Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Háti mě znovu překvapila natolik, že jsem odlepila oči z Jinkse a podívala se na ni. Máma? I můj pomatený mozek si začínal dávat dvě a dvě dohromady. Takže Jinks má dceru Háti a Háti máma je Baghý... No, to ještě nic neznamená. Znovu jsem se na šedého zazubila, ale on mi pak všechny mé sny zakopal nadobro. "Společně?" zopakovala jsem, tak trochu v transu. Společně s Baghý. To znamenalo, že... Ale ne. "Aha, no, to je pěkné... A dobře vám to klape spolu?" Nemohla jsem koneckonců ztratit veškerou svou naději, že? Mohli spolu mít dvě dcery, ale taky spolu už nemuseli být. To nebylo tak výjimečné! Zavrtěla jsem ocasem a nedočkavě na Jinkse zírala.
Jemu se ale moje chování z nějakého důvodu nelíbilo. Zamračila jsem se a trochu se odtáhla, ačkoliv jsem chtěla přesný opak. "Jistě, jistě, omluv mě," odpověděla jsem. "Ty mi to odpustíš, viď, chlapáku?" Udělala jsem na něj roztomilá očka.
Začala jsem se chechtat, když se Háti doprošovala názorné ukázky. Byl jsem jen poblázněná, ne úplný blázen, a tak jsem i já zavrtěla hlavou. "Tatínek má pravdu. Na to seš ještě móc malá," upozornila jsem ji a znovu hodila oči na Jinkse. Vidíš? Já jsem taky dobrá máma.

Přikývla jsem. "Za dob Blueberryho. Odešla jsem krátce po tom, co se alfou stala Baghý, pokud ti ta jména něco říkají," shrnula jsem to... velmi krátce. Protože v tu chvíli už jsem nemohla racionálně myslet a snažila jsem se na chudáka Jinkse jakkoliv zapůsobit. "Chybí mi to... a ti fešní vlci taky," mrkla jsem na něj, "Jen škoda, že jsi nepřišel dřív. Ale to nevadí. Teď už se koneckonců známe dostatek..." Vůbec jsem přes své růžové brýle neviděla, že o mě šedivý nejevý žádný zájem. Místo toho jsem se k němu přisunula blíž a hltala ho očima. "Jinks... to je krásné jméno, pro pořádného samce jako ty." A Háti bylo taky fajn, asi. Pomalu jsem ani nezaznamenala, že má jména dvě.
Ta slova Háti byla tak překvapující, že mě to donutilo odlepit oči z Jinkse. Vykulila jsem na ni oči a chvíli jen pozorovala, jak se bude situace vyvíjet. Na tohle se cizích neptá? "Ale proč by ne?" Uchechtla jsem se a hravě na šedivého zamrkala, takže Háti si znovu musela jen domyslet, že mluvím na ní. "Já moc dobře vím, jak sehnat vlčata," zapředla jsem. "Ale to se ukazovat nesmí, ty lišáku." Kdyby snad Jinkse napadlo to té chuděře ukazovat.

