Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Překvapeně jsem se pousmála a pokrčila rameny. Když byla magie vzácnější, nedokázala jsem ji rozeznat, ale ty úplně základní… „No, podle tvých očí, přece,“ odpověděla jsem a natočila hlavu nechápavě do strany. „Máš je zelené,“ objasnila jsem pro jistotu. Zelená jako země. Bylo to tak, no ne? Po slovech Jasnavy jsem si tím přestávala být jistá. Ale co když byly oči vlků ovládající zemi nějak nahnědlé a já se jen štěstím trefila, že její magií je právě tato? To bude trapas.
„Nevadí mi to,“ odpověděla jsem rychle a usmála se. Vlastně jsem se cítila trochu klidnější, když jsem lovila s někým. Nejspíš to byl pozůstatek ze života ve smečce. Ta vzpomínka mě na moment bodla u srdce, ale naštěstí Jasnava mluvila dál. Byla jsem jí za to vděčná. A ještě víc mě potěšila její další slova. Zajíc. To mi bohatě stačilo. Kdybych měla zabíjet srnu, asi bych se rovnou rozbulela. „Tak se mnou ti možná neuteče, ale já na druhou stranu nemám ráda zabíjení,“ přiznala jsem a trochu se začervenala studem. „Možná nakonec budeme dobrý tým.“
Přikývla jsem a zvedla se k odchodu. Jedním uchem jsem vnímala vlčici a zároveň přemýšlela, kde by se dalo najít něco k snědku. Zrovna tady kolem jsem to znala vcelku dobře. „Zvykneš si. Už teď vypadáš, že tě moc nepřekvapí.“ Mrkla jsem na ni a vyvedla nás z jeskyně. Bylo trochu chladno, ale slunce mi hřálo na tmavou srst. Ideální počasí pro lov.

//Kojotí břeh

Opět mě překvapilo, že to, co je možné v Galliree, není možné i všude jinde. Vlastně už mi přišlo, že právě Gallirea je celý svět a za hranicemi už nic není. Ale to nebyla pravda ― můj domov tam byl, přišla jsem z něj, a pochopitelně i většina ostatních přišla ze svých vlastních domovů. Jiné domovy, jiná pravidla. Už se mi z toho začínala vařit hlava.
„Ano, je to možné,“ odtušila jsem a trochu se zamyslela, zda tu nabídku, co se mi zrodila v myšlenách, vůbec vyslovit nahlas. Jenže moc možností mi nezbývalo, a tak jsem se zhluboka nadechla a zahleděla se někam za Jasnavu. „No, jestli bys doopravdy chtěla nějakou mou magii vidět… Co kdybychom si, uh, našly něco k jídlu?“ Navrhla jsem a nejistě přešlápla. „Akorát jsem příšerný lovec. Opravdu, je to děs,“ uchechtla jsem se. Vlastně to asi nebylo tak tragické, ale bylo lepší to popsat horší, než to doopravdy je.
Přikývla jsem. „To se mi také párkrát stalo. Už si toho nějak nevšímám. Jestli to vůbec jde takhle ignorovat,“ pousmála jsem se. Naposledy jsem tímto způsobem potkala Lilac a také jsme obě čekaly nějakou katastrofu, která nakonec nepřišla. Tak či onak mě ta představa nedobrovolného dobrodružství děsila víc než fakt, že jsem se zničeho nic ocitla někde jinde.
Nadšeně jsem přikyvovala a trochu vrtěla ocasem. „Ano,“ přitakala jsem, „je to tu vážně zábava. Vlastně je to to nejlepší místo, které jsem kdy navštívila.“ Překvapilo mě, že jsem po dlouhé době konečně dokázala zase nad tímto místem přemýšlet pozitivně. Možná, že svítalo na lepší časy.

