Oh well. Děkujeme za všechno cos tady pro nás udělala, rozhodně toho není málo, a mrzí mě, že přijdeme o spoustu skvělých věcí.
Každopádně když už i ostatní něco říkají... taky bych si dovolila... :Dd Z pohledu hráče, co to často pozoruje i na discordu a tak.
Chtěla bych třeba souhlasit s Baghý, že s tebou občas musí být těžké vycházet. Myslím, že my dvě jsme se zrovna nikdy nepohádali, neargumentovali jsme proti sobě nebo tak, ale nejednou se stalo, že Skylieth něco prohodila ve veřejném chatu a už jsi do ní jela, a to docela ostře. Ale to be fair, já jsem před pár lety byla docela zmetek a říkala jsem šílenosti, takže se tu nemůžu moc ohánět. Ale jo, teď už se snažím být milá na všechny, a občas mě fakt překvapuje jak agresivně se tu věci řeší. Tudíž naprosto chápu, že Skylieth pohár trpělivosti přetekl.
Ale. Zase až tak úplně nesouhlasím s tím, jak to bylo provedeno... :) Samozřejmě do toho jak a co se říká v adminu nevidím, ale podle toho, co jsi napsala, ti Skylieth nedala žádné varování a nic, což... mi také přijde šílené. Neřekla bych nic, kdybys někdy dříve dostala varování typu chovej se jak máš nebo tě vyhodím, ale pokud se nic takového nestalo, no ;-; Je hodně vidět, že Skyl má u lidí reputaci - ať už jí někdo věří nebo ne, třeba já s ní problém nemám - a tohle jí nejspíš nepřilepšilo.
That being said, tenhle výlev mi přijde dost přehnaný, ale chápu to z toho pohledu, že se ti nedostalo žádného varování a už jsi měla spoustu připravených věcí atd. - to bylo na hovno. Ale tohle je tak trochu taky.
Anyways, ještě jednou děkuju za všechno <3
Kývla jsem hlavou na znamení toho, že jsem jí slyšela. Byla méně tvrdohlavá než Styx - ale je pravda, že jsem šedivou nikdy neviděla v takovémto stavu. Kdo ví, jaká byla Tasa doopravdy. Ale doufala jsem, že když už se ke mně jednou chová mile, nic se mezi námi v budoucnu nezmění. "To je dobře," pronesla jsem s dalším z mých vstřícných úsměvů a uvolněně se posadila na břeh řeky, abych v ní mohla jednou tlapkou šťouchat. Nepohrávala jsem si s vlnami tak, jak bych to dělala jindy - věděla jsem, jaký má Tasina linie k magii vztah - ale přesto jsem ji potřebovala cítit. Dodávala mi energii a sílu.
Trochu mě po tom všem její slova překvapila. Samozřejmě jsem od ní nejspíš nemohla očekávat slova útěchy, ale tohle bylo přeci jen trochu ostřejší, než jsem čekala. Jen jsem zalapala po dechu a chvíli na ni koukala s otevřenou pusou než jsem se rozesmála. Měla pravdu. "Jo, no... Já asi nejsem úplně normální magička," ušklíbla jsem se a pokrčila rameny. Tasa znovu vypadala vyděšeně a mně pomalu začínalo docházet, že se... bojí mne. Střihla jsem zmateně ušima a zavrtěla hlavou. "Prosím, nemusíš se mě bát. Vždyť to já tu před tebou fňukám jak malá," smutně jsem se pousmála, "měla jsem k Styx... určité city. Tak mě to trochu dostalo." Trochu víc, ale pro její dobro jsem své emoce spolkla a rychle zamrkala, abych zaplašila další slzy. "Vlastně je to všechno trochu ironické. Téměř do všech smeček je tvé rodině přístup přísně zakázán, a já... Nejsem nepřítel ani jedné z vás. Vlastně se na vás ani za nic nezlobím... ne moc," pousmála jsem se. Možná jsem toho říkala trochu moc, ale nesnesla jsem ten pohled na ní, jak se přede mnou krčila jako kdybych jí dokázala ublížit. Mé magie možná, ale ty jsem pořád ještě ovládala já.
