Gallirea - Příspěvky uživatele

Duben 10/10 | Hyetta

Dotek. Hyetta nevěděla, že jsem ho měla v životě málo, a přesto jako by věděla, že ho potřebuju. Náhoda, nebo ti její bohové vážně existovali? Měla bych si dovolit věřit? Tolik otázek... a žádná pořádná odpověď. Protože jsem si musela odpovědět sama. Vlčice už mi řekla všechno, co mohla. Jenom mě trochu děsilo, že teď bude vědět o každém mém pocitu. "Tak to ti moc nezávidím," pousmála jsem se, protože mi to pro jednou přišlo komické a ne smutné. Trochu mě překvapila její další slova. Předpokládala jsem, že je Hyetta mladší - a ačkoliv jsem se mohla mýlit, nevěřila jsem tomu. Ale nevadilo mi to. Vlastně mě to docela zahřálo u srdce. "Děkuju," vydechla jsem s úsměvem přes celou tvář.
Rozesmála jsem se nad jejím přirovnáním. Mokvající žába? Ale měla pravdu, ostatně jako vždycky. "Rozhodně teď mám nad čím přemýšlet," uznala jsem. Jako bych toho přemýšlení neměla dost už tak. Ale tohle bylo něco, nad čím klidně budu přemýšlet dobrovolně.
Překvapeně jsem naklonila hlavu do strany. To nebyla odpověď, která by utišila moji zvědavost, ale neměla jsem čas do toho dál šťourat. Rozhodně to ale byla otázka, kterou jistě brzy položím znova. Hyetta se mé návštěvě nebránila, díky čemuž jsem se usmála. I kvůli její dceři. "Těším se, až ji potkám." Zavrtěla jsem ocasem.
Loučení bylo vždycky těžké, ale bylo nutné. S povzdechem jsem se zahleděla směrem k domovu a věnovala Hyettě poslední pohled. "Tak se uvidíme. Zatím se opatruj," rozloučila jsem se a pomalými kroky se rozešla pryč. Měla jsem těžkou hlavu.

Připadala jsem si jako na trní, když si o mně Baghý povídala se svou dcerou, jako bych tu vůbec nebyla. Ale chápala jsem to, a cítila jsem se neskutečně provinile za to, že jsem Borůvkovou smečku jen tak opustila. Slabý moment. Hodně, hodně slabý moment. Snažila jsem se stát vzpřímeně a nepřešlapovat, ačkoliv jsem cítila, jak se mi klepou tlapky. Mohla jsem jenom doufat, že to nebylo i vidět. Zaslouží, pronesla jsem sama sobě v hlavě, abych o tom faktu mohla přesvědčit i samu sebe. Protože jsem si nebyla jistá, že je to pravda. Vlastně mi už hlavou létaly tragické scénáře o tom, jak mě Baghý vyhodí a já už se sem nikdy nevrátím. To mě málem položilo.
A taky fakt, že Háti vyhrkla něco o mém začarování. Málem mě kleplo, protože kdyby se Baghý dozvěděla o tom začarování s Jinksem, nebyla bych vyhozená - byla bych rovnou šest stop pod zemí. Naštěstí to vypadalo, že se to stalo naším malým tajemstvím. Zamyslela jsem se. Nikdy jsem svůj odchod neviděla jako začarování, i když, kdo ví? Ale nechtěla jsem, abych tu jen stála a klepala se jako ratlík za vlčicí, která stále byla menší než já. "Je to možné... Ale nemění to nic na tom, že to byla chyba," řekla jsem trochu tišeji, protože uznat chybu bylo těžké. Ale potřebné. "Začarovaná nebo ne, teď už vím, že to byla hloupost. Omlouvám se." Sklopila jsem mírně hlavu.
Neskákala jsem jim do řeči, když řešili Háti odchod. Mohla jsem si jen představovat, jaké to pro rodiče muselo být. Ale to mlčení se mi zdálo delší, než pravděpodobně bylo. Vyhodí mě. Na to tu nemusíme stát a čekat, ne? Povzdechla jsem si - a zrovna v tu chvíli malá vlčice začala mluvit. Znovu jsem se hodila do pozoru a našpicovala uši, i když jsem se pořád bála odmítnutí. Prostě jsem to všechno potřebovala jasně slyšet. Vítej zpátky doma. Vítej zpátky doma. Oči se mi chtě nechtě zalily slzami, které jsem si rychle utřela tlapkou. "Děkuju," vydechla jsem. Rozhodně to nestačilo, ale neměla jsem nic dalšího, co bych řekla. Jenom jsem věděla, že dám všechno do toho, abych svůj vděk prokázala činy. "A díky i tobě." Podívala jsem se na Háti a věnovala jí veselý úsměv. Byla to tak trochu moje malá hrdinka. "A tobě. Že jsi mě sem dovedl." Otočila jsem se i na Jinkse.
Baghý začala mluvit o Aranel, a to jméno mi vrátilo úsměv na tvář. Všichni mi tu chyběli víc, než jsem si uvědomovala. Ale jedna informace o bílé vlčici byla nová a donutila mě zalapat po dechu. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem. "Aranel má vlčata?" zazubila jsem se. Vážně jsem byla dlouho pryč, co? "A s kým?" Nemohla jsem si tu otázku nechat pro sebe. Byl to někdo nový? Nebo někdo, koho jsem už znala?

