Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oh? Natočila jsem hlavu do strany. Začínala nám sem na Gallireu migrovat různá náboženství. Hyetta mluvila o tom svém s láskou a mírem, který jsem zbožňovala. Cítila jsem, že jsem mu byla nakloněna, ale už jsme se dlouho neviděli a stále jsem pořádně nevěděla, jak celá ta náboženská věc funguje. Možná Morgoth myslí to samé náboženství. Ale krev jako obětina? To se nezdálo moc... mírumilovné a láskyplné. "Pověz mi o nich víc," vybídla jsem ho s úsměvem a nešpicovala uši, aby mi neuniklo jediné slůvko. Chtěla jsem toho o širém světě vědět co nejvíc. Byla jsem takový celoživotní student. A náboženství? Ta byla nejzajímavější.
Rozumně jsem přikývla. Rozhodně jsem se nebránila představě, že Život je jen obyčejný vlk se silnou magií - naopak, znělo to vcelku reálně. Rozhodně reálněji, než bohové, kteří většinou byli jen hypotézou. "Je to možné," uznala jsem, "koneckonců by se každý mohl nazvat bohem, pokud je dostatečně silný a dokáže přesvědčit dav," uvažovala jsem nahlas. Morgoth se tu každopádně zdržovat nechtěl a z atmosféry jsem vycítila, že mu tohle místo není úplně příjemné. To mně také nebylo, a tak jsem s radostí pokračovala v cestě, tentokrát přes hory. Chtěla jsem se odtamtud napojit na řeku.

//Prstové hory

//Poušť

Morgoth rychle kápl na to, co jsem tím mocným vlkem vlastně chtěla říct, ale bála jsem se to vyslovit. Ne každý věřil v bohy - ani já v ně nevěřila, dokud jsem je sama neviděla. Otřásla jsem se nad těmi vzpomínkami. Smrt byla krutá, a tak se dalo očekávat, že setkání s ní nebude hezké. Ale to, že vás Život nechtěl pustit ze svých spárů, bylo neočekávané a možná ještě horší. Alespoň se vás ta čarodějnice ve zřícenině chtěla co nejrychleji zbavit.
Přikývla jsem. "Ano, jako bůh," potvrdila jsem, "tedy, nikdy mi neřekl, že by byl bohem. Ale řekla bych, že je minimálně stejně tak mocný," dodala jsem, aby tedy bylo jasno, jaký postoj k tomu všemu mám já. K oběma takzvaným Gallirejským bohům jsem chovala velký respekt. Na jeho další otázku jsem naopak hlavou zavrtěla, abych vyjádřila nesouhlas. "On... vlastně nedělá jen to, co si přejeme. Občas udělá to, co si myslí, že je pro naše dobro," vysvětlila jsem a zastavila se pod nejvyšším vrcholkem kopců. Nahoru se mi jít nechtělo, přesto jsem vyčkávala, kdyby se náhodou Morgoth rozhodl že se potřebuje o existenci Života pořádně přesvědčit. "Já vím, že to tak zní," pousmála jsem se, "ale je to pravda. Pokud v téhle zemi nějakou chvíli zůstaneš, lépe to pochopíš." Pokrčila jsem rameny.

//Konec světa

Přikývla jsem. Líbil se mi jeho přístup k životu, a tak jsem si stejný mindset pokusila sama osvojit. Snažila jsem se nepustit si sypký písek moc blízko k srdci - však to byl jen otravný písek, s tím se nedalo nic dělat. Počasí naštěstí bylo o něco moudřejší, takže jsem alespoň neměla pocit, že sebou vedrem brzy někde švihnu. Nakonec cesta pouští nebyla tak strašná, možná proto, že jsem na to všechno nebyla tak sama. Pousmála jsem se.
Neměl vůbec žádnou reakci na mou magii - přešel ten fakt téměř bez povšimnutí. Předpokládala jsem tedy, že s magií vyrůstal, a tak to pro něj nebylo nic nového. Přesto jsem pochybovala, že by někdo dokázal porozumět něčemu takovému, jako byla Gallirea. "Tak třeba to místo, kudy půjdeme - žije tam jeden velmi mocný vlk," vyprávěla jsem, "který ti dokáže... udělat různé věci. Dobré i špatné, a stačí, když mu přineseš pár kytiček. Jedné mé přítelkyni dokonce narostly parůžky." Opět jsem se na něj podívala, protože jsem věděla, že to musí znít šíleně. A já nechtěla, aby se na mě díval jako na blázna, ale byla jsem připravená hájit svou pravdu.

