Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Konec světa přes Eucalyptový les

Přikývla jsem. Být ovládána magií bylo hrozné, a z toho co jsem pochopila to Háti moc dobře věděla. Trochu jsem se zamračila. Bylo mi více méně jedno, co všechno mi tahle země prováděla, ale musela to provádět i vlčatům? Věnovala jsem Háti malý úsměv a pokrčila rameny. “Ne vždycky tomu jde zabránit. Ale až budeš větší a budeš ovládat všemožné magie, určitě už nebudeš tak bezbranná,” povzbudila jsem ji a zvesela zamávala ocasem.
Následovala jsem Jinkse, který se prozatím ponořil do ticha. Zajímalo mě, nad čím v tom tichu přemýšlí. Měla jsem pocit, že to nemohlo být nic dobrého - vždyť jsem věděla, nad čím ve vlastním tichu přemýšlím já. Chystala jsem se něco prohodit, ale nejdřív mě překvapila slova Háti. Natočila jsem hlavu do strany. ”Kam se chystáš?” zeptala jsem se zvědavě.
Otočila jsem svou pozornost zpět k šedivému a taky se trochu pousmála, i když jsem si připadala jako blázen po tom, co jsem předvedla. “Nikdy jsem tě v Borůvkovém lese neviděla. Kdy jsi tam přišel?” prohodila jsem, aby konverzace nestála.

//Středozemní pláň

Březen 6/10 - Erlend

Erlend. Zopakovala jsem si jeho jméno v hlavě, protože bylo překvapivě složitější si to slovo uvědomit jako jméno, když se vám jen tak objevilo ve vlastních myšlenkách. Trochu mi přišlo, že jsem si to vymyslela. Ale začínala jsem si na vlkův hlas - tedy ten v mé hlavě - zvykat, a tak jsem se rozhodla nad tím moc nepřemýšlet. S úsměvem jsem přikývla. "Těší mne," řekla jsem. Byla to pravda - po prvotním šoku jsem si začínala uvědomovat, jak zajímavý vlk přede mnou vlastně je. Fakt, že nemohl mluvit, byl sám o sobě smutný, ale kolik takových vlků se ve světě pohybovalo? Erlend byl pro mě jeden jediný, a já nebyla nejmladší. Zvědavě jsem natočila hlavu do strany. Nevědomky tu vlk testoval mé zkušenosti s mluvením. Kolik otázek na ano/ne existovalo? Nemohla jsem si téměř na žádnou vzpomenout - tedy alespoň ne na nějakou, která by byla zajímavá. Na počasí už jsem se ptala. "Jsi... němý už od narození?" zeptala jsem se nakonec, trochu nejistě, protože co když to byla hloupá a urážlivá otázka? Vlk mi však zatím nedal důvod si myslet, že jsem řekla něco hloupého. Navíc se na tuhle otázku dalo přikývnout nebo zavrtět hlavou, takže jsem si s tím moc velké starosti nedělala.

//Oáza přes Poušť

Trochu jsem se uklidnila, když jsme se dali do pohybu. Myslela jsem jenom na to, kolik kroků dělám a jestli jdu rovně. Nemusela jsem se tak soustředit na to, co jsem prováděla. Doufala jsem, že mi to Jinks vážně odpustil, i když mi ta myšlenka nešla do hlavy nehledě na to, jak moc jsem se snažila samu sebe přesvědčit. Všechno akorát zhoršoval fakt, že byl alfou. Rychle jsem zavrtěla hlavou. Byla jsem ráda, když ke mně přišla Háti s otázkou. Pousmála jsem se, protože i když už byla skoro dospělá, pořád jsem měla pocit, že se s ní mohu bavit uvolněněji než s dospělými. "Ano," odpověděla jsem a přikývla. Trochu jsem pokrčila rameny. "Ale... není to moc překvapující. Takové věci se v Galliree dějí. Někdo si rád pohrává s našimi osudy," vysvětlila jsem. Rozhodně to nebylo to nejdivnější, co se mi tu stalo.
Došli jsme k moři a já se zastavila a poslouchala, jako bych byla jedno z dalších Jinksových vlčat. Zhluboka jsem se nadechla a slastně zavřela oči. Milovala jsem vodu. Byla jsem skoro zklamaná, když nás Jinks začal vést dál, ale nic jsem neříkala a jen ho v tichosti následovala.

