Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 6/10 | Hyetta

Pousmála jsem se. Bylo hezké ta slova slyšet. Uklidňovala mě vědomost, že jsem vlastně byla úplně normální. Znamená to, že jsou všichni ostatní nenormální? Pochybovala jsem o tom. Ačkoliv jsem se na moment cítila vděčně, v ten další už mi zase bylo na nic. Nejspíš bych ta slova potřebovala slyšet ještě tisíckrát, abych jim doopravdy věřila. Představa Annan mě tak jaksi uklidňovala. "A jak se to dělá?" zeptala jsem se nesměle. Obrátit se na Annan mohla znamenat spousta věcí. Myšlenka, prosba, rituál. Nebo platba, jako u Života a Smrti.
Hyetta byla opravdu hodná. Nevědomky stoupala po žebříčku mých oblíbených vlků, aniž by mě znala déle než pár minut. Ale co jsem měla dělat? Byla na mě milá, říkala mi o svých bozích a ještě ke všemu měla vlče. A já měla pro vlčata slabost, to byla obecně známá informace. Zaprodala bych pro ně i duši. "To opravdu ano." Přikývla jsem a dychtivě hltala každé její slovo. Možná jsem byla až moc lehce ovlivnitelná. Ale bylo to zrovna v tuhle chvíli něco špatného? "Pravda. Ale nikdy není pozdě, ne? Založit si vlastní úkryt," pousmála jsem se, "klidně i poblíž smečky, abyste obě byly stejně šťastné," dodala jsem.

Duben 5/10 | Hyetta

Zahleděla jsem se na hladinu jezera a poslouchala. Opravdu poslouchala. Nechala jsem slova vlčice, aby se mi zapsala do paměti a probudila ve mně všemožné emoce. Nic není zaručené, shrnula jsem to v myšlenkách. Cesta? Natočila jsem hlavu do strany a jemně se pousmála. "Já jsem spíš sedavý typ," zažertovala jsem a pokrčila rameny. "Nebo se jenom bojím udělat jakýkoliv krok vpřed," dodala jsem. Proč jsem se svěřovala zrovna Hyettě, cizince, kterou jsem sotva potkala? Bylo to oficiální. Zbláznila jsem se. Ale... bylo to jednoduché. Mnohem jednodušší než se otevřít blízkým. Navíc se mi líbila představa něčemu věřit, a tak mi vlastně vlčice byla ještě příjemnější.
Přikývla jsem. Musela jsem se pochválit za to, že jsem to dokázala vykoumat. "To je hezké poslání," řekla jsem zasněně. Brala mě jako jednu ze ztracených? Nedivila bych se. Poznámka o dceři mě zaujala, a trochu jsem se napřímila. "Aw, má štěstí, že tě má jako mámu," pousmála jsem se a zavrtěla ocasem. "Myslím si, že je tu na výběr více než dost smeček. I volných lesů a skrytých úkrytů," pověděla jsem jí. Neměla jsem nic speciálního, o čem bych mohla vyprávět, což mě trochu mrzelo. Zdálo se, že život Hyetty je plný zajímavých věcí.

