Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Překvapeně jsem zamrkala. Byla jsem na takovéhle projevy zvyklá od vlčat, ale nečekala jsem, že by se takhle vyjadřoval i... dospělý. Na chvíli jsem si myslela, že jsem snad blázen a je to jen přerostlé vlče - ale ne. Ta spousta jizev vypovídala o dlouhém, těžkém životě. A tak jsem se znovu donutila ignorovat kus tlapy na jejím krku a přikývla jsem. "Dobře, dobře. Nebudeme se koupat," přitakala jsem, protože to vypadalo, že její problém byl především s tím. A mně zas až tak nevadilo, že je od krve. Mnohem větší problém mi dělalo její chování, protože jsem netušila, jak se mám zachovat. Stále se mi nespojila kolečka - že se bojí mně a že, pokud je opravdu příbuzná Styx, nemá zrovna vřelý vztah k magii.
Pomalu jsem se posadila do trávy a doufala, že vlčice už nebude couvat. "Nemusíš se bát. Řekneš mi, co se stalo?" Zkusila jsem se zeptat. A pak, protože jsem si nebyla jistá, jestli na takovou otázku dostanu odpověď, jsem přidala ještě jednu. "Já jsem Wizku. A co ty?" Měla jsem nějakou potuchu o řečech, že jméno je důležitá informace, která by se neměla jen tak rozdávat. Ale nikdy to pro mě moc neznamenalo - očividně.

Oh. Dost jsem její spojitost se Styx zpochybnila, když se zachovala takhle. Překvapeně jsem na ni zůstala zírat a chvíli nehnula ani brvou. Tak. Tohle je tvoje znamení. Teď se můžeš otočit a odejít protože ona očividně o tvou pomoc taky nestojí, tak proč se namáhat? Chtěla jsem být sobecká, tak hrozně moc. Ale sama jsem dobře věděla, že jakkoliv jsem jiným dávala najevo že pomoc nepotřebuji, ve skutečnosti jsem o nic jiného nestála. Možná taková vlčice nebyla - možná jsem se mýlila - ale bylo těžké si na ostatních neprojektovat vlastní chyby a touhy. A navíc vypadala tak vyděšeně, že jsem prostě nemohla odejít. Vůbec mi nedošlo, že by se mohla bát mně. Povzdychla jsem si.
"Počkej přeci!" vyhrkla jsem a trochu popoběhla, abych se jí mohla postavit do cesty. Mohla jsem si jí tak prohlédnout z větší blízkosti, a byla jsem sice trochu slepá, ale byla jsem si jistá, že ta krev její není, nebo alespoň ne všechna. Jestli tamto to znamení nebylo, tak tohle už určitě. Zavrtěla jsem hlavou. Takhle krvelační netvoři nevypadali... nebo snad ano? "Jsi celá špinavá," páni, už jsem na tom s tou komunikací byla fakt zle, "pojď, můžeme se smočit. Trochu nám tu vodu ohřeju, co říkáš?" Snažila jsem se znít víc starostlivě a míň zoufale. Vážně jsem chtěla pomoct.

//Řeka Mahtaë (sever)

Byla jsem ráda když jsem vlka ztratila z dohledu. Uvolněně jsem vydechla a nechala se urážet proudem. Chystala jsem se sejít blíže k jihu a zpět do Borůvkového lesa. Nebyla to dlouhá procházka, a tak jsem doufala, že mě na ní nic nepřekvapí. Ale Život mi neustále házel klacky pod tlapky, a to i tentokrát. Očividně ho naštvalo, že jsem se neuměla vypořádat a trochu povzbudit toho černého vlka a jeho do očí bijící falešné ego, neboť pár desítek metrů ode mě seděla hromádka neštěstí. Tedy, nejdříve to byla jen hromádka - a po pár dalších ušlapaných metrech už jsem cítila i to neštěstí.
A co víc? Voněla tak trochu jako... ona. To jako vážně? Povzdechla jsem si. Můj život byl jeden velký špatný vtip, a já se prostě rozhodla naivně doufat, že podobnost se Styx je jen výplodem mé představivosti. Jsem silná, soběstačná, odvážná, odříkávala jsem si v hlavě, zatímco jsem se přibližovala. Neměla jsem žádná slova útěchy pro vlka a nejspíš jsem je neměla ani pro tuhle vlčici, ale už mi přišlo hloupé se otočit a dělat, že se nic neděje. Na jedné straně byl on a na téhle ona, takže mě tak trochu uvěznili mezi sebou.
Nejdříve jsem si odkašlala, abych jí tak moc nevyděsila. "Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se, něžně, jako bych mluvila k vlčeti. Trochu jsem sebou trhla, protože pokud byla Styx příbuzná, pak něžný hlásek asi nebyl úplně dobrou volbou. Rychle jsem se to pokusila zamluvit, už trochu normálním hlasem. "Je to tvá krev?" Spokojila jsem se pro začátek s dvěma otázkami, jelikož jsem sama věděla, jaké to je být pohlcená nekonečným množstvím otázek a nemít na ně pořádné odpovědi.