//Narrské vršky

Ani netušil, co se vlastně stalo. Měla jsem podezření, že nic horšího se snad ani stát nemohlo - ale vždyť mohlo. Také jsem mohla umřít navěky. A být zaseklá v temné měnící se místnosti. Ta vzpomínka mi sevřela hrdlo, a přinutila jsem se zadívat se na Morgotha, který se pro mě stal takovým symbolem toho, že ještě stále žiju. Byl tady, dýchal, viděla jsem ho. Byla jsem naživu, a dokud mě nic nebolelo? Všechno bylo v pořádku. No big deal.
Souhlasil s mou nabídkou ho zavést do středu. Odhadovala jsem, že nejblíž středu Gallirei byla nejspíš vyhlídka, a tak jsem se s jistou nechutí nasměrovala zpět k poušti. "Je to trochu krušná cesta, ale určitě to bude stát za to," uklidňovala jsem ho, protože jsem věděla, jakým peklem bylo projít skrz jih. Ale když už jsem mu to slíbila, nehodlala jsem měnit názor.
Den byl v plném proudu a s ním i bouřka. Srst už jsem měla úplně promáčenou, ale pořád mě jakž takž chránila. Nad hlavou nám hřmělo a obloha se každou chvíli rozzářila. Pousmála jsem se. Už mne takové věci neděsily, a koneckonců déšť byl pořád jen voda. Kapky nad námi se postupně začaly formulovat do kupole, která nás obklopila, tudíž jsme zůstali v suchu. Zamyšleně jsem mrkla po vlkovi. Netušila jsem, jestli jakožto nováček má vůbec nějaké ponětí o magiích.
"Měl bys asi vědět, že je tenhle svět docela komplikovaným místem," upozornila jsem ho a jemně se pousmála, "tím chci říct, že tak trochu vybočuje z řady." Pokrčila jsem rameny a čekala na nějakou reakci, na níž záležela má další slova a činy.

//Poušť

Ah. Tudíž sestra - doteď se o vlčici zmiňoval pouze jménem. Přikývla jsem na srozuměnou. Život tuláka byl krutý a nevyzpytatelný, měla jsem problém pochopit, proč by ho někdo žil dobrovolně. Ale nemohla jsem být ničí soudce, a tak jsem se pouze pousmála nad vlkovou odhodlaností. "Určitě budeš mít štěstí." Kdo hledá, ten najde, že? Nepředpokládala jsem, že by to Morgothovi mělo trvat nějak extra dlouho. Gallirea sice tahala za nitky tak, jak se jí to hodilo, ale sourozenci se nemohli vyhýbat věčně. I já zničehonic potkala Ayshi a Nickolase - a to jsem je ani nehledala.
Pobaveně jsem se rozesmála. Drsná bylo dost slabé slovo, vzhledem k tomu, že mě to v podstatě zabilo. A pokud nezabilo a všechno to byl jen sen, pak mě to přinejmenším teleportovalo na druhý konec Gallirei. Ne, že by to bylo něco nezvyklého, ale rozhodně to nebylo příjemné. "To ano, ale... někdy to prostě s vlky nevyjde," pokrčila jsem rameny.
On se mě neptal a já neměla chuť vyprávět, a tak naše konverzace brzy utichla. Přinutila jsem se nepanikařit a raději brala ticho jako příjemnou věc, šanci se trochu nadechnout a s rozmyslem přemítat nad dalším tématem. Vzhledem k tomu, že mne oslovil kvůli své sestře, jsem se rozhodla zabruslit zpět k ní. "Mohu tě zavést do středu Gallirei, pokud chceš? Bude odtamtud to hledání jednodušší," navrhla jsem a zvesela střihla ouškama.

