Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývla jsem a následovala ji ven z úkrytu. Svaly mě bolely od dlouhého nicnedělání a docela jsem se těšila, jak si je dlouhým výletem protáhnu. Alespoň jsem očekávala, že bude dlouhý. Byly jsme s Jasnavou docela na severu. Čekala nás cesta alespoň přes půlku Gallirei, pokud jsme se chtěly dostat do tepla. Následovala jsem její příklad a protáhla se. Skoro jsme si mohly křupat do rytmu, což mě trochu rozesmálo. "Mám pocit, že jsme právě vyplašily všechnu zdější zvěř," ušklíbla jsem se a sklepala ze sebe všechno listí, které na nás za tu dobu spadlo.
"Už jsi na jihu byla?" zeptala jsem se a natočila hlavu do strany. Já jsem sice na jihu samozřejmě také byla, ale nikdy ne na moc dlouho. Má nejoblíbenější část byl samý střed téhle země. I tenhle hvozd by se do toho mohl počítat. V duchu jsem se s ním rozloučila a slíbila si, že se sem budu muset brzy vrátit. "Vyprávěj mi o tom," poprosila jsem a rychle s Jasnavou srovnala krok, abych ji dobře slyšela.

//Hadí ocas

Po naší krátké debatě o magiích nastala chvíle ticha, která mi vlastně vůbec nevadila. Venku bylo také hrobové ticho rušené jen občasným houkáním sov a mě s úsměvem napadlo, že přesně tak se cítím. Zavřela jsem oči a užívala si ten pocit klidu a štěstí. Napadlo mě, jak smutné bude, až se s Jasnavou rozdělíme. Rychle jsem zavrtěla hlavou a vyhnala tu myšlenku z hlavy. Jasně, mohly jsme se rozdělit, ale to neznamenalo, že už se nikdy nepotkáme. Spokojeně jsem zavrtěla ocasem a otevřela oči, když vlčice znovu promluvila.
Teprve po jejích slovech jsem si uvědomila, jaká je mi zima. Otřásla jsem se a rychle přikývla. "Pravda," usoudila jsem. Také mi začínala tak trochu tuhnout krev v žilách. Zasmála jsem se jejímu komentáři o ledové kostce. "To já taky ne. Půjdeme na jih?" navrhla jsem. Sice tam před zimou úplně neutečeme, ale snad získáme víc času na to vymyslet, co budeme přes zimu dělat. Vyšla jsem z úkrytu a pořádně se protáhla. Byly jsme s Jasnavou skoro úplně na severu, takže nás čekala dlouhá cesta.

Zvědavě jsem natočila hlavu do strany a přemýšlela. Kde jsme mohli přijít k magii? U Smrti, nebo Života. Ale kde přišli k magii oni? Někde musel být úplný počátek, ale asi jsem neměla dost velkou představivost na to, abych tomu přišla na kloub. Nedokázala jsem věřit na něco víc, něco, co by ty dva nesmrtelné vytvořilo. Vlci tvořily páry a páry měly vlčata, a ta vlčata pak vyrostla a všechno se to opakovalo, pořád dokola. Tak jak jsme v tom koloběhu přišli ke kouzlům? Unaveně jsem si povzdychla a zavrtěla nad tím hlavou. "Určitě to smysl mělo," pousmála jsem se, "podívej, co díky tomu dokážeme. Až odsud odejdeme, možná si z tvého úkrytu udělají domov nějací jezevci nebo tak. A v létě díky tobě budou mít i co jíst," pokývla jsem směrem k borůvčí.
Ukázalo se, že Jasnava nejspíš nemá tak temné myšlenky, jako já. Chápavě jsem přikývla. Jo, přemýšlet nad tím, proč tu jsme, bylo i pro mě dost složité. A stejně jsem nad tím neustále přemítala, a možná právě to byl ten důvod, proč jsem neustále byla tak vystresovaná.
Nic hezkého bychom neviděli. Zopakovala jsem si v hlavě její slova a na tváři se mi rozlil vděčný úsměv. Něco takového jsem potřebovala slyšet. Nadšeně jsem střihla ušima. "Máš pravdu," přiznala jsem víc než ochotně a rozhlédla se kolem. Les, který tu stál více let než jsme my dvě měly dohromady. Magický úkrt, který nám Jasnava vytvořila — borůvčí uprostřed podzimního spadaného listí. My dvě. Překvapilo mě, když jsem si uvědomila, že jsem taky ráda, že tu můžu být. Skoro mi to vehnalo slzy do očí, ale rychle jsem zamrkala a zahnala je.

