Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Jakmile jsem nechala poslední stromy za zády, začalo se oteplovat. Nechápala jsem, jak se Styx mohla dobrovolně do té zimy vydat. A to jsme byli napůl chráněné stromy. Takže ve finále jsem našeho rozloučení litovala jenom trochu - rozhodně jsem svůj plán, tedy přečkat zimu v poušti, měla mnohem raději než nesmyslné přiživování se na Sarumenské smečce. Chudák Nickolas a Jasnava. A Wolfganie. Chudáci všichni. Cítila jsem se provinile, že jsem je neutíkala varovat. Nezbývalo mi než věřit, že se šedivá neplánuje zúčastnit dalšího krveprolití a Sarumen je dostatečně schopný, aby ji po zimě mohl znovu postrádat.
Slastně jsem přivřela oči, když se mé tlapky opět dotkly vyhřátého písku. Poušť v tuhle roční dobu nebyla sice o moc lepší, než v létě, ale rozhodně byla vítanější. S lehkým úsměvem na tváři jsem vzpomínala na své první týdny v Borůvkové smečce a naší výpravě za záchrannou světa. Už to byly mlhavé vzpomínky. Spokojeně jsem mávla ocasem ve vzduchu a pokračovala hlouběji do písčitého moře.

//Oáza

Její slova se mne trochu dotkla. Já chtěla, aby ona byla ta jiná. Znovu mi to celé přišlo nefér, ale nemohla jsem na ni házet vinu. Ona byla svá, já byla svá, nepatřily jsme k sobě. Pokrčila jsem rameny. To já taky. Sledovala jsem, jak se vlčice pomalu chystá k odchodu. Bylo mi z toho smutno, ale cítila jsem se i zase o něco silnější. Tentokrát jsem měla její odchod pod kontrolou - a nemusela jsem se probudit a nevědět, kde je. Také jsem se pousmála, především nad tou přezdívkou. S její pusou mi tělem projela elektřina, která neměla nic společného s mou magií. "A-ahoj," vydechla jsem, a pak už byla pryč.
A na mě také čekala cesta. Nebyla jsem si jistá, kdy přesně se to stalo, že jsem si začala plánovat výlet zpět do Borůvkového lesa. Ale přesně to bylo na programu - tedy, po zimě. Klepala jsem se jak ratlík, a to mě před tím nejhorším chránily stromy. Rychle jsem se tedy vydala zpět do pouště, odkud jsme se Styx přišly. Písek byl v mnoha ohledech otravný, ale v těchto zimních měsících více než vítaný.

//Poušť Ararat přes Prstové hory

Styděla jsem se za všechno možné. Že jsem se vůbec kdy začla ptát, že jsem jí potom tak soudila, že jsem k ní chovala city, které akorát bolely a nic dobrého nevěstily. Stejně jako Styx samotná. To ale neznamená, že mě to příšerně nemrzelo.
Styx souhlasila s tím, že odejde. Zklamaně jsem přikývla a čekala, že se prostě otočí a zmizí stejně rychle, jako kdysi, když jsme byly spojené kouzlem. Jenže ona zůstala, a mně nestačilo než koukat s vykulenými očky. Pár vteřin mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a začala horlivě vrtět hlavou. "To ne. Chci se s tebou stýkat," namítla jsem a nejistě přešlápla. Připadala jsem si jako na minovém poli, i když jsem k tomu nejspíš neměla důvod. Takový byl prostě Styx efekt. Pokrčila jsem rameny a trochu se pousmála. "Jen jsem asi čekala něco jiného," přiznala jsem. A co jsem čekala? Že jí otevřu oči a ona mi vběhně do náručí a budeme žít šťastně až navěky. Sobecky jsem si myslela, že už na šťastně až navěky mám právo. Víc než kdokoliv jiný. Byla jsem stejně naivní, jako kdysi. Ale už jsem svou porážku alespoň uměla nosit s hrdostí. "Navzdory všemu tě mám vlastně docela ráda, katastrofo." Zahleděla jsem se někam na sever. Možná bych se po zimě mohla podívat zpátky do Borůvkového lesa? Očividně si mě minulost mohla najít kdekoliv. To už jsem jí mohla jít rovnou naproti.

