Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývla jsem. "Takže vlastně nejsi bezdomovec," pousmála jsem se. Z nějakého důvodu mě uklidňovalo, že se vlčice má kam vrátit. Vždy jsem se starala o ostatní víc, než o sebe. To, že já mrzla každou zimu, nebyl primární problém.
Zalapala jsem po dechu, když jsme narazili na stejnou vzpomínku. Ani jsem už nevěděla, že ji mám, ale byla stejně hřejivá, jako třeba vzpomínky na Borůvkový les. "Duncan!" zopakovala jsem se širokým úsměvem. "Jednou jsme spolu měli přátelský souboj s magiemi," záměrně jsem u slova magie ztišila hlas, "a nakopala jsem mu zádel." Samozřejmě, že jsem se musela pochlubit. Skoro už jsem souhlasila, že se zvedneme a půjdeme do Sarumenu. Jenže pak jsem si vzpomněla na Nickolasův zvonivý nezastavitelný hlásek, na Jasnavy přátelství a pochopení a pak na Styxy plán vzít po zimě roha. "V Sarumenu mám bratra a kamarádku," začala jsem a tlapkou při tom nepřítomně hrabala v písku. Vždycky pro mě bylo těžké říkat ne, ale všichni v Sarumenu byli neuvěřitelně hodní a takový podraz si nezasloužili. "Já... nevím, jestli jim tam s tebou chci působit trable," řekla jsem nejistě a pak zděšeně vykulila oči, "teda, neber si to osobně! Jsi skvělá, vážně, mám tě ráda a to všechno, jen... no, každý má své chyby, ne?" Byla jsem připravená se zahrabat do písku a už z něj nikdy nevylézt.
Jenže vlčice už mě začala popichovat k odchodu. S povzdechem jsem se zvedla a jen nepřítomně přikývla. Prostě jsem se musela v Sarumenu snažit za dva vlky a doufat, že jim Styx nebude chybět, až vezme roha. Proč bys měla pracovat extra? Prostě odmítni. Vždyť do Sarumenu ani necheš. Ale tlapky mě neposlouchaly, jen slepě následovaly vlčici. "Takže... domů se vracet nebudeš, co?" nadhodila jsem s nadějí, že se třeba ještě zastaví.

Matně jsem si jméno Rez vybavovala, ale pro mě to už byla vlčice zapomenutá v čase. Natočila jsem hlavu do strany. Na srázu u moře? To muselo být hezké místo - a nebezpečné. "A co ti brání se tam vrátit?" zeptala jsem se trochu se zatajeným dechem. Obávala jsem se, že řeknu něco hloupého a ona si to s tím svěřováním rozmyslí.
Povzdechla jsem si a silou vůle se také vyhoupla na nohy. Co jiného bych místo slepého následování šedivé mohla dělat? Byla jsem tulák a přátel jsem měla dost možná méně, než tlapek. A ne, že by mi její blízkost zrovna dvakrát vadila.
Překvapeně jsem povytáhla obočí a trochu se uchechtla, ale Styx to očividně myslela vážně. Něco takového mi přišlo šílené. Smečky byly plné autorit a ona by se jim bez mrknutí oka vzepřela. Tak trochu jsem chtěla být jako ona. Jenže já se nedokázala tak moc uvolnit. Nervózně jsem se ošívala. "Eeeh, no, to není úplně můj styl," zamumlala jsem. "A vůbec, kam bys chtěla jít? Už když jsem byla v Borůvce, tak o tobě věděla půlka Gallirei." Zamračila jsem se. Tenhle svět se zdál být dost velký na to, aby se v něm dalo skrýt - ale ne, pokud jste se chovali jako nějaý vraždící nástroj.

