Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I když jsem toho za poslední rok prospala až moc, tenhle spánek byl vítaný. Krátký, ale dodal mi tolik energie jako žádné předešlé. Měla jsem pocit, že bych dokázala uběhnout maraton ― teda pokud bych měla nějakou vůli se zvednout. Přikývla jsem a usmála se. „Kdybych takhle mohla spát pořád, už bych neotevřela oči,“ uchechtla jsem se. Pořádně jsem se protáhla, až mi párkrát luplo v kostech. Nějak jsem nevěděla, jestli si to přebrat jako důkaz stáří nebo jako fakt, že jsem se jen opravdu skvěle vyspala. Doufala jsem v to druhé.
Pokrčila jsem rameny. „Já myslela, že tohle je náš bunkr, kde budou růst květiny, nikdo se tu nebude mít špatně a nikoho sem nepozveme?“ zazubila jsem se. Bylo mi jasné, že jsme tam nemohly trčet navěky jako nějaký kult či smečka. Ale vážně se mi z našeho úkrytu nechtělo. Už jsme si ho hezky vyhřály a venku na můj vkus byla až moc zima. Zavřela jsem oči a zabořila hlavu mezi popadané listí. „Ještě pět minut?“ navrhla jsem s pobaveným úšklebkem. Kam bychom vůbec šly? Neměla jsem žádný cíl. Tohle mi v tu chvíli stačilo víc než dost. Měla jsem na tom místě všechno. „Teda... Jestli tě ve spánku nenapadlo jiné místo, kam bys chtěla jít?“ Pro jistotu jsem se zeptala, aby si Jasnava nemyslela, že kvůli mé lenosti musí zůstat na místě.

S obavou vlčice jsem souhlasila. Sice jsem nejspíš byla dobrá pečovatelka, ale vlastně to nejspíš nebylo nic pro mě. Nenaplňovalo mě to tak, jak bych chtěla. Jenže co dalšího by mohlo? S mým věkem už mě nejspíš žádná šílená dobrodružství nečekala. Chtěla jsem se někde usadit, v klidu si žít svůj život a už nikdy nemít žádné starosti. Věděla jsem, že je to bláhové, dokonce i dětinské. Ale nic jsem v životě nechtěla víc než právě to.
V mém názoru na samotu jsme se lišily. Trochu mě to překvapilo. Myslela jsem si, že každý, kdo je mi alespoň trochu podobný, musí být společností zatracen. Promiň, Jasnavo. Možná jsem sama sebe soudila moc přísně. Vlčici jsem si rychle oblíbila, přitom jsme se jedna od druhé vlastně tolik nelišily. Měla bych si z toho vzít ponaučení, ale byla jsem tvrdohlavá a raději nad tím zavrtěla hlavou. Jasnava byla v mnoha ohledech lepší než já a zasloužila si být šťastná. To bylo víc, než jsem mohla říct o sobě
Představa, že bych si někde zabrala vlastní kus lesa a nikoho do svého malého světa nemusela pouštět, mě uklidňovala. Upnula jsem se na to a nechala se tou myšlenkou vábit i ve svých snech, které se skládaly z nesmyslných útržků minulosti a vysněné budoucnosti. První část ― smutná, jako vždy. Ale tentokrát jsem se ve spánku i usmívala. Jen já, Jasnava a žádné potíže. To mi stačilo.

Probudila jsem se nejspíš o něco déle než má přítelkyně, neboť když jsem otevřela oči a trochu zmateně zvedla hlavu, už jsem znovu viděla ty zelené oči. Byla to úleva, protože jsem se lekla, že jsem se ze svých snů vzbudila do reality, kde jsem se ještě stále toulala se Styx. Už jsem si málem za náramkem hledala pírko. „Dobré ráno,“ pousmála jsem se když jsem zjistila, že takové věci už jsou dávno za mnou a můj náramek už nenosí nic navíc. Hlas jsem měla po tom spánku takový chrchlavý. Nebyla jsem zvyklá hned takhle po probuzení na někoho mluvit, ale pro jednou mi to nevadilo.
Pohlédla jsem z našeho úkrytu ven. Bylo jasné, že už byl oficiálně podzim. Přepadla mě nervozita, no snažila jsem se na sobě nenechat nic znát. „Jak ses vyspala?“ zeptala jsem se a trochu natočila hlavu do strany. Měla všechnu moji pozornost. Hlavně nemyslet na nic šíleně depresivního. Dokázala jsem sama sebe vynervovat jako nikdo jiný.

