Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Překvapeně jsem na něj zamrkala. Bylo možné, že si mě nepamatoval? Smutně jsem přitiskla uši k hlavě. To jsem přece já, TA Wizku. "Ano, a ta sestra jsem..." Bezradně jsem pokrčila rameny a tak trochu se to chystala vzdát. Jak někoho přesvědčíte, že jste příbuzní? Nervózně jsem přešlápla, ale ukázalo se, že moje starosti byly zbytečné. Spadl mi kámen ze srdce, když se v jeho očích objevilo uvědomění. Šťastně jsem začala vrtět ocasem a zubila se od ucha k uchu. "Je to skvělý!" přitakala jsem a zasmála se. Nickolasův optimismus byl nakažlivý. Hned se mi všechno zdálo víc... barevnější. Krásnější.
"Tebe si vážně nechám. Nosíš mi štěstí," prohodila jsem směrem k Jasnavě, a plná radosti jsem jí trochu drcla bokem.
Snažila jsem se Nickolase poslouchat, ale byl to těžší úkol, než se mohlo zdát. Nejen, že jsem sotva zvládala zpracovat, co se právě stalo - ten vlk mluvil tak rychle a o tolika věcech, že mi z toho šla hlava kolem. Uchechtla jsem se zavrtěla hlavou. Jak jsme mohli být příbuzní a stejně tak odlišní? "Ani jedna jsme vílu neviděly," doplnila jsem a pokrčila rameny. Nejblíž k nějaké vznešené víle tu měl právě on, ale pochybovala jsem, že mluví o sobě. S úsměvem jsem mu nastavila tlapku, aby mohl hezky obdivovat moji ozdobu. "Třeba ti ji taky jednou půjčím." Když už jsem zjistila, že tu mám brášku, neměla jsem v úmyslu jen tak odejít a nikdy ho znovu nevidět.
Jasnava už uvažovala o přidání do smečky. S nečitelným výrazem jsem také přemýšlela. Povídání o silné a chytré alfě mě trochu uklidnilo, nemluvě o tom, že jsem tu měla rodinu, ale... Ale. Pro mě v tom bylo víc než jen rodina, teplý pelech a úkryt před deštěm. "Vážně je to tu krásné," přikývla jsem, abych nevypadala neslušně. A zase jsem přemýšlela.
Pohlédla jsem stejným směrem jako Jasnava. A opravdu, měli jsme společnost. Nervózně jsem se pousmála. "Někdo, koho znáš?" zeptala jsem se Nickolase, který jako jediný z nás mohl mít tušení, o koho se jedná. Pokud to tedy nebyl vetřelec jako my, ale to se mi nezdálo. Sice jsem pach vlčice z takové dálky necítila, ale něco na té auře bylo. Snažila jsem se za nikoho neschovávat, vždyť jsem také jednou bývala... no, důležitá. Ale stejně jsem se nenápadně zasunula za svého bratra, který měl podle všeho odvahy na rozdávání.

Páteří jako by mi projela elektřina a já se chvíli bála, abych vážně nepoužila svou magii. Ale ne. Prostě to vytí dvou vlků mělo něco do sebe.
Naše volání na sebe nenechalo dlouho čekat. Nickolasi! Pomyslela jsem si ve stejnou chvíli, co se vlk představil. Pohlédla jsem překvapeným pohledem na Jasnavu, jako kdyby ho snad mohla znát taky. Hleděla jsem na vlka s otevřenou pusou, zatímco nám vyprávěl o Sarumenské smečce. Černobílá srst, ten bílý flíček na čele. Nepochybovala jsem o tom, že se právě koukám na svého brášku. Ani jsem se nezmohla na to si bránit osobní prostor, když se nacpal přede mne. A proč bych se namáhala? Vždyť byl rodina, moje krev.
"Tak trochu," zazubila jsem se. Nejspíš bych za jiných okolností už solidně bulela, ale po seznámení se s Jasnavou bylo potkání bratra jako třešnička na hodně dobrém dortu. Nic mě nemohlo rozhodit. Nemohla jsem si ho přestat prohlížet. Přišlo mi trochu neuvěřitelné, že moji sourozenci jsou stejně staří jako já, možná mají rodiny. A teď tu přede mnou stálo tohle zjevení. Usmívala jsem se, ale stejně jsem trochu natahovala. "Um... Já jsem Wizku," vyhrkla jsem. Nehodilo by se něco lepšího? Třeba jsem tvoje sestra nebo jo, známe se, vyrůstali jsme spolu. Tenhle problém ale vyřešila přítomnost Jasnavy, když jsem si uvědomila, že chudák nanejvýš jen tuší, co se děje. "Jasnavo, tohle je... můj bratr. Nickolasi, tohle je Jasnava, moje kamarádka," hrdě jsem se napřímila a zavrtěla ocasem. Vidíš to? Mám kamarády. To koukáš, co? Znělo to tak hezky. Můj bratr. Bráška. Moje kamarádka. Nedokázala jsem si představit nic, co by mi tenhle moment mohlo zkazit.
I když bych se nejraději jen rozplývala, museli jsme vyřešit i to, co Jasnava načala. Přikývla jsem. "Chtěli jsme se schovat před deštěm a omylem jsme vtrhly sem," dovysvětlila jsem, "tak jsme raději chtěly někomu dát vědět, abychom nezpůsobily nějaký alarm, nebo tak," zašklebila jsem se nad tím, jak strašně neohrabaně jsem zněla. Bylo mi to nepřirozené, tvářit se, jako bych právě v podstatě nebzučela nadšením z toho, že vidím svou rodinu. "A přidat se do smečky, to... to je ještě k debatě, asi?" Bezradně jsem pohlédla na Jasnavu.

