Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zakroutila jsem oči nad tou poznámkou o čarování. "Chceš říct, že bys mi za to neukousla hlavu?" ušklíbla jsem se. Moc dobře jsem si pamatovala tu její zarytou nenávist vůči magiím. Zajímalo mě, jak je vidí teď, ale na takový pokec jsme neměly čas. Se Styx nikdy na něco takového nebyl čas.
Poslouchala jsem pozorně, jako by to byla pohádka na dobrou noc a ne krutý příběh. Po zádech mi přejela nepříjemná husina a i přes mé zhnusení jsem nemohla zabránit hrdosti, že tohle by mně Styx nikdy neudělala. Byla jsem speciální. A přesně tohle tě jednou zabije. V mžiku jsem měla tvář plnou pochybností a obav. Co kdyby musela? Bylo by jí to líto? Nebo by to v zápětí někomu vyprávěla s chladným hlasem? Chtěla jsem věřit, že jsem ji znala lépe, než abych měla takové předsudky. Ale bylo těžké věřit někomu, kdo měl na tlapkách tolik krve.
Dlouhou chvíli jsem jen mlčela a přemýšlela. Asgaarská smečka byla několik let mým sousedem. Pár vlků jsem znala, ale žádné moc dobře, takže až na očekávaný pocit nevolnosti nad celkovou situací jsem vlastně nic moc necítila. A co je hlavní - nedokázala jsem se přimět ji nenávidět. "No... stejně jsem je moc neměla ráda," zamumlala jsem a koutky mi zacukaly v malém úsměvu. Pak jsem ale rázně zavrtěla hlavou a trochu se zamračila. "Ale to je jedno, co jsem si myslela nebo co si myslím nebo co si myslet budu." Pokrčila jsem rameny. Mimovolně se ve mně budil můj vnitřní pečovatel. "Co sis vůbec myslela ty?" - odmlčela jsem se - "Neodpovídej." Styx nebyla vlče, které pořád roste a může se změnit. Moc dobře jsem věděla, že čím starší někdo je, tím těžší je zbavit se zlozvyků a předsudků. Ale mísily se ve mně tak silné emoce, že jsem je jen těžko držela na uzdě. "Proč máš v sobě tolik nenávisti?" povzdychla jsem si. "To ses ráno vzbudila a řekla si jó, svítí slunce, tak teď si to nakráčím do Asgaaru a zabiju jim alfu, to bude hezkej den? A pak? Tyjo, dneska se nudim, tak já se tam vrátim a zabiju všechny ostatní?" zaprskala jsem ironicky. "Blázne!" Strčila jsem do ní a jako uražené vlče nafoukla tváře. "Šílenej. Nadutej. Blázne." Strk, strk, strk.
Zhluboka jsem se nadechla a zkusila počítat do deseti. Zavrtěla jsem hlavou. "Zblázním se z tebe. A ještě víc se zblázním z toho, že se rovnou nezvednu a neodejdu," ztišila jsem hlas. Zamračila jsem se na ni. Děsilo mě, že mi nevadí, co provedla. Ne, že by mě dřív zastavilo to ostatní. Třeba kradení šperků mrtvým. Tohle už mi přišlo jako třešnička na dortu a znamení, že bych si měla začít kopat hrobeček. Byla jsem stejně špatná, jako ona.

Vlčice už na moje slova nic neříkala. Brala jsem to jako prosté porozuměno, ale nemohla jsem si pomoct a trochu se bála, jestli jsem to nepřehnala. Zhluboka jsem se nadechla a počítala do deseti. Nedokázala jsem se vypořádat s vlky, v kterých jsem si nedokázala číst. A Styx byla jako slepená, kladivem zabouchnutá kniha.
Veškeré moje obavy šly spolu s rozumem do pekel. "Styx," zamumlala jsem a trochu se uchechtla, když mě husina, kterou mi její dotek způsoboval, začala šimrat.
Nespokojeně jsem se na ni zamračila a trochu se odtáhla, i když Styx se zase rychle přitulila. Snažila jsem se nepustit si to moc k srdci, vždyť jsem měla být silná a hrát nedostupnou a to všechno. Ale bylo to lehčí v teorii než v praxi. Jako všechno v životě. "Aha," zamumlala jsem nakonec a chvíli si jen užívala ticha. S její váhou na mně se mi dýchalo trochu hůř, ale byl to vítaný pocit. Málem se mi začaly zavírat oči, a kdybych se nebála, že vážně odejde, klidně bych i usnula. S tichým povzdechem jsem jí čenichem přejela tvář a zastavila se u jejího ucha. Ještě chvíli jsem nic neříkala, ale vsadila jsem se, že vlčice cítí, jak jsem napjatá. "A co když... nechci, abys odešla?" vysoukala jsem ze sebe. Wizku, která Styx potkala, by nejspíš mlčela a nechala sebou mlátit o zem. Jenže taková už jsem nebyla, i když jsem měla pocit, že mě písek pod námi každou vteřinou polkne a potrestá mě za to, že jsem si dovolila protestovat. S heknutím jsem nás převalila tak, abych na ni mohla koukat dolů. "Chci nahou pravdu. Nebo spíš pravdy. Prostě... mluv. Žádné lži, žádné přikrášlování, žádné vymlouvání. Co se ti stalo?" Doufala jsem, že nevypadám, jako bych se jí bála. Možná jsem prostě jen doufala, že když budu vědět něco, co nikdo jiný neví... neodejde.

