Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlava mi přikazovala zůstat na místě, když jsem nic neviděla, ale dalších pár minut v té stejné pozici a začalo by mi mravenčit v končetinách. Netušila jsem, jak dlouho takový proces získávání nového života trvá, a nechtěla jsem nic ponechat náhodě. Co kdyby mravenčení v tlapkách znamenalo, že se narodím bez nich? Možná jsem až moc pověrčivá, uvědomila jsem si, a pesimistická. Realistický pohled na věc byl, že... něco takového druhý život snad neovlivní. Přesto, abych si byla stoprocentně jistá, jsem se s heknutím vyhoupla na všechny čtyři. Bolela mě kolena. Koneckonců mi bylo téměř deset let. Deset let... a co mi to dalo? Život, který jsem žít nechtěla. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, teď, když už jsem věděla, že se pohnout můžu. Udělat krok jsem se však bála o něco víc. Co když jsem stála na pevné zemi jen na tomto místě? Co když mě při prvním kroku čeká pád? Co když, co kdyby, co bude až... Přestaň. Tohle jsem si do nového života odnést nechtěla.

Dobrá. Možná bylo na čase zkusit se pohnout. Do této chvíle jsem ležela v nekonečném tichu bez hnutí, jako bych se bála, že sebemenší pohyb by byl rouháním. Nic jsem v černočerné tmě neviděla, takže se nejspíš dalo očekávat, že se nebudu dvakrát hrnout do pohybu. Už jsem tu ležela však příliš dlouho a usoudila jsem, že možná čekání na další život nebylo jen o, no, o ležení. Nejdříve jsem zkusila jemně pohnout hlavou, abych si vyzkoušela, že nejsem paralyzovaná. Nebyla jsem. Vlastně to bylo, jako by se nic nezměnilo. Tedy, cítila jsem se o něco křehčeji, ale dávala jsem to za vinu faktu, že jsem byla v podstatě po smrti. Snad už to nebude moc dlouho trvat, povzdychla jsem si hlavu zvedla. Zamžourala jsem do tmy v marné snaze něco zahlédnout, ale marně. Trochu se mi z toho svíralo hrdlo. Nevadí. Je to jen dočasné. Už tu nebudu dlouho. Doufala jsem v to, a ve spoustu dalších věcí.

Ten čas mezi mým minulým životem a mým novým životem byl poněkud zdlouhavý. Přemýšlela jsem, co se asi tak odehrává v reálném světě. Možná žádné vlčecí tělo nebylo prozatím určeno mně. Čekala jsem na tu perfektní rodinu, na ten perfektní čas. Na život, který bude na míru ušitý jenom pro mě. Ale to byl i ten minulý. Sklopila jsem uši k hlavě. Čím jsem si to zasloužila? Co jsem v minulém životě provedla? Vždyť jediné, co jsem celý život byla, je hodná. Jsem dobrá vlčice. Jsem dobrá kamarádka. Jsem dobrá pečovatelka. Povzdychla jsem si. Ale nebyla jsem dost dobrá. A tak jsem čekala dál. Vlastně mi to ani tolik nevadilo, ačkoliv myšlenky na minulost mi začínaly lézt na mozek. Vlastně jsem v černočerné tmě a tichu myslela až na moc věcí. Ale pokaždé jsem skrz nějakou hloupou kapku naděje skončila u představování si budoucnosti, která na mě jistojistě čekala. Hodná rodina a dobrý život, který jsem vždycky tak chtěla.

Čím déle jsem tam tak ležela, v té nekonečné tmě, kde jsem nedokázala rozeznat, zda mám očka otevřená či zavřená, tím více času jsem měla na přemýšlení. Myšlenky mi doťapaly až k úplnému začátku. Vzpomínala jsem na svou maminku, tatínka a sourozence. Měli jsme spolu šťastný život, až do toho osudného dne, kdy jsem musela odejít. Protože jsem nedokázala usmrtit kořist. Jak patetické to je? Napadlo mě. V dalším životě taková nebudu. Jakmile se naučím chodit, zabiju svoji první myš a ještě se tím budu chlubit. Budu dobrým lovcem, rozhodla jsem se a spokojeně se pousmála. Čekala jsem na ten další život jako na své vysvobození. Doufala jsem, že si moc dlouho nebudu pamatovat to utrpení, které jsem zažila v tomhle. V dalším životě zůstanu doma a budu tam, když rodiče zemřou. Nebudou se o mě muset strachovat. Postarám se o ně, a oni se postarají o vnoučata, když budu chtít chvíli klidu. O spoustu vnoučat.