//Řeka Tenebrae

Zavrtěla jsem ocasem. Bylo hezké si s vlčicí plánovat další dobrodružství. Byl to takový příslib, že až se rozdělíme, zase se určitě znovu potkáme. Oddechla jsem si, když jsme vstoupily do lesa. Stromy tu tvořily hezký úkryt před nejhorším počasím.
Ale úplně jsme to nedomyslely. Přikývla jsem. Už to sice bylo dlouho, ale nepochybovala jsem o tom, že takhle podobně byl vždycky cítit vstup na území Borůvkového lesa. Trochu mě to vyděsilo, ale Jasnavu očividně taky. To mě naštěstí přinutilo ze sebe udělat tu odvážnější. Mírně jsem zavrtěla hlavou. "Nebude. Prostě... vysvětlíme, proč jsme sem přišli a pak uvidíme. Bude to lepší než teď rychle zmizet a riskovat, že nás někdo ze smečky bude mít za nepřátele a budou nás pronásledovat," pronesla jsem. Bylo jednodušší nad tím přemýšlet než to doopravdy udělat. Jasně, zavoláme si k sobě s největší pravděpodobností někoho vysoce postaveného a budeme se modlit, že to bude někdo rozumný. Otřásla jsem se, abych ze sebe dostala ten zbytečný stres. Také jsem jednou byla vysoce postavená, ne? Tohle přeci musím zvládnout.
Sesbírala jsem ze země všechnu svoji odvahu a co nejhlasitěji zavyla, abych dala zdejším členům najevo přítomnost cizinců. A teď už jenom čekat.

//Hadí ocas přes Esíčka

Přikývla jsem. Rozhodně jsem o žádných pruhovaných srnkách neslyšela. A i kdyby to nebyly srnky, celkově jsem si nedokázala vybavit jediné pruhované zvíře. Skunk? Toho by si Jasnava se srnkou nespletla. Také jsem nad tím jen zavrtěla hlavou. "Někdy mi musíš ukázat, kde se tohle všechno stalo. Chtěla bych ta zvířata vidět," zazubila jsem se a zavrtěla nad tou představou ocasem. Vlčice potvrdila, že zvířata snad nebyla nijak nebezpečná, pokud se k nim vlk choval slušně. A tak mou nejistotu vystřídala zvědavost. "To je tak zvláštní. Mám pocit, že už jsem všechno viděla. Ale očividně to není pravda," zapřemýšlela jsem nahlas. Nikdo nebyl vševědoucí, ale takhle si to zničeho nic uvědomit... Šla mi z toho hlava kolem.
Byla jsem ráda, když Jasnava začala okolí poznávat. Mně také nebylo úplně neznámé, ale opět jsem znala jen cestu zpět na sever, což náš cíl nebyl. "Hlavně opatrně!" Nedokázala jsem si to napomenutí odpustit. Vlčice nám totiž brzy našla cestu, ale rozhodně se mi nelíbila. Celou dobu jsem byla jako na trní, připravená použít svou magii, abych Jasnavu, nebo dokonce i sebe, vytáhla z mrazivých vln. Vyděšeně jsem zalapala po dechu, když jí to na kluzkém terénu podjelo. Naštěstí to ale dobře dopadlo, a já byla tak zaneprázdněná staráním se o jiné, že jsem to také zvládla. Ani jsem netušila, jak. Ha. Moje staré kosti to ještě maj v sobě. Sama pro sebe jsem se zazubila a následovala Jasnavu do lesa.
"Nesvědí tě tady z toho čenich?" prohodila jsem. Dráždilo mě tady spoustu pachů, a stejně stejně jsem si neuvědomila, že kráčíme rovnou na území smečky.