Smích mě hodně brzy přešel. Tiše jsem zalapala po dechu a snažila se zaměřit zrak na cokoliv jiného než šedivou srst přede mnou. Jenže Styx to učinila nemožným a mně se málem podlomila kolena. Přitiskla jsem uši k hlavě, jako bych byla v ohrožení. Což jsem koneckonců možná byla. Co se jí stalo, že měla tak zničená křídla? Jizvy v srsti? Moc dobře jsem věděla, že je to zabiják, moc dobře jsem věděla, že ty přívěsky na jejím krku nejsou její. Ale nebála jsem se ani jí, ani toho ostnatého drátu, co každou chvíli hrozil, že se mi zareje do kůže. Málem jsem si odfrkla - vždyť bych jí možná i nechala. Ať si se mnou dělá co chce, hlavně, aby se na mě pořád takhle dívala. Matně jsem si uvědomovala, že představa, že by mě někdo mohl mít rád tak jako já jeho, bude s největší pravděpodobností moje smrt.
Zaváhala jsem, když jsem odpovídala. "Možná," vydechla jsem a silou vůle se přinutila se jí podívat do očí. Neměj strach. Neměj strach. Připomínala jsem si. Chtěla jsem zapůsobit, dát jí najevo, že si tohle zasloužím. Ale jakákoliv snaha působit silně přišla vniveč, když začala ztišovat hlas. Bozi stůjte při mne. "N-ne," vykoktala jsem. "Radši bych... no, aby..." Naštěstí jsem ze sebe tu myšlenku nemusela mámit, protože v další sekundě byla Sty zase pryč. Vyšel ze mě jeden dlouhý, úlevný povzdech. "Abychom byli sami," dopověděla jsem a koutky mi zacukaly v matném úsměvu.
Vyjekla jsem, když jsem se ocitla na zemi vedle ní. Pocit písku v srsti mi nebyl dvakrát příjemný, ale rozhodně jsem si nehodlala stěžovat. Udělala jsem jen velmi krátkou show z toho, jak se snažím ze spleti našich končetin vyhrabat, než jsem toho nechala a zůstala ležet. Oko blíž k písku jsem měla zavřené, aby mi do něj žádný nenalítal, ale tím druhým jsem hltala každičký detail v její tváři. "Mně už taky ne," pousmála jsem se. Ale jak už tomu tak bývalo, mé obavy mě dohnaly. Nervózně jsem stočila zrak někam na nebe. "Zase odejdeš, až budu spát?"

Třetí oko by rozhodně byla zajímavá volba, ale rozhodně ne tak roztomilá, jako parůžky. Pobaveně jsem sledovala, jak vlčice pomalu zjišťuje, co jí Život proved. A zároveň jsem doufala, že se už nevrátí, protože já o nic takového teda rozhodně nestála.
Zrudla jsem a věnovala jí nehezký pohled. Ale musela jsem se i trochu zasmát. Tohle byla Styx, kterou jsem znala. Přestala jsem se o ni tak strachovat. Ať už se jí stalo cokoliv, ať už jí Život jakkoliv změnil - pořád to byla ta samá vlčice s prořízlou pusou. Zakroutila jsem očima. "Bacha, aby si tě nějaký jelen nespletl s jeho partnerkou," mrkla jsem na ni. Chtěla jsem jí ukázat, že už taky dokážu být odvážná a prořízlá. Možná jsem se jen chtěla ukázat v lepším světle, nebo... jsem chtěla, abych ji znovu okouzlila. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Co se stalo, stalo se. Do přítomnosti to nepokračovalo a to byl prostě fakt.
Mohla bych si to opakovat od rána do večera a stejně by mě poznámka o hloupé lásce pronásledovala ve snech. Doufala jsem, že na mě není poznat zklamání. Vždyť bylo úplně nesmyslné. Raději jsem se soustředila na fakt, že Styx někde měla domov - úkryt, smečku? Ale než jsem se stihla zeptat, už se představila jako bezdomovec. Překvapeně jsem zamrkala a chvíli na ni jen tak koukala, než jsem vyprskla smíchy. "Promiň! Promiň," dokašlala jsem si a rychle se zase vzpamatovala. Tohle mi dělají nervy. Povzdychla jsem si. "Totiž, já jsem taky bezdomovec." Pokrčila jsem rameny. "Vrátila jsem se zpět do Borůvkové smečky, tak nějak si celkem šťastně žila... a pak jsem dlouhou dobu byla úplně mimo, hodně spala. Když jsem se trochu vzpamatovala, asi jsem zpanikařila a utekla z lesa a... teď jsem tady." A taky jsem na tebe hodně myslela. Přišla jsem si jako hlupák, a to jen proto, že jsem neměla žádný dramatický příběh jako Styx. Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že příšerný život ze mě neudělá nikoho důležitějšího. Tiše - a trochu smutně - jsem se uchechtla. "Čím to je, že se vždycky najdeme v tak příšerné situaci?"