Dante | Srpen 5/10

Zavrtěla jsem hlavou. Chápal to, ale nechápal - a já v žádném případě nechtěla, aby si myslel, že není speciální. Ať už to bylo dočasné či ne. "Ano, vyrosteš," pousmála jsem se, "ale speciální jsi už teď. Každý jsme," vysvětlila jsem mu. Byla jsem hrdá na svou trpělivost, a tajně doufala, že by mě Baghý mohla brzy zase udělat pečovatelkou. Práce s vlčaty mi chyběla - a i když jsem si to nechtěla přiznat, ještě víc mi chyběla vlčata vlastní. Kdyby jen to šlo bez někoho dalšího. Povzdechla jsem si.
Asi. Raději jsem se nad tou jeho neznalostí moc nepozastavovala. Bylo koneckonců možné, že byl pomalejší než jiná vlčata, a ještě si tak docela nespojil slovo, kterým ho matka oslovovala nejčastěji. Alespoň, že pochopil, že jsem mu nerozuměla. "Děkuji," poděkovala jsem mu a doufala, že alespoň tahle dvě slůvka - prosím a děkuji - chápe. "Jmenuju se Wizku," prozradila jsem mu. Vlčata často měla s mým jménem problém, šišlala a různě ho překopávala, takže jsem se připravila na nějakou další zkomoleninu. Milovala jsem je všechny.
Jeho nadšení bylo nakažlivé. Pobaveně jsem se zasmála a přikývla. "Přesně tak." Skoro mě až dohánělo k slzám, jak dobře to pochopil, a doufala jsem, že si to zapamatuje. Byla to důležitá znalost. S úsměvem na tváři jsem poslouchala jeho slova, která mě zahřívala u srdce. "To tedy jsme. A my černobílí jsme nejlepší," zazubila jsem se. Jeho názor byl stejně důležitý jako ten můj, ať už říkal jakékoliv hlouposti.
Pokrčila jsem rameny. "To ještě nikdo neví. Až budeš velký, dozvíš se to," mrkla jsem na něj a už už jsem byla připravená na příval zklamání. Nad jeho otázkou jsem se zamyslela, ale ukazovat mu magii, kterou jsem zcela dobře neovládala, jsem se bála. "Inu... elektřinu. Ale ta je moc nebezpečná," upozornila jsem ho, ačkoliv jsem do těch slov vštěpovala vlastní přehnaný strach.
Pozorovala jsem tu leklou rybu a byla připravená ho pořádně bouchnout do zad, kdyby se dusil. On to však zvládal sám, a tak jsem jen čekala, až všechnu tu vodu vyplive. "Není zlá," řekla jsem trpělivě, "jenom není jednoduché se s ní spřátelit. Musíš se naučit správně kopat tlapkami. Být s vodou za jedno." Možná bylo moc brzy na to ho učit plavat. Ale minimálně jsem mohla zkusit ho naučit se netopit. "Prozatím můžeš jít jen tam, kam ti tlapky dosáhnou na pevnou zem. Tam ti voda neublíží."