//Sarumenský hvozd

//Východní hvozd

Musela jsem si chvíli zvykat. Chvíli se mi chtělo jen lehnout na zem a nic nedělat, než jsem si zvykla na rytmus chůze a tempo, které jsme nasadily. Pak už jsem si naši cestu vlastně užívala. Neměla jsem žádné pochyby o tom, že nás čekalo něco pěkného. Přinejmenším trocha tepla. Tenhle déšť nám rozhodně nemohl dělat dobře.
Zaujatě jsem Jasnavy vyprávění poslouchala. Vyděšeně jsem zalapala po dechu, když zmínila, jak se malé vlče zamotalo mezi jakousi zvěř. Nebývala jsem pečovatelkou jen tak pro nic za nic. K vlčatům jsem cítila mnohdy větší sympatie, než ke svým vrstevníkům. Byla jsem ráda, že se vlčice tak ochotně vrhla na záchranu té malé. A tak jsem dychtivě očekávala, jak to celé dopadne. Ale nedozvěděla jsem se to, neboť se ukázalo, že se všichni rozdělili. Zamyšleně jsem se zahleděla na horizont. Stalo se jí něco? Na tom teď nesejde. Zavrtěla jsem hlavou. Důležitá v tomhle příběhu byla Jasnava. A ta podivná zvířata. "Pruhované srnky?" zopakovala jsem se a nedokázala skrýt překvapení.
Jenže to nebylo všechno. Ptáci s dlouhými krky, divné prasátko, stromy s čumáky. Kdybych nežila v Galliree tak dlouho, nejspíš bych si myslela, jak si to Jasnava všechno pěkně vymyslela. Ale takhle jsem se jen vědoucně uchechtla. "Tyjo, to zní jako pěkné dobrodružství," poznamenala jsem. "Ale vlastně bych to chtěla vidět. Teda... nestalo se ti tam nic, ne?" zeptala jsem se, pro jistotu. Někdy se věci tvářily moc hezky a nakonec se z nich vyklubala katastrofa.

//Řeka Tenebrae přes Esíčka

Přikývla jsem a následovala ji ven z úkrytu. Svaly mě bolely od dlouhého nicnedělání a docela jsem se těšila, jak si je dlouhým výletem protáhnu. Alespoň jsem očekávala, že bude dlouhý. Byly jsme s Jasnavou docela na severu. Čekala nás cesta alespoň přes půlku Gallirei, pokud jsme se chtěly dostat do tepla. Následovala jsem její příklad a protáhla se. Skoro jsme si mohly křupat do rytmu, což mě trochu rozesmálo. "Mám pocit, že jsme právě vyplašily všechnu zdější zvěř," ušklíbla jsem se a sklepala ze sebe všechno listí, které na nás za tu dobu spadlo.
"Už jsi na jihu byla?" zeptala jsem se a natočila hlavu do strany. Já jsem sice na jihu samozřejmě také byla, ale nikdy ne na moc dlouho. Má nejoblíbenější část byl samý střed téhle země. I tenhle hvozd by se do toho mohl počítat. V duchu jsem se s ním rozloučila a slíbila si, že se sem budu muset brzy vrátit. "Vyprávěj mi o tom," poprosila jsem a rychle s Jasnavou srovnala krok, abych ji dobře slyšela.