Za 1x bronzový ticket prosím bronzovou tajnou myška věc na Siriuse. :)

Překvapeně jsem zamrkala, když jsem od ní dostala přes čumák. Nechce, abych odešla. Pousmála jsem se. Tak dobře. Já neodcházím, ona neodchází, nikdo ještě nikam neodchází. Trochu se mi ulevilo, i když ten hlásek opatrnosti v mé hlavě pořád zpíval. Všichni vždy tvrdili, že neodejdou, a pak jsem je už nikdy neviděla. Povzdechla jsem si. Snažit se pochopit, co má Styx za lubem, mi přivodilo bolehlav.
Pokrčila jsem rameny. Tak trochu jsem si chtěla hrát na uraženou, ale to by moc nedokazovalo můj mentální růst. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a rychle přemítala, co bychom mohli dělat. Můj život byl stejně nudný jako kdysi, takže jsem se vzpomínala na Styxino vyprávění. "Říkala jsi, že jsi založila domov. Co se s ním stalo?" Natočila jsem hlavu zvědavě do strany. Byla bezdomovcem, stejně jako já, ale nemohla být přece úplně lhostejná k osudu něčeho, co sama založila. "Tedy... jestli někam chceme jít, tak by se hodilo mít teplý úkryt. Vsadím se, že je teď výš na severu už dost zima," poznamenala jsem. Byla jsem hrdá sama na sebe, že jsem takhle myslela na naše zdraví a nehnala se do věcí jen abych na ni zapůsobila. Vidíš? Mentální růst.

Uvědomovala jsem si, že jsem ji požádala, aby mi na nic neodpovídala, ale stejně mi to ticho nahánělo hrůzu. Bylo to jako mluvit do stromu. Zbytečné. Naštvala jsem ji? Pochopila mě? Měla ze mě dobrý den? Snažila jsem se najít nějakou odpověď - jakoukoliv - ale jak jsem říkala. Styx byla jako navždy ukrytý, dobře zavřený poklad. Povzdechla jsem si a zavrtěla nad tím hlavou, ale přesně v tu chvíli na mě vypálila další bombu. Teď zase bylo moje okolo, abych na ni mlčky civěla. "Já..." začala jsem, ale hlas se mi zlomil. Měla pravdu, samozřejmě. Neměla jsem sebemenší důvod tu zůstávat, tedy kromě hloupých pocitů, které se hodily na mnohem mladší vlky. Styx byla zabiják, ne žádná nepochopená duše, která potřebovala moji záchranu. Pokrčila jsem rameny. "Prostě... nechci. Potřebuju k tomu mít důvod, aby mi s někým bylo dobře?" řekla jsem přiškrceně a stydlivě se zadívala na obzor. Neměla jsem zájem o její reakci.
"Chtěla bys, abych odešla?" zeptala jsem se po chvíli a proklínala se za to, jak slabý mám hlas. Ale snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že je v pohodě se bát. Zvlášť, když šlo na city.

Zakroutila jsem oči nad tou poznámkou o čarování. "Chceš říct, že bys mi za to neukousla hlavu?" ušklíbla jsem se. Moc dobře jsem si pamatovala tu její zarytou nenávist vůči magiím. Zajímalo mě, jak je vidí teď, ale na takový pokec jsme neměly čas. Se Styx nikdy na něco takového nebyl čas.
Poslouchala jsem pozorně, jako by to byla pohádka na dobrou noc a ne krutý příběh. Po zádech mi přejela nepříjemná husina a i přes mé zhnusení jsem nemohla zabránit hrdosti, že tohle by mně Styx nikdy neudělala. Byla jsem speciální. A přesně tohle tě jednou zabije. V mžiku jsem měla tvář plnou pochybností a obav. Co kdyby musela? Bylo by jí to líto? Nebo by to v zápětí někomu vyprávěla s chladným hlasem? Chtěla jsem věřit, že jsem ji znala lépe, než abych měla takové předsudky. Ale bylo těžké věřit někomu, kdo měl na tlapkách tolik krve.
Dlouhou chvíli jsem jen mlčela a přemýšlela. Asgaarská smečka byla několik let mým sousedem. Pár vlků jsem znala, ale žádné moc dobře, takže až na očekávaný pocit nevolnosti nad celkovou situací jsem vlastně nic moc necítila. A co je hlavní - nedokázala jsem se přimět ji nenávidět. "No... stejně jsem je moc neměla ráda," zamumlala jsem a koutky mi zacukaly v malém úsměvu. Pak jsem ale rázně zavrtěla hlavou a trochu se zamračila. "Ale to je jedno, co jsem si myslela nebo co si myslím nebo co si myslet budu." Pokrčila jsem rameny. Mimovolně se ve mně budil můj vnitřní pečovatel. "Co sis vůbec myslela ty?" - odmlčela jsem se - "Neodpovídej." Styx nebyla vlče, které pořád roste a může se změnit. Moc dobře jsem věděla, že čím starší někdo je, tím těžší je zbavit se zlozvyků a předsudků. Ale mísily se ve mně tak silné emoce, že jsem je jen těžko držela na uzdě. "Proč máš v sobě tolik nenávisti?" povzdychla jsem si. "To ses ráno vzbudila a řekla si jó, svítí slunce, tak teď si to nakráčím do Asgaaru a zabiju jim alfu, to bude hezkej den? A pak? Tyjo, dneska se nudim, tak já se tam vrátim a zabiju všechny ostatní?" zaprskala jsem ironicky. "Blázne!" Strčila jsem do ní a jako uražené vlče nafoukla tváře. "Šílenej. Nadutej. Blázne." Strk, strk, strk.
Zhluboka jsem se nadechla a zkusila počítat do deseti. Zavrtěla jsem hlavou. "Zblázním se z tebe. A ještě víc se zblázním z toho, že se rovnou nezvednu a neodejdu," ztišila jsem hlas. Zamračila jsem se na ni. Děsilo mě, že mi nevadí, co provedla. Ne, že by mě dřív zastavilo to ostatní. Třeba kradení šperků mrtvým. Tohle už mi přišlo jako třešnička na dortu a znamení, že bych si měla začít kopat hrobeček. Byla jsem stejně špatná, jako ona.

