švihla protože jsem dlouho nic nekouzlila. Místo toho jsem odtrhla oči od deště a zasoustředila se na Jasnavu, i když do očního kontaktu to mělo pořád daleko.
"Stejně by mě zajímalo, co to mělo znamenat. Tady má všechnno nějaký svůj důvod," zamyslela jsem se. Bůh ví, kde se co odehrávalo nebo odehrávat bude, i když... pokud byla odhadem druhá polovina léta, hrozily snad už jen velké bouřky. A ty jsem spíše vítala. Tím pádem se blížil podzim a pak... Hladomor jsem měla ještě živě vypálený v paměti. Ale první sníh měl ještě dlouho čas. "Ty vlastně Života znáš. Už jsi v Galliree dlouho?" Natočila jsem hlavu zvědavě do strany. Ve small talku jsem nebyla zrovna zběhlá a přišla jsem si tak trochu mimo mísu, ale po tom prvotním emočním setkání jsem se vlastně o Jasnavě i chtěla dozvědět něco víc.

Snažila jsem se nebrečet, ale jakmile jednou začnete, je vcelku těžké přestat. Hlavně, když jste měli dobrý důvod vůbec začít. Jenom jsem přikývla ve strachu, že kdybych v tu chvíli promluvila, akorát bych to pro nás dvě udělala horší. Mezitím jsem si jen utírala slzy a donutila se zhluboka dýchat, až se mi z toho na moment zamotala hlava. Z toho jsem zpanikařila snad ještě víc a nějakým způsobem se mi podařilo uklidnit. Žádný pláč, žádné omdlévání, jen už se prosímtě chovej normálně.
Slabě jsem se usmála a možná trochu i začervenala. Bylo to dlouho, co se mě naposledy někdo dotkl, a skoro mě to rozbrečelo ještě víc. Naštěstí jsem tentokrát své slzy spolkla. „Jo. To je hlavní.“ Ticho se rozlehlo jeskyní a nechalo nás obě přemýšlet. Ale jediné, na co jsem mohla myslet já, byla naše situace - dvě vlčice, které se sotva potkaly a následně se dokázaly navzájem rozbrečet aniž by se dokázaly potom pořádně uklidnit. Jasnava vlastně ode mě nebyla tak moc jiná. Najednou už jsem se neudržela a vyprskla jsem smíchy, přičemž jsem z toho breku i škytla a to mě rozesmálo ještě víc. „No… Asi jsem ještě neřekla, že mě těší - že jsme se tak hezky seznámily, myslím.“ Zavrtěla jsem hlavou a snažila se utišit svoje myšlenky. Už žádný smích, probůh.