Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 3/10 - Siberia

Jakmile vlčice otevřela ústa a promluvila, okamžitě se mi ulevilo. Zněla velmi mile. Pousmála jsem se a zvesela zavrtěla ocasem. Co na to řícvt, její entusiasmus byl prostě nakažlivý. Přikývla jsem a hýbla pod vodou tlapkou, čímž jsem vytvořila malé vlny, které se šířily ode mne až ke břehu. "To ano. V létě je voda ten nejlepší přítel," uchechtla jsem se. Vlčice správně odhadla, že voda není jen můj nejlepší přítel, ale také má nejlepší magie. Místo mé odpovědi se z vody zvedla kulička, která se po chvíli přeměnila ve vodního kolibříka. Jeho máchání křídel bylo nemotorné a bylo jasně vidět, že není opravdový, avšak přesto to vypadalo kouzelně. Ptáček chvíli poletoval kolem hlavy neznámé a nakonec se vrátil zpět ke mně, kde se rozprskl o vodní hladinu. "Dalo by se to tak říct," pronesla jsem tajemně.

//Řeka Mahtaë (sever)

Obklopila mě známá vůně borůvčí. Zhluboka jsem se nadechla a nechala se tou vůní téměř omámit. Netušila jsem, zda jsem tu stále vítaná, a tak jsem prošla jen kolem pár stromů a keřů než jsem se zastavila. Slyšela jsem jakýsi šrumot, což muselo znamenat, že se tu nachází spousta vlků. Doufala jsem, že jedním z nich je i ten, kterého tu hledám.
Nervózně jsem přešlápla. Už jsem pomalu ani nevěděla, jak se to dělá. Nakonec jsem ale zhluboka zavyla a dala tak najevo svou přítomnost v Borůvkovém lese, který možná byl a možná nebyl stále mým domovem. Nevěděla jsem, co si myslet. Poslední dobou byl život dosti matoucí.

//Ranský les přes Řeku Mahtaë (jih)

Dobrá, tady u řeky už jsem to nemohla dále popírat. Měla jsem namířeno do Borůvkového lesa. Možná... možná jsem tam nemířila proto, že bych to považovala za svůj domov. Možná jsem tam mířila proto, že tam byl Aithér a já ho chtěla vidět. Ano, přesně tak to je. Těžko říct, zda jsem si to namlouvala nebo to byla pravda. Raději jsem veškeré myšlenky vytěsnila a než jsem si to všechno stihla rozmyslet, opustila jsem koryto řeky a vešla do velmi známého lesa.

//Borůvkový les

//Lachtaní pláž přes Márylouku

No, dobrá, možná se mnou spřádal plány osud. Jen tak si dokážu vysvětlit proč jsem se po průchodu lesem vydala podél řeky, ačkoliv Bukový sráz byl přímo vedle. Nevšimla jsem si ho, alespoň jsem si myslela že jsem ho přehlédla - prostě jsem šla dál a dál a nechala se vést svýma tlapkama místo toho, abych zapojila své smysly. Bylo to bláhové. Nebo možná ne. Možná, že jsem se prostě nechtěla vracet někam, kde jsem domov nevnímala. Ano, byl tam Nickolas, ale u něj to začínalo a končilo. Ach, Nicku, kam jsi mě to zavedl?

//Řeka Mahtaë (sever) přes (jih)

Byl to starý blázen, o tom nebylo pochyb. A já začínala mít dost rozumu na to, abych dokázala na některé věci říct ne. A tak, když se s tou polorozpadlou lodí chtěl začít plavit, rychle jsem to odmítla. Sice nadával a byl naštvaný, ale já svou úzkost spolkla a jakmile přestal dávat pozor, zmizela jsem mu z dohledu. Podivín. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a vydala se zpět. Až na to, že jsem tuhle část Gallirei moc dobře neznala a místo do Bukového lesa se vydala někam úplně jinam. Kdybych věděla, že jsem si to namířila zpět do Borůvkového lesa, nejspíš bych se rychle otočila a hledala cestu jinam. Ale byla jsem v myšlenkách stále u toho starého námořníka, a tak jsem si nedávala pozor na cestu.