Ah, tak takový byl jejich příběh. Okamžitě mne napadly všechny ty tragické závěry, ale donutila jsem se myslet pozitivně. Nebo lépe - nepřemýšlet nad tím vůbec. Morgoth si sám musel zjistit, jestli je Morghana v pořádku. Byl to jeho boj, ne můj, já pouze mohla udělat vše co jsem mohla pro to, aby to dobře dopadlo. "To mě mrzí," dodala jsem nahlas, abych nebyla za neslušňačku. A ve finále mě to vážně mrzelo. Zajímalo mne, jestli někdo z mé rodiny takhle hledal mně.
Přikývla jsem. "Přesně tak." Byla jsem ráda, že mou narážku pochopil tak rychle. "Ale není to jisté. Smeček je hodně, ale tuláků je ještě víc," upozornila jsem ho. A najít takového tuláka, to už byl trochu složitější úkol. Ale nepochybovala jsem, že co se má najít, to se najde. Nad tou myšlenkou jde mše pousmála. Čímž jsem se zároveň usmála nad tím oslovením - krásko - a trochu toho zalitovala. Ale jen trochu. Nechtěla jsem vypadat jako nějaká lehká děva, ale abych byla upřímná... ta speciální pozornost mi dělala radost. Když už jsem nebyla tak úzkostlivá, dokázala jsem se soustředit na všechny ty další pocity. Třeba to hezké šimrání v hrudi.
"Trochu jsem se... pohádala s jednou vlčicí," přiznala jsem půlku pravdy. Té pravdy, která nezněla naprosto šíleně. "Tak jsem se odklidila sem, abych si to nechala projít hlavou. Ale všechno už je v pohodě," uklidnila jsem ho, čímž jsem v podstatě řekla, že díky němu to je v pohodě - ale úplně jsem si ty dvě kolečka nespojila. Nevadí. Žádný učený z nebe nespadl.

S każdym dalším slovem, které vyšlo z jeho úst, se mi víc a víc ulevilo. Pořád jsem v sobě měla jisté očekávání, že kvůli nedostatku mých vědomostí o jeho sestře na mě bude zlý, ale ne. Posunul se v konverzaci, jako by to vlastně nic nebylo - a možná to nic nebylo. Ne všechno musí mít katastrofální konec, Wizku, upozornila jsem samu sebe a zhluboka se nadechla, abych si dopřála takový mentální reset. Tak jo. Moje nové já není špatné.
Pousmála jsem se. "Určitě ano. Ztratili jste se?" Natočila jsem hlavu zvědavě do strany. To byla docela zásadní otázka, která rozhodovala o pravděpodobnosti toho, že ta... Morghana se opravdu pohybuje na gallirejském území. Věnovala jsem mu něžný, starostlivý pohled, jako by byl ztraceným vlčátkem, a rychle jsem toho zase nechala. Možná jsem zas tak dobrá v té komunikaci ještě nebyla.
Přikývla jsem a také se zahleděla na svět pod námi. Domov. "Ano. Jmenuje se tak celá tahle země, ale... nachází se tu smečky, které se jmenují jinak, tak... je to občas trochu matoucí," přiznala jsem a nervózně se uchechtla. Bylo to vtipné? To nebylo vtipné. Proč jsem se smála? Zamrkala jsem, abych ty myšlenky zahnala a mohla se soustředit na jeho slova. Tak Morgoth. Počkat, cože? Srdce mi poskočilo, protože jsem nebyla zvyklá, že by mě někdo takhle chválil. Cítila jsem, jak se mi žene horko do tváří, a najednou nebylo tak snadné s ním mluvit. "Wizku," vysoukala jsem ze sebe, "Jmenuju se Wizku. Těší mne," usmála jsem se.

Byla jsem zvyklá na samotu, a přesto mi najednou připadala jako vězení. Možná proto, že jsem si nevybrala být sama. Cítila jsem se opuštěně - vyrovnaně, ale stále opuštěně. Možná na mě v tomto světě ale přeci jen čekalo ještě nějaké to štěstí, protože jsem nečekala dlouho.
Našpicovala jsem uši, když jsem zaslechla kroky. Vlk se nijak netajil s tím, že kráčel ke mně, a mě se na moment sevřelo hrdlo strachem. V pohodě. Nic se neděje. Opakovala jsem si to jako mantru dokud se tlukot mého srdce nezklidnil. Vlk mi nepřišel ublížit - naopak, choval se slušně a položil jednoduchou otázku. Mrzelo mne, že ho musím zklamat, a tak jsem mu alespoň věnovala vřelý úsměv.
"Zdravím," odpověděla jsem, "promiň, ale bohužel ne." Přišlo mi to jako nedostatečná odpověď, a také jsem hned nechtěla, aby se jen otočil a pokračoval v cestě. Přesně, jak jsem si slíbila - lapila jsem šanci a odmítala se jí pustit. "Ale Gallirea je rozsáhlá, rozhodně tu neznám všechny. Je možné, že tu někde je," dodala jsem a čekala, co z toho bude. Možná Gallireu dobře znal, možná to byl nově příchozí. Tak či onak jsem byla ráda, že se tu objevil. Připadala jsem si tu jako na konci světa.