Déšť přestal příliš brzy, ale ani tak jsem si nenechala vzít tu dobrou náladu, která mě naplnila. Poprvé po dlouhé době jsem se mohla pořádně nadechnout. Pohřbila jsem všechny důvody, proč nebýt šťastná a soustředila se jen na tady a teď. A na Jasnavu.
Přikývla jsem na její otázku a na tváři se mi rozlil široký úsměv. „Ano,“ odpověděla jsem a trochu se posmutněle zahleděla ven, „i další, ale… už jsem je moc dlouho nepoužívala. Asi budu muset nejdřív nabrat energii nebo si něco omylem udělám.“ Zašklebila jsem se, protože to znamenalo lov, a lov já neměla v lásce. Možná by mi s tím vlčice mohla pomoct, ale bylo mi proti srsti jíi tak obtěžovat. „A ty ovládáš magii země, že?“ Naklonila jsem hlavu zvědavě do strany, i když jsem se vlastně nemusela ptát, abych znala odpověď. Žila jsem mezi vlky s magií dost dlouho, abych věděla, že zelené oči znamenají zemi.
Na její otázku jsem jen bezmocně pokrčila rameny. „No, už jsem zvyklá, že se stane nějaká drobnost a najednou je z toho katastrofa,“ uchechtla jsem se, „ale zatím to vypadá, že se nic dít nebude.“ Rozhodně jsem si to z celého srdce přála. Už se mi dlouho nic nestalo a začínalo to být lehce podezřelé. Vlastně hodně podezřelé. Vlastně jsem začínala podezřívat každý větší závan větru, ale nemohla jsem nechat paranoiu převzít vládu nad rozumným uvažováním.
Pousmála jsem se jejímu krátkému vyprávění. Zamyslela jsem se a snažila se dopočítat přesnějšího údaje než kolikrát se vystřídalo roční období, ale čas mi začínal připadat jen jako iluze. Přesto… Pamatovala jsem si, jako by to bylo včera, kdy jsem potkala Severku v těch zasněžených horách na severu. Kde jí byl asi konec? „Myslím, že už to budou čtyři zimy,“ odtušila jsem a lehce se otřásla. Proč jsem použila zrovna zimu? Tu jsem od jisté chvíle nesnášela. „A řekla bych, že už vím skoro všechno. Ale očividně jen skoro, když jsem nevěděla o tom jezevci,“ pousmála jsem se. „Každopádně se tady jeden nenudí.“

Poprvé po dlouhé době mi přišlo, jako bych se vracela do normálu. Dokázala bych na místě vyjmenovat stovku důvodů, proč se přestat smát a začít znovu brečet, ale... Neudělala jsem to. Nenechala jsem si vlastními myšlenkami tenhle moment zkazit. Místo toho jsem se soustředila na jemný smích vlčice a skoro sobecky jsem si za něj připsala kredit. Sama jsem se postupně přestala smát, ale malý úsměv na tváři mi zůstal, i když mě z toho neznámého pohybu už bolel obličej.
Překvapeně jsem následovala pohled vlčice ven z jeskyně. Musela jsem odolat pokušení opustit úkryt a nechat vodu, aby ze mě smyla všechno. Jasnava už si tak o mně musela myslet bůh ví co. Ani tak jsem nedokázala zabránit spokojenému povzdechu. "Není na světě jediná věc lepší než voda," prohodila jsem a trochu se začervenala. Vlci, místa, která jsem mohla nazývat domovem, se časem měnila a vytrácela ― ale voda byla pořád stejná, byla mi věrná. Potlačila jsem nutkání použít svou magii, to by nám ještě chybělo, abych tady sebou švihla protože jsem dlouho nic nekouzlila. Místo toho jsem odtrhla oči od deště a zasoustředila se na Jasnavu, i když do očního kontaktu to mělo pořád daleko.
"Stejně by mě zajímalo, co to mělo znamenat. Tady má všechnno nějaký svůj důvod," zamyslela jsem se. Bůh ví, kde se co odehrávalo nebo odehrávat bude, i když... pokud byla odhadem druhá polovina léta, hrozily snad už jen velké bouřky. A ty jsem spíše vítala. Tím pádem se blížil podzim a pak... Hladomor jsem měla ještě živě vypálený v paměti. Ale první sníh měl ještě dlouho čas. "Ty vlastně Života znáš. Už jsi v Galliree dlouho?" Natočila jsem hlavu zvědavě do strany. Ve small talku jsem nebyla zrovna zběhlá a přišla jsem si tak trochu mimo mísu, ale po tom prvotním emočním setkání jsem se vlastně o Jasnavě i chtěla dozvědět něco víc.