Dante | Srpen 4/10

Trochu jsem se pousmála. Nechtěla jsem se mu smát, a tak jsem nevydala žádný zvuk a jen zavrtěla hlavou. "To je nepravděpodobné," uvedla jsem věci na pravou míru. Vypadal tak nadšeně, že mě bolelo mu ničit sny, a tak jsem zlehka pokrčila rameny. "Ale neznamená to, že jednou nebudeš mít něco speciálního. Navíc vlastně speciální už jsi," natočila jsem hlavu do strany, "každý je. Každý má něco, co nikdo jiný nemá, a dělá ho výjimečným. Jen si na tu svoji věc během života musíš přijít," zazubila jsem se.
Nejspíš jsme se úplně nepochopily. Myslela jsem si, že Lacrima je jméno, ale znamenalo to slza, ten tvar, který měl maličký u oka. Pokývala jsem hlavou na znamení, že jsem mu tentokrát porozuměla. Jméno jeho matky mi tedy zůstávalo neznámé, ale hlavní bylo, že věděl, že nějakou matku má. Jeho nesympatie vůči padremu jsem tak byla ochotná přehlídnout. Toulavá vlčata většinou plakala a snažila se rodiče najít anebo vůbec netušila, že by nějaké rodiče měla mít. Dante - jak se mi prcek představil - nedělal ani jednu z těch věcí. "Asi?" Překvapeně jsem povytáhla obočí, ale nijak jsem to dál nerozebírala. "Moc mne těší, Dante. Zmateně jsem zamrkala, když na mne promluvil tím cizím jazykem a větu nepřeložil. Mohla jsem jen tušit, že se ptal na mé jméno, ale nechtěla jsem hádat. Navíc bylo nejspíš dobré ho naučit, že ne každý jeho jazyku rozumí. "Hm, řekl bys to mou řečí? Prosím?" Poprosila jsem ho a věnovala mu úsměv, aby věděl, že se nezlobím.
Zahřálo mě u srdce, když se mě na to zeptal. "No... ráda si to o sobě myslím," odpověděla jsem a sklonila k němu hlavu, abych ho mohla žďuchnout do spánku. "Ale něco takového posuzují ostatní. Já jen můžu dělat všechno pro to, aby mě tak vnímali," dodala jsem a dramaticky si ho prohlédla, zatímco jsem vydávala hluboké zamyšlené hmmmmm. "A o tobě si myslím... že jsi velký, statečný vlk co ostatním dělá radost," uchechtla jsem se a přátelsky po něm cákla vodou, jen tak lehce, aby mu dopadla k tlapkám.
Milovala jsem magii vody, a ačkoliv jsem její kouzlo ukazovala malému vlčeti - které by nejspíše bylo okouzleno vším - byla jsem hrdá, že ji mám. Zamyslela jsem se nad tím, jak koncept magií nejlépe vysvětlit, a nakonec jsem šla po pohádkové verzi. "Kdysi dávno byli zdejší vlci obdarováni super sílou, která jim dovolovala ovládat různé elementy. Voda, oheň, země, vzduch - a také další věci. Myšlenky, ale třeba i blesky. Každý má něco, i když v životě začíná většinou jen s jednou sílou. Říká se jim magie," ukázala jsem na svá očka, "ta má síla je voda. Narodila jsem se s ní, a díky ní mám tmavě modré oči. Kdybych se narodila s magií ohně, byla by má očka rudá jako... vlčí máky," vysvětlila jsem. "Umím toho víc, ale... vodu umím nejlépe ovládat. Nenaučíš se tvořit z ní kuličky ze dne na den," pousmála jsem se. Dante se mezitím oddával kouzlu ledu, a tentokrát jsem neodolala zasmání se. Byl roztomilý, a tak nevinný. Vlče jak se patří. "Ano, koušeš. To je dobře, bude z tebe zdravý vlk," zazubila jsem se.
No a než jsem se nadála, ten malý rošťák skončil pod vodou. Lehce jsem vyvalila oči, ale nenechala jsem se ničím překvapit a jednoduše ponořila čenich pod vodu. Čapla jsem jeho zátylek mezi zuby a vytáhla ho nad hladinu. Posunula jsem ho blíže ke břehu, a až pak se odhodlala ho pustit, ačkoliv jsem byla připravená se po něm vrhnout, kdyby se rozhodl, že topit se je zábava. "Co jsem říkala o opatrnosti?" Dobírala jsem si ho s ušklíbnutím.