Vlčice už na moje slova nic neříkala. Brala jsem to jako prosté porozuměno, ale nemohla jsem si pomoct a trochu se bála, jestli jsem to nepřehnala. Zhluboka jsem se nadechla a počítala do deseti. Nedokázala jsem se vypořádat s vlky, v kterých jsem si nedokázala číst. A Styx byla jako slepená, kladivem zabouchnutá kniha.
Veškeré moje obavy šly spolu s rozumem do pekel. "Styx," zamumlala jsem a trochu se uchechtla, když mě husina, kterou mi její dotek způsoboval, začala šimrat.
Nespokojeně jsem se na ni zamračila a trochu se odtáhla, i když Styx se zase rychle přitulila. Snažila jsem se nepustit si to moc k srdci, vždyť jsem měla být silná a hrát nedostupnou a to všechno. Ale bylo to lehčí v teorii než v praxi. Jako všechno v životě. "Aha," zamumlala jsem nakonec a chvíli si jen užívala ticha. S její váhou na mně se mi dýchalo trochu hůř, ale byl to vítaný pocit. Málem se mi začaly zavírat oči, a kdybych se nebála, že vážně odejde, klidně bych i usnula. S tichým povzdechem jsem jí čenichem přejela tvář a zastavila se u jejího ucha. Ještě chvíli jsem nic neříkala, ale vsadila jsem se, že vlčice cítí, jak jsem napjatá. "A co když... nechci, abys odešla?" vysoukala jsem ze sebe. Wizku, která Styx potkala, by nejspíš mlčela a nechala sebou mlátit o zem. Jenže taková už jsem nebyla, i když jsem měla pocit, že mě písek pod námi každou vteřinou polkne a potrestá mě za to, že jsem si dovolila protestovat. S heknutím jsem nás převalila tak, abych na ni mohla koukat dolů. "Chci nahou pravdu. Nebo spíš pravdy. Prostě... mluv. Žádné lži, žádné přikrášlování, žádné vymlouvání. Co se ti stalo?" Doufala jsem, že nevypadám, jako bych se jí bála. Možná jsem prostě jen doufala, že když budu vědět něco, co nikdo jiný neví... neodejde.

