Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nemyslet, necítit, nebýt. Zamrkala jsem. Ve tmě jsem na to zapomínala a pálily mě oči. Nechápala jsem, proč i po smrti zůstává bolest. Nemyslet, necítit, být? Uvažovala jsem. Nebýt. Jsem mrtvá. Z dlouhého stání se mi opět udělalo nevolno, a tak jsem udělala pár kroků vpřed. Bum, stěna. Řídit se hlavou. Řídit se srdcem? Hlavou. Srdcem. Nemyslet, necítit, nebýt. Být? Hystericky jsem se zazubila. Vzhlédla jsem hlavu a hledala na obloze hvězdy. Žádná obloha nade mnou však nebyla, jen černočerná tma, ta, která mě obklopovala dusila ze všech stran. V jednu chvíli mi přišlo, že tu jsem sama, v další mi přišlo, že je tu se mnou celý svět a směje se mi. Kdo ví, co byla pravda. Byla jsem tak ponořená do svých chyb a litovala jsem tolika věcí, že jsem se topila. Zavřela jsem oči a představovala si, že se nade mnou nebe třpytí, a že padá hvězda. Přála jsem si.

Již nechci myslet na chyby a ztráty,
ne když smrt napřáhla své hnáty.

Kolik věcí litujeme když přijde náš čas,
brečíme nad osudem dokud nedojde nám hlas.

Tak dej mi nový život a nádech,
ráda ho ponesu na svých zádech.

Vyslechni to mé přání poslední,
než nebe se znovu rozední.

Měla jsem hlavu plnou toho, co bych udělala jinak. Nemohla jsem však změnit minulost - a budoucnost mě žádná nečekala. Opět nějaká chvíle uběhla, a já zůstávala stát na místě, protože jsem se bála, že když udělám sebemenší krůček a narazím do zdi, celá se rozpadnu na milion kousíčků, které už nikdy nikdo nesloží. Protože nikoho nemám, ha. Pokrčila jsem rameny. Ale vždyť si vystačím sama. To je v pohodě. Co se dá dělat. Všechny ty velké emoce, které mě nutily brečet tak, že mě třeštila hlava, jako by se postupně vypařily. Cítila jsem se až podivně ledově chladná, všechno mi bylo jedno - tedy, dokud jsem si nedovolila na to moc nemyslet. Nemyslet, necítit, nebýt. Zamrkala jsem do tmy. Nebýt, nebýt, nebýt. Přesně to jsem vždycky chtěla. A jak to dopadlo? Poníženě a poraženě jsem se sesunula na studenou zem a zakryla si oči před tmou, která jako by mě oslepovala.

Uplynulo několik minut. Hodin? Nebo snad dnů? Bez slunce a měsíce jsem neměla pojem o čase. Možná od mého objevení se v tomto prostoru uplynuly teprve vteřiny. Netušila jsem, že v Galliree se mezitím z léta pomalu stával podzim. Že uplynulo několik měsíců. Žila jsem si nevědomky ve své černé bublině, kde se stěny snad musely posouvat, a litovala jsem... všeho. Měla jsem zaútočit zpátky. Měla jsem se bránit. Mám potenciál. Proč jsem to neudělala? V kožichu mi zajiskřilo, a v těle jako by mi krev proudila rychleji, jako by byla žhavá jako oheň. Tohle je zbraň. Proč bych ji neměla používat? Popotáhla jsem. Kdybych ji využila, nemusela jsem tu být. Mohla jsem dál žít. Ale o čem ten život byl? Můj proud myšlenek byl touhle jedinou umlčen, a já jako omráčená pokračovala v cestě, dokud jsem po pár metrech opět nenarazila do zdi. Hystericky jsem se rozesmála, až jsem se rozkašlala a musela lapat po dechu.