Dante | Srpen 3/10

Samozřejmě, že prcka zajímalo, kam se modrá poděla. Vlčecí nevědomost mi vnutila úsměv do tváře, a já jemně pokrčila rameny. "Odrostla. Chloupky ti během života budou vypadávat a srst se jemně měnit. Není to nic zvláštního, ani bolestivého," vysvětlila jsem trpělivě. "Jenom to značí, že rosteš." Možná jsem kdysi měla vymizení modré brát jako znamení, že by se něco mělo změnit. Promarněné šance se však nedaly vzít zpět, a tak jsem si nedovolila nad tím dlouze přemýšlet - ne, když mi ta jeho přítomnost dělala takovou radost.
Ukázal na svoji tvář, kde mu v béžové srsti vystával světlejší tvar, jako kapička vody. Nechápala jsem, co to má společného s Lacrimou, ale byla jsem ráda, že znal jméno své matky. "A kdepak je Lacrima a padre teď?" Netušila jsem, jestli jsem měla správnou výslovnost, ale snaha tam byla. Věděla jsem, že pokládat vlčeti dvě otázky najednou téměř jistě znamenalo, že odpověď dostanu jen na jednu, ale přesto jsem to musela zkusit rovnou. Poháněla mě zvědavost, a navíc to byla vcelku důležitá otázka. "A jak se jmenuješ ty?"
Bral mé povídání o vodě odvážně. Zvesela jsem zavrtěla ocasem. "Je dobře, že se nebojíš, ale stejně si dávej pozor," upozornila jsem ho. Snažil se vypadat odvážně, ale podle jeho reakcí jsem odhadovala, že to zas až tak vážné s tou odvážností nebude. Tlapkou jsem mu pokynula, aby přišel blíž ke mně. "Klidně se pojď smočit. Jsem tady, pomůžu ti, kdyby se něco dělo," mrkla jsem na něj. Chyběl mi post pečovatelky, a srdíčko mi zvesela tlouklo. Líbila jsem se mu - nebo jsem mu minimálně nevadila, a to mi k životu stačilo. Chvíli mi však trvalo, než jsem přišla na to, co mi to povídá. Ptal se, co znamená slovo pomocník. "To je někdo, nebo něco, co ti v životě pomáhá. Dělá ho... jednodušší," vysvětlila jsem mu nové slůvko a neubránila se provinilému pocitu, že tohle by snad měla dělat jeho máma, a ne já.
Vesele jsem se uchechtla nad jeho reakcí. "Neboj. Vody je nekonečně mnoho," pronesla jsem a abych své tvrzení dokázala, z vody se postupně začaly vynořovat malé kuličky a postupně zase mizely a spojovaly se s vodní hladinou. "Vidíš?" Mrkla jsem. Vlček se naštěstí osmělil a vyzkoušel ledovou letní pochoutku, ačkoliv s ní nevypadal úplně spokojeně. Nevěděl, co to je, ale správně odhadl, že pálí. Pokývala jsem hlavou. "Je to led, a je na osvěžení skvělý. Ale také si dávej pozor. Moc ho škodí. Můžeš se o něj popálit, ačkoliv trochu jinak, než o oheň. Je to... komplikované. Ale tenhle led je neškodný," povzbudivě jsem se na něj usmála.

Dante | Srpen 2/10

Nenechala jsem na sobě nic znát, když první reakce vlčete bylo zavrčení. Vlastně jsem něco podobného očekávala, a tak jsem se jen pousmála a nechala ho, aby si přišel sám na to, jak by se měl zachovat. Co mě však překvapilo byla slova, která z něho vypadla. Nero e bianco? Slova mi nebyla povědomá a nejdříve jsem je považovala za vlčecí mumlání, jenže on pak slova pro jistotu přeložil. Vzpomněla jsem si na vlčici, jejíž přízvuk byl podobný. Pippy, nebo tak nějak se jmenovala. Nadšeně jsem máchla ocasem, protože byla naděje, že tohle vlče není osamocené. "Ano. Mívala jsem na čele i modrou," uchechtla jsem se. Roky života znamenaly, že mi modrá postupem času ze srsti vypadala, ale nechybělo mi to. Postupně jsem si začala uvědomovat, že jsem speciální i bez toho. "A ty máš odstíny hnědé. Po kom?" Vyzvídala jsem.
Neuvědomila jsem si, že by ho magie mohla vyděsit, a trochu svého kousku zalitovala - ale naštěstí se vlče osmělilo a natáhlo ke kuličkám zvědavý čumák. Koule do něj narazila a rozprskla se, odměňujíc vlčka příjemnou sprškou. Spokojeně jsem se uchechtla a zavrtěla hlavou. "Není zlá," opravila jsem ho, ačkoliv jsem se nedivila, že po mém varování takový dojem nabral. "Jen divoká a nevyzpytatelná. Musíš se s ní nejdřív dobře seznámit, než bude... přátelská," vysvětlila jsem, "a potom ti může být i dobrým pomocníkem." Zbylé dvě kuličky se spojily v jednu. Ta se ve vzduchu pomalu měnila v led, který se následně roztříštil o zem. Spokojeně jsem se natáhla po pár kouscích ledu, které se dokutálely až ke mně, a rozkousala jsem je. Bylo to příjemné osvěžení v tomhle počasí, a jemně jsem pokynula hlavou k vlčeti, aby se nebálo si taky nabídnout.