Chtě nechtě se mi srdce rozbušilo. Možná ano, zopakovala jsem si sama pro sebe. To mi stačilo.
Bylo načase? Co tím asi myslela? Chtěla jsem se jí dál vyptávat, zjistit, co se doopravdy stalo a proč a kdy a co... ale asi to nebyl úplně nejlepší začátek našeho znovusetkání. A tak jsem všechnu svou zvědavost zahnala jedním dlouhým nádechem a výdechem.
Slyšet Životův hlas mě překvapilo. Polekaně jsem sebou cukla. Spěchal? Kvůli čemu? Bála jsem se, že se mnou jde něco provést. Ale nakonec jsem to nebyla já. "Styx?!" Zavřela jsem oči, aby se mi písek nedostal do očí, ale zároveň jsem byla připravená vystartovat vpřed. Proti čemu? Troše písku? To, jak byla Styx jaksi poraněná, ve mně probouzelo nutkání ji chránit. Což byla hloupost. Styx byla silnější než celý svět dohromady. Navíc nekřičela ani nevolala o pomoc, takže musela být v pořádku. Zase jsem si sedla a jen čekala, co se bude dít, zatímco jsem si v hlavě představovala kytičkovou louku a nás dvě.
Byla... jiná, a přesto tak stejná. A přesto tak jiná. Stejná. Krásná. Zubila jsem se od ucha až k uchu. Ty nové odznaky jí slušely, ačkoliv mi bylo líto, že už pořádně nevynikají její křídla. Jakkoliv byla poničená, mně se líbila. Ale nejlepší byla ta třešnička na dortu - malé paroží na její hlavě. Vesele jsem se ušklíbla. "Ale ladí ti to k srsti," poznamenala jsem a natočila hlavu do strany. "I když jsem to ještě nikdy neviděla. Myslíš, že to něco dělá?" Rychle jsem se očima znovu přesunula k jejímu obličeji. Zírat někomu na čelo tak dlouho nebylo slušné.
Beze slov jsem na ni zůstala zírat. Nebylo to zírání ve smyslu pane bože, co se jí to stalo, měla bych vzít tlapky na ramena než se mi to stane taky. To vůbec ne. Bylo to spíše zírání typu páni, lituju každého momentu, kdy jsem s ní nemohla být. Červenala jsem se už jenom nad tou myšlenkou. Znovu jsem si musela připomenout, že mezi námi nic není a nikdy nebude. Upřímně jsem myslela, že na místě vykrvácím na roztržené srdce, ale nepřestávala jsem se usmívat. "Ne. Teď jsi nádherná," vydechla jsem ten nejvíc klišé kompliment, který se ale dokonale pro tu příležitost hodil. Trochu jsem se zasmála a pokrčila rameny. "Ta nejhezčí. Jako z pohádek," dodala jsem. Zčervenala jsem až za ušima a stydlivě odvrátila hlavu. Wizku, prosím, už hlavně nic neříkej. "Tak, ehm, no... uh, jaký byl život? Od té doby co... však víš, no..." zakoktala jsem se, znovu. Cože jsem to říkala o tom mluvení?

