Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 18 (1/5)

Leden 5/5 - Morgoth

Byla jsem vlastně docela vděčná za to, že se Morgoth mé problémy nesnažil nějak rozvinout a dál se nevyptával. Z jeho tónu hlasu jsem lítost sice neslyšela, ale, hah, lítost mi stejně nikdy nepomohla. Takže vlastně zvolil tu nejlepší reakci, kterou mít mohl - odříkal to, co se hodilo a posunul se dál.
Se zájmem jsem poslouchala. Nebála jsem se, že by svou sestru znovu nenašel - vzhledem k tomu, jak o ní mluvil jsem pochybovala, že by sama odešla a opustila území Gallirei. Smečku na poušti? Pobaveně jsem se nad tím nápad usmála. "To říkáš teď, když je zima. Ale co v létě? Možná je na to tvůj kožíšek stavěný, ale nechtěl jsi náhodou přivést víc vlků na vaši víru? Ne všichni jsou stavění do pouště," podotkla jsem, "nebylo by to lepší někde hodně na jihu, ale tam, kde není písek a horko na umření?" Navrhla jsem, ale nakonec jsem nad tím zavrtěla hlavou. "Přeju ti to." A byla to pravda.
Zimu jsme oba prožili hodně rozdílně, ale ani jeden z nás si neměl na co stěžovat. "Kéž by byly všechny nadcházející zimy takové, jako tahle," vydechla jsem

Loterie 13 (1/5)

Na to jsem sama neměla odpověď. Bylo to všechno pekelně složité, a vysvětlovat to někomu téměř cizímu bylo ještě složitější. Trochu jsem pokrčila rameny. "Je hodně věcí, které sama sobě komplikuju," přešla jsem to jednou krátkou větou. Naštěstí byl Morgoth opravdu dospělý a dokonce i vyspělý, a tak nevypadalo, že by se na mě chystal dlouho zlobit. Uvolněně jsem vydechla a zahleděla se na hladinu pokrytou ledem, který různě praskal a třpytil se ve světlu dne.
Vesele jsem se na Morgotha usmála, když potvrdil, že svou sestru už našel. "Tak vidíš, říkala jsem ti, že ji určitě najdeš," zazubila jsem se. Mladšího bratra? Pomalu to vypadalo, že se na Gallireu přistěhovala celá Morgothova rodina. Pobaveně jsem se nad tou představou pousmála. "O tom nepochybuji. Zůstáváte tedy tady? Na Galliree?" Prohodila jsem.
Morgoth obrátil tázání se na mě. Musela jsem se chvíli zamyslet. Nědělala jsem nic důležitého, a tak bylo těžké přijít na to, co bych mu vlastně řekla. "Zimu jsem strávila s jednou vlčicí, Dipsi. Viděli jsme spolu Vlčíška a zlaté prase a bílého jelena, víš jak, klasická šílená Galli," uchechtla jsem se. Vzpomínka na vlčici mě zahřála u srdíčka.

Loterie 11 (1/5)

Leden 3/10 - Morgoth

Bála jsem se, že mě vlk po tom všem odmítne. Rozumněla bych tomu a ani mu to neměla za zlé, vždyť by mi akorát vrátil to, co jsem mu sama provedla. Naštěstí se tak nestalo a Morgoth se usadil vedle mě. Spokojeně jsem si oddechla.
Trochu jsem se zastyděla, ale nemohla jsem s tím už nic dělat. ”To nemusíš. Já to neudělala kvůli tobě, spíš kvůli sobě,” přiznala jsem a pokrčila rameny. Bylo to všechno hrozně komplikované a zamotané. Zahleděla jsem se na zamrzlou vodní hladinu a chvíli jen v tichosti dumala nad nesmrtelností chrousta, dokud mi to ticho nezačalo být nepříjemné. Pak jsem k Morgothovi zvědavě naklonila hlavu. ”Našel jsi už svou sestru?” Pamatovala jsem si, že ji hledal.