Nepřekvapilo mě, že existují další, kteří se magie bojí. O žádném Artyomovi jsem však ve spojení se Styx nikdy neslyšela, a v podání Jasnavy ani nezněl jako někdo, kdo by byl schopný překousnout vlče vejpůl. Na chvíli jsem na své srsti ucítila šimrání peří a otřásla jsem se. Ale jenom se mi to zdálo. "No... na tom asi bude něco pravdy," musela jsem uznat, že se její kamarád tak úplně nemýlil. Nedokázala jsem si takhle narychlo vzpomenout na nikoho, koho bych viděla magii zneužít, ale stačilo mi si vzpomenout na Smrt — nebo sama na sebe. Věřila jsem, že používat magii proti ostatním je špatné, ale nemohla jsem úplně popřít fakt, že mě síla elektřiny fascinovala. Rychle jsem tu myšlenku zatlačila do pozadí. Začínalo se tu kolem mě pohybovat až moc mých démonů. "Ale jo, je to nástroj. Jen nesmí ovládat víc nás než my jeho," pokrčila jsem rameny a také se krátce zasmála. Muselo být těžké být tak moc spojená s magií. Já vodu milovala, ale nikdy mi nevadilo si ji brát a tvořit k obrazu svému.
Přikývla jsem. Jasnava měla dobrou pointu, ale nechtěla jsem si to moc připouštět. Ráda jsem si namlouvala opak, ale pravdou bylo, že jsem byla lehce ovlivnitelná. Kdybych si její slova připustila moc k srdci, nejspíš už bych magii raději nikdy nepoužila. Přesto jsem s ní souhlasila, alespoň částečně. "Ať už jsme byli vytvořeni jakkoliv... určitě měl ten někdo, nebo něco, dobrý důvod dát magii zrovna nám," pousmála jsem se. Zvědavě jsem natočila hlavu do strany a zahleděla se nahoru mezi stromy. "Vlastně by mě docela zajímalo, jak jsme k magii přišli. Nebo celkově... proč jsme tady," pokrčila jsem rameny.

Pokrčila jsem rameny. Měla jsem hodně pochybností ohledně toho, co je v životě správné, ale zrovna mou magii to nikdy nezahrnovalo. Minimálně ne vodu. Elektřina byl úplně jiný příběh, no... raději jsem si ani nepřiznávala, že takovou sílu v sobě mám. Sice jsem ji nikdy vyloženě nepoužila ke špatné věci, ale ubližovat druhým se mi nelíbilo, ať už byli jakýkoliv. Mimoděk jsem si vzpoměla na Styx, a s ní samozřejmě přišly vzpomínky i na jiné vlky, a raději jsem zavrtěla hlavou, abych je včas zahnala.
"Upřímně... myslím, že kdyby to nebylo správné, prostě bychom tu magii neměli," zapřemýšlela jsem nahlas a vytvořila malou kouličku vody z všudypřítomné mlhy, jen tak, pro zábavu. Chvíli jsem ji zamyšleně pozorovala a nakonec se usmála. "Znám... znala jsem vlčici, která magii nemohla vystát. Bála se, myslím," pokrčila jsem rameny, "a tak si pomáhala tím vším, no, jiným. Zubama, drápama, slovy," uchechtla jsem se. "Nemyslím, že tohle—" pokývla jsem směrem ke kouličce z vody, která se vznášela ve vzduchu "—je horší, než to surové násilí." I když jí to vlastně docela slušelo. Teda, cože? Seber se. Nechala jsem svůj výtvor rozplesknout se o keříček borůvčí. "S magií alespoň to zvíře ušetříš toho... no... stresu z lovu. Nebude před tebou muset utíkat a tak," dopověděla jsem svoji myšlenku.