Pořád jsem nemohla uvěřit, že jí vidím. Přišla mi trochu jako přízrak. Podezírala jsem Života, že si ze mě dělá dobrý den. Jenže jsem nevěřila, že by kdokoliv dokázal vytvořit tak přesvědčivou iluzi Styx. Do tváře se mi pomalu vlilo nadšení a neubránila jsem se veselému úsměvu. Ještě, když se na mě tak dívala.
Úplně jsem se zakoktala, když se zeptala, jestli jsem se jí vyhýbala. To nebyla pravda! Ale... byla pravda, že i kdybych věděla, kde celou dobu Styx je, nejspíš bych se snažila se s ní nepotkat. Teď jsem se kvůli tomu cítila vinně, i když jsem neměla proč. Byla jsem si celkem jistá, že už dokážu rozeznat, kdy vlčice blafuje. Trochu jsem se pousmála a pokrčila rameny. "Chtěla bys, abych tě hledala?" zeptala jsem se a byla neskutečně hrdá, jak lehce jsem obrátila tu otázku proti ní. Stydlivě jsem zvedla pohled zpět k jejímu obličeji. Bylo mi jedno, v jakém byla stavu. Asi mě začarovala, když jsme se poprvé viděli, protože mi i teď přišla neskutečně krásná. Ale stejně jsem se bála udělat krok blíž. Moc dobře jsem si uvědomovala, že těch pár dní ve skutečnosti vůbec nic neznamenalo.
Povytáhla jsem obočí. Hodně věcí? No, to jsem viděla, že se stalo hodně věcí, takže na mou otázku vlastně vůbec neodpověděla. Přinutila jsem se se na to dál neptat, nebýt otravná. Ale zvědavost se mi zračila na tváři. "Nebolí tě to?" zkusila jsem to jinak. Když mi něchtěla říct, co se stalo, tak ať. Ale měla by mi alespoň říct nějaké... detaily. Přišlo mi, jako bych na to vzhledem k naší situaci měla právo. Měla jsem o ni neuvěřitelnou starost, ale byla jsem schopná jen nasadit vcelku komický naoko naštvaný výraz. Kápni božskou nebo ti dám důvod kňučet!
Srdce mi spadlo až do žaludku, když přiznala, že není v pořádku. Samozřejmě jsem občas byla až moc empatická vůči všem, ale tohle byl extrém. Chtěla jsem, aby byla v pořádku a usmívala se doopravdy. "Je mi to líto," řekla jsem. Chvíli jsem ještě očima těkala mezi jejíma očima a křídly. "Jsi krásná," dodala jsem polohlasem. Stálo mě to všechny moje síly a málem jsem sebou švihla na zem. Měla jsem chuť si zahrabat hlavu do písku.

Doufala jsem, že bych tu mohla nasbírat energii pro cestu zpět na sever, ale spánek ke mně nepřicházel. Než to stihl, přišel někdo jiný.
Málem jsem vyletěla z kůže, když jsem uslyšela ten hlas. Nedávala jsem pozor a cizí chůzi po písku jsem neslyšela. I když nebyla úplně cizí. Tahle chůze mi byla až moc známá. Rychle jsem se posbírala ze země a snažila se vypadat alespoň trochu kultivovaně. Tedy, ne že bych si chtěla dávat falešné naděje, ale... To nutkání vypdat hezky tam bylo. "Styx," vydechla jsem a snažila se posbírat slova. A zároveň skrýt úsměv. Kde jsem byla? Co jsem dělala? "Tak... různě," řekla jsem neurčitě. Nedokázala jsem se soustředit na to, co jsem dělala před Styx a po Styx. Když jsem ji tu měla před sebou, myslela jsem jenom na tu chvíli s ní. Uvědomila jsem si, že jí furt zírám na obličej, a rychle jsem se začala dívat všude kolem. V tu chvíli jsem si všimla i jejích křídel.
Zalapala jsem po dechu a trochu se mi z toho převrátil žaludek. Uvažovala jsem, že to prostě neokomentuju, že se budu tvářit, že to neexistuje a všechno je dokonalé. Jenže jsem nebyla v tom předstírání tak dobrá. "Co se ti stalo?" vyhrkla jsem. Hlas jsem měla plný starosti - a taky strachu, jako by tady z písku mohla vykouknout nějaká příšera, která by mi utrhla neexistující křídla. Nasucho jsem polkla. Teď už jsem ani nedokázala skrýt zděšení ve tváři. Skvělý, Wizku. Podpora roku. "Jsi v pořádku?" doptala jsem se potichu. Nejraději bych si v tu chvíli naflákala. Jak může být kdokoliv s... tímhle, v pořádku?

//Sarumenský hvozd přes Prstové hory

Loučení vážně bylo těžké, ale slíbila jsem, že se vrátím - a to jsem také hodlala dodržet. Nechtěla jsem udělat to samé, co z Ayshi. Tu jsem spustila z očí na moc dlouho a teď jsem netušila, kde jí je konec. Uklidňovalo mě, že Nickolas i Jasnava jsou teď ve smečce, protože i kdyby se s nima propadla zem, bylo spoustu vlků, kterých jsem se mohla zeptat... třeba kdy je naposledy viděli. Pousmála jsem se. Nic mi nemohlo zkazit náladu. Bez náramku jsem si sice připadala neúplná, ale vynahrazoval mi to ten hřejivý pocit u srdce. Měla jsem moc dobrou kamarádku a svého brášku na jednom místě, které jsem mohla kdykoliv navštívit.
Cesta z lesa mě zavedla do známých kopců. Jejda, sem jsem jít nechtěla. Trochu jsem zpanikařila, než jsem si uvědomila, že Život by spíš chtěl abych sem omylem zabloudila. Tohle nebyla Smrt. Oddechla jsem si, ale stejně jsem se k nejvyššímu vrcholku moc nepřibližovala. Neměla jsem moc věcí, které bych Životu mohla nabídnout a obávala jsem se, že by si mě tam za to nechal. Nejspíš to nemohl být špatný život, ale rozhodně se neslučoval s tím, co už jsem si naplánovala. To by se Nickolasovi asi nelíbilo, že jsem uvízla zrovna tady, pár stop od jeho smečky.
Měly jsme s Jasnavou dlouhou cestu, a tak jsem si prostě našla to nejrovnější místo, co šlo v kopcích najít, a na chvíli si lehla. A pak se vydám... třeba zpátky na sever. Lehce jsem zavrtěla ocasem. Vážně byl ten život tuláka vcelku okouzlující... ale požíralo mi to nervy. Co mě čekalo dál?