Nespokojeně jsem přitiskla uši k hlavě. Proč se tvářila tak chladně, když já jsem musela poslouchat ty její příšerné řeči. Na druhou stranu... Pro ni nejspíš moje otázky také nebyly nejpříjemnější. Alespoň jsem si nedokázala představit nikoho, kdo by dobrovolně dělal to, co ona. Cítila jsem se hrozně, že jsem ji tak nařknula, když měla pravdu. Nemohla jsem se zbavit tušení, že jsem svou bláhovou představou všechno pokazila já - naše znovushledání, tuhle konverzaci. Nadechla jsem se, nejspíš k omluvě, ale vyšel ze mě jen frustrovaný povzdech.
K čemu bylo všechno to čumáčkování, když jsme se obě shodly na jedné věci? Já byla v hlavě pořád zaseknutá v pohádkách, kde mocná láska roztaje ledové srdce. Jenže Styx žádné ledové srdce neměla, bylo úplně normální a pěkně prohnilé. Zatnula jsem čelist a zavrtěla hlavou. "Máš pravdu," přiznala jsem a odtáhla se, ačkoliv jsem zůstala sedět na místě. "Tak to už bys asi měla jít," odtušila jsem a zadívala se do země, ačkoliv jsem ji ve skutečnosti neviděla. Nejen kvůli dalekozrakosti. Styx na mě prostě takový efekt měla - neviděla jsem ani pár kroků před sebe. Jen ji. "Aby na tebe v Sarumenu dlouho nečekali." Můj hlas zněl vcelku lhostejně, ale něco mě hrozně moc bolelo.

Zavřela jsem oči a spokojeně si povzdechla. Pro tohle bych dokázala prodat nejspíš i svou duši. Nahnula jsem se ještě blíž, až jsem se o ni skoro opírala a ostnatý drát mi zatahal za srst. Bylo mi jedno, jestli se pořežu. Připadala jsem si jako v transu.
To, že Styx ráda dělá zakázané věci, jsem samozřejmě věděla. Ale chtěla jsem od ní slyšet i něco hezkého. Pořád jsem si naivně myslela, že v každém se dá najít kus dobra - a pokud jsem k ní něco cítila, tak v sobě to dobro přeci musela mít. Spokojeně jsem se usmála, když začala mluvit o rybaření, ale pak dala příběhu nečekaný zvrat. "Styx..." začala jsem, ale ona pokračovala. Tak dobře, zkusíme to znovu. S láskou k vlčatům jsem se dokázala ztotožnit. S tou druhou částí už tolik ne. Zavrčela jsem, až jsem sama byla překvapená, že jsem něčeho takového schopná. "Nech toho. Proč musíš vždycky všechno zkazit?" nařkla jsem ji a zavrtěla hlavou. Kolik let jsem byla v Borůvce jako pečovatelka? A ona mi tu bude vyprávět, jak s klidným srdcem pár vlčat zabila. Začínal se mi obracet žaludek.
O nějakém ňufání už jsem pak nechtěla ani slyšet. Ale tak pevnou vůli, abych se odtáhla, jsem taky neměla, tak jsem jen zůstala sedět jako přikovaná a mračila se. "To jsi mohla říct hnedka a odpustit si... tamto," zamumlala jsem a zubama jí zatahala za ucho. "Neměla bych tě mít ráda," postěžovala jsem si, zatímco jsem si v jejím krku našla hřejivé místo pro svůj obličej.

Divila jsem se, že i po takové době mě může Gallirea něčím překvapit. O Mrtvolce jsem neměla ani tušení a podle vyprávění vlčice jsem se s ní ani nikdy setkat nechtěla. Znechuceně jsem nakrčila čenich. Jestli se něco takového stará o mrtvé, v tom případě jsem zemřít nechtěla. Pro mě pořád existoval krásný posmrtný život plný kytiček a sluníčka. Jakkoliv nesmyslně to znělo. Nechápala jsem, proč věci ohledně smrti nemohla obstarávat Smrt. Ta navzdory své povaze alespoň nevypadala tak příšerně.
Trochu jsem se té její nabručenosti musela zasmát. Ale zároveň jsem byla ráda, že se mi podařilo překazit tu její představu srandy, aniž by na mě byla naštvaná. Pokrčila jsem rameny a přitulila se k jejímu krku - opatrně, abych se nezachytila o ostnatý drát. Styděla jsem se za takové projevení emocí, ale tušila jsem, že se Styx brzy zvedne a odejde. Chtěla jsem využít každé minuty. "To já nevím. Co ráda děláš? Kromě dělání škody tam, kde to jde," popíchla jsem ji a zamyslela se nad tím, co ráda dělám já, abych jí dala vzorový příklad a nedostala nějaké vyprávění o probouzení mrtvých. "Já třeba... trávím čas s těmi, které mám ráda." Což jsem vlastně zrovna dělala. Ať už Styx provedla cokoliv komukoliv, já proti ní nic neměla. Ale moc jsem toho o ní vlastně nevěděla - ani jsem netušila, co normálního má ráda. Zvědavě jsem se na ni podívala.