Prosím 70 drahokamů za 7 bodů na Siriuse.

Zase jsem se trochu uvolnila. Ani jsem si neuvědomila, že jsem do té doby byla tak trochu na odchodu, svaly připravené vystartovat. Ale Jasnava mě uklidnila a já se jí rozhodla věřit. Všechno teď bude fajn.
Přikývla jsem, i když jsem v hlavě stejně tvořila plány, jak chudáka Jasnavu zachráním, až se mi tady zhroutí k zemi. Naštěstí měla - opět - pravdu, žádné omdlévání se nekonalo a u vchodu nám vyrostla trocha borůvčí. Nadšeně jsem vrtěla ocasem a už už jsem se chtěla po fialových plodech vrhnout, ale nechtěla jsem předbíhat jejich stvořitelku. "Nepochybuju, že budou skvělé," zazubila jsem se. O schopnostech vlčice jsem vážně neměla pochyb. Trochu mě začínala ta velká důvěřivost děsit, ale... Jasnava opravdu nevypadala jako typ vlka, který vám zamotá hlavu a o všechno vás obere. Chvíli jsem počkala a pak jsem si také nabídla pár borůvek. Byly výborné, sladké a skoro nepřirozeně dokonalé. To nejspíš bylo vlivem magie, a vlastně mi to vůbec nevadilo. "Páni. To je tak dobrý," zamumlala jsem ještě s plnou pusou a trochu se začervenala. Ale vážně to bylo hrozně dobrý!
Se zaujetím jsem si prohlížela malý keřík a uchechtla se. "Takhle vlastně už nemusíš nikdy lovit. I když na borůvčí se asi nedá přežít," uvažovala jsem nahlas, "ale určitě na takové triky nalákáš spoustu hladových zvířat." Docela jsem Jasnavě magii záviděla, ale i přese všechny její výhody bych se nikdy své vlastní nevzdala. Zachránila mi život až mockrát.

Začala jsem si trochu čistit srst, vybírat si z ní listí a konečně jsem se zbavila prachu a bláta. Doteď jsem na něco takového neměla čas, ale přišlo mi, že se život konečně na chvíli zastavil. Jen já, Jasnava a tenhle hvozd.
Nakonec to napadlo i ji, jít se zeptat, a já se nervózně zahleděla do země. Nechtěla jsem přiznat, že by mi něco takového mohlo dělat problém. Navíc měla pravdu. Byla by škoda to tu opustit jen kvůli našim domněnkám. "Máš pravdu," pousmála jsem se a donutila se podívat zpět na ni. Když bude Jasnava po mém boku, nebylo se čeho bát. Ani potencionálně agresivních alf. A vůbec, proč by měly být agresivní? Mozek si rád vytvářel hypotézy a dělal všechno pro to, aby mi přišlo, že se opravdu vyplní. Takže jsem si začala představovat, jak se na nás smečka bude usmívat a všechno nám povolí. Ale uklidnilo mě to jen trochu. "Takže zůstáváme tady. Nestěžuju si," zazubila jsem se a trochu zavrtěla ocasem.
Vlčice znovu nabídla ukázku své magie. Nadšeně jsem se z lehu posadila, až jsem si málem urazila hlavu o nízký strop. Uchechtla jsem se a přikývla. "Miluju borůvčí!" A rozhodně jsem k tomu měla důvod. "Ale nedělej nic, na co se necítíš. Nevím, co bych dělala, kdybys omdlela," zamumlala jsem nervózně. Vlastně jsem si to uměla představit - přivolala bych co největší množství vody a prostě to na ní všechno cákla. Jenže pak by Jasnava mrzla, a já magii ohně neovládala.