A tak to bylo - byla jsem po letech bez náramku. A vůbec mi to nevadilo. Uchechtla jsem se a vesele přikývla. "Vypadáš jako ten nejhezčí vlk na světě. Aby mi tě nějaká vlčice neukradla," pochválila jsem si ho a neodpustila si škádlivé štípnutí zoubkama do tváře.
Jasnava mě přesvědčovala o něco méně než Nickolas, ale stejně to nebylo jednoduché. Nechtěla jsem Nickolase opustit, protože to byl můj sotva znovunalezený bráška. A Jasnava? Ta mi po dlouhé době zlepšila... vlastně celý život. Smutně jsem máchla ocasem a pokrčila rameny. "Promiň, Nicku. Určitě je to místo pro každého," snažila jsem se ho povzbudit, "ale mám prostě pocit, že na mě čeká něco, co je úplně dokonale pro mě, víš? Třeba se pletu a vrátím se. Uvidíme," smutně jsem se pousmála a přikývla na slova Jasnavy. "Přesně tak! Neznamená to, že už mě nikdy neuvidíte," uklidnila jsem je. Wolfganie poukazovala na zimu, což mě, pravda, znervóznilo. Ale musela jsem to dokázat. Jsem silná, jsem statečná, nevzdávám se. Přesvědčovala jsem samu sebe. Nabídka toho, že se sem budu moci vrátit, mě pro změnu zase trochu uklidnila. "Jsi moc hodná. Ale... stejně to musím odmítnout, zatím. Nejspíš ještě chvíli budu zkoumat život tuláka." Takže to by bylo.
Přikročila jsem k Jasnavě. "Mám tě moc ráda. Vsadím se, že tu budeš šťastná," zazubila jsem se, i když mi ta slova pořádně nešla přes pusu. Nebyla jsem zvyklá takhle projevovat náklonnost, ale nechtěla jsem odejít, aniž bych to Jasnavě řekla. Byla to moje kamarádka, a byla úplně skvělá. Zavrtěla jsem ocasem, načež jsem se otočila na Nickolase a tvářila se naoko naštvaně. "A ty!" zvýšila jsem hlas, abych ho dostala do pozoru. Ale pak jsem se jen trochu zasmála a zavrtěla hlavou. Překonala jsem se a udělala k němu krok, abych ho mohla obejmout. "Ne, že jen tak zmizíš. Nebo si tě najdu a pěkně ti namlátím. Navíc - musíš mi vrátit ten náramek," mrkla jsem. Bolelo mě srdíčko z toho, jak mě přemlouval. "Jsi ten nejlepší bráška na světě, jo? A já slibuju, že se brzy stavím, a můžeme se zahřívat až do jara."
Bylo mi z toho loučení neuvěřitelně smutno, a upřímně? Měla jsem co dělat, abych se prostě nerozbrečela. Otočila jsem se i k Wolfganie, což bylo těžší, protože pro mne byla v podstatě cizinkou. Ale když už jsem se loučila, musela jsem se rozloučit se všemi. Pousmála jsem se a lehce sklonila hlavu. "Moc, moc děkuju. Určitě se ještě někdy ukážu, na návštěvu," řekla jsem a naposledy se rozhlédla kolem. Les se začínal pomalu plnit sněhem, ale nepochybovala jsem o tom, že na všechny přítomné čeká teplý úkryt a pořádná porce masa. A já se budu muset snažit přežít sama na sebe. Byla jsem nervózní. Ale zároveň na tom bylo něco... dobdrodužného. Skoro jsem se těšila, a to bylo co říct. Zimy jsem se přeci jen bála. "Máte to tu vážně krásné. Možná při první sněhové vichřici změním názor," uchechtla jsem se, abych situaci trochu odlehčila. Naposledy jsem drcla Jasnavu do bou a široce se usmála. "Díky za všechno, kámoško." S tím jsem naposledy pokynula Wolfganie, protože tu přeci jen byla nejvýše postavená, a dala se na odchod. Záměrně jsem šla trochu na jih, abych si to s tím hezkým prvním sněhem nerozmyslela rovnou za hranicema a nepádila zpátky. Budou mi chybět. Posteskla jsem si.