Zamyslela jsem se nad tím ― sice jsem si pamatovala své přijetí do smečky, ale většina detailů byla zamazána neustálým stres, stres, stres, panika, stres. O teorii toho všeho jsem však něco věděla, a tak jsem Jasnavě řekla všechno, co jsem mohla. „No, asi bych řekla, že alfy prostě vidí, jestli se jim budeš hodit,“ pousmála jsem se. Pořád jsem netušila, jak jsem se dostala zrovna do funkce pečovatelky. Našla jsem promrzlou Tati, pak tam byl Gavriil… A najednou jsem měla vystaráno. Až donedávna. „Přijdeš, zeptáš se a doufáš,“ uchechtla jsem se. Snažila jsem se to všechno brát s nadsázkou, i když přijdeš, zeptáš se a doufáš vlastně nebyla lež. Možná bych si měla založit poradnu.
Pokrčila jsem rameny a zahleděla se nahoru, hledala jsem mezi hustými stromy trochu toho posledního letního nebe, zatímco jsem přemýšlela, jestli tuhle její poznámku nechat bez odpovědi, nebo se trochu otevřít. Mozek mi samozřejmě velel jen přikývnout a jít dál, ale nemohla jsem si pomoct ― právě moje hloupá hlava mě dostala do téhle situace a asi bylo načase přestat ji tolik poslouchat. Alespoň s Jasnavou. „Vlastně mám docela ráda samotu,“ začala jsem a nejistě zabodla pohled do země. „Většinou ani tolik nemluvím. Ale s tebou jsem ráda,“ usmála jsem se. Bylo ten kompliment říct těžší, než jsem si představovala. Nejspíš jsem pořád měla problém je skládat, když jsem je celý život sotva slýchala. Přišlo mi to trochu nepřirozené, ale zároveň nutné. Vážně jsem s ní ráda trávila čas. „Spíš mě děsí fakt, že se nemám kam vracet. Předtím jsem taky trávila spoustu času zamlklá a sama, ale… měla jsem se kam vrátit,“ dopověděla jsem. No a teď, v nejhorším případě, můžu najít Jasnavu a přijít si alespoň trochu v pohodě.
Nepřestávala jsem se usmívat. Necítila jsem žádnou potřebu omluvit se za své snění, protože vlčice na tom byla úplně stejně. Všechno jsem to viděla před očima. Skryté uprostřed hvozdu, úkryt z větviček, tůňka jen pár kroků doleva a všude samé rostlinky. Nepochybovala jsem ani o tom, že by se tu dalo sehnat něco k snědku. Dokonalé místo pro život. „Ano. Nabereme sílu a pak se zmocníme světa,“ zazubila jsem se. To už byla trochu legrace, ale zároveň… proč ne? Nechtěla jsem si připustit, že by se něco z našich snů z nějakého důvodu nemohlo stát. Najednou jsem byla ráda, že tu není nikdo další. Nikdo další by nám totiž nerozuměl.
Sledovala jsem, jak Jasnava pomalu ztrácí vědomí. „Neomlouvej se. Pořádně si odpočiň.“ Koneckonců toho dnes s magií udělala mnohem víc než já. Tiše jsem se stočila do klubíčka a také zavřela oči, ačkoliv na mě spánek dlouho nešel. Ale nakonec jsem i já ztratila pojem o čase a usnula.