//Hadí ocas

Po naší krátké debatě o magiích nastala chvíle ticha, která mi vlastně vůbec nevadila. Venku bylo také hrobové ticho rušené jen občasným houkáním sov a mě s úsměvem napadlo, že přesně tak se cítím. Zavřela jsem oči a užívala si ten pocit klidu a štěstí. Napadlo mě, jak smutné bude, až se s Jasnavou rozdělíme. Rychle jsem zavrtěla hlavou a vyhnala tu myšlenku z hlavy. Jasně, mohly jsme se rozdělit, ale to neznamenalo, že už se nikdy nepotkáme. Spokojeně jsem zavrtěla ocasem a otevřela oči, když vlčice znovu promluvila.
Teprve po jejích slovech jsem si uvědomila, jaká je mi zima. Otřásla jsem se a rychle přikývla. "Pravda," usoudila jsem. Také mi začínala tak trochu tuhnout krev v žilách. Zasmála jsem se jejímu komentáři o ledové kostce. "To já taky ne. Půjdeme na jih?" navrhla jsem. Sice tam před zimou úplně neutečeme, ale snad získáme víc času na to vymyslet, co budeme přes zimu dělat. Vyšla jsem z úkrytu a pořádně se protáhla. Byly jsme s Jasnavou skoro úplně na severu, takže nás čekala dlouhá cesta.

Zvědavě jsem natočila hlavu do strany a přemýšlela. Kde jsme mohli přijít k magii? U Smrti, nebo Života. Ale kde přišli k magii oni? Někde musel být úplný počátek, ale asi jsem neměla dost velkou představivost na to, abych tomu přišla na kloub. Nedokázala jsem věřit na něco víc, něco, co by ty dva nesmrtelné vytvořilo. Vlci tvořily páry a páry měly vlčata, a ta vlčata pak vyrostla a všechno se to opakovalo, pořád dokola. Tak jak jsme v tom koloběhu přišli ke kouzlům? Unaveně jsem si povzdychla a zavrtěla nad tím hlavou. "Určitě to smysl mělo," pousmála jsem se, "podívej, co díky tomu dokážeme. Až odsud odejdeme, možná si z tvého úkrytu udělají domov nějací jezevci nebo tak. A v létě díky tobě budou mít i co jíst," pokývla jsem směrem k borůvčí.
Ukázalo se, že Jasnava nejspíš nemá tak temné myšlenky, jako já. Chápavě jsem přikývla. Jo, přemýšlet nad tím, proč tu jsme, bylo i pro mě dost složité. A stejně jsem nad tím neustále přemítala, a možná právě to byl ten důvod, proč jsem neustále byla tak vystresovaná.
Nic hezkého bychom neviděli. Zopakovala jsem si v hlavě její slova a na tváři se mi rozlil vděčný úsměv. Něco takového jsem potřebovala slyšet. Nadšeně jsem střihla ušima. "Máš pravdu," přiznala jsem víc než ochotně a rozhlédla se kolem. Les, který tu stál více let než jsme my dvě měly dohromady. Magický úkrt, který nám Jasnava vytvořila — borůvčí uprostřed podzimního spadaného listí. My dvě. Překvapilo mě, když jsem si uvědomila, že jsem taky ráda, že tu můžu být. Skoro mi to vehnalo slzy do očí, ale rychle jsem zamrkala a zahnala je.

Nepřekvapilo mě, že existují další, kteří se magie bojí. O žádném Artyomovi jsem však ve spojení se Styx nikdy neslyšela, a v podání Jasnavy ani nezněl jako někdo, kdo by byl schopný překousnout vlče vejpůl. Na chvíli jsem na své srsti ucítila šimrání peří a otřásla jsem se. Ale jenom se mi to zdálo. "No... na tom asi bude něco pravdy," musela jsem uznat, že se její kamarád tak úplně nemýlil. Nedokázala jsem si takhle narychlo vzpomenout na nikoho, koho bych viděla magii zneužít, ale stačilo mi si vzpomenout na Smrt — nebo sama na sebe. Věřila jsem, že používat magii proti ostatním je špatné, ale nemohla jsem úplně popřít fakt, že mě síla elektřiny fascinovala. Rychle jsem tu myšlenku zatlačila do pozadí. Začínalo se tu kolem mě pohybovat až moc mých démonů. "Ale jo, je to nástroj. Jen nesmí ovládat víc nás než my jeho," pokrčila jsem rameny a také se krátce zasmála. Muselo být těžké být tak moc spojená s magií. Já vodu milovala, ale nikdy mi nevadilo si ji brát a tvořit k obrazu svému.
Přikývla jsem. Jasnava měla dobrou pointu, ale nechtěla jsem si to moc připouštět. Ráda jsem si namlouvala opak, ale pravdou bylo, že jsem byla lehce ovlivnitelná. Kdybych si její slova připustila moc k srdci, nejspíš už bych magii raději nikdy nepoužila. Přesto jsem s ní souhlasila, alespoň částečně. "Ať už jsme byli vytvořeni jakkoliv... určitě měl ten někdo, nebo něco, dobrý důvod dát magii zrovna nám," pousmála jsem se. Zvědavě jsem natočila hlavu do strany a zahleděla se nahoru mezi stromy. "Vlastně by mě docela zajímalo, jak jsme k magii přišli. Nebo celkově... proč jsme tady," pokrčila jsem rameny.