Duben 4/10 | Hyetta

Takže jsem soudila dobře, že se jedná o jméno - s největší pravděpodobností o jméno vlčice. Jen jsem stále moc nechápala, co měla Niamph společného s naším setkáním. Opatrovatelka noci zněla důležitě, podobně důležitě jako Život a Smrt. Byla to snad Gallirejská bytost, o které jsem nevěděla? To se mi nezdálo pravděpodobné. Věděla jsem, nebo jsem minimálně měla ten pocit, o všech zdejších bytostech. Existence někoho tak důležitého by se ke mně snad donesla dříve, ne?
Ze všeho toho přemýšlení mě rozbolela hlava. Zastyděla jsem se za zkomolené jméno Annan a přikývla hlavou, aby vlčice věděla, že jsem si to jméno tentokrát dobře zapamatovala. Patronka, opatrovatelka. Už mě ta hlava jen nebolela, přímo se mi točila. Vlčice mi však nepřišla jako blázen. Tak jsem si v téhle situaci připadala já. Řád? Kněžka? Už na mne těch slov bylo nějak příliš, takže jsem byla ráda, když mi vlčice položila jednoduchou otázku. No, jednoduchou v rámci možností. "Já... nemám úplně svůj cíl," přiznala jsem a připadala si méněcenně, což asi bylo zbytečné. Vždyť byla spousta vlků, kteří neměli cíle, ne? "Hlavně, abych byla šťastná," dodala jsem s malým úsměvem, abych nevypadala jako úplný blb, co neví, co chce. I když přesně to jsem byla.
Nemohla jsem ale přejít všechna ta podivná jména a slova bez povšimnutí. Už jsem byla v ráži pokládání otázek a neviděla jsem konec. "Takže Niamph a Annan jsou bohové?" ujistila jsem se. Neměla jsem sebemenší problém tomu věřit. Vlastně mi to přišlo hezké. "Vsadím se, že si tady nějaké místo najdeš," prohodila jsem a spokojeně mávla ocasem ze strany na stranu.

Duben 3/10 | Hyetta

Vlčice ihned měla moji plnou pozornost. Natočila jsem zvědavě hlavu do strany a poslouchala. Niamph? To mohla být spousta věcí. Cokoliv v jazyce, kterému jsem nerozuměla, nebo jméno. Ale jména také nosila spousta věcí. A tak jsem se pokusila potlačit svou úzkost z cizinců a jemně se usmála. "Co je Niamph?" Nebo kdo, ale už mi přišlo hloupé doplňovat svou otázku, a tak jsem to nechala plavat. Bylo jasné jako facka, na co se ptám. Přikývla jsem, ačkoliv jsem ještě neměla svou odpověď. "Ale oblohu vyčistila opravdu krásně," přitakala jsem.
Pomalu jsem začínala relaxovat. Bylo očividné, že vlčice nemá zlé úmysly. Jen chudák nevěděla, že jsem z komplimentů nervózní. Potutleně jsem se usmála a zabodla pohled do země. "Děkuji. Taky mě těší, Hyetto," odpověděla jsem. Znovu cizí jméno, tentokrát Anne. To už jsem si byla celkem jistá, že to jméno je. "A Anne je kdo?" zazubila jsem se, aby věděla, že ji nesoudím. Jen jsem byla zvědavá. Proč vytahovat jména cizinců v náhodné konverzaci s... no, s dalším cizincem?

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?

Není to jeden nejlepší moment, ale celá covidová éra. To byly skvělé hry, skvělé zážitky. <3

2. Čeho nejvíce lituji a proč?

Přijde mi, že jsem Wizku někde zanedbala. Že je z ní to middle child, které nikdy nedostalo dost lásky. To bych chtěla spravit, zaparkovat ji ve smečce a už jí pokud možno dávat jen veselé vzpomínky.

3. Jaké další vylepšení plánuju?

Už nic moc. Chtěla bych třeba jednu speciální magii a taky doplnit ty, co už má. Jinak je perfektní. <3

4. Koho ještě musím potkat a proč?

Znovu musí potkat Makadi, vždyť to jsou kámoši. A taky Lilith, aby se jí omluvila, heh.

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?

Přepsání povahy, omlazení u Života a Borůvka c: Žádné extra cíle pro Wizku nemám.

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?

Znovu se přidat do Borůvky, zajít za Životem a nechat se omladit, přežít. :Dd Přidat se do Borůvky protože to je jediný domov, který kdy znala. Život protože jsem to řekla já a přežít… to chceme všichni.

7. Co je jeho hnacím pohonem?

Že ji čeká něco lepšího, že se všechno ještě spraví. Ale ono se to nespraví, když bude jenom sedět, že.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?