Netušila jsem nic o žádné další entitě, která by se po Galliree pohybovala, kromě Života a Smrti. Takže samozřejmě následovala moje hloupá otázka. "To myslíš od Smrti?" Zvědavě jsem natočila hlavu do strany. Nechápala jsem, proč se vyhnula použití toho jména - vždyť Smrt tu byla všem známá. Ani jsem nepředpokládala, že by nemusela mluvit o ní. Ani jsem neměla čas nad takovými věcmi přemýšlet, když mi tu Styx mávala zajícem před obličejem. Pořád jsem byla z její magie trochu v rozpacích. Trochu víc.
Povzdechla jsem si. Že jí to baví. Čeho chtěla dosáhnout? Abych se elektřinu naučila ovládat? To nebylo něco, co bych chtěla. Nedokázala jsem v ní vidět nic jiného, než bolest - a pokud bych někdy byla v takovém nebezpečí, že bych někomu tu bolest musela způsobit, neměla jsem strach, že by mě nezvaná magie nechala na holičkách. Se zadrženým dechem, abych snad elektřiny nepoužila moc, jsem Styx dala další menší ránu. Uchechtla jsem se. "Zahoď ho. Přece nebudu otravovat mrtvoly." Věnovala jsem jí významný pohled. S prosíkem v očích jsem udělala krok ke Styx a žďuchla jí čenichem do tváře. "Pojďme dělat něco jiného."

Chtěla jsem protestovat, že to přeci nemůže vědět, ale vlčice mě v tom předběhla. Netušila jsem, co by mohlo mám nápad ve Styxině podání znamenat. Mohla to být prohlídková procházka nebo vražda - a bohužel pro mě to byla spíše druhá možnost. Málem jsem hodila šavli, když začala kontrolovat mrtvé tělo toho ubožáčka. "Zajímavá magie," zamumlala jsem slabým hláskem. Prosím, zahoď to.
Nedůvěřivě jsem koukala zpátky do mrtvých očích králíka. Styx měla dobrou pointu, tu mrtvolu už to rozhodně bolet nebude, ale... přišlo mi to dost nemorální. Zároveň mi však připadalo, že jí něco dlužím za ten Sarumen, a tak jsem jen nasucho polkla a snažila se překonat. Trochu jsem ustoupila, abych znovu nedostala ránu sama od sebe, i když to asi bylo zbytečné, když magie pocházela z mého nitra. Zamýšlela jsem králíkovi dát jen další slabou ránu, která by s ním cukla, ale místo toho se elektřina v králíkovi držela, v srsti mu sem tam přeskakovaly jiskry a mrtvola sebou podivně cukala. "Ježiš - neobživne?" strachovala jsem se. Neuměla jsem si představit, že bych si už v klidu žila někde v posmrtném životě a najednou se musela probudit zpátky do příšerného života s příšernou zimou jen proto, že mi nějaká hloupá vlčice nakopla srdce. Každopádně to potvrdilo jednu věc.
"Vidíš? Nemůžu se jen tak pouštět do bojů, když nevím, jak to ovládat. Mohlo by se stát tohle a co já? Koukala bych, jak to s tebou škube, dokud neumřeš? Děkuju, nechci." Zavrtěla jsem hlavou.

//Narrské vršky

Pro Styx vypadala zima nadějně, pro mě to byla připomínka hladomoru. Doufala jsem, že to není pravda, že je jen vážně kosa. A taky, že byla - jen silou vůle jsem se neklepala jako ratlík, ale s každým fouknutím jsem sebou škubla.
Zarazila jsem se. Přepadla mě náhlá panika. Duncan byl tak trochu blázen, s ním mi nevadilo se trochu předvádět, ale Styx v mých očích byla perfektní. Nechtěla jsem se ztrapnit. A co víc, nechtěla jsem jí omylem ublížit. "No, já nevím," začala jsem nejistě a bezradně pokrčila rameny, "už to je dlouho, co jsem používala magii v takovém měřítku." Taky by to mohlo dopadnout tak, že vlčice bude bez škrábnutí, ale já zkolabuju a už se nezvednu. "Navíc jsem tehdy ovládala jen vodu. Teď mám i elektřinu, a je strašně silná a já nevím, jak jí ovládat. Nechci ti ublížit," vysvětlila jsem. Přivolávat elektřinu pro mě bylo nepřirozené, protože většinou přišla bez pozvání. Povedlo se mi však dát nám oběma slabou ránu, která mi zvedla chlupy snad úplně všude. Samozřejmě jsem sama sobě nechtěla nic udělat, ale elektřina pro mě byla magie k ublížení. A tím pádem něco zakázaného. Nikdy jsem ji netrénovala.