//Kojotí břeh

Našlapovala jsem mezi stromy a usmívala se. Všechno je v pořádku. Přesně tyhle slova jsem potřebovala slyšet.
Jasnava také nevěděla, jaká nás čeká zima, ale takovou odpověď jsem předpokládala. Počasí se koneckonců jen tak předurčit nedalo, přesto jsem na náladě trochu poklesla a nedokázala jsem se tak úplně zbavit obav z toho, že nás nečeká nic dobrého. Možná jsem už byla až moc paranoidní. Každopádně zrovna tento den byl neobvykle teplý na to, že už byla téměř půlka podzimu za námi, takže jsem se snažila své obavy vynulovat radostí z toho.
Přikývla jsem, i když jen váhavě. „To by bylo moc fajn.“ Pořád jsem nevěděla, jak se se svým tuláctvím vypořádat ― a pomyšlení na přidání se do smečky mi způsobovalo bolehlav. A úzkost. Stále jsem si pamatovala na ty stresující okamžiky před Borůvkovou smečkou. Takové oficiální záležitosti nejspíš nebyly nic pro mě, trochu jsem se autorit bála. Ale Blueberry mi chyběl. Tiše jsem si povzdychla a slabě se pousmála. „Ve dvou se to určitě potáhne líp, než když jsem kdysi byla sama.“
Nechala jsem se vlčicí vést, vzhledem k tomu, že to ona si potřebovala najít to správné místo. A také ho našla. Sledovala jsem její kouzla a stejně jako předtím jsem i teď byla naprosto bez dechu. Tohle chci umět, říkala jsem si, pak už mám do smrti vystaráno. Udělala jsem jeden nejistý krok do našeho provizorního úkrytu a žasla nad tím, jak se větve přizpůsobily Jasnavy mysli. Trochu polekaně jsem pohled stočila zpět k ní a udělala zase krok k ní. Hrábla jsem do země a s jistou dávkou soustředění v malé prohlubni vytvořila z vlhkosti hvozdu trochu vody. „Vodu?“ Natočila jsem hlavu do strany a mrkla na ni.
Nadchla jsem se pro tu představu jako malé vlče, oči se mi rozzářily a na tváři se mi rozlil široký úsměv. „Ano! A květiny všude kolem dokola ― vytvořila bych nějakou tůňku a nikdy by tu nic neuschlo ani by nikdo netrpěl hladem,“ zazubila jsem se a pak se trochu uchechtla. „S takovou už vlastně smečku hledat nemusíme. Jsme víc než dost,“ pronesla jsem s lehkou nadsázkou, i když by mi takový život vůbec nevadil. Jen já, Jasnava a naprostý, dokonalý, nejúžasnější klid na planetě Zemi. Jo, na to bych si dokázala zvyknout rychle. Jen škoda, že to nebylo tak jednoduché. Ale tůňku bych svedla.

Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a přikývla. „Vážně? Nechci, aby se ti něco stalo.“ Tiše jsem doufala, že bych Jasnavě mohla u tvoření dočasného úkrytu být nějak nápomocná, ale moc jsem netušila, jak to provést. Nebo jak se vůbec nabídnout. Byla jsem zvyklá, že jsem pro všechny byla spíš přítěž. Navíc kromě vody jsem věděla jen o elektřině, a s tou jsem si tedy rozhodně nehodlala zahrávat. Na druhou stranu pokud se opravdu počasí zblázní a my v úkrytu zůstaneme trčet, mohla bych nám zajišťovat přísun vody a smažit nám okolo pobíhající zvěř.
Zavrtěla jsem hlavou a trochu se pousmála. „Ty mi rozhodně krkem nelezeš,“ ujistila jsem ji. Po dlouhé době jsem byla ochotná někoho nazvat svým kamarádem. Na mysl mi přišla ještě Makadi a u srdce mě trochu bodlo. Neviděla jsem ji tak dlouho. Kdo ví, jak to s ní teď bylo, vzhledem k její… situaci. Donutila jsem se se nad tím moc nezamýšlet a přenesla se hlavou zpátky k Jasnavě.
Její slova mě vlastně trochu povzbudila. Někdy to možná ani nejde, zopakovala jsem si sama pro sebe a chvíli si ta slova přehrávala v hlavě. Možná bych si mohla vystačit jako tulák. Ale i když jsem si nevěděla rady s početnou skupinkou, taktéž jsem si nevěděla rady se samotou. Ohledně Asgaarské smečky jsem byla trochu nejistá a o existenci ostatních jsem byla vůbec na vážkách. Nakonec si snad budu muset smečku založit sama. Jen já, já a já.
„Třeba nakonec někde zakotvíme spolu,“ odpověděla jsem neurčitě, protože jsem vážně nevěděla, co se sebou, ale taky jsem nechtěla tu konverzaci úplně sabotovat. Přikývla jsem a následovala ji. Vzdalovaly jsme se více na sever, kde mi území nebyla tak známá. A možná to vlastně bylo dobře. Neměla jsem místo, kam bych se za chvíli musela vrátit. Mohla jsem jít dál a dál a nic mě nedrželo zpátky.
Zadumaně jsem si hleděla pod tlapky. „Myslíš, že bude krutá zima?“ zeptala jsem se nejistě. „Jednou totiž byla taková, že nebylo co jíst. Trvala snad deset let,“ uchechtla jsem se, abych vlastní slova nadlehčila. Přitom od té jedné zimy nenávidím sníh a nízké teploty a před každou přicházející zimou se stresuju víc než za celý rok. „Od té doby už byly všechny zimy celkem fajn, ale letos mi ten podzim přijde trochu jako ticho před bouří.“