SLAYY, už mi ten zajíc ke konci ani nevadil

Poprosím odměny na Ninu a to konkrétně:

Měna
3 hvězdičky do síly
2 hvězdičky do vzduchu

problémová číslo dva je bohatá! nová švagrová dostává 20 oblázků, 20 mušlé, 15 kytiti, 3 křišťály, namakaný svaly se objevují po 3* do síly a 2* do vzduchu, aby mohla mít pořádně velkej šedesátkovej homewife blowout :> ✨

Loterie 7 (2/5)

A...ha. Aha. Překvapeně jsem zamrkala a nakonec jen pokývala hlavou. Oba jsme měli důvody, proč nejsme ve své smečce, a ani jeden z nás to neměl jednoduché na vysvětlení. A tak jsem vzala to, co mi nabídl, a vřele se na něj usmála. "Chápu. Ale tady se schovávat nemůžeš, vždyť... je to tu samá větev," zamračila jsem se a názorně do jedné větve strčila, načež se vší silou vrátila zpět a trefila mě do čenichu. Au. "Najdeme spolu něco lepšího, co říkáš?" Navrhla jsem. Lesů na Galliree bylo dostatek, a všechny byly lepší, než tohle.
Nickolas se začal vychloubat tím svým modrým kožíškem. S úsměvem jsem ho sledovala a nechala ho, ať se naparuje, jak chce. Vždyť mu to vážně slušelo. Zavrtěla jsem ocasem a přikývla. "Jasně, že vím, kdo je Život," uchechtla jsem se, "a jsi krásný, Nickolasi. S takovou svedeš každého," zazubila jsem se. Trochu mě ty řeči o Životu vyplašily, neb i pro mě bylo těžké od Života odejít, a někdo jako Nickolas? Byla jsem rád, že ho tu mám. "A můj náramek ti k tomu úplně ladí," prohodila jsem. Svou ozdůbku už jsem dlouho neviděla.

Loterie 6 (1/5)

Leden 2/10 - Morgoth

Nějakou dobu jsem byla sama. Moc jsem nad tím nepřemýšlela, neb na Galliree nikdo dlouho nezůstal sám. A tak jsem seděla pod střechou z jehličí a trpělivě vyčkávala na něčí příchod. A nemusela jsem čekat dlouho - brzy se ozvaly kroky, pod kterými sníh křupal hlasitěji než pode mnou. To znamenalo, že je to někdo větší. Trochu ve mně hrklo, ale to už se ozval hlas, a můj zrak padl na Morgotha. Překvapeně jsem zamrkala, ale pousmála jsem se. "Morgothe," vydechla jsem, "trochu jsi mě vyděsil," přiznala jsem se. Ale když už jsem věděla, že mě nečeká žádná jistá smrt ani nebezpečí, uvolnila jsem se a pokývla hlavou na místečko vedle mě, stále kryté před neustálým návalem sněhu. "Pojď, přidej se ke mně," pozvala jsem ho. Naposledy jsme se rozloučili velmi zbrkle. Tedy, já vyloženě utekla. Trochu jsem se za to styděla, a s povzdechem se na Morgotha omluvně usmála. "Promiň. Za to naše minulé setkání."

Poprosím o:

Z inventáře Wizku 16 lístků za 245 květin

Loterie 5 (5/5)

Leden 1/10 - Morgoth

Pod tlapkami mi křupal čerstvý sníh a další padal a padal. Konec zimy byl v nedohlednu, a to se mi zdálo, že začala snad už před rokem. Nedávalo to smysl, ale čas bylo jen pojmenování pro něco, co se zdálo být zcela subjektivní. Co pro mě pocitově byl týden byli reálně jen tři dny, a co se mi zdálo jako vteřina byl celičký den. Zavrtěla jsem hlavou, neb mě z takovýchto myšlenek akorát bolela. A to se dalo zahnat jedním jediným způsobem - pitným režimem. Voda sice byla zamrzlá, ale já dokázala změnit teplotu vody, a díky tomu jsem si vytvořila dostatečnou mezeru v lední ploše, ze které jsem se mohla napít.
Jakmile bylo dokonáno, našla jsem si nejbližší strom a pod něj se posadila. Přes ten padající sníh nebylo skoro vidět, a nejlepší bylo to přečkat v nějakém přístřešku. Ten tu pro mě tvořily větve plné jehličí.

