Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemní pláň přes Jezírka

Zasmála jsem se. Bylo to trochu jako bych slyšela samu sebe, až na to, že já jsem daleko od vyspělé vlčí civilizace občas chtěla žít z jiných důvodů než těch magických. "To si nemyslím, že jde. Ale můžeš to při tom svém prozkoumávání vyzkoumat," zazubila jsem se. Jó, daleko od civilizace by nebyli ani žádní štramáci nebo vagabundi. Důležitě jsem přikývla, abych podpořila Jinksovy výchovné rady. O těhle individuích jsem už věděla kdeco, a z představy že se ochomýtají kolem Háti jsem bledla. Nemusela být ani moje dcera. "No, a mezi námi dvěma," naklonila jsem se k ní blíž, aby nás Jinks jakože neslyšel - ale samozřejmě slyšet mohl, pokud by chtěl, "pokud tě nějací takoví budou otravovat, tak se jim neboj nakopat z... prostě nakopat." Šibalsky jsem na ni mrkla.
Vůně borůvčí mi zcela pohltila mysl. V hlavě se mi odehrávalo více vzpomínek, než jsem chtěla - ty dobré i ty špatné. Připadala jsem si téměř jako poprvé, když jsem do lesa přišla. Našlapovala jsem opatrně, jako bych se bála zlomit i tu nejmenší větev - přitom jsem cestu, kterou jsme šli, dobře znala. Tak, jako všechny ostatní cesty. Jediné, co se změnilo, byla velikost stromů a keříků. Musela jsem se pousmát. Nestárli jsme jenom my, ale i vlci kolem nás. Spokojeně jsem mávla ocasem a zhluboka se nadechla, snad abych už nikdy nezapoměla vůni borůvkových keřů.
Z přemýšlení mě vytrhla až otázka Jinkse. Chvíli jsem musela vypadat překvapeně - vůbec mi nedošlo, že jako cizinec jsem měla zůstat stát na hranicích. Ale Jinks tomu tady velel, takže jsem nic neříkala a jenom se jeho vtipu zasmála. "Chudák! Ale moc nevím, kdo z vás," usmála jsem se.
Jeho otázka přišla nečekaně a já nervózně pokrčila rameny. "Já..." nedopověděla jsem, ačkoliv jsem pravděpodobně měla jasno od té doby, co jsme vkročili do lesa. Ale věci se lehčeji myslely než říkaly. "Ráda bych. Už jsem se toulala dost dlouho, a pokud mám být upřímná, nenašla jsem nic co by tomuhle lesu sahalo po kotníky," pronesla jsem se zasněným pohledem. Bylo to krásných pár let, ale nemohla jsem se dočkat, až skončí. Tedy... "Tedy, chtít můžu hodně, že," nervózně jsem se uchechtla, "otázkou je, zda mě tu budete chtít," dopověděla jsem a zakoukala se mezi stromy, protože jsem se bála, že když budu koukat na Jinkse, vyčtu z jeho tváře nesouhlas.

Březen 9/10 - Erlend

To není možné, pomyslela jsem si. Pokud magie nebyla ani Erlendova, ani moje, pak to musel být znovu výtvor Gallirei - ale proč by nám tu vyobrazila malého Erlenda, když stál přímo přede mnou? Zachránit určitě nepotřeboval. Nebo snad ano? Pořádně jsem si vlka prohlédla a hledala známky nebezpečí, ale... ne. Nedokázala jsem si to vysvětlit.
Znovu jsem sebou trochu škubla, když se vlče navrátilo. Se zaujetím jsem ho pozorovala. Byl to Erlend. Ale nebyl skutečný - když k němu pravý, dospělý Erlend natáhl tlapku, nemohl se ho dotknout. Natočila jsem zmateně hlavu do strany. Vlčátko si to začalo štrádovat cestu ke mně a já se zazubila a zavrtěla ocasem. Měla jsem slabost pro každé vlče, i to magické. Ovšem než ke mně stihlo dojít, rozplynulo se. Pohlédla jsem na Erlenda číslo jedna a povytáhla obočí. "Takže to děláš ty?" zeptala jsem se znovu a trochu se pousmála. "Je to jako... halucinace, nebo jako vzpomínka?" Ach, zase jsem mu položila otázku, na kterou nejde odpovědět pokývnutím hlavy. Vážně nám ta společná komunikace nějak vázla.