Duben 9/10 | Hyetta

Trochu ve mně hrklo. Co jsem jí měla dovolit? Ale když se vlčice začala přibližovat, uvolnila jsem se a nechala ji. Už jsem dávno zahodila pochybnosti o její milé povaze - pochybovala jsem, že je na cestě mi utrhnout čenich. A taky, že se tak nestalo. Její dotek mě donutil zavřít oči, jinak bych na ni musela šilhat. Zmateně jsem natočila hlavu do strany a pousmála se, už s otevřenými očky. "Co to bylo?" zeptala jsem se. Pořád jsem cítila to místo, kde se mě její čenich dotkl. Možná znamení, možná fakt, že čumák byl mokrý. Nehodlala jsem to zkoumat.
Bylo hezké to všechno slyšet. Chápu tvé obavy, i všechno ostatní. Bylo to něco, co jsem v životě postrádala. Pochopení i víru, naději. A náramně se mi líbilo, že se Hyetta nenaštvala nehledě na to, kolik otázek jsem pokládala. Přikývla jsem. "Tak nějak jsem si vždycky myslela, že to slepá oddanost je," přiznala jsem, "nikdy mě nenapadlo nad tím přemýšlet... takhle." Realisticky, s rozumem. Vlastně měla pravdu - pokud vlk v něco hodně věřil, proč by se mu to nemělo vyplnit? Alespoň v určité míře. To, že jsem byla neustále plná pochybností a špatných emocí, mi rozhodně žádné veselé věci nepřitahovalo. A Hyetta se objevila zrovna, když jsem ji nejvíc potřebovala.
Sedm. A já znala tři. Ještě jsem měla tolik otázek a spoustu věcí, které jsem se chtěla od vlčice naučit. Ale začínal nový den a já bych se měla vrátit zpět domů. A tak jsem položila svou poslední otázku. "Říkala jsi, že jsi kněžkou bohyně Annan. Vybrala sis ji sama?" Pousmála jsem se. Tahle otázka navazovala na sto dalších, ale vážně jsem se musela začít zvedat. Škoda. Mohla jsem jen doufat, že si vlčice najde svůj domov někde poblíž mého. A bude jednoduché ji najít. Chtě nechtě jsem se postavila a smutně svěsila uši. "Děkuju ti za všechno, Hyetto. Musím se vrátit zpět domů... ale mám ještě fůru otázek," uchechtla jsem se, "když tě někdy navštívím, budeš se zlobit?"