//Narrské kopce přes Poušť

Neměla jsem žádný cíl, jen jsem se chtěla dostat dál od kopců. Akorát jsem si mohla vybrat lepší cestu - cestu, která nevedla přes poušť. Cítila jsem se po té cestě úplně mizerně, ale alespoň jsem měla důvod, proč nezastavit. Ne, zastavila jsem se až za pouští, v nízkém pohoří. Ani jsem nevěděla, že tu nějaké je. Gallirea stále měla zákoutí, která jsem ani já nepoznala. Trochu jsem se nad tím musela pousmát. I kdyby to byl jediný smysl k životu, byl to smysl, a líbil se mi.
Předpokládala jsem, že tohle všechno byla ta druhá šance, o kterou jsem tolik prosila. Netušila jsem, jestli jsem se zasekla v prostoru mezi nebem a zemí nebo to vážně všechno byl jen podivný sen, ale myšlenka na to místo mi sužovala hrdlo, a tak jsem se raději soustředila na to důležité. Cítila jsem se... dospěle. A snad poprvé za svůj život i vyrovnaně. Zavalila mě vlna klidu, který pro mě byl tak neznámý, že mě málem dohnal slzám. Jako by ta emoce byla nebezpečná a já před ní potřebovala utéct. Ale to nepotřebuješ, připomněla jsem si a s úsměvem se posadila do stínu skalisek.

//Limbo

Do očí mě zašimral svit. Nebylo to slunce, ale bylo to něco. Jako by... byl den. Jako by kolem mne nebyla černo černá tma. Snila jsem? Možná. Ale necítila jsem se tak. Očka mě pálila, a přesto jsem se donutila je otevřít ve strachu, že když tuhle šanci nelapím, už mi navždy unikne. Srdce mi zběsile tlouklo a měla jsem nahnáno na panickou ataku, ale zhluboka jsem se nadechla a řekla si - v pohodě. Nic se neděje. Naprosto normální den na Galliree, ne? Ale ne. Když jsem zemřela bylo léto v plném proudu, a nyní se schylovalo k bouřce a ze stromů už padaly listy. Začínal podzim. Na krku mě táhla čerstvá jizva, která už však byla zakrytá novými chloupky. Tak fajn. Téměř normální den na Galliree.
Vyhoupla jsem se na nohy. Cítila jsem se pružně, tudíž jsem usuzovala, že se mi to nemohlo jenom zdát. Chodila jsem několik měsíců v kruzích, tlapky jsem měla hezky protrénované. Bylo to... podivné. Jako by se to stalo, ale nestalo. Byl to sen? Nebyl? A jak jsem se dostala sem? Znala jsem tohle místo. Patřilo Pivotovi, a možná proto jsem odtamtud rychle mazala pryč. Nechtěla jsem být lapena do jeho sítí, když jsem znovu okusila svobodu.