//Ježčí plácek přes Eukalyptový les

Březen 5/10 - Erlend

Byla jsem na sebe vlastně docela pyšná. Zpanikařila jsem, ale jen na chvíli, a vlk se pořád usmíval - takže jsem ho nějakým zázrakem ani neurazila. Musela jsem se také pousmát, i když úplně nebylo čemu. Vlk mi beze slov odpověděl, že jeho mlčení není dobrovolné. To mě zamrzelo. Tedy, mluvila jsem nerada a dost často se stávalo, že jsem plácala samé nesmysly. Ale žít úplně beze slov? Neuměla jsem si to představit. Zhluboka jsem se nadechla a trochu vyrovnaněji pokývla hlavou. "To mě mrzí," řekla jsem popravdě.
Stále jsem z té situace lehce vyšilovala. Bylo to se mnou lepší, než když jsem na Gallireu narazila poprvé, ale pořád jsem nebyla úplně nejlepším nositelem plynulých konverzací. Cítila jsem, jak mi tváře hoří studem a snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že to není tak tragické. Svěsila jsem omluvně uši k hlavě a nechala ho, aby do mě drcnul. Nebyla jsem na taková gesta zvyklá, ale nikdy bych ji neodmítla. Vlastně naopak. A v tu chvíli jsem byla ráda za cokoliv.
Znovu jsem sebou polekaně škubla, když mi jeho hlásek promluvil v hlavě. Pomyslně jsem si zapsala, že magie myšlenek je stejně děsivá jako je fascinující. Přikývla jsem a začala pomalu, ale uvolněně máchat ocasem ze strany na stranu. Naklonila jsem hlavu zamyšleně do strany a přemítala, jak bych k tomuhle měla přistupovat. Nejspíš jsem nemohla říkat nic, na co byla vyžadována složitá odpověď. "Jmenuju se Wizku," vyhrkla jsem, a, to vážně, Wizku? Na tohle není potřeba odpověď? Rychle jsem se to snažila zachránit. "Nemusíš mi říkat své jméno, jestli je to složité. Dám ti nějakou přezdívku, nebo tak." Nervózně jsem se pousmála.

Březen 4/10 - Erlend

Nechápala jsem, jak mohla být jedna vlčice tak strašně nemotorná. Hlavně se slovy. Stydlivě jsem přitiskla uši k hlavě a čekala, jak na to vlk bude reagovat. Doufala jsem, že ho přinutím mi odpovědět, ale on začal jen přikyvovat. V tu chvíli jsem myslela, že mě jednoduše trefí. A pak se začal tvářit, jako by veškerá radost ze světa vyprchala. Co to? Narovnal se, a já se pro změnu přikrčila. Nádherně jsme se v tu chvíli doplňovali, až na to, že jsem jeho řeč těla četla úplně špatně. S poplašeným pohledem jsem sledovala, jak si přikládá tlapku k tlamě a vrtí hlavou. Povytáhla jsem obočí. Možná se mu něco nelíbí? Ale nepřišlo mi, že jsem řekla něco zas až tak strašného. Jasně, bylo to neskutečně trapné, ale ještě jsem nezažila, že by někdo někoho dalšího odsuzoval pantomimou.
Nechápala jsem to, dokud mi něco nepromluvilo v hlavě. Někdo. Škubla jsem sebou a mým instinktem bylo začít se rozhlížet kolem. Naštěstí jsem nebyla hloupá. Když jsem okolo sebe nikoho kromě vlka neviděla - a byla jsem si vcelku jistá, že on tlamu neotevřel - dala jsem si dvě a dvě dohromady. Tlapka u tlamy, vrtění hlavy. Já nemluvím. Byl němý, nebo mluvit nechtěl, s magií myšlenek, nebo tak něco. Děkovala jsem Gallirejským bohům za to, že už jsem tu takovou dobu žila a tyhle věci věděla. Kdybych byla nováček, nejspíš by mi v tuhle chvíli vážně švihlo. "Aha," vydechla jsem a rychle se plácla přes tlamu. To nebylo moc empatické. "Teda, promiň. Já... nemluvíš protože nechceš, nebo...?" Nervózně jsem přešlápla. Nevěděla jsem, jak k něčemu takovému mám přistupovat. Začala jsem pochybovat i o tom, jestli mě slyší, což byla hloupost. "Já zase nevidím na blízko," prohlásila jsem. Až po chvíli mi došlo, že můj problém oproti jemu je malichernost, a trochu jsem se uchechtla. "Promiň. Asi taky přestanu mluvit," zaúpěla jsem. Házela jsem tady po něm jednu urážku za druhou, i když jsem nic z toho jako urážku nemyslela.