//Narrské vršky přes Prstové hory

Nemohla jsem zabránit všem těm úsměvům, které mi bratrova přítomnost kouzlila na tváři. Hlavu jsem měla tedy pořádně nafouklou ze všech těch informací, které do nás hustil, ale vůbec mi to nevadilo. Jen, ať povídá. Hlavně, abych ho už nikdy neztratila. Zavrtěla jsem ocasem. "Můžu ti ji půjčit hned," vyhrkla jsem a začala si zubama svůj náramek stahovat. Srst jsem na jeho místě měla slehlou a mnohem bělejší než zbytek těla. Připadala jsem si bez něj prázdná, ale... chtěla jsem to takhle udělat. Přisunula jsem ho Nickolasovi k tlapkám. "Vrátíš mi ho... třeba až si najdeš vlastní ozdobu. A do té doby to bude slib, že se musíme znovu vidět," zazubila jsem se a zamyslela se nad jeho otázkou. Už jsem si nepamatovala, kde jsem tu ozdobu našla. Upřímně jsem měla pocit, že jsem se s ní jednoho dne probudila a život šel dál. Tak to samozřejmě nebylo. "No, myslím, že na mě prostě někde čekal. Asi to byl osud, nebo tak něco," pousmála jsem se. Nepochybovala jsem o tom, že na brášku také někde čekala taková pěkná ozdůbka. Spokojeně jsem se o něj opřela, když se o mě znovu začal otírat. Nebyla jsem zvyklá na tolik fyzického kontaktu a měla jsem pocit, že za chvíli exploduju na předávkování serotoninem.
Jasnava vypadala, že v tom má jasno. Vesele jsem se na ni zazubila. "To je skvělý!" Vážně jsem cítila radost i za ni. Ovšem co se týkalo mne... nejistě jsem pokrčila rameny. "Já myslím, že tohle není místo pro mne... I když je překrásné," vzdychla jsem. Ale necítila jsem, že by mě k tomuto místu něco vázalo.
Přidala se k nám vlčice, která vypadala skoro úplně jako já. Stydlivě jsem pokývala na pozdrav. "Mé jméno je Wizku," také jsem se představila. Upřímně jsem doufala, že Jasnava vezme všechno mluvení za mě, ale tak se nestalo. Uvažovala jsem i nad možností nechat všechno vysvětlit Nickolase, ale měla jsem trochu pochybnosti, co by Wolfganie všechno napovídal. "...a tak trochu nás tady bráška přesvědčoval... přesvědčil, že bychom tu měli zůstat. Nebo alespoň jedna z nás," vysvětlila jsem a kývla hlavou k Jasnavě. Já jsem se stáhla do pozadí, protože tohle už nebyl můj boj. Jen mi bylo trochu smutno, že s takovou budu muset co nejdřív odejít. Ale nechávám Jasnavu s Nickolasem. Připoměla jsem si. Nickolas se postará o Jasnavu a Jasnava zase o něj. Nemusela jsem se bát.

Překvapeně jsem na něj zamrkala. Bylo možné, že si mě nepamatoval? Smutně jsem přitiskla uši k hlavě. To jsem přece já, TA Wizku. "Ano, a ta sestra jsem..." Bezradně jsem pokrčila rameny a tak trochu se to chystala vzdát. Jak někoho přesvědčíte, že jste příbuzní? Nervózně jsem přešlápla, ale ukázalo se, že moje starosti byly zbytečné. Spadl mi kámen ze srdce, když se v jeho očích objevilo uvědomění. Šťastně jsem začala vrtět ocasem a zubila se od ucha k uchu. "Je to skvělý!" přitakala jsem a zasmála se. Nickolasův optimismus byl nakažlivý. Hned se mi všechno zdálo víc... barevnější. Krásnější.
"Tebe si vážně nechám. Nosíš mi štěstí," prohodila jsem směrem k Jasnavě, a plná radosti jsem jí trochu drcla bokem.
Snažila jsem se Nickolase poslouchat, ale byl to těžší úkol, než se mohlo zdát. Nejen, že jsem sotva zvládala zpracovat, co se právě stalo - ten vlk mluvil tak rychle a o tolika věcech, že mi z toho šla hlava kolem. Uchechtla jsem se zavrtěla hlavou. Jak jsme mohli být příbuzní a stejně tak odlišní? "Ani jedna jsme vílu neviděly," doplnila jsem a pokrčila rameny. Nejblíž k nějaké vznešené víle tu měl právě on, ale pochybovala jsem, že mluví o sobě. S úsměvem jsem mu nastavila tlapku, aby mohl hezky obdivovat moji ozdobu. "Třeba ti ji taky jednou půjčím." Když už jsem zjistila, že tu mám brášku, neměla jsem v úmyslu jen tak odejít a nikdy ho znovu nevidět.
Jasnava už uvažovala o přidání do smečky. S nečitelným výrazem jsem také přemýšlela. Povídání o silné a chytré alfě mě trochu uklidnilo, nemluvě o tom, že jsem tu měla rodinu, ale... Ale. Pro mě v tom bylo víc než jen rodina, teplý pelech a úkryt před deštěm. "Vážně je to tu krásné," přikývla jsem, abych nevypadala neslušně. A zase jsem přemýšlela.
Pohlédla jsem stejným směrem jako Jasnava. A opravdu, měli jsme společnost. Nervózně jsem se pousmála. "Někdo, koho znáš?" zeptala jsem se Nickolase, který jako jediný z nás mohl mít tušení, o koho se jedná. Pokud to tedy nebyl vetřelec jako my, ale to se mi nezdálo. Sice jsem pach vlčice z takové dálky necítila, ale něco na té auře bylo. Snažila jsem se za nikoho neschovávat, vždyť jsem také jednou bývala... no, důležitá. Ale stejně jsem se nenápadně zasunula za svého bratra, který měl podle všeho odvahy na rozdávání.