//Ježčí plácek

Pobaveně jsem se usmála a pokrčila rameny. "To je. Ale co naděláme? Nic s tím nemůžeme dělat," pověděla jsem jí. To jsem si sama uvědomovala, a tak už mě to po tolika letech tolik netrápilo. Pořád jsem si sice připadala jako pako za to, co jsem tu vyváděla s Jinksem, ale vzhledem k mé povaze jsem se přes to dostávala vcelku rychle. Na její neurčitou odpověď jsem jenom přikývla.
Do světa na výlet. Taky bych chtěla toulání se nazývat tak pozitivně. Tohle ale nebyla moje dcera, a navíc byla skoro dospělá, a tak jsem jí o ničem nepřesvědčovala. "Tak to na sebe hlavně dávej pozor," zazubila jsem se a udělala pár větších kroků vpřed, abych si vyslechla odpověď Jinkse.
Málem mě švihlo, když jsem si uvědomila, že to tím pádem muselo být minimálně dva roky od toho, co jsem z lesa odešla. Oklepala jsem se. Nějak jsem poslední dobou nevnímala, jak rychle život utíkal. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a pousmála se. "To jsem ráda, že se těch pár drobností stalo," prohodila jsem. Ve smečce nikdy nebylo dost hodných, nekonfliktních vlků. "A jsem ráda, že tě Baghý má. I když si vás neumím představit vedle sebe," uchechtla jsem se a dramaticky zaklonila hlavu, aby pochopil, že myslím jejich výškový rozdíl.
V dálce už se začínal rýsovat borůvkový les a já si po dlouhé době připadala klidná.

//Borůvkový les aka za Jinksem

Březen 8/10 - Erlend

Už už jsem si myslela, že jsem na to přišla. Jenže pak jsme se do toho pěkně zamotali. Tak nic. Byli jsme z toho oba dva tak zmatení, že jsem se nakonec jenom začala smát a zavrtěla hlavou. "To nevadí," odtušila jsem a pokrčila rameny. Erlendovo mlčení mi nejspíš mělo zůstat záhadou.
Až na to, že to se nestalo. Překvapeně jsem sebou škubla, když se před námi objevilo vlčátko. Pečovatelský pud ve mně naskočil rychleji než logické uvažování a já se zvedla na nohy, připravená stát se hrdinkou dne. Ale pak mi to došlo - to vlče vypadalo úplně stejně, jako Erlend. Až na očka. Hodila jsem vlkovi po mém boku pohled, abych se ujistila, že tam ještě stojí a vidí to samé. Tvářil se ještě víc překvapeně, než já. Pousmála jsem se a otočila pozornost zpět k vlčeti, až na to, že to už tam dávno nebylo. Huh. A Erlendovi div nevypadly oči z důlků. "To... musela být magie, ne?" ujišťovala jsem se. Byla jsem na Galliree dlouho a stejně jsem si často nebyla jistá, jestli jsem svědkem magie nebo mám jenom bludy. "Tvoje, protože já něco takového neovládám," dodala jsem a změřila si ho pohledem. Copak nevěděl, že něco takového dokáže?

Březen 7/10 - Erlend

Začínala jsem si na to ticho zvykat. Erlendova kondice mě nutila vystoupit z mé komfortní zóny a ačkoliv jsem ze začátku měla pocit, že si hodím mašli, postupně mě ten pocit opouštěl. Vlastně to nebylo tak špatné.
Trochu jsem se pousmála, když začal gestikulovat. Překvapovalo mě, kolik se toho dalo říct jen skrze řeč těla. Na mou otázku přikývl, takže jsem brala fakt, že se tak už narodil, jako hotovou věc. Jenže pak k tomu začal ještě všemožně ukazovat a to mě trochu zmátlo. Překvapeně jsem zamrkala. “Od vlčete?” zeptala jsem se. “Takže ne od narození?” Cítila jsem, jak mi znovu začínají hořet tváře. Styděla jsem se, protože jsem se minimálně v jedné věci mýlila a… no, přišlo mi to jako konec světa. Jak jsem mohla vědět, jak moc Erlend dokázal ostatní odsoudit, když nic neříkal? Nervózně jsem přešlápla. Klid. Vždyť nic nehoří, připomněla jsem si.