Duben 8/10 | Hyetta

Přikývla jsem. To dávalo smysl. Vždycky jsem měla pocit, že takové věci jako den a noc kontroluje něco mnohem většího než Život a Smrt, ale kdo ví? No... ale neznamenalo to v tom případě, že všechno ostatní, co nám bohové vyplnili, byla jen shoda náhod? Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nevěřila jsem na náhody. Občas byly až moc podezřelé. A to, co vyprávěla Hyetta, přece nemohly být náhody, ne? Motala se mi z toho uvažování hlava. Na jednu stranu jsem byla nakloněná její víře, na druhou stranu jsem měla problém o tom nepochybovat. Cítila jsem se za to špatně. "Srdce," zopakovala jsem a pousmála se. Pokrčila jsem rameny. "Občas mám problém poslouchat, co mi říká srdce. Nebo spíš často. Moc nad věcmi přemýšlím," přiznala jsem a odvážila se vyslovit i své pochybnosti. "Třeba teď. Všechno, co říkáš, je tak... skvělé. Chtěla bych něčemu takovému věřit - ale jak se můžu plně oddat někomu, koho jsem nikdy neviděla?" Viděla jsem i Života, i Smrt. Ale než jsem je potkala, také jsem je brala vážně jen napůl. Protože jak by něco takového mohlo existovat? Prostě jsem byla zvyklá věřit svému rozumu a svým očím.
Také jsem se zadívala na nebe. Líbily se mi barvy, které s sebou ráno přinášelo. Nebo které s sebou přinášela Efalën. Znělo to tak... poeticky. "To je už třetí jméno," poznamenala jsem nikterak zle, "kolik... bohů máš... máte?" vykoktala jsem. Pořád jsem se trochu ztrácela v tom, jak její víra funguje - ale pokud věřila v bohy ona, pak nejspíše i její dcera, a možná její rodný domov? Kdo ví.

Duben 7/10 | Hyetta

Tiše a pozorně jsem poslouchala, jak bych tedy měla k bohyni Annan promlouvat. Dělalo mi potíž v cokoliv věřit, ještě, když jsem to ani nemohla vidět. A pravděpodobně ani slyšet. Ale Hyetta o tom všem mluvila tak hezky, že jsem se nechala unášet proudem konverzace a bylo mi jedno, jestli je to skutečné nebo ne. A co by to skutečné nebylo? Život a Smrt byli taktéž nepochopitelní pro téměř všechny nově příchozí. "A jak... jak víš, že tě bohové vyslyší? Vážně se všechno, o co žádáš, vyplní?" zeptala jsem se zcela narovinu. Bylo pro mě těžké spolknout, že by snad mohlo stačit se zeptat o štěstí a opravdu ho dostat. Na slovech vlčice mě zaujala ještě jedna věc. "Rady? Ty... je slyšíš?" Natočila jsem hlavu do strany jako zvědavé vlče.
Pousmála jsem se a přikývla. Nepochybovala jsem o tom, že Hyetta - i její dcera, pokud si byly alespoň trochu podobné - dokáže každé místo udělat příjemným. A tak jsem zvesela zavrtěla ocasem, když jsem tam byla pozvána, a neváhala jsem. "Určitě se tam zastavím. Ať to bude kdekoliv," zazubila jsem se. I kdybych musela vyšplhat na nejvyšší gallirejskou horu.

Duben 6/10 | Hyetta

Pousmála jsem se. Bylo hezké ta slova slyšet. Uklidňovala mě vědomost, že jsem vlastně byla úplně normální. Znamená to, že jsou všichni ostatní nenormální? Pochybovala jsem o tom. Ačkoliv jsem se na moment cítila vděčně, v ten další už mi zase bylo na nic. Nejspíš bych ta slova potřebovala slyšet ještě tisíckrát, abych jim doopravdy věřila. Představa Annan mě tak jaksi uklidňovala. "A jak se to dělá?" zeptala jsem se nesměle. Obrátit se na Annan mohla znamenat spousta věcí. Myšlenka, prosba, rituál. Nebo platba, jako u Života a Smrti.
Hyetta byla opravdu hodná. Nevědomky stoupala po žebříčku mých oblíbených vlků, aniž by mě znala déle než pár minut. Ale co jsem měla dělat? Byla na mě milá, říkala mi o svých bozích a ještě ke všemu měla vlče. A já měla pro vlčata slabost, to byla obecně známá informace. Zaprodala bych pro ně i duši. "To opravdu ano." Přikývla jsem a dychtivě hltala každé její slovo. Možná jsem byla až moc lehce ovlivnitelná. Ale bylo to zrovna v tuhle chvíli něco špatného? "Pravda. Ale nikdy není pozdě, ne? Založit si vlastní úkryt," pousmála jsem se, "klidně i poblíž smečky, abyste obě byly stejně šťastné," dodala jsem.