Páteří jako by mi projela elektřina a já se chvíli bála, abych vážně nepoužila svou magii. Ale ne. Prostě to vytí dvou vlků mělo něco do sebe.
Naše volání na sebe nenechalo dlouho čekat. Nickolasi! Pomyslela jsem si ve stejnou chvíli, co se vlk představil. Pohlédla jsem překvapeným pohledem na Jasnavu, jako kdyby ho snad mohla znát taky. Hleděla jsem na vlka s otevřenou pusou, zatímco nám vyprávěl o Sarumenské smečce. Černobílá srst, ten bílý flíček na čele. Nepochybovala jsem o tom, že se právě koukám na svého brášku. Ani jsem se nezmohla na to si bránit osobní prostor, když se nacpal přede mne. A proč bych se namáhala? Vždyť byl rodina, moje krev.
"Tak trochu," zazubila jsem se. Nejspíš bych za jiných okolností už solidně bulela, ale po seznámení se s Jasnavou bylo potkání bratra jako třešnička na hodně dobrém dortu. Nic mě nemohlo rozhodit. Nemohla jsem si ho přestat prohlížet. Přišlo mi trochu neuvěřitelné, že moji sourozenci jsou stejně staří jako já, možná mají rodiny. A teď tu přede mnou stálo tohle zjevení. Usmívala jsem se, ale stejně jsem trochu natahovala. "Um... Já jsem Wizku," vyhrkla jsem. Nehodilo by se něco lepšího? Třeba jsem tvoje sestra nebo jo, známe se, vyrůstali jsme spolu. Tenhle problém ale vyřešila přítomnost Jasnavy, když jsem si uvědomila, že chudák nanejvýš jen tuší, co se děje. "Jasnavo, tohle je... můj bratr. Nickolasi, tohle je Jasnava, moje kamarádka," hrdě jsem se napřímila a zavrtěla ocasem. Vidíš to? Mám kamarády. To koukáš, co? Znělo to tak hezky. Můj bratr. Bráška. Moje kamarádka. Nedokázala jsem si představit nic, co by mi tenhle moment mohlo zkazit.
I když bych se nejraději jen rozplývala, museli jsme vyřešit i to, co Jasnava načala. Přikývla jsem. "Chtěli jsme se schovat před deštěm a omylem jsme vtrhly sem," dovysvětlila jsem, "tak jsme raději chtěly někomu dát vědět, abychom nezpůsobily nějaký alarm, nebo tak," zašklebila jsem se nad tím, jak strašně neohrabaně jsem zněla. Bylo mi to nepřirozené, tvářit se, jako bych právě v podstatě nebzučela nadšením z toho, že vidím svou rodinu. "A přidat se do smečky, to... to je ještě k debatě, asi?" Bezradně jsem pohlédla na Jasnavu.

//Řeka Tenebrae

Zavrtěla jsem ocasem. Bylo hezké si s vlčicí plánovat další dobrodružství. Byl to takový příslib, že až se rozdělíme, zase se určitě znovu potkáme. Oddechla jsem si, když jsme vstoupily do lesa. Stromy tu tvořily hezký úkryt před nejhorším počasím.
Ale úplně jsme to nedomyslely. Přikývla jsem. Už to sice bylo dlouho, ale nepochybovala jsem o tom, že takhle podobně byl vždycky cítit vstup na území Borůvkového lesa. Trochu mě to vyděsilo, ale Jasnavu očividně taky. To mě naštěstí přinutilo ze sebe udělat tu odvážnější. Mírně jsem zavrtěla hlavou. "Nebude. Prostě... vysvětlíme, proč jsme sem přišli a pak uvidíme. Bude to lepší než teď rychle zmizet a riskovat, že nás někdo ze smečky bude mít za nepřátele a budou nás pronásledovat," pronesla jsem. Bylo jednodušší nad tím přemýšlet než to doopravdy udělat. Jasně, zavoláme si k sobě s největší pravděpodobností někoho vysoce postaveného a budeme se modlit, že to bude někdo rozumný. Otřásla jsem se, abych ze sebe dostala ten zbytečný stres. Také jsem jednou byla vysoce postavená, ne? Tohle přeci musím zvládnout.
Sesbírala jsem ze země všechnu svoji odvahu a co nejhlasitěji zavyla, abych dala zdejším členům najevo přítomnost cizinců. A teď už jenom čekat.