Srdce mi spadlo až někam do žaludku, když vlk zmínil, že jsou s Borůvkového lesa. Trochu jsem se napřímila a celkově se snažila vypadat, no... méně jako prašivý tulák, co se v poušti schovává před zimou protože si nemá kam jinam vlézt. Měla bych jim to říct? Uvažovala jsem. Čeho tím dosáhnu? A čeho ne? Pro Amorka naštěstí - ale pro mě naneštěstí - bylo všechno vyřešeno za mě. Chvíli jsem se zničehonic chtěla prostě zvednou a odejít, vydat se zpět na sever, jenže jsem to nestihla. Bohužel. Svět jako by se zbarvil dorůžova, a jakmile jsem se konečně odvážila zvednout oči z písku a podívat se na šedivého, to srdce mi do žaludku spadlo podruhé. Byl tak... pohledný a... no, prostě k zulíbání. Chtěla jsem mu zabořit čenich do té jeho huňaté srsti a už se nikdy neodtáhnout. Počkat, cože? To byla má poslední racionální myšlenka než ji nahradily růžové sny o růžové budoucnosti s šedivým vlkem. A to jsem ani neznala jeho jméno.
"Inu... odtamtud jsem taky," uchechtla jsem se a udělala krok blíž. "Tedy, bývala jsem. Ale jedno vedlo k druhému a... ale však, na tom nesejde, mistře...?" Hodila jsem po něm očkem a přihlouple se uculila. "Mé jméno je Wizku, kdybys ho někdy potřeboval... ty fešáku." Zachichotala jsem se, a ačkoliv jsem se momentálně odmítala dívat kamkoliv jinam než na vlka přede mnou, stíhala jsem u toho šílenství odpovídat i tomu vlčeti. "Dá se to? Taky si myslím, že se to dá..." odpověděla jsem úplně zcestně, zatímco jsem očima hltala chudáka Jinkse.

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem šepot vlčice slyšela dobře. Něco o kamarádce, což mohla být spousta věcí, takže jsem se po tom dál nepídila. Ve skutečnosti mě ta nevědomost ale znervózňovala. Bůh ví, jestli mě třeba nesoudila, nebo tak... Zavrtěla jsem hlavou a přinutila se na takové věci nemyslet. Už jsem sebou přeci nenechávala zametat tak, jak se ostatním zlíbilo. Ale jedno znovushledání a jako bych byla zase na začátku všeho. Uzavřený kruh.
Vlčice nic neříkala, jen na můj pozdrav kývla hlavou, což byl přesný opak mých přání. S nadějí v očích jsem se otočila na šedivého - a dosti huňatého - vlka. Ten naštěstí řekl něco víc, a já se toho dychtivě chytila. "Ah. Takže nejste Gallirejští? Nebo...?" Natočila jsem hlavu do strany. Byla jsem zvyklá na to, že obhlídky po okolí prováděli především tuláci. Ale zárovn jsem tu už byla spoustu let, a přesto jsem neprošla snad ani půlku Gallirejského území. Takže jsem mohla jenom hádat.
Trochu jsem zavětřila, což mi prozradilo, že vlci jsou rodina. Mile jsem se usmála a uvolněně zamávala ocasem. Kdyby vlčice už nebyla téměř dospělá, nazvala bych ji roztomilou, ale takhle už by to pro ni nejspíše bylo akorát trapné. "A jak se ti tady v poušti líbí?" zazubila jsem se na ni. Vždycky bylo jednodušší mluvit s mladšíma.

//Poušť Aratat

Neměla jsem žádný cíl. Jednoduše jsem šla pořád rovně, abych si byla jistá, že najdu cestu z pouště zpět - nechtěla jsem sice mrznout tam v té zimě, ale zároveň jsem nechtěla shořet pod pouštním sluncem. A tak jsem k té oáze přišla tak trochu jako slepý k houslím. Prostě jsem pokládala jednu tlapku před druhou a najednou jsem u ní stála. Pousmála jsem se nad vlastním štěstím. Dokonce jsem tu ani nebyla sama - opodál postávali dva vlci, a pokud jsem měla dobrý odhad, musel mezi nimi být velký věkový rozdíl. Možná rodina? Nebo další adoptivní vlče. Takhle na dálku jsem to nedokázala určit.
Původně jsem neměla v úmyslu se s nimi dávat do řeči, ale po rychlém napití se moje pozornost vrátila zpět k nim. S úměvem jsem je chvíli pozorovala. Tohle byl jednou můj sen, mít rodinu, trávit spolu čas. Zavrtěla jsem hlavou nad chvilkovým smutkem, který se mě zmocnil. Raději jsem se dala do pohybu. Jestli jsem se dál měla potulovat, nemusela jsem to dělat sama. "Zdravím," prohodila jsem, a najednou si připadala neskutečně trapně. Co jsem vlastně chtěla říct? "Uh, taky se tu schováváte před zimou?" zkusila jsem to první, co mě napadlo. Prosím, prosím, buďte alespoň jeden upovídanější než já, modlila jsem se.