Makadi, i když se dlouho neviděli. Prostě depressed friends. Pak taky Nickolas, její bráška c: No a býval to Blueberry, její alfák. A všechna vlčata!

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?

Přidání do Borůvky. Myslím, že bez toho by se všechno odvíjelo úplně jinak… A Borůvka je teď její srdcovka i moje.
Pak je to taky spojení se Styx, protože to je takový crush, který se nezapomíná. Curse you, Styx :c

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?

Spíše negativní než pozitivní, nebudu lhát :D Ale nevadí mi to. Pořád ji mám ráda, i když je hodně poznamenaná, ale… nic, co by nějaký wake up call nespravil wink wink

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?

Požár v Borůvce a zimní hladomor. Od té doby nesnáší zimu a pořád se bojí, že přijde o svůj domov. I když teď žádnej nemá, oops :Dd

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?

Tyjo, myslím si, že Wizku nemá někoho koho by nenáviděla. Určitě se najdou vlci, které nemá ráda, ale miss hráčka nemá seznam známostí, takže to hraje tak, že si Wiz houby pamatuje :tasa:

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?

a) Borůvka
b) Sarumen
c) Mech
d) Vrba
e) Asgaar
f) Cedr
g) Buk

1.Kolik dalších charů mám v hlavě a kolik jich přivedu k životu?

2-3 hehe, jednoho zapomnětlivého starouše a jednu vlčici, která by měla teoreticky zastoupit Wizku, z které už jsem až moc vyrostla :D Ne nutně v tomhle pořadí, možná do toho vstoupí ještě vlče, možná ne, kdo ví? Ale tihle 2 jsou zatím 100% v plánu.

2. Který charakter je můj nejoblíbenější a proč?

Nina, protože mi přijde, že je s ní možné cokoliv. Být zlá, být hodná, být zamlklá, být upovídaná,… Prostě má možnosti které Wizku ani Sirius nemají + zajímavou backstory která ji hodně ovlivňuje.

3. Který charakter mám rád nejméně a proč?

Wizku :c Byla tvořená podle mne a mojí povahy před těmi 5 lety, no a on člověk za tu dobu hodně vyroste a změní se. Takže teď je z ní vlastně jenom zamlklý pařez, co se všeho a všech bojí. Pokusím se to změnit, tak snad to vyjde a pořád to bude v jádru ta samá Wizku <3

4. Který charakter by bylo nejtěžší "dropnout" a proč?

Tyjo, nemám nutkáni dropnout ani jednoho… Ale nejtěžší co se týče okolností by byl asi Sirius. Má smečku, partnera, spoustu neuzavřených dějových linek. A navíc mě to s ním baví c:

5. Co si o sobě myslím jako o hráči?

Myslím, že se snažím být nekonfliktní? Poslední dobou… :DDd Snažím se být hodná a tak. Odpovídám max. do týdne, snažím se držet povahy,… Občas mi někde ulétnou gramatické chyby, ale ani to psaní nemůže být tak strašný.

6. Co bych chtěl na Galliree změnit (pravidla, vzhled, ceny etc.)?

Myslím, že už jsem to několikrát zmiňovala, ale bylo by super mít na výběr nový IDčko v registracích. Už máme nová vlčata a puberťáky, tak bychom mohli po xxx letech přidat i dospělála c: Ale líp se to říká než dělá, že :D

7. Který charakter, váš nebo cizí, bych zakázal a proč?

Všechny, kterým se nejde ubránit. :D Chápu že ti co se účastní akcí, jsou tady dlouho atd. a mají spoustu peněz jsou prostě předurčení k tomu být neovladatelní, but… I'm scared :tasa: Ale člověka na hru si vybíráte, takže se jim prostě vyhýbám pokud možno.