Loterie 1 (1/5)

Nevěřila jsem svým očím. Sice mě nikdy nezklamaly, ale bylo těžké věřit tomu, co jsem viděla. Nickolas tu byl stočený do klubíčka a byl modrý. Vlastně... to bylo roztomilé. Jen mě to překvapilo natolik, že jsem chvíli nemohla vydat ani hlásku. Pobaveně jsem se zasmála, když se mi vrhl kolem krku, a samozřejmě mu to gesto oplatila. Už to bylo dlouho od té chvíle, co jsme se viděli naposled, a chyběl mi.
Zavrtěla jsem ocasem a rázně přikývla. "Jsem tady. A už nikam neodejdu," slíbila jsem mu ihned, "byla blbost od tebe odcházet. A... proč nejsi v Sarumenu?" Zamračila jsem se. Copak nedávalo větší rozum být schovaný v teple smyčkového úkrytu, než tady pobíhat? Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou - ne, tady jsem vážně nebydlela. "Prostě jsem... zrovna šla kolem," odtušila jsem, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda, že. "Přeci víš, že bych tě nikdy nevyhodila, Nicku," vyhrkla jsem. Nemyslel si to o mně, že ne?

//Teleport

Překvapeně jsem zavrávorala a málem padla do sněhu. "Tak to už je ale vrchol!" Vybuchla jsem. Kdyby nebylo kouzla zlatého prasátka, nejspíš bych tu do toho sněhu vážně padla a začala se vztekat jako malé vlče. Zrovna jsme měly s Dipsi takovou hezkou chvilku, a zrovna mě musela Gallirea přemístit bůh ví kam. Shodou náhod to bylo velmi blízko místa, kde jsme se s Dipsi potkaly. Napadlo mě, jestli to je znamení, že se mám vydat zpátky do Borůvkového lesa a nelítat pořád všude kolem. Nějaký důvod to určitě musí mít, napadlo mě. Na Galliree se věci neděly jen tak.
A taky, že ne. Klepala jsem se zimou z vánice, kterou předtím vlčice díky své magii pozastavila. Já takové schopnosti ale neměla, a tak jsem byla ráda, že se mi podařilo přemístit se alespoň na částečně kryté místo. Ale kde jsem to... Větve přede mnou se daly do pohybu a pomalu se odplazily do různých stran, aby odkryly, co se za nimi skrývá. Zalapala jsem po dechu. Jednak proto, že co to sakra bylo a druhak proto, že... "Nickolasi!" Vyjekla jsem nadšeně a úplně zapomněla na nějakou zimu. Byl v pořádku? Proč tu ležel? Proč byl modrý? "Jsi to... ty?" Najednou jsem se cítila trapně, že jsem vyrušila nějakého spícího chudáka.

Vlčíšek se na náš zazubil a pak se otočil a odešel, pravděpodobně aby potkal další vlky, kteří z jakéhokoliv důvodu na tuhle horu zavítali. Možná se stejně jako Dipsi s Vlčíškem setkali už minulý rok a letos se prostě chtěli přesvědčit, že to nebyla jen halucinace ze zimy. A že tu zima je. Jak by taky ne. Bylo by divné, kdyby na nejvyšší Gallirejské hoře bylo teplo. Ale mohlo by být, ne že ne. Už jsem byla promrzlá až na kost.
Pousmála jsem se a podívala se na Dipsi. Byla jsem tak šťastná, že tu spolu můžeme být. Že... můj život vlastně není tak špatný. "Mám tě moc ráda, Dipsi," prohodila jsem a zavrtěla ocasem. "Nejradši bych odsud nikdy neodcházela," postěžovala jsem si. A protože byla Gallirea plná naschválů a magie... ozvalo se komické pop a já byla v čudu.