Zamyslela jsem se nad tím. Byly jsme jen dvě a na pořádném úkrytu bychom musely nejprve zapracovat... Ve dvou jsme se ani nemohly nazývat smečkou, jídla jsme doopravdy moc nespořádaly, takže vlastně, proč ne? Na druhou stranu jsem věděla, že některé smečky dokázaly být dost nepřátelské, když šlo o cizince příliš blízko k jejich území. A zrovna já jsem nebyla dost odvážná na to, abych si to k nim nakráčela a prostě se zeptala. Podívala jsem se na Jasnavu a snažila se odhadnout, jestli by na tom byla lépe než já. „No, snad by jim to nevadilo,“ přemýšlela jsem a nakonec jen pokrčila jsem rameny. Trochu jsem se zašklebila nad představou, jak nás odsud vyhání. „Ale nevím, jestli je dobré to riskovat,“ pousmála jsem se, abych zase nevypadala jako úplný tragéd. Nemohlo být tak těžké najít si jiné místo, nebo se jen přesunout no kraj hvozdu. Tam už určitě nikomu překážet nebudeme, ne? „Jedině, že bysme je překvapily a převzaly vládu nad jejich lesem,“ uchechtla jsem se. Bylo jasné, že něco takového je nemožné, ale alespoň jsem nám mohla pozvednout náladu.
Nadšeně jsem přikývla. Vážně jsem si jen musela některé věci připomenout. Byla to úleva. Spokojeně jsem se protáhla a zabořila hlavu mezi tlapky. I přes srst jsem cítila zimu, která se pomalu hlásila o slovo, a to jsem se stále válela ve vyhřátém úkrytu, ať už měl jakékoliv mouchy. Najednou mi vlastně bylo jedno, jestli riskujeme, že nás odsud někdo vyžene.

Zazubila jsem se. Být ježek, možná by bylo líp. Nebo taky ne, ale nedokázala jsem si představit žádné zvíře, které by sluplo ježka i s bodlinama. To já jsem žádné bodliny neměla, a takový medvěd by si na mně určitě pochutnal. Trochu jsem se otřásla a rychle tu představu zahnala.
„Nebo dvacet,“ mrkla jsem na ni. Nebo také den, dva, třicet. I když to už bychom si asi lezly krkem. Ale hvozd byl dost široký pro nás obě.
S úsměvem jsem ji poslouchala a přikyvovala. Také mi to zčásti připomínalo domov, i když jsem na něj měla vzpomínky dosti zastřené. Ale jo. Tohle bylo úžasné mmísto pro domov. Povzdechla jsem si. „Jen škoda, že jen kousek odsud je smečka,“ zamumlala jsem. Asi by se tamnějším alfám nelíbilo, že se hned vedle nich usídlily dvě vlčice a dost možná jim kradou možnou potravu. Ani jsem si v tom náhlém zklamání pořádně neuvědomila, že jsem si dokázala vzpomenout, že tu nějaká smečka je. „Nojo, je tady smečka! Možná ještě netrpím výpadky paměti,“ uchechtla jsem se. Prostě jsem si to všechno jen potřebovala připomenout. Koneckonců jsem byla mimo vážně dlouho.

I když jsem toho za poslední rok prospala až moc, tenhle spánek byl vítaný. Krátký, ale dodal mi tolik energie jako žádné předešlé. Měla jsem pocit, že bych dokázala uběhnout maraton ― teda pokud bych měla nějakou vůli se zvednout. Přikývla jsem a usmála se. „Kdybych takhle mohla spát pořád, už bych neotevřela oči,“ uchechtla jsem se. Pořádně jsem se protáhla, až mi párkrát luplo v kostech. Nějak jsem nevěděla, jestli si to přebrat jako důkaz stáří nebo jako fakt, že jsem se jen opravdu skvěle vyspala. Doufala jsem v to druhé.
Pokrčila jsem rameny. „Já myslela, že tohle je náš bunkr, kde budou růst květiny, nikdo se tu nebude mít špatně a nikoho sem nepozveme?“ zazubila jsem se. Bylo mi jasné, že jsme tam nemohly trčet navěky jako nějaký kult či smečka. Ale vážně se mi z našeho úkrytu nechtělo. Už jsme si ho hezky vyhřály a venku na můj vkus byla až moc zima. Zavřela jsem oči a zabořila hlavu mezi popadané listí. „Ještě pět minut?“ navrhla jsem s pobaveným úšklebkem. Kam bychom vůbec šly? Neměla jsem žádný cíl. Tohle mi v tu chvíli stačilo víc než dost. Měla jsem na tom místě všechno. „Teda... Jestli tě ve spánku nenapadlo jiné místo, kam bys chtěla jít?“ Pro jistotu jsem se zeptala, aby si Jasnava nemyslela, že kvůli mé lenosti musí zůstat na místě.