Překvapeně jsem zamrkala. Trochu se mi třásl hlas když jsem odpovídala. Nechtěla jsem vypadat slabě, ale nebyla jsem zvyklá se hádat. Jestli se tohle vůbec dalo považovat za hádání. "Nemám," odpověděla jsem po pravdě a spolkla poznámku o tom, že jeho rodiče už to propásli, "ale slušnost je základ," pokrčila jsem rameny. Sice jsem dokázala trochu kousnout zpátky, ale pořád jsem nebyla moc výřečná a představa toho, že mu tady vyprávím o tom, jak ho slušnost dostane mnohem dál než panovačnost... nelíbila se mi. Jeho slova mě však trochu uklidnila a já lehce sklopila uši. "Ale notak..." nedopověděla jsem, protože jsem moc nevěděla, co bych mu měla říct. Nevěděla jsem o jeho situaci nic, a i kdyby ano, nebyla jsem v utěšování ostatních moc dobrá. Donutila jsem se tedy přemýšlet jen nad tím, jak byl drzý, abych se necítila tak hloupě za to, že jsem mu nic neřekla.
Zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem zvyklá na vlky, kteří ještě neměli tu čest s Životem a Smrtí, takže mě tahle rádoby urážka tolik nedostala. Jen jsem se zahleděla do dálky. "Nevěř mi tedy. Jen jsem ti chtěla pomoct," pokrčila jsem rameny a popošla k němu blíž, ale jen jsem ho minula a pokračovala dál. Nechtěla jsem riskovat, že mě ten nýmand bude sledovat dál do lesa, a tak jsem se rozhodla jít podél řeky. Nejraději bych se za černým otočila a řekla mu, že s takovou nikde nepochodí. Neslušný, nepřijme pomoc. Ale neudělala jsem to. Nebyla jsem na to dost... konfliktní. "Ještě je jedna smečka na jih od nás, vedlejší les. Třeba tam svou Rue najdeš," zavolala jsem přes rameno a bez čekání odešla.

//Řeka Mahtaë (jih)

Nejistě jsem přešlápla. Nechtěla jsem vypadat vyděšeně, ale říkala jsem si, že tichá voda břehy mele. Byla jsem silná a nezáleželo na tom, co si mysleli ostatní vlci. Pokud by šlo do tuhého, dokázala bych spoustu z nich přeprat.
Vlk se mi každopádně prozatím nezdál nebezpečný. Jenom... drzý. Nazdar? Překvapeně jsem zamrkala. Takhle hnusně už mě hodně dlouho nikdo nepozdravil. Udělala jsem něco špatně? Zavrtěla jsem nad tou myšlenkou hlavou. Ne. Já jsem byla v pohodě - to on byl ten v neprávu. Ten fakt mě donutil se trochu napřímit a zamračit se. "Pokud od někoho něco chceš, hodila by se trocha slušnosti," poznamenala jsem. Měla jsem od znovu-přijetí do Borůvky streak odvážnosti, a docela jsem si ho užívala.
Pro vlkův klid jsem zavrtěla hlavou. "Nevím o žádné Rue, ale je možné, že u nás žije. Ještě jsem ve smečce nepoznala všechny členy." Nynější členy. Ale nehodlala jsem před cizincem rozvíjet celou svou minulost a přítomnost. "Pokud ji hledáš, můžeš zkusit štěstí u Života. Ten ví všechno," poradila jsem mu, ačkoliv si to rozhodně nezasloužil.