Pokrčila jsem rameny. Měla jsem hodně pochybností ohledně toho, co je v životě správné, ale zrovna mou magii to nikdy nezahrnovalo. Minimálně ne vodu. Elektřina byl úplně jiný příběh, no... raději jsem si ani nepřiznávala, že takovou sílu v sobě mám. Sice jsem ji nikdy vyloženě nepoužila ke špatné věci, ale ubližovat druhým se mi nelíbilo, ať už byli jakýkoliv. Mimoděk jsem si vzpoměla na Styx, a s ní samozřejmě přišly vzpomínky i na jiné vlky, a raději jsem zavrtěla hlavou, abych je včas zahnala.
"Upřímně... myslím, že kdyby to nebylo správné, prostě bychom tu magii neměli," zapřemýšlela jsem nahlas a vytvořila malou kouličku vody z všudypřítomné mlhy, jen tak, pro zábavu. Chvíli jsem ji zamyšleně pozorovala a nakonec se usmála. "Znám... znala jsem vlčici, která magii nemohla vystát. Bála se, myslím," pokrčila jsem rameny, "a tak si pomáhala tím vším, no, jiným. Zubama, drápama, slovy," uchechtla jsem se. "Nemyslím, že tohle—" pokývla jsem směrem ke kouličce z vody, která se vznášela ve vzduchu "—je horší, než to surové násilí." I když jí to vlastně docela slušelo. Teda, cože? Seber se. Nechala jsem svůj výtvor rozplesknout se o keříček borůvčí. "S magií alespoň to zvíře ušetříš toho... no... stresu z lovu. Nebude před tebou muset utíkat a tak," dopověděla jsem svoji myšlenku.

Prosím 70 drahokamů za 7 bodů na Siriuse.

Zase jsem se trochu uvolnila. Ani jsem si neuvědomila, že jsem do té doby byla tak trochu na odchodu, svaly připravené vystartovat. Ale Jasnava mě uklidnila a já se jí rozhodla věřit. Všechno teď bude fajn.
Přikývla jsem, i když jsem v hlavě stejně tvořila plány, jak chudáka Jasnavu zachráním, až se mi tady zhroutí k zemi. Naštěstí měla - opět - pravdu, žádné omdlévání se nekonalo a u vchodu nám vyrostla trocha borůvčí. Nadšeně jsem vrtěla ocasem a už už jsem se chtěla po fialových plodech vrhnout, ale nechtěla jsem předbíhat jejich stvořitelku. "Nepochybuju, že budou skvělé," zazubila jsem se. O schopnostech vlčice jsem vážně neměla pochyb. Trochu mě začínala ta velká důvěřivost děsit, ale... Jasnava opravdu nevypadala jako typ vlka, který vám zamotá hlavu a o všechno vás obere. Chvíli jsem počkala a pak jsem si také nabídla pár borůvek. Byly výborné, sladké a skoro nepřirozeně dokonalé. To nejspíš bylo vlivem magie, a vlastně mi to vůbec nevadilo. "Páni. To je tak dobrý," zamumlala jsem ještě s plnou pusou a trochu se začervenala. Ale vážně to bylo hrozně dobrý!
Se zaujetím jsem si prohlížela malý keřík a uchechtla se. "Takhle vlastně už nemusíš nikdy lovit. I když na borůvčí se asi nedá přežít," uvažovala jsem nahlas, "ale určitě na takové triky nalákáš spoustu hladových zvířat." Docela jsem Jasnavě magii záviděla, ale i přese všechny její výhody bych se nikdy své vlastní nevzdala. Zachránila mi život až mockrát.