8. Které pravidlo mi přijde špatné a proč?

Že se u jezera a v lese dá nahrabat max. 10 postů za měsíc :Dd Jestli to má dobrý důvod a jenom ho nevidím tak alright, ale přišlo by mi super nahrát si jen tak, třeba i v lese, 100 postíků protože proč ne. Pořád to jsou klasické herní posty, so c:

9. Existuje nějaký důvod, proč bych s Gallireou skončil?

Asi jo, kdybych už to nedávala s reálným životem, i když doufám, že se to nikdy nestane. Já svou pauzu měla protože jsem asi vyhořela, nebavilo mě hrát, nebavilo mě všechno try-hardit. Musela jsem si k tomu najít cestu i bez toho abych se účastnila každé akce a lítala na každou osudovku :)

10. Proč mě baví hrát?

Miluju vytváření postav a hraní za ně - ale hlavně mě to baví díky tomu, co jsme tady vytvořili :) Jak neherní věci jako stránky, pravidla atd. tak komplikované zápletky, traumatizované postavy,… :Dd I like it.

11. Která akce mě bavila nejvíce a proč?

Loterie. Já vím, že v ní mám strašnou smůlu, ale prostě mě strašně bavila - nevím, který rok to byl, ale bylo to myslím omezený na 5 postů denně a hrála jsem s Makadi? Who knows, ale napsali jsme toho strašně moc a bylo to fakt skvělý. I když jsem nic nevyhrála, což vlastně dokazuje, jak dobrý to bylo, že mě to nijak extra neštve :Dd Je to spíš vtipný. Každopádně tyhlety akce typu neherní x herní jsou nej.

12. Mám raději domluvené hry/partnerství nebo neplánované hrya proč?

Partnerství tak napůl, klidně si můžeme říct "hej, těm by to spolu šlapalo", ale pokud mezi sebou nemají chary ve hře žádný romantic vibes, tak meh. Pokud už ale mezi sebou něco cítí, tak se ráda domluvím. c:
Hry 100% domluvené i kvůli tomu bodu o neporazitelných vlcích :D Ale pokud to je nějaký normální vlk, tak mi nedomluvené taky nevadí. ^^ Akorát nemůžu zrovna hrát něco důležitého, to bych úplně nechtěla být rušena.

13. Chtěl bych vám říct ještě něco?

Chtěla bych říct, že vás tu všechny mám moc ráda. Beru Gallireu jako svou srdcovku a nikdy jsem neměla nějakou hru tak ráda, jako tuhle. c: Jsem ráda, že jsem se vrátila. A že vás tu všechny mám.

Duben 2/10 | Hyetta

Nezůstala jsem osamotě dlouho, ale nestěžovala jsem si. Po tolika letech v Gallirei jsem začala chápat, že kamkoliv se tu vlk pokusí zašít, dříve či později ho někdo najde. Přesto jsem se trochu zalarmovaně vyhoupla do sedu, ale cizí vlčice nevypadala jako nositel hrozby. Vlastně... byla milá. V různých odstínech hnědé, s jedním okem šedivým. Předpokládala jsem, že to znamená, že je na něj slepá - ale nijak jsem ji nepodceňovala. Pořád měla jedno oko zdravé a s jedním okem se zrovna tak lehce dalo někomu prokousnout hrdlo. Nebyla to slabost.
"Zdravím," odpověděla jsem na její pozdrav a zvědavě ji pozorovala. Vypadalo to, že si chce povídat. S tím jsem měla jen maličký problém. Rozhodně jsem neuměla vést konverzace, ale pokud Hyetta dokázala mluvit za nás obě? Proč ne. "To ano. Vypadá to, že konečně budou vidět hvězdy," přidala jsem a také se zahleděla na večerní nebe. Jaro. Mé oblibené.
Stále jsem jedním okem vlčici pozorovala - nejspíš vás paranoia toho, že vás někdo zamorduje když se nebudete dívat, nikdy neopustí. "Jsem Wizku," pověděla jsem jí po chvíli. Chtěla jsem jí ukázat, že mám v sobě snahu, že si povídat chci. A ne, že by mé jméno drželo nějakou extra sílu.