Už jsem tu nechtěla být. Už jsem nebyla klidná a nečekala na světlo na konci tunelu, už jsem neležela bez hnutí a se zavřenými očky a neužívala si samotu a klid. V mé hlavě klid nebyl, a tohle bylo takové osamocení, že už jsem nikdy nechtěla být sama. Já nechci být sama, já nechci! Hystericky jsem se rozplakala. "Omlouvám se," zavzlykala jsem do tmy. Omlouvala jsem se za dny, kdy jsem si přála být sama, za dny, kdy jsem nesnášela společnost a dokonce se jí bála. Čeho jsem se k sakru bála? Čeho? Zalapala jsem po dechu, když se mi ho přes panický záchvat nedostávalo. Myslela jsem si, že mi společnost způsobovala úzkost, ale tento pocit? Pocit, že pro mě nikdo nepřijde, že mě nikdy nikdo nevysvobodí a já navěky budu sama, tak, jak jsem si pošetile přála? Ten byl mnohem horší. "Už to nikdy nebudu chtít, slibuju," popotáhla jsem a poraženě se znovu posadila. Už se nikdy nebudu bát sotva pípnout. Nikdy.

Začínala jsem poměrně panikařit. Snažila jsem se uklidnit, ale posledních pár hodin jsem si stále dokola povídala pohádku o čekání na další život a ta postupně přestávala pomáhat. "Co když je tohle všechno?" Řekla jsem nahlas. Určitě není, usoudila jsem, nemůže být, nesmí. Nesmí, nesmí, nesmí. Opakovala jsem si to jako mantru, zatímco jsem donutila své tlapky k pohybu kupředu. Už jsem se poučila a našlapovala pomalu, takže kdykoliv se přede mnou objevila zeď, můj čumák se o ni jen letmo otřel. To pomáhalo fyzické bolesti - ale chaosu, který se odehrával uvnitř mě, to jen přidalo. "Ne, ne, to nemůže být ono. Budu žít znovu, budu mít lepší život, lepší život, lepší!" Zaječela jsem a přitiskla uši k hlavě, když se mi ozvěna vrátila třikrát tak hlasitá. Budu to mít lepší, budu mít nový život, novou šanci. Nová šance. Nová šance. Muselo být něco víc než jen prázdnota a nicota a nekonečně mnoho času s mými myšlenkami a promarněnými šancemi.

Mé vzlyky postupně ustaly a zbyla po nich jen prázdnota a spoustu věcí k zamyšlení. Pro koho jsem žila? Pro ostatní, nebo pro sebe? Pro ostatní. Jaké jsou mé hodnoty? Štěstí. Ostatních, to mé je až potom. Co je pro mne nejdůležitější? Láska... kterou jsem nepocítila. Měla bych se změnit? Ano. Za co jsem vděčná? Za druhou šanci. Co bych si měla slíbit? Že už nikdy nebudu jako dřív. Jaký je smysl mého života? Být šťastná. Mít rodinu a přátele. Pro koho chci žít? Pro... sebe. Letmo jsem se pousmála a pokývala hlavou. Nemohla jsem se dočkat, až se konečně narodím znovu. Nový začátek, čistý start. Nečekala jsem snad už dostatečně dlouho? Znejistila jsem a opět udělala krok vpřed. Odkašlala jsem si, a trhla sebou, když se mi zvuk vrátil. "Haló?" Nic než ozvěna mého vlastního hlasu. Zachmuřila jsem se a udělala znovu krok vzad, ale zády jsem narazila do zdi. Huh?