Snažila jsem se nebrečet, ale jakmile jednou začnete, je vcelku těžké přestat. Hlavně, když jste měli dobrý důvod vůbec začít. Jenom jsem přikývla ve strachu, že kdybych v tu chvíli promluvila, akorát bych to pro nás dvě udělala horší. Mezitím jsem si jen utírala slzy a donutila se zhluboka dýchat, až se mi z toho na moment zamotala hlava. Z toho jsem zpanikařila snad ještě víc a nějakým způsobem se mi podařilo uklidnit. Žádný pláč, žádné omdlévání, jen už se prosímtě chovej normálně.
Slabě jsem se usmála a možná trochu i začervenala. Bylo to dlouho, co se mě naposledy někdo dotkl, a skoro mě to rozbrečelo ještě víc. Naštěstí jsem tentokrát své slzy spolkla. „Jo. To je hlavní.“ Ticho se rozlehlo jeskyní a nechalo nás obě přemýšlet. Ale jediné, na co jsem mohla myslet já, byla naše situace - dvě vlčice, které se sotva potkaly a následně se dokázaly navzájem rozbrečet aniž by se dokázaly potom pořádně uklidnit. Jasnava vlastně ode mě nebyla tak moc jiná. Najednou už jsem se neudržela a vyprskla jsem smíchy, přičemž jsem z toho breku i škytla a to mě rozesmálo ještě víc. „No… Asi jsem ještě neřekla, že mě těší - že jsme se tak hezky seznámily, myslím.“ Zavrtěla jsem hlavou a snažila se utišit svoje myšlenky. Už žádný smích, probůh.

Přikývla jsem. Takové jméno jsem doopravdy v Galliree ještě neslyšela, a sobecky jsem si přála, aby mě rodiče pojmenovali podobně. Zavrtěla jsem nad tím hlavou ― mé jméno bylo naprosto v pořádku.
Tajemný, to je ještě hezké slovo. Pomyslela jsem si, ale rychle jsem takové myšlenky zase zahnala. Vzpomínání bylo vždycky horší, než když se ta návštěva u Života zrovna děla. Naopak, byla jsem si celkem jistá, že území Života bylo vždycky krásné, nehledě na roční období. Jenom dostat se odtamtud bylo složité. Možná jsem Života dvakrát nemusela, ale jakmile bych se znovu ocitla na jeho půdě, propadla bych jeho kouzlu stejně, jako všichni ostatní. Tenhle fakt mě děsil.
Pozorně jsem Jasnavu poslouchala a snažila se moc nemyslet na svoji rodinu, ačkoliv to byl tak trochu nadlidský úkol. Myslela jsem i na vlky, které jsem tu potkala a kteří tu už nebyli. To mě možná u srdce zabolelo víc, než vlastní domov, ačkoliv bych to nikdy nepřiznala. Nechápavě jsem natočila hlavu a přemítala, jestli mě mé vlastní myšlenky vyrušily od nějaké zásadní informace. Než mohli doopravdi žít? Oh. Oh. Zalapala jsem po dechu a uši se mi automaticky přilepily k hlavě. „Omlouvám se ― já… neměla jsem do toho rýpat,“ zavrtěla jsem hlavou.
Přišlo mi, že tak narychlo nedokážu vymyslet nějaká hezká slova, která by vyjádřila moji lítost, a možná i tahle bezmoc přispěla k tomu, že se mi vlastní oči zaplnily slzami. No skvělé. Zastyděla jsem se a rychle si ty zatracené slzy utřela tlapkou. „Promiň. Totiž, bývala jsem pečovatelkou, takže mám ráda vlčátka… Ale! Teda, to neznamená že bych vůbec dokázala rozumět tomu, jaké je ztratit vlastní, já, uh… Už nebudu mluvit,“ rozhodla jsem se a zabořila svůj pohled do země. Jak moc hloupá jsem dokázala být?
Párkrát jsem se zhluboka nadechla a nakonec si své poslední rozhodnutí rozmyslela, protože jsem jednoduše nemohla akorát přikládat do ohně. Sebrala jsem ze země veškerou svoji odvahu a opatrně přistoupila k Jasnavě blíž. „Vsadím se, že tam na tebe počkají,“ hlas se mi zlomil a znovu přišly slzy. Proboha, Wizku. Zavřela jsem oči. Ne. Už nebudu mluvit. A proč už jí dáváš rozsudek smrti?