//Konec světa přes Poušť

A tak jsem seděla ve tmě a vyčkávala. Na co? To už těžko říct. Když jsem se tu ocitla poprvé, poklidně jsem ležela a čekala na nový život. Myslela jsem si, že se znovu narodím. Že tu čekám na vlčátko, které se narodí, a jeho očkama budu koukat já. Nebudu si pamatovat nic z toho, co jsem zažila, a začnu úplně od začátku, znovu, bez závazků. S rodiči, kteří budou milovat mě a já je, které seznámím s někým, kdo mě miluje a přinesu jim vnoučata, když budu potřebovat chvíli odpočinku.
Tahle představa se mi rozplynula poměrně rychle, po několika hodinách - minutách? Dnech? Strávených ve tmě, která nepropustila ani malinký proužek světla. Kdepak jsem to asi byla? Byl tohle ten definitivní konec? Místnost, v které jsem byla předurčena strávit věčnost, dokud svět neshoří a ještě dlouho poté? Doufala jsem, že ne. Ale doufání mě v životě nedostalo daleko, a tak jsem ho pohřbila někam hluboko, dovolila jsem mu prosípat stěnami mého srdce jen maličko. Soustředila jsem se místo toho na pocit prázdnoty, který vystřídal všechno ostatní. Byla jsem ledově klidná a dokud jsem se příliš nesoustředila na vlastní mysl, vlastně… jsem byla spokojenější, než kdy dřív. A to i v místnosti, v níž pravidla reálného světa nefungovala. Nebo byl tohle reálný svět, a to předtím jen velký sen? Nedokázala jsem mezi tím rozlišit.
Přesto jsem osamocená nedokázala dlouho nepřemýšlet, a tak mě ten nepříjemný úzkostlivý pocit dříve či později opět dohnal. Přemýšlela jsem nad svou matkou, a nad čím asi přemýšlela, než zemřela. Alespoň jsem odhadovala, že již zemřela - a i kdyby ne, nad čím asi tak přemýšlela, zatímco chovala vlčata všech svých zbylých dětí? Přemýšlela nad Wizku, která odešla z domova, protože nedokázala zabít?
Jaká chytrá. Měla se stát alfou. Ale nemohla zůstat doma.
Jak mrštná. Měla být obráncem. Ale bála se ublížit.
Jaká hodná. Mohla být pečovatelkou. Tou už se stala jinde.
Jaká škoda. Chtěla bych vidět její rodinu. Vždyť už není naživu.
Zavřela jsem oči, ačkoliv obraz se nezměnil. Tma za mými víčky byla stejná, jako když jsem měla oči otevřené. Slyšela jsem tlukot svého srdce, cítila jsem ho. Cítila jsem krev ve svých žilách a měla jsem pocit, že snad i slyším, jak mi jimi proudí. Slyšela jsem šustění jednotlivých chloupků, každý pohyb mých kostí. Držela jsem se těchto věcí jako tonoucí stébla, jen, abych už nemusela myslet na takové věci. Nezáleží na tom, ne? Ve finále na ničem nezáleží. Všichni nakonec zemřeme, a bude nám to jedno. Mámě bude jedno, co se se mnou stalo, až bude mrtvá. Mému otci též. Mým sourozencům. Jsme jen mravenci ve velkém koloběhu života. Na ničem tak moc nesejde. Proč přemýšlet nad jednotlivými slůvky, když na nich nezáleží? Proč se bát, když zítra bude pozdě? Včera bylo pozdě. Povzdychla jsem si. Očividně přemýšlet nad zvuky mého těla nepomáhalo. Řídit se hlavou, či srdcem? Hlavou, srdcem, tlapkama, ocasem, žaludkem. Srdcem? Hlavou? Natočila jsem hlavu do strany. ​​Obojím. Musím se řídit obojím, stejně, pak bude všechno v rovnováze. Všechno bude v pořádku, všechno má svůj systém, všechno do něj zapadá a na ničem nezáleží. Hlavou. Srdcem. Obojím.