Nejspíš jsem se nedokázala otočit ani o třista šedesát. Prostě mi to nešlo. Narazila jsem do stěny tak či onak, a tak jsem si s rezignovaným povzdechem sedla v odhadovaném středu a unaveně oddychovala. Zavzpomínala jsem si na Borůvkovou smečku. Přišla jsem do ní, když se v ní počet členů dal spočítat na prstech jedné tlapky. Téměř. Nyní prosperovala tolik, až mi to vhánělo slzy do očí. Byla jsem šťastná, že mé milované smečce se daří. Kdepak je asi Blueberry? Strom? Sklopila jsem uši k hlavě a popotáhla. V hlavě se mi proháněla jména vlků, které jsem měla ráda a které jsem roky neviděla. Jedno zklamání za druhým, jedna smrt za druhou. Lítost za lítostí, srdce mě bolelo. A tak jsem v černočerné temnotě vzlykala a ozvěna se mi vysmívala. Nechala jsem po svých tvářích stékat slzy a vyčítala si věci, které jsem nikdy nemohla vzít zpátky. Vyčítala jsem si i to, co se ještě nestalo a už nikdy nestane, protože jsem promarnila čas, který jsem měla. Wizku už není. Už taky není. Tak kde všichni byli? Co se stalo příběhům o mrtvých, které potkáme, když nastane náš čas?

Začínalo mi být tak dlouho ve stoje mdlo. Opatrně jsem udělala krok vpřed, a když jsem se bez potíží dokázala pohnout, šla jsem dál. Už jsem však opatrně našlapovala, jako by mě snad mohla potkat další překážka a další náraz. Jsi paranoidní, zopakovala jsem si. Ale po tom, co jsem se čenichem letmo dotkla studeného povrchu a byla donucena se otočit? Dobrá. Možná jsem realista, usoudila jsem. Netušila jsem, jaký tvar má ten prostor, v kterém jsem se pohybovala, ale rozhodně to nebyl kruh, ani čtverec, ani obdélník. Bylo to cosi podivného. Ve tmě jsem nedokázala odhadnout, jakým směrem jdu, takže jsem nebyla moc zalarmovaná, ale nárazy přesto byly nepříjemné. Nejdříve jsem udělala tři kroky kupředu a narazila. Otočila jsem se zpět, ale nejspíše ne dostatečně, protože jsem najednou ušla deset metrů bez problémů. Notak, soustřeď se. Přeci jsem nemohla být natolik zamotaná, že jsem se nedokázala otočit o sto osmdesát stupňů?

Více čekání, a více vzpomínek na minulost. Tentokrát jsem vzpomínala na moment, kdy se mi poprvé zbarvily oči domodra. Vzpomínala jsem na mléčnou dráhu, která rozzařovala oblohu a řeku, u které jsme společně s Tanou ležely. Tana ve mně probouzela pocity, po kterých jsem vždy toužila. Nebo jsem možná toužila po tom, aby je někdo choval ke mně. Ona, Styx, Izumi - kdokoliv. Smířila bych se s kýmkoliv. Ale... měla bych mít vlastní hodnotu. Stejně jsem lásku v její pravé podobě nikdy nepoznala. Znala jsem jí z pohádek a občas pocítila její záblesk, ale milována jsem se necítila. V dalším životě to bude jinak, rozhodla jsem se a udělala jeden rozhodný krok vpřed. "Au." Můj hlas zněl hlasitěji než kdy dřív, a vracela se mi ozvěna. Opět jsem narazila do zdi, ačkoliv bych přísahala, že byla na mé druhé straně. Dlouhé čekání, mávla jsem nad tím tlapkou a raději se opět přestala hýbat.

Přinutila jsem se udělat krok. Nic se nestalo. Zem byla stále pevná jako skála a já vydechla dech, který jsem nevěděla, že zadržuji. Nic se nestalo. To byla má lekce. Někdy se vlk zbytečně bojí udělat krok, i když se ve finále nic nestane. Lehce jsem se uchechtla a téměř se slzami v očích udělala další krok. A další. Téměř jsem zapomněla, že v té tmě nevidím ani samu sebe. Nic mi nepřekáželo v cestě. Mohla jsem se klidně rozeběhnout, a... Bum. Zakňučela jsem, když jsem hlavou do čehosi narazila, a oklepala se, až mi uši pleskaly. No, dobře, možná se to s těmi kroky nemůže přehánět, pousmála jsem se sama pro sebe a posadila se. Nějak mi ten krátký běh dal zabrat, ale nevadilo mi to. Dokázala jsem něco, co bych kdysi neudělala. Udělala jsem krok, i když jsem nevěděla, co mě čeká. A teď jsem byla smířená s tím dál vyčkávat v poklidu, na světlo na konci tunelu, na nový nádech, nový svět. Po zádech mi lezl takový nepříjemný pocit, jako by bylo něco špatně, ale byl tak slabý, že jsem ho odmítla poslechnout.