Moc toho neříkala, což jsem jí vzhledem k situaci neměla za zlé. Většinou jsem docházela k závěru, že pokud vlk v mé společnosti moc nemluví, je celá naše konverzace nepříjemná a je lepší se z ní vykroutit. S Tasou ale žádná konverzace nebyla. Byla od krve, možná někde poraněná, vystrašená. Dalo se očekávat, že nebude moc mluvit, takže jsem se kvůli tomu nijak extra nestresovala. Vlastně jsem byla ráda, že jsem si mohla připadat nápomocná. To znamenalo, že jsem důležitá, a to znamenalo, že můj život není jen tak pro nic za nic. Takže jsem na úkor chudáka Tasy šťastná, uvědomila jsem si. Wow. To bylo new low i pro mě.
Na mou otázku přikývla. Ulevilo se mi. Od rodiny Styx se dalo očekávat všelicos a kupodivu lítost nad ublížením byla jednou z těch posledních věcí, co bych čekala. Dokázala bych se však vyrovnat s jakoukoliv odpovědí a nevěděla jsem, co si o sobě mám myslet. Byla jsem hlupák? Zlá? Nebo jsem byla střed na hranici mezi dobrem a zlem. A jeden neuvěřitelnej side character. Ten, co kvůli své naivitě zemře jako první. "Tak vidíš," máchla jsem zvesela ocasem. "Když něčeho lituješ, znovu už to neuděláš," pokud nejseš Wizku, "takže stačí, když se omluvíš... nebo to prostě už znovu neuděláš, a bude to v pohodě," pousmála jsem se. Nevěděla jsem, čí to vlče bylo, takže možná nebylo nejlepší jí říkat o omluvách. Nevím, jestli bych se zachovala hezky kdyby mi domů přiběhlo raněné vlče a následně by přišla ta, která mu ublížila.
Už jsem se neusmívala, když jsme se bavily o Styx. Jenom jsem sklopila hlavu a přilepila k ní ouška. Bylo očividné, že mě to zasáhlo. Úplně jsem nechápala, co mi chce říct tím první do propasti, ale to nebylo důležité. Fakt byl, že je Styx mrtvá. A že jsem měla pravdu - je Tasy příbuzná. "Aha... To mi je líto," vyhrkla jsem a zakousla se do vlastního jazyku, abych se nerozbrečela. Jseš fakt patetická. "Ale teď už jí je dobře," zajíkla jsem se. No fajn, plán s nebulením mi úplně nevyšel.
Spokojeně jsem přikývla. "Přesně tak. Stačí Wizku." Zvesela jsem máchla ocasem. Tasa už se nesnažila utéct, a tak jsem brala svou snahu za úspěšnou. Byla jsem na sebe v tu chvíli neuvěřitelně hrdá. "Nebo Wiz, Wizča, Wizour... Moc mluvím." Zčervenala jsem a zavrtěla hlavou. Proč jsem jí začala vyjmenovávat přezdívky, které mi v životě nikdo nedal? Proboha. Co je moc, to je příliš.
To, co řekla, mě nepřekvapilo tak moc. Tedy, rozšířily se mi překvapením oči, ale když jsem tomu věnovala pár myšlenek, došlo mi, že to vlastně dává smysl. Jen to utvrzovalo mou teorii, že je Tasa Styxina příbuzná a já se oficiálně mohla připsat na seznam vlci co nikdo nemá rád. Úlet se Styx a teď přátelíčkování se s Tasou? Že zrovna já. Povzdechla jsem si. "Alespoň se mu nic nestalo," řekla jsem opatrně, ale nasadila jsem káravý výraz, aby bylo jasno, že zásadně nesouhlasím s takovým ubližováním. "A ty vypadáš že toho lituješ, ne?" zeptala jsem se o něco něžněji. "To pak nemůže být tak zle," pousmála jsem se.