Uvažovala jsem, jaká bych chtěla být. Kdybych dostala druhou šanci, kdybych se mohla vrátit a všechno změnit - ne. Kdybych se mohla vrátit a nemohla už nic změnit. Jednoduše… kdybych mohla znovu žít. Nebála bych se říct to, co si myslím. Nebo bych se alespoň nebála tolik. Bránila bych se, když by bylo potřeba, řekla bych svůj názor, promluvila bych v místech, kde bych jindy zůstala v tichosti. Křičela bych, smála se, plakala, hrála si, skákala, honila se s orlem po loukách a šplhala na hory a koupala se v bahně. Byla bych vděčná za každý rok, každý měsíc, každý týden, každý den, každou hodinu, každou vteřinu, za každý moment, kdy bych se mohla nadechnout a cítila vzduch ve svých plicích a byla bych v pořádku, byla bych živá. Byla bych to já a nikdo by na mne nemohl dosáhnout. Já, svět pod mýma tlapkama a život ve vlastních rukou. Neváhala bych chopit se ho a nést ho na svých zádech, dokud by doopravdy nenastal můj čas. Zemřela bych stářím, tak, jak jsem měla, s partnerem po boku a s odrostlými, zdravými a šťastnými vlčaty.
Jenže jsem byla zaseknutá tady. Rezignovaně jsem opět vstala a vydala se vstříc temnotě. Ze tmy ke mně šeptaly hlasy. Ještě chvíli a jistě je uslyším zřetelněji, začnou nabírat tvar a budou z nich halucinace, které mi budou dělat společnost. Začínala jsem se se svým osudem smiřovat. Našlapovala jsem opatrně, dělala jsem krátké kroky. Kdykoliv mi čenich zavadil o stěnu, změnila jsem směr. A takhle jsem to zopakovala snad tisíckrát, dokud mě tlapky chůzí nebolely. Krok, jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset. Dvacet a třicet a čtyřicet a padesát a sto a dvěstě a třista a tisíc, dva, tři, čtyři, pět,... Unaveně jsem opět klesla na zem. Alespoň tu nebylo ani příliš teplo, ani moc zima. Zajímalo mne, jak asi zní můj hlas, postupně jsem zapomínala, ale nedokázala jsem promluvit. Byla jsem fyzicky i mentálně vyčerpaná, ležela jsem na tvrdé zemi a zírala do prázdna. Nebo jsem měla očka zavřená? Netušila jsem.
Nejsou na mne naštvaní, ne? Že jsem odešla. I když… proč by měli? Já neodešla dobrovolně. Já chtěla Tase pomoc. A to je dobrá vlastnost, rozhodla jsem se. Ale kdybych to mohla změnit, bránila bych se. Cítila jsem, jak se mi v tomhle místě mění osobnost, priority, sny. Ale co s nimi, když jsem zemřela? Když už mě žádný další život nečekal?
Popotáhla jsem, ale zapřísáhla jsem se, že již brečet nebudu. A tak jsem pevně zavřela oči, utřela si slzy a čekala, až mne opět přepadne spánek. Bezesný, temný spánek, můj jediný přítel v tomto tmou protkaném světě. Naslouchala jsem tlukotu svého srdce. Bum, bum, bum, jediná stabilní věc v mém životě, která mě udržela na živu. A pořád bila. Srdcem. Hlavou. Srdcem? Žít život srdcem.
Ležela jsem takhle několik minut. Hodin? Možná i dnů. Odpočítávala jsem svůj čas do doby, než se něco stane. Můj osud přece nemohl být ležet na studené zemi, ve tmě. Nebo ano?