Dante | Srpen 1/10

Bloumala jsem ve vlastních myšlenkách, zatímco se mi tlapky bořily do bláta pod hladinou. Šla jsem při kraji a našlapovala opatrně, abych neuklouzla nebo rovnou nezahučela do vody tam, kde břeh nebyl úplně rovný. Měla jsem chuť se ponořit celá - slunce sice teprve stoupalo na nebe, ale už tak bylo pořádné vedro a pálilo mi do černých zad. Pravidelně jsem se oklepávala, abych se toho pocitu zbavila, ale nezastavovala jsem se. Neměla jsem žádný cíl, jen jsem se chtěla projít - a voda byla moje věrná kamarádka.
Jezera v těchto parných dnech jistě byla oblíbeným výletním místem, a tak mě nepřekvapilo, když jsem v dálce zahlédla pohyb. Jak jsem se přibližovala, postupně se ukázalo, že se jedná o vlče sotva dost velké na to, aby nepilo matčino mléko. Překvapeně jsem střihla ušima a automaticky si vzpomněla na Gavriila, Tati a všechna ta ostatní tulácká vlčata, která neměla rodiče a musela se spoléhat na cizince. Nenáviděla jsem jejich rodiče, ačkoliv to často nebylo opodstatněné. Přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že žádný rodič neměl právo zemřít dřív, než na to jeho vlče bylo připraveno.
Nechtěla jsem ho vyplašit, nevěděla jsem, jak na tom je. Tak trochu vypadal, jako by se do vody chystal skočit, a já neměla dost dobrý odhad na to, abych dokázala určit, že mu ty jeho malé tlapky dosáhnou na dno. "Opatrně. Voda dokáže být nemilosrdná. Strhne tě proud a odnese tě daleko od břehu," varovala jsem ho vážným hlasem, ale pak se pousmála, abych ho úplně nevyděsila. Koneckonců jsem v jeho světě byla cizinka, nebezpečí, něco, před čím ho (snad) rodiče varovali. Zůstala jsem tedy stát kousek od něho a pokojně se posadila. Voda mi tak alespoň shladila víc než jen prsty na tlapkách. Z vody se vznesly tři malé, z vody vytvořené kuličky a začaly poletovat kolem vlčete.

Nikdy nebyla taková tma. Vždy mě ve spánku něco rušilo - ať už svit měsíce nebo šumění listí ve větru. Tentokrát ale i ten měsíc chyběl, což nebylo neobvyklé, ale žádné šumění se nekonalo. Nic. Bylo takové ticho, že jsem slyšela tlukot vlastního srdce. Zemřela jsem? Poslední, co jsem si pamatovala, byly Tasiny zuby. Neměla jsem jí to za zlé. Vlastně to možná byla laskavost. Já... se těšila. Čekala jsem ve tmě, oči zavřené, protože s otevřenými stejně nebylo nic vidět. Čekala jsem, protože jsem věřila na druhý život, druhou šanci. Narodím se jako vlče někomu hodnému? Nebo budu mít krušný život už od začátku? Tak či onak jsem měla tolik věcí, které jsem chtěla udělat jinak. Všechno to udělám jinak. Lépe. Správně. Pousmála jsem se. Život Wizku byl o ničem. Jaký asi bude život mého dalšího já? Jak se budu jmenovat? Zoja. Chtěla bych se jmenovat Zoja. Ale co když bych se narodila jako vlk? Leo. Rozhodla jsem se, ačkoliv to rozhodnutí nebylo na mně. Bylo na mých budoucích rodičích. A tak jsem na ně ve tmě nadále vyčkávala. Jak dlouho asi takový přesun do nového života trval?