Překvapeně jsem zamrkala. Mrtvá? Srdce se mi propadlo až někam pod zem (kde jsem chtěla být) a nenáviděla jsem ho za to. Nechtěla jsem, aby mi tohle dělalo jen proto, že se na mě Styx párkrát hezky podívala a možná mě na chvíli přesvědčila, že jsem něco worth. To ale bylo dávno pryč. "Viděla jsem jí na začátku zimy..." hlesla jsem a sklonila hlavu. Tohle bylo ve skutečnosti jedno velké nedorozumění - já Styx viděla po tom, co měla být mrtvá - ale to jsem samozřejmě netušila. "Co se jí stalo?" Zvedla jsem modrá očka zpět k vlčici. "A ty... jsi její příbuzná? Voníte podobně," pousmála jsem se, tentokrát spíše z donucení, abych Tasu svou náladičkou nevyplašila když se mi začala otevírat.
Byl na vlčici smutný pohled. Snažila jsem se působit tak, jak jsem působila vždycky - křehce, dostupně, raněně. Ale přítomnost někoho mentálně slabšího než jsem já mě podvědomí nutila chovat se odvážněji než jsem opravdu byla.
Jemně jsem se pousmála nad tím oslovením. Čekala jsem spoustu věcí - ale ne, že bude slušná. Bylo to v téhle situaci jako trn do oka, nečekané a tak trochu i nevítané. Chtěla jsem, aby mi věřila a nechala si pomoc, ne aby ve mně viděla někoho, komu snad musí vykat. "Stačí jenom Wizku," prohodila jsem a lehce mávla ocasem ze strany na stranu. "Moc mě těší, Taso," dodala jsem přátelsky, ale raději jsem zůstala na svém místě a nepřibližovala se. Chudák. Byla tak vyplašená.
Našpicovala jsem uši. Možná byla vyplašená, ale zdálo se, že mi řekne, co se stalo. Nebo to minimálně začala. Kývla jsem hlavou a něžně se na ni usmála. "Ano?" Zkusila jsem jí pokynout, aby pokračovala, ale nechtěla jsem na ní tlačit. "Nemusíš mi to říkat. Ale... občas to pomůže," vysvětlila jsem. Moc dobře jsem věděla, jak těžké je ze sebe některé věci dostat, ačkoliv vás táhnou k zemi.
Nechtěla jsem však s vlčicí sedět jen tak v tichosti, a tak jsem se rozhodla jí položit další otázku - tu, která mi vrtala hlavou už od chvíle, co jsem ji ucítila. "Poslyš, neznáš náhodou... Styx?" Snažila jsem se znít nenuceně, ale nervózně jsem přešlápla. Měla jsem se od šedivé rodinky držet dál.
Překvapeně jsem zamrkala. Byla jsem na takovéhle projevy zvyklá od vlčat, ale nečekala jsem, že by se takhle vyjadřoval i... dospělý. Na chvíli jsem si myslela, že jsem snad blázen a je to jen přerostlé vlče - ale ne. Ta spousta jizev vypovídala o dlouhém, těžkém životě. A tak jsem se znovu donutila ignorovat kus tlapy na jejím krku a přikývla jsem. "Dobře, dobře. Nebudeme se koupat," přitakala jsem, protože to vypadalo, že její problém byl především s tím. A mně zas až tak nevadilo, že je od krve. Mnohem větší problém mi dělalo její chování, protože jsem netušila, jak se mám zachovat. Stále se mi nespojila kolečka - že se bojí mně a že, pokud je opravdu příbuzná Styx, nemá zrovna vřelý vztah k magii.
Pomalu jsem se posadila do trávy a doufala, že vlčice už nebude couvat. "Nemusíš se bát. Řekneš mi, co se stalo?" Zkusila jsem se zeptat. A pak, protože jsem si nebyla jistá, jestli na takovou otázku dostanu odpověď, jsem přidala ještě jednu. "Já jsem Wizku. A co ty?" Měla jsem nějakou potuchu o řečech, že jméno je důležitá informace, která by se neměla jen tak rozdávat. Ale nikdy to pro mě moc neznamenalo - očividně.