S obavou vlčice jsem souhlasila. Sice jsem nejspíš byla dobrá pečovatelka, ale vlastně to nejspíš nebylo nic pro mě. Nenaplňovalo mě to tak, jak bych chtěla. Jenže co dalšího by mohlo? S mým věkem už mě nejspíš žádná šílená dobrodružství nečekala. Chtěla jsem se někde usadit, v klidu si žít svůj život a už nikdy nemít žádné starosti. Věděla jsem, že je to bláhové, dokonce i dětinské. Ale nic jsem v životě nechtěla víc než právě to.
V mém názoru na samotu jsme se lišily. Trochu mě to překvapilo. Myslela jsem si, že každý, kdo je mi alespoň trochu podobný, musí být společností zatracen. Promiň, Jasnavo. Možná jsem sama sebe soudila moc přísně. Vlčici jsem si rychle oblíbila, přitom jsme se jedna od druhé vlastně tolik nelišily. Měla bych si z toho vzít ponaučení, ale byla jsem tvrdohlavá a raději nad tím zavrtěla hlavou. Jasnava byla v mnoha ohledech lepší než já a zasloužila si být šťastná. To bylo víc, než jsem mohla říct o sobě
Představa, že bych si někde zabrala vlastní kus lesa a nikoho do svého malého světa nemusela pouštět, mě uklidňovala. Upnula jsem se na to a nechala se tou myšlenkou vábit i ve svých snech, které se skládaly z nesmyslných útržků minulosti a vysněné budoucnosti. První část ― smutná, jako vždy. Ale tentokrát jsem se ve spánku i usmívala. Jen já, Jasnava a žádné potíže. To mi stačilo.

Probudila jsem se nejspíš o něco déle než má přítelkyně, neboť když jsem otevřela oči a trochu zmateně zvedla hlavu, už jsem znovu viděla ty zelené oči. Byla to úleva, protože jsem se lekla, že jsem se ze svých snů vzbudila do reality, kde jsem se ještě stále toulala se Styx. Už jsem si málem za náramkem hledala pírko. „Dobré ráno,“ pousmála jsem se když jsem zjistila, že takové věci už jsou dávno za mnou a můj náramek už nenosí nic navíc. Hlas jsem měla po tom spánku takový chrchlavý. Nebyla jsem zvyklá hned takhle po probuzení na někoho mluvit, ale pro jednou mi to nevadilo.
Pohlédla jsem z našeho úkrytu ven. Bylo jasné, že už byl oficiálně podzim. Přepadla mě nervozita, no snažila jsem se na sobě nenechat nic znát. „Jak ses vyspala?“ zeptala jsem se a trochu natočila hlavu do strany. Měla všechnu moji pozornost. Hlavně nemyslet na nic šíleně depresivního. Dokázala jsem sama sebe vynervovat jako nikdo jiný.