Překvapovalo mě to. Kdybych měla v Borůvce otevřené dveře, neváhala bych a vrhla se přímo do nich. Jenže to byla složitější situace, takže jsem na rozdíl od Styx nemohla. Nijak jsem jí to však nevnucovala.
Začervenala jsem se. Asi měla pravdu, byla jsem věchýtek. Ale zestárla jsem a postupně si uvědomovala, že sebou nemůžu nechávat zametat. Alespoň ne v každé situaci - a tohle postupně začínala být jedna z těch situací. Něco zábavnějšího? Horlivě jsem přemýšlela nad tím, co bychom mohli dělat, abych ušetřila Sarumen. Jenže jsem byla hodná holka, ne nějaký kriminálník, který má na celý rok naplánováno, co komu provede. Přelo se to ve mně. Nechtěla jsem opustit Styx, když jsem jí znovu našla, ale nechtěla jsem být po celé Galliree známá jako výtržník. Část mne pořád doufala, že si najdu cestu zpět do Borůvkového lesa.
"Tak fajn, půjdu s tebou," vzdala jsem to nakonec, "ale jen před les. Promiň." Nejspíš jsem se cítila víc provinile, než bych měla. Vždyť jsem k tomuhle byla pomalu nucená. Zatnula jsem čelist. "Prostě s tím nechci být spojovaná." Ani mi to nepřijde zábavné. Povzdechla jsem si, když s mým nesouhlasem nepřišla žádná úleva. Cítila jsem toho moc - ke Styx, k Sarumenu a dalším smečkám. Jedno se vylučovalo s druhým a já nebyla dost silná (nebo slabá?) abych si zvolila Styx.

//Tmavé smrčiny

Přikývla jsem. "Takže vlastně nejsi bezdomovec," pousmála jsem se. Z nějakého důvodu mě uklidňovalo, že se vlčice má kam vrátit. Vždy jsem se starala o ostatní víc, než o sebe. To, že já mrzla každou zimu, nebyl primární problém.
Zalapala jsem po dechu, když jsme narazili na stejnou vzpomínku. Ani jsem už nevěděla, že ji mám, ale byla stejně hřejivá, jako třeba vzpomínky na Borůvkový les. "Duncan!" zopakovala jsem se širokým úsměvem. "Jednou jsme spolu měli přátelský souboj s magiemi," záměrně jsem u slova magie ztišila hlas, "a nakopala jsem mu zádel." Samozřejmě, že jsem se musela pochlubit. Skoro už jsem souhlasila, že se zvedneme a půjdeme do Sarumenu. Jenže pak jsem si vzpomněla na Nickolasův zvonivý nezastavitelný hlásek, na Jasnavy přátelství a pochopení a pak na Styxy plán vzít po zimě roha. "V Sarumenu mám bratra a kamarádku," začala jsem a tlapkou při tom nepřítomně hrabala v písku. Vždycky pro mě bylo těžké říkat ne, ale všichni v Sarumenu byli neuvěřitelně hodní a takový podraz si nezasloužili. "Já... nevím, jestli jim tam s tebou chci působit trable," řekla jsem nejistě a pak zděšeně vykulila oči, "teda, neber si to osobně! Jsi skvělá, vážně, mám tě ráda a to všechno, jen... no, každý má své chyby, ne?" Byla jsem připravená se zahrabat do písku a už z něj nikdy nevylézt.
Jenže vlčice už mě začala popichovat k odchodu. S povzdechem jsem se zvedla a jen nepřítomně přikývla. Prostě jsem se musela v Sarumenu snažit za dva vlky a doufat, že jim Styx nebude chybět, až vezme roha. Proč bys měla pracovat extra? Prostě odmítni. Vždyť do Sarumenu ani necheš. Ale tlapky mě neposlouchaly, jen slepě následovaly vlčici. "Takže... domů se vracet nebudeš, co?" nadhodila jsem s nadějí, že se třeba ještě zastaví.