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Jakmile jsem nechala poslední stromy za zády, začalo se oteplovat. Nechápala jsem, jak se Styx mohla dobrovolně do té zimy vydat. A to jsme byli napůl chráněné stromy. Takže ve finále jsem našeho rozloučení litovala jenom trochu - rozhodně jsem svůj plán, tedy přečkat zimu v poušti, měla mnohem raději než nesmyslné přiživování se na Sarumenské smečce. Chudák Nickolas a Jasnava. A Wolfganie. Chudáci všichni. Cítila jsem se provinile, že jsem je neutíkala varovat. Nezbývalo mi než věřit, že se šedivá neplánuje zúčastnit dalšího krveprolití a Sarumen je dostatečně schopný, aby ji po zimě mohl znovu postrádat.
Slastně jsem přivřela oči, když se mé tlapky opět dotkly vyhřátého písku. Poušť v tuhle roční dobu nebyla sice o moc lepší, než v létě, ale rozhodně byla vítanější. S lehkým úsměvem na tváři jsem vzpomínala na své první týdny v Borůvkové smečce a naší výpravě za záchrannou světa. Už to byly mlhavé vzpomínky. Spokojeně jsem mávla ocasem ve vzduchu a pokračovala hlouběji do písčitého moře.

//Oáza

Její slova se mne trochu dotkla. Já chtěla, aby ona byla ta jiná. Znovu mi to celé přišlo nefér, ale nemohla jsem na ni házet vinu. Ona byla svá, já byla svá, nepatřily jsme k sobě. Pokrčila jsem rameny. To já taky. Sledovala jsem, jak se vlčice pomalu chystá k odchodu. Bylo mi z toho smutno, ale cítila jsem se i zase o něco silnější. Tentokrát jsem měla její odchod pod kontrolou - a nemusela jsem se probudit a nevědět, kde je. Také jsem se pousmála, především nad tou přezdívkou. S její pusou mi tělem projela elektřina, která neměla nic společného s mou magií. "A-ahoj," vydechla jsem, a pak už byla pryč.
A na mě také čekala cesta. Nebyla jsem si jistá, kdy přesně se to stalo, že jsem si začala plánovat výlet zpět do Borůvkového lesa. Ale přesně to bylo na programu - tedy, po zimě. Klepala jsem se jak ratlík, a to mě před tím nejhorším chránily stromy. Rychle jsem se tedy vydala zpět do pouště, odkud jsme se Styx přišly. Písek byl v mnoha ohledech otravný, ale v těchto zimních měsících více než vítaný.

//Poušť Ararat přes Prstové hory

Styděla jsem se za všechno možné. Že jsem se vůbec kdy začla ptát, že jsem jí potom tak soudila, že jsem k ní chovala city, které akorát bolely a nic dobrého nevěstily. Stejně jako Styx samotná. To ale neznamená, že mě to příšerně nemrzelo.
Styx souhlasila s tím, že odejde. Zklamaně jsem přikývla a čekala, že se prostě otočí a zmizí stejně rychle, jako kdysi, když jsme byly spojené kouzlem. Jenže ona zůstala, a mně nestačilo než koukat s vykulenými očky. Pár vteřin mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a začala horlivě vrtět hlavou. "To ne. Chci se s tebou stýkat," namítla jsem a nejistě přešlápla. Připadala jsem si jako na minovém poli, i když jsem k tomu nejspíš neměla důvod. Takový byl prostě Styx efekt. Pokrčila jsem rameny a trochu se pousmála. "Jen jsem asi čekala něco jiného," přiznala jsem. A co jsem čekala? Že jí otevřu oči a ona mi vběhně do náručí a budeme žít šťastně až navěky. Sobecky jsem si myslela, že už na šťastně až navěky mám právo. Víc než kdokoliv jiný. Byla jsem stejně naivní, jako kdysi. Ale už jsem svou porážku alespoň uměla nosit s hrdostí. "Navzdory všemu tě mám vlastně docela ráda, katastrofo." Zahleděla jsem se někam na sever. Možná bych se po zimě mohla podívat zpátky do Borůvkového lesa? Očividně si mě minulost mohla najít kdekoliv. To už jsem jí mohla jít rovnou naproti.