Smích mě hodně brzy přešel. Tiše jsem zalapala po dechu a snažila se zaměřit zrak na cokoliv jiného než šedivou srst přede mnou. Jenže Styx to učinila nemožným a mně se málem podlomila kolena. Přitiskla jsem uši k hlavě, jako bych byla v ohrožení. Což jsem koneckonců možná byla. Co se jí stalo, že měla tak zničená křídla? Jizvy v srsti? Moc dobře jsem věděla, že je to zabiják, moc dobře jsem věděla, že ty přívěsky na jejím krku nejsou její. Ale nebála jsem se ani jí, ani toho ostnatého drátu, co každou chvíli hrozil, že se mi zareje do kůže. Málem jsem si odfrkla - vždyť bych jí možná i nechala. Ať si se mnou dělá co chce, hlavně, aby se na mě pořád takhle dívala. Matně jsem si uvědomovala, že představa, že by mě někdo mohl mít rád tak jako já jeho, bude s největší pravděpodobností moje smrt.
Zaváhala jsem, když jsem odpovídala. "Možná," vydechla jsem a silou vůle se přinutila se jí podívat do očí. Neměj strach. Neměj strach. Připomínala jsem si. Chtěla jsem zapůsobit, dát jí najevo, že si tohle zasloužím. Ale jakákoliv snaha působit silně přišla vniveč, když začala ztišovat hlas. Bozi stůjte při mne. "N-ne," vykoktala jsem. "Radši bych... no, aby..." Naštěstí jsem ze sebe tu myšlenku nemusela mámit, protože v další sekundě byla Sty zase pryč. Vyšel ze mě jeden dlouhý, úlevný povzdech. "Abychom byli sami," dopověděla jsem a koutky mi zacukaly v matném úsměvu.
Vyjekla jsem, když jsem se ocitla na zemi vedle ní. Pocit písku v srsti mi nebyl dvakrát příjemný, ale rozhodně jsem si nehodlala stěžovat. Udělala jsem jen velmi krátkou show z toho, jak se snažím ze spleti našich končetin vyhrabat, než jsem toho nechala a zůstala ležet. Oko blíž k písku jsem měla zavřené, aby mi do něj žádný nenalítal, ale tím druhým jsem hltala každičký detail v její tváři. "Mně už taky ne," pousmála jsem se. Ale jak už tomu tak bývalo, mé obavy mě dohnaly. Nervózně jsem stočila zrak někam na nebe. "Zase odejdeš, až budu spát?"

Třetí oko by rozhodně byla zajímavá volba, ale rozhodně ne tak roztomilá, jako parůžky. Pobaveně jsem sledovala, jak vlčice pomalu zjišťuje, co jí Život proved. A zároveň jsem doufala, že se už nevrátí, protože já o nic takového teda rozhodně nestála.
Zrudla jsem a věnovala jí nehezký pohled. Ale musela jsem se i trochu zasmát. Tohle byla Styx, kterou jsem znala. Přestala jsem se o ni tak strachovat. Ať už se jí stalo cokoliv, ať už jí Život jakkoliv změnil - pořád to byla ta samá vlčice s prořízlou pusou. Zakroutila jsem očima. "Bacha, aby si tě nějaký jelen nespletl s jeho partnerkou," mrkla jsem na ni. Chtěla jsem jí ukázat, že už taky dokážu být odvážná a prořízlá. Možná jsem se jen chtěla ukázat v lepším světle, nebo... jsem chtěla, abych ji znovu okouzlila. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Co se stalo, stalo se. Do přítomnosti to nepokračovalo a to byl prostě fakt.
Mohla bych si to opakovat od rána do večera a stejně by mě poznámka o hloupé lásce pronásledovala ve snech. Doufala jsem, že na mě není poznat zklamání. Vždyť bylo úplně nesmyslné. Raději jsem se soustředila na fakt, že Styx někde měla domov - úkryt, smečku? Ale než jsem se stihla zeptat, už se představila jako bezdomovec. Překvapeně jsem zamrkala a chvíli na ni jen tak koukala, než jsem vyprskla smíchy. "Promiň! Promiň," dokašlala jsem si a rychle se zase vzpamatovala. Tohle mi dělají nervy. Povzdychla jsem si. "Totiž, já jsem taky bezdomovec." Pokrčila jsem rameny. "Vrátila jsem se zpět do Borůvkové smečky, tak nějak si celkem šťastně žila... a pak jsem dlouhou dobu byla úplně mimo, hodně spala. Když jsem se trochu vzpamatovala, asi jsem zpanikařila a utekla z lesa a... teď jsem tady." A taky jsem na tebe hodně myslela. Přišla jsem si jako hlupák, a to jen proto, že jsem neměla žádný dramatický příběh jako Styx. Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že příšerný život ze mě neudělá nikoho důležitějšího. Tiše - a trochu smutně - jsem se uchechtla. "Čím to je, že se vždycky najdeme v tak příšerné situaci?"