Matně jsem si jméno Rez vybavovala, ale pro mě to už byla vlčice zapomenutá v čase. Natočila jsem hlavu do strany. Na srázu u moře? To muselo být hezké místo - a nebezpečné. "A co ti brání se tam vrátit?" zeptala jsem se trochu se zatajeným dechem. Obávala jsem se, že řeknu něco hloupého a ona si to s tím svěřováním rozmyslí.
Povzdechla jsem si a silou vůle se také vyhoupla na nohy. Co jiného bych místo slepého následování šedivé mohla dělat? Byla jsem tulák a přátel jsem měla dost možná méně, než tlapek. A ne, že by mi její blízkost zrovna dvakrát vadila.
Překvapeně jsem povytáhla obočí a trochu se uchechtla, ale Styx to očividně myslela vážně. Něco takového mi přišlo šílené. Smečky byly plné autorit a ona by se jim bez mrknutí oka vzepřela. Tak trochu jsem chtěla být jako ona. Jenže já se nedokázala tak moc uvolnit. Nervózně jsem se ošívala. "Eeeh, no, to není úplně můj styl," zamumlala jsem. "A vůbec, kam bys chtěla jít? Už když jsem byla v Borůvce, tak o tobě věděla půlka Gallirei." Zamračila jsem se. Tenhle svět se zdál být dost velký na to, aby se v něm dalo skrýt - ale ne, pokud jste se chovali jako nějaý vraždící nástroj.

Za 1x bronzový ticket prosím bronzovou tajnou myška věc na Siriuse. :)

Překvapeně jsem zamrkala, když jsem od ní dostala přes čumák. Nechce, abych odešla. Pousmála jsem se. Tak dobře. Já neodcházím, ona neodchází, nikdo ještě nikam neodchází. Trochu se mi ulevilo, i když ten hlásek opatrnosti v mé hlavě pořád zpíval. Všichni vždy tvrdili, že neodejdou, a pak jsem je už nikdy neviděla. Povzdechla jsem si. Snažit se pochopit, co má Styx za lubem, mi přivodilo bolehlav.
Pokrčila jsem rameny. Tak trochu jsem si chtěla hrát na uraženou, ale to by moc nedokazovalo můj mentální růst. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a rychle přemítala, co bychom mohli dělat. Můj život byl stejně nudný jako kdysi, takže jsem se vzpomínala na Styxino vyprávění. "Říkala jsi, že jsi založila domov. Co se s ním stalo?" Natočila jsem hlavu zvědavě do strany. Byla bezdomovcem, stejně jako já, ale nemohla být přece úplně lhostejná k osudu něčeho, co sama založila. "Tedy... jestli někam chceme jít, tak by se hodilo mít teplý úkryt. Vsadím se, že je teď výš na severu už dost zima," poznamenala jsem. Byla jsem hrdá sama na sebe, že jsem takhle myslela na naše zdraví a nehnala se do věcí jen abych na ni zapůsobila. Vidíš? Mentální růst.

Uvědomovala jsem si, že jsem ji požádala, aby mi na nic neodpovídala, ale stejně mi to ticho nahánělo hrůzu. Bylo to jako mluvit do stromu. Zbytečné. Naštvala jsem ji? Pochopila mě? Měla ze mě dobrý den? Snažila jsem se najít nějakou odpověď - jakoukoliv - ale jak jsem říkala. Styx byla jako navždy ukrytý, dobře zavřený poklad. Povzdechla jsem si a zavrtěla nad tím hlavou, ale přesně v tu chvíli na mě vypálila další bombu. Teď zase bylo moje okolo, abych na ni mlčky civěla. "Já..." začala jsem, ale hlas se mi zlomil. Měla pravdu, samozřejmě. Neměla jsem sebemenší důvod tu zůstávat, tedy kromě hloupých pocitů, které se hodily na mnohem mladší vlky. Styx byla zabiják, ne žádná nepochopená duše, která potřebovala moji záchranu. Pokrčila jsem rameny. "Prostě... nechci. Potřebuju k tomu mít důvod, aby mi s někým bylo dobře?" řekla jsem přiškrceně a stydlivě se zadívala na obzor. Neměla jsem zájem o její reakci.
"Chtěla bys, abych odešla?" zeptala jsem se po chvíli a proklínala se za to, jak slabý mám hlas. Ale snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že je v pohodě se bát. Zvlášť, když šlo na city.