//Ranský les přes Márylouku

Srpen 2/10 - Siberia

Z nebeského klidu mě vytrhl zvuk slabého žbluňknutí, jak někdo ponořil své tlapky do vody. Ohlédla jsem se přes rameno a když jsem jen o pár metrů dál zahlédla vlčici, otočila jsem se k ní čelem. Jinak bych si musela vyvrátit krk. Neznala jsem ji, ale tak nějak už jsem si zvykla, že na Galliree nikdo dlouho nebyl sám. Věnovala jsem jí malý úsměv. "Zdravím." Byl to jednoduchý začátek. Nic moc přátelského ani nic moc cizího - prostě tak akorát pro cizinku, od které jsem nevěděla co očekávat. Mohla být milá, ale i zákeřná. V tom bylo to kouzlo seznamování. Nikdy nikdo nemohl tušit, jak se to bude dál vyvíjet. Mávla jsem ocasem na znamení míru.

Srpen 1/10 - Siberia

Kráčela jsem podél břehu a pozorovala vodu. Přemýšlela jsem o tom, že bych se vrátila zpět do Borůvkového lesa, ale úzkost mi bránila v pohybu. A tak jsem se raději vrátila tam, kde mi bylo nejlépe. K vodě. Letní dny byly horké a sluníčko mi pařilo na černá záda, a tak jsem po chvíli do jezera vstoupila a pokračovala jsem, dokud mi voda nesahala po břicho. To bylo příjemné schlazení. Poslouchala jsem zpěv zdejšího ptactva a mezitím pozorovala ryby, které mi neohrabaně plavaly kolem tlapek. Byl tu klid, voda se ve svitu slunce krásně blýskala a bylo mi dobře. Ale návštěvě lesa se nevyhneš, připomněla jsem si. Naštěstí u jezera byla taková idylka, že už mě to ani neznervózňovalo.

Červenec 4/10 | Aithér

Tím, zda mi Aithéra neroztrhají už na hranicích, jsem si nebyla tak docela jistá. Waristood i Thaum vypadali jako vlci s horkou hlavou. Nickolas byl sice blázínek a určitě by ho uvítal s otevřenou náručí a spoustou povídání, ale ti dva? Trochu jsem nad celým tím nápadem návštěv znejistěla, přestože Aithér zamýšlel otázku jako vtip. "Snad ne," uchechtla jsem se, abych naši chvilku nezničila zbytečnými starostmi. Navíc jsme se začali bavit o možnosti úkrytu, takže i kdyby celý svět byl nebezpečný, budeme mít jen naše místo, kde se nám nic nestane.
Aithérovi se můj nápad také líbil. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a dovolila si trochu víc doufat a být trochu víc nadšená. Neustále jsem ty pocity potlačovala, abych náhodou na někoho nebyla moc. Ale jemu se můj nápad líbil. Nemohla jsem na něj být moc. "Ano, ano," rozesmála jsem se, "ale nevím, jak se budou naše smečky tvářit na to, že zanedbáváme povinnosti," zažertovala jsem. Bylo nerealistické, abychom byli navěky věků spolu zavření v nějaké skále či díře. Nebo stromě? Jaké byli další možnosti? "Nebo si uděláme úkryt v podvodní jeskyni a nikdo na nás nebude moct," zazubila jsem se. Uměl Aithér dýchat pod vodou stejně jako já?
Srdce mi poskočilo, když Aithy znovu promluvil. Za nás... my. My? Byli jsme teď tým? Nezlobila bych se. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem na čenichu ucítila ten jeho. Byl mokrý, studený a to gesto bylo tak nečekané... a přesto tak správné. Jemně jsem se pousmála a nejistě mu ten jeho čenich olízla, načež jsem se znovu nervózně odtáhla a sledovala jeho reakci. Srdce mi v hrudi bušilo nepříjemně rychle.