//Konec světa přes Eucalyptový les

Přikývla jsem. Být ovládána magií bylo hrozné, a z toho co jsem pochopila to Háti moc dobře věděla. Trochu jsem se zamračila. Bylo mi více méně jedno, co všechno mi tahle země prováděla, ale musela to provádět i vlčatům? Věnovala jsem Háti malý úsměv a pokrčila rameny. “Ne vždycky tomu jde zabránit. Ale až budeš větší a budeš ovládat všemožné magie, určitě už nebudeš tak bezbranná,” povzbudila jsem ji a zvesela zamávala ocasem.
Následovala jsem Jinkse, který se prozatím ponořil do ticha. Zajímalo mě, nad čím v tom tichu přemýšlí. Měla jsem pocit, že to nemohlo být nic dobrého - vždyť jsem věděla, nad čím ve vlastním tichu přemýšlím já. Chystala jsem se něco prohodit, ale nejdřív mě překvapila slova Háti. Natočila jsem hlavu do strany. ”Kam se chystáš?” zeptala jsem se zvědavě.
Otočila jsem svou pozornost zpět k šedivému a taky se trochu pousmála, i když jsem si připadala jako blázen po tom, co jsem předvedla. “Nikdy jsem tě v Borůvkovém lese neviděla. Kdy jsi tam přišel?” prohodila jsem, aby konverzace nestála.

//Středozemní pláň

Březen 6/10 - Erlend

Erlend. Zopakovala jsem si jeho jméno v hlavě, protože bylo překvapivě složitější si to slovo uvědomit jako jméno, když se vám jen tak objevilo ve vlastních myšlenkách. Trochu mi přišlo, že jsem si to vymyslela. Ale začínala jsem si na vlkův hlas - tedy ten v mé hlavě - zvykat, a tak jsem se rozhodla nad tím moc nepřemýšlet. S úsměvem jsem přikývla. "Těší mne," řekla jsem. Byla to pravda - po prvotním šoku jsem si začínala uvědomovat, jak zajímavý vlk přede mnou vlastně je. Fakt, že nemohl mluvit, byl sám o sobě smutný, ale kolik takových vlků se ve světě pohybovalo? Erlend byl pro mě jeden jediný, a já nebyla nejmladší. Zvědavě jsem natočila hlavu do strany. Nevědomky tu vlk testoval mé zkušenosti s mluvením. Kolik otázek na ano/ne existovalo? Nemohla jsem si téměř na žádnou vzpomenout - tedy alespoň ne na nějakou, která by byla zajímavá. Na počasí už jsem se ptala. "Jsi... němý už od narození?" zeptala jsem se nakonec, trochu nejistě, protože co když to byla hloupá a urážlivá otázka? Vlk mi však zatím nedal důvod si myslet, že jsem řekla něco hloupého. Navíc se na tuhle otázku dalo přikývnout nebo zavrtět hlavou, takže jsem si s tím moc velké starosti nedělala.

//Oáza přes Poušť

Trochu jsem se uklidnila, když jsme se dali do pohybu. Myslela jsem jenom na to, kolik kroků dělám a jestli jdu rovně. Nemusela jsem se tak soustředit na to, co jsem prováděla. Doufala jsem, že mi to Jinks vážně odpustil, i když mi ta myšlenka nešla do hlavy nehledě na to, jak moc jsem se snažila samu sebe přesvědčit. Všechno akorát zhoršoval fakt, že byl alfou. Rychle jsem zavrtěla hlavou. Byla jsem ráda, když ke mně přišla Háti s otázkou. Pousmála jsem se, protože i když už byla skoro dospělá, pořád jsem měla pocit, že se s ní mohu bavit uvolněněji než s dospělými. "Ano," odpověděla jsem a přikývla. Trochu jsem pokrčila rameny. "Ale... není to moc překvapující. Takové věci se v Galliree dějí. Někdo si rád pohrává s našimi osudy," vysvětlila jsem. Rozhodně to nebylo to nejdivnější, co se mi tu stalo.
Došli jsme k moři a já se zastavila a poslouchala, jako bych byla jedno z dalších Jinksových vlčat. Zhluboka jsem se nadechla a slastně zavřela oči. Milovala jsem vodu. Byla jsem skoro zklamaná, když nás Jinks začal vést dál, ale nic jsem neříkala a jen ho v tichosti následovala.

//Ježčí plácek přes Eukalyptový les

Březen 5/10 - Erlend

Byla jsem na sebe vlastně docela pyšná. Zpanikařila jsem, ale jen na chvíli, a vlk se pořád usmíval - takže jsem ho nějakým zázrakem ani neurazila. Musela jsem se také pousmát, i když úplně nebylo čemu. Vlk mi beze slov odpověděl, že jeho mlčení není dobrovolné. To mě zamrzelo. Tedy, mluvila jsem nerada a dost často se stávalo, že jsem plácala samé nesmysly. Ale žít úplně beze slov? Neuměla jsem si to představit. Zhluboka jsem se nadechla a trochu vyrovnaněji pokývla hlavou. "To mě mrzí," řekla jsem popravdě.
Stále jsem z té situace lehce vyšilovala. Bylo to se mnou lepší, než když jsem na Gallireu narazila poprvé, ale pořád jsem nebyla úplně nejlepším nositelem plynulých konverzací. Cítila jsem, jak mi tváře hoří studem a snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že to není tak tragické. Svěsila jsem omluvně uši k hlavě a nechala ho, aby do mě drcnul. Nebyla jsem na taková gesta zvyklá, ale nikdy bych ji neodmítla. Vlastně naopak. A v tu chvíli jsem byla ráda za cokoliv.
Znovu jsem sebou polekaně škubla, když mi jeho hlásek promluvil v hlavě. Pomyslně jsem si zapsala, že magie myšlenek je stejně děsivá jako je fascinující. Přikývla jsem a začala pomalu, ale uvolněně máchat ocasem ze strany na stranu. Naklonila jsem hlavu zamyšleně do strany a přemítala, jak bych k tomuhle měla přistupovat. Nejspíš jsem nemohla říkat nic, na co byla vyžadována složitá odpověď. "Jmenuju se Wizku," vyhrkla jsem, a, to vážně, Wizku? Na tohle není potřeba odpověď? Rychle jsem se to snažila zachránit. "Nemusíš mi říkat své jméno, jestli je to složité. Dám ti nějakou přezdívku, nebo tak." Nervózně jsem se pousmála.

Březen 4/10 - Erlend

Nechápala jsem, jak mohla být jedna vlčice tak strašně nemotorná. Hlavně se slovy. Stydlivě jsem přitiskla uši k hlavě a čekala, jak na to vlk bude reagovat. Doufala jsem, že ho přinutím mi odpovědět, ale on začal jen přikyvovat. V tu chvíli jsem myslela, že mě jednoduše trefí. A pak se začal tvářit, jako by veškerá radost ze světa vyprchala. Co to? Narovnal se, a já se pro změnu přikrčila. Nádherně jsme se v tu chvíli doplňovali, až na to, že jsem jeho řeč těla četla úplně špatně. S poplašeným pohledem jsem sledovala, jak si přikládá tlapku k tlamě a vrtí hlavou. Povytáhla jsem obočí. Možná se mu něco nelíbí? Ale nepřišlo mi, že jsem řekla něco zas až tak strašného. Jasně, bylo to neskutečně trapné, ale ještě jsem nezažila, že by někdo někoho dalšího odsuzoval pantomimou.
Nechápala jsem to, dokud mi něco nepromluvilo v hlavě. Někdo. Škubla jsem sebou a mým instinktem bylo začít se rozhlížet kolem. Naštěstí jsem nebyla hloupá. Když jsem okolo sebe nikoho kromě vlka neviděla - a byla jsem si vcelku jistá, že on tlamu neotevřel - dala jsem si dvě a dvě dohromady. Tlapka u tlamy, vrtění hlavy. Já nemluvím. Byl němý, nebo mluvit nechtěl, s magií myšlenek, nebo tak něco. Děkovala jsem Gallirejským bohům za to, že už jsem tu takovou dobu žila a tyhle věci věděla. Kdybych byla nováček, nejspíš by mi v tuhle chvíli vážně švihlo. "Aha," vydechla jsem a rychle se plácla přes tlamu. To nebylo moc empatické. "Teda, promiň. Já... nemluvíš protože nechceš, nebo...?" Nervózně jsem přešlápla. Nevěděla jsem, jak k něčemu takovému mám přistupovat. Začala jsem pochybovat i o tom, jestli mě slyší, což byla hloupost. "Já zase nevidím na blízko," prohlásila jsem. Až po chvíli mi došlo, že můj problém oproti jemu je malichernost, a trochu jsem se uchechtla. "Promiň. Asi taky přestanu mluvit," zaúpěla jsem. Házela jsem tady po něm jednu urážku za druhou, i když jsem nic z toho jako urážku nemyslela.

Oči mi málem vypadly z důlků, když jsem z Háti slov pochopila Jinksovo postavení ve smečce. Byl alfa - nebo byl minimálně kandidátem na alfu. Nechápala jsem, jak jsem si ty tečky nemohla spojit dřív. Jinks měl Baghý a Baghý byla alfa. Dvě a dvě jsou čtyři - nebo v tomhle případě Jinks a Baghý jsou dvě alfy. Srdce se mi propadlo skrze žaludek až někam pod zem a vyšlo ze mě hysterické uchechtnutí. Ztrapnila jsem se, a nejenom před jen tak nějakým vlkem. Pevně jsem zavřela oči a doufala, že to třeba všechno zmizí. Ale ne. Když jsem je otevřela, pořád tam oba stáli. "Alfa, huh?" prohodila jsem. Tváře mě pálily a nepochybovala jsem, že je na mně všechno poznat. Byla jsem jako otevřená kniha.
Nezasloužila jsem si to, ale čekalo na mě Jinksovo odpuštění. Hlasitě jsem si oddechla a trochu se pousmála. Klepala jsem se z toho stresu jako ratlík, ale musela jsem samu sebe pochválit. Ještě jsem neomdlela. Vždycky to mohlo být horší. "Děkuju," vydechla jsem, a rozhodně v tom ta vděčnost byla slyšet. S úsměvem jsem je sledovala a zavrtěla ocasem. Taky jsem snila mít něco takového - ale rozhodně ne s Jinksem. Nechápala jsem, co mě to popadlo.
Nad jeho otázkou jsem se zamyslela a trochu znervózněla. Nechtěla jsem je obtěžovat. Ale teď, když už jsem je potkala a patřili k Borůvce... možná by neškodilo se jich držet, podívat se zpět do lesa. Vlastně by to vůbec neškodilo. "Dobře," usmála jsem se a přikývla, načež jsem se roztřeseně zvedla a sledovala je. Procházka rozhodně neuškodí mým rozhozeným nervům.

//Konec Světa přes Poušť

Březen 3/10 - Erlend

Vlk měl překvapivě... všeříkající řeč těla. Nepotřebovala jsem jeho slova, abych více méně pochopila, co si asi myslí. Ačkoliv přesný odhad jsem si nemohla dovolit, protože jsem měla tendenci všechno sabotovat tak, aby to šlo proti mě. Z prostých nechápavých pohledů a vrtění hlavy bych dokázala udělat smrtelnou nenávist vůči mé osobě. Nervózně jsem střihla ušima. Myslela jsem to jako vtip, ale... co když si o mě doopravdy myslel, jaká jsem nána? Prosím, řekni něco, modlila jsem se v duchu.
Mé modlitby však vyslyšeny nebyly. Naopak, vlk na mě jen koukal, culil se a mával u toho ocasem - fajn, asi zde žádná nenávist neprobíhala - a zůstával zarytě mlčet. To mě znervózňovalo ještě víc, vzhledem k tomu, do jaké situace jsem sama sebe dostala. Vážně by bylo tak divné se znovu zvednout a prostě pokračovat? Ta vize mi připadala horší, než zůstat sedět. "Tak... konečně jaro, co?" prohodila jsem s úsměvem a chtěla si hodit mašli. "Teplo... slunce... Je to fajn." Pomoc.

Březen 2/10 - Erlend

Sledovala jsem spícího vlka se zatajeným dechem. Poplašeně jsem sebou škubla, když jeho chrápání přestalo. Měla bych do něj pro jistotu znovu žďuchnout? Byl to signál, abych odešla? Proč jsem ho vlastně chtěla vzbudit? Pomyslně jsem se plácla do čela. To jsem byla celá já. Nepromyšlená rozhodnutí, a pak jsem si připadala jako blázen, který budí nevinné vlky z jejich spánků. Medvěd. Chtěla jsem ho varovat před medvědy, vzpoměla jsem si, a hned se mi dýchalo trochu lépe.
Vlk se nakonec probudil bez dalšího strkání, za což jsem byla vděčná. Stejně jako za to, že po mně nevystartoval. Uzlík v mém hrdle zas o něco povolil. I kdyby byl nebezpečný, alespoň nebyl agresivní. Raději ani nic neříkal, z čehož jsem byla lehce nesvá. Opětovala jsem mu úsměv a také kývla. Dokonce jsem napodobila i pohyb jeho ocasu, jako bych neměla vlastní hlavu. Další pomyslná facka do čela. "Moc se omlouvám, jen... jsem šla kolem a přemýšlela o medvědech, a tak mě napadlo, že bych tě raději měla probudit a varovat, že, no... že spíš hodně nahlas. Tak aby tě něco nesnědlo." Tak tohle je trapas. Tiše jsem zaúpěla a posadila se do trávy. I když jsem si vlastně sedat nechtěla, měla jsem mu to jen sdělit a jít dál. Sakra. To už jsem nemohla, už jsem seděla.

Březen 1/10 - Erlend

Poslední dobou bylo mým zvykem toulat se bez určitého cíle. Bylo to svým způsobem osvobozující, nemít nikde žádný závazek. S příchodem jara jsem si navíc své procházky začínala znovu užívat, ne jako v zimě, když se mi tlapky bořily do sněhu a nebylo co strčit do tlamy. Oklepala jsem se nad tou představou. Sice to letošní zimu nebylo tak špatné, ale situace se nebezpečně podobala hladomoru před několika lety. To nebyly hezké vzpomínky.
Z přemýšlení nad minulostí mě vytrhl zvuk, jako když řve medvěd. Což mě samozřejmě vylekalo. Občas jsem zapomínala, že jedna dobrá rána elektřinou a mohla bych si dát medvěda k obědu. To však šlo proti mně. Neublížila bych zvířeti, které si jen bránilo své teritorium. A ani jsem nemusela - k mé nemalé úlevě jsem v trávě zahlédla vlčí uši, a bylo jasné, odkud zvuk přichází. Pobaveně jsem se pousmála a chystala se vlka obejít, ale... když už mě napadlo to s tím medvědem, přišlo mi nevhodné tu vlka nechat chrápat na celé kolo. Ještě by nějaká ta šelma vážně přišla, pokud by se nejdřív nevyděsila.
Opatrně jsem přešla až k vlčímu tělu a nerozhodně přešlápla. Znovu jsem si musela připomenout, že bych se dokázala ubránit, kdyby se vlk rozhodl mi ukousnout hlavu. Odkašlala jsem si. "Eem, pardon, ale...?" Trochu jsem do vlka žďuchla tlapkou a čekala.

Trochu jsem se na něj zamračila, aniž bych si to uvědomila. Tak harmonický vztah, hm? Natočila jsem hlavu zvědavě do strany. Zničehonic jsem chtěla neskutečně vědět, co se v tom jejich vztahu děje a jestli je vážně tak harmonický, jak Jinks vypráví. To přece muselo být nemožné, aby jejich vztah tak dobře klapal, když Jinks byl určený pro mě. Netrpělivě jsem švihla ocasem. Což o to, já Jinkse moc chtěla, ale zatím to vypadalo, že šedivý neche. Však počkej, jak budeš chtít. Věnovala jsem mu sladký úsměv a pokývla hlavou. "Tak to si užívej," zazubila jsem se. Dokud můžeš.
Háti nevzala úplně dobře, že jsme jí odmítli říct, jak se dělají vlčata. Pokrčila jsem rameny a v klidu bych jí nechala, ať si oddupe někam jinam, já chtěla být sama s jejím tátou. Jenže Jinks se ihned vydal za ní. Bez váhání jsem se tedy zase já vydala za ním. To už mi v hlavě začalo tak podivně bzučet, opadla ze mě pozivita a energie, srdce mi přestalo šíleně tlouct a z tváří mi zmizel ruměnec. Ne. Nenenene. Co jsem to tu celou dobu prováděla? Vždyť... to bylo tak šíleně proti mně! "Jinksi? Panebože, strašně moc se omlouvám," vyhrkla jsem a snažila se zabránit slzám. Nenáviděla jsem něco udělat špatně. "Nevím, co to do mě vjelo, muselo to být nějaké kouzlo, já... já nechtěla." Pohlédla jsem na Háti. Musela jsem to nějak spravit i s ní. Co jsem si myslela, vykládat jí o vlčatech? To byla práce rodičů. "Táta má pravdu. Je to moc složité na jednu rychlou konverzaci," pokusila jsem se něčím přispět.