Oči mi málem vypadly z důlků, když jsem z Háti slov pochopila Jinksovo postavení ve smečce. Byl alfa - nebo byl minimálně kandidátem na alfu. Nechápala jsem, jak jsem si ty tečky nemohla spojit dřív. Jinks měl Baghý a Baghý byla alfa. Dvě a dvě jsou čtyři - nebo v tomhle případě Jinks a Baghý jsou dvě alfy. Srdce se mi propadlo skrze žaludek až někam pod zem a vyšlo ze mě hysterické uchechtnutí. Ztrapnila jsem se, a nejenom před jen tak nějakým vlkem. Pevně jsem zavřela oči a doufala, že to třeba všechno zmizí. Ale ne. Když jsem je otevřela, pořád tam oba stáli. "Alfa, huh?" prohodila jsem. Tváře mě pálily a nepochybovala jsem, že je na mně všechno poznat. Byla jsem jako otevřená kniha.
Nezasloužila jsem si to, ale čekalo na mě Jinksovo odpuštění. Hlasitě jsem si oddechla a trochu se pousmála. Klepala jsem se z toho stresu jako ratlík, ale musela jsem samu sebe pochválit. Ještě jsem neomdlela. Vždycky to mohlo být horší. "Děkuju," vydechla jsem, a rozhodně v tom ta vděčnost byla slyšet. S úsměvem jsem je sledovala a zavrtěla ocasem. Taky jsem snila mít něco takového - ale rozhodně ne s Jinksem. Nechápala jsem, co mě to popadlo.
Nad jeho otázkou jsem se zamyslela a trochu znervózněla. Nechtěla jsem je obtěžovat. Ale teď, když už jsem je potkala a patřili k Borůvce... možná by neškodilo se jich držet, podívat se zpět do lesa. Vlastně by to vůbec neškodilo. "Dobře," usmála jsem se a přikývla, načež jsem se roztřeseně zvedla a sledovala je. Procházka rozhodně neuškodí mým rozhozeným nervům.

//Konec Světa přes Poušť

Březen 3/10 - Erlend

Vlk měl překvapivě... všeříkající řeč těla. Nepotřebovala jsem jeho slova, abych více méně pochopila, co si asi myslí. Ačkoliv přesný odhad jsem si nemohla dovolit, protože jsem měla tendenci všechno sabotovat tak, aby to šlo proti mě. Z prostých nechápavých pohledů a vrtění hlavy bych dokázala udělat smrtelnou nenávist vůči mé osobě. Nervózně jsem střihla ušima. Myslela jsem to jako vtip, ale... co když si o mě doopravdy myslel, jaká jsem nána? Prosím, řekni něco, modlila jsem se v duchu.
Mé modlitby však vyslyšeny nebyly. Naopak, vlk na mě jen koukal, culil se a mával u toho ocasem - fajn, asi zde žádná nenávist neprobíhala - a zůstával zarytě mlčet. To mě znervózňovalo ještě víc, vzhledem k tomu, do jaké situace jsem sama sebe dostala. Vážně by bylo tak divné se znovu zvednout a prostě pokračovat? Ta vize mi připadala horší, než zůstat sedět. "Tak... konečně jaro, co?" prohodila jsem s úsměvem a chtěla si hodit mašli. "Teplo... slunce... Je to fajn." Pomoc.