F1: 2. Zkus najít něco, co opravit nepotřebuje, ale svým „vylepšením“ to rozbiješ. (Každou větu začni slovesem)

Spadli jsme s Mrakovousem do jakéhosi rytmu, díky čemuž nám šla práce od ruky a čas rychle utíkal. Pracovali jsme na lodi několik hodin - alespoň mi to tak přišlo - a nakonec začala vypadat docela k světu, ačkoliv sem tam byla pořád díra a sem tam se na vodní hladině nebezpečně zakymácela. Zahleděla jsem se na loď jako celek a všimla si hlavní plachty, která se zdála viset na stěžni úplně křivě. Stála snad křivě ta stěžeň? Vylezla jsem na loď a začala obojí zkoumat, načež jsem přišla na to, že to tak pravděpodobně má být. Vypadalo to však blbě, a tak jsem si řekla, že Mrakovousovi pomohu i z estetického hlediska a trochu tu jeho loďku vylepším. Zapřela jsem se do chátrajícího dřeva stěžně a pořádně zatlačila. Ozvalo se skřípání, což jsem nebrala na velkou váhu - ale pak cosi křuplo, cosi tak podivně zaúpělo a celá stěžeň praskla. Zamrkala jsem, překvapeně, a ohlédla se za rameno, kde na mě koukal Mrakovous jako bych právě spadla z nebe. Zanadával si, ale ve finále byla loď v tak fatálním stavu, že by se příď možná za plavby zlomila sama i bez mé pomoci. Pokračovali jsme v opravě jako by se nic nestalo, omluvila jsem se a svět šel dál.

Červenec 3/10 | Aithér

Zůstala jsem na ten jeho úsměv zírat jako na obrázek. Byl tak roztomilý. Nutilo mě to se taky začít usmívat, i když z úplně jiného důvodu než on. Zavřela jsem oči, když se jeho čenich dotkl mého čela. Přišlo mi, že se celý můj vesmír s každým dalším jeho pohybem posouvá. Tím lepším směrem. Vydechla jsem dech, který jsem netušila, že zadržuju. Jakmile se odtáhl, přepadl mě podivný pocit, něco jako... touha. Chyběl mi, a to stále seděl vedle mne. Bezmyšlenkovitě jsem se k němu naklonila a opřela se o jeho bok. To stačilo k tomu, abych ten pocit zahnala - a navíc mě to naplnilo radostí. Jen jsem doufala, že se Aithér neodtáhl proto, že se mě nechtěl dotýkat. Jeho slova mi málem vehnala slzy do očí. Někdo byl šťastný? Díky mně? Bylo těch emocí na mě najednou nějak moc.
S přikývnutím hlavy jsem souhlasila. Bukový les opravdu nebyl daleko. "Samozřejmě, Aithy," zazubila jsem se. "Vlastně... vlastně chci, abys mě navštěvoval," upřesnila jsem a pokrčila rameny, snad abych svým slovům trochu ubrala na vážnosti. Ale myslela jsem to smrtelně vážně. S nadějí v očích jsem k němu zvedla zrak. Už dlouho jsem se pro nic tak nenadchla. "Nějaký náš společný úkryt?" Navrhla jsem a trochu se uchechtla. "Obávám se, že bych se tam s tebou zavřela napořád. Teda..." Odkašlala jsem si. Pořád jsem si nebyla stoprocentně jistá, co to mezi námi vlastně panuje za emoce. A nechtěla jsem dělat unáhlené závěry.

F1: 1. Pomoz opravit Mrakovousovu loď. (Každý dialog zakonči jednoslovnou větou)

Vyhovovalo mi, že se na pláži nic a nikdo nenachází. Alespoň to jsem si myslela, dokud jsem neotočila hlavu doprava a nespatřila vlka, který se stejně jako já díval na moře. Tam, kousek před ním, se cosi houpalo na vlnách. Vypadalo to rozbitě, a to jsem ani nemusela vědět, jak to mělo vypadat původně. Zvědavě jsem naklonila hlavu do strany a pozorovala ho. Vypadal zamyšleně. Nehýbal se, skoro jako by ani nedýchal, ale... Překvapeně jsem sebou trhla, když se mu najednou do očí vrátil život a obrátil zrak přímo na mne. "Co? Cože?" Vykoktala jsem. Já a námořník? Ani jsem neměla sílu odporovat, tak moc překvapená jsem byla. A díval se vůbec na mě? Co mu bylo? Musí být senilní.
Jo, senilní určitě byl. Představil se jako Mrakovous. Mořský vlk? "Co to znamená, mořský vlk? Divné." Na to mi však neodpověděl, a tak jsem pokrčila rameny. "Wizku," přiznala jsem bez ostychu. Povídal taková vtipně znějící slova. Mořský vlk, ztroskotat, kocábka. Ale to, co říkal, vlastně dávalo smysl. Ta věc na moři opravdu vypadala rozbitě a měl pravdu, rozhodně jako perla nevypadala. S povzdychem jsem pokrčila rameny a trochu se pousmála. "Tak fajn, Mrakovousi. Pomůžu ti. Pojďme."
A bylo to. Se starým bláznem jsme se vydali napříč pláží a společně začali sbírat různé třísky a další věci, kterým jsem nerozuměla, ale vlk si stál za tím, že je to důležité. Tahat to do vody a zajistit, aby věci neuplavaly, to bylo téměř nemožné. Ale podle Mrakovouse by bylo nemožné loď táhnout na břeh, opravit ji a zase ji tlašit zpátky. Tak fajn. Vrhli jsme se se staroušem na opravení kostry lodi, aby na moři držela. Dřevo sem, dřevo tam, trocha magie aby nám voda nepřekážela a loď postupně začala vypadat, no... méně rozbitě.