Blesky na obloze nás výhružně upozorňovaly, abychom se co nejrychleji schovaly. Ale to ani jedna z nás neměla v plánu. Já se krčila, topící se ve vlastním studu a strachu - a vlčice byla dost chytrá na to, aby toho využila.
Už když mě Tasa držela, přišlo mi, že se nemohu pořádně nadechnout. Vlna adrenalinu zahnala trochu mé bolesti a já všechno odhodlaně sváděla na to, že mě drží za krk, tak to přeci úplně příjemné nebude. Nedokázala jsem si přiznat, že už je dávno pozdě na to se bránit. Alespoň voda mi pomohla a zabránila vlčici v tom udělat ještě větší paseku. Děkuju. I v těch posledních chvílích jsem přemýšlela jen nad tím, aby to nebylo trapné. Abych nebyla nehezká, aby to moc nebolelo. To poslední se mi sice moc nevyplnilo, ale větší problémy než s bolestí jsem měla se snahou se nadechnout. Jako by každý nádech, který jsem do sebe dostala, vyšel ven ještě předtím než se vůbec dostal do plic. Dusila jsem se ve vlastní krvi, a nebylo to nic příjemného. Vlastně to možná byla i jedna z nejhorších smrtí, která mě mohla potkat.
V tu chvíli mi to došlo - když umíráte, život vám možná proběhne před očima, ale nevidíte jen to šťastné. Neříkáte si, jak dobrý život jste žili, protože vlastně zas až tak dobrý nebyl. Přemýšlíte nad tím, co jste nestihli udělat. Kolik věcí jste neřekli, i když jste měli, o kolik jste přišli, protože jste si to sami nedovolili. Litujete tolika věcí - ale už to nestihnete napravit, protože váš další nádech je ten poslední. I ten můj přišel. A jediné, nad čím jsem přemýšlela, bylo, že kdybych to mohla zkusit znovu, udělala bych všechno jinak. Byla bych lepší. Kdybych jen dostala další šanci.

Duncan, ten hnědý blázen, byl mnoho věcí - ale nevěřila jsem tomu, že by byl vrahem. A o Rez jsem slyšela jen samé pěkné věci, ať už jsem na ni žárlila jakkoliv. Dalším jménem na Tasině seznamu jsem byla já, a já... jsem zato možná vážně mohla. Možná jsem ke všem těm ostatním věcem v životě ještě byla navíc vrah. Tolik jsem toho nestihla, ale vraždit ano? Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem jí věřit, ale i mé vlastní emoce se otočily proti mně.
"Nejsme blbečci..." Pokusila jsem se alespoň o nějaký vzdor, ale hlas se mi třásl. Neměla jsem na její slova co říct - pravdu jsem přiznávat nechtěla a vzdorovat nebylo v mé nátuře. Popotáhla jsem a tlapkou si pateticky utřela slzy, které se mi kutálely po tváři. "Já jí do něčeho nenutila!" Ale to nebyla úplně pravda. Moc dobře jsem si pamatovala, jak jsem se jí snažila přesvědčit, že magie je dobrá věc.
Cítila jsem, jak se mi její zuby boří do krku, a vyděšeně jsem bolestí zakňučela. Byla jsem všemu odevzdaná, ale hlava mi nedovolila ji prostě jen tak nechat si ze mě udělat žvýkačku, a tak jsem se jí snažila jsem vytrhnout, ačkoliv to mou bolest pouze prohloubilo. Z Mahtaë se zvedla vlna, jejímž úkolem bylo Tasu spíše překvapit než jí jakkoliv ublížit. To byla má životní chyba - nebyla jsem dost silná na tolik věcí, a už vůbec ne na to, abych někomu ublížila, i když chtěl ublížit mě. Vždyť vlčice měla pravdu. Za všechno jsem mohla já.