Březen 2/10 - Erlend

Sledovala jsem spícího vlka se zatajeným dechem. Poplašeně jsem sebou škubla, když jeho chrápání přestalo. Měla bych do něj pro jistotu znovu žďuchnout? Byl to signál, abych odešla? Proč jsem ho vlastně chtěla vzbudit? Pomyslně jsem se plácla do čela. To jsem byla celá já. Nepromyšlená rozhodnutí, a pak jsem si připadala jako blázen, který budí nevinné vlky z jejich spánků. Medvěd. Chtěla jsem ho varovat před medvědy, vzpoměla jsem si, a hned se mi dýchalo trochu lépe.
Vlk se nakonec probudil bez dalšího strkání, za což jsem byla vděčná. Stejně jako za to, že po mně nevystartoval. Uzlík v mém hrdle zas o něco povolil. I kdyby byl nebezpečný, alespoň nebyl agresivní. Raději ani nic neříkal, z čehož jsem byla lehce nesvá. Opětovala jsem mu úsměv a také kývla. Dokonce jsem napodobila i pohyb jeho ocasu, jako bych neměla vlastní hlavu. Další pomyslná facka do čela. "Moc se omlouvám, jen... jsem šla kolem a přemýšlela o medvědech, a tak mě napadlo, že bych tě raději měla probudit a varovat, že, no... že spíš hodně nahlas. Tak aby tě něco nesnědlo." Tak tohle je trapas. Tiše jsem zaúpěla a posadila se do trávy. I když jsem si vlastně sedat nechtěla, měla jsem mu to jen sdělit a jít dál. Sakra. To už jsem nemohla, už jsem seděla.

Březen 1/10 - Erlend

Poslední dobou bylo mým zvykem toulat se bez určitého cíle. Bylo to svým způsobem osvobozující, nemít nikde žádný závazek. S příchodem jara jsem si navíc své procházky začínala znovu užívat, ne jako v zimě, když se mi tlapky bořily do sněhu a nebylo co strčit do tlamy. Oklepala jsem se nad tou představou. Sice to letošní zimu nebylo tak špatné, ale situace se nebezpečně podobala hladomoru před několika lety. To nebyly hezké vzpomínky.
Z přemýšlení nad minulostí mě vytrhl zvuk, jako když řve medvěd. Což mě samozřejmě vylekalo. Občas jsem zapomínala, že jedna dobrá rána elektřinou a mohla bych si dát medvěda k obědu. To však šlo proti mně. Neublížila bych zvířeti, které si jen bránilo své teritorium. A ani jsem nemusela - k mé nemalé úlevě jsem v trávě zahlédla vlčí uši, a bylo jasné, odkud zvuk přichází. Pobaveně jsem se pousmála a chystala se vlka obejít, ale... když už mě napadlo to s tím medvědem, přišlo mi nevhodné tu vlka nechat chrápat na celé kolo. Ještě by nějaká ta šelma vážně přišla, pokud by se nejdřív nevyděsila.
Opatrně jsem přešla až k vlčímu tělu a nerozhodně přešlápla. Znovu jsem si musela připomenout, že bych se dokázala ubránit, kdyby se vlk rozhodl mi ukousnout hlavu. Odkašlala jsem si. "Eem, pardon, ale...?" Trochu jsem do vlka žďuchla tlapkou a čekala.

Trochu jsem se na něj zamračila, aniž bych si to uvědomila. Tak harmonický vztah, hm? Natočila jsem hlavu zvědavě do strany. Zničehonic jsem chtěla neskutečně vědět, co se v tom jejich vztahu děje a jestli je vážně tak harmonický, jak Jinks vypráví. To přece muselo být nemožné, aby jejich vztah tak dobře klapal, když Jinks byl určený pro mě. Netrpělivě jsem švihla ocasem. Což o to, já Jinkse moc chtěla, ale zatím to vypadalo, že šedivý neche. Však počkej, jak budeš chtít. Věnovala jsem mu sladký úsměv a pokývla hlavou. "Tak to si užívej," zazubila jsem se. Dokud můžeš.
Háti nevzala úplně dobře, že jsme jí odmítli říct, jak se dělají vlčata. Pokrčila jsem rameny a v klidu bych jí nechala, ať si oddupe někam jinam, já chtěla být sama s jejím tátou. Jenže Jinks se ihned vydal za ní. Bez váhání jsem se tedy zase já vydala za ním. To už mi v hlavě začalo tak podivně bzučet, opadla ze mě pozivita a energie, srdce mi přestalo šíleně tlouct a z tváří mi zmizel ruměnec. Ne. Nenenene. Co jsem to tu celou dobu prováděla? Vždyť... to bylo tak šíleně proti mně! "Jinksi? Panebože, strašně moc se omlouvám," vyhrkla jsem a snažila se zabránit slzám. Nenáviděla jsem něco udělat špatně. "Nevím, co to do mě vjelo, muselo to být nějaké kouzlo, já... já nechtěla." Pohlédla jsem na Háti. Musela jsem to nějak spravit i s ní. Co jsem si myslela, vykládat jí o vlčatech? To byla práce rodičů. "Táta má pravdu. Je to moc složité na jednu rychlou konverzaci," pokusila jsem se něčím přispět.