//Buk

Srdce mi tlouklo o sto šest z toho, co se dělo v lese. Naštěstí jsem tomu utekla dřív než se to stihlo doopravdy rozjet. Bylo to srabáctví? Pravděpodobně. Ale od určité chvíle jsem se hodně soustředila i na své vlastní přežití, nejen na dobro ostatních. Trochu jsem zpomalila, když se mé tlapky konečně dotkly písku, a spokojeně jsem došla až k vodě, která mě ihned zchladila. Začínalo být vedro a na má černá záda pěkně pražilo. Naštěstí byla voda v moři vždycky studená, ať už to mělo jakýkoliv důvod. O tom, co byla ta velká nekonečná voda na okrajích Gallirei, jsem věděla pramálo. A co bylo za ní? Zvědavě jsem natočila hlavu do strany a zahleděla se na obzor, zda něco neuvidím, ale nic. Jen modro, modro a modro. Nahoře i dole. Perfektní balanc.

Jak jsem tak čekala na Nickolasovu odpověď, nad stromy se začal snášet jakýsi černý opar. Zalapala jsem po dechu. Na mysl mi přiskočily vzpomínky na hořící Borůvkový les - tenkrát bych udělala všechno pro to, abych les zachránila. Ale teď jsem byla starší a tak dobře jsem to tu neznala. Zazmatkovala jsem a raději se vydala mezi stromy mírným poklusem, dřív, než se z oparu začaly vynořovat ti vlci. Pravděpodobně bych utekla rychleji, kdybych je viděla. I tak se mi udělalo úzko, a najednou jsem byla vděčná za tak blízkou přítomnost vody. Jen kousek a budu tam, podporovala jsem své tlapky kupředu.