Chtě nechtě se mi srdce rozbušilo. Možná ano, zopakovala jsem si sama pro sebe. To mi stačilo.
Bylo načase? Co tím asi myslela? Chtěla jsem se jí dál vyptávat, zjistit, co se doopravdy stalo a proč a kdy a co... ale asi to nebyl úplně nejlepší začátek našeho znovusetkání. A tak jsem všechnu svou zvědavost zahnala jedním dlouhým nádechem a výdechem.
Slyšet Životův hlas mě překvapilo. Polekaně jsem sebou cukla. Spěchal? Kvůli čemu? Bála jsem se, že se mnou jde něco provést. Ale nakonec jsem to nebyla já. "Styx?!" Zavřela jsem oči, aby se mi písek nedostal do očí, ale zároveň jsem byla připravená vystartovat vpřed. Proti čemu? Troše písku? To, jak byla Styx jaksi poraněná, ve mně probouzelo nutkání ji chránit. Což byla hloupost. Styx byla silnější než celý svět dohromady. Navíc nekřičela ani nevolala o pomoc, takže musela být v pořádku. Zase jsem si sedla a jen čekala, co se bude dít, zatímco jsem si v hlavě představovala kytičkovou louku a nás dvě.
Byla... jiná, a přesto tak stejná. A přesto tak jiná. Stejná. Krásná. Zubila jsem se od ucha až k uchu. Ty nové odznaky jí slušely, ačkoliv mi bylo líto, že už pořádně nevynikají její křídla. Jakkoliv byla poničená, mně se líbila. Ale nejlepší byla ta třešnička na dortu - malé paroží na její hlavě. Vesele jsem se ušklíbla. "Ale ladí ti to k srsti," poznamenala jsem a natočila hlavu do strany. "I když jsem to ještě nikdy neviděla. Myslíš, že to něco dělá?" Rychle jsem se očima znovu přesunula k jejímu obličeji. Zírat někomu na čelo tak dlouho nebylo slušné.
Beze slov jsem na ni zůstala zírat. Nebylo to zírání ve smyslu pane bože, co se jí to stalo, měla bych vzít tlapky na ramena než se mi to stane taky. To vůbec ne. Bylo to spíše zírání typu páni, lituju každého momentu, kdy jsem s ní nemohla být. Červenala jsem se už jenom nad tou myšlenkou. Znovu jsem si musela připomenout, že mezi námi nic není a nikdy nebude. Upřímně jsem myslela, že na místě vykrvácím na roztržené srdce, ale nepřestávala jsem se usmívat. "Ne. Teď jsi nádherná," vydechla jsem ten nejvíc klišé kompliment, který se ale dokonale pro tu příležitost hodil. Trochu jsem se zasmála a pokrčila rameny. "Ta nejhezčí. Jako z pohádek," dodala jsem. Zčervenala jsem až za ušima a stydlivě odvrátila hlavu. Wizku, prosím, už hlavně nic neříkej. "Tak, ehm, no... uh, jaký byl život? Od té doby co... však víš, no..." zakoktala jsem se, znovu. Cože jsem to říkala o tom mluvení?