Její jméno se mi zapsalo do paměti rychleji než kdy dřív. Znělo… jinak, oproti jiným jménům, ale zároveň tak hezky. Nepřestala jsem se usmívat, i když mě z toho už bolely v obličeji svaly. Neměla jsem důvod přestat―pro jednou―a tak jsem si tu bolest skoro vychutnávala. Nebo možná ne jen skoro. Do poslední kapky. „To je krásné jméno,“ vyhrkla jsem rychle, než jsem si to stihla rozmyslet. Dát někomu jinému kompliment mě vždycky zahřálo u srdce, ale předcházela tomu, překvapivě, úzkost. Jenže co by mi mohla vlčice říct kromě pokývnutí, poděkování? Mimoděk jsem si vzpomněla na pár vlků, kteří by se mnou vymetli zem, a v očekávání reakce této vlčice jsem sebou trochu cukla. „Taky mě těší.“
Pozorně jsem poslouchala jejímu popisku, ale jak jsem pátrala ve své paměti jakkoliv, nevybavovala jsem si žádné takové místo. Přesto jsem si tam už nevědomky plánovala výlet, jako by nestačilo nad smrtí mých rodičů přemýšlet, jako bych tu domněnku potřebovala potvrdit. Nejspíš mě před tímto výletem čekala spousta bezesných nocí. Kvůli rodičům i kvůli možné návštěvě Života, kterého jsem, proti všem stereotypům, zrovna vidět netoužila.
Nervózně jsem přešlápla na místě a zahleděla se do země, páč už jsem se styděla za to, co jsem se chystala říct. „Myslíš, že je to nějaký jeho plán? Nezůstaneš u něj, tak za tebou - nebo tedy, tebe - pošle za mrtvými?“ zamumlala jsem. Z nějakého důvodu jsem se nedokázala zbavit představy, že ti mrtví jsou zlí, oškliví, nějakým způsobem jednoduše znetvoření, předurčeni tomu, aby mi zničili život. Netušila jsem, jestli jsem to byla já nebo život v Gallirei, co mě donutilo uvažovat takhle.
Jasnava mě ovšem tohohle přesvědčení postupně zbavovala. Přikyvovala jsem a dlouho neodpovídala, jak jsem se to všechno snažila rychle pochopit. Koho všeho bych mohla potkat? Koho všeho jsem potkala, kdo už nežil? Přemýšlení nad smrtí mě rozesmutnilo, a přítomnost vlčice v tak zranitelném momentu mi zase přihnala úzkost. Hrdlo se mi tou smíchaninou emocí stáhlo tak, že jsem se skoro nemohla nadechnout. „Ale musí to být… hrozné,“ osmělila jsem se, tváře rudé jako rajče, „teda, spíš smutné, vidět někoho takhle po smrti. Není lepší žít v nevědomosti, než vidět, jak se po smrti mají? Co kdyby se neměli dobře, co kdyby…“ nechala jsem svůj hlas vytratit, protože už jsem začínala znít lehce hystericky. Zvědavě jsem po Jasnavě koukla, neboť ona byla jediná - v mém kruhu - která tuhle otázku mohla zodpovědět. „Nebolí to víc než žít dál bez nich?“ zkusila jsem ty svoje bláboly upřesnit.