//Východní hvozd

„To stoprocentně,“ souhlasila jsem a rozhlédla se kolem. Nejblíž byl jeden z hvozdů, a tak jsem pokynula tím směrem a trochu natočila hlavu do strany. „Možná najdeme lepší úkryt v lese?“ Minimálně nás bude méně obtěžovat vítr. „Nebo nám ho můžeš postavit,“ zažertovala jsem a trochu se uchechtla, i když, bylo to vážně tak přehnané? Jasnava možná ještě neměla se svou magií takové zkušenosti, aby to dokázala, ale bylo úplně nemožné? Chvíli jsem přemýšlela, jestli by se něco podobného dalo udělat i s magií vody. Došla jsem k závěru, že riskovat to raději nebudu. Maximálně, že bych namočila zem a pak si tlapkami uplácla v blátě díru. Nebyla jsem nějak extra založená na čistotě, ale děkuji, nechci.
Krátce jsem pokrčila rameny a zadívala se do země. „No, já nevím…“ zamumlala jsem, „jen abych ti za chvíli nelezla krkem.“ Trochu jsem se pousmála a mávla nad tím tlapkou. Omylem jsem nahlas řekla, čeho se bojím, a teď jsem se snad ještě víc ztrapnila. Hlavně už nic neříkej. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a raději se soustředila na veselejší věci.
S jistou pochybností jsem přikývla. Nějak jsem nečekala, že se mě Jasnava bude vyptávat. To ode mě bylo hloupé. „Patřila jsem k Borůvkové smečce,“ začala jsem opatrně a každé slovo jsem si dobře rozmýšlela. „Jenže pak jsem hodně, hodně dlouho spala. A když jsem se probudila, tak jsem se prostě nějak… Začala toulat. Nevrátila jsem se,“ přiznala jsem. Mohla jsem se vrátit? Nejspíš ano, a stejně jsem to neudělala. Nedokázala jsem rozluštit, jestli se v mém klubku emocí skrývá jen nostalgie, nebo i lítost. „To je v pohodě,“ uklidňovala jsem Jasnavu a znovu se usmála, „vím ještě o Asgaarské smečce, ta je kousek od Borůvkové. A pak… Promiň, nejsem si jistá. Všechno se mi to plete, od toho spánku.“ Tváře mi trochu zrudly a já si frustrovaně povzdechla. Zapomínání jmen se ještě dalo pominout, ale smečky? To už byla vcelku důležitá informace.

Přikývla jsem, to bylo pochopitelné. Také jsem byla unavená, a to už jsem na magii měla být zvyklá. Ale očividně vycházet ze zvyku se nevyplácelo. „Můžeme si někde odpočinout, jestli chceš?“ Rozhlédla jsem se. Možná by se hodilo najít nějaký skromný přístřešek. Bůh ví, jak se počasí během dne vyvine. Raději bych byla v blízkosti něčeho, kam se můžeme v případě nouze ukrýt. Sama jsem se protáhla, až mi v některých kloubech luplo. Udělala jsem obličej a stydlivě se uchechtla. „Tedy, nechci tě otravovat, samozřejmě.“
Sledovala jsem květiny a nepřestala se usmívat. Byl to takový malý zázrak, naše tajemství. Nikdo nebude vedět kdo tohle provedl kromě nás. Až se jedna z nás tudy bude za pár let procházet, možná si na tuhle chvíli vzpomene. Cítila jsem jistou nostalgii, i když vlastně ještě nebylo na co vzpomínat. A u toho jsem poslouchala Jasnavu. Pokusila jsem se jméno Artyom někam zasadit, ale ještě jsem ho nikdy neslyšela. Nebo mi naprosto vypadlo z paměti. Jména mi začínala dělat problém. Pamatovala jsem si jich jenom pár, těch hlavních. Trochu mě zamrazilo, že nejpíš přesně takhle většina vlků zapoměla mé jméno. „Určitě ho znovu najdeš. Gallirea je sice obrovská, ale… Nemohl se tu vypařit,“ pokusila jsem se ji trochu povzbudit a pak sklesle pokrčila rameny. „Taky se jen tak toulám. Ale vlastně to bude moje první zima jako tulák, po dlouhé době,“ přiznala jsem, „takže bych možná taky měla zakotvit.“ Nahlas jsem uvažovala, ale pořád jsem nebyla rozhodnutá, co se sebou. Všechno to bylo tak nové.