Pořád jsem nemohla uvěřit, že jí vidím. Přišla mi trochu jako přízrak. Podezírala jsem Života, že si ze mě dělá dobrý den. Jenže jsem nevěřila, že by kdokoliv dokázal vytvořit tak přesvědčivou iluzi Styx. Do tváře se mi pomalu vlilo nadšení a neubránila jsem se veselému úsměvu. Ještě, když se na mě tak dívala.
Úplně jsem se zakoktala, když se zeptala, jestli jsem se jí vyhýbala. To nebyla pravda! Ale... byla pravda, že i kdybych věděla, kde celou dobu Styx je, nejspíš bych se snažila se s ní nepotkat. Teď jsem se kvůli tomu cítila vinně, i když jsem neměla proč. Byla jsem si celkem jistá, že už dokážu rozeznat, kdy vlčice blafuje. Trochu jsem se pousmála a pokrčila rameny. "Chtěla bys, abych tě hledala?" zeptala jsem se a byla neskutečně hrdá, jak lehce jsem obrátila tu otázku proti ní. Stydlivě jsem zvedla pohled zpět k jejímu obličeji. Bylo mi jedno, v jakém byla stavu. Asi mě začarovala, když jsme se poprvé viděli, protože mi i teď přišla neskutečně krásná. Ale stejně jsem se bála udělat krok blíž. Moc dobře jsem si uvědomovala, že těch pár dní ve skutečnosti vůbec nic neznamenalo.
Povytáhla jsem obočí. Hodně věcí? No, to jsem viděla, že se stalo hodně věcí, takže na mou otázku vlastně vůbec neodpověděla. Přinutila jsem se se na to dál neptat, nebýt otravná. Ale zvědavost se mi zračila na tváři. "Nebolí tě to?" zkusila jsem to jinak. Když mi něchtěla říct, co se stalo, tak ať. Ale měla by mi alespoň říct nějaké... detaily. Přišlo mi, jako bych na to vzhledem k naší situaci měla právo. Měla jsem o ni neuvěřitelnou starost, ale byla jsem schopná jen nasadit vcelku komický naoko naštvaný výraz. Kápni božskou nebo ti dám důvod kňučet!
Srdce mi spadlo až do žaludku, když přiznala, že není v pořádku. Samozřejmě jsem občas byla až moc empatická vůči všem, ale tohle byl extrém. Chtěla jsem, aby byla v pořádku a usmívala se doopravdy. "Je mi to líto," řekla jsem. Chvíli jsem ještě očima těkala mezi jejíma očima a křídly. "Jsi krásná," dodala jsem polohlasem. Stálo mě to všechny moje síly a málem jsem sebou švihla na zem. Měla jsem chuť si zahrabat hlavu do písku.

Doufala jsem, že bych tu mohla nasbírat energii pro cestu zpět na sever, ale spánek ke mně nepřicházel. Než to stihl, přišel někdo jiný.
Málem jsem vyletěla z kůže, když jsem uslyšela ten hlas. Nedávala jsem pozor a cizí chůzi po písku jsem neslyšela. I když nebyla úplně cizí. Tahle chůze mi byla až moc známá. Rychle jsem se posbírala ze země a snažila se vypadat alespoň trochu kultivovaně. Tedy, ne že bych si chtěla dávat falešné naděje, ale... To nutkání vypdat hezky tam bylo. "Styx," vydechla jsem a snažila se posbírat slova. A zároveň skrýt úsměv. Kde jsem byla? Co jsem dělala? "Tak... různě," řekla jsem neurčitě. Nedokázala jsem se soustředit na to, co jsem dělala před Styx a po Styx. Když jsem ji tu měla před sebou, myslela jsem jenom na tu chvíli s ní. Uvědomila jsem si, že jí furt zírám na obličej, a rychle jsem se začala dívat všude kolem. V tu chvíli jsem si všimla i jejích křídel.
Zalapala jsem po dechu a trochu se mi z toho převrátil žaludek. Uvažovala jsem, že to prostě neokomentuju, že se budu tvářit, že to neexistuje a všechno je dokonalé. Jenže jsem nebyla v tom předstírání tak dobrá. "Co se ti stalo?" vyhrkla jsem. Hlas jsem měla plný starosti - a taky strachu, jako by tady z písku mohla vykouknout nějaká příšera, která by mi utrhla neexistující křídla. Nasucho jsem polkla. Teď už jsem ani nedokázala skrýt zděšení ve tváři. Skvělý, Wizku. Podpora roku. "Jsi v pořádku?" doptala jsem se potichu. Nejraději bych si v tu chvíli naflákala. Jak může být kdokoliv s... tímhle, v pořádku?