Háti mě znovu překvapila natolik, že jsem odlepila oči z Jinkse a podívala se na ni. Máma? I můj pomatený mozek si začínal dávat dvě a dvě dohromady. Takže Jinks má dceru Háti a Háti máma je Baghý... No, to ještě nic neznamená. Znovu jsem se na šedého zazubila, ale on mi pak všechny mé sny zakopal nadobro. "Společně?" zopakovala jsem, tak trochu v transu. Společně s Baghý. To znamenalo, že... Ale ne. "Aha, no, to je pěkné... A dobře vám to klape spolu?" Nemohla jsem koneckonců ztratit veškerou svou naději, že? Mohli spolu mít dvě dcery, ale taky spolu už nemuseli být. To nebylo tak výjimečné! Zavrtěla jsem ocasem a nedočkavě na Jinkse zírala.
Jemu se ale moje chování z nějakého důvodu nelíbilo. Zamračila jsem se a trochu se odtáhla, ačkoliv jsem chtěla přesný opak. "Jistě, jistě, omluv mě," odpověděla jsem. "Ty mi to odpustíš, viď, chlapáku?" Udělala jsem na něj roztomilá očka.
Začala jsem se chechtat, když se Háti doprošovala názorné ukázky. Byl jsem jen poblázněná, ne úplný blázen, a tak jsem i já zavrtěla hlavou. "Tatínek má pravdu. Na to seš ještě móc malá," upozornila jsem ji a znovu hodila oči na Jinkse. Vidíš? Já jsem taky dobrá máma.

Přikývla jsem. "Za dob Blueberryho. Odešla jsem krátce po tom, co se alfou stala Baghý, pokud ti ta jména něco říkají," shrnula jsem to... velmi krátce. Protože v tu chvíli už jsem nemohla racionálně myslet a snažila jsem se na chudáka Jinkse jakkoliv zapůsobit. "Chybí mi to... a ti fešní vlci taky," mrkla jsem na něj, "Jen škoda, že jsi nepřišel dřív. Ale to nevadí. Teď už se koneckonců známe dostatek..." Vůbec jsem přes své růžové brýle neviděla, že o mě šedivý nejevý žádný zájem. Místo toho jsem se k němu přisunula blíž a hltala ho očima. "Jinks... to je krásné jméno, pro pořádného samce jako ty." A Háti bylo taky fajn, asi. Pomalu jsem ani nezaznamenala, že má jména dvě.
Ta slova Háti byla tak překvapující, že mě to donutilo odlepit oči z Jinkse. Vykulila jsem na ni oči a chvíli jen pozorovala, jak se bude situace vyvíjet. Na tohle se cizích neptá? "Ale proč by ne?" Uchechtla jsem se a hravě na šedivého zamrkala, takže Háti si znovu musela jen domyslet, že mluvím na ní. "Já moc dobře vím, jak sehnat vlčata," zapředla jsem. "Ale to se ukazovat nesmí, ty lišáku." Kdyby snad Jinkse napadlo to té chuděře ukazovat.