Oh. Dost jsem její spojitost se Styx zpochybnila, když se zachovala takhle. Překvapeně jsem na ni zůstala zírat a chvíli nehnula ani brvou. Tak. Tohle je tvoje znamení. Teď se můžeš otočit a odejít protože ona očividně o tvou pomoc taky nestojí, tak proč se namáhat? Chtěla jsem být sobecká, tak hrozně moc. Ale sama jsem dobře věděla, že jakkoliv jsem jiným dávala najevo že pomoc nepotřebuji, ve skutečnosti jsem o nic jiného nestála. Možná taková vlčice nebyla - možná jsem se mýlila - ale bylo těžké si na ostatních neprojektovat vlastní chyby a touhy. A navíc vypadala tak vyděšeně, že jsem prostě nemohla odejít. Vůbec mi nedošlo, že by se mohla bát mně. Povzdychla jsem si.
"Počkej přeci!" vyhrkla jsem a trochu popoběhla, abych se jí mohla postavit do cesty. Mohla jsem si jí tak prohlédnout z větší blízkosti, a byla jsem sice trochu slepá, ale byla jsem si jistá, že ta krev její není, nebo alespoň ne všechna. Jestli tamto to znamení nebylo, tak tohle už určitě. Zavrtěla jsem hlavou. Takhle krvelační netvoři nevypadali... nebo snad ano? "Jsi celá špinavá," páni, už jsem na tom s tou komunikací byla fakt zle, "pojď, můžeme se smočit. Trochu nám tu vodu ohřeju, co říkáš?" Snažila jsem se znít víc starostlivě a míň zoufale. Vážně jsem chtěla pomoct.
//Řeka Mahtaë (sever)
Byla jsem ráda když jsem vlka ztratila z dohledu. Uvolněně jsem vydechla a nechala se urážet proudem. Chystala jsem se sejít blíže k jihu a zpět do Borůvkového lesa. Nebyla to dlouhá procházka, a tak jsem doufala, že mě na ní nic nepřekvapí. Ale Život mi neustále házel klacky pod tlapky, a to i tentokrát. Očividně ho naštvalo, že jsem se neuměla vypořádat a trochu povzbudit toho černého vlka a jeho do očí bijící falešné ego, neboť pár desítek metrů ode mě seděla hromádka neštěstí. Tedy, nejdříve to byla jen hromádka - a po pár dalších ušlapaných metrech už jsem cítila i to neštěstí.
A co víc? Voněla tak trochu jako... ona. To jako vážně? Povzdechla jsem si. Můj život byl jeden velký špatný vtip, a já se prostě rozhodla naivně doufat, že podobnost se Styx je jen výplodem mé představivosti. Jsem silná, soběstačná, odvážná, odříkávala jsem si v hlavě, zatímco jsem se přibližovala. Neměla jsem žádná slova útěchy pro vlka a nejspíš jsem je neměla ani pro tuhle vlčici, ale už mi přišlo hloupé se otočit a dělat, že se nic neděje. Na jedné straně byl on a na téhle ona, takže mě tak trochu uvěznili mezi sebou.
Nejdříve jsem si odkašlala, abych jí tak moc nevyděsila. "Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se, něžně, jako bych mluvila k vlčeti. Trochu jsem sebou trhla, protože pokud byla Styx příbuzná, pak něžný hlásek asi nebyl úplně dobrou volbou. Rychle jsem se to pokusila zamluvit, už trochu normálním hlasem. "Je to tvá krev?" Spokojila jsem se pro začátek s dvěma otázkami, jelikož jsem sama věděla, jaké to je být pohlcená nekonečným množstvím otázek a nemít na ně pořádné odpovědi.
Překvapeně jsem zamrkala. Trochu se mi třásl hlas když jsem odpovídala. Nechtěla jsem vypadat slabě, ale nebyla jsem zvyklá se hádat. Jestli se tohle vůbec dalo považovat za hádání. "Nemám," odpověděla jsem po pravdě a spolkla poznámku o tom, že jeho rodiče už to propásli, "ale slušnost je základ," pokrčila jsem rameny. Sice jsem dokázala trochu kousnout zpátky, ale pořád jsem nebyla moc výřečná a představa toho, že mu tady vyprávím o tom, jak ho slušnost dostane mnohem dál než panovačnost... nelíbila se mi. Jeho slova mě však trochu uklidnila a já lehce sklopila uši. "Ale notak..." nedopověděla jsem, protože jsem moc nevěděla, co bych mu měla říct. Nevěděla jsem o jeho situaci nic, a i kdyby ano, nebyla jsem v utěšování ostatních moc dobrá. Donutila jsem se tedy přemýšlet jen nad tím, jak byl drzý, abych se necítila tak hloupě za to, že jsem mu nic neřekla.
Zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem zvyklá na vlky, kteří ještě neměli tu čest s Životem a Smrtí, takže mě tahle rádoby urážka tolik nedostala. Jen jsem se zahleděla do dálky. "Nevěř mi tedy. Jen jsem ti chtěla pomoct," pokrčila jsem rameny a popošla k němu blíž, ale jen jsem ho minula a pokračovala dál. Nechtěla jsem riskovat, že mě ten nýmand bude sledovat dál do lesa, a tak jsem se rozhodla jít podél řeky. Nejraději bych se za černým otočila a řekla mu, že s takovou nikde nepochodí. Neslušný, nepřijme pomoc. Ale neudělala jsem to. Nebyla jsem na to dost... konfliktní. "Ještě je jedna smečka na jih od nás, vedlejší les. Třeba tam svou Rue najdeš," zavolala jsem přes rameno a bez čekání odešla.
//Řeka Mahtaë (jih)
Nejistě jsem přešlápla. Nechtěla jsem vypadat vyděšeně, ale říkala jsem si, že tichá voda břehy mele. Byla jsem silná a nezáleželo na tom, co si mysleli ostatní vlci. Pokud by šlo do tuhého, dokázala bych spoustu z nich přeprat.
Vlk se mi každopádně prozatím nezdál nebezpečný. Jenom... drzý. Nazdar? Překvapeně jsem zamrkala. Takhle hnusně už mě hodně dlouho nikdo nepozdravil. Udělala jsem něco špatně? Zavrtěla jsem nad tou myšlenkou hlavou. Ne. Já jsem byla v pohodě - to on byl ten v neprávu. Ten fakt mě donutil se trochu napřímit a zamračit se. "Pokud od někoho něco chceš, hodila by se trocha slušnosti," poznamenala jsem. Měla jsem od znovu-přijetí do Borůvky streak odvážnosti, a docela jsem si ho užívala.
Pro vlkův klid jsem zavrtěla hlavou. "Nevím o žádné Rue, ale je možné, že u nás žije. Ještě jsem ve smečce nepoznala všechny členy." Nynější členy. Ale nehodlala jsem před cizincem rozvíjet celou svou minulost a přítomnost. "Pokud ji hledáš, můžeš zkusit štěstí u Života. Ten ví všechno," poradila jsem mu, ačkoliv si to rozhodně nezasloužil.
//Borůkový les
Byla jsem sentimentální vlčice. S tím jsem se smířila už dávno - a tak jsem nebyla moc překvapená, když mě dnešní počasí téměř dohánělo k slzám. Připomínalo mi to všechno, co jsem měla ráda. Vůně deště, lehce rozblácená zem, která mi ale nevadila. Duha, která zářila napříč nebem. Měla jsem oči jenom pro ni, a tak jsem si nevšimla vlka, který již u řeky seděl. Vlezla jsem do řeky a trochu zalapala po dechu nad její teplotou, ale nedalo se nic dělat. Rychle jsem ze sebe smyla veškerý prach a jinou špínu, napila se a co nejrychleji vylezla zpět na břeh, kde jsem ze sebe přebytečnou vodu sklepala. Teprve potom jsem si vlka všimla.
Překvapeně jsem střihla ušima a nervózně máchla ocasem. Znamenal nebezpečí? Chtěla jsem se co nejrychleji vrátit zpět do lesa, ale už jsem na neznámého koukala moc dlouho, a tak se nejspíš slušelo alespoň pozdravit. "Dobré ráno," pousmála jsem se a čekala na jeho odpověď jako na rozsudek života a smrti.