Hlava mi přikazovala zůstat na místě, když jsem nic neviděla, ale dalších pár minut v té stejné pozici a začalo by mi mravenčit v končetinách. Netušila jsem, jak dlouho takový proces získávání nového života trvá, a nechtěla jsem nic ponechat náhodě. Co kdyby mravenčení v tlapkách znamenalo, že se narodím bez nich? Možná jsem až moc pověrčivá, uvědomila jsem si, a pesimistická. Realistický pohled na věc byl, že... něco takového druhý život snad neovlivní. Přesto, abych si byla stoprocentně jistá, jsem se s heknutím vyhoupla na všechny čtyři. Bolela mě kolena. Koneckonců mi bylo téměř deset let. Deset let... a co mi to dalo? Život, který jsem žít nechtěla. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, teď, když už jsem věděla, že se pohnout můžu. Udělat krok jsem se však bála o něco víc. Co když jsem stála na pevné zemi jen na tomto místě? Co když mě při prvním kroku čeká pád? Co když, co kdyby, co bude až... Přestaň. Tohle jsem si do nového života odnést nechtěla.

Dobrá. Možná bylo na čase zkusit se pohnout. Do této chvíle jsem ležela v nekonečném tichu bez hnutí, jako bych se bála, že sebemenší pohyb by byl rouháním. Nic jsem v černočerné tmě neviděla, takže se nejspíš dalo očekávat, že se nebudu dvakrát hrnout do pohybu. Už jsem tu ležela však příliš dlouho a usoudila jsem, že možná čekání na další život nebylo jen o, no, o ležení. Nejdříve jsem zkusila jemně pohnout hlavou, abych si vyzkoušela, že nejsem paralyzovaná. Nebyla jsem. Vlastně to bylo, jako by se nic nezměnilo. Tedy, cítila jsem se o něco křehčeji, ale dávala jsem to za vinu faktu, že jsem byla v podstatě po smrti. Snad už to nebude moc dlouho trvat, povzdychla jsem si hlavu zvedla. Zamžourala jsem do tmy v marné snaze něco zahlédnout, ale marně. Trochu se mi z toho svíralo hrdlo. Nevadí. Je to jen dočasné. Už tu nebudu dlouho. Doufala jsem v to, a ve spoustu dalších věcí.

Ten čas mezi mým minulým životem a mým novým životem byl poněkud zdlouhavý. Přemýšlela jsem, co se asi tak odehrává v reálném světě. Možná žádné vlčecí tělo nebylo prozatím určeno mně. Čekala jsem na tu perfektní rodinu, na ten perfektní čas. Na život, který bude na míru ušitý jenom pro mě. Ale to byl i ten minulý. Sklopila jsem uši k hlavě. Čím jsem si to zasloužila? Co jsem v minulém životě provedla? Vždyť jediné, co jsem celý život byla, je hodná. Jsem dobrá vlčice. Jsem dobrá kamarádka. Jsem dobrá pečovatelka. Povzdychla jsem si. Ale nebyla jsem dost dobrá. A tak jsem čekala dál. Vlastně mi to ani tolik nevadilo, ačkoliv myšlenky na minulost mi začínaly lézt na mozek. Vlastně jsem v černočerné tmě a tichu myslela až na moc věcí. Ale pokaždé jsem skrz nějakou hloupou kapku naděje skončila u představování si budoucnosti, která na mě jistojistě čekala. Hodná rodina a dobrý život, který jsem vždycky tak chtěla.