//Sarumenský hvozd přes Prstové hory

Loučení vážně bylo těžké, ale slíbila jsem, že se vrátím - a to jsem také hodlala dodržet. Nechtěla jsem udělat to samé, co z Ayshi. Tu jsem spustila z očí na moc dlouho a teď jsem netušila, kde jí je konec. Uklidňovalo mě, že Nickolas i Jasnava jsou teď ve smečce, protože i kdyby se s nima propadla zem, bylo spoustu vlků, kterých jsem se mohla zeptat... třeba kdy je naposledy viděli. Pousmála jsem se. Nic mi nemohlo zkazit náladu. Bez náramku jsem si sice připadala neúplná, ale vynahrazoval mi to ten hřejivý pocit u srdce. Měla jsem moc dobrou kamarádku a svého brášku na jednom místě, které jsem mohla kdykoliv navštívit.
Cesta z lesa mě zavedla do známých kopců. Jejda, sem jsem jít nechtěla. Trochu jsem zpanikařila, než jsem si uvědomila, že Život by spíš chtěl abych sem omylem zabloudila. Tohle nebyla Smrt. Oddechla jsem si, ale stejně jsem se k nejvyššímu vrcholku moc nepřibližovala. Neměla jsem moc věcí, které bych Životu mohla nabídnout a obávala jsem se, že by si mě tam za to nechal. Nejspíš to nemohl být špatný život, ale rozhodně se neslučoval s tím, co už jsem si naplánovala. To by se Nickolasovi asi nelíbilo, že jsem uvízla zrovna tady, pár stop od jeho smečky.
Měly jsme s Jasnavou dlouhou cestu, a tak jsem si prostě našla to nejrovnější místo, co šlo v kopcích najít, a na chvíli si lehla. A pak se vydám... třeba zpátky na sever. Lehce jsem zavrtěla ocasem. Vážně byl ten život tuláka vcelku okouzlující... ale požíralo mi to nervy. Co mě čekalo dál?

A tak to bylo - byla jsem po letech bez náramku. A vůbec mi to nevadilo. Uchechtla jsem se a vesele přikývla. "Vypadáš jako ten nejhezčí vlk na světě. Aby mi tě nějaká vlčice neukradla," pochválila jsem si ho a neodpustila si škádlivé štípnutí zoubkama do tváře.
Jasnava mě přesvědčovala o něco méně než Nickolas, ale stejně to nebylo jednoduché. Nechtěla jsem Nickolase opustit, protože to byl můj sotva znovunalezený bráška. A Jasnava? Ta mi po dlouhé době zlepšila... vlastně celý život. Smutně jsem máchla ocasem a pokrčila rameny. "Promiň, Nicku. Určitě je to místo pro každého," snažila jsem se ho povzbudit, "ale mám prostě pocit, že na mě čeká něco, co je úplně dokonale pro mě, víš? Třeba se pletu a vrátím se. Uvidíme," smutně jsem se pousmála a přikývla na slova Jasnavy. "Přesně tak! Neznamená to, že už mě nikdy neuvidíte," uklidnila jsem je. Wolfganie poukazovala na zimu, což mě, pravda, znervóznilo. Ale musela jsem to dokázat. Jsem silná, jsem statečná, nevzdávám se. Přesvědčovala jsem samu sebe. Nabídka toho, že se sem budu moci vrátit, mě pro změnu zase trochu uklidnila. "Jsi moc hodná. Ale... stejně to musím odmítnout, zatím. Nejspíš ještě chvíli budu zkoumat život tuláka." Takže to by bylo.
Přikročila jsem k Jasnavě. "Mám tě moc ráda. Vsadím se, že tu budeš šťastná," zazubila jsem se, i když mi ta slova pořádně nešla přes pusu. Nebyla jsem zvyklá takhle projevovat náklonnost, ale nechtěla jsem odejít, aniž bych to Jasnavě řekla. Byla to moje kamarádka, a byla úplně skvělá. Zavrtěla jsem ocasem, načež jsem se otočila na Nickolase a tvářila se naoko naštvaně. "A ty!" zvýšila jsem hlas, abych ho dostala do pozoru. Ale pak jsem se jen trochu zasmála a zavrtěla hlavou. Překonala jsem se a udělala k němu krok, abych ho mohla obejmout. "Ne, že jen tak zmizíš. Nebo si tě najdu a pěkně ti namlátím. Navíc - musíš mi vrátit ten náramek," mrkla jsem. Bolelo mě srdíčko z toho, jak mě přemlouval. "Jsi ten nejlepší bráška na světě, jo? A já slibuju, že se brzy stavím, a můžeme se zahřívat až do jara."
Bylo mi z toho loučení neuvěřitelně smutno, a upřímně? Měla jsem co dělat, abych se prostě nerozbrečela. Otočila jsem se i k Wolfganie, což bylo těžší, protože pro mne byla v podstatě cizinkou. Ale když už jsem se loučila, musela jsem se rozloučit se všemi. Pousmála jsem se a lehce sklonila hlavu. "Moc, moc děkuju. Určitě se ještě někdy ukážu, na návštěvu," řekla jsem a naposledy se rozhlédla kolem. Les se začínal pomalu plnit sněhem, ale nepochybovala jsem o tom, že na všechny přítomné čeká teplý úkryt a pořádná porce masa. A já se budu muset snažit přežít sama na sebe. Byla jsem nervózní. Ale zároveň na tom bylo něco... dobdrodužného. Skoro jsem se těšila, a to bylo co říct. Zimy jsem se přeci jen bála. "Máte to tu vážně krásné. Možná při první sněhové vichřici změním názor," uchechtla jsem se, abych situaci trochu odlehčila. Naposledy jsem drcla Jasnavu do bou a široce se usmála. "Díky za všechno, kámoško." S tím jsem naposledy pokynula Wolfganie, protože tu přeci jen byla nejvýše postavená, a dala se na odchod. Záměrně jsem šla trochu na jih, abych si to s tím hezkým prvním sněhem nerozmyslela rovnou za hranicema a nepádila zpátky. Budou mi chybět. Posteskla jsem si.