Volím si číslo 2.

Prázdnota, která mi zaplnila srdce, se rozšiřovala. Vzpomínala jsem na různé věci, které mi v životě ublížily, a nedokázala jsem se přimět se cítit špatně. Byla jsem mistryně v tom nad nimi dlouho neuvažovat, nezastavovat se dostatečně dlouho na to, abych se zhroutila. Zhluboka jsem se nadechla, plíce se mi zaplnily studeným vzduchem. Vdechovala jsem ho, dokud mě nepálily, dokud už se dál nedokázaly roztáhnout, a opět jsem vydechla. Stejný proces, jen opačný. Vydechovala jsem, dokud už mi v hrudi nic nezbývalo, dokud jsem nebyla nucená se znovu nadechnout. Opět jsem začala dýchat normálně a zavřela očka. Najednou už jsem tu nebyla uzavřena, ale někde úplně jinde. Během několika vteřin jsem prožila celý svůj život.
Byla jsem úplně maličkatá, jako nějaký brouček, který se spletl a zachumlal se do kožichu vlčice. Ale to musel být omyl - musela jsem to být já. Viděla jsem zakaleně, v podstatě jen obrysy toho, co bylo kolem mne - ale věděla jsem, že ten teplý kožíšek patří mojí mamince a když se posunu trochu doprava, dostanu se k teplému mléku, které mi mohla nabídnout jen ona. Byla jsem malinká, šťastná, a nebyla jsem sama. Po mém boku se na mě tlačili mí sourozenci a domáhali se stejného mléka, jako já. Všechno bylo zase v pořádku.
Po pár týdnech jsem viděla. Viděla jsem svou rodinku, i tu její část, která nebyla spojená krví. Tana a její maminka a tatínek, moji sourozenci a moji rodiče, kteří mě bezmezně milovali. Následovala jsem jejich stopy, když jsme se přesouvali do hor, které se měli stát naším domovem. To mi ještě zima nevadila. Proč by mi vlastně měla vadit? Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Hladomor už nebyl a strach se neměl zbytečně přehánět. Tehdy jsem zimu dokonce milovala. Válela jsem se ve sněhu a honila sněhové vločky, které se pomalým klouzavým pohybem snášely na zem.
Najednou jsem neohroženě stála před svým bratrem a bránila svou sestřičku, kterou udeřil. Úplně jsem zapomněla, že jsem někdy něco takového udělala. V ten moment bych neváhala použít své více smrtící magie k tomu, abych sestru udržela v bezpečí. Copak se to se mnou jen stalo? Bývala jsem neohrožená, se smyslem pro dobrou věc, ale nebála jsem se použít zuby. Kde byla tahle Wizku, když jí bylo potřeba? Zmateně jsem na svého brášku hleděla a snažila se vymyslet, jak ho jen bez magií přemůžu - ale to už nás otec odděloval, a vzpomínka se opět rozplynula a změnila se v docela jinou.
Běžela jsem s Tanou po horské louce a smála se na celé kolo. Nebála jsem se říct cokoliv, co jsem v tu chvíli měla na srdci. Starší vlčice mě kvůli tomu různě popichovala, ale smála se se mnou, tahala mě za stále ještě sklopené uši a učila mě sprostá slova, která mi zakázala říkat před dospělými. Lovila veverky a brouky a mláďata zajíců, a nosila mi je s hrdostí až pod nos, zatímco já jsem nedokázala pochopit, jak to dělá. Chtěla jsem být jako ona. Chtěla jsem umět tu černou magii, kterou mi tak ochotně ukázala. Proč mi dělalo takový problém zakousnout se do zvířete? Nedalo se nic dělat. Takový byl koloběh života.
Svět se zdál barevnější, když v něm byla má kamarádka. První vlčice, ke které jsem pravděpodobně cítila něco víc, než co je zdrávo. Sledovala jsem, jak se voda pod mou tlapkou podivně kroutí a prohýbá, a Tana se usmívala od ucha k uchu. Přitiskla mi čenich na tvář a mně se zarazil dech, a ona mi prozradila novou barvu mých očí. Modrá, jako voda. Byla jsem voda, byla jsem klidná a shovívavá ale i krutá a rychlá jako vítr. Neohrožená, ničím neporažená. Byla jsem tu odpradávna a nikdo mě nemohl zastavit. Tak kde se život tak zkazil? Nechápala jsem to.
Viděla jsem slzy v očích svých rodičů, když jsem byla donucena smečku opustit. Připomínaly mi očka toho zajíce, kterého jsem nedokázala zabít. Připomínaly mi očka Tany, která se na mne dívala se smutkem smíchaným se vztekem. Neměla jsem jí to za zlé. Cítila jsem to stejně. Byla jsem smutná a naštvaná, že to takhle muselo skončit. Smutná a naštvaná, že jsem musela opustit jediný domov, který jsem kdy znala. Otočila jsem se k rodičům zády a odešla z hor, které mě tolik let chránily.
Jsi na začátku a konec je v nedohlednu. Proč myslíš, že po pádu nenásleduje povstání? Proč si myslíš, že pád ti rozdrtil veškeré kosti v těle? Zlato, až my ti řekneme, že můžeš skončit, teprve tehdy skončíš. Babiččina slova mi jako ozvěna rezonovala v hlavě. Ismael. To byla má babička. Zachránila mne a vychovala jako svou vlastní dceru, mou maminku. Nekladla žádné otázky. Otevřela mi očka, sundala mi růžové brýle a ukázala mi svět krutý, takový, jaký doopravdy je. Ale já, naivní, hloupá holka, jsem pořád doufala v dobro. A to doufání mě dostalo až sem.
Do temné, černočerné místnosti, kde tma byla oslepující a dusila mě. Dopadala na mě ze všech stran jako velký medvěd, zavalila mě stejnou vahou a nedala mi chvíli pokoj. Nedokázala jsem se soustředit už na nic. Z myšlenek jsem měla polévku a z hlavy guláš. Bylo mi mdlo, ale bezesný spánek ani bezvědomí ničemu nepomáhali. Pokaždé jsem se probudila do té stejné noční můry o místnosti, kde neplatila žádná pravidla, kde se stěny posouvaly podle svého uvážení a každičký krok mohl znamenat krutý náraz do zdi. Čenich jsem měla odřený, celý rozdrásaný od toho všeho. Copak nebylo úniku? Neexistoval žádný lepší posmrtný život?
Zajímalo mne, zda bych si dokázala život vzít. Zda by mne pak čekalo něco lepšího. Možná tohle byl test, možná jen ti nejsilnější a nejrozhodnější si zasloužili další, lepší život. Ale jak? Jak? Zakousla jsem se do vlastní tlapky jak nejsilněji jsem mohla, ale hlava mi zakázala prokousnout kůži. Na krk jsem si nedosáhla, a do břicha jsem se zakousnout nemohla. Jako by bylo chráněno neviditelnou zábranou - mou myslí. Byla jsem tu zaseklá na věky věků, bez jakýchkoliv ruchů, bez nikoho, sama. Tak, jak jsem vždycky chtěla, aniž bych si uvědomovala, že přesně to vlastně nechci.
Chtěla jsem se vrátit.