Zamyslela jsem se nad tím ― sice jsem si pamatovala své přijetí do smečky, ale většina detailů byla zamazána neustálým stres, stres, stres, panika, stres. O teorii toho všeho jsem však něco věděla, a tak jsem Jasnavě řekla všechno, co jsem mohla. „No, asi bych řekla, že alfy prostě vidí, jestli se jim budeš hodit,“ pousmála jsem se. Pořád jsem netušila, jak jsem se dostala zrovna do funkce pečovatelky. Našla jsem promrzlou Tati, pak tam byl Gavriil… A najednou jsem měla vystaráno. Až donedávna. „Přijdeš, zeptáš se a doufáš,“ uchechtla jsem se. Snažila jsem se to všechno brát s nadsázkou, i když přijdeš, zeptáš se a doufáš vlastně nebyla lež. Možná bych si měla založit poradnu.
Pokrčila jsem rameny a zahleděla se nahoru, hledala jsem mezi hustými stromy trochu toho posledního letního nebe, zatímco jsem přemýšlela, jestli tuhle její poznámku nechat bez odpovědi, nebo se trochu otevřít. Mozek mi samozřejmě velel jen přikývnout a jít dál, ale nemohla jsem si pomoct ― právě moje hloupá hlava mě dostala do téhle situace a asi bylo načase přestat ji tolik poslouchat. Alespoň s Jasnavou. „Vlastně mám docela ráda samotu,“ začala jsem a nejistě zabodla pohled do země. „Většinou ani tolik nemluvím. Ale s tebou jsem ráda,“ usmála jsem se. Bylo ten kompliment říct těžší, než jsem si představovala. Nejspíš jsem pořád měla problém je skládat, když jsem je celý život sotva slýchala. Přišlo mi to trochu nepřirozené, ale zároveň nutné. Vážně jsem s ní ráda trávila čas. „Spíš mě děsí fakt, že se nemám kam vracet. Předtím jsem taky trávila spoustu času zamlklá a sama, ale… měla jsem se kam vrátit,“ dopověděla jsem. No a teď, v nejhorším případě, můžu najít Jasnavu a přijít si alespoň trochu v pohodě.
Nepřestávala jsem se usmívat. Necítila jsem žádnou potřebu omluvit se za své snění, protože vlčice na tom byla úplně stejně. Všechno jsem to viděla před očima. Skryté uprostřed hvozdu, úkryt z větviček, tůňka jen pár kroků doleva a všude samé rostlinky. Nepochybovala jsem ani o tom, že by se tu dalo sehnat něco k snědku. Dokonalé místo pro život. „Ano. Nabereme sílu a pak se zmocníme světa,“ zazubila jsem se. To už byla trochu legrace, ale zároveň… proč ne? Nechtěla jsem si připustit, že by se něco z našich snů z nějakého důvodu nemohlo stát. Najednou jsem byla ráda, že tu není nikdo další. Nikdo další by nám totiž nerozuměl.
Sledovala jsem, jak Jasnava pomalu ztrácí vědomí. „Neomlouvej se. Pořádně si odpočiň.“ Koneckonců toho dnes s magií udělala mnohem víc než já. Tiše jsem se stočila do klubíčka a také zavřela oči, ačkoliv na mě spánek dlouho nešel. Ale nakonec jsem i já ztratila pojem o čase a usnula.

//Kojotí břeh

Našlapovala jsem mezi stromy a usmívala se. Všechno je v pořádku. Přesně tyhle slova jsem potřebovala slyšet.
Jasnava také nevěděla, jaká nás čeká zima, ale takovou odpověď jsem předpokládala. Počasí se koneckonců jen tak předurčit nedalo, přesto jsem na náladě trochu poklesla a nedokázala jsem se tak úplně zbavit obav z toho, že nás nečeká nic dobrého. Možná jsem už byla až moc paranoidní. Každopádně zrovna tento den byl neobvykle teplý na to, že už byla téměř půlka podzimu za námi, takže jsem se snažila své obavy vynulovat radostí z toho.
Přikývla jsem, i když jen váhavě. „To by bylo moc fajn.“ Pořád jsem nevěděla, jak se se svým tuláctvím vypořádat ― a pomyšlení na přidání se do smečky mi způsobovalo bolehlav. A úzkost. Stále jsem si pamatovala na ty stresující okamžiky před Borůvkovou smečkou. Takové oficiální záležitosti nejspíš nebyly nic pro mě, trochu jsem se autorit bála. Ale Blueberry mi chyběl. Tiše jsem si povzdychla a slabě se pousmála. „Ve dvou se to určitě potáhne líp, než když jsem kdysi byla sama.“
Nechala jsem se vlčicí vést, vzhledem k tomu, že to ona si potřebovala najít to správné místo. A také ho našla. Sledovala jsem její kouzla a stejně jako předtím jsem i teď byla naprosto bez dechu. Tohle chci umět, říkala jsem si, pak už mám do smrti vystaráno. Udělala jsem jeden nejistý krok do našeho provizorního úkrytu a žasla nad tím, jak se větve přizpůsobily Jasnavy mysli. Trochu polekaně jsem pohled stočila zpět k ní a udělala zase krok k ní. Hrábla jsem do země a s jistou dávkou soustředění v malé prohlubni vytvořila z vlhkosti hvozdu trochu vody. „Vodu?“ Natočila jsem hlavu do strany a mrkla na ni.
Nadchla jsem se pro tu představu jako malé vlče, oči se mi rozzářily a na tváři se mi rozlil široký úsměv. „Ano! A květiny všude kolem dokola ― vytvořila bych nějakou tůňku a nikdy by tu nic neuschlo ani by nikdo netrpěl hladem,“ zazubila jsem se a pak se trochu uchechtla. „S takovou už vlastně smečku hledat nemusíme. Jsme víc než dost,“ pronesla jsem s lehkou nadsázkou, i když by mi takový život vůbec nevadil. Jen já, Jasnava a naprostý, dokonalý, nejúžasnější klid na planetě Zemi. Jo, na to bych si dokázala zvyknout rychle. Jen škoda, že to nebylo tak jednoduché. Ale tůňku bych svedla.

Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a přikývla. „Vážně? Nechci, aby se ti něco stalo.“ Tiše jsem doufala, že bych Jasnavě mohla u tvoření dočasného úkrytu být nějak nápomocná, ale moc jsem netušila, jak to provést. Nebo jak se vůbec nabídnout. Byla jsem zvyklá, že jsem pro všechny byla spíš přítěž. Navíc kromě vody jsem věděla jen o elektřině, a s tou jsem si tedy rozhodně nehodlala zahrávat. Na druhou stranu pokud se opravdu počasí zblázní a my v úkrytu zůstaneme trčet, mohla bych nám zajišťovat přísun vody a smažit nám okolo pobíhající zvěř.
Zavrtěla jsem hlavou a trochu se pousmála. „Ty mi rozhodně krkem nelezeš,“ ujistila jsem ji. Po dlouhé době jsem byla ochotná někoho nazvat svým kamarádem. Na mysl mi přišla ještě Makadi a u srdce mě trochu bodlo. Neviděla jsem ji tak dlouho. Kdo ví, jak to s ní teď bylo, vzhledem k její… situaci. Donutila jsem se se nad tím moc nezamýšlet a přenesla se hlavou zpátky k Jasnavě.
Její slova mě vlastně trochu povzbudila. Někdy to možná ani nejde, zopakovala jsem si sama pro sebe a chvíli si ta slova přehrávala v hlavě. Možná bych si mohla vystačit jako tulák. Ale i když jsem si nevěděla rady s početnou skupinkou, taktéž jsem si nevěděla rady se samotou. Ohledně Asgaarské smečky jsem byla trochu nejistá a o existenci ostatních jsem byla vůbec na vážkách. Nakonec si snad budu muset smečku založit sama. Jen já, já a já.
„Třeba nakonec někde zakotvíme spolu,“ odpověděla jsem neurčitě, protože jsem vážně nevěděla, co se sebou, ale taky jsem nechtěla tu konverzaci úplně sabotovat. Přikývla jsem a následovala ji. Vzdalovaly jsme se více na sever, kde mi území nebyla tak známá. A možná to vlastně bylo dobře. Neměla jsem místo, kam bych se za chvíli musela vrátit. Mohla jsem jít dál a dál a nic mě nedrželo zpátky.
Zadumaně jsem si hleděla pod tlapky. „Myslíš, že bude krutá zima?“ zeptala jsem se nejistě. „Jednou totiž byla taková, že nebylo co jíst. Trvala snad deset let,“ uchechtla jsem se, abych vlastní slova nadlehčila. Přitom od té jedné zimy nenávidím sníh a nízké teploty a před každou přicházející zimou se stresuju víc než za celý rok. „Od té doby už byly všechny zimy celkem fajn, ale letos mi ten podzim přijde trochu jako ticho před bouří.“

//Východní hvozd