Duben 1/10 | Hyetta

Měsíc se změnil v další a já zase někam kráčela. Vodní plochy mě přitahovaly víc než cokoliv jiného. I tentokrát jsem si našla cestu k jezeru, kde jsem si spokojeně lehla na břeh a máčela si přední tlapky ve vodě. Konečně mi z té aktivity nezamrzaly kosti, což mohlo znamenat jediné - bylo jaro. Vlastně se mi stačilo trochu rozhlédnout kolem. Na stromech už se zelenaly pupeny, sem tam byly dokonce vidět už i první lístky. V trávě rostly sedmikrásky a pampelišky a nad hlavou mi každou chvílí přeletěl nějaký pták. Viděla jsem i čápa. Jaro. Spokojeně jsem si povzdechla a pohnula tlapkou, abych mohla na hladině pozorovat šířící se kruhy. Byla jsem tu úplně sama a vůbec jsem si nestěžovala. I když už mi vlčí společnost nedělala takový problém, jako kdysi, pořád jsem byla vděčná za jakýkoliv moment o samotě. Třeba zrovna tento.

Překvapeně jsem trhla hlavou k Háti. Trochu jsem znejistila a najednou jsem zpochybnila všechny své znalosti hierarchie. Naštěstí do toho vstoupil Jinks. Přikývla jsem, abych jeho slova potvrdila, ale stejně jsem se usmívala jako trdlo. "Ale děkuju za důvěru," zazubila jsem se.
Netrvalo dlouho a připojila se k nám Baghý. Postavilo mě to do pozoru. Pamatovala jsem si ji, ale trochu mě překvapila její křídla. Vážně jsem jí dlouho neviděla, došlo mi. Nebyla jsem tím však nijak extra zaražená. Byla jsem na takový jev zvyklá od Styx, ale své přátelství s šedivou jsem rozhodně neplánovala rozhlašovat nahlas. "Ahoj." Jenom jsem se pousmála a věnovala Baghý obdivující pohled - který mi byl opětován zamračením. Ajé. Přitiskla jsem uši k hlavě a trochu se přikrčila. Nechtěla jsem působit jako nějaký vyvrhel, který se vrátil dělat potíže. Srdce mi tlouklo o sto šest a já se marně snažila najít slova, omluvu, prosbu, cokoliv.
"Já-" nedořekla jsem to. Trochu jsem byla za vyrušení Háti vděčná, protože to, co jsem se chystala říct, bylo nanejvýš na úrovni stydlivého puberťáka. Tím ale moje vděčnost končila. Vyvalila jsem na Háti modré oči a málem mě kleplo. Tiše jsem zaúpěla. Tohle byla jedna katastrofa za druhou, ale neubránila jsem se sobecké myšlence, že bych si svým přátelstvím s Háti mohla u Baghý získat plusové body. Koneckonců to byla její dcera.
Povzdychla jsem si a přinutila se narovnat. "Chtěla by se postarat," opravila jsem její slova a trochu rozklepaně se podívala Baghý do očí. Slušilo se to, ale to neznamenalo, že to bylo jednoduché. "Děkuju," prohodila jsem směrem k Háti a věnovala jí široký, vděčný úsměv. "Pokud mně budete chtít," dodala jsem, tentokrát znovu směrem k Baghý. "Asi není třeba nic říkat... víš, jakou roli jsem ve smečce zastávala kdysi. Ale nebránila bych se ničemu. Jenom bych tu znovu chtěla být doma," přiznala jsem a trochu pochmurně pokrčila rameny. "Vlastně vůbec nechápu, proč jsem odešla. Prošla jsem snad celou Gallireu a stejně jsem nenašla místo, kde bych chtěla zůstat tak moc, jako tady. Rozsudek je ale na tobě," dokončila jsem svůj monolog a nervózně přešlápla. Jinks nic neříkal, což mě znervózňovalo ještě víc - pořád mi nešlo do hlavy, proč mu nenáleželo právo přijímání, když byl alfou. To ale nebylo podstatné, a tak jsem jen tiše vyčkávala.