Nemohla jsem si pomoct a také jsem se zasmála. Slyšet můj vlastní smích bylo nečekané a i když jsem se přestala smát, úsměv na tváři mi zůstal. Opadla ze mě jakási tíha a já se uvolnila. Přikývla jsem, když poukázala na počasí venku. „Písečno,“ dokončila jsem. Stočila jsem svůj pohled ven a sledovala tu malou poušť, která se tam neustále tvořila. Nevypadalo to, že by mělo v blízké době přestat tak hloupě foukat. S jistou panikou jsem pohlédla vlčici do očí. „Já jsem Wizku, mimochodem.“
Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a trpělivě čekala, co mi vlčice poví. Moc dobře jsem věděla, jak to bylo nechat se ovládnout emocemi, když se vlastně nic nedělo ― ale těžko se mi věřilo, že to tak mají i jiní. Samozřejmě, že mají. Nebuď sobecká. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a nechala další slova vlčice, aby mi ty myšlenky odplavila jinam. Věděla jsem o Galliree spoustu věcí, ale o žádném takovém jezevci jsem nikdy neslyšela. Vlastně bylo docela neuvěřitelné to poslouchat, protože by si jeden myslel, že instinkt jezevce bude před vlkem utéct. Ale ovšem, bylo bláhové si něco takového myslet. Gallirea si pohrávala se zákony přírody dle vlastního usouzení.
Přestala jsem nad tím tolik dumat a zavrtěla jsem hlavou. „O tom jsem neslyšela. A to už jsem tady… dlouho,“ pousmála jsem se. Čtyři dlouhé roky, no nebylo to šílené? Pro jiné možná ne, ale já v Galliree strávila víc let než doma. Doma―tak se to už ani nedalo nazvat, protože mým domovem byla Gallirea. Možná. Tak či onak, vážně už mi bylo osm? Najednou jsem se v přítomnosti vlčice cítila jako stará babička, přitom nemohla být o tolik mladší. „Ale svět živých a mrtvých zní prostě jako, no, Život a Smrt. Ti tady žijí určitě,“ poslední větu jsem jen zamumlala. Některými věcmi jste si prostě nechtěli být tak moc jistí. Na chvíli jsem se odmlčela a přemítala nad krátkým vyprávěním vlčice.
„Říkáš, že se stýká…? To jako že vidíš mrtvé?“ Otřásla jsem se nad tou představou. Jak moc mrtvé byla moje další otázka. S mým věkem už nejspíš byli moji rodiče buď velmi zestárlí, ba ne mrtví. Ta myšlenka by mě rozesmutnila, kdyby mě hned na to nenapadlo, že mě někde přepadne jezevec a donutí mě koukat na jejich prohnilá, kostlivá těla. Nakrčila jsem čenich nad tou představou.

Posadila jsem se a sledovala tu vánici venku. Teda, vlastně to nebyla vánice, ale písku se ve větru neslo tolik, aby to bylo vidět i odsud. To tady scházelo. Hlavou se mi honilo spoustu scénářů, z nichž většina končila naprostou katastrofou, koncem světa, smrtí. Smrt. Zavrtěla jsem hlavou tak rychle, že se mi na moment zatmělo před očima. Na něco takového jsem si nedovolila myslet nikdy předtím a nehodlala jsem začít teď, když se vlastně nic nedělo. Nebo to možná bylo právě tím.
Z mé sebelítosti mě vyrušily kroky a následně i slova. Ta náhlost a rychlé tempo těhle situací se mi nikdy nelíbily. Mým prvním instinktem bylo sklonit zrak a pokrčit rameny, ale jedna věc vedla k druhé a já si v tu chvíli oddechla. Společnost. Možná jsem to brala jako známku toho, že se žádná apokalypsa nekoná ― navíc vlčice byla v mnohem větší nepohodě, než já. Hbitě jsem zavrtěla hlavou a postavila se, abych jí udělala v jeskyni více místa, i když to vlastně asi nebylo tak úplně potřeba. Nadechla jsem se k odpovědi, načež vlčice začala plakat. Překvapilo mě to natolik, že mi na chvíli jen visela čelist.
„Nepře-kážíš,“ řekla jsem a odkašlala si, když jsem uslyšela ten skřípot v mém hlase, „nepřekážíš.“ zopakovala jsem a ustaraně se usmála. Bylo to… podivné, ale její smutek potlačil ten můj, a tak jsem za tohle podivné setkání vlastně byla ráda. „A neomlouvej se!“ zdůraznila jsem. Omlouvat se za každou malichernost mohla jenom jedna z nás a byla jsem to já. Nemohla jsem to nechat jen tak projít bez povšimnutí.
Přikývla jsem na její vysvětlení. To já poslední dobou taky. Až moc. Povzdechla jsem si. „Je to spojené s tím pískem ve vzduchu? Děje se něco?“ zeptala jsem se s úzkostlivým podtónem v mém hlase. A vlastně i bez toho písku: „Jsi v pořádku?“ Očividně ne, Wizku. Kam se podělo přemýšlení předtím, než něco řekneš?