Mé znovu shledání s Baghý bylo u konce. Naposledy jsem jí poděkovala a věnovala jí vděčný úsměv, načež jsem takové pokývala hlavou na rozloučenou. Ještě chvíli jsem pozorovala, jak spolu s Jinksem mizí mezi stromy, než jsem se sama vydala opačným směrem. Byla jsem trochu zmatená. Borůvkové keříky byly více rozrostlé než před několika lety - a stromy se také zdály být širší. Čas se na lese rozhodně podepisoval, ale jen v dobrém. Pořád tu byly vyšlapané cestičky, na které mi stačilo pohlédnou a vzpomněla jsem si, kam vedou. Z cestičky k Ovocné tůni jsem cítila Aranel a zapsala si do pomyslného diáře, že se za ní musím zastavit. Na to jsem ale chtěla být přichystaná, a tak jsem se rozhodla odtáhnout svou špinavou srst a bolavé klouby k řece. Řeka Mahtaë nebyla od Borůvkového lesa daleko, a bylo to jedno z mých nejoblíbenějších míst, takže to byla jedna výhra za druhou. Stačilo mi dojít k hranicím a udělat pár kroků abych slyšela řeku a její divoký proud.
//Řeka Mahtaë (sever)
Prosím odměny na Ninu!
P.S.: Děkuju moc všem co pro mě hlasovali c: A díky i za výběr obrázku!
Květen 1/10 | Makadi
Tohle jezero začínalo být mým pravidelným místem k návštěvám. Měla jsem ho ráda. I když pravdou bylo, že jsem měla ráda všechna jezera. Ale zdálo se, že tady u tohoto se pohybovalo nejvíce zajímavých duší. Tak třeba Hyetta. Měla jsem pocit, že na naše setkání nikdy nezapomenu. A ačkoliv jsem byla jasným introvertem, možná jsem doufala, že si mě tu znovu někdo takový najde. Byla jsem ráda sama, ale to neznamenalo, že jsem nestála o přátele. Bylo pro mě těžké si tvořit pevné vazby, když jsem měla problém udržet konverzaci. Byla jsem pro ostatní nezajímavá, tichá, a mé rozhovory zaplňovalo trapné ticho. Takže jo. Tvořit přátelství bylo vážně těžké.
Jako vždycky jsem se posadila na břeh a pohrávala si s vlnami. Vždycky mě má magie fascinovala, a ačkoliv nebyla nejsilnější, rozhodně byla mou nejoblíbenější. Její pravidelné používání mě naplňovalo radostí, jako bych to bez magie vody nebyla ani já. A taky, že nejspíš ne. Vždyť mi už tolikrát pomohla.
Kuráž? Nebyla jsem si jistá, jestli nějakou vůbec mám. Ale o tom jsem se nehodlala dohadovat. Byla jsem šťastná, že jsem byla zpátky doma, a tak jsem se jen pousmála a přikývla. Baghý to všechno brala mnohem lépe, než jsem čekala, a byla jsem jí za to vděčná. Mohla mě vyhodit v moment, co mě viděla. "Děkuji," řekla jsem znovu, pro jistotu. Ale pak už jsem svůj dík doopravdy hodlala dokázat svými činy.
Zrovna když jsem sebrala odhodlání se posadit, Baghý nás vzala na obchůzku lesem. Nestěžovala jsem si. Přišla jsem si pořád tak trochu mimo, takže jsem byla vděčná, když se všechna pozornost obrátila na Háti. Měla jsem šanci trochu vydechnout a vstřebat to. Mlčky jsem je poslouchala, ačkoliv poté byla konverzace propletena jmény, které jsem neznala. Nebo si je nepamatovala. Takovou možnost jsem nevylučovala - byla jsem mimo dost dlouho a kdo ví, co za tu dobu má hlava zapomněla?
Ale domov jsem si pamatovala. Zavřela jsem oči a vdechla vůni borůvčí. Nemohla jsem se dočkat, až má srst bude po několika letech znovu vonět stejně. Modrá očka jsem znovu otevřela, když na mě Baghý začala mluvit. Siberia, zapsala jsem si to jméno do paměti. Málem jsem se zadusila, když poznamenala, že otcem je Awarak. Vážně jsem byla mimo les moc dlouho. "Páni," vydechla jsem jenom. Společně s úsměvem to byla jediná reakce, kterou jsem dokázala popsat svou radost.
Překvapeně jsem sebou trhla, když přede mnou najednou nešli tři vlci, ale jen dva. Háti? Natočila jsem zmateně hlavu do strany.