Škubla jsem sebou. Tahle situace se šíleně otočila proti mně a přesto jsem nebyla schopná nic udělat. Byla to moje chyba. Byla, protože vlčice to říkala a ta znala Styl nejlépe, takže... neexistovala skutečnost, kdy by neměla pravdu a já za nic nemohla. "Duncan?" Fňukla jsem. Asi nebyl nejlepší čas zmiňovat, že on byl můj kamarád taky, což? Akorát to stvrzovalo fakt, že Styxina smrt šla na mou srst. "Já... Ani je neznám," pokusila jsem se zalhat, ale upřímně mi to moc nešlo. I o Rez jsem slyšela.
Tase možná docházelo, že jsem měla víc než dost zdrojů vody - a mně samozřejmě také, ale co vlčici nedocházelo byl fakt, že já jsem nezabíjela. Bránila jsem se, to ano, a možná jsem byla schopná ublížit pokud šlo o ochranu mých přátel. Ale ublížit někomu, kdo byl jen smutný a naštvaný protože jsem mohla za smrt její sestry? Neměla jsem jí nic za zlé. Jen jsem se přikrčila k zemi a se zavřenými oči polykala slzy. "J-já se omlouvám, nechtěla jsem, neviděla jsem ji už hrozně dlouho, nemohla jsem to být já!" Zavrtěla jsem hlavou. Vlčice mě měla přímo na ráně, na dosah tlapky. A mě ani nenapadlo využít své největší zbraně proti ní.

Uši jsem už měla přitisknuté hlavě, a tak jediné, co zbývalo, bylo stáhnout ocas mezi nohy. A to jsem také udělala, protože jsem nestála o žádnou hádku či dokonce rvačku. "C-cože?" Vykoktala jsem. Já že ji zabila? Inu... možná to byla pravda. Možná jsem byla přesně ta škodná, kterou jsem se snažila nebýt. Ale vlastnímu osudu nikdo neuteče, což? Polkla jsem knedlík v krku a udělala krok vzad, když z Tasy začala padat další ostrá slova.
"Prosím, přestaň." Byla jsem vážně patetická pokud jsem jí prosila, ať mi přestane vyprávět o smrti vlčice, jejíž smrt jsem měla na ramenou já. Nebo neměla? Nedokázala jsem se tak narychlo rozhodnout, jestli má Tasa pravdu nebo si jen svůj smutek a zlost vylívá na nejbližší žijící věci. Ale jednodušší bylo poslechnout to, co mi bylo říkáno, než se snažit přesvědčit o tom, že nejsem ta špatná. Koneckonců jsem se právě o tom celý život přesvědčovala. Zavrtěla jsem hlavou. "Umřít? Já..." Nemohla jsem ani dokončit větu, protože jsem nevěděla, co se sluší na něco takového říct. Jo, to přesně půjdu udělat nebo spíš asi ne, ale děkuju nejspíš nebyly vhodné odpovědi. Žádná odpověď nebyla dost dobrá, každopádně jsem se začínala obávat, že mě Tasa napadne. Byla jsem ráda, že mám vodu hned vedle sebe, a pár dalších magií v rukávu.

Měla jsem toho hodně co říct, což bylo překvapivé. Bývala jsem uzavřená sama do sebe a do jakékoliv konverzace jsem hodila maximálně pár svých slov. Ale Galilea mě naučila být odvážnější, a tak jsem se tentokrát jen trochu zašklebila nad tím množstvím informací, co ze mě padaly. Chudák Tasa. To ona tady musela být nejvíc ublížená a ještě musela poslouchat mé fňukání. No a to vedro ani jedné z nás nemohlo pomáhat. Měla jsem chuť vejít do vody, potopit se a vynořit se až na podzim.
Jenže jsem se nejspíš v mých odhadech trochu zmýlila. Vlčice nevypadala ublíženě - ba naopak. Docela se do mě pustila a já jen mohla mrkat a cítit se provinile. Sklopila jsem uši k hlavě a sklonila hlavu. "Promiň." Ani mě nepřekvapovalo, s jakou jistotou jsem vzala její slova jako fakt. Pokud nic jiného vlčici neříkalo, že nejsem nebezpečná - spíš naopak - pak už to nemohlo být nic. "Asi máš pravdu. Neměla jsem s ní nic mít," zavrtěla jsem hlavou. Šlo to proti její víře i proti té mé. Pokusila jsem se ignorovat ten úzkostlivý pocit na hrudi a donutila se zvednout pohled zpět k Tase. "Můžu... můžu pro tebe něco udělat? Vím, že něco takového nejde omluvit, ale..." povzdechla jsem si. Jí by žádná má pomoc možná nepomohla, ale mně by to alespoň pomohlo v tom necítit se jako úplné zklamání.