Začervenala jsem se a krátce přikývla. „No, asi to není úplně běžné. Možná bych si měla začít připisovat více kreditu,“ ušklíbla jsem se. Postupně se mi vracela energie a nějak jsem netušila jestli to připisovat bažantici, magii nebo Jasnavě a její chvále.
Se zatajeným dechem jsem ji pozorovala a čekala, co se bude dít. A když kolem nás začaly ze země růst různé rostlinky, nedokázala jsem zastavit úsměv, který se mi rozlil po tváři. A Jasnavy smích byl ještě nakažlivější. Také jsem se zasmála a to rozkvetlé kolečko si obešla, opatrně, abych nic nezašlápla. Všechna ta barva a vůně a radost. Bylo to návykové a přichitila jsem se při myšlence, že bych také takovou magii chtěla. Trochu mi připadalo, že jsem své magie dokázala použít jen k ničení.
Zastavila jsem se u vlčice a ustaraně jsem do ní žďuchla čenichem. „Všechno dobrý?“ Ujišťovala jsem se s úsměvem, o kterém jsem byla přesvědčená, že už ho budu mít na obličeji navěky přišitý. Pro změnu jsem se soustředila na vlhkost ve vzduchu, na přicházející podzim a nedávný déšť, dokud se ve vzduchu nezačaly objevovat malé kapky, které silou gravitace dopadaly na rozkvetlé květiny. Spokojeně jsem vydechla. „Takhle ještě pár dnů vydrží, než začne zima,“ zazubila jsem se a trochu se uchechtla. „Jestli sem někdo do té doby přijde, tak se asi bude divit, co se tu dělo,“ poznamnela jsem a rozhlédla se kolem. Nikde nic, jen spoustu trávy a pak… Malé místo plné všemožných květů. Jediná připomínka, že jsme tu s Jasnavou byly. Možná tu vyrostou příští jaro, napadlo mě, a pak to další a další. Ta myšlenka mě zahřívala u srdce.
Zamyšleně jsem hleděla na jeden z rudých máků. Kam směřovat teď? Trochu vylekaně jsem si uvědomila, že vlastně nemám žádný směr. „Poslyš... co plánuješ dělat teď? Před zimou?“ Začala jsem nejistě. Byla jsem jako tulák lehce ztracená. Ani jsem se Jasnavy nezeptala, zda do nějaké smečky patří, ale žádnou, kterou jsem znala, jsem z ní necítila. Zvědavě jsem pohlédla jejím směrem.

Takže záhada byla vyřešena. Ještě jednou jsem se krátce uchechtla. Mluvení s mrtvými, zelené oči, silnější magie. Vypadalo to, že si Život Jasnavu oblíbil. Nejspíš bych se měla k němu ― nebo ke Smrti ― znovu vydat, zjistit, jak se to má s tou elektřinou a proč mi občas záhadně mizí části těla. A jestli náhodou ještě jeden z nich nebyl tak štědrý, že mě obdařil něčím dalším, o co jsem vůbec nežádala. To by bylo typické.
Její úsměv byl nakažlivý, a tak jsem se musela usmát i já. Přikývla jsem. „Dokázala bych i zajímavější kousky, ale… Vyšla jsem ze cviku,“ přiznala jsem a zabořila oči do uschlé trávy. Styděla jsem se, jako bych snad Jasnavu zklamala. Přitom vypadala vcelku šťastná ― jen já se zase cítila blbě kvůli hloupostem. Lehce jsem nad tím zavrtěla hlavou a přinutila se znovu se vlčici podívat do obličeje. Vždyť to je kamarádka. Nemusela jsem nad vším tolik přemýšlet. „Co dalšího myslíš, že dokážeš?“ Mimoděk jsem si vzpomněla na Sigyho. Když Borůvkový les shořel, znovu nechal stromy povyrůst. Kdyby nebylo magie země, nejspíš by ještě teď byl les jen plný malých sazeniček. Dokázala by Jasnava to samé? A co já, dokázala bych třeba změnit tok řeky? Zastavit déšť? Pousmála jsem se nad tou myšlenkou. Počasí se přece nedalo ovládat, ale země ano, a tak jsem natočila hlavu zvědavě do strany a vyčkávala.