Cítila jsem, jak se mi srdíčko roztéká, když jsem od Háti dostala takovou pochvalu. Nechtěla jsem vědět, jak bych reagovala, kdyby tam nebylo to docela. Nejspíš by to bylo poprvé, co bych měla serotoninu na rozdávání. Vesele jsem zavrtěla ocasem ale rozhodla se to zahrát cool. "Děkuji. Ty taky nejsi k zahození," řekla jsem a vrátila jí to její žďuchnutí.
"A tak to má být," souhlasila jsem s jejím slibem a spokojeně si vzdychla. Takhle mi to přišlo správné - byla jsem doma a dělala jsem to, co jsem uměla nejlépe. Až na to, že jsem to jako domov ještě brát nemohla. Byla jsem ráda za Háti podporu a vděčně se na ni usmála, i když jsem věděla, že takhle to ve smečkách úplně nefungovalo. Vcelku mě děsil fakt, že to ze sebe budu muset vysoukat podruhé - a trochu oficiálněji - před Baghý. Ale byla jsem více než ochotná.
Přikývla jsem na Jinksova slova, ačkoliv jsem nechápala, proč mu tohle právo nenáleží, když byl alfou. Nebyla jsem však úplně v pozici, kdy bych se mohla zvědavě ptát. "Dobře. To je v pohodě," odpověděla jsem a povzbudivě se usmála, protože Jinks z toho vypadal takový nesvůj. "Vydržela jsem roky, myslím, že ještě chvíli vydržím čekat," zazubila jsem se.

Březen 10/10 - Erlend

Konečně jsme se na něčem bez problémů schodli - magie byla Erlendova, ačkoliv vypadal překvapeně. Nedivila jsem se mu. Když se u mě poprvé objevila elektřina, bála jsem se sama sebe. Neměla jsem ráda magie, které byly tvořené k ubližování. Ta Erlendova ovšem byla hezká, a tak jsem uvolněně pozorovala, co se bude dít dál.
Stejně to bylo nečekané. Znovu jsem sebou překvapeně cukla a zavrtěla hlavou. Vážně jsem se potřebovala hodit do klidu - vždyť to byla jen neškodná kouzla. Prozatím. S téměř vlčecím zaujetím jsem pozorovala plujícího, technicky létajícího, pstruha a snažila se pochopit jeho význam. Pochybovala jsem, že si Erlend ve vzpomínkách zachoval něco takového. I když kdo ví. Přikláněla jsem se však spíše k verzi halucinací, iluzí nebo něčeho takového. Tiše jsem se uchechtla když pstruh zmizel a znovu věnovala pozornost Erlendovi. "To asi nebyla vzpomínka, co?" Natočila jsem hlavu zvědavě do strany. Já si taky pamatovala různé hlouposti, takže kým jsem byla, abych jen tak slepě hádala? Vždycky bylo lepší se ujistit.