Srdce mi spadlo až někam do žaludku, když vlk zmínil, že jsou s Borůvkového lesa. Trochu jsem se napřímila a celkově se snažila vypadat, no... méně jako prašivý tulák, co se v poušti schovává před zimou protože si nemá kam jinam vlézt. Měla bych jim to říct? Uvažovala jsem. Čeho tím dosáhnu? A čeho ne? Pro Amorka naštěstí - ale pro mě naneštěstí - bylo všechno vyřešeno za mě. Chvíli jsem se zničehonic chtěla prostě zvednou a odejít, vydat se zpět na sever, jenže jsem to nestihla. Bohužel. Svět jako by se zbarvil dorůžova, a jakmile jsem se konečně odvážila zvednout oči z písku a podívat se na šedivého, to srdce mi do žaludku spadlo podruhé. Byl tak... pohledný a... no, prostě k zulíbání. Chtěla jsem mu zabořit čenich do té jeho huňaté srsti a už se nikdy neodtáhnout. Počkat, cože? To byla má poslední racionální myšlenka než ji nahradily růžové sny o růžové budoucnosti s šedivým vlkem. A to jsem ani neznala jeho jméno.
"Inu... odtamtud jsem taky," uchechtla jsem se a udělala krok blíž. "Tedy, bývala jsem. Ale jedno vedlo k druhému a... ale však, na tom nesejde, mistře...?" Hodila jsem po něm očkem a přihlouple se uculila. "Mé jméno je Wizku, kdybys ho někdy potřeboval... ty fešáku." Zachichotala jsem se, a ačkoliv jsem se momentálně odmítala dívat kamkoliv jinam než na vlka přede mnou, stíhala jsem u toho šílenství odpovídat i tomu vlčeti. "Dá se to? Taky si myslím, že se to dá..." odpověděla jsem úplně zcestně, zatímco jsem očima hltala chudáka Jinkse.

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem šepot vlčice slyšela dobře. Něco o kamarádce, což mohla být spousta věcí, takže jsem se po tom dál nepídila. Ve skutečnosti mě ta nevědomost ale znervózňovala. Bůh ví, jestli mě třeba nesoudila, nebo tak... Zavrtěla jsem hlavou a přinutila se na takové věci nemyslet. Už jsem sebou přeci nenechávala zametat tak, jak se ostatním zlíbilo. Ale jedno znovushledání a jako bych byla zase na začátku všeho. Uzavřený kruh.
Vlčice nic neříkala, jen na můj pozdrav kývla hlavou, což byl přesný opak mých přání. S nadějí v očích jsem se otočila na šedivého - a dosti huňatého - vlka. Ten naštěstí řekl něco víc, a já se toho dychtivě chytila. "Ah. Takže nejste Gallirejští? Nebo...?" Natočila jsem hlavu do strany. Byla jsem zvyklá na to, že obhlídky po okolí prováděli především tuláci. Ale zárovn jsem tu už byla spoustu let, a přesto jsem neprošla snad ani půlku Gallirejského území. Takže jsem mohla jenom hádat.
Trochu jsem zavětřila, což mi prozradilo, že vlci jsou rodina. Mile jsem se usmála a uvolněně zamávala ocasem. Kdyby vlčice už nebyla téměř dospělá, nazvala bych ji roztomilou, ale takhle už by to pro ni nejspíše bylo akorát trapné. "A jak se ti tady v poušti líbí?" zazubila jsem se na ni. Vždycky bylo jednodušší mluvit s mladšíma.

//Poušť Aratat

Neměla jsem žádný cíl. Jednoduše jsem šla pořád rovně, abych si byla jistá, že najdu cestu z pouště zpět - nechtěla jsem sice mrznout tam v té zimě, ale zároveň jsem nechtěla shořet pod pouštním sluncem. A tak jsem k té oáze přišla tak trochu jako slepý k houslím. Prostě jsem pokládala jednu tlapku před druhou a najednou jsem u ní stála. Pousmála jsem se nad vlastním štěstím. Dokonce jsem tu ani nebyla sama - opodál postávali dva vlci, a pokud jsem měla dobrý odhad, musel mezi nimi být velký věkový rozdíl. Možná rodina? Nebo další adoptivní vlče. Takhle na dálku jsem to nedokázala určit.
Původně jsem neměla v úmyslu se s nimi dávat do řeči, ale po rychlém napití se moje pozornost vrátila zpět k nim. S úměvem jsem je chvíli pozorovala. Tohle byl jednou můj sen, mít rodinu, trávit spolu čas. Zavrtěla jsem hlavou nad chvilkovým smutkem, který se mě zmocnil. Raději jsem se dala do pohybu. Jestli jsem se dál měla potulovat, nemusela jsem to dělat sama. "Zdravím," prohodila jsem, a najednou si připadala neskutečně trapně. Co jsem vlastně chtěla říct? "Uh, taky se tu schováváte před zimou?" zkusila jsem to první, co mě napadlo. Prosím, prosím, buďte alespoň jeden upovídanější než já, modlila jsem se.