//Lachtaní pláž přes Kamennou

Červenec 2/10 | Aithér

Ráda jsem tvrdila, že mi nevadí ticho - ale jen málokdy to byla pravda. Ticho mezi vlky často znamenalo něco trapného, napjatého, nehezkého. Ale s Aithérem bylo ticho stejně přirozené jako dýchání. Nebylo potřeba cokoliv říkat. On věděl, já věděla. Stejnak by nám žádná slova nestačila. Překvapeně, tiše jsem zalapala po dechu, když se jeho čenich opřel o můj krk. Byl to tak nepatrný dotek, ale zanechal za sebou váhu celého světa. Nechala jsem ho, aby se ke mně přitulil, zatímco jsem přiblble zírala někam za jeho záda. Nevěděla jsem, jak se tyhle věci dělají. Jaké by měl mít vlk pocity. V hlavě jsem měla zmatek a v srdci ještě větší, nedokázala jsem přemýšlet - a možná to bylo tak správně. Možná to tak mělo být, protože jsem tak udělala jedinou přirozenou věc. Na oplátku jsem se já přitulila k němu a hlubokým nádechem nasála jeho vůni, která mě ve vteřině uklidnila.
Tak dlouho jsem váhala až mě zamrzelo, když Aithér pozvedl hlavu. Já ne. Bylo to takhle jednodušší, mít hlavu zabořenou v jeho srsti a nekoukat se mu do očí. Nejistě jsem přikývla. Štěstí bylo křehké a já ho v životě měla málo. Bála jsem se přiznat ho narovinu, protože co když se lekne a uteče? "Víc než kdy dřív," špitla jsem opatrně, a když se nic nezměnilo a to štěstí zůstalo... "ano."
Když mě upozornil, že mi musí něco říct, konečně jsem také zvedla hlavu. Chtěla jsem, aby věděl, že má veškerou mou pozornost. Ať už jde o cokoliv. Bála jsem se, že se stalo něco vážného, že někdo zemřel nebo zemře nebo... ah. Nebylo to tak hrozné. Tedy, trochu mě zamrzelo, že Aithér našel domov tam kde já ne. Ale hlavně, že byl naživu a v pořádku a šťastný. Pousmála jsem se a přikývla. "To dává smysl. A je to dobře. Rodinu by sis měl držet blízko u těla," uznala jsem. Koneckonců jsem do Bukového lesa odešla s Nickolasem. Jen jsem nečekala, že se to všechno seběhne tak rychle. S povzdychem jsem pokrčila rameny. "Nachází se více méně na sever od Borůvkového lesa. Stačí jít podél řeky a najdeš ji mezi buky," vysvětlila jsem co nejlépe to šlo a zamyslela se nad jeho další otázkou. Domov. Kde byl domov? Tam, kde byla smečka? Rodina? Štěstí? Láska? Střihla jsem pohledem k Aithérovi a rozhodla se, že už jsem promarnila čas přemýšlením až moc. "Možná... že můj domov není místo," uchechtla jsem se, protože to byla krásná myšlenka. "Možná, že je všude, kde jsme my." Ať už spojeni stejnou smečkou či ne.
Upřela jsem modrá očka do těch Aithérových. Tentokrát jsem neměla žádné pochyby, ani myšlenky. Jen ten hezký, lehoučký pocit v těle. "Neboj se. Já nikam neuteču. Nechci."

Červenec 1/10 | Aithér

Aniž bych si to uvědomovala, tak trochu jsem na chudáka Aithéra zírala. Prostě mi přišlo těžké pochopit, že by vůbec někdo dokázal mě takhle obdivovat, ať už kvůli čemukoliv, natož kvůli tak přirozené věci. Ale... asi měl Aithér pravdu. V dnešní době to bylo vzácné, a nejspíš i kvůli tomu jsem si připadala v životě tak mimo mísu. S Aithym jsem si tak nikdy nepřipadala. On prostě věděl, a chápal, a zůstal. To bylo to nejkrásnější. "Děkuju," vydechla jsem a zadívala se do těch očí, které tak zrcadlily ty mé. Možná byly trochu tmavší. Nebo světlejší? Těžko říct. Ale byl to oceán modré, v kterém mi nevadilo plavat.
Trochu jsem se zasmála, ačkoliv stáří nebylo moc zábavné - ale pokud bychom se tomu nezasmáli, museli bychom se zbláznit, a bylo jasné, že volba číslo jedna je ta lepší. Zadívala jsem se na nebe a pokrčila rameny. Cítila jsem se trochu sentimentálně, ale podivně smířeně. "Je to zvláštní, že tu jednou nebudeme. Ale... vlastně ten život není tak špatný," uznala jsem a podívala se na něj, aby věděl, že to je díky němu. Ve stejný moment se on podíval na mě a pronesl ta slova. Cože? Cože co? Nějak jsem nedokázala pochopit, co se děje. Jestli se děje to, co jsem si myslela, že se děje. Nechtěla jsem se vyjadřovat k něčemu, co mohlo znamenat cokoliv - možná jsem si to jen špatně vykládala, a přesto... Prostě něco řekni. Život byl moc krátký. "Myslím si, že by to tu osobu pěkně rozhodilo. Ale pak by si uvědomila, jak moc je šťastná," zašeptala jsem.
Jeho další slova mě natolik překvapila, že jsem se musela zasmát. Trochu to odlehčilo tu nejistou atmosféru, která mezi námi panovala. Zavrtěla jsem hlavou a věnovala Aithymu široký úsměv. "Mě, že by někdo chtěl? Mě bys chtěl snad jen t..." Nechala jsem větu vytratit do ztracena a vyvalila na vlka oči, protože znovu - pořád jsem si nebyla stoprocentně jistá, co svými slovy chce říct. Bála jsem se, že jsem právě způsobila trapas století. Přesto jsem se ihned poté opět dokázala ponořit zpátky do té atmosféry. "Začátek," zopakovala jsem, "to se mi líbí."