//Hadí ocas přes Esíčka

Přikývla jsem. Rozhodně jsem o žádných pruhovaných srnkách neslyšela. A i kdyby to nebyly srnky, celkově jsem si nedokázala vybavit jediné pruhované zvíře. Skunk? Toho by si Jasnava se srnkou nespletla. Také jsem nad tím jen zavrtěla hlavou. "Někdy mi musíš ukázat, kde se tohle všechno stalo. Chtěla bych ta zvířata vidět," zazubila jsem se a zavrtěla nad tou představou ocasem. Vlčice potvrdila, že zvířata snad nebyla nijak nebezpečná, pokud se k nim vlk choval slušně. A tak mou nejistotu vystřídala zvědavost. "To je tak zvláštní. Mám pocit, že už jsem všechno viděla. Ale očividně to není pravda," zapřemýšlela jsem nahlas. Nikdo nebyl vševědoucí, ale takhle si to zničeho nic uvědomit... Šla mi z toho hlava kolem.
Byla jsem ráda, když Jasnava začala okolí poznávat. Mně také nebylo úplně neznámé, ale opět jsem znala jen cestu zpět na sever, což náš cíl nebyl. "Hlavně opatrně!" Nedokázala jsem si to napomenutí odpustit. Vlčice nám totiž brzy našla cestu, ale rozhodně se mi nelíbila. Celou dobu jsem byla jako na trní, připravená použít svou magii, abych Jasnavu, nebo dokonce i sebe, vytáhla z mrazivých vln. Vyděšeně jsem zalapala po dechu, když jí to na kluzkém terénu podjelo. Naštěstí to ale dobře dopadlo, a já byla tak zaneprázdněná staráním se o jiné, že jsem to také zvládla. Ani jsem netušila, jak. Ha. Moje staré kosti to ještě maj v sobě. Sama pro sebe jsem se zazubila a následovala Jasnavu do lesa.
"Nesvědí tě tady z toho čenich?" prohodila jsem. Dráždilo mě tady spoustu pachů, a stejně stejně jsem si neuvědomila, že kráčíme rovnou na území smečky.

//Sarumenský hvozd

//Východní hvozd

Musela jsem si chvíli zvykat. Chvíli se mi chtělo jen lehnout na zem a nic nedělat, než jsem si zvykla na rytmus chůze a tempo, které jsme nasadily. Pak už jsem si naši cestu vlastně užívala. Neměla jsem žádné pochyby o tom, že nás čekalo něco pěkného. Přinejmenším trocha tepla. Tenhle déšť nám rozhodně nemohl dělat dobře.
Zaujatě jsem Jasnavy vyprávění poslouchala. Vyděšeně jsem zalapala po dechu, když zmínila, jak se malé vlče zamotalo mezi jakousi zvěř. Nebývala jsem pečovatelkou jen tak pro nic za nic. K vlčatům jsem cítila mnohdy větší sympatie, než ke svým vrstevníkům. Byla jsem ráda, že se vlčice tak ochotně vrhla na záchranu té malé. A tak jsem dychtivě očekávala, jak to celé dopadne. Ale nedozvěděla jsem se to, neboť se ukázalo, že se všichni rozdělili. Zamyšleně jsem se zahleděla na horizont. Stalo se jí něco? Na tom teď nesejde. Zavrtěla jsem hlavou. Důležitá v tomhle příběhu byla Jasnava. A ta podivná zvířata. "Pruhované srnky?" zopakovala jsem se a nedokázala skrýt překvapení.
Jenže to nebylo všechno. Ptáci s dlouhými krky, divné prasátko, stromy s čumáky. Kdybych nežila v Galliree tak dlouho, nejspíš bych si myslela, jak si to Jasnava všechno pěkně vymyslela. Ale takhle jsem se jen vědoucně uchechtla. "Tyjo, to zní jako pěkné dobrodružství," poznamenala jsem. "Ale vlastně bych to chtěla vidět. Teda... nestalo se ti tam nic, ne?" zeptala jsem se, pro jistotu. Někdy se věci tvářily moc hezky a nakonec se z nich vyklubala katastrofa.

//Řeka Tenebrae přes Esíčka