Duben 5/10 | Hyetta

Zahleděla jsem se na hladinu jezera a poslouchala. Opravdu poslouchala. Nechala jsem slova vlčice, aby se mi zapsala do paměti a probudila ve mně všemožné emoce. Nic není zaručené, shrnula jsem to v myšlenkách. Cesta? Natočila jsem hlavu do strany a jemně se pousmála. "Já jsem spíš sedavý typ," zažertovala jsem a pokrčila rameny. "Nebo se jenom bojím udělat jakýkoliv krok vpřed," dodala jsem. Proč jsem se svěřovala zrovna Hyettě, cizince, kterou jsem sotva potkala? Bylo to oficiální. Zbláznila jsem se. Ale... bylo to jednoduché. Mnohem jednodušší než se otevřít blízkým. Navíc se mi líbila představa něčemu věřit, a tak mi vlastně vlčice byla ještě příjemnější.
Přikývla jsem. Musela jsem se pochválit za to, že jsem to dokázala vykoumat. "To je hezké poslání," řekla jsem zasněně. Brala mě jako jednu ze ztracených? Nedivila bych se. Poznámka o dceři mě zaujala, a trochu jsem se napřímila. "Aw, má štěstí, že tě má jako mámu," pousmála jsem se a zavrtěla ocasem. "Myslím si, že je tu na výběr více než dost smeček. I volných lesů a skrytých úkrytů," pověděla jsem jí. Neměla jsem nic speciálního, o čem bych mohla vyprávět, což mě trochu mrzelo. Zdálo se, že život Hyetty je plný zajímavých věcí.

Duben 4/10 | Hyetta

Takže jsem soudila dobře, že se jedná o jméno - s největší pravděpodobností o jméno vlčice. Jen jsem stále moc nechápala, co měla Niamph společného s naším setkáním. Opatrovatelka noci zněla důležitě, podobně důležitě jako Život a Smrt. Byla to snad Gallirejská bytost, o které jsem nevěděla? To se mi nezdálo pravděpodobné. Věděla jsem, nebo jsem minimálně měla ten pocit, o všech zdejších bytostech. Existence někoho tak důležitého by se ke mně snad donesla dříve, ne?
Ze všeho toho přemýšlení mě rozbolela hlava. Zastyděla jsem se za zkomolené jméno Annan a přikývla hlavou, aby vlčice věděla, že jsem si to jméno tentokrát dobře zapamatovala. Patronka, opatrovatelka. Už mě ta hlava jen nebolela, přímo se mi točila. Vlčice mi však nepřišla jako blázen. Tak jsem si v téhle situaci připadala já. Řád? Kněžka? Už na mne těch slov bylo nějak příliš, takže jsem byla ráda, když mi vlčice položila jednoduchou otázku. No, jednoduchou v rámci možností. "Já... nemám úplně svůj cíl," přiznala jsem a připadala si méněcenně, což asi bylo zbytečné. Vždyť byla spousta vlků, kteří neměli cíle, ne? "Hlavně, abych byla šťastná," dodala jsem s malým úsměvem, abych nevypadala jako úplný blb, co neví, co chce. I když přesně to jsem byla.
Nemohla jsem ale přejít všechna ta podivná jména a slova bez povšimnutí. Už jsem byla v ráži pokládání otázek a neviděla jsem konec. "Takže Niamph a Annan jsou bohové?" ujistila jsem se. Neměla jsem sebemenší problém tomu věřit. Vlastně mi to přišlo hezké. "Vsadím se, že si tady nějaké místo najdeš," prohodila jsem a spokojeně mávla ocasem ze strany na stranu.