//Narrské vršky přes Prstové hory

Nemohla jsem zabránit všem těm úsměvům, které mi bratrova přítomnost kouzlila na tváři. Hlavu jsem měla tedy pořádně nafouklou ze všech těch informací, které do nás hustil, ale vůbec mi to nevadilo. Jen, ať povídá. Hlavně, abych ho už nikdy neztratila. Zavrtěla jsem ocasem. "Můžu ti ji půjčit hned," vyhrkla jsem a začala si zubama svůj náramek stahovat. Srst jsem na jeho místě měla slehlou a mnohem bělejší než zbytek těla. Připadala jsem si bez něj prázdná, ale... chtěla jsem to takhle udělat. Přisunula jsem ho Nickolasovi k tlapkám. "Vrátíš mi ho... třeba až si najdeš vlastní ozdobu. A do té doby to bude slib, že se musíme znovu vidět," zazubila jsem se a zamyslela se nad jeho otázkou. Už jsem si nepamatovala, kde jsem tu ozdobu našla. Upřímně jsem měla pocit, že jsem se s ní jednoho dne probudila a život šel dál. Tak to samozřejmě nebylo. "No, myslím, že na mě prostě někde čekal. Asi to byl osud, nebo tak něco," pousmála jsem se. Nepochybovala jsem o tom, že na brášku také někde čekala taková pěkná ozdůbka. Spokojeně jsem se o něj opřela, když se o mě znovu začal otírat. Nebyla jsem zvyklá na tolik fyzického kontaktu a měla jsem pocit, že za chvíli exploduju na předávkování serotoninem.
Jasnava vypadala, že v tom má jasno. Vesele jsem se na ni zazubila. "To je skvělý!" Vážně jsem cítila radost i za ni. Ovšem co se týkalo mne... nejistě jsem pokrčila rameny. "Já myslím, že tohle není místo pro mne... I když je překrásné," vzdychla jsem. Ale necítila jsem, že by mě k tomuto místu něco vázalo.
Přidala se k nám vlčice, která vypadala skoro úplně jako já. Stydlivě jsem pokývala na pozdrav. "Mé jméno je Wizku," také jsem se představila. Upřímně jsem doufala, že Jasnava vezme všechno mluvení za mě, ale tak se nestalo. Uvažovala jsem i nad možností nechat všechno vysvětlit Nickolase, ale měla jsem trochu pochybnosti, co by Wolfganie všechno napovídal. "...a tak trochu nás tady bráška přesvědčoval... přesvědčil, že bychom tu měli zůstat. Nebo alespoň jedna z nás," vysvětlila jsem a kývla hlavou k Jasnavě. Já jsem se stáhla do pozadí, protože tohle už nebyl můj boj. Jen mi bylo trochu smutno, že s takovou budu muset co nejdřív odejít. Ale nechávám Jasnavu s Nickolasem. Připoměla jsem si. Nickolas se postará o Jasnavu a Jasnava zase o něj. Nemusela jsem se bát.