//Teleportační lístek na Velkou houštinu

Hrozně moc děkuju za akci! Tahle forma kalendáře je prostě ta nejlepší, oceňuju že bylo z úkolů na výběr a omg, skvělý odměny!

WIZKU - 75% sleva k bohům

1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3.- vymaxování 1 magie - ZEMĚ
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
7. - 5 křišťálů
8. - 2 hvězdy do vyjímečné magie pod 5. lvl - 100 květin + 100 drahokamů
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd - ZEMĚ
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti - SÍLA
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - NEVIDITELNOST
19. - 2 teleportační lístky
20. - 50 kytiček
21. - magie od Smrti bez hvězd - Emoce
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastností - 2% do vytrvalosti
24. - 25% sleva na speciální magii

SIRIUS

1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3. - vymaxování 1 magie - LOUTKAŘ
12. - magie od Života bez hvězd - OHEŇ
18. - 2 hvězdičky do magie - MYŠLENKY
21. - magie od Smrti bez hvězd - LOUTKAŘ

NINA
3. - vymaxování 1 magie - ELEKTŘINA
8. - 2 hvězdy do vyjímečné magie pod 5. lvl - 100 květin + 100 drahokamů
12. - magie od Života bez hvězd - MYŠLENKY
13. - 30 mušlí
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - VZDUCH
21. - magie od Smrti bez hvězd - ELEKTŘINA

MACHIAVELLI
3. - vymaxování 1 magie - MYŠLENKY
12. - magie od Života bez hvězd - ZEMĚ
18. - 2 hvězdičky do magie - ZEMĚ
21. - magie od Smrti bez hvězd - EMOCE

Přidáno.

23. ujisti vlčíška že na něj věříš

//Louka

Dobře, musela jsem uznat, že Dipsi dokázala z každé situace udělat dobrodružství nebo nějakou zábavu. Ale proč se proboha vydala do toho příšerného kopce? Svaly mě pálily, až jsem si musela několikrát zastavit a odpočinout si. Ale když se nevzdávala Dipsi, nemohla jsem to vzdát ani já. Zatnula jsem zuby a přinutila své tělo, aby překročilo své limity. Pomalu jsem si tak ani nevšimla té zimy, co mi byla, dokud vlčice nepoukázala na počasí. ”Jenom trochu,” zavtipkovala jsem. Chvíli na to ale sníh padat přestal. Překvapeně jsem zamrkala a rozhlédla se. To… nebylo normální, nebo ano? Rychle jsem Dipsi dohnala a zvědavě naklonila hlavu do strany. ”To děláš ty?” Bylo to jediné rozumné vysvětlení.
Dipsi mě ujistila, že tenhle výšlap stojí za to. Nebyla jsem si tím tak jistá, no nic jsem nenamítala. Nechtěla jsem být za trapku co nic nevydrží. A pak… mě polil takový příjemný pocit štěstí. Žádné strasti a starosti. Viděla jsem svět živěji než předtím. Netušila jsem, co to způsobilo, ale rozhodně jsem si nestěžovala. Ne, když mi na tváři pohrával úsměv.
Překvapeně jsem sebou trhla, když promluvil hlas. On tu v tomhle počasí snad byl někdo další? A ano. Čistě bílý vlk, který na Dipsi promluvil, jako by se znali. Zmateně jsem hleděla z jednoho na druhého a nechápala, dokud se vlčice nezeptala přímo mě. ”Vlčíšek?!” zalapala jsem po dechu a vyvalila na vlka modrá očka. ”No… ano! Tedy, bývala jsem na vážkách, ale teď… Jsi to vážně ty? Jasně, že už na tebe věřím,” vyhrkla jsem a zavrtěla ocasem.