Duben 3/10 | Hyetta

Vlčice ihned měla moji plnou pozornost. Natočila jsem zvědavě hlavu do strany a poslouchala. Niamph? To mohla být spousta věcí. Cokoliv v jazyce, kterému jsem nerozuměla, nebo jméno. Ale jména také nosila spousta věcí. A tak jsem se pokusila potlačit svou úzkost z cizinců a jemně se usmála. "Co je Niamph?" Nebo kdo, ale už mi přišlo hloupé doplňovat svou otázku, a tak jsem to nechala plavat. Bylo jasné jako facka, na co se ptám. Přikývla jsem, ačkoliv jsem ještě neměla svou odpověď. "Ale oblohu vyčistila opravdu krásně," přitakala jsem.
Pomalu jsem začínala relaxovat. Bylo očividné, že vlčice nemá zlé úmysly. Jen chudák nevěděla, že jsem z komplimentů nervózní. Potutleně jsem se usmála a zabodla pohled do země. "Děkuji. Taky mě těší, Hyetto," odpověděla jsem. Znovu cizí jméno, tentokrát Anne. To už jsem si byla celkem jistá, že to jméno je. "A Anne je kdo?" zazubila jsem se, aby věděla, že ji nesoudím. Jen jsem byla zvědavá. Proč vytahovat jména cizinců v náhodné konverzaci s... no, s dalším cizincem?

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?

Není to jeden nejlepší moment, ale celá covidová éra. To byly skvělé hry, skvělé zážitky. <3

2. Čeho nejvíce lituji a proč?

Přijde mi, že jsem Wizku někde zanedbala. Že je z ní to middle child, které nikdy nedostalo dost lásky. To bych chtěla spravit, zaparkovat ji ve smečce a už jí pokud možno dávat jen veselé vzpomínky.

3. Jaké další vylepšení plánuju?

Už nic moc. Chtěla bych třeba jednu speciální magii a taky doplnit ty, co už má. Jinak je perfektní. <3

4. Koho ještě musím potkat a proč?

Znovu musí potkat Makadi, vždyť to jsou kámoši. A taky Lilith, aby se jí omluvila, heh.

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?

Přepsání povahy, omlazení u Života a Borůvka c: Žádné extra cíle pro Wizku nemám.

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?

Znovu se přidat do Borůvky, zajít za Životem a nechat se omladit, přežít. :Dd Přidat se do Borůvky protože to je jediný domov, který kdy znala. Život protože jsem to řekla já a přežít… to chceme všichni.

7. Co je jeho hnacím pohonem?

Že ji čeká něco lepšího, že se všechno ještě spraví. Ale ono se to nespraví, když bude jenom sedět, že.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?

Makadi, i když se dlouho neviděli. Prostě depressed friends. Pak taky Nickolas, její bráška c: No a býval to Blueberry, její alfák. A všechna vlčata!

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?

Přidání do Borůvky. Myslím, že bez toho by se všechno odvíjelo úplně jinak… A Borůvka je teď její srdcovka i moje.
Pak je to taky spojení se Styx, protože to je takový crush, který se nezapomíná. Curse you, Styx :c

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?

Spíše negativní než pozitivní, nebudu lhát :D Ale nevadí mi to. Pořád ji mám ráda, i když je hodně poznamenaná, ale… nic, co by nějaký wake up call nespravil wink wink

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?

Požár v Borůvce a zimní hladomor. Od té doby nesnáší zimu a pořád se bojí, že přijde o svůj domov. I když teď žádnej nemá, oops :Dd

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?

Tyjo, myslím si, že Wizku nemá někoho koho by nenáviděla. Určitě se najdou vlci, které nemá ráda, ale miss hráčka nemá seznam známostí, takže to hraje tak, že si Wiz houby pamatuje :tasa:

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?