Čím déle jsem tam tak ležela, v té nekonečné tmě, kde jsem nedokázala rozeznat, zda mám očka otevřená či zavřená, tím více času jsem měla na přemýšlení. Myšlenky mi doťapaly až k úplnému začátku. Vzpomínala jsem na svou maminku, tatínka a sourozence. Měli jsme spolu šťastný život, až do toho osudného dne, kdy jsem musela odejít. Protože jsem nedokázala usmrtit kořist. Jak patetické to je? Napadlo mě. V dalším životě taková nebudu. Jakmile se naučím chodit, zabiju svoji první myš a ještě se tím budu chlubit. Budu dobrým lovcem, rozhodla jsem se a spokojeně se pousmála. Čekala jsem na ten další život jako na své vysvobození. Doufala jsem, že si moc dlouho nebudu pamatovat to utrpení, které jsem zažila v tomhle. V dalším životě zůstanu doma a budu tam, když rodiče zemřou. Nebudou se o mě muset strachovat. Postarám se o ně, a oni se postarají o vnoučata, když budu chtít chvíli klidu. O spoustu vnoučat.

Dante | Srpen 5/10

Zavrtěla jsem hlavou. Chápal to, ale nechápal - a já v žádném případě nechtěla, aby si myslel, že není speciální. Ať už to bylo dočasné či ne. "Ano, vyrosteš," pousmála jsem se, "ale speciální jsi už teď. Každý jsme," vysvětlila jsem mu. Byla jsem hrdá na svou trpělivost, a tajně doufala, že by mě Baghý mohla brzy zase udělat pečovatelkou. Práce s vlčaty mi chyběla - a i když jsem si to nechtěla přiznat, ještě víc mi chyběla vlčata vlastní. Kdyby jen to šlo bez někoho dalšího. Povzdechla jsem si.
Asi. Raději jsem se nad tou jeho neznalostí moc nepozastavovala. Bylo koneckonců možné, že byl pomalejší než jiná vlčata, a ještě si tak docela nespojil slovo, kterým ho matka oslovovala nejčastěji. Alespoň, že pochopil, že jsem mu nerozuměla. "Děkuji," poděkovala jsem mu a doufala, že alespoň tahle dvě slůvka - prosím a děkuji - chápe. "Jmenuju se Wizku," prozradila jsem mu. Vlčata často měla s mým jménem problém, šišlala a různě ho překopávala, takže jsem se připravila na nějakou další zkomoleninu. Milovala jsem je všechny.
Jeho nadšení bylo nakažlivé. Pobaveně jsem se zasmála a přikývla. "Přesně tak." Skoro mě až dohánělo k slzám, jak dobře to pochopil, a doufala jsem, že si to zapamatuje. Byla to důležitá znalost. S úsměvem na tváři jsem poslouchala jeho slova, která mě zahřívala u srdce. "To tedy jsme. A my černobílí jsme nejlepší," zazubila jsem se. Jeho názor byl stejně důležitý jako ten můj, ať už říkal jakékoliv hlouposti.
Pokrčila jsem rameny. "To ještě nikdo neví. Až budeš velký, dozvíš se to," mrkla jsem na něj a už už jsem byla připravená na příval zklamání. Nad jeho otázkou jsem se zamyslela, ale ukazovat mu magii, kterou jsem zcela dobře neovládala, jsem se bála. "Inu... elektřinu. Ale ta je moc nebezpečná," upozornila jsem ho, ačkoliv jsem do těch slov vštěpovala vlastní přehnaný strach.
Pozorovala jsem tu leklou rybu a byla připravená ho pořádně bouchnout do zad, kdyby se dusil. On to však zvládal sám, a tak jsem jen čekala, až všechnu tu vodu vyplive. "Není zlá," řekla jsem trpělivě, "jenom není jednoduché se s ní spřátelit. Musíš se naučit správně kopat tlapkami. Být s vodou za jedno." Možná bylo moc brzy na to ho učit plavat. Ale minimálně jsem mohla zkusit ho naučit se netopit. "Prozatím můžeš jít jen tam, kam ti tlapky dosáhnou na pevnou zem. Tam ti voda neublíží."