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

//Skvělé místo pro Život

Srdce mi samou vděčností poskočilo. Ta nejlepší? To mi nikdo nikdy neřekl - ne tak, aby to znělo vážně. "Tak pod to se ráda podepíšu," zazubila jsem se na ni nazpátek. Nehodlala jsem jen tak navěky věků zmizet. Nemohly jsme spolu sice bez přestávky strávit celý život, ale rozhodně jsem nechtěla, aby tohle bylo naše poslední setkání. Najdu Nickolase a pak se vrátím za Dipsi. Byli to dva jediní vlci, které jsem v životě potřebovala.
Zavrtěla jsem ocasem a začala plánovat, jak jí asi tak napálím. Tušila jsem, že to nebude lehký úkol - a teď dokonce počítala s tím, že něco kuju. "Jen počkej, až přijde ten správný čas," pohrozila jsem jí a pobaveně se ušklíbla. Začala jsem ji tlačit kupředu, i když to byla docela makačka. Ale co bych pro ni neudělala? Stejně to netrvalo dlouho. Čekal nás přechod přes řeku, který naštěstí proběhl bez potíží - a pak se přede mnou objevila ta nádhera.
Na chvíli jsem se posadila na útulné místečko, z kterého jsem viděla celou tu louku. Bylo to tu nádherné. Zima byla nádherná. Ledové květy se natahovaly k obloze, jako by toužily po kapce slunce. Sníh se ale leskl i bez sluníčka, třpytil se jako ten nejkrásnější diamant. Všude ho byly úplné závěje, v kterých se odrážely stopy všech možných živočichů. Příroda si tak z celého světa na pár měsíců udělala plátno. Sněhové vločky všech různých tvarů padaly kolem nás a všemu dodávaly ten pravý nádech. Chvíli jsem tu krásu mlčky pozorovala, ale Dipsi pak zavelela k odchodu, a tak jsem se naposledy rozhlédla kolem a následovala ji. "Je to nádherné," uznala jsem. Bylo mi trochu smutno, že hne spěcháme pryč, ale dobrodružství na nikoho nečekala, co? Jen mě děsilo, že jsme se vydaly do toho nejhoršího kopce.

//Zubatá

11.Popovez někoho na provizorních sáních

Povídaly jsme si a mezitím obě zdobily stromek, který jako by tu na nás čekal. Spokojeně jsem na to společné dílo hleděla a usmívala se, zatímco jsem poslouchala. Kamarádka, zopakovala jsem v duchu. To slovo už pro mě bylo skoro cizí. Jen jako malé vlče jsem dbala na to, aby mezi mnou a tím dalším bylo jasno. Jsme kamarádi? Jsme nejlepší kamarádi? Ka? Neka? Všechny ty vzpomínky mi přišly tak neskutečně daleko. Už jsem si ani nepamatovala, kdy mě někdo naposledy ujistil, že náš vztah má nějaké jméno. Nebo kdy jsem to naposledy pro někoho udělala já. Se zájmem jsem na Dipsi pohlédla. "A teď máš taky kamarádku. Mě. Nevím, jestli jsem úplně skvělá, ále..." pokrčila jsem rameny a uchechtla se. Odhodlaně jsem přikývla a potěšeně zavrtěla ocasem. "Máme. Ten nejhezčí v širém okolí. Jako my," zazubila jsem se na ni.
Vážně jsem pochybovala o svém zdravém rozumu, ale ukázalo se, že si ze mě Dipsi vážně jen dělala dobrý den. Naoko uraženě jsem zakroutila očima, ale musela jsem se tomu všemu jen smát. "Počkej, okoukám, jak to děláš, a jednou tě dostanu zpátky!" Slíbila jsem jí. Nadšeně jsem zalapala po dechu a okamžitě ji následovala. Pořád jsem měla mou představu té louky v hlavě. Jen neměj přehnané očekávání, připomněla jsem si a zavrtěla hlavou. Abych zahnala své fantazírování, čapla jsem ze země do zubů pořádný kus kůry, který tu musel ze stromu sundat nějaký jelen svým parožím. Rozhodně by se na něj vešlo vlče - a někdo tak drobný, jako Dipsi. Doběhla jsem ji a položila jí kůru k nohám. "Pojď, povezu tě!" Nabídla jsem a počkala na její nasednutí, načež jsem ji začala tlačit kupředu.

//Křišťálová louka