Začala jsem si trochu čistit srst, vybírat si z ní listí a konečně jsem se zbavila prachu a bláta. Doteď jsem na něco takového neměla čas, ale přišlo mi, že se život konečně na chvíli zastavil. Jen já, Jasnava a tenhle hvozd.
Nakonec to napadlo i ji, jít se zeptat, a já se nervózně zahleděla do země. Nechtěla jsem přiznat, že by mi něco takového mohlo dělat problém. Navíc měla pravdu. Byla by škoda to tu opustit jen kvůli našim domněnkám. "Máš pravdu," pousmála jsem se a donutila se podívat zpět na ni. Když bude Jasnava po mém boku, nebylo se čeho bát. Ani potencionálně agresivních alf. A vůbec, proč by měly být agresivní? Mozek si rád vytvářel hypotézy a dělal všechno pro to, aby mi přišlo, že se opravdu vyplní. Takže jsem si začala představovat, jak se na nás smečka bude usmívat a všechno nám povolí. Ale uklidnilo mě to jen trochu. "Takže zůstáváme tady. Nestěžuju si," zazubila jsem se a trochu zavrtěla ocasem.
Vlčice znovu nabídla ukázku své magie. Nadšeně jsem se z lehu posadila, až jsem si málem urazila hlavu o nízký strop. Uchechtla jsem se a přikývla. "Miluju borůvčí!" A rozhodně jsem k tomu měla důvod. "Ale nedělej nic, na co se necítíš. Nevím, co bych dělala, kdybys omdlela," zamumlala jsem nervózně. Vlastně jsem si to uměla představit - přivolala bych co největší množství vody a prostě to na ní všechno cákla. Jenže pak by Jasnava mrzla, a já magii ohně neovládala.

Zamyslela jsem se nad tím. Byly jsme jen dvě a na pořádném úkrytu bychom musely nejprve zapracovat... Ve dvou jsme se ani nemohly nazývat smečkou, jídla jsme doopravdy moc nespořádaly, takže vlastně, proč ne? Na druhou stranu jsem věděla, že některé smečky dokázaly být dost nepřátelské, když šlo o cizince příliš blízko k jejich území. A zrovna já jsem nebyla dost odvážná na to, abych si to k nim nakráčela a prostě se zeptala. Podívala jsem se na Jasnavu a snažila se odhadnout, jestli by na tom byla lépe než já. „No, snad by jim to nevadilo,“ přemýšlela jsem a nakonec jen pokrčila jsem rameny. Trochu jsem se zašklebila nad představou, jak nás odsud vyhání. „Ale nevím, jestli je dobré to riskovat,“ pousmála jsem se, abych zase nevypadala jako úplný tragéd. Nemohlo být tak těžké najít si jiné místo, nebo se jen přesunout no kraj hvozdu. Tam už určitě nikomu překážet nebudeme, ne? „Jedině, že bysme je překvapily a převzaly vládu nad jejich lesem,“ uchechtla jsem se. Bylo jasné, že něco takového je nemožné, ale alespoň jsem nám mohla pozvednout náladu.
Nadšeně jsem přikývla. Vážně jsem si jen musela některé věci připomenout. Byla to úleva. Spokojeně jsem se protáhla a zabořila hlavu mezi tlapky. I přes srst jsem cítila zimu, která se pomalu hlásila o slovo, a to jsem se stále válela ve vyhřátém úkrytu, ať už měl jakékoliv mouchy. Najednou mi vlastně bylo jedno, jestli riskujeme, že nás odsud někdo vyžene.

Zazubila jsem se. Být ježek, možná by bylo líp. Nebo taky ne, ale nedokázala jsem si představit žádné zvíře, které by sluplo ježka i s bodlinama. To já jsem žádné bodliny neměla, a takový medvěd by si na mně určitě pochutnal. Trochu jsem se otřásla a rychle tu představu zahnala.
„Nebo dvacet,“ mrkla jsem na ni. Nebo také den, dva, třicet. I když to už bychom si asi lezly krkem. Ale hvozd byl dost široký pro nás obě.
S úsměvem jsem ji poslouchala a přikyvovala. Také mi to zčásti připomínalo domov, i když jsem na něj měla vzpomínky dosti zastřené. Ale jo. Tohle bylo úžasné mmísto pro domov. Povzdechla jsem si. „Jen škoda, že jen kousek odsud je smečka,“ zamumlala jsem. Asi by se tamnějším alfám nelíbilo, že se hned vedle nich usídlily dvě vlčice a dost možná jim kradou možnou potravu. Ani jsem si v tom náhlém zklamání pořádně neuvědomila, že jsem si dokázala vzpomenout, že tu nějaká smečka je. „Nojo, je tady smečka! Možná ještě netrpím výpadky paměti,“ uchechtla jsem se. Prostě jsem si to všechno jen potřebovala připomenout. Koneckonců jsem byla mimo vážně dlouho.