Nevěděla jsem, co se sebou, a tak jsem opět začala chodit. Opatrně, abych si neublížila, kdykoliv můj čenich narazil do zdi. Snažila jsem se zjistit, jaký má místnost tvar, a nakonec jsem uznala, že to musí být obdélník, a jen jeho strany si na mě ušily hru. Mohla jsem udělat deset kroků na jednu stranu, ale jakmile jsem se otočila a udělala krok, narazila jsem. Co se dá dělat. Zopakovala jsem si pokaždé, když se tak stalo. Co se dá dělat. Co už. Nevadí. Oh, well. A tak jsem si v kruhu chodila dál, jeden krok za druhým, dokud se mi z toho nezačala motat hlava a dokud mě nezačaly bolet tlapky. Poté jsem se opět posadila a zhluboka dýchala, abych zahnala úzkostlivý pocit, který se mi šířil tělem. Nevadí. Nevadí. Nevadí. Nevadí. Řekla jsem si to tolikrát, dokud jsem tomu neuvěřila a nemohla znovu dýchat. Tohle byl nyní můj život. Co už. Rozesmála jsem se. Ozvěna mého smíchu mě donutila sklopit uši k hlavě a znovu se zvednout. Tam a zpátky. Bim bam.

Nakonec se mi podařilo usnout. Netušila jsem, jak dlouho jsem spala, ale spánek to byl bezesný. A špatný. Neustále jsem se probouzela a blouznila, že něco slyším, či vidím. To ale nebylo možné. Místnost byla černější než ta nejtemnější noc a můj zrak mi nepomáhal. Nakonec jsem se probudila definitivně. Cítila jsem se podivně, jako bych byla vyměněná. Kromě samoty mě najednou nic netrápilo. Přišla jsem si prázdná, bez srdce, bez duše. Bez duše, bez hlavy, nic nebolí, nic nevadí. Znovu jsem se začínala kývat a podvědomě se utěšovat, ale v hlavě jsem měla podivně prázdno. Nedovolila jsem si nad ničím dlouho přemýšlet a na každou druhou myšlenku jsem si řekla co se dá dělat. Co se dá dělat? Nic. Čas se smířit. Hleděla jsem do prázdna, na nic, protože tady stejně nebylo na co koukat. Srdcem. Hlavou? Srdcem. Nebo hlavou? Nevěděla jsem, kterou část sebe bych měla poslouchat. Srdce křičelo o pomoc, a hlava všechny jeho pokusy o získání pozornosti blokovala. Hlavou.

Točila jsem hlavu ze strany do strany a u toho se i trochu kolébala. Uklidňovalo mě to, připomínalo mi to matčinu náruč - MÁMA JE MRTVÁ, HAHA - a její něžný hlas se mi ozýval v hlavě hlasitěji než ozvěna. Zavři očka spi... Byla jsem unavená, ale zároveň tak vystresovaná, že jsem nedokázala zamhouřit oka. Všude byla tma a dusila mě, dusila jsemse, nemohla jsem se pořádně nadechnout. Pusť vodu dovnitř. Uleví se ti, pomyslela jsem si, a tak jsem zavřela oči a nechala myšlenky, aby mě kompletně pohltily. Jejich křik se smísil a mé emoce se opět stáhly do pozadí, jako by se bály, že jakýkoliv jejich zásah by mohl způsobit výbuch. Zavři očka... spinkej. Jen na pár chvil. Možná spánek znamenal, že se probudím v tom novém těle, o kterém jsem tak snila, v novém životě, s novou rodinou a novou šancí. To je nepravděpodobné, uznala jsem. Realita byla krutá, a já tu byla zaseklá. Takže je to realita?