Poslouchala jsem a nakonec přikývla. Očekávala jsem, že mi díky Jasnavě bude tráva sahat nanejvýš ke kolenům, ale to se nestalo. Polekaně jsem zalapala po dechu, až jsem některá stébla trávy vdechla. Začala jsem kašlat a zároveň jsem si nemohla pomoct a vyprskla jsem smíchy. Poskočila jsem, abych viděla, kam to Jasnavu zahnalo, a s chvilkou hledání ji mezi trávou našla. „O kousek povyrůst? Tohle je pěkný kus,“ zazubila jsem se a trochu se otřásla, jak mě vysoká stébla všude lechtala. Překvapeně jsem na vlčici pohlédla a pokrčila rameny. „No, ano, to ty. Asi ti Život dal víc, než sis myslela,“ přemítala jsem nahlas. Alespoň tak to bylo u mě. Uměla jsem s vodou sotva pár kousků, a až když jsem navštívila Život začala voda patřit mně a ne já jí. A teď přišla řada na mě. Byla už vcelku zima, takže to muselo být něco, u čeho jsem si byla naprosto jistá, že se nám nevymstí.
Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Celé tělo mě svrbělo nově získanou energií, adrenalinem z lovu a nadšením nad tím, že znovu použiji svoji magii. Vodu jsem milovala. Soustředila jsem se na tu vysokou trávu, kterou Jasnava nechala vyrůst, každé stéblo plné buněk s vodní zasobou. Tu jsem z nich vysála ― a ve vzduchu vytvořila pár malých vodních koulí, zatímco tráva seschla a pomalu padla k zemi. Provinile jsem se na Jasnavu usmála. „Promiň za tu trávu. Ale takhle je to, no, přeci jen je to o něco lepší.“ Alespoň jsem na ni už viděla. Nechala jsem koule, aby se rozšplíchly o zem a unaveně vydechla. Bývalo by to jednoduché kouzlo, kdybych si tolik neodvykla magii používat. Vzpomněla jsem si na Duncana a náš přátelský souboj. Bylo to už tak dávno… Chybělo mi to. „Budu muset znovu trénovat, ale… jo. Tohle dokážu s magií vody.“ A pak taky docela dokážu kopat s elektřinou. Ale to jsem si neriskla, ještě by jsme následovaly tu bažantici.

Všimla jsem si jejího výrazu a snažila se trochu povzbudivě pousmát. Koneckonců jsem k slzám taky neměla daleko, ale naštěstí jsem měla fakt hlad. Trochu to potlačilo do pozadí všehno ostatní. Lehce jsem pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. „Někdy to prostě nevyjde,“ podotkla jsem, „ale už je to pryč. A příště to bude zase o něco lepší,“ zazubila jsem se. A vlastně jsem tomu doopravdy věřila, což mě překvapilo. Příště to bude lepší, přinejhorším to nebude horší než dnes.
Snažila jsem se Jasnavu u jídla moc nesledovat a místo toho se zadívala k Mahtaë. Jaké kousky bych mohla vlčici předvést? Nejspíš nic složitého, aby se mi to omylem nevymklo z rukou. A elektřinu už stoprocentně použít nemůžu. Zase tak dlouho jsem o ní nevěděla a ještě bych nás obě upekla, nebo tak něco. Pak už jsem jen věděla o omylem mizejících končetinách, ale to jsem nedokázala ovládat. Takže to musela být voda, stejně pršelo, takže mi to hrálo do karet. Uculila jsem se a trochu zavrtěla ocasem, když konečně přišla řada na mě. Už to bylo tak dlouho, co jsem kouzlila. Nemohla jsem se dočkat, jako malé vlče. „Děkuju.“
Do jídla jsem se ale pustila pomalu, abych se ještě nějak neztrapnila. A taky jsem si všechny ty chutě chtěla vyrovnat. Už to zase byla nějaká doba, co jsem se najedla. Kosti mi křupaly mezi zuby a krev z masa mi konečně trochu zahřála rozskřípané hrdlo. Když už z bažantice nebylo co získat, skoro jsem se zamračila. Raději jsem se tomu ale pousmála a znovu pohlédla směrem k Jasnavě. „Vlastně jsem se ani nezeptala jak dobře ovládáš svou magii ty,“ začala jsem a zvědavě naklonila hlavu do strany. Přeci nebudu jediná, kdo se tu bude vytahovat!