//Středozemní pláň přes Jezírka

Zasmála jsem se. Bylo to trochu jako bych slyšela samu sebe, až na to, že já jsem daleko od vyspělé vlčí civilizace občas chtěla žít z jiných důvodů než těch magických. "To si nemyslím, že jde. Ale můžeš to při tom svém prozkoumávání vyzkoumat," zazubila jsem se. Jó, daleko od civilizace by nebyli ani žádní štramáci nebo vagabundi. Důležitě jsem přikývla, abych podpořila Jinksovy výchovné rady. O těhle individuích jsem už věděla kdeco, a z představy že se ochomýtají kolem Háti jsem bledla. Nemusela být ani moje dcera. "No, a mezi námi dvěma," naklonila jsem se k ní blíž, aby nás Jinks jakože neslyšel - ale samozřejmě slyšet mohl, pokud by chtěl, "pokud tě nějací takoví budou otravovat, tak se jim neboj nakopat z... prostě nakopat." Šibalsky jsem na ni mrkla.
Vůně borůvčí mi zcela pohltila mysl. V hlavě se mi odehrávalo více vzpomínek, než jsem chtěla - ty dobré i ty špatné. Připadala jsem si téměř jako poprvé, když jsem do lesa přišla. Našlapovala jsem opatrně, jako bych se bála zlomit i tu nejmenší větev - přitom jsem cestu, kterou jsme šli, dobře znala. Tak, jako všechny ostatní cesty. Jediné, co se změnilo, byla velikost stromů a keříků. Musela jsem se pousmát. Nestárli jsme jenom my, ale i vlci kolem nás. Spokojeně jsem mávla ocasem a zhluboka se nadechla, snad abych už nikdy nezapoměla vůni borůvkových keřů.
Z přemýšlení mě vytrhla až otázka Jinkse. Chvíli jsem musela vypadat překvapeně - vůbec mi nedošlo, že jako cizinec jsem měla zůstat stát na hranicích. Ale Jinks tomu tady velel, takže jsem nic neříkala a jenom se jeho vtipu zasmála. "Chudák! Ale moc nevím, kdo z vás," usmála jsem se.
Jeho otázka přišla nečekaně a já nervózně pokrčila rameny. "Já..." nedopověděla jsem, ačkoliv jsem pravděpodobně měla jasno od té doby, co jsme vkročili do lesa. Ale věci se lehčeji myslely než říkaly. "Ráda bych. Už jsem se toulala dost dlouho, a pokud mám být upřímná, nenašla jsem nic co by tomuhle lesu sahalo po kotníky," pronesla jsem se zasněným pohledem. Bylo to krásných pár let, ale nemohla jsem se dočkat, až skončí. Tedy... "Tedy, chtít můžu hodně, že," nervózně jsem se uchechtla, "otázkou je, zda mě tu budete chtít," dopověděla jsem a zakoukala se mezi stromy, protože jsem se bála, že když budu koukat na Jinkse, vyčtu z jeho tváře nesouhlas.

Březen 9/10 - Erlend

To není možné, pomyslela jsem si. Pokud magie nebyla ani Erlendova, ani moje, pak to musel být znovu výtvor Gallirei - ale proč by nám tu vyobrazila malého Erlenda, když stál přímo přede mnou? Zachránit určitě nepotřeboval. Nebo snad ano? Pořádně jsem si vlka prohlédla a hledala známky nebezpečí, ale... ne. Nedokázala jsem si to vysvětlit.
Znovu jsem sebou trochu škubla, když se vlče navrátilo. Se zaujetím jsem ho pozorovala. Byl to Erlend. Ale nebyl skutečný - když k němu pravý, dospělý Erlend natáhl tlapku, nemohl se ho dotknout. Natočila jsem zmateně hlavu do strany. Vlčátko si to začalo štrádovat cestu ke mně a já se zazubila a zavrtěla ocasem. Měla jsem slabost pro každé vlče, i to magické. Ovšem než ke mně stihlo dojít, rozplynulo se. Pohlédla jsem na Erlenda číslo jedna a povytáhla obočí. "Takže to děláš ty?" zeptala jsem se znovu a trochu se pousmála. "Je to jako... halucinace, nebo jako vzpomínka?" Ach, zase jsem mu položila otázku, na kterou nejde odpovědět pokývnutím hlavy. Vážně nám ta společná komunikace nějak vázla.