//Rozkvetlé louky přes řeku Mahtaë (sever)

Voda, jejíž vidina mě poháněla vpřed, nakonec nebyla tak vítaná. Písek se dostal i do ní a dráždil mě v krku, ale žízeň byla moc velká na to, abych si vystačila s jedním loknutím. Celou cestou podél Mahtaë jsem pak vyplivovala sliny a kašlala ve snaze se dostat co nejvíc zrnek písku z mé tlamy. Napadlo mě použít moji magii, ale všechno kolem bylo suché a mrtvé, navíc jsem byla moc vysláblá na tak komplikovaná kouzla. Mohla jsem jen jít vpřed a těšit se alespoň na ten stín, ať už byl kdekoliv. Ten nejbližší.
Cesty do hor nikdy nepatřily k mým oblíbeným, a v takovém horku jsem proklínala veškerá svá rozhodnutí, která mě na to místo zavedla. Ale šplhala jsem jen chvilku, dokud jsem nenarazila na jeskyni. Zavětřila jsem a okamžitě kýchla po tom, co jsem vdechla ten zatracený písek. To jako vážně? Zamračila jsem se a zkusila to znovu, něžněji. Jeskyně byla prázdná, a tak jsem se usadila do jejího stínu a chládku. Otřásla jsem se, načež ze mě opadala celá poušť. Svůj zamračený pohled jsem teď věnovala na ten blázinec venku. Tajně jsem se modlila, že jsem se nevzbudila do nějaké další apokalypsy.

Probudil mě vánek, který by byl vlastně docela vítaný, kdyby mi spolu s ním nenaletěla do obličeje zrníčka písku. Písku? Opatrně jsem otevřela oči ve strachu, aby některé ze zbloudilých zrníček nepoškodilo můj už tak poškozený zrak. V hrdle jsem měla sucho, ale snažila jsem se to moc nevnímat―začínala jsem si zvykat na ty nekonečné spánky a dny plné ztuhlých svalů, hladu a žízně. Lilac byla v nedohledu, a stejně tak vlastně květiny, které nám dělaly společnost. Při zběžném rozhlédnutí kolem jsem pochopila, že přišlo léto v plné síle. Země byla vyprahlá a všechno původně živé bylo už alespoň napůl otráveno přebytečným teplem.
I díky tomu jsem se rozhodla nevěnovat moc času bloumání nad tím, proč pořád tak dlouho spím, a vždycky tak nečekaně. Sesbírala jsem se ze země a protáhla se, ačkoliv každý můj sval křičel na protest. Oči se mi mimovolně zaplnily slzami, které jsem rychlým mrkáním zase zahnala. Potřebovala jsem se dostat někam k řece a následně do stínu. A taky to jsem udělala. Krok za krokem, pohyb, který jsem udržovala jen čistou silou vůle.