//Borůkový les

Byla jsem sentimentální vlčice. S tím jsem se smířila už dávno - a tak jsem nebyla moc překvapená, když mě dnešní počasí téměř dohánělo k slzám. Připomínalo mi to všechno, co jsem měla ráda. Vůně deště, lehce rozblácená zem, která mi ale nevadila. Duha, která zářila napříč nebem. Měla jsem oči jenom pro ni, a tak jsem si nevšimla vlka, který již u řeky seděl. Vlezla jsem do řeky a trochu zalapala po dechu nad její teplotou, ale nedalo se nic dělat. Rychle jsem ze sebe smyla veškerý prach a jinou špínu, napila se a co nejrychleji vylezla zpět na břeh, kde jsem ze sebe přebytečnou vodu sklepala. Teprve potom jsem si vlka všimla.
Překvapeně jsem střihla ušima a nervózně máchla ocasem. Znamenal nebezpečí? Chtěla jsem se co nejrychleji vrátit zpět do lesa, ale už jsem na neznámého koukala moc dlouho, a tak se nejspíš slušelo alespoň pozdravit. "Dobré ráno," pousmála jsem se a čekala na jeho odpověď jako na rozsudek života a smrti.

Mé znovu shledání s Baghý bylo u konce. Naposledy jsem jí poděkovala a věnovala jí vděčný úsměv, načež jsem takové pokývala hlavou na rozloučenou. Ještě chvíli jsem pozorovala, jak spolu s Jinksem mizí mezi stromy, než jsem se sama vydala opačným směrem. Byla jsem trochu zmatená. Borůvkové keříky byly více rozrostlé než před několika lety - a stromy se také zdály být širší. Čas se na lese rozhodně podepisoval, ale jen v dobrém. Pořád tu byly vyšlapané cestičky, na které mi stačilo pohlédnou a vzpomněla jsem si, kam vedou. Z cestičky k Ovocné tůni jsem cítila Aranel a zapsala si do pomyslného diáře, že se za ní musím zastavit. Na to jsem ale chtěla být přichystaná, a tak jsem se rozhodla odtáhnout svou špinavou srst a bolavé klouby k řece. Řeka Mahtaë nebyla od Borůvkového lesa daleko, a bylo to jedno z mých nejoblíbenějších míst, takže to byla jedna výhra za druhou. Stačilo mi dojít k hranicím a udělat pár kroků abych slyšela řeku a její divoký proud.

//Řeka Mahtaë (sever)

Prosím odměny na Ninu!

P.S.: Děkuju moc všem co pro mě hlasovali c: A díky i za výběr obrázku!

Květen 1/10 | Makadi

Tohle jezero začínalo být mým pravidelným místem k návštěvám. Měla jsem ho ráda. I když pravdou bylo, že jsem měla ráda všechna jezera. Ale zdálo se, že tady u tohoto se pohybovalo nejvíce zajímavých duší. Tak třeba Hyetta. Měla jsem pocit, že na naše setkání nikdy nezapomenu. A ačkoliv jsem byla jasným introvertem, možná jsem doufala, že si mě tu znovu někdo takový najde. Byla jsem ráda sama, ale to neznamenalo, že jsem nestála o přátele. Bylo pro mě těžké si tvořit pevné vazby, když jsem měla problém udržet konverzaci. Byla jsem pro ostatní nezajímavá, tichá, a mé rozhovory zaplňovalo trapné ticho. Takže jo. Tvořit přátelství bylo vážně těžké.
Jako vždycky jsem se posadila na břeh a pohrávala si s vlnami. Vždycky mě má magie fascinovala, a ačkoliv nebyla nejsilnější, rozhodně byla mou nejoblíbenější. Její pravidelné používání mě naplňovalo radostí, jako bych to bez magie vody nebyla ani já. A taky, že nejspíš ne. Vždyť mi už tolikrát pomohla.