Dařilo se nám. Můj plán vycházel. Dokonce jsem se musela hlídat, abych běžela pomalu a tu slípku nepředběhla. Ale i tak jsem se cítila šťastná. Unavené svaly protestovaly každému pohybu a zároveň byly připravené mi sloužit dál a dál, jenom pro ten osvobozující pocit štěstí.
Srdce mi ovšem nepříjemně poskočilo, když jsem viděla, jaké má Jasnava trable. Bylo to lehce komické, jak zvíře hysterčilo a chudák vlčice jen stála, ale nemohla jsem se zbavit té lítosti. Trápí se. Tajně jsem doufala, že bažantici udeří poslední ránu ona, a teď jsem tam přitvrdle stála. Zajíkla jsem se, ale nakonec jsem přinutila své končetiny do pohybu. Bylo to malé zvíře. Jeden skus a je to. Trápilo se víc teď než při tom. Překonala jsem těch pár metrů, co nás dělilo, a zakousla se zvířeti do krku. Škublo sebou a já si nebyla jistá, jestli chci vědět, zda to byl jen nějaký posmrtný tik nebo jsem něco udělala špatně. Každopádně se bažantice přestala bránit a já ji pustila. Ať už mi zabíjení připadalo jakkoliv příšerné, krev na mých zubech mi chutnala. Připadala jsem si, jako bych se znovu narodila ― tak dlouho už jsem nic nejedla.
Pohlédla jsem na Jasnavu a trochu se usmála, i když mi do smíchu moc nebylo. Ale takhle jsem na to byla zvyklá. Pohřbít nějaké výčitky hluboko uvnitř, protože tohle byl koloběh života. Bylo to potřeba. I když jsem netušila, jestli zrovna já jsem měla právo být udržovaná naživu. No, to je fuk. „Jsme dobrý tým,“ mrkla jsem na ni a jazykem si čistila zakrvácené pysky. Snažila jsem se si tu chuť nějak extra nevychutnávat, ale bylo to těžké. Jsem masožravec. Na tom se nikdy nic nezmění. „Ty první,“ navrhla jsem a tlapkou pokynula k mrtvému zvířeti. „Já toho stejně moc nesním.“ A život ve smečce mě naučil se dělit. Trochu mě píchlo u srdce, ale ignorovala jsem to. Já a Jasnava jsme přece měly důvod slavit, ne litovat nad věcmi, které s tímto vůbe nesouvisely.

Trochu jsem se pousmála. Také jsem nerozuměla spoustě věcí, které ostatní dělali. Ale nikdy jsem si na to pořádně nezvykla. Vždycky jsem si připadala moc… jiná, podivná. Neužitečná. Nehledě na to, kolikrát mě někdo přesvědčoval o opaku. Trávit čas s Jasnavou mě ovšem dělalo alespoň trochu klidnější. Vlastně ode mne nebyla tak moc odlišná. Dělalo mi to podivnou radost.
Její slova mě trochu překvapila a tváře se mi zalily stydlivou rudou. Baví ji mě poslouchat. Zopakovala jsem si a snažila se moc neusmívat, abych nevypadala jako blázen. Bylo to oficiální. Jasnavu jsem si oblíbila. Konečně jsem po dlouhé době necítila skoro žádnou nervozitu ― snad jen z toho nadcházejícího lovu. „Děkuju,“ vydechla jsem a přikývla. Dost bylo polemizování o tom, co při lovu dělají ostatní, protože teď byla řada na nás.
Následovala jsem její vedení. Můj zrak mi vyhlížení kořisti trochu přitěžoval, ale když vlčice ukázala směr, zahlédla jsem toho opeřence okamžitě. Přikývla jsem a vydala se opačnou stranou, tedy napravo. Klídek. Našlapuj opatrně. Opakovala jsem si a udělala úctyhodný oblouk, aby mělo zvíře co nejmenší pravděpodobnost mě zaslechnout. Přikrčila jsem se do trávy a chvíli vyčkávala, ujišťovala jsem se, že jsme obě na správné pozici. Přemýšlela jsem, jak dát znamení, že můžeme, a nakonec jsem jednoduše vyštěka. To samozřejmě zvíře vyděsilo a vydalo se na úprk, rovnou k Jasnavě. Spolu s ním už jsem byla v běhu i já, připravená zachovat tento směr.