//Zrcadlové hory přes řeku Mahtaë (sever)

Pohlédla jsem do země, abych zakryla široký úsměv. Hezká slova mi nikdo neříkal často. Prostě jsem tak byla, Wizku, hodná a tichá a drží krok, to není chválihodné, to je fakt—a přesto, viděla jsem jistou neférovost ve vlcích, kteří byli obdivování pro svoji tvrdost a umění získat si respekt, zatímco já, pokud jsem se vychýlila ze svého normálu, jsem byla hned něco špatného. Nebo to bylo jenom v mé hlavě? „Lilac je krásné jméno,“ vyhrkla jsem, abych zastavila proud myšlenek. Okamžitě jsem toho zalitovala. Připadala jsem si oproti Lilac trochu nemotorná. Ona uměla používat slova, já ne. To je krásné jméno — víc klišé věc jsem říct nemohla.
Slova vlčice mi téměř vyrazila dech. Musela jsem párkrát zamrkat, abych odehnala překvapení z tváře. Cítila jsem, jak se mi do nich nahnalo horko, snad proto, že jsem žádnou lepší historku neměla a bála jsem se, že Lilac bude zklamaná. „No… tohle asi netrumfnu,“ usmála jsem se, naoko úplně klidná, jako bych právě neumírala zevnitř ve snaze vzpomenout si na svoje příhody. Trochu té radosti se mi objevilo i v očích, když jsem si konečně na něco vzpoměla. „Jednou jsem se proměnila v kostlivce.“ Nakrčila jsem nos nad tou myšlenkou. Se skoro dětským úžasem jsem sledovala výraz Lilac a doufala, že ji to alespoň trochu zaskočí — tak, jako její historka zaskočila mě.
Při jejích slovech jsem pohlédla na oblohu. „Já mám ráda déšť…“ řekla jsem tak tiše, že to možná ani nebylo slyšet. Byla to pravda. Déšť byl voda, a voda mi byla blízká. Pokud byla na blízku voda, byla jsem v bezpečí. A mohla jsem ochránit i ostatní. „Nebo… se ta záchranná akce koná tam, kde jsme byly, a protože jsme neměly být její součástí tak nás přesunuly sem a… jo.“ Stočila jsem svůj pohled někam daleko od Lilac. Už nemluv, probůh. Zavrtěla jsem hlavou v gestu 'zapomeň na to'. Asi jsem spala a byla sama moc dlouho a stouplo mi to do hlavy.
Zavrtěla jsem hlavou, ještě jednou, kdyby to poprvé snad přehlédla. „Ale… o tom tvém… respawnutí,“ začala jsem nanovo. Lilac vypadala, jako že jí nevadilo o tom mluvit, ale stejně. Zavalí vás hromada šutrů a nic si z toho neděláte? To sotva. Nebo jsem byla já ta nenormální? Zvědavě jsem si Lilac prohlédla, než jsem se přistihla v zírání a radši jsem se soustředila na kytky kolem. „Ještě jsem neslyšela, že by se něco takového někomu stalo.“ Natočila jsem hlavu zvědavě do strany. Vážně, Wizku? Co se stalo s 'jsi v pohodě' a 'můžu pro tebe něco udělat'? Znovu jsem se usmála a dělala jako by nic.

Dočkala jsem se — tohle opravdu nebyl omyl a Gallirea očividně měla něco v plánu, když jsem tu nebyla sama. Na louce jsem tu vlčici viděla na sto honů, a tak jsem se mentálně na její přítomnost připravovala už předtím, než mě oslovila. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji zpět, trochu tišeji než ona pozdravila mě.
Vlčice o situaci mluvila, jako by se jí už někdy stala. Trochu jsem se pousmála. Bylo lepší mít po boku někoho, kdo už má zkušenosti s tím, jak šílená může Gallirea vlastně být. Potlačila jsem nutkání cítit se provinile za to, že nic nevím, a pokrčila jsem rameny. „To se… možná ještě dozvíme,“ odpověděla jsem nejistě. Trochu jsem se uchechtla nad její další poznámkou. „Fandíš mi hodně,“ řekla jsem se špetkou hravého sarkasmu v hlase. „Ale... snažit se budu.“
Lehce jsem se uvolnila, když se vlčice téměř okamžitě představila. Zhluboka jsem se nadechla. Možná to bylo něco ve vzduchu, ale i když jsem ten uklidňující nádech potřebovala, ve skutečnosti jsem se necítila tak... příšerně jako obvykle. Lilac. Zapsala jsem si jméno vlčice do hlavy. „Jsem Wizku,“ usmála jsem se. „No tak… Myslíš, že teď je na řadě ten hrdinný moment kdy zachráníme svět?“ vykoktala jsem ze sebe pokus o vtip. „Ne, že by se tentokrát s tím koncem světa přetrhli…“ zamumlala jsem a rozhlédla se kolem. Nic. Ticho, klid a spoustu květin.