Nespokojeně jsem přitiskla uši k hlavě. Proč se tvářila tak chladně, když já jsem musela poslouchat ty její příšerné řeči. Na druhou stranu... Pro ni nejspíš moje otázky také nebyly nejpříjemnější. Alespoň jsem si nedokázala představit nikoho, kdo by dobrovolně dělal to, co ona. Cítila jsem se hrozně, že jsem ji tak nařknula, když měla pravdu. Nemohla jsem se zbavit tušení, že jsem svou bláhovou představou všechno pokazila já - naše znovushledání, tuhle konverzaci. Nadechla jsem se, nejspíš k omluvě, ale vyšel ze mě jen frustrovaný povzdech.
K čemu bylo všechno to čumáčkování, když jsme se obě shodly na jedné věci? Já byla v hlavě pořád zaseknutá v pohádkách, kde mocná láska roztaje ledové srdce. Jenže Styx žádné ledové srdce neměla, bylo úplně normální a pěkně prohnilé. Zatnula jsem čelist a zavrtěla hlavou. "Máš pravdu," přiznala jsem a odtáhla se, ačkoliv jsem zůstala sedět na místě. "Tak to už bys asi měla jít," odtušila jsem a zadívala se do země, ačkoliv jsem ji ve skutečnosti neviděla. Nejen kvůli dalekozrakosti. Styx na mě prostě takový efekt měla - neviděla jsem ani pár kroků před sebe. Jen ji. "Aby na tebe v Sarumenu dlouho nečekali." Můj hlas zněl vcelku lhostejně, ale něco mě hrozně moc bolelo.

Zavřela jsem oči a spokojeně si povzdechla. Pro tohle bych dokázala prodat nejspíš i svou duši. Nahnula jsem se ještě blíž, až jsem se o ni skoro opírala a ostnatý drát mi zatahal za srst. Bylo mi jedno, jestli se pořežu. Připadala jsem si jako v transu.
To, že Styx ráda dělá zakázané věci, jsem samozřejmě věděla. Ale chtěla jsem od ní slyšet i něco hezkého. Pořád jsem si naivně myslela, že v každém se dá najít kus dobra - a pokud jsem k ní něco cítila, tak v sobě to dobro přeci musela mít. Spokojeně jsem se usmála, když začala mluvit o rybaření, ale pak dala příběhu nečekaný zvrat. "Styx..." začala jsem, ale ona pokračovala. Tak dobře, zkusíme to znovu. S láskou k vlčatům jsem se dokázala ztotožnit. S tou druhou částí už tolik ne. Zavrčela jsem, až jsem sama byla překvapená, že jsem něčeho takového schopná. "Nech toho. Proč musíš vždycky všechno zkazit?" nařkla jsem ji a zavrtěla hlavou. Kolik let jsem byla v Borůvce jako pečovatelka? A ona mi tu bude vyprávět, jak s klidným srdcem pár vlčat zabila. Začínal se mi obracet žaludek.
O nějakém ňufání už jsem pak nechtěla ani slyšet. Ale tak pevnou vůli, abych se odtáhla, jsem taky neměla, tak jsem jen zůstala sedět jako přikovaná a mračila se. "To jsi mohla říct hnedka a odpustit si... tamto," zamumlala jsem a zubama jí zatahala za ucho. "Neměla bych tě mít ráda," postěžovala jsem si, zatímco jsem si v jejím krku našla hřejivé místo pro svůj obličej.

Divila jsem se, že i po takové době mě může Gallirea něčím překvapit. O Mrtvolce jsem neměla ani tušení a podle vyprávění vlčice jsem se s ní ani nikdy setkat nechtěla. Znechuceně jsem nakrčila čenich. Jestli se něco takového stará o mrtvé, v tom případě jsem zemřít nechtěla. Pro mě pořád existoval krásný posmrtný život plný kytiček a sluníčka. Jakkoliv nesmyslně to znělo. Nechápala jsem, proč věci ohledně smrti nemohla obstarávat Smrt. Ta navzdory své povaze alespoň nevypadala tak příšerně.
Trochu jsem se té její nabručenosti musela zasmát. Ale zároveň jsem byla ráda, že se mi podařilo překazit tu její představu srandy, aniž by na mě byla naštvaná. Pokrčila jsem rameny a přitulila se k jejímu krku - opatrně, abych se nezachytila o ostnatý drát. Styděla jsem se za takové projevení emocí, ale tušila jsem, že se Styx brzy zvedne a odejde. Chtěla jsem využít každé minuty. "To já nevím. Co ráda děláš? Kromě dělání škody tam, kde to jde," popíchla jsem ji a zamyslela se nad tím, co ráda dělám já, abych jí dala vzorový příklad a nedostala nějaké vyprávění o probouzení mrtvých. "Já třeba... trávím čas s těmi, které mám ráda." Což jsem vlastně zrovna dělala. Ať už Styx provedla cokoliv komukoliv, já proti ní nic neměla. Ale moc jsem toho o ní vlastně nevěděla - ani jsem netušila, co normálního má ráda. Zvědavě jsem se na ni podívala.

Netušila jsem nic o žádné další entitě, která by se po Galliree pohybovala, kromě Života a Smrti. Takže samozřejmě následovala moje hloupá otázka. "To myslíš od Smrti?" Zvědavě jsem natočila hlavu do strany. Nechápala jsem, proč se vyhnula použití toho jména - vždyť Smrt tu byla všem známá. Ani jsem nepředpokládala, že by nemusela mluvit o ní. Ani jsem neměla čas nad takovými věcmi přemýšlet, když mi tu Styx mávala zajícem před obličejem. Pořád jsem byla z její magie trochu v rozpacích. Trochu víc.
Povzdechla jsem si. Že jí to baví. Čeho chtěla dosáhnout? Abych se elektřinu naučila ovládat? To nebylo něco, co bych chtěla. Nedokázala jsem v ní vidět nic jiného, než bolest - a pokud bych někdy byla v takovém nebezpečí, že bych někomu tu bolest musela způsobit, neměla jsem strach, že by mě nezvaná magie nechala na holičkách. Se zadrženým dechem, abych snad elektřiny nepoužila moc, jsem Styx dala další menší ránu. Uchechtla jsem se. "Zahoď ho. Přece nebudu otravovat mrtvoly." Věnovala jsem jí významný pohled. S prosíkem v očích jsem udělala krok ke Styx a žďuchla jí čenichem do tváře. "Pojďme dělat něco jiného."

Chtěla jsem protestovat, že to přeci nemůže vědět, ale vlčice mě v tom předběhla. Netušila jsem, co by mohlo mám nápad ve Styxině podání znamenat. Mohla to být prohlídková procházka nebo vražda - a bohužel pro mě to byla spíše druhá možnost. Málem jsem hodila šavli, když začala kontrolovat mrtvé tělo toho ubožáčka. "Zajímavá magie," zamumlala jsem slabým hláskem. Prosím, zahoď to.
Nedůvěřivě jsem koukala zpátky do mrtvých očích králíka. Styx měla dobrou pointu, tu mrtvolu už to rozhodně bolet nebude, ale... přišlo mi to dost nemorální. Zároveň mi však připadalo, že jí něco dlužím za ten Sarumen, a tak jsem jen nasucho polkla a snažila se překonat. Trochu jsem ustoupila, abych znovu nedostala ránu sama od sebe, i když to asi bylo zbytečné, když magie pocházela z mého nitra. Zamýšlela jsem králíkovi dát jen další slabou ránu, která by s ním cukla, ale místo toho se elektřina v králíkovi držela, v srsti mu sem tam přeskakovaly jiskry a mrtvola sebou podivně cukala. "Ježiš - neobživne?" strachovala jsem se. Neuměla jsem si představit, že bych si už v klidu žila někde v posmrtném životě a najednou se musela probudit zpátky do příšerného života s příšernou zimou jen proto, že mi nějaká hloupá vlčice nakopla srdce. Každopádně to potvrdilo jednu věc.
"Vidíš? Nemůžu se jen tak pouštět do bojů, když nevím, jak to ovládat. Mohlo by se stát tohle a co já? Koukala bych, jak to s tebou škube, dokud neumřeš? Děkuju, nechci." Zavrtěla jsem hlavou.

//Narrské vršky

Pro Styx vypadala zima nadějně, pro mě to byla připomínka hladomoru. Doufala jsem, že to není pravda, že je jen vážně kosa. A taky, že byla - jen silou vůle jsem se neklepala jako ratlík, ale s každým fouknutím jsem sebou škubla.
Zarazila jsem se. Přepadla mě náhlá panika. Duncan byl tak trochu blázen, s ním mi nevadilo se trochu předvádět, ale Styx v mých očích byla perfektní. Nechtěla jsem se ztrapnit. A co víc, nechtěla jsem jí omylem ublížit. "No, já nevím," začala jsem nejistě a bezradně pokrčila rameny, "už to je dlouho, co jsem používala magii v takovém měřítku." Taky by to mohlo dopadnout tak, že vlčice bude bez škrábnutí, ale já zkolabuju a už se nezvednu. "Navíc jsem tehdy ovládala jen vodu. Teď mám i elektřinu, a je strašně silná a já nevím, jak jí ovládat. Nechci ti ublížit," vysvětlila jsem. Přivolávat elektřinu pro mě bylo nepřirozené, protože většinou přišla bez pozvání. Povedlo se mi však dát nám oběma slabou ránu, která mi zvedla chlupy snad úplně všude. Samozřejmě jsem sama sobě nechtěla nic udělat, ale elektřina pro mě byla magie k ublížení. A tím pádem něco zakázaného. Nikdy jsem ji netrénovala.

Překvapovalo mě to. Kdybych měla v Borůvce otevřené dveře, neváhala bych a vrhla se přímo do nich. Jenže to byla složitější situace, takže jsem na rozdíl od Styx nemohla. Nijak jsem jí to však nevnucovala.
Začervenala jsem se. Asi měla pravdu, byla jsem věchýtek. Ale zestárla jsem a postupně si uvědomovala, že sebou nemůžu nechávat zametat. Alespoň ne v každé situaci - a tohle postupně začínala být jedna z těch situací. Něco zábavnějšího? Horlivě jsem přemýšlela nad tím, co bychom mohli dělat, abych ušetřila Sarumen. Jenže jsem byla hodná holka, ne nějaký kriminálník, který má na celý rok naplánováno, co komu provede. Přelo se to ve mně. Nechtěla jsem opustit Styx, když jsem jí znovu našla, ale nechtěla jsem být po celé Galliree známá jako výtržník. Část mne pořád doufala, že si najdu cestu zpět do Borůvkového lesa.
"Tak fajn, půjdu s tebou," vzdala jsem to nakonec, "ale jen před les. Promiň." Nejspíš jsem se cítila víc provinile, než bych měla. Vždyť jsem k tomuhle byla pomalu nucená. Zatnula jsem čelist. "Prostě s tím nechci být spojovaná." Ani mi to nepřijde zábavné. Povzdechla jsem si, když s mým nesouhlasem nepřišla žádná úleva. Cítila jsem toho moc - ke Styx, k Sarumenu a dalším smečkám. Jedno se vylučovalo s druhým a já nebyla dost silná (nebo slabá?) abych si zvolila Styx.

//Tmavé smrčiny