//Ježčí plácek

Pobaveně jsem se usmála a pokrčila rameny. "To je. Ale co naděláme? Nic s tím nemůžeme dělat," pověděla jsem jí. To jsem si sama uvědomovala, a tak už mě to po tolika letech tolik netrápilo. Pořád jsem si sice připadala jako pako za to, co jsem tu vyváděla s Jinksem, ale vzhledem k mé povaze jsem se přes to dostávala vcelku rychle. Na její neurčitou odpověď jsem jenom přikývla.
Do světa na výlet. Taky bych chtěla toulání se nazývat tak pozitivně. Tohle ale nebyla moje dcera, a navíc byla skoro dospělá, a tak jsem jí o ničem nepřesvědčovala. "Tak to na sebe hlavně dávej pozor," zazubila jsem se a udělala pár větších kroků vpřed, abych si vyslechla odpověď Jinkse.
Málem mě švihlo, když jsem si uvědomila, že to tím pádem muselo být minimálně dva roky od toho, co jsem z lesa odešla. Oklepala jsem se. Nějak jsem poslední dobou nevnímala, jak rychle život utíkal. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a pousmála se. "To jsem ráda, že se těch pár drobností stalo," prohodila jsem. Ve smečce nikdy nebylo dost hodných, nekonfliktních vlků. "A jsem ráda, že tě Baghý má. I když si vás neumím představit vedle sebe," uchechtla jsem se a dramaticky zaklonila hlavu, aby pochopil, že myslím jejich výškový rozdíl.
V dálce už se začínal rýsovat borůvkový les a já si po dlouhé době připadala klidná.

//Borůvkový les aka za Jinksem

Březen 8/10 - Erlend

Už už jsem si myslela, že jsem na to přišla. Jenže pak jsme se do toho pěkně zamotali. Tak nic. Byli jsme z toho oba dva tak zmatení, že jsem se nakonec jenom začala smát a zavrtěla hlavou. "To nevadí," odtušila jsem a pokrčila rameny. Erlendovo mlčení mi nejspíš mělo zůstat záhadou.
Až na to, že to se nestalo. Překvapeně jsem sebou škubla, když se před námi objevilo vlčátko. Pečovatelský pud ve mně naskočil rychleji než logické uvažování a já se zvedla na nohy, připravená stát se hrdinkou dne. Ale pak mi to došlo - to vlče vypadalo úplně stejně, jako Erlend. Až na očka. Hodila jsem vlkovi po mém boku pohled, abych se ujistila, že tam ještě stojí a vidí to samé. Tvářil se ještě víc překvapeně, než já. Pousmála jsem se a otočila pozornost zpět k vlčeti, až na to, že to už tam dávno nebylo. Huh. A Erlendovi div nevypadly oči z důlků. "To... musela být magie, ne?" ujišťovala jsem se. Byla jsem na Galliree dlouho a stejně jsem si často nebyla jistá, jestli jsem svědkem magie nebo mám jenom bludy. "Tvoje, protože já něco takového neovládám," dodala jsem a změřila si ho pohledem. Copak nevěděl, že něco takového dokáže?

Březen 7/10 - Erlend

Začínala jsem si na to ticho zvykat. Erlendova kondice mě nutila vystoupit z mé komfortní zóny a ačkoliv jsem ze začátku měla pocit, že si hodím mašli, postupně mě ten pocit opouštěl. Vlastně to nebylo tak špatné.
Trochu jsem se pousmála, když začal gestikulovat. Překvapovalo mě, kolik se toho dalo říct jen skrze řeč těla. Na mou otázku přikývl, takže jsem brala fakt, že se tak už narodil, jako hotovou věc. Jenže pak k tomu začal ještě všemožně ukazovat a to mě trochu zmátlo. Překvapeně jsem zamrkala. “Od vlčete?” zeptala jsem se. “Takže ne od narození?” Cítila jsem, jak mi znovu začínají hořet tváře. Styděla jsem se, protože jsem se minimálně v jedné věci mýlila a… no, přišlo mi to jako konec světa. Jak jsem mohla vědět, jak moc Erlend dokázal ostatní odsoudit, když nic neříkal? Nervózně jsem přešlápla. Klid. Vždyť nic nehoří, připomněla jsem si.