//Řeka Kiërb (amorek)

Pokračovala jsem společně s Aithérem v cestě. Měla jsem hodně věcí, o kterých jsem si potřebovala promluvit — což byl problém, protože mluvit mi nikdy moc nešlo a už vůbe ne o svých pocitech. Místo toho jsem tedy koukala do země, zabraná do svého malého světa, ve své vlastní bublině do které jsem si nikoho nepouštěla.
Možná bych si změny prostředí a zvuku všimla dřív, kdybych se alespoň trochu snažila být duchem přítomna. V jednu chvíli jsem sice cítila květiny a jaro, ale to mi, vzhledem k ročnímu období, nepřišlo nijak divné. Až dokud jsem ty květiny neviděla i pod sebou. Květiny? Tady u řeky přeci nikdy nebyly… Překvapeně jsem se zastavila a rozhlédla se kolem. „Aithy?“ zkusila jsem to, ale byl to předem prohraný boj. Byla jsem někde… no, někde jsem byla určitě. Někde jinde.
Rezignovaně jsem se posadila doprostřed louky. Co je zase tohle za fór? Zamračila jsem se. Gallirea mi už za život udělala spoustu naschválů, a tak mě tenhle špatný vtip nechával víceméně chladnou. Mrzelo mě ovšem, že jsem si nemohla s Aithérem promluvit o něco víc. Tak třeba příště? Vzdychla jsem. Moc dobře jsem věděla, že než se v téhle zemi zase najdem, budeme oba o něco starší.
Zvědavě jsem střihla ušima. Tak nějak jsem si nebyla jistá, jestli čekám na svoji smrt nebo čekám úplně zbytečně a tohle byl jeden velký omyl. Neuměla jsem si představit, že by byla nějaká možnost mezi tím.

Duben 2/10 | Sunstorm

Hladina jezera poblíž mé tlapky se zachvěla. Unaveně jsem vydechla a snažila se uklidnit třesoucí se tělo. Tak málo, a přesto tak hodně. Spokojeně jsem se vody, kterou jsem před chvílí svými schopnostmi rozpohybovala, napila. Malý krůček vpřed, jeden za druhým, až z nich bude jeden velký. A všechno bude zase v pořádku. Chystala jsem se k dalšímu triku, když jsem zaslechla kroky a následně i hlas.
„Ahoj,“ nejistě jsem vlčici také pozdravila. Postavila jsem se, abych jí mohla čelit předem a tak trochu i abych měla větší možnost úniku. Takhle na dálku byla ještě hezky vidět, ale věděla jsem, že jakmile se moc přiblíží, můj zrak mě zradí. Už jsem začínala trochu mžourat. Prokletá dalekozrakost, povzdechla jsem si. Chvíli jsem jen mlčky přešlapovala na místě a zrakem brouzdala okolí. Obloha už pomalu začínala blednout.
Netušila jsem, jestli ode mě očekává odpověď, nebo jestli bude pokračovat v cestě — ale to jsem se pak zvedala zbytečně, ne? Zavrtěla jsem hlavou. Moc myšlenek, málo akce. „Co ty tady, v takové tmě?“ Usmála jsem se. To znělo dobře. Až na to, že mezitím už začalo pomalu svítat. Proklínám jaro a dlouhé dny. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla, tak, aby to nebylo vidět. Hlavně klid, čistá hlava, úsměv. Dokud tu byla vlčice, nemusela jsem přemýšlet nad jinými problémy.