//Zrcadlové hory

Natočila jsem hlavu do strany a překvapeně na vlčici civěla. Vážně o tom nevěděla? Trochu jsem se pousmála a pokrčila rameny. „Minimálně od té doby co jsi přišla do jeskyně,“ odpověděla jsem, ačkoliv její nevědomost mě trochu vyvedla z míry. Vážně je měla vždy zelené? Jsi si úplně jistá? Najednou jsem nebyla, ale Jasnavy teorie mě trochu uklidnila. Samozřejmě. Dávalo to největší smysl.
Vedla jsem nás na místo, které jsem neznala, což bylo podivné, protože jsem měla za to, že se mi mapa vryla do paměti. Ale uklidňovala mě vyhlídka známých míst na horizontu. Vždy mě fascinovalo, jak svět i život mohou vlci nechat jen tak nechat za sebou. Každý krok kupředu znamenal o něco méně strastí. Nebyla jsem si jistá, proč je to v teorii tak jednoduché a v praxi tak těžké. Já nemohla nechat svět za sebou, protože už jsem do něj vepsala své jméno a svět se příliš hluboko vepsal do mne. Ubíhal kolem nás jako film, který se nedá zastavit a já se bála, že jsem se zasekla na začátku, že už jsem příliš mnoho částí promeškala a nikdy to nedoženu. Neznala jsem tolik věcí, o tolik věcí jsem přicházela, od toho jaké to je se zamilovat po podivná stvoření kterým se říká lidé.
Donutila jsem se obrátit pozornost zpět k Jasnavě, protože mým sebelitováním se jsem nikdy nikomu nepomohla. „To ne. A mě maso chutná, ale… odpustila bych si ten proces,“ nervózně jsem se uchechtla a zahleděla se před sebe. „Nikdy jsem nechápala jak to ostatní vlci dělají. Jeden ostrý skus, bez žádného přemýšlení, a je po všem.“ Zamyslela jsem se nad tím, ani jsem si nevšimla, jaké hloupé monology tu už tak dlouho vedu. Samozřejmě jsem se hned potom neuvěřitelně zastyděla a koukala celou dobu do země, ale ne předtím, než jsem myšlenku dokončila. „I když vlastně možná vím, proč to všem jde tak rychle,“ začala jsem, „protože, no, protože se cítí vini, myslím.“ Pokrčila jsem rameny a zastavila se, abych mohla trochu zavětřit. „To já taky, ale… Nedokážu si u toho tak lehce vypnout hlavu a udělat to rychle.“
Trochu jsem se začervenala, konečně jsem se probudila ze své chvíle bloznění. Oči mi bloudily úplně všude než jsem jim zase neochotně přikázala zamířit se na Jasnavu. Zavrtěla jsem hlavou. „Promiň, už nebudu tolik mluvit,“ nervózně jsem se uchechtla. Ty už nemluv, Wizku.
Konečně jsem zavětřila, čenich se mi zaplnil pachy a já si nostlagicky vzpomněla na smečkové lovy. Nostalgicky jsem se pousmála a obrátila se k Jasnavě. „Nějaká zvířata tu jsou. Ptáci, řekla bych…“ Nakrčila jsem čenich. Ne, že bych něčím takovým pohrdala, ale bylo rozhodně těžší lovit něco s křídly než bez, a nedokázala jsem přesně určit, o jaké ptáky se jedná. Zamyslela jsem se. Jak by to udělali lovci? Určitě by si vymysleli nějaký plán. „Až něco najdeme, mohly bychom se rozdělit a obklíčit to z obou stran,“ navrhla jsem, což byl… bojový plán každého vlčete. Ale fungoval. „A pak zaútočíme…“ na moment jsem se odmlčela a snažila se přijít na to, co bude lepší. „Až řeknu.“ Rozhodla jsem. „Souhlas? Nebo chceš radši lovit něco jiného?“

25 oblázků, 25 drahokamů, 1 křišťál,
Styx