a) Borůvka
b) Sarumen
c) Mech
d) Vrba
e) Asgaar
f) Cedr
g) Buk

Duben 2/10 | Hyetta

Nezůstala jsem osamotě dlouho, ale nestěžovala jsem si. Po tolika letech v Gallirei jsem začala chápat, že kamkoliv se tu vlk pokusí zašít, dříve či později ho někdo najde. Přesto jsem se trochu zalarmovaně vyhoupla do sedu, ale cizí vlčice nevypadala jako nositel hrozby. Vlastně... byla milá. V různých odstínech hnědé, s jedním okem šedivým. Předpokládala jsem, že to znamená, že je na něj slepá - ale nijak jsem ji nepodceňovala. Pořád měla jedno oko zdravé a s jedním okem se zrovna tak lehce dalo někomu prokousnout hrdlo. Nebyla to slabost.
"Zdravím," odpověděla jsem na její pozdrav a zvědavě ji pozorovala. Vypadalo to, že si chce povídat. S tím jsem měla jen maličký problém. Rozhodně jsem neuměla vést konverzace, ale pokud Hyetta dokázala mluvit za nás obě? Proč ne. "To ano. Vypadá to, že konečně budou vidět hvězdy," přidala jsem a také se zahleděla na večerní nebe. Jaro. Mé oblibené.
Stále jsem jedním okem vlčici pozorovala - nejspíš vás paranoia toho, že vás někdo zamorduje když se nebudete dívat, nikdy neopustí. "Jsem Wizku," pověděla jsem jí po chvíli. Chtěla jsem jí ukázat, že mám v sobě snahu, že si povídat chci. A ne, že by mé jméno drželo nějakou extra sílu.

Duben 1/10 | Hyetta

Měsíc se změnil v další a já zase někam kráčela. Vodní plochy mě přitahovaly víc než cokoliv jiného. I tentokrát jsem si našla cestu k jezeru, kde jsem si spokojeně lehla na břeh a máčela si přední tlapky ve vodě. Konečně mi z té aktivity nezamrzaly kosti, což mohlo znamenat jediné - bylo jaro. Vlastně se mi stačilo trochu rozhlédnout kolem. Na stromech už se zelenaly pupeny, sem tam byly dokonce vidět už i první lístky. V trávě rostly sedmikrásky a pampelišky a nad hlavou mi každou chvílí přeletěl nějaký pták. Viděla jsem i čápa. Jaro. Spokojeně jsem si povzdechla a pohnula tlapkou, abych mohla na hladině pozorovat šířící se kruhy. Byla jsem tu úplně sama a vůbec jsem si nestěžovala. I když už mi vlčí společnost nedělala takový problém, jako kdysi, pořád jsem byla vděčná za jakýkoliv moment o samotě. Třeba zrovna tento.

Překvapeně jsem trhla hlavou k Háti. Trochu jsem znejistila a najednou jsem zpochybnila všechny své znalosti hierarchie. Naštěstí do toho vstoupil Jinks. Přikývla jsem, abych jeho slova potvrdila, ale stejně jsem se usmívala jako trdlo. "Ale děkuju za důvěru," zazubila jsem se.
Netrvalo dlouho a připojila se k nám Baghý. Postavilo mě to do pozoru. Pamatovala jsem si ji, ale trochu mě překvapila její křídla. Vážně jsem jí dlouho neviděla, došlo mi. Nebyla jsem tím však nijak extra zaražená. Byla jsem na takový jev zvyklá od Styx, ale své přátelství s šedivou jsem rozhodně neplánovala rozhlašovat nahlas. "Ahoj." Jenom jsem se pousmála a věnovala Baghý obdivující pohled - který mi byl opětován zamračením. Ajé. Přitiskla jsem uši k hlavě a trochu se přikrčila. Nechtěla jsem působit jako nějaký vyvrhel, který se vrátil dělat potíže. Srdce mi tlouklo o sto šest a já se marně snažila najít slova, omluvu, prosbu, cokoliv.
"Já-" nedořekla jsem to. Trochu jsem byla za vyrušení Háti vděčná, protože to, co jsem se chystala říct, bylo nanejvýš na úrovni stydlivého puberťáka. Tím ale moje vděčnost končila. Vyvalila jsem na Háti modré oči a málem mě kleplo. Tiše jsem zaúpěla. Tohle byla jedna katastrofa za druhou, ale neubránila jsem se sobecké myšlence, že bych si svým přátelstvím s Háti mohla u Baghý získat plusové body. Koneckonců to byla její dcera.
Povzdychla jsem si a přinutila se narovnat. "Chtěla by se postarat," opravila jsem její slova a trochu rozklepaně se podívala Baghý do očí. Slušilo se to, ale to neznamenalo, že to bylo jednoduché. "Děkuju," prohodila jsem směrem k Háti a věnovala jí široký, vděčný úsměv. "Pokud mně budete chtít," dodala jsem, tentokrát znovu směrem k Baghý. "Asi není třeba nic říkat... víš, jakou roli jsem ve smečce zastávala kdysi. Ale nebránila bych se ničemu. Jenom bych tu znovu chtěla být doma," přiznala jsem a trochu pochmurně pokrčila rameny. "Vlastně vůbec nechápu, proč jsem odešla. Prošla jsem snad celou Gallireu a stejně jsem nenašla místo, kde bych chtěla zůstat tak moc, jako tady. Rozsudek je ale na tobě," dokončila jsem svůj monolog a nervózně přešlápla. Jinks nic neříkal, což mě znervózňovalo ještě víc - pořád mi nešlo do hlavy, proč mu nenáleželo právo přijímání, když byl alfou. To ale nebylo podstatné, a tak jsem jen tiše vyčkávala.