Kuráž? Nebyla jsem si jistá, jestli nějakou vůbec mám. Ale o tom jsem se nehodlala dohadovat. Byla jsem šťastná, že jsem byla zpátky doma, a tak jsem se jen pousmála a přikývla. Baghý to všechno brala mnohem lépe, než jsem čekala, a byla jsem jí za to vděčná. Mohla mě vyhodit v moment, co mě viděla. "Děkuji," řekla jsem znovu, pro jistotu. Ale pak už jsem svůj dík doopravdy hodlala dokázat svými činy.
Zrovna když jsem sebrala odhodlání se posadit, Baghý nás vzala na obchůzku lesem. Nestěžovala jsem si. Přišla jsem si pořád tak trochu mimo, takže jsem byla vděčná, když se všechna pozornost obrátila na Háti. Měla jsem šanci trochu vydechnout a vstřebat to. Mlčky jsem je poslouchala, ačkoliv poté byla konverzace propletena jmény, které jsem neznala. Nebo si je nepamatovala. Takovou možnost jsem nevylučovala - byla jsem mimo dost dlouho a kdo ví, co za tu dobu má hlava zapomněla?
Ale domov jsem si pamatovala. Zavřela jsem oči a vdechla vůni borůvčí. Nemohla jsem se dočkat, až má srst bude po několika letech znovu vonět stejně. Modrá očka jsem znovu otevřela, když na mě Baghý začala mluvit. Siberia, zapsala jsem si to jméno do paměti. Málem jsem se zadusila, když poznamenala, že otcem je Awarak. Vážně jsem byla mimo les moc dlouho. "Páni," vydechla jsem jenom. Společně s úsměvem to byla jediná reakce, kterou jsem dokázala popsat svou radost.
Překvapeně jsem sebou trhla, když přede mnou najednou nešli tři vlci, ale jen dva. Háti? Natočila jsem zmateně hlavu do strany.

Duben 10/10 | Hyetta

Dotek. Hyetta nevěděla, že jsem ho měla v životě málo, a přesto jako by věděla, že ho potřebuju. Náhoda, nebo ti její bohové vážně existovali? Měla bych si dovolit věřit? Tolik otázek... a žádná pořádná odpověď. Protože jsem si musela odpovědět sama. Vlčice už mi řekla všechno, co mohla. Jenom mě trochu děsilo, že teď bude vědět o každém mém pocitu. "Tak to ti moc nezávidím," pousmála jsem se, protože mi to pro jednou přišlo komické a ne smutné. Trochu mě překvapila její další slova. Předpokládala jsem, že je Hyetta mladší - a ačkoliv jsem se mohla mýlit, nevěřila jsem tomu. Ale nevadilo mi to. Vlastně mě to docela zahřálo u srdce. "Děkuju," vydechla jsem s úsměvem přes celou tvář.
Rozesmála jsem se nad jejím přirovnáním. Mokvající žába? Ale měla pravdu, ostatně jako vždycky. "Rozhodně teď mám nad čím přemýšlet," uznala jsem. Jako bych toho přemýšlení neměla dost už tak. Ale tohle bylo něco, nad čím klidně budu přemýšlet dobrovolně.
Překvapeně jsem naklonila hlavu do strany. To nebyla odpověď, která by utišila moji zvědavost, ale neměla jsem čas do toho dál šťourat. Rozhodně to ale byla otázka, kterou jistě brzy položím znova. Hyetta se mé návštěvě nebránila, díky čemuž jsem se usmála. I kvůli její dceři. "Těším se, až ji potkám." Zavrtěla jsem ocasem.
Loučení bylo vždycky těžké, ale bylo nutné. S povzdechem jsem se zahleděla směrem k domovu a věnovala Hyettě poslední pohled. "Tak se uvidíme. Zatím se opatruj," rozloučila jsem se a pomalými kroky se rozešla pryč. Měla jsem těžkou hlavu.

Připadala jsem si jako na trní, když si o mně Baghý povídala se svou dcerou, jako bych tu vůbec nebyla. Ale chápala jsem to, a cítila jsem se neskutečně provinile za to, že jsem Borůvkovou smečku jen tak opustila. Slabý moment. Hodně, hodně slabý moment. Snažila jsem se stát vzpřímeně a nepřešlapovat, ačkoliv jsem cítila, jak se mi klepou tlapky. Mohla jsem jenom doufat, že to nebylo i vidět. Zaslouží, pronesla jsem sama sobě v hlavě, abych o tom faktu mohla přesvědčit i samu sebe. Protože jsem si nebyla jistá, že je to pravda. Vlastně mi už hlavou létaly tragické scénáře o tom, jak mě Baghý vyhodí a já už se sem nikdy nevrátím. To mě málem položilo.
A taky fakt, že Háti vyhrkla něco o mém začarování. Málem mě kleplo, protože kdyby se Baghý dozvěděla o tom začarování s Jinksem, nebyla bych vyhozená - byla bych rovnou šest stop pod zemí. Naštěstí to vypadalo, že se to stalo naším malým tajemstvím. Zamyslela jsem se. Nikdy jsem svůj odchod neviděla jako začarování, i když, kdo ví? Ale nechtěla jsem, abych tu jen stála a klepala se jako ratlík za vlčicí, která stále byla menší než já. "Je to možné... Ale nemění to nic na tom, že to byla chyba," řekla jsem trochu tišeji, protože uznat chybu bylo těžké. Ale potřebné. "Začarovaná nebo ne, teď už vím, že to byla hloupost. Omlouvám se." Sklopila jsem mírně hlavu.
Neskákala jsem jim do řeči, když řešili Háti odchod. Mohla jsem si jen představovat, jaké to pro rodiče muselo být. Ale to mlčení se mi zdálo delší, než pravděpodobně bylo. Vyhodí mě. Na to tu nemusíme stát a čekat, ne? Povzdechla jsem si - a zrovna v tu chvíli malá vlčice začala mluvit. Znovu jsem se hodila do pozoru a našpicovala uši, i když jsem se pořád bála odmítnutí. Prostě jsem to všechno potřebovala jasně slyšet. Vítej zpátky doma. Vítej zpátky doma. Oči se mi chtě nechtě zalily slzami, které jsem si rychle utřela tlapkou. "Děkuju," vydechla jsem. Rozhodně to nestačilo, ale neměla jsem nic dalšího, co bych řekla. Jenom jsem věděla, že dám všechno do toho, abych svůj vděk prokázala činy. "A díky i tobě." Podívala jsem se na Háti a věnovala jí veselý úsměv. Byla to tak trochu moje malá hrdinka. "A tobě. Že jsi mě sem dovedl." Otočila jsem se i na Jinkse.
Baghý začala mluvit o Aranel, a to jméno mi vrátilo úsměv na tvář. Všichni mi tu chyběli víc, než jsem si uvědomovala. Ale jedna informace o bílé vlčici byla nová a donutila mě zalapat po dechu. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem. "Aranel má vlčata?" zazubila jsem se. Vážně jsem byla dlouho pryč, co? "A s kým?" Nemohla jsem si tu otázku nechat pro sebe. Byl to někdo nový? Nebo někdo, koho jsem už znala?

Duben 9/10 | Hyetta

Trochu ve mně hrklo. Co jsem jí měla dovolit? Ale když se vlčice začala přibližovat, uvolnila jsem se a nechala ji. Už jsem dávno zahodila pochybnosti o její milé povaze - pochybovala jsem, že je na cestě mi utrhnout čenich. A taky, že se tak nestalo. Její dotek mě donutil zavřít oči, jinak bych na ni musela šilhat. Zmateně jsem natočila hlavu do strany a pousmála se, už s otevřenými očky. "Co to bylo?" zeptala jsem se. Pořád jsem cítila to místo, kde se mě její čenich dotkl. Možná znamení, možná fakt, že čumák byl mokrý. Nehodlala jsem to zkoumat.
Bylo hezké to všechno slyšet. Chápu tvé obavy, i všechno ostatní. Bylo to něco, co jsem v životě postrádala. Pochopení i víru, naději. A náramně se mi líbilo, že se Hyetta nenaštvala nehledě na to, kolik otázek jsem pokládala. Přikývla jsem. "Tak nějak jsem si vždycky myslela, že to slepá oddanost je," přiznala jsem, "nikdy mě nenapadlo nad tím přemýšlet... takhle." Realisticky, s rozumem. Vlastně měla pravdu - pokud vlk v něco hodně věřil, proč by se mu to nemělo vyplnit? Alespoň v určité míře. To, že jsem byla neustále plná pochybností a špatných emocí, mi rozhodně žádné veselé věci nepřitahovalo. A Hyetta se objevila zrovna, když jsem ji nejvíc potřebovala.
Sedm. A já znala tři. Ještě jsem měla tolik otázek a spoustu věcí, které jsem se chtěla od vlčice naučit. Ale začínal nový den a já bych se měla vrátit zpět domů. A tak jsem položila svou poslední otázku. "Říkala jsi, že jsi kněžkou bohyně Annan. Vybrala sis ji sama?" Pousmála jsem se. Tahle otázka navazovala na sto dalších, ale vážně jsem se musela začít zvedat. Škoda. Mohla jsem jen doufat, že si vlčice najde svůj domov někde poblíž mého. A bude jednoduché ji najít. Chtě nechtě jsem se postavila a smutně svěsila uši. "Děkuju ti za všechno, Hyetto. Musím se vrátit zpět domů... ale mám ještě fůru otázek," uchechtla jsem se, "když tě někdy navštívím, budeš se zlobit?"

Duben 8/10 | Hyetta

Přikývla jsem. To dávalo smysl. Vždycky jsem měla pocit, že takové věci jako den a noc kontroluje něco mnohem většího než Život a Smrt, ale kdo ví? No... ale neznamenalo to v tom případě, že všechno ostatní, co nám bohové vyplnili, byla jen shoda náhod? Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nevěřila jsem na náhody. Občas byly až moc podezřelé. A to, co vyprávěla Hyetta, přece nemohly být náhody, ne? Motala se mi z toho uvažování hlava. Na jednu stranu jsem byla nakloněná její víře, na druhou stranu jsem měla problém o tom nepochybovat. Cítila jsem se za to špatně. "Srdce," zopakovala jsem a pousmála se. Pokrčila jsem rameny. "Občas mám problém poslouchat, co mi říká srdce. Nebo spíš často. Moc nad věcmi přemýšlím," přiznala jsem a odvážila se vyslovit i své pochybnosti. "Třeba teď. Všechno, co říkáš, je tak... skvělé. Chtěla bych něčemu takovému věřit - ale jak se můžu plně oddat někomu, koho jsem nikdy neviděla?" Viděla jsem i Života, i Smrt. Ale než jsem je potkala, také jsem je brala vážně jen napůl. Protože jak by něco takového mohlo existovat? Prostě jsem byla zvyklá věřit svému rozumu a svým očím.
Také jsem se zadívala na nebe. Líbily se mi barvy, které s sebou ráno přinášelo. Nebo které s sebou přinášela Efalën. Znělo to tak... poeticky. "To je už třetí jméno," poznamenala jsem nikterak zle, "kolik... bohů máš... máte?" vykoktala jsem. Pořád jsem se trochu ztrácela v tom, jak její víra funguje - ale pokud věřila v bohy ona, pak nejspíše i její dcera, a možná její rodný domov? Kdo ví.

Duben 7/10 | Hyetta

Tiše a pozorně jsem poslouchala, jak bych tedy měla k bohyni Annan promlouvat. Dělalo mi potíž v cokoliv věřit, ještě, když jsem to ani nemohla vidět. A pravděpodobně ani slyšet. Ale Hyetta o tom všem mluvila tak hezky, že jsem se nechala unášet proudem konverzace a bylo mi jedno, jestli je to skutečné nebo ne. A co by to skutečné nebylo? Život a Smrt byli taktéž nepochopitelní pro téměř všechny nově příchozí. "A jak... jak víš, že tě bohové vyslyší? Vážně se všechno, o co žádáš, vyplní?" zeptala jsem se zcela narovinu. Bylo pro mě těžké spolknout, že by snad mohlo stačit se zeptat o štěstí a opravdu ho dostat. Na slovech vlčice mě zaujala ještě jedna věc. "Rady? Ty... je slyšíš?" Natočila jsem hlavu do strany jako zvědavé vlče.
Pousmála jsem se a přikývla. Nepochybovala jsem o tom, že Hyetta - i její dcera, pokud si byly alespoň trochu podobné - dokáže každé místo udělat příjemným. A tak jsem zvesela zavrtěla ocasem, když jsem tam byla pozvána, a neváhala jsem. "Určitě se tam zastavím. Ať to bude kdekoliv," zazubila jsem se. I kdybych musela vyšplhat na nejvyšší gallirejskou horu.