Cítila jsem, jak se mi srdíčko roztéká, když jsem od Háti dostala takovou pochvalu. Nechtěla jsem vědět, jak bych reagovala, kdyby tam nebylo to docela. Nejspíš by to bylo poprvé, co bych měla serotoninu na rozdávání. Vesele jsem zavrtěla ocasem ale rozhodla se to zahrát cool. "Děkuji. Ty taky nejsi k zahození," řekla jsem a vrátila jí to její žďuchnutí.
"A tak to má být," souhlasila jsem s jejím slibem a spokojeně si vzdychla. Takhle mi to přišlo správné - byla jsem doma a dělala jsem to, co jsem uměla nejlépe. Až na to, že jsem to jako domov ještě brát nemohla. Byla jsem ráda za Háti podporu a vděčně se na ni usmála, i když jsem věděla, že takhle to ve smečkách úplně nefungovalo. Vcelku mě děsil fakt, že to ze sebe budu muset vysoukat podruhé - a trochu oficiálněji - před Baghý. Ale byla jsem více než ochotná.
Přikývla jsem na Jinksova slova, ačkoliv jsem nechápala, proč mu tohle právo nenáleží, když byl alfou. Nebyla jsem však úplně v pozici, kdy bych se mohla zvědavě ptát. "Dobře. To je v pohodě," odpověděla jsem a povzbudivě se usmála, protože Jinks z toho vypadal takový nesvůj. "Vydržela jsem roky, myslím, že ještě chvíli vydržím čekat," zazubila jsem se.

Březen 10/10 - Erlend

Konečně jsme se na něčem bez problémů schodli - magie byla Erlendova, ačkoliv vypadal překvapeně. Nedivila jsem se mu. Když se u mě poprvé objevila elektřina, bála jsem se sama sebe. Neměla jsem ráda magie, které byly tvořené k ubližování. Ta Erlendova ovšem byla hezká, a tak jsem uvolněně pozorovala, co se bude dít dál.
Stejně to bylo nečekané. Znovu jsem sebou překvapeně cukla a zavrtěla hlavou. Vážně jsem se potřebovala hodit do klidu - vždyť to byla jen neškodná kouzla. Prozatím. S téměř vlčecím zaujetím jsem pozorovala plujícího, technicky létajícího, pstruha a snažila se pochopit jeho význam. Pochybovala jsem, že si Erlend ve vzpomínkách zachoval něco takového. I když kdo ví. Přikláněla jsem se však spíše k verzi halucinací, iluzí nebo něčeho takového. Tiše jsem se uchechtla když pstruh zmizel a znovu věnovala pozornost Erlendovi. "To asi nebyla vzpomínka, co?" Natočila jsem hlavu zvědavě do strany. Já si taky pamatovala různé hlouposti, takže kým jsem byla, abych jen tak slepě hádala